Andílek - 14. kapitola




Autor: Annys


Buffy stála v obýváku jejího domu v Sunnydale. Myslela si že to není možné, že přece spí. Pak se na sedačce objevila Angie.
Buffy: „Proč jsem tu? Já jsem zase u tebe ve snu?“
Angie: „Ne, uvedla jsem se do umělého stavu spánku, abych se s tebou spojila.“
Buffy: „Proč?“
Angie: „Mám pro tebe ještě jednu důležitou věc.“
Buffy: „Tak to vyklop, chci vidět oceán z letadla.“
Angie: „Ta orchidej co jsem ti dala, není taková jako ty ostatní. Je svým způsobem zvláštní a jedinečná.“
Buffy: „Jak?“
Angie: „Je něco jako esencí, esencí života.“
Buffy: „Jak ji má využít?“
Angie: „Máš tu kouli ode mě?“
Buffy: „Ano, samozřejmě.“
Angie: „Tak ta ti včas řekne, o co jde.“
Buffy: „To je všechno?“
Angie: „Ano, ještě něco bys snad chtěla?“
Buffy: „Raději ne, nechci se znovu loučit.“
„Vstávej miláčku, jsme na místě.“ Ozval se jemně Angelův hlas a Buffy se naposled rozloučila s Angie.

Buffy se právě probudila Angelovi v náruči. Všichni na ni koukali. I když, ne všichni, Connor a Melissa spali, všichni kdo nespali, se na ni koukali.
Time: „Jste v pořádku?“
Buffy: „Ale jistě, jsem. Jak dlouho jsem spala?“
Angel: „Už z auta, a teď jsme skoro na místě.“
Buffy: „Připadám si, jako bych prospala celý život.“
Angel: „Vypadáš hrozně unaveně.“
Buffy: „Ale, znáš to spojení s dcerkou, klasika. Povídaly jsme si ve snu.“
Angel: „Něco důležitého?“
Buffy: „Nevím, ale myslím, že to brzy zjistíme.“
Angel: „Je ti dobře? Z toho spojení jsi vždycky vyčerpaná.“
Buffy: „Není to tak zlé, myslím, že bych ještě pár upírů zvládla.“
Angel: „Vážně? Co když, no víš s těmi sny.“
Buffy: „S tím by teď neměl být problém.“
„Přelétáme nad oceánem.“ Ozval se nad nimi hlas.
„Super, na to jsem se celou dobu těšila.“ Vřískla jako malé dětsko Buffy a naklonila se k okýnku, ze kterého neviděla nic, než velkou modrou plochu. Nevypadala ale nějak zklamaně. Jen si užívala ten výhled.
Angel: „Až se vrátíme, můžeme se podívat do L.A. a kdybys chtěla i do Sunnydale.“
Buffy: „Myslíš, že je tam ještě ten kráter?“
Angel: „Myslím že ne, asi už město trochu obnovili.“
Buffy: „To by bylo skvělé se tam podívat. Ty víš jak na mě.“
Angel: „Na to spoléhám.“
Buffy: „Myslíš že tam už budeme?“
Angel: „Nevím kde to je, ale během chvíle budeme nad Afrikou.“
Time: „Je to v poušti, na Sahaře.“
Buffy: „Na to nemám oblečení.“
Time: „Nebojte, za chvíli si zvyknete.“
Buffy: „Nemám ráda písek.“
Time: „Toho je tam hodně.“
Buffy: „Taky ten tábor mohl být na Floridě.“
Angel: „Tam by se ti taky nelíbilo.“
Buffy: „To je pravda. Co Francie, tam jsou tak skvělé podmínky.“
Time: „Bez možnosti utajení, všechno je tam obydlené.“
Buffy: „Které místo na Zemi není?“
Time: „Sahara.“
Buffy: „Snad aspoň uvidím Egypt.“
Angel: „Moc na to nespoléhej.“
Buffy: „Líbí se mi to čím dál méně.“
Time: „Máme tam teplou vodu.“
Buffy: „Tak tím jste mě dostal na svou stranu.“
Time: „Tak to mě těší.“
Angel: „Jste na severu Sahary?“
Time: „Ve středu, tam je nejmíň lidí, měli bychom tam být do dvou hodin.“
Buffy: „To abychom si zahráli třeba poker.“
Angel: „Ty nehraješ poker.“
Buffy: „Ale vy ano a já mu budu koukat do karet.“
Time: „Já poker nehraju.“
Buffy: „On nehraje poker, divný člověk. Jíte hamburgery?“
Time: „Ne.“
Buffy: „Nevěřím lidem, kteří nejí hamburgery.“
Time: „Nejsem člověk.“
Buffy: „Nevěřím nikomu kdo nejí hamburgery.“
Time: „Angel taky nejí hamburgery.“
Buffy: „Ten původně ani nepil kávu.“
Angel: „Jsem po ní nervózní.“
Buffy: „Ale teď jí vypije litry denně.“
Angel: „Bez kávy jsem nervózní.“
Buffy: „Už jste si to rozmyslel?“
Time: „Párkrát jsem jedl čínu.“
Buffy: „Naivka, ale pro dnešek vám to odpustím.“
„Prosím připoutejte se, dostali jsme se do neočekávaných turbulencí.“ Ozval se znovu hlas nad nimi.
Buffy: „Ten člověk mi leze na nervy.“
Time: „Není to člověk.“
Buffy: „Víte jak jsem to myslela.“
Buffy nad ním pohodila hlavou a zapnula si pásy. Angel jí stiskl ruku, v letadle se moc necítil. Kolem Buffy zrovna proběhla žena, kterou považovala za letušku, požádala ji o kávu.

Asi za hodinu a půl se nad nimi znovu ozval hlas. Upozornil je, že se dostali na místo určení a budou přistávat. Buffy vstala a šla k sedadlu, kde seděli Connor s Melissou. Sklonila se nad ně, sama pro sebe se usmála, jemně přejela Connorovi rukou po tváři a snažila se ho probudit. Znovu a znovu ji překvapoval jeho silný spánek, ale nakonec se jí ho podařilo probudit a následně i Melissu.
Connor: „Mami? Co se děje?“
Buffy: „Jsme na místě, spali jste celou cestu.“
Melissa: „Opravdu?“
Buffy: „Jejda, vám by taky bodlo kafe.“
Connor: „Dobrý, jsme v pohodě. Ty ale vypadáš strašně.“
Buffy: „Díky.“
Connor: „Tak jsem to nemyslel, vypadáš unaveně.“
Buffy: „To víš, Angelina si zase udělala výlet.“
Melissa: „Něco důležitého?“
Buffy: „Ne, to víš stýskalo se jí.“
Buffy se vrátila zpět ke svému sedadlu, ale nesedla si na něj, nýbrž na Angela.
Angel: „Jsme v letadle, víš co by se stalo, kdyby spadlo?“
Buffy: „Umřela bych v tvém náručí?“
Angel: „Copak nevíš jak se bojím létání?“
Buffy: „Má blízkost ti v tom nepomáhá?“
Angel: „Rozptyluje mě to.“
Time: „Myslím, že jde na přistání měla byste si sednout.“
Buffy: „Pch, přežila jsem zmizení Sunnydale z povrchu zemského, myslíte že se bojím?“
Angel: „Měla bys.“
Buffy: „Okej, jen se proti mně nespikněte.“

Během chvilky letadlo měkce dosedlo na zem a cestovatelé mohli vystoupit. Jako první vyšli Melissa s Connorem, hned po nich vyšla Buffy s Angelem a za nimi jako ochranka Time. Nikdo na ně nečekal, jen terénní auto bez řidiče, které je mělo odvézt na místo. Přivezli je do odlehlé části Sahary, kde v rozsahu několika kilometrů nic nebylo. Před nimi se objevilo něco jako stanové městečko, které bylo naprosto tiché a bez života. Zastavili na okraji, kde začínaly první stany, stál tam muž, na stráži.
Buffy: „Kde jsou všichni?“
Time: „Cvičí, neočekávali nás tak brzy.“
Buffy: „Super, chci je vidět.“
Time: „Hned, prvně vám ukážeme váš stan.“
Buffy: „Škoda, myslela jsem, že budeme spát pod širákem.“
Když zastavili a vyšel jim vstříc ten voják, Time vytáhl známý krystal a prokázal se jím, muž přikývl a pustil je dál. Time je zavedl do srdce tábora, kde jim ukazoval společné prostory, jídelnu, ošetřovnu… Pak jim ukázal i jejich stany. Buffyin a Angelův byl hned vedle toho Connorova a Melissy. Všechny je překvapily jejich rozlohou, očekávali něco menšího, ale tyhle byli jako pro osm lidí, ne pro dva. Ve skutečnosti v těch stanech bývalo sedm vojáků, jen oni měli celý pro sebe, jako důležité civilní osoby.
Connor: „Připadám si jak ve válečném filmu.“
Time: „Jenže tady je krev opravdová a nemáme slepé náboje.“
Melissa: „Budeme bojovat?“
Time: „Vy ne, slečno, aspoň zatím.“
Buffy: „Tak mi je ukažte.“
Time: „Nevím jestli je pro to vhodná chvíle.“
Buffy: „Proč by nebyla, jdeme.“
Time máchl rukou a ukázal jí směr. Connor s Melissou a Angel raději zůstali, tak se nechala vést jen Buffy.

Přivedl je na velký plácek, kde bylo seřazených kolem dvou desítek chlapů. Většina jich byla jen v kalhotách a jejich těla se leskla potem. Buffy odhadovala, že takhle cvičí už několik hodin. Střídavě bojovali mezi sebou pěstmi a kopy a střídavě procvičovali svaly. Jeden je vedl, nejspíš s nějakou vyšší hodností, hned jak zahlédl příchozí osoby, vyšel jim vstříc, ostatní dál bojovali. Muž byl malé podsadité postavy měl kulatý nepříjemný obličej a celkově působil nepříjemně, představil se jako seržant Maloony.
Time: „Jak to dnes vypadá?“
Maloony: „Jako vždycky, stěžovat si nemůžu, ale chválit taky ne.“
Time: „Paní Summersová s manželem chtěli vidět jednotku cvičit, kde je zbytek?“
Maloony: „V terénu. Nemyslím si pane, že je vhodná doba pro představení.“
Buffy: „Nechci vás přerušovat pane, ale rozhodla jsem si to tak sama.“
Maloony: „Sakra, Time měl jste nařízení, měl jste se o ně postarat.“
Time: „Jsou živí nebo ne?“
Maloony: „To nestačí, přivedl jste do těchto podmínek nějakou městskou paničku.“
Buffy: „Tím jako myslíte mě?“
Maloony: „Jo.“
Time: „Měl jsem přivést Buffy Summersovou, jak Síly nařídily. Tak je tady.“
Maloony: „Tahle nám má velet? Vždyť sotva stojí, tahle má velet šedesáti chlapům? Když jim ji ukážu, vysmějí se mi. Mohla se aspoň oblíknout, aby vypadala míň jako měšťačka.“
Buffy: „Měšťačka? Sakra chlape, vy jste opilý, mám vás zmlátit, abyste změnil názor?“
Maloony: „Nenechte se vysmát slečno, Time si vás asi spletl s někým jiným.“
Buffy: „Víte co? Prostě mě nechte se podívat a já zase vypadnu jasný?“
Maloony: „Nemůžu si vás vzít na svědomí. Ti chlapi měsíce neviděli hezkou ženskou.“
Buffy: „Dokážu se o sebe postarat.“
Time: „Neřešte to. Maloony, nechte ji udělat co chce.“
Maloony: „Dobře, ale na vaše nebezpečí, představím vás.“
Buffy: „Konečně rozumná slova člověče.“

Maloony ustoupil a tím jim odhalil cestu blíž, šli tam a on na sebe upoutal pozornost cvičících vojáků. Poslušně se na příkaz postavili do řad a pozorovali podivnou skupinku před nimi, kterou tvořili Buffy, Time a Maloony.
Maloony: „Chlapi, právě se vrátil plukovník, přivedl sebou poslední chybějící členy. Prozatím vám z nich můžu představit jen slečnu Summersovou, která má být důležitá pro celou misi.“
„Pěkná kost.“ Ozvalo se z davu a Buffy se snažila najít autora výroku, jenže se jich k němu přidalo víc a nebyla schopná je zachytit.
Maloony: „Kdo má co říct ať vystoupí a my ho vyslechneme.“
Mezi muži to zašumělo, ale nikdo se neodvážil vystoupit a tím na sebe upoutat přímou pozornost velícího.
Maloony: „To jsem předpokládal, takže pokud už nikdo nic nemá, rozchod do sprch a všichni k večeři.“
Muži se rozprchli a Maloony taky odešel, Jenom Buffy tam zůstala stát jako opařená a s ní i Time.
Time: „Promiňte, měl jsem vás připravit na Maloonyho, je to debil.“
Buffy: „V pohodě, potkala jsem horší, aspoň se nebojí říct vlastní názor.“
Time: „Dobře, radil bych vám teď jít k sobě do stanu, přinesou vám tam jídlo.“
Buffy: „Je nějaký způsob, jak bych se dostala do nějakého města?“
Time: „Bez doprovodu ne.“
Buffy: „Zkuste to prosím nějak zařídit.“
Time: „Pokusím se. Dejte na sebe zatím pozor, mám vás hlídat.“
Buffy: „S Angelem se mi nic nemůže stát.“
Time: „Po setmění.“
Buffy: „Však už je tma.“
Time: „Tak nikam nechoďte sama.“
Buffy: „Dobře.“

Buffy se vrátila k Angelovi do stanu, nachystal jí tam věci, aby se mohla hned převléct a čekal na ni.
Angel: „Tak co?“
Buffy: „Nic moc, jen dvacet spocenejch chlapů.“
Angel: „Příště se ode mě nehneš ani na krok.“
Buffy: „Bude mi radostí. Myslíš že vypadám jako měšťačka?“
Angel si ji pozorně změřil pohledem, ale záporně zavrtěl hlavou.
Angel: „Ne, vypadáš krásně jako vždycky. Kdo to říkal?“
Buffy: „Ale, jeden chlap.“
Angel: „Jen byl naštvanej, že tě nemůže mít, tak krásnou ženskou.“
Buffy: „Snad. Teď se ale musím převléct.“
Angel: „Dobře, měli by nám přinést jídlo, ne?“
Buffy: „Ano, když tak ho od nich převezmi.“
Angel: „Mám hlad.“
Buffy: „Sakra, to nevím jestli ti přinesou krev, jak se převleču, půjdu to říct Timovi.“
Angel: „Díky, nerad bych na někoho řval.“
Buffy na sebe rychle hodila jiné oblečení a šla k Timovi.

Předpokládala, že bude v jídelně když šli všichni na večeři. Když tam dorazila, nikde nikoho neviděla, jen cítila, jak na ni všichni upírají zvědavé pohledy. V celé jídelně nemohla najít nikoho známého. Pak k ní šel jeden z mužů, které předtím viděla cvičit.
„Jsem Donny, hledáte někoho, slečno?“ Snažil se jí pomoci, Buffy se k němu bezradně obrátila.
Buffy: „Jistě, hledám Tima, potřebovala bych s ním mluvit a nevím kde ho hledat.“
Donny: „Důstojníci nejedí v jídelně, zavedu vás k němu.“
Buffy: „Díky, to od vás bude milé.“
Donny ji postupně vedl táborem.
Buffy: „Jak jste tu dlouho?“
Donny: „Celá jednotka sem dorazila před devíti měsíci.“
Buffy: „Odkud jste?“
Donny: „Většina nás je z jiné dimenze, i když na Zemi nejsme poprvé.“
Buffy: „Jaké to tu je?“
Donny: „O nic horší než jinde, ale být vámi, dám si pozor. Pro samotnou ženskou je to tu nebezpečný.“
Buffy: „Díky.“
„Tady to je.“ Ukázal jí Donny jeden stan a zavedl ji dovnitř. Time seděl u stolu a něco psal, vypadal překvapený, že ji vidí.
Time: „Co tu proboha děláte?“
Buffy: „Potřebovala jsem s vámi mluvit.“
Time: „Říkal jsem vám ať nechodíte sama, měla jste si mě nechat zavolat.“
Buffy: „Přinesli nám sice jídlo, ale Angel nedostal krev.“
Time: „Promiňte, zapomněl jsem, nevím jestli tu nějakou máme. Síly nám myslím neřekli, že tu bude upír.“
Buffy: „To bude problém, budeme muset zajet do města, nemůžu ho nechat dlouho hladového.“
Time: „Počkejte tu, podívám se.“
Buffy: „Kde je naše letadlo? V letadle máme krve dost, aspoň než seženeme jinou.“
Time: „Zavezu vás tam, bude to trvat ale asi dvě hodiny.“
Buffy: „To zvládne, řeknu mu o tom, přijďte pro mě.“

Za dvě hodiny se poctivě vrátila s několika sáčky krve do stanu.
Buffy: „To by mohlo na pár dní stačit.“
Angel: „Dva nebo tři dny.“
Buffy: „Time nám zařídí auto, budeme moct zajet do města to domluvit a pak nám budou vozit čerstvou.“
Angel: „Díky, nevím co bych bez tebe dělal.“
Buffy: „Dal by sis Tima ke svačince.“
Angel: „Jsi unavená, měla bys jít spát.“
Buffy: „Za chvíli, musím se jít ještě trochu proběhnout, abych protáhla svaly.“
Angel: „Mám jít s tebou?“
Buffy: „Nemusíš, nic se mi nestane, zatím si odpočiň, vypadáš z toho letadla zničeně.“
Angel: „Stejně neusnu dokud nepřijdeš.“
Buffy: „Brzy se vrátím, slibuju.“

Buffy běžela kolem tábora, potřebovala chvíli přemýšlet, měla na sobě jen tričko a krátké kalhoty, protože jí bylo teplo, i když byla noc a ty tam bývaly chladné. Přemýšlela a skoro vůbec nevnímala co se kolem ní děje a brzy se začala vzdalovat od tábora, ničeho si nevšimla. Pak za sebou slyšela rychlé kroky, myslela si, že je to Angel, zastavila a počkala na něj.
„Proč nečekáš ve stanu? Nemusíš se o mě přece tolik bát.“ Řekla do tmy a snažila se rozpoznat přicházející postavu.
„Neměla byste tu být sama slečno, poušť je po setmění nebezpečná.“ Mluvil k ní hlas osoby schované v temnotě.
„Kdo jsi? Já se sama nebojím.“
„Měla byste slečno, pohybují se tu pochybné osoby.“
„Tak se ukaž a neschovávej se za tmu.“
Muž vystoupil ze stínu a stál jen kousek od Buffy, nepoznávala ho. Nikoho jí nepřipomínal, šlo o tuctového vysokého blonďáka.
„Stále jste mi neřekla co tu děláte tak sama, slečno.“
„Šla jsem se projít na čerstvý vzduch.“
Muž se k ní přiblížil a stál teď blízko ní, Buffy začala pociťovat strach. Muž k ní natáhl ruku a pevně ji chytil kolem pasu. Buffy se mu začala bránit, spadla na zem, muž s ní, stále se jí ale nepustil, jednou rukou ji držel kolem pasu a druhou ji držel za krk, Buffy se mu nemohla bránit. Snažil se jí roztrhnou tričko, to se mu podařilo, ale Buffy tím měla uvolněné ruce a snažila se mu vytrhnout. Chytil jí obě ruce a držel jí je nad hlavou.
„Co to děláte, nechte mě prosím.“ Snažila se říct aspoň několik slov.
„Neříkej mi že to nechceš, holčičko, říkala sis o to, Pouští vílo.“ Řekl jí pomalu a sundal jí ruku z pasu, tím jí dal možnost pohybu. Menším kopem ho ze sebe shodila. Nenechal se odbít a znovu se k ní blížil, vytáhla nůž a máchla jím proti sobe, svalil se k zemi. Vstala a snažila se utéct, viděla ale že je muž zraněný. Když ho kopla, zlomila mu několik žeber a asi mu poranila nějaké orgány v břiše, asi dala do kopu víc síly, než čekala. Pak si všimla i rány od nože, tak dýka přece jen našla svůj cíl a rozřízla mu celou břišní dutinu. Sklonila se k němu, byl v bezvědomí.
„Sakra, že já to mám smůlu.“ Zanadávala si a zvedla bezvládné tělo.
Odnesla ho do stanu k Timovi, nikdo jiný ji nenapadl. Vyděšeně na ni zíral, když ji viděl jak vešla do stanu a v náruči nesla bezvládné mužské tělo.
Time: „Co se vám stalo?“
Buffy: „Promiňte Time, nevěděla jsem, kam ho odnést.“
Time: „To je v pořádku, kde jste ho našla a co to máte s oblečením?“
Buffy: „Neptejte se Time, ale musíme mu pomoci, přineste mi nějaké obvazy, má zlomená žebra, budeme mu muset zašít tu ránu.“
Time: „Co se mu stalo?“
Buffy: „Kopla jsem ho a asi silněji než jsem měla v úmyslu, pak jsem sekla nožem a on se svalil v bezvědomí k zemi.“
Time: „Panenko skákavá, co jste dělala sama venku?“
Buffy: „Byla jsem se projít.“
Time: „Co tam dělal on? Ublížil vám?“
Buffy: „Měl to v úmyslu, ale neočekával, že budu mít takovou sílu.“
Time: „Měl jsem na vás dát pozor, promiňte mi to.“
Buffy: „Prominu, když o tom nic neřeknete Angelovi.“
Time: „Slibuju, ale co s ním? Hodíme ho hyenám?“
Buffy: „Ne, samozřejmě mu pomůžeme.“
Time: „Vy mu chcete ještě pomáhat?“
Buffy: „Samozřejmě, přece ho nenechám zraněného.“
Time: „Tak co mám udělat?“
Buffy: „Přineste obvazy, desinfekci a potřeby k zašití rány.“
Time: „Budete to ošetřovat tady?“
Buffy: „Samozřejmě, nechci aby si někdo všimnul zranění, pak ho odneseme na ošetřovnu a vy něco vymyslíte.“
Time: „Když si to přejete.“
Time jí za chvíli přinesl všechno co chtěla. Pak si všiml, že se otřásá zimou, nabídl jí svoji košili, s vděkem ji přijala a pustila se do ošetřování zranění. Když ho ošetřila, Time ho odnesl na ošetřovnu, kde se měl prospat, Buffy se vrátila do stanu.

Když vešla, Angel spal, sundala si oblečení, šla se osprchovat. Potom si lehla k němu do postele, byl to náročný den. Přitulila se k němu, pevně ji objal. Ráno se vzbudila ještě před svítáním, oblékla se a šla ke stanu ošetřovny. Ten muž ze včerejška tam byl jediný zraněný, na konci místnosti ještě spal voják, který se o něj měl starat. Buffy šla potichu, aby ho nevzbudila, sedla si vedle jeho postele a snažila se zjistit, jeho stav.

„No tak chlape, neblbni. Musíš být zdravej, abych tě za to mohla zabít.“ Říkala mu potichu. Pak se vzbudil muž, který měl nemocného hlídat, šel rychle k ní a namířil na ni zbraní.
„Kdo jste, co tu děláte?“ Vyptával se jí a nepřestával na ni mířit zbraní.
Buffy: „Přišla jsem se na něj podívat, je mu lépe?“
„Lepší se to, ale ten kdo ho zranil, měl fakt sílu. Toho chlapa bych nechtěl potkat o samotě.“
Buffy: „Dostane se z toho?“
„Nejspíš jo, ten kdo ho ošetřil, fakt věděl co dělá, chtěl bych vidět ty jemné ručky té ženy.“
Buffy: „Jak víte že to byla žena?“
„Plukovník to zmínil, když ho sem nesl.“
Buffy: „Tak já raději půjdu, kdyby se jeho stav změnil, chci to vědět.“
Buffy vstala, urovnala si kalhoty a odešla ze stanu, vrátila se k Angelovi.
Byl už vzhůru, seděl na posteli.
Buffy: „Bude svítat, zakryju okna.“
Angel: „Díky. Kde jsi byla v noci?“
Buffy: „Musela jsem se projít.“
Angel: „Proč jsi měla oblečení od krve?“
Buffy: „Našla jsem zraněného muže, za táborem.“
Angel: „Co se mu stalo?“
Buffy: „Nevím, bylo to s ním ale špatné.“
Angel: „Přežije to?“
Buffy: „Snad, ale moc bych na to nesázela.“
Angel: „Čí je ta košile v koupelně?“
Buffy: „Timova, půjčil mi ji, když jsem pomáhala tomu muži.“
Angel: „To je od něj milé.“
Buffy: „A tobě je lépe?“
Angel: „Když jsi tady.“
Buffy si sedla vedle něj na postel. Angel k ní natáhl ruku, jemně jí přejel po tváři, ucukla.
Angel: „Co se děje?“
Buffy: „Nic, to ten muž, bojím se jestli neumře.“
Angel: „To není ono, něco s tebou je, poznám to.“
Buffy: „To nic, v noci jsem moc nespala.“
Angel: „Nevěřím ti.“
Buffy: „Vážně, nic se neděje.“
Angel: „Pro teď ti to budu věřit. Ale až mi to budeš chtít říct, jsem tady.“
Buffy: „Já vím.“

Angel jí rukou objal kolem pasu. Buffy zavřela oči a snažila se zahnat nepříjemnou vzpomínku na její včerejší setkání s tím mužem. Pak přišel Time.
„Promiňte, nechtěl jsem rušit.“ Překotně se omlouval, když je viděl a Buffy tak měla možnost se od Angela odtrhnout.
Buffy: „Co potřebujete, Time?“
Time: „Chtěl jsem vědět, jak se máte.“
Buffy: „Je mi dobře.“
Time: „Jedli jste?“
Buffy: „Ještě nám nic nepřinesli.“
Time: „Popoženu je, musíme vyrazit co nejdřív.“
Angel: „Je den.“
Buffy: „Já to zařídím, ty zatím zůstaneš tu.“
Angel: „Nemůžu tě pustit samotnou, co včera?“
Time: „Tentokrát půjdu s Buffy já, nic se jí nestane.“
Angel: „Dobře, ale jestli se jí něco stane, zabiju vás. Najdu si vás a budu vás dlouho mučit dlouho a dlouho.“
Time: „Dokážu si to představit.“
Buffy: „Tak to připravte, obleču se a přijdu za vámi.“
Hned jak Time odešel, už jim přinesl chlapec jídlo. Když Buffy pokládal tác na stůl, chytla ho za ruku.
Buffy: „Kolik ti je let?“
Chlapec: „Dvanáct paní.“
Buffy: „Co tu děláš, tak mladý?“
Chlapec: „Kuchař je můj otec.“
Buffy: „Kde máš matku?“
Chlapec: „Zamřela.“
Buffy: „To je mi líto. Jak se jmenuješ?“
Chlapec: „Martin.“
Buffy: „Nemáš hlad, Martine?“
Chlapec: „Ještě jsem dnes nejedl.“
Buffy: „Tak si to vezmi, nemám hlad.“
Chlapec: „Děkuji, paní.“
Buffy: „Jsem Buffy.“
Klučina se pustil do jídla a Buffy na něj s úsměvem koukala. Angel se zrovna vrátil z koupelny a sledoval Buffy jak sleduje chlapce, který jí její snídani. Stoupl si zezadu za ni a objal ji kolem pasu, zase sebou trhla. Pustil ji a sedl si za ni na postel.
Angel: „Co je to za kluka?“
Buffy: „Jmenuje se Martin.“
Angel: „Proč jí tvoje jídlo?“
Buffy: „Nemám hlad.“
Angel: „Co se to s tebou děje?“
„Já…nic, nic se neděje.“ Po tvářích jí začaly téct slzy, neviděl to, protože k němu byla zády, ale cítil to.
Angel: „Proč teda pláčeš?“
Buffy: „Ten chlapec, umřela mu matka.“
Angel: „To není ono, ale nevadí, počkám.“
„Děkuju.“ Řekla mu a otočila se k němu.
Angel: „Miluji tě.“
Buffy: „Já tebe taky, ale teď musím jít.“
Buffy vyšla ze stanu, chlapec dojedl a chtěl taky odejít, ale Angel ho zastavil.
Angel: „Co ti řekla?“
Martin: „Nic.“
Angel: „Co se stalo včera večer v táboře?“
Martin: „Přinesli zraněného jednoho muže.“
Angel: „Co se mu stalo?“
Martin: „To nikdo přesně neví, povídá se, že šel sám do pouště, někoho prý viděl a šel za ním. Potom ho někdo zranil a nějaká žena ho ošetřila a plukovník ho odnesl na ošetřovnu.“
Angel: „Za kým šel do té pouště.“
Martin: „Vykládal něco o nějaké ženě.“
Angel: „Díky.“
Martin: „Můžu jít?“
Angel: „Ano, děkuji.“

Buffy se vrátila po poledni, Angel seděl na posteli a četl knížku. Buffy k němu šla, letmo ho políbila na tvář. Vzhlédl k ní, překvapila ho její unavená a strhaná tvář.
Buffy: „Jak ses měl?“
Angel: „Trávil jsem tu nějaký čas s Dantem.“
Buffy: „Na co jste přišli?“
Angel: „Že Dante o peklu nic neví.“
Buffy: „Má štěstí, že se nesetkal s tebou, pak by bylo jeho peklo depresivnější.“
Angel: „Jaký den jsi měla ty?“
Buffy: „Všechno jsem vyřídila.“
Angel: „Víš, že jsem se neptal na to.“
Buffy: „Já nevím, nějak mi dělá problém přemýšlet.“
Angel k ní natáhl ruku, chytla se jí a sedla si vedle něj na postel do tureckého sedu.
Angel: „Ten chlapec mi řekl, že ten muž šel za nějakou ženou a pak ho i žena ošetřila. Pokud vím, ty a Melissa jste tu jediné ženy. Vím že jsi ho ošetřila, ale řekni mi, proč šel zrovna za tebou?“
Buffy: „Nevěděla jsem o něm, běhala jsem a pak stál za mnou, myslela jsem, že jsi to ty.“
Angel: „Co ti řekl?“
Buffy: „Nevím, vůbec si to… nepamatuju.“
Začaly jí po tvářích znovu téct slzy, Angel jí je setřel, naklonila se k němu, nic neřekla, jen mu položila hlavu do klína a začala naplno vzlykat. Hladil jí jemně po vlasech.
Buffy: „On… já jsem…“
Angel: „Ublížil ti?“
Buffy: „Já nevím.“
Angel: „Chtěl ti ublížit?“
Buffy: „Asi ano, ale nemyslel to zle.“
Angel: „Když ses mu bránila, způsobila jsi mu ty rány?“
Buffy: „Ano.“
Angel: „Pak jsi ho odnesla k Timovi?“
Buffy: „Ano.“
Angel: „Ví o tom kromě nás tří a toho muže ještě někdo?“
Buffy: „Ne.“
Angel: „To bude v pořádku, zvládneme to.“
Už mu neodpovídala, nechala se od něj obejmout. Pak někdo přišel do stanu, nějaký muž.
Muž: „Promiňte že ruším, ale paní Summersová chtěla vědět až se stav pacienta změní.“
Buffy zvedla hlavu a rozšířily se jí zorničky strachem.
Buffy: „Ty… ty jsi duch, přišel ses mi pomstít? Nechtěla jsem tě zabít, slyšíš? Odejdi kam patříš a nech živé žít.“
Muž: „O čem to mluvíte?“
Buffy: „Nechtěla jsem ti ublížit, neodhadla jsem tvoji síly, myslela jsem, že nejsi člověk. Nechtěla jsem ti ublížit, ale ty… bála jsem se.“
Muž: „O čem to mluvíte, jste v pořádku, nemám někoho zavolat?“
Angel: „O čem to mluvíš, miláčku. Cos tomu muži udělala?“
Buffy: „Ty ho vidíš?“
Angel: „Ale samozřejmě že ho vidím, přišel nám říct o změně stavu toho muže.“
Buffy: „On není mrtvý? Myslela jsem že je to duch.“
Angel: „Ten muž? To je on?“
Buffy: „Ano, to je ten muž ze včerejška, ale přece není možné aby tu stál.“
Muž: „Asi jste si mě spletla s bratrem. Jsme identická dvojčata.“
Buffy: „Jak mu je?“
Muž: „Zlepšuje se to, stále volá nějakou ženu.“
Buffy: „Koho?“
Muž: „Pouštní vílu.“
Buffy: „Děkuji že jste mi to přišel říct, přijdu se na něj podívat.“
Muž odešel, Buffy vstala, otřela si z tváří slzy a odešla do koupelny, nebo spíš navazující stan, ve kterém byla sprcha záchod a umyvadlo.
Angel: „Proč ti říká Pouštní víla?“
Buffy: „Nemám tušení, ale musím se na něj jít podívat.“
Angel: „Počkám tady.“
Buffy: „Brzy budu zpět.“
Když vycházela ze stanu, Angel k ní přistoupil, objal ji rukou kolem pasu a chtěl ji políbit, jako vždy, když odcházela. Odtrhla se od něj.
„Prosím, ještě ne.“ Zašeptala. Přislíbil jí, že počká, chápal ji.

Buffy seděla u postele zraněného vojáka, kterého předchozí den ošetřila. Právě ale mluvila s jeho bratrem, který u něj byl taky.
Buffy: „Jeho stav se zlepšil rychle.“
Muž: „Je poloviční démon, jeho rány se hojí rychle do tří dnů bode dravý.“
Pak zraněný muž otevřel oči. „Pouštní vílo, tys přišla.“
Buffy: „Jste raněný, šetřete silami.“
„Prvně ti musím něco říct. Omlouvám se ti Pouštní vílo, nechtěl jsem ti ublížit. Zachránila jsi mi život.“ Mluvil pomalu a tiše, ale zřetelně tak, že ho slyšela Buffy i jeho bratr.
Buffy: „Prosím, odpočiňte si teď. Ztratil jste hodně krve.“
„Promiň mi vílo, měl jsem vědět, že s vílami si začínat nemám, byl jsem opilý.“
Buffy: „Nemluvte už.“
„Prosím, odpusť mi.“
Buffy: „Odpouštím vám.“
„Děkuju vám, zachránila jste mi život.“
Buffy: „Ceňte si ho, dokud ho máte a teď odpočívejte, nechci abyste mi tu umřel.“
Pacient znovu zavřel oči a začal pravidelně oddychovat.
Muž: „Nechtěla byste mi říct, co se tu děje?“
Buffy: „To pro vás není důležité. Jak se ten muž jmenuje?“
Muž: „Stan.“
Buffy: „Kdyby se znovu probudil, zavolejte mě.“
Buffy odešla a Stanův bratr zůstal stát jako opařený. Tahle ženská co jim Maloony ukázal něco skrývá a má to něco společného s jeho bratrem. Věděl taky, kdo jistě ví co se děje, Time.

Buffy se znovu vrátila do stanu, Angel seděl na posteli, tentokrát si ale nečetl, jen zíral před sebe. Sedla si vedle něj, chytla se ho za ruku a pevně ji stiskla.
Angel: „Jak mu je?“
Buffy: „Má zrychlené uzdravování, přežije.“
Angel: „Skvělé.“
Buffy: „Taky myslím, ještě se mi nepodařilo ošetřit tak složité zranění.“
Angel: „Já to myslel jinak.“
Buffy: „Jak?“
Angel: „Kdyby byl mrtvý, jak bych ho mohl zabít?“
V tu chvíli do stanu vstoupili Connor s Melissou.
Connor: „Nazdárek, nerušíme?“
Buffy: „Ne, jak se máte?“
Melissa: „My skvěle, ale ty vypadáš příšerně.“
Buffy: „Špatně jsem spala.“
Connor: „Angele, měl bys ji nechat aspoň chvíli spát.“
Buffy: „Povídali jsme si o pekle.“
Melissa: „V noci? Proč?“
Angel: „Buffy myslí Danteho peklo.“
Connor: „To nemáte lepší téma na rozhovory?“
Buffy: „Nijak zvlášť.“
Melissa: „Abych pravdu řekla, z té pouště, toho písku všude kolem je mi špatně, chtěla bych pryč.“
Buffy: „Myslím že není třeba abys tu stále byla. Poprosím Tima, abyste mohli bydlet ve městě, není to daleko.“
Connor: „Nebudeme vám chybět?“
Buffy: „Zvládneme to, pokud se tu Melisse nelíbí, bude lepší, když tu nebude.“
Melissa: „Jsi nejlepší Buffy.“
Melissa Buffy objala, až málem spadla na postel. Pak Connor vstal, vzal Melissu za ruku a odtrhl ji od ní. Buffy vstala, Connor ji políbil na tvář, v tu chvíli se cítila jako jeho opravdová matka.
Connor: „Díky mami.“
Buffy: „To je dobré Connore, bude lepší když tu nebudete, je to tu strašidelné.“
Connor: „Stalo se něco?“
Angel: „Ne.“
Melissa: „Tak my půjdeme, ty si jdi na chvíli lehnout.“
Connor s Melissou odešli a Buffy s Angelem si znovu sedli vedle sebe na postel.
Buffy: „Ten muž, nechci aby ses mu mstil.“
Angel: „Musím, chtěl ti přece ublížit.“
Buffy: „Prosím nedělej to, neměl zlý úmysl.“
Angel: „Dobře, když si to přeješ.“
Buffy: „Bojím se, nemůžu dýchat Angele, kdykoli se ke mně přiblíží nějaký muž, zastaví se mi dech. Tolik se bojím doteku, který mi popálí kůži.“
Angel: „Tak se zkus zhluboka nadechnout, mě můžeš věřit.“
Buffy: „Já vím, tobě ano. Jenže potom si vzpomenu na ty ruce…“
Angel: „Shh, na to už nevzpomínej. Jsem tu pro tebe, vždycky.“
Buffy: „Já vím, jenže nevím, jak věřit.“
Angel: „Věřit v co?“
Buffy: „Nic mi neudělal, ale nějak jsem přestala věřit v něho i všechny tady.“
Angel: „Jedno hořké zrnko zkazí celou kávu.“
Buffy: „Víš jak to myslím?“
Angel: „Samozřejmě. Milovat znamená žít život toho druhého. Já tě miluju a teď cítím tu bolest uvnitř. Fides facit Fides. Zkus věřit, aby oni mohli věřit tobě.“
Buffy: „Já věřím.“
Angel: „Já vím, tak se nemusíš bát.“
Buffy: „Miluju tě.“
Angel ji jen držel za ruku, nechtěl jí ublížit. Ten muž jí vlastně nestihl ani ublížit, ale stejně to v ní zanechalo hrozné vzpomínky. Chtěl jí to nějak usnadnit, ale nevěděl jak.
Buffy: „Credo ut intelligam; věřím, abych pochopil.“
Angel: „Nechceš pochopit, abys věřila?“
Buffy: „Je v tom rozdíl?“
Angel: „Nevím. Jo, mám ti od Tima vzkázat, že zbytek mužstva se dostaví až do několika dnů, možná za dva týdny a že zítra začneš výcvik.“
Buffy: „Nemůžu se dočkat.“
Angel: „Nebudu u toho, dáš na sebe pozor?“
Buffy: „Jako vždycky.“
Angel: „Budu ti věřit.“
Buffy: „Abys pochopil?“
Angel: „Protože je to pravda.“
Buffy: „Chtěla bych spát.“
Angel: „Budu na tebe dávat celou noc pozor.“
Buffy: „Mohl bys mě držet za ruku?“
Znovu si mu lehla do klína a usnula jako malé dítě. Spala bez probuzení až do svítání, kdy se probudila.

Buffy: „Zaspala jsem?“
Angel: „Ne, právě začalo svítat.“
Buffy: „Jsi lepší než hodiny.“
Angel: „Kdy trénink začíná?“
Buffy: „Po svítání tam máme být.“
Angel: „To bys už měla jít.“
Buffy: „Chtěla bych tu zůstat s tebou.“
Angel: „Nemůžeš.“
Buffy: „Mohla bych říct Timovi, aby to odložil.“
Angel: „Nikdy jsem neviděl, že bys od něčeho utíkala.“
Buffy: „Neutíkám, jen to chci pozdržet.“
Angel: „Bojíš se?“
Buffy: „Ne, přemožitelka se nikdy nebojí.“
Angel: „Tak do boje.“
Vstala a šla se obléct, do stanu zrovna vešel Time.
„Jste připravená?“ Zahalekal už od vchodu.
Buffy: „Co tu děláte Time, bojíte se že nepřijdu?“
Time: „Raději jsem pro vás přišel.“
Buffy: „Přes tábor snad ve dne můžu sama.“
Time: „To ano, ale kdyby se vám něco stalo, zabily by mě Síly a pak ještě váš manžel a vážně se mi nechce umírat dvakrát.“
Buffy: „Tak chvíli počkejte, už budu hotová.“
Time: „A jak se cítíte?“
Buffy: „Lépe Time, ale stále unavená.“
Time: „Mohli bychom to odložit.“
Buffy: „To ne, nikdy jsem z boje neutíkala, nehodlám s tím teď začínat.“
Time: „Slyšel jsem o tom se Stanovým bratrem.“
Buffy: „Občas za mnou chodí duchové, myslela jsem že umřel. Neřekl jste mi, že má bratra.“
Time: „Zapomněl jsem, omlouvám se.“
Buffy: „Tak… můžeme jít.“

Buffy políbila Angela na tvář a vyšla ze stanu. Společně s Timem se vydali k místu, kde už byli všichni nastoupení. Maloony zrovna mluvil k nastoupenému mužstvu, bohužel Buffy neslyšela začátek, ale vsadila by boty za to, že to stálo za zaznamenání. „…takže se vzchopte, bude vám teď velet, odteď se zodpovídáte pouze jí. Nějaké dotazy?“
Slyšeli jen konec jeho projevu a vážně jim bylo líto, že ho neslyšeli celý. Maloony je zahlédl, zasalutoval.
„Co uděláte když přijde velitel?“ Zařval na vojáky, se kterými jejich příchod vůbec nehnul. Vojáci stále nereagovali, ale Buffy Maloonyho přerušila.
„Dobrý den. Chápu, že se vám nelíbí, že teď budete trénovat se mnou. Mě se to taky nelíbí. Raději bych byla na dovolené ve Francii, kterou jsem kvůli tomu odložila. Raději bych byla kdekoli jinde, ale rostě tu být musím, stejně jako vy. Nenávidím tuhle válku, nenávidím svět, nenávidím v tuhle chvíli úplně všechno, ale k ničemu mi to není. Tak prostě budeme chvíli trénovat, pak nás pustí na ty démony v Ulirii a nakopeme jim pořádně zadky. Já se pak budu opalovat na slunečných plážích Francie a vy půjdete na další misi, kde bude další ztřeštěná ženská co po vás bude něco chtít. Ale takovej je život. Tak bychom si to mohli zjednodušit tím, že si to nebudeme ztěžovat a budeme se vzájemně respektovat. Souhlasíte?“ Tohle ji fakt vyčerpalo, tyhle proslovy fakt nemusela, ale jako odpověď se ozvalo souhlasné zamručení z davu.
„Takže pro začátek začneme s tím, že se vykašleme na salutování a prostě mi budete tykat, většina z vás je stejně starší než já a že si Síly umanuly, že vám budu velet ještě neznamená, že jsem vám nějak nadřazená.“ Znovu se ozvalo souhlasné zamručení.
„Můžeme vám říkat Pouštní vílo?“ Namítnul někdo z davu.
„Kdo to řekl? Nejsem žádná pouštní víla. Jsem Buffy.“ Hlas se jí trochu třásl, když na muže mluvila, ale ani nečekala na odpověď, hned všem vydala další rozkazy.
„Tak se prosím rozdělte se na tři skupiny, po sedmi. V jedné skupině budu já.“ Všichni hned poslechli, k menší skupině se přidala Buffy.
„Teď budete bojovat proti sobě, nikdo není s nikým. Všichni jste proti sobě, boj nemá žádná pravidla. Kromě toho, že nesmíte používat střelné zbraně.“ Ze skupinek se ozvaly překvapené reakce, ale nikdo boj nezačal.
„Co? Proč jste nezačali?“ Ptala se jich dost překvapeně a mírně šťouchla do muže stojícího vedle ní. Ten jí ránu hned vrátil a zároveň začal boj i ve zbylých skupinkách. Všichni se proti sobě pustili, Buffy musela odrážet několik útoků zároveň, ale s tejně se jí zdály slabší, než by mohly být.
„Co hoši? Šetříte mě, protože jsem ženská?“ Postěžovala si a hned dostala pořádnou ránu do žaludku. Pak následovala další rána do zátylku, kterou ale hravě odrazila. Pak si všimla, že se něco blýsklo, naštvalo ji to, jak mohl být někdo tak posedlý vítězstvím i při tréninku, že vytáhl nůž. Kopla do ruky, která nůž držela a tím mu ho vyrazila, nůž tiše spadl na zem. Potom si všimla, že v druhé skupině někdo upadl k zemi, přerušila je.
„Počkejte, co se mu stalo?“ Ptala se lidí v dotyčné skupince.
„Najednou se skácel k zemi.“ Přiznal jeden z mužů, stojících kolem. Buffy k němu přistoupila blíž, muž ležel bez hnutí, asi v bezvědomí, zkusila mu tep, byl v pořádku, dýchal zrychleně. Pak mu prohlížela tělo, nenacházela žádný důvod k bezvědomí.
„Není zraněný, odneste ho na ošetřovnu, hned se na něj podívám. Ostatní zatím posilování. Žádné zbraně prosím, chovejte se jako lidi. A tohle,“ Ukázala na nůž, který někomu vykopla z ruky. „...si vezmu a majitel si pro něj může později přijít.“

Muže odnesli na ošetřovnu, ona šla hned za ním a s ní i Time.
Buffy: „Myslím, že to tu začínám rychle plnit, co říkáte Time?“
Time: „Není to přece vaše vina.“
Buffy: „Ale je, nedávala jsem pozor, někdo tam vytáhl nůž, chtěla jsem jen aby si vyzkoušeli boj proti několika protivníkům najednou.“
Time: „Není to vaše vina, jsou přece dospělí a tím zodpovědní za své činy.“
Buffy: „S tím mužem je to divné, nemá žádné viditelné zranění a o žádném vnitřním taky nevím.“
Time: „Co by mu teda mohlo být?“
Buffy: „Nemám tušení, ošetřovala jsem sice už hodně zranění, ale na tohle moc expert nejsem.“
Time: „Viděl jsem vás, když jste zašívala tomu muži břicho, zvládnete všechno.“
Buffy: „Potřebovala bych tu Fred.“
Time: „Koho?“
Buffy: „Ale, jednu přítelkyni, byla doktorka, to ona mě všechno naučila.“
Time: „Máme tu taky doktora, ale ten za moc nestojí.“
Buffy: „Kde je?“
Time: „S tou skupinou, která je v terénu.“
Buffy: „Sakra.“
Buffy šla k muži, který ležel bez hnutí na posteli, sedla si vedle něj a znovu mu zkoušela najít nějaká zranění, nebo vnitřní krvácení. Nic, co by k něčemu ukazovalo nenašla, ani jedna viditelná známka, která by jí mohla přiblížit podrobnosti zdravotního stavu pacienta. Všimla si jen hodně vysoké horečky, kterou původně považovala za následek boje v teple Sahary. Pak se muž probudil.
„Anděl? Ty jsi anděl, krásný anděl. Přišel sis pro mě?“ Blouznil a mluvil nesouvisle, pak se pozvracel. Buffy si zavolala muže, který na ošetřovnu dohlíží a nechala to uklidit. Pak zkusila oblast žaludku, která by mohla napovědět o co se jedná. Teď už jí bylo naprosto jasné, že se nejedná o zranění, ale o nemoc. Prohmatala mu oblast žaludku, která byla v pořádku, jen si všimla nesrovnalosti v oblastech střev.

Strávila u muže celý den, než byla schopná s pomocí jistit, čím muž trpí. Zjistila, že jde nejspíš o nakažlivé onemocnění břišní tyfus.
Time: „Panebože, to je nakažlivé?“
Buffy: „Ano, silně, ale jsou na to léky, měli bychom ty, kdo jsou v táboře nechat očkovat. Postupně mi je sem všechny zavolejte, jestli si tu nebudu muset někoho nechat. Hned nechejte poslat pro očkovací vakcínu.“
Time: „Nechcete někoho na pomoc?“
Buffy: „To je dobré, řekněte Angelovi že se zdržím, ale neříkejte mu o té nemoci.“
Time: „Dobře, mám ještě něco udělat?“
Buffy: „To není nutné, jen mi sem rychle volejte všechny kdo jsou v táboře.“
Buffy rychle prohlédla i zbytek obyvatel tábora, ale nikdo nebyl nemocný, doufala, že tento muž bude jediný. Jeho stav se rapidně zhoršoval, nemohla mu srazit horečky a nebezpečně se mu nadouvala střeva. Pak přišel nějaký muž, celkem mladý, zdál se jí ale docela povědomý.
Buffy: „Potřebujete něco? Jste nemocný?“
Muž: „Ne, přišel jsem se zeptat na Setha.“
Buffy: „To je on?“ Zeptala se ho a ukázala na nemocného.
Muž: „Ano, jak mu je?“
Buffy: „Nechci vám lhát, je to s ním špatné, je nemocný už dlouho, jestli nedostane brzo očkování zemře. Snažím se, ale já tu nic nezmůžu, potřeboval by do nemocnice.“
Muž: „Proč tam nemůže?“
Buffy: „Zemřel by při převozu, pokud udělá jediný prudší pohyb, prasknou mu střeva a zemře.“
Muž: „Má teda nějakou šanci?“
Buffy: „Když brzy dostane vakcínu.“
Muž: „A mohli bychom mu ještě nějak pomoci?“
Buffy: „Jste věřící?“
Muž: „Ano.“
Buffy: „Tak se modlete za zázrak. Fides tua te salvam fecit. Tvá víra tě uzdravila, řekl a ty tomu taky věř.“
Muž: „Vy jste věřící?“
Buffy: „Jen když mi kříž pomůže proti upírovi, ale nikomu jeho víru neberu.“
Muž: „Odkud jste sem přišla?“
Buffy: „Kdybych vám to řekla, neuvěříte mi.“
Muž: „Vy jste naše spása?“
Buffy: „Ne, většinou o mě říkají, že jsem vyvolená, ale to není důležité. Pokud ten muž přežije, vyjím s vámi bečku soli.“
Muž: „Souhlasím. Credo.“
Buffy: „Já taky, doufejme že to k něčemu bude.“

Buffy zůstala u muže ještě zbytek dne, byl jediný nemocný a chtěla se o něj postarat, ještě před západem slunce ale usnula. Probudilo ji až, když jí někdo pohladil po tváři.
„To jsi ty?“
Angel: „Ano, nečekala bys mě?“
Buffy: „Jak jsi věděl, že jsem tady?“
Angel: „Cítím tvou vůni na míle daleko, nebylo obtížné tě najít.“
Buffy: „Neměl bys tu být.“
Angel: „Proč?“
Buffy: „Ta nemoc je nakažlivá, bez očkování je smrtelná.“
Angel: „To mě nemůže vyvést z míry, jsem nesmrtelný.“
Buffy: „No jistě, já zapomněla.“
Angel: „Měla by sis odpočinout.“
Buffy: „Musím u něj zůstat, nesmím ho nechat umřít.“
Angel: „Proto chceš umřít ty?“
Buffy: „Kterýkoli lidský život je důležitější, než ten můj.“
Angel: „Pro mě ne. Pro mě jsi nejdůležitější ty, jestli chceš, zůstanu s ním.“
Buffy: „To není nutné, jsem v pořádku, zůstanu s ním jen do rána, než mu přivezou vakcínu, ta ho vyléčí.“
Angel: „Víš to jistě?“
Buffy: „Věřím tomu a to mi pro začátek stačí.“
Angel: „Co se vůbec stalo?“
Buffy: „Trénovali jsme a najednou se zhroutil. Nejspíš ale není nemocný odtud, ostatní říkali, že je z jiné jednotky, je tu prý nový, přijel před týdnem.“
Angel: „Co to znamená?“
Buffy: „Že se nenakazil tady. Nemoc se projeví až do dvou týdnů.“
Angel: „Takže kromě něj není nikdo nemocný?“
Buffy: „Většina mužů je tu očkována a zbytek naočkují zítra. Ta skupina, co je v terénu odešla před dvěma týdny, ti jsou taky mimo.“
Angel: „Takže se nejedná o nic tak strašného jak se zprvu zdálo.“
Buffy: „Naštěstí ne, ale vypadalo to strašidelně.“
Angel: „Kde je Time?“
Buffy: „Poslala jsem ho vyspat, vypadal jako živá mrtvola.“
Angel: „Měl by na tebe dávat pozor.“
Buffy: „Proč, když jsi tu ty?“
Angel: „Mám s tebou zůstat?“
Buffy: „Prosím.“

Před svítáním přišel Time, Buffy nevzbudil, stoupl si vedle Angela a koukal na ni.
Time: „Měl byste jít, bude svítat.“
Angel: „Až za půl hodiny, cítím slunce ještě než vyjde.“
Time: „Je v pořádku? Nemohla se od něj nakazit, když ho ošetřovala?“
Angel: „Ne, je imunní proti všem nemocem.“
Time: „A není jí teda špatně?“
Angel: „Je v pořádku, proč myslíte že by neměla?“
Time: „Nevím, ještě jsem ji neviděl tak nehnutě spát.“
Angel: „Protože teď opravdu spí, v letadle byla ve spojená s dcerou.“
Time: „Můžete jít, zůstanu s ní.“
Angel: „Dobře, až všechny naočkujte, pošlete ji si odpočinout. Nesmí se příliš vyčerpat, nemuselo by se to vyplatit.“
Time: „Co by se stalo?“
Angel: „Nejhorší a pak bych vás byl nucen zabít, znovu vás oživit a zabít, nejmíň desetkrát.“
Time: „Jsem si toho vědom a postarám se o to.“
„Budu vám věřit, protože strach je v tomto případě nejlepší rádce.“ Řekl mu potichu a přesunul ze sebe Buffy na postel. Pak ji pohladil po tváři a odešel. Chvíli po svítání přivezli vakcíny a to už byla Buffy dávno vzhůru, všem jim ji naočkovala.
Time: „Je to všechno?“
Buffy: „Snad ano.“
Time: „Měla byste si teď jít odpočinout.“
Buffy: „Na to nemám ani pomyšlení, jdu se proběhnout.“
Time: „Váš manžel mě desetkrát zabije.“
Buffy: „Tak hrozné to nebude, jestli mě ale nepustíte, zabiju vás já.“
Time: „Teď bych si asi měl vybrat, co je menší zlo že?“
Buffy: „Prostě mě pusťte, s Angelem si to vyřídím sama.“
Time: „Budu na vás spoléhat.“
Buffy: „Jo, ale jsem Buffy.“
Time: „Okej, já Time.“
Buffy pohodila hlavou, otočila se k němu zády a odešla ze stanu.
„Ta ženská mě jednou bude stát život.“ Zanadával si pro sebe a taky ze stanu odešel.

Do stanu k Angelovi se dostala až před setměním. Angel seděl na posteli v ruce měl knížku a nazlobeně se na ni díval.
Angel: „Kde jsi byla?“
Buffy: „Šla jsem se proběhnout.“
Angel: „Sama?“
Buffy: „Ano.“
Angel: „Setmělo se, něco jsem někomu slíbil, hned jsem zpět.“
Buffy: „Nikam se nehneš, budeš muset jít přese mě.“
Angel: „Dobře, zůstanu, ale nechci abys chodila sama mimo tábor.“
Buffy: „Dobře.“
Angel: „Jsi unavená?“
Buffy: „Ne, mohla bych klidně běžet ještě maratón.“
Angel: „Nechceš raději zůstat?“
Buffy: „Jistě, proto jsem taky přišla.“
Pak někdo rychle vešel do stanu.
Time: „Promiňte, doufám že neruším.“
Buffy: „Vlastně ano, ale prominu ti to, proč jsi přišel?“
Time: „Do dvou dnů budeš muset vybrat tu desítku chlapů, brzy půjdeme do Ulirii, Síly to musely popohnat.“
Buffy: „Jste s nimi ve spojení?“
Time: „Ne, měla byste být vy.“
Buffy: „Kontaktují mne samy. Teď ale můžu něco zkusit, kdybych něco zjistila, přijdu.“
Time: „Dobře, nebudu vás dál rušit.“
Time odešel a Buffy si sedla vedle Angela na postel.
Buffy: „Musím mluvit s Angelinou.“
Angel: „Dobře.“
Buffy: „Nebudu moci dávat pozor, co se kolem děje, nevzbudím se, kdyby se něco dělo.“
Angel: „Budu vzhůru, budu dávat pozor.“
Buffy: „Díky.“
Buffy si lehla a hned usnula.

Seděla na houpačce před svým domem v Sunnydale. Pak se objevila i Angie.
Angie: „Děje se něco?“
Buffy: „Musíš se k nám přenést, nemůžu tu být dlouho, hned jak se probudíš, přenes se k nám.“
Angie: „Dobře.“
V tu chvíli se Buffy probudila.
„Jak dlouho?“ Zeptala se ho hned a vstávala.
Angel: „Jen pár hodin, asi tři nebo čtyři.“
Buffy: „Angelina by měla co nevidět přijít.“
Jen to dořekla, objevilo se před ní žlutočervené světlo.
Angie: „Jsem tu, co se děje?“
Buffy: „Nemůžeme se spojit se Silami.“
Angie: „Musíš se prospat, nebo aspoň na chvíli vysadit.“
Buffy: „Cože?“
Angie: „Nemůžou ti poslat vizi, když jsi stále v pohybu.“
Buffy: „OK, ale nemusím doufám meditovat.“
Angie: „Ne, prostě si na chvilku sedni.“
Sedla si, sklonila hlavu a pak ji rychle zvedla.
Buffy: „Angele, jdeme. Angie, ty tu zůstaň kdyby kdokoli přišel, vyhoď ho.“
Angie: „Okej, počkám na vás.“
Angel chytil Buffy za ruku a oba zmizeli. Angie si sedla na křeslo vedle postele a zvedla knížku, která byla na stole. „Peklo, to je mu podobné“ Řekla si sama pro sebe a otevřela knížku, kde byla založená.

Buffy s Angelem se ocitli jako obvykle v pokoji, zařízeném starožitným nábytkem. Proti nim stáli Gaia a Erót.
Gaia: „Konečně, už jsme mysleli, že se s tebou nespojíme.“
Buffy: „Omlouvám se, starala jsem se o nemocného muže.“
Gaia: „Víme, poslední dobou jsme vás hodně sledovali.“
Buffy: „Tak co pro nás máte?“
Erót: „Potřebujeme vás v Ulirii dřív, než jsme čekali.“
Buffy: „Kdy?“
Gaia: „Připravujte se rychle, až bude čas, ozveme se vám.“
Buffy: „Okej, vůbec se nemusíte svěřovat, co s námi máte v úmyslu. Klidně nám dál terorizujte život svými nejasnými příkazy a sliby. Klidně si hrajte s našimi životy, jako by šlo o dětskou hru s míčem. Dělejte si co chcete, přijdeme až zase zavoláte.“
Gaia: „Chápeme tě Buffy, ale teď je to nutné. Po tomto úkolu byste už mohli mít klid, aspoň na chvíli.“
Buffy: „Promiňte. Všechno připravím a budu čekat na váš příkaz.“
Erót: „Dobře.“

V tu chvíli je Síly přenesly zpátky, Angie mezitím usnula s knihou v ruce. Angel se pousmál, vzala si jeho knížku. Brzy ji ale vzbudil.
Angie: „Tak co, nějaké novinky?“
Buffy: „Nic moc zvláštního, jen uspíšili náš odchod do Ulirie.“
Angie: „Můžu hádat? Štve tě, že si Síly dělají co chtějí.“
Buffy: „Skvělé, dcerko. Byl tu někdo?“
Angie: „Myslím že ne, moc jsem nevnímala.“
Buffy: „Musím za Timem. Půjdu sama.“
Angel: „Zůstanu tady s Angie.“
Buffy: „Půjdete zkontrolovat zraněné.“
Angie: „Hm, dobře.“
Buffy odešla ze stanu a Angel si sedl na postel, proti Angie.
Angel: „Peklo?“
Angie: „Nechápu jak to můžeš stále dokola číst.“
Angel: „Fascinuje mě to.“
Angie: „Mě spíš fascinuje, co vy dva zase děláte.“
Angel: „Je to složitější než myslíš.“
Angie: „Vážně? Myslíš že si nedokážu přečíst myšlenky?“
Angel: „To bys neměla dělat.“
Angie: „Krást se taky nemá a kdekdo to dělá.“
Angel: „Dobře, tak v čem je problém?“
Angie: „To bych se měla ptát spíš já ne? Co to má znamenat?“
Angel: „Mám to snad probírat s tebou, dcerou, která má kolem deseti let?“
Angie: „To od tebe nebylo moc hezké.“
Angel: „Tak se nepleť do našeho života.“
Angie: „Oh, a myslíš že se to týká jen vás? Myslíš že se ráda dívám, jak je máma nešťastná? Myslíš že jsem masochista?“
Angel: „Není nešťastná?“
Angie: „Aha, už jsem se bála, že jsem před chvíli slyšela, jak někomu pukalo srdce.“
Angel: „Nevíš o čem mluvíš.“
Angie: „Vážně?“
Angel: „Nemůžeš to chápat.“
Angie: „Pravda, mě se nikdo nepokusil znásilnit, ale taky mám někoho ráda a vím jak těžké je být bez něj.“
Angel: „nemůžu přece udělat víc, než prostě počkat.“
Angie: „Ale něco tu bylo i předtím, byla jiná už předtím. Nevím o co tu jde, to jsem neviděla, ale myslím, že je čas, abyste si promluvili.“
Angel: „Mluvíme spolu pořád.“
Angie: „Asi ne dost, trápí se a není to jen kvůli tomu.“
Angel: „Ničeho jsem si nevšiml.“
Angie: „Taky to před tebou nedává najevo, ale něco se děje, cítím to.“
Angel: „Jsi fakt skvělej psychiatr, ale jak bych jí asi mohl pomoct?“
Angie: „Potřebuje cítit, že ji má někdo rád, cítí se tady ztracená.“
Angel: „Panebože, radí mi pubertální dcera.“
Angie: „Ale radí ti taky kněžka kultu Wicca a taky ti radí dobře.“
Angel: „Díky.“
Angie: „Musím jít, jsem tu moc dlouho, ale ještě jistě přijdu.“
Angel: „Nepočkáš?“
Angie: „Přijde později, ale myslím že by ji potěšilo, kdybys za ní přišel.“
Angel: „Dobře, ale jestli mě zmlátí, vrátím ti to.“
Angie: „Budu se těšit.“
Máchla kolem sebe teatrálně rukama a zmizela, z obvyklého žlutočerveného světla se objevil jen jemný záblesk. Zůstala po ní jen knížka, položená na křeslo a útržek papíru.

Láska opanovala mou duši, která se s ní zasnoubila tak rychle a počala silou, kterou jí dávala má obrazotvornost, nabývat nade mnou takové jistoty, že jsem musel bez výjimky plnit všechna její přání.

Angel se pousmál, jeho dcera byla vážně génius. Založil papírek do knihy a vyšel ze stanu, přemýšlel, kde ji asi najde, nejdřív asi u Tima. Odhadoval to dobře, už z dálky ji slyšel, ten její zvonivý hlas, který rozeznal mezi miliony jinými.
„Budeme muset hodně věcí uspíšit Time, budeme teď muset pracovat i v noci, abychom všechno stihli, než nás Síly zavolají, protože jistě mají dobrý důvod, proč tak urychlili náš přesun do Ulirie.“ Její slova zněla naléhavě a na Tima zapůsobila tak, jak měla Buffy v úmyslu. Vešel, hned jak si ho všimla, otočila se k němu.
Buffy: „Neměl jsi být s Angelinou?“
Angel: „Musela odejít, chtěl jsem být s tebou.“
Buffy: „Měl ses o ni postarat.“
Angel: „Odešla, nenechal jsem ji samotnou.“
Buffy: „Proč odešla tak brzy?“
Angel: „Nevím, něco má, říkala, že mají problémy s vlkodlaky.“
Buffy: „Hm, tak to chápu, je milé, že jsi přišel.“
Time: „Neřešili jsme nic důležitého.“
Angel: „Já vím, slyšel jsem vás.“
Time: „Oh ho, promiňte.“
Angel: „Je to jen o zvyku.“
Buffy: „Řekla ti ještě něco Angelina?“
Angel: „Nic důležitého, diskutovali jsme o Pekle.“
Buffy: „Tak tomu já příliš nerozumím.“
Time: „Buffy, musíte vybrat prozatím desítku chlapů.“
Buffy: „nestačil byste vy a Angel?“
Time: „Já s vámi budu samozřejmě stále, ale váš manžel může jen v noci.“
Angel: „V Ulirii ne, tam jsou jiné podmínky.“
Buffy: „Počkej, nemůžeme na to spoléhat, mohlo se to nějak změnit.“
Angel: „Chápu a ty si máš teď vybrat osobní gardu jo?“
Time: „Tak nějak.“
Angel: „Máte tam nějaké bezzubé šedesátníky?“
Time: „He?“
Buffy: „Toho si nevšímej Time. Zítra ti řeknu, jak jsem se rozhodla.“
Time: „Dobře, jdeš zkontrolovat nemocné?“
Buffy: „Ano, nemusíte se mnou, jistě se mnou půjde Angel.“
Angel: „Samozřejmě. Proto jsem přišel.“
Buffy: „Dobře se vyspi Time.“
Time: „Vy taky, dobrou noc.“

Šli společně k ošetřovně, kde byli zranění, v půli cesty se Buffy zastavila.
Angel: „Děje se něco?“
Buffy: „Je úplněk, tak proto.“
Angel: „Cože?“
Buffy: „Ale nic, vzpomněla jsem si na Oze. Dnes už nepůjdeme na ošetřovnu, už jsem tam byla po večeři.“
Angel: „Jsi unavená?“
Buffy: „Ne, ale leccos vycítím.“
Došli do stanu, Buffy si sedla na postel, Angel vedle ní. Věděl, že teď nastala ta chvíle, ale nevěděl, jak začít.
Buffy: „Hm, na to že je ti tři sta máš dost problémů s komunikací.“
Angel: „Promiň, já…“
Buffy: „Ty jsi mě nechtěl zatěžovat, nechtěl jsi mi ublížit.“
Angel: „No, to taky, ale… Nevím co říct.“
Buffy se na něj podívala, bylo jí ho líto, myslel to tak dobře, ale stejně nic nechápal. Musela mu všechno říct, nesměla to v sobě už dusit. „Víš, právě jsem na to narazila. Bojíš se mi to říct, abys mi neublížil, ale já to přece unesu, jsem velká holka. Když jsi byl sám v L.A. byl jsi zvyklý všechno dusit v sobě, nemluvit s nikým o svém životě, o pocitech, o minulosti. My o tom ale vždycky spolu mluvili ne? Mluvili jsme spolu o všem, ale teď? Bojíš se mi cokoli říct, protože se bojíš že by mi to ublížilo, nebo že bych si s tím dělala starosti. Chtěla bych, abys mi důvěřoval. Vím, že mi věříš, ale něco se mi bojíš říct, ale my musíme mluvit, tedy aspoň v mezích možností. Pokud nebudeme mluvit, ze spousty témat se brzy stane tabu, zavřená Pandořina skříňka, kterou se budeme oba bát otevřít.“
Angel: „Ale, nevím, jestli o tom ještě umím s někým mluvit.“
Buffy: „Já tě chápu, vím jak se cítíš, proč jsi mi nikdy nevyprávěl víc o Connorovi?“
Angel: „Bál jsem se, že by tě ranilo, že Darla, ty víš.“
Buffy: „Právě, přitom, já to tak neberu. Darla je prostě jeho matka a epizoda tvého života. Krev není voda, ty jsi s ní prožil sto let a to zanechá vzpomínky.“
Angel: „Myslel jsem že se Darly bojíš.“
Buffy: „Snad dřív, ale teď jsem se už smířila s tím, co jsi dělal, než jsme se poznali i s tím co jsi dělal v L.A.“
Angel: „Tak proto? Proto jsme si byli poslední dobou tak cizí? Protože jsme spolu nemluvili?“
Buffy: „Přesně, tak ráda bych s tebou prožívala pocity z každého dne.“
Angel: „Víš co cítím právě teď?“
Buffy: „Nevím, ale chci to slyšet.“
Angel: „Ani nevím co jsem kdy udělal, že mi Síly dovolily tě poznat, jen jedinkrát spatřit a vůbec milovat.“
Buffy: „Já se cítím nějak volněji, konečně jsem to řekla.“
Angel: „Já taky, miluji tě.“
„Já tebe taky.“ Odpověděla jemně a přitulila se k němu, nechala se pevně obejmout, jako dřív.
Angel: „Co říkáš těm zeleným mozkům?“
Buffy: „Já nevím, bojím se jich, nesnáším je, lituju je a mám je ráda. Třeba ten muž, ten s tím tyfem, nebýt u armády, nikdy by neonemocněl, nedostat dnes očkování, zemřel by. Je mi ho hrozně líto, ale snad přežije.“
Angel: „Já z nich teda nemám moc dobrý pocit. Zrovna si zvykám na Tima a objeví se jich dalších deset. Doteď jsem tě chránil sám.“
Buffy: „Ty tu ale nejsi, abys mě bránil, ty jsi tu kvůli boji, chápeš? Proto se o mě stará Time, abys měl možnost boje.“
Angel: „Ale stejně, chtěl bych tě bránit sám.“
Buffy: „Bojíš se, že budou mít moji vděčnost?“
Angel: „Snad…“
Buffy: „Nikdy, jsem pyšná, že jsi můj manžel, teď spolu splníme tenhle úkol a snad budeme mít klid.“
Angel: „Věříš tomu?“
Buffy: „Ano, a doufám, že to bude pravda.“
Angel: „Bude, ale jistě to bude chtít nějakou oběť.“
Buffy: „Ano a mnohem dříve než si oba myslíme. Měla bych zkontrolovat chlapce.“
Angel: „Můžu jít s tebou?“
Buffy: „Musíš. Do svítání času dost.“
Angel: „Já vím.“

Ráno těsně po svítání přišel do jejich stanu Time, Buffy ještě spala a Angel ji pozoroval.
„Dobrý den Time, jdete brzy.“ Prohodil ke vchodu a nenechal se ani v nejmenším vyrušit ze stávající činnosti.
„Nemyslím Angele, jsem tu jako obvykle, jen tady něco není jako normálně.“ Vyhrkl ze sebe a sedl si na jednu židli vedle vchodu.
„Shh, nechci ji budit, v noci nespala.“ Napomenul ho a posunul Buffy přikrývku.
Time: „Něco nebezpečného?“
Angel: „Moc ne, jen ten nemocný muž, špatně se mu léčí nějaké následky.“
Time: „Myslel jsem, že Buffy říkala, že bude v pořádku.“
Angel: „V to taky doufala, ale zdá se, že se objevila nějaká komplikace.“
Time: „Snad nám o tom později řekne víc.“
Angel: „Během chvíle by se měla vzbudit.“
Time: „Budík?“
Angel: „Něco podobného, posledních několik let nespala déle než do svítání a to už skončilo.“
To se neforemný uzlíček v jeho náruči podezřele pohnul a následně z něj vykoukla blonďatá hlava.
„Jejda, to tu máte sraz?“ Vykoktala ze sebe, mezi několika zívnutími.
„Ale ne miláčku, Time pro tebe přišel jako vždycky.“ Konejšil ji jemně.
Buffy: „Oh, promiň, nečekáš dlouho?“
Time: „Ne, ale myslím že se teď budete chtít obléct. Počkám na vás na ošetřovně.“
Buffy: „Přijdu tam, byl jste už u něj?“
Time: „Ne, ale Angel říkal, že se jeho stav zhoršil.“
Buffy: „Ano, bojím se, jestli mu budou správně fungovat střeva, prozatím musí mít dietu.“
Time: „Zkontroluji ho.“
Time vstal a vykráčel ze stanu, Buffy se otočila k Angelovi, ten se k ní sklonil a letmo ji políbil na rty. Přitáhla si ho k sobě a vášnivě ho políbila.
„Bylo to krásný, děkuju.“ Zašeptala mu do ucha, mírně se usmál a začal rukama kopírovat křivky jejího těla pod tenkou přikrývkou. Hned jí bylo jasné, že si Time na ošetřovně ještě chvilku počká.

Ve skutečnosti nečekal moc dlouho, asi za hodinu už stála vedle něj na ošetřovně u Setha. Sklonila se k němu a začala mu prohmatávat oblasti střev, jestli se jeho stav zlepšil.
Time: „Jak to s ním vypadá?“
Buffy: „Stále má nebezpečně nafouklá střeva, nevím čím by to mohlo být, tyfus je už plně vyléčený. Zatím mu dáme dietu, pak teprve zjistím víc.“
Time: „Už ale není v ohrožení života ne?“
Buffy: „Měl by přežít, ale stát se může všechno.“
Time: „Jistě uděláte co bude ve vašich silách, vyléčila jste ho z tyfu a vyléčíte ho i z tohoto.“
Buffy: „Snad, nemůžete věřit mým lékařským schopnostem, většinou jsem jen ošetřovala popáleniny, řezné a tržné rány a občas rány od kulek.“
Time: „Takže doktorkou z nutnosti, ošetřovala jste někomu zranění?“
Buffy: „Vždycky se někdo našel, většinou ale sobě.“
Time: „Asi to není jednoduchý vědět, že jste jediná.“
Buffy: „Zvykla jsem si, nebyla jsem vždycky sama. Jen zezačátku a teď na konci.“
Time: „Jak to snáší váš manžel?“
Buffy: „Vždycky jsme bojovali spolu, skvěle si rozumíme.“
Time: „Všiml jsem si, dneska jste tak jiná, stále se usmíváte.“
Buffy: „Hm snad, ale teď si musím ještě něco zařídit, do večera vám řeknu ten výběr.“
Time: „Nechtěl bych vás honit, ale potřeboval bych to do poledne.“
Buffy: „Dobře, potřebujete po mě ještě něco?“
Time: „Ne, kromě toho výběru nic.“
Buffy: „Do poledne, počítáte se i vy?“
Time: „Deset beze mě.“
Buffy: „Dobře, kdyby se něco změnilo se Sethem, nebo se Stanem, zavolejte mě.“
Buffy vyběhla ze stanu ošetřovny a Time nad ní jen pokrčil rameny a taky vyšel ze stanu. Tahle žena ho den ode dne překvapuje, byl zvědavý, co se dozví zítra.

„Ahoj miláčku.“ Zahalekala už od vchodu na zamračeného upíra sedícího na křesle.
„Neměla jsi být s Timem?“ Ptal se s pochybnostmi v hlase.
„Chtěla jsem být s tebou… ale pokud nechceš, můžeme plánovat.“ Otočila se uraženě zpět ke dveřím, Angel rychle vstal a zachytil se jí jednou rukou kolem pasu, aby ji zadržel.
„To ti nemůžu dovolit, když jsi ke mně teď tak blízko.“ Zašeptal jí omluvně do ucha a tiskl ji k sobě. Odvedl ji k posteli, kam ji posadil a sedl si vedle ní. Přitulila se k němu a položila mu hlavu na hrudník.
Angel: „Jak se mají naši nemocní?“
Buffy: „Stále nevím co může Sethovi být, nakázala jsem dietu, víc nemůžu dělat, ještě se ani neprobral z bezvědomí.“
Angel: „Myslel jsem že to s tím očkováním přežije.“
Buffy: „Nemoc už asi příliš postoupila.“
Time právě vešel do stanu, který sloužil jako klub, aby něco dohol s Maloonym, zaslechl zrovna jak spolu mluví tři muži, v jednom z nich poznal Stanova bratra Dana a v druhém muže, kterého posílal s jídlem k Buffy, než jí ho začal nosit Martin, pokud si dobře vzpomínal, tenhle se jmenoval Miky.
Dan: „Nevím co se Stanovi stalo, ale jistě to není jen tak, prvně se jí omlouval a pak jí děkoval za záchranu života. Z té ženské fakt nemám dobrý pocit.“
Miky: „Je divná, na všechny je hrozně milá, ale nechává si dvakrát denně nosit krev a ve stanu má stále tmu.“
Dan: „Jak jí můžeme věřit, když nevíme co je zač?“
„Mě se zdála docela v pohodě, férová, víc než většina vysokejch tady.“ Prohlásil třetí z nich.
Dan: „To máš pravdu, ale měli bychom zjistit, co je zač.“
Miky: „Vím, kdo to jistě bude vědět.“
Dan: „Time.“
Time se nato otočil a pomalými kroky šel k trojici mužů, sedl si na jedno ze zbývajících míst a tvářil se vážně.
Time: „Tak co potřebujete hoši?“
Dan: „Jen, chtěli jsme vědět pár věcí ohledně naší nové šéfové.“
Time: „Něco se vám nezdá?“
Miky: „je strašně milá a to je podezřelé a taky není jasné, co se stalo Stanovi.“
Time: „Nestačí že jemu i Sethovi zachránila život? Nemusela, ale udělala to.“
Miky: „Co teda znamená ta krev a to všechno?“
Time: „Podle mě tu není nic nejasného. Je to prostě milá ženská, které se vůbec nelíbí, že tu musí být.“
Dan: „Jak to, že má takovou sílu? Já s ní bojoval lidi, jak několik dospělých chlapů.“
Time na ně vytřeštil oči, „Vy to nevíte?“
Miky: „Co?“
Time: „Na světě je jedna vyvolená, která bude bojovat proti upírům a silám temnoty, přemožitelka. Obehraná písnička, ale stále je to pravda.“
Dan: „Chcete říct, že ta malá je přemožitelka?“
Time: „Myslel jsem že to tu všichni ví, proč jinak myslíte, že tu má tak důležité postavení.“
Miky: „Někomu se dostala do kalhot.“
Dan: „Tý jo přemožitelka, ta musí být dobrá v posteli.“
Time: „Být tebou bych to nezkoušel, jeden takový tu už byl a špatně dopadl. Jedině pokud bude sama chtít ji dostaneš do postele, ale to nebude moc lehké.“
Miky: „Zkoušel jste to?“
Time: „Ne, ale vy můžete.“
Dan: „To může být zajímavý, sakra přemožitelka, o těch jsme se učili, o těch jsou celé legendy. Hlavně o té z brány pekel.“
Time: „To je ona, vy vážně vůbec nic nevíte?“
Miky: „Chcete říct, že ona zabila Pána, První zlo, Angeluse, přemožitelku, bohyni Glory, zastavila povýšení? Tady ta milá blondýnka?“
Time: „Vážně jste neznalí.“
Dan: „Tak tu chci do postele.“
„Vsadím se s tebou, že ji nedostaneš.“ Prosazoval si svou třetí.
Dan: „O dvě stě dolarů.“
„Dobře, beru to.“ Souhlasil třetí a podal Danovi ruku. Time si pomyslel, že je stejně nepoučitelný jako jeho bratr.
Dan: „Můžete Time zařídit, aby si mě vybrala do G?“
Time: „Pokusím se, ale nezaručuji ti výsledek.“
Dan: „Budu na vás spoléhat.“
Miky: „Vážně je všechny zabila?“
Time: „Všechny myslím ne, přemožitelka to přežila a Angelus se pak vrátil.“
Miky: „Ale stejně, je to výkon, to ona změnila řád přemožitelek?“
Time: „Ano, ale teď je už zase původní.“
Miky: „ona je v učebnicích, o ní jsou legendy a já jí nosil jídlo.“
Time: „Vidíš, měl sis nechat dát autogram.“

Buffy s Angelem leželi v posteli, Buffy spala a Angel ji pozoroval, pak se najednou vzbudila.
Angel: „Co se stalo? Zlý sen?“
Buffy: „Nevím, byl to jen takový zlý pocit.“
Angel: „Se mnou se ti nic nestane.“
Buffy: „Hm, ale stejně si musím vybrat tu desítku.“
Angel: „Máš už nějaké typy?“
Buffy: „Ne, ale myslím, že by měli spíš bojovat, než se o mě starat.“
Angel: „Budou ti stále nablízku, tvoje druhá rodina.“
Buffy: „Tak to mě fakt těší, budu po nich muset uklízet?“
Angel: „Myslí to dobře.“
Buffy: „Já vím, mám vybrané zatím tři nebo čtyři, se kterými jsem bojovala při tréninku.“
Angel: „To je celkem málo.“
Buffy: „Zkusím to ukecat na pět, místo deseti.“
Angel: „Možná ti to projde.“
Buffy: „Už bude poledne, viď?“
Angel: „Máš hlad?“
Buffy: „Ne, ale mám to do poledne říct Timovi.“
Angel: „Přijde sem?“
Buffy: „Asi, jako obvykle.“
Angel: „Jak se má malá Nellie?“
Buffy: „No ano, o tom jsem chtěla mluvit se Silami, ztratila jsem s ní všechno spojení.“
Angel: „To není dobré.“
Buffy: „To jistě ne, až tam budeme příště, musíme jim to říct.“
Angel: „Tak už zodpovědnosti dost.“
Buffy: „Chceš snad řešit něco nezodpovědného?“
Angel: „Právě jsem o tom přemýšlel.“
Buffy: „Ne, sakra teď ne.“
Angel: „Dobře, můžeme si povídat.“
Buffy: „Shh.“
Buffy si popotáhla přikrývku a sledovala protější roh stanu.
Buffy: „Co tu chceš?“
Hank: „Takhle se zdraví otec?“
Buffy: „Jsi jako moucha, stokrát ji zamáčkneš, ale ona zase stejně uletí. Fakt si umíš vybrat nevhodnou chvíli.“
Hank: „Všiml jsem si.“
Buffy: „Tak co, přišel jsi jen otravovat?“
Hank: „Přišel jsem se podívat, jak se má moje malá dceruška.“
Buffy: „Ale, po smrti tě přepadla nostalgie?“
Hank: „Je na tom něco špatného?“
Buffy: „Ano, jsi otravný, co kdyby ses družil chvíli s Dawnie.“
Hank: „Ty jsi moje dcera.“
Buffy: „Zase ta stará písnička.“
Hank: „Asi zůstala nedokončená.“
Buffy: „Musíš prostě pochopit, že mám svůj život a ty do něj už nepatříš, nikdy jsi do něj nepatřil. Ty jsi zůstal v L.A.“
Hank: „Není pro mě místo?“
Buffy: „Si děláš legraci? Duchové můžou fetovat?“
Hank: „Myslím to vážně, chtěl bych zase patřit do tvého života.“
Buffy: „To myslím nepůjde. Ztěžoval jsi mi život, jak jsi mohl a teď aby sis udržel své místo v nebi se chceš usmiřovat?“
To se těsně vedle Hanka objevila další postava.
Joyce: „Co jsem ti říkala? Nech Buffy na pokoji.“
Hank: „Je to snad moje věc ne Joyce?“
Joyce: „Ne, to není.“
Buffy: „Vysmahni, Hanku.“
Hank: „Dobře, ale já se vrátím.“
Buffy: „OK ale nemusíš se obtěžovat.“
Joyce: „Promiň, nemůžu na něj dávat pozor stále.“
Buffy: „To je dobrý, najdu si způsob jak se ho zbavit.“
Joyce: „Vím, že to asi nerada uslyšíš. Ale je jeden způsob, odpustit mu.“
Buffy: „Ne, nikdy mu neodpustím, chtěla bych, aby se věčně smažil v pekelném ohni.“
Joyce: „To byl jen návrh, měj se hezky.“
Buffy: „Ahoj.“

Otočila se k Angelovi. Se slzami vzteku v očích, připadalo mu, jakoby se mu tak dívala až na dno duše. Přejel jí po vlasech, sklonila hlavu, znovu si klidně lehla vedle něho a on ji rukou k sobě pevně přitiskl. Do stanu potichu vešel Time.
„Ehm, doufám že neruším.“ Vydal ze sebe rozpačitě.
„Ale vůbec ne Time, zrovna tu byli tchýně a tchán.“ Prohodil ironicky Angel a znovu posunul Buffy přikrývku, protože jí klouzala po nahých zádech.
Time: „Nehlásili nám žádnou návštěvu, mohl bych z toho mít problémy.“
Buffy: „Klid, jsou mrtví, ti vám problémy dělat nebudou, jenom mě.“
Time: „Chápu, vybrala jste si?“
Buffy: „Co kdyby jich bylo jen pět? To by přece úplně stačilo.“
Time: „Nemůžeme riskovat.“
Buffy: „Byla jsem už v tolika bojích a nikdy jsem za zadkem neměla bodyguardy a stejně žiju.“
Time: „Dobře, ale míň jak pět neberu.“
Buffy: „Chci Setha, tři muže se kterými jsem trénovala a Stanova bratra.“
Time: „Nemůžeš si vybrat Setha.“
Buffy: „Proč ne?“
Time: „Nemůže vykonávat službu.“
Buffy: „To nevadí, však ještě nemusí, já věřím že to ten chlap zvládne.“
Time: „Dobře, zpravím je o tom.“
Angel: „Ještě něco?“
Time: „Já, vlastně ne, nebude vám vadit, když ty čtyři pošlu k vám?“
Buffy: „Ne, je to dobrý nápad, budu jim vykládat o něčem, o čem nemám ani páru, ale klidně je pošlete.“
Time: „Dobře.“
Time odešel a Buffy se smutně podívala na Angela.
Angel: „Hm, budu vedle, abych nerušil.“
Buffy: „Děkuju, jsem dost mimo.“
Angel: „Já jsem tady pro tebe, vždycky.“
Buffy: „Já vím, to jediné mě taky ještě drží na nohou.“
Buffy vstala a přešla ke "skříni", kde na sebe hodila jeansy a košili. Angel taky vstal, oblékl se a odešel do vedlejšího pokoje, kde bylo něco mezi pracovnou a obývacím pokojem. Do stanu v tu chvíli vešli čtyři muži v zelených uniformách. Jak spatřili Buffy, zasalutovali jí, ona na ně máchla rukou a sjela je nazlobeným pohledem.

„Neblbněte lidi, copak jsem nějakej generál?“ Vřískla na ně a naznačila jim, ať se posadí, pokud si k tomu najdou místo. Všichni si posedali na židle a na dvě křesla a Buffy si sedla na postel.
„Uf, lidi tohle se mi vůbec nelíbí. Zajímalo by mě, o co tu jde.“ Prohodila zmateně.
Dan: „Vypadá to, že jste si nás vybrala do G.“
Buffy: „Fuj, to zní jako dětská kaše, co to je?“
Dan: „Garda, ale jako G to zní lépe.“
Buffy: „To teda jo, to je ulítlej název, co to sakra znamená?“
Dan: „Ochranka, nebo něco podobného.“
Buffy: „Jsem jak Hollywoodská hvězda. Ale na to mám Tima, ne?“
Dan: „To ano, ale my jsme něco jako pojistka.“
Buffy: „Aha, tak se mi představte, jména o hodnostech nechci ani slyšet.“
Nikdo se nehlásil o slovo tak se Buffy povzbudivě usmála na muže po její levici.
„Já jsem Chris.“ Řekl rozpačitě.
Buffy: „Já jsem Buffy, ty se mě bojíš Chrisi?“
Chris: „Ne, samozřejmě že ne.“
Buffy: „To bych řekla, tak další. Bože, já si připadám jako ve školce.“
„Já se jmenuju Leopold, ale všichni mi říkají Leo.“
Buffy: „Super, to je zvláštní jméno, to má u vás nějakou tradici?“
Leo: „Více méně, jmenuji se po pradědovi.“
„Um, jsem poslední? Všichni mi tu říkají prostě Shot.“
Buffy: „Jejda, to je super. Neboj, znám jednoho co se jmenuje Bodec, nesmutni.“
Dan: „On byl vážně jako střela.“
Buffy: „Vážně?“
Shot: „Jo, když jsem sem přišel poprvé, zkoušeli mě jako nováčka a dali mi na hlavu chřestýše.“
Buffy: „Milé zvířátko.“
Dan: „To jistě, a vy? Jak máme říkat vám?“
Buffy: „Můžete mi říkat jak chcete, prostě mi tykejte.“
Dan: „Pouštní vílo?“
Buffy: „Ne, tak ne.“
Chris: „Vážně jste zabila Prvního?“
Buffy: „Jejej, moje pověst mě předchází. Řeknete mi, koho jsem ještě zabila?“
Shot: „Celkem nebo jenom na Bráně? Potom už nejsou záznamy.“
Buffy: „Panenko Marie. Ta Rada mě přivede do hrobu.“
Dan: „Nemáš s nimi nejlepší zkušenosti viď?“
Buffy: „Jistě, jediný dva féroví od nich byli Giles a Wesley a ten už je mrtvý.“
Potom se podívala do rohu, zahlédla tam nově příchozího.
„Teď není vhodná chvíle, přijďte prosím později.“ Zašeptala k němu a doufala, že ji nikdo neslyšel.
Dan: „Promiň, co jsi říkala?“
Buffy: „Ale nic, to teď není důležité. Co znamená že jste teď se mnou v tom G?“
Dan: „Že se od vás nesmíme hnout ani na krok.“
Buffy: „Ne, to ne. To jsem dovolila jen Timovi a jen ve dne.“
Dan: „My nebudeme přímo vaše osobní ochranka, jen vás budeme doprovázet.“
Buffy: „Uf. Zachránili jste si život.“
Chris: „Cože?“
Buffy: „Jej, to vám vysvětlím později, teď se bude stmívat.“
Dan: „Co to znamená?“
Buffy: „Že musíte jít, na dnešní noc už něco mám.“
Shot: „Dobře, kdy k vám máme přijít ráno?“
Buffy: „Čekejte po svítání v klubu, nebo jak se to jmenuje. Přijdu tam i s Timem, půjdeme do pouště.“
Chris: „Na to potřebujeme povolení vysokejch.“
Buffy: „Teď jsem tu nejvyšší já hoši.“
Shot i Chris se zvedli k odchodu, rozloučili se s Buffy a vyšli ze stanu, jen Dan se stále neměl k odchodu.
Buffy: „Potřebuješ ještě něco?“
Dan: „Nešla byste se mnou na skleničku?“
Buffy: „Už něco mám.“
Dan: „Ne teď, třeba zítra v noci, potřebujete rozveselit.“
Buffy: „Nechám si to projít hlavou Dane, ale je to milé.“
Buffy zvedla ruku v navyklém gestu, kterým se zbavovala nezbedného pramenu vlasů, Dan jí ruku chytil a jemně jí po ní přejel. Pak ji jemně vzal a přitáhl si ji k ústům, jemně jí ji políbil a pustil ji. Rozloučil se s ní a taky opustil stan.

V tu chvíli vyšel z vedlejšího pokoje Angel. V ruce držel dopisní papíry, které položil na stůl a rukou chytil Buffy kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.
Buffy: „Je mi líto pane, ale na dnešní noc už něco mám.“
Angel: „Nemusíte litovat, stejně vás nemiluji.“
Buffy: „Oh a která žena je tou šťastnou?“
Angel: „Jedna drobná blondýnka, jediná na světě. Často ji můžete vidět s kolíkem v ruce.“
Buffy: „Jak moc ji milujete, pane?“
Angel: „Celým tělem i duší.“
Buffy: „To asi nemám ani nepatrnou naději.“
Angel: „Je mi líto, slečno.“
Buffy: „Nemusíte litovat, taky patřím jinému.“
Angel: „To musí být ten nejšťastnější muž na světě.“
Buffy: „Bohužel je už dlouho mrtvý, ale stejně mu patřím celou svojí bytostí.“
Angel: „Nechtěla byste se semnou alespoň projít po poušti?“
Buffy: „Taková nabídka se snad neodmítá.“
Angel: „Kdo by taky odolal tak krásné ženě?“
Angel nabídl Buffy rámě a oba společně vyšli ze stanu, naštěstí měli stan na samém okraji tábora, takže to měli do otevřené pouště blízko. Procházeli se spolu po kamenitém terénu a povídali si co asi dělají doma, o minulosti, co čekají od budoucnosti. Pak se najednou Buffy zastavila.
„Minulost už nám nepatří, budoucnost, kdo ví, jestli nějaká bude? Jediný zlomek času, který je nám dán a který můžeme naplnit užitečným je přítomný okamžik.“ Vyhrkla ze sebe. Angel ji místo odpovědi ještě pevněji sevřel ruku, přitáhl ji k sobě a vášnivě ji políbil.
„Tohle je fakt ujetý.“ Prohlásila Buffy potom co se oblékala po tmě na poušti potom, co se s Angelem milovali.
Angel: „No to bych řekl.“
Buffy: „Ale bylo to hezký.“
Angel: „Krásný.“
Buffy: „Vrátíme se do stanu? A dáme si druhý kolo?“
Angel: „Druhý?“
Buffy: „Víš jak to myslím.“
Angel: „Nejsem proti.“
Buffy: „Na to spoléhám.“

Ráno byli ještě v posteli, když přišel Time.
Time: „Ehm, zase nevhod?“
Buffy: „Zvykáme si.“
Angel: „Ty fakt víš kdy přijít, Time.“
Time: „Je mi líto, ale po svítání mám ta vaši paní zodpovědnost já.“
Buffy: „Hm a mohla bych u toho spát?!
Angel: „Jsi unavená, miláčku?“
Buffy: „Celkem ano, skoro týden jsem nespala.“
Angel: „Tak se ještě prospi.“
Buffy: „Víš že nemůžu, musím zkontrolovat Setha a Stana.“
Time: „Mám počkat na ošetřovně?“
Buffy: „Ne, jděte vedle do pracovny, něco tam pro vás ještě mám.“
Time odešel a Buffy vyskočila z postele, stoupla si ke "skříni" a přemýšlela, co si obleče. Nakonec na sebe hodila kraťásky a top, když ji viděl Angel, zamračil se.
Buffy: „Co je? Něco se ti nelíbí?“
Angel: „Nemůžeš v tom jít, nebo se přes to dej aspoň kožich.“
„Jsi roztomilý, miluju tě.“ Zašeptala a sklonila se k němu, aby ho políbila. Strhl ji vedle sebe a sevřel jí v náruči, ze které nebylo úniku, ale ani o tom neuvažovala. Za chvíli oba s Angelem vstali, když si jako obvykle hrál s jejími vlasy, vzpomněla si, že se bude muset ostříhat, jen co to řekla, myslela že ji Angel zabije jen že se zmínila.
Angel: „To nemyslíš vážně jsi tak krásná.“
Buffy: „To s kratšími vlasy nebudu?“
Angel: „Ano, ale ty dlouhé jsou tak pěkné.“
Buffy: „Pokud budeme bojovat, bude mi to zavazet.“
Angel: „Doteď ti to nevadilo.“
Buffy: „Jenže je mám moc dlouhé.“
Angel: „Ne, zakazuji ti to, mám rád tvoje vlasy.“
Buffy: „Dobře, však v 18. století měli všechny dívky dlouhé vlasy, ne?“
Angel: „Většina z nich nosila paruky.“
Buffy: „A Darla?“
Angel: „Ta měla svoje, ale ty je máš delší.“
Buffy: „Ha, trumfla jsem ji.“
Angel: „Musíš jít.“
„Já vím, pusu.“ Zakňourala a hned ji dostala, pohodila hlavou a odešla do pracovny, Angel zůstal stát v prostředku místnosti jen v kalhotách.

Když Buffy vešla, Time stál u stolu a díval se na nějaké papíry na stole.
Buffy: „Něco zajímavého?“
Time: „Oh omlouvám se.“
„Nemáte proč, ale kvůli tomu jsem vás sem nezavolala. Kvůli tomuhle.“ Řekla čtverácky a otevřela jeden ze šuplíků ve stole. Vytáhla z něj podlouhlý balíček zabalený v šedivé látce.
Time: „Co to je?“
Buffy: „Pamatujete na druhou přemožitelku? Faith?“
Time: „Ano, ta po smrti Kendry.“
Buffy: „Rok předtím, než zemřela, dala mi tuhle dýku, to bylo její. Měla dýk více než párů bot a šatů. Tuhle dýku mi dala a řekla mi jen až někdy potkám nějakého Tima, mám si vzpomenout.“
Time: „To asi nejsem já, neznal jsem ji.“
„Ale ona vás asi ano,“ řekla klidně a odhalila kousek látky z ostří, takže se na něm objevily vyryté iniciály. „T. H.“
Buffy: „Nepochybuji, že to bylo určené vám.“
Time: „Já ji vážně neznám.“
Buffy: „Nechte si to rozležet v hlavě, zatím vám ji dám. Promluvím si s přítelkyní a potom si promluvíme my. Nebojte, asi už vím o co tu jde.“
Time: „Budu ti věřit Buffy.“
Pak hluboce zamyšlen vyšel ze stanu stále hledíc na dýku.




15. kapitola