Andílek - 10. kapitola




Autor: Annys


Někde, skoro na druhém konci světa sedí dívka v baru. Má dlouhé světlé vlasy, hnědé oči a v nich vyděšený a nepřítomný výraz. Náhle k ní promluvil barman.
„Dneska bys už měla jít, nikdo nepřijde.“ Řekl jí a ona teprve teď k němu zvedla pohled, barman jakoby se prvně zalekl toho šíleného výrazu v očích.
„To je dobrý Eddie, dnes tu zůstanu do svítání.“ Odpověděla mu a dál na něj koukala, natáhla k němu ruku, ve které držela skleničku, dolil jí.
„Luise, myslíš, že přijde?“
„Snad, čekám už dlouho.“
„Možná bys to měla vzdát.“
„Vzdát to? Když ho hledám už tak dlouho?“
„Jak myslíš, mám pro tebe ale radu, když budeš vyčerpaná, budoucnosti do tváře nepohlédneš, jen se těsně před cílem zhroutíš.“
„Jsi jako moje sestra, ta vždycky své dceři říkala: Mnohdy jsme silní ze slabosti a zmužilí. Nikdy jsem to nepochopila.“
„Tvá sestra je moudrá žena, možná bys měla být s ní.“
„To ano, ale prvně si musím tohle vyřídit. Tak hlavu vzhůru.“
Žena se od barmana odvrátila a dál pozorovala hosty, kteří stále ještě zůstávali v baru, i přes pozdní hodinu. V téhle zapadlé putyce na okraji města se scházeli ti nejpodivnější živly. Pokud si tu někdo potřeboval vyřídit něco nelegálního, tohle bylo to správné místo. Žena přejížděla pohledem všechny zbývající hosty a odhadovala, kdo z nich by mohl být nebezpečný, nebo poslem toho, koho hledá. Už několik týdnů tu seděla každý den a čekala na toho muže, putovala po celé Evropě a hledala ho, všechny zprávy ji vedly sem. Tak jí nebylo nic jiného než vyčkávat, mezitím se spřátelila s majitelem a zároveň barmanem Eddiem. Vždy, když se tu někdo objevil, když zrovna nebyla poblíž, zavolal jí. Zdejší pochybné živly i jejich nadřízené měla v malíčku, všechny je znala. Ale ona neobtěžovala je, oni neobtěžovali ji. Byla to oboustranně výhodná domluva, i když ji u toho dráždil přirozený smysl pro spravedlivost a čest. To ale teď muselo jít stranou, čekal ji úkol, zkouška, která jí měla objasnit otázku, kterou si pokládala už od doby, kdy zjistila pravdu, pravdu o sobě. Dlouho se s tím snažila vyrovnat sama, ale pak ji to přemohlo a začala hledat odpovědi. Právě do baru vešel nějaký muž, zdál se jí povědomý. ‚Snad nějaký zlodějíček‘ říkala si, ale stejně se jí zdál nějaký povědomý a nemohla si z hlavy vyhnat myšlenku, že by to snad mohl být on. Zamířil k baru, poručil si whisky. Pak se k ní obrátil.

„Kdo jsi? Tak pohledná mladá dáma by se neměla po nocích potulovat po takových barech.“ Vyhrkl na ni, ale jeho hlas stejně naznačoval určitou grácii, která ho oprošťovala od jakýkoliv souvislostí s touhle dírou. Nemohla od něj odtrhnout oči.
„Není důležité, kdo jsem, ale proč tu jsem.“ Odpověděla mu jednoduše a tím zřejmě i vyvolala mužův zájem, otočil se k ní čelem, zahleděl se jí do očí.
„Sakra slečno, vás už jsem někdy viděl.“ Stále na ni zíral, jakoby si chtěl za každou cenu vzpomenout.
„To je možné, mě všichni znají, i když mě nikdy neviděli.“
„Zdá se jste slavná, slečno.“
„Snad, ale já mám taky neodbytný pocit, že tu čekám právě na vás.“
„Co ve vás vyvolalo takový dojem?“ Zeptal se jí, jakoby mu nebylo jasné, že pro to může mít tisíce, miliony důvodů.
„Tak pro začátek, málokdo kdo sem chodí si objednává nejdražší dostupnou whisky a nechodí v obleku, ze kterého by mohl uživit tři rodiny i s prarodiči.“ Odpovídala a měřila si ho u toho pohledem.
„To vám rodiče neříkali, že zdání klame?“
„Říkali, ale kvůli nim tu nejsem, takže musí spoléhat na sebe.“
„Vy máte ale ostrý jazýček, slečno.“
„To život mě naučil.“
„Pokud máte neodbytný dojem, že tu čekáte právě na mě, co takhle se posadit.“
„Přijímám.“
Oba zároveň vstali, žena se ještě nechala dolít pití a šli se posadit ke stolu, který byl stranou ostatních.
„Kdo jste?“ Vyhrkla na něj hned jak si sedli.
„Někdo, všichni a nikdo, záleží na tom? Vy jste mi taky neřekla jméno.“
„Jsem Luise.“
„Nejste, ale budu vám tak říkat. Vy mi říkejte třeba Ryan.“
„Moc sledujete filmy, nemyslíte?“
Ryan: „Snad Luise, ale kvůli tomu tu nejste, ne?“
Luise: „Jsem tu kvůli vám.“
Ryan: „Ne, mýlíte se slečno, jste tu kvůli sobě.“
Luise: „Jste ten, koho hledám?“
Ryan: „To bys měla vědět sama.“
Luise: „Nevím kdo jsem, jak můžu vědět co chci.“
Ryan: „V tom je možná podstata tvého hledání.“
Luise: „A já očekávám, že mi ji vysvětlíte.“
Ryan: „Víš proč jsi tu?“
Luise: „Abych zjistila pravdu.“
Ryan: „Pravdu o čem?“
Luise: „Kdo jsem.“
Ryan: „Klíč.“
Luise: „Jste ten, koho jsem hledala.“
Ryan: „A myslíš, že ti budu moci odpovědět na tvé otázky?“
Luise: „Snad.“
Ryan: „Co ti tolik leží na srdci.“
Luise: „Jsem dobrá, nebo zlá.“
Ryan: „To záleží jen na tobě, Klíč sám o sobě není ani dobrý, ani zlý.“
Luise: „Jak zabráním, aby ho někdo zneužil?“
Ryan: „Na to ti neodpovím, odpověď máš v době, jen ty víš odpověď.“
Luise: „Proč jsem tady?“
Ryan: „Na to odpověď taky neznám, ale ty ji znáš.“
Luise: „Co mám udělat?“
Ryan: „To musíš vědět ty sama.“
Luise: „Moc jsi mi nepomohl.“
Ryan: „Nepotřebuješ nic vědět, když všechno víš.“
Luise: „Slova nic neznamenají, skutky tě prozradí.“
Ryan: „Už víš co udělat?“
Luise: „Musím splnit své poslání.“
Ryan: „Každý si sám určuje svůj osud, ale i sám za to platí.“
Luise: „Díky.“
„Rád posloužím vyšším cílům.“ Řekl poslední větu, vstal a odešel. Brzy potom už vstala i Luise a vydala se k východu, barman ji zastavil.
„Víš cos chtěla vědět?“
„Vždycky jsem to věděla, děkuji Eddie, sbohem.“
„Snad nashledanou.“
„Ne Eddie, tohle je moje sbohem, nejen tobě.“
„Za hrdiny nemluví slova, ale jejich činy.“
Žena ho políbila na tvář a nadpozemsky vyplula z baru.

‚Její přítomnost, jako by dávala nám vyšší poslání a vědomí důležitosti.‘ Pomyslel si barman, když koukal za ženou, vycházející z baru. Luise vstoupila do menšího pokoje hotelu, ve kterém byla ubytovaná, sundala si paruku a z očí si vyndala zabarvené kontaktní čočky, teď už byla zase Dawn. Dawn Summersová, dívka bez minulosti, dívka bez budoucnosti. Sedla si ke stolu a pustila se do psaní dopisu, který měl být nejdůležitějším v jejím životě. Začala psát roztřeseným a nejistým rukopisem, ale brzy musela psaní přerušit. Dopadla na ni tíha prožitého večera a následně i noci. Čekala na toho muže, ale nebyla připravená se s ním setkat. Už několik let bloumala po světě a hledala odpovědi. Teď už jen doufala, že se bude moci naposledy rozloučit se sestrou a ostatními, než bude muset splnit své poslání. Vstala ze židle, začala se vysvlékat, ale brzy boj o poslední zbytky sil vzdala, oblečená si lehla na postel a usnula. Spala ještě celý den, do soumraku, kdy někdo bušil na dveře.

„Kdo je tam?“ Zařvala nevrle a snažila se urovnat si oblečení, ve kterém předešlý den usnula. Pak se dveře otevřely, stál v nich muž, kterého potkala v noci.
„Jsi připravená čelit svému osudu?“
„Momentálně nejsem připravená na nic.“
„Pojď se mou, něco ti ukážu.“ Pobídl ji a podal jí ruku, do které vložila svou.
Očekávala, že ji odvede dveřmi ven do auta, nebo po cestě pryč, ale on před nimi otevřel nějaký portál, kterým pak oba prošli.
Když se ocitli na druhé straně, musela se Dawn otřást zimou, na dohled všude kolem ní ležel sníh. Koukala neustále kolem sebe a hledala, co jí asi chtěl muž ukázat. Muž jí to ale usnadnil, ukázal jí na vyvýšeninu, celou pokrytou sněhem. Až po delším zkoumání jí došlo, že jde o dům, který je celý zasypaný sněhem. Muž ji popostrčil a oba vyrazili směrem k chatce, zastavili se u dveří, Dawn se chystala zaklepat, ale její ruka prošla skrz dveře. Ryan do ní strčil, takže propadla dveřmi celá, ocitla se v malé místnosti. Na místnost navazovala další, ještě menší, kde byly nádoby, které mohly být snad na vaření. V místnosti, kde stáli, plál oheň, vedle ohně byly narovnaná čtyři chudá lůžka. Vedle improvizovaných postelí seděli na rohožích tři lidé, zachumlaní do tlustých kožichů. Dawn k nim chtěla jít a zeptat se jich, kde to vlastně je, ale Ryan ji zarazil, ukázal na protáhlý předmět, ležící na zemi mezi nimi. Všichni čtyři k němu byli sklonění a plakali. Dawn pochopila, že jde o čtvrtého obyvatele domu – chatrče.

„Co se mu stalo?“ Zeptala se Dawn Ryana.
Ryan: „Umrzl. To se v těchto končinách stává denně, jen málo lidí tu ještě přežívá a jejich stavy se stále zužují.“
Dawn: „Proč se neodstěhují jinam?“
Ryan: „Za co? Jediné, co je celý život živí je lov ryb, kterých je tu poskrovnu.“
Dawn: „Proč žijí tady?“
Ryan: „Narodili se tu, je to jejich domov.“
Dawn: „Proč jim někdo nepomůže?“
Ryan: „Nikoho jejich osud nezajímá, copak tebe zajímali do teď?“
Dawn: „Nevěděla jsem, jak žijí.“
Ryan: „Vidíš, všichni se chovávají za nevědomost. Ale jak víš, nevědomost neomlouvá.“
Dawn: „Jak jim můžeme pomoct?“
Ryan: „My dva nijak, musí se vzpamatovat více lidí, otevřít očím a pomoci těm, kteří opravdu strádají.“
Dawn nestihla nic říct, Ryan před ní otevřel další portál.

Po průchodu jím se dostala tentokrát do nějaké vilové čtvrti. Všude kolem ní byly luxusní domy svých bohatých arogantních majitelů. Ryan jí ukázal na jeden z domů. Před domem byly hračky, hezky upravená cesta. Dům celkově působil udržovaně a upraveně. Ryan Dawn vyzval a ona prošla skrz dveře. Vešli do prostorné haly, nalevo vedle nich byl obývák, vešli. Seděla tam dívka s Nějakým chlapcem na sedačce, líbali se. Ryan do Dawn znovu strčil, šla dál, do jídelny. Na židli tam seděla asi sedmiletá holčička, házela kolem sebe jídlem, roztírala ho po nábytku a vytvářela kolem sebe co největší zmatek a chaos. Šli dál, do kuchyně, u pultu tam stála postarší paní s šedivými vlasy, pečlivě staženými do drdolu, který se jí už začínal rozpadat. Stála u pultu a nejspíš připravovala jídlo pro malou holčičku, která si vedle "hrála". Žena u pultu vypadala ustaraně, uplakaně. Zdá se šlo o chůvu obou děvčat a nevěděla si s nimi rady. Dawn šla k ledničce, na které bylo několik vzkazů, z toho vyplynulo, že matka obou dívek je workoholička, která byla doma málokdy a když byla doma, na děti čas neměla.

Dawn: „Obvyklá americká rodina, ne?“
Ryan: „Možná, ale je nutné se podívat i pod povrch, matka stále není doma, protože pro rodinu vydělává peníze. Otec je stále u milenky. Ani jeden z nich si na děti neudělá čas. Děti vyrůstají jen s chůvou, ale to nestačí, vidíš co z nich roste.“
Dawn: „Obvyklý problém dnešního světa.“
Ryan: „Odvrácený pohled na to co jsi viděla před chvílí.“
Dawn: „Naznačuješ mi, že peníze to neřeší?“
Ryan: „Přesně.“
Ryan před ní otevřel znovu portál, prošla jím.
Stála uprostřed velmi malého bytu, vedle nich si hrál chlapeček a holčička, nebylo jim více než pět. Byt byl vybavený chudě, neprakticky a všude byla špína a prach. Ryan zavedl Dawn do ložnice, byla strašně malinká a skoro všechen prostor zaplňovala postel. Na ní ležela asi pětadvacetiletá žena, vypadala úplně mimo.

„Co jí je?“ Zeptala se ho nechápavě Dawn, Ryan místo odpovědi ukázal na ženinu pravou ruku, ze které stále trčela jehla.
Dawn: „Drogy?“
Ryan: „Heroin, hrozné svinstvo.“
Dawn: „Ty děti, kdo se o ně stará?“
Ryan: „Nikdo, ona.“
Dawn: „To je příšerné, kde je jejich otec?“
Ryan: „Odešel.“
Dawn na něj vykulila oči, naprosto ji traumatizovaly výjevy, které jí Ryan ukazoval. Znovu otevřel portál a společně jím prošli.

Objevili se v chudě vybaveném domečku. Byl to malý útulný domeček. Byl sice chudě vybavený, ale s láskou a účelně. Na zemi tam seděla žena, vedle ní malý chlapeček, asi čtyřletý. Hráli si spolu, vyzařovala z nich vzájemná láska a souznění.
Dawn: „Proč mi to ukazuješ?“
Ryan: „Abys viděla, co dokáže láska.“
Dawn: „Já to přece vím.“
Ryan: „Ale to nestačí, peníze taky nejsou k zahození.“
Dawn: „Ale mají sebe navzájem.“
Ryan: „A teď poslední portál.“
Dawn: „Slibuješ?“
Ryan: „Slibuji.“
Ryan znovu otevřel portál.
Dawn do něj znovu poslušně vstoupila. Když z něj vyšla, ocitla se v důvěrně známém prostředí. Stála v rohu velkého pokoje. Uprostřed byl menší skleněný konferenční stolek a kolem něj byly rozloženy sedačky a křesla. Skoro všechna místa byla obsazena. Na jedné sedačce se líbal nějaký pár, na druhé si pár povídal a všichni kolem si mezi sebou přátelsky povídali. Celou místností se nesla přátelská a mírumilovná atmosféra. Všichni se na sebe smáli a povídali si. Dawn právě stála jen několik kroků od své sestry, jejího manžela. Svých neteří a skoro synovce. Přátel z dětství, ale i nedávné minulosti. Všichni se tu smáli a radovali se i přes jasnou vidinu smrti nad jejich osudy.

Dawn: „Proč mi to ukazuješ?“
Ryan: „Znáš je, viď?“
Dawn: „Moje rodina.“
Ryan: „Vidíš tu všeobecnou lásku všude kolem? To souznění, ani náznak hádky. I kdyby neměli nic, budou mít všechno. Mají krásný život, užívají si ho, i když neví, jestli se dožijí zítřka.“
Dawn: „Nechápu, co mi tím chceš říct?“
Ryan: „Stojíš před rozhodnutím. Buď se k nim vrátíš a budeš dál odloženým mystickým Klíčem, nebo se pokusíš něco změnit, ale pod nejasnou vidinou, že tu zítra ještě budeš.“
Dawn: „Chci něco změnit.“
Ryan: „Je ti jasné, že je už nikdy nemusíš vidět?“
Dawn: „Ano.“
Ryan: „Rozhodla ses správně a já ti pomůžu najít sílu něco změnit. Chceš se s nimi ještě sejít? Pak je dlouho neuvidíš, možná už nikdy.“
Dawn: „Naposledy je chci vidět a promluvit si s nimi.“
Ryan: „Bohužel, můžeš jen chvíli mluvit se sestrou, ale můžeš jí předat ten dopis.“
Dawn: „Díky.“
Dawn se podívala na sestru, Buffy se na ni nazpět taky podívala.
Buffy: „Dawn?“
Dawn: „Sestřičko.“
Buffy: „Ty jsi mrtvá?“
Dawn: „Ne.“
Buffy: „Proč jsi duch?“
Dawn: „Jsem tu jen na skok, musím jít.“
Buffy: „Kam?“
Dawn: „To ti teď neřeknu, jen že vás mám ráda.“
Buffy: „My tebe taky, Dawnie, sestřičko.“
Dawn: „Mějte se hezky a hlavně ať vám nezáleží na hmotných věcech, hlavně se mějte rádi.“
Buffy: „Spolehni se.“
Teď už Buffy Dawn neviděla. Dawn dál pozorovala, jak Buffy ostatním říká, co se jí stalo.
Dawn: „Tak jdeme na to.“
Ryan přikývl a znovu otevřel portál, ten ji odnesl zpět do jejího pokoje. Dawn dopsala dopis a Ryan ho doručil Buffy.

Všichni seděli v SSku a Buffy všem vyprávěla, co se jí stalo.
Buffy: „Řekla, ať se máme rádi.“
Angel: „Co to má znamenat?“
Buffy: „Vypadalo to, jako by se loučila, už navždy…“
Větu nedokončila, najednou se na místě, kde předtím Dawn objevil nějaký muž.
Buffy: „Kdo jsi?“
Ryan: „To není důležité, něco pro tebe mám.“
Buffy: „Tak mi to dej.“
Ryan: „Jak mám vědět, že jsi to ty? Jak se jmenuješ?“
Buffy: „Buffy Anne Summersová.“
Ryan: „Tvoje sestra?“
Buffy: „Dawn Summersová.“
Ryan: „Ne, kdo je tvá sestra.“
Buffy: „Dawn Summersová, víc ti neřeknu.“
Ryan: „Proč?“
Buffy: „Nesmím to říct a ty to nemusíš vědět.“
„Tady ho máš.“ Řekl, očividně spokojen a položil obálku na stůl.
Všichni se vyděsili, viděli totiž jen obálku, lítající ve vzduchu. Buffy natáhla k obálce ruku, byla nadepsaná celým jejím jménem, roztřesenýma rukama ji otevřela.

Sestřičko,

Tak už jsi velká holka. To asi není nejlepší začátek viď? Ten, kdo tu dopěl jsem asi já. Odjela jsem, neměla jsem, vím, ale musela jsem. Musela jsem vědět pravdu. Pravdu o sobě, budoucnosti, minulosti, smyslu mého života a mém údělu. Kupodivu to celé začalo narozením. Bohužel ale ne mým, protože já jsem se nenarodila. Byla jsem tu tak nějak vždycky. Všechny naše vzpomínky nic neznamenají, na pomyslných vahách osudu mají menší než nicotnou hodnotu. Začalo to narozením Nellie, zvláštní že? Do té doby jsem bezcílně bloumala po Evropě, ale pak jsem dostala zprávu, že muž, který mi odpoví na otázky bude v jednom baru v Paříži. Odjela jsem tam a čekala co se dozvím. Mohlo mě ale napadnout, že to nebude tak lehké. Přišel tam jen posel a poslal mě do Tokia. Takhle jsem dlouho cestovala po celém světě a vidinou pravdy, které jsem se nechtěla vzdát Nakonec jsem skončila v jednom zapadlém baru v New Yorku a čekala. Několik týdnů a myslím že i pár měsíců. Skamarádila jsem se i s místní mafií, legrační viď? Byla jsem jen ztroskotanec, hledající přístav, přístav jménem Pravda. Představ si, pomohly mi citáty. Pak jednou v noci přišel nějaký divný chlap. Vypadal zazobaně. Objednal si whisky a pozval mě ke stolu. Nic moc mi neřekl, jen že odpovědi mám hledat v sobě. Taky mi řekl jednu věc, která mi pomohla se rozhodnout. ‚Klíč není dobrý ani zlý, to ty musíš rozhodnout, jaký bude.‘ A já se rozhodla, chci být dobrá a pomoct. Ráno pro mě přišel, aby mi něco ukázal. Ukázal mi postupně pět domovů, pět lidských situací. Jako první to byla chatrč v Rusku, všude kolem sníh, naprostá hrůza, když jsme přišli, zrovna oplakávali jednoho, který umrzl. Tam jsem si uvědomila, jak málo se lidé starají o ostatní. Druhá situace byl dům, nebo spíš vilka. Matka stále pracovala, otec stále u milenky, chůva nezvládá. Obvyklá americká rodina viď? Ale skvěle ukazuje, jak zbytečné jsou peníze. Třetí byl malý byt, bez nábytku, chudoba tam byla více než zjevná. Dvě děti, matka feťačka. Otec se na ně vykašlal. Hrůza, chtěla jsem jít a ty děti odnést. Pak čtvrtá rodina, byla to matka s chlapečkem. Byli chudí, ale milovali se. V těch čtyřech rodinách jsem si uvědomila, že je proč a za co bojovat. Pak mi ukázal pátou, poslední rodinu, všichni tam byli pohromadě, smáli se, povídali si, i když si nemohli být jistí, jestli se takhle ještě někdy sejdou. Přátelská atmosféra tam byla více než znát. Bylo to u vás, mojí rodiny, sice k vám nepatřím, ale stejně jste moje rodina, všichni. Ryan mi nabídl dvě možnosti, buď se k vám vrátím, nebo něco změním, ale asi vás už neuvidím. Vybrala jsem si druhou možnost a vím, že ty mě chápeš. Myslím, že ty jediná mě můžeš pochopit. Chci být něčím jiným, než jen odloženým Klíčem. Chci taky někomu pomoct, když mám tu možnost. A Ryan mi s tím pomůže. Chápeš Buffy? Konečně k něčemu budu, tvoje malá sestřička už není jen osina v zadku, o kterou se musíš starat. Víš možná se už neuvidíme, ale hlavně si vezmi stejné ponaučení jako já. To co je důležité, nejsou peníze, ty jsou pomíjivé, ale láska. Láska ti pomůže kdykoli a s čímkoli. (I když, peníze taky nejsou k zahození.) Doufám, že mě chápeš, mám vás ráda a teď konečně vidím nějaký smysl v mé existenci. Teď bude Klíč dobrý.

Dawn Summersová

PS: Máš krásné děti a úžasného manžela, važ si toho, nevíš jak dlouho ještě budeš moci. Doufám, že se ještě uvidíme, sestřičko, kdybys měla další dítě, ozvi se.

 Buffy držela v roztřesených rukách list, na kterém byl dopis napsaný a četla ho stále dokola. Všichni na ni zírali a čekali, až jim řekne, co se teď stalo.
Angel: „Miláčku, co je v tom dopise?“
Buffy: „Dawnie dospěla a našla si smysl života.“
Connor: „Ne, to nemyslíš vážně.“
„Dawn?“ řekl potichu Spike, nikdo ho neslyšel, kromě dvou lidí. Buffy a Angela, oba to ale chápali a raději mlčeli, protože věděli, že pro Spika nebyl moc jednoduchý jejich vztah a následný rozchod.
Buffy: „Mám se jí ozvat, až budu zase rodit, si asi myslí, že jsem králík.“
Angel: „Já chtěl nejmíň pět dětí.“
Buffy: „V tvé době to sice bylo normální, ale dnes je feministická doba, máš tři, to ti bude muset stačit.“
Angel: „Uvidíme, kdo se bude smát naposled.“
Buffy: „To je výhružka?“
Nellie: „Mami no tak, co tam ještě je?“
Buffy: „Popisuje, jak se dostala k tomu muži a jak se rozhodla splnit své poslání.“
Angel: „Vy Summersovy jste na ty proroctví nějak zatížený, ne?“
Buffy: „Pozor co říkáš, tvoje děti jsou taky Summersovy.“
Angel: „O nich taky proroctví bylo, vím o čem mluvím.“
Nellie: „Jaké bylo o nás proroctví?“
Buffy: „No o tobě bylo, že zabiješ jednu démonku, ale ta už je vyřízená.“
Nellie: „Takže ho nesplním?“
Buffy: „Ale ano, proroctví si tě vždycky najde, podívej na mě, jak jsem dopadla.“
Angel: „Jo, přemožitelka si vzala upíra.“
Buffy: „Ne, veselá holka si vzala bručouna.“
Lorne: „Hezky se doplňujete.“
Buffy: „Bez něho bych nemohla žít.“
Spike: „Optimismem jenom přetékáte.“
Angel: „Jsem rozený optimista.“
Lorne: „Jen když si opilý.“
Buffy: „Miláčku, ty piješ?“
Angel: „Samozřejmě že ne.“
Lorne: „V L. A. se opíjel od rána do večera.“
Buffy: „Proč?“
Connor: „Mami, občas máš fakt dlouhý vedení.“
Buffy: „Kvůli mně?“
Connor: „Bingo.“
Buffy: „To je roztomilé.“
Lorne: „Když byl opilý, tak roztomilý nebyl.“
Connor: „Pamatuješ, jak jsme ho táhli přes půl města?“
Lorne: „Jo, to byla štreka.“
Buffy: „Tak teď kecát,e hoši, nemohl být tak opilý.“
Connor: „Přiznávám, nikdy jsem ho neviděl opilého.“
Angel: „Jen mě vlečte kanálama.“
Buffy: „Co se čertíš, já jim to nevěřím. Jsi můj počestný manžílek, co občas pije krev.“
Connor: „Teď zbývá říct komu.“
Angel: „Jestli budeš otravovat tak tobě.“
Nellie: „Chacha, nemáš ho provokovat.“
Connor: „Copak já provokuju, jen konstatuji.“
Buffy: „Být tebou, nedráždím ho.“
Spike: „Když to říká ona, asi to bude pravda.“
Buffy: „Tys tomu nasadil korunu.“
Angel: „Korunoval vola a sám byl vůl.“
Buffy: „Jste oba stejní.“
„No dovol.“ Ozvali se oba současně.
Buffy: „Vím co říkám. Znám vás dost dlouho, oba.“
Angel: „Vtipné, nejsem takový zoufalec jako Spike.“
Kate: „Co tím chceš říct?“
Angel: „Vůbec nic. Jenom se o mě stále opičí.“
Spike: „A v čem asi ty tvrďáku?“
Angel: „Ha, kdo první chodil s Dru? Kdo tu měl první duši? Kdo první miloval přemožitelku? Kdo byl první v L. A.? Mám pokračovat?“
Spike: „Okej, beru na vědomí. Ale kdo tu byl první posedlý přemožitelkami?“
Angel: „Ty, jsi jimi posedlý od toho povstání.“
Buffy: „To jsi zabil tu Číňanku, ne?“
Spike: „Jo, ta byla slabá.“
Buffy: „Moje oblíbená, měla taky ráda meče.“
Spike: „Nejlepší byla Nikki. Měla takový volný styl. Podobný Buffy.“
Angel: „Ta byla ale brzy mrtvá.“
Spike: „Jo a pak byla na řadě Buffy.“
Buffy: „Tu jsi nezabil.“
Spike: „Proč taky? Byla jsi k pomilování.“

Angel na něj zavrčel a chystal se vstát, že mu jednu natáhne, ale Buffy ho zadržela.
Buffy: „Kecá, zabránila mu v tom máma, myslím sekerou.“
Spike: „Jo, to byla smůla.“
Buffy: „Pak tu byla Kendra.“
Angel: „Jo, ta mrška co mě zavřela do klece.“
Buffy: „Skvělá holka.“
Spike: „O tu se myslím postarala Dru.“
Angel: „Jo, ty její čáry byly spolehlivý.“
Spike: „Pak přišla naše milovaná Faith.“
Angel: „Jo, Faith to byla dračice.“
„Jo to jistě ty o tom víš své.“ Ozvalo se vedle Buffy. Buffy se neotočila, mluvila ale k Faith, která se objevila vedle ní.
Buffy: „Vážně? Něco co nevím?“
Angel: „Ne, jen to byla zlá holka.“
Faith: „Kecá.“
Buffy: „Já vím, že kecá. Pravdu mi stejně neřekne.“
Angel: „Jakou pravdu? Vůbec nevím, o čem to mluvíš.“
Faith: „A co bylo v L. A., bobečku?“
Buffy: „V L. A.?“
Angel: „V L. A. nic nebylo, nevím, kde jsi k tomu přišla.“
Faith: „Ty lháři, že se nestydíš lhát přemožitelce. Mít tělo, nakopu tě.“
Buffy: „Myslím, že ho nakopu za tebe.“
Angel: „Proč bys mě chtěla nakopávat? Říkám přece pravdu.“
Faith: „Nevěř mu Buffy, jen se ho zeptej, proč mě nezabil.“
Buffy: „Nezabil? Tys měl možnost ji zabít a neudělal jsi to?“
Angel: „Potřebovala se jen vyrovnat s minulostí.“
Faith: „Jakou minulostí, jen jsem ho chtěla zabít a dostat zaplaceno. Jo a pomstít se ti. Zabít ti milence byl nejlepší způsob.“
Buffy: „Zabít? Jako pomstu mě? Proč msta mě?“
Angel: „S tebou to nemělo nic společného. Najali si ji.“
Faith: „Přijala jsem kvůli pomstě. Ty jsi byla vždycky ta lepší a já byla v tvém stínu.“
Buffy: „Ve stínu? Já byla ta lepší?“
Angel: „Jen se chtěla se sebou vyrovnat a jen měla menší komplexy z tvé dokonalosti.“
Faith: „Menší komplexy? Byla jsem rudá vzteky.“
Buffy: „Ale proč? Vždyť jsme byly obě přemožitelky? Byly jsme na stejný lodi.“
Angel: „Cítila potřebu se ti vyrovnat.“
Faith: „Teď už má pravdu.“
Buffy: „Mohly jsme si promluvit.“
Angel: „Myslím, že pak už to pochopila.“
Faith: „To je pravda, pak jsem pochopila, že nemám proč ti závidět, jsme na stejný lodi. Šla jsem do vězení a tam si všechno uvědomila.“
Buffy: „Byla nejlepší.“
Angel: „Ne, až druhá.“
Faith: „K čemu to srovnávat.“
Buffy: „Ne, byla nejlepší. Byla jako sestra.“
Angel: „To jsi nikdy neřekla.“
Faith: „Proč jsi mi to neřekla?“
Buffy: „Nevěděla jsem jak. Ty jediná jsi chápala, jaké to je, být vyvolenou.“
Angel: „Vždycky jsem věděl, že to tak bereš, ale jen jsem čekal, kdy to řekneš.“
Faith: „Dík.“
Buffy: „Promiň Faith, měla jsem ti to říct už tenkrát. Tolikrát jsi mi kryla záda a zachránila život a já ti nebyla schopná tohle říct.“
Faith: „To je dobrý Buffy, díky tobě ze mě byl lepší člověk. Měj se.“
Buffy: „Přijdeš ještě?“
Faith: „Možná, teď ale budu s Robinem, máme si toho tolik co říct.“
Faith jí zmizela z dohledu.

Angel: „Ona tu byla?“
Buffy: „Jo.“
Angel: „Já jsem vůl.“
Buffy: „Ne, miluji tě.“
Angel: „Já tebe taky.“
Buffy: „Láska je líbezný květ, ale je třeba odvahy, abychom si jej šli utrhnout na kraj strašné propasti.“
Angel: „Stendhal.“
Buffy: „Co nám udělá stáří, když jsme dva?“
Connor: „To není fér, vy jste nesmrtelní.“
Buffy: „Ale chlapče, kdo ti řekl, že život je fér?“
Spike: „Jestli tu budou věčnost, klepne mě z nich.“
Angel: „Konečně se tě zbavím.“
Buffy: „No tak.“
Angel: „Co? Vždyť je jak osina v zadku, už víc jak sto let je na mě nalepenej, víš co to je?“
Spike: „Sto padesát.“
Angel: „Tím hůř.“
Buffy: „No tak, Angele, nebuď na Spikeyho zlý, měl to těžké.“
Angel: „Já s ním ještě těžší.“
Spike: „To bolí, brácho.“
Angel: „No co, stejně nemáš srdce.“
Buffy: „Ale fuj, tak tady bude ticho, nebo zase dostanete pánví.“
Angel: „Proč se ho stále zastáváš?“
Buffy: „Protože Spike je přítel.“
Angel: „A já tvůj manžel, zapomnělas?“
Spike: „Barák jste ještě nezbořili.“
Buffy: „Tady bude ticho!“
Angel: „Ne, nenechám se urážet tvým bejvalým.“
Spike: „A já současným.“
Angel: „Ha co s tím uděláš chlapečku.“
Spike: „Co kdybych tě zmlátil.“
Buffy: „A co kdybych zmlátila já vás oba.“
Angel: „To bys neudělala.“
Buffy: „Jestli nezmlknete ano.“
Spike: „To se bojíš svojí ženy? Snad se ještě nedržíš její sukně?“
Angel: „Měl jsem tě utopit jako kotě, hned jak tě Dru dotáhla.“
Spike: „Za Dru se neschovávej, byla to skvělá ženská.“
Angel: „Byla blázen.“
Spike: „A čí vinou?“
Angel: „Začínám mít chuť tě zmlátit Spiku.“
Spike: „Vážně Angelusi? Tak do toho, ale neměl by ses prvně dovolit svojí ženy?“
Angel: „Na to, abych ti dal přes držku povolení nepotřebuju.“
Spike: „Ale aby ti pak nevynadala.“
Angel: „Koleduješ si, Spiku.“
Spike: „Už se tě bojím, nedokážeš si udržet ani ženskou, proč bych se měl bát?“
Angel: „Protože tě zmlátím tak, že si ji taky neudržíš.“
Spike: „Ha, na to nemáš.“
Angel: „Vsadíš se?“
Spike už otevíral pusu, že něco řekne, ale dostal hrncem přes hlavu. Angel se mu chtěl smát, ale brzy dostal taky. Oba na původce náhlých bolestí zírali jak spadlí z hrušně. Stála nad nimi jako bohyně pomsty s hrncem v ruce. Ve víru hádky si nevšimli, že Buffy odešla do kuchyně, která je hned vedle hlavní místnosti SSka.
Spike: „Buffy.“
Buffy: „Máte problém, hoši? Řekla jsem, že v mém domě se hádat nebudete. Zklamal jsi mě, Spiku, copak se nedokážeš ovládat?“
Spike: „Já? A co Angelus.“
Buffy: „Jako bys ho neznal, chtěl tě jen vyprovokovat.“
Spike: „Zase jen já jsem trestaný, proč nadáváš mně?“
Buffy: „měl bys mít rozum.“
Spike: „A on ne? Vždyť je starší.“
Buffy ho znovu flákla hrncem po hlavě.
Spike: „Tohle bylo za, co?“
Buffy: „Žes mě urážel, druhá část tvého trestu.“
Angel: „Haha, Spikey a máš to spočítaný.“
Buffy: „Ty se nesměj, dneska spíš na gauči.“
Angelovi zmrzl úsměv na rtech a tentokrát se smál Spike.
Spike: „Tak kdo se směje naposled?“
Buffy hodila s hrncem směrem ke kuchyni a z pokoje naštvaně odešla. Angel za ní jen nevěřícně zíral.
Connor: „Tak to sis zavařil hochu.“
„Sklapni Connore.“ Okřikl ho a vstával, že za Buffy půjde.
Nellie: „To bych nedělala, má kolík.“
Angel: „Jak to víš?“
Nellie: „Být jí, měla bych ho taky.“
Po téhle scéně raději všichni odešli do svých bytů a pokojů, nebylo dobré, zůstat naštvané přemožitelce na ráně.

Buffy hned jak odešla naštvaně z SSka, vyrazila do ložnice, kde se převlékla a pak šla na hlídku, neměla chuť se s Angelem vidět. Nemohla věřit, co si se Spikem řekli. Zdálo se jí, jakoby po těch letech znovu slyšela Angeluse, Spike ho tak i oslovoval. Přebíhal jí z toho mráz po zádech. Hned vyrazila na nejbližší hřbitov, kde byla pravidelnou návštěvnicí. S radostí přistoupila k prvnímu upírovi, kterého tam potkala.
„Nazdárek.“ Velmi zdvořile ho pozdravila, ale on na ni stejně zaútočil. Byl proti ní ale slabý, brzy ho zneškodnila.
„Jsi sexy, když se zlobíš.“ Ozvalo se jí za zády a ona hned poznala, kdo tam je.
„Ale taky ozbrojená, takže ti neradím se přibližovat.“ Varovala ho, ale on toho nedbal a víc se k ní přiblížil.
Za chvíli stál tak blízko ní, až se jí mohl skoro dotýkat, dýchala přerývaně, s očekáváním. Bral to jako dobré znamení. Přiblížil se až těsně k ní, objal ji rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě tak blízko, že se navzájem dotýkali celou plochou těla. Dýchala stále rychleji, políbil ji jemně do vlasů.
„Neměl bys to mít tak jednoduché.“
„Nechci.“ Odpověděl jí a stále ji rukama hladil po celém těla a přiváděl ji tím k šílenství.
Šeptal jí do ucha omluvná slůvka, ale ona jeho slova vůbec nevnímala. Když mu došlo, že ho vůbec neposlouchá, otočil si ji rychlým pohybem čelem k sobě.
Angel: „Promiň, nevím co to se mnou bylo. Přehnal jsem to.“
Buffy: „Nezlobím se já jen…. Upír.“
„Co?“ Křikl překvapeně Angel, ale poslechl její gesto a sklonil se. Buffy upírovi jediným dobře mířeným sekem uťala hlavu.
Buffy: „Potvory zubatý, stále vyrušují.“
Angel: „Promiň.“
„Řekneme si to doma, teď není vhodná doba.“ Rychle skončila rozhovor, protože se už hlásil o svoji dávku další upír.
Za ním ještě další dva, společně s Angelem se do nich pustili. Buffy mečem a Angel pěstmi, když si toho všimla, hodila mu sekeru, která byla v tašce na zemi. Angel ji s vděkem přijal a usekl upírovi hlavu. Zabili ještě několik upírů a pak vyrazili domů. Přáli si, aby nikoho nepotkali a taky že ne, bez problémů dorazili domů.

V noci nemohli spát, leželi na posteli a zírali do stropu. Tu se Buffy otočila k Angelovi, položila mu hlavu na hrudník a hleděla mu do očí.
Angel: „Buffy, promiň, je mi to strašně líto, nechal jsem se vyprovokovat.“
Buffy: „Já se nezlobím, jen jsem měla hrozný pocit. Bylo to jako strašná vzpomínka.“
Angel: „Proč?“
Buffy: „Bylo to jako Angelus, ten hlas.“
Angel: „Promiň… já neuvědomoval jsem si co dělám a říkám.“
Buffy: „To je dobrý, miláčku, začínám trpět stihomamem.“
Angel: „Chci abys věděla, že tě miluji a nedovolím, aby se mezi nás pletl.“
Buffy: „Ale on je tvoje součást a já miluji jeho, stejně jako tebe.“
Angel: „Nebojíš se ho?“
Buffy: „Ne, už dlouho ne.“
Angel: „Jsi úžasná, ani si tě nezasloužím.“
„Já vím.“ Prohlásila jednoduše a zvedla se, aby ho políbila.

Ráno se všichni sešli v SSku, protože byla sobota a to vždycky znamenalo, že tam byli všichni společně. Kromě Nellie, ta malovala a tak to měla povolené. Buffy se spokojeně tulila k Angelovi, Spike byl plně zabraný do rozhovoru s Kate. Connor něco řešil s Melissou a Lorne všechno kolem pozoroval.

Lorne: „Jak vidím, Spike nebude mít tak lehké usmíření s tebou jako Angel.“
Buffy: „Nezlobím se, ale nedám mu to jen tak najevo.“
Lorne: „Spikovi nebo Angelovi.“
Buffy: „S Angelem jsme se usmířili, sice jsem mu málem usekla hlavu…“
Lorne: „Až tak naštvaná jsi byla.“
Buffy: „Ne, to upíři tak vlezlí.“
Angel: „Nenechali mě dokončit, co jsem chtěl.“
„Zem na hřbitově není nejvhodnější místo k usmiřování.“ Prohlásila Buffy se smíchem a tím vyrušila ostatní z rozhovorů.
Connor: „Vy už jste se zase usmířili? S váma není žádná sranda.“
Angel: „Nebuď drzý synu, jednou jsme tvoji rodiče…“
Buffy: „No tak Angele, nech ho, je mladý.“
Lorne: „Všechno při starém. Buffy bude zase ta, kdo všechno bude urovnávat.“
„Já?“ Vykřikla dotčeně Buffy a nahodila kolem sebe ten nejsladší pohled, jaký uměla. A Angel aby její snahu podpořil, kolem sebe rozhazoval zuřivé pohledy a vrčel.
Connor: „Okej rodičové, jste trapní.“
Angel: „Tak to už jsi přehnal, omluv se matce.“
Connor: „Budu si za svým názorem stát.“
Angel: „Chceš, abych ti ho rozmluvil?“
Buffy: „Ne, Angele nechce abys mu to rozmlouval. Já chci, aby ses uklidnil.“
Connor: „Mami nech ho, jen ať vidíme, kdo je tu ten zlý.“
Buffy: „Ne, Connore ty toho nech, máme za sebou blbej den, oba.“
Angel: „Jsem tu snad jediný při smyslech? Co to s váma je lidi?“
Connor: „To ty jsi ten kdo je mimo.“
Buffy: „Connore, prosím.“
Angel: „Tak už toho bylo dost vážení. Connore uvědom si, že jsi jen nevychovaný spratek.“
Connor: „Možná jsi mě měl vychovat, když jsem byl malý.“
Angel: „Asi tě málo řezali.“
„Ne, prosím.“ Buffy úpěnlivě prosila, na důraz své žádosti si stoupla a snažila se jejich hádku uzavřít. Náhle jí přešel přes tvář bolestný výraz, jako stín, který překryl její úsměv. Nikdo ji ale už neslyšel, všímali si jen sebe navzájem a jejich hádky.
Connor: „Možná málo, ale ty si uvědom, že už není rok 1740, kdy tebe řezali.“
Angel: „Aspoň to k něčemu bylo, u tebe ale výchovu zanedbali.“
Connor: „Oh, otec promluvil, všichni se klaňme a věřme jen jeho slovům.“
Angel: „Občas by bylo hodné, kdybys otce poslechl.“
Connor: „K čemu, abych se od tebe naučil, být neurvalý, nezdvořilý a nevychovaný ke všem kolem sebe? Máma tě musí neustále u všech omlouvat, vysvětlovat. Kolikrát už musela utěšovat tvoji sekretářku, když k ní přišla brečet.“
Angel: „A ty, Connore? K čemu tu jsi? Nenašel jsi ani dost slušnosti, abys jí pomohl, když do noci seděla v kanceláři a pracovala.“
Connor: „Staral jsem se o ni, protože ty toho nejsi schopen, jsi milý, jen když máš svoje dobré dny, nebo když tě máma přemluví.“
Angel: „Snad se mě nebojíš.“
Connor: „Já ne, ale co chudáci ostatní, kteří s tebou musí žít v jednom době a neustále snášet tvoje výlevy.“
Angel: „Vůbec nevím, o čem mluvíš.“
Connor: „Tak nevíš jo? Co třeba včerejšek, hádali jste se s Spikem tak, že vás musela praštit po hlavě. Ale ty jsi pak jen přišel, objal ji a všechno bylo zase v pořádku. Ona se sice nechá ukecat, ale nevidíš pod povrch, kde se všechno bouří a obává se toho, až to znovu přijde.“
Angel: „Ale prosím tě, co by mohlo přijít?“
Connor: „Až zase odejdeš, na všechny se vykašleš. Ona to bude zase muset všechno urovnat. Ale ty zase přijdeš, obejmeš ji a zase se usmíříte. Tohle je koloběh, nikdy to neskončí dokud něco neuděláš.“
Angel: „Nemáš vůbec ponětí, o čem život je. Nemáš právo tohle říkat, pokud jsi opravdu nežil. Nikdy ses o sebe a svoji rodinu postarat nemusel, vždycky se někdo staral o tebe. Stále se držíš máminy sukně a jen jí tím přitěžuješ. Myslíš že je lehké starat se tu o všechny a ještě k tomu o dospělého syna, který jí v nejmenším s ničím nepomůže?“
Connor: „Promluvil znalec. Copak ona se o tebe nestará jako o další dítě? Všechno ti podstrojuje až pod nos. A copak ty jí v něčem pomáháš?“
„Dost, prosím…“ Vydechla z posledních sil Buffy, na tvářích se jí třpytily slzy a v jediném okamžiku se jí vše před očima zatočilo a omdlela.
Teprve teď si někdo všiml jejích neustálých protestů a proseb. Hned k ní běžela Melissa, klekla si vedle ní, vzala její tvář do klína a snažila se ji probudit.
„Vidíte, co jste způsobili? Vaše neustálé hádky jsou jen přítěží pro ostatní.“ Okřikla oba jako malé kluky.
Oba k ní vykročili, aby nějak odčinili, co způsobili.
„Zmizte.“ Byla její odpověď na jejich snažení, oba provinile sklopili oči a couvali zpátky. Vedle Melissy si klekla Kate.
Kate: „Co se jí stalo?“
Melissa: „Nemám tušení.“
„Musíte ji probudit, jinak ji to zabije.“ Mluvil k nim Angel úplně jiným hlasem, plným lásky a strachem o její život.
Melissa: „Co?“
Kate: „O co tu sakra jde?“
Angel: „Musíte ji vzbudit, jinak ji to zabije, nemůžu vám víc říct.“
Melissa: „Co se s ní stalo?“
Angel: „Nevím, musíte ji probudit.“
Kate: „To už jsme slyšeli.“
Najednou jako by někdo vzdychl, Connor se celý otřásl. „Co se děje? Kde to jsem?“ Díval se kolem sebe zmateně. Teď už nikomu nic nedávalo smysl.
Melissa: „Můžete mi někdo říct, co se tu děje?“
Buffy se začala svíjet v křečích.
Angel: „Už je to tady, rychle.“

Melissa vyděšeně vykulila oči a nenapadlo ji nic jiného, než Buffy vrazit facku, ale ani to s ní nehnulo. Přejela jí rukou po čele. „Celá hoří.“ Konstatovala a hledala ve tvářích ostatních pomoc. Náhle Angel vstal, běžel do kuchyně, tam strčil pod vodu utěrku a hned se vrátil zpět. Sklonil se nad Buffyino tělo, bojující o život, položil jí na čelo studenou utěrku a mluvil k ní. Všichni na něj koukali a nevěděli co dělat. Najednou vyskočil Spike a udělal to stejné co předtím Angel, s tou výjimkou, že studený ručník podal Angelovi do ruky a vyměnil ho s ním za ten, který před chvíli přiložil na Buffyino čelo. Angel znovu přiložil ručník na Buffyinu tvář, žádná změna, zdálo se jen, že svůj boj prohrává. Zvedl ručník a podíval se na její tvář, ve která měla bolestivý výraz. Políbil ji na čelo.

„Nesmíš umřít, to nedovolím.“ Řekl a znovu ji políbil, tentokrát na rty.
Mezitím přinesl Spike další ručník a Angel jí ho přiložil na obličej. Melissa stále bezradně držela Buffy za ruku a po tvářích jí stékaly slzy. Angel znovu vyměňoval ručník, když najednou se přestala svíjet bolestí a ležela klidně na zemi. Následně trochu pootevřela oči, podívala se na Angela a z očí jí znovu začaly téct slzy. Angel se k ní přitiskl a děkoval bohu, že přežila, v tu chvíli Buffy znovu vykřikla bolestí. Angel jí ohmatal místa, kde předpokládal původ bolesti a zjistil několik zlomenin po celém těle.
Melissa v koupelně Angelova a Buffyina bytu Buffy ošetřovala, aby si mohla aspoň lehnout do postele. Angel mezitím seděl na posteli v ložnici s hlavou v dlaních. Chtěl si namlátit, že to zase dopustil. ‚Zase málem umřela, a můžu za to zase já.‘ Proklínal se v mysli. Z lítosti ho vytrhla záře žlutočerveného světla, která se linula po pokoji. Angie k němu šla, sedla se vedle něj na postel a soucitně mu položila ruku na rameno.

Angie: „Už vím, co se stalo.“
Angel: „Já taky, zpackal jsem to.“
Angie: „Poslední dobou, tvé oblíbené slovo, viď?“
Angel: „Angelino, tvoje matka málem umřela a můžu za to já, obviňování je na místě.“
Angie: „To není, protože ty za to nemůžeš. Byla jsem u Connora, dovolil mi, trochu se porozhlédnout v jeho mysli. Na dobu, kdy jste se hádali nemá jedinou vzpomínku. Další vzpomínka je až na mámu ležící na zemi.“
Angel: „Co to znamená?“
Angie: „Že jeho mysl někdo ovlivnil, našla jsem více skutečností, které to dokazují.“
Angel: „Kdo, proč?“
Angie: „To zatím nevím, jediný způsob, jak to zjistit je, když se podívám do mysli tobě.“
Angel: „Jsem upír, mě nepřečteš myšlenky.“
Angie: „To sice ne, ale tvoje mysl tam stále je, jen potřebuji důkladnější kouzlo.“
Angel: „V tom případě…“
Angie vstala, sedla se proti Angelovi na zem, vzhlédla k němu a střetla se s jeho hnědýma očima plnýma smutku.
Angie: „To kouzlo mě na chvíli spojí s tvými emocemi.“
Angel: „Začni.“
Angie kolem sebe začala rukama obkreslovat pomyslný kruh, stále byla očima ve spojení s Angelem. Začala odříkávat několik formulí, kruh kolem ní začal prvně zářit a pak hořet modrým plamenem. Angie prošla energie, celá se třásla ale stále nepřerušovala oční kontakt s Angelem. Pak jakoby síla kouzla vyvrcholila a vytratila se do neznáma. Celý prostor kolem nich vyplnilo modré světlo, které se v malých paprscích míchalo s žlutočerveným. Angie začali po tvářích téct slzy, zavřela oči a přerušila oční kontakt. V tu chvíli světlo kolem nich zmizelo a Angie spadne na stranu. Angel se z kouzla vzpamatuje a rychle se snaží Angie pomoci. Ta hned otevřela oči a podívala se mu do těch jeho, vyzařujících starostlivost.

Angie: „Tolik emocí.“
Angel: „Promiň.“
Angie: „Tati?“
Angel: „Ano, holčičko?“
Angie: „Tolik emocí jsem ještě v nikom necítila.“
Angel: „Nelži, jsem první, na kom jsi to zkusila.“
Angie: „To je něco…neuvěřitelného. Přes všechny ty emoce jsem se málem nedostala k vzpomínkám.“
Angel: „Zjistila jsi něco?“
Angie: „Že mámu miluješ víc než svůj život. Víš, viděla jsem všechno, každý okamžik toho, kdy jsi byl s ní. Viděla jsem celý tvůj život.“
Angel: „Tři sta let za takový okamžik?“
Angie: „Někdo ovládl tvoji a Connorovu mysl, abyste se začali hádat. To stejné se stalo i včera se Spikem.“
Angel: „Víš kdo?“
Angie: „Ne, ale vím, jak to zjistím.“

Do pokoje vešla Melissa a podpírala Buffy, její zranění se rychle hojila. Angel hned vstal, vzal Buffy do náruče a uložil ji do postele.
Angie: „Angele, potřebuji se podívat i do máminy mysli.“
Angel: „Zvládneš to?“
Angie: „Jo, ale musím použít stejné kouzlo, taky mi bude bránit démon.“
Buffy: „O co jde.“
Angie: „Mami, zdá se, že někdo uměle vyvolal dnešní i včerejší hádku, musím se podívat do tvé mysli, proč.“
Buffy: „Proč myslíš, že to najdeš u mě?“
Angie: „Všechno směřuje k tobě.“
Buffy: „Dobře.“
Angie: „Musíš se posadit proti mně. Sednu si k tobě na postel.“
Angie se posadila proti Buffy, která se opřela o stěnu, takže si obě hleděli do očí.
Angie: „Pamatuj, hlavně nesmíš přerušit kontakt očí.“
Buffy: „Ano.“
Angie: „Angele, Melisso, prosím jděte.“
Angel: „Budu vedle, kdyby něco.“

Obě přikývly, Angel s Melissou odešli. Angie kolem sebe začala znovu obkreslovat kruh a odříkávat formule. Kruh prvně svítil a pak se rozhořel jasně červenou barvou. Angie prošlo množství energie, pak se vytratilo a nahradilo ji červené světlo, vyplňující celý pokoj. Do červeného světla se začalo vplétat i světlo žluté provázené jiným odstínem červené. Světla se postupně proplétala, až se sjednotila. Pak světlo začalo postupně mizet, až ho zůstalo jen trochu kolem Buffy a Angie. Obě si sále hleděly do očí a kontakt nepřerušovaly. Angie znovu po tvářích tekly slzy, ale na Buffy nebylo nic znát, její obličej byl jako nehybná maska. Pak světlo zmizelo úplně, zůstal jen kruh kolem Buffy a Angie, který taky začal mizet. I ten zmizel a Angie se musela dlaněmi opřít o postel, aby udržela rovnováhu.

Buffy: „Viděla jsi něco?“
Angie: „Všechno.“
Buffy: „Co tím myslíš?“
Angie: „Viděla jsem celý tvůj život, všechny vzpomínky. Všechny tvé emoce, stejně jako u Angela, ale to mě přemohlo, protože tři sta let je tvrdý oříšek pro někoho, kdo to zkouší poprvé. U tebe už jsem věděla jak na to a vydržela jsem až do konce.“
Buffy: „Co tím myslíš, mé emoce.“
Angie: „Nápadně se shodují s těmi Angelovými. Miluješ ho více než cokoli na světě, ale místo v tvém srdci si našli i ostatní. Jako bys v sobě nosila svět. Nejvíce miluješ Angela, pak mě, Nellie a Connora. Pak Spika a Melissu a Lorna. Své místo si našla v tvém srdci i Kate. Zvláštní místo tam mají ještě Will, Alex, Dawn a Giles. Ti jsou hlavně ve vzpomínkách, ale své místo u tebe v srdci taky mají. Pak tam je hrozně místa plného lásky pro ty, kteří tu nejsou, Faith, Robin, Celia, Joyce, Wesley, Cordelie, Hank.“
Buffy: „Všechny miluju, to jo, ale ne Hanka.“
Angie: „Mýlíš se, i jeho. Víš, když jsem viděla Angelovi emoce, byla jsi tam hlavně ty, a ti, kdo jsou s námi v domě, ale bylo tam i jedno místo pro ty, kdo už umřeli. Bylo plné. Vytvořil si v mysli něco jako třináctou komnatu, kam to ukrývá, aby ho vzpomínky nepřemohly.“
Buffy: „Kromě toho, že sis udělal vyhlídkovou jízdu po našich citech, objevila jsi něco?“
Angie: „Něco tam bylo.“
Buffy: „Víš kdo za tím stojí?“
„Angele!“ Zakřičela Angie a Angel do pokoje vešel.
Angie: „Nevím kdo to je, ale už přesně vím, proč útočí.“
Buffy: „Proč?“
Angie: „Nějak zjistil, že v těch snech je tvé slabé místo a když tě do těch snů uvede, zabije tě to. Musel tě nervově vyčerpat a tak ti zprostředkoval první hádku, která se stala před tvou svatbou. To jsi vydržela, tak dnes zasáhl znovu. Do tvého citlivého místa. Tentokrát jsi to už nevydržela a do snu upadla. Connor, který je člověk nápor kontroly mysli nezvládl, celou hádku zapomněl, ale Angel se Spikem ne, jsou upíři a proto pro kontrolu myšlenek složitější.“
Buffy: „Co teď?“
Angie: „Nemám tušení.“
Buffy: „Skvělý, víme proč, víme jak, ale nevíme kdo a jak ho zastavit.“
Angie: „Dočkej času, vaše emoce jsou jako drogy, jsem v opojení.“
Buffy: „Tak si užívej rauše, já jdu seřvat tvého otce.“
Angel: „Já vím, zpackal jsem to, nejlepší bude, kdy mě rovnou propíchneš, nebo mi usekneš hlavu. Málem jsem tě zabil…“
Buffy: „Miluji tě.“
„…Nebo hostii, to víno se svěcenou vodou je taky dobrej nápad…“ Začal vymýšlet jiné možnosti, ale pak jako by se vzpamatoval. „Cože?“
Buffy: „Miluji tě a nechci bez tebe být ani minutu.“
Angel: „Myslím, že jsem taky v rauši, mohla bys to zopakovat?“
Buffy: „Miluju tě.“
Angel: „To se mi líbí, mohla bys to stále opakovat?“
Buffy: „Ne, ale ty už to řekni.“
Angel: „Co? Miluju tě.“
Buffy: „Ne, tohle ne.“
Angel: „Co?“
Buffy: „To bude tím věkem. Řekni, co Angie viděla, že je z toho tak mimo.“
Angel: „Nemám tušení, prostě se uprostřed kouzla zhroutila a řekla, že moje emoce nezvládla.“
Buffy: „Mě řekla to stejné.“
Angel: „Už to můžu říct?“
Buffy: „Jo.“
Angel: „Miluji tě. Víc než cokoli na světě. Více než kdokoli kohokoli. Více než svůj život, ten je bez tebe bezcenný.“
Buffy: „Jsi poeta, miláčku.“
Angel: „Láska k tobě mi vkládá do úst verše.“
Buffy: „Smůla, ten sliz se mi líbil víc.“
Angel: „Miloval bych tě, i kdybys byla pokrytá slizem.“
Buffy: „Skvělý, mám jistotu, pokud dostanu strupovitost nebo ocasovitost.“
Angie: „Měli bychom udělat něco s tou kontrolou myšlenek.“
Buffy: „To jistě Angelino, ale co?“
Angie: „Musím provést pár kouzel a zjistit víc o způsobu, jakým dotyčný vaše myšlenky kontroluje.“
Buffy: „Dobrý, takže nemáme nic.“
Angel: „A to máme dceru génia.“
Angie: „Ani po mě nemůžete chtít zázraky.“
Buffy: „Do té doby nesmím usnout jo?“
Angie: „Ne, musíš se nějak obrnit, proti těm hádkám, abys znovu neomdlela, tím je uměle vyvolán ten démon, co tě ve spánku zabíjí.“
Buffy: „Takže normálně spát můžu.“
Angie: „Předpokládám to, co vyvolává toho démona?“
Buffy s Angelem se na sebe podívali, byli pevně rozhodnutí, že to Angie neřeknou, neřekli jí to.

Buffy: „To není důležité, teď mě napadnout nemůže.“
Angie: „Asi jsi zapomněla, že jsem viděla tvoje vzpomínky.“
Buffy: „Teď mě nemůže napadnout, viděla jsi to.“
Angie: „Jo, ale nechápu, proč jste to nikomu neřekli.“
Buffy: „Jestli jsi byla v mé mysli, víš to. Taky víš, že to nikomu nesmíš říct.“
Angie: „Pokud si to přejete.“
Angel: „Co s tím uděláme? Dost mně vadí, že někdo kontroluje moje myšlenky.“
Angie: „Zatím zůstaňte tu, sami. Když tu nikdo nebude, nemělo by se nic stát.“
Buffy: „Dobrý, chvilka soukromí po tolika letech manželství.“
Angel: „Můžeme si číst knížky.“
Buffy: „To by se hodilo.“
Angie: „Já jdu zatím zjistit víc.“
Buffy: „Ještě něco, už nikomu nelez do mysli, je to blbej pocit.“
„Jak si přeješ.“ Zavolala k nim ještě těsně předtím než zmizela.
Angel: „Je vyčerpávající, mít za dceru génia.“
Buffy: „To kouzlo bylo fakt krásný, najednou byl celý pokoj plný červeného světla, které se spojovalo s žlutočerveným.“
Angel: „To je zvláštní, u mě bylo to světlo modré.“
Buffy: „Jako ta koule.“
Angel: „Ta koule! Ta by nám mohla pomoct.“
Buffy: „Jak?“
Angel: „Mohli bychom se jí zeptat.“
Buffy: „Ale ona nám neodpoví, jen řekne jestli říkáme pravdu.“
Angel: „Musíme jen vědět, jak se zeptat.“
Buffy: „Ale my nic nevíme.“
Angel: „Potom, až Angelina něco zjistí.“
Buffy: „A co budeme dělat do té doby?“
Angel: „Nechtěla sis číst?“
Buffy: „Zrovna na něco takové nemám ani pomyšlení.“

Angel pomalým pohybem přešel k posteli a sedl si vedle Buffy, která měla skloněnou hlavu a dívala se do země. Jemně ji chytl rukou za bradu a zvedl jí hlav tak, že si ve chvíli zhluboka hleděli do očí. Položila mu ruku na tvář, zavřel oči a slastně zavrčel její jméno. Pak oči znovu otevřel a ruku jí políbil, pak ji políbil na ústa.

Connor s Melissou taky seděli vedle sebe na posteli.
Melissa: „Nic si z toho nedělej, nemůžeš za to.“
Connor: „Mel, máma kvůli mně málem umřela.“
Melissa: „Nemohl jsi to přece ovlivnit.“
Connor: „Mohl jsem něco udělat, jsem jim jen na obtíž.“
Melissa: „To není pravda, miláčku, jsou rádi, že jsi tu s nimi.“
Connor: „Má pravdu, už jsem dospělý, měl bych být samostatný, měl bych se od nich odstěhovat.“
Melissa: „To by bylo úžasně chytré miláčku, to bys jim fakt pomohl. Nejen to, víš jak by Buffy bylo, kdybys odešel.“
Connor: „Jenom jim všechno ztěžuji.“
Melissa: „Blbost, Buffy je ráda, že jsi tu s ní. Jsi její syn.“
Connor: „Nejsem, jsem jen výsledek jedné nevydařené noci v životě otce, který mě s sebou přivedl do manželství jako přítěž.“
Melissa: „Ale víš, že to tak nebere, má tě raději než vlastního.“
Connor: „Ale nejsem vlastní.“
Melissa: „Myslíš, že ji to zajímá. Mě jí taky Síly podstrčily, aby se o mě postarala a měla mě ráda jako dceru.“
Connor: „Mám ji rád víc než matku, ale nevím, jak bych jí to mohl splatit.“
Melissa: „V přátelství a lásce neexistují dlužníci.“
Connor: „Díky Mel, jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
Melissa: „Já vím.“
„Miluju tě.“ Přiznal se a políbil ji. Náhle na stolku zazvonil telefon. Connor ho hned zvedl.
„Ano… proč tam nejde máma?…. Chápu…. Ptali jste se jí?…. Dobře, ať počkají hned tam budu.“ Říkal do telefonu a následně ho položil.
Melissa: „Co se děje?“
Connor: „Přijela Willow a Alexander.“
Melissa: „Proč tam nejde Buffy?“
Connor: „Nezvedá telefon, asi je s tátou.“
Melissa: „Tak tam jdi, počkám…“
Connor ji ještě políbil a odešel.

Když přišel dolů do recepce, Willow o něčem vzrušeně diskutovala s Alexem, ani jeden si ho nevšiml, šel proto k Nikole, která si nerušeně pilovala nehty a sledovala dění kolem.
Connor: „Ahoj Nikolo, nemáš co dělat?“
Nikola: „Connore, je sobota a já tu celý den trčím. Jediný, kdo dnes přišel jsou ti dva.“
Connor: „Řekli ti, proč přijeli?“
Nikola: „Ne, mě tu nikdy nikdo neříká, proč přijel, jen ke komu chce jít. Abych pravdu řekla, tahle firma je fakt divná. Třeba tvoje máma, vypadá jako tvoje sestra a ještě k tomu se každý večer po setmění vytratí z domu s velkou taškou.“
Connor: „Oh Nikky, ty to nevíš? Ona chodí zachraňovat zvířata.“
Nikola: „Vážně?“
Connor: „Ano, je tajnou zastánkyní Greenpeace.“
Nikola: „To je skvělé.“
Connor: „Viď? Ale nikomu to neříkej.“
Nikola: „Jako hrob.“
Connor se k ní otočil zády a snažil se skrýt smích. Pomalu šel k Willow a Alexovi, aby je nevyrušil.
Connor: „Dobrý den Willow.“
Willow: „Ahoj Connore, kde je Buffy?“
Connor: „Měla rušný den, nemůže se s vámi dnes setkat.“
Willow: „Stalo se něco?“
Connor: „Někdo vám to vysvětlí později.“
Connor si pomyslel, jak je na Willow a Alexovi poznat, že Buffy nestárne. Oběma už bylo skoro čtyřicet, ale Buffy, která byla stejně stará jako oni vypadala stále mladě. Nedalo se ale říct, že by s věkem ztratili elánu, jen získali na autoritě.
Connor: „Ubytujeme vás v jednom z apartmánů, váš původní byt si zabral Spike s Kate.“
Alex: „V pohodě, jen bychom si chtěli odpočinout, byla to dlouhá cesta.“
Connor je uvedl do jejich pokoje, nechtěli mu říct, proč přijeli, stejně jako on jim, co se tu dnes stalo.

Večer se všichni sešli v SSku, museli probrat další postupy. Byla tam i Buffy v majetnické ochraně Angela, který ji k sobě stále tiskl. Přišli za nimi i Willow s Alexem, Buffy k nim chtěla rozběhnout a obejmout je, ale Angel ji držel pevně a nedovolil jí se ani pohnout. Buffy k nim vyslala omluvné pohledy a oba se posadili.
Angel: „Promiň Willow, ale Buffy se nesmí namáhat, ráno utrpěla mnoho zlomenin.“
Willow: „Co se ti stalo?“
Angel: „Napadl ji démon.“
Alex: „Jsi v pořádku?“
Buffy: „Mám zlomeniny po celém těle, Alexi.“
Willow: „Co tvé uzdravování?“
Buffy: „Nějak při tomhle démonovi nefunguje.“
Alex: „Kde máš zlomeniny?“
„Teď už jen na ruce, ostatní se zahojily rychle, ale Angel mi to nevěří.“ Popisovala jim a zuřivě u toho gestikulovala rukou v sádře.
Angel: „Málem jsi umřela, nedopustím, aby se ti dnes ještě něco stalo.“
Buffy: „Jsi zlatíčko.“
Alex: „Copak vy se nikdy nehádáte?“
Buffy přešel přes tvář stín a úsměv jí zmrzl na rtech.
Angel: „Není k tomu důvod.“
Willow: „Já už párkrát Alexe v něco proměnila.“
Alex: „Jo jednou to bylo prase, pak čmelák, krysa…“
Buffy: „Aspoň není váš vztah nudný.“
Willow: „Tak to je to jediné, co se o něm říct nedá, že by byl nudný.“
Alex: „Kde jsou děti? Chtěl jsem je vidět.“
Angel: „Děti? Tak ty už se tu vůbec neukazují. Jediný je tu Connor.“
Buffy: „Angelina by měla brzy přijít a Nellie začala nový obraz, ta se jen tak neukáže.“
Willow: „No tak povídej, jak jste se tu měli.“
Buffy: „Nic zvláštního jen…Wesley.“
Willow: „Cože?“
Angel: „Ticho.“
Buffy upřeně zírala do rohu pokoje.

Wesley: „Máš zase problémy se schopnostmi?“
Buffy: „Dá se to tak říct, nějaký démon ho uměle vyvolává, aby mě zabil.“
Wesley: „Jak?“
„Pojď se mnou.“ Řekla mu a vstávala, ale brzy zavrávorala, Angel rychle vstal a podepřel ji, společně šli do vedlejší místnosti, aby si s Wesleym promluvili.
Alex: „Tohle je fakt divný.“
Lorne: „Přišel ji navštívit starý přítel, chtějí být sami.“
Alex: „Ale ten přítel je skoro dvacet let mrtvý.“
Connor: „Ne, necelých patnáct.“
Alex: „Zaokrouhluju.“
Willow: „Co tak důležitého řeší?“
Connor: „V téhle rodině se musíte naučit jednu věc, prostě se neptat a čekat, jestli vám to řeknou.“
„Vždycky to řeknou.“ Prohlásila jednoduše Melissa a přitulila se ke Connorovi.
Alex: „Stejně je to divný.“
Lorne: „A myslíte si snad, že je to něco normální?“
„No…já.“ Prohlásila nejistě Kate.
Connor: „Odkdy je normální chodit s odbarveným upírem?“
Kate: „Mlčím.“
Alex: „Já jsem normální.“
Spike: „Jistě, akorát vždy když někam přijedeš, nalepí se na tebe démon.“
Willow: „Už ne.“
Spike: „Jo lekli se jeho ochránkyně čarodějky.“
„Promluvil zubatec, zatleskejte mu a vzdejte holt.“ Vykřikl naštvaně Alex a hned mu přiletěla jedna do obličeje.
Willow: „Spiku?“
Connor: „Díky Spiku, už jsem to chtěl udělat.“
Willow: „Co se tu k sakru děje?“
Lorne: „Neopovažuj se jen naznačit, že ti vrazil.“
Alex: „Au, vůbec nechápu co s váma je lidi.“
Connor: „Neopovažuj se tu mluvit zvýšeným nebo ironickým hlasem.“
Willow: „Naháníte strach, co se tu děje?“
„Neopovažujte se o tom jen ceknout před nimi.“ Varoval je Spike a ukázal směrem k pokoji, kde byli Buffy a Angel.
Melissa: „Chápejte, nesmíte se hádat, nebo jen spolu škaredě mluvit.“
Willow: „Jistě.“

Buffy a Angel vešli do pokoje, kde si Buffy sedla na židli a Angel vedle ní, proti nim stál Wesley.
Buffy: „Víte něco, Wesley?“
Wesley: „Ne, jen že máš zase problémy se silou.“
Buffy: „Ne, jsem v pořádku.“
Angel: „Vážně, Wesley, starám se o ni, nedovolím jí se ani na chvíli přetěžovat.“
Wesley: „Vím, když jsi mi dal slovo, dodržíš to.“
Buffy: „Wesley říkal, že když jsi mu dal slovo, dodržíš ho.“
Wesley: „Tak jak se jim podařilo použít to proti tobě?“
Buffy: „Nemám tušení, Angelina říkala něco o nervovém vypětí, nebo co. Angel ti to řekne lépe, já na tohle moc nejsem.“
Wesley: „Nu, poslouchám.“
Buffy: „Miláčku, řekni mu co o tom říkala Angelina.“
Angel: „Říkala, že ten démon využívá Buffyiny slabosti v těch snech. Hádkami ji nervově vyvede z rovnováhy, trochu to umocní kontrolou myšlenek a tak ji uměle uvede do náruče tomu démonovi.“
Wesley: „Jistě, nervová nevyrovnanost ta může vyvolat a pobouřit síly přemožitelky.“
Buffy: „Wesley říkal, že když jsem nervově mimo, pobouří to síly, jako bych byla nevyspaná.“
Angel: „To všechno víme, ale nevíme jak tomu předejít.“
Wesley: „Ale vy se přece nehádáte, ne?“
Buffy: „Nehádáme, ale ten démon může ovládat naše myšlenky a tak hádky vyvolá.“
Wesley: „Hádám, že právě v tom je váš problém.“
Buffy: „Ano, nevíme co dělat.“
Wesley: „já ti jen můžu pomoci s vyrovnáním tvých sil.“
Buffy: „Vážně?“
Wesley: „Hodně jsem toto téma studoval, myslím že jsem schopen ti pomoci. Bude to ale dlouhodobé, teď nám to nepomůže.“
Buffy: „Díky Wesley, ale co by nám mohlo pomoct už teď?“
Wesley: „Musíte se vyhýbat hádkám, musím se rozpomenout, co udělat.“
Buffy: „Dobře, pak se ozvěte. Díky Wesley, příteli. Kdybych mohla, obejmu vás.“
Wesley: „Tykání!“
Buffy: „Tebe.“
Wesley: „Přijdu, až něco vymyslím, zatím nashledanou. Pozdravuj Angela.“
Wesley se otočil a zmizel, Buffy podala ruku Angelovi, vzhlédl s nadějí v očích, ale musela ho zklamat, Wesley jim zatím neporadil.
Angel: „Nic neví?“
Buffy: „Zatím ne, ale když na něco přijde, ozve se.“
Angel vstal a vzal Buffy do náruče, chytla se ho kolem krku a nechala se od něj přenést zpět do pokoje k ostatním.

Ostatní zatím seděli v SSku, dál si povídali, jakoby nic, jen Willow s Alex nechápali.
Connor: „Jak bude hotový ten druhý ateliér, sestřičku už uvidíme jen při jídle.“
Melissa: „Pokud vůbec, nechává si jídlo posílat tam.“
Lorne: „Buffy jí to brzy zatrhne.“
Spike: „Ta ji utrénuje k smrti.“
Connor: „Přeháníš, to Nel si žádá tréninky navíc.“
Do pokoje se právě vrátil Angel s Buffy v náruči.
Lorne: „Stalo se něco? Zase ten démon?“
Buffy: „Ne, jsem v pohodě, jen mě ještě bolí ta noha.“
„To víš, naposledy tě Angel nesl v náruči, když jsi…“ Začal nešikovně Spike, ale větu nedokončil, protože ho zbloudilá noha nakopla do holeně.
Melissa: „Tak zjistili jste něco?“
Angel Buffy konečně posadil na sedačku a sedl si vedle ní, hned se mu uvelebila na hrudníku a nechala se obejmout, pevně a majetnicky.
Buffy: „Nic nového nevíme.“
Spike: „Do prdele, to jsme stále na stejném místě?“
Angel: „Zmlkni.“
Spike: „Omlouvám se.“
Angel: „Máš ale pravdu, nic nevíme.“
Connor: „Co uděláme?“
Buffy: „Než se Angelina vrátí, nic.“
Vedle Buffy se objevilo žlutočervené světlo.
Buffy: „My o vlku…“
Angie: „Ještě nic nemám jen…Angele, se mnou.“
Buffy na Angela dlouze pohlédla, ještě když vstával, držela ho za ruku. Nakonec ho pustila a nechala ho jít.

Angel s Angie šli společně do Angelova bytu, sedli si v obýváku a Angel čekal, co mu dcerka chce říct.
Angie: „Víš proč jsem přišla?“
Angel: „Nemám tušení.“
Angie: „Kvůli mámě.“
Angel: „Takže přece jen něco, víš?“
Angie: „Ne, jen si s tebou chci promluvit o tom, co jsem viděla v její mysli.“
Angel: „Neměla bys mi říkat, co jsi tam viděla.“
Angie: „To stejné co u tebe, to je jednoduché. Ale přišla jsem, abych tě varovala. Ty jsi její největší slabina, to všichni víme, ale ne jak moc. Ať uděláš cokoli, odpustila by ti to. Chápeš? Všechno.“
Angel: „Jaký je v tom problém?“
Angie: „Zatím tě nechám o tom přemýšlet, když tak bych ti to řekla, ale ty na to přijdeš.“
Angel: „Dobře.“
Angie: „Pa jdu. Musíš všechno dát, abys všechno získal.“
Angel na ni nechápavě zíral, ale než se stihl zeptat, zmizela.

Šel zpátky k ostatním, sedl si vedle Buffy, políbil ji na tvář.
„Co chtěla?“ řekla tak potichu, že ji slyšel jen on a Spike, ten se pro sebe usmál ale jinak nedal nic na vědomí.
„Řeknu ti to později.“ Odpověděl jí stejně potichu, jako se ona zeptala a znovu ji pevně objal.
Melissa: „Víte víc?“
Angel: „Ne, byla tu v jiné věci.“
Willow: „Nemívali jste tajemství.“
Buffy: „Víš Will, hodně se změnilo. Sunnydale je pryč.“
Alex: „Myslel jsem, že ty ses ho snažila nejvíc uchovat.“
Buffy: „Časy se mění Alexi, tenkrát jsem měla v nějakých věcech jistotu. Věděla jsem, že když všechno zklame, můžu se spolehnout na sebe. Teď se ale můžu spolehnout na ostatní, ale na sebe ne. Je to hnusnej pocit.“
Willow: „Vždycky jsi nám všechno říkala.“
Buffy: „Willow, není mi sedmnáct. Je to jen pro vaše dobro, stačí co víte a i tak jste v ohrožení.“
Alex: „Moc dlouho žiješ s Angelem, chytáš jeho móresy.“
Buffy: „Už nejsem ta malá holka ze Sunnydale, to už není.“
Willow: „Proč se Sunnydale snažíš zadusit?“
Buffy: „Nesnažím se, jen se ho už nesnažím marně oživit.“
Willow: „Odkdy ta změna?“
Buffy: „Sunnydale pro mě znamenalo poslední místo, kde jsem byla s Dawn, mámou, Angelem. Teď je to jinak, Angel je stále se mnou a Joyce taky.“
Willow: „Konečně, teď už tě můžeme nechat samotnou, už nás nepotřebuješ.“
Buffy: „Ne, Will to neříkej. Jsi moje nejlepší kamarádka, která tu pro mě vždycky byla. Kdykoli jsem potřebovala, poradila jsi mi, nebo mě nechala jen tak vybrečet. Nebo říkala na tebe neslušná slova jako, nejblbější blbej blbec.“
Willow: „Dík.“
Spike: „Naše hodná Will byla někdy tak sprostá?“
Willow: „Za každou cenu jsem se snažila Angela pomluvit, když Buffy opustil, jenže ona pak řekla, že má pravdu.“
Alex: „To naštve, tolik snahy!“
Buffy: „Pomohla jsi mi, nejvíc ze všech.“
Willow: „Díky.“
Angel: „Blbej blbec?“
Buffy: „Musíš se s tím smířit, miláčku, nebude to lehký, ale čas tvoje rány zahojí.“
Angel: „Nejblbější blbej blbec?“
Willow: „Promiň Angele, ale musíš uznat, že to bylo fakt blbý.“
Angel najednou vypadal, jako by se zamyslel. „Byla to nejblbější z blbejch věcí.“ Prohlásil po kratší úvaze. Buffy mu smířlivě položila prst na ústa.
„Není třeba tak silných slov, je to dávno.“ Zdůvodnila to a tím dala najevo, že diskusi považuje za uzavřenou. Pak pomalu vstala, Angel ji chtěl podepřít, ale rázně jeho pomoc odmítla a vstala sama.
„Ne, půjdu sama.“ Odstrčila ho od sebe úplně.
Angel: „Kam chceš jít?“
Buffy: „Za Nellie.“
Angel: „Já…“
„Sama.“ Procedila znovu mezi zuby a snažila se před ostatními skrýt bolesti zlomené nohy, která se nehojila tak skvěle, jak přátelům chtěla namluvit.
„Mami, neměla bys chodit sama…“Snažil se ji přemluvit tiše Connor, když šla kolem něj, ale brzy ho přerušila a odešla.
Angel: „Tvrdohlavá jako mezek.“
Lorne: „Tuším, že si můžete podat ruce.“
Connor: „No není to jejich soužití krásné?“
Alex: „Angele ber to tak, aspoň nejsi několikrát do měsíce prase nebo kachna.“
Angel: „Ne, občas vůl.“
Alex: „Vy vyvoláváte takový pocit v okolí.“
Lorne: „Blahopřeji Alexi, právě jsi přiznal, že se ve společnosti jeho a jeho manželky cítíš jako vůl, přeber si to.“
Alex kolem sebe házel nechápavé pohledy, jediná Will se slitovala a potichu mu to řekla.
Willow: „Naznačil jsi, že Angel je protiklad k tomu volovi…“
Upíři se zasmáli.
Alex: „Ups, to jsem nechtěl říct.“
Connor: „Ještě že tu nebyla máma.“
Angel: „Je mi tři sta a tenhle humor mi fakt nic neříká.“
Spike: „Jo, Angel je spíš na ty romantický řeči.“
Angel: „Asi si nepamatuješ, co jsi o nás dvou řekl?“
Spike: „Řekl jsem toho spoustu.“
Connor: „Ale máš smůlu, že táta si pamatuje všechno doslova.“
Alex: „Tak ven s tím.“
Angel: „Vy nejste přátelé a nikdy nebudete. Milujte se dokud vás to nezabije, perte se, odhánějte se až vás to roztřese. Ale nikdy nebudete přátelé. Láska není v hlavě děti, je v krvi. Krev ve vás bude vřít, aby prosadila svou. Možná jsem tím zhrzenej, ale jsem dost chlap na to, abych to přiznal.“
Kate: „Jejda to je sladký, to jsi fakt řekl?“
Spike na ostatní spiklenecky mrkl.
Alex: „Ten zubatec má ale štěstí, nebyl tenkrát stále opilý?“
Angel: „Možná našel ta slova na dně sklenky.“
Connor: „Hele a kdy to řekl?“
Willow: „Když mě unesl.“
Spike: „Jo už si vzpomínám, to jsem měl stálou hladinku.“
Angel: „Ta slova nám pomohla nejvíc.“
Willow: „Kdy?“
Angel: „Tenkrát, s duší, vzpomněl jsem si na ta slova.“
Spike: „Vidíte, jsem tu i k něčemu jinému, než jen k bavení hostů za nudných večerů.“

Buffy právě dorazila do Nelliina ateliéru, stálo ji to mnoho sil. Rozhlédla se, všude kolem byly štětce, barvy, reprodukce známých děl, kompozice a návrhy dalších obrazů… Unaveně si sedla na pohovku, která byla proti plátnu, kde Nellie malovala. Nellie se na ni zkoumavě podívala.

Nellie: „Je ti lépe?“
Buffy: „Vůbec se to nehojí, nechápu to. Nikdy se mi to snad ještě nestalo. Zlomené to už není, ale bolí to jako čert.“
Nellie: „Můžu ti nějak pomoct?“
Buffy: „Jsi, to mi vystačí na celý život.“
Nellie: „Je mi více než sedm.“
Buffy: „Co tím chceš říct?“
Nellie: „Že bych chtěla brášku.“
Buffy: „Connor ti nestačí?“
Nellie: „Máte s Angelem věčnost, proč nechcete další?“
Buffy: „Chceme, ale nějak jsme o tom nemluvili. Stejně, čtyři by už byli moc. Teď je řada na další generaci.“
Nellie: „Snad už nechceš být babička?“
Buffy: „Chtěla bych v domě zase miminko. Vůbec jsme si jich neužili.“
Nellie: „Tak nechte další generaci, užívat si mládí a udělejte si vlastní.“
Buffy: „Možná by bylo lepší, kdybychom už zůstali sami.“
Nellie: „Přiznej se, vždycky jsi chtěla kopu dětí.“
Buffy: „Ale Angel…“
Nellie: „Pokud vím, před tři sta lety bylo normální mít dvanáct dětí.“
Buffy: „To po mě nemůžeš chtít.“
Nellie: „Ale brášku ano.“
Buffy: „Budu o tom přemýšlet.“
Nellie: „Kvůli tomu jsi ale nepřišla.“
Buffy: „Zdálo se mi, že se něco stalo.“
Nellie: „Ne, jen jsem málem zapíchla číšníka.“
Buffy: „Ou, na to pozor.“
Nellie: „Ty reflexy jsou hrozný.“
Buffy: „Já měla kdysi období, kdy jsem nemohla do ruky vzít ani skleničku.“
Nellie: „Mám se na co těšit, zítra trénink asi není viď?“
Buffy: „Budeš trénovat s Angelem, boj zblízka, beze zbraní.“
Nellie: „Ty to budeš jistě hlídat.“
„Samozřejmě.“ Prohodila ještě Buffy, když se s námahou snažila vstát.

S vypětím posledních sil došla k pokoji, kde byli všichni shromáždění. Angel ji cítil už na chodbě, rychle vstal a rázným pružným krokem k ní vykročil. Jako by cítil, že mu tentokrát nebude odporovat, vzal ji do náruče, odnesl ji k sedačce, kde ji jemně položil. Všichni kolem se na Angelovi dožadovali vyprávění, jako po mnoho večerů. Buffy mlčky seděla vedle něj a pozorovala jeho tvář s výrazem bezmezné oddanosti. Ani na chvíli nespustila oči z jeho obličeje, jen se ho každou chvíli dotkla, aby se ujistila, že stále sedí vedle ní. Pokaždé, když k němu nábožně vztáhla ruku, přerušil vyprávění a věnoval se pouze jí. Pod nátlakem posluchačů jeho poutavého vyprávění jí jen políbil ruku, stále v pozici, čekající na možnost doteku. Pak se obrátil zpět k posluchačům a dokončil příběh. Buffy ruku svěsila a místo toho mírně změnila pozici, položila si hlavu na jeho rameno a nohy na opačný konec pohovky. Při sebemenším pohybu zraněnou nohou se musela ovládat, aby nezkřivila tvář bolestí. Angel vyprávění dokončil, obrátil všechno svoji pozornost k Buffy, prohlížel si její zranění na celém těle. Následek hrůzného setkání s jejími vzbouřenými silami. Rychle přemýšlel, odhadoval, jaké rány zapříčinily jaká zranění. Postupně odhadl několik zlomených žeber, ruka a noha, několik podlitin a bolestivých zranění svalů po celém těle. Nepřekvapovalo ho, že se její uzdravovací schopnosti tak rapidně zpomalily, její síly to způsobily a její síly to musí napravit. Bude to ale trvat. Věděl, že ji musí některá zranění hrozně bolet, ale nemohl jí pomoci, léky pro ni byly k ničemu. Snažila se před ostatními skrýt bolesti, všichni jí to spolkli, ale on ne. Znal ji příliš dobře a byla mu jasná příčina její snahy vyhnou se přemíry pohybů nohou.

„Mohl bych ti nějak pomoct?“ Řekl jí naprosto neslyšně, že to mohla slyšet jen ona a snad i upír.
„Jsem v pořádku.“
„Nemusíš mi lhát, vím že tě to bolí.“
„S tím ty mi nepomůžeš.“
„Tolik bych si přál…“
„Bude stačit, když mě políbíš.“ Přerušila ho a tím mu naznačila, co očekává. S radostí jí její přání splnil. Spike se tomu jen pro sebe usmál.
Kate: „Čemu se směješ?“
Spike: „Čtou si myšlenky.“
Kate: „Tomu se říká láska.“
Spike: „Láska dělá z lidí blázny.“
Povídali si potichu, jediný kdo ho slyšel byl Angel a Kate.
Angel: „Řekl Plautus a vůbec neměl pravdu.“
Buffy: „Naprosto s tebou souhlasím. Plautus byl požitkář, ale blázen.“
Spike: „Třeba byl zamilovaný.“
Buffy: „Spikey, ty mi vykládej něco o lásce, ty jsi nikdy nikoho nemiloval.“
Spike: „Miloval jsem tři ženy. Drussilu, ale to bylo jen bláznovství. Jo a pak jsi přišla ty přemožitelko, ty jsi mi ukázala, co je láska. Ty jsi ale vždycky milovala jen toho svalovce.“
Všichni byli ticho, Spike čekal co ostatní řeknou na jeho náhlý přelet upřímnosti. Nikdo nemluvil, jen na něj zírali s otevřenou pusou a věděli co bude následovat, Dawn.
Spike: „Potom Dawn, ta byla jen dítě, které si chtělo užívat her, na to jsem byl už starý.“
Buffy se po tváři začala koulet neposedná slza, i když se je snažila zadržet, ale slzy přicházely a nedali se přesvědčit.
Buffy: „Promiň Spikey já…“
Spike: „To je dobrý. Musel jsem se vykecat.“
Angel: „Miláčku, bude svítat.“
Buffy: „Omlouvám se lidi, ale musíme jít.“
Buffy zvedla hlavu, aby mohl Angel vstát, vzal ji do náruče, chtěl ji odnést. Rozloučili se a Angel ji odnesl do ložnice.

Angel ji uložil na postel, kde se s vděčností uvelebila.
Buffy: „Zůstaň, dlouho jsme nepozorovali svítání.“
Lehl si vedle ní, objal ji pevně, ale tak aby jí nezpůsobil bolest ze zranění. Pozorovali svítání, pak musel Angel vstát a jít, zastavila ho.
Buffy: „Zařídíš za mě prosím neodkladné věci?“
Angel: „Samozřejmě, mám ještě něco udělat?“
Buffy: „Ne, odpoledne budeš trénovat s Nellie ano? Budu se na vás dívat.“
Angel: „Neměla bys…“
Buffy: „Teď si odpočinu, budu tam jen sedět, nebudu trénovat, slibuju.“
Angel: „Budu ti to věřit, miluji tě.“
Buffy: „Já tebe taky.“
Ještě ji naposledy políbil, pevně objal a musel odejít. Brzy po jeho odchodu přišel Spike, Buffy mu naznačila, aby se posadil vedle ní.
Buffy: „Čekala jsem, že přijdeš.“
Spike: „Požádala jsi mě o to.“
Buffy: „Stále ji miluješ, viď?“
Spike: „Každým dnem, každou vteřinou víc.“
Buffy: „Hned jak přijede, jistě se to vysvětlí, taky tě miluje.“
Spike: „Pomůžeš mi?“
Buffy: „Ano, protože ona je ta správná sestra.“
Spike se k ní nečekaně sklonil a políbil jí ruce.
Spike: „Díky.“
Buffy: „Jsi jako další dítě, jsem mnohonásobná matka.“
Spike: „Doporučoval bych ti další. Miminko by ti znovu na tvář vrátilo ten úsměv.“
Buffy: „Stále se směji.“
Spike: „Ne každý úsměv je stejný.“
Buffy: „Promiň Spiku, měla bych spát.“
Spike: „Jistě, jinak poznám Angelův hněv a ty jeho starostlivost.“
Buffy: „Není takový mrzout, zkus ho pochopit.“
Spike: „Nemusím, má o tebe jen starost. Miluje tě.“
Buffy: „Stejně jako ty, Dawnie. Ty jsi pro ostatní jen upír s jízlivými poznámkami, jen my víme, kým opravdu jsi.“
Spike ji políbil na čelo, přikryl ji dekou, ve chvíli usnula. Pak odešel, s pocitem že ona ví co cítí.

Kolem poledne přišel Angel k Buffy, už od dveří poznal že spí, snažil se ji nevzbudit. Jakmile se k ní jen přiblížil, už na něj vytáhla dýku zpod polštáře.
„Nechtěl jsem tě vzbudit.“ Omlouval se jí, ona dýku hodila na zem a natáhla k němu ruku, přišel k ní a políbil ji na čelo.
„Spánek přemožitelky se ti už úplně vrátil.“
„Ano, probudím se, i když se blíží upír.“
„Byl jsem daleko.“
„Nejen ty tu máš výjimečné smysly.“
„Stále mě překvapuješ, miláčku.“
„To byl účel toho všeho.“
Teď už seděl vedle ní na posteli, taky se posadila, aby se nechala spoutat v jeho objetí.
„Musíme jít,“ řekla ne příliš nadšeně, ale na trénink museli.
Angel: „Víš jistě, že tam chceš jít, bolí tě…“
Buffy: „Už je to dobré, všechno se začalo hojit, už mě jen trochu bolí noha.“
Angel: „Dobře, ale budeš tam jen sedět.“
Buffy: „Rozkaz.“
Oba sešli dolů do tělocvičny, Buffy už tentokrát po svých. Nellie tam na ně už čekala. Buffy si sedla na jednu z laviček a Angel s Nellie trénovali boj beze zbraně. Trénovali půl hodiny, když přiběhla vystrašená Nikola.
Buffy: „Uklidni se a řekni co se děje.“
Nikola: „Ve vaší kanceláři na vás čeká nějaký muž, říkal, že jste staří známí. Byl divný, měj takový chladný pohled.“
Angel k ní nechápavě pohlédl.
Nikola: „Skoro jako váš manžel, ale tak hrozný ne.“
Angel: „Jsem mírný jako jehně.“
Nikola: „O tom jste nás už přesvědčil.“
Buffy: „Můžeš jít Nikolo, hned k němu půjdu.“
Nikola naštvaně odešla, ani se neohlédla.
Angel: „Ta holka mě jednou zabije.“
Buffy: „Klid, je mladá a hloupá.“
Angel: „Nechceš tam jít doufám sama.“
Buffy: „Samozřejmě že chci.“
Nellie: „Jen nech mámu jít, ví co dělá.“
Angel: „Jsou ti tři roky.“
Nellie: „Sedm.“
Buffy: „Vy dva zatím pokračujte. Ještě vás přijdu zkontrolovat.“
Nellie: „Můžeš se spolehnout, nebudu ho šetřit.“
Buffy odešla a nechala je samotné, když byl ještě Angel otočený ke dveřím a sledoval odcházející Buffy, dostal od Nellie pořádnou ránu.
Angel: „Co jsem zase provedl?“
Nellie: „Právě že nic, to je ten problém. Nikdy ti nic pořádně nedochází. Pojď, nemáme moc času.“
Angel: „Kam?“
Nellie: „Pojď se mnou, vysvětlím ti to tam.“

Buffy vešla k sobě do kanceláře, čekal tam nějaký muž, sedla si za stůl a čekala až se k ní otočí čelem. Když to udělal, nemohla uvěřit svým očím, bylo jí, jako by viděla ducha. Rychle se k němu rozběhla a pevně ho objala.
„Jsi to vážně ty?“ Ptala se ho a nemohla věřit, že před ní stojí.
„Ano, Buffy, jsem to já.“
„Proč jsi přišel, tak najednou.“
„Povolali mě sem, zavolal mi nějaký anonym, dal mi tuhle adresu a že tě mám tady hledat.“
„Řekli ti proč?“
„Ne.“
Buffy: „Ozi, jsem tak šťastná, že jsi tady, ale nic se tu neděje.“
Oz: „Zapomněla jsi na mé smysly. Ani bych je nepotřeboval, abych viděl, že kulháš.“
Buffy: „Znáš mě, jen menší roztržka.“
Oz: „Proč se ti to teda nehojí?“
Buffy: „Nechám ti připravit pokoj, musíš si po cestě odpočinout.“
Oz: „Nezamluvíš to, budeš mi to muset říct, kvůli tomu jsem tu.“
Buffy: „Dobrá, ale teď si odpočiň.“
Vyprovodila ho ze své kanceláře a obrátila se k Melisse, která zrovna srovnávala nějaké faktury.
Buffy: „Ať mě nikdo neruší, musím pracovat. Kdyby se ptal Angel, stále je u mě ta návštěva.“
Melissa: „Kdo to byl?“
Buffy: „Vlkodlak.“
Melissa: „To dost vysvětluje.“

Angel neměl zezačátku ponětí, kam ho Nellie vede, až později mu došlo že do jedné z laboratoří, která byla přede všemi vydávány za sklad. Když tam došli, Nellie ho surově usadila na jednu z židlí.
Angel: „Co tu děláme?“
Nellie: „Jen počkej, než přijde.“
„Kdo?“ Jen co to dořekl, objevil se před ním žlutočervený záblesk a po něm Angie.
Angel: „Angelino Jane Summersová, vysvětli mi co to znamená.“
Angie: „Pochopil jsi, co jsem ti řekla?“
Angel: „Ať udělám cokoli, odpustí mi to?“
Angie: „Ano, víš už co jsem tím chtěla říct?“
Angel: „Ne, ale jistě to nějak souvisí s tebou a Nellie.“
Angie: „Ano, ještě s Dawn.“
Angel: „Dawn? Ta zmizela.“
Angie: „Já mám přehled o všech bytostech s výjimečnou silou.“
Angel: „Tak už mi řekni, o co jde.“
Angie: „Zatím ne, až přijde máma.“
Angel: „To bude kdy?“
Nellie sklonila hlavu a soustředila se. „Už je u nich,“ řekla a jakoby tím dala sestře znamení.
Angie: „Teď už jen zbývá počkat, až nás zavolají.“
Angel: „Kdo?“
Angie: „Počkej, brzy se to dozvíš.“

Buffy zrovna zálohovala podklady pro posledních několik případů, když dostala znamení. Hned všeho nechala a Síly ji přenesly k sobě. Usmála se na ně, hned jak je uviděla, ale nedokázala skrýt zvědavost.
Buffy: „Proč jsem tady?“
Gaia: „Máme další záměry s tvojí dcerou, potřebujeme tě k tomu.“
Buffy: „O co jde?“
Erót: „Vyskytly se tu určité problémy v budoucnosti. Někdo ji změnil a tak tvoje dcera zemře.“
Buffy: „Kdy? Proč?“
Gaia: „Ve své budoucnosti. Musíme ji ale zachránit.“
Buffy: „Proto jste zavolali mě?“
Erót: „Přesně proto. Víc ti neřekneme, jen že musíš být připravená na zvrat v tvém životě.“
Buffy: „Je jich tolik, že mě to ani nepřekvapí.“
Gaia: „Tohle bude jiného druhu. Nezapomeň, smrt nic neznamená. Je to jen poselství pro druhé.“
Buffy: „Kdo zemře?“
Erót: „Víc ti neřekneme. Musíš jít.“
Buffy: „Ano, nashledanou.“
Gaia: „Ještě něco, když nám pomůžete s tímto úkolem, dostane se vám odměny.“
Erót: „Musíte všechno dát, abyste všechno získali.“

Nellie vzhlédla k sestře, Angel pochopil, už je to tady, všechno se dozví. Každá z dcer ho chytila za jednu ruku a pak je někdo přenesl. Když mu došlo, že Síly, už vůbec nic nechápal.
Gaia: „Dobrý den, Angele.“
Angel: „Můžete mi říct, co se tu děje?“
Gaia: „Musíme něco udělat a potřebujeme k tomu tebe a tvé dcery.“
Angel: „K čemu?“
Erót: „Někdo změnil budoucnost. Kde naše chráněnka zemře, ale my ji musíme zachránit.“
Angel: „Stále nic nechápu.“
Gaia: „Musíš ji zabít.“
Angel: „Ne, to nemůžete chtít.“
Gaia: „To je jediný způsob, zabiješ stávající Nellie, aby ji nahradila ta z budoucnosti.“
Angel: „Nemohly by tu být obě?“
Erót: „Sám dobře víš, že to nejde.“
Angel: „Proč já?“
Gaia: „Máme to snad chtít po Buffy.“
Angel: „Ne, ví o tom vůbec?“
Erót: „Jen, že musí splnit úkol, víc zatím neví.“
Angel: „Jak to souvisí s Dawn?“
Gaia: „Nel, Angie zatím jděte vedle, musíme si promluvit.“
Obě poslušně odešly.

Gaia: „Týká se toho démona, který vám kontroluje myšlenky.“
Angel: „Jak?“
Erót: „Utekl z jiné dimenze a z jiného času. Tam ho musí vrátit Dawn, kvůli tomu přijde.“
Angel: „Nechcete mi konečně vysvětlit váš plán?“
Gaia: „Zbavíme se démona a zachráníme Nel při jedné příležitosti.“
Angel: „Co na to říká ona?“
Erót: „Chápe to, ví že slouží vyšším cílům.“
Angel: „Takže když otevřete dimenze a brány času, rovnou prošoupnete i Nellie?“
Erót: „Tak se to dá říct.“
Angel: „Plán je to brilantní, ale nemůžu zabít vlastní dceru.“
Gaia: „Víme to, ale musíš to udělat pro ni.“
Angel: „Pokud jí tím zachráním život.“
Gaia: „Je mi líto, že to zbylo na tebe, ale nikdo jiný o našem plánu nesmí vědět a Buffy to svěřit nemůžeme.“
Angel: „Chápu to.“
Erót: „Musíš jít.“
Hned se s Nellie vrátili do tělocvičny, aby Buffy nepojala podezření.



11. kapitola