Andílek - 15. kapitola
Autor: Annys
Angel za ním koukal dost vyjeveně, nevěděl, o co se jedná.
Angel: „Co jsi mu dala?“
Buffy: „Něco, co mělo být už dávno jeho. Nepamatuješ si tu formuli pro vyvolání ducha?“
Angel: „Bohužel, ale zkus něco s přítelem.“
Buffy: „Faith, duchu přítelkyně, přemožitelky, sestry v životě i v boji, prosím tě přijď ke mně.“
Za ní se objevila Faith a vypadala celkem naštvaně.
Buffy: „Promiň, že tě ruším, věřím, že nebe je hezké.“
Faith: „Víš to, byla jsi tam. Proč mě voláš?“
Buffy: „Kvůli Timovi.“
Faith: „Tak ses s ním setkal, jaký je?“
Buffy: „Milý, dobrosrdečný…“
Faith: „To jsem ráda.“
Buffy: „Proč?“
Faith: „Je to můj bratr.“
Buffy: „Cože?“
Faith: „Nevlastní, měli jsme společnou matku.“
Buffy: „Proč jsi ho doposud nevyhledala?“
Faith: „Zakázali mi to, ale slíbili mi, že s e s ním jednou setká přemožitelka. Když jsem ti dala tu dýku, věděla jsem, že já to nebudu.“
Buffy: „Mám mu něco říct?“
Faith: „Já… připravovala jsem se na to dlouho, ale teď nevím.“
Buffy: „To je dobrý, přijdeš až budeš vědět, ale teď bych měla za ním, aby se tou dýkou nezabil.“
Faith: „Tak.. řekni mu.. že je mi to líto.“
Buffy: „Spolehni se.“
Buffy vešla potichu k Timovi do stanu, našla ho sedícího na posteli. Zíral u toho na dýku, kterou mu dala.
Buffy: „Neruším?“
Time: „Ty nikdy.“
Buffy: „Už jsem s tou přítelkyní mluvila.“
Time: „Takže mi už řekneš o co tu jde?“
Buffy: „Hm, na nic jsi nepřišel?“
Time: „Ne, jen mi dochází že je ta dýka asi vážně určená mě.“
Buffy: „O tom nemůže být pochyb.“
Time: „Prosím, řekněte mi to.“
Buffy: „Už jsem řekla, že mi to dala Faith, protože věděla, že se s tebou setká přemožitelka,
ale nebude to ona. Dala mi to pro tebe, nic mi o tom neřekla. Jen až potkám nějakého Tima, mám si na to vzpomenout.“
Time: „Ano, takže se semnou chtěla setkat, ale nedostala k tomu příležitost? Proč?“
Buffy: „Nevím, nic nevím, jen že mi dala tuhle dýku, abych ji dala jejímu bratrovi.“
Time: „Ona je moje sestra?“
Buffy: „Myslím že nevlastní.“
Time: „Už mi začíná pár věcí docházet.“
Buffy: „Mě nic, ale stejně nic nevím.“
Time: „Má ta dýka nějaký význam?“
Buffy: „Nevím, ale spíš to má vyjádřit to pouto, dýky byly jejím koníčkem. Někdo sbírá vojáčky, Faith sbírala dýky.“
Time: „Myslím že jsem ji nikdy neviděl. Snad jednou, ale jen na chvíli.“
Buffy: „Byla o dost starší než ty ve čtrnácti utekla z domu.“
Time: „Jsi si tím jistá?“
Buffy: „No, já ne, ale ona ano. Mám ti vyřídit, že je jí to líto.“
Time: „Mohl bych, mohl bych být chvíli o samotě?“
Buffy: „Ale jistě, půjdu na ošetřovnu.“
Time: „Ať je s tebou někdo z G, třeba Dan.“
Buffy: „Ano. Ještě něco, Faith byla skvělá holka a ty jsi taky skvělej. Měla jsem ráda ji a tebe mám taky ráda.
Vůbec nezáleží na tom, že ona mě chtěla zabít a ty mě máš chránit. Vím, že se rozhodneš správně, až si budeš chtít promluvit, jsem tu.“
Time: „Dík.“
Buffy vstala a vyběhla ze stanu, Time se za ní ani neohlédl, stále zíral na dýku a přehazoval si ji z jedné ruky do druhé.
Když Buffy došla na ošetřovnu, usmála se od ucha k uchu. Seth, který se právě léčil z břišního tyfu a z
nemoci střev se poprvé za tu dobu probral, hned si sedla vedle něj, aby mu zkontrolovala stav.
Buffy: „Jak se cítíte?“
Seth: „Vy jste anděl?“
Buffy: „Ne, do toho mám daleko, prosím řekněte, jak se cítíte?“
Seth: „Dobře, i když bylo i lépe.“
Buffy: „Vidíte mě jasně?“
Seth: „Ano a mám pocit, že jsem ve snu. Pokud ano, nechci se probudit.“
Buffy: „Bohužel právě jste se probudil, po několika dnech.“
Seth: „Jak to?“
Buffy: „Sklátil jste se při tréninku k zemi. Mě jste břišní tyfus.“
Seth: „Fuj, co to je?“
Buffy: „To už není důležité, už jste v pořádku, kromě střev.“
Seth: „Nemám je?“
Buffy: „Ale jistě že máte, ale nejsou v takovém stavu jak by měly být, mají skoro dvojnásobný objem.“
Seth: „To je špatně?“
Buffy: „Ano, hodně špatně. Prozatím vám dám dietu, uvidíme, zda se to zlepší.“
Seth: „A teď mi vykládejte že nejste anděl.“
Buffy: „Nejsem, vážně. Říkali mi všelijak, ale tohle o mě ještě neříkali.“
Dan: „Ale má pravdu, jsi jako anděl, zachránila jsi mu život.“
Buffy: „Dane? Co tu děláš?“
Dan: „Mám tě hlídat místo Tima, ne?“
Buffy: „Sakra, jak ses to dozvěděl?“
Dan: „Nechal mě zavolat, bylo mu jasné, že to ty neuděláš.“
Buffy: „Huh.“
Seth: „Dane? Co tu děláš vole v mým snu? Že se mi zdá o hezkejch ženskejch chápu, ale o tobě?“
Dan: „Mám obavy, že je to realita Sethe. Bohužel jsi opravdu tady, na marodce. Ale ošetřuje tě anděl.“
Buffy: „Nesmíš ho mást Dane, zrovna se probral.“
Dan: „Do té nejkrásnější společnosti. Taky musím mít tyfus, aby ses o mě tak hezky starala?“
Buffy: „Ne, ale brzy ti asi způsobím nějaká zranění.“
Dan: „Jako bráchovi?“
Buffy: „Cože?“
Dan: „Vím, že jsi to byla ty.“
Buffy: „Nevím o čem mluvíš.“
Dan: „Neřekl mi co se stalo, nechce o tom mluvit, ale došlo mi že to ty jsi mu rozpárala břicho.“
Buffy: „Ano, udělala jsem to. Ale to je jen mezi ním a mnou.“
Dan: „Jistě, nic neříkám. Je mi jedno cos mu udělala.“
Buffy: „Sethe zkuste si prosím znovu odpočinout, večer vás přijdu znovu zkontrolovat.“
Seth: „Když si to přejete…“
Buffy: „A vy Dane, máte volno.“
Dan: „Bohužel to nemohu přijmout.“
Buffy: „Sakra, zeptejte se Tima, ve stanu snad můžu být sama ne? Nebo se mnou chcete do sprchy?“
Dan: „Dobře, ale kdybyste vycházela ze stanu, zavolejte mě.“
Buffy: „Ano, zavolám vás, můžu už jít?“
„Ano!“ Odpověděl jí ne moc příjemně Dan, Buffy se naposledy podívala na Setha a Stana a odešla. Dan zůstal
stát v uličce uprostřed stanu ve stejné pozici s otevřenou pusou.
Buffy zrovna vycházela ze sprchy s ručníkem kolem těla a oblékala si župan, když někdo zaklepal na dveře stanu.
„Hned, počkej Time.“ Vykoktala ze sebe a rychle si župan oblékla. Šla mu otevřít, byla překvapená, že ve dveřích nestojí Time ale Dan.
Dan: „Můžu dál?“
Buffy: „Ale jistě, nevěřil jsi, že budu ve stanu?“
„Ne, já….“ Přerušil se, když pozoroval její tělo, jak se rýsuje pod jemnou látkou županu. „Já jsem se chtěl omluvit, jak jsem se choval na ošetřovně.“
Buffy: „Ach tak, tak to si sedněte, hned se vrátím, chcete něco na pití?“
Dan: „Nemůžu.“
Buffy: „Oh, tak tu chvíli počkejte.“
Dan: „Samozřejmě.“
Buffy vyběhla do vedlejšího pokoje, pracovny. Tam seděl Angel v křesle a četl nějakou knihu.
Buffy: „Zůstaň tu prosím chvíli, přišel Dan.“
Angel: „Proč jsi nahá?“
Buffy: „Nejsem.“
Angel: „Takhle před něj nemůžeš.“
Buffy: „Proč?“
Angel: „Nemůžeš tu takhle chodit, když tu musím zůstat.“
Buffy: „Dobře, něco s tím provedu. Počkáš tady?“
Angel: „Ale jistě. Docela si tady s Goethem rozumíme.“
Buffy: „Skvěle lásku, pak za tebou přijdu.“
Angel: „To už nebudu moci přečíst jediný řádek do té doby.“
Buffy: „Aspoň se budu moci spolehnout, že myslíš jen na mě.“
Angel: „O tom nepochybuj, když máš na sobě jen tohle.“
Políbila ho a odcupitala zpět k Danovi, který seděl na křesle a čekal.
Buffy: „Omlouvám se, už jsem tu jen pro tebe.“
Dan: „O tom jsem snad doposud ani nesnil.“
Buffy: „Tak sni dál. Proč jsi přišel?“
Dan: „Víte, na ošetřovně jsem byl hrubý, chtěl jsem se omluvit a snad to nějak napravit.“
Buffy: „To nestojí za řeč. Je ale hezké, že jste se stavil.“
Dan: „Bylo mi jen potěšením.“
Buffy: „Mohl bys teď, já potřebuji se obléct“
Dan: „Ale jistě promiň, hned jdu.“
Buffy: „Díky.“
Dan odešel, Buffy vstala a pomalu šla do koupelny, kde se na sebe podívala do zrcadla. Člověk, který se jí tam ukázal jí připadal cizí,
přejela si rukama po obličeji a zajela hřebenem do vlasů. Za chvíli už vypadala skoro jako ona.
Když vešla do pracovny, seděl Angel zády k ní v křesle, pomalu se k němu přiblížila, obešla křeslo a sedla si mu na klín.
Angel: „Málem jsem to nevydržel.“
Buffy: „Všimla jsem si.“
Angel: „Co chtěl?“
Buffy: „Hm, vlastně nic.“
Angel: „Takže?“
Buffy: „Takže co?“
Angel: „Něco se děje, tváříš se smutně, sklesle.“
Buffy: „Nevím, připadám si cizí. Připadám si jako někdo jiný, vůbec to nejsem já.“
Angel: „Mě připadáš stejná.“
Buffy: „Já vím, zase mě přepadá chvilka přemýšlení a otázek o životě.“
Angel: „O životě.“
Buffy: „O smyslu.“
Angel: „Takže jako obvykle.“
Buffy: „Nevím právě, že mi nepřipadá už nic jako obvykle.“
Angel: „Nic není jako obvykle.“
Ve stejný den před půlnocí se vrátila Buffy do stanu. Předtím byla "skleničce" s Danem.
Angel: „Tak co?“
Buffy: „Celou dobu se mi chce dostat pod sukni.“
Angel: „Cože?“
Buffy: „Shh, všechno je v pořádku. Naznačila jsem mu, že je to teď nevhodné.“
Angel: „To…“
Přerušil ho hlasitý příchod nezvaného návštěvníka.
Buffy: „Co tu…“
Dan: „Nemohl jsem to takhle nechat Buffy, já.. miluju tě.“
Buffy: „Ne, nemiluješ.“
Angel: „Už mi to leze na nervy.“
Dan: „Kdo jste?“
Angel: „To si děláte legraci?“
Dan: „Nikdy jsem vás tu neviděl.“
Angel: „Moc se tu ve dne neprocházím.“
Buffy: „Dane, to je můj manžel Angel.“
Dan: „Manžel? Do prdele, manžel? Proč o tom nevím?“
Buffy: „Myslela jsem, že všichni ví, že jsem vdaná a jsme tu s Angelem spolu.“
Angel: „Řekl jsem Timovi, aby se o mě nějak nezmiňoval.“
Buffy: „Proč?“
Angel: „Možná, že jako svobodná bys měla volnější ruce.“
Buffy: „Sakra, zase to děláš za mými zády?“
Angel: „Ale nedělám, mluvili jsme o tom s Timem a…“
Buffy: „S Timem? Vy dva mě už štvete. Snad jsme spolu dost dlouho na to, abys věděl jak mě štve, když děláš co je pro mě nejlepší.“
Angel: „Ale Time…“
Buffy: „Kdo je můj manžel, ty nebo Time?“
Angel: „Uh?“
Buffy: „Ok, vyřešíme to později. Kde jsme to předtím skončili?“
Dan: „U mě?“
Do stanu zrovna vběhl udýchaný Leo.
Buffy: „Co je, co se děje?“
Leo: „Stan, něco se s ním děje, měl jsem tě zavolat.“
Buffy: „Takže naše rozmluva se odkládá na později, Stan je přednější.“
Dan: „Brácha?“
Buffy: „Ne, ty zůstaneš tady. Počkáš na mě jasný?“
Dan: „Když to chceš…“
Buffy vyběhla ze stanu za ní i Leo a Angel zůstal s Danem sám.
Angel: „Kolik máš ještě sourozenců, já jen kolik jich bude ještě chtít spát s mojí ženou.“
Dan: „No, já...“
Angel: „Okej, výřečností zrovna neoplýváš.“
Dan: „Brácha on?“
Angel: „Snažil se znásilnit Buffy. Stejně jako ty, akorát ty na to jdeš vybranějším způsobem.“
Dan: „Tak proto mu rozpárala břicho.“
Angel: „Jo, ale já nejsem zastáncem nožů a dýk. Je mi líto chlapče, ale budeme si to muset vyřídit.“
Dan: „Vyřídit?“
Angel: „Bohužel, ale myslím, že jste urazil nejen mě, ale i moji ženu.“
Dan: „Snad by se to dalo vyřešit nějak jinak, ne?“
Angel: „Teď se bojíš?“
Buffy zatím přišla k posteli, na které seděl Stan, klekla si před něj a chtěla se mu podívat na jizvu po ráně, žádnou ale nenašla.
Buffy: „To přece není možné.“
Stan: „Ale ano, rychleji se uzdravuju, už jsem úplně v pořádku.“
Buffy: „Pravda, vypadáte tak.“
Stan: „Cítím se skvěle až na to…“
Buffy: „Už o tom nebudeme mluvit, jakoby se to nestalo, ano?“
Stan: „Když si to přejete.“
Buffy: „Teď se zkuste projít.“
Stan vstal a prošel uličkou, Buffy sledovala, jak jde.
Stan: „Tak co?“
Buffy: „Vypadá to že jste opravdu v pořádku.“
Stan: „Skvělý, tak to se musím jít hned něčeho napít.“
Buffy mu podala sklenici vody, která byla položená na stolku.
Stan: „Fuj, já myslel třeba rum.“
Buffy: „To bych vám zatím nedoporučovala.“
Stan: „No teda…“
Buffy: „Hm, můžete už jít do svého stanu, ale dávejte na sebe zatím pozor.“
Stan: „Jistě, nemůžu vám přece zkazit tak skvělé dílo.“
Buffy: „Teď už běžte.“
Stan teatrálně zasalutoval a odešel, Buffy nad ním pokývala hlavou a přesunula se k Sethovi.
Zkontrolovala mu střeva, Sethův stav ji uspokojoval, nenalezla další komplikace. Stejně jako Stan
bude moci brzy odejít. Seth zrovna spal, nechtěla ho budit, tak se rozhodla, že si s ním promluví později.
Angel stál výhružně proti Danovi ve stanu. Dan vypadal celkem vystrašeně, stál proti němu chlap jako hora,
oblečený celý v černém a s vražedným výrazem ve tváři.
Dan: „Mohli bychom to vyřešit nějak diplomaticky.“
Angel: „To je příšerný, kdybys byl aspoň pořádný chlap a ne taková bačkora.“
Dan: „Nejsem bačkora.“
Angel: „Tak si to můžeme vyřídit jako chlapi a ne jako ženský, ne?“
Dan: „Když chcete.“
Dan vstal, vytáhl nůž, Angel se usmál a teatrálně rozhodil rukama ve vstřícném gestu. Dan proti němu vystartoval,
ale minul, Angel se stále víc usmíval, celá situace mu přišla absurdní. Že vůbec chtěl mít něco společného s
JEHO Buffy takový srab. Angel na Dana zaútočil pravým hákem, Dan nestihl uhnout, schytal ji rovnou do obličeje.
Hned mu ránu vrátil, Angel stihnul uhnout jen z části, pěstí dostal do lícní kosti. Angel chtěl na Dana znovu
zaútočit, ale zarazil se, když ucítil někoho přijít, ta vůně mu omračovala smysly. Zarazil ránu a svěsil ruku,
ale protivníka příchod jeho Buffy nezaskočil, využil situace a vrazil mu pořádnou ránu, to Angela naštvalo a
vrátil Danovi takovou ránu, až se mu udělaly mžitky před očima. Buffy k němu přiskočila, aby mu pomohla,
podepřela ho a s její pomocí se posadil na křeslo.
„Co to zase děláte?“ Napomínala Angela, chtěla aby její hlas zněl nazlobeně a vyčítavě, ale nakonec v něm zazněla jen láska a souznění.
Angel: „S tím druhým s to vyřídit nemůžu tak…“
Buffy: „Sotva se mi uzdravují co mám na marodce teď, přidáváš mi nové případy?“
Angel: „Nemohl jsem to tak nechat on…“
Buffy: „Já vím, měla jsem ho varovat a nenechávat ho s tebou samotného, je to moje vina.“
Angel: „Ale…“
Buffy: „Ale nic, miluji tě.“
Angel: „Ale…“
Buffy: „Shh, nech mě teď s Danem promluvit, prosím.“
Angel: „Dobře, ale kdyby něco…“
Buffy: „Ubráním se a nebudu tě volat, abys ho nezabil.“
„Tak já jdu.“ Řekl, políbil ji a odešel do pracovny, kde si sedl do křesla a chtěl číst knížku, zajímalo ho ale co si Buffy s Danem říkají.
Buffy: „Jsi v pořádku?“
Dan: „Ano, měla jsi mě varovat, že je tvůj manžel kulturista.“
Buffy: „Není, on je jen trošku prudší a když se naštve, nekontroluje svoji sílu.“
Dan: „Všiml jsem si.“
Buffy: „A ty jsi ho určitě provokoval.“
Dan: „Já…“
Buffy: „Nechci to slyšet, je mi to jedno. Vymlouvání ještě dneska uslyším dost. Ale mám pro tebe dobré zprávy.“
Dan: „Jaké?“
Buffy: „Tvůj bratr je už úplně zdravý, pustila jsem ho.“
Dan: „Hm, když už mluvíme o mém bratrovi, váš manžel mi něco řekl.“
Buffy: „Co?“
Dan: „Řekl mi co se stalo mezi tebou a Stanem.“
„Lžeš!“ Nařkla ho nejistě Buffy a Angel si v tu chvíli uvědomil, že udělal chybu, když mu to řekl.
Dan: „Nelžu, všechno vím.“
Buffy: „I kdyby, může ti to být jedno.“
Dan: „Nemůže, je to můj bratr.“
Buffy: „He, a že ti to nedošlo dřív. Co byl zraněný, navštívil jsi ho jen dvakrát.“
Dan: „Nemáme zrovna nejlepší vztahy.“
Buffy: „Tak byste je měli vylepšit, nikdy nevíš, jestli k tomu budeš mít ještě možnost.“
Dan: „Něco se mu stane?“
Buffy: „Ne, ale jestli mě nenecháš, stane se brzy něco tobě.“
Dan: „Takže to mám vzdát?“
Buffy: „Ty snad ještě něco očekáváš?“
Dan: „No, myslel jsem že my…“
Buffy: „My nic, není žádné my sakra.“
Dan: „Jistě si to ještě rozmyslíš.“
Buffy: „Můžeš se klidně vsadit že ne.“
Dan: „Vsadil jsem na pravý opak.“
Buffy: „Ven! Okamžitě běž pryč, dnes už tě nechci ani vidět.“
Dan vstal a odešel, Buffy si dala hlavu do dlaní, chtělo se jí brečet, pak ucítila jemný dotek
na rameni, zvedla hlavu, nad ní stál Angel s láskyplným výrazem ve tváři.
Angel: „Miluji tě.“
Buffy: „Proč mi nemůžou dát pokoj?“
Angel: „Jsi moc hezká.“
Buffy: „Chtěla bych být škaredá.“
Angel: „Nechtěla.“
Buffy: „Máš pravdu, ale chtěla bych klid. Prostě jen bojovat a žít.“
Angel: „Snad jednou.“
Buffy: „Snad, ale teď? Teď budu muset už ráno začít chystat náš přesun do Ulirie.“
Angel: „Pomůžu ti.“
Buffy: „Teď bych ale chtěla spát, nejmíň týden.“
Angel: „Stačilo by to do rána?“
Buffy: „Bude muset.“
Do stanu ale vběhl další návštěvník. Buffy prohodila něco o nádraží a zle se na nově příchozího podívala.
Time: „Promiňte, že ruším tak pozdě.“
Buffy: „Jistě k tomu máš dobrý důvod.“
Time: „Myslel jsem, že to budete chtít slyšet.“
Buffy: „Tak ven s tím, než usnu.“
Time: „Dostali jsme zprávy od čety, která šla před námi do Ulirie.“
Buffy: „Dobré zprávy?“
Time: „To jistě, podařilo se jim už osvobodit většinu země, brzy tam budeme moci jet.“
Buffy: „Hm a jaký bude náš úkol?“
Time: „Všechno znovu vybudovat.“
Buffy: „To bude trvat roky.“
Time: „Bude.“
„Time, mohl byste nás nechat o samotě, promluvíme si o tom ráno.“
Požádala ho vyčerpaně a nejistě Buffy. Time přikývl a nechal je.
Buffy nahlas vzdychla, vstala a přešla k posteli, na kterou si sedla a koukala na stěnu stanu.
Angel ji pozoroval, nechápal co se jí právě udává v hlavě, už dlouho ji nechápal, připadala mu jiná.
Co přijeli sem, kéž by sem nikdy nejeli. Teď si myslel, že je všechno zase v pořádku, když si promluvili,
ale zase jen koukala do prázdna a neměla v očích tu jiskru. Tolik si přál jí pomoct, ale nevěděl jak.
Sedl si vedle ní, položila mu hlavu na rameno. Zavřela oči, jakoby chtěla zahnat smutnou myšlenku.
Co kdyby? Poslední dobou se cítila jako by tu neměla co dělat. Špatný člověk na špatném místě ve špatný čas.
Cítila se tak prázdná a dychtící po něčem, co má na dosah, ale stejně na to nemůže dosáhnout. Ale zároveň
se cítila i plná, úplně jiných pocitů. Předtím jí přišlo, že bojuje za správnou věc, za život, za dobro, proti
zlu a bezpráví. Teď jí ale přišlo, jakoby bojovala jako Don Quijote, který se snaží bojovat s větrnými mlýny.
Akorát ona nebojovala proti pomyslnému nepříteli, ale proti jasnému zlu, které ale taky nebylo možné porazit.
Cítila se ztracená sama v sobě a svých pocitech. Právě teď nevěděla co si myslí, co cítí ani kdo je. Často se
teď dívala do zrcadla a nevěděla, kdo se na ni dívá. Přála si, aby už Angel promluvil, aby něco řekl, aby ji
sevřel v náručí a řekl že je všechno jen sen, že to brzy skončí. Neudělal to, jen ji objal. Otevřela oči,
zírala přímo před sebe.
Angel: „Jak ti je?“
Buffy: „Já nevím.“
Angel: „Chceš si o tom promluvit?“
Buffy: „Ano, ale já nevím co si o tom myslím.“
Angel: „Stále si připadáš cizí?“
Buffy: „Nejsem to já, ten kdo teď mluví, kdo tu celou dobu ošetřoval ty dva chudáky,
kdo trénoval bandu chlapů, kdo tu každý večer ležel v tvém náručí. Chápeš mě?“
Angel: „Asi ano, nevím ale co bych pro tebe mohl udělat.“
Buffy: „Říct, že je to jen sen a že se brzy probudím.“
Angel: „Říct bych to mohl, ale oba víme, že to není pravda a nebude ani když to řeknu.“
Buffy: „Připadám si jako když jsem se vrátila z nebe. Cizí ve svém vlastním těle a neschopna cokoli cítit.“
Angel: „Já…“
Buffy: „Ne, nemusíš nic říkat, vím že kecám blbosti.“
Angel: „Neříkáš blbosti, všiml jsem si že jsi jiná, duchem nepřítomná. Nebyla jsi stejná jako vždycky, tak nějak pasivní a nepřítomná.“
Buffy: „Promiň, já nevím co se mnou je.“
Angel: „Možná nejsem ta správná osoba, nechtěla bys mluvit s Angelinou?“
Buffy: „Zkusím to, ale hlavně chci abys věděl, že ty za nic nemůžeš. Ty jsi jediný důvod proč jsem ještě schopná to tu celé vnímat.“
Angel: „Miluji tě.“
Buffy: „Budeš se mnou?“
Angel: „Nehnu se od tebe ani na krok.“
Buffy znovu zavřela oči a pohroužila se do hlubokého spánku, který nebyl spánkem.
Stála na pláži, dívala se na vlny, nikdo kolem ní nebyl. Všude bylo ticho a klid. Pak za sebou zaslechla kroky.
Příchozí si stoupl vedle ní, taky se díval do nekonečného oceánu.
„Přitahuje tě jeho nespoutanost viď? Líbí se ti, jak není nikomu odpovědný. Dělá si co chce a všichni od něj jen očekávají že bude.“
Řekla tiše vedle ní Angelina. Pro Buffy už nebyla ta malá holčička, co jí četla myšlenky a moc toho nenamluvila. Tohle byla čarodějka,
kdykoli něco řekla, obsahovalo to moudrost nebo něco k ponaučení. Teď už jí byla jen oporou ve všem a taky už to byla dospělá žena,
která se zamilovala do jejího kamaráda vlkodlaka. Už ji nepotřebovala, teď naopak potřebovala Buffy svoji malou Angelinu.
Buffy: „Ne, tentokrát ne. Tentokrát mu závidím, že vždycky ví kdo je. Oceán bude vždycky oceánem, to jenom lidi se mění.“
Angelina: „Myslíš, že nevíš kdo jsi?“
Buffy: „Kdo jsem?“
Angie: „Přece moje maminka, Buffy Anne Summers.“
Buffy: „Myslíš? Jsem to já?“
Angie: „Jsi přemožitelka.“
Buffy: „Hm, to je jediné, co mi každý připomíná. Ale když se podívám do zrcadla musím se té ženské zeptat, kdo jsi?“
Angie: „Děje se něco s tátou?“
Buffy: „Tátou? Naposledy když jsi mu takhle řekla, myslela sis, že ho vidíš naposled.“
Angie: „Je to přece můj otec.“
Buffy: „Holčičko, cítím se ztracená. Už tu nemám žádný záchytný bod, ztrácím se. Stále se propadám do tmy,
kde nic není, kolem mě akorát víří spousty postav.“
Angie: „A táta? S ním jsi o něm nemluvila?“
Buffy: „Mluvila, právě že on je jediný záchytný bod, který mi zbývá.“
Angie: „Kdy to začalo?“
Buffy: „Až v Africe.“
Angie: „To je zvláštní, moc zvláštní.“
Buffy: „Vážně? Mě to připadá šíleně jednoduché. Znám se, neznám se.“
Angie: „Naopak je to dost složité. Divím se, že ještě zvládáš vnímat svoje myšlenky.“
Buffy: „Nezvládám je, cítím se vyčerpaná jen myšlením.“
Angie: „Možná by ses měla snažit usměrnit si je a ujasnit si znovu priority.“
Buffy: „Myslíš že se moje priority změnily?“
Angie: „Jsem o tom přesvědčena.“
Buffy: „Nechceš mi říct, na co myslím?“
Angie: „Na to musíš přijít sama.“
Buffy: „Děkuju holčičko, pomohla jsi mi.“
Angie: „To jsem ráda, aspoň nějak.“
Buffy: „Jak to vypadá s Ozem?“
Angie: „Dobře, moc dobře.“
Buffy: „To je skvělé, přeju vám to.“
Angie: „Jsem šťastná mami, strašně šťastná.“
Buffy: „Tak ho pozdravuj, ale stejně vidím na tvé tváři nějaký stín.“
Angie: „Snad, malý. Víš, vidím ho jen jednou, občas dvakrát za rok. Chtěla bych, aby se mnou mohl být u nás, ale je problém s Brianem.“
Buffy: „Jaký? Brian dělá problémy?“
Angie: „Není moc obvyklé, aby měla kněžka přítele.“
Buffy: „Je to zakázané?“
Angie: „Tak nějak.“
Buffy: „Hm, to znám. Je to skoro jako ta kletba.“
Angie: „S Ozem nic není.“
Buffy: „Tak si dej hlavně pozor na úplněk, protože v tom je jeho kletba.“
Angie: „Vždyť to může ovládat, proměňuje se jen málokdy, jsem s ním a pomáhám mu.“
Buffy: „To jsem nemyslela, myslela jsem že kdybyste…“
Angie: „Hm, tyhle mateřský řeči ti moc nejdou.“
Buffy: „Hm, ale naučila jsem se od Joyce polévku s písmenky.“
Angie: „Tu jsi nám s Nellie vařila, když nám bylo smutno, vždycky jsi vyhodila všechny kuchaře z kuchyně a sama jsi nám ji uvařila.“
Buffy: „Víš a právě to jsem chtěla říct. Vím že jsi mladá na to, abys byla matkou, ale kdyby, dej si pozor aby to nebylo za úplňku.“
Angie: „Co by se stalo?“
Buffy: „Byl by to určitě vlkodlak a možná ne jen za úplňku.“
Angie: „To mi Oz nikdy neřekl.“
Buffy: „Asi to neví, ale já vím že ty ho miluješ tak jsem ti to raději řekla.“
Angie: „Máš mě přečtenou a to mi ani nečteš myšlenky.“
Buffy: „Byla jsem u toho, když jsi poprvé mluvila, chodila, řekla kouzlo, změnila tok času, zkusila lhát svému otci a
dařilo se ti to, myslíš že nepoznám, když jsi zamilovaná?“
Angie: „Co jsi myslela s tím Angelem?“
Buffy: „No, myslíš že jsem nepoznala, že nejsi démon?“
Angie: „O čem to mluvíš?“
Buffy: „Ale o jednom příteli, ale nesmíme o tom mluvit.“
Angie: „Je ti už lépe?“
Buffy: „Asi jo, začínám si něco uvědomovat. Jsem šťastná, že ti to s Ozem vychází. Vyřiď mu, že jestli ti
něco provede, vytrhám mu všechny chlupy a udělám si z nich kartáče.“
Angie: „To s tím hrudním košem bylo lepší.“
Buffy: „Ale tohle bude bolestivější.“
Angie: „Pro Dana určitě.“
Buffy: „Neboj, neudělala bych mu to, stejně jako on tobě. Moc tě miluje na to aby ti ublížil a tím je zranitelný.
Vždycky byl, protože je tak citlivý, ale s tebou je silný.“
Angie: „Víš, jako bych slyšela kdysi přítelkyni mluvit o jednom tajemném upírovi.“
Buffy: „Jsi taky moje dcera, ne?“
Angie: „Jistě, mám nejlepší matku a nejlepšího otce jaké bych si mohla přát.“
Buffy: „Hm, ne každá holka má otce, který pije krev a matku, která jemu podobné zabíjí.“
Angie: „A jen tak mimochodem ho zabila, že?“
Buffy: „Stane se i v lepších rodinách.“
Angie: „Měla bys jít, už jsi tu dlouho.“
Buffy: „Chci se ještě chvíli dívat na oceán, dlouho jsem ho neviděla.“
Angie: „Stýská se ti po domově?“
Buffy: „Ráda bych zase bydlela na pobřeží, hrozně mi chybí oceán a když už jste s Nellie velké, bylo by to
jednoduší, ale Angelovi se v Anglii líbí, chci aby byl šťastný.“
Angie: „Kdybys mu řekla, hned by se přestěhoval.“
Buffy: „Já vím, proto mu to nechci říkat.“
Angie: „Budu muset jít, doufám že jsem tu k něčemu byla.“
Buffy: „Ale ano holčičko, moc jsi mi pomohla, měj se hezky.“
V tu chvíli se Buffy probudila, v Angelově náruči. Starostlivě se na ni díval, uklidnil se až když se na něho usmála,
připadalo mu, jako by ji neviděl se usmívat celou věčnost.
Buffy: „Já, žiju.“
Angel: „Lepší?“
Buffy: „Miluji tě, už zase vím kdo jsem.“
Angel: „To jste musely probírat dobré věci.“
Buffy: „Ne, drž mě hlavně mě drž.“
Angel: „Nikdy tě nepustím a neopustím. Jsi vyčerpaná pojď si lehnout.“
Buffy: „Hmm“
Angel: „Odnesu tě.“
„Zase jsem viděla oceán.“ Zašeptala mu do ucha, když ji odnášel na postel, jemně ji položil, přikryl ji dekou a pohladil ji po tváři.
„Hrdina pochyboval o sobě, protože nepochybovali jiní. Freud tě asi znal miláčku.“
Šeptal, když si sedal s knížkou do křesla proti ní, aby ji mohl pozorovat. Hned usnula,
ale brzy ho ze spaní volala, vstal a lehnul si vedle ní, stulila se mu v náručí a dál nerušeně spala.
Ráno k nim vběhl Time, bez zaklepání, bez upozornění. Angel byl už vzhůru, od svítání, ale Buffy ne.
Jen ležel vedle ní, aby ji nevzbudil a pozoroval ji.
Time: „Promiňte, jdu jako obvykle, už svítalo.“
Angel: „Shh, několik hodin byla ve spojení s Angie. Byla vysílená a nemohla potom ani vstát, teď ji nechte.“
Time: „Bude v pořádku?“
Angel: „Jen co načerpá trochu sil.“
Time: „Je tu někdo, kdo s ní chce nutně mluvit.“
Angel: „Jestli se ji odváží probudit, pošleš ho domů v krabičce od sirek.“
Time: „Nemusíš se bát, zdržím ho, hlavně ať si odpočine.“
Angel: „Počkej, řekni mi co se stalo v té Ulirii?“
Time: „Byla tam hlídka před námi, zlikvidovala většinu nepřátel a odklidila nám cestu.“
Angel: „Takže nebudeme bojovat, ale jen uklízet?“
Time: „Ano, ale to je na celé misi nejdůležitější.“
Angel: „Tohle ji zabije, na boj se těšila nejvíc.“
Time: „Nějakého démona jí tam najdeme, jen pro ni.“
Angel: „Stejně bylo jasné, že ji k boji nepustíte s takovou ochrankou kolem.“
Time: „Ona je tu jako podpora pro všechny kolem. Když bojujete s ní po boku, máte pocit, že jen pro ni musíte bojovat jak nelépe umíte.“
Angel: „Je jako světlo, naděje.“
Time: „Stejně budeme muset bojovat.“
Angel: „Nechte ji prosím bojovat, už je celá nesvá když dlouho nezabila upíra. Bojím se, kdy zabije mě.“
Time: „Necháme ji, je na tom v boji lépe než většina chlapů tady. Přikážu G ať jí nechají volné ruce.“
Angel: „Ona to zvládne, ale když ji k nim nepustíte, zabije ji to.“
Time: „Já vím, ale teď raději půjdu.“
Angel: „Pak vás zavolám, až se vzbudí.“
Time odešel, Buffy se ani nepohnula. Dál spala se spokojeným výrazem ve tváři. Probudila se až dvě hodiny po svítání.
Buffy: „Cítím se vyčerpaná jen tím spánkem.“
Angel: „Je ti lépe?“
Buffy: „Nestěžuju si, teda vlastně ano, ale je mi lépe. Jsi tu se mnou, držíš mě v náručí, co víc bych si mohla přát?“
Angel: „Miluji tě.“
Buffy: „To se tak krásně poslouchá.“
Angel: „Musíš jít, čeká na tebe Time.“
Buffy dost neochotně vstala a přesunula se do koupelny, stoupla si před zrcadlo a podívala se na sebe.
„Kdo jsi?“ Zeptala se odrazu v zrcadle. „Jsem Buffy, nejšťastnější žena na světě,“
odpověděla si a usmála se na svůj odraz. Pak si oblékla tříčtvrteční kalhoty a top bez rukávů, nechala si zaplést vlasy a vyrazila za Timem.
Přišla k jeho stanu, ten byl podstatně menší než ten její a Angelův.
Buffy: „Prý se mnou chce někdo mluvit.“
Time: „Ano chtěl, nechám vás o samotě.“
Za Timem stál Stan, Time se na Buffy usmál a vyšel ze stanu pryč.
Stan: „Potřeboval jsem s vámi mluvit.“
Buffy: „O čem?“
Stan: „Vím to o bratrovi, je mi to strašně líto. Oba jsme blbci.“
Buffy: „To je dobré, aspoň mě nechcete upálit.“
Stan: „Cože?“
Buffy: „I o to se jeden snaživec pokoušel.“
Stan: „Víte, myslel jsem, že to nemůže zůstat nedořešené.“
Buffy: „Pokud myslíte…“
Stan: „Je mi vážně líto co jsem udělal, měl jsem hodně napito, ale to mě neomlouvá.
Mýlil jsem se ve vás i v sobě. Je mi líto co jsem udělal, jste skvělá žena, i když jsem vám chtěl ublížit, zachránila jste mi život.“
Buffy: „Nemohla jsem vás přece nechat zemřít, to by bylo jako vražda.“
Stan: „Někdo by to udělal, ale vy ne. Děkuju vám, jsem vám dlužen životem, ten teď náleží jenom vám a můžete s ním udělat co budete chtít.“
Buffy: „A víte co s ním udělám?“
Stan: „Zabijete mě?“
Buffy: „Daruji ho vám a vy ho užívejte střídmě, zodpovědně a podle informací na příbalovém letáku.“
Stan: „Máte zlaté srdce. Je mi hanba, že jsem chtěl pošlapat tak čistou duši, která by se jistě dostala do nebe.“
Buffy: „Já tam byla, nic moc, lepší je to tady. Tam se chodí stále v bílém.“
Stan: „Vy jste byla v nebi?“
Buffy: „Ano, ale nejsou tam obláčky a tak. Je to jako palác s nekonečně mnoho místnostmi.
Byla jsem jen v jedné, po celém obvody byla vysoká okna, kolem mě byl nábytek a koberec, všechno bylo červené.
Miluji červenou. Okny jsem mohla nahlédnout do ostatních pokojů. Viděla jsem jen postavy v dlouhém bílém oblečení,
zahalené, nebylo jim vidět do obličeje.“
Stan: „Takže vy jste vážně anděl?“
Buffy: „Ne, to by si mě tam nechali, nebo ne? To je jedno, tady se mi líbí víc.“
Stan: „Proč? Vždyť tam musí být krásně, mír, klid.“
Buffy: „Právě že ano, ale já jsem byla vyvolena k tomu abych se podobné prostředí snažila vytvořit na zemi.
Musím bojovat proti zlu, proto jsem se musela vrátit. Chápete? Nemám právo mít klid, když mi věřili, že ho zajistím pro lidi na zemi.“
Stan: „Neberete na sebe příliš velké povinnosti?“
Buffy: „Jsem jediná, až umřu, přijde další, která bude mít stejnou sílu, stejný osud, stejnou kletbu.
Nebude mít vlastní život, jen předstírání normálního života ve dne a zabíjení v noci.“
Stan: „Kdo jste?“
Buffy: „Jsem Buffy, jsem jediná, jsem vyvolená. Říkají mi různě. Většina ale jednoduše,
jsem přemožitelka a mým sudem je boj s upíry a démony až do samé smrti, která přijde v boji.
Žádná přemožitelka neutekla z boje, aby umřela v pohodlí domova a já taky ne. Jednou umřu,
ale jen po tom co sebou vezmu co nejvíce démonů, nebo upírů. Teď na to ale není vhodná doba,
teď mě potřebují. Proto mě vrátili z ráje, z nebe, abych tu plnila jejich bezvýznamné úkoly
a mise, které zachraňují svět. Lidé denně děkují bohu, děkují svým prezidentům, svým vojákům,
námořníkům. Neví, že nebýt té hrstky, která zná pravdu, že jsou tu démoni, kteří jediným mávnutím ruky
můžou všechno živé na zemi usmrtit. Kromě této hrstky lidí nikdo neví, že skoro denně zachraňují miliardy
životů. Nebýt jejich každodenního boje, umírání, obětování. Nikdo z těch šesti miliard lidí neví,
že jen díky jejich oběti se můžou každé ráno hádat se svým šéfem, být protivní na ostatní lidi kolem sebe.
Ta hrstka jsou čarodějky, přemožitelky, dobří démoni, polodémoni, lidé z jiných dimenzí, nebo zasvěcení
lidé. Mohou to být ale i ti zlí. Zlí, kteří jsou teď dobří, třeba upíři s duší. Jeden zachránil svět před
Prvním a druhý kterého znám zachránil svět tolikrát, že zasloužil nebe na mnoho let dopředu. Myslíte že ho
někdo z té hrstky dostane? Ne! Zůstanou tu, protože těch odvážných ubývá. Síly je potřebují a oni tu musí
zůstat, denně musí přinášet oběti, aby mohlo být šest miliard lhostejných lidí šťastných. Mnoho z nich se
pro ty lidi obětovalo, pro lidi, které to vůbec nezajímá, protože to vůbec neví. Tolik se jich obětovalo,
skoro všichni mí přátelé umřeli dřív než se dožili pětadvaceti let. Proč? Aby ostatní žili. Proto to má smysl.
Když se ostatní obětovali, aby mohli žít, proč se každý den lidi zabíjejí. Řeknu vám proč, protože tohle
nikdy nekončí. Je to cyklus, který nikdy neskončí. Dobro nikdy neporazí zlo a člověk nikdy nebude žít věčně.
Přemožitelka umře a po ní nastoupí druhá, která taky umře a po ní další a další. Myslíte, že to má konec?
Nemá, je to cyklus. Tohle všechno se mi neustále víří hlavou, myslíte že je jednoduché žít s tím, že znáte pravdu?“
Stan: „Nevěděl jsem.“
Buffy: „Huh, já vím, nikdo nikdy neví. Ale neznalost neomlouvá. To nevadí. Proto vám to odpustím, nebudeme se k
tomu už nikdy vracet a dám vám možnost být mi přítelem. Nebude to ale jednoduché, nikdo není tvým opravdovým přítelem,
s kým jsi bečku soli nevyjedl. K tomu vás nutit nebudu, ale varuji vás, máte poslední možnost na útěk, jinak vás beru do party.
Jdete zachraňovat šest miliard lidí, nebo svůj zadek?“
Stan: „Jdu s váma. Ale kam?“
Buffy: „Až tohle skončí, pokud to pro nás skončí dobře, chci abyste pro mě pracoval, nebo spíš se mnou.
Vy to totiž chápete, ten věčný boj, neptejte se jak to vím, vidím vám totiž až na dno duše.“
Stan: „Jste vážně obdivuhodná.“
Buffy: „Ne, nejsem to ti co se obětovali. Jejich výčet by byl dlouhý stovky metrů, nebo i kilometrů.
Můžu ale hrdě říct, já některé znala. To mi dává sílu. Až tohle skončí, ukážu vám naši bandu, tu pomyslnou hrstku,
operující v Londýně. Potom, až zase zachráníme svět a vy se dozvíte, že se pro to někdo z nich obětoval,
vy budete moci říct, ‚Já ho znal, byl to skvělý člověk‘, o tom to je.“
Stan: „Jdu do toho.“
Buffy: „Skvělý. Beru vás za slovo.“
Stan: „Opravdu znáte upíra s duší? Myslel jsem že jsou na světě jen jeden nebo dva.“
Buffy: „Já znám dva. Jeden je tu dokonce s námi v táboře.“
Stan: „Chtěl bych ho poznat.“
Buffy: „O to se nemusíte bát, seznámím vás, po setmění přijďte ke mně do stanu.“
Stan: „Dobře.“
Buffy: „Hele, bylo o vás někdy napsané proroctví?“
Stan: „Ne, o vás ano?“
Buffy: „Desítky, stejně jako o mých dětech.“
Stan: „Vy máte děti?“
Buffy: „Jejda, jste skoro můj přítel, tykejte mi, jste skoro rodina.
A děti samozřejmě mám, tři. Kluka a dvě holky. Děvčata jsou moje, kluk nevlastní, ale je jako vlastní.“
Stan: „To se tady moc neví.“
Buffy: „He, dneska jsem se dozvěděla, že tu nikdo kromě Tima neví, že jsem vdaná.“
Stan: „Ty jsi vdaná?“
Buffy: „No jistě, s kým myslíš že mám ty děti? Myslíš že to bylo neposkvrněné početí jako u Panny Marie?“
Stan: „Okej, to mi mohlo dojít, že?“
Buffy: „Jo mohlo, hele co mám teď na programu?“
Stan: „Time ti všechno zrušil, máš na celý den volno.“
Buffy: „To je dobře, jsem naprosto vyčerpaná. Jdu k sobě do stanu, večer přijď.“
Stan: „Spolehni se.“
Buffy pomalu vstala a váhavým krokem vyšla ze stanu, před vchodem stál Time.
Time: „Proč ses rozhodla pro něj?“
Buffy: „Víš, cítím v něm tu odvahu bojovat a ochotu pro tyhle nesmyslný vyšší cíle zemřít.“
Time: „Stále mě překvapuješ, kolik máš ještě nečekaných schopností, které obyčejná přemožitelka nemá?“
Buffy: „Dost, hlavně ale cítím, když přichází smrt, dlouho do předu. Sem přijde brzy, ještě před naším přesunem do Ulirie.“
Time: „Vypadáš stále vyčerpaně, raději půjdu s tebou.“
Buffy: „Díky, tentokrát jsem to přehnala. Mluvila jsem s Angelinou několik hodin.“
Time: „Já vím, mluvil jsem s Angelem.“
Buffy: „Mám se bát?“
Time: „Nemusíš, ale já se bojím toho, co jsi řekla o té smrti.“
Buffy: „Je to hrozné prokletí.
Time: „Můžeme to změnit?“
Buffy: „Můžeme se snažit. Nevím ale kdo to bude ani kdy.“
S Timovou pomocí došla do stanu, Angel byl nejspíš v pracovně, šla tam, ale nemohla ho najít.
„Ti..Time? Kde je?“ Nemohla skoro mluvit, byl den a on nebyl ve stanu, kde jinde by mohl být? Byla vystrašená.
Time: „Počkej, nemůžeš se tak unáhlit, podívala ses pořádně? Zkus na něj zavolat ne?“
„Angele! Kde jsi?“ Zkusila na něj volat, nikdo se ale neozýval. Znovu zkusila projít celý stan,
„Time, zkuste ošetřovnu.“, řekla mu ještě a šla do dalších pokojů. Prvně šla do koupelny, znovu zkusila pracovnu,
nikde nebyl a ostatní pokoje nepoužívali. Nebo ano? Šla do jednoho z vedlejších pokojů, kde byl sice nábytek, ale nebyl
vůbec zabydlený, nikdo tam nebyl. Nato šla do dalšího pokoje, byly tam dvě jednolůžkové postele vedle sebe,
na jedné z nich ležel on. „Sakra, on si to normálně spí.“ Zanadávala si docela nahlas, bylo jí jasné že ho
jen tak neprobudí. Klekla si na zem proti němu, pozorovala ho. Věděla že upíři ve dne spí silným spánkem,
pokud je nevyruší východ slunce. Rukou mu přejela po tváři, andělské tváři, kterou tak milovala. Pak se pohnul, vzdychl její jméno.
„Jsem tady.“ Zašeptala, otevřel oči.
„Co tu děláš?“ Zeptal se jí nechápavě.
Buffy: „To bych se měla ptát já, proč nespíš v naší posteli ale tady.“
Angel: „Já… nevím.“
Buffy: „Jsi unavený?“
Angel: „V noci jsi nespala dobře, mluvila jsi ze snu.“
Buffy: „Vážně?“
Angel: „Ano, měla jsi asi zlý sen.“
Buffy: „Pojď, lehneš si do postele. Bála jsem se kde jsi, když jsem tě neviděla v pracovně.“
Angel: „Promiň.“
Buffy: „Tak pojď.“
Angel vstal, objal ji kolem pasu a společně se vrátili do ložnice. Sedli si proti sobě do křesel, chvíli se jen tak pozorovali.
„Vypadáš nejistě.“ Přerušil nakonec ticho Angel.
Buffy: „Já, myslela jsem, že jsi umřel.“
Angel: „To byl dost ukvapený závěr.“
Buffy: „Já vím, ale víš cítím u smrt, někdo tu brzy umře.“
Angel: „A tys myslela že já?“
Buffy: „Jsem blázen, kdybys umřel, umřela bych s tebou. Nebyla bych tak klidná.“
Angel: „A víš kdo to bude?“
Buffy: „Vždyť víš že to nikdy nevím přesně, ale bude to někdo blízký.“
Angel: „Jak moc?“
Buffy: „Budu ho znát.“
Angel: „Hm, chystám se zabít Dana.“
Buffy: „To sice ano, ale neuděláš to.“
Angel: „Pro tebe bych udělal všechno.“
Buffy: „A právě proto ho nezabiješ.“
Angel: „Máš mě už moc přečteného.“
Buffy: „Láska nutí žít člověka životem toho druhého.“
Angel: „Život?“
Buffy: „Asi neznal upíry.“
Angel: „Asi neočekával, že se nějaký upír zamiluje.“
Buffy: „Upíři nejsou schopni milovat, jen cítit vášeň a tělesnou přitažlivost.“
Angel: „Pokud ji nemají.“
Buffy: „Duši.“
Angel: „To duše dovoluje lidem milovat.“
Buffy: „Kdybys nebyl upír, ale člověk, nikdy bychom se nepotkali.“
Angel: „Takhle na to raději nemyslím.“
Buffy: „Angelina, mluvily jsme o tom.“
Angel: „O čem?“
Buffy: „O citech, o lásce.“
Angel: „Co ona o tom může vědět? Je ještě dítě.“
Buffy: „Není, ona miluje.“
Angel: „Koho? Matta?“
Buffy: „Ne, Oze. Nevšiml sis?“
Angel: „To ne, to přece není možné, Angelina je dítě, které se kolem sebe dívá skrz růžové brýle.“
Buffy: „Tak ji možná vidíš ty, zaslepený otcovskou láskou. Ona je ale dospělá a zamilovaná.“
Angel: „Do vlkodlaka?“
Buffy: „Ne, do Oze, našeho přítele, nejlepšího přítele, kterému oba naprosto důvěřujeme.“
Angel: „Asi jsem mu neměl tak důvěřovat, když mi svedl dceru.“
Buffy: „To snad nemyslíš vážně? Milují se.“
Angel: „Co když jí něco udělá, za úplňku je jen šelma, která se chová instinktivně.“
Buffy: „Nechtěl mě rozesmát, Oz se neproměnil už několik let, ovládá to a ještě k tomu je přece čarodějka a dokáže se bránit. Nikdy by jí neublížil.“
Angel: „Co když ano? Když se promění, není to už on.“
Buffy: „To říká ten, kdo mě chtěl zabít?“
Angel: „To bylo jiné.“
Buffy: „V čem?“
Angel: „No…“
Buffy: „Musíš uznat, že je dospělá a má právo být šťastná, můžeme být jen rádi že to není démon a je to náš rozvážný chytrý Oz.“
Angel: „Je na ni starý.“
Buffy: „Mezi námi je rozdíl 250 let. Vlkodlaci po určitém věku přestanou stárnout to víš sám.“
Angel: „Stejně se mi to nelíbí.“
Buffy: „Myslíš že se tě bude ptát na svolení?“
Angel: „Zabiju ho, jestli jí něco udělá.“
Buffy: „Ne, to ho zabiju já, on to ví moc dobře. Bere to na vědomí.“
Angel: „Jak dlouho o tom víš?“
Buffy: „Oz se mě zeptal, jestli může pozvat Angelinu na večeři.“
Angel: „Takže od začátku. Proč jsi mi to neřekla?“
Buffy: „Protože mi bylo jasné, jak budeš reagovat.“
Angel: „Kdo to ještě ví?“
Buffy: „Všichni.“
Angel: „Kromě mě.“
Buffy: „Slíbila jsem Ozovi, že se o to postarám a řeknu ti to.“
Angel: „Bál se mi to říct?“
Buffy: „Ne, chtěl ti to říct, ale já mu v tom zabránila. Chtěla jsem abys to věděl ode mě.“
Angel: „Moje holčička.“
Buffy: „Je šťastná.“
Angel se na ni usmál, stiskl jí ruku a políbil ji. Přitáhl si ji k sobě, ona se na něj posadila.
Angel: „Tak už je dospělá.“
Buffy: „Už dávno, ale ty jsi to neviděl.“
Angel: „Stejně jako Nellie, obě jsou už dospělé.“
Buffy: „To se pleteš, Nellie je ještě příliš mladá, není ještě dospělá, neví co je život.“
Angel: „Jsi na ni příliš tvrdá.“
Buffy: „Až umřu, bude přemožitelka, po mě nikdo nenastoupí, chápeš?“
Angel: „Kvůli Dawn?“
Buffy: „Ano, přemožitelka nastoupí až po smrti Nellie, což bude nejdřív v šedesáti.“
Angel: „Hm, víš, není lehké se ti vyrovnat, zkus jí dát trochu volnosti.“
Buffy: „Ne, to ji zabijí.“
Angel: „Ty pro snahu nevidíš, kým opravdu je. Chceš z ní mít nejlepší přemožitelku, ale nevidíš že ona jí je.
Je stejná jako ty. Ona je naprosto tebou, když ji vidím bojovat, vzpomenu si, když jsem tě viděl v L.A., když jsi začínala.“
Buffy: „Jsem špatná matka.“
Angel: „To ne, jen máš víc cit pro život který má Angelina a já zase víc chápu Nellie.“
Buffy: „Chceš říct, že mám Angelinu raději?“
Angel: „Ne, obě miluješ stejně. Prostě Angie je ti tolik podobná ve všem, Nellie je povahově blíž ke mně. Proto si víc rozumí Angelina s tebou.“
Buffy: „Občas mi připadá, jako bych Nellie nechápala.“
Angel: „Proto jsme na to dva. Vždycky jsme na všechno dva. Ty jsi tu byla vždycky přes city a já? Já jsem byl něco mezi autoritou a šaškem.“
Buffy: „Bez tebe bych to nezvládla.“
Angel: „Vidíš, tak mě poslechni a zkus pochopit, jak se Nellie cítí. Chováš se k ní přesně tak, jak jsi nechtěla aby se kdysi chovali k tobě.“
Buffy: „Vážně?“
Angel: „Tak moc ne, ale máš k tomu blízko.“
Buffy: „Chci jen aby byla nejlepší.“
Angel: „Ona bude nejlepší.“
Buffy: „Co bych bez tebe dělala?“
Angel: „Měla bys klidný život, malý domek se zahrádkou a psa.“
„Nuda, já chci jen tebe.“ Řekla potichu, položila mu hlavu na rameno a usnula.
Večer do stanu přišel Stan, Buffy seděla proti Angelovi na křesle, psala dopis, když Stan vešel, zvedla hlavu a usmála se na něj.
„Tak jsi tu, posaď se.“ Vybídla ho a on se posadil na jedno ze zbývajících křesel. Angel konečně zvedl hlavu od knihy.
Stan: „Dobrý den, vy jste asi Buffyin manžel, já jsem Stan.“
Angel: „Já vás znám, viděl jsem vás na ošetřovně.“
Stan: „Vaše žena má zlaté ruce.“
Angel: „A dobře ovládá nůž.“
Buffy: „No tak hoši, nepoperte se.“
Angel: „Mám na to chuť.“
Buffy: „Ale já to nechci zase uklízet a ošetřovat ho.“
Stan: „Třeba bych zranil já jeho.“
Buffy: „Nechci klamat tvé naděje, Stane, ale nemáš nejmenší šanci.“
Stan: „Proti člověkovi vždycky.“
Buffy: „V tom je ten háček.“
Angel: „Naivka.“
Buffy: „Říkala jsem ti, že ti představím upíra s duší.“
Stan: „Tak to je nářez, tvůj manžel je upír?“
Angel: „Se vším všudy.“
Stan: „Tak proto, všichni si v táboře myslí že jsi úchylná že si necháváš posílat krev a máš tu temno.“
Buffy: „Předsudky.“
Stan: „Neříkala jsi že máš děti?“
Buffy: „No jistě, tři.“
Stan: „Já myslel že upíři…“
Buffy: „Předsudky.“
Stan: „Okej, nebudeme se v tom rochnit.“
Buffy: „Tak co, přemýšlel jste o tom, co jsem vám říkala?“
Stan: „Dost, nemohl jsem to vyhnat z hlavy. Opravdu znáte čarodějku, vlkodlaka, dobré démony a lidi z jiných dimenzí?“
Buffy: „Ale jistě, čarodějky dvě, možná i víc, vlkodlaka jednoho. Démony taky jednoho a z jiné dimenze taky.“
Stan: „Žúžo, čím dál míň lituji, že jsem přijal.“
Angel: „Ne, Buffy ty jsi ho vzala do Scoobies?“
Buffy: „No jistě, je v něm potenciál.“
Angel: „Nerozezná ani upíra, když ho vidí.“
Buffy: „Pár věcí mu ještě vysvětlím a bude skvělý, věř mi.“
Angel: „Dobře, ale na tvoji zodpovědnost.“
Buffy: „Zklamala jsem už někdy?“
Angel: „Hmm.“
Buffy: „Ok neodpovídej, jen mi důvěřuj.“
Angel: „Nic jiného mi nezbude, stejně by sis to nenechala vymluvit.“
Buffy: „Na to se můžeš spolehnout. Stane, vy si teď dávejte pozor, ještě než odjedeme do Ulirie, něco se stane.“
Stan: „Co?“
Buffy: „Nevím, ale bude tu obcházet smrt.“
Stan: „Není to trochu pesimistické?“
Angel: „Ale ona to ví jistě.“
Stan: „Nemůžete se mýlit?“
Angel: Ještě se nezmýlila.“
Buffy: „Okej, dáme trochu míň depresivní téma.“
Angel: „Jaké?“
Stan: „Peklo.“
Buffy: „Opravdu správné téma, Stane.“
Stan: „Já, všiml jsem si jen té knížky.“
Buffy: „Aha, tak jo.“
Stan: „Ty čteš Peklo, Buffy?“
Buffy: „Ne, na mě moc složité čtení, to čte Angel.“
Stan: „Skvělá knížka, ale Dante neměl o pekle ani ponětí.“
Angel: „Ty jsi ho četl?“
Stan: „Několikrát.“
Angel: „Na to bych vás netypoval.“
Stan: „Já vás taky ne, mýlit se je lidské.“
Buffy: „Ehm, jen taková poznámka, nejbližší člověk je odsud na hony vzdálený.“
Stan: „Myslel jsem to obrazně.“
Buffy: „Okej. Hruď přeplněná srdcem je ozdobou lidství, nikoliv hlava naplněná rozumem.“
Angel: „Galdos.“
Buffy: „Miláčku, můžu vás tu chvíli nechat samotné?“
Angel: „Podle toho, kam jdeš.“
Buffy: „Za Sethem, myslím že mě potřebuje.“
Angel: „Nepustím tě samotnou.“
Buffy: „To mě budeš muset přivázat.“
Angel: „Nejsem proti.“
Buffy: „Prosím, je to důležité. Vezmu si Hefaista.“
Angel: „Dobře, ale vrať se brzy.“
Buffy se usmála, políbila ho na tvář a několika krůčky se přemístila ke skříni. Vytáhla z ní
svoji oblíbenou dýku, kterou si dokonce pojmenovala podle boha Hefaistose, zbrojíře bohů. Pak už
vylítla ze stanu a nechala Angela a Stana samotné.
Stan: „Opravdu obdivuhodná žena.“
Angel: „Pro ni bych zabíjel.“
Stan: „Každý normální muž by pro ni zabíjel.“
Angel: „Varuji tě.“
Stan: „Nee, ona není pro mě. Teď už to vím. Člověk se nemá zaplést s vílami a rusalkami, nebo ho utancují k smrti. To mi říkala babička.
Měla pravdu, takhle žena potřebuje ochránce, který jí bude rozumět.“
Angel: „Je dobře, že to víš.“
Stan: „Ale i ty by sis měl dát pozor. Patří mezi ty vyšší bytosti, které zraňuje pohled na zvrácenost lidí.
Je to příliš čistá duše, než aby mohla být propírána nečistými lidmi.“
Angel: „Asi na tebe hodně zapůsobila tím, co ti řekla.“
Stan: „Není to možná až to co mi řekla, ale to jak to řekla. Ona tomu totiž věří.“
Angel: „Dobře, že si vybrala tebe.“
Stan: „Nemůžu se dočkat, až poznám ty čarodějky.“
Angel: „Na to pozor. Když jsme odjížděli, Angelina nás všechny kouzlem převlékla do plavek.“
Stan: „Super.“
Angel: „Máš smůlu, Angelina je Buffyina dcera, ona tě k ní nepustí.“
Stan: „To mám ale smůlu.“
Angel: „To máš, většina tam je spárovaná, kromě naší mladší dcery, ale k té tě taky nepustíme.“
Stan: „Bude to zábava.“
Angel: „To jistě.“
To se už do stanu vracela s úsměvem na rtech Buffy, hodila dýku ke skříni, kde se zabodla do dřevěného rámu,
Buffy sama políbila Angela na tvář a sedla si znovu do křesla.
Angel: „Tak jak mu je?“
Buffy: „Chtěl mermomocí vstávat.“
Angel: „Hm, ale ty jsi mu to vysvětlila, viď?“
Buffy: „Tak trochu, požádala jsem ho, aby zůstal aspoň do rána ležet a on mi to slíbil.“
Stan: „Tvému šarmu nikdo neodolá.“
Buffy: „A co vy, sblížili jste se?“
Angel: „Povídali jsme si o duši.“
Buffy: „Ztracené téma, to už není cool, teď je žhavá novinka ocas. Vážně, teďka jsou v kurzu démoni s ocasem, nejlépe chlupatým.
To se bude Ozovi líbit.“
Angel: „Kde jsou ty časy, kdy bylo vážené gentlemanství, dobré způsoby…“
Buffy: „Špína, vši…“
Angel: „Má to i své dobré stránky.“
Buffy: „Jistě, tvoje 18. století ti nikdo nebere, ty mi neber 21.“
Angel: „Tenkrát byla hlavní úloha žen být krásné. Tím trávily celé dny.“
Buffy: „A taky se nemyly a měly vši.“
Angel: „Měly krásné dlouhé lasy, štíhlé postavy, vybrané způsoby.“
„Ha,“ ukázala na něj. „Proto sis mě vzal? Vypadám jako ty nafintěný nemytý holky.“
Angel: „ne, vzal jsem si tě, protože jsi nejúžasnější, nejkrásnější a nejlepší žena na světě.“
Buffy: „Povídačky, z toho se už nevykroutíš.“
Angel: „A i kdyby? Co je špatného na tom, že se mi líbíš.“
Buffy: „Vlastně nic, dokud mi nebudeš zakazovat se mýt.“
Angel: „Miláčku, nezačínej s tím zase.“
Buffy: „nech toho, nebo si ostříhám vlasy na ježka.“
Angel: „To neuděláš, na to je máš moc ráda.“
Buffy: „Okej, tak budu nosit krinolínu.“
Angel: „Dobře, vyhrála jsi. Ale dost řečí o 18. století, víš jak jsi dopadla minule.“
Buffy: „Jo, měla jsem paruku, ble.“
Angel: „Byla jsi tak krásně bezbranná.“
Buffy: „He to by se ti líbilo, co?“
Angel: „Byla jsi roztomilá.“
Buffy: „Chceš říct, že normálně nejsem?“
Angel: „Myslíš část, kdy někoho mlátíš, nebo když máš v roce dýku?“
Buffy: „Okej, vyhrál jsi. Příští kolo bude moje.“
Angel: „To říkáš vždycky.“
Buffy: „Hahá, 21. století je moje.“
Stan: „Klídek lidi.“
Angel: „Co?“
Stan: „Jste jak manželé po dvaceti letech.“
Angel: „Když se to tak vezme, kolem a kolem…“
Stan: „To snad ne, panebože, vy jste se ještě nezabili?“
Buffy: „Vlastně ano, ale to je už za námi.“
Angel: „Nechci to rozebírat, ale měl jsem tě na háku, nebýt té proklaté duše, měl bych tě.“
Buffy: „Ohó pan velký a silný promluvil. Byl jsi na kolenou, když jsi ji dostal.“
Angel: „He, pamatuješ posledně, málem jsem tě měl.“
Buffy: „Jo, napadl jsi mě v nepozorované chvilce, to kousnutí vážně bolelo.“
Angel: „Jo, jsem neodolatelnej.“
Buffy: „Jen si nemysli mistře průšviháři.“
Angel se k ní naklonil a prstem ukázal na dvě malé, ale zřetelné jizvičky na pravé straně krku.
„Máš smůlu, nadosmrti patříš mě.“ Prohlásil s úsměvem.“
„Ad finem saeculorum.“ Řekla mu a vášnivě ho políbila. Stan se usmál, sice vůbec nevěděl,
co Buffy Angelovi řekla, ale moc se mu líbila jejich menší hra. Pak s Buffy od Angela odpoutala a omluvně se podívala na Stana.
Buffy: „Omlouvám se.“
Stan: „Ale tu vůbec nemusíš.“
Angel: „Stejně si bude muset zvykat, jestli chce do Scoobies.“
Stan: „Co jsi to řekla?“
Buffy: „Hm, to je jen taková hříčka, Ad finem saeculorum, do konce věků.“
Stan: „Pěkná hříčka.“
Buffy: „Znám i lepší.“
Angel: „Na o myslím Stan čas nemá.“
Buffy: „Dobře, zasvětím ho jindy.“
Stan: „Můžu mít dotaz?“
Buffy: „Ale jistě, ptej se.“
Stan: „Kdy spíš? Celý den jsi vzhůru a noci taky.“
Buffy: „Proto taky vypadám takhle.“
Angel: „Ne, dnes v noci se Buffy pomocí magie spojila s Angelinou na moc dlouho.“
Stan: „Co telefony?“
Buffy: „Ona je v jiné dimenzi.“
Angel: „Nemohli bychom to dořešit jindy?“
Buffy: „Jo, jistě. Ale teď si musím jít zaběhat.“
Angel: „Půjdu s tebou.“
Buffy: „Jinou možnost nemáš. Stane, promluvíme si zítra ano?“
Stan: „Jistě.“
Ráno k nim do stanu vběhl Time, Buffy se zrovna oblékala a Angel seděl v křesle a četl si dopis,
který včera napsala Buffy. Time vypadal vystrašeně a pobouřeně.
Buffy: „Co se děje Time?“
Time: „Dan, on zmizel. Máte s tím něco společného?“
Angel: „Sakra, tak mě někdo předstihl?“
Buffy: „To není legrace Angele. Co se stalo, Time?“
Time: „On, naposledy ho viděli kolem půlnoci, teď ho nikde nemůžou najít, všechny věci má tady.“
Buffy: „Neví něco Stan?“
Time: „Ne, prý byl celou noc jinde.“
Angel: „Byl u nás.“
Time: „Vážně jsi mu nic neudělal Angele?“
Buffy: „Samozřejmě že ne, byl celou noc se mnou.“
Time: „Víš to jistě.“
Buffy: „Podezříváš ho snad?“
Time: „Mnohokrát prohlašoval že ho zabije.“
Buffy: „Kdyby to udělal, vystavil by jeho mrtvé tělo na bránu tábora jako odstrašující příklad. Nenechal by ho jen tak zmizet.“
Angel: „Nemusíš mi věřit Time, na tvé důvěře mi pramálo záleží.“
Buffy: „Angele, prosím.“
Angel: „Pro bych měl předstírat? Hnusíte se mi. Ano, měl jsem chuť ho zabít, ale Buffy řekla ať to nedělám a já jsem ji poslechl, byl jsem s ní.“
Time: „Dobře, budu vám to věřit.“
Angel: „Ne! Nevěřte mi to. Nestojím o vaši důvěru.“
Buffy: „Počkej Time, hned budu hotová. Počkej prosím venku.“
Time: „Jak si přeješ.“
Spražil Angela zlostným pohledem a odešel ze stanu, Buffy vzala do ruky první co měla nejblíže a praštila s tím Angela po hlavě.
Angel: „Za co to bylo?“
Buffy: „Potřebujeme Tima a je to Faithin bratr, buď na něj milý.“
Angel: „Nemůžu být milý na někoho, koho nesnáším, hnusí se mi, jak ti podlézá.“
Buffy: „Budeme to snášet už jen chvíli, slibuju něco s tím udělám.“
Angel: „Dobře, ale teď polož tu knížku.“
Buffy: „Pane bože promiň, já…nechtěla jsem.“
Angel: „Pojď ke mně.“
Buffy si m sedla na klín, objal jí a ona se mu ochotně schoulila v náruči.
Buffy: „Sotva jsem si zase uvědomila kdo jsem a myslela jsem si že bude všechno v pořádku, dějí se stále horší a horší věci.“
Angel: „Neboj, bude to v pořádku.“
Buffy: „A už měsíc jsem nezabila upíra, vážně mě to štve.“
Angel: „Nějakého ti najdeme, neboj.“
Buffy: „Nemůžu se ho dočkat.“
Angel: „Myslela jsi to vážně? Že žárlíš na ty holky?“
Buffy: „Ty nafintěný hubený z 18. století?“
Angel: „Hm.“
Buffy: „Asi jo, znaly tě jako člověka.“
Angel: „S tebou jsem víc člověk jako upír než tenkrát jako člověk.“
Buffy: „Mě by se líbilo žít v 18. století. Starat se jen, jak vypadám.“
Angel: „Ale ty jsi krásná i bez toho, snad ještě krásnější.“
Buffy: „To už nezamluvíš. Ale stejně děkuju.“
Angel: „Měla bys jít za Timem.“
Buffy: „Ne, měla bych si promluvit s Wesleym. Wesley, pojďte sem.“
V místnosti zavál studený vánek a objevil se Wesley, na oba se usmíval.
Wesley: „Stále spolu jak se dívám.“
Buffy: „Pochyboval jsi?“
Wesley: „No, když jsem viděl toho Tima, nebo jak se jmenoval…“
Buffy: „Wesley!“
Wesley: „Dobře, co pro mě máte?“
Angel: „nestačí, že jsme chtěli vidět starého přítele a zavzpomínat na staré časy?“
Wesley: „To jsi nikdy nedělal, Buffy na tebe sice má pozitivní vliv, ale až takový jistě ne.“
Buffy: „Když už jste tady, nemohl byste zkontrolovat malou Nellie?“
Wesley: „zkus jí důvěřovat milá Buffy. Víš že je legrační, jak mi chvíli vykáš a chvíli tykáš?“
Buffy: „Promiň, někdy mi to ujede.“
Angel: „Wesley, zlobíme se na tebe, nikdy se neukážeš.“
Buffy: „Dřív jsme spolu mluvili každý den a teď měsíc jste se neukázal.“
Wesley: „Nepotřebovala jsi mě, měla jsi dost problémů sama se sebou.“
Buffy: „Všechno víte?“
Wesley: „Občas na tebe dávám pozor.“
Buffy: „Tak to by ses mohl ukázat častěji, ne?“
Wesley: „Inu, mohl, můžeme zase obnovit naše každodenní schůzky.“
Buffy: „Prý obnovíme schůzky.“
Angel: „Miláčku, nikdy jsi mi neřekla, že se setkáváte s Wesleym tak často.“
Buffy: „Myslela jsem že to víš.“
Angel se usmál, „myslel jsem si že tě znám, ale stále mě překvapuješ.“
Buffy: „Čím? To s tou knížkou mě fakt mrzí.“
Angel: „Ne, to jsem mohl předpokládat. Ale Wesley, nenáviděla jsi ho.“
Buffy: „Jo, odmítl tě zachránit, když jsi umíral. Teď se už nezlobím, mám ho ráda, viď?“
Wesley: „Buffy je bystrá dáma, poznala že to bylo jinak.“
Buffy: „Říká že jsem bystrá.“
Angel: „Vy dva se proti mě brzy spiknete, stejně jako s Connorem. Jak to děláš?“
Buffy: „Já? Prostě mě všichni tví přátelé i syn milují. Mám charisma.“
Angel: „Charisma jo?“
Buffy: „Hm a to říká člověk který je mnou posedlý.“
Angel: „Posedlost je slabé slovo miláčku.“
Wesley: „Haló, jsou tu i mrtví.“
Buffy: „Říká že je mrtvý.“
Angel: „No a co, já s Buffy jsme teoreticky taky mrtví.“
Buffy: „Máme i hroby.“
Wesley: „Dobře, ale kdo je tu jen jako světlý obraz?“
Buffy: „Tohle kolo jste, jsi vyhrál.“
Angel: „Hm, ale co…“
Přerušil se, protože dovnitř vešel Time.
Buffy: „Měl jsi na mě počkat.“
„Tohle jsem ti měl donést.“ Řekl omluvně a podal jí menší obálku. Buffy si ji vzala a vytáhla z ní list papíru,
poslala Tima do jeho stanu a četla nahlas:
Buffy,
Obdivuji vás, jste nejkrásnější a nejšlechetnější žena, kterou jsem kdy viděl. Udělal bych pro vás všechno.
Pro začátek jsem vás aspoň zbavil toho otravného Daniela. Už vám nebude dělat problémy, postaral jsem se o něj.
Chtěl bych vás vidět o samotě. Přijďte prosím o půlnoci k poslednímu stanu tábora na západní straně.
Na všech třech se ukázaly naprosto rozdílné reakce. Buffy se začaly třepat ruce, uvědomila si,
že to kvůli ní autor vzkazu unesl, nebo i zabil Dana. Time byl zahanbený, že dovolil aby se něco takového stalo
a že z toho podezíral Angela. Angel nedokázal plně specifikovat všechny svoje pocity, střídala se v něm zlost,
smutek, zadostiučinění, vděčnost, snad všechno. Pevně Buffy objal, po tvářích jí tekly slzy, zase. Wesley
stále stál v rohu stanu, jediný, kdo o něm věděl byla Buffy, Angel si myslel že už odešel.
Wesley: „Buffy, je ti jasné co musíš udělat?“
Buffy: „Ano Wesi.“
Angel: „Ne, to nesmíš, nepustím tě. Jestli ublížil Danovi, může ublížit i tobě.“
Wesley: „Bohužel Buffy, musíš tam jít. Angel o tom nemusí vědět, pomůžu tise ho zbavit.“
Buffy: „Jak?“
Wesley: „To nech na mě, ještě přijdu.“
Buffy: „Dobře Wesley.“
Wesley zmizel a Buffy se otočila k Angelovi, upřela na něj uplakané oči, věděl co chce říct, ale
zadržel ji, položil jí prst na ústa. Nechtěl to slyšet.
Time: „Já, myslím raději půjdu.“
Nikdo si ho nevšímal, tak odešel a nechal to tak.
Buffy vstala, v roce měla stále list se vzkazem. Položila ho na stolek, šla do koupelny a
zavřela za sebou dveře. Angel nevědě, co tam šla dělat, nezajímal se o to, vstal a šel do pracovny.
Buffy se na sebe zatím dívala do zrcadla. Nesnášela ten odraz co tam viděla. Vztáhla ruku a zrcadlo pěstí rozbila,
hned se rozletělo na milión kousků. Otočila se a naprosto klidná vyšla z koupelny a šla ke skříni.
Svlékla si, co měla na sobě a místo toho si oblékla jen tričko, lehla si do postele, třásla se, i když
kolem bylo nesnesitelné horko, třásla se zimou. Chvíli koukala na zelenou látku stěny stanu, než konečně usnula.
Za půl hodiny vyšel Angel z pracovny, chtěl si s Buffy promluvit, ale pak uslyšel pravidelné oddechování,
Buffy nerušeně spala. Nedalo se říct, že nerušeně, protože se stále převalovala a házela sebou. Ale spala.
Nebo ne? Angel si klekl k posteli, takže mohl slyšet tlukot jejího srdce, tlouklo rychleji než normálně.
Hned mu došlo, proč šla spát v tak neobvyklou dobu, nespala, byla ve spojení s Angie. Odhrnul jí vlasy z tváře a políbil ji.
Vstal a šel ke křesu vedle postele. Za stolku vzal lístek se vzkazem, znovu a znovu ho četl a snažil se přijít na to,
kdo to psal. Kdo byl autorem dopisu a tak bláznivě zamilovaný do Buffy. Uslyšel venku kroky, do stanu právě vešel Stan.
Stan: „Nazdárek, přemožitelka spí?“
Angel: „Ne, můžeš klidně mluvit, nespí.“
Stan: „Ale vypadá jakoby ano.“
Angel: „Spojila se s Angelinou.“
Stan: „Aha, tak bys měl dát pozor aby to zase nepřehnala.“
Angel: „Miluje oceán.“
Stan: „Cože?“
Angel: „To je jedno, podívej co nám přišlo.“
Podal mu lístek, Stan ho rychle přejel očima, zezačátku se usmíval a pak se zachmuřil.
Stan: „Tak tě někdo předběhl.“
Angel: „Je mi líto tvého bratra.“
Stan: „Mě ne, byl to ožrala. Zasloužil si to.“
Angel: „Co s tím uděláme?“
Stan: „Ty se mě ještě ptáš? Považoval jsem tě za chytřejšího.“
Angel: „Půjdu tam místo ní.“
Stan: „Vidíš že to jde. Co byste dělali, kdybyste mě neměli?“
Angel: „Mám odpovídat?“
Stan: „To byla řečnická otázka.“
Angel: „Jenže co uděláme s Buffy? Ona tam chce jít, Wesley ji k tomu přemluvil.“
Stan: „Ten duch?“
Angel: „Přesně ten.“
Stan: „Já ji zabavím, nechám se třeba pořezat.“
Angel: „Hm, teď jsi mi vnuknul nápad, jak to vypadá se Sethem?“
Stan: „Už má jenom dietu a za chvíli ho pustí.“
Angel: „Co kdyby měl zrovna dnes večer komplikaci?“
Stan: „Ale jen planou.“
Angel: „Samozřejmě.“
Stan: „Dobře, o to se postarám.“
Angel: „Díky. Vypadá to, že už bude vstávat, počkáš?“
Stan: „Jo, dneska ji mám hlídat, do setmění. Proč jsi ale nehlídám v noci nevím, asi hlídá někdo jiný.“
Angel: „Já.“
Stan: „Taky mě to mohlo napadnout, viď?
Buffy se pohnula, trhla sebou na posteli a otevřela oči.
„Angelina se bude vdávat.“ Řekla potichu, když vstávala z postele.
„To snad ne.“ Odpovídal jí naprosto vystrašený Angel, ale ona se na něj jen usmála a sedla si mu na klín.
Buffy: „Jejda, kdybys viděl ten svůj obličej.“
Angel: „Ty jsi ale mrška, jsem viděl všechny svatý.“
„Nepřeháněj.“ Poškádlila ho a políbila na tvář, což jí oplatil vášnivým polibkem na rty.
Buffy: „Stane, dneska držíš stráž?“
Stan: „Už to tak vypadá.“
Buffy: „Hm, dnes to bude obzvlášť legrace.“
Angel: „Dobré zprávy?“
Buffy: „Už jsem říkala, Oz požádal Angelinu o ruku.“
Angel: „Nedělej si ze mě legraci. Moc dobře vím, že by to neudělal, když tam nejsme.“
Buffy: „Třeba se chtějí tajně vzít právě když tam nejsme, abys jim v tom nemohl zabránit.“
Angel: „Oz je správnej chlap, prvně by se zeptal mě.“
Buffy: „Hm, jen aby ses nedivil, ale prozatím to neplánují.“
Angel: „Ulevilo se mi.“
Buffy: „Ale plánují společné bydlení.“
Angel: „Budou bydlet u nás, ne?“
Buffy: „Angelina musí být v její dimenzi.“
Angel: „Tak půjde Oz tam.“
Buffy: „To taky nejde, kněžka nesmí mít přítele.“
Angel: „Tak ať bydlí tady a tam zároveň.“
Buffy: „Ty jsi se vším hned hotový, stejně jako Nellie.“
Angel: „A vy dvě zase všechno moc řešíte.“
Buffy: „Pamatuješ si ten malý domeček na okraji Londýna?“
Angel: „Jo, ten patří firmě, chtěli jsme tam bydlet.“
Buffy: „Tam bude bydlet Angelina s Ozem.“
Angel: „Proč ne u nás?“
Buffy: „Chtějí být samostatní.“
Angel: „Ale já chci, aby naše dcera bydlela s námi.“
Buffy: „Ale bude, neboj. Všechno zařídím, jen mi důvěřuj a nepleť se do toho. Budou bydlet v bytě ve firmě.“
Stan: „Vaše dcera je už dospělá?“
Buffy: „Říkala jsem ti přece že je kněžka Wicca.“
Stan: „A ta druhá?“
Buffy: „Přemožitelka, ale je jí teprve šestnáct.“
Stan: „Nejsi trochu mladá na dvě dospělé dcery a ještě kluka?“
Buffy: „Je mi skoro čtyřicet.“
Stan: „Lžeš.“
Buffy: „Ne, samozřejmě že nelžu. Maturovala jsem v roce 1999.“
Stan: „Takže jsi nesmrtelná?“
Buffy: „Tak nějak.“
Stan: „To je žúžo.“
Angel: „Zas tak moc ne.“
Buffy: „Jo, není nic horšího než manžel z 18. století.“
Stan: „Proč?“
Buffy: „Má utkvělou představu, že bude mít kupu dětí.“
Angel: „Není nic hezčího než dům plný dětí.“
Buffy: „Mě tři v pohodě stačí. S každým mám vždycky něco. Když se narodila Angelina, oslepla jsem a když Nellie,
málem jsem umřela. Jsem zvědavá co bude příště.“
Angel: „Já…“
Buffy: „Shh, nebudeme o tom teď mluvit, ano?“
Angel: „Dobře.“
Stan: „Jejda s vámi je opravdu zábava. Už vůbec nelituji, že jsem to přijal.“
Buffy: „A počkej až poznáš Spikeyho, Dawn, Will, Alexe, Angelinu, Oze, Nellie a všechny.“
Angel: „Se Spikem bude mít největší zážitky.“
Buffy: „Jejda, tak se mi po Spikeym stýská.“
Angel: „To snad nemyslíš vážně, konečně máme od toho otravy klid a tobě se stýská.“
Buffy: „Haha, Spike je zábavný, mám ho ráda a s tím nic nenaděláš.“
Angel: „Se mnou snad není zábava?“
Buffy: „Ale to víš že ano miláčku, větší něž s ním.“
Angel: „Taky jsem lepší než Peroxid.“
Buffy: „Ale Angele, jsi jako puberťák, proč se s ním musíš stále srovnávat?“
Angel: „Není moc lehký být pod jednou střechou s tvým bejvalým.“
Buffy: „To si děláš legraci, ne?“
Angel: „Vlastně ano, ale to máš jedno.“
Buffy: „Vidíš Stane co mi ten proklatý upír dělá?“
Stan: „Snaží se tě naštvat.“
Buffy: „Ale to se mu nepovede a může za to být rád, protože když je přemožitelka naštvaná, dělá upírům škaredé věci.
Hádej, kdo je tu široko daleko jediný upír?“
Angel: „Pch, nikdy bys mě nedokázala přemoct.“
Buffy: „Kdykoli.“
Stan: „Okej, tak to by pro dnešek stačilo, vyřídíte si to jindy.“
Buffy: „Meče.“
Angel: „Okej, kdykoliv.“
Buffy: „Dnes v noci.“
Angel: „Dobře.“
Stan: „Ne, počkejte, nemůžete se přece bít.“
Buffy: „Proč ne?“
Angel: „Normálně spolu bojujeme s meči.“
Stan: „Můžete se zabít.“
Buffy: „Proč bychom to dělali?“
Stan: „Jejda, s vámi bude ještě legrace.“
Je půlnoc, Angel stojí u posledního stanu na jižní straně tábora a čeká až přijde, kdo poslal Buffy vzkaz,
tu zatím zaměstnává Stan na ošetřovně. Zrovna kontrolovala Setha, když jí Chris přinesl malou obálku s lístkem.
Snažila ses mě zbavit, ale já se nenechám. Přijď za půl hodiny za Timův stan, nebo Seth zemře.
Hezky se o něj staráš a tak bys jistě byla nerada, kdyby teď zemřel, viď?
Buffy si lístek přečetla. Bylo jí jasné co myslí tím, že ho chtěla přechytračit,
znala Angela dost dobře na to, aby věděla proč ji zavolali k Sethovi, když je naprosto v pořádku.
Proto nikomu o lístku neřekne a půjde tam sama, nemůže dovolit aby se ještě někomu něco stalo.
Zbavila se Stana a šla ke stanu Tima, nikoho zprvu neviděla, ale pak se někdo objevil, měl na sobě uniformu a stál ve stínu,
nepoznala kdo to je, ani podle hlasu.
Buffy: „Kdo jsi?“
Muž: „To není důležité, hlavně že já vím kdo jsi ty.“
Buffy: „Nevíš kdo jsem.“
Muž: „Vím o tobě všechno Buffy. Jsem tebou posedlý, nemůžu spát. Všechno jsem si o tobě zjistil, všechno o tobě vím.“
Buffy: „Kdybys věděl všechno, bylo by ti jasné, co teď udělám.“
Muž: „Vím co uděláš, nic. Nedokážeš ublížit živé duši. Ano vím o tobě všechno.“
Buffy: „Myslím že brzy změním zásady a ublížím ti.“
Muž: „Stále mám v moci Sethův život.“
Buffy: „Pch, jsi jen zrůda.“
Muž: „Snad, ale stejně tě přitahuju, poznám to.“
Buffy: „Jsi blázen.“
Muž: „Nejsem. Znám tě, vím kdo jsi Buffy Anne Summersová. Taky vím že každou noc usínáš v náruči svého manžela a že si myslíš že ho miluješ.
Vím taky, že máš v poslední době špatné sny, předtuchy, že nevíš kdo jsi.“
Buffy: „Pch, nic o mě nevíš. Tohle je jen slupka, kterou umí každý prokouknout. Nevíš kdo jsem opravdu.“
Muž: „Ale vím, nikdy jsi neměla cos chtěla, toužíš mít svůj klidný život. Hledáš, kdo by ti ho mohl dát, ale dosud jsi ho nenašla.
Hledáš totiž i sama sebe.“
Buffy: „Žvásty, je mi jasné kdo jsem. Zrodila jsem se ze síly, abych s její pomocí zabíjela zrůdy, zrůdy jako jsi ty.“
Muž: „Ano i to vím, jsi přemožitelka. Obětovala jsi celý svůj život jen svému poslání.“
Buffy: „Říkala jsem ti že nic nevíš, byl to naopak, obětovala jsem své poslání svému životu.“
Muž: „Ano, to si myslíš ty, ale kdybys chtěla, mohl bych ti pomoct. Milovat tě a pomoci ti najít samu sebe.“
Buffy: „Přišel jsi pozdě, mě už někdo miluje.“
Muž: „Ne, nemiluje jde mu jenom o sex s hezkou ženou. Může se cítit nadřazený, protože má v moci přemožitelku.“
Buffy: „Nic o mě nevíš, nic. Právě že o sex nejde ty pako. Neznáš mě, ani jeho. Nemůžeš chápat, kdo jsem. Nevíš ani kdo jsi ty, ty trosko.“
Muž: „Znám tě, Summersová, mě neunikneš.“
Buffy: „Hm, nepokouším se o to. Nebojím se tě.“
Muž: „nechci aby ses mě bála, chci aby sis uvědomila že nemiluješ jeho ale mě.“
Buffy: „A ty bys měl pochopit, že potřebuješ pomoc psychiatra hochu. Máš to v hlavě pomíchané.“
Muž: „Tak ať, ale jedno vím jistě. Jsi moc vznešená žena, na to aby tě miloval on. Miluji tě já.“
Buffy: „Co z toho? Myslíš že mi na tom záleží jestli mě miluješ? Neodvážíš se mi ani ukázat svoji tvář.“
Muž: „Ne, protože zatím nechci abys mě poznala, nechám tě přemýšlet, lámat si hlavu. Hádanky máš ráda.“
Buffy: „Nemám a hrát si se mnou nebudeš. Nejsem hračka a ještě k tomu nemáš moc, jak mě ovládnout.“
Muž: „Jsi si tím jistá? Pamatuj, znám tě, Dorotko.“
V tu chvíli muž zmizel. Buffy byla naprosto klidná, až se tomu sama divila, že ji muž vůbec nevyvedl z míry.
Pomalu šla zpátky do svého stanu, přemýšlela, kdo by ten muž mohl být, že si je tak jistý, že ji zná.
Najednou za sebou někoho cítila, prudce se otočila.
„Ah, to jsi ty?“ Mluvila na postavu zahalenou ve tmě.
„Ano, jsem to já. Nečekala jsi mě, viď?“
„Abych pravdu řekla, ne. Myslela jsem že jsi už došla pokoje.“
„Ano, ale teď mě přepadla jakás nostalgie, chtěla jsem tě vidět.“
„Connor tu není, stejně bys s ním mluvit nemohla.“
„Nejsem tu kvůli Connorovi, ale kvůli tobě.“
„Mě?“
„Nikdy jsem ti nepoděkovala, jak ses mi o Connora postarala. Jsem ráda, že jsi to byla ty a ne některá z těch náhražek. Angel miluje jen tebe.“
„Já jeho taky.“
„Udělá pro tebe všechno, zahřála jsi mi srdce, když jsi přijala i Connora, protože i on je jeho součástí.“
„Děkuju že jsi to řekla.“
„Neříkej mu, že jsi se mnou mluvila.“
„Nemusíš se bát.“
„Hlavně ho dál miluj, neubliž mu. Ty jediná mu dokážeš ublížit až do hloubi duše.“
„Něco se stane, viď?“
„Ano, ale víš že ti to nesmím říct. Hlavně si spolu užívejte života. Nevíte jak dlouho to bude. Teď už půjdu. Mějte se hezky.“
Postava teď zmizela úplně. V Buffy se mísily zvláštní pocity. Chtěla jí něco naznačit, jistě, ale co?
Mezitím došla do stanu, Angel tam ještě nebyl. Asi ještě čekal na jižní straně tábora. Buffy se prvně rozmýšlela,
jestli pro něj zajde, ale jistě by se na ni zlobil, že za "ctitelem" šla a proto ví, že už za ním nepřijde. Rozhodla
se tedy, raději na něj počkat. Čekala hodinu, dvě, dokud neusnula. Probudila se až před svítáním, Angel tam stále nebyl,
ale zato tam bylo něco jiného. Menší obálečka, která jí byla už důvěrně známá. Otevřela ji, v ní byl opět menší
lístek popsaný roztržitým mužským písmem.
Vypadáš krásně když spíš, umět jen trochu kreslit namaloval bych tě. Byla jsi jako andílek,
ovšem s ďáblem v těle. Doufám že se ti spalo pěkně, vypadala jsi pokojně. Stále se snažíš zjistit kdo jsem?
Ale jistě, to bys nebyla ty viď? Chtěl bych se tě ptát, jak ses cítila v těch mnoha situacích, kdy jsi byla
přemožitelkou. Mě teď ale zajímá jen, jaká jsi jako žena. Brzy jistě zjistíš kdo jsem, ale prozatím si s tím
lam svoji krásnou hlavinku. Brzy nashledanou, Dorotko.
‚Panebože, on tu byl, když jsem spala‘ Proběhlo jí hlavou jako první. Snažila se myslet racionálně.
Stále se jí ale třepaly ruce jen při pomyšlení, že ten chlap byl v jejím stanu, když spala. Pak uslyšela kroky,
nevzhlédla od dopisu, protože jí bylo jasné, kdo přichází. To se Angel musel vrátit, protože začínalo svítat.
Našel ji, s dopisem v rukou. Beze slova mu ho podala, rychle ho přečetl a zamračil se.
Angel: „Setkala ses s ním?“
Buffy: „Potkala jsem ho, když jsem šla z ošetřovny.“
Angel: „Sama?“
Buffy: „Ano, Stan zůstal tam.“
Angel: „Měl tě v noci hlídat, věděl že budu pryč.“
Buffy: „Řekla jsem mu že jdu za tebou, jenže ty jsi tu nebyl.“
Angel: „Sakra, ten chlap ti mohl ublížit.“
Buffy: „Nemohl, protože bych se vzbudila.“
Angel: „Kde to leželo?“
Buffy: „Na stolku hned u vchodu, nešel blíž protož věděl, že bych se vzbudila.“
Angel: „Aspoň že to. Co ti říkal?“
Buffy: „Obvyklé nafoukané řeči, jak tě mám opustit a začít si s ním atd.“
Angel: „Dorotko, proč ti říká Dorotko?“
Buffy: „Tak mi říkal kdysi táta.“
Angel: „No jistě, Dorothy Hamill.“
Buffy: „Ty si to pamatuješ?“
Angel: „Jak by ne, málem mě zabili.“
Buffy: „Ale jak to může vědět on, i kdyby četl Gilesovi deníky. Tam to přeci nemůže být.“
Angel: „Možná tě zná už z dřívějška.“
Buffy: „To by byla moc velká náhoda.“
Angel: „Náhoda je jen zakuklená nevyhnutelnost.“
Buffy: „Toho neznám.“
Angel: „Ale nějaký Evropan, nejspíš z nějaké menší zemičky.“
Buffy: „Aha, ale asi měl pravdu.“
Angel: „Bohužel. Co budeme dělat?“
Buffy: „Ty se hlavně prospíš, vypadáš strašně.“
Angel: „A ty?“
Buffy: „Musím se proběhnout, jen ať si Stan trochu protáhne nohy.“
Angel: „Dobře, budu na něj spoléhat.“
Buffy už se vracela s trmáceným Stanem do tábora, když proti ní vyběhl Leo.
Buffy: „Co se děje, lvíčku?“
Leo: „Mám pro vás tohle.“
Buffy: „Od koho to je?“
Leo: „Nevím, mám to jen předat.“
Buffy: „Díky.“
Buffy od něho obálku vzala, hned ji otevřela. Vytáhla z ní lístek. ‚Jak nečekané‘ pomyslela si a potichu si přečetla těch pár řádek.
Odloučení chabé city tlumí a silné zvětšuje, tak jako vítr zhasíná svíčky a rozdmychává oheň. Rochefacould.
Co bys řekla na to, kdybych tě s tvým mužem na chvilku odloučil? Uvidíme, jaká je vaše láska. Schválně,
čekám jaká bude tvoje reakce. Uvidíme, jak dobře tě znám, Dorotko.
Buffy nestačila ani vydechnout, když dopis přečetla, prvně jí nohy ztuhly jakoby byly z olova a pak se samy od sebe rozběhly.
Hlavu měla prázdnou a myslela jen na jediné, Ve dne se Angel neprobudí, pokud někdo přijde do stanu. Stan vůbec nic nechápal,
jen za ní stál. Potom se rozběhla, nikdy neviděl někoho tak rychle běžet, zůstal po ní ležet na zemi jen popsaný lístek.
Zvedl ho, přečetl a pak pochopil, rozběhl se za Buffy, jak nejrychleji mohl. Buffy se cestou ke stanu jen modlila, aby přišla včas.
Byla zalitá potem a nemohla dýchat, ale brzy se dostala před stan, skoro se bála vejít, aby nezjistila, že přišla pozdě.
Když se k tomu odhodlala, našla tam klidně spícího Angela. Vedle vchodu na stolku našla další obálku, neměla skoro odvahu ji
otevřít, třepaly se jí ruce. Pak vytáhla z obálky lístek a něco malého, vypadalo to jako prsten, který…. Ale to nemohla být
pravda. Podívala se na ruku, prsten Kladahů byl stále tam kde obvykle, obrácený srdcem k tomu jejímu. Přečetla si lístek,
doufala, že se jí tím aspoň něco osvětlí.
Ano, tvá reakce byla naprosto předvídatelná. To by přemožitelka být neměla, ne? Nic jsem tvému upírovi neudělal,
neměl jsem proč, sama brzy zjistíš, že ho nemiluješ. Oh, a teď k mému malému dárku. Umím si představit tvoji reakci,
když sis ho z obálky vysypala na ruku. Zkontrolovala jsi, zda je jeho dvojče kde má být viď? Nemusím se ptát, vím to
skoro stoprocentně. Abych pravdu řekl, docela pěkný šperk, pěkně ti tím naznačil, jak tě miluje. Ale kus stříbra ještě nemusí nic znamenat,
s láskou to nemusí mít nic společného. Nevadí, časem na to přijdeš sama. Zatím si Dorotko užívej domnělého štěstí. Zase se uvidíme…
Trochu se uklidnila, položila obálku i s lístkem a prstenem na stůl a šla k Angelovi, klekla se vedle postele,
podívala se mu do tváře. Přejela mu po ní rukou, vstala a vrátila se zpátky ke stolku. Přemýšlela, jak se může
spolehlivě zbavit stříbra. To už ale doběhl do stanu i její společník v běhu Saharou. Podíval se k posteli,
kde nerušeně spal Angel, položil lístek k tomu druhému na stolek.
„Díky bohu.“ Vzdychl a posadil se do křesla, Buffy se taky posadila, ale stále nebyla schopna slova.
„Jsi v pořádku?“ Ptal se jí starostlivě Stan a chytil ji za ruku. Ani neplakala, nehýbala se, vypadala jako duchem nepřítomná a ve
světě ztracená. Upřela na něj oči, byly tak prázdné, beze strachu, bez vděku, bez radosti i bez obvyklé šibalské jiskry.
„Buffy? Jsi v pořádku?“ Měl strach, její tvář postrádala jakýkoli výraz.
Buffy: „Co? Já…. Ne.“
Stan: „Bál jsem se o tebe.“
Buffy: „Málem ho kvůli mně zabil.“
Stan: „Nikdo není dost silný, aby ho mohl zabít.“
Buffy: „Ve dne ano, ve dne je zranitelný.“
Stan: „On ne, to bys mohla vědět.“
Buffy: „Darla mě varovala, ale já ji neposlechla. Už ho nesmím nechat samotného.“
Stan: „Kdo je Darla?“
Buffy: „Ten člověk, je posedl, myslí si že mě zná a může odhadnout každý můj krok.“
Stan: „Kdo je Darla?“
Buffy: „Angelova bývalá.“
Stan: „Kde jsi ji potkala?“
Buffy: „Včera, po schůzce s tím chlapem.“
Stan: „Jak to?“
Buffy: „Je už roky mrtvá.“
Stan: „Aha, je ti už lépe?“
Buffy: „Ne, není. Nemůžu dýchat.“
Stan: „Je to v pořádku, nic se nestalo.“
Buffy: „Já… já vím, nic se nestalo.“
Stan: „Všechno je v pořádku.“
Buffy: „Nechápu proč mi to dal.“
Stan: „Co je v tom dalším?“
„Jen si ho přečti.“ Vybídla ho a podala mu papír. Rychle ho přečet a překvapeně k ní vzhlédl.
Stan: „Co je to za prsten?“
Buffy mu ukázala ten, který měla na ruce. „Prsten Kladahů, dal mi ho Angel k sedmnáctým narozeninám.“
Stan: „Opravdu hezký.“
Buffy: „Díky němu se vrátil z pekla.“
Stan: Takže má pro tebe velkou cenu.“
Buffy: „Je nedocenitelný.“
Stan: „Jak to může všechno vědět?“
Buffy: „Nevím, o tom prstenu to vím jen já a on. O Dorotce taky, kromě rodičů.“
Stan: „Odkud může znát všechny ty informace.“
Buffy: „Nemám tušení, většinu víme jen já a Angel.“
Stan: „Možná nám o tom řekne víc Angel.“
Buffy: „Teď ho ale budit nebudeme, celou noc nespal.“
Stan: „Fakt?“
Buffy: „Čekal na toho muže.“
Stan: „Stejně je to všechno zvláštní, ví takové věci.“
Buffy: „Opravdu si začínám připadat, jakoby mě znal a věděl o mě všechno.“
Stan: „To přece není možné, nebo je?“
V tu chvíli se Angel probudil, posadil se na posteli a koukal na ně.
Angel: „Pořádáte party a mě jste nepozvali?“
Buffy: „Dobré ráno, miláčku, dostali jsme dva dopisy.“
„To se snad ani nemuseli obtěžovat.“ Řekl ironicky Angel a vzal si od ní dopisy, Buffy si sedla vedle něj.
Angel: „Zajímavé. Jak to může vědět? A ještě k tomu napsal špatně Rochefoucaulda.“
Buffy: „Miláčku, to není možný.“
Angel: „Neboj, jsem tady ne?“
Buffy: „Vážně jsem se ho nebála, dokud mnou byl jen posedlý a psal mi dopisy, ale teď se ho vážně bojím, co když někomu opravdu ublíží?“
Stan: „Říkala jsi, že někdo umře.“
Buffy: „Ještě neumřel.“
Angel: „Máš svůj prsten, miláčku?“
Buffy: „Samozřejmě, nesundávám ho ani na hlídky.“
Angel: „Jak může tohle všechno vědět?“
Buffy: „Mysleli jsme, že nám to snad řekneš ty.“
Stan: „Takže taky nic nevíš?“
Angel: „Je ješitný, sebejistý, myslí si že o tobě ví všechno. Jistě ti něco prozradí, aby si udržel tvoji pozornost.“
Buffy: „Snad, bojím se co přijde příště.“
Stan: „Klidně bych se vsadil, že brzy napíše Pouštní vílo.“
Buffy: „Třesu se, jen na to pomyslím.“v
Angel Buffy pevně objal, stulila se mu v náruči.
Stan: „Dorotko, proč ti neříká jménem?“
Buffy: „Nevím, ale jistě mi to brzy řekne.“
Stan: „Snad, protože předtím jsi vypadala hrozně. Nikdy jsem neviděl někoho tak rychle běžet.“
Buffy kývla a zavřela oči.
Stan: „Pěkně se nám střídáte.“
Angel: „Shh, spí lehce se probudí.“
Buffy běžela táborem, stále se ohlížela za sebe, pak najednou stál před ní. V uniformě,
skrytý v temnotě s ním tam byla ještě nějaká postava.
Muž: „Ahoj Dorotko, tak jsem tady.“
Buffy: „Co po mě chceš?“
Muž: „Ty to nevíš?“
Muž vyšel z temnoty, postava s ním byl Angel a muž mu hrozil kolíkem u srdce.
Buffy: „Angele, ne!“
To se probudila, stále byla v Angelově náručí, jako když usínala.
Angel: „Já jsem tady, něco se ti zdálo.“
Buffy: „Nejspíš.“
Stan: „Co se ti zdálo?“
Buffy: „Já, vím kdo to je.“
16. kapitola