Andílek - 19. kapitola
Autor: Annys
Když vešli do tělocvičny, Buffy se kolem sebe překvapeně dívala, nemohla se vynadívat na její nový vzhled.
Nellie: „Líbí?“
Buffy: „Skvělý.“
Nellie: „Tak jo, určitě meče, viď?“
Buffy: „Pro začátek.“
Nellie ji zavedla do nové části, kde byli zbraně, ukázala jí taky skříň s
jejími meči. Každá měla svoji skříň, ve které měla svoje zbraně, kromě těch,
které měly společné. Buffy vytáhla svůj oblíbený meč, ten který Nellie ukazovala
Daviemu. Vytáhla ho z držáku a mávla s ním před sebou.
„Zase spolu příteli, stýskalo se ti?“ Mluvila tiše k meči, Nellie a Angel ji uznale pozorovali a
David s obdivem a údivem v očích. Slyšel toho hodně o své matce, ale všechno se teď začalo potvrzovat,
myslel si, že si ji zidealizoval, ale ona taková opravdu byla. Buffy ustoupila a Nellie vytáhla druhý meč,
hodila ho Angelovi, který ho líně chytil, potěžkal ho v ruce a připravil se k boji. On i Buffy se vrátili
do hlavní místnosti tělocvičny, zbývaly jen okamžiky do začátku souboje. Nellie odhadla, že více než její
telekineze bude bratra zajímat souboj rodičů. David se posadil na bobek ke stěně místnosti a oba je pozoroval.
Ti kolem sebe začali kroužit, upřeně se pozorovali, nepřerušovali kontakt očí. První kdo zaútočil, byl Angel,
tvrdě se snažil udeřit na Buffyino slabé místo, ale ta jeho ránu s lehkostí jí vlastní rychle vykryla. Pokusil
se o další ránu, která už zasáhla svůj cíl. Rána byla nejistá, zranila Buffy jen povrchově, ale i přesto se na
bílé košili objevila skvrna krve. Nejistě se podívala na pravý bok, pak se podívala zpátky na Angela, v očích se
jí značilo zklamání, neočekávala zranění tak brzy. Naštvaně mu ránu vrátila, lehce ji odrazil, ale nestihl už další
ránu, která ho zasáhla do levé ruky, těsně nad loktem.
„Ztrácíš styl miláčku, dříve to bývalo aspoň do srdce.“ Prohlásil s ironií v hlase a chystal se na další útok.
„Dej mi důvod.“ Odpověděla mu s úšklebkem, Angel jí ho vrátil. Znovu proti sobě stáli bez sebemenšího pohybu, pozorovali
jeden druhého a předvídali soupeřův další krok.
„Oťukávali se, teď přijde to nejlepší.“ Řekla tiše Nellie Daviemu, který s otevřenou pusou pozoroval rodiče.
„Pravda, poprvé to vypadá trochu nadpřirozeně, zvykneš si.“ Poplácala ho chápavě po zádech, ale pak ho už nechtěla víc rušit,
protože Angel znovu zaútočil. Bufy jeho ránu odrazila a hned mu ji oplatila. Vystřídali si ještě několik ran, seků a odrazů.
Celé to mohlo připomínat tanec, ke kterému mohla přihlížejícím chybět hudba, ale jim ne. Oni ji slyšeli uvnitř sebe. Oba spolu
bojovali něco přes půl hodiny, i přesto nebyla jediná vteřina, kdy se mohli diváci nudit. Ohromující představení vyvrcholilo,
když se Angel pokusil o odvážný prudký útok na Buffyino slabé místo, pravý bok a břicho. Ránu mu odrazila ránou, která byla
ještě mnohem prudší než ta jeho, další dobře mířenou ránou ho srazila k zemi. Stále měl v ruce svůj meč, ale nemohl ho použít,
protože mu na ní Buffy jednou nohou stála. Její meč teď vězel jen kousíček nad jeho hrudníkem, stačilo jen menší zaváhání,
nebo záchvěv nejistoty a mohlo dojít k nejhoršímu. Ruka přemožitelky ale byla jistá, pevná, jakoby nešlo o život Angela.
„Tak co? Dáš mi důvod?“
„V té kůži jsi fakt sexy.“ Přiznal, usmála se na něj. Klekla si vedle něj, meč si položila
přes jeho hrudník a vášnivě ho políbila. Oba odhodili meče, přesunula se na něj, rukama jí bloudil po těle.
Potom ji pustil, políbil ji na ucho a oba vstali. Angel chytil svůj meč, hodil jí ten její a oba se otočili k
obecenstvu, které tvořili jen dva lidé. Zbývalo jen, aby se uklonili a mohli si diváci myslet, že šlo o vydařené představení v cirkuse.
Nellie: „Jste nějak z formy.“
Buffy: „To fakt bolelo, do pravého boku to nesnáším.“
Angel: „Já vím, tvoje slabé místo.“
Buffy: „To není fér.“
Angel: „Taky jsi využila mé slabiny.“
Buffy: „To nejsou Přátelé?“
Angel: „Vtipné, miláčku.“
Nellie: „Bojovali jste i lépe.“
Buffy: „Po předešlé noci se není čemu divit.“
Nellie: „Neměli jste v tom baru shánět informace? Ale vy jste tam pili.“
Angel: „Tam mají k pití jen krev.“
Nellie: „Tak z čeho jsi tak zdrchaná?“
Buffy: „Ehm, vážně to chceš slyšet?“
Angel: „Na hřbitově jsme jich zlikvidovali několik desítek.“
Nellie: „Dobře, tolik násilí najednou není nejlepší nápad pro čtyřletého kluka.“
David: „Zítra mi bude pět.“
Buffy: „Zítra je 25. listopadu.“
Angel: „Skoro bych zapomněl.“
Buffy: „Slavit narozeniny tří set krát je fakt záhul na psychiku.“
Angel: „To už se nedá tak počítat.“
Nellie: „Mělo by ti už být 320, ne?“
Angel: „Ne, jen 310 když počítám všechny roky.“
Buffy: „Nic si z toho nedělej miláčku, všichni stárneme.“
Nellie: „Jistě, mě je jenom něco kolem osmi let.“
Angel: „Jsme vážně divná rodina. Daviemu je teprve pět měsíců.“
David: „A mám se čile k světu, ne?“
Buffy: „Ale jistě ty můj chlapečku. Angele? Ta košile nepůjde vyprat.“
Angel: „Máš pravdu, ta díra nepůjde spravit. Musíš si koupit něco jiného, aspoň budeš moct jít nakupovat s Nellie.“
Buffy: „Mám říct pravdu, že mi je pětatřicet?“
Angel: „nevím, jestli by ti pak prodali to, co normálně nosíš.“
Buffy: „Co tím chceš říct?“
Angel: „Nic, vůbec nic.“
Buffy: „Jistě, nejraději bys mě navlíkl do krinolíny a šatů, které potáhnu ještě několik metrů za sebou.“
Angel: „Víš, jak byly krásně ženské?“
Buffy: „Víš, jak se v tom ty chudiny dusily?“
Angel: „A proto měli svoje zachránce na bílém koni, kteří je z toho vysvobodili.“
Buffy: „Tak přece jen jsou v tom postranní úmysly.“
Angel: „U mě vždycky.“
Znovu se políbili, Nellie je s údivem pozorovala.
„Tohle je patnáct let manželství.“ Řekla ironicky a teatrálně ukázala na líbající se pár jako průvodce v muzeu.
Dvojice se od sebe odlepila a obrátili se znovu k dětem.
Buffy: „Tak jak se ti to líbilo, Davie?“
David: „Hm, v televizi to vypadá jinak. Víc krvavě.“
Buffy: „Ale boj není o krvi, boj je o výhře.“
Angel: „Účelem války není padnout za svoji zemi, ale přimět nepřítele padnout za tu svou.“
Buffy: „Pch, mír přináší bohatství, bohatství přináší zpupnost, zpupnost přináší válku, válka přináší chudobu,
chudoba přináší pokoru, pokora přináší mír.“
Angel: „Každá válka začne bezvýznamnou záminkou, pokračuje oprávněnými důvody a skončí nelživější výmluvou.“
Buffy: „Hlavně že ty máš na všechno výmluvu.“
Nellie: „Vidím že je všechno zase v pořádku, když citujete.“
Angel: „To jsme ještě ani nezačali.“
Buffy: „Cítím se ve skvělé kondici, aspoň pokud jde o citáty, s tu fyzickou to bude horší.“
Angel: „Musíš se jen zase dostat do cviku.“
Buffy: „Nikdy když jsem byla těhotná, jsem nepřestala trénovat, proč teď ano?“
Angel: „Já ti řeknu proč, protože jsi byla totálně mimo ze Stanovy chuti na cigaretu, Nicholasovy chuti k jídlu a to ani nemluvím o mě.“
Buffy: „Chápu, cítím se tak lehká, když to nemusím všechno cítit, bylo to skoro horší než číst myšlenky a nechat si od dítěte měřícího pár
centimetrů nechat brouzdat po vzpomínkách a myšlenkách.“
David: „Aspoň v něčem mám prvenství.“
Buffy: „Kdepak, jsi taky první kluk.“
David: „Hned po tvém oblíbenci Connorovi.“
Buffy: „Myslíš, že mám Connora radši než tebe?“
David: „Právě teď nevím, co si mám myslet, možná bys mohla chvilku přemýšlet o jiných citech, než jsou ty k tátovi.“
Buffy: „Promiň.“
David: „To já se omlouvám, bolí mě hlava, raději půjdu.“
David se držel za hlavu a vyšel z místnosti, Buffy vyběhla hned za ním. Angel za nimi zůstal otupěle hledět.
Angel: „Co se to děje?“
Nellie: „Asi se cítí nedoceněný, když ho srovnáváme s Angie a se mnou.“
Angel: „To jsme dělali vždycky, ne?“
Nellie: „Jenže u něj je to jiné, není ničím nějak zvlášť výjimečný, kromě těch citů, neumí nic.“
Angel: „Proto se cítí odstrčený? Jak s tím souvisí Connor.“
Nellie: „To nemůžeš pochopit, on to chápe jako že i Connor, který není její syn, s ní trávil víc času než on.
Prostě vyrůstal bez mámy a ta se tu najednou objeví.“
Angel: „Máš pravdu, vůbec to nechápu.“
Nellie: „Taky jsem se cítila divně, když jsem sem přišla a byli jste tu vy dva, kteří už před několika lety umřeli.“
Angel: „Asi nejsem dobrý otec, nevím, co bych pro svoje děti měl udělat.“
Nellie: „Stačí, že jsi tu pro nás vždycky byl, stejně jako máma. Nemusíte nás vychovávat, to se děje tak nějak samo, protože máme svoje vzory.“
Angel: „Možná jsme se o vás málo zajímali, když jste byli malí.“
Nellie: „mě se spíš zdálo, že je David dost mimo kvůli Erice.“
Angel: „To by mě zajímalo, co celou dobu dělala, když jsem nevnímal okolí.“
Nellie: „To se asi nikdy nedozvíme.“
Buffy běžela za Davidem, zmizel jí ale ve výtahu, vyběhla těch pár pater po schodech, odchytla ho u výtahu.
Když se otevřely dveře, překvapeně se na matku díval, neočekával, že ji uvidí tady nahoře, když ji jen před chvilkou nechat stát u dveří dole.
Buffy: „Myslím že mi dlužíte vysvětlení mladý muži.“
David: „Promiň Buffy, ale vážně mě teď bolí hlava.“
Buffy: „lžeš, je to jenom blbá výmluva.“
David: „I kdyby?“
Buffy: „Nemám právo to vědět?“
David: „To si musíš přebrat sama.“
Buffy: „Nemůžeš před tím stále utíkat.“
Davie šel ani se neohlížel, vešel do bytu, následně do svého pokoje, následován Buffy. Sednul si na
postel, ona si výhružně stoupla proti němu, jako by ho chtěla pokárat. Oproti tomu se jí v očích značila
bezmezná láska, kterou on cítil, ale právě to ho tak tížilo.
Buffy: „Nejsi přece malé dítě, abys utíkal před vším do pokoje, kde si schováš hlavu pod polštář.“
David: „Třeba bych právě to chtěl. Není moc snadné být dospělým, když je ti pět.“
Buffy: „Nikdo nechce, abys byl dospělý. Ani Angel, kterému je tři sta se nedokáže občas chovat dospěle, věř mi, na věku tu nezáleží.“
David: „Ty to nechápeš mami, já jsem jenom člověk.“
Buffy: „Co tím chceš říct?“
David: „Všichni jste výjimeční, neustále mě někdo srovnává s někým odsud, nebo nějakým vaším známým,
ale já jsem jen člověk. Asi se někde stala chyba, když upír s duší a přemožitelka mají bezmocné, obyčejné dítě.“
Buffy: „Nejsi obyčejný, jsi náš syn. To jestli tě máme rádi, nezávisí na tom, jestli hýbáš předměty pomocí mysli, nebo chrlíš jedno kouzlo za druhým.“
David: „Každý tu něco dokázal, něčím si vysloužil svoje místo v téhle elitní společnosti, ale já ničím, jsem tu jen proto, že jsem tvůj syn.“
Buffy: „To není pravda, myslíš, že holky něco dokázaly už, když byly malé? Nellie získala většinu schopností až po mojí a Angelově smrti v
budoucnosti a Angie získala schopnosti čarodějky až v šesti letech.“
David: „Ještě než se narodily, byly výjimečné.“
Buffy: „Ty taky. Samo tvoje narození je zázrak. Každé dítě je zázrakem, když je to dítě upíra,
tak ještě větším. Poprvé se to stalo s Connorem, všichni to považovali za výjimku, která se nezopakuje.
Pak ale přišla na svět Nellie, další zázrak, který se neměl opakovat, tentokrát bylo pro zopakování ještě
míň šancí než předtím. Ale ty jsi všem zavřel pusy, přišel jsi ty. David William, třetí syn upíra a přemožitelky,
který dotváří trojici, která je zmiňovaná v mnoha svitcích. Budeš výjimečný Davie, stejně jako je výjimečné tvoje bytí.“
David: „O tom mluvím, všichni ode mě strašně moc očekáváte, ale co když nic nedokážu? Co když budu jen obyčejný člověk?“
Buffy: „Tak tě budeme mít stejně rádi, jako kdybys byl superman.“
David: „To se lehce říká, ale na všech vidím to očekávání, kdy už konečně něco dokážu.“
Buffy: „Ty něco dokážeš, slibuji. Silám na tobě hodně záleželo, kvůli tobě opozdily můj odchod do pekla,
kvůli tvému narození. Moc tě potřebují, uložili do tebe jisté schopnosti, které se možná projeví až časem, ale jistě se projeví.“
David: „A kdyby ne?“
Buffy: „Tak tě naučím skvělé vtipy, jak rozesměješ démona, aby se uřechtal k smrti.“
David: „Slibuješ?“
Buffy: „Na mou duši.“
David: „A na Angelovu?“
Buffy: „Ta je dost nestálá, ale pokud myslíš, tak i na ni.“
Buffy se na synka usmála a objala ho. V tu chvíli překypovala mateřskými city ke všem dětem,
ke všem stejně, bez ohledu na to kým byli. Právě to David cítil, konečně se mohl vyznat v té změti
citů, kterými jeho matka oplývala. Kdykoli se zaměřil na její city, cítil lásku. To mohlo být kdykoli.
Trvalo mu dlouho, než všechno začal chápat, na ní se mohl učit nejlíp rozeznávat city, protože ty její
byli ke každému jiné a přesto ke všem stejné. Teď to chápal, prostě snadno lidem uvěřila, věřila každému.
Lidi milovala a byla ochotná pro ně zemřít. Tomu se říká láska k životu a lidem.
Buffy: „Víš co? Půjdeme teď do města, jen my dva a vybereme ti něco pěkného k narozeninám.“
David: „Dostanu něco neobyčejného jako ostatní?“
Buffy: „Ano, ukážu ti totiž magický obchod a obchod se zbraněmi.“
David: „Fakt?“
Buffy: „Copak jsem ti někdy lhala?“
David zakroutil hlavu a usmál se. Pak uslyšeli z vedlejšího pokoje telefon.
Buffy: „Proč mi nevolají na mobil? Omluvíte mě mladý muži?“
David: „Samozřejmě.“
Buffy vstala a ladnými krůčky došla k telefonu, zvedla ho, řekla do něj znepokojeně pár vět a
položila ho. Pak se vrátila k Davidovi, zeptala se ho, jestli můžou do města později, protože mu
musí někoho představit. David přikývl, bylo mu jasné, že je Buffy prostě zaneprázdněná starostí o
firmu, démony, upíry a ještě všechny obyvatele soukromé části firmy.
Když sešli dolů, viděli jen muže, otočeného k nim zády. Jak je slyšel přicházet,
otočil se, Buffy se k němu rozběhla a objala ho kolem krku. Než ho chudáka pustila, došel už
David k nim. Buffy se celá usmívala jako sluníčko. Zavedla příchozího ke křesům u recepce.
Buffy: „Oh, Markie promiň. Ten okouzlující muž, který mně doprovází je David William.“
Marc: „Hádám další Angelovo dílo, je ti podobný, stejně jako jemu.“
Buffy: „Samozřejmě, že Angelovo, promiň, ale právě nevím, kde se toulá.“
Marc: „Nevadí, mám celkem dost času.“
Buffy: „Doufám, že jsi tu už nastálo…“
Marc: „No…“
Buffy: „To mi nemůžeš udělat, byl jsi tak dlouho pryč.“
Marc: „Zůstávám, doplnil jsem už celkem dost svých mezer v démonologii.“
Buffy: „To je skvělé a zrovna na Davieho narozeniny.“
Marc: „Jak vidím, jsi ve skvělé náladě.“
Buffy: „Ale jistě, dnes je opravdu krásný den. Včera v noci jsme s Angelem byli v baru.“
Marc: „Oživování starých časů?“
Buffy: „I tak se to dá nazvat. Ježíši, já vás tu nutím sedět v recepci, nechám vám připravit pokoj.
Nevzpomínám si, ale vy tu už nemáte žádné svoje věci, ne?“
Marc: „Ne, všechno jsem si vzal sebou.“
Buffy: „Davie, prosím zajdi pro Nikolu, chci s ní mluvit.“
Davie hned odběhl, mezitím Marc řekl Buffy, že si s nimi o všem promluví, ale teď si potřebuje odpočinout.
Marc odešel nahoru a Buffy s Daviem zůstali v recepci sami. David si jí sedl na klín, nedočkavě k ní obrátil
zelený pohled, očekával, až mu to řekne. Dlouho ho napínala a dívala se do těch nedočkavých očí.
Buffy: „Proč se na mě tak díváš? Sebrali ti hračku?“
David: „Kdo to byl? Starý známý, že jsi ho tak vítala?“
Buffy: „Nejen známý, přítel. Odjel do světa, aby zjistil víc o démonech.“
David: „A Teď se vrátil?“
Buffy: „Doufám.“
David: „Nelíbí se mi.“
Buffy: „Proč?“
David: „Není to člověk.“
Buffy: „Jak jsi na to přišel?“
David: „Nemůžu číst, co cítí.“
Buffy: „On je člověk, ale není zdejší. Pojď, půjdeme za tatínkem, já musím pracovat.“
David: „Táta bude taky pracovat.“
Buffy: „Panenko Marie, nikdy jsme chůvu nepotřebovali. Nechceš jít se mnou?“
David: „To bych chtěl.“
Buffy: „Tak jo, ale stejně musíme říct Angelovi, že jsi se mnou, nebo vyhlásí pátrací akci.“
David přikývl, chytil se Buffy za ruku a nechal se vést do Angelovi kanceláře.
Angel seděl za stolem, který byl celý zavalený horou papírů. Vzhlédl a překvapeně se díval na příchozí dvojici.
Angel: „Co jsi tu nebyla, přibilo spoustu práce. Dawn ti nechávala všechny případy, které by tě mohly zajímat.“
Buffy: „Mě zajímají všechny.“
Angel: „Taky ti skoro všechny nechali.“
Buffy: „Taky už na to jdu, naštěstí teď máme víc skupin, Nellie může chodit se Spikem, stejně má teď blbou náladu, co je Dawn pryč.“
Angel: „Ty nechceš mít Nellie u sebe?“
Buffy: „Je už velká, Spike se o ni postará.“
Angel: „To bych rád věděl, který čert tě přivedl k rozumu.“
Buffy: „Sám ďábel miláčku.“
Angel: „Tak ďábel mi tě vzal?“
Buffy: „No, to si přeber v hlavě ty.“
Angel: „Možná bych měl začít žárlit.“
Buffy: „Jako by toho doteď nebylo dost. Já s Daviem jdeme ke mně, až na to přijdeš, budu hned vedle.“
Angel přikývl, Buffy s Daviem odešli do její kanceláře, která byla hned vedle Angelovy. Angel za ní ještě hodnou chvíli koukal,
nemohl se nabažit té jistoty, že je zase tady a zase jenom jeho. Jen co se znovu zabral do práce, přišel už další návštěvník.
„Dobrý den Angele, neruším?“ Pozdravil příchozí, Angel vzhlédl, překvapilo ho, koho vidí.
Angel: „Ty nikdy Marcu, kdy jsi přijel?“
Marc: „Před chvílí, tvoje žena mě už stihla přivítat.“
Angel: „Ta mě vždycky předstihne.“
Marc: „A taky tvůj syn.“
Angel: „David?“
Marc: „Ano, roztomilý klučina, tak ses dočkal, co?“
Angel: „Dočkal, ale za jakou cenu.“
Marc: „Stalo se tu něco?“
Angel: „Neřekla ti to?“
Marc: „Říkala mi jen o Davidovi.“
Angel: „Aha, tak ti to řekneme asi později.“
Marc: „Já teď půjdu, chtěl jsem tě jen pozdravit.“
Angel: „Díky, Buffy ti jistě už nechala připravit pokoj.“
Marc: „Ano, pěkně se o mě stará, jako doma.“
Angel: „Jsi tu doma.“
Marc odešel a Angel tak mohl dál pracovat, jen kdyby ho nerozrušovalo to vědomí, že ona je
vedle, všem, kteří k ní přijdou, daruje ten svůj nádherný úsměv a dívá se na ně tím krásným tajemným zeleným pohledem.
Angie seděla v kuchyni bytu, který měli prozatímně s Ozem a upíjela kafe. Ve chvíli dorazil i Oz, jemně ji políbil na tvář a
popřál jí dobré ráno. Angelina mu hned předala hrnek s kafem a on ho vděčně přijal.
Angie: „Špatná noc?“
Oz: „Je to divné, nebyl úplněk, ale přesto byla tato noc nejistá.“
Angie: „Já nevím, vrátila jsem se až ráno.“
Oz: „Tak už to chápu, to bylo, protože jsi tu nebyla, měl jsem o tebe strach.“
Angie: „Opravdu, tahle schůze byla dost bouřlivá.“
Oz: „Stále kvůli těm vlkodlakům?“
Angie: „Ano, naštěstí už naši zjistili, kde se ten mrňous ukrývá, v noci ho jdou vyřídit.“
Oz: „Pokud tam budou vlkodlaci, budou mě potřebovat.“
Angie: „Myslím, že tam půjdeme všichni, zjistili prý taky, že je jich tam hodně.“
Oz: „Takže to bude taková rodinná mise.“
Angie: „Něco takového, zítra má náš klučina narozeniny.“
Oz: „Opravdu?“
Angie: „Ano, máma mi to včera řekla.“
Oz: „A co my, neměli bychom už chystat svatbu?“
Angie: „Víš, já bych radši něco menšího, jen my a rodina.“
Oz: „Všichni tady jsou naše rodina.“
Angie: „Je mi to jasné, jen nechci, aby tam byl někdo, koho vůbec neznáme.“
Oz: „To taky ne, bude to jen náš den a chci, aby byl nejkrásnější v tvém životě.“
Angie: „Děkuju.“
Spike seděl na posteli, díval se ven, do dne, který viděl vždy jen skrze ztmavené okno. Cítil se teď hrozně osamělý,
když byla Dawn pryč a taky dlouho pryč bude. Teď už tu měl jen přátele, ale ani u nich nemohl hledat takové souznění.
Nikdo z nich mu nerozuměl tak jako Dawn, kromě Buffy, která ho měla prokouknutého až do morku kostí. Ta jediná tady věděla,
kým Spike skutečně je. Vždycky tu byla pro všechny, teď tu je pro všechny a snad jediný Spike vědě, jak to dopadne.
Hned co se vrátila, vrhla se do práce se vší vervou jako předtím a teď Spike jen doufal, že to neskončí jako předtím.
Protože tentokrát by to nebylo tak jednoduché.
Buffy pracovala až do oběda, když musela Davida, který četl spisy o čarodějkách odvést na oběd. Hosty ji při
té příležitosti pokárala, že na sebe vůbec nedává pozor a pořádně nejí. Buffy jí slíbila, že se polepší, ale i přesto
se nenajedla a šla znovu pracovat, ještě předtím se ale stavila u Angela.
Seděl za stolem, plně zabraný do práce, zvedl hlavu, hned jak ji slyšel přicházet.
Angel: „Kde je David?“
Buffy: „Nechala jsem ho v jídelně.“
Angel: „jdeš zase pracovat?“
Buffy: „Budu muset asi pracovat až do noci, mám toho hrozně moc a jestli to nevyřídím, do zítřka nebudeme mít elektriku, ani teplou vodu.“
Angel: „Myslel jsem, že se o to Dawn starala.“
Buffy: „Bohužel, není asi ten správný typ pro tuhle práci.“
Angel: „Pojď ke mně.“
Natáhl k ní ruku, za kterou se ho vděčně chytla a posadila se mu na klín. Vlepil jí letmý polibek do vlasů a
vychutnával si tu vůni jejích vlasů, kterou tak miloval.
Buffy: „Už je ti jasné, který ďábel to byl?“
Angel: „Jistě mi to brzy prozradíš.“
Buffy: „Myslela jsem, že jsi chytřejší.“
Angel: „Vážně?“
Buffy: „Ten ďábel rád pije krev, má tmavé vlasy, problémy s duší, velkou statnou postavu, čtyři děti.“
Angel: „Hm, tak toho myslím neznám.“
Buffy: „A já ho miluju víc než svůj život.“
Angel: „Tak to u tebe asi nemám šanci.“
Buffy: „Bohužel, moje srdce patří jinému.“
Angel: „Mohl bych se mu nějak vyrovnat?“
Buffy: „Snad pokud mě hned políbíš.“
Rozhodně nemusela dlouho prosit, hned jí daroval polibek, za který by se nemusel stydět ani Cassanova.
Buffy: „Teď musím jít, mám hodně práce.“
Angel: „Nezapomeň, že po setmění jdeme za Baronem.“
Buffy: „Večer se přijdu ještě převléct, mohl bys to domluvit se všemi?“
Angel: „Samozřejmě.“
Buffy skutečně pracovala vražedným tempem až do večera, kdy se musela jít převléct a taky
trochu připravit na akci. Všichni na ni čekali v obýváku.
Buffy: „Vy jste se snad spikli.“
Angel: „Nemohli se tě už dočkat, si přece šéf.“
Buffy: „To jsi snad ty ne? Jste tu aspoň všichni?“
Angie: „Takže na seznamu máme dvakrát přemožitelky, dva upíry, čarodějku a vlkodlaka, to je celkem šest osob.“
Spike: „Panebože, to je docházka jako ve škole.“
Nellie: „A máš omluvenku, Spikey?“
Spike: „Ne, ale ty snad ano?“
Nellie: „mě ji může naspat máma, ne?“
Angie: „Takže jsme tu všichni, nebo ještě někoho čekáme?“
Oz: „Co Stan nebo Nicholas?“
Buffy: „Ti ne, ještě si nezvykli.“
Angel: „Takže jsme všichni, dáme asi dvě skupiny, ne?“
Buffy: „V každé bude jedna přemožitelka, koho chceš Nellie?“
Nellie: „Spika a Oze.“
Buffy: „Dobře, k nám půjde Angie, čarodějka se hodí.“
Angel: „Dobře, můžeme vyrazit.“
Buffy: „Kde je David?“
Angie: „S Nicholasem.“
Buffy: „Dobře, takže můžeme jít.“
Buffy se snažila působit sebejistě a vyrovnaně, ale nemohla skrývat obavy. Všichni se taky svým způsobem obávali,
nevěděli, co můžou čekat a hledali oporu u Buffy, která ji hledala u Angela.
Když se obě skupiny dostali ke skladišti, rozdělili se, Buffyina skupina šla předem a Nelliina zezadu.
Za chvíli už stáli Buffy, Angel a Angie proti velkým plechovým dveřím. Angie zvedla ruce, naznačila jimi trojúhelník a
dveře se otevřeli. Hned na ně vystartovalo asi šest upírů. Buffy s Angelem se hned pustili do práce, s připravenými
kolíky vykonávali poctivou protiupírovsou práci. Angie se stáhla bokem, Buffy ji kryla. Angie se zatím snažila použít
nějaké kouzlo pro odpoutání pozornosti obyvatel vevnitř. Když se jim podařilo upíry zlikvidovat, suverénně vešli dovnitř.
Ocitli se v obrovské místnosti, na jejímž nejvzdálenějším konci trůnily dvě obrovské židle, na níž seděli dva upíři.
Kolem nich stáli na stráži upíři v několika řadách, nedalo se říct, že by nechali upíři ochranu v náhodě. Kupodivu
když se začali Buffy s Angelem přibližovat, upíři je nenapadli, naopak jim ustoupili z cesty. Došli pomalu až k "trůnům",
snažili se rozpoznat identitu nepřátel, ale poznali jen jednoho a to na sto procent. Buffy málem vykřikla překvapením.
Angel zůstal vyrovnaný, ale i jeho nepřítel zaskočil. Jediná Angie zůstala v pohodě, ani jednoho z nich nikdy neviděla.
„Vítám vás ve svém skromném příbytku, pokud jste přišli v míru.“ Odvětil upír, kterého neznali,
a pak pokračoval: „Mé jméno nejspíš neznáte, ale všeobecně mě nazývají Baronem, bohužel jsem nebyl seznámen s vašimi jmény.“
„Ale my jsme dobří známí, viďte? Už několikrát jsme se setkali a vždy jsme si výborně rozuměli.“ Odvětil se švitořivým přízvukem druhý,
kterého Buffy i Angel znali, ale byli by raději za opak.
Buffy: „Máš pravdu, výborně.“
„Oh, naše kráska je nejen krásná, ale i výřečná.“ Prohlásil s úšklebkem ten, jemuž byla věta určena.
Angel: „Jak ses sem dostal?“
„Dobrá otázka příteli, můžeš si být jist, že to není tvým přičiněním.“
Buffy: „No tak Drákulo, nemáme čas na kecy, jak ses sem dostal a co tu chceš?“
Drákula: „Ehm, čekal bych větší radost ve tvých krásných očích, když mě po tak dlouhé době vidíš Buffy.“
Buffy: „Tebe vždycky ráda vidím, protože mám do koho si praštit.“
„Nač tak hrubá slova drahoušku. Svatá dobroto, koho to vidím. Vypadá jako dokonalý odraz tvojí krásy.
Pojď ke mně blíž holčičko.“ Odvětil Drákula stále ledově klidný a snažil se pomocí hypnózy donutit Angie přijít k němu.
Buffy: „Nech ji na pokoji slizoune.“
Drákula se přestal zaobírat dívkou a obrátil se zpět k Buffy.
„Zase ta silná slova. Ale pozor přemožitelko, mateřský cit v tobě zadusí všechny instinkty a zabije tě to.“
Varoval ji a dál jí výhružně hleděl do očí.
Buffy: „Ale až po tom co zabiju tebe.“
Drákula: „Sotva jsme se znovu setkali, už bys chtěla rušit náš svazek.“
Buffy: „Mezi námi žádný svazek není.“
Drákula: „Ale ano drahá, mezi upírem a přemožitelkou vždycky existuje svazek.“
Buffy: „Ty jsi nejlepší příklad vtíravého člověka hochu, zajdi si k psychiatrovi.“
Angel: „Zabijeme ho?“
Angie: „Spíš bychom měli přijít na to, jak ho oživili.“
Buffy: „Ten otrava si vždycky najde způsob.“
Drákula: „Ale drahoušku, musíš ke mně být tak přísná?“
Buffy: „Nemusím.“
Drákula vstal a mávnul rukou, Baron i ostatní upíři odešli do vedlejší místnosti,
teď zůstali sami jen Buffy, Angel, Drákula a Angelina. Angel s dcerou stáli bokem
zbývající dvojice Buffy a Drákuly. Ti stáli teď už dost blízko sebe. Drákula nabídnul
Buffy ruku, vložila mu dlaň do jeho, ruku jí políbil a přitáhl si ji blíž k sobě.
Druhou rukou ji objal kolem pasu a začal s ní kroužit po místnosti v rytmu hudby,
kterou slyšel jen ve své hlavě. Buffy jako omámená se jím nechala vést. Drákula ji
hypnotizoval a ona tak dělala všechno, co chtěl. Vypadali skoro nadpřirozeně ten pár
kroužící po místnosti, skoro jakoby se vznášeli. Angel na ně ohromeně zíral.
„Co to provádí?“ Otočil se překvapeně k dceři.
Angie: „Myslím že to, co chtěla už dávno.“
Angel: „To je co?“
Angie: „Je volná.“
Angel zavrtěl hlavou a hnal se k tančícímu páru. Od trhl Buffy od Drákuly,
ta se mu zhroutila v náruči. Drákula to s pobavením sledoval. Angie použila nějaké kouzlo,
kolem ní a kolem rodičů se rozlilo žlutočervené světlo a přemístila je.
Objevili se za skladištěm, přímo před očima zbývající skupiny.
Spike: „Co jste tam sakra dělali?“
Angie: „Drákula je naživu.“
Spike: „Do prdele.“
Angel stále držel Buffy v náručí, doteď se ani nehnula. Až teď mírně pootevřela oči, pak je otevřela a
vystrašeně se na Angela podívala. V tu chvíli se úplně vzpamatovala, ovšem v jiném stylu, než ostatní čekali.
Vykroutila se z Angelova objetí, vrazila mu pěstí, až se chytil za obličej.
Oz: „Cos udělal?“
Angie: „Shh, tiše. Teď nic neříkejte, je zmatená. Mami? Slyšíš mě?“
Buffy se k ní sice nakrátko otočila, ale hned se odvrátila a ustoupila o několik kroků.
Vystrašeně si změřila všechny postavy kolem, otočila se a utekla zpět do skladiště. Všichni zůstali zaraženě stát.
Spike: „o co tu jde?“
Angie: „Drákula ji hypnotizoval, je zmatená.“
Oz: „Proto mlátí svého manžela?“
Angie: „Ona si asi právě neuvědomuje kdo Angel je.“
Nellie: „Super, ta má s pamětí fakt problémy. Co uděláme?“
Angie: „Já…já prostě nevím.“
Angel neřekl jediné slovo a vběhl do skladiště za Buffy, ostatní váhali, ale pak tam vběhli za ním.
Vrátila se za Drákulou do skladiště, čekal, věděl, že se vrátí. Přiběhla k němu, stoupl si za ni, odhrnul
jí vlasy na stranu a přejel jí rukou po jizvičkách od kousnutí. Naklonil se a chystal se ji kousnout, v tu chvíli
vběhl do místnosti Angel.
„Nemůžeš, je moje.“ Zařval Angel na Drákulu. Ten zvedl hlavu a podíval se na vetřelce, na tváři se mu znovu objevil
ironický úšklebek. Klidně odpověděl: „Nikdy jsem zákony nectil.“
„Ale tento ano, vím to moc dobře.“ Snažil se mu odporovat Angel a doufal, že to zabere. Drákula na chvíli zaváhal,
ale pak Buffy pustil, ta omdlela a zhroutila se k zemi.
„Ještě jsem neskončil.“
„Hledej si nevěsty jinde.“
„Ještě přijdu.“ Vyhrožoval znovu a probodával Angela pohledem.
„Nachystáme pohoštění.“ Odpověděl roztřeseným, ale ironickým hlasem Angel.
V tu chvíli se Drákula rozplynul v mlhu a zmizel. Angel přiběhl k Buffy, klekl si
vedle ní, vzal ji do náruče a předními dveřmi vyšel ze skladiště. Nečekal na ostatní, šel rovnou zpátky domů.
Doma uložil Buffy do postele a jemně ji přikryl dekou. Políbil ji na čelo a sedl si vedle ní, dlouho ji pozoroval,
celou noc u ní bděl, dokud se asi ve čtyři ráno nevzbudila. Otevřela oči a překvapeně se na něj podívala, v jejích očích už
nebylo vidět ten strach, který ve skladišti, tentokrát byla klidná, ale překvapená.
Buffy: „Jak jsem se sem dostala?“
Angel: „Omdlela si.“
Buffy: „Nic si nepamatuji.“
Angel: „Drákula tě hypnotizoval.“
Buffy: „Už zase? Proč jsem mu neodolala jako předtím?“
Angel: „Nevím.“
V tu chvíli si všimla jeho ztrápeného obličeje, sedla si na posteli a nechala se obejmout.
Sevřel ji v náručí, teď si byl jist, že je to ona, jeho Buffy. Seděli tak v objetí a ani se nepohnuli,
seděli tak asi dvě hodiny. Dokud nepřišli do pokoje všichni, kdo byli včera na akci, v tu chvíli se do
ložnice nahrnuly další čtyři "lidé".
„Jsi v pořádku?“ Vyhrkla hned Angie, která hned se vším dělala zmatky. Nellie, klidná jako vždycky si
sedla na sedačku v rohu místnosti a hrála si s dýkou.
Buffy: „Neměla bych být?“
Angie: „Nic si nepamatuješ?“
Buffy: „Nejspíš ne.“
„Takže jako vždycky.“ Odvětil Spike a klidně si sedl vedle Nellie a zapálil si
cigaretu. Oz pohodil hlavou a obsadil zbývající místo. Angie máchla rukou, Angel si od
Buffy odsedl a vstal. Na jeho místo si sedla vedle Buffy. Zvedla ruku, přiložila ji blízko
Buffyina čela. Z Angiiny ruky k Buffyině hlavě začala proudit energie v podobě červenožlutého
světla. Buffy na chvíli zavřela oči a zaklonila hlavu, Angie zčernaly oči, druhá ruka se jí zvedla
do vzduchu, samovolně jí začala dělat kouřová kolečka a hvězdičky. Když vytvořila jeden z větších
kroužků, Samovolně se začal pohybovat, obkroužil Buffy a posadil se jí na hlavu. Potom se začal zvětšovat,
protáhl se celým jejím tělem. Následně otevřela oči, Angie ruku svěsila a položila ji vedle sebe na postel.
Buffy dcerku chytila za ruce.
„Jsi v pořádku?“ Ptala se jí starostlivě matka. Z její péče si ji převzal Oz, který Angie pomohl
přejít do vedlejší místnosti, kde se posadila na sedačku. Nellie a Spike šli hned za nimi. Angel a
Buffy zůstali v ložnici, Angel si sedl vedle Buffy, políbil ji jemně do vlasů.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se jí, pokrčila rameny, ale pak mu odpověděla.
„Zrazeně.“ Postěžovala si. Vzal ji do náruče a taky ji odnesl vedle, kde ji položil na pohovku, která zůstala volná.
Nellie: „Mámě něco je?“
Angel: „Ne, je v pořádku.“
Buffy: „Angelino? Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Liame, přines Angelině sklenici vody.“
Spike: „Žádnou vodu, to chce panáka.“
Angie: „Ne, to je dobrý. Už ti někdo říkal, že máš složité myšlenkové pochody?“
Buffy: „Já jo? Mě dělalo myšlení vždycky problémy.“
Angie: „Vzpomínáš si aspoň, co se odpoledne dělo?“
Buffy: „Jo, na všechno a je mi to fakt líto.“
Angel: „Mě tvoje rány nikdy nebolí.“
Angie: „Takže jsem ten blok odstranila.“
Nellie: „Stejně nechápu, takové jednoduché kouzlo, nejsi kněžka?“
Angie: „To ano, ale je to první pořádné kouzlo co jsem zkoušela od té doby.“
Spike: „A co dneska?“
Angie: „To dokáže každý začátečník, Nellie by to dokázala taky.“
Nellie: „Díky za důvěru, sestřičko.“
Do obýváku vešel rozespalý David, oči ještě spánkem přivřené a celý překvapený zíral na skupinku shromážděnou v bytě.
Pak si všiml Buffy a celý šťastný se k ní hnal a skočil do nabízené mateřské náruče.
„Dobré ráno čertíku, jaké jsi měl sny?“ Ptala se ho, polechtala ho na břiše a Angel mu pořádně pocuchal i tak rozcuchané blonďaté vlasy.
David: „Takový divný muž, měl bledou, skoro modrou pokožku a dlouhé tmavé vlasy.“
Buffy se zdálo, jakoby někoho takového už někdy viděla, tak se ptala dál: „Co ten muž dělal?“
David: „To je ještě divnější, tančil s tebou.“
Spike: „Hustý, darling, tvůj syn je jasnovidec.“
Buffy: „To se ti zdálo, Davie?“
David: „Ano, co se děje?“
Buffy: „Ale nic ďáblíku, běž se obléct.“
David: „Jsi zmatená.“
Buffy: „Jeden ke mně čuchá, druhá mě čte myšlenky a teď mě další říká, co cítím, nemůžu se dočkat, co přijde příště.“
David: „Tak já raději jdu.“
Buffy: „A vyčisti si zuby…“
„Samozřejmě.“ Přislíbil David a nahodil ironický úšklebek, jakože nechápe, že mu matka nedůvěřuje.
Buffy mu ho podobně oplatila a David se hned přemístil do koupelny.
Angie: „Zvláštní, jak to může vědět?“
Angel: „Možná je to jenom náhoda.“
Spike: „Ty ještě věříš na náhody?“
Angie: „Třeba má vize.“
Buffy: „To bys mohla nějak zjistit, ne?“
Angie: „Ano, ale nejdříve zítra, na to je důležitá speciální formule, kterou mám v pracovně.“
Angel: „To nespěchá, stejně si musíš odpočinout.“
Spike: „V čem to mám jednoduší, že nemám děti?“
Buffy: „Náhodou je to skvělý, když na tebe dělá už čtyři lidi stejný ironický úšklebek jako můj Liam.“
Oz: „Však ti tři ani jednoho z vás nemůžou zapřít.“
Spike: „Všichni tu mají blond vlasy a zelené oči, kde jsme to jen už viděli?“
Angie: „Pch, aspoň všichni poznají, že jsme sourozenci.“
V tu chvíli se vrátil třetí blonďatý potomek se zelenýma očima, sedl si Nellie na klín a obrovskýma dětskýma očima pozoroval svět kolem sebe.
Angie: „Tak co bráško, jak se cítíš jako pětiletý?“
David: „Probudil jsem se s jiným názorem na svět, jsem mnohem dospělejší a lépe chápu svět kolem sebe, asi začnu psát symfonie.“
Buffy: „Můj syn je génius.“
Angel: „Náš syn je génius.“
Buffy: „S tebou to nemá nic společného, když jsou holky blbé po mě, proč by nemohl být Davie chytrý po mě?“
Angie: „My jste blbé?“
Buffy: „Ale to víš, že ne, snažím se naštvat Liama.“
Nellie: „Nevypadá to, že by se ti to dařilo.“
„A Connor je chytrý nebo hloupý po tobě?“ Otázal se nevinně David a uvedl tím všechny přítomné do rozpaků,
protože se ještě nikdo nedostal k tomu, aby mu vysvětlil, že Connor není jeho opravdový bráška.
„Ten je blbej po Darle.“ Prohodil s klidem Spike a vyfoukl kouř.
David: „Kdo je Darla?“
„Takže, teď půjdeme dořešit to kouzlo a hned se vrátíme ano?“ Angie se nikoho neptala a všechny vyhodila z obýváku do Angelovy pracovny.
David: „Co je? Co se děje?“
Buffy si Davieho posadila na klín a snažila se mu všechno vysvětlit, David z toho nebyl nějaký moudrý.
David: „Ty nejsi bráchova maminka?“
Angel: „Jeho maminka je Darla, paní kterou jsem znal před Buffy. Ta umřela při Connorově porodu, jako Buffy při tom tvém.“
David: „Buffy je jenom moje maminka?“
Buffy: „Jsem i Connorova maminka, ale ne biologicky. Tady jde jen o geny, když ty, Angelina a Nellie jste moji a
Liamovi děti, máte některé vlastnosti jako my, třeba máte zelené oči po mě. Angie má sklony k hysterii, jako já a
Nellie je totálně flegmatický člověk jako Liam. Taky Angie i Nellie mají kladný vztah k literatuře a filosofii.“
David: „A Connor není jako ty, proto má tmavé vlasy a oči.“
Buffy: „Ano, stejně jako Liam. Protože Liam je jeho otec.“
Angel: „Když jsme se s Buffy vzali, než se narodily holky, spřátelili se Buffy s Connorem a on ji přijal jako matku.“
David: „Takže jsi jeho maminka, záleží přece na tom, co cítíš, ne na nějakých genech.“
Buffy: „Přesně tak.“
David: „Chápu, ale proč jste mi to neřekli?“
Angel: „Nějak k tomu nebyla vhodná příležitost.“
Teď už se zbývající skupinka vrátila a posadila se zpět na sedačky.
David: „Vážně byla Darla blbá?“
Spike: „Byla tupá jako poleno.“
Angel: „Ne, byla zvláštní.“
Spike: „A blbá.“
Buffy: „Takhle se nevyjadřuj.“
Angie: „Darla byla zvláštní člověk, rozumem ale zrovna neoplývala.“
Angel: „Znáš Darlu?“
Angie: „Samozřejmě, nezapomeň, že znám všechny tvoje i máminy vzpomínky.“
Spike: „Jste divná rodina.“
„Na Summersovy si dej pozor, mohl bys dostat do nosu.“ Varovala ho Buffy a Nellie mu jednu malou hned uštědřila, aby si nestěžoval.
Spike: „To na to nic neřeknete? Chlapi to jste tak pod pantoflem?“
Oz: „No teoreticky jsem naprosto proti násilí a prakticky nemůžu jít proti budoucí švagrové a tchýni.“
Angel: „Já už jednu dostal.“
Spike: „Za to sis mohl sám.“
Angie: „Spiku neprovokuj, jsi v menšině, jsi jediný, kdo nepatří do rodiny.“
Nellie: „Nechci to říkat sestřičko, ale patří do ní víc než tady chlupáč co se vyžívá v úplňcích.“
Buffy: „Všichni v téhle budově jsme rodina.“
Spike: „Hippies, už nám chybí jenom drogy.“
Buffy: „Tak si tu vykuřujte sami, já jdu pracovat.“
Angie: „Můžu dneska vzít s sebou Davieho?“
Buffy: „Kam?“
Angie: „K nám, chtěla bych mu něco ukázat.“
Buffy: „Mně se to moc nelíbí.“
Angel: „Mě taky ne.“
David: „Prosím, chci vidět čaroděje.“
Buffy: „Může to být nebezpečné.“
Angel: „Souhlasím s Buffy, David zůstane raději doma.“
David: „Maminko, prosím.“
Buffy: „Dáš na sebe pozor.“
David: „Slibuju.“
Angie: „Nic se nestane, slibuju, mami.“
Buffy nahodila nevěřícný pohled, Angie i David ji objali a přemístili se pryč.
Buffy: „Skvělý, plán vychází.“
Spike: „Mohla bys hrát divadlo, darling.“
Buffy: „Liame?“
Angel: „Ginny všechno zařídila, musím doplnit seznam.“
Buffy: „Žádný není, přijdou jen ti, co jsou tady.“
Spike: „Proč já nikdy nemám takové oslavy, všechny děti mají krásné oslavy každý rok, stejně jako Buffy.“
Angel: „Až budeš moje žena nebo dítě, taky ti udělám oslavu.“
Spike: „Jsem dvě stě let tvůj věrný přítel.“
Angel: „Tak se říká těžké kouli na noze?“
Buffy: „Dnes se nebude nikdo hádat, můj chlapeček má pět let.“
Nellie: „Pozor, dojde na pánvičky.“
Buffy vstala, otočila se k ložnici a zatahala Angela za ruku.
„Musíme připravit dárky a zbytek oslavy Liame, musí to být dokonalé.“ Prosila, žadonila a Angel jí to s láskou slíbil, všechno bude dokonalé.
Odpoledne se všichni sešli v soukromé části domu, kde se scházeli jen výjimečně,
jednalo se o velkou místnost zařízenou krásným moderním nábytkem laděným do červené a oranžové.
Tentokrát tam ale přibyl velký stůl a na něm dort a kolem i spousta barevných dárků. Nellie, Stan,
Nicholas, Lorne, Spike, Oz i Angel už čekali, Buffy ještě zařizovala detaily. Jejich pozornost brzy
připoutala vlna červenožlutého světla, protože s ním se ukázala Angelina a hlavně oslavenec. Všichni
ho hned objali a popřáli mu k narozeninám. David celý ještě mimo z takového překvapení, stoupl si vedle
stolu a vrhl se na první dárek.
Jeho oslava proběhla krásně, přesně tak, jak si přál. Od každého dostal dárek a od někoho i víc, dalo by
se říct, že byl dárky zavalený. Všichni se usmívali a snažili se aspoň chvíli nemyslet na to, co je hned
po skončení oslavy čeká, další zabíjení démonů, nebezpečí. V tuhle chvíli si nemohli být jisti, že se
znovu na příští oslavě sejdou všichni, že nebude někdo chybět. Tolik lidí už zemřelo a Buffy si to
uvědomila hlavně, když po oslavě ukazovala Davidovi album s fotografiemi. Nebylo jich tam moc, jednalo se
o pár snímků lidí ze Sunnydale, naštěstí ještě část z nich žila, ale posmutněla, když mu ukazovala Wesleyho,
Taru, Anyu, Joyce a všechny přátele které nechali v Sunnydale, nebo kteří zemřeli později. David se na ně moc
neptal, věděl, jak se matka cítí, když mu ukazuje lidi, které nemohl poznat, protože umřeli, když se snažili
chránit svoje blízké. Rozhodl se raději na něco zeptat Angela, ten mu jistě o nich řekne víc. Moc ho zajímala
minulost rodičů a jejich přátel. Minulost, která byla v tomto domě často propírána, protože jinak už nabyla
možnost se s přáteli setkat, než ve vzpomínkách.
Večer seděli Buffy a Angel v ložnici a povídali si, než půjdou na hlídku. Nellie měla jít
jako druhá dvojice se Stanem, nebo s Nicholasem, měli se střídat. Každá přemožitelka teď hlídá půl města,
tím to bylo pro ně jednodušší. Angel už byl oblečený a Buffy se zrovna chystala si něco provést s už tak
dlouhými vlasy, když vešel David, sedl si vedle Angela na postel a pozoroval Buffyin odraz v zrcadle.
David: „Jdete na hlídku?“
Buffy: „Ano, můžeš být s Nicholasem, dnes jde s Nellie Stan. Angie s Ozem museli
někam odjet, ale do svítání se vrátí, Spika moc neprovokuj, má blbou náladu kvůli Dawn.
Před spaním si vyčisti zuby. Kdybys něco potřeboval, můžeš skočit za Ginny.“
David: „Díky mami, vidíš ani chůvu nepotřebuješ, dokud je barák plnej lidí.“
Angel: „No, tak se to říct nedá.“
David: „Víš jak to myslím.“
Angel: „Samozřejmě. Miláčku, budeš hotová?“
„Jo, jestli ty vlasy zkrátím nejmíň o polovinu.“ Zanadávala a pohodila s ohonem, který zatím dokázala jen svázat do culíku.
Angel si stoupl za ni a vlasy jí zapletl.
„Když k tomu pustíš někoho zkušeného….“ Poradil jí a svým způsobem se jí i smál.
David: „Sehranej tým, co?“
Angel: „Musíme jít, vrátíme se brzy.“
Buffy: „Sladké sny, ďáblíku.“
Když se vrátili z hlídky, David na ně ještě čekal v ložnici, to nevěděli, když vešli do recepce a běžel k nim udýchaný Nicholas.
Nicholas: „Buffy… Angele, nemůžu najít Davida, co jste odešli.“
Buffy: „Cože? Proč jsi mi nezavolal?“
Nicholas: „Musel nejspíš odejít s vámi, potom už neměl možnost.“
Buffy: „Myslela jsem, že je na tebe spoleh.“
Nicholas: „Promiň, snažil jsem se.“
Buffy: „Nic si z toho nedělej Nicholasi, Davie se o sebe postará.“
Angel: „Pojď, musím ti vyčistit tu ránu.“
Vešli do ložnice, kde Buffy šťastná že se neztratil, objala Davida. Angel u něj zůstal a ona si šla sundat tričko,
na břiše se jí táhla rána, nebyla moc hluboká, ale stejně ji musela vyčistit.
„Proč to vždycky schytám já a ne ty?“ Postěžovala si, když Angel vstával, aby jí to vyčistil.
Angel: „Protože se zbytečně ženeš do nebezpečí, bylo jich na tebe devět miláčku, to jsi nemohla zvládnout.“
Buffy: „Ty jsi to zvládnul.“
Angel: „Na mě jich šlo jen pět.“
Ráno oba pozorovali východ slunce. Pak si Buffy vzpomněla, že musí vzbudit Davida, hned vstala,
hodila na sebe oblečení. Angel odešel do kanceláře a Buffy k Davidovi. Ten už na ni čekal.
Buffy: „Tak co dnes budeme dělat?“
David: „Co chceš dělat ty?“
Buffy: „Co kdybychom si skočili do toho města?“
David: „Super.“
Buffy: „Tak to ještě musíme říct Angelovi.“
Na souhlas se jí chytl za ruku a nechal se odvést k Angelovi do kanceláře.
Angel seděl za stolem, zahloubaný do práce a skoro nevnímal, že někdo přišel. Buffy i
David byli tiše a pozorovali Angela, čekali, kdy zvedne hlavu od práce.
„Proč nic neřekneš miláčku?“ Zeptal se a hlavu měl stále skloněnou.
Buffy: „Mohlo mě napadnout, že o nás víš už od výtahů.“
Angel: „Poznal bych tvoji vůni kdekoli.“
Buffy: „Vezmu Davida do města.“
Angel: „Co mu chceš ukázat?“
Buffy: „Jen tak ho provézt, slíbila jsem to.“
Angel: „Dobře, ale počkej, ještě pro tebe něco mám.“
Buffy: „Oh, opravdu?“
Angel vstal a šel k jedné skříni v rohu. Otevřel ji a vytáhl z ní balíček.
Podal ho Buffy, ta se na něj usmála a dárek rozbalila. Vytáhla z něj ozdobenou lahvičku s parfémem,
otevřela ji a přičichla. Okouzleně přivřela oči a Angel i David ji pozorovali.
Buffy: „Děkuji miláčku, je skvělý. Čímpak jsem si ho zasloužila?“
Angel: „Dala jsi mi syna, tomu je už pět let. V mé době to bylo velmi ceněno. Miluji tě.“
Neodpověděla, jen ho jemně políbila na ústa.
Buffy: „Musíme jít, vrátíme se pozdě.“
Angel: „Dobře, dej na sebe pozor a na Davida taky.“
Buffy: „Nemusíš se bát. Znáš mě.“
Angel: „Právě proto.“
Usmála se a ještě jednou ho políbila. Pak odešli a Angel si znovu sednul ke stolu.
Vrátili se s Davidem až pozdě v noci. Davida uložila a sama se šla do ložnice převléct. Hledala tam Angela, ale nebyl tam.
„Nejspíš bude ještě v SSku.“ Řekla si a šla tam. Seděl tam jen Spike a Lorne.
Buffy: „Kde je Angel?“
Spike: „Nejspíš na tebe čeká v ložnici.“
Buffy: „Tam není.“
Spike: „Tak asi pracuje. Vypadáš unaveně, běž si lehnout.“
Buffy: „Nemůžu spát, když se mnou není, kde může být.“
Lorne: „Nedělej si starosti, jistě se brzy ukáže.“
Spike: „Běž si lehnout.“
Poslechla ho a odešla, ale stejně s ní otřásala nejistota.
Lorne: „Kam se vypařil?“
Spike: „Nejspíš jenom někde lítá.“
Ráno otevřela oči, stejně celou noc nemohla spát, otřásaly s ní špatné sny. Přejela rukou po prázdném místě na
posteli vedle sebe. To ji už úplně probudilo, v noci vůbec nespal doma, hned vstala, hodila na sebe jen tenký župan a
vyběhla z pokoje. Skoro nevěděla, kam jde, jen tam, kam ji nohy nesly, až se ocitla před bytem Spika. Asi spal, protože
mu trvalo, než jí přišel otevřít. Měl na sobě jen kalhoty.
„Co tu děláš tak brzy?“ Ptal se jí ještě rozespalý a mhouřil oči před ostrým světlem z chodby.
„Vůbec se neobjevil, celou noc tu nebyl.“ Vyhrkla ze sebe, Spike zvedl obočí, pokynul hlavou a uvolnil í cestu,
aby mohla vejít. Vešla do obýváku, kde si sedla na postel a Spike si sedl na stůl naproti ní.
Spike: „Tak mluv, co se děje?“
Buffy: „Bojí se, hrozně se bojím, kde by mohl být?“
Spike: „Nejspíš se jen někde zdržel, nebo něco zařizuje.“
Buffy: „Ve dne?“
Spike: „Nepravděpodobné, ale myslím, že se o sebe dokáže postarat.“
Buffy: „A co když ne?“
Spike: „Chceš ho snad jít hledat, když to není ani 24hodin, co zmizel?“
Buffy: „Myslíš, že by to bylo unáhlené?“
Spike: „Víc než to, počkej aspoň 72hodin.“
Buffy: „Celé tři dny?“
Spike: „Chápu, že se o něj bojíš, ale musíš mu dát čas, umí se o sebe postarat.“
Buffy: „Když já se tak bojím, jsem tak ztracená.“
Spike: „Počkej ještě dva dny, když se nevrátí, sám ti ho pomůžu hledat.“
„Dobře, já… Děkuji ti Spiku.“ Vzlykala a dala si hlavu do dlaní, Spike jí objal, slzy jí tekly po tvářích plným proudem.
Večer šla brzy spát, nedokázala se na nic soustředit, jakoby někde uvnitř cítila, že se Angelovi něco stalo, jakoby uvnitř cítila,
že ji volá, že ji potřebuje. Ale ona jen bezmocně seděla doma a čekala, kdy se vrátí. Odpočítávala netrpělivě každou minutu ze stanovené
lhůty sedmdesáti dvou hodin. Ani spánek jí ale nepomáhal, nemohla klidně spát, když ji v noci neobjímal, když necítila bezpečí jeho náruče.
Třetí den šla do jeho kanceláře, nikde žádná známka odchodu, jakoby si jen chtěl odskočit na pár minut, i mobil nechal ležet na stole,
vzal si jen kabát. Znovu šla ke Spikovi, byl v tu chvíli jediný, s kým mohla mluvit.
Spike: „Kolik nocí jsi nespala? Vypadáš příšerně.“
Buffy: „Nevím.“
Spike: „Vzpamatuj se, není přece nešikovné bezbranné kotě.“
Buffy: „Co když nemá možnost se bránit a víš jak je pyšný, nepřizná, že by mohl potřebovat pomoc.“
Spike: „V tom máš jistě pravdu, pokud se do večera nevrátí, půjdeme ho hledat.“
Buffy: „Kde myslíš, že by mohl být?“
Spike: „Nemám tušení, zkusíme nejpravděpodobnější místa.“
Buffy: „Dobře, děkuji. Musím se jít podívat na Davida.“
Spike: „Řekla jsi mu o tom?“
Buffy: „Ne, nikdo kromě nás dvou nic neví.“
Spike: „Možná bys to měla říct dětem.“
Buffy: „Angie a Oz jsou pryč, Nellie je mimo a David je ještě malý. Kdyby mu nic nebylo, zbytečně bych ho strašila.“
Spike: „Možná ho podceňuješ. Možná by to chápal mnohem lépe, než si myslíš.“
Buffy: „Myslíš, že bych mu to měla říct?“
Spike: „Jak by se asi cítil, kdyby nic nevěděl a něco se Angelovi stalo?“
Pochybovačně se na něj podívala, ale stejně se rozhodla ho poslechnout, vždy jí radil dobře.
David seděl na posteli a hrál si s nějakou koulí. Když Buffy vešla, vzhlédl, ale nevstal, jen jí nabídl místo vedle sebe.
Buffy: „Ahoj, s čím si hraješ?“
David: „V té kouli je uložené nějaké kouzlo, dala mi ji Angie, je to něco jako hlavolam.“
Buffy: „Aha, už jsi na to přišel?“
David: „Ne, ale všechno má svůj čas. Proč jsi přišla?“
Buffy: „Kvůli Angelovi.“
David: „Pár dní tu nebyl, kam odešel?“
Buffy: „Já… nevím.“
David: „Ale bojíš se o něj.“
Buffy: „Hrozně se bojím, tak dlouho už nebyl doma.“
David: „Je silný, nic se mu nestane, věř mu.“
Buffy: „Jistě, proč by se taky mělo něco stát?“
David: „Zkus se uklidnit, takhle rozrušená bys mu nepomohla.“
Buffy: „Kdo tu přišel koho utěšovat?“
David: „Syn se přece musí o svoji matku postarat.“
Buffy: „Tak ještě že tě mám, ty ďáblíku.“
David: „Jistě, co bys beze mě dělala.“
Buffy: „Neměl by mi kdo říct, co cítím.“
David: „Tak běž, musíš se obléct, Spike tě čeká.“
Buffy: „Dobře, dávej na sebe pozor.“
David: „Jako vždy.“
Usmála se na něj a odešla, sice víc uklidněná, ale stále ne klidná.
Večer seděla na posteli ve své ložnici a čekala na Spika. Ten přišel podle plánu, našel ji hluboce zamyšlenou.
Spike: „Jdeme?“
Buffy: „Já nevím, jestli chci jít.“
Spike: „Proč?“
Buffy: „Když se mu něco stalo, ztratím naději, že je to jen nedorozumění.“
Spike: „Neboj, on ví, že kdyby tě opustil, i po smrti bych ho našel a nakopal mu ten jeho zadek.“
Buffy: „Tak toho bych se taky bála, být na jeho místě.“
Spike: „Tak utři slzy, jdeme ho najít, ať se na něj můžeš naštvat.“
Buffy: „Jestli se nic nestalo, naštvaná bude slabé slovo, protože se o něj bojím víc jak o celý svět.“
Spike: „Aspoň jste na tom stejně, tak vstávej, přemožitelko, ať nám neuteče.“
Prohledali všechna místa, která je napadla, připadalo jim, že prošli už celý Londýn, když si Buffy vzpomněla
na jejich největšího nepřítele této doby, na Drákulu. Šli do skladiště, kde se s ním posledně setkali. Venku
nikdo nebyl, mohli v klidu vejít. V jedné velké místnosti ležel na zemi Angel, Buffy k němu hned vyběhla a
stihla si jen všimnout mlhy, mizející na druhé straně místnosti. Ve chvíli, kdy se k Angelovi přiblížila na
dva kroky, vběhlo do místnosti asi sedm upírů. Čtveřice se jich hned vrhla proti ní, pustila se s nimi do boje,
moc se s nimi nezalamovala, chtěla co nejdřív pomoci Angelovi. Se Spikovou pomocí je všechny zlikvidovala skoro
v rekordním čase. Sedla si vedle Angela a položila si jeho hlavu do klína, byl v bezvědomí. Zkušenýma rukama mu
přejela po celém těle, ale nenašla nikde nejmenší známku zranění, kromě několika odřenin a podlitin.
„Spiku, co mám dělat?“ Zoufale na něj hleděla a hledala u něj pomoc.
Spike: „Má hlad, nedali mu celou tu dobu krev.“
Buffy: „Proto je v bezvědomí?“
Spike: „Ne, umírá.“
Musela zadržet výkřik, ty dvě slova ji přesvědčili o vážnosti situace.
„Kolik?“ Zeptala se skoro neslyšně.
Spike: „Pokud, my…. Tak….“
„Tak kolik?“ Tentokrát to skoro křičela.
Spike: „Málo.“
„KOLIK?“ Křičela zoufale a dožadovala se odpovědi.
Spike: „To nemůžeme stihnout, domů je to skoro hodinu a do nemocnice ještě dál.“
Buffy: „Co můžu udělat?“
Spike: „Myslím, že nic.“
„Nic? To ho mám klidně nechat umřít?“ Nevěřícně se na něj dívala a doufala, že jí nabídne ještě jinou možnost.
Spike: „To netvrdím, ale v tuhle chvíli moc šancí nemá, potřebuje krev, každá minuta je drahá.“
Buffy: „Když potřebuje krev, dám mu ji.“
Spike: „Ne, to nemůžeš, nepřežila bys to.“
Buffy: „Ale on ano.“
Spike: „Co je to za blbost, najdeme jiný způsob.“
Buffy: „Jiný není, už jsem se rozhodla Spiku.“
Spike: „Dobře, musíš ho ale probudit.“
Přikývla, sklonila se k Angelovi a pohladila ho po tváři. Spike by se nejraději sám zmlátil,
že jí řekl o té možnosti, pozoroval, jak se ho snaží vzbudit, aby mu svojí krví darovala život.
Tiše k Angelovi mluvila, Spike nechtěl poslouchat, co říká, ale stejně všechno slyšel jasně a
zřetelně, dojala ho její láska, o které nikdy nepochyboval, ale teď se o ní naprosto přesvědčil,
z jejích slov mu bylo těžko u srdce. Jak může taková láska snášet takové zkoušky? Naopak, měla
by se hýčkat a obskakovat. Během jejích slov Angel, jako zázrakem otevřel oči, chvíli na ni malátně zíral,
než vytáhla nůž a řízla se do dlaně. Přiložila mu dlaň ke rtům a on hned změnil obličej na upíří.
To bylo znamení, teď nastala její chvíle, odtrhla mu dlaň od úst, dala si vlasy na stranu a nabídla
mu svůj krk. Hladově se do něj zakousl a Buffy zkřivila obličej bolestí. Pil dlouho, příliš dlouho.
Spike ho chtěl od Buffy odtrhnout, třeba i násilím, ale v tu chvíli ji pustil, změnil tvář zpátky a
vyděšeně se na ni podíval. Ležela mu teď v náručí, nehýbala se, měla zavřené oči.
„Panebože, co jsem to udělal?“ Křičel bezradně a pozoroval její tělo.
Spike: „Žije, musíme ji odvézt to nemocnice.“
Angel: „Ne, vezmeme ji domů, tam jí bude lépe.“
Vstal, vzal ji jemně do náruče a odešel ze skladu, Spike šel poslušně za ním.
Když se probudila, svítalo. Zdálo se jí, jakoby prospala celou věčnost. Jen si nemohla vzpomenout,
jak se dostala do postele. Rozhlédla se po ložnici, všechno bylo jako obvykle… Vzpomněla si, chytla se za krk,
kde měla ještě obvaz. Strhla ho a prudce se posadila. Vstala, podívala se na sebe do zrcadla, nevzpomínala se,
že by se oblékala. Udělala pár nejistých kroků, když se ujistila o pevnosti svých nohou, šla ke dveřím, otevřela je.
V obýváku seděli Angel a Spike, oba zachmuřeně pozorovali jeden druhého.
„Liame, Spikey.“ Řekla tiše a zhroutila se na pohovku vedle Angela. Položila si nohy na pohovku a lehla si Angelovi do náruče.
Spike: „Ty máš teda výdrž, přemožitelko.“
Buffy: „Připadám si nějak, jakoby mi něco chybělo, ale zároveň jako bych získala něco jiného.“
Spike: „Moc přemýšlíš.“
Buffy: „Jsem zase při síle, jen co se setmí, půjdu si vyřídit účty s jedním starým známým.“
Angel loupl po Spikovi pohledem, ten pochopil a měl se k odchodu.
„Kam jdeš?“ Zadržela ho, když vstával.
Spike: „Chtěl jsem se jen přesvědčit, že jsi v pořádku. Teď raději půjdu, máte si co říct.“
Ani nečekal na odpověď a odešel. Angel se sklonil k Buffy, pohladil ji po tváři a jemně ji políbil na rty.
„Promiň a děkuji.“ Řekl jí a ona místo odpovědi zvedla ruku a pohladila ho po tváři, přešla na krk a skončila u srdce.
Angel: „Netluče, ale díky tobě jsem tady.“
Buffy: „Udělala bych to kdykoli znovu.“
Angel: „Nelituješ?“
Záporně zavrtěla hlavou, hned pokračoval: „Čím jsem si tě zasloužil?“
Buffy: „Hrozně jsem se bála, že jsi odešel.“
Angel: „Nikdy bych tě neopustil.“
Buffy: „Myslela jsem, že ten parfém byl dárek na rozloučenou.“
Angel: „Nikdy tě neopustím, slibuji.“
„Děkuju, nemohla bych bez tebe být.“ Vysvětlila, položil jí ruku vedle jizev, které byly
ještě hodně viditelné a velmi citlivé. Tiše se jí omluvit, ale zadržela ho, nechtěla slyšet omluvy, chtěla slyšet, jak moc ji miluje.
Angel: „Zachránila jsi mi život, který patří jen tobě. Můžeš s ním dělat, co se ti zlíbí.“
Buffy: „Obětuješ ho pro mě?“
Angel: „Kdykoli.“
Na chvíli se oba odmlčeli, Angel ji pevně svíral v náruči a děkoval bohu, že ji má.
„Cítím tě všude, uvnitř sebe, cítím, jak mi tělem koluje tvoje krev.“ Přiznal jí svoje pocity minulých několika hodin.
Buffy: „Aspoň na mě teď budeš chvíli myslet.“
Angel: „Myslím na tebe 24 hodin denně.“
Buffy: „Panebože, dneska přijdou lidi z berňáku.“
Angel: „Nic takového jsi mi neřekla.“
Buffy: „Dozvěděla jsem se to, až když jsi zmizel.“
Angel: „V kolik?“
Buffy: „V osm.“
Angel: „Tak to by ses měla jít převléct, za chvíli musíš pracovat.“
Buffy: „Ano, jen co se přinutím vstát.“
Angel: „Můžeš zůstat takhle, v té košilce ti to vážně sluší, kdyby tě takhle viděli, odpustili by nám daně na desítky let.“
Buffy: „Ale ty bys mi to neodpustil.“
Angel: „Odpustil, cokoliv. Je mi jasné, že jsi jen moje, navždy.“
Buffy: „Nikomu jinému bych ani patřit nechtěla.“
Angel: „Když jsme u toho, krásně voníš.“
Buffy: „Vážně? Nemám žádný parfém.“
Angel: „Ale jsi to ty. Ty jsi vždycky krásná a dokonalá.“
Buffy: „V té krvi musely být nějaké drogy.“
Znovu ji políbil, ale donutil ji taky vstát. V ložnici jí pomohl obléct a mohli vyrazit vstříc úředníkům.
Sešli se s nimi v zasedačce vedle Buffyiny kanceláře.
„My se už viděli, ale asi neznáte Angela, můj manžel.“ Vyšla jim Buffy vstříc, úředníci se jí představili jako Boczek a Lineová.
Boczek: „V papírech je hodně mezer, bohužel nemáme přehled, komu firma patří a další detaily. Budeme to muset doplnit, kvůli daním.“
Buffy: „S tím problémy nikdy nebyly.“
Lineová: „Ano, musíme uznat, že vaše firma odváděla daně vždy svědomitě.“
Angel: „Co pro vás můžeme udělat?“
Boczek: „Potřebujeme znát jména a adresy všech akcionářů.“
Angel: „Jsem to já, moje žena a naše čtyři děti.“
Lineová: Všichni jsou plnoletí?“
Buffy: „Jen dva, takže se firma dělí na čtyři díly, ale až budou další plnoletí, i jim připadne díl firmy.“
Úředníci je zdrželi až do pozdního odpoledne. Asi v pět hodin začalo jít do tuhého.
Buffy: „Jde o mezinárodní firmu, neorientujeme se jen na vnitrostátní zakázky.“
Lineová: „Bohužel, máme tu jisté nesrovnalosti.“
Buffy: „Ty jsou tam vždycky. Tahle byrokracie mě fakt bere, o co jde?“
Boczek: „Máme tu mylné informace. Například tu není jediný záznam, že byste měli děti, a přesto před několika
týdny platil váš muž za nějakou dívku šekem, vydávajíc ji za svoji dceru.“
Buffy: „Naše rodinné poměry snad nesouvisí s daněmi ne? Nebo se v tomhle státě odvádí daně i za milenky?“
Lineová: „Nechceme se vám do toho plést, ale zájmy vaší firmy jsou dost neobvyklé.“
Angel: „Tohle by se nám doma nestalo.“
Buffy: „To ano, místo toho, aby byli rádi…“
Boczek: „Tato země má jisté zákony.“
Buffy: „Pch a že se tak překotně dodržují… Dáte si kávu?“
Oba přikývli, Buffy stala, že kávu připraví. Tu chvíli se jí ale zatočila hlava a podlomily se jí kolena.
Omdlela a bezvládně se zhroutila k zemi. Úředníci zůstali ohromeně sedět, Angel vstal a snažil se Buffy
pomoci, za chvíli otevřela oči, pomohl jí posadit se.
„Promiň já…“ Snažila se něco říct, ale nevěděla, co.
Angel: „Shh, vyřídím to. Jsi ještě zesláblá.“
„Promiňte, odvedu ženu do postele, hned se vrátím.“ Odvětil směrem k úředníkům, vzal Buffy do náruče a odešel s ní.
Za chvíli se opravdu vrátil, úředníci na něj čekali.
Angel: „Omlouvám se.“
Boczek: „Mohli bychom to odložit najindy. Paní Summersové nejspíš není dobře.“
Angel: „Byla zraněná, ještě je zesláblá. Bude stačit, když si odpočine, můžeme to dokončit.“
Angel s nimi vyřídil všechno, co ještě potřebovali. Pak je nechal odejít, ale nevypadali uspokojeni s tím, co jim manželé prozradili.
Večer už byla Buffy v pořádku, pár hodin se prospala a nabrala nové síly.
Angel: „Zítra ráno přijdou ty sekretářky.“
Buffy: „A z nich vybereš tu vyvolenou, která mi bude zvedat telefony?“
Angel: „Prozatím, do doby, než se přestěhujeme.“
Buffy: „Kam?“
Angel: „Do Ameriky, pravděpodobně do Los Angeles.“
Buffy: „Proč?“
Angel: „Kvůli tobě, nemáš Anglii ráda.“
Buffy: „Jsou prostě moc upjatí.“
Angel: „Buď tam vybudujeme pobočku, nebo nové hlavní sídlo.“
Buffy: „Řekla jsem ti už dnes, jak moc tě miluji?“
Angel: „Ne, ale pokud je to aspoň ze setiny tak, jako já tebe, je to dost.“
Ráno přišlo celkem dost zájemců, i přes vysoké požadavky šlo o výborné místo u firmy, která už měla v
Londýně své jméno a za všech stran na ni byla slyšet jen chvála. Angel s Buffy nakonec vybrali drobnou zrzku, která
měla skvělé nejen vzdělání, ale i doporučení a působila na ně sympatickým dojmem. Buffy jí hned řekla, co bude její
práce obnášet a taky kde a s kým bude pracovat.
Buffy: „Doufám, že u nás budete spokojená. Před vámi mi dělala sekretářku snacha, ale pak jsem jí asi šla na nervy a utekla.“
Dívka: „Slyšela jsem na vaši firmu jen samé pozitivní názory, paní Summersová.“
Buffy: „Pro akátek, jsem Buffy. Paní Summersová zní, jakoby mi bylo nejmíň šedesát. Mohly bychom si hned tykat.“
Dívka: „Jsem Eve.“
Angel: „Dobře, prosím stavte se ještě v recepci u Nikoly, ta vám dá kartu a řekne vám co a jak. S personálním to vyřídím.“
Eve: „Nikola?“
Buffy: „Když řekneš, že tě poslal Angel, vyřídí tě přednostně.“
Eve přikývla, poděkovala a hned za Nikolou běžela.
Buffy: „Docela milá, mladá bude se s ní dobře pracovat.“
Angel: „Když jí vysvětlíš všechny podrobnosti, tak jistě.“
Buffy: „Co teď budeme dělat?“
Angel: „Já musím do kanceláře, Rony mi má přinést nějaké papíry.“
Buffy: „Nedáš mi aspoň pusu?“
Angel: „Jak bych ti mohl odolat…“
Přání jí hned splnil a nezůstalo jen u jednoho polibku.
„Já zjistím, jak se konečně zbavíme Drákuly na delší dobu, začíná mi lézt na nervy.“
Oznámila Angelovi, ten vstal, naposledy na ni láskyplně pohlédl a odklidil se do své kanceláře.
Za několik dní Buffy pracovala na všem, co do té doby zjistili o Drákulovi. Vždy, když takhle pracovala,
požádala Eve aby k ní nikoho nepouštěla. A když ji o to požádala, pokaždé to splnila na výbornou, ani svatého by
k Buffy nepustila bez jejího výslovného souhlasu, a i potom by váhala. Toho dne, asi půl hodiny už slyšela odvedle,
kde seděla Eve hrozný hluk. Naštvaně mrskla papíry o stůl. Když vešla do místnosti, vyhrazené Eve, ještě rozlícená
za sebou práskla dveřmi.
„Co je to sakra za randál?“Zaječela hned na Eve, aniž by se kolem sebe podívala.
Eve: „Promiň Buffy, ale nedal se odbít.“
Buffy: „Kdo?“
„Já,“ ozval se hlas kousek od ní, až málem nadskočila. Hned se mu pověsila kolem krku a vášnivě se mu přisála na rty.
„Kde jsi byl tak dlouho? Už se mi po tobě stýskalo.“ Napomenula ho, hned jak se mohla nadechnout.
Angel: „Snažím se k tobě dostat už skoro hodinu.“
Buffy: „A proč jsi nepřišel?“
Angel: „Eve mě nechtěla pustit.“
Buffy: „Počkej na mě, hned ti to ukážu.“
Angel: „Nemůžu se dočkat.“
Angel vešel k Buffy do kanceláře, zavřel za sebou dveře a sedl si na pohovku v rohu místnosti.
Buffy: „Proč jsi ke mně Angela nepustila?“
Eve: „Nechtěla jsi, aby tě někdo rušil.“
Buffy: „Angel není někdo, Angel je můj manžel. On je jediný, koho se to netýká, ano?“
Eve: „Promiň, pro příště si to zapamatuji.“
Buffy: „V pořádku, teď ať nás nikdo neruší, tím myslím nikdo, kdyby to bylo důležité, zavolej mi.“
Eve: „Ano.“
„Díky,“ prohodila ještě Buffy a vrátila se do kanceláře.
Sedla si Angelovi na klín, pořádně se k němu přitiskla a znovu ho vášnivě políbila. Připadalo jí, jakoby ji neobjímal celou věčnost.
„Ty máš zase dneska krásnou náladu.“ Pošeptal jí do ucha, ale hned ho znovu políbila a nenechala ho víc říct.
Angel: „Ještě vystačíš s dechem, miláčku?“
Buffy: „Polibků není nikdy dost.“
Angel: „Tak…“
Buffy: „Nemluv, jen mě líbej.“
Přání jí splnil a políbil ji, ale za chvíli polibky přerušil. Buffy na něj hodila pohled stylu: „co je zase?“ a očekávala, co jí řekne.
Angel: „Ne, že by se mi to nelíbilo, ale co dalšího pro mě máš?“
Buffy: „Drákulu.“
Angel: „Tak sem s ním.“
Buffy: „To z tebe musím vstát?“
„Nejspíš.“ Pošeptal jí, vstala a sedla si ke stolu. Angel si stoupl za ni a přes rameno se díval na dokumenty, které mu ukazovala.
Angel: „Vidím spousty jeho podobizen a dokumentů, co podstatného jsi našla?“
Buffy: „Už vím, proč se vždycky vrátí.“
Angel: „Tak to je objev.“
Buffy: „Při jeho smrti se musí dodržet tři činitelé.“
Angel: „Budeš mě napínat?“
Buffy: „Místo, osoba, která ho zabije a třetí se bude plnit nejhůř, musí sám chtít.“
Angel: „Sakra a to místo a osoba.“
Buffy: „K místu je tu několik stran, brzy to přeložíme.“
Angel: „A osoba?“
Buffy: „Přemožitelka, která mu nabídla svoji krev a které on nabídl svoji.“
Angel: „To se bude plnit nejsnáze, to jsi ty.“
Buffy: „Myslím že ano, je to zase na nás miláčku.“
Angel: „Takže se ho můžeme zbavit.“
Buffy: „Musíme ho donutit, aby chtěl, abych ho zabila.“
Angel: „To bude složité.“
Buffy: „Hlavně musíme přeložit ten text, když ho zabijeme na špatném místě, zase se vrátí.“
Angel: „Ty to zvládneš, věřím ti.“
Sklonil se k ní a políbil ji do vlasů.
Nellie seděla na posteli a hrála si s dýkou, byla nervózní a posledních několik dní mimo.
Nepromluvila s matkou jediné slovo, co se pohádaly. Angel se jí raději vyhýbal. Pak uslyšela klepání,
nebo spíš bušení na dveře. Nic neřekla, návštěvník to považoval za souhlas a vešel, Nellie k němu
upřela oči, byl posledním, koho by tu očekávala.
„Ruším?“ Zeptal se vážně, jakoby na tom vážně záleželo.
„Ty nikdy, přišel jsi mě rozesmát?“
Spike: „Ne, přišel jsem si promluvit o vážných věcech, nikdy jiný se k tomu nemá.“
Nellie: „Trápí tě něco?“
Spike: „Jedna smutná přemožitelka, které chybí její dcera a druhá přemožitelka, které chybí někdo, s kým by si mohla promluvit.“
Nellie: „Jsi vyslanec?“
Spike: „Do prdele, Nel, od dětství sis hrála s jejími zbraněmi.“
Nellie: „Nejsi vyslanec.“
Spike: „Jsem hodně let její přítel a poznám, když se trápí.“
Nellie: „Stalo se něco?“
Spike: „Angel před několika dny zmizel, byla vystrašená a neměla se na koho obrátit.“
Nellie: „Byl jsi tu ty.“
Spike: „Nel tvůj otec na několik dní zmizel, málem umřel a ty si tu jen tak sedíš a hraješ si na uraženou dámu.“
Nellie: „Nemůže se mu nic stát.“
Spike: „Zkus aspoň na chvíli otevřít oči a přestat se dívat na svět přes tmavé brýle, kvůli kterým vidíš jen
co chceš a co září do dálky ti zůstává skryto.“
Nellie: „Běž Spiku, chci být sama.“
Spike: „Byla jsi sama první čtyři roky svého života a poslední rok, není na čase, aby sis pod ten krunýř někoho pustila?“
Nellie: „Spiku, běž.“
Spike: „Nejsem ten nejvhodnější člověk, ale v tuto chvíli jediný, kdo tu je.“
Nellie: „Spiku, chci abys šel.“
Spike: „Půjdu, ale pokud se nepokusíš se sebou něco udělat, vrátím se.“
Nellie se k němu otočila zády, Spike taktéž a naštvaně odešel.
„Proč sakra musí mít všichni pravdu?“ Zanadávala si sama pro sebe. Vstala a šla ke skříni s oblečením.
Spike vešel do předpokoje Buffyiny kanceláře. Eve zrovna něco zuřivě vyťukávala do klávesnice.
Spike: „Dobrý den, potřebuji mluvit s Buffy.“
Eve: „Bohužel, nesmí ji teď nikdo rušit.“
Spike: „Je to velmi důležité, jde o její dceru.“
Eve: „Bohužel, nemám ji rušit. Probírají něco s manželem.“
Spike: „Tím lépe, budu jim to moci říct zároveň.“
Eve sice zavrtěla hlavou, ale zvedla telefon a něco do něj řekla.
Eve: „Dobře, můžete jít, čekají na vás.“
Spike jí poděkoval a vešel k Buffy do kanceláře.
Buffy seděla za stolem a Angel se nad ni skláněl, když mu ukazovala nějaké papíry.
Spike: „Neruším?“
Buffy: „Ty nikdy Spikey, proč jsi přišel? Uvidíme se přeci večer v SSku.“
Spike: „Myslím, že je to důležité a nesnese to odklad.“
„Tak se posaď a spusť.“ Vybídla ho a Spike se posadil proti ní a Angelovi na židli.
Spike: „Nel, myslím, že tu máme problém.“
Buffy: „Opravdu?“
Spike: „Ano, je moc uzavřená do sebe.“
Buffy: „To byla vždycky, už jako malá.“
Spike: „Protože ses jí nevěnovala.“
Buffy: „Chceš říct, že jsem se o ni nestarala?“
Spike: „Ne, starala, ale taky jsi byla citově uzavřená do sebe a tak neměla s kým mluvit a musela se naučit spoléhat se jen sama na sebe.“
Angel: „Z tebe se stal psycholog, Spiku.“
Buffy: „Myslím si spíš, že má Nellie takovou povahu.“
Spike: „Jistě, povahově se dost přibližuje tady Šampiónovi.“
Buffy: „Nebude to tak hrozné, jak to maluješ. Je dost chytrá, aby věděla, co chce.“
Spike: „Trucuje?“
Buffy: „Ne, myslím, že zápolí s rozhodnutím.“
Spike: „Myslíš, že váhá?“
Buffy: „Ona si na rozdíl od ostatních přemožitelek může vybrat, je to těžké rozhodnutí, které jí ovlivní celý život.“
Spike: „Nechápu to, je pro to poslání jako stvořená, má skvělé předpoklady, možná lepší než předtím ty.“
Buffy: „Já to chápu, kdybych si předtím mohla vybrat, neváhala bych.“
Angel: „A teď?“
Buffy: „Ano za celý svět, neměla bych tebe.“
Angel: „A byl bych mrtvý…“
Buffy: „Cože?“
„To není důležité.“ Zalhal Angel, který si ještě živě pamatoval na jinou realitu, vytvořenou Anynkou, démonkou pomsty.
Spike: „Co uděláme s Nel?“
Buffy: „Když je jako Angel, musíme ji nechat se rozhodnout.“
Angel: „To je pravda, kdyby šlo o mě, chtěl bych být sám, nerušený.
Spike: „Možná potřebuje cítit něčí blízkost.“
Buffy: „Půjdu za ní.“
Angel: „Ne! Tím bys jenom podporovala její trucovité nálady.“
Spike: „Možná nejde o trucovitost.“
Buffy: „Víte co? Vy dva se tu hádejte a já se pokusím dát dohromady, co mi ještě zbylo z rodiny.“
Nečekala než odpoví a odešla, oba se na sebe zamračeně podívali, skoro jakoby očekávali, co se stane.
Vešla do jejího pokoje, ale nikde ji neviděla, zkusila na ni zavolat, ozvala se z koupelny.
Nellie za ní hned přišla, v ruce měla tašku s věcmi.
Buffy: „Někam odjíždíš?“
Nellie: „Nechala jsem ti dopis.“
Buffy: „Je mi líto, co jsem ti řekla, ublížila jsem ti, mrzí mě to.“
Nellie: „To nemusí, měla jsi pravdu.“
Buffy: „Neodjížděj prosím, zůstaň.“
Nellie: „To nemůžu, mami, musím odjet někam pryč, abych mohla zjistit, kdo jsem a kým budu.“
Buffy: „Udělala jsem něco špatně? Byla jsem na tebe přísná?“
Nellie: „Naopak, možná příliš hodná. Ale všichni kolem mě víte, co je život, ale mě stále ještě teče mléko po bradě.“
Buffy: „Nemůžu ti bránit, i kdybych chtěla, ale nechci, protože to chápu.“
Nellie: „Děkuji, tady máš ten dopis, vrátím se.“
Buffy: „Dobře.“
Nellie za sebou zavřela dveře a nechala Buffy samotnou, plnou smíšených pocitů. Rozdělala obálku a vytáhla z ní list papíru, četla:
Mami,
Předpokládám, že dopis najdeš ty, pokud nenajdeš mě, ještě před mým odjezdem. Na nějaké dlouhé řeči moc nejsem,
tak to zkrátím. Vím, že pochopíš, že jsem musela odjet, možná později, ale pochopíš. Potřebuji poznat svět i z
jiné stránky, než je ta, která je chráněna mojí matkou. Určitě si budeš myslet, že na tom máš nějakou vinu, ale
ve skutečnosti jsi byla nejlepší matka a přítelkyně, kterou jsem si mohla přát. Je mi to líto, ale nemusíš se
bát, brzy se vrátím.
Nellie Tara Summers
Dopis byl krátký, ale vystihoval všechno, co měla říct, ale ani zdaleka tolik, co chtěla.
Muselo to stačit, Buffy to celkem chápala, ale i přesto si sedla na postel a koukala se prázdným
skelným pohledem před sebe. Seděla tak asi hodinu, možná dvě, než slyšela před pokojem kroky.
Za chvíli vešel Angel, sedl si vedle ní. Beze slova mu podala dopis. Rychle si ho přečetl, pak
ho položil vedle sebe na postel a objal ji.
Buffy: „Co jsem udělala špatně?“
Angel: „Nic, Nellie je jako já, do světa. Prostě se musí najít, taky jsem takhle mnohokrát utekl a to i přesto, jak jsem tě miloval.“
Buffy: „Opravdu?“
Angel: „Jistě se brzy vrátí, nic se jí nestane, dokáže se o sebe postarat.“
Buffy: „To o tobě Spike říkal taky a málem jsi umřel.“
Angel: „To bylo jiné, chtěli, abych e tě vzdal a Nellie je přemožitelka.“
Buffy: „Co že chtěli?“
Angel: „To teď není důležité.“
Buffy: „Víš, občas si říkám, že jsem neměla mít tolik dětí, Angelinu jsem sotva zvládala a Nellie a Davidovi nerozumím.“
Angel: „To se ti jen zdá, je to jen chvilkové, s Angelinou i Davidem si skvěle rozumíš, s Nellie se to brzy spraví.“
„Musím to jít vysvětlit Daviemu, než mu to řekne někdo jiný.“ Řekla a vstala, Angel ji ale zadržel, podala mu ruku a šli společně.
David seděl na zemi a hrál si s jedním z narozeninových dárků, byla to dlouhá tyčka, která se dala jakkoli ohýbat,
ale nikdy se nezlomila a dala se jakkoli spojovat s několika stejnými tyčkami. Hned jak slyšel rodiče přicházet, vzhlédl.
David: „Co se stalo?“
Buffy: „Musíme ti něco říct, Davie.“
David: „Že by nový bratříček nebo sestřička?“
Buffy: „Bože, jenom to ne.“
Angel: „Jde o Nellie.“
David: „Už odešla?“
Buffy: „Skvělý a já si dělala starosti o tvoji psychiku.“
David: „Vypadá to, že na tom špatně s psychikou jsi jen ty.“
Angel: „Před třemi sty lety to bylo o hodně jednodušší.“
Buffy: „Tenkrát bylo všechno jednoduší. Mohli bychom se nechat přenést o tři sta let zpět.“
David: „To bys asi nedostávala parfémy Gicci a Chanel.“
Buffy: „Ano, tak to chci nechat všechno, jak bylo a je.“
Angel: „Brzy zapadne slunce, musíme na hlídku.“
Buffy: „Kolik máme času?“
Angel: „Necelou hodinu.“
Buffy: „Ještě si něco zařídím, za hodinu v recepci.“
Lorne seděl a jako obvykle rozjímal, když přišla Buffy. Jemně a tiše zaklepala na dveře a už podle toho ji poznal.
Lorne: „Jen vstup.“
Buffy: „Dobrý den, dlouho jsme se neviděli.“
Lorne: „Máš důležitější věci.“
Buffy: „Na tebe si najdu čas kdykoli, jsi přece přítel.“
Lorne: „Jsem rád, že jsem mohl za svého života znát lidi, jakými byli: Doyle, Cordelie, Fred, Wesley, Gunn, Angel a ty.“
Buffy: „Vedeš divné řeči Lorne, copak už se životem sčítáš dluhy?“
Lorne: „Bohužel Buffy, brzy přijde můj čas.“
Buffy: „To nejde, jsi můj přítel, nemůžou mi tě vzít.“
Lorne: „Moje dny tady se blíží ke konci a já budu moci v klidu odejít do lepších krajin.“
Buffy: „Brzy, příliš brzy.“
Lorne: „Nejsem člověk Buffy, pro mě vaše přírodní zákony neplatí.“
Buffy: „Jsem sobecká, ale nemůžu tě pustit.“
Lorne: „Smrt nikdo nepřemůže.“
Buffy: „Proč všichni moji přátelé odchází, proč mi je Síly berou?“
Lorne: „Pro tebe a Angela čas nic neznamená, ale my ostatní tady jsme smrtelníci.“
Buffy: „Chci zůstat s tebou.“
Lorne: „Děkuju ti Buffy, že jsem tě směl znát, že jsi na mě působila svojí dobrotou a laskavostí, ale u mého kmenu je zvykem, že každý umírá sám.“
Buffy: „Proč jsi mi o tom neřekl dřív? Mohla jsem s tebou být víc.“
Lorne: „V tuhle chvíli jsi byla důležitá jinde.“
Buffy se k němu několika rychlými kroky přiblížila a přátelsky ho objala, zprvu byl překvapený, ale pak to s vděčností přijal.
Lorne: „Teď běž, měla bys být s Angelem.“
Buffy: „Mám tě ráda, Lorne.“
Lorne: „Děkuji Buffy.“
Buffy seděla na nízkém náhrobku, Angel stál před ní a objímal ji kolem pasu. Cítil, jak je zmatená a snažil se jí pomoci utřídit pocity.
Buffy: „Proč jsem to nevěděla dřív?“
Angel: „Nikdo to nevěděl, před všemi to tajil.“
Buffy: „Měla jsem s ním trávit víc času, teď mi to nechce dovolit.“
Angel: „Ano, tam u nich vždycky umírají v ústraní.“
Buffy: „Já bych chtěla být s ním.“
Angel: „On ví, že ho máš ráda.“
Buffy: „Jistě?“
Angel: „Je mi vážně líto, všichni ti teď odešli, nechceš do Londýna pozvat Gilese?“
Buffy: „Ano, chci být s ním, byl a je jako můj otec a nechci, aby odešel.“
Už jí neodpovídal, jen ji objímal a snažil se na Lorna myslet jen ve šťastných vzpomínkách,
na mysl se mu draly vzpomínky na L. A., i na tu dobu, co byl s nimi v Londýně.
Nicholas a Stan seděli ve svém pokoji, nebo spíš v bytě, který se samozřejmostí obsahoval dvě ložnice a k nim přilehlé koupelny.
Stan: „Tak co, jak se ti líbí mezi lidmi?“
Nicholas: „Jsou tak jiní.“
Stan: „To jo, čekal bych, že budou všichni jako Angel a Buffy.“
Nicholas: „Ti tu jsou spíš výjimkou.“
Stan: „Ale jak se dívám, v mnohém jsou stejné jako démoni.“
Nicholas: „Buffy a Angel?“
Stan: „Ne, lidi.“
Nicholas: „Tak to ano, ale lidé tady jsou moc hodní.“
Stan: „Zvlášť některé dívky.“
Nicholas: „To nemůžeš, pokud ji nemiluješ, nemůžeš si s ní jen tak pohrávat. Angel tě zabije a Buffy taky.“
Stan: „Je prostě sladká.“
Nicholas: „To ano, ale ne pro tebe.“
Stan: „A pro koho? Pro tebe? Nedělej, že nevíš, o čem mluvím, co jsi sem přišel, nespustíš z ní oči.“
Nicholas: „Je moc milá.“
Stan: „To jo, ale pro tebe není vhodná.“
Nicholas: „Proč?“
Stan: „Protože jsi přítel jejích rodičů.“
Nicholas: „A ty nejlepší přítel její matky, je v tom rozdíl?“
Stan: „Mám důvěru.“
Nicholas: „Prosím, nechtěj mě rozesmát, oba vědí, jaký jsi sukničkář. Nemůžeš zneužívat její city, je ještě dítě, je tak mladá…“
Stan: „…a krásná.“
Nicholas: „Nadpřirozeně krásná.“
Stan: „Jako matka.“
Stan se mu musel smát, ale byl za něj šťastný. Vždyť Nicholas se konečně zamiloval. Byl v tom chudák až po uši, ale rozhodl se ho
ještě trochu potrápit, nemůže přece dostat Buffyinu dceru jen tak…
Od doby co odjela i Nellie, zůstával Spike pořád delší a delší dobu na univerzitě.
V hotelu ho viděli jen málo, a když tak se přišel jen najíst, nebo si promluvit s Buffy, Angelem, nebo s oběma.
Marc si dál rozšiřoval svoje znalosti a trávil celé hodiny v rozhovorech s Buffy a Angelem.
Když s nimi zrovna nekonzultoval, dotvářel a upravoval svoje rozsáhlé spisy o jejich životech, ve
zbývajících chvílích se snažil zkompletovat svoji vlastní knihovnu, aby neobtěžoval Angela tím, že si
půjčoval jeho knihy.
Za několik dní seděli v kompletním složení (těch, kdo byli v budově) kromě Lorna.
Buffy: „Davie, prosím polož tu dýku.“
David: „Nemusíš se bát, nic si neudělám.“
Buffy: „Znervózňuje mě to.“
Angel: „Davie, hoď mamince tu dýku.“
David dost neochotně po Buffy mrskl nožem, ta ho chytla a položila na stůl. Políbila Angela na tvář a vstala, přislíbila, že se ještě vrátí a odešla.
Stan: „Je tu nějak pochmurno, poslední dobou.“
Angel: „To se jistě spraví, jen co se to tu trochu rozhýbe.“
Nicholas: „Možná by stačilo, kdyby se rozesmálo naše sluníčko.“
Spike: „Buffy? Ta má přezdívek.“
Stan: „Ano, naše víla je zároveň sluníčkem.“
Jen co vešla, všimla si Lorne, nebyl čilý jako obvykle, ležel na posteli a potil se.
Buffy: „Lorne, mohla bych ti pomoct? Nemám zavolat doktora?“
Lorne: „Ne, jsem v pořádku.“
Buffy: „Panebože, nemohla bych ti nějak pomoct?“
Lorne: „Zůstala bys tu chvíli se mnou?“
Buffy: „Proto jsem přišla, být chvíli se svým přítelem.“
Seděla u Lorna několik hodin, povídali si spolu do doby, než se Lornovi rapidně přitížilo.
Začal přerušovaně dýchat, zkusila ho prohlédnout, i její částečné lékařské schopnosti stačily, aby si jen ověřila, co bylo zjevné.
Buffy: „Lorne? Jak se cítíš, můžu pro tebe něco udělat? Bolí tě něco?“
Lorne: „Ne, jsem v pořádku, tedy v rámci možností.“
Buffy: „Co mám dělat?“
Lorne: „Nic, to je dobré. Vlastně, něco bys mohla udělat.“
Buffy: „Cokoliv.“
Lorne: „Mohla bys mi zazpívat.“
Znovu ho chytila za ruku a potichu mu začala zpívat. Chvíli zpívala a on se usmíval, pak
zavřel oči a přestal dýchat. Buffy dál zpívala a držela ho za ruku, po tvářích se jí koulely
neposedné slzičky. Když dozpívala, položila mu ruku vedle těla, vstala a na tvářích se jí objevil
nový příval slz. Náhle ucítila na rameni něčí ruku, reflexivně ruku chytila a chtěla útočníka
zlikvidovat. Pak jí ale došlo, kdo za ní stojí, opřela se o něj, pevně ji zezadu objal a políbil ji do vlasů.
Pak ji pustil a skoro surově ji odtáhl z pokoje.
V ložnici jí pomohl převléct a ložil ji do postele. Zavolal Nikole do recepce, ta ho někam přepojila.
Skoro půl hodiny mluvil, než telefon položil a obrátil svoji pozornost k tomu křehkému stvoření vedle sebe.
Odhrnul jí vlasy z obličeje a pohladil ji jemně po tváři. Znovu otevřela oči, vůbec předtím nespala.
Angel: „Měla by sis odpočinout.“
Buffy: „Nemůžu spát.“
Angel: „Chceš si o tom promluvit?“
Buffy: „Já nevím.“
Angel: „Jistě byl rád, že jsi s ním.“
Buffy: „Víš, těsně předtím, usmíval se.“
Angel: „Opravdu? Zpívala jsi mu?“
Buffy: „Ano, požádal mě o to.“
Angel: „Než umřel, byl šťastný.“
Buffy: „Snad, byl to dobrý člověk, tedy démon a zasloužil by si ráj, aspoň, že ho to nebolelo.“
Angel: „Myslíš, že za tebou přijde?“
Buffy: „Nevím, právě teď skoro nic nevím.“
Angel: „Shh, teď spi, ráno moudřejší večera.“
Znovu zavřela oči, políbil ji na čelo, usnula.
Druhý den Buffy pracovala v kanceláři, když se kousek od jejího stolu objevilo
červenožluté světlo. S ním Angelina a Oz. Angelina jako obvykle v bílém splývavém rouchu kněžky a Oz v džínech a tričku.
Buffy: „Hezké, že jste se taky ukázali.“
Angie: „Teď tu zůstaneme, snad na delší dobu.“
Buffy: „A hned jak se vyřídí ta věc s Drákulou, vezmeme se.“
„Ne!“ Zarazila ho Buffy.
Oz: „Proč?“
Buffy: „Lorne včera zemřel.“
Angie: „Tak to je mi líto mami, svatbu samozřejmě odložíme.“
Oz: „Jak se to stalo, démon?“
Buffy: „Přišel jeho čas.“
V tu chvíli se pokojem rozlilo modrofialové světlo a ohlásilo příchod čarodějky s "myšími" hnědými vlasy.
Angie: „Nikdo mě nevolal, děje se něco, Mouse?“
Buffy se musela pousmát, to jméno se na dívku opravdu hodilo.
Mouse: „Někdo se snaží vyvolat radu, smrtelník.“
Angie: „Zvláštní, vyhovíme mu?“
Mouse: „Kněz vás žádá, abyste k němu přišla.“
Angie: „Opravdu? A co ho k tomu opravňuje? Má snad vyšší postavení než já?“
Mouse: „Myslím…“
Angie: „Neříkej to, nechci tě dostat do problémů, hned k němu přijdu, ale příště ať mě doma NIKDO neruší.“
Mouse: „Ano kněžko, smím odejít?“
Angie: „Běž.“
Dívenka zmizela a Angie se zdála zachmuřená.
Buffy: „Stalo se něco, holčičko?“
Angie: „Ale, ti smrtelníci. Nemají tušení, co to znamená vyvolat Radu.
Kdyby na sebe přivolali její hněv, mohla by proklít nejen jeho, ale i několik dalších generací.“
Buffy: „Ale ty je jistě zastavíš.“
Angie: „Rada už není, co bývala.“
Oz: „Musíš jít?“
Angie: „Ano, ale za pár týdnů se vrátím.“
Buffy: „Dej na sebe pozor.“
Angie: „Samozřejmě.“
Angelina políbila Oze na tvář, pak máchla rukama, v nich se jí objevil
štos papírů, pak už se kolem ní rozlilo červenožluté světlo a zmizela.
Buffy: „Kde jste byli tak dlouho?“
Oz: „Angie řešila nějaké záležitosti Rady.“
Buffy: „To jste si to jistě moc neužili, viď?“
Oz: „Ale ano, řekl bych velmi. Řekla jsi už Daviemu o Lornovi?“
Buffy: „Hned jak se vrátí, ještě od té doby nebyl doma.“
Oz: „Kde je?“
Buffy: „Spike ho vzal na univerzitu, po poledni by se měl vrátit.“
Oz: „Dobře, tak mi můžeš říct o nových případech.“
Buffy: „Je jich celkem dost, ale teď tě potřebuji hlavně na Drákulovi.“
Oz: „Dělá problémy?“
Buffy: „Větší než by se nám líbilo.“
Oz: „Tak sem s tím, co potřebuješ, jsem ti k službám.“
20.kapitola