Andílek - 17. kapitola




Autor: Annys


Do dvou týdnů už Buffy těhotenství zapřít nemohla, bříško už měla správně maminkovsky zakulacené. Jedno ráno se Buffy vzbudila, po zvláštním snu, nevěděla co si o něm myslet. Angel ještě spal, nechtěla ho vzbudit, tak jen vstala z postele a odešla do obýváku. Jen v županu si sedla na sedačku a s šálkem čaje koukala před sebe a přemýšlela. Za chvíli přišel Angel, přivítal ji polibkem na tvář a sedl si vedle ní.
„Stalo se něco? Vypadáš unaveně.“ Ptal se jí starostlivě, když si dávala nohy na pohovku.
Buffy: „Nějaký divný sen, nevím, co to bylo.“
Angel: „Sen? Máš zase ty špatné sny?“
Buffy: „Ne, bylo to, jako vzpomínka. Stála jsem v takové menší místnosti, byli tam ještě muž a žena. Oba měli celé tělo zlaté.“
Angel: „Muž a žena? Síly?“
Buffy: „Ne, Síly jsou v obrovském paláci a vypadají jako lidé.“
Angel: „Tak to byli věštci.“
Buffy: „Věštci? S těmi jsem se nikdy nesetkala.“
Angel: „Já ano.“
Buffy: „Co jsou zač?“
Angel: „Něco jako vyslanci Sil.“
Buffy: „Takže jsou pod nimi.“
Angel: „Ano, slouží Silám.“
Buffy: „To my všichni, ne?“
Angel: „Jistě, ale my už s Věštci nic nemáme, už nejsme nižší bytosti, které jim náleží.“
Buffy: „Proč nejsme nižší bytosti?“
Angel: „To jsou smrtelníci a válečníci, jak jim říkají. K těm jsme patřili dříve, ale teď už náležíme jen Silám.“
Buffy: „Myslela jsem, že věštci jsou Síly.“
Angel: „Ne, věštci slouží Silám.“
Buffy: „Proč se ale zjevili mě ve snu.“
Angel: „Nevím, řekli ti něco?“
Buffy se zamyslela, má mu to říct? „Ne, nic mi neřekli.“
Angel: „Tak to asi nebude tak důležité…. Přinesu ti něco k jídlu.“
Za chvíli se vrátil se snídaní a po něm přišel i Stan.
„Jak se máte?“ Pozdravil je a sedl si do křesla.
„Skvěle a tlustě.“ Prohlásila Buffy, když sledovala jídlo a přemýšlela, jestli jí to stojí za to.
Angel: „Ty vypadáš natěšeně, nová kočka na obzoru?“
Stan: „Smí se to říkat před maminama?“
Buffy: „Jak myslíš, že jsem k tomu prckovi přišla?“
Stan: „Tak jo, nová holka, jak přišla včera ta nová rodina, kterou vyhnali z jejich dimenze.“
Angel: „Ta brunetka?“
Stan: „Hezká, ne?“
Angel: „Blondýnky mám raději.“
Stan: „Ale stejně je hezká a vtipná, stále se usmívá.“
Buffy: „Ta je hezká, ale něco ji jistě trápí.“
Stan: „Jo, nemá chlapa.“
Angel: „Toho ty jí jistě brzy nahradíš.“
Buffy: „Jistě neví, co všechno ji čeká.“
Stan: „Co myslíš?“
Buffy: „Prvních pár měsíců zvracení, pak močení, pak bolesti zad, pak nemůžeš vůbec chodit a nakonec porod.“
Stan: „Není nic horšího než těhotná přemožitelka.“
Angel: „Kdybys viděl, co dělala poprvé.“
„Jo a nemusí to vědět.“ Varovala ho Buffy a jídlo položila. Zase ji začaly pohlcovat ty pocity jiných. Tak tohle to je? To o čem mluvili ti věštci? Poslední dobou vůbec nic nechápala. Angel jakoby vycítil její zmatek, pevněji ji objal.

Angel seděl na sedačce v obýváku, kolem něj bylo ticho, nikdo s ním v domě nebyl, nebo si to aspoň myslel. Objevila se za ním totiž Buffy, obešla sedačku a sedla si vedle něj. Nepolíbila ho, neobjali se jako obvykle. Jen tiše seděli vedle sebe. Pak otevřela ústa, jakoby chtěla něco říci, ale pak je zase zavřela. Po chvíli se ale odhodlala a opravdu promluvila.
„Zvláštní den na rozhovor.“ Řekla, výraz její tváře zůstával neměnný, vážný.
Angel: „Rozhovory jsou obvyklé ne? Často spolu mluvíme.“
Buffy: „Ne takhle.“
Angel: „Jak.“
Buffy: „Kdyby…“
Angel: „Co mi tím chceš říct?“
Buffy: „Kdyby se stalo něco nečekaného, musíš to přejít a jít dál.“
Angel: „O čem mluvíš?“
Buffy: „To se brzy dozvíš, ale slib mi že to tak uděláš?“
Angel: „Slibuju.“
Buffy: „Děkuji, slibuji, že když půjdeš dál, změní se to zase k lepšímu.“
Angel: „Nechceš mi říct, o co tu jde?“
„Nemůžu.“ Až teď si všiml, že jí po tvářích tečou slzy, chtěl jí něco říct, aby ji utišil, ale v tu chvíli se probudil.

Zbývalo ještě pár minut do svítání, než se Buffy probudí, klidně spala. Políbil ji do vlasů, vstal a oblékl se. Sedl si v obýváku na sedačku, přemýšlel nad snem, který se mu zdál, byl tak skutečný. ‚Je možné, že se semnou Buffy spojila jako předtím?‘ Pomyslel si, ale nakonec myšlenku zavrhl. Seděl v zamyšlení na pohovce stejně jako předtím Buffy, v tom ji za sebou slyšel, vstal a vyšel jí vstříc, už jí zbývalo jen málo času do porodu a byla hrozně náladová. Buď byla hrozně šťastná, nebo byla hodně naštvaná a vyváděla jako fúrie.
„Jak jsi spala?“ Přivítal ji a pomohl jí posadit se na sedačku.
„Dobře, zdálo se mi o miminku.“ Uvelebovala se na sedačce a hledala nejpohodlnější polohu k sezení.
„Co se ti zdálo?“
„Měla jsem ho v náručí a stály u něj sudičky.“
„Co mu předpověděly?“
„Vlastně ani nevím.“ Rozmýšlela se, jestli mu to říct, ale nesměla, mohlo by to všechno zhatit.
Tak oba dva před sebou něco skrývali, poprvé za celou tu dobu si lhali.
„Měli by se stavit Melissa a Connor, myslím že říkali po snídani.“
„Skvělé, moc se na ně těším.“
„Řekl jsem ti někdy teď, jak moc tě miluji?“
„Myslím že ne, ale stejně to vím, cítím to.“
„Už mě máš prokouknutého.“
„Ne, já vím, co cítí všichni.“
„Vážně, ještě tě to nepustilo?“
„Ne, sílí to, myslím že to on. To je ta jeho zvláštní schopnost.“ Odporovala mu a ukazovala při tom na prcka.
„Kdysi jsem slyšel, o takových lidech, nebo démonech, kteří věděli, co cítí ostatní.“
„Co se s nimi stalo?“
„Je to podobné jako schopnosti telekineze, nebo čtení myšlenek, záleží to jen na mysli, která to ovládá.“ Začal vysvětlovat trpělivě a čekal, co z toho Buffy vyvodí.
„Tak to vysvětluje proč tu schopnost má. Angelina čte myšlenky a Nellie ovládá telekinezi.“ Přemítala Buffy v zamyšlení a přitom putovala prsty po skleněném povrchu stolu.
„Jak myslíš, že to bude ovládat?“
„Nevím, ale je to dost vyčerpávající.“
„On se s tím narodí, nebude ho to vyčerpávat, stejně jako Angelina a čtení myšlenek, pamatuješ, když jsi je četla ty? Málem tě to zabilo, ale ona se s tím narodila.“
„Doufám, že máš pravdu.“
„Takhle jsi nikdy nemluvila, děje se něco?“
„Ne, jen mám pocit, že bude něčím zvláštní. Jiný než ostatní.“
„Čím?“
„Nemám tušení.“ Řekla tiše a vstala a šla se obléct. Angel zůstal sedět, díval se před sebe. Pak se podíval před sebe, v bloku položeném na stole byl nekreslený jednoduchý obrazec, původně to považoval za obyčejné čmárance.

Pozorněji si to prohlédl. Jistě to mělo něco znamenat, přemýšlel, co to může být. Bylo mu jasné, že to tam udělala Buffy, ale proč? Nevěděl, co to znamená. Vzpomněl si ale, že to někde viděl, jenže kde? Vytrhl list z bloku, podívá se na to později, protože slyšel někoho přicházet k domu. Do obýváku se taky vrátila Buffy. Společně šli přivítat nově příchozí návštěvníky, Connora a Melissu.
„Ahoj jak se máte?“ Přivítali je Connor a Melissa. Connor Buffy objal a políbil na tvář, Melissa ji taky objala, Angel je pozval do obýváku, kde se všichni posadili.
Melissa: „Tak co? Kdy budu mít další švagrovou?“
Buffy: „ To ne Melisso, bude to jistě kluk.“
Connor: "Jasně, bude s námi hrát fotbal.“
Buffy: „To teda nebude.“
Melissa: „Tak kdy se narodí?“
Buffy: „Brzy, do několika dní, možná za týden.“
Connor: „Ale to tu nebudeme.“
Angel: „Jak to?“
Melissa: „Musíme neodkladně na hranice.“
Buffy: „Nevadí, uvidíte ho, až se vrátíte, možná to stihnete i předtím.“
Melissa: „Dobře a jak se cítíš?“
Buffy: „Opuchle a šťastně.“
Angel: „Jak taky jinak? Aspoň jsi nejedla okurky, viď?“
Buffy: „Moc vtipné.“
Connor: „Doufám, že to pozdržíš, protože jak se vrátím, chci malého brášku vidět.“
Buffy: „Uděláme, co budeme moci, viď prcku?“
Angel: „Nelíbí se mu, když mu říkáš prcku.“
Buffy: „Kdo ho tady víc jak osm měsíců nosí v břiše? Kdybych mu chtěla říkat ovce, nezabráníš mi v tom.“
Connor: „Kdo mohl dovolit, aby měla přemožitelka dítě?“
Angel: „Ehm, to snad záleželo na nás, ne?“
Melissa: „To není moc zodpovědné, ve vašem věku.“
Buffy: „Pravda, je mi pětatřicet a mám třetí dítě a jedno co jsem nerodila. Vážně, to je nezodpovědné.“
Angel: „Já mám čtyři, je mi tři sta a vůbec mi to nevadí.“
Buffy: „Kdyby chlapi rodili, dávno bychom vymřeli.“
Connor: „A kdyby všechno záleželo na ženských tak bychom žili, ale stále bez ohně a jakékoli techniky.“
Buffy: „Na čí jsi straně?“
Connor: „Na svojí.“
Angel: „To je můj kluk tohleto.“
Buffy: „Pch, se vám na to můžu vykašlat.“
Melissa: „Jak to chceš udělat?“
Buffy: „Žádnej útočník nebude, bude to holka a hotovo.“
Angel: „To teď těžko ovlivníš.“
Buffy: „Tak udělám něco jiného.“
Connor: „Počkej, budeš dál uklízet, že jo?“
Buffy: „Na to máš snad uklízečku, ne?“
Connor: „Nikdy tak krásně nestele postele jako ty.“
Buffy: „Spikli jste se, to vám nedaruju.“
Melissa: „Odkdy je z tebe feministka?“
Buffy: „Od té doby co existují přemožitelky a ne přemožitelé. Báli se to svěřit chlapům, tak z nich udělali jen pozorovatele, kteří se bojí vystrčit nos z domu.“
Angel: „To jsou ty hormony.“
Connor: „To je teda hustý.“
Melissa: „Máte vybrané jméno?“
Angel: „Ne, asi se rozhodneme až později.“
Melissa: „To je nezodpovědné.“
Buffy: „Holky taky měli jméno, až když se narodily. Když jsme viděli poprvé Angelinu, řekli jsme si: ‚To je ale andílek‘ a už to bylo. Angel byl sice proti, ale málo zmohl.“
Angel: „U nás je hlava rodiny Buffy.“
Connor: „Velkého Angeluse ovládá ženská.“
Buffy: „Mám ti připomínat, že ta ženská jsem já, tvoje matka?“
Connor: „Mlčím.“
Buffy: „Angel si vymýšlí, hlava rodiny je on.“
Melissa: „Tomu věřím spíš.“
Connor: „Je jasné, že jsi na straně Buffy.“
Angel: „Já jsem taky na straně Buffy.“
Connor: „Omyl, vy jste vždycky na stejné straně, s váma se nedá o ničem mluvit.“
Buffy: „Proč?“
Melissa: „Protože mluvit s jedním nebo s druhým je jako mluvit s oběma. Zkuste se někdy hádat, nebo jen mít jiný názor než ten druhý.“
Angel: „Proč?“
Connor: „Vy dva byste měli jít do manželské poradny, měli by vás tam vystavit jako zářný příklad dokonalého manželství.“
„Proč?“ Řekli tentokrát zároveň Buffy i Angel.
Melissa: „Pro tohle.“
Buffy se prudce sklonila a chytla se za břicho, všichni se lekli.
Angel: „Co je co se děje?“
Buffy: „Malej se asi nudí. Kope jako fotbalista.“
Connor: „Já to říkal.“
Angel: „Jistě synu, máš pravdu.“
Melissa: „Panebože, už je po poledni, musíme jít, před setměním odjíždíme.“
Connor i Melissa vstali a odešli. Po nich přišel Stan, pohodlně si sedl do křesla v obýváku a četl knížku.

Ráno se oba vzbudili současně, se svítáním. Zrovna se oba oblékali, když do ložnice vběhl Chris.
„Buffy, prosím, Nicholasovi se něco stalo. Prosím, pomoz.“ Koktal ze sebe nesrozumitelně, Buffy hned vyběhla za ním. Když doběhli do Nicholasova stanu, našli ho ležet na posteli, nebo spíš lůžku. Byl celý zpocený, v bezvědomí, nehýbal se.
Buffy: „Co se mu stalo?“
Chris: „Ráno jsme ho našli takhle.“
Buffy: „Jestli na mě zase něco hrajete…“
Chris: „Ne přísahám, tentokrát mu vážně něco je.“
Buffy se na něj znovu podívala, nevypadal nemocný, jen jakoby nepřítomný.
„Drogy.“ Řekla potichu.
Chris: „Cože? Drogy? To ne, Nicholas nebral drogy.“
Buffy: „Tak nevím co by to mohlo být.“
Chris: „Nemůžete pomoct?“
Buffy: „Přineste mi led, musíme přivodit šok.“
Za chvíli jí Leo přinesl led a ona ho přiložila nemocnému, ten otevřel oči a začal se třást, ještě než mu led přiložila.
„Kde to jsem, Buffy?“ Nicholas se zdál zmatený, stále se potil, stále víc.
Buffy: „Co to sakra může být?“
„To je…“ Nicholas to ani nedokončil a znovu omdlel.
Buffy: „není Nicholas nějak nemocný nebo tak něco?“
Chris: „O ničem nevím.“
Buffy se sklonila k stolku vedle postele a otevřela šuplík, viděla tam obvyklé věci, kromě…
„Nicholas má cukrovku?“ Vyhrkla ze sebe.
Chris: „Ano, myslím že si píchá inzulín.“
Buffy: „Proč jsi mi to neřekl hned?“
Chris: „Zapomněl jsem.“
Buffy: „To vypadá na hypo. Čokoládu, přines mi čokoládu, nebo cukr.“
Leo jí rychle přinesl cukr i čokoládu, tak se jí podařilo Nicholasův stav stabilizovat, probral se a děkoval jí.
Buffy: „Proč jsi mi neřekl, že máš cukrovku?“
Nicholas: „Neptala ses.“
Buffy: „Mohla jsem tě zabít.“
Nicholas: „Ale zachránila jsi mě, děkuji.“
Buffy: „To je dobré, teď musím jít, ještě se na tebe přijdu podívat.“
Nicholas: „Ano, děkuji ti.“

Buffy se za chvíli vrátila do domu, našla Angela sedět na pohovce u otevřené knížky, sedla si vedle něj.
Angel: „Co mu bylo?“
Buffy: „Má cukrovku.“
Angel: „Pomohla jsi mu?“
Buffy: „Bude v pořádku, nebylo to tak hrozné, já….“
Angel: „Co je?“
Buffy: „Myslím, že se má prcek celkem k světu.“
Angel: „Teď?“
Buffy: „Já si to nevybrala, miláčku.“
Během několika hodin se už dostal chlapeček na svět. Hned začal plakat, Buffy i Angel zářili štěstím.
Angel: „Děkuji Buffy, jsem nejšťastnější muž na světě.“
Buffy: „Je to chlapec.“
Angel: „jméno, musíme mu dát jméno.“
Buffy: „Bude David, jak chtěl Connor, David William.“
Angel: „Dobře. David William. Miluji tě, Buffy, víc než cokoli na světě.“
Buffy: „Já tebe taky, Angele.“
Chtěl něco říct, ale přerušil se, protože Buffy zavřela oči. Myslel si, že usnula vyčerpáním, ale… To přece… Neslyšel tlukot srdce ani dech. Najednou to slyšel, jakoby v celé místnosti nebylo jiného zvyku než ticha, její srdce přestalo bít a s tím jejím i to jeho.
„Tohle jsi myslela tou obětí? Jak jsi to mohla dovolit, proč jsem si měl vybrat?“ Spílal jí, jeho Buffy ho zranila, tak jak mohla jen ona, zemřela. Jeho životní láska, kterou tak dlouho hledal, miloval, odháněl, zapíral, chránil a žil jen pro ni a ona tu už nebyla. Jakoby kolem něj všechno zmizelo, nic kolem něj nebylo, než to malé stvoření v jeho rukách a ta žena v jeho srdci. Odešla a jeho vzala s sebou. Udělala tu největší oběť, věděla to jistě už dlouho, proto ty tajemné řeči, sliby a prosby. Dokonce i ten šmejd Dan to věděl, napsal jí to v tom dopise. Darla to věděla, Angelina určitě taky a Stan jako její nejlepší přítel a důvěrník taktéž. Všichni to věděli a za jeho zády si říkali, že klidně obětuje svoji lásku, aby mu dala syna.

„Ne,“ vykřikla mladá blondýnka, sedící vedle svých přátel v Londýně. Vykřikla, připadalo jí, jakoby ani tím nemohla vyjádřit bolest, která ji v tu chvíli tísnila, to prázdno uvnitř jí samotné. Nellie Tara Summersová, kterou její matka pojmenovala podle přítelkyně její kamarádky, kterou zabili, Nellie Tara Summersová, která byla zázrakem zrozeným z upíra a přemožitelky, přesně ta dívka se teď hroutila k zemi, tížená smutkem. Jediný okamžik stačil, aby se všechno, úplně všechno změnilo ve smutek, bolest a beznaděj. Všechno kolem ní se stalo mrtvolně šedé, nestačila už ani vnímat okolí. Všichni k ní hned přiskočili, jali se ji zachraňovat, ale nemohli jí pomoci. V tu chvíli se objevilo kouřové zelené světlo a s ním i její starší sestra Angelina, na tvářích měla slzy, neřekla jediné slovo. Ráznými kroky přistoupila k sestřičce, objala ji a zmizeli, Angelina je přenesla neznámo kam. Nikdo nic nechápal, vůbec nic. Nevšimli si ani, že s Angelinou přišel i Oz. Vypadalo to, že v tu chvíli ví více než oni, ví totiž aspoň něco.

„Buffy zemřela.“ Tou větou řekl všechno, jediná věta stačila, aby všichni pochopili, nikdo nebyl schopný jediného slova. Kolem nich obcházelo znamení, znamení smrti a bolesti, které si vzalo jejich přítelkyni Buffy, připadalo jim to nespravedlivé, chtěli se dovolávat spravedlnosti, milosti pro ženu která tolikrát zachránila svět, ale nemohli ze sebe vydat ani slůvko. To prázdno, hrozné prázdno, které cítil uvnitř sebe, protože to, co ho předtím tvořilo, bylo pryč, odešlo to společně s ní. Násilně mu ji vzali a tím mu vytrhli srdce z těla, které ač mrtvé, bilo jen díky ní. Tělo, které normálně studené a ztracené v temnotě mělo přežívat jen díky utrpení jiných, bylo teplé, topilo se v naději a žilo jen díky lásce, která ho zahřívala a dodávala mu naději, život. Někdo na něj asi mluvil, nic neslyšel, protože kolem něj bylo jen ticho, které nemohlo nic přerušit. Kromě pláče, nebyl to obvyklý pláč člověka, ztrápeného, nebo strádajícího, ale pláč dítěte, které muselo cítit to co on a to ho zabíjelo. Bez jediného slova ho předal rukám, které ho k tomu vybízely. Žádný jiný vzdech, pohyb, slovo, nebo jiná známka života se nedostavila. Tatam byla všechna radost, že žena, kterou miloval více než cokoli na světě, více než celý svět mu dala syna, tatam byla všechna hrdost, naděje, odhodlání, nebo plány do budoucna. Dostavilo se jen prázdno. Někdo k němu mluvil, stále ho neslyšel, neposlouchal, proč taky? Hlas zněl stále naléhavěji, jako by na tom, že ho vyslechne, záleželo všechno.

„Angele, prosím mluv.“
„Co mám říct? Není důvod, není co, je konec.“
„Tohle není konec, víš sám, že smrt nikdy není konečná.“
„Srdce nebije, tělo se nehýbá, to JE konec. Taky ti řeknu co to ještě je, odplata. Angelus zabíjel, ničil všechno, tak Síly zabily a zničily všechno, to co ho dělalo šťastným.“
„Nesmysl, je to sudba, mělo se to stát.“
„Věděla to, viď?“
„Ano, už dlouho, nechala ti dopis.“
„Nechci ho vidět.“
„Proč?“
„Protože to by byl jasný ortel nenávratnosti.“ Rozčiloval se, nemohla chápat, nebo ano? Teprve nedávno se dozvěděl, že s ní Buffy často mluvila. Stejně nebyla nejvhodnější osobou, která s ním teď měla být. Měla s ním být Buffy. Ale ona si vybrala Darlu. Měl pravdu, Darla si nedokázala představit, jak strašně se Angel cítí. V tu chvíli si klekl k posteli, nebral zřetel, že by tam byl ještě někdo jiný. Vzal Buffy za ruku, odhrnul jí vlasy z čela a políbil ji.
„Ad finem saeculorum.“ Řekl jeho lásce, jeho životu. Najednou, jakoby ho jeho duch opustil, zůstalo je tělo jako prázdná schránka. Slibovali si, že spolu budou navždy, ale nakonec je osud rozdělil, osud je nelítostný.

Jako mnohokrát zase, znovu četl ten dopis, co mu nechala. Už je to tak dlouho, on zůstal sám a on musí žít, zatímco ona umřela. Papír dopisu až začal jevit důsledky častého ohýbání po přečtení. Slova, jakoby ale byla na něm věčná. Protože v tom dopise nešlo o slova, ale o city, které jimi byly vyjádřeny. Kdyby dopis četl někdo nezasvěcený, připadal by mu jako slátanina, která postrádá pointu, jen že ona tam byla, skrytá mezi řádky tak aby ji našel jen ten, komu byla určená.

Nejdražší Angele,

Jak povrchní. Každý tohle píše do dopisů a přitom mu ten člověk není ani milý a natož nejdražší. Nebudu se pozastavovat nad ostatními, protože tady jde o nás dva. Teď když to píšu, připadá mi to jako něco nemožného, ale opravdu to tak bude. Brzy tě opustím a nebude to ani trochu záviset na tom, jak tě miluji nebo nemiluji. Věz, že já tě miluji. Teď jde ale o prázdná slova, musí se to cítit a ty to cítíš, víš, jak strašně tě miluji a jak jsi obohatil můj život. Dal jsi mu totiž smysl. K čemu by bylo to všechno zabíjení, oběti, k čemu by bylo všechno to ustupování, všichni ti mrtví, kteří byli nevinní. Ale svět je nepovažoval za nevinné, provinili se tím, že ho chtěli zachránit, udělat ho lepším. Každý z nich k tomu měl jiný důvod, viděl v tom jiný smysl. Někdo někoho ztratil a tím že zlo zničí, se chtěl pomstít, někdo se cítil povinen, někdo prostě věřil. Ale někdo miloval a chtěl tohle místo udělat lepším proto, aby i ti co nemilují, mohli být šťastný. To je můj případ, milovala jsem a jen kvůli tomu jsem chtěla mít svět lepší. Milovala jsem všechny ty lidi, kteří se obětovali, ty lidi, kteří bojovali se mnou, nebo prostě bojovali. Milovala jsem svoje děti, všechny své přátele, často mi všichni vyčítali, že jsem ke všem tak dobrosrdečná, ale já se bála, že odejdou dřív, než budou vědět, že je miluji. Jako máma a jako Celia. Nejvíc ze všech jsem ale milovala tebe. Toho tajemného kluka, co mě sledoval, když jsem šla z Bronzu, toho kdo mi dal ten křížek, který doteď nosím. Toho, který kvůli mně obětoval tolikrát život, toho který obětoval všechno jen pro malou jiskřičku lásky. Teď myslím když ses vzdal možnosti být člověkem, obětoval jsi všechno jen proto, abys mohl chránit svět. Taky proto tě miluji. Nestačí, co jsem teď řekla, abys chápal moje úmysly a důvody toho všeho. Chtěla bych ti to nějak vysvětlit, ale postrádám k tomu vhodných slov. Musela jsem obětovat svůj život, abych mohla pomoci, to je můj osud, moje předurčení. Smrt je můj dar, to mi řekla První přemožitelka. Poslední dobou jsem díky tomu, že jsem smrt očekávala, měla možnost zjistit pár věcí. Z mnoha úst jsem slyšela, že smrt není konečná, až teď vím, že je to pravda, musím umřít, abych zachránila svět, zase. Je špatné, že ti tohle všechno říkám, Síly mi to zakázaly, ale já musím, nestrpím, abys nevěděl pravdu. Slibuji, že David pozná svoji matku, ale ne teď. Prosím, dodrž svůj slib a jdi dál, hlavně se starej o Nellie, Davida, Angelinu, Dawnie, ale hlavně o sebe. Jsou to jen ztracené děti, v tomhle všem musíš jim pomoci, musíš je chránit. Prosím nic jim nikdy nevyčítej a nebuď na ně přísný. Kdybys chtěl někdy někomu vynadat, nebo spílat, ať jsem to já. To já jsem udělala všechno špatně. Bohužel už bylo příliš pozdě, abych to změnila a tak je smrt nevyhnutelná. Miluji tě, žij krásně, žij pro mě. Nikdy nezapomenu. Ad finem saeculorum.

Buffy Anne Summers

 Ten Dopis bylo snad poslední, co ho ještě drželo nad vodou, od té doby ho nikdo neviděl se usmát, říct jediné přívětivé slovo. Bylo to už dlouho a všichni si zvykli, že už to není, jako když tam byla ona. Uložil dopis zpátky, kde ležel vždy a vyšel z pokoje, měl namířeno do obýváku. David byl zrovna u Melissy, ležel v postýlce, bylo mu šest měsíců. Nikdo nevěděl, kdo ho chodí skoro každý den navštěvovat. Teď znovu přišla jako obvykle. Vytáhla ho z postýlky, sedla si do křesla a chovala ho. Držela ho v náručí a zpívala mu jeho oblíbenou ukolébavku. Chlapec mohl cítit všechen ten smutek, jako obvykle, když byla s ním. Držela v náručí to křehké tělíčko, ale nemohla být s ním. Drásalo jí to duši, že ji Síly povolaly tak brzy a tohle je jediná možnost, jak může být se svým synem.
„Kdybys jen věděl. Jednou ti to řeknu, jednou se vrátím, slibuji ti to.“ To mu říkala pokaždé, když byla u něj, říkala mu tolik slov, tolik vět, ale jen tato věta se vždy neměnná opakovala. Seděla u něj, dokud mohla, dokud neslyšela na chodbě kroky. Uložila Davida zpět do postýlky, políbila ho na čelo a skryla se ve stínu. Melissa vešla a sklonila se nad postýlku.
„Ahoj chlapečku. Jak se máš?“ Mluvila s Davidem, i když jí nemohl odpovědět. Pokaždé, když chlapečka viděla, slzy se jí hnaly do očí. Bylo jí ho tak líto, tak brzy přišel o matku. Náhle uslyšela za sebou nějaké zvuky, kroky. Brzy je poznala, utřela si oči.
Melissa: „Angele! Nečekala jsem tě.“
Angel: „Promiň, Mel. Měl jsem se ohlásit.“
Melissa: „Nevadí, je to přece tvůj syn.“
Angel: „Ano, můj syn. Můžu?“
Melissa mu podala malého, Angel se mu podíval do očí, které mu tolik připomínaly jeho Buffy. Ta stála ve stínu, dívala se na něj s láskou v očích.
Melissa: „Je moc hezký.“
Angel: „Jakoby mu něco dodávalo živoucí sílu.“
Melissa: „Živoucí sílu. Ale co?“
Angel: „Nevím, ale tenhle človíček v sobě skrývá víc, než nám kdy odhalil.“
Melissa: „Musí v sobě něco mít, když jeho…“
Angel: „Jeho matka byla přemožitelka.“
Melissa: „Ano.“
Angel: „Asi půjdeme.“
Melissa: „Nechceš ještě počkat na Connora?“
Angel: „Raději půjdeme, David je unavený.“
Melissa: „Dobře, Connor se za tebou staví později.“
Angel: „Dobře.“
Najednou se Angel podíval k oknu, zamyslel se.
„Co je? Vidíš tam něco?“ Zeptala se ho, ale nic neodpovídal.
Angel: „Jen se mi něco zdálo, raději půjdeme.“
„Měj se zlatíčko,“ řekla směrem k Davidovi a k Angelovi taky. „Ty taky Angele, kdyby něco…“
Angel: „Přijdu.“
Znovu se zahleděl k oknu, ale hned se otočil zpět, pevněji sevřel malého Davida a odešel.

Willow, Alex, Spike a Dawn seděli v SSku, vládla pochmurná nálada. Pak se objevilo kouřové, zelené světlo a pak i Angie.
Dawn: „Ahoj Angie, co tu děláš?“
Angie: „Mám tu přijmout někoho, kdo přijde z jiné dimenze.“
Willow: „Tady?“
Angie: „Ano, přesně tady.“
V tu chvíli se ukázalo bílé jasné světlo a osvítilo celou místnost. Objevily se s ním čtyři postavy. Jedna z nich byl tmavovlasý muž střední postavy a vstřícného zjevu. Druhá byla menší tmavovlasá žena s pečlivě pěstěnou manikúrou a hezkém oblečení. Poslední dvě postavy byly vysoký muž se smutným výrazem ve tváři a kluk asi čtyřletý, který jim někoho připomínal, byl blonďatý a se zasněným zeleným pohledem.
„Panebože.“ Řekly zároveň Dawn a Willow. Angel se na ně mírně usmál, objal obě dívky a s muži si potřásl rukou. Pak se zastavil před Angie, smutně se na ni podíval a pak ji pevně objal.
Angel: „Rád vás vidím, lidi.“
Dawn: „Nečekali jsme tě tak brzy.“
Angel: „Byli jsme pryč skoro pět let.“
Spike: „Vedle kámo, odjeli jste ani ne před půl rokem.“
„Tady je David William, tvůj bratr Angelino.“ Ukázal na menšího kluka. Angie k němu přistoupila, objala ho.
Angie: „Ty jsi David?“
David: „Ano, ty jsi Angie. Ta čarodějka, viď?“
Angie: „Ano jsem. Taky jsem tvoje sestra.“
David: „Já vím, hodně jsem o tobě slyšel.“
„Ještě bych vám chtěl představit Eriku, stará se o Davida skoro od narození.“ Ukázal Angel na upravenou ženu.
Spike: „To si děláš prdel ne? Ty jsi vyměnil Buffy za takovou kozu?“
Angel se od něj odvrátil, situaci vzal do svých rukou Stan.
Stan: „Dobrý den, jsem Stan. Něco jako ochranka páru.“
Dawn: „Promiňte, co že jste?“
Stan: „Ochranka.“
Spike: „Tohle je snad sen, co se to tu děje?“
„Pojď, Davide, ukážu ti pokoj, Angele pojď.“ Řekla Angie a oba je odvedla, zachránila tím situaci. Erika odešla s nimi a s ostatními zůstal jen Stan.
Willow: „Mohl byste nám prosím říct, co se tu děje?“
Stan: „Vy jste jistě Willow, ta čarodějka. Buffy mi o vás vyprávěla. O vás všech, celé hodiny jsme seděli v obýváku a vyprávěla mi o všem.“
Dawn: „Takže vy jste ji znal?“
Stan: „Troufám si říct, že jsme byli nejlepší přátelé.“
Alex: „Tak to si můžeme tykat.“
Dawn: „Prosím, můžete mi říct, co se sestře stalo a co je to za ženskou?“
Stan: „Bohužel vám musím sdělit, že umřela při porodu. Přesněji těsně po tom. Poslední co stihla, bylo, že dala chlapci jméno.“
Spike: „To je moje holka.“
Willow: „Odkud jste ji znal?“
Stan: „Zachránila mi život, když mě zranili, ošetřila mě a postarala se o mě.“
Dawn: „To je jí podobné.“
Spike: „Kdo je sakra ta ženská?“
Stan: „Jak Angel říkal, stará se o Davida od doby co mu byl asi rok.“
Spike: „Spí s ní.“
Stan: „To nevím, na to se ho přece neptám.“
Willow: „To by přece… vždyť miluje Buffy, ne?“
Alex: „Miláčku, Buffy je mrtvá. Pro něj jsou to čtyři roky.“
Dawn: „To je pravda.“
Spike: „Angel je jí posedlej, jestli po ní ještě něco má, dívá se na to každý večer.“
Stan: „Máš pravdu, nechala mu dopis, čte ho každou chvíli.“
Willow: „Panebože.“
Alex: „Proč se vrátil zrovna teď?“
Stan: „Pět let neviděl ani jednu svoji dceru a ani nikoho z vás.“
Dawn: „Panebože, já… omluvte mě prosím.“
Dawn odešla z SSka, za ni Willow, aby se o něj postarala.
Spike: „Co se to s tím světem děje?“
Alex: „Bude Dawnie v pohodě?“
Spike: „Jo, ještě se s tím úplně nevyrovnala a teď Angel a ta koza.“
Alex: „Chudák Dawnie.“
Spike: „Chudák Bufy, kdyby věděla, že ji Angel nahradil takovou cuchtou s upravenýma nehtama.“ Spike nemohl tušit, že to Buffy ví, přece skoro každý den chodila za Davidem, samozřejmě to nikomu nesměl říct. I teď byl v místnosti duch, Buffy stála v rohu, kde vždycky viděla všechny duchy.
Spike: „Asi bych měl za Dawnie jít, že?“
Alex: „Asi ano. Stane, já ti zatím ukážu, kde budeš bydlet.“
Stan: „Nezeptáš se mě, co tu dělám?“
Alex: „Je mi to jasné. Buffy si tě vybrala do party, proto ti o nás všech říkala.“
Stan: „Uhádl jsi.“
Alex: „Tak pojď, dnes toho bylo dost.“

Angie seděla na Davidově posteli a vedle ní David.
Angie: „Nechceš se zeptat, jaká byla máma?“
David: „Já to vím.“
Angie: „Angel ti o ní říkal?“
David: „Ne, nikdy o ní nemluví, a když se náhodou někdo zmíní, je smutný.“
Angie: „Takže mámu stále miluje.“
David: „Nikdy ji nepřestal milovat.“
Angie: „A co ta Erika?“
David: „Jen takové lepší přátelství, vůbec ji nemiluje.“
Angie: „Jak to víš?“
David: „Nevím jak se tomu říká, ale vím, co ostatní cítí.“
Angie: „Jistě, souvisí to s našimi schopnostmi. Máme se doplňovat.“
David: „Ještě s Nellie?“
Angie: „Ano, čtení myšlenek, citů a telekineze.“
David: „Kde je?“
Angie: „Nellie by se měla brzy vrátit, je na hlídce. Počkej, dojdu pro ni.“
Angie zmizela a místo ní se objevil někdo jiný.
David: „Ahoj.“
Buffy: „Ahoj, co na ně říkáš?“
David: „Nejvíc se mi líbil Spike a Angie. Ale super jsou všichni.“
Buffy: „Jsi můj malý génius, Davide a máš něco co ostatní ne.“
David: „Kdy se vrátíš, mami? Nechci tu už tu Eriku.“
Buffy: „Zatím to nejde, mám ještě práci, ale brzy, slibuji, už brzy.“
David: „Doufám, Angel…“
Buffy: „Já vím, nemluv o něm.“
David: „Pozor, Angie se vrací.“
Buffy: „Měj se.“

Buffy se s ním rozloučila a odešla do rohu pokoje. Vrátila se totiž Angie i s Nellie. Ta k Davidovi hned přešla a objala ho.
Nellie: „Ahoj, jsem Nellie.“
David: „Oh, jistě, znám tě. Jsem David.“
Angie: „Takže naše trojice je pohromadě.“
Nellie: „Jo, měli bychom si vymyslet jméno a dresy.“
Angie: „Nebudeme hrát fotbal, sestřičko.“
Nellie: „Jak se má bráška?“
David: „Connor s Melissou jsou ve svém živlu.“
Angie: „A jak jsou na tom citově?“
David: „Myslíš kvůli mámě? Melissa to prvně nesla blbě, trvalo jí skoro rok, než se s tím vyrovnala a Connora to žere doteď.“
Nellie: „Všechny to žere.“
David: „Byly tu dost rozporuplné pocity. Myslím že Spike, ten byl hlavně strašně naštvaný a nejraději by dal Angelovi i Stanovi do nosu.“
Angie: „Aspoň něco zůstává neměnné.“
Nellie: „Co je zač ten Stan?“
David: „Máma ho měla hrozně ráda, strašně se těšila, až vám ho přivede.“
Angie: „Schopnosti?“
David: „Přítel, pravý přítel a to je jeho hlavní přednost.“
Nellie: „To je mámě podobné.“
Angie: „To jistě, ta by sem nejraději přivedla všechny bezdomovce, co jich na světě najde.“
David: „Kdyby to bylo na tebe, udělala bys to stejně.“
Nellie: „Jsem jediná, kdo dokáže myslet racionálně?“
David: „Jak jsem slyšel, ve vás se odráží jejich povaha.“
Angie: „Ano, všichni říkají, že Nellie byla jako malá jako Buffy a teď je jako Angel a u mě to bylo naopak.“
Nellie: „Vtipné, sestřičko, nechceš utíkat za svým chlupatým přítelem?“
Angie: „Mě nenaštveš pro to, že jsme se ještě nevzali je jediný důvod, máma.“
Nellie: „Hm, takže tě chlupáček požádal o ruku.“
Angie: „Ne ty bláznivá, myslíš, že by to udělal bez mámina a Angelova dovolení? Chtěli jsme se vzít, ne umřít.“
David: „To bylo výstižný.“
Nellie: „Teď jdi spát, Davie, bylo toho hodně, sladké sny.“
David: „Jdete za Angelem?“
Angie: „Nejspíš.“
Nellie i Angie Davida objaly, popřály mu dobou noc a nechaly ho spát. Šly zatím za Angelem.

Předpokládaly dobře, že ještě nebude spát, seděl sám v ložnici, díval se do otevřené skříně a v ruce držel nějaký list papíru, hodně zmačkaný a několikrát přeložený.
Angie: „Angele? Můžeme?“
Angel: „Jistě.“
Nellie se s otcem přivítala. Obě si sedly vedle něj, každá z jedné strany a tak tvořili groteskní trojici. Nakonec se k němu obě přitulily, jako když byly malé a máma odešla na hlídku a nechala je samotné, což bylo vlastně jen jedinkrát. Jedinkrát je nechala o samotě, ale teď jsou o samotě stále. Neví, že na ně ve skutečnosti dohlíží, celou tu dobu.
Nellie: „Mám tě ráda, tati.“
Angie: „Já taky.“
Angel: „Já vás mám taky rád, nikdy vás neopustím.“
Pak uslyšeli šramot, do pokoje vešel malý David.
David: „Nejsi sám, kdo to slíbil. A taky dodržel.“
Angie: „O čem to mluvíš, Davie?“
David: „Předtím jsem to nechápal, až doteď už vím o čem to celé je. Musíme najít způsob.“
Nellie: „Způsob k čemu?“
David: „Jak by se máma mohla vrátit.“
Angel: „To nejde, Buffy je mrtvá.“
Angie: „Počkej. Davie, co víš?“
David: „Co vím je, že máma neumřela normální smrtí, to Síly, potřebovaly ji.“
Angel: „Já jsem to říkal, Angelus.“
Nellie: „Hele, jsou tu i hloupé přemožitelky, o čem to mluvíte?“
V tu chvíli se v rohu pokoje něco mihlo, jejich strážný anděl musel odejít, bude mít hodně vysvětlování Silám.
Angie: „Tvůj čtyřletý bratr rozluštil to, co jsme nikdo nedokázali.“
Nellie: „Co?“
Angie: „Proč musela máma umřít.“
Nellie: „Ale k čemu nám to je, když nám ji to nevrátí.“
Angel: „Právě že vrátí, holčičko.“
Nellie: „Na to si musím sednout.“
„Sedíš.“ Upozornil ji bratr a Nellie si mohla odechnout.
Angie: „Jak to všechno víš, Davie?“
David: „Já… nemůžu vám to říct.“
Angel: „Ale můžeš, co by se mohlo stát, kdybys nám to řekl?“
David: „Síly mohou všechno.“
Angie: „Setkal ses se Silami?“
David: „Ne, ale ona ano, teď je v jejich moci.“
Angel: „To chceš říct že…“
Nellie: „Říkala jsem něco o blbých přemožitelkách?“
Angie: „Tak teď nechápe ani wicca.“
Angel: „David chce říct, že má nějaký kontakt s Buffy, ale že jim v tom brání Síly.“
Nellie: „Ještě že sedím.“
Angie: „Proč to víme až teď? Proč sis toho nevšiml?“
David: „Ona je duch, nevím jak to že ji můžu vidět, ale nikdo jiný ji nevidí.“
Angie: „Možná ti nějakým způsobem přenechala svoji schopnost komunikace s duchy.“
David: „Nikdy jsem jiného ducha neviděl.“
Angel: „Takže jen ji.“
David: „Ona je stále s námi, dává na nás pozor.“
Nellie: „Tak tohle je trochu Sci-fi ne?“
Angel: „Ne, hodně to vysvětluje.“
David: „Z tohohle bude průser hodně velkej, tím že jsem vám to řekl, jsem možná zkazil všechno její snažení o návrat. Snažila se o to poslední čtyři roky a já to v minutě zkazil.“
Angie: „Neboj, bráško, Síly nad ní nemají takovou moc. Nemůžou jí nic udělat, kdyby mohli, dávno by to udělaly, protože jim pěkně zmařila plány.“
Angel: „A stále maří.“
Nellie: „Určitě?“
Angie: „Neboj, sestřičko, jsem si tím jistá.“
David: „A mohla bys najít způsob, jak jí pomoci?“
Angie: „Určitě najdu, soustředím na to všechno úsilí.“
Angel: „Nesmíme o tom nikomu dalšímu říct, hlavně ne Dawnie.“
Nellie: „Ale Angie to musí říct chlupáčovi.“
Angel: „To samozřejmě může, Oz jí s tím pomůže, viď?“
Angie: „Určitě.“
Angel: „Ještě něco Angelino, jsi těhotná?“
Angie: „Ne, kde jsi k tomu přišel?“
Angel: „Ale to se mě jen tvoje matka snažila zabít.“
Nellie: „To je jí podobné.“
Angel: „Vtipné, ale málem jsem vážně měl infarkt.“
Nellie: „Hm, stejně ti srdce netluče.“
Angel: „Tam ano.“
Angie: „Rozhodně nemůžeme použít normální nekromantický obřad. Tělo?“
Angel: „Zmizelo.“
Angie: „To jenom všechno potvrzuje.“
Nellie: „Takže to dokážeš Angie?“
Angie: „Nevím, ale doufám, že ano.“
Angel: „Tak pojď, Davide, musíš jít spát, tady jde čas jinak.“
David: „Ble, já nechci pohádku.“
Angel: „Můžeš jít spát bez ní.“
„Erika vypráví hrozné pohádky, máma má lepší a taky pěkně zpívá.“ Vysvětlil směrem k sestrám a ty chápavě pokynuly hlavou.
Nellie: „Proč se o něj musí starat ta koza?“ Angel: „Erika je hodná, starala se o Davida, když jsem já nemohl, na tohle jsem nikdy moc nebyl. Melissa potom už nemohla a Erika byla tak hodná a nabídla se.“
Angie: „Do postele.“
Angel tohle přešel, vzal Davida za ruku a odvedl ho do jeho pokoje.

Vrátil se, dcerky tam už nebyly, ale místo nich seděla na posteli brunetka v saténovém pyžámku.
Angel: „Co tu děláš?“
Erika: „Proč si všichni myslí, že s tebou spím?“
Angel: „Já nevím. Já jim to přece neřekl.“
Erika: „Jak je to mohlo napadnout?“
Angel: „Vážně nevím Eri, je mi to líto.“
Erika: „Nechtěl bys jim to říct?“
Angel: „Vysvětlím jim to, nemusíš se bát. Jistě to pochopí.“
„Děkuju Angele, jsi nejlepší.“ Děkovala mu a objala ho, v tu stejnou chvíli vstoupila do pokoje Nellie.
„Promiňte, já zapomněla jsem zaklepat.“ Omluvila se Nellie a hned se otočila a vyběhla z pokoje.
Erika: „Kdo to byl?“
Angel: „Dcera, ta nejmladší.“
Erika: „Promiň, asi si to špatně vyložila.“
Angel: „Ona to pochopí, ona byla na Buffy dost citově vázaná. Doslova.“
Erika: „Mohla bych nějak pomoct?“
Angel: „Moc tady nechoď lidem na oči, dokud to nevysvětlím.“
Erika: „Nevím jak to dělala, že je všude tak oblíbená.“
Angel: „Měla zlaté srdce, to jí nikdo nemůže odepřít.“

Nellie se rychle vrátila do pokoje, kde ještě seděla Angie a pozorovala sestřino zlepšující se umění přeměny vzhledu pokoje.
„To… on ji už nemiluje…“ Koktala ze sebe Nellie ještě v šoku.
Angie: „O čem mluvíš?“
Nellie: „Už ji nemiluje, má místo ní jinou.“
Angie: „To přece nemůžeš vědět.“
Nellie: „Viděla jsem je.“
Angie: „Nemůžeš si být jistá, co jsi viděla.“
Nellie: „Objímali se, věř mi, poznám objetí, které něco znamená.“
Angie: „Objímání nic neznamená, kdo ví, co jsi viděla.“
Nellie: „Viděla jsem dost, klečela na posteli, na jeho posteli a on měl ruku na jejích zádech, chápeš?“
Angie: „Vážně myslíš, že spolu něco mají?“
Nellie: „Určitě, to by nebyla v jeho posteli jen v pyžamu, ne?“
Angie: „Kdyby spolu něco měli, bude nahá ne?“
Nellie: „I přesto, nemůžeme mámu vrátit. Tohle jí nemůžeme udělat, kdyby to viděla, puklo by jí srdce.“
Angie: „A co chceš dělat?“
Nellie: „Nevím.“
Angie: „Ale já ano, počkej tady.“
Angie zmizela a zbylo po ní jen zelené světlo, které kdysi vystřídalo žlutočervené, které dlouho oznamovalo její příchod. Poprvé se zelené světlo objevilo, když přišla pro Nellie, když se dozvěděla o Buffyině smrti. Nikdo doteď nevěděl, kam ji Angie vzala, ale bylo jim jasné, že když se Nellie vrátila, byla na tom lépe.

Angel seděl na okraji postele. Držel v ruce dopis od Buffy a jako už mnohokrát ho četl, než šel spát a doufal, že je to všechno jen zlý sen a až se probudí, bude Buffy vedle něho. Roztomile se na něj usměje, jako každé ráno a on zase bude moci cítit její vůni, vůni jejích vlasů a bude moci políbit ty hladové, žádoucí rty. Byl hluboce zabrán do čtení a snění o tom, co nemůže mít, když se těsně před ním objevilo zelené světlo a po něm i Angie. Hned jak se k ní otočil, dostal pořádnou ránu pěstí přímo do obličeje.
„Za co to bylo?“ Ptal se a mnul si bolavý nos, nečekal, že bude mít jeho mírumilovná dcerka takovou sílu.
Angie: „Ty se ještě ptáš? Jak se nám vůbec můžeš podívat do očí?“
Angel: „Nechápu, o čem to mluvíš, Angelino.“
Angie: „Kdyby to viděla máma, ani by neměla sílu, aby tě zabila. Musela by se zabít sama. Jsi sprostej všivák, víš to? Aspoň jsi to nemusel dělat před Nellie, chudák teď brečí v pokoji.“
Angel: „Vážně vůbec nevím, o čem mluvíš.“
Angie: „Chceš zapírat? Nečekala jsem, že budeš takový srab. Nejraději bych tě proměnila v něco hnusného, slizkého a ještě zbabělejšího než jsi teď.“
Angel: „Co se děje? O čem to mluvíš?“
Angie: „O té koze, Nel vás viděla. Dělej si s ní, co chceš ale ne před Nellie, je ještě dítě a jestli ti to nevadí, před několika měsíci jí umřela matka.“
Angel: „Mě umřela žena, jestli sis nevšimla. Nic jsme nedělali, nic s Erikou nemám.“
Angie: „Co teda Nel viděla?“
Angel: „Erika mě objala, protože jsem jí slíbil, že vám vysvětlím, že spolu nic nemáme.“
Angie: „To ti mám věřit?“
Angel: „Víš Buffy, kdysi zachránila život manželovi Eriky, pak ho zabili. Přesto jí byla vděčná, že ho zachránila, a když se dozvěděla, že zemřela, nabídla se, že pomůže s Davidem.“
„Promiň, nevěděla jsem. Co máma umřela, musela jsem se o Nel starat já.“ Sedla si vedle něj.
Angel: „Mě taky moc chybí, každý den víc a víc. Každý den doufám, že se z toho snu probudím a ona tu bude.“
Angie si právě všimla papíru, který Angel položil vedle sebe na postel. Podíval se na něj, všimla si jen úhledného písma, které znala z dopisů od Buffy.
Angie: „Co je to?“
Angel: „Ten dopis mi nechala, než zemřela.“
Angie: „Mohla by tam být odpověď, jak se může vrátit.“
Angel: „Četl jsem ho snad už milionkrát, nic tam není. Jediná věta, které jsem nerozuměl, byla: ‚Slibuji, že David jednou pozná svoji matku.‘ Teď už to chápu.“
Všechno začínala chápat, dopis bylo poslední, co mu nechala, podle toho, jak byl pomačkaný od neustálého překládání, poznala, že ho četl mnohokrát. Takže ji stále miluje, jak všichni doufali.
Angel: „Ještě něco nechala, nemůžu přijít na to, co to je.“
Podal jí list papíru, který našel kdysi v bloku, potom co našel Buffy samotnou v obýváku. Byl na něm nakreslený zvláštní symbol a u něj písmena „A, B“. Angie symbol poznala ve chvíli, tolikrát si pročítala svazky o starých runách.
Angie: „Vždyť to je snadné.“
Angel: „Poznala jsi to?“
Angie: „Je to runa, přesně sedmnáctá.“
Angel: „Na to byl spíš Wesley.“
Angie: „Možná by opravdu mohla být klíčem k jejímu návratu.“
Angel: „Co znamená?“
Angie: „Neřeknu to přesně. Většinou se vykládá jako dokonalé splynutí duší, mužského a ženského principu. Manželství, dokonalá shoda, doplňování jednoho druhým a naopak. Nejposvátnější ze všech svazků. To „AB“ znamená Angel a Buffy, je tím myšleno vaše manželství, váš svazek. Jste dokonce spojení i krví.“
Angel: „Takže by to mohlo pomoct.“
Angie: „Mohla bych si ji na chvíli půjčit, abych to mohla prozkoumat.“
Angel: „No…“
Angie: „Jenom tu runu, ten dopis si nechej.“
Angel: „Děkuji.“
Angie si od něj vzala útržek a schovala si ho do roucha.
Najednou kolem sebe ucítili chlad. Poznal ji, poznal by ji, i kdyby byla na míle vzdálená, ale teď byla vedle něj, cítil ji tak blízko sebe a chtěl si jen užívat toho pocitu, o který byl tak dlouho ochuzený. Chtěl, aby ten okamžik trval navždy. Jen ten pocit, že tam je, někde blízko něj ho dokázal udělat šťastným a dodat mu sílu na věky dopředu. Angel mlčel, vychutnával si její přítomnost. Jak to že ji necítil už dřív, když byla stále s nimi. Možná ji teď cítil, protože to ona sama chtěla. Prožíval teď její přítomnost ve skutečnosti, ne jen ve svých snech, kde ji mohl držet v náručí, líbat a cítit její teplou vášní horoucí pokožku. Pak zmizela, zanechalo to v něm znovu to prázdno, které na tak krátkou chvíli mohla vyplnit jen samotná její přítomnost a tím mu zahřát srdce láskou.
Angie: „To byla ona?“
Angel místo odpovědi jen neznatelně přikývl.
Angie: „Je pryč, že?“
Angel znovu přikývl. Angie mohla až teď plně chápat, jak se cítil. Víc už ji nemuselo přesvědčovat o tom, že ji miluje jako dřív, nebo možná ještě víc.
Angel: „Prosím, najdi způsob, co nejdříve.“
Angie: „Budu se snažit, chlupáč, tedy vlastně Oz mi s tím pomůže. Runy jsou hlavně jeho obor.“
Angel: „Díky.“
Angie zmizela a Angel zůstal sám. Jako už mnohokrát jemně přejel rukou po úhledném písmu dopisu, položil ho do šuplíku vedle postele, lehl si a tvrdě usnul, zdálo se mu o ní, jako vždycky.

Angie se zatím vrátila za Nellie, která ji už nedočkavě vyhlížela.
Nellie: „Kde jsi byla?“
Angie: „Byla jsem za Angelem. Špatně sis to vyložila, miluje jenom mámu.“
Nellie: „Je mi hrozně.“
„Nesmutni, k něčemu to bylo, dostala jsem tohle.“ Zamávala jí před očima papírem s runou a Nellie se na ni podívala jako na zjevení. Nějaké starodávné runy pro ni byly pověstnou španělskou vesnicí.
„To je runa, která znamená svazek, dokonalé splynutí duší.“ Vysvětlovala Angelina trpělivě sestře.
Nellie: „A to „AB“ znamená Angel a Buffy. To by nám mohlo pomoct, kde jsi to našla?“
Angie: „Dal mi to Angel. Máma to nakreslila, než zemřela.“
Nellie: „Máma nám nechává, jako v té pohádce drobečky, které nás dovedou ven z lesa, k ní.“
Angie: „Ale nějaký drobeček musel někdo schovat, protože nám chybí další stopa.“
Nellie: „Navrhuji se na to vyspat, ráno moudřejší večera.“
Angie: „Dobrou noc sestřičko, hezké sny.“
Oz na Angie stále čekal, až se vrátí. Už slyšel všechno o Angelově návratu, o novém dítěti v rodině i o ženě, kterou s sebou Angel přivedl. V tu chvíli se Angie objevila.
Oz: „Ahoj miláčku, kde jsi byla tak dlouho?“
Angie: „S tátou.“
„Shledání po dlouhé době, viď?“ Přistoupil blíž k ní a objal ji kolem pasu. Přitáhl si ji k sobě, pevně.
Angie: „Možná budeme moci mámu přivést zpět.“
„Co máme?“ Bylo mu jasné, že není nutné jí odporovat, pokud si ona i Angel myslí že je to možné, pomůže jim. Angie vytáhla z roucha papír s runou a ukázala mu ho.
Oz: „To je E runa. Co o tom ještě víš?“
Angie: „Nakreslila to máma, než umřela, jistě je to stopa. Co přesně ta runa znamená, já vím jen o svazku.“
Oz ji pustil, otočil se ke stolu a vzal z něj tlustý svazek, pojednání o runách. Začal z ní předčítat.
„E, Eh-runa je přirozená zákonitost vztahů mezi mužem a ženou, dvěma “Já”, dvěma životy, které se čistou láskou spojily a splynuly v manželství a duševním i tělesným vzájemným přepólováním dosahují vyššího života. Eh-runa je velikou runou lásky.“ Předčítal a Angie ho pozorně poslouchala.
Angie: „Takže?“
Oz: „Jistě to nenakreslila jenom tak, možná vám vážně nechává stopy, teď mi řekni, co všechno víte.“
Angie mu všechno popsala, Oz ji pozorně poslouchal a pak naznal, že se situace nezdá až tak beznadějná.

Ráno se nesešli jako obvykle v SSku, každý raději zůstal ve svém bytě, protože atmosféra v budově nebyla zrovna příznivá. Angel seděl na posteli, díval se do prázdna před sebe a přemýšlel o snu, který se mu zdál, byl jiný než všechny ty ostatní. Tentokrát měl pocit, že to byla skutečně ona a ne jeho obvyklá vzpomínka. Snažil se vzpomenout si na každý detail snu, na každou její větu, každé její gesto, pohyb a pocit. Co mu vlastně řekla? Ať se nevzdává, pokud ji miluje, že najde způsob, jak by se mohla vrátit. Mluvila v hádankách. Pak uslyšel jemné zaklepání, pozval příchozího dál. Nečekal, že to bude zrovna on. U Spika by čekal spíš zabušení než jemné zaklepání na dveře.
Spike: „Promiň, neruším?“
Angel: „I kdyby ano, bylo by ti to jedno.“
Spike: „Beru to jako ne.“
Angel: „Těžko jsi přišel, abys tlachal o blbostech.“
Spike: „Máš pravdu, přišel jsem, protože jsi přítel a ani jsme spolu nemluvili, co ses vrátil.“
Angel: „Dobře, tak se posaď a začni.“
Spike: „Jak se máš?“
Angel: „Právě teď velmi dobře.“
Spike: „Čím je to ovlivněno?“
Angel: „Pozor Spiku, kombinace Dawn a univerzity ti zdá se nesedí, stáváš se lidským.“
Spike: „Třeba jsem takový byl už dřív, ale tys to neviděl.“
Angel: „Ale Buffy to věděla, proto po tobě pojmenovala Davida.“
Spike: „Jmenuje se Spike?“
Angel: „Ne, William. Namlouval jsem si, že je to podle Shakespeara, ale pravda je víc než jasná, měla pro tebe slabost.“
Spike: „Byla to nejlepší ženská, kterou jsem kdy poznal.“
Angel: „Myslel jsem, že ty máš tu lepší sestru.“
Spike: „To ano, lepší pro mě. Na mě byla Buffy moc přemýšlivá, zodpovědná a hodná. Pro mě se hodí spíš divoch. Jako je Dawn, která tady prostě všechno nechá a odjede někam pryč. To ale nemění nic na tom, že Buffy byla prostě jedinečná.“
Angel: „Díky, Spiku.“
Spike: „Chtěl jsem, abys to věděl, takový názor máme všichni. Vím, jak jsi Buffy miloval, a proto vím, jak se cítíš. Kdybys něco potřeboval, jsme tu pro tebe, jsme tvoji přátelé.“
Angel: „Já vím, ale ani kvůli tomu jsi nepřišel.“
Spike: „Ano. Chápu, že potom co Buffy odešla, byl jsi na tom blbě, ale řekni mi, chlape, co tě napadlo, že sis začal zrovna s tou Erikou? Je to sice kost, ale ty jsi nikdy nebyl na takový naparáděný paničky.“
Angel: „Není taková, jak se zdá.“
Spike: „Mě nemusíš nic vysvětlovat. Ber prosím jen ohled na svoje děti.“
Angel: „Není to, jak myslíš. Buffy zachránila život manželovi Eriky, toho pak zabili při nějaké akci. Když se Erika dozvěděla, že Buffy zemřela, pomohla mi s Davidem.“
Spike: „Aha, co na tom není, jak jsem myslel?“
Angel: „S Erikou nic nemám. Nemohl bych mít rád jinou ženu než Buffy.“
Spike: „O tom jsem nepochyboval, ale přece jen, čtyři roky bez sexu…“
Angel: „Je problém možná pro tebe. Sex nic neznamená Spiku, pokud to není s tím, koho miluješ.“
Spike: „To plánuješ celibát?“
Angel: „Ne, plánuji se hlavně věnovat dětem, protože jsem jí to slíbil.“
Spike: „Skvěle brácho, Buffy se na tebe z nebe usmívá a je na tebe pyšná.“
Angel: „Pochybuji.“
Spike: „Tak věř. Já si jdu dát nějakou krev.“

Oz a Angie celou noc pracovali na možnostech Buffyina návratu. Prozatím sehnali jen různé výklady E runy.
Oz: „Co vyvolávání duchů? Můžeme se jí zeptat, co máme dělat.“
Angie: „To nejde, protože Síly na ni dávají pozor.“
Oz: „Co ten dopis?“
Angie: „To je soukromé, jsem přesvědčená, že je to určené jen pro Angelovy oči.“
Oz: „Možná v tom má něco najít.“
Angie: „Říkal, že tam nic není.“
Oz: „Možná to nepovažuje za důležité.“
Angie: „Moc se mi to nelíbí, je to jako bychom jim lezli do soukromí.“
Oz: „Pokud ji to ale může zachránit.“
Angie: „Nebude nám to chtít dát.“
Oz: „Nemusí nám ho dávat, protože nám s ním pomůže.“
Angie: „Nešlo by to zatím bez toho?“
Oz: „Angie, víš, že udělám, co ti na očích vidím, ale musíme udělat vše co je v našich silách. Nebo chceš nechat Davida vyrůstat bez matky?“
Oz naštěstí moc dobře znal její slabé stránky a tohle byla jedna z nich.
Angie: „Dobře, ale nikomu neřekneme, co tam napsala.“
Oz: „Samozřejmě.“
Angie: „Chtěla bych, aby už byla zpátky.“
Oz: „Já taky. Řekl jsem ti už někdy, jak moc tě miluji?“
Angie: „No nevím.“
Oz: „Víc než hvězdy na nebi, víc než měsíc za úplňku.“
Angie: „Když už mluvíme o úplňku, zítra začíná tvůj čas.“
Oz: „Bude to v pořádku, určitě.“
Angie: „Dobře. Taky tě miluji.“
Oz: „A nevadí ti, že mám občas tyhle své dny?“
Angie: „A kdo nemá?“
Oz: „Nevím čím jsem si tě zasloužil, ale děkuji za to bohu.“
Angie: „Pokud vím, měl bys děkovat spíš mamince, protože to ona nás dala dohromady.“
Oz: „Jo, Buffy byla dohazovačka už na škole.“
Angie: „Vážně?“
Oz: „Ne, dá se říct, že naopak. Ona byla proti dohazování. Podle ní byla opravdová láska jen taková jako ta její.“
Angie: „No jo, to by ses kvůli mně měl nechat zranit, já tě ošetřím a pak budeš spát na zemi vedle mé postele.“
Oz: „Pokud to nebude za úplňku…“
Angie: „Mně stačí, že mě miluješ.“
Oz: „Nepřežil bych, kdybych tě ztratil.“
Angie: „Angel to taky málem nepřežil, musela jsem mu trochu pomoct.“
Oz: „O tom jsi mi nikdy neříkala, jak?“
Angie: „Byl na tom strašně, pomýšlel na smrt, jen aby byl s ní. Použila jsem na něj menší kouzlo, které zmírnilo jeho bolest.“
Oz: „Ví o tom?“
Angie: „Neviděl mě, bylo to na dálku.“
Oz: „Myslím že by se mu to moc nelíbilo.“
Angie: „Zachránilo mu to život. Lepší to než aby David vyrůstal bez rodičů, víš, co se stalo v Nelliině budoucnosti.“
Oz: „Co? Docela se tím tajíte.“
Angie: „Jeden zemřel a ten druhý šel brzy za ním. Teď by se to stalo taky a já tomu zabránila.“
Oz: „Působí to na něj i teď?“
Angie: „Ano, ještě to otupuje jeho emoce.“
Oz: „Měla bys to zrušit.“
Angie: „Co když se něco stane?“
Oz: „Nestane, dokud má naději, že se vrátí, nic se nestane.“
Angie: „Dobře, najdu formuli a zruším ho, ale bude to na tvoji zodpovědnost.“
Oz: „Měly byste tam být s ním, ty a Nellie, možná i David.“
Angie: „Dobře jdu na to.“
Políbila ho a zmizela.
„Možná by s tím přemisťováním měla přestat.“ Řekl si Oz jen sám pro sebe a znovu se zabral do knihy pojednání o runách.

Seděl stále ještě na posteli, když se něco stalo, jakoby ho zaplavila vlna pocitů, hlavně bolesti. Angel si klekl na zem, pocítil najednou tu hroznou bolest, kterou cítil po smrti Buffy, proč ji ale cítí znovu až teď? Po tvářích mu začaly téct slzy, ale brzy přestaly, protože se bolest zmenšila. Nejspíš protože si uvědomil tu naději, že ji uvidí, ty bolest tam ale stále byla. Potom se objevilo tmavé, zelené světlo a po něm Angie. Klekla si vedle něj na zem, omlouvala se mu a potom ho objala. Nechápal, proč se omlouvá, musel se jí na to zeptat, vstal a znovu si sedl na postel, Angie vedle něj.
Angel: „O čem to mluvíš?“
Angie: „Víš, když maminka umřela, použila jsem na tebe kouzlo.“
Angel: „Jaké a proč?“
Angie: „Jde o kouzlo, které mělo trochu otupit tvoje emoce.“
Angel: „Proč?“
Angie: „Protože jsem se bála, že se stane to co v Nelliině budoucnosti, že taky umřeš. Nechtěla jsem přijít i o tebe.“
Angel: „Nevadí, nezlobím se na tebe, možná jsi udělala dobře.“
Angie: „Nezlobíš se?“
Angel: „Ne.“
Angie: „Tak to tě můžu o něco požádat, že?“
Angel: „Pokud nebudeš chtít moji ledvinu nebo játra…“
Angie: „Oz no… s Ozem si myslíme, že by mohla být ta stopa, která nám chybí v dopise, který ti máma nechala.“
Angel: „Dobře, hned ti ho dám.“
Angie se a podivila, jak to bylo snadné.
Angel: „Doufám, že tam něco najdeš.“
Angie: „Já taky.“
Angie se brzy vrátila k Ozovi, dala mu dopis. Oz si ho rychle přečetl. Angie si ho přečetla už předtím, čekala Ozův názor.
„Tý jo.“ Bylo jediné, co řekl.
Angie: „Věř mi, mluvíš mi z duše.“
Oz: „To je hrozně pěkný.“
Angie: „Chápu, je to fakt pěkný.“
Oz: „Je tam několik zvláštních obratů, myslím že jsme na to kápli.“
„To je skvělé.“ Sedla si mu na klín, objal ji kolem pasu a znovu se podíval do dopisu, společně se snažili najít podezřelé pasáže. Do laborky vběhla Nellie, ani nepozdravila.
Nellie: „Tak co Chlupáčovi, máte něco?“
Angie: „Jen dopis, co napsala máma.“
Nellie: „Lidi, vážně jste pěkně převzali tu tradici, co započali máma s tátou.“
Oz: „Jakou tradici?“
Nellie: „Ocicmávání na veřejnosti.“
Angie: „Pokud vím, je tahle laboratoř tajná a ví o ní jen rodina.“
Nellie: „Je to pravda, ale hrozně mi to chybí, máma a táta a jejich objímání v SSku.“
Angie vstala a objala sestřičku, o kterou se už dlouho starala.
Nellie: „A našli jste v tom dopise něco?“
Angie: „Ještě jsme úplně nezačali.“
Oz: „Ale už máme přípravu, něco málo jsme našli.“
Nellie: „A táta?“
Angie: „Asi teď chce být sám.“
Nellie: „Kdo je s Daviem?“
Angie: „Erika, když jsem ho viděla posledně, naznačoval zvracení.“
Nellie: „Tak to ho půjdu vysvobodit a vy se prosím snažte něco zjistit.“
Oz: „Můžeš se spolehnout.“
Nellie vyšla z místnosti a Angie s Ozem si sedli proti sobě ke stolu, na kterém byly rozložené všechny papíry, podklady a knížky, které potřebovali k řešení problému. Momentálně to byl nejdůležitější úkol pro tuto dvojici a další tři lidi, pro Davida, Angela a Nellie, kteří se sice tolik neangažovali, ale jejich podpora nebyla o nic menší.

David seděl na posteli a koukal nechápavě na Eriku, která rovnala jeho oblečení, které bylo stejně uklizené, protože mu ho večer uklidila Buffy.
David: „Proč to děláš?“
Erika: „Máš v tom nepořádek.“
David: „Je to poskládané dobře.“
Erika: „To není, budeš to mít celé zmačkané.“
David: „Ne, je to pěkně poskládané a ty to jen ničíš.“
Erika: „Nejsi trochu přecitlivělý?“
David: „Pokud jde o toto, ano.“
Erika: „Dobře, pokud chceš, nechám ti to, jak jsi to měl.“
David: „Děkuji.“
Erika: „Tak co, jsi šťastný, že jsi doma?“
David: „Lidi z tábora mi chybí, ale mám tu sestry a všechny přátele rodičů, kteří mě mají rádi.“
Erika: „Když ale…“
Přerušila se, protože někdo zaklepal na dveře. Vešla Nellie, podíval se na jejich groteskní pózy a usmála se na ně.
„My jsme se ještě neseznámily, jsem Nellie Tara, Davidova sestra, Angelova dcera.“ Podala vstřícně Erice ruku, ta jí gesto oplatila.
Nellie: „Davie, myslím že jako syn přemožitelky bys měl leccos znát, chtěla bych ti pár věcí ukázat, jsi pro?“
David: „Ukázka?“
Nellie pomocí telekineze zvedla několik svršků oblečení a přeložila je tak, jak byla zvyklá od Buffy, když jí ještě skládala oblečení.
Erika: „Předtím jsi to skládala ty?“
Nellie: „Ne, asi sestra.“
Erika: „Pokud David půjde, ať si neublíží.“
Nellie: „Myslím že se o bratra dokážu postarat.“
Erika: „Samozřejmě já…“
Nellie: „V pořádku, teď se budeme o bratra muset dělit. Není to obyčejný kluk odvedle, je to syn přemožitelky a upíra s duší. V naší dimenzi, v našem světě jsou oba živoucími legendami, chápete?“
Erika: „Proto bude mít jiné dětství než ostatní?“
Nellie: „On je jiný než ostatní. Vždycky bude jiný, nikdy nebude moci mít normální život jako ostatní.“
Erika: „Nemůžete se k němu chovat jinak.“
Nellie: „Je to můj bratr a já se k němu tak budu chovat, máma mě vzala poprvé do tělocvičny, když mi byly dva.“
Erika: „Možná v tom je chyba.“
Nellie proti ní vystartovala, zastavila pěst těsně před jejím obličejem.
„Nikdy, už nikdy se neopovažuj říct něco špatného o mámě. Ať jste udělala cokoli, ať vás Angel chrání, jestli se opovážíte něco o ní říct, nebo jen něco naznačit, zabiju vás.“ Vydala ze sebe rozzuřeně, David ji sledoval s velkým obdivem v očích. Čekal, kdy se jeho sestra projeví tak, jak mu ji představila matka. Obdivoval právě teď svoji sestru tak bezmezně jako matku, Angela a Angie.
Erika: „Klid, neřekla jsem nic špatného.“
Nellie: „Davie, jdeme. Podíváme se za otcem a potom půjdeme do tělocvičny, jak jsem ti slíbila.“
David: „Co je s Angelem?“
Nellie: „Zdál se mi smutný, asi znovu vzpomínky. Stavíme se za ním, abychom ho rozveselili, co říkáš?“
David přikývl, chytil Nellie za nabízenou ruku, ani se neohlédl na Eriku a vyšel ze dveří.
Když vešla Nellie s Davidem do Angelovy pracovny, našli tam s ním i Oze.
Nellie: „Co tu děláš chlupáči, neměl jsi být se ségrou?“
Oz: „Na něco jsme přišli, Angie musela za Brianem.“
Nellie: „Žúžo, tak co jste našli?“
David se posadil na židli a houpal nohama.
Oz: „Máme štěstí, že je Buffy tak vynalézavá. Nechala nám skvělé stopy.“
Angel: „Tu runu?“
Oz: „Mimo jiné, ta je hlavním rozluštěním, ale jen když máš ten dopis.“
Angel: „Takže v něm přece jen něco bylo?“
Oz: „Ano, s Angie nás něco zarazilo, když píše výčet těch, o koho se máš postarat, jsou tam všechny její děti a ty a Dawnie. Jistě by nikdy ve výčtu nezapomněla na Connora ne?“
Nellie: „Co to znamená?“
Oz: „Že klíčem k jejímu návratu jste vy. Ty, Angie, David, Dawn a Angel.“
Angel: „Proč zrovna my?“
Oz: „Teď se dostáváme k té runě. Celý její význam se točí jen kolem pouta, když jsem slyšel, co ti řekla Angie, došlo mi to.“
Nellie: „Co ti řekla?“
Angel: „Nevím, jen mi vyložila její význam.“
Oz: „Když mluvila o poutu, zmínila i to krevní, které je mezi ní, tebou, Angie, Nellie, Davidem a Dawn.“
Nellie: „Tak je to jednoduché?“
Angel: „Až tak není, víme, že klíčem jsme my a ta runa, ale víc nevíme.“
Oz: „Něco ano, kdysi se dělal takový rituál, ještě ve starém Řecku, kdy se za pomoci krve vyvolávali předci.“
David: „Máma říkala něco o krvi.“
Nellie: „Co?“
David: „Teď si nemůžu vzpomenout, souviselo to s Angelem.“
Oz: „Upozornila tě, ať mu dáváte dost krve.“
David: „Ano! To asi není, co jste hledali, že?“
Nellie: „Ale byl jsi blízko.“
Oz: „Angie se bude snažit zjistit od starých čarodějnic víc o tom rituálu, ale myslíme si, že je to on.“
Angel: „Jistě v tom bude nějaký háček.“
Oz: „Jako vždy. Pokud uděláme nějakou chybu, mohlo by to všechno zmařit. Pro rituál je vhodný jen jeden den z celého roku, který je pokaždé jiný.“
Nellie: „My ho musíme najít, ale jak?“
Oz: „To šla zjistit Angie.“
„Jsi skvělej, chlupáči.“ Vypískla Nellie a pověsila se mu na krk.
Nellie: „Tak mi s Daviem půjdeme, chtěla jsem mu pár věcí ukázat.“
Angel: „Pozor na meče.“
Nellie: „Neboj, sem to snad nedohodím.“
Angel: „Myslel jsem bratra.“
Nellie: „Oh, tak to dám samozřejmě pozor, ale stejně jsi to zanedbal.“
Angel: „Co?“
Nellie: „Bojová umění, na syna přemožitelky a upíra je dost pozadu.“
Angel: „Erika ho dost rozmazlovala.“
Nellie: „Možná bys měl Erice pár věcí vysvětlit.“
Angel: „Například?“
Nellie: „Teď už nebude mít Davieho jen pro sebe, má teď mě a Angie a taky jsou tu všichni ostatní.“
Angel: „Erika něco provedla?“
Nellie: „Snažila se mi zakázat vzít s sebou Davieho.“
Angel: „Promluvím si s ní.“
Nellie: „Díky Angele, teď půjdeme.“
Angel: „Dobře, užijte si to.“
Nellie: „Se zbraněmi? Já vždycky a Davieho to naučím milovat.“
Nellie chytla malého za ruku a odtáhla ho z pokoje, Oz se za ní ohlédl a pak se obrátil zpět k Angelovi.
Oz: „Myslím že tu není Erika moc oblíbená.“
Angel: „Ne, všichni si jen myslí že chce nahradit Buffyino místo.“
Oz: „A nechce?“
Angel: „Asi ano.“
Oz: „Možná bys jí měl vysvětlit, co Buffy pro lidi tady znamená a není rozumné si je proti sobě poštvat.“
Angel: „Ona…“

Ani to nedořekl a Erika už stála ve dveřích, jako vždy dokonale oblečená a nalíčená. Oz zamumlal něco o rozdělané práci, sbalil papíry ze stolu a zmizel jako pára nad hrncem.
Angel: „Eriko, nečekal jsem tě.“
Erika: „Jistě tu už byla tvoje dcera.“
Angel: „Ano byla, přišla mi říct, že bere Davieho na trénink.“
Erika: „Víc ti neřekla?“
Angel: „Měla snad?“
Erika: „Dost jsme se nepohodly.“
Angel: „Nechceš se posadit a všechno mi říct?“
Erika se posadila na židli proti němu a položila ruce bezmocně na stůl.
Erika: „Tvoje dcery mě tady nechtějí.“
Angel: „Promiň, možná jsem je na to měl připravit.“
Erika: „V tom to není, prostě jim tu vadím.“
Angel: „Jen u sebe chtějí mít bratra, když přišly o čtyři roky jeho života.“
Erika: „Já jim ho přece nechci brát.“
Angel: „Chceš ale být jejich máma, ale oni už mámu mají.“
Erika: „Nechci být jejich máma.“
Angel: „Ale chceš, Eriko, znám tě.“
Erika: „Proč by to nešlo?“
Angel: „Nikdy ji nemůžeš nahradit.“
Erika: „Mohla bych se o to pokusit.“
Angel: „nikdy nemůžeš být ona. Buffy byla anděl.“
Erika: „Uvidíme.“
Angel: „Jak myslíš, Eriko.“
Erika vstala, usmála se na Angela a odešla, Angel jejímu chování nevěnoval pozornost, otevřel si znovu složku s případem, který pročítal a nevšímal si okolí.

Nellie dovedla Davida do tělocvičny, která byla úplně předělaná spíš k obrazu Nelliinu, ale Buffy by se jistě líbila. Za tělocvičnou byl zvětšený prostor místnosti pro zbraně, které už nebyly naházené ve skříni, ale srovnané na stojanech a připravené kdykoli k použití. Na stěnách byly skleněné vitríny, ve kterých byly vzácné zbraně, nebo zbraně, na které byly majitelky citově vázané. Davidovi se všechno moc líbilo, nechal si vyprávět příběh o každé z vystavených zbraní, každá měla svůj vlastní, stejně jako měla každá zbraň vlastní život, kterým žila.
David: „Všechny ty zbraně někdo použil k zabití někoho?“
Nellie: „K čemu by byly, kdyby se nepoužívaly?“
David: „Máma mi nikdy neříkala, jakou má sbírku zbraní.“
Nellie: „Jistě chtěla, abys ji viděl, zbraně byla, je její vášeň.“
David: „Nellie, řekni mi pravdu, myslíš, že se maminka vrátí taková, jako byla dřív?“
Nellie: „Víš Davie, nikdo není jako dřív po tom co zemřel. Byla jistě v nebi, stejně jako v pekle, kde plnila ten úkol. Už několikrát byť na chvíli zemřela, ale pokaždé ji to nějak změnilo.“
David: „Bude mě mít maminka pak ráda?“
Nellie: „Proč by neměla? Všechno podstupuje, aby se mohla vrátit. Jistě se nechce vrátit kvůli hranolkům nebo hotdogu.“
David: „Myslel jsem, že mámu znám, ale co jsem přišel sem, dozvídám se samé nové věci.“
Nellie: „Až se vrátí, bude mít spoustu času, aby ti všechno pověděla.“
David: „Moc bych si přál, aby se vrátila brzy.“
Nellie: „My všichni tady. Chceš ukázat její úplně nejoblíbenější meč?“
David: „Ten není tady?“
Nellie: „Ne, je speciálně schovaný, čeká jen na ni. Vždycky když bojovali s Angelem s meči, měla tento.“
David: „Vážně? Pokaždé?“
Nellie: „Akorát jednou ne, u Acathly. Tam měla meč posvěcený mužem, který první porazil Acathlu.“
David: „Co je na tom jejím meči tak zvláštního?“
Nellie: „Dostala ho od Angela, je vyrobený na zakázku v Japonsku.“
Nellie otevřela jednu ze skříní v rohu, tam byly na stojanu tři meče.
„Tyto dva tvoří pár zbraní samuraje, delší meč katana a kratší Wakizashi.“ Okázala na horní dva zakřivené meče v pozlacené ozdobné pochvě z černého dřeva.
„Tenhle je klasického stylu pro jednu a půl ruky. Myslím že z Itálie nebo z Francie.“ Ukázala na spodní rovný meč.
David: „Tak tohle je skvělý, některý matky sbírají známky, ta moje zbraně.“
Nellie: „Ke každým narozeninám dostává nové a nové, nevím, co s nimi dělá.“
David: „Předpokládám, že s nimi nebojuje.“
Nellie: „Má nejraději boj beze zbraní, a když už, tak s kolíkem.“
David: „Upíři s sebou asi na lov nenosí meč, že?“
Nellie: „Nepředpokládá se to, jenom ti co chtějí vyvolat démona, který může vírem pohltit svět.“
David: „Ukážeš mi něco?“
„Menší ukázka, ale kryj si hlavu.“ Vzala do ruky několik krátkých dýk, natáhla před sebe dlaně, na kterých je měla položené a za pomoci telekineze je zvedla do vzduchu. Dýky tvořili podivuhodný obrazec, který se stále měnil, létaly vzduchem po celé místnosti, až skončily ve stěně těsně vedle Davidovi hlavy.
David: „Působivé.“
Nellie: „Viď? Mámě se to moc líbilo, vždycky po mě házela dýky a já je odrážela, nebo jsme spolu bojovaly s meči, přičemž já ho ovládala pomocí telekineze.“
David: „Vyhrávala jsi?“
Nellie: „Vždycky vyhrála ona, nechápu, jak to dělala, když mi nemohla meč ani vyrazit z ruky.“
David: „Je to přemožitelka, je to její práce.“
Nellie: „Kdybys ale viděl ji a Angela, to bylo jako tanec, ne jako boj. Nádhera.“
David: „Kdo vyhrával?“
Nellie: „Nikdo, nikdy souboj nedokončili…. Vlastně jednou ano, slyšela jsem o tom, když máma ještě neviděla, bojovali spolu a něco se s nimi stalo, máma mále zabila Angela, zastavila se těsně před jeho hrudníkem.“
David: „Skvělý, nemohli by se normálně hádat?“
Nellie: „Přijít tak o všechnu legraci? Pamatuj si Davie, ti dva se nikdy nehádali, nikdy je neviděl pohádané, jen se pošťuchovali.“
David: „Celou tu dobu se nikdy nehádali? Angel s Erikou se hádali stále.“
Nellie: „Asi proto, že nemiluje Eriku víc než svůj život.“
David: „Jak ji teda mohl opustit?“
Nellie: „Víš, to my nikdy nemůžeme pochopit, dokud nebudeme milovat tak jako oni.“
David: „Proč teda opustila máma jeho?“
Nellie: „Milovala ho víc než svět, ale zachránit ho je její poslání a pro to musí obětovat svůj život.“
David: „nestačí, kolikrát ho zachránila doteď?“
Nellie: „U normálního smrtelníka by to stačilo, ale ona se zrodila z čisté síly, aby vší silou bránila svět.“
David: „Moc zodpovědnosti najednou.“
Nellie: „Jednou mě čeká to stejné.“
David: „Zrodila ses z čisté síly?“
Nellie: „Ne, z čisté lásky a ta je nejmocnější ze všech sil.“
David: „proč jsi přemožitelka zrovna ty a ne Angie?“
Nellie: „Každý z nás už má své poslání, ještě než se narodí. To moje bylo zabít démonku Karin a být přemožitelkou. To Angiino bylo být čarodějkou, má teď moc nad všemi kouzly.“
David: „Jaké je moje poslání?“
Nellie: „Nevím.“
David: „Mám hlad.“
Nellie: „Pane jo, já zapomněla, pojď, najdeme ti něco k obědu, tady jí každý samostatně, ale v kuchyni se jistě něco najde.“
Angel, který stál za dveřmi a všechno slyšel, se pousmál a vešel do tělocvičny.
„Ahoj Nellie, Davie už bude mít nejspíš hlad.“
Nellie: „Promiň, asi nejsem moc dobrá sestra, rozpovídala jsem se a zapomněla jsem, že takový chlap potřebuje jíst.“
Angel: „Ne každému vystačí to zelené, co jíš ty.“
Nellie: „Náhodou mám taky hlad, ale když jde o zbraně…“
Angel: „Neznáš bratra, já vím. Nechal jsem Daviemu připravit něco k jídlu, nebude to jako od Martina, ale Hosty vaří taky skvěle.“
Nellie: „Tak pojď, jak ji znám, jistě ti udělala ten tvarohový dort, co dělala mě a Angie když jsme byly malé.“
David: „To je tu už tak dlouho?“
Angel: „Je tu od začátku, co jsme se nastěhovali.“
Nellie: „Neboj, vaří skvěle, budeš se ještě tři dny olizovat.“
Angel: „Taky můžeš dostat tu šlichtu, co jedli vojáci.“
Nellie: „To nemůžeš Angele, tohle ti nedovolím.“
Angel: „David je jak chameleón, ten sní všechno, kdyby měl hlad, sní i botu.“
David: „Ale jen nějakou značkovou, těm asijským firmám nevěřím.“
Nellie se rozesmála, šťouchla Davida do zad, málem mu vyrazila dech, až se rozkašlal, ale stejně se taky rozesmál, vyšli z tělocvičny, měl přece slíbený ten tvarohový dort.

Oz seděl za stolem v laboratoři, kterou mě jen sám pro sebe, četl v nějakých knihách, které se rozpadaly, jen na ně pohlédl. Za ním se objevilo zelené světlo, cítil její přítomnost, ale neotočil se na ni. Pomalými kroky přistoupila až k němu, objala ho zezadu rukama kolem krku a podívala se mu přes rameno na stůl.
„Našel jsi tam něco?“ Zašeptala mu do ucha, ještě než odpověděl, pustila se ho, obešla stůl a sedla si proti němu.
„Jo, prach.“ Prohodil sarkasticky a podíval se na ni nevinným pohledem.
Angie: „Řekl jsi to už Angelovi?“
Oz: „Ano, i Nellie a Davidovi přišli, když jsme o tom mluvili.“
Angie: „Co na to říkali?“
Oz: „Tvoje sestra se mi pověsila na krk a David mluvil o krvi pro Angela.“
Angie: „Takže jsi teď velký spasitel.“
Oz: „Ne, to ty jsi spasitel, protože jsi přinesla informace.“
Angie: „Jak to víš?“
Oz: „Nečtu ti myšlenky jako ty, ale stejně ti vidím do hlavy.“
Angie: „Máš pravdu, zjistila jsem víc, ten rituál nikdo neprovedl už více než čtyři tisíce let.“
Oz: „Budeme průkopníci.“
Angie: „Je to taky dost složité a vyžaduje to velkou dávku magie.“
Oz: „Chceš říct, že to nezvládneš?“
Angie: „To jsem neřekla, jen to přesahuje všechny kouzla, které jsem doposud dělala, včetně oživování, cestování časem, všeho.“
Oz: „Co je v tom tak složité?“
Angie: „Vlastně využiju sílu krevního pouta, které se dál propojí až k našim dávným předkům, ti všichni ze mě budou čerpat sílu, aby sem přišli. Budou chodit podle doby, kdy umřeli, to znamená, že Buffy přijde poslední, do té doby tu musí všichni zůstat.“
Oz: „Po dobu co tu budou, k tomu budou čerpat sílu z tebe?“
Angie: „Přesně tak.“
Oz: „Takže to bude nebezpečné.“
Angie: „Může to vzít všechnu magickou sílu, která mě tvoří, proto to nikdy neudělal ten rituál, protože k tomu nemá síly.“
Oz: „To ti nedovolím, co když tě ztratím?“
Angie: „Nevěříš v moji sílu?“
Oz: „Pak budeš muset vynaložit další sílu, abys tu zadržela Buffy, že?“
Angie: „Ne, to bude jen na ní, musím tu předky zdržet jen tak dlouho, dokud ona nebude schopná se uchytit něčeho v naší realitě.“
Oz: „Uchytit?“
Angie: „Ano, na chvíli se pomyslně spojí s některou osobou, která jí bude tvořit záchytný bod v této realitě.“
Oz: „To bude kdo?“
Angie: „Angel, protože jeho pouto s ní je nejsilnější. Posvátný svazek, spojení duší, krevní pouto, pouto obětovaného…“
Oz: „A Angel to zvládne?“
Angie: „Závisí to jen na síle jeho pouta.“
Oz: „Tak to bude v pohodě.“
Angie: „Ozi, jsem si jistá, že to zvládneme.“
Oz: „Budeš k tomu mít dost síly?“
Angie: „Jsem o tom přesvědčená, jsem přece dcera přemožitelky, ne?“
Oz: „Věřím ti, věřím, že to zvládneš.“
Angie: „Děkuju.“
Oz: „Kdy bude ten den?“
Angie: „Bude za podzimní rovnodennosti, kdy mi pomůže bohyně.“
Oz: „Doufejme, že bude mít dobrou náladu.“
Angie: „Jsem jen její služebník, kdykoli se jí můžu znelíbit a ona mě odvrhne, jen z její přízně jsem teď kněžkou, tedy s ní mohu komunikovat.“
Oz: „Ten váš kult je vážně boží, skoro jako Hippies.“
Angie: „Až na ty drogy.“
Oz: „Vždycky je někde háček.“
Angie: „Máme už jen málo času, než rituál proběhne a musíme všechno připravit.“
Oz: „Málo času? Několik měsíců.“
Angie: „Na pořádné kouzlo, které zatřese mými předky na stovky let, není času nikdy dost.“
Oz: „Bojíš se?“
Angie: „Že se to nepovede a já tak zmařím jedinou její šanci na návrat.“

Erika seděla na posteli v Nelliině pokoji, čekala, až se Angel vrátí. Vrátil se celkem brzy, ale ne tak brzy jak ho nečekala. Bylo už dlouho po setmění, čekala, že půjde spát dříve, jako v Ulirii. Nevyvedlo ji to ale z míry, počkala, dokud nic neslyšela a potichu vešla do pokoje. Rychle si změnila podobu, stoupla si vedle jeho postele, neprobudil se, jak ležel na zádech na posteli, obkročmo si na něj sedla. Teď se už probudil, když viděl její podobu, překvapeně se mu rozšířily zorničky a spokojeně zapředl.
„Jsi sen?“ Zeptal se jí, když si vychutnával křivky jejího těla, nebyl schopný vnímat nic jiného, než její přítomnost.
Sklonila se k němu a zapředla mu potichu do ucha, „jsem tu jenom pro tebe, jenom na dnešní noc.“ Otočil se k ní a sundal ji tak ze sebe, lehla si na bok vedle něj, přejela mu rukou po tváři. Přivřel oči a zavětřil, nebyla to její vůně, co cítil, neváhal a změnil tvář na upíří. Odtáhl ji od sebe.
„Kdo jsi?“ Zeptal se jí opovržlivě a odtáhl se od ní co nejdál.
„Co je s tebou, ty to nechceš?“
„Ne s tebou, zrůdo.“
„Vždyť právě tohle jsi celou dobu chtěl? Tu mrchu, ne?“
„Nechtěl jsem její podobu, ale ji. Nemůžeš se jí vyrovnat, jsi jen kreatura, která se bojí vlastní podoby.“ Znechuceně zkřivil obličej, Erika změnila podobu zpátky na tu svoji, přesunula se blíž k němu a políbila ho na rty. Hned se bolestivě odtáhla a držela si zraněný ret, do kterého ji kousl.
„Běž pryč.“ Štěkl na ni stále s upíří tváří a pro jistotu jí ukázal nebezpečí ostrých upířích zubů. Erika se otřepala, „Tohle není konec,“ řekla a znovu se ho pokusila políbit, přinutil ji vstát z postele. Angel vstal taky, stoupl si těsně vedle ní, silně jí stiskl ruce v ocelovém sevření, políbil ji na rty a přešel ke krku, přejel jí přes něj jazykem a zakousl se, nenapil se ani kapky její krve a pustil ji, nechal ji skácet se zraněnou k zemi.
„Stále toužíš spát s upírem? Který se z tebe napije při každém prožitku vášně?“ Hlubokým odměřeným hlasem se jí vysmíval takovým stylem, jaký dokázal jen Angelus.
„Co jsi to za zrůdu?“ Vyděšeně na něj upírala oči a ruku si držela na zranění na krku.
„Jsem upír, to jsem byl vždycky, ještě se mnou chceš spát? Spát s upírem totiž znamená, že se z tebe pokaždé napije, je tu i ta možnost, že se neovládne a napije se moc, ty pak umřeš. Ale měla jsi přece ten požitek, že sis podmanila upíra ne?“ Znechucený se k ní otočil zády.
„Tohle bys jí nikdy neudělal.“
„Mýlíš se, upíři tohle dělají vždy. Nijak se s tím nepářou. Měla ses jí podívat na krk, dokud ještě žila.“
„Jsi zrůda, co když teď vykrvácím?“
„Rána se ti sama zatáhne, ale jestli chceš, můžeš si to nechat ošetřit, jediní dva lidé, kteří ti to tady ošetří, jsou Angelina a Nellie.“
„Lákavá nabídka, ale myslím že jí nevyužiju.“
„V tom případě ti radím, abys to znovu nezkoušela, nebudu mít takovou trpělivost.“
„Pch.“
„A když už jsme u toho, neopovažuj se ještě někdy říct křivého slova o Buffy, to bych se nezdržoval s varováním, rovnou bych tě zabil. Nedělej si ale naděje, že bych se z tebe napil, musel bych se pozvracet.“
„Zvrhlíku.“
„Vypadni.“ Okřikl ji, Erika vstala ze země a utekla.

Když přišla ráno Angie k Angelovi, zdál se jí zvlášť nabručený. Sedla si vedle něj na postel, na koberci viděla krev.
Angie: „Co se to stalo?“
Angel: „Jen jsem se v někom hodně zklamal.“
Angie: „Tak moc, že došlo na krev?“
Angel: „Aha, myslíš to?“
Angie: „Přesně to.“
Angel: „No, musel jsem mu něco názorně předvést.“
Angie: „Takže jsi trošku popustil uzdu Angelusovi?“
Angel: „Neboj, žije, bude jen trochu otřesená.“
Angie: „Kdo?“
Angel: „Erika.“
Angie: „Co se stalo?“
Angel: „To teď není důležité, jak jste na tom s Buffy?“
Angie: „Máme to hotové, stačí to už jen nachystat a počkat na správný den.“
Angel: „Řekneš mi víc?“
Angie: „Zatím ne, můžeš se zeptat Oze, tomu jsem všechno vysvětlila.“
Angel přikývl, Angie vstala a odešla za Daviem.
Našla tam Eriku, jak mu zrovna za něco nadávala. Angie se hned všimla jejího nového doplňku ke klasickému oblečení, černobílý kašmírový šátek. Angie Eriku okřikla.
Erika: „Co si dovoluješ?“
Angie: „Davie je můj bratr a ty na něj nebudeš křičet.“
Erika: „Proč ne? Mám na to právo, kde jsi byla ty čtyři roky ty a tvá sestra, když vás potřeboval ty čtyři roky.“
Angie jí strhla šátek.
„Tohle ti dává to právo? Čupko.“ Okřikla ji Angie.
Erika: „Všichni jste tu divní, jím počínaje a všemi jeho dětmi konče.“
Angie: „Divní, ale poctiví a čestní.“
Erika: „Pch. Postarej se o Davida. Musím si s ním jít promluvit.“
Angie: „Můžeš, je u sebe v ložnici.“
Angie se na ni křivě zasmála, Erika si vrátila šátek na krk a odešla.

Když vešla do ložnice, Angel ještě stále seděl na posteli, měl na sobě jen kalhoty. Podíval se na ni naprosto bez zájmu.
Angel: „Co tu chceš?“
Erika: „Podívat se do očí vrahovi.“
Angel: „Hm, bojíš se co? Měla bys.“
Erika: „Nebojím se, jen se divím, jak to s tebou taková zlatá ženská mohla vydržet.“
Angel: „Proč jsi tady?“
Erika: „Přišla jsem se rozloučit.“
Angel: „To je mi líto.“
Erika: „Ne není, čekal jsi jen na okamžik, kdy ti už nebudu dost dobrá, abys mě mohl odkopnout.“
Angel: „Tak to není, důvěřoval jsem ti. Až do včerejška.“
Erika: „Chtěla jsem ti jen dát, co jsi celou dobu chtěl. Mnohokrát jsi ze spaní říkal její jméno.“
Angel: „Nestojím o její napodobeninu, chci ji samotnou.“
Erika: „V tom případě tu nemám co dělat.“
Angel: „Víš, že do Ulirie nemůžeš.“
Erika: „Můžu, když se s někým vyměním, půjde sem místo mě bratr.“
Angel: „Nicholas?“
Erika: „Ano, doufám, že ho přijmeš ve svém domě.“
Erika se otočila a bez jediného slova odešla, Angel vstal, oblékl se a odešel z ložnice.

Angie seděla na posteli a pozorovala jak si David rovná věci v pokoji.
Angie: „Proč to děláš?“
David: „Erika mi přikázala uklidit si pokoj.“
Angie: „Sedni si vedle mě, na Eriku kašleme.“
David si vedle ní sedl a Angie pouhou myšlenkou provedla kouzlo a pokoj uklidila, jako ze škatulky. David se usmál a poděkoval.
David: „Co to bylo s Erikou, že tak pištěla?“
Angie: „Asi se trošku naštvala.“
David: „Proč říkala, že jsme divní?“
Angie: „Nic si z toho nechápej, jsme prostě jiní a ona nás nechápe.“
David: „Takže odejde?“
Angie: „Nevím a nechci být hrubá, abych nekazila tvoji výchovu.“
David se sarkasticky usmál. Angie se na něj usmála upřímným úsměvem, který mohli všichni znát od Buffy. Jednalo se o ten úsměv, kterým se nesmála vždy. Angie ani Buffy tímto úsměvem neplýtvali na obyčejné smrtelníky, ten si schovávali jen pro vyvolené. Těmi byli jen jejich přátelé a milí. Pro ty úplně nejmilejší. Buffy pro Angela a Angie pro Oze si schovávali ještě krásnější, skoro nadpřirozený úsměv, kterým dotyčného odzbrojí a ten jí pak splní všechny přání.
David: „Angie, Angel říkal, že už něco máme.“
Angie: „Ano Davide, před vánoci by se maminka mohla vrátit.“
David: „To je jako sen.“
Angie: „Doufejme, že se splní.“




18. kapitola