Andílek

Andílek - 16. kapitola

Autor: Annys

Oba se na Buffy podívali, neočekávali tak rychlé rozuzlení celé kauzy.
Angel: „Kdo to je, miláčku?“
Buffy: „Počkej, já…“
Stan: „Jsi v pořádku?“
Buffy: „Jo, on je to Dan.“
„Dan?“ Vykřikli Angel i Stan společně.
Buffy: „Ano dámy a pánové, největším odhalením dnešního večera je, že se Dan chlubil tím, že se zabil.“
Angel: „Ale jak to mohl všechno vědět?“
Buffy: „To už v titulkách nebylo.“
Stan: „Proč by to brácha dělal?“
Angel: „Vsadil se, že dostane Buffy do postele a chtěl to uskutečnit za každou cenu.“
Buffy: „Brilantní plán. Odpoutal by mě od tebe, pak by vstal z mrtvých a já bych se mu vrhla kolem krku.“
Angel: „Háček byl jen v tom, že…“
Přerušil se, protože do stanu vešel nějaký vojín.
Vojín: „Promiňte, že vás ruším, ale mám tu pro vás nějaký dopis.“
Buffy: „Od koho?“
Vojín: „To nevím, mám to jen doručit.“
Buffy: „Dobře.“
Vojín jí obálku předal a hned odešel. Buffy obálku otevřela a vytáhla z ní list papíru. Začala přítomným hlasitě předčítat znění vzkazu.

Jistě si stále lámeš hlavinku, kdo jsem viď? Nebude to dlouho trvat a dozvíš se to. Nejvíc tě ale zaráží, jak o tobě můžu tolik věcí vědět. Ano, je to nepochopitelné. Řekl mi to přítel a v domnění, že studuji historii, mi půjčil všechny deníky vašich pozorovatelů. Všechno jsem se tam dozvěděl, byli opravdu podrobné. Včetně všeho, co se týká kletby tvého mužíčka. Bylo to asi hrozné zjištění, že jsi z něj udělala monstrum. Potom ti utekl do L. A., bože jak jen to ten pozorovatel psal. Ano, „nikdo z nás nemůže najít způsob jak jí pomoci, bojím se, aby se ve smutku nenechala zabít. Dlouho je psychicky na dně a brzy jistě přijde další rána, kterou by už nemusela zvládnout. Na přemožitelku je příliš citlivá, jednou ji to bude stát život.“ Moc hezky to pan Giles napsal, škoda že jsem tě tenkrát neviděl. Byla jsi jistě krásná ve svém smutku, ano pak přišlo to s jeho bývalou, s Darlou. Taky s ní spal jen jednou, a jak to dopadlo? Přitáhl si sebou spratka, který není nikým a nikoho. Vychovali ho cizí lidé, jeho rodiče ho nemilovali. Ale ty jsi citlivá, slitovala ses nad ním a dala jsi mu dlouho hledanou mateřskou lásku. To sice už v denících nebylo, ale je mi to jasné. Něco mi taky řekl dobrý přítel Time, naivka. Nevadí. Stále si myslíš že je ten upír láska tvého života? Nikdy jste se nemilovali, šlo jen o iluzi. Iluzi, kterou vytvořil, protože si chtěl pohrát s přemožitelkou. Považoval to za veliké vzrůšo. Nesnaž se na mě vyrukovat s tou pohádkou o duši, tu tvůj druhý upírek neměl a jak sis s ním užívala… Tolikrát jsi zachránila svět, teď je na čase aby někdo zachránil tebe, otevřel ti oči. Abys konečně viděla pravdu. Zatím k tomu ale není vhodný čas. Brzy se uvidíme, Dorotko…

Buffy začínala nějaké věci chápat, ale z některých věcí jí bylo na zvracení.
Angel: „Dan je docela sebevědomý chlapík.“
Stan: „To ano, ale nevím jak se z něho mohl stát takový maniak.“
Buffy: „Asi probouzím v chlapech monstra.“
Angel: „Ale miláčku, jsi to nejsladší co na světě může být.“
Buffy: „Jako čokoláda?“
Angel: „Trochu jiným způsobem.“
Stan: „Bude poledne.“
Buffy: „Co to znamená? Máš hlad?“
Stan: „Celkem ano.“
Buffy: „Nechám něco donést i tobě, když přinesou jídlo mě.“
Stan: „Fakt se vyplatí mít za přátele zrovna vás dva.“
Angel: „Plynou ti z toho jistě výhody.“
Buffy: „Řekni to prosím tomu chlápkovi co stojí před stanem. Potom ať vypadne.“
Stan: „Tam někdo je?“
Buffy: „Ano, stojí tam, co ses vrátil.“
Stan: „Nikoho jsem neviděl.“
Buffy: „Věř mi.“
Stan odešel ven ze stanu. Buffy se konečně posadila vedle Angela na postel. Chytili se za ruce, jako tajní milenci a vrhali po sobě žádostivé pohledy. Pak se s velkým zakašláním vrátil Stan.
„Opravdu tam byl, nechá nám to přinést.“ Prohodil jen tak mimochodem, když si sedal.
Buffy: „Hm, začínám mít taky hlad.“
Stan: „Dneska bude zase nějaká obarvená šlichta.“
Buffy: „Mýlíš se, já nedostávám stejné jídlo jako vy.“
Stan: „Tomu říkám rovnoprávnost.“
Buffy: „Já se o to neprosila.“
Angel: „Stejně to nejí.“
To už ale do stanu vcházel Martin přetížený tácem s dvěma porcemi jídla. Položil to na stůl.
Buffy: „Díky Martine, zůstaň tady.“
Stan: „Kdo to je?“
Buffy: „Syn kuchaře, nosí mi jídlo.“
Martin: „Potřebuješ ještě něco?“
Stan: „On ti tyká?“
Buffy: „Samozřejmě. Martine, vyprávěj mi, jak se ti tu líbí.“
Martin: „Jiný domov neznám.“
Buffy: „Matka pracovala v táboře?“
Martin: „Ošetřovala raněné.“
Buffy: „Takže jsi v táboře od narození?“
Martin: „V tomhle ne, původně jsme byli u jiné čety.“
Buffy: „Máš hlad?“
Martin: „Ano.“
Buffy: „Vezmi si moje jídlo, ať Stan nejí sám.“
Martin: „Děkuju, Buffy.“
Buffy: „Nemáš zač, potřebuješ to víc jak já.“
Jenže Stan měl svoji porci jídla už v sobě a spokojeně se rozhlížel kolem sebe, že by ještě snědl postel.
Stan: „To je něco jinýho než ta břečka co dostáváme my.“
Buffy: „Vidíš, když budeš často tady, budeš jíst tohle.“
Stan: „Můžu se sem nastěhovat?“
Buffy: „Pokud ti nevadí tma.“
Už dojídal i chlapec.
Buffy: „Tak co, dobré?“
Martin: „Ano, výborné.“
Buffy: „Tak tatínka pochval, a že mu děkuji.“
Martin: „Vyřídím. Můžu jít?“
„Běž.“ Dovolila mu roztomile Buffy a usmála se na něj. Chlapec hned s díky vyběhl ze stanu.
Stan: „Nevěděl jsem, že tu jsou tak malé děti.“
Buffy: „Musí to být hrozné, myslíte, že chodil do školy?“
Stan: „Asi ti tu vážně chybí tvoje děti, adoptovala sis tu jiné.“
Buffy: „To ne, jen je mi ho líto, umřela mu maminka a on teď kočuje s táborem a nosí nějakým vyšším jídlo. Třeba takovým kačenám jako mě.“
Stan: „Nebo mě.“
Angel: „Hm, kdy jsi naposledy jedla? Vždycky to dáváš tomu chlapci.“
Buffy: „Jedla jsem včera večeři.“
Angel: „Dnes nic?“
Buffy: „Nemám hlad.“
Angel: „Měla bys jíst.“
Buffy: „Neboj se Angele, jsem v pořádku.“
„Stane, co tu děláš? Máš je hlídat, ne tady vysedávat!“ okřikl Stana Time hned jak vešel do stanu.
Stan: „A tak na ně nedávám pozor?“
Time: „Nebuď drzý, nebo dostaneš trest. Jak se zdraví nadřízený?“
Stan lenivě vstal a zasalutoval.
Angel: „No Time a co se dělá, když přijdeš do cizího stanu?“
Time: „Na čí jsi straně?“
Angel: „Na své, tak co uděláš?“
Time: „Dobrý den, omlouvám se, že ruším.“
Angel: „Vidíš. Co potřebuješ?“
Time: „Druh část čety přijde až za námi do Ulirie, mají po cestě nějaké komplikace.“
Stan: „Nebude nás málo?“
Time: „Ne, náš počet je dostačující.“
Buffy: „Ještě něco Time? Ještě tu potřebujeme dořešit.“
Time: „Nic, můžu odejít?“
Angel: „Nashledanou Time.“
Time odešel ze stanu a Buffy se na tváři objevil úsměv.
Stan: „Díky, Angele.“
Angele: „Prostě nesnáším nevychované lidi. AB IPSO LARE INCIPE. Zameť si prvně před vlastním prahem.“
Buffy: „V 18. století se hodně bralo na způsoby, víš?“
Stan: „Chápu. Vážně zvláštní člověk.“
Buffy: „Bude i hůř, ještě neznáš to nejlepší.“
Stan: „Abych pravdu řekl, já moc nedával pozor, když všichni hltali historii přemožitelek.“
Buffy: „To je jedině dobře.“
Angel: „Co že tu vlastně probíráme?“
Buffy: „To není důležité.“
Stan: „To abych šel, ne?“
Buffy: „Neblázni, kam bys chodil, Time na tebe teď bude nejspíš trochu naštvaný.“
„Tak co, jaký je?“ Ozvalo se z rohu, ale slyšela to jen Buffy, obrátila se k hlasu, patřil Faith.
Buffy: „Nechci ti lhát, zezačátku docela v pohodě, ale začíná mi lézt na nervy.“
Faith: „Já ti taky lezla na nervy, zvykneš si.“
Buffy: „Doufám.“
Faith: „Mohla by ses o něj prosím postarat?“
Buffy: „Mám ho vzít pod ochranná křídla?“
Faith: „Prosím.“
Buffy: „Když to chceš ty, udělám to. Už víš, co mu chceš říct?“
Faith: „Ne, ale poslední dobou jsem ho pozorovala. Je zmatený.“
Buffy: „Neboj, postarám se o něj.“
Faith: „Díky, Buffy.“
Buffy: „To je dobrý, jednou mi to možná vrátíš.“
„Spolehni se B.“ Spiklenecky na ni mrkla a rozloučila se.
Angel: „Kdo to byl?“
Buffy: „Faith, dělá si starosti o Tima.“
Angel: „Má proč.“
Stan: „S těmi duchy je to vážně hustý. S kým jsi se ještě poslední dobou setkala?“
Buffy: „Nepamatuji se, už to nevnímám jako nějakou zvláštnost.“
Angel: „Hank a Joyce tu byli. Buffyini rodiče.“
Buffy: „Oh ano, ten otrava.“
Stan: „Neuvěřitelné, chtěl bych se setkat s Chaplinem, šlo by to?“
Buffy: „Bohužel, tohle není pro soukromé pobavení.“
Stan: „Naštve.“

Druhý den, hned po svítání přišel Stan, Buffy s Angelem ještě leželi v posteli a vůbec se jim nechtělo vstávat.
„Uh, nejdu nevhod?“ Zakoktal Stan, když je viděl.
Buffy: „Ani ne, stejně jsme chtěli vstávat.“
Stan: „Nejsi nahá?“
Buffy: „Ne, měla bych?“
Stan: „Já jen, chtěl bych ještě žít.“
Buffy: „neboj, Angel má dnes dobrou náladu, viď miláčku?“
Angel: „Ale jistě. Slunce svítí, ptáčci zpívají, poušť je vyprahlá…“
Buffy: „Já ale musím vstávat, ty se nenechej rušit.“
Buffy vstávala a Angel ji chytil kolem pasu a přitáhl ji zpátky na postel.
„Vážně už musím vstávat.“ Neříkala to ale moc přesvědčivě, oba se podívali směrem, kde stál Stan a našli ho sedět pohodlně v křesle a číst knížku.
Angel: „Aspoň že nestojí u vchodu a nezírá jako Time.“
Buffy: „Prosím… musím jít.“
Angel nahodil smutný štěněčí pohled, Buffy tím ale nepřesvědčil, jen ho políbila a vytáhla si ze skříně oblečení. Pak se odběhla do koupelny převléknout.
Stan: „Ta ženská tě jednou zabije, hochu.“
Angel: „Ale bude to krásná smrt.“
Stan: „To jistě.“
Stan ani nevzhlédl od knížky, jen konstatoval, že je Angel ztracený případ a dál si četl. Pak Buffy vyběhla z koupelny, na sobě měla zelené maskáčové kalhoty a zelený top.
Angel: „No, takhle nikam nejdeš.“
Buffy „Co se ti na tom nelíbí?“
Angel: „Hm, nejsi dostatečně oblečená.“
Buffy: „Máme jednadvacáté století a venku je horko.“
Angel: „Dobře, ale jestli na tebe bude někdo koukat…“
Buffy: „Dám si na hlavu pytel.“
Stan: „Takže můžeme jít?“
Buffy: „Samozřejmě.“
Do stanu zrovna vběhl Time.
„Naštěstí jste vzhůru, příšerná věc.“ Vykřikl hned ode dveří Time.
Angel: „Au, pozor.“
Time: „Promiň, nechtěl jsem.“
Angel: „To je dobrý.“
Buffy: „Tak co se stalo, Time?“
Time: „Našli Dana.“
Buffy: „Kde? Odveďte nás k němu.“
Time: „Pojďte se mnou.“

Time je odvedl do jednoho z krajních stanů, na přenosném lůžku tam leželo tělo, málo se z něho už dalo rozpoznat. Buffy se obrátil žaludek. Muž, který tam byl si jí všiml a raději tělo zakryl. Dan ji odvedl k menšímu stolku. „Tady jsou věci, které jsme u něj našli.“ Ukázal Time na stolek, Buffy ho zběžně přelétla očima. Bylo na něm pár osobních věcí, nůž, pistole, pero a papíry a taky jeden zčásti popsaný.
Buffy: „Můžu?“
Time: „Samozřejmě.“
Buffy vzala list papíru do ruky, přelétla ho očima, bylo jí jasné, že je to další dopis pro ni, který nestačil poslat.
Stan: „Přečti to.“
Stan ji k tomu vyzval a na znamení do ní i šťouchl. Buffy lístek pevně sevřela v dlaních a předčítala ho nahlas:

Dorotko, má milá, krásná Dorotko. Myslím že jsem ti nasadil pěkného brouka do hlavy, co? Jistě, tvůj upírek není takový, jak se zdál. Myslím že uběhne určitý čas, ale jistě ti někdy dojde, že ani ty nejsi tím, kým jsi. Velká přemožitelka si není sama sebou jistá, legrační. Brzy se dozvíš celou pravdu Dorotko, snad budu já ten, kdo ti ní pomůže. Jistě budeš teď namítat, že bych ti tedy mohl říct pravdu já, ale k tomu zatím není vhodný čas. Brzy ti ale všechno řeknu, slibuji Dorotko, pokud budu ještě žít. Vypadá to, že se mě někdo snaží zabít, možná ten tvůj upírek. Ale budu se bránit, abych mohl být u toho, až to všechno dojde. Tak zatím, Dorotko…

Buffy se ke konci třásl hlas. Stan i Time se na Buffy dívali, Stan chápavě, Time s obviněními ve tváři a na jazyku.
Stan: „Jeho poslední dopis, dokonce předpovídal i svoji smrt.“
Buffy: „Ale Angel to nebyl, byl přece stále s námi.“
Stan: „Kdo myslíš že to byl?“
Buffy: „Jistě zemřel nejdříve včera po poledni.“
Stan: „Pravda. To poslal poslední dopis.“
Time: „O jaké dopisy jde?“
Buffy: „Někdo mě vydíral přes dopisy, byl to Dan.“ Stan: „Aspoň od něho máme konečně pokoj.“
Buffy: „To je deprimující.“
Stan: „To je, ale je to pravda.“
Buffy: „Musím to jít říct Angelovi.“
Stan: „Běž. Zařídím zbytek.“
Time: „Počkej to nejde.“
Buffy už ale vybíhala ze stanu, nevšímala si Timových námitek.

„Angele, Angele.“ Snažila se ho vzbudit, spal jako zabitý, třepala s ním, ale nic nepomáhalo. „Co s tebou udělám ty spáči jeden?“ říkala si pro sebe a přemýšlela, jak by ho vzbudila. Tak ho políbila a rozhodla se jednoduše počkat, až se vzbudí. Ale on se vzbudil, objal ji rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě na postel.
Buffy: „Dobré ráno, Šípková Růženko.“
Angel: „Nečekal jsem tě tak brzy.“
Buffy: „Dan, je mrtvý.“
Angel: „Nepředstírá to zase?“
Buffy: „Ne, viděla jsem tělo. Zbyl po něm ještě jeden dopis.“
Angel: „Co v něm bylo?“
Buffy: „Obvyklé prázdné fráze, ale bylo tam i něco zajímavého.“
Angel: „Hořím nedočkavostí.“
Buffy: „Vypadá to, že očekával svoji smrt. Dokonce i někoho obvinil.“
Angel: „Mám snad hádat koho?“
Buffy: „Nemusíš, bylo to naprosto jasné, obvinil tebe, jednoznačně.“
Angel: „Je v tom problém?“
Buffy: „Doufám, že ne, ale Time vypadal, že mě na místě zakousne.“
Angel: „To by si mohl zkusit chlapec.“
Buffy: „Můžeme ho tu brzy čekat.“
Angel: „Víš co je zvláštní?“
Buffy: „Mám hádat?“
Angel: „Nemusíš. Já být Danem a posílat ti všechny ty dopisy, kdybych věděl že se mě někdo snaží zabít, napsal bych ti dopis, kde bych všechno vysvětlil, v případě mé smrti.“
Buffy: „Chápu. Ale nic takového u něj nenašli.“
Angel: „Já bych ho taky nenechal jen tak u sebe, schoval bych ho tak, abys ho našla jen ty.“
Buffy: „Zeptám se Tima, kde tělo našli.“
Angel: „V noci se tam spolu podíváme, ano? Nechci abys tam šla sama.“
„Dobře, teď bychom…“ Nemohla větu ani dokončit, protože do stanu vtrhl Time s namířenou zbraní a za ním i bezradný Stan.
Buffy: „Co to má sakra zase znamenat?“
Angel: „Kolik tvých přátel na mě bude ještě mířit zbraní?“
Time: „Vzdej se dobrovolně Angele, ať nám to neděláš oběma těžší.“
Buffy: „A dost! Tady se nikdo vzdávat nebude a zbraň tu taky nechci ani vidět.“
Time: „Dan jednoznačně obvinil Angela, je mi líto, ale musím konat povinnost.“
Angel: „Kdybych ho zabil já, nemyslíš, že by měl kousnutí na krku?“
Time: „Nemusíš pít krev, stačilo by, kdybys ho zabil.“
Time kolem sebe nebezpečně máchal zbraní, Stan ani Buffy nevěděli co dělat, jen Angel byl ledově klidný.
Angel: „Mě tímhle neublížíš, je zbytečné mi vyhrožovat.“
Time: „Tobě ne, ale jí ano. Na ní ti záleží víc než na vlastním životě.“
Angel proměnil tvář na upíří, v tu stejnou chvíli Time zmáčkl kohoutek, ale Buffy stačila uhnout. Kulka ji i přesto zasáhla do nohy. Angel se chtěl vrhnout na Tima, ale ona ho zadržela. Stan stál u vchodu a všemu bezmocně přihlížel.
„Angele prosím.“ Řekla mu to potichu, její hlas ale dozněl nejen k jeho uším, ale i k ostatním přítomným.
„Já, nechtěl jsem, promiňte…“ Blekotal Time, když ho Stan odzbrojil.
„Na to už je trochu pozdě Time, zklamal jste naši důvěru. Zranil jste nevinného člověka.“ Vyčítal mu Stan. Buffy ani Angel nic neříkali. Angel se jen skláněl nad ní, kulka zůstala v koleni.
„To je dobrý, nic to není.“ Uklidňovala Angela, protože se zdál naprosto bezradný.
„Zavolej doktora Stane a odveď mi z očí toho… jeho.“ Prosil Angel roztřeseným hlasem Stana, ten ale záporně kýval hlavou, „žádný doktor tu není, jediný doktor je tu Buffy.“
Buffy: „To je dobré, vůbec to nebolí.“
Angel: „Jsi zraněná, musí ti to někdo ošetřit. Jak dlouho by trvalo dovést sem někoho z města?“
Stan: „Několik hodin, možná půl dne.“
Angel: „Je tam nemocnice?“
Stan: „Měla by být.“
Angel: „Musíme tě tam nějak dostat.“
Buffy: „Ne, jen přes mou mrtvolu. Nikdo mě nepřinutí jít do nemocnice, i kdybych tu měla umřít.“
Angel: „Nechtěj, abych to udělal.“
Buffy: „Co?“
Ani to málem nedořekla a už dostala ránu, až omdlela. „Promiň mi to.“
Stan: „Nemáme možnost, jak ji dostat do nemocnice.“
Angel: „Je tu někdo aspoň trochu něčeho schopný?“
Stan: „Kuchař.“
Angel: „To snad nemyslíš vážně.“
Stan: „Nic lepšího mě nenapadá. Co tvoje dcera?“
Angel: „Nellie? Chceš aby jí tu nohu uřízla?“
Stan: „Ne, ta starší, dokáže se snad přemístit, ne?“
Angel: „To nejde, ta je hrozný zmatkař, jako Buffy.“
Stan: „To vidím. Jediný kdo zmatkuje jsi ty.“
Angel: „Vrtulník, je tu přece vrtulník.“
Stan: „Ten nesmíme použít bez dovolení vyšších.“
Angel: „To je přece Buffy, právě nám to dovolila.“
Stan: „Půjdu ho připravit.“
Angel: „Jen ať ji ošetří, pak ji přivez zpátky, nemusí vědět, že byla v nemocnici.“
Stan: „Za to tě zabije.“
Angel: „Tak ať, nedokážu si představit sladší smrt, než její rukou.“

Za několik hodin, chvíli po poledni se už Stan vracel, podpíral Buffy, která měla obvázanou nohu. A byla až moc při vědomí. Hned jak uviděla Angela, vrazila mu ránu, že odletěl přes půl místnosti.
Angel: „Jsi v pořádku?“
Buffy: „Vypadám tak snad?
Angel: „Proč ti nedali sádru?“
Buffy: „Proč jsi mě poslal do nemocnice?“
Angel: „Bylo to nebezpečné.“
Buffy: „Máš štěstí, že nemám po ruce kolík. Co jsem ti řekla, když jsi to udělal naposled?“
Angel: „Že mě příště zabiješ?“
„Ano zabiju tě.“ Řekla, ale potom udělala něco, co naprosto odporovalo tomu, co před chvílí řekla, nechala se od něj vzít do náruče a vášnivě ho políbila.
Stan: „Konec dobrý, všechno dobré.“
Angel: „Jak to probíhalo?“
Stan: „Štěstí, žes tam nebyl, když se probrala. Muselo ji držet pět chlapů.“
Angel: „To je moje holka.“
Buffy: „Chce se mi spát.“
Stan: „Dali jí nějakej oblbovák.“
Angel Buffy položil do postele, přikryl ji dekou a pak se posadil proti Stanovi do křesla.
Angel: „Neměl jsi je nechat, aby jí to píchli, posledně z toho byl dost průser.“
Stan: „měl jsi mě varovat, já ještě přemožitelku do nemocnice nevezl.“
Angel: „Bude v pořádku?“
Stan: „Doktoři si ji tam chtěli nechat dva měsíce, prý s tím nemá vůbec chodit.“
Angel: „Vyléčí se jí to rychle. Minule, když měla nohu tříštivě zlomenou, hojilo se jí to jen necelých 30 hodin.“
Stan: „Snad, protože jí sice dali nějaký léky proti bolesti, ale strašně ji to bolelo.“
Angel: „Nic neříkala.“
Stan: „Očekával jsi snad, že by to před tebou řekla?“
Angel: „Ne. Co se stane s Timem?“
Stan: „Jsou tu tři svědci, půjde před soud v naší zemi, tam se tohle trestá smrtí.“
Angel: „To se jí nebude moc líbit, nejraději by mu všechno odpustila a dál se o něj starala.“
Stan: „Není na přemožitelku moc hodná?“
Angel: „Slíbila Faith že se o něj postará. Faith obětovala svůj život, pro ten její.“
Stan: „Aha, tak to se jí moc líbit nebude, myslím že je to její bratr, že?“
Angel: „Ano, Buffy si s ní musí promluvit, až se vzbudí.“
Stan: „Doktoři říkali, že může spát i celý den.“
Angel: „Sakra, to bychom si s Faith měli nějak promluvit.“
Stan: „Jak?“
Angel: „Vzpomínám si, že Buffy jednou měla od ducha dopis, snad by to šlo zařídit.“
Stan: „Jak ji přivoláme?“
Angel: „Faith, potřebuji s tebou mluvit, týká se to Buffy, je to důležité, prosím přijď!“

V tu chvíli se trochu nabručená ale se starostí v tváři objevila Faith, ale Angel ji neviděl. Jen cítil, že tam je.
„Faith, tvůj bratr postřelil Buffy, teď ho vydají soudu, nevíme, jak ho potrestají, možná zemře.“ Řekl do ticha do míst, kde Faith předpokládal, ale ona tam nebyla, skláněla se vedle postele, kde ležela Buffy.
Faith: „Je mi to tak líto Bufy. Je to moje vina, udělala jsi všechno pro to, abys mi splnila přání. Doufám, že mi to odpustíš. Ale Angel má pravdu, zločin zasluhuje trest.“
Angel před sebe položil tužku a papír, doufal že jim Faith něco napíše.

Zločin zasluhuje trest

Bylo jediné, co se na papíře objevilo, Angel pochopil. Faith věděla co je správné, připustila, že i když je Time její bratr, zasluhuje trest. Předpokládal, že ví, co všechno se dnes stalo, protože mu Buffy říkala, že Faith Tima pozorně sleduje.
„Díky Faith. Můžeš v pokoji jít.“ Řekl tiše, ale rázně a Faith s tím zmizela. Naprosto smířená.

Buffy se probudila těsně po setmění, Angel seděl u postele a Stan seděl za ním v křesle, v klidu kouřil cigaretu a četl nějakou knížku.
Buffy: „Jejda, připadám si jako na márách.“
Angel: „Jak se cítíš, bolí tě něco?“
Buffy: „Jsem úplně v pořádku.“
Stan: „To je super.“
Buffy: „Nenechej se rušit Stane, klidně si čti.“
Stan: „Děkuji, jsi hodná.“
Buffy: „A teď, kde je Time?“
Angel: „Hlídají ho v jeho stanu.“
„Dobře.“ Buffy vstala, chtěla jít, ale to už ji chytil Angel.
Buffy: „To je luxus, prosím do křesla, bolí mě celý člověk z toho ležení.“
Angel ji tam poslušně posadil a sám si sedl do křesla, které bylo hned vedle.
„Faith, prosím přijď ke mně.“ Řekla rozhodně Buffy, za chvíli se už Faith objevila v rohu stanu a přišla k ní.
Faith: „Jak se cítíš?“
Buffy: „Je mi líto co se stalo Faith, zklamala jsem tě.“
Faith: „Ne Buffy, udělala jsi všechno, co jsi mohla. To Time se zachoval špatně.“
Buffy: „Nevím co dělat Faith, chtěla bych mu pomoci.“
Faith: „To nemusíš B, zločin zasluhuje trest. Jednej tak, jak si myslíš že je nejlepší.“
Buffy: „Děkuji Faith, snad ti to budu moci někdy splatit.“
Faith: „Už jsi to dávno udělala, s Angelem jste mě přivedli z propasti zpět.“
Buffy: „Já ti nevěřila.“
Faith: „Já vím a měla jsi proč. Ale teď stejně jako já jsem dostala svůj trest, zaslouží si ho i Time.“
Buffy: „Neměl by každý mít šanci své činy odčinit?“
Faith: „Prvně mu musí odpustit ten, na kom je spáchal.“
Buffy: „Takže každý má šanci se napravit.“
Faith: „Ale je jen na tobě, jestli tomu budeš věřit, jestli jemu budeš věřit.“
Buffy: „Děkuji, Faith.“
Faith: „Ne to já děkuji tobě, udělala jsi pro mě víc než já dokážu kdykoli splatit.“
Buffy: „Jako sestry.“
Faith: „Na to se můžeš spolehnout B.“
Faith s tím taky zmizela, Buffy se usmívala.
Buffy: „Proč všechno tak řešíme? Vždyť se vlastně nic nestalo.“
Angel: „Nic nestalo? Tobě ty léky zastřely zrak a nedovolují ti jasně myslet?“
Buffy: „Nic se nestalo, nikdo nezemřel, nikomu nic není. Time před žádný soud nepůjde.“
Stan: „To přece nejde Buffy, málem tě zabil.“
Buffy: „Ale nezabil mě.“
Stan: „Chtěl a za to si zaslouží trest.“
Buffy: „Tobě jsem taky všechno odpustila, proč ne jemu?“
Stan: „Máš pravdu.“
Buffy: „Máš ještě ten oblbovák, co si mám píchnout, když mě to bude bolet?“
„Jistě, tady.“ Podal jí injekční stříkačku. Nevěděl, co s ní chce Buffy dělat.
Angel: „NA co to chceš?“
Buffy: „Ale na nic, jen teď jdu za Timem.“
Angel: „Nejdeš, to nedovolím.“
„Chceš se vsadit?“ Usmála se na něj a výhružně zamávala injekcí.
Buffy: „Stane, jdeme.“
Angel: „Počkej, jdu s tebou.“
Buffy: „Když chceš...“
Stříkačku podala zpět Stanovi, ten stlačil píst a obsah stříkačky vyprázdnil do květináče vedle sebe.

Bylo už po setmění, Buffy s Angelem už byli skoro u Timova stanu.
Angel: „Co v tom bylo?“
Buffy: „Voda, celkem neškodné.“
Angel: „Obalamutila jsi mě.“
Buffy: „A tys mě praštil. Jsme vyrovnaní.“
Už přicházeli ke stanu Tima, nebo spíš Angel přicházel a nesl Buffy v náručí. Stráže, které ho hlídaly jim hned ustoupily z cesty a pustily je dál. Angel uvnitř posadil Buffy do křesla a výhružně si stoupl proti Timovi který seděl na posteli a ani na sobě neměl uniformu, působil tak mnohem míň dospěle, spíš jako potrestané dítě.
Time: „Přišel jsi mě zabít?“
Angel: „Bohužel, mám to zakázané, i když bych to rád udělal. I kdyby se nejednalo o Buffy, ale o kteréhokoli nevinného člověka.“
Time: „Zasloužím si to, i když jsem nechtěl vystřelit.“
Buffy: „Vím, že to ty jsi proti nám poštval Dana, věděl jsi i té sázce, nic jsi neřekl a s pobavením na nás koukal. Poskytnul jsi mu taky všechny informace, kterými nás vydíral.“
Time: „Ke všemu se přiznávám.“
Buffy: „Příliš brzy Time, příliš brzy. Mám pochopení pro to, že jsi mladý, mluvila jsem i s tvojí starší sestrou. Nakonec jsme se shodly na jednom. Odpustíme ti, neponeseš za to žádné následky. Kromě naprosté ztráty naší důvěry. Neřekneme o tom nikomu, nečeká tě za to žádný trest, kromě tvého vlastního svědomí. Souhlasíš?“
Time: „Čím jsem si zasloužil, že jsi ke mně tak velkorysá?“
Buffy: „Už jsem prostě taková, myslím si, že každý by měl dostat šanci na nápravu. Taky jsem mluvila s Faith, jsem jí hodně zavázána. Faith pro tebe sice chtěla trest, ale nakonec jsme se shodly.“
Time: „Děkuji.“
Buffy: „Nemáš komu, nemáš proč a nemáš za co. Tak se obleč, jsi sakra ve službě.“
Potom vstala a s oporou Angela odešla. Time zůstal sedět, kde předtím, nemohl uvěřit, že se z toho tak jednoduše dostal. Teprve teď chápal některé s Gilesových zápisů v deníku o druhé přemožitelce, která se Buffy pokusila zabít a ona jí přesto přijala zpět. Teprve teď pochopil pravý význam jeho slov o dobrotě přemožitelky, kterou bude její laskavost stát život. Kdo ví, jestli to věděla?

Když se vrátili Buffy s Angelem do stanu, Stan seděl v křesle. Ve stejné pozici, jako když odcházeli. Buffy si unaveně sedla do křesla, natáhla si nohu před sebe. Stan se stále nenechal rušit.
Buffy: „Tak klidného člověka jsem snad ještě neviděla.“
Angel: „Aby nám tu nezkameněl.“
Stan: „Tak co jste vyřešili?“
Buffy: „Nic moc, nuda.“
Stan: „Jo, jenom tě postřelili do kolena a nemůžeš chodit.“
Buffy: „No dyť.“
Angel: „Opovaž se teď vstávat, nebo dostaneš další ránu.“
Buffy: „Tohle je domácí násilí.“
Angel: „Promiň, miláčku.“
Angel Buffy roztomile pohladil po tváři.
Buffy: „Já se přece nezlobím.“
Angel: „Ale měla bys, neměl jsem to dělat.“
Buffy: „Byla to jediná možnost, jinak bys mě do nemocnice nedostal.“
Stan: „Jako bych tu nebyl.“
Angel: „Copak ty tu jsi?“
Buffy: „Skoro jsem na tebe zapomněla.“
Stan: „Mám odejít?“
Buffy: „Ne, rozhodně tu zůstaň.“
Angel: „Jistě, jsme rádi, že máme společnost.“
Buffy: „A tebe máme nejraději.“
Stan: „Stejně bych vás raději nechal chvíli o samotě.“
V tom Buffy vykřikla.
Angel: „Co? Bolí tě něco?“
Buffy: „Ale ne, musíme na výlet. Stane, počkáš?“
Stan: „Samozřejmě.“

Buffy vstala, Angel ji objal kolem pasu a Síly je oba přemístily. Ocitli se v červeném pokoji, kde už na ně čekala pohovka, proti nim seděli Gaia a Erót v křeslech.
Gaia: „Dobrý den, cítíte se lépe?“
Buffy: „Oba?“
Erót: „Jak vidíme, ty už zase zraněná.“
Buffy: „Jako obvykle.“
Gaia: „Máme nové zprávy.“
Angel: „Dobré?“
Erót: „Zítra bude probíhat přesun.“
Buffy: „Zatím je nás tam jen kolem dvacíti.“
Gaia: „To nevadí, prozatím půjdete jen vy.“
Angel: „Předpokládám, že po svítání.“
Erót: „Ne, asi tě to překvapí, ale po setmění.“
Buffy: „Skvělé.“
Gaia: „Zbytek vám řekneme zítra, než vás přesuneme.“

Hned se taky vrátili, Stan ničím nerušen jim jen kývl na pozdrav a dál pokuřoval cigaretu.
Buffy: „Jsme zpátky, přesun zítra.“
Stan: „Tak to jdu, abych to všem řekl.“
Angel: „Po poledni.“
Stan: „Spolehněte se, přijdu na oběd.“
Za chvíli už sedělo kompletní G v klubu a řešili jejich zítřejší přesun. Byl tam dokonce i Seth, kterého Buffy propustila z ošetřovny. Seděli tam ještě Leo, Chris a Shot.
Stan: „Takže pánové, tohle bude naprosto jiný kafe. Totálně volnej režim.“
Shot: „A co máme teď?“
Stan: „Tohle jsou galeje proti tomu, co bude tam.“
Chris: „Jak to víš?“
Leo: „Je teď velkej kamarád s přemožitelkou.“
Stan: „Věřte mi pánové. Máme se na co těšit, něco je ve vzduchu. Ti dva nás ještě překvapí.“
Chris: „Víš snad něco víc než my?“
Stan: „Jo, ta ženská je nejlepší ženská co jsem kdy viděl a on ji bezmezně miluje. Dneska se Time jen zmínil o tom že by ji chtěl zabít a Angel ho za to chtěl hned zabít.“
Leo: „Takže je to celé s Timem pravda?“
Seth: „Co se s ním stalo?“
Chris: „Ty o tom ještě nevíš?“
Seth: „Vůbec nic.“
Stan: „Tak poslouchejte. Time se přiřítil, v ruce zbraň a mířil s ní na něj. Angel mu řekl, že mu zbraní neublíží, tak Time najednou mířil na Buffy. Time řekl, že Angelovi záleží na jejím životě víc než na tom jeho. Pak se Angel naštval, chtěl ho napadnout a Time vystřelil, zasáhl Buffy…“
Chris: „Stalo se jí něco?“
Leo: „Viděl jsem jak ji v noci nesl.“
Stan: „Ano, dostala to přímo do kolena, bylo to fakt hnusný.“
Shot: „Co udělali?“
Stan: „To je na tom nejhustější přátelé. Jak víte, čekal ho soud a pravděpodobně i trest smrti. Co udělala ona? Stáhla obvinění, nechala ho ve službě a odpustila mu.“
Leo: „Ona to na nás asi fakt nehraje.“
Seth: „Co?“
Chris: „No, jak je hodná.“
Seth: „A proč myslíš že mi zachránila život? Kdykoli jsem měl komplikaci, v kteroukoli dobu ke mně šla. Proč myslíš že to dělala?“
Stan a Seth nevědomky, nebo snad i vědomky tímto spustili řetězec klepů, drbů a následných dlouhých diskusí. Nemohli ani vědět, co z toho všeho vzejde.

V poledne se Stan akorát na oběd dostavil do stanu k Buffy a Angelovi. Buffy ležela v posteli a Angel seděl v křesle a četl nějaký papír.
Angel: „Akorát na oběd, Stane.“
Stan: „Neměli byste se připravovat na odjezd?“
Buffy: „Netřeba, vždycky se ke všemu připravuji až na poslední chvíli.“
Angel: „Nás jen tak něco nevyvede z míry.“
Stan: „Tak jo, kde mám oběd?“
Buffy: „Ty sis na to nějak zvyknul.“
Stan: „Oběd nebude?“
Buffy: „Ale bude, jen ho přinesou později.“
Angel: „Jsi skoro jako Alex.“
Buffy: „Ano, když jsme mu řekli že se budeme brát, zajímalo ho jen co bude k jídlu.“
Stan: „Náhodou…“
Buffy: „Mám tě ráda, chlapíku.“
Angel: „A to neříká jen tak každýmu.“
Buffy: „Nevím jak jsi to udělal, ale zaujal jsi mě už tenkrát, když jsme spolu mluvili u Tima ve stanu. Vyhrál jsi chlape. Jsi můj přítel.“
Angel: „A tím pádem i můj.“
Stan: „Skvělý. Znamená to, že tu mám předplacený jídlo, že jo?“
Buffy: „Že váháš.“
Stan vstal a oba je rychle objal. Tohle ani jeden z nich nečekal, ale pak se na sebe všichni tři usmáli a nakonec se rozesmáli na celé kolo. Do stanu zrovna vešel Miky.
Buffy: „Kde je Martin?“
Miky: „Je nějaký nemocný, tak poslali mě. Chtěla jste dvě porce?“
Buffy: „Samozřejmě, je to s Martinem vážné? Nemám se na něj podívat?“
Miky: „Ne, je to jen taková dětská horečka.“
Buffy: „Hm, ať zkusí teplý med, ten pomáhá.“
Miky: „Určitě to vyřídím.“
Buffy: „A taky přání rychlého uzdravení, že mi bez jeho přání chuti k jídlu ani nechutná.“
Miky: „Spolehněte se, ještě něco?“
Buffy: „Ne, děkuji.“
Miky odešel a Buffy se Stanem se pustili do jídla. Brzy s tím byli hotoví, nebo spíš Stan a dojídal po Buffy.
Angel: „Dobré?“
Buffy: „Ano, ale snědla jsem moc.“
Stan: „No jo, teď to nemůžeš vyběhat.“
Buffy: „Ještě se mi směj. Víš jak mě to štve?“
Stan: „Nemusíme to vědět, stačí když to vidíme.“
Buffy: „Stejně by mě zajímalo, kdo Dana opravdu zabil.“
Stan: „Na jeho těle nebyla znát žádná zranění, třeba ho jen zabilo zvíře.“
Buffy: „Možná, typovala bych to ale spíš na člověka.“
Angel: „Nechceš si připravit něco na večer?“
Buffy: „Hm, mohla bych sbalit věci v pracovně, viď?“
Angel: „Ano, uděláš to prosím?“
Buffy beze slova vstala a odkráčela do pracovny, Angel se naklonil blíž ke Stanovi.
„Potřebuji od tebe pomoc.“ Řekl mu potichu, aby ho Buffy do vedlejší místnosti neslyšela.
Stan: „S čím?“
Angel: „Musíš se jít podívat na místo, kde zabili Dana, společně s Buffy, dát na ni pozor.“
Stan: „Proč to nesmí slyšet?“
Angel: „Protože ty ji musíš přimět, aby se zamyslela, kam by mohl Dan dát svůj poslední dopis.“
Stan: „Stále nechápu, proč to nesmí vědět.“
Angel: „Slyšel jsi o hypnóze?“
„Hypnóze?“ Vykřikl Stan nahlas, že by ho Buffy jistě slyšela, ale z vedlejší místnosti se ozýval jen její zpěv.
Angel: „Přesně, musíš ji zhypnotizovat, aby si vzpomněla, kam by to mohl dát, jistě to nějak souvisí s ní. Uložil ho tak, aby ho mohla najít jen ona.“
Stan: „Nechceš to udělat ty? Já s tím nemám zkušenosti.“
„Je to jednoduché…“ Začal Angel a postupně mu řekl, co má všechno udělat.

Stan udělal, co Angel řekl, odvedl Buffy na místo, kde našli Danovo tělo a pokusil se ji uvést do hypnotického stavu vědomí. Když už měl celý proces dokončený a Buffy před ním stála se zavřenýma očima, zkusil se jí ptát na otázky, které mu Angel doporučil.
Stan: „Mohla by sis teď představit svůj dům v Londýně?“
Buffy přikývla.
Stan: „Vejdeš do haly, co vidíš?“
Buffy: „Stojí tam Nikola, lakuje si nehty a škaredě se na mě dívá.“
Stan: „Když jdeš dál?“
Buffy: „Dojdu k soukromému výtahu, nastoupím.“
Stan: „Kam se chceš dostat?“
Buffy: „Chci jít do ložnice.“
Stan: „Kde jsi?“
Buffy: „Stojím ve výtahu, rozhlížím se kolem sebe.“
Stan: „Co vidíš?“
Buffy: „Lesklé stěny a právě se otevírají dveře, vystupuji.“
Stan: „Kde jsi vystoupila?“
Buffy: „Jsem na chodbě.“
Stan: „Co vidíš?“
Buffy: „Vpravo a vlevo dveře, velké vstupní dveře. Do jedněch vstupuji.“
Stan: „Co vidíš?“
Buffy: „Velkou pohovku, za ní stojan s obrazem, jsem na něm já, pak najednou někdo práskne dveřmi.“
Stan: „Kdo je to?“
Buffy: „To je Nellie, s někým se hádá ve svém pokoji, jdu k ní. Dveře jsou zavřené.“
Stan: „Co uděláš?“
Buffy: „Slyším hlasy, hádá se s nějakým mužem. S Dannym.“
Stan: „Proč se hádají?“
Buffy: „Nellie mu něco vyčítá.“
Stan: „Vidíš to jasně?“
Buffy: „Každý detail.“
Stan: „Dobře, tak si teď představ tábor tady na Sahaře. Co vidíš?“
Buffy: „Maloonyho, Tima, oba stojí zachmuření v nějakém stanu, na něco se dívají.“
Stan: „Na co?“
Buffy: „Nějaký podlouhlý předmět, leží to na stole. To, je to tělo.“
Stan: „Čí? Čí tělo?“
Buffy: „Dana, leží tam Dan.“
Stan: „Je mrtvý?“
Buffy: „Ne, má otevřené oči. Něco říká.“
Stan: „Co říká?“
Buffy: „Oceán, Dorotko, hledej oceán.“
Stan: „Co dělá teď?“
Buffy: „Maloony mu něco píchl, Dan zavřel oči.“
Stan: „Co vidíš teď?“
Buffy: „Jsem jinde, nevím, kde jsem.“
Stan: „Kdo je tam s tebou?“
Buffy: „Nějaká žena, je ke mně otočená zády, něco slyším.“
Stan: „Co slyšíš, ta žena něco říká?“
Buffy: „Suae quisque fortunae faber. Suae quisque fortunae faber. Suae quisque fortunae faber. Suae quisque fortunae faber. Suae quisque fortunae faber. Stále to opakuje.“
Stan: „Kdo to je? Proč to říká?“
Buffy: „Je to… je to Darla. Odchází.“
Stan: „Otevři oči.“
Buffy otevřela oči a zmateně na něj koukla. „Co to bylo?“ Ptala se zmateně.
Stan: „Říkala jsi, že máme hledat oceán, ale jak v poušti?“
Buffy: „Cože jsem říkala? Nic si nepamatuji.“
Stan: „Kde můžeme hledat oceán v poušti?“
Buffy: „Vlny, musíš hledat vlny.“
Stan vůbec nic nechápal, ale Buffy přidala v rámci svých možností do kroku, tak ji následoval.

Vrátili se asi v pět hodin po poledni, Angel je nedočkavě vyhlížel. Hned jak je viděl, vyšel jim vstříc, tedy ke vchodu stanu. Buffy se posadila do křesla a Angel se na ni starostlivě koukal.
Angel: „Našli jste něco?“
Buffy: „Další obálku s dopisem.“
Angel: „Četli jste to?“
Buffy: „Zatím ne, chtěla jsem se brzy vrátit.“
Angel: „Tak to otevři.“
Buffy otevřela obálku, čímž na sebe vysypala hromádku písku a zároveň vytáhla list papíru, přeložený a úhledně popsaný.

Tak jsi našla oceán, Dorotko. Ale on není jenom v poušti, kde byl ho málo čekala, ale je i všude kolem nás a to i na místech, kde bychom ho čekali ještě míň. Určitě tě už zajímá kdo jsem, nebo jsi na to už přišla. Bylo to pro tebe aspoň překvapení? Ano, nenápadný Dan, kterému dal tvůj muž před držku. Ten Dan, který přísahal, že tě dostane, než jsi ho od sebe odehnala. Nedostal jsem tě, ale stejně jsem k tomu neměl jedinou možnost. Teprve nedávno jsem zjistil i podrobnosti tvého života po odchodu ze Sunnydale. Zjistil jsem o tobě hodně věcí, které bych vůbec netušil. Ale taky jsem si spoustu věcí vyvrátil, nebo ujasnil. Zjistil jsem, že jsem v mnoha věcech o tobě měl pravdu, ale že jsem se i mýlil. Měl jsem pravdu, že nejsi šťastná, vždy jsi chtěla něco jiného. Ale pravdu jsem neměl, že je tím důvodem ten tvůj upírek. Bohužel, musím to přiznat, ale v tom jsi měla pravdu ty Dorotko. Teď už mi ale nevadí, že to musím přiznat. Jsem už jistě mrtvý, jinak by se tento dopis k tobě nedostal. Můžu tě ale ujistit, že už tě nebudu otravovat, pokud mě nezavoláš, nepřijdu k tobě. Škoda že nebudu u toho, až se to splní. Překvapuje tě, že vím, co už dlouho předvídáš. Bohužel a díky bohu. Doufám, že se to nesplní a taky že se to splní. Rozporuplná přání, ale je pravdou, že něco ti přeju a něco ne. Miluji tě Dorotko. Nenávidím tě, Dorotko. Jsem mrtvý a užívám si to, ale netěším se do pekla, škoda že mi tvůj upírek nemohl říct, jaké to tam je. Už se neuvidíme, Dorotko…

Buffy byla plná rozporuplných pocitů. Stan a Angel taky.
Angel: „Skvělý, taky mohl říct, kdo ho zabil.“
Buffy: „Byl smířený, nikdo ho nezabil. Zabil se sám.“
Stan: „Bude to stačit Timovi jako důkaz?“
Buffy: „I kdyby ne, nezáleží na tom.“
Angel: „Nám záleží jenom co si o tom myslíme my a naši přátelé.“
Stan: „Skvělý, vzhledem k tomu že jsem byl tomu kdo mě ho zbavil vděčný, je mi to jedno.“
Buffy: „Zajímavé, já jdu sbalit zbytek věcí, zůstaneš tady?“
Stan: „Jistě.“
Buffy odešla do vedlejšího pokoje.
Stan: „Ta hypnóza, zajímavý nápad.“
Angel: „Řekla něco zvláštního?“
Stan: „Prvně byla v Londýně, vaše dcera tam něco vyčítala nějakému Dannymu.“
Angel: „Neznám, co ještě viděla?“
Stan: „To s Danem a ještě něco, dost mě to zarazilo. Viděla nějakou ženu, myslím že se jmenovala Dana, nebo Dottie teď nevím.“
„Darla?“ Snažil se mu pomoci Angel a zároveň ho přešla vlna nejistoty.
Stan: „Přesně ta, něco jí řekla.“
Angel: „Co?“
Stan: „Něco asi latinsky, něco jako Suae qustiae fortunae faber.“
Angel: „Hm, nebylo to Suae quisque fortunae faber?“
Stan: „Ano, přesně tak. Co to znamená?“
Angel: „Každý je svého štěstí strůjcem.“
Stan: „Proč jí to řekla? A kdo to byl za ženu?“
Angel: „Ještě jsi neslyšel o Darle?“
Stan: „Ne, pokud vím.“
Angel: „Connorova matka.“
Stan: „To je tvůj syn? Takže tvoje milenka.“
Angel: „Bývalá, zemřela.“
Stan: „Stejně stále nevím, proč to řekla.“
Angel: „To já taky ne. Pamatuje si něco?“
Stan: „Ne, vůbec nic.“
Angel: „To je dobře, nic jí neříkej.“

V tu chvíli se vrátila do pokoje Buffy. Držela v ruce dvě tmavá trička, v dost malé velikosti.
Angel: „Co to je?“
Buffy: „Moje trička, ale nevím proč mám dvě stejné.“
Angel: „Proč mi je ukazuješ?“
Buffy: „Měla jsem je někdy na sobě?“
Angel: „Nevím, nepamatuji se.“
Buffy: „Nebudu si je brát sebou.“
Angel: „Myslíš, že si nebudeš moci vzít tolik kufrů?“
Buffy: „Ne, nesluší mi tmavé barvy.“
Angel: „Mýlíš se, tmavé barvy ti sluší. Jsi krásná.“
Buffy: „To bys řekl, i kdybych měla oblečený pytel.“
Angel: „Asi ano.“
Buffy: „Zkusím si ho.“
Angel: „To bude asi nejlepší řešení.“
Buffy odcupitala do koupelny a Stan se za ní překvapeně díval.
Stan: „Co to bylo?“
Angel: „Občas ji to přepadne, myslí si že je už moc stará, aby něco nosila a vyhází půlku oblečení.“
Stan: „Zvláštní.“
Angel: „Podle tebe je zvláštní skoro všechno.“
V tu chvíli už vycházela Buffy z koupelny. Měla na sobě to tmavé tričko. Které jí odhalovalo celé záda a většinu bříška. Šla mezi ně a párkrát se otočila.
Buffy: „Tak co?“
Stan: „Krásné.“
Angel: „Máš pravdu, měla bys ho vyhodit.“
Stan: „Pravda, stejně ti to nedovolí nosit.“
Buffy: „Aha, takže?“
Angel: „Rozhodně si ho vezmi.“
Stan: „To už máš všechno sbalené?“
Buffy: „Ano, jen dohledávám nějaké knížky, které jsme vzali sebou.“
Angel: „Všechny jsou v pracovně a jedna u postele.“
Stan: „Já nějakou měl včera, někam jsem ji tu položil.“
Buffy: „Stejně už sbalím jen ty knížky a budu to mít.“
Angel: „Tak to je moje holka.“
Buffy: „To jistě, protože jsem sbalila i tobě.“
Angel: „Na to jsem nikdy nebyl.“
Buffy: „Ale to já přece vím.“
Stan: „Kdy bude stmívat?“
Angel: „Mezi sedmu a osmou.“
Buffy: „Síly nás zavolají, my zůstaneme u nich a ony mezitím přesunou ostatní.“
Angel: „Nešlo by vytvořit portál?“
Buffy: „Šlo, ale Síly chtějí mít nad tím kontrolu.“
Stan: „Co já?“
Buffy: „Budeš mít důležitý úkol. O všechno se postaráš, mezitím co my budeme s Gaiou a Erótem.“
Stan: „S kým?“
Buffy: „Se Silami, hochu.“

Když se po sedmé hodině začalo stmívat, všechno k přemístění už bylo připravené. Čekalo se jen na znamení a otevření portálu. Buffy s Angelem už byli u Sil.
Gaia: „Všechno je připravené, brzy se budete moci přemístit.“
Buffy: „Už se nemůžeme dočkat.“
Erót: „Chtěli jsme vás jen upozornit, že tam půjde čas jinak než u vás. Tam jde čas mnohem rychleji, tam je rok jako týden.“
Buffy: „Bylo i hůř.“
Angel: „Ještě něco pro nás máte?“
Gaia: „Ne, ale nejspíš se teď budeme stýkat častěji.“
Buffy: „Bude zábava.“
Erót: „Zatím nashledanou.“
Angel: „Nahledanou.“
V tu chvíli se Buffy s Angelem objevili zpátky v táboře.
Předpokládali, že je někdo přivítá, ale Stan seděl v křesle a nevšímal si jich.
Buffy: „Ahoj Stane, nemusíš se vzrušovat, jen se stěhujeme do jiné dimenze.“
Stan: „Hm, kdy?“
Angel: „Teď.“
Buffy: „Vstávej, kamaráde musíme jít.“
Stan: „Náhodou, jsem se o to tady celou dobu staral.“
Angel: „Ale jenom náhodou, co?“
Stan: „Ha, zatímco vy jste se flákali se Silami, já to tady řídil.“
Buffy: „Tak já jdu, pokud jde někdo se mnou, měl by jít hned.“

Hned jak se všichni ocitli v Ulirii, četa posledních pěti, kteří tu zůstali před nimi jim ukázala, kde budou bydlet. Tábor rozbili na planině, o několik kilometrů dál byl "zámek" kde ubytovali Melissu a Connora, nový vladařský pár. Buffy a Angel se ubytovali prvně ve stanu, později se měli přestěhovat do domu, který pro ně chystali. Buffy s Angelem byli ve stanu, sami. Stanovi zadali nějaký úkol, protože si chtěli užít chvilku samoty. Angel seděl na posteli a Buffy seděla na něm, držela se ho rukama kolem krku.
Angel: „Bolí tě to?“
Buffy: „Při chůzi.“
Angel: „Mrzí mě to.“
Buffy: „Nevadí, je opájející, ten pocit.“
Angel: „Jaký pocit?“
Buffy: „Bije, tvoje srdce bije.“
Angel: „Zvláštní pocit.“
Buffy: „Naposled, bylo to taky tady, viď?“
Angel: „Ano, ale měl jsem stejnou sílu jako upír.“
Buffy: „Plus pro nás.“
Angel: „Myslíš na to stejné co já?“
Buffy: „Nevím, na co myslíš?“
Angel: „Na co takhle většinou myslím?“
Buffy: „Tak na to jsem zrovna nemyslela, ale souhlasím.“
Přejel jí rukou po zádech a jemně ji políbil do vlasů.

Za dva měsíce si už všichni zvykli na Ulirii, kromě Buffy, které připadalo divné, že svého syna navštěvuje na zámku. Connor s Melissou teď byli na návštěvě u Buffy a Angela, kteří se konečně nastěhovali do domu ze stanu.
Connor: „Mami, nevím co s tebou je ale vypadáš hrozně.“
Buffy: „Díky, tohle je milé.“
Melissa: „Nemysleli jsme to zle, jen nám poslední dobou připadáš nějaká špatná, nejsi nemocná?“
Buffy: „Nikdy jsem nebyla nemocná.“
Angel: „Mně se taky zdáš nějaká unavená.“
Buffy: „Všichni mi vlezte na záda.“
Connor: „Jak myslíš, ale stejně by sis měla odpočinout.“
Buffy: „Na to právě teď nemám vůbec čas.“
Do místnosti vešel, nebo spíš vběhl jako velká voda Stan, kývnul na pozdrav a rozvalil se v křesle. Touto dobou už pravidelný návštěvník, vzhledem k tomu, že vystřídal Tima v roli Buffyina ochránce. Teď spíš byla ale Buffy jeho ochráncem, protože Stanovi se nechtělo nic dělat.
Angel: „Zase jsi unavený, Stane?“
Stan: „Jako pes.“
Buffy: „Chudáčku můj, jestli chceš, můžeš si jít odpočinout.“
Connor: „Nic mu není, chybí mu ženská.“
Stan: „Všechny jsou tu pod dohledem, nebo škaredý.“
Melissa: „Co myslíš, Buffy, do které patříme skupiny?“
Buffy: „Já právě teď asi do obou. Omluvte mě prosím na chvíli.“
Buffy vyběhla z místnosti, po ráně po kulce už nebylo ani stopy a chodila jako normálně.
Connor: „No? Co na to řekneš?“
Angel: „Já fakt nevím.“
Stan: „Já bych věděl, mám?“
Angel: „No běž ty důvěrníku jeden.“
Stan na znamení vyběhl z místnosti, stejným směrem jako Buffy a chtěl ji dohnat.
Connor: „Co sestřičky? Malá návštěva by ji jistě rozveselila.“
Angel: „To není nejlepší nápad, musí si zvyknout, že je dlouho neuvidí.“
Melissa: „Je to kruté.“
Angel: „Zase tak ne, vy tu zůstanete napořád, my jenom pár let.“

Buffy stála na chodbě, stála u dveří na verandu a koukala se přes okno ven. V tu chvíli za ní přiběhl i Stan a stoupl si vedle ní.
Stan: „Jak ti je?“
Buffy: „Jako normálně, tuší něco?“
Stan: „Jen nejasné domněnky a dohady. Kromě Mel ta asi něco tuší.“
Buffy: „Ta nic neřekne.“
Stan: „Snad bys měla ty.“
Buffy: „Nemůžu. Chtěla bych, hrozně moc, ale nechci jim ublížit.“
Stan: „Jak myslíš. Zlepšuje se to?“
Buffy: „Ne zhoršuje, je mi hrozně, ale zlepší se to.“
Stan: „Snad, chceš si jít lehnout?“
Buffy: „Ne, musím se vrátit. Jak vypadám?“
Stan: „Jsi zelená.“
Buffy: „To je dobrý.“
Buffy se k němu otočila zády a šla pomalu zpátky k obýváku, Stan zůstal stát na verandě a přemýšlel. Buffy vešla s úsměvem zpátky do obýváku k ostatním, sedla si na pohovku vedle Angela, majetnicky ji k sobě přivinul.
Melissa: „Právě jsme mluvili o zahradě.“
Buffy: „Ten strom?“
Connor: „Hm, chceš ho tam nechat, viď?“
Buffy: „Samozřejmě, je krásný.“
Melissa: „Měla by sis odpočinout, vypadáš unaveně.“
Buffy: „Raději půjdu, mějte se hezky.“
Connor: „Ahoj, uvidíme se třeba zítra.“

Buffy odešla do ložnice, sedla si před stolek a podívala se do zrcadla, vážně vypadala hrozně. Za ní stál Stan, velká ochranka.
Stan: „Sluší ti to, jako vždycky.“
Buffy: „Ještě pár měsíců budu vypadat jako smrtka.“
Stan: „Jsi krásná.“
Buffy: „Nemusíš to říkat, nezáleží mi na tom.“
Stan: „Budu hlídat venku.“
Buffy: „Ne, prosím zůstaň tady se mnou.“
Stan: „Stále máš ty sny?“
Buffy: „Děsí mě, strašně mě děsí.“
Lehla si do postele, Stan si sedl na druhý konec místnosti, chvíli ji pozoroval a pak si vzal knížku a začetl se do ní. Asi za dvě hodiny přišel do pokoje Angel, Buffy tvrdě spala, ale Stan ne, zodpovědně ji hlídal.
Angel: „Jak jí je?“
Stan: „Byla jenom unavená, teď spí.“
Angel: „Co ty sny?“
Stan: „Stále ji pronásledují, ale teď asi ne.“
Angel: „Dobře, běž si odpočinout, už tu zůstanu.“
Stan: „Díky, uvidíme se ráno.“
Angel: „Snad. Dobrou.“
Angel si lehnul vedle Buffy, nespal ale, jen pozoroval její klidnou tvář. Kolem půlnoci už oba spali, ani jeden z nich si nevšiml, že s nimi někdo sdílí pokoj. Ukázalo se totiž fialkové světlo a po něm menší asi sedmiletá dívka. Zkoumavě se na oba dívala, jestli je to opravdu ten pár, který jí zadali. Po chvíli uvažování se o tom přesvědčila, zvedla ruce do úrovně pasu, něco zaříkávala v neznámém jazyce, pak od ní směrem k ležícímu páru vyšlo bílé světlo a zasáhlo ležící ženu. Čarodějka rychle zmizela, protože se žena prudce posadila.
„Kde to jsem?“ řekla potichu a bázlivě se podívala, kdo leží vedle ní. Připadalo jí, jakoby ho už někdy viděla, ale stejně jí přišel cizí. Rychle vstala, hodila na sebe župan a utekla z pokoje. Doběhla až do obýváku, kde si sedla na pohovku a přemýšlela, kde to je. Bylo jí jen jasné, že se pokoušela utéct z domu, ale ten byl zavřený a ona nedokázala otevřít dveře ani žádné okno. Pak za sebou slyšela šramot, vzala první, co viděla na stole a výhružně to chytila jako zbraň. Váza v jejích rukou mohla být smrtelnou zbraní, ale neměla možnost ji použít. Do pokoje vešel muž, kterého předtím viděla v posteli.
„Miláčku, co tu děláš, nemůžeš spát?“ Ptal se jí starostlivě a beze strachu k ní šel. Stanul až těsně u ní, položila vázu zpátky na stůl.
„Kdo jsi?“ Zeptala se ho nevinně. Angel je zmatený, považuje to za nějakou hru, ale později mu dojde, že se o hru nejedná. Sedl si vedle ní na pohovku.
Angel: „Nepoznáváš mě?“
Buffy: „Nevím kdo jste, nevzpomínám si na vás.“
Angel: „To jsem přece já, Angel.“
Buffy: „Ty jsi anděl?“
Angel: „Ne, Angel.“
Buffy: „Asi bych tě měla znát, ale vážně nevím, kdo jsi. Ani kdo jsem já.“
„Cože?“ Angel vůbec nic nechápe, kouká na ni, nedělá si z něj legraci, zdá se vážně zmatená. Do obýváku vešel Stan.
Stan: „Neruším? Slyšel jsem hlasy, myslel jsem, že spíte.“
Buffy: „Kdo jsi?“
Stan: „Cože? To je nějaká hra?“
Angel: „Asi si vážně nevzpomíná.“
Stan: „Do prdele, proč?“
Angel: „Nemám tušení.“
Buffy: „Kdo jste? Co tu dělám?“
Angel: „Klid, miláčku, jsi v Ulirii, já jsem Angel, tvůj manžel a to je Stan, tvůj nejlepší přítel.“
Stan: „Jo, tím jsi jí to fakt osvětlil.“
Buffy: „Já… nevzpomínám si na vás, nechte mě. Já, chci odejít pryč.“
Angel: „měli bychom ji nechat jít, stejně celou zemi hlídají.“
Stan: „ne, nemůžeme ji pustit z dohledu, je to nebezpečné.“
Angel: „Co chceš teda dělat?“
Stan: „Co Connor, nevzpomněla by si na něj?“
Angel: „Nevím, pochybuji o tom, ale můžeme ho ráno zkusit zavolat.“
Najednou se Buffy naklonila, políbila Angela na tvář a pohladila ho rukou po tváři.
Stan: „Vidíš, že si na tebe vzpomíná.“
Buffy: „Liam, jistě že si vzpomínám, ty jsi můj Liam.“
Angel: „Vzpomínáš si? Na co si ještě vzpomínáš?“
Buffy: „Na okna, vysoká okna. Široká postel, krb, spousty svíček.“
Stan: „Kde by to mohlo být?“
Buffy: „Venku je velká zahrada, kvetou tam jasmíny. Kvetou hlavně v noci.“
Angel: „To je sídlo, vzpomíná si na sídlo.“
Stan: „Trochu vzdálená minulost, ne?“
Angel: „Aspoň něco.“
Buffy: „Já se bojím Liame, neznám ho. Kde to jsme?“
Buffy začala nesmyslně mluvit, její řeči už postrádali jakýkoli smysl nebo pointu. Angel ji vzal do náruče, chytla se ho kolem krku a nechala se odnést. Odnesl ji do postele, přikryl ji a ona klidně usnula. Sedl si vedle ní na postel.
„Co ti to udělali?“ Ptal se jí a hrál si s jejími vlasy.
Stan: „Ničeho sis nevšiml?“
Angel: „Spala normálně, vzbudil jsem se, když jsem ji slyšel vstávat. Pak jsem ji našel v obýváku.“
Stan: „To je zvláštní. Dům je zabezpečený, nikdy se nemohl dostat ani dovnitř a ani ven.“
Angel: „Jsou přece i jiné způsoby.“
Stan: „Proč by se jí chtěl někdo zbavit? Tady nemůže nikomu škodit.“
Angel: „Až se vrátí tak ano.“

Ani během týdne si Buffy na nic nevzpomněla, jen si pomalu začínala zapamatovávat jména všech, kdo se kolem ní pohybovali. Ležela v posteli a Angel seděl na křesle vedle postele, jako každý večer si povídali o minulosti a doufali, že si tak Buffy vzpomene.
Buffy: „Řekni mi něco o Angelině a Nellie.“
Angel: „Co bys o nich chtěla slyšet? Jsou to úžasná děvčata. Angelina je čarodějka a Nellie bude přemožitelka jako ty.“
Buffy: „Čarodějka?“
Angel: „Ano, je kněžka wicca. Dokáže kouzlem cokoliv.“
Buffy: „Třeba někomu vymazat paměť?“
Angel: „Třeba, ale ona to nebyla.“
Buffy: „A co jiná čarodějka?“
Angel: „Angelina má nad všemi kouzly kontrolu, věděla by o tom.“
Buffy: „Nemohla by něco přehlédnout?“
Angel: „Bohužel.“
Buffy: „Chtěla bych si vzpomenout. Všichni se na mě soucitně dívají a za mými zády si o mě něco říkají, ale já vůbec nic nevím.“
Angel: „Brzy si vzpomeneš, slibuji. MEMORIA EST MAXIME NECESSARIUM BONUM VITAE.“
Buffy: „Paměť je nejdůležitějším statkem života.“
Angel: „Vidíš, něco si pamatuješ.“
Buffy: „Proč máme takovou paměť, že si pamatujeme nejmenší podrobnosti toho, co se nám přihodilo, ale ne takovou, abychom si zapamatovali, kolikrát jsme to řekli téže osobě?“
Angel: „Vzpomínáš si?“
Buffy: „Myslíš že bych mohla zapomenout na tvého oblíbeného Rochefoucaulda?“
Angel: „Ještě na něco si vzpomínáš?“
Buffy: „Miluji tě.“
Angel vstal a naklonil se k Buffy, políbil ji něžně na ústa. Pak si lehl vedle ní a v objetí usnuli.

Ráno se Buffy probudila a musela hned na záchod. Asi za půl hodiny ji našel Stan, jak sedí nad šálkem čaje v obýváku.
Stan: „Děje se něco?“
Buffy: „Vzpomněla jsem si.“
Stan: „Vážně, to je skvělé.“
Buffy: „Dneska jsem se vzbudila a musela jsem na záchod.“
Stan: „Hm, to je znamení. Víš to?“
Buffy: „Já vím, znamená to, že to musím říct.“
Stan: „Stejně by to brzy poznal každý blbec.“
Buffy: „Bojím se.“
Stan: „Nemáš čeho.“
Buffy: „Ale mám, ono to nebude jenom tak já…“
Přerušila se, protože ji vyrušil příchod Angela. Rozespalý, jen v kalhotách si sedl proti nim do křesla.
Angel: „Jak jsi spala?“
Buffy: „Skvěle. Vzpomněla jsem si.“
Angel: „Vážně? To je úžasný.“
Stan: „V noci to muselo být teda bouřlivý.“
Buffy: „Povídali jsme si.“
Stan: „Každý tomu říká jinak, zlatíčko.“
Buffy: „Nech toho, nebo ti budu říkat včelko.“
Stan: „Okej, nechám vás o samotě. Já jdu spát.“
Buffy s Angelem si zatím užívali návratu paměti Buffy. Potom leželi na posteli, Angel si jako obvykla hrál s jejími vlasy a ona koukala před sebe.
Angel: „Víš, když jsem teď člověk.“
Buffy: „Tak?“
Angel: „Víš, je to jiné.“
Buffy: „Myslíš? Jako upíra tě mám raději.“
Angel: „Tohle není jiné, já jsem jiný.“
Buffy: „To jistě, žiješ.“
Angel: „O tom mluvím.“
Buffy: „O čem?“
Angel: „Chtěl bych, abychom měli další dítě.“
Buffy: „Ne, teď ne. Sotva se mi zahojila noha a můžu běhat.“
Angel: „Nemusí to být hned.“
Buffy: „Ale to taky něco znamená.“
Angel: „Co?“
Buffy: „Když bychom, měli další dítě, znamenalo by to jistou oběť.“
Angel: „Oběť?“
Buffy: „Ano, jsi ochotný ji přijmout?“
Angel: „Ano, pokud budeš šťastná.“
Buffy: „Jsem šťastná. Bude to chlapec.“
Angel: „Počkej teď?“
Neznatelně přikývla.
Angel: „Jak dlouho?“
Buffy: „Déle než dva měsíce.“
Angel: „Proč jsi mi nic neřekla?“
Buffy: „Nevěděla jsem, jak na to budeš reagovat.“
Angel: „Samozřejmě mám radost, jak bych mohl reagovat.“
Buffy: „Zatím to ale nikomu neříkej, nechci je potom zklamat.“
Angel: „Zklamat?“
Buffy: „To není důležité, zatím to bude jenom mezi námi, ano?“
Angel: „Samozřejmě.“
„Promiňte, neruším? Přišli Connor s Melissou.“ Oznámil jim Stan, když vešel do ložnice.
Angel: „Hned tam přijdeme, zatím je zabav.“
Stan: „Dobře.“
Buffy s Angelem za chvíli opravdu dorazili. Vřele se s nimi přivítali.
Connor: „Jak ti je?“
Buffy: „Už je mi lépe, konečně jsem se vyspala.“
Melissa: „Už sis vážně na všechno vzpomněla?“
Buffy: „Ano, skoro na všechno.“
Connor: „To je skvělé.“
Angel si k sobě Buffy přivinul, políbil ji do vlasů. Connor s Melissou naznali, že bude nejlepší, když teď odejdou.

Za další tři měsíce byli Stan, Buffy a Angel v obýváku. Melissa s Connorem se s nimi neviděli už více než měsíc, protože neměli čas. Buffy byla v zajetí Angela a Stan jako obvykle četl knížku, jen nekouřil.
Angel: „Máš už hezké bříško.“
Buffy: „Ne, ne řekni, že jsem ještě nepřibrala.“
Stan: „Bohužel, musím konstatovat, že Angel říká pravdu. Vzhledem k tomu, že jsi přemožitelka, nikdo neuvěří, že jsi přibrala.“
Buffy: „Nevypadá to ještě těhotensky, že ne?“
Stan: „Ne, jako bys normálně přibrala.“
Buffy: „Tak do měsíce přijde balónové období, kdy se nebudu moci ani pohnout.“
Angel: „To bychom to už mohli říct Connorovi a Mel.“
Buffy: „Snad až je uvidíme, nebudeme z toho dělat nějaké cavyky, vždyť už je třetí, s Connorem čtvrtý.“
Stan: „Za chvíli budete mít fotbalový tým.“
Buffy: „Těžko, máme dvě holky.“
Angel: „Na to že upíři nemůžou mít děti dobré, ne?“
Buffy: „Vlastně jsem byla těhotná čtyřikrát.“
Stan: „Jo? Vydědila jsi ji?“
Buffy: „Byl to chlapec.“
Stan: „Aha, promiň.“
Buffy: „Nevadí, aspoň má Connor ženu.“
Stan: „Aha.“
Angel: „Nechceš si odpočinout?“
Buffy něco zamumlala a pohodlněji se na něm uvelebila. Zavřela oči a v tu chvíli tvrdě usnula.
Stan: „Co se stalo s tím klukem?“
Angel: „Buffy o něj přišla, když nám svěřili Melissu.“
Stan: „To je mi líto.“
Angel: „Teď to bude taky kluk.“
Stan: „Říkala mi to, akorát nevím jak to může tak brzy vědět, věděla to už v prvním měsíci.“
Angel: „Vždycky to věděla tak brzy. Přemožitelské schopnosti.“
Stan: „A zmýlila se někdy?“
Angel: „Nikdy.“
Stan: „Máme se na co těšit, co to bude, jestli to bude kluk. Máte čarodějku, to jsi chtěl ty a přemožitelku, to chtěla Buffy. Co bude on?“
Angel: „Co bude chtít on. Nikdy jsme holkám nediktovali, čím mají být. Buffy to Angelině zakázala. Potom přišla o zrak a Angelina jí ho vrátila. Pak to přijala. Mně se nelíbilo, že Buffy vychovává z Nellie násilníka, ale taky jsem jí to pak dovolil.“
Stan: „Vážně jste nic neplánovali?“
Angel: „Jo, kdysi se mluvilo o zázračné trijici, která společně může zničit jakékoli zlo, ale to asi nebudou oni.“
Stan: Co to mělo být za trojici?“
Angel: „Čarodějka, přemožitelka a pozorovatel.“
Stan: „Buffy z něj nebude chtít pozorovatele.“
Angel: „Na to se můžeme spolehnout.“
Buffy se zavrtěla, něco nesmysleného zamumlala a znovu usnula.
Stan: „Mluví ze spaní?“
Angel: „Nespí, je s Angelinou, zakázal jsem jí to. Myslíš, že mě někdy poslechla?“
Stan: „Pochybuji.“

Buffy se procházela po pláži a dívala se do nekonečného oceánu, za ní šla Angelina.
Angie: „Co se děje? Dlouho jsi mě nezavolala.“
Buffy: „Musíš mi něco slíbit.“
Angie: „Co?“
Buffy: „Kdyby se mě, něco stalo, postaráš se o Nellie.“
Angie: „Proč by se ti mělo něco stát?“
Buffy: „Je to složité, holčičko, ale musíš se postarat o Nellie a o svého bratra.“
Angie: „O Connora? O toho ať se stará Mel, ne?“
Buffy: „Ne, toho malého. Až se narodí, musíš se o něj postarat, Angel to nezvládne a ty jsi jediná, komu ho můžu svěřit.“
Angie: „Budeš mít dítě?“
Buffy: „Budeš mít bratra.“
Angie: „Ale proč bych se po jeho narození o něj měla starat?“
Buffy: „Já tu nebudu.“
Angie: „Kam odejdeš?“
Buffy: „Až on se narodí, já zemřu.“
Angie: „Proč? To přece nejde, jsi nesmrtelná.“
Buffy: „Všechno jde. Jeho narození sebou vezme určité oběti. Angel o tom ví.“
Angie: „Ví, že umřeš?“
Buffy: „Ne a ty mu to nesmíš říct.“
Angie: „Dobře.“
Buffy: „Ten chlapec, bude mít určité specifické schopnosti, zatím nevím jaké.“
Angie: „Všichni tři máme schopnosti, u něj to nebude neobvyklé.“
Buffy: „Postaráš se o něj a o Nellie?“
Angie: „Postarám, slibuji. Ale co Angel?“
Buffy: „Taky má svoje poslání. Svůj osud.“
Angie: „Těžko ho bude moci naplnit bez tebe.“
Buffy: „Jedině beze mě.“
Angie: „Nelíbí se mi, co říkáš.“
Buffy: „Neptej se, nemůžu ti nic říct.“
V tu chvíli se Buffy probudila.

„Angele? Kope.“ Řekla mu a položila si jeho ruku na bříško, Angel se usmál, cítil pohyby malého.
Angel: „Byla jsi s Angie?“
Buffy: „Ano.“
Angel: „Zakázal jsem ti to.“
Buffy: „Není to jako s Nellie, tohle je v pořádku.“
Angel: „Ty to musíš vědět, já nikdy těhotný nebyl.“
Buffy: „Kdyby ano, to bychom moc dětí neměli.“
Angel: „Co říkala Angie?“
Buffy: „Vypadá to, že budeš otcem a dědou zároveň.“
Angel: „Panebože, myslím že se o mě pokouší infarkt. Je to malý vlček?“
Buffy: „Ano, bude to zajímavé ne? Já s Angelinou budeme chovat děti zároveň.“
Angel: „Ta holka mě jednou zabije.“
Buffy: „Je to kluk, asi bude stále proměněný.“
Angel: „Panebože, to snad ne.“
Buffy: „Budou si hrát spolu, nebude to pěkné?“
Angel: „Nezapomeň, že jsem teď člověk, srdce mi bije a myslím že brzy bít nebude.“
Buffy: „Dýchej zhluboka, můžeš zkusit těhotenské cvičení na dýchání.“
Angel: „Má štěstí, že je v jiné dimenzi, jinak bych ji uškrtil.“
Buffy: „Proč, vždyť je pěkné, že bude maminka.“
Angel: „Není na to trochu mladá? Až toho Oze uvidím, zabiju ho.“
Buffy: „To říká ten co má čtyři děti.“
Angel: „To je jiné, mě je tři sta a tobě skoro čtyřicet.“
Buffy: „Vidíš, Angelině je dvacet a Ozovi skoro čtyřicet, není to pěkný věk? Ten nejlepší. Kdybychom mohli, taky bychom měli děti tak brzy.“
Angel: „mě nepřesvědčíš, jak je uvidím, oba je zabiju.“
Buffy: „Chceš říct všechny tři.“
Angel: „To je mi jedno.“
Buffy: „A já se tak těšila na vnoučka, ty ne? Však až ho uvidíš, zamiluješ si ho. Na to bych mohla vsadit.“
Angel: „Nemohla chvíli počkat? Třeba do šedesáti?“
Buffy: „Víš, že jsi nádherně roztomilý, když jsi tak bezradný a naštvaný?“
Angel: „Panebože, zase si ze mě děláš legraci.“
Buffy: „Docela mi to vyšlo.“
Angel: „Věřil jsem ti to.“
Buffy: „Ještě spolu ani nebydlí.“
Angel: „Stejně jsem ti to věřil.“
Buffy: „Já vím, cítila jsem to.“
Stan: „Lidi, vy jste lepší než kabelovka a ještě zadarmo.“
Angel: „Málem jsem fakt měl infarkt, vlastní žena mě chtěla zabít.“
Buffy: „To ne, byl jsi šťastný.“
Angel: „Nebyl.“
Buffy: „Ale byl, mě neukecáš, cítila jsem to.“
Angel: „Hm, to máš asi porouchanej příjem.“
Buffy: „Ale houby mám porouchaný.“
Angel: „Stejně jsi měla v úmyslu se mě tak zbavit, mám tě prokouknutou.“
„Ale prosím tě, kdo by asi dělal otce tomuhle?“ Teatrálně si přitom ukázala na břicho, aby mu dokázala vážnost svého tvrzení a tím ještě víc rozesmála Stana, který se už předtím smál jako hyena.
Angel: „Nějaký by se jistě našel.“
„Jestli chceš, můžu se porozhlédnout po někom jiném.“ Hrála uraženou Buffy a naznačila záměr k odchodu.
Angel: „Jestli chceš, nechávám ti volnou cestu.“
„Málokdo umí tak pěkně cenit zoubky na miminka jako ty.“ Přitulila se k němu a mluvila nejsladším hlasem, jaký uměla.
Angel: „Jenže se mě pak bojí.“
Buffy: „A jakou z toho pak mají průpravu do života. Pamatuješ, jak viděla Angelina upíra a požádala ho o přečtení pohádky?“
Angel: „Jistě, když je její otec upír a její strýček taky, co bychom měli čekat, hluboké opovržení?“
Buffy: „Skvělý nápad. Budu trestat upíra hlubokým opovržením. Kolíky a svěcená voda jsou dávno pasé.“
Angel: „Duše byla kdysi taky cool novinka a jak to dopadlo, má ji teď každej blbej…. Tedy druhej.“
Buffy: „Jo, jste dva ty a Spike.“
Angel: „Velký silný upír a malý blbý peroxid.“
Buffy: „Fakt miluju, když Spika nesnášíš.“
Angel: „Spike je tvůj miláček.“
Buffy: „Ale líbí se mi, když jste na sebe zlí, dodává to tomu všemu akčnost.“
Stan: „Mlátěj s tebou hormony.“
Buffy: „Asi, už mě zastavte, protože mám chuť na utopence.“
Angel: „Je mi líto, to tady nemají, ale můžeš dostat tu šlichtu, co vydávají za jídlo pro vojáky.“
Buffy: „Fuj, dala bych si cukroví.“
Stan: „Jejda, ať už se ten svišť narodí, nebo z tebe umřu.“
Angel: „jen počkej až bude mít opravdové břicho. Stále se bude prohlížet a stěžovat si, že je tlustá a nemůže se ani pohnout. Všeobecně to nazýváme balónovým obdobím.“
Buffy: „A v těhotenství taky začíná Angelovo ošahávací období, chce mi vyhladit břicho jako zrcadlo.“
Angel: „Jsi tak roztomilá.“
Buffy: „Myslíš, že Oz taky šahá Angelině na břicho?“
Angel: „Nemá důvod, na rozdíl ode mě.“
Buffy: „Stejně jsem tě předtím dostala.“
Angel: „Jo, málem jsi byla vdova.“
Buffy: „To jsem většinu života. A ty, Stane si už jdi zakouřit, kdo má vydržet tu tvoji chuť na cigaretu?“
Stan: „Cože?“
Angel: „Neřeš a běž.“
Stan: „Okej, hned budu zpátky, maminko.“
Buffy: „Dobře, včeličko.“
Angel: „Padej.“

Stan udělal pukrle a vyběhl z domu, na verandě si sedl do křesla a zapálil si cigaretu. Filosoficky založil ruce a zíral do dálky.
Angel: „Miluji tě.“
Buffy: „Krásně se to poslouchá, Liame, ale…“
Angel: „Dnes není místo pro žádné ale. Teď jsme jen my dva.“
Buffy: „Ale on.“
Angel: „Myslím že máš ráda Romea a Julii. Mohl bych ti předčítat.“
Buffy: „To by bylo roztomilé.“
Angel: „To ty jsi roztomilá.“
Stan seděl venku, kolem něj šla Melissa se svojí ochrankou. Hned jak ho zahlédla, zamířila k němu.
Melissa: „Jak se má Buffy?“
Stan: Myslím že lépe. Chcete za ní?“
Melissa: „Přijdeme večer i s Connorem, vyřídíš jim to?“
Stan: „Jistě vaše veličenstvo, už začínáš pochytávat ty manýry modré krve? Copak vy jste se někdy museli žádat o povolení sem jít? Jakoby k nim neměli všichni dveře otevřené.“
Melissa: „Promiň, večer přijdeme.“
Stan: „Budou, budeme se těšit.“
Melissa odešla a Stan vstal, vrátil se zpět. Buffy vypadala, že do minuty usne.
Stan: „Vypadá to, že se večer staví Mel a Connorem, takže buď maskuj břicho, nebo jim to řekni.“
Buffy: „Jsem pro maskování.“
Stan: „Snad nemáš strach z vlastního syna.“
Buffy: „Jo bude stačit?“
Angel: „Ale miláčku…“
Stan: „Takže večer, teď by tady dva v jednom měla jít spát, aby to nezaspala.“
Buffy: „Neříkej mi dva v jednom.“
Stan: „Je to pravda.“
Buffy: „Dobře, včeličko.“
Angel odhrnul Buffy vlasy z čela, ona zavřela oči a usnula.

Za dvě hodiny k nim přišli Connor s Melissou, Buffy ještě spala. Když přišli, užívala si pohodlí na Angelovi a byla přikrytá velkou šarlatovou dekou. Angel ji probudil, když přišli. Nevstala, ale jim to nevadilo.
Connor: „Jak se cítíš?“
Buffy: „Hm, ospalá.“
Melissa: „Ale vypadáš lépe. Máš zase zdravou barvu v obličeji.“
Connor: „Vypadáš krásně.“
Buffy: „Děkuji.“
Stan: „Já si jdu zase zakouřit.“
Buffy: „Běž, včeličko.“
Stan: „Jejda s tebou to mlátí.“
Connor: „Co?“
Stan: „Puberta, vrací se pozor na ni. Bude vám dávat připínáčky na židli.“
Buffy: „Mazej.“
Stan udělal pukrle k oběma přítomným dámám a odplul z pokoje.
Melissa: „Promiňte že jsme tu dlouho nebyli, neměli jsme vůbec čas.“
Buffy: „Já mám teď času dost, nic nesmím dělat.“
Connor: „Kvůli té noze?“
Angel: „Taky.“
Melissa: „Takže přece?“
Connor: „Přece co?“
Melissa: „Mimi.“
Connor: „Super, tentokrát to bude kluk, nebo si mě nepřejte.“
Buffy: „Bude můžeš se spolehnout.“
Connor vstal a objel Buffy, stejně to zopakovala i Melissa.
Melissa: „No tak se mi ukaž maminko, máš bříško?“
Buffy: „Opovaž se na mě šahat.“
Buffy ale i přesto vstala a ukázala se jim, bříško sice neměla správně maminkovské, ale přece jen trochu zakulacené. Potom si znovu lehla na pohovku a Angel ji přikryl dekou.
Melissa: „Pěkné, vážně ti to sluší.“
Buffy: „Nechcete snad, abych byla těhotná furt?“
Angel: „To by bylo skvělé.“
Buffy: „Chceš dostat ránu?“
Angel: „Ne, díky.“
Connor: „Jestli to bude kluk, bude to fotbalista.“
Buffy: „Ne, bude to filosof.“
Melissa: „To je vám dvěma podobné.“
Connor: „Chci aby byl David.“
Angel: „Ne, já chci Nathaniela.“
Buffy: „Já taky, takže nám do toho synáček nemá co mluvit.“
Connor: „Musím si užít že už nebudu jediný chlap v rodině.“
Angel: „Já jsem co?“
Connor: „Baba, kterou si Buffy omotala kolem prstu.“
Angel: „A Buffy?“
Melissa: „Zvenku se jeví jako silná osoba, se kterou city nemůžou zamávat, ale vevnitř je ta nejcitlivější duše.“
Buffy Angela mazlivě polechtala.
Melissa: „Tak kdy to bude?“
Buffy: „Asi za necelé čtyři měsíce.“
Connor: „To je ještě spoustu času.“
Angel: „Času k čemu?“
Melissa: „Ke vztahům.!“
Buffy: „No to jistě, mluvíte jako ten Stan, kde vůbec je?“
Angel: „Šel si zakouřit.“
Buffy: „Na nějak dlouho.“
Jen to dořekla, vešel do pokoje obvykle ležérním krokem Stan.
Buffy: „Tady jsi.“
Stan: „Chyběl jsem vám?“
Connor: „Ne.“
Stan: „Ptal jsem se tady dva v jednom.“
Buffy: „Jsi vtipný, včeličko, ale mohl bys mi donést kafe.“
Angel: „Čaj.“
Buffy: „Čaj, samozřejmě.“
Stan: „Jeden nebo dva?“
Buffy: „Jeden, ty moje pilná včeličko.“
Stan: „Dá si ještě někdo něco k pití?“
Connor: „Nemáš whisky?“
Angel: „Bohužel Connore, nemáme tu alkohol.“
Connor: „Rodiče se mě snaží vychovávat, nechcete se soustředit na toho prcka?“
Buffy: „jenom čaj pro mě a pro Mel jistě kávu.“
Melissa: „Děkuji.“
Stan udělal pukrle a několika kroky přešel do kuchyně.

Connor: „Udělali jste si z ochránce služku?“
Buffy: „Ne to on má za trest.“
Connor: „Škoda žes mě nevychovávala jako úplně malého.“
Buffy: „nepochybuji, že Angelova výchova byla důsledná, razí heslo, nechte děti ať dělají co si chtějí.“
Melissa: „A ty ne?“
Angel: „Jistěže ano, ale umí to lépe zakrýt.“
„Tak se to nese.“ Zahalekal Stan, když nesl šálky s čajem a kávou. Buffy od něj s díky převzala jeden šálek a Melissa druhý.
Stan: „Tak co vy, šťastná rodinko?“
Angel: „Peklo.“
Melissa: „Hm, kdo se do té rodinky počítá?“
Buffy: „Všichni.“
Stan: „Počítají se mrňata, co mají jen 25 centimetrů?“
Connor: „Morbidní.“
Stan: „Vážně? To jsi to ještě neslyšel celé.“
Connor: „Taky to slyšet nechci.“
Buffy: „Raději se posaď.“
Stan: „Jinak použiješ hrubé síly?“
Angel: „Jinak ji použiju já.“
Stan: „Jejda, vy jste horší než Adamsovi.“
Connor: „Nevím, sestřičky se mě nikdy nesnažily zabít.“
Buffy: „Jenom já.“
Melissa: „Nechci kazit zábavu, ale musíme jít.“
Buffy: „Tak brzy?“
Stan: „Zase s ní mlátí hormony.“
Connor: „Zase přijdeme, ale už musíme jít.“
Connor s Melissou odešli a nechali tak Angela, Buffy a Stana samotné.
Buffy: „Děti mě opouštějí.“
Angel: „Neopouštějí, dospívají.“
Stan: „Stejně jste mi nikdy nevyprávěli, jaká je vaše minulost.“
Buffy: „Myslela jsem, žes četl deníky, když jsme sem přijeli.“
Stan: „Ty končí zničením Sunnydale, ty nové ještě nejsou dostupné.“
Angel: „Nestalo se nic zvláštního.“
Buffy: „Není co povídat, většinu stejně znáš.“
Stan: „Jednou mi to budete muset říct.“
Buffy: „Teď ale ne.“
Angel: „Je pozdě, nechceš si odpočinout?“
Buffy: „Kolik je hodin?“
Stan: „Čtyři ráno.“
Buffy: „Tak to se jdu na chvíli prospat.“
Angel: „Hned za tebou přijdu.“

Buffy vstala a odešla do pokoje, Angel zůstal sedět a chtěl ještě mluvit se Stanem. Zdálo se mu divné, co mu Buffy říkala a věděl, že Stan jako její nejlepší přítel tady to bude vědět. Svěřovala se mu se vším, jediný taky věděl, že je těhotná, než to řekla jemu. Stan zprvu jevil dojem, že neví o čem Angel mluví, jako by neměl ponětí, že se Buffy chová poslední dobou jinak, všechno si prohlíží, jakoby si to chtěla uchovat v paměti navždy. Vede divné řeči, se všemi. Malého Martina si skoro adoptovala, o celé G se stará jako o vlastní děti. A Stan se má v její přítomnosti jako prase v žitě.
Angel: „Jistě něco víš, Stane, znám ji, určitě ti něco řekla.“
Stan: „Nemám tušení, o čem mluvíš, nic mi neříkala.“
Angel: „Byla divná, vážně divná, jakoby skoro ani neměla radost. Vůbec se teď nesměje, je zamlklá, smutná.“
Stan: „Vážně jsem si ničeho nevšiml, to je jistě tím těhotenstvím, je toho na ni moc. Hodně teď pracovala a bylo jí špatně.“
Angel: „Tím to jistě není, vede takové divné řeči.“
Stan: „Vážně? Já s ní nejsem tolik co ty, ale mě připadá normální.“
Angel: „Není to normální, určitě ne, ale když mi to nechceš říct, nevadí, stejně se to brzy dozvím. Jistě mi to brzy řekne.“
Stan: „V to doufáš?“
Angel: „V to doufám.“
Angel vstal, odešel z pokoje, Stan uklidil nádobí ze stolu, v hlubokém zamyšlení.
Když vešel do pokoje, Buffy tam nebyla, sedl si ke stolu a podíval se co na něm je, všiml si rozepsaného dopisu. „Nejdražší Angele…“ Začínal dopis, upoutalo ho to, ale neměl možnost, zjistit víc, protože pisatelka dopisu právě vešla do pokoje. Sundala si župan a stála před ním jen v lehké košilce, pod kterou se jí začínalo rýsovat bříško. Sedla si na postel a pozorovala ho. Měla jistě něco na mysli, čekal, kdy mu to řekne, ale pak se odvrátila a lehla si do postele. Vstal a šel pomalu k posteli, pozoroval její klidnou tvář. Vždy jakmile zavřela oči, usnula, ale při sebemenším šramotu byla schopná v minutě vstát. Něco ji trápilo, poznal, že na její vždy tak poklidné tváři byl stín něčeho, co dosud nedokázal pojmenovat. Svlékl si oblečení a lehnul si vedle ní, objal ji a ona se mu hned stulila v náruči.

Ráno je čekala s kuchyni teplá snídaně, Stan uvařil míchaná vejce. Angel i Buffy se tomu divili, snad si tím chtěl Stan něco dokázat, nebo odčinit.
Buffy: „Stane? Ty včeličko, co jsi provedl?“
Stan: „Chtěl jsem udělat radost nadcházející mamině.“
Buffy: „Ty jsi milý Stane. Viď, Angele?“
Angel: „Hm, v tom jistě něco bude.“
Buffy: „Nebuď pesimistický, miláčku, Stan to myslí vážně, cítím to.“
Stan: „Jo, nebuď pesimistický.“
„Myslím že po něm brzy něco hodím.“ Prohlásil Angel a raději to i naznačil.
„Au.“ Zasténala Buffy a Angel se k ní hned starostlivě naklonil. Stan na ni spiklenecky mrkl.
Angel: „Bolí tě něco?“
Buffy: „Mě ne, někoho jiného.“
Stan: „Cože?“
Buffy: „Nevím, je to divné ale… asi cítím, co cítí ostatní.“
Angel: „Vážně?“
Stan: „Proto stále říkáš že nemůžeš vydržet moji chuť na cigaretu?“
Buffy: „Nedokážu si to vysvětlit.“
Angel: „To je divné, moc divné. Síly?“
Buffy: „Nic neříkaly.“
Angel: „Mohly by nám pomoct.“
Buffy: „To není důležité, v klidu zase jezte. Dokud můžete.“
Stan: „Jíst?“
Angel: „Víš co to je mít jednotvárnou stravu?“
Stan: „Chápu, krev není, co bývala.“
Buffy: „Pusťte se do jídla nebo…“
Stan: „Dostaneme na zadek.“
Buffy: „ Nikdy jsem děti tělesně netrestala.“
Angel: „Ano, stačilo, že se na ně škaredě podívala.“
Stan: „Štěstí, že nejsi má matka.“
Buffy na něj ukázala gesto, které jen dokazovalo, že je jí to jedno a dál si vychutnávala vajíčka.
Angel: „Mohli bychom se jít projít.“
Stan: „My dva?“
Angel: „Ne, my dva.“
Stan: „Takže vy tři.“
Buffy: „To bude skvělé.“
Stan: „Je mi líto, ale stejně musím s vámi.“
Angel: „To snad ne.“
Stan: „Chápu, že chcete mít soukromí, ale bohužel jsem Buffyina osobní ochranka a teď je zranitelnější.“
Angel: „Ale můžu se o ni přece postarat já.“
Stan: „Je mi líto, ale jde o příkazy vyšších.“
Angel: „Já jsem taky vyšší, upír, tak mě nechtěj naštvat.“
Stan: „Teď jsi jen člověk, drahý příteli.“
Buffy: „Přestaňte se prosím hádat.“
Angel: „Jsi v pořádku, miláčku?“
Buffy: „Ano, ale pokud se nebudete hádat.“
Angel: „Dobře, ale musíš to přece Stanovi vysvětlit.“
Buffy: „Stan nás bude jistě sledovat jen z povzdálí.“
Stan: „Samozřejmě, bude to jen procházka ve třech.“

Buffy s Angelem se procházeli za ranního oparu okolím jejich bydliště a z povzdálí je hlídal Stan. Buffy s Angelem se pomalu procházeli a pozorovali okolí, dlouho neměli možnost se "sami" porozhlédnout po okolí a užívat si čistoty zdejší krajiny.
„Nádhera, je to tady krásné.“ Opěvovala okolí, zavěšená do Angela.
„Bude to skvělé místo pro dětství dítěte.“ Souhlasil s ní a tím ji přivedl na určitou myšlenku.
„Musí ho přece poznat Angelina a Nellie.“
„Víš, že to nejde, nesmíme se s nimi stýkat. Víš, jak nám Síly vynadaly za Angelinu.“
„Já vím, jen je mi z toho smutno, že nepozná starší sestry, než se budeme moci vrátit.“
„Jsme tu už skoro půl roku a u nich zatím uběhlo jen několik týdnů. Pro ně to je jiné.“
Buffy: „Všechno teď bude jiné.“
Angel: „Všechno? Vždyť jsme už měli děti, ne?“
Buffy: „Věř mi, cítím, že teď to bude jiné.“
Angel: „Nelíbí se mi, jak mluvíš poslední dobou.“
Buffy: „Jen mi nějak docházejí některé věci.“
Angel: „Víc než předtím?“
Buffy: „Nějak se mi to začíná ujasňovat.“
Angel: „Něco nebo všechno?“
Buffy: „Něco, ale zároveň i všechno, připadá mi, jako bych přišla na smysl.“
Angel: „Smysl?“
Buffy: „Nemůžu ti to teď vysvětlit, ale brzy to pochopíš, slibuji.“
Angel: „Je ti špatně?“
Buffy: „Ne, ale mám špatný pocit, něco se děje. Měli bychom se vrátit do tábora.“
Angel přikývl a obloukem se vrátili zpátky, když přišli, potkali zrovna zmateného Chrise.
„Právě přivezli jednoho muže, ale nevíme, co se mu stalo, mluví naprosto z cesty.“ Chris mluvil zmateně a přitom zuřivě gestikuloval. Buffy se hned vysmekla Angelovi a rychlým krokem šla za ním, aby se na muže podívala. Přivedli ji k přenosnému lůžku, které ještě nepřemístili na ošetřovnu, nebo do jiného stanu. Muž vypadal strašně, byl celý od krve, Buffy se otočil žaludek o 360°, ale stejně se na muže podívala, našla mu několik řezných ran na těle a zranění, jakoby po urputném boji.
„Co se ti stalo?“ Zkoušela se vyptávat muže, ale neuspěla. Muž stále říkal nesmysly a vůbec jí nebyl schopný odpovědět na otázku.

Když muže odnesli do stanu, podívala se mu podrobněji na zranění, nešlo o řezné, ale spíš o tržné rány. Snažila se z něj vydolovat, co se mu stalo, ale nebyl jí schopný cokoliv říct. Vzala houbu a otírala mu krev kolem ran, dívala se na rány, zdály se jí nějaké divné, chvíli o tom přemýšlela, na chvíli se zamyslela. Pak jakoby cítila štěstí, ale ne ona, ale někdo jiný byl uvnitř šťastný. Zadívala se na muže, usmíval se od ucha k uchu.
„Co to znamená? Zbláznil ses?“ Ptala se ho celkem i starostlivě, ale tušila, že v tom něco nehraje.
„Trošku jsem si z tebe udělal legraci, zlobíš se?“
„Legraci? Nejsi zraněný?“
Muž záporně zavrtěl hlavou a ve chvilce změnil podobu, na jí dobře známého šprýmaře, démona, který dokázal měnit podoby.
Buffy: „Nicholasi, až budeš zraněný, neošetřím tě.“
Nicholas: „To bys mi neudělala…“
Buffy: „Máš pravdu, ale nebylo to od tebe moc hezké.“
Nicholas: „To jistě, vzhledem k tvému stavu, co?“
Buffy: „Co to kecáš?“
Nicholas: „Myslíš, že hodně přemožitelek jen tak přestane trénovat a ztloustne?“
Buffy: „Co ty o tom můžeš vědět?“
Nicholas: „Mám hodně tváří.“
Buffy: „Ty jeden. Jednou ti to všechno vrátím.“
Nicholas: „Zatím jsem v klidu, vypadáš dost nemotorně.“
„Fakt? To jsem tak tlustá?“ Zkřivila nejistě obličej.
Nicholas: „Neboj, jsi ještě víc sexy než normálně, Karkulko.“
Buffy: „Pšt, to nesmíš říkat.“
Nicholas: „Jsem nemocný.“
Buffy: „Ale houby jsi. Nech toho, nebo tě nechám nanosit mi dřevo do krbu.“
Nicholas: „Na to máš Stana, ne?“
Buffy: „Nech toho, vtipy to je tvoje, ale když jde o realitu…“
Nicholas: „možná ji nechci znát, když taková ženská jako ty dopadne takhle, nechci tu realitu vnímat a chci se dál jen smát.“
Buffy: „Jak dopadne? Já jsem šťastná.“
Nicholas: „Tohle nemyslím, myslím tebe samotnou, všechno vím.“
Buffy: „Vážně?“
Nicholas: „Ano, je hezké být občas někým jiným.“
Buffy: „Stan…“
Nicholas: „Jo, občas si odskočí zakouřit.“
Buffy: „Budu si na tebe muset dát pozor.“
Nicholas: „Už to neudělám.“
Buffy: „V to doufám.“
To už Nicholas vstával, vyšel ze stanu a za ním i usmívající se Buffy.
„Co jste tam dělali?“ Ozvalo se od někoho kolem. Buffy jenom hodila roztomilý úsměv na přihlížející dav a pomalu se vrátila k Angelovi.

Potom se společně vrátili domů, Angel se zdál celou dobu zachmuřený. Hned za dveřmi si na něj došlápla.
Buffy: „Co se tak mračíš, Angele?“
Angel: „Nemračím.“
Buffy: „Mračíš, cestou jsi nepromluvil ani slovo.“
Angel: „To je u mě obvyklé.“
Buffy: „Dobře, když nechceš mluvit, nemluv. Nebudu se tě doprošovat.“
Uraženě se otočila a odešla do ložnice, kde si sedla na postel, položila si ruce na bříško a zamyslela se.
„Nebýt tebe, všechno by bylo jinak, víš to? Co to jenom máš za schopnosti? Proč cítím to co ostatní?“ Povídala si sama se sebou, nebo spíš s tím prckem v břiše. Cítila kolem sebe bolest, smutek. Bylo to jistě někde blízko ní, ale nemohla zjistit kde a kdo. Svezla se na posteli, lehla si na bok a koukala na stěnu pokoje.

V tu stejnou chvíli zažíval směsici pocitů Angel, seděl vedle v pokoji, který byl takovým menším obývacím pokojem. Před ním ležela tužka a blok s čistými papíry, naklonil se ke stolu a několika rychlými tahy načrtl, na co zrovna myslel. Během chvíle obraz na papíře začíná získávat určité tvary, je to žena, která se usmívá, ale v úsměvu se skrývá i něco jiného. Za chvíli je poznat, že se jedná o Buffy ve chvíli, kdy vyšla ze stanu, kde se starala o Nicholase. Nejistě pozoroval načrtnutý výjev na papíře, něco mu vrtalo hlavou a vůbec nedokázal kontrolovat svoje pocity. Vstal, hluboce zamyšlený nechal blok ležet na stole a šel ke dveřím, kde tušil svoji lásku. Potichu prošel dveřmi, myslel si, že spí, nebo odpočívá a nechtěl ji rušit, nevěděl, co chtěl. Chtěl být s ní, ale nechtěl se s ní hádat, chtěl ji jen milovat a obdivovat. Hned jak vešel, cítil, že nespí, jen nehybně ležela na posteli a koukala před sebe. Sedl si vedle ní. Otočila se k němu, sklonil se k ní a políbil ji. Lehl si vedle ní a objal ji, pevně, až nemohla dýchat, ale to chtěla, to si přála a po tom toužila. Nebylo třeba jediného slova, nebylo třeba ničeho, jen těch pár gest a pohledů, které mezi nimi mohly říct všechno. Ani jeden nespal, leželi čelem k sobě, jejich obličeje byly jen na kousek vzdálené, skoro se dotýkaly. Navzájem mohli cítit tlukot svého srdce i svůj dech.
Jako obvykle je vyrušil Stan. Vešel a hned se omluvil, že snad ruší, když je viděl oba před polednem v posteli.
Buffy: „Co se děje, Stane?“
Stan: „Slyšel jsem ticho, myslel jsem, že jste se zabili.“
Angel: „Proč?“
Stan: „Buffy vypadá strašně.“
Buffy: „Fakt?“
Stane: „Unaveně.“
Angel: „Proč jsi teda tady?“
Stane: „Jen jsem vás kontroloval, budu v obýváku.“
Buffy: „Díky, Stane.“
Stan se rychle otočil a odešel. Buffy vstala, převlékla si oblečení a šla do vedlejšího pokoje. Angel taky vstal, srovnal deku na posteli a udělal několik kroků, zůstal stát až ve dveřích, kdy si do nich stoupl a koukal na Buffy, která seděla na pohovce tam kde předtím on a v ruce měla blok, do kterého předtím kreslil.
„Zvláštní, nevím že bych takhle někdy vypadala.“ Mluvila k němu, ale neotočila se na něj, ale dívala se stále na svůj portrét.
„Když jsi vyšla ze stanu s Nicholasem, vypadala jsi takhle.“ Pokynul rukou mírně k bloku. Položila blok zpátky na stůl, natáhla ruku Angelovým směrem, šel k ní a sedl si vedle. Opřela se o něj a hlavu mu položila na rameno, jemně ji políbil na tvář a objal ji.

Stan byl s ostatními z G a s Nicholasem v klubu, bavili se o dnešním povedeném vtípku.
Nicholas: „Kdybyste viděli, jak se tvářila, byla roztomilá, když si myslela, že jsem zraněný.“
Chris: „Byla pěkně vystrašená, když jsem jí o tobě řekl.“
Stan: „Já akorát vím, že se potom hádali.“
Nicholas: „Kvůli tomu vtípku?“
Stan: „Nejspíš.“
Chris: „Ten Angel nemá smysl pro humor.“
Stan: „Má, ale pro ten inteligentní.“
Nicholas: „Takže je to pravda?“
Leo: „Co?“
Nicholas: „Že málem umřela, když byla těhotná.“
Seth: „Kde jsi to slyšel?“
Nicholas: „Řekla mi o tom Melissa, teda Connorovi.“
Stan: „To až se dozví Buffy.“
Leo: „To fakt málem umřela? Tak to chápu, proč mu to nepřišlo vtipné.“
Nicholas: „No, když viděla tu spoustu krve, vypadala, že je jí fakt blbě.“
Seth: „Na to vypadá, posledních několik měsíců.“
Leo: „Hele jestli to byl fakt takovej průser, neměli bychom jí nějak pomoct?“
Shot: „Jak, chceš za ni rodit?“
Seth: „No, dobrej nápad to je. G by jí mohlo nějak pomoct, třeba bychom jí mohli míň lézt na nervy.“
Leo: „To se zblázní.“
Stan: „Martin, její oblíbenec, mohl by s ní trávit víc času.“
Shot: „My bychom s ní mohli trávit víc času.“
Nicholas: „Pravda, cítí se hrozně osamělá kvůli dětem.“
Leo: „To jsi zjistil za tu chvíli ve stanu?“
Nicholas: „Ne, pár hodin cizí identity.“
Stan: „Jistě mojí, co?“
Nicholas: „Ví to, neboj.“
Stan: „To bys neměl dělat.“
Nicholas: „Jo, vidíš je v dost choulostivých situacích, co?“
Stan: „Ne, úplně normální. Nemůžeš chápat, jaký jsou pár, když s nimi fakt nestrávíš nějaký čas.“
Chris: „Něco na tom bude.“
Přiběhl k nim nějaký pařízek a dovolával se Stana.
Stan: „Co chceš?“
„Volá tě Buffy, máš co nejdřív přijít.“ Vykoktal ze sebe.
Chris: „Tak běž, když tě mamina potřebuje.“
Stan: „Nazdárek, chlapi.“

Buffy a Angel seděli na pohovce, o něčem tiše mluvili, když Stan přišel.
Stan: „Volali jste mě?“
Buffy: „Něco se stalo.“
Stan: „Komu? Tobě?“
Buffy: „Ne, někomu blízko, hrozná bolest. Něco strašného.“
Stan: „Víš to jistě?“
Buffy: „Ne, ale bojím se, že se mohlo někomu něco stát.“
Stan: „Chápu, podívám se, jestli jsou tu od nás všichni.“
Buffy: „Děkuji, budu se cítit jistější.“
Stan: „V pořádku, proto jsem tu.“
Stan odešel a Buffy s Angelem se dál tiše bavili. Pak uslyšeli kroky, vzhlédli, byl tam Connor.
Buffy: „Connore, ráda tě vidím.“
Connor: „Já tebe taky mami, Angele.“
Angel: „Kde je Melissa?“
Connor: „Vládne.“
Buffy: „To je škoda že nepřišla s tebou.“
Angel: „Snad přijde jindy.“
Connor: „Jistě, nenechá si ujít ani den tvého těhotenství.“
Buffy: „No, taky byste měli na čase.“
Connor: „No, nějak jsme o tom nemluvili.“
Angel: „Nebudeme z tebe nic páčit, nepřišel jsi k výslechu.“
Buffy: „Promiň, to ty hormony.“
Connor: „Nevypadáš moc zdravě, spíš unaveně.“
Buffy: „Ne, jsem v pohodě.“
Angel: „Stejně ji nepřesvědčíme o opaku, dokud jí hlava nespadne únavou.“
Buffy: „No tak, neshazuj mě před klukem.“
Connor: „Nemusíš se bát, že bych si tě přestal vážit.“
Buffy: „Mohl bys mě přestat mít rád a to by mi bylo líto.“
Angel: „Zase ty hormony.“
Connor: „Ale jistě, že tě budu mít vždycky rád, mami, jsi nejlepší máma, kterou můžu mít.“
Buffy: „Nechtěl bys spíš nějakou, co si lakuje nehty místo toho, aby po nocích zabíjela upíry?“
Connor: „Ani za celý svět. Nelepší máma jsi ty a budeš nejlepší i pro toho prcka.“
Buffy najednou jakoby se vzpamatovala, rozjasnil se jí zrak, ale přes tvář jí přejel smutek, „nebudu,“ bylo jediné, co řekla, oba muži se chtěli ujmout přesvědčování, ale rychle jim naznačila, že je to zbytečné. Nechtěla se k tomu už vracet.
Buffy: „Oh a bude to fotbalista, na to můžu vsadit.“
Connor: „Vážně? To tak kope?“
Buffy: „Tak brzy tolik nekopala ani jedna z holek.“
Angel: „Trochu brzy aby byl tak aktivní, ten bude jistě po tobě, aktivka.“
Buffy: „Zatímco Nellie je po tobě, všechno budeme řešit pěkně v klidu. My s Angelinou to vezmeme pěkně do ruky, a když jsou hádky nebo splín, sundáme vám plavky.“
Connor: „To se sice rýmovalo, ale nebylo to vtipné.“
Angel: „Tenkrát bylo, jak se všichni objevili v plavkách a s těmi hula věnci kolem krku.“
Buffy: „Nejvíc se to líbilo jako vždy Spikovi.“
Connor: „Spike kecá blbosti, Dawnie by za nic nevyměnil.“
Buffy: „Taky by si to mohl zkusit, uvidíme, kdo by to přežil.“
Connor: „Kdo s koho.“
Angel: „Souboj Spike a Buffy by byl jistě zábavný.“
Buffy: „Spika moc dobře znám, vždycky útočí na nohy a na břicho, protože je to nejzranitelnější místo.“
Angel: „Moc svoje soupeře studuješ.“
Buffy: „To už je nemoc z povolání, když jdu po ulici, přemýšlím, jak by kdo bojoval. Zatímco normální ženský se dívají kdo má co na sobě, já se dívám, jestli nemá zbraně.“
Všichni se rozesmáli a tím se atmosféra mírně uvolnila.

17. kapitola