Andílek

Andílek - 11. kapitola

Autor: Annys

Večer všichni seděli jako obvykle v SSku. Byli tam všichni, kromě Oze, který si ještě uspořádával svoje věci. A taky kromě Spika, který se po rozhovoru s Kate vzpamatovával ve svém pokoji.
Connor: „Tak víte něco nového?“
Buffy: „Ne, ale jistě se brzy něco dozvíme.“
Jen to dořekla, objevilo se vedle ní fialové světlo. Pak se objevila i Dawn.
Dawn: „Fuj, je to dost nepohodlné, Ryane, je ti doufám jasné, že to už neudělám.“
„Okej zlatíčko, teď hlavně splň úkol.“ Ozvalo se jim někde nad hlavami.
Dawn: „Myslím, že si budeme muset promluvit, jaké jsou naše pozice. Zatím jsem úkol vždy splnila, tak mě přestaň štvát, nebo si najdu jiného učitele.“
„Ha, nemůžeš mě zabít, jsem nesmrtelný.“
Dawn: „Co kdybych tě nechala poslat Silami jinam.“
„Dobře, zlatíčko, promluvíme si o tom později.“
Dawn: „Ať mám připravenou koupel.“
Tentokrát se hlas už neozval, Dawn se otočila k ostatním a usmála se na ně. Buffy se k ní hned rozběhla a pověsila se na ni.
Buffy: „Sestřičko, jsem tak ráda, že jsi tu.“
Dawn: „Prý vás otravuje nějaká moje zbloudilá ovečka.“
Buffy: „Otravuje je silné slovo, trochu nám narušuje poklidný život.“
Dawn: „Proč mě sem tedy volali?“
Angel: „Máme s ním velký problém.“
Buffy: „Ale Liam zase přehání, jako vždycky.“
Dawn: „Může mi tu někdo říct nezaujatou pravdu?“
Connor: „Právě máme problém s nějakým démonem, co nám ovlivňuje myšlenky.“
Dawn: „Díky Connore, tak to jsem tu správně. To zase neuvidím svoje neteřinky?“
Buffy: „Počkej, hned je zavolám.“
Ve chvilce se objevila Angie.
Dawn: „Ahoj Angie.“
Angie: „Hm, ty jsi asi Dawn.“
Dawn: „Jo, vrátila jsem se po čase z Evropy.“
Angie: „Ahoj.“
Buffy: „Ani tetu neobejmeš?“
Angie šla poslušně k Dawn a krátce ji objala. Pak přišla do pokoje Nellie, měla oblečení celé od barev.
Nellie: „Co potřebuješ. mami?“
Buffy: „Přijela tvoje teta, Dawn.“
Nellie si podezřívavým pohledem změřila Dawn, pak záporně zavrtěla hlavou.
Nellie: „Neznám ji.“
Buffy: „Byla pryč.“
Nellie: „Ráda tě poznávám. Jsi hezká, jako maminka.“
Dawn: „Zdaleka ne, ale potkal mě ten lepší osud z nás dvou.“
Buffy: „Oh, to ti řekl kdo, Ryan?“
Dawn: „Vím to sama, podívej jak jsi skončila.“
Buffy: „Jak?“
Dawn: „Chtěla jsi klidný život, kupu dětí, milujícího manžela a co máš?“
Buffy: „Mám všechno, co jsem chtěla, Dawnie.“
Dawn: „Pokud myslíš, nechci ti to vyvracet.“
Nellie: „Mami, můžu jít, potřebuji dokončit obraz, nezbývá mi na to příliš času.“
Buffy: „Proč?“
Nellie: „To není důležité, mami.“
Buffy: „Můžeš jít Nellie.“
Nellie se na všechny kolem usmála, na Dawn se zaškaredila a odešla.
Dawn: „Raději se půjdu postarat o moji ovečku, teď je on moje starost.“
Buffy: „Ne, teď půjdeš se mnou, musíme si promluvit o samotě.“
Buffy si Dawn odvedla, Angel kývl hlavou směrem k Angie.
Angel: „Je to tady, jdeme.“
Oba odešli, nechali tam ostatní sedět, nikdo nechápal o co tu jde.

Sešli se v ateliéru u Nellie.
Angel: „Je to tady.“
Angie: „Nikdo nic nesmí vědět, jen my tři.“
Nellie: „Můžu se rozloučit s mámou?“
Angie: „Je mi to líto Nel, ale nejde to, nesmí nic tušit.“
Angel: „Všechno je připravené.“
Nellie: „Angele?“
Angel: „Ano, holčičko.“
Nellie: „Nesmíš si to dávat za vinu, musím pomoci jinde.“
Angel: „Dobře, holčičko.“
Nellie: „Slib mi to prosím.“
Angel: „Slibuji.“
Angie: „Nellie, nezapomeň, že i kdyby tě volala, nesmíš přijít. Aspoň zezačátku.“
Nellie: „Jistě.“

Buffy, Angel, Nellie, Dawn a Angie se sešli u Angela a Buffy v obýváku. Snažili se vymyslet plán. Věděli už vše o démonovi. Jmenoval se Torca. Mohl ovládat a ovlivňovat myšlenky. Měl kolem sebe nějakou zvláštní ochranu, kterou mohli překonat jen s pomocí Angie, která na to znala kouzlo, když se k němu dostanou, musí ho někdo vylákat do portálu, který mezitím Dawn otevře. Na Buffy a Angelovi zbývalo, aby překonali stráže, které kolem sebe jistě bude démon mít. Všechno už bylo nachystané, každý si vybral zbraně, Buffy meč a Angel sekeru. Mohli vyrazit. Angie zjistila, že démon přebývá v bývalém kasinu, které si k tomu účelu pronajal. Buffy se pro pobavení ostatních snažila rozptýlit atmosféru vtípky a narážkami na démonovu vášeň v hraní rulety, nezabíralo to a tak to raději vzdala, aby ostatní nenaštvala ještě více než dosud byli.

Do budovy dorazili brzy, bylo jim hned jasné, že jsou na správném místě, podle stráží ve formě upírů. Ty Buffy s Angelem ve chvilce "zrušili" a nic partě nebránilo v dalším postupu. Když vešli do hlavní místnosti, uhodil je do nosu příšerný pach, vydávaný nejspíš démonem, zaujali předem domluvené pozice. Dawn pod ochranou Buffy a Angela začala otevírat portál do druhé dimenze. Napadli je upíři, bylo jich na ně moc, vypadalo to, že je sami dva nezvládnou. Angie to poznala a přivolala Nellie, která už byla doma připravená. S její pomocí se jim podařilo upíry rychle zlikvidovat. Asi by je zvládli i bez ní, ale s ní to bylo o něco rychleji, Buffy nemohla než si pogratulovat k jejímu výcviku. Zbývala jen hrstka asi pěti upírů. Buffy si vzala na starost dva, kteří šli přímo na ni. Angel jednoho, který si koledoval o pěkný výprask, byl k ostatním zády, když se ho snažil napadnout zbývající upír. Buffy už svoje upíry zabila, nestihla ale k Angelovi doběhnout včas, sledovala jen jakoby zpomaleně jak se upír rozpřáhl a chystal se Angela zabít, vběhla mu tam ale Nellie, v tu chvíli se Angel otočil. Nellie spadla k zemi, měla zranění na boku, které pro ni mělo být smrtelné, Buffy se k ní rozběhla, snažila se jí pomoci. Angel zatím s pomocí Angie dostal démona do portálu, všichni sledovali Buffy s Nellie v náruči. Něco si řekli, Angie ani Dawn to neslyšely, jen Angel. Potom Buffy Nellie na něco kývla, vstala, podepřela zraněnou Nellie a pomohla jí vejít do portálu, který se za ní hned zavřel. Angel vzal Buffy do náruče, Dawn šla tiše za nimi. Rychle se snažili opustit místo hrůzného zážitku. Buffy vypadala v Angelově náruči nějak příliš klidná, vyrovnaná. Celý dojem kazily jen slzy, které se jí koulely po tvářích. Všichni tři se rychle vytratili pryč. Jen Angie zůstala v budově, na něco čekala.

Po tváři jí přejel úsměv, otevřel se před ní portál, podobný tomu, který se před chvílí zavřel, vystoupila z něj drobná blonďatá dívka. Angie ji rychle objala, pak ji od sebe odtáhla, stále ji ale držela za ruce, zadívala se na ni. Dívka vypadala jako někdo koho moc dobře znala. Drobná kulatá tvář rámovaná světlými vlasy. Zelený jiskrný pohled, vyzařující něco tajemného, ale zároveň tak plný života. Tu tvář důvěrně znala. Dívka, kterou právě držela za ruce, byla jako věrná kopie její matky, jak ji znala ze vzpomínek otce. Stále se na dívku musela dívat. Našla v její tváři ale i leccos z Angela, ten tajemný výraz a plachý přemýšlivý výraz, ten znala od něj. Dívka jako by byla dokonalým spojením obou rodičů. Dlouho si ji prohlížela, než promluvila.

Angie: „Nellie, čekala jsem tě.“
Nellie: „Vím, Gaia mě spravila, že se s tebou mám setkat.“
Angie: „Jakou jsi měla cestu.“
Nellie: „Cestování portály je na umření.“
Angie: „Pamatuj! Nesmíš nikomu říct nic o budoucnosti, jen mě, protože ta moje být ovlivněna nemůže.“
Nellie: „Ráda tě znovu vidím sestřičko. Když jsem odcházela, vypadala jsi stejně jako teď.“
Angie: „To bude mojí dimenzí. A řekni mi, kolik je tobě.“
Nellie: „Doopravdy by mi mělo být sedm, skoro osm. Jak ale víš, to není můj skutečný věk, je mi patnáct.“
Angie: „Budeš stále dvojnásobně starší, než teď?“
Nellie: „Ne, už budu stárnout normálně, myslím že snad pomaleji říkala Gaia.“
Angie: „Asi by sis chtěla odpočinout, než se s všemi setkáš.“
Nellie: „Kým všemi?“
Angie: „S našima, s bráškou, Melissou, Lornem, Spikeym, prostě se všemi.“
„Opravdu je všechny uvidím?“ Ptala se Angie nevěřícně sestra a snažila se zadržet slzy.
Angie: „Ano, ještě o tobě neví, ale jistě budou rádi, že jsi tu. Proč tě t tak udivuje?“
Nellie: „V mém světě máma ani Angel nežijí.“
Angie: „Co se jim stalo?“
Nellie: „Zabili Angela, máma z toho byla na dně a jednou usnula, něco ji mučilo, na chvíli se probudila a pak odešla taky, za ním.“
Angie: „Tak ji to nakonec zabilo.“
Nellie: „Stávalo se to i dřív?“
Angie: „Poslední dobou, dvakrát, ale stihli jsme ji probudit včas.“
Nellie: „Víš v mé době se bráška s Melissou odstěhoval do jiné dimenze.“
Angie: „Nikomu nesmíš nic říct, je ti to jasné? Slib mi to.“
Nellie: „Slibuju, mohla bych teď vidět mámu?“
Angie přikývla, chytla ji znovu za ruku a přenesla se s ní.

Angel právě došel do ložnice, položil Buffy na postel.
Angel: „Promiň.“
Buffy: „Co?“
Angel: „Zavinil jsem, že umřela, pochopím, když budeš chtít, abych odešel.“
Buffy: „Blázínku, ona žije.“
Angel: „Jak to?“
Buffy: „Musela bych vidět jejího ducha po její smrti, víš?“
Angel: „Stejně, musela odejít.“
Buffy: „Odešla by, i kdyby ji nezranili.“
„Angie měla pravdu.“ Řekl si spíš pro sebe, ale ona ho slyšela.
Buffy: „V čem?“
„Že si tě nezasloužím.“ Musel jí zalhat, nemohl jí říct pravdu, že Angie řekla, že mu odpustí, i kdyby ji zabil.
Buffy: „Ty máš dneska ale divné řeči.“
Angel: „Kde je asi Nellie, nezlobíš se, že odešla?“
Buffy: „To víš že ano, ale odůvodnila mi to a já vím, že má poslání.“
Angel: „Jsi neúžasnější žena pod sluncem.“
Najednou se vedle nich objevilo žlutočervené světlo. Bylo jim už jasné, kdo přichází. Zarazilo je ale, když s Nellie viděli ještě jednu dívku. Buffy rychle vstala, rozběhla se k dívce a pevně ji objala. Nechtěla ji pustit. Angie se na ten výjev jen dívala a usmívala se. Když ji Buffy konečně pustila, chytila ji za ruce stejně jako předtím Angie a prohlížela si ji.
„Jsi krásná, jako bych viděla sebe v šestnácti.“ Prohlásila nakonec Buffy, Nellie se usmála, na tvářích se jí objevovaly nové a nové slzy.
Pak ji Buffy pustila, objal ji Angel.
Angel: „Jsi tak podobná matce, Buffy ona vypadá jako ty, když jsme se poznali.“
Buffy: „Přeháníš, já nebyla tak chytrá, jde jí to vidět na očích.“
Nellie: „Jsem tak ráda, že vás vidím, oba.“
Buffy: „Angele, ten výraz v obličeji je tvůj, tak stále zamyšlený jsi jen ty.“
Angie: „Myslíš nabručený?“
Buffy: „Angelino Jane, tvůj otec není rozhodně nabručený. Je to jen přemýšlivý člověk.“
Angie: „Člověk?“
Buffy: „Dobře, upír, ale to nic nemění.“
Nellie: „Vy dva, společně.“
Angie: „Nellie, nesmíš nic říct.“
Buffy: „V budoucnosti nejsme spolu?“
Angel: „To není možné, nikdy bych Buffy neopustil, leda… leda bych zemřel.“
Angie: „Ještě že jsme tuhle budoucnost už změnili, jinak by to byl fakt průser.“
Nellie: „Jak to?“
Angie: „Tvoje budoucnost už neexistuje. Změnila jsi ji tím, že jsi přišla.“
Buffy: „Ten obraz… ty jsi věděla, že odejdeš.“
Angie: „Ten obraz je pro tebe, dokončila ho těsně před odchodem.“
Angel: „Sakra, Buffy máme tři dospělé děti.“
Buffy: „To je skvělé, ale ani se neopovažuj to vyslovit.“
Angel: „Mlčím.“
Angie se sama pro sebe usmála, Nellie taky.
Buffy: „Co je vám dvěma k smíchu.“
Angie: „Čtu myšlenky pamatuješ?“
Buffy: „Tak neříkej, na co myslím.“
Nellie: „Mluvily jsme o tom, tenkrát, potom co tě napadl ten démon.“
Angel: „O čem mluvíte?“
Buffy: „O ničem, miláčku.“
Nellie: „Já snad půjdu.“
Buffy: „Kam?“
Nellie: „Domů.“
Buffy: „Ty jsi doma tady.“
Nellie: „Kde?“
Buffy: „Ukážu ti tvůj pokoj, můžeš si ho jakkoli předělat.“
Nellie: „Děkuju.“
Buffy vstala a kulhavým krokem šla k pokoji Nellie, ta šla za ní.

Vešli do velkého pokoje, který byl stejně velký jako ložnice Buffy a Angela. Pokoje spolu nesousedily, do každého se vcházelo po jedné straně obýváku. Nellie se kolem sebe rozhlížela, jakoby vzpomínala.
Buffy: „Promiň, nenapadlo mě, že ve své době už u nás nebydlíš. Kdybys nechtěla, můžeš bydlet v některém s domů patřících firmě.“
Nellie: „V mé době jsem se o sebe starala sama, firma neexistovala.“
Buffy: „Co se s ní stalo?“
Nellie: „Connor ji prodal, když ji jako nejstarší zdědil.“
Buffy: „Odešla jsem.“
Nellie: „Těsně po Angelovi.“
Buffy: „Prosím, promiň mi to Nellie. Opustila jsem tě.“
Nellie: „Jsme si vyrovnané.“
Buffy ji ještě naposled rychle objala a chystala se odejít, těsně u dveří se ale zastavila.
Buffy: „Za svítání, ať jsi tam přesně, opoždění se trestá.“
Nellie: „Kde?“
Buffy: „Promiň, přece na tréninku, že jsi starší neznamená, že nebudeš trénovat.“
Nellie: „Těším se.“
Buffy kývla na souhlas a už opravdu odešla. Vrátila se k Angelovi do ložnice, Angie tam stále byla.
Angie: „Nečekané viďte?“
Buffy: „Nesnáší mě.“
Angel: „Jak to můžeš říct? Miluje tě, jsi její matka.“
Buffy: „Opustila jsem ji.“
Angel: „To není pravda, to bys nikdy neudělala.“
Angie: „Má pravdu, když jsi umřel, chvíli po tobě odešla i Buffy.“
Buffy: „Nemohla bych bez tebe žít a tak jsem opustila svoji dceru a ona zůstala sama.“
Angie: „Nemáš zodpovědnost za všechny.“
Buffy: „Mám.“
Angie: „Půjdu, máte si toho hodně co říct.“
Buffy: „Jako obvykle.“
Angie: „Když, tak dej znamení.“
Buffy si stoupla, políbila ji na čelo. Angel na dceru jen kývl. Angie se na oba usmála, pak zmizela. Když po ní nezbylo ani světlo, objevila se Buffy v ruce květina.

Nellie seděla na posteli ve svém pokoji, který jí připadal cizí. Rozhlížela se kolem, ale na nic si nevzpomínala. Stále ji přemáhaly zážitky ze shledání s Buffy. Nemohla myslet na nic jiného. Pak vstala, jako by to bylo samozřejmost šla do svého ateliéru, který ji před nedávnem nechala udělat matka. Vzala si několik barev, štětce a vrátila se do pokoje. Začala po zdech malovat. Všude kolem ní se rychle vytvářely její oblíbené motivy, květiny, příroda… Když s pokojem skončila, byl jako vyměněný. Pak řekla nějaké latinské kouzlo, proměnil se nábytek v pokoji. Teď jí její pokoj konečně připadal jako její. Otevřela skříň, zůstaly v ní zbraně sedmileté dívky, postupně všechny vytahovala a vzpomínala. Vytáhla dýku od Angela, meče od Faith, meč od Buffy. Vytahovala postupně všechny zbraně, které ve skříni byly. Nenašla tam ale ty, které dostala později. Zůstaly u ní v budoucnosti, přišlo jí to líto. Nikoho jakoby tu neznala. Nic jakoby tu neznala.

Ráno šla do tělocvičny, překvapilo ji, že je vybavená jinak, než ji znala. Byla přizpůsobena hlavně pro Buffy, ale přibývalo i prvků, typickým pro Nellie. Buffy tam na ni už čekala, ve cvičebním.
Buffy: „Dnes s námi nebude Angel, dokončuje případ.“
Nellie: „On s námi někdy trénuje?“
Buffy: „Většinou.“
Nellie: „A ty?“
Buffy: „Já s tebou trénuji vždy, každé ráno a někdy večer.“
Nellie: „Začneme?“
Buffy: „Skončili jsme u boje beze zbraně, ale nevím kde ty.“
Nellie: „Teď už mám všechno hotové, trénuji postupně všechno.“
Buffy: „Skvělý, aspoň se rozcvičím i já a nebudu muset potom.“
Nellie: „To jsi musela?“
Buffy: „Ano, byla jsi začátečník, já trénovala jen s Angelem.“
Nellie: „Aha.“
Buffy: „Co říkáš na meče?“
Nellie: „Že je to skvělý nápad.“

Buffy hodila Nellie do ruky jeden meč, svůj si nechala, postavily se proti sobě. Nellie zaútočila jako první, Buffy musela přiznat, že je dobrá, ale stejně na ni nemohla útočit naplno. Všechny její útoky s lehkostí vykryla. Pak Se Nellie snaží o výpad, Buffy uhnula. Nelliin meč s řinčením narazil o zem, Buffy neváhala a vykopla jí meč z ruky. Kopla ho několik metrů od ní a svůj meč namířila proti ní. Nellie se na ni usmála, natáhla pravou ruku, ve které se jí ve chvíli objevil meč, využila překvapenosti Buffy a zaútočila. Buffy její útok vykryla celou silou a tím nepřipravené Nellie vyrazila meč z ruky. Tentokrát ho Buffy vzala do druhé ruky.

Nellie: „Zapomněla jsem, jak jsi dobrá. Dlouho mě nikdo neporazil.“
Buffy: „Byla jsi jediná přemožitelka?“
Nellie: „Jediná, vyvolená.“
Buffy: „Teď už nejsi. Od kdy máš schopnost telekineze?“
Nellie: „Já ji ještě neměla?“
Buffy: „Tady ne.“
Nellie: „Bojovala jsem s jedním upírem, pomyslela jsem na kolík co ležel vedle mě a puf, měla jsem ho v ruce.“
Buffy: „A upír to nepřežil.“
Nellie: „Snad nemyslíš, že bych ho nechala žít.“
Buffy: „Máš ještě jiné schopnosti?“
Nellie: „Pokud vím, ne. Kromě kouzel, některá menší, která mě naučila Angie.“
Buffy: „V boji?“
Nellie: „Nepoužitelná.“
Buffy: „Viděla jsi už ostatní?“
Nellie: „Ne, nechtěla jsem je zatím vidět.“
Buffy: „Pomůžu ti.“
Nellie: „Díky. Jo, změnila jsem, si pokoj, nevadí?“
Buffy: „Je tvůj, klidně tam chovej tygry, když si to budeš uklízet.“
Nellie: „Díky, mami.“
Buffy: „Zlobíš se?“
Nellie: „Na vás ne, jsem šťastná, že s vámi můžu zase být.“
Buffy: „Jsi tu už napořád?“
Nellie: „Zatím ano.“
Buffy: „Pro teď končíme, musím ještě něco zařídit. Večer, před západem slunce znovu tady, pak půjdeme spolu do SSka. Bereš?“
Nellie: „Ano mami. Jo, ten ateliér vedle SSka je můj?“
Buffy: „Ano, Angelův je vedle bytu. Tvůj je nový, jsi jediná, kdo má klíče.“
Nellie: „Ty ne?“
Buffy: „Já mám klíče od všech pokojů v domě.“
Nellie: „Zapomněla jsem, že vám to tu patří.“
Buffy: „Jdeš malovat, viď?“
Nellie: „Ano, dlouho jsem nemalovala, naposledy než… než jsi odešla.“
Buffy: „Promiň.“
Nellie: „Nemusíš se omlouvat, ty za to nemůžeš, bez Angela jsi neměla proč žít.“
Buffy: „Měla jsem s tebou zůstat.“
Nellie: „Postarala jsem se o sebe sama, ale teď se těším, až se o mě budeš starat zase ty.“
Buffy: „Oh, já se tu starám o všechny, všichni jsou tu jako moje děti.“
Nellie: „Neměla by ses přetěžovat.“
Buffy: „Já vím, už mě navštívily sny s démony. Uvidíme se před západem slunce.“
Obě odešli, Nellie do svého ateliéru a Buffy ke své sestře, Dawn.

Přišla ke dveřím jejího pokoje, jemně zaklepala, dveře byly otevřené, tak vešla. Dawn seděla na pohovce a hrála si s dýkou. Buffy se posadila do křesla proti ní.
Dawn: „Proč jsi přišla, sestřičko?“
Buffy: „Zůstaneš tu?“
Dawn: „Pokud to budeš chtít…“
Buffy: „Ano, chci a nejsem sama.“
Dawn: „Budu ale dál dělat co doposud.“
Buffy: „Nemám proč ti bránit. Jsi dospělá.“
Dawn: „Je mi líto Nellie.“
Buffy: „Právě šla malovat.“
Dawn: „Jak to?“
Buffy: „Neumřela, vrátila se.“
Dawn: „To není to, proč jsi přišla.“
Buffy: „Máš pravdu, přišla jsem kvůli Spikeymu.“
Dawn: „Nenávidí mě, chápu, když už mě nebude chtít vidět.“
Buffy: „Oh, jsi jako Angel. Říkal to stejné, nechápal, že ho miluju i když mě opustil. Milovala jsem ho stále, ale on to nechápal.“
Dawn: „Myslíš, že mě má stále rád?“
Buffy: „Co kdybychom se ho zeptaly?“
Dawn prvně nahodila vystrašený pohled, ale pak vstala a šla za Buffy, která mířila rovnou do pokoje zmíněného upíra. Vešli, Spike seděl na křesle a zíral do blba, nebo spíš prostě do zdi. Jako by je nevnímal, všiml si jich, až když mu Buffy jemně položila ruku na rameno.
Spike: „Buffy? Posaďte se.“
Obě se posadily proti němu. Pak se Buffy nadechla a začala mluvit.

Buffy: „Vedu ti kajícnici, Spikey. Teď bych radila, abyste si promluvili, já musím za znovu nalezenou dcerou.“
Dawn: „Jdeš pryč?“
Buffy: „Snad nechceš, abych tu zůstala?“
Buffy nečekala na odpověď, objala Dawn, Spike políbila na tvář a rychle z pokoje zmizela.
Spike: „Znovunalezenou?“
Dawn: „Nellie, zemřela ale zase se vrátila.“
Spike: „A ty?“
Dawn: „Vrátila jsem se.“
Spike: „Vážně?“
Dawn: „Víš chtěla bych ti jen říct, že to pochopím, když nebudeš chtít, abych zůstala. Udělala jsem chybu.“
Spike: „Ne, musela jsi odejít já to chápu.“
Dawn na něj upřela kukadla a ten nejsladší výraz jaký dokázala.
Spike: „Miluji tě a nikdy nepřestanu.“
Dawn: „Promiň.“
Spike: „Není co.“
Dawn: „Slibuji, že už zůstanu napořád.“
Spike: „Miluji tě.“
Dawn: „Já vím.“
Spike vstal, sedl si na pohovku vedle ní, vzal její tvář do dlaní a jemně ji políbil na nos. Na čelo a nakonec na rty.
„Dawnie, máme problém, koukej sem naklusat.“ Ozvalo se odnikud.
Dawn: „Ryane, soukromí ti nic neříká?“
„A tobě záchrana světa?“
Dawn: „Kdo tu pracuje pro koho?“
„Já pro tebe.“
Dawn: „Okej, zlatíčko, hned tam budu, příště mi ale zavoláš na mobil.“
„Spolehni se.“
Dawn: „Promiň, povinnosti volají.“
Spike: „To nevadí, hlavně že jsi znovu se mnou.“
Dawn: „Miluji tě.“
Spike: „Já vím.“
Dawnie odešla a Spike zvedl sluchátko telefonu, zmáčkl tlačítko předvolby do recepce.

Spike: „Ahoj Nikolo, přepoj mě prosím k Melisse.“
„Byt nebo kancelář?“
Spike: „Kancelář.“
Nikola už nic neřekla, rovnou ho přepojila. Bylo obvyklé, že se mu nechtěla zadávat čísla a nechával se přepojovat. Hned po prvním zazvonění to Melissa zvedla.
„Angel Investigation. Kancelář Buffy Summersové.“
„Dobrý den, sháním slečnu Summersovou, jsme staří známí.“ Dělal si z ní legraci a schválně pitvořil hlas.
„Nemohu vám ji teď zavolat, můžu jí vyřídit nějaký vzkaz?“ Snažila se vymluvit, ale Spike dobře věděl, že se Buffy nechává zapírat.
„Promiňte, ale je to opravdu urgentní.“
„Můžete mi říci své jméno? Pokusím se ji spojit až jí skončí schůzka.“
„Krvavý.“
„Promiňte, nerozuměla jsem.“
„Krvavý.“
„To asi nebude tak jednoduché vás s ní spojit, spojím vás s jejím mužem, ten vám může pomoci.“
„Ona je vdaná?“
„Ano, spojím vás.“
„Ne, chci mluvit s Buffy, řekněte jí kdo volá, určitě se mnou bude chtít mluvit.“
„Bohužel, nesmím.“
„To ta ženská se mnou nemůže bez povolení manžela mluvit?“
„Bohužel pane, je mi líto.“
„Mel, prosím spoj mě s Buffy.“
„Sakra, Spiku, ty si ze mě děláš celou dobu srandu?“
„Byla jsi tak roztomilá, když jsi mě chtěla nechat seřvat Angelem.“
„Když jsem slyšela krvavý, bylo mi jasný, že jsi upír.“
„Těžko mě mohla probodnout po telefonu.“
„Tak já ti ji spojím, večer v SSku to schytáš.“ Zanadávala mu naposledy do telefonu.
„Už se těším, Mel.“
Pak bylo slyšet cvaknutí a telefon začal znovu zvonit. Zvonilo to dlouho, pak to Buffy těžkopádně zvedla.
„Angele, teď nemám čas, ale tak za půl hodiny se ti ozvu, nezapomeň na večer.“ Prohlásila sladkým výmluvným hláskem.
„Oj, já nejsem Angel.“
„Promiň, Angel je jediný, koho mi Melissa přepojuje rovnou.“
„Jo, taky jsem prošel půl hodinovým výslechem než mi tě přepojila. Chtěla mě už spojovat s Angelem.“
„Jo, to jí nařídil, aby mě nikdo neotravoval.“
„Mohli bychom se sejít?“
„Jsi u sebe?“
„Jo.“
„Přijdu k tobě.“ Rozhodla a zavěsila.
Spike zůstal sedět a dál zíral do zdi, čekal až přemožitelka dorazí.

Přišla během několika minut. Sedla si proti němu na sedačku, chvilku se na sebe jen tak dívali a pak se najednou zároveň rozesmáli. Pak se Buffy posadila vedle něj. Objal ji a pak políbil na čelo.
Spike: „Co jsi řekla bručounovi.“
Buffy: „Neříkej mu tak. A řekla jsem mu pravdu. Neděláme nic špatného.“
Spike: „Díky, přemožitelko.“
Buffy: „Jsi můj nejlepší přítel.“
Spike: „Chci ji požádat o ruku.“
Buffy: „To bude skvělý.“
Spike: „Díky.“
Buffy: „Jsi jako malej bráška a další dítě v jednom.“
Zase se smáli. Pak začalo zapadat slunce. Ani si nevšimli, jak dlouho spolu mluvili. Buffy rychle vyskočila.
Spike: „Copak Buffy? Bojíš se o Angela?“
Buffy: „Celé odpoledne jsem za ním nebyla. Ale hlavně jsem slíbila Nellie trénink.
Spike: „Tak běž, mazlíčku, dneska jsem tě zdržel dost.“
Políbila ho ještě na tvář a vyběhla, nebo spíš vykulhala.

Asi za dvě hodiny společně s Nellie dorazila do SSka, Angelovi se podařilo všechny tam shromáždit, seděli na křeslech a pohovkách, jen jedno místo na pohovce a na křesle vedle ní bylo volné. Buffy si před ně stoupla tak, aby na ni všichni viděli a kolem ramen držela nejistou Nellie. Všichni na ně koukali, snažili se zprávu o "výměně" udržet v tajnosti a tím to Nellie usnadnit. „Jejda lidi zíráte jak na zjevení boha. Naše vyměněná Nellie, bylo by lepší, kdybyste nic nevyzvídali. Nellie vám ráda později něco řekne.“ Zkrátila to a pak si společně s Nellie šli sednout. Nellie se hned zabrala do dlouhého rozhovoru s Angelem o umění, pak se Angel věnoval Buffy.

Lorne: „Kdepak je moje malá Angie?“
Buffy: „Má dneska hodně práce, bohužel nepřijde.“
Spike: „Ta aby se někdy objevila.“
Buffy: „Kde je vlastně Dawn?“
Spike: „Pracuje.“
Nellie: „Budu muset jít.“
Buffy: „Máš rozdělaný obraz?“
Nellie: „Jo, bude se ti líbit.“
Buffy: „Už se těším. Angele, dlouho jsi nic nenamaloval.“
Angel: „Ale ano, zbývají jen dokončující úpravy.“
Buffy: „Můžeš jít Nellie, zítra trénink jako obvykle.“
Nellie: „Spolehni se.“
Buffy natáhla ruku, nikdo nechápal proč, najednou se jí v ruce objevila orchidej.
Connor: „Jsme rodina umělců, zaostávám.“
Buffy: „Já taky nic nevytvářím.“

Ráno leželi Buffy a Angel na posteli, pozorovali východ slunce.
Angel: „Nellie je krásná jako ty.“
Buffy: „Přeháníš.“
Angel: „Ne, nepřeháním, jsi moje.“
Buffy: „Navždy.“
Angel: „Poslední dobou máme nějak klidný život.“
Buffy: „Hlavně to nezakřikni.“
Angel: „Promiň. Víš o té dnešní poradě, viď?“
Buffy: „Jasně, skočím tam hned po tréninku, možná se to zdrží tak je zabav, budou tam jen vedoucí, ne?“
Angel: „Jo.“
Buffy: „Hlavně jim nevyprávěj nějaké moje zabíjení.“
Angel: „No, jo.“
Pak už musela Buffy vstát, čekala na ni Nellie.

Jak očekávala, Nellie na ni čekala, převlečená a už se jí nemohla dočkat.
Buffy: „Promiň, čekáš dlouho?“
Nellie: „Ne, co tě zdrželo?“
Buffy: „Angel.“
Nellie: „Jo tak je mi to jasný.“ Buffy: „Jsi právě v pubertě, co?“
Nellie: „Ne, kdybys zažila pubertu b…“
Buffy: „Koho?“
Nellie: „Jo, toho neznáš.“
Buffy: „Tak jo, dneska zkusíme telekinezi, chci vidět rozsah tvých schopností.“
Nellie: „Dobře.“
Buffy: „S čím dokážeš pohybovat a v jakém rozmezí?“
Nellie: „Většinou jen přivolávám věci k sobě, občas jsem někoho probodla. Zkoušela jsem i malovat, ale není to ono.“
Buffy: „Okej a zkoušela jsi něco jemnějšího?“
Nellie: „Co si představuješ pod pojmem jemnějšího?“
Buffy: „Zkoušela jsi kouzlo synchronizace?“
Nellie: „To s růží? To jsme dělaly s Angie.“
Buffy: „Skvělý, tak můžu přejít k dalšímu bodu. Budu proti tobě házet dýky, ty se nepohneš, jen změníš jejich směr tak, aby tě nezasáhly.“
Nellie: „Super.“
Buffy šla do rohu tělocvičny, kde ze skříně vytáhla velkou tašku. Vzala ji a stoupla si několik metrů od Nellie. Položila ji na zem a vytáhla z ní několik menších nožů. Kývla na Nellie, jestli je připravená a jeden po ní hodila. Nellie se na něj upřeně podívala a meč hned změnil směr, skončil v jedné z žíněnek opřených o stěnu. Pak Buffy hodila dva zároveň, i s nimi si Nellie hravě poradila. Buffy po ní postupně hodila všechny meče, které měla v tašce. „Skvělý, tvé schopnosti ti mohou být hodně prospěšné. Mohla bys mi je naházet do tašky?“ Řekla Buffy naprosto nevinně, ale Nellie na ní hned poznala, že je to jen další zkouška. Čtvrtina mečů se zvedla a ladným klouzavým pohybem se dopravily do tašky a po nich i zbývající. Buffy jen s potěšením kývla hlavou.

Buffy: „Měla jsem pravdu, budeš nejlepší přemožitelka všech dob.“
Nellie: „Díky, s pomocí dosavadní královny to bude lehké.“
Buffy: „Je jednoduché zvítězit, když jsem jediná.“
Nellie: „Co škola?“
Buffy: „Zničená.“
Nellie: „Promiň, nějak mi splývají časové údaje.“
Buffy: „To je dobrý. Dnes místo večerního tréninku se mnou půjdeš na hlídku a tak i každý další den.“
Nellie: „S tebou? Nechodíš s Angelem?“
Buffy: „Ten bude rád, když ode mě bude mít pokoj.“
Nellie: „To bude skvělý, nemůžu se dočkat.“
„Dobře, večer.“ Skončila to a hodila po ní jednu dýku. Nellie ji lehce odrazila, ale navedla ji proti Buffy. Dýka se zabodla do rámu dveří, ve kterých zrovna stála Nikola.
Nikola: „Kdo to po mě hodil?“
Nellie: „Promiňte mi to paní, nevěděla jsem, že přijdete.“
Buffy: „Promiň, Nikolo, to bylo na mě.“
Nikola: „Jste vážně divná rodina, jeden na všechny řve. Jeho manželka se každý večer vytrácí s velkou kabelou hned po setmění a její kamarádka po mě hází meče.“
Buffy: „Ou klid, Nikolo, jsem tvůj zaměstnavatel. Máš štěstí že tu není Angel, už by sis hledala novou práci.“
Nellie: „Je mi to líto, nechtěla jsem vám ublížit. Myslela jsem, že sem nikdo nesmí.“
Buffy: „Nikola je recepční, asi někdo přišel.“
Nikola: „Ne, volal váš manžel, že jestli hned nepřijdete, poví jim o Pánovi.“
Buffy: „Panebože, Nellie promiň ale musím jít, tvůj otec se zbláznil.“
Nellie: „To už vím dlouho.“
Buffy se rychle běžela osprchovat a převléct, pak už vyrazila na poradu.

Když vešla, Angel jí vyšel vstříc, všichni vedoucí na ni upřeně zírali. Hodila na Angela nazlobený pohled a ten se pod váhou výčitek přiznal.
Angel: „Promiň, byla jsi roztomilá, v těch plesových šatech.“
Buffy: „Tys to fakt řekl?“
Angel: „No, jo.“
Buffy: „Slíbil jsi to.“
Rony: „Vážně jste zabila Pána?“
„Vyrovnali jsme si jen účty.“ Vysvětlila Buffy a ukázala na krk.
Angel: „To se nedá jen tak říct, pak tě kousl ještě Drákula, Spike…“
Buffy: „Spike ne, myslíš, že by měl ještě všechny zuby pohromadě, kdyby to zkusil?“
Angel: „Au, to mě ještě čeká.“
Buffy: „Bohužel, my dva jsme manželé, nemůžu tě zabít za to, že jsi mě kousl.“
Rony: „Zvláštní erotické hrátky.“
Buffy: „Já s Pánem ani s Drákulou nic neměla.“
Angel: „Pch, to by ještě scházelo.“
Buffy: „Žárlíš?“
Angel: „Na koho? Na toho skautíka z Iowy, na Spika, na Drákulu?“
Buffy: „Společně tvoří silnej tým.“
Angel: „Chceš mě srovnávat se Spikeym?“
Buffy: „Proč ne? Aspoň má smysl pro humor.“
Angel: „A já ne?“
Buffy: „O, vy upíři jste všichni stejní, ješitní až hanba.“
„Proto mě miluješ.“ Prohlásil Angel, přitáhl ji k sobě a políbil na tvář, kterou mu nastavila.
„Vždycky mě ukecá.“ Mrkla směrem k ostatním a ti propukli v nakažlivý smích. Přerušil je až Angel nabručeným pohledem.
Rony: „Buffy nemohla byste se za nás přimluvit?“
„Jen si to slízněte, dobře vám tak.“ Prohlásila, ale stejně Angela smířlivě chytla za ruku a vedla ho do čela stolu.
Posadili se, všichni čekali až Buffy začne, ta jen seděla a povídala si něco s Angelem. Všichni přítomní si mezi sebou začali šeptat a vymýšleli i ty nejnemožnější teorie, dokud se neozvalo klepání na dveře. Buffy rychle vstala a šla dveře otevřít. Stála za nimi její sekretářka, kterou všichni znali a ještě nějaký muž vysoký asi metr sedmdesát. Buffy si dlouho s oběma něco domlouvala, převzala od sekretářky nějaké složky, muže vzala za ruku a vedla ho dovnitř. U čela stolu vedle jejího a Angelova místa se zastavila, složky položila na stůl a sjednala si pozornost, i když ji všichni celou dobu bez dechu pozorovali.

„Prosím ticho, tohle je Daniel, bude vést oddělení, které jsme nově vytvořili. Nemusíte se bát, že by vám přebral zaměstnance. Sídlo oddělení bude v novější části budovy u laboratoří a bude rozšiřovat stávající oddělení, které má na starosti dohled nad démony.“ Vysvětlila jim v jednoduchosti, podívala se do složek, posadila se, počkala, než ji budou všichni zase vnímat a pokračovala.
Buffy: „Nad tímto oddělení bude největší stupeň utajení, nikdo kromě vás nebude znát pravou Danielovu totožnost ani přesné umístění kanceláří.“
Rony: „Co budou dělat tak tajného?“
Buffy: „Povedou přehled o všech démonských aktivitách, stavech démonů, upírů a vší téhle verbeže.“
Rony: „Co jste myslela pravou totožností?“
Buffy: „Zatím není důležité. Hlavní co musíte vědět je, že firma rozšiřuje svoje aktivity.“
Rony: „V jakém směru?“
Buffy: „To zatím není důležité.“
Rony: „Když to neřeknete ani nám, kdo to potom bude vědět?“
Buffy: „Já a manžel, to stačí.“
Rony: „Nebylo by lepší, kdybyste nám řekla víc? Jak můžeme pracovat, když nemáme žádné informace.“
„Řekla, že není důležité abyste to věděli.“ Zařval na něj Angel.
Rony: „Ano, šéfíku.“
„Jsem rád, že si rozumíme.“ Řekl tentokrát už smířlivěji a dovolil Buffy pokračovat.
Buffy: „To bychom měli pro začátek hotové, teď už zbývá jen probrat případy.
Rony: „Podklady jsem vám poslal.“
Buffy: „Chtěla bych to slyšet od vás, v papírech se hrabu od rána do večera.“
Rony: „V mém oddělení byly otevřené tři případy. První stížnost na aktivitu upírů na hřbitově, ten jste si převzala vy.“
Buffy: „Ten je uzavřený.“
Rony: „Pak zbýval ještě jeden s nalezením manžela. Ten utekl s milenkou, to nepatří mezi naše zaměření. Třetí bylo hlídání nějaké dívky, podezření na sledování démonem.“
Buffy: „Všechny jste uzavřeli?“
Rony: „Bez menších potíží.“

Schůze probíhala dál bez menších potíží, všichni vypověděli vše o případech a Buffy schůzi ukončila. Všichni odešli, kromě Buffy, Angela a Oze.
Oz: „Fuj, nikdy bych nečekal, že zrovna ty Buffy povedeš firmu.“
Buffy: „Ale já ji nevedu, to Angel.“
Angel: „Jen oficiálně, za nitky tu tahá Buffy.“
Buffy: „A co ty Ozi, co jsi celou tu dobu dělal?“
Oz: „Tu to a tam zas tohle. Vždycky se něco našlo.“
Buffy: „Ozi, vážně se na tebe zlobím, dlouho ses neozval.“
Oz: „Promiň, budu tu moci zůstat?“
Buffy: „Ale samozřejmě. Jako doma…“
Oz: „Díky Buffy, ještě jsem tu nikoho nepotkal, kromě vás dvou.“
Buffy: „Všechny tu znáš. Je tu Alex, Will a pak Lorne, toho myslím taky znáš, ne?“
Oz: „Ten démon co čte myšlenky.“
Buffy: „Jo, přesně ten. Pak už jen Connor, jeho žena Melissa ta není z naší dimenze a už jen Angie a Nellie naše dcery.“
Oz: „Vy máte děti?“
Angel: „Jo, dvě. Buffy…“
„Angelino…“
Objevilo se červenožluté světlo, po něm i Angie.
Angie: „Ahoj co potřebujete? Mám zrovna sezení.“
Buffy: „Promiň holčičko, chtěli jsme ti představit Oze. Našeho přítele…“
Angie: „Znám, Daniel Osbourne viď?“
Oz: „Slyšela jsi o mě?“
Angie: „Dá se to tak říct, Angelina. Pro všechny Angie.“
Oz: „Rád tě poznávám.“
Do místnosti vešla Nellie.
Nellie: „Mami, mám rozdělaný obraz.“
Buffy: „Promiň Nellie, tohle je přítel ze Sunnydale. Daniel Osbourne.“
Nellie: „Teší mě, jsem Nellie Tara. Uvidíme se večer v SSku, teď spěchám.“
Nellie se otočila a hned vyběhla pryč. Oz za ní jen zíral a povytáhl obočí.
Oz: „Poznávám v ní Angela.“
Buffy: „Tys nám to nechtěl věřit.“
Angie: „Můžu jít mami? Kněz čeká.“
Buffy: „Oh jistě, běž za Brianem.“
Angie znovu zmizela.
Oz: „Jsou skvělé. Ta starší, je podobná Angelovi, ale zdá se spíš povahou na tebe. Ta druhá naopak.“
Angel: „Snažili jsme se.“

Oz někam rychle musel odejít, Buffy s Angelem šli něco řešit do ložnice. Dohodli se na setkání večer v SSku, hned jak se Buffy vrátí z hlídky.
Dawn se Spikem si užívali vzácné chvilky, kterou měli sami pro sebe. Leželi nazí v posteli, líbali se. Někdo zuřivě zabušil na dveře. Spike dost neochotně vstal, oblékl si kalhoty, které nechal ležet vedle postele, prokličkoval mezi ostatním oblečením až ke dveřím, otevřel a ustoupil, aby mohla návštěva dovnitř. Kate vešla do pokoje před ním, Spike zůstal stát za ní. Hned jak Kate zahlédla všechno oblečení kolem sebe, zbledla, zezelenala, musela se chytnout opěradla křesla, u kterého stála. Právě se totiž dívala do očí drobné brunetce, ležící na posteli jejího Spika. Musela uznat, že to byla hezká dívka, vypadala zmateně, ležela tam a přes sebe měla hozenou jen deku. Podívala se na Spika, stál před ní jen v kalhotách, ani si je nestihl pořádně zapnout… slzy se jí draly do očí. Nemohla uvěřit, že její Spike…

Spike: „Katie, měla by ses posadit.“
Kate se na něj už ani nepodívala, sedla si, stále se dívala na ženu ležící v posteli, zrovna vstala, zabalila se do deky a šla směrem ke Kate. Žena došla těsně k ní, podala jí ruku, tiše řekla svoje jméno, ale Kate ji neslyšela. Dívka si sedla naproti ní, na pohovku, vedle ní se posadil i Spike. Chvilku tam na sebe zírali, nikdo nic neříkal.
Spike: „Dawnie, tohle je Kate. Je z univerzity.“
Dawn: „Těší mě, nevím jestli jste slyšela mé jméno, Dawn. Buffyina sestra. Znáte Buffy.“
Spike: „Jistě, mazlíčku, Kate Buffy zná.“
‚Mě mazlíčku nikdy neříkal‘ Pomyslela si Kate a stále znovu si prohlížela drobnou brunetku, sedící před ní.
Kate: „Jistě že ji znám, divná ženská, ale stačí ji poznat.“
Dawn: „To jistě, jsme přece jedna krev.“
Spike: „Doslova.“
Všichni se znovu odmlčeli.
Spike: „Kate, víš my jsme spolu s Dawn chodili, než jsem tě poznal.“
Kate: „Zdá se, že jste se usmířili.“
Spike: „Dawn se vrátila z cest.“
Kate: „Tak co Spiku, víc mi neřekneš?“
Spike: „K čemu výmluvnost? Všechno jsi viděla.“
Kate: „To je všechno?“
Spike: „Asi.“
Dawn: „Ne, tohle ne, tady je něco ve vzduchu, řekněte si to.“
Kate: „Promiňte, slečno, ale nemám ani jednomu z vás co říct.“
Dawn: „Nechtěla jsem někomu ublížit.“
Kate: „Možná jste na to měla myslet, než jste se vyspala s mým přítelem.“
Dawn: „Spikey je můj, už od doby, kdy mi bylo šestnáct. Nemáš na něj největší právo.“
Kate: „Vykašlala ses na něj.“
Dawn: „Pch, stejně je můj. Vadí ti to?“
Kate: „Co bych s tím mohla udělat?“
Dawn: „Williame, co jsem odešla, vážně se ti zhoršil vkus. Čekala bych, že mi dá aspoň facku, když nic.“
Kate vstala, vlepila Dawn facku, s tou to ani nehlo, jen se pro sebe usmála.
‚Ta se k němu teprve hodí, obluda k obludě.‘ Přemítala dál Kate.
Dawn: „Je ti lépe?“
Kate: „Vyprošuji si, abyste mi tykala, já s vámi husy nepásla, slečno.“
Dawn: „Jsem mnohem starší než ty, tykat tu můžu každému.“
Kate: „Není vám více než pětadvacet slečno.“
Dawn: „Ne mýlíš se, jsem tu déle než všechno, než vesmír.“
Kate: „Nikdy bych nevěřila, že budeš chodit s bláznem. Ty univerzitní profesor.“
Spike: „Moje Dawnie není blázen, říká pravdu. Byla tu dřív, než vznikl vesmír. Je mezi námi sice věkový rozdíl, ale nějak to zvládneme.“
Kate: „Ano, mýlila jsem se. Oba jste blázni.“
Spike: „Měla bys jít Kate, než to bude ještě horší.“
Kate: „Jdu, ale nenechám to jen tak.“

Kate vstala, na žádného z nich se už neohlédla, vešla ze dveří a zabouchla je za sebou.
Šla městem, stále pryč. Došla do svého bytu. Čekala tam na ni nějaká žena. Docela malá, blonďatá, modré, skoro šedé oči. Kate čekala, co jí žena řekne.
Žena: „Ahoj, jsem Megan.“
Kate: „Kdo jste?“
Žena: „Jsem nová pomocná síla na univerzitě, slíbili mi, že mi pomůžeš.“
Kate: „Promiň, ale teď nemám náladu.“
Žena: „Co se ti stalo?“
Kate sáhla do kabelky, vytáhla adresář a z něj fotku, ukázala ji Megan. Nechápala proč, ale najednou se jí začala svěřovat. Řekla jí všechno, pak se dostala k tomu, kdy ho nachytala s tou ženou.
„Nechápu to, prostě jsem vešla do bytu a na posteli ležela nějaká ženská, všude po pokoji bylo oblečení. Ten slizoun si ani nezapnul kalhoty. Pak mě ta ženská prostě napadala.“ Shrnula to všechno, ale nakonec jí to nedalo a řekla jí všechno do největších podrobností. Megan ji celou dobu pozorně poslouchala, pak na ni pohlédla, jako by přemýšlela, zda to myslí vážně. Megan si sundala z krku přívěsek.

Megan: „Na, nosí mi štěstí, možná přinese i tobě.“
Kate: „Štěstí, víš co by teď bylo štěstí?“
Megan: „Co?“
Kate: „Kdybych ho nikdy nepotkala.“
Megan: „Myslíš, že bys nepotkala jiného blba?“
Kate: „Určitě, přála bych si, abych jeho ani ty jeho divný přátele nikdy nepotkala. Mohla žít.“
Megan sklonila hlavu. „Nechť je ti splněno.“ Pošeptala Megan, Kate se na ni překvapeně dívala, měla obličej celý vrásčitý s žilkami.
Pak najednou zmizela. Kate stála v bytě sama.
Vyšla z bytu, chtěla si někam zajít na jídlo, když už toho chlapa nikdy nebude muset vidět, chtěla si jít užít. Před domem nikdo nebyl. Procházela se po městě a užívala si "svobody". Mezitím se setmělo, když šla kolem jedné tmavé uličky, nalepil se na ni chlápek. Ušla několik metrů, snad i kilometrů. Muž šel stále za ní, dostávala strach, zrychlila krok. Všechno jí začalo docházet, tím že změnila její dosavadní minulost, změnila všechno. Hned jí došlo, kam musí jít. Moc se jí to nelíbilo, ale musela tam jít. Zastavila se před velkou budovou, kterou dávno znala, ale v této realitě ne. Stála před budovou AI. Vešla dovnitř, v recepci byla nějaká dívky, kterou neznala. Šla k ní.

Kate: „Dobrý den, potřebovala bych mluvit s Buffy.“
Recepční: „Prosím?“
Kate: „Je to naléhavé, hledám Buffy Summersovou.“
Recepční: „Promiňte, ale to nebude možné.“
Kate: „Proč, je to důležité.“
Recepční: „Nemůžete s ní mluvit, není tu.“
Kate: „Kde je, kdy se vrátí?“
Recepční: „Nevrátí se, zemřela.“
Kate: „Panebože, kdy?“
Recepční: „Asi před měsícem.“
Kate: „Co se jí stalo?“
Recepční: „Bylo to divné, prostě usnula a už se neprobudila.“
Kate: „Co je na tom divné?“
Recepční: „Měla po celém těle popáleniny.“
Kate: „Tak ji to dostalo. Mohla bych mluvit aspoň s Angelem?“
Recepční: „To bohužel nejde, nikoho nepřijímá.“
Kate: „Proč?“
Recepční: „Skoro měsíc s nikým nemluví.“
Kate: „Sakra, potřebuji jejich pomoc. To je kvůli mně. Je tu jejich syn?“
Recepční: „Který?“
Kate: „Mají jen jednoho, ne?“
Recepční: „Dobře, s tím malým asi mluvit nechcete.“
Kate: „Oni měli další dítě?“
Recepční: „Jsou mu skoro dva měsíce.“
Kate: „Tak mi prosím zavolejte Connora.“
Recepční: „Pokusím se, ale nemůžu nic zaručit.“
Kate kývla na souhlas a šla si sednout na jednu ze sedaček u recepce, aby počkala na Connora. Vířila se jí hlavou spousta informací. Když nepoznali Kate, měli další dítě, Buffy umřela. Jediný přáním jim všem úplně změnila životy. Pak ji z úvah vytrhl muž, který nad ní stál, pak se posadil na pohovku proti ní.

Connor: „Chtěla jste se mnou mluvit?“
Kate: „Connore, musíš mi pomoct, je to naprosto šílený, Buffy umřela já jsem to nechtěla, já jen chtěla jsem se zbavit Spika.“
Connor: „O čem to mluvíte?“
Kate: „Musím mluvit s Angelem, hned.“
Connor: „Nemůže s vámi teď mluvit.“
Kate: „Slyšela jsem, ale mám důležité informace.“
Connor: „Jaké?“
Kate: „Když mi pomůže, vrátí se Buffy.“
Connor: „Máma? Jak?“
Kate: „Pokud mi pomůžete, všechno bude zase jak má a Buffy bude žít.“
Connor: „Pojďte se mnou.“

Connor rázným krokem vyrazil k výtahu, který viděla používat jen Buffy, Angela a Nellie. Bez okolků ji do něho přímo strčil. Jeli několik pater, když vystoupili, ocitli se na nějaké chodbě. Byla velice mile zařízená, laděná do červených barev. Kate bylo jasné, že ji vede do Buffyina bytu, jinak tu všechno znala a podle vybavení chodby poznala, že jde o místo, kde Buffy trávila hodně času. Zahloubaná v myšlenkách prošla celou chodbou, těsně před dveřmi se Connor zastavil.
„Moc si nevšímejte toho, jak pokoj vypadá. Je to dost hrozný.“ Varoval ji a když přikývla a dodala, že je připravená na všechno, pustil ji dovnitř. Prvně vešli do velké chodby, ze které vedlo několik dveří, ale Connor ji vedl rovnou na druhou stranu, kde byly velké dveře, ty otevřel, nechal Kate vejít a potichu za sebou znovu zavřel. Ocitli se v obýváku, naznačil jí, aby se posadila. Connor zatím šel do jednoho z pokojů, asi k Angelovi. Kate chvíli seděla na sedačce s rozhlížela se po pokoji, který byl zařízený v jemném a střídmém Buffyině vkusu. Z každého kusu nábytku i předmětu jakoby dýchal její duch. Z myšlenek ji vytrhl Connor, když vyšel za dveří a pozval ji dovnitř. Vešla do velkého pokoje, nejspíš ložnice. Pokoji dominovala velká postel, kolem ní sedačky, stoly a několik kusů nábytku. Na jedné straně pokoje byly vedle sebe dvoje dveře, Kate odhadovala, že jedny vedou do skříně a druhé do koupelny, pak jí Connor nabídl, aby se posadila na jednu ze sedaček. Sedla si a konečně se podívala na postel, zpola tam ležel a zpola seděl Angel, neupravený, tak ho vůbec neznala, vypadal jako lidská troska bez nejmenšího zájmu.

Connor: „Tati, tady ta žena má nějaké informace.“
Angel: „Nechci nic slyšet.“
Kate: „Angele, prosím, potřebuji tvoji pomoc.“
Angel: „Já ti nepomůžu.“
Kate: „Angele, prosím, je to důležité.“
Angel: „Nic není důležité.“
Kate: „Ani Buffy?“
Angel jakoby zpozorněl, podíval se na ni poprvé za celou dobu, co u něj byla. Zděsila se jeho obličeje, ten výraz, byl tak prázdný, bez života.
Angel: „Na ní jediné záleží.“
Kate: „Budeš mě už poslouchat?“
Angel: „Ona se nemůže vrátit!“
Kate: „A chtěl bys to?“
Angel: „Nic na světě nechci jiného, toužím po tom, jinak nemám proč žít.“
Kate: „Po něčem toužit je už důvod žít.“
Connor: „Řekni to, dokud nás vnímá.“
Kate: „Mám způsob, jak bys mohl být s Buffy.“
Angel: „Jak?“
Kate: „Nevím, musíš nějak zrušit moje přání.“
Angel: „Přání?“
Kate: „Přišla jsem domů a čekala tam na mě nějaká žena, přála jsem si, abych vás nepotkala. Ona tak vytvořila tuhle jinou realitu.“
Angel: „Anyanka?“
Connor: „Ta démonka pomsty?“
„Jmenovala se Megan, dala mi tohle.“ Řekla jim a sundávala si při tom přívěsek, který jí předtím Megan dala.
Angel: „Poznávám ho, podobný měla Anyanka.“
Connor: „Jak se jí zbavíme?“
Angel: „Nechte mě se vzpamatovat a hned to zařídím, Connore, postarej se zatím o slečnu.“
Kate: „Jsem Kate.“
Angel: „Promiňte, o Kate.“

Za necelou hodinu se sešli v obýváku Angelova bytu, Angel přinesl vše potřebné a Kate poslední potřebnou přísadu, přívěsek démonky.
„Megan, dovolávám se tě jménem všech odmítnutých žen.“…
„Doufám, že pro ni platí to stejné co pro Anyu.“ Strachoval se Angel a přihodil do ohně byliny.
„Zjev se mi!“
Ve chvíli se před nimi objevila Megan, vypadala zprvu nadšeně a poté naštvaně.
Megan: „Muž? Tebe odmítl muž?“
Megan se tváří nevrle, pomalu jde k Angelovi, snaží se ho svádět, pomalu mu přejíždí po hrudníku, po břiše, znechuceně ji od sebe odhodil. Megan se zastavila až o Connora, který ji chytil raději za ruce, aby mu nemohla utéct.
Angel: „Co si přála?“
Megan: „Aby vás nepotkala. Líbí se ti svět, ve kterém ji neznáš?“
Angel: „Nelíbí.“
Megan: „Ty blázne, co uděláš?“
Angel: „Víš, znal jsem jednu démonku pomsty Anyanku.“
Megan: „Pch, člověk.“
Angel: „Ty taky brzy budeš…“ Znovu se na ni znechuceně podíval, začal si házet se šperkem, patřícím původně Megan. Ta ho sledovala s obavami, ale snažila se to skrýt za masku nezájmu.
Angel: „Chtěla bys ještě něco udělat v tomhle světě?“
Megan se usmála, otočila se a zabodla Connorovi dýku do srdce.
Megan: „Za těch pár let jsem se leccos naučila.“
Angel se napřáhl a jedinou ranou šperk rozbil, ten se rozletěl na miliony kousků. Kolem se najednou objevilo bíle světlo….
„Nechť je ti splněno.“ Řekla Megan, ale byla překvapená, když se nic nestalo.
Kate: „A proč jsi vlastně přišla?“
Megan: „On to udělal….“… „Nee“
Kate ještě chvíli zírala před sebe. Ve chvíli, kdy Megan zakřičela, zmizela.
Buffy s Angelem leželi na posteli a mluvili o průběhu schůze, když najednou sebou Angel trhl, pevně k sobě Buffy přitiskl a nechtěl ji od sebe oddělit ani na vteřinu, jen ji stále svíral v náruči, vnímal jen krásnou vůni jejích vlasů, nic neříkal, ona taky ne. Dlouho ji držel, než ji pustil, aby se mohla aspoň nadechnout, vášnivě ji políbil. Vůbec nic nechápala.

Buffy: „Stalo se něco?“
Angel: „Měl jsem takový pocit, jako bych tě už nikdy neměl vidět.“
Buffy: „Blázínku, vždyť jsem tady.“
Angel: „Naštěstí.“
Znovu ji sevřel pevně v náruči.

Spike a Dawn stále seděli vedle sebe na pohovce. Skoro se nepohnuli, co Kate odešla.
Spike: „Promiň, Dawnie, miluju jen tebe.“
Dawn: „Já vím Spikey, ale jsem naštvaná, nemohl sis najít někoho lepšího?“
Spike: „Byla celkem milá.“
Dawn: „A první co se nachomejtla.“
Spike: „Buffy se nelíbila.“
Dawn: „Sestřička, ta nikdy nezklame.“
Spike: „Na její rady bychom měli dát, ne?“
Dawn: „Co tím chceš říct?“
Spike: „Chtěl bych, aby náš vztah, aby se mohl dál rozvíjet.“
Dawn: „Jakým směrem?“
Spike: „Vezmeš si mě?“
Dawn: „Počkej, cože?“
Spike: „Ptám se tě, jestli si mě chceš vzít.“
Dawn: „Počkej, to je tak náhlé, nevím co říct.“
Spike: „Třeba…hm to ne…nebo… to taky ne…už to mám, ANO.“
Dawn: „Ano, jistě že si tě vezmu Spikey.“
Spike: „Jsem nejšťastnější muž na světě.“
Dawn: „Ehm?“
Spike: „Upír.“
Oba se k sobě ještě víc přitulili.
Dawn: „Miluješ mě?“
Spike: „Vážně divná otázka, když jsem tě právě požádal o ruku.“
Dawn: „Nikdy jsme si to neřekli opravdu vážně, miluješ mě?“
Spike: „Miluji tě.“
Dawn: „Díky.“

Nellie stojí u obrazu, o něčem přemýšlí. Najednou, jako by ji něco napadlo, otočila se a šla na druhý konec místnosti, kde byl o zeď opřený obraz, ničím výjimečný, ale táhlo ji to k němu. Vytáhla ho zpod ostatních obrazů, zahleděla se na něj a usmála se. Před sebou měla obraz, který dokončila, než odešla portálem. Na obraze seděla Buffy na zemi, v náruči držela dítě, vedle ní seděl Angel a objímal ji. Za nimi stáli vedle sebe Nellie, Angie a Connor smáli se, drželi se za ruce a zároveň objímali rodiče. Obraz v sobě nesl něco jiného, než všechny její dosavadní obrazy. Byl namalovaný úplně jinak, jakoby někdo jiný vedl štětec. Najednou, jakoby v malbě obrazu uviděla určitou podobnost, jako podpis malíře. Dlouho se na obraz dívala, začínala být zmatená, do pokoje najednou vstoupila Buffy, šla rovnou k ní a podívala se zběžně na obraz.

Buffy: „jsi v pořádku? Něco jsem cítila.“
Nellie: „Pokud to byl zmatek, byla jsem to já.“
Buffy: „Proč?“
Nellie: „Nechápu, co tím obrazem chtěla říct, tedy vlastně já.“
Buffy: „Co je to za obraz.“
Nellie: „Ten dokončila, než prošla tím portálem.“
Buffy se znovu podívala na obraz, tentokrát zkoumavěji.
Buffy: „Namalovala tam sebe v tomhle věku, jak věděla, jak budeš vypadat?“
Nellie: „Nevím, připadá ti ještě něco divné?“
Buffy: „Angel se usmívá a… počkat… raz, dva, tři, čtyři. Jak to, že jsou čtyři?“
Nellie: „Ten obraz je divný.“
Buffy: „Nepamatuješ se, proč jsi ho namalovala zrovna takhle?“
Nellie: „Ne, já namalovala úplně jiný obraz. Tohle jsem nemalovala já… někdo jiný, nevím, teď ale kdo.“
Buffy: „Myslíš styl malby?“
Nellie: „Hm, víš toho dost.“
Buffy: „Od šestnácti chodím s Angelem, ten vystudoval umění.“
Nellie: „Chápu. Jde tu o ten osobitý styl, ten je jako podpis malíře. Tenhle je hodně podobný mému, ale můj není.“
Buffy: „Angel to jistě taky namaloval, nikdy sebe namaluje na své obrazy.“
Nellie: „On používá sytější barvy.“
Buffy: „Kdo to mohl namalovat a proč?“
Nellie: „Mě by spíš zajímalo, jak se sem ten obraz dostal.“
Buffy najednou zpozorněla, zahleděla se na roh obrazu.
„Podívej… to je orchidej.“
Nellie: „Takže kdo ví o orchidejích?“
Buffy: „Já, Angel, ty, Angelina, Connor, Melissa, Lorne, Spike, Willow, Ginny…“
Nellie: „Už nikdo?“
Buffy: „Pokud vím.“
Nellie: „Angela, mě a tebe můžeme vyškrtnout, Spika taky, Connor maluje jako nebožtík, ten taky ne. Zbývá Melissa, Ginny, Willow a Lorne.“
Buffy: „Will to nebyla, Melissa taky ne. Lorne, možná… jistě, může číst budoucnost, když zpíváme.“
Nellie: „Myslela jsem, že to už nepoužívá.“
Buffy: „Hm… já taky.“
Nellie: „Pokud to byl on, proč to namaloval a obraz zaměnil za můj?“
Buffy: „Co bylo na tom tvém?“
Nellie: „Ty s miminkem.“
Buffy: „Proč?“
Nellie: „No, mluvily jsme o bráškovi, nebo sestřičce.“
Buffy: „To je psychický teror.“
Nellie: „Dobře, měly bychom si promluvit s Lornem.“
Buffy: „Nechám ho zavolat.“
Nellie přikývla a Buffy zavolala Nikole, aby Lorna někde našla.

Lorne doběhl během několika minut. Buffy na něj hned všechno vychrlila a ukázala mu obraz.
Lorne: „Hezký, od Angela?“
Buffy: „Myslely jsme, žes ho maloval ty.“
Lorne: „Já?“
Buffy: „Kdo jiný? Ty o tom nic nevíš?“
Lorne: „Ne, ale je stejně divný. Jako by vám Angie, Nel a Connor žehnali.“
Buffy: „Nepřeháněj.“
Lorne: „Přísahám, ten obraz je zvláštní. Jaké dítě je tím asi myšleno?“
Buffy: „Možná Connorovo.“
Nellie: „To byste ho nedrželi ty s Angelem, je určitě vaše.“
Buffy: „My takhle malé dítě nemáme.“
Lorne: „Vážně Buffy, nevím, co to znamená.“
Buffy: „Jak zjistíme víc?“
Lorne: „Můžeš mi zazpívat.“
Buffy: „Nepoužíváš své schopnosti ne?“
Lorne: „Obecně ne, ale tohle je jiný případ.“
Buffy si potichu zabroukala nějakou písničku, Lorne ji pozorně sledoval a souhlasně přikyvoval.
Lorne: „Dobré, můžeš přestat. Opět se mi potvrdilo, že zpíváš krásně.“
Buffy: „Pamatuji si, jak jsi mě poslouchal, když jsem uspávala malou Angelinu.“
Lorne: „Ano, tenkrát jsem tě poslouchal naposledy.“
Buffy: „Co jsi viděl teď?“
Lorne: „Kdybych ti to řekl, neuvěříš. Ten obraz je něco jako poselství. To dítě je tvoje a má plnit nějaké určité poslání, které souvisí s námi, proto nad ním asi tak stojí.“
Buffy: „Hm, víc nevíš?“
Lorne: „Bohužel, pak jsou tam už jen obvyklé věci.“
Buffy: „Stále nic nevíme.“
Nellie: „Já bych to neřešila, dokud je to jen dobré, není důvod to blíž zkoumat. Ať se stane co se má stát.“

Buffy kývla a beze slova, jako ve snech odešla. Lorne pokrčil rameny a odešel taky. Nellie si znovu stoupla ke stojanu a pokračovala v malování obrazu.
Angel s Buffy zase leželi na posteli, Buffy se k Angelovi tulila, ležela mu na hrudníku a přejížděla prsty po chladné kůži. Zavřela oči, na chvíli usnula, ale brzy se vzbudila. Jakoby k ní přišla myšlenka, zvedla se a vážně se mu podívala do očí.
„Viděla jsem jeden obraz, jak poznám, kdo ho namaloval?“ Zjišťovala a stále na něj hleděla, jako odpověď se jí ukázaly nechápavé otazníky v očích.
„Proč to chceš zjistit?“ Místo odpovědi na ni uvalil další otázku, Buffy přemýšlela, jestli mu řekne o záhadném obraze.
„Víš, našli jsme s Nellie obraz a nevíme, kdo ho namaloval.“
„Proč to chcete vědět? Je ten obraz něčím výjimečný?“
„Nevím, zprvu se zdál normální, ale pak mě zaujaly nějaké detaily.“ Řekla mu to nakonec, ale nebyla si jistá, jestli se jí nebude smát, tohle hraničilo s paranoiou.
„Detaily? Jaké detaily a kde jste vůbec ten obraz našly?“
„To je na tom to divné, byl na místě, kam dala Nellie svůj poslední obraz.“
„Výměna? Proč by to někdo udělal?“
„Nevím, ale asi jsem ho měla najít já, slíbila jsem, že se na ten obraz podívám.“
„Byl tam nějaký přímý vzkaz?“
„Jen orchideje.“
„Ukážeš mi ho?“
Místo odpovědi jen přikývla, Angelovi se ani nechtělo věřit, že ji mohl tak rozrušit pouhý obraz. Pevněji si ji k sobě přitiskl, aby mohl cítit její přítomnost, stále nemohl zapomenout na ten pocit, že s ním není.
Večer, když šla Buffy pro Nellie, aby společně šly na hlídku, vzala sebou Angela, aby mu ten obraz ukázala. Když přišli, Nellie stála u stojanu a malovala, oba pozdravila kývnutím hlavy a oni šli hned do rohu pokoje, podívat se na obraz. Buffy odkryla látku z obrazu, myslela si, že blouzní, obraz, který zrovna odhalila, nebyl ten, který viděla s Lornem a Nellie. Obraz, na který se s Angelem dívali, byl jedním z těch, pro Nellie typických. Byl plný květin, optimismu, byl spíš abstraktní, takže v něm nic nepoznali, kromě optimismu, kterým je tak chtěla nakazit. Oba na obraz zírali, dokud se Buffy nevzpamatovala.

Buffy: „Kde je ten obraz, Nellie?“
Nellie, stále skloněná k obrazu ji z poloviny nevnímala, se štětci v puse na ni něco zavolala.
Buffy: „To není on, tenhle je tvůj.“
Teď už zvedla hlavu a podívala se jejich směrem, všechny štětce odložila a pomalu šla k nim. Zastavila se mezi nimi, stejně jako oni nechápavě zírala tam, kde měl obraz být.
Nellie: „Zmizel.“
Buffy: „Jak mohl zmizet?“
Nellie: „Byla jsem tu celou dobu.“
Buffy: „Tohle mi jen potvrdilo, že byl něčím zvláštní.“
Angel: „Takže ho vyměnil, abys ho viděla a když jsi ho viděla, znovu ho vyměnil? Proč by se s tím někdo dělal takovou práci?“
Nellie: „Tak to nevím, co Angie?“
Buffy: „Ne, Angelina má teď problémy s knězem a nechci ji teď vyrušovat.“
Nellie: „Co když je to něco důležitého?“
Buffy: „Tak se to brzy dozvíme.“
Nellie: „Mami, nemohla bys dnes jít na hlídku s Angelem?“
Buffy: „Proč?“
Nellie: „Zůstanu a zkusím zjistit víc o tom obraze.“
Buffy: „Dobře, večer v SSku.“

V SSku tentokrát chyběl Lorne, i když doposud nikdy nechyběl. Chyběli tam i Willow a Alex, kteří se s ostatními příliš "nedružili." Connor tam byl, Melissa s ním. Byli tam i Spike s Dawn, ale moc si ostatních nevšímali. Všichni kolem nich si šeptali, že odněkud podobné scény znají, ale oni si toho nevšímali. Pak přibyli i Angel a Buffy, rovnou si sedli na "své" místo, vůbec si ostatních nevšímali a tiše si spolu povídali. Dokud je nevyrušil Connor. „Angele.“ Skoro na něj zakřičel, aby upoutal jeho pozornost. Samozřejmě si ho hned všiml, ale kdyby pohled mohl zabíjet, Connor by dlouho nevydržel.

Angel: „Pokud to není hodně vážné, raději mě nepokoušej.“
Connor: „Nevím, jestli je to vážné, týká se to mámy.“
Angel: „Tak to vážný je.“
Connor: „Myslím že máme hodně velký problém.“
Angel: „Tak to vyklop.“
„Dusí se.“ Vykoktal ze sebe se smíchem Connor a pozoroval přehnané Angelovi reakce.
Buffy: „Jsi horší než ten Spike.“
Spike: „Oh, to bolí. Ztratil jsem své prvenství.“
Buffy: „Ne, Spikey ty budeš mít vždy své místo v dvoraně slávy.“
Spike: „To mě utěšilo, fakt.“
Connor: „Jsem teď hlavní šašek rodiny.“
Do SSka vešla Nellie, na všechny se usmála, ale když slyšela Connora, úsměv jí ztuhl na rtech.
Nellie: „Oh šašek možná, ale rodina nejsi.“
Connor: „O čem to mluvíš, sestřičko?“
Nellie: „Ale o ničem, jen tě znám trochu lépe, než všichni tady. Vím, čeho jsi schopný.“
Connor: „Udělal jsem ti něco?“
Nellie: „Zatím ne, ale to přijde.“
Connor už otevíral pusu a chystal se něco říct, Buffy ho ale rázně zarazila.
„Tak zjistila jsi něco o tom obraze?“ Tak tím je zarazila a Nellie musela znovu soustředit pozornost k Buffy.
Nellie: „Promiň, mami, ale zatím jsem si jen jistá tím, že to mělo být něco jako vzkaz, v kolonce adresáta byla orchidej.“
Buffy: „Tak zatím se na tom nic zlého neukázalo, tak doufejme, že to byl žert.“
Spike: „Vždyť, jak jsi dostala ten lístek k narozeninám, taky se žádnej démon s mečem neobjevil.“
Buffy: „Fuj, hlavně to nezakřikni.“
Angel: „Ne, to nebyl žert. Dnes jsem cítil, jak si někdo pohrál s realitou.“
Buffy: „Myslíš, jak jsme…spolu mluvili?“
Angel: „Ano, někdo si pěkně pohrál s realitou. Jako by někdo spojil dimenze a využil nějaké souběžné, kterou změnil.“
Buffy: „Česky prosím, pro blondýnky.“
Angel: „Někdo nějak změnil realitu, tím, že ji spojil s některou, která existuje souběžně s tou naší.“
Buffy: „Od slova změnil, jsem víc nepochopila, ale klidně pokračuj, dojde mi to za chvíli.“
Nellie: „Jak to souvisí s tím obrazem.“
Angel: „Možná ve všem, možná v ničem.“
Buffy: „V čem mohla být ta realita jiná?“
Angel: „Ty jsi tam nebyla.“
Buffy: „Jak to?“
Nellie: „Tak to s obrazem nesouvisí, tam Buffy hrála důležitou roli, živá.“
Buffy: „Co to mohlo být?“
Angel: „Nepustím tě od sebe ani na krok.“
Buffy: „Změna je život.“
Nellie: „Raději už půjdu.“
Buffy: „Běž, ještě se za tebou zastavím.“
Nellie: „Ráno?“
Buffy: „Pokud už nic nezjistíme, ráno.“
Nellie odešla, pak Connor vstal, šel k Buffy a klekl si před ni.
„Co tím myslela?“ Zeptal se jí.
Buffy: „Říkala něco o tom, že jsi prodal firmu.“
Connor: „To bych přece nemohl. Patří tobě s tátou.“
Buffy: „Byli jsme mrtví.“
Connor: „Stejně, i kdyby byla firma moje, neprodal bych ji.“
Buffy: „Udělal jsi to a asi ještě něco, vypadá, že je naštvaná.“
Connor vstal, hodil poslední štěněčí pohled na Buffy a vrátil se zpátky k Melisse.

Nellie stála před obrazem, byla ale zamyšlená, jakoby ani na obraz nemyslela. Letmými zkušenými pohyby nanášela barvu na plátno, nevnímala, co maluje, jen přemýšlela. Přemýšlela, co se stalo, než prošla portálem. Byla ve skladišti, vyřizovala si tam účty s Dannym. Danny, zase si na něj musela vzpomenout, byl to ten nejhorší démon, jakého kdy chtěla zabít. Ano, jen chtěla, málem se jí to totiž nepodařilo, zasáhl ji koulí energie, stačila uhnout a koule jí tak způsobila jen zranění na rameni. Zvedla Svůj meč, v druhé ruce, ruka do které ji zasáhl energií jí teď bezvládně visela podél těla. Nezbývalo jí moc sil, nedokázala skoro uzvednout meč. Meč držela nad hlavou a chytala se k poslednímu, smrtelnému zásahu, v to stejnou chvíli proti ní Danny vyslal další kouli energie, tentokrát nemohla uhnout, bylo její povinností zastavit ho. To ji matka vždycky učila, udělat vždy všechno pro svoji povinnost. Musela ho zastavit, slíbila jí, že po ní převezme úlohu přemožitelky, slíbila to a hodlala to splnit co nejlépe. Všechno teď viděla nějak pomaleji. Trvalo snad celou věčnost, než meč dosáhl k Dannyho tělu, aby ho mohla zranit v tu stejnou chvíli k ní dosáhla koule, která pro ni měla být tentokrát smrtelná. Meč hladce projel jeho krkem a oddělil jeho hlavu od těla. Koule ji zasáhla do prsou, věděla, že brzy umře. Najednou se před ní rozlilo modré světlo. S ním se ukázala i vysoká žena, měla tmavé vlasy kulatý vážný obličej a na sobě bílé dlouhé roucho. Nellie chtěla promluvit, žena jakoby jí ale četla myšlenky, odpověděla jí.

„Jsem Samara, přišla jsem pro tebe.“ Odpověděla jí a vážně se na ni podívala, Nellie znovu chtěla promluvit, zeptat se jí, proč k ní přišla, když umírá.
„Máme pro tebe nový úkol, tady už tě není třeba, ale tam, kde tě pošlu tě potřebují.“
Znovu jí odpověděla na nevyřčenou otázku a taky jí naznačila, že na víc otázek už neodpoví. Pak jí žena ukázala k modrému světlu, které ještě stále dominovalo za jejími zády. Nellie poslušně vstala, v té chvíli nechápala, kde vzala sílu vstát, když jí zbývalo jen několik chvil života. Vešla do portálu, Samara se jí ztratila a Nellie byla dál unášena portálem do neznáma. Během cesty se jí promítaly scény z jejího života. Jak se nad ní Buffy a Angel sklání a usmívají se na ni, pak se jí ukázalo, jak se k ní Buffy sklání, po tvářích jí tečou slzy. Ukázalo se jí ještě několik okamžiků života, včetně dvou snad nejhorších chvil svého života, smrt jejího otce a následně i matky. Znovu viděla, jak klečí vedle zraněné matky a slibuje jí, že bude vykonávat poslání přemožitelky, bude následovat její kroky. Pak před sebou viděla konec tunelu, kterým se celou dobu pohybovala, bylo to tmavé místo nějakého skladu, nebo továrny, stála tam i dívka, která se jí zdála povědomá. Hned jak ji dívka zahlédla, usmála se na ni a objala ji. Pak jakoby Nellie něco vytrhlo z rozmýšlení a snů, nikdo tam ale nebyl. Koukala kolem sebe, pak se podívala na obraz, který právě malovala. Zaskočilo ji to, byl tak odlišný od jejích předešlých obrazů. Nebyl tam ani náznak optimismu, jako doposud na jejích obrazech, byl to chmurný obraz, laděný do tmavších a studených odstínů, ani náznak po sytých teplých barvách. Obraz připomínal koláž scén, které před chvílí viděla, všemu ale dominoval Danny. Vyděsila se, až sem ji pronásledoval. Pak za sebou něco zaslechla, prudce se otočila, málem znovu někoho probodla štětcem, jenže tentokrát to mohlo dopadnout hůř. Jen kousek od štětce stál její otec, Angel.

„Buffy mě k tobě poslala, abych se podíval, jestli jsi v pořádku.“ Řekl naprosto klidně, jakoby právě jen o vlásek neuniknul smrti.
Nellie: „Promiň, nevěděla jsem, kdo za mnou stojí.“
Angel: „Jsi v pořádku? Zrychleně dýcháš.“
Nellie: „Angele, tohle není slušné, to zkoušej na mámu.“
Angel: „Řekneš mi, co se děje?“
Nellie: „Proč tě poslala, proč nepřišla sama?“
Angel: „Je jí špatně.“
Nellie: „Proč?“
Angel: „Síly jí poslaly nějakou vizi.“
Nellie: „Jakou?“
Angel: „Neřekla mi to.“
Nellie: „To je divné.“
Angel se na ni podíval, jeho pohled naznačoval „Dělá mi to fakt starosti, ale zakázala mi to.“
„Co na mě tak koukáš, běž!“ Skoro to na něj křičela, tím ho zbavila všechny apatie, jako by si na něco vzpomněl, vyšel pomalu v zamyšlení z místnosti, Nellie se už ani neohlídla, všechen zrak upřela k obrazu.
‚Obrazy mě pronásledují, Danny mě pronásleduje, co udělám?‘ Myšlenky jí rychle běžely myslí, ani je nestačila vnímat. Pak ji to napadlo, ale nevěděla, jestli je to možné. Hned položila všechny štětce, zakryla obraz a vyběhla z ateliéru do bytu. Ložnice byla zavřená, jako obvykle, nevěděla, jestli je nebude rušit, zkoušela klepat. Nikdo se ale neozýval, zkoušela to dál, stále se nikdo neozýval. Zkusila na dveře zabouchat, stále se nikdo neozval, slyšela ale pláč. Rozhodla se do pokoje vstoupit, chtěla vědět, kdo pláče, musela to vědět. Vešla, její první pohled vedl k posteli, na té seděla Buffy, hlavu opřenou o Angelovo rameno, ten ji objímal a chlácholil, byl taky první, kdo si mladší dcery všiml.

„Co se děje?“ Řekla potichu, doufala, že to uslyší jen Angel, ale přepočítala se.
„Zapomínáš, holčičko, že Angel není jediný, kdo má výjimečné smysly?“ Odpověděla Buffy, když na chvíli přestala plakat, stále k ní byla zády, otřela si obličej a pak se otočila k Nellie čelem. Nellie předpokládala, že brečela už dlouho, tváře měla celé opuchlé a oči zarudlé.
Nellie: „Tak řekneš mi, co se děje?“
Buffy: „To teď není důležité, holčičko.“
Nellie: „Když to není důležité, proč pláčeš?“
Angel: „To je mezi námi, Nellie.“
Nellie: „Ty?“
Angel: „Měla bys zatím jít, Buffy za tebou pak přijde.“
Nellie: „Dobře.“
Nellie vyšla z pokoje, Buffy se přitulila znovu k Angelovi a nechala se od něj utěšovat.

Dawn se Spikem seděli ve Spikově pokoji, Spike seděl na křesle a díval se na televizi, Dawn mu seděla na klíně.
Dawn: „Spikey? Nezdáli se ti divní?“
Spike: „Kdo?“
Dawn: „Buffy s Angelem.“
Spike: „Nějak málo se k sobě tulili.“
Dawn: „Něco se děje, na tohle mám čuch.“
Spike: „To jen cítíš večeři, mazlíčku.“
Dawn: „Až nám přiznají, že se něco děje, přijdu k tobě, štípnu tě a řeknu ‚Já jsem ti to říkala‘ jo?“
Spike: „Pokud to tak bude, klidně to udělej, vysypu si na hlavu popel kajícníků.“

Nellie stála u obrazu, který předtím namalovala, stále musela na Dannyho vzpomínat. Byla s ním od jeho narození, vždycky mu byla nejblíže, milovala ho, chránila ho. Skoro ho sama vychovala, byla jako jeho sestra. Pak se ale něco zvrtlo, najednou se choval zvláštně, prvně odešel a když se vrátil, nezbylo v něm nic z toho předešlého synovce, kterého tak milovala. Musela se s ním setkat. Nemohla ho poznat, tak se ho bála, kdo se z něj stal. Jako první se z toho zhroutila Melissa, dávala to sobě za vinnu, ale Connorovi to bylo jasné, už jedno jeho dítě bylo démonem. Jen doufali, že se nestane znovu, ale Danny byl živým důkazem jejich planých nadějí. Několik let ho nedokázal nikdo z nich zabít, Angel zamřel, po něm i Buffy. Connor s Melissou zase odešli do jiné dimenze. Zbylo to jen na Nellie, slíbila to a s pomocí Angie, která zařídila hlavně meč, se ho pokusila zabít. Zabila ho, ale jejich poslední souboj měl být osudný i pro ni, pokud by ji Síly nechtěly tady. Trápily ji pochmurné myšlenky, co by se asi stalo, nebýt Dannyho. Zemřeli by její rodiče? Odešli by Connor a Melissa? Je znovu v minulosti, aby tomu zabránila? Tím, že je tu, změnila na tom něco? Stále znovu se jí takové a podobné myšlenky draly na mysl.

Buffy přestala plakat, odtáhla se od něj kousek, podívala se mu do očí. Bylo mu jasné, že teď už mu to řekne.
„Nebyla to vize, bylo to spojení s Nellie.“ Řekla mu, stulila se mu v náruči.
Angel si začal znovu pohrávat s jejími vlasy a přemýšlel, co mohla vidět, že ji to tak rozrušilo.
Angel: „Emocionální?“
Buffy: „Ne, jako by to byl sen nebo vzpomínka, úplně se do toho ponořila a tím vyzvala mě, abych to viděla.“
Angel: „Co ti ukázala?“
Buffy: „Co se stalo, než prošla portálem k nám.“
Angel: „Jak dlouho?“
Buffy: „Poslední minuty a potom v portálu, ukázaly se jí tam okamžiky z dětství.“
Angel: „Proč jsi plakala?“
„Byla tam…ukázala mi…“ Nedořekla to, znovu se začala otřásat vzlyky. Pak se napřímila, posunula se a tak seděla si proti němu.
„Prosím, slib mi, že mě nikdy neopustíš.“ Prosila ho a upírala na něj uslzený pohled.
Angel: „Miluji tě, i kdybych byl na druhém konci světa, v jiné dimenzi, v jiném světě, čase, vždycky si tě najdu, abych mohl splnit slib.“
Buffy: „Děkuju.“
Angel: „Je ti lépe?“
Buffy: „Nevím, snad.“
Angel: „Neměla by ses rozčilovat.“
Buffy: „Já vím. Teď ale musím k Nellie.“

Našla Nellie, jak sedí na pohovce proti obrazu a zezadu se dívá na plátno a stojan, sedla si vedle ní, Nellie byla zahloubaná hluboko do svých myšlenek, skoro si jí nevšimla.
„Proč jsi mi to neřekla?“ Vyrušila ji Buffy, když konečně promluvila.
Nellie: „O čem to mluvíš?“
Buffy: „Víš to moc dobře, Danny. Proč jsi mi neřekla, co se s ním stalo?“
Nellie: „Viděla jsi to? Všechno?“
„Ano.“ Přiznala přidušeně a zase se jí do očí draly slzy.
Nellie: „Promiň, neumím to přerušit. Nechtěla jsem, abys to viděla.“
Buffy: „To je dobrý, ty za to nemůžeš. Stejně se to nestane, aspoň takhle, doufám.“
Nellie: „Určitě ne, protože v mém světě jste spolu v této době nemluvili.“
Buffy: „Jak dlouho?“
Nellie: „Dokud se vám nenarodil syn.“
Buffy: „Když jsme spolu nemluvili?“
Nellie: „Menší úlet v jiné dimenzi. Angela jsi pak odehnala a on vůbec nevěděl, že má dítě. Pak se vrátil, tys mu jako vždy odpustila a zase šťastná rodinka.“
Buffy: „Proč jsme spolu nemluvili?“
Nellie: „Promiň, ale…“
Buffy: „Chápu.“
Nellie: „Řekla jsi něco Angelovi?“
Buffy: „Jen, že jsem viděla, co se stalo, ale neřekla jsem přesně co.“
Nellie: „Tak mu to prosím zatím neříkej.“
Buffy: „Nikdy jsem před ním neměla tajemství.“
Nellie: „Proč jsi mu to teda neřekla?“
Buffy: „Jsou to tvoje vzpomínky, nemám právo.“
Nellie: „To stále ještě nemáš, neříkej mu zatím o Dannym. Musím ještě něco zjistit.“
Buffy: „Co?“
Nellie: „Jestli mě sem poslali, abych to změnila.“
Buffy: „Aby se nenarodil?“
Nellie: „Ano.“
Buffy: „Kdy?“
Nellie: „Během několika příštích týdnů.“
Buffy: „Jednej rychle, Angela zabavím.“
Nellie: „Jak?“
Buffy: „Něco vymyslím.“
Nellie: „Díky.“
Buffy vstala, rychle ještě dcerku objala a odešla. Nellie zůstala sedět na pohovce, přemýšlela, co udělá.

Buffy se vrátila do ložnice, Angel byl zrovna v koupelně, bylo kolem půlnoci, ale i přesto se Buffy rozhodla převléknout a vyrazit ještě jednou na hlídku. Neměla teď na spánek ani pomyšlení. Byla už oblečená a chystala se odejít, když Angel vyšel z koupelny, viděl ji oblečenou a hned se vyptával, kam jde.
„Nemůžu spát, půjdu zabít pár upírů,“ řekla jednoduše, ale hned pokračovala. „Půjdu raději sama, musím přemýšlet.“
„Nepřichází v úvahu, nenechám tě jít samotnou.“ Snažil se jí odporovat, i když mu bylo jasné, že odpor je zbytečný.
„Nic jiného ti nezbude miláčku. A nesnaž se ne mě někoho nasadit, aby mě sledoval, je to zbytečné.“
„Kdy se vrátíš?“ Zeptal se už smířený s tím, že půjde sama.
„Možná až ráno, zatím nevím.“ Jemně ho políbila na tvář a chtěla odejít, chytl ji ale kolem pasu a přitáhl si ji znovu k sobě. Sama pro sebe se tomu usmála, byl předvídatelný. Vášnivě ji políbil, nechtěl ji za žádnou cenu pustit, ale pomohla si sama. Vytrhla se z jeho sevření, naposledy ho letmo políbila a odešla.

Seděla na jednom z náhrobků a hrála si s kolíkem, nikde v dohledu žádný upír ochotný, dělal jí boxovací pytel. Vážně ji to štvalo, co přišla zabila jen jednoho a to příliš brzy, ani si nepopovídali, což ráda dělala. Už to vypadalo, že bude muset jít domů bez "úlovku", když za sebou něco zaslechla, ohnala se kolíkem a málem tak zasáhla doširoka smějícího se upíra.
„Ou, přemožitelko, to bylo těsný.“ Postěžoval si upír a pomalu šel blíž k ní a stoupl si vedle ní, ona si znovu sedla na náhrobek.
„Promiň Spikey, neměl bys mi stát za zády.“
„Určitě si z toho vezmu ponaučení.“ Sliboval, přešel naproti ní a zadíval se jí do tváře, stále se jí na tvářích leskly slzy.
„Tenhle výraz znám, jsi tu jen aby sis vymlátila zlost.“
„Ne, jsem tu, abych nemusela myslet na důvod té zlosti.“ Přiznala se mu, on k ní o krok přistoupil a objel ji, cítil, že to teď potřebovala víc, než nějakou bitku. Brzy se znovu rozplakala.
„Pohádali jste se?“
„Ne.“ Snažila se mu odpovídat mezi vzlyky.
„Proč tu teda není s tebou?“
„Chtěla jsem být sama.“
„Mám jít?“
„Ne, prosím, zůstaň.“
„Tak pojď.“ Skoro jí to přikázal, poslušně vstala, nechala se od něho obejmout kolem ramen a šli, nevěděla, kam ji vede, bylo jí to jedno, věděla, že jemu může důvěřovat. Za chvíli se zastavili před menším zapadlým barem. Vešli dovnitř, hrála tam příjemná tichá hudba, Spike ji rovnou zavedl ke stolu stranou ostatních, aby je nikdo nerušil, objednal jí trochu vína a čekal, až se rozpovídá.

Buffy: „Takový bar jsem už někdy viděla.“
Spike: „Je trochu podobný tomu z L. A. mám ho rád, je ti klid.“
Buffy: „Odkdy ty vyhledáváš klid?“
Spike: „Co jsem profesor na univerzitě. Tak co, řekneš mi víc, nebo mám prosit?“
Buffy: „Nemohli bychom zatím jen mluvit o počasí?“
Spike: „Je noc, ta je pro nás oba typická, v té se cítíme nejpřirozeněji. Chtěla bys lepší možnost k tomu, svěřit se starému příteli?“
„Viděla jsem ho umírat.“ Skoro to zakřičela, v očích se jí objevily znovu slzy. Spike sebou trhl, očekával všechno, jadernou katastrofu, další těhotenství, hádku, ale nepočítal s tímhle, jen si odkašlal, nevěděl co má říct. Pro tohle mu chyběla slova, chápal, jak se cítí, cítil by se stejně, kdyby viděl Dawnie umírat. Raději nic neřekl, jen ji chytil za ruku, aby cítila jeho účast, i když věděla, že on tu pro ni je, když ho potřebuje.
„Stál vedle mě, najednou mi podal ruku, ale hned potom se změnil v prach.“
„Kdy?“ Nechápal, jak ho mohla vidět zemřít.
„V Nelliině budoucnosti, náhodou jsme se spojily, viděla jsem jeho i svoji smrt.“
„Ale to se už nestane, ne?“
„Držela jsem ho za ruku a najednou tam nebyl, ani mi nestihl nic říct, ani se ohlédnout.“
„To bude dobrý, je stále tady.“
„Ale jak dlouho?“
„Nemůžeš žít v samém kdyby. Užívej si přítomnosti. Ty tu taky nebudeš věčně.“
„Mnoho lidí si zkazí život představou toho, co jim hrozí. Maurois.“
„Tak žij.“
„Měla jsem prázdné ruce, najednou byl pryč.“
„A nezůstala ti snad vzpomínka na něj v srdci?“
„Proč žít?“
„Ty to nevíš?“
„Proč jsou vlastně lidé na světě? Proč žijí ze dne na den, po celý rok? Proč nikdo nezná odpověď? Odpověď na otázku Proč?“
„Tohle je na mě moc filozofický, s tím musíš k Angelovi. U mě pláčeš na špatným hrobě.“ Rozhodil rukama, jako by tím chtěl naznačit svoji bezmocnost. Stejně ho ale stále zaráželo, že vždycky když o jí bylo zle, přemýšlela nad tou globální otázkou, ale nikdo s ní o tom nechtěl mluvit. Snad by jí měl konečně někdo říct, že pro každého je ta odpověď jiná, taková, jako život.
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není.“
Zamumlala si pro sebe jeden z jejích oblíbených citátů, Spike ji slyšel a věděl, že tím už je jeho práce skončena.
„A jsi tím čím jsi?“
„Jak může člověk být? Vždyť mi nemáme nejmenší moc nad tím, co se stane.“
„Nikdy bych nevěřil, že tě uvidím se vzdát.“
„Já to nevzdávám, klidně se postavím samotným Silám.“
„Tak se mi líbíš přemožitelko.“ Vykřikla a podal jí skleničku tvrdšího alkoholu.
Začínala být opilá a to bylo dobře, to bylo jediné, co v tuto chvíli mohlo pomoct, i když mu bylo jasné, že to od Angela ráno pěkně schytá, že ji zase opil. Už z L. A. věděl, že není těžké ji opít, alkoholu se normálně málem nedotkla, takže byla snadnou objetí nočního potácení ulicemi. Začali si spolu povídat, rozebírali úplně všechno, průběh večera až příliš připomínal ten večer v L. A., stejně jako tenkrát jí hlava klesla na stůl. „Konečně, už jsem myslel, že vydrží všechno“ Zamumlal pro sebe, zaplatil a nechal zavolat taxík. Ten je odvezl k jednomu z hotelů, které patřily firmě, ta je používala pro ubytování zákazníků, nebo i návštěv, protože Buffy nerada ubytovávala někoho cizího v sídle firmy. Lehce se mu podařilo ji dopravit do pokoje, nevzpouzela se, byla lehká jako pírko a tak ji klidně vynesl v náruči. Chápal, proč se to Angelovi tak líbilo, její tělo bylo tak očarující a když se mu rukama chytila kolem krku, cítil teplo jejího těla. Už spala, usnula při cestě taxíkem. „Angele“ Zamumlala na něj, nepřekvapilo ho to, ani nepobouřilo. Bylo mu to jedno, i když tenkrát by mu to jedno asi nebylo. Miloval její sestru a samotnou Buffy bral jako svoji sestru, nejlepší přítelkyni, v jeho rukách byla v bezpečí. V pokoji ji jemně položil na postel a sedl si vedle ní, přemítal, jestli by jí neměl svléct oblečení, které jí muselo být nepohodlné. Nakonec jí raději jen sundal boty a kabát, nechal ji tam ležet v kalhotách a košili, sám si sedl do křesla, vzal z knihovny knížku a četl si, brzy taky usnul.

Ráno ho probudilo světlo, děkoval bohu za závěsy, musel probudit i Buffy, nebo ho Angel zabije, jen co se vrátí. Nemusel na ni příliš naléhat, přemožitelka se probudila, jen co jí položil ruku na rameno. Poznal jí na tváři, jak je jí z včerejší pitky zle, byla celá zelená, nebyla ani schopna slov, prvně se šla osprchovat, aby byla vůbec schopna myslet a vůbec, existovat. Když vyšla z koupelny, Spike znovu seděl v křesle a četl.
„Co se mi stalo?“
„Nic moc, jen ses zase opila.“
„Díky, že jsi mně pomohl.“
„To je dobrý, kdyby se Bručoun dozvěděl, že ses opila se mnou, byl by ze mě prach.“
„Promiň.“
„Pohoda, ale měli bychom teď jít.“
„Kam?“
„Domů, k tvému manželovi.“
„Aha.“ Fakt se ještě potřebovala vzpamatovat.
„Bolí tě hlava?“ Zeptal se jí starostlivě, protože si ještě dobře pamatoval, jak dopadla v L. A., i když s tím měl co dočinění i Angel.
„Pokud je to velký neskladný na mým krku hlava tak ano.“
„Aspirin nemám.“
„Ani jsem to nečekala, u tebe je hladinka normální.“
„Pch.“
„Promiň, je mi hrozně blbě.“
„Já vím, mazlíčku, ale fakt bychom se měli vrátit, rád bych měl všechny zuby.“
„Oh, tak to nechci vidět, jak dopadnu já.“
„Tak to ti klidně řeknu, starostlivě tě uloží do postele, bude kolem tebe obskakovat a na ostatní bude nevrlý.“
„Hlavně když mě přestane bolet ta hlava.“
„Vůbec nemyslíš na strasti nás ostatních, víš jaké to je, žít pod jednou střechou s tvým manželem?“
„Blbá otázka.“
„Zapomněl jsem, ty urovnáváš jeho průsery ve firmě.“
„Spikey, prosím mlč.“
„Ne, jen teď jsi mě ochotná poslouchat. Co s ním uděláš?“
„Jak přijdu? Myslím, že do toho ti nic není, ale nebude vám pak nadávat.“
„Jak dlouho ale? Nemůžeš to za něj urovnávat stále.“
„Je to můj manžel, já ho miluju a on je takový jaký je, nebude jiný, stejně jako nikdo z nás.“ Vypadala zničeně a začala se rozčilovat. Pak najednou omdlela.
„Sakra, o jsem podělal, co když to nezvládne?“ Nadával si, když ji znovu pokládal na postel, během chvíle se ale vzpamatovala a byla schopná odjet zpět domů.

Do recepce se dostali celkem pozdě, než byli schopní se dostat z hotelu, bylo skoro poledne, tak museli tunely, ale pak prošli přes vedlejší budovu do recepce. Nikola seděla na svém místě a čekala na zákazníky, nebo aspoň nějakou jinou společnost, Buffy k ní hned zamířila, Spike se raději vytratil k sobě do pokoje.
„Kde je můj manžel?“ Vyklopila na Nikolu a držela se u toho stolu, protože jí bylo stále hůř a hůř.
„No, ten zase dneska vyváděl, teď by měl být na poradě.“
„Sakra, já zapomněla. Díky Nikolo.“ Zamumlala ještě a vydala se do zasedačky.

12. kapitola