Home

Andílek - 20. kapitola

Autor: Annys

Stála v tmavém pokoji v tmavé uličce ve městě světel. Nevěděla, čím ji přilákalo zrovna tohle město, tak daleko od domova. Nebo mu to bylo mnohem blíž, než si mohla myslet. Už dokončila svůj druhý obraz tady. Stejně jako ten první, vystihoval všechen ten zmatek v ní. Na tomto byla záplava bílých orchidejí, proti stejné části bílých kopretin. Mezi květiny vstupovala černá pole, vlčí máky a plevely. Celou ji zahlcovaly vzpomínky, měla je pěkně uspořádané, ale zatím nebyla schopna rozřadit a roztřídit je podle jejich důležitosti. Určitě věděla, že celý život chtěla jen jedno, být přemožitelkou, ale musela zápasit s tím, jak ráda by pracovala sama a jak ráda by se zbavila dozoru Buffy, Angela a Spika. Vždyť ona, Nellie Tara Summersová nebyla nic a nevěděla, jak se něčím stát. Vlastně věděla, ale chtěla najít i jinou možnost. Soupeřily v ní dvě touhy, zabíjet upíry a démony jak má, nebo být se svojí rodinou, svými přáteli a tím, koho má ráda. Hlavně s tím, koho měla nejraději. Věděla, že chce obojí a nechtěl si vybrat, chtěla všechno a hledala způsob, jak toho dosáhnout.

Vystoupil z auta, držel za ruku svoji milovanou ženu a díval se na majestátní budovu před sebou. Nemohl se dočkat, až vstoupí, ale stejně se bál toho rozhodnutí. Tak jen stál a pozoroval velké dveře, kterými už tolikrát chtěl projít, ale neměl k tomu odvahu. Všichni tam uvnitř čekali někoho jiného, toho muže, co už dávno neexistoval a nahradilo starý, životem unavený kmet, jehož jediným potěšením byly rozhovory s jeho ženou, četba jeho milovaných knih a vzpomínání na dobu dávno minulou, ve které doprovázel slavnou přemožitelku. Nakonec se odhodlal vstoupit, jen co vešel, jako pokaždé ho oslnila krásná dokonalost interiéru dotažená do posledního detailu. Usmívala se na něho roztomilá brunetka za recepcí, nenechal se dlouho pobízet a přistoupil k ní.

„Mohu vám nějak pomoci?“ Zeptala se ho mile recepční, on jí odpověděl s úsměvem a seznámil ji se svými dalšími záměry: „Dobrý den, jmenuji se Giles, potřeboval bych mluvit s Buffy Summersovou.“
Nikola: „Celé jméno prosím?“
Giles: „Rupert Giles.“
Nikola: „Angličan?“
Giles: „Ano, je v tom problém?“
Nikola: „Ani v nejmenším, jen mě klamal váš přízvuk.“
Giles: „To mi říkají často.“
Recepční se na něj znovu usmála a něco zuřivě hledala v počítači.
Nikola: Je mi líto, ale právě má poradu, můžete na ni počkat.“
Giles: „Angel je tam taky?“
Nikola: „Bohužel.“
Giles: „Měli jsme dlouhou cestu, doufal jsem…“
Nikola: „Počkejte, já vás tu už viděla, jste přítel paní Summersové.“
Giles: „No, známe se.“
Nikola: „Tak jste to měl říct hned, tady máte klíč od pokoje, hned jak bude paní Summersová moci, ozve se vám.“
Giles: „Děkuji vám.“
Giles odešel a Nikola hned naklepala do počítače zprávu:

PŘIJEL RUPERT GILES POKOJ 312.

Buffy dala Ozovi kopie všeho, co měla o Drákulovi a nechala ho přemýšlet. V tu chvíli jí na počítači zablikala zpráva. Hned zavolala Eve.
Eve: „Ano Buffy?“
Buffy: „Potřebuji, abys zašla na pokoj 312 a řekla panu Gilesovi, že se za ním stavím po večeři.“
Eve: „Ano, hned tam zajdu.“
Buffy: „Cestou zpět můžeš zajít za Ronym, ať se ke mně zítra staví s výročními zprávami.“
Eve: „Něco hledáte?“
Buffy: „Ne, chci si jen něco ověřit.“
Eve: „Jistě.“
Eve odešla, Buffy srovnala papíry na stolech a taky šla.

Byl ve svém pokoji, tiše vešla, zrovna se snažil rozluštit hlavolam od Angie.
„Ahoj čertíku.“ Pozdravila a vlepila mu mateřskou pusu na tvář.
David: „kdo jsi? Snad ne moje maminka?“
Buffy: „Promiň, měla jsem málo času, od rána jsem se neukázala, ale napravím to.“
David: „Odpustím ti to, protože se necítíš dobře, něco tě trápí?“
Přikývla a sedla si vedle něj na zem, upřel k ní svoje obrovské dětsky nevinné oči a čekal, až se vyzpovídá.
Buffy: „Přišla jsem ti něco říct Davie.“
David: „Já vím, neříká se ti to lehce.“
Buffy: „Lorne, on…“
David: „Já vím, odešel k Wesleymu.“
Buffy: „Ano, ale odešel na lepší místo. Nemusíš kvůli němu plakat, tam kam šel, je krásně.“
David: „A proč jsi teda plakala ty?“
Buffy: „Protože mi chybí, byl to dobrý přítel.“
David: „Nemusíš už plakat, má se lépe.“
Rukou jí utřel slzy, které se jí objevily na tvářích, a povzbudivě se na ni usmál.
David: „Bude lépe mami, brzy se věci ustálí. Bude to znamenat další odchody, ale bude to změna k lepšímu.“
Buffy: „O čem to mluvíš?“
David: „To teprve uvidíš.“
Buffy: „Víš co? Tak teď pojď se mnou, představím ti starého přítele.“
David: „Dobře.“

Stál uprostřed pokoje, to tiché zaklepání mohlo ohlašovat příchod jediné osoby, vešla a její přítomnost rozjasnila celou místnost, nebo aspoň se mu to zdálo.
„Gilesi, tak jsi přijel.“ Vítala ho zdvořile.
Giles: „Stýskalo se mi Buffy.“
Buffy: „Chci ti představit Davida.“
„David William,“ napřáhl ruku k Gilesovi blonďatý klučina.
Giles: „Další zelenooký blonďatý potomek, rád tě poznávám, jsem Rupert Giles.“
David: „Taky vás rád poznávám, hodně jsem o vás slyšel.“
Giles: „Od Buffy? Tak to nebylo příliš objektivní.“
David: „Bylo to jen pozitivní, ukazovala mi pár fotek.“
Giles: „Opravdu? Kolik ti je let?“
David: „Nedávno mi bylo pět.“
Giles: „Tak to jsi jistě dostal spoustu dárků, smím hádat? Nějaká dýka, předmět usměrňující schopnosti, kouzlo…“
David: „Málo fantazie.“
Buffy: „Jsem ráda, že si rozumíte, kde je Christiana?“
Giles: „Zrovna šla najít telefon.“
Buffy: „Váš nefunguje?“
Giles: „Ale ano, její mobil, asi ho položila v recepci.“
Buffy: „Tak to by se neměl ztratit, ještě se tu nic neztratilo.“
Giles: „Kdo by se odvážil v domě přemožitelky a upíra?“
Buffy: „Správná úvaha.“
Giles: „Nejspíš se brzy vrátí.“
Jen co to dořekl, vešla Christiana do dveří, Buffy ji hned přivítala a taky jí představila Davida.
Christiana: „Myslela jsem, že máte dvě dívky.“
Buffy: „To ano, David je nejmladší.“
Christiana: „A s dívkami se setkám, nebo nejsou v Londýně?“
Buffy: „Momentálně není v Londýně ani jedna, Nellie asi ještě dlouho nebude, ale Angelina by se měla brzy vrátit.“
Giles: „Kde obě jsou, rodinný krb jim nic neříká?“
Buffy: „Nellie se po vzoru Angela odjela hledat a Angelina je u Rady, řeší nějaký problém.“
Christiana: „Takže opravdu poznám kněžku Wicca, hodně jsem o nich slyšela.“
Buffy: „O čem?“
Christiana: „O kultu Wicca.“
Buffy: „Většina z toho není pravda, například na rituálech nejsou nazí.“
Christiana: „Oh, to mi bylo jasné, ale kněžky, fascinující, jsou přímým poslem od Bohyně.“
Buffy: „Opravdu? U nás žádná Bohyně ještě nebyla.“
Giles: „Jaký mají problém?“
Buffy: „Nic, co by nevyřešila.“
Giles: „Pokud je v tomhle po tobě, mají se na co těšit.“
Buffy: „To jistě.“
Giles: „Takže tu máte klid?“
Buffy: „Dá se to tak říct.“
Nervózně si u toho sáhla na krk, kde byla ještě stále znatelná jizva od Angelova kousnutí. Připadala si před Gilesovým pohledem jako pod rentgenem. Giles si toho taky hned všiml.
Giles: „Co se ti stalo?“
Buffy: „Nic.“
Giles: „Jak to, že nic? Máš na krku čerstvou jizvu po kousnutí upíra.“
Buffy: „Tu už mám dlouho.“
Giles: „Nejsem včerejší, oba jsme v branži dost dlouho, abych poznal, že tu jizvu nedávno někdo znovu porušil.“
Buffy: „Drákula se mě snaží psychicky zničit.“
Giles: „Myslel jsem, že jste ho zabili.“
Buffy: „Dokonce dvakrát, ale vrátil se a bude se vracet, dokud se nesplní zásada trojice při jeho smrti.“
Giles: „O tom mi povíš později, to on tě kousnul?“
Buffy: „Ne, Angel, dala jsem mu napít svojí krve.“
Giles: „A způsobil to Drákula.“
Buffy: „Docela jednoduché.“
Giles: „Ale nikoli bezvýznamné.“
Buffy: „To ano, ale nemám teď čas to řešit, mám důležitější věci.“
Giles: „Pokud myslíš, že dokážeš Drákulovi odolat…“
Buffy: „Už na tom s Angelem a Ozem pracujeme, Marc shání nějaké knihy.“
Giles: „Oz je tady?“
Buffy: „O tom nevíte? Už dlouho, budou se s Angelinou brát.“
Giles: „A co na to Angel?“
Buffy: „Šťastný jako kotě.“
Giles: „Angel a kotě?“
Bufy: „Hodně věcí se změnilo Gilesi. Teď promiňte, musím jít, uvidíme se večer v SSku.“
Rozloučila se s nimi a společně s Daviem odešla.
Giles: „Myslím, že mi něco tají.“
Christiana: „Nesmysl, je ráda, že jsi tady.“
Giles: „Byla odtažitá, nebyla otevřená jako vždy.“
Christiana: „Od jejího návratu jsi s ní nemluvil, třeba se jen změnila.“
Giles: „Třeba ji to změnilo, uvidíme večer.“
Políbil ji na tvář, byl rád, že ji má, v té době, kdy už byl zbytečný. Ani jeden nevěděli, jak blízko pravdě jsou.

Doslova k nim vběhla, seděli s Angelem v knihovně a něco řešili.
„Markie, ty mi kradeš manžela.“ Postěžovala si hned ode dveří.
Marc: „Vážně?“
Angel: „Kde jsi byla, miláčku? Čekali jsme tě.“
Buffy: „Giles přijel.“
Angel: „A?“
Buffy: „Zdál se mi chladný, jakoby mi nechtěl nic říct.“
Angel: „Jistě se to vysvětlí.“
Marc: „Už mám tu knihu o Drákulovi.“
Buffy: „Zajímavá?“
Marc: „Nijak zvlášť, většinu už dávno víme.“
Buffy unaveně klesla vedle Angela a nechala se opájet jeho přítomností, když se letmo, jakoby náhodně dotkl její ruky, cítila to souznění, tu přitažlivost, která mezi nimi panovala.
Marc: „Jak postupuješ s tím textem?“
Buffy: „Část máme přeloženou, ale jde to pomalu, jde o dávno zaniklý démonií jazyk, který se víc nedochoval.“
Angel: „Oz by ti mohl pomoci, studoval koncepci a kombinaci jazyků.“
Buffy: „Ano, už se vrátil. Mluvil jsi s ním?“
Angel: „No… Dá se to tak říct.“
V tu chvíli zabloudil ve vzpomínkách k rozhovoru s Ozem.

Vešel k němu do kanceláře, zdál se zmatený a nad něčím dumající.
Angel: „Ahoj Ozi, už jste se s Angelinou vrátili?“
Oz: „Ano, Buffy mi dala všechno, co máte o Drákulovi.“
Angel: „Kvůli tomu jsi jistě přišel.“
Oz: „Jistě je ti jasné, o co našemu milému upírovi jde.“
Angel: „Zatím se mi zdá, že jen tápá a hledá záchytný bod, kterého by se chytil.“
Oz: „Mě to naopak připadá promyšlené. Ví, co chce už hodně dlouho a taky má plán, jak toho dosáhne.“
Angel: „A co chce?“
Oz: „Buffy.“
Angel: „Ano, je to logické, toho jsem se bál. Jak nám to mohlo uniknout?“
Oz: „Hledali jste něco hlubokého s nějakým vyšším smyslem, ale ona pro něj znamená smrt a to ho láká, cítí to pouto, které ho s ní poutá. Už když se s ní setkal prvně, ho cítil a tenkrát si usmyslel, že ji dostane.“
Angel: „A ty znáš jeho plán?“
Oz: „Myslím, že ano.“
Angel: „Zasvětíš mě?“
Oz: „Zatím ne, až zjistím víc a pár věcí si ověřím, nerad bych se mýlil.
Tak probíhal ten rozhovor. Angela z toho mrazilo v zádech, Drákula chce Buffy, jeho Buffy a nedá si pokoj, dokud ji nezíská. Musel se ale vrátit k realitě, protože ho vyrušil starostlivý dotek jeho milované.
„Jsi v pořádku?“ Starostlivě se k němu tiskla a hleděla mu do očí, ten její nevinný, jiskrně zelený pohled, jakoby se mu zarýval až hluboko pod kůži, až na dno duše.
Angel: „Ale jistě miláčku, jen jsem se zamyslel.“
Marc: „Vypadal jsi strašidelně.“
Angel: „To my bytosti temnoty musíme.“
Buffy: „Nebuď cynický, vážně jsem se bála.“
Angel: „Ale není čeho, opravdu.“
Buffy: „Něco přede mnou tajíš.“
Angel: „Ano, tajím, máš pravdu, ale můžu ti to pošeptat.“
Naklonil se k ní a něco jí pošeptal, začala se smát. Políbil ji na ucho a zahleděl se do spisu před sebou. Buffy se mu usmívala v náruči.
Marc: „Vůbec nechápu, co Drákula chce, nevyznám se v něm.“
Buffy: „Něco ti odtajním Marcu, jestlipak víš, jak se zrodila přemožitelka?“
Marc se na chvíli zamyslel a pak se usmál a ukázal na ni prstem, jakoby ho chtěla nachytat na švestkách.
Marc: „Přemožitelka zrodí se ze síly, která potom v ní se uloží a po její smrti se zrodí z ní další přemožitelka.“
Buffy: „To ano, tak je to teď, ale já myslím ta úplně první.“
Marc: „Nevzpomínám si.“
Buffy: „Málokdo to taky ví, dali jí srdce démona.“
Marc: „Opravdu?“
Buffy: „Ano, přemožitelky mají k těm, které zabíjí bližší vztah, než si mnozí myslí.“
Marc: „To jsem opravdu nevěděl.“
Buffy: „Mě o tom řekl Drákula.“
Angel: „To hodně vysvětluje.“
Marc: „Co?“
Angel: „Proč se Drákula k Buffy cítí tak blízký.“
Buffy: „Tohle mě vážně unavuje, sotva držím oči otevřené.“
Angel: „Tak se zatím prospi, večer tě vzbudím.“
„Dobře.“ Stačila ještě říct, než se jí zavřely oči a než se přenesla do říše snů.
Marc: „Drákula mi připadá jako neobvyklý nepřítel.“
Angel: „Mám obavy, že mu nedokáže odolat. Může jí nabídnout, co jí teď chybí.“
Marc: „Myslíš, že skoro obětovala svůj život pro ten tvůj, protože by nejraději utekla s Drákulou? Ona je jediná, kdo ho může zabít. Protože ona je jeho silnou, ale zároveň i slabou stránkou, protože je jí posedlý.“
Angel: „Prvně ale musí najít způsob, jak ho přimět, aby sám chtěl.“
Marc: „To bude problém, co?“
Angel: „Možná ne tak úplně, když využijeme jeho spojení s Buffy.“
Marc: „Dobře, spojím se s Ozem, abychom mohli pracovat společně.“
Angel: „Ale dej si pozor na jednu věc, nevím, jestli ti to řekli, ale je vlkodlak.“
Marc: „Proměňuje se za úplňku?“
Angel: „Ne, ale dost nesnáší týrání zvířat, tak pozor na pravé kožichy.“
Marc: „Dobře, pro dnešek ho odložím a hned za ním skočím.“
Marc odešel, Angel se na chvíli zamyslel, ale pak vstal a vzal Buffy do náruče. Než odešel, podíval se k oknu, právě zapadalo slunce. Odnesl Buffy do ložnice, kde ji uložil do postele a sám šel do SSka.

Kromě Angela byli v SSku jen Stan a Nicholas. Ostatní někde lítali. Spike byl na univerzitě a měl se co nevidět vrátit, Oz s Marcem pracovali v laboratoři, Buffy spala a Giles s Christianou měli brzy přijít, zbytek nebyl ve městě. Nicholas se Stanem se tiše hádali, když přišel, zaslechl jen dvě jména: Nellie a Angel, hned se k tajnůstkářům obrátil.
„Děje se něco?“ Ptal se jakoby nic a sedl si na sedačku.
Stan: „Ale, jen jsme si povídali o Nellie, že je to už několik dní, co odjela.“
Angel: „Ta se hned tak nevrátí, já byl pryč dva roky.“
„Celé dva roky?“ Zeptal se úzkostlivě Nicholas, ale otázka vyšla vniveč, protože ve stejném okamžiku položil stan svoji otázku: „Kdy? Nikdy jsi o tom nemluvil.“
Angel: „není se příliš čím chlubit. Potom co se narodila Nellie, Buffy zabíjela démonku a ta mi vzala paměť. Tak jsem odjel, abych se našel, protože jsem se nemohl dívat, jak Buffy brečí, protože ji nepoznávám.“
Stan: „A co na tvůj odjezd říkala Pouštní víla?“
Angel: „Zuřila, tedy prvně plakala, pak zuřila, pak necítila nic a pak znovu plakala.“
Stan: „To jistě přeháníš.“
Angel: „Horší to bylo s Nellie, byli jí čtyři roky a byla "celkem" naštvaná. Celé čtyři roky neviděla Buffy se usmívat, tak měla zprvu chuť mě zabít.“
Stan: „To si umím představit, co jsi musel udělat, aby ti odpustila?“
Angel: „Přimět k tomu Buffy, aby mi odpustila.“
Stan: „Tak to jsi to měl dost lehké.“
Angel: „Řekl bych příliš, na to, jak hnusně jsem se choval. Pravdou ale je, že jsem tu po návratu dostal ode všech nakládačku.“
Stan: „Postupně?“
Angel: „Ano, jak mě potkávali, prvně co mě viděli, mi vždycky dali co proto.“
Stan: „I Angie?“
Angel: „I Angelina, od té to fakt bolelo, nečekal bych, že zrovna naše lidumilka má takovou ránu.“
Nicholas: „Neměl by za Nellie někdo zajet?“
Angel: „Kdo? Ty? Proč myslíš, že by poslechla zrovna tebe?“
Angel si ho přitom změřil dost podezíravým pohledem, tak Nicholas raději uznal, že bude bezpečnější obeznámit se svými city k jeho dceři později. V tu chvíli taky vešel Giles s Christianou.
„Oh, Gilesi, Christiano. Naši přátelé z Ulirie, Stan a Nicholas. Rupert Giles a jeho žena Christiana.“ Vykoktal se zaraženě Angel, a když to měl za sebou, sedl si znovu na sedačku a oddechl si.
Stan: „Vy jste ten Giles? Buffyin pozorovatel?“
Giles: „No ano, bývalý.“
Nicholas: „Tolik jsme toho o vás slyšeli…“
Giles: „Opravdu? Kde je Buffy, neříkala, že se tu setkáme?“
Angel: „Je mi líto Gilesi, ale usnula, byla unavená a já ji nechtěl rušit.“
Giles: „Dobře jsi udělal, nic se nevyrovná jejímu hněvu, když ji někdo probudí.“
Stan: „Opravdu? Když jsme byli v Ulirii, vstávala k nemocným v kteroukoli hodinu.“
„Časy se mění.“ Odvětil s úsměvem Nicholas a odlehčil tak situaci, netušil, že je už druhý, kdo to dnes Gilesovi řekl. Christiana vstala, omluvila se a odešla, protože byla po dlouhé cestě unavená.
Angel: „Jistě brzy přijde, většinou nespí dlouho.“
Stan: „Pořád špatně spí?“
Angel: „Nebo spíš už zase, co se vrátila, nespí více než pár hodin.“
Nicholas: „Myslel jsem, že to přestalo.“
Angel: „Spíš se to zhoršuje, bojím se, aby ji ty sny nezabili, jako předtím.“
Stan: „Možná je to Drákulou a vším tím kolem.“
Giles: Takže s Drákulou to není jen tak.“
Nicholas: „Naopak, řekl bych, že se to dá považovat za komplikované.“
Giles: „Snažila se mě přesvědčit o opaku.“
Angel: „Asi jen nechtěla, abyste si s tím dělal starosti, už na tom usilovně pracujeme.“
Stan: „A víme už více.“
Nicholas: „Vlastně nám zbývá jen přeložit nějaký text.“
Giles: „A jak je to s tou Nellie, Buffy mi nic nechtěla říct.“
Angel: „Ono moc není co, prostě odjela a my doufáme, že se brzy vrátí.“
Giles: „A to jste ji jen tak pustili?“
Stan: „Není přece malé dítě, je přemožitelka.“
Giles: „Naopak si myslím, že je příliš mladá.“
Angel: „Chcete snad říct, že svoje děti špatně vychováváme? Že se o ně nestaráme?“
Giles: „To samozřejmě ne, ale přece je jí teprve devatenáct.“
Angel: „Dvacet a v tom věku už se Buffy starala o Dawn.“
Giles: „A moc jí to nešlo.“
Angel: „Pomiňte Gilesi, ale posloucháte se vůbec? Co se to s vámi stalo? Jste arogantní usedlý Angličan.“
Giles: „Spíš bych se měl ptát, co se děje tady, nic tu nemá řád. Děti vám běhají kdoví kde, máte proti sobě silného protivníka a nic s tím neděláte. A Buffy je zahořklá, nemluví, straní se a bojí se s lidmi mluvit otevřeně. Straní se i jakéhokoli kontaktu. Neměl by ses o ni postarat Angele? Je to tvoje žena a podívej, co se s ní stalo.“
Angel: „Promiňte Gilesi, ale byl jste někdy v pekle?“
Giles: „Samozřejmě že ne.“
Angel: „Oh, samozřejmě. Tak mi dovolte, abych vás poučil. Vteřina tam je jako věčnost, která vás poznamená na celý život. Sále kolem sebe slyšíte naříkat hlasy, vidíte obrazy, cítíte rány toho mučení tam, ale ne jen ty svoje, ale i ostatních tam. Tak jen to znamená vteřina v pekle a Buffy tam byla skoro půl roku.“
Giles: „To jsem nevěděl.“
Angel: „Ano, nevěděl jste, to vás omlouvá. Nemáte tušení, jaké to bylo, když se vrátila a bála se všech kolem sebe, když se jí někdo dotkl, jakoby ji popálil žhavým železem, vystrašeně se kolem sebe dívala a schovávala se ve stínu. Trvalo celou věčnost, než promluvila, ale jen zmateně, chvíli mluvila s vámi a pak zase s těmi svými přízraky. Nevěděl jste, to vás omlouvá.“
Angel dořekl svůj dlouhý proslov, nikdo z nich ho neslyšel tak dlouho mluvit, to jen s Buffy vedl dlouhé, nikdy nekončící diskuse, ale "obyčejným smrtelníkům" to nebylo dopřáno. Giles po tom proslovu sklonil hlavu a nic neřekl, všichni čekali, že odejde, ale neudělal to, za hodnou chvíli se odhodlal promluvit.
Giles: „Možná bych měl raději odjet.“
Angel: „Pokud byste to udělal, nemohl bych si vás vážit jako doposud. Považoval jsem vás za inteligentního, rozvážného, hrdého a hlavně odvážného muže. Pokud byste odjel, musel bych si myslet, že nejste tím, za koho jsem vás považoval.“

Probudil ji tichý hlas, který k ní doléhal, jakoby z dálky Probudila se v ložnici, nepamatovala se, že by do ní šla. Pak znovu uslyšela ten tichý hlas a ze stínu vyšel Wesley.
„Oh, pan Wesley Wyndham-Price se taky ukázal.“ Prohlásila ironicky k duchovi.
Wesley: „Nejsi oblečená.“
Buffy: „Taky tě ráda vidím Wesley. Proč bych nemohla být před duchem v pyžamu, komu bys to vykládal, mojí matce, nebo otci?“
Wesley: „Když jsme u tvého otce Buffy, je s ním problém. Jestli nepřestane vyvolávat konflikty a děla problémy, vyhodí ho z nebe.“
Buffy: „Do pekla?“
Wesley: „Ne, netíží ho hříchy, bude bloudit.“
Buffy: „Aspoň, že tak, peklo bych mu nepřála, nikomu bych ho nepřála.“
Diskutovali spolu ještě asi hodinu, než si Buffy vzpomněla na Gilese, slíbila Wesleymu, že se ráno ozve a utíkala do SSka.

Vešla a hned zamířila k Angelovi, políbila ho na tvář a sedla si vedle něj.
„Ahoj, tak co spánek?“ Hučel na ni hned Stan.
Buffy: „Klid Včeličko, spala jsem celkem dobře, výjimečně žádné sny.“
Angel: „Opravdu?“
Buffy: „Neboj se Angele, kdyby se něco stalo, řekla bych ti to.“
Stan: „Zrovna jsme diskutovali, jak se firma hezky rozrůstá.“
Buffy: „To ano, firmě se skvěle daří, ale znamená to víc práce, než když jsme byli bezvýznamnou kanceláří.“
Angel: „Možná bys měla určit nějakého ředitele a ty bys na něj jen dohlížela.“
Buffy: „To sotva, když jsme odjeli, svěřila jsem to Dawn a ta mi tu z toho udělala kůlničku na dříví, ještě teď napravuji, co pokazila.“
Angel: „Samozřejmě by to nebyla Dawn, ale někdo, komu důvěřuješ. Stejně se budeme stěhovat, tak bys ho mohla aspoň zaučit.“
Buffy: „To je výborný nápad, miláčku.“
„Vážně?“ Optali se skoro všichni přítomní nevěřícně.
Buffy: „Samozřejmě.“
Angel: „Stále mě překvapuješ.“
Buffy: „Nápodobně, miláčku.“
Dráždivě ho políbila na ústa a hned se od něj odtáhla.
„Mučíš mě.“ Pošeptal jí tiše, usmála se, rukou mu přejela po hrudníku a otočila se k Gilesovi.
Buffy: „Oh, Gilesi, ani jste nevyprávěl, co jste dělal celou tu dobu.“
Giles: „Nic moc zajímavého, ale y jsi prý vedla vzrušující život…“
Nedořekl to, protože do pokoje vešel, nebo spíš vběhl Spike. Chvatně objal Buffy a sedl si do křesla, aby si "vydechl".
Spike: „A helemese, starouš se taky někdy ukázal, aby dal vědět, že ještě žije.“
Giles: „Což se o tobě říct nedá, přestárlíku.“
Spike: „Jsem rád, že vás vidím Gilesi, vtipný jako vždycky.“
Giles: „Nápodobně příteli, myslel jsem, že tě Buffy dávno rozprášila, za ty tvý blbý kecy.“
Spike: „Naopak, jsem miláček rodiny.“
Giles: „všiml jsem si.“
Stan: „Chyba, rodiny ne, jen Buffy.“
Spike: „Angela taky, má mě rád, ale bojí se to přiznat, viď kamaráde?“
Angel: „Ano, přemýšlel jsem o změně orientace na homosexuální.“
Buffy: „Ha, to bys mi nemohl udělat!?!“
Angel: „Nikdy bych tě neopustil.“
Buffy: „Ne ty, Spike, přísahal, že bude milovat jen mě.“
V tu chvíli se místností rozlehl smích, až z něho bolela bránice.
„RISU DISSOLVERBAT ILIA“ Prohlásila vesele Buffy a ze samé radosti z uvolnění atmosféry Angela vášnivě políbila a nedalo se říct, že by protestoval.
Stan: „Zase se vytasila s latinou, jediný slovo co znám je LIBERTAS.“
Giles: „Volně přeloženo je to: smál se, až se za břicho popadal.“
Nicholas: „Vás nám seslalo samo nebe, my už myslíme, že nám nadávají, když na nás takhle mluví.“
Giles: „Bohužel, neznám toho příliš, ale oni myslím taky ne.“
Spike: „To by ses divil, horší než chodící slovníky a sbírky citátů.“
Giles: „Tak zle snad nebude.“
Buffy: „Myslíte-li si, že už nemůže být hůř, nezoufejte, bude hůř.“
Giles: „Tvůj optimismus mě dojímá.“
Buffy: „Pesimista je jen dobře informovaný optimista.“
Angel: „Neplač miláčku, bude hůř.“
Buffy: „Zase tě budu mučit!“
Angel: „Prosíím.“
Spike: „Tohle nemá cenu, kde jsou ty doby, kdy se mlátili hlava nehlava?“
Buffy: „Pokud si dobře pamatuji, bylo mi sedmnáct a měla jsem chvíli po narozeninách.“
Stan: „Budeš vyprávět?“
Buffy: „Dnes ne, snad zítra.“
Stan: „Špatná nálada Pouštní vílo?“
Buffy „Snad splín.“
„Lehce zaženeme.“ Prohlásil Angel a vášnivě ji políbil, sevřel ji v náruči a jejich těla se přimkla, jakoby jeden bez druhého nedávalo smysl. V tu chvíli se taky vrátila Christiana, protože nemohla usnout.
Spike: „Teď od nich máme na chvíli pokoj.“
Giles: „Nějak jsem si říkal, co mi tu tak chybělo.“
Stan: „Bohužel, je to tu stále méně časté.“
Spike: „To je pravda, dřív k sobě byli přicucnutí furt.“
Nicholas: „No jo, byla to hnusná doba.“
Stan: „Sotva se nám vrátila, hned tu začal otravovat Drákula.
Spike: „Odjela Nellie.“
Nicholas: „Odešel Lorne.“
Giles: „Kam Lorne odešel?“
Stan: „Lorne nedávno zemřel.“
Giles: „To musela být hrozná rána.“
Spike: „Všichni jsme ho měli moc rádi, ale nejvíc Buffy a Angie.“
Giles: „A jak to vzaly?“
Spike: „Buffy byla s ním, hodně ji to sebralo, ale Angie to vzala v pohodě.“
Christiana: „Wicca nebere smrt jako konec něčeho, ale jako začátek něčeho nového.“
Stan: „Jo, Angie říkala něco o Bohyni, ale o ní mluví stále.“
Giles: „Hodně se toho stalo, opravdu moc.“
Spike: „Na všechno si tady zvyknete, kromě Nikoly.“
Giles: „Recepční? Celkem milá.“
Nicholas: „Na první pohled.“
„Nikola je moc milá.“ Prohlásila Buffy, jen co se odpoutala od Angela.
Giles: „Mě se tak zdála, trochu mi připomínala drahou Anyu.“
Buffy: „Snad, mě Nikola připadá hodná a pracovitá, nemůžu si na ni stěžovat.“
Stan: „Ale ostatní ano.“
Buffy: „Kušuj, Včeličko, pro oči nevidíš, co ti vychází z úst.“
Nicholas: „O čem to mluvíš?“
Buffy: „Ale o ničem, toho si nevšímej. Dobrý den, co zase chceš?“
Giles: „Co to říká?“
Angel: „Mlčte Gilesi!!!“
Buffy se obrátila k rohu místnosti a křečovitě se chytla Angelovy ruky. Raději ji pevněji objal, aby jí dodal pocit bezpečí.
Buffy: „Slyšela jsem, že děláš problémy. Prosím, neprovokuj, nenech se z nebe vyhodit.“
Hank: „Všechno dělám kvůli tobě, holčičko.“
Buffy: „Udělal jsi hrozné věci a ještě horší jsi řekl, to se jen tak časem nespraví.“
Hank: „Snad by časem, Buffy prosím, jsi moje dcera.“
Buffy: „Nejsem, sám jsi to řekl.“
Hank: „Mnohým odpouštíš vše, proč ne mě?“
Buffy: „Protože jsi ublížil nejen mě, ale i mojí dceři a Dawnie.“
Hank: „Dawn není moje dcera, podstrčili mi ji, vyměnili vzpomínky.“
Buffy: „Jsi sobec, ona nikoho neměla, jenom nás.“
Hank: „Mohli jí najít jinou rodinu, já o ni nežádal.“
Buffy: „Ale já ji musela chránit, kdyby ji Glory našla, zničila by svět.“
Hank: „Nemusíš ho přece bránit.“
Buffy: „Ale musím Hanku, jsem přemožitelka.“
Hank: „Tak si najdou jinou.“
Buffy: „Ano, ale až umřu já i moje dcera.“
Hank: „Ta čarodějka?“
Buffy: „Ne, mám už čtyři děti, trochu jsi zaspal dobu.“
Hank: „Panebože a samé holky?“
Buffy: „Ne, nejmladší a nejstarší jsou kluci.“
Hank: „Myslel jsem, že nejstarší je ta čarodějka.“
Buffy: „Connor, Angelův syn je nejstarší.“
Hank: „Takže ty se mu staráš o haranta?“
Buffy: „Ne, nestará, Connor je náš syn, není žádný harant.“
Hank: „Povedené manželství.“
Buffy: „Vydrželo déle než to tvoje a já jsem šťastná Hanku, myslím, že to je důležité. Že jsem si vzala muže, kterého miluji.“
Hank: „Ale jsi si tím jistá, holčičko? Zničil ti život.“
Buffy: „Ne, to ty jsi ho zničil, svojí omezeností.“
Hank: „Jaké jsou tvoje děti?“
Buffy: „Krásné, Nellie je nadaná, nádherně maluje a David je roztomilý, je mu pět, ale je už velmi inteligentní. Má to v hlavě uspořádané lépe, než leckteří dospělí.“
Hank: „Jsou normální?“
Buffy: „Mají určité schopnosti, ale ve většině jsou lidé.“
Hank: „Jsem rád, že jsi šťastná, holčičko.“
Buffy: „Vážně?“
Hank: „Jsem na tebe hrdý.“
Buffy: „Nikdy bych nevěřila, že to uslyším.“
Hank: „Mnohokrát jsi zachránila svět a hlavně lidi v něm, jsi čestný, spravedlivý a hodný člověk, jak jsme si s matkou přáli. V mnohém jsi nás předčila, jsi výjimečná, ne svými schopnostmi, ale svým srdcem. To jsem ti chtěl říct, teď odcházím.“
Buffy: „Běž v pokoji, Hanku.“

Hank zmizel a Buffy se víc stulila v Angelově objetí a políbila ho.
Angel: „Usmířila ses s Hankem?“
Buffy: „Asi ano, nemohla jsem na něj být naštvaná, ale stále ho nemůžu považovat za svého otce, ať se genetika staví na hlavu, ale přestal jím být, když to řekl: ZRŮDA.“
Angel: „Jsem na tebe pyšný.“
Buffy: „Já na sebe taky, doufám, že se teď bude mít lépe a přestane vyvádět hlouposti.“
Angel: „Co tě přimělo změnit názor?“
Buffy: „Asi to, že ho chtěli vykopnout z nebe, ale hlavně to byl příchod někoho, kdo mi byl otcem mnohem více než Hank.“
V tu chvíli si Giles vzpomněl na to, co řekl Benovi/Glory, než ho zabil: Nemohla tě zabít, dříve nebo později se Glory vrátí a Buffy zaplatí za tohle milosrdenství. A svět s ní. Buffy to ví…a stejně by nemohla vzít lidský život…. Ona je hrdinka, ne jako my. Potom ho zabil, protože on není jako ona, protože ona má dar, nejsou to síly přemožitelky, ale umění odpouštět a to i tomu, kdo jí ublížil nejvíc. Ve chvíli, kdy ještě přemýšlel, Buffy vstala a objala ho.
„Mám tě ráda, Gilesi, chtěla jsem ti to říct, dokud mám možnost.“ Pošeptala mi skoro neslyšně, že to mohl slyšet jak on a přítomní mrtví, nemrtví jedinci a ti se oba pro sebe usmáli. Giles to teprve teď začal chápat, nazvala ho svým otcem, to předčilo i ty jeho nejdivočejší představy, ano, mnohokrát o tom někdo takhle mluvil, mnohokrát se naznačovalo, ale ještě nikdy to neřekla takhle, na rovinu, aby nemohla vzniknout největší pochybnost. Buffy si sedla zpět vedle Angela a Giles ze sebe vykoktal něco v tom smyslu, že jí děkuje a moc to pro něj znamená a začal vypadat, že se trochu vzpamatovává.
Spike: „A tak jsme svědky historického okamžiku shledání otce s dcerou.“
Nicholas: „Sklapni Spiku, ty fakt nevíš, kdy máš mlčet.“
„Mě to připadalo celkem trefné.“ Zastal se ho Angel, zatímco pozoroval Buffy a Gilese, jak si utírají slzy štěstí z tváří.
Stan: „Hodně jsem toho četl o přemožitelkách o jejich pozorovatelích, ale nic takového se tam nevyskytovalo.“
Angel: „Je to taky celkem ojedinělý případ. Většinou je pozorovatel jen učitelem, rezervovaným Angličanem.“
Nicholas: „Jenže naše milá Víla v každém vzbudí sympatie a kdekomu zachrání život, ať zvedne ruku, komu ho zachránila.“
Všichni přítomní zvedli ruce a Spike teatrálně i nohy, protože on byl ten, komu nesčetněkrát zachránila krk. Buffy se na tvářích objevovaly stále nové a nové slzy dojetí. Angel ji jemně políbil a setřel jí slzy z tváří.

Spike: „Tak se shodneme. Ale Angel byl poslední, docela dojemná chvilka.“
Buffy: „Já tě nemít Spikey, byla by ze mě zapšklá, stará…“
Stan: „Panna asi těžko.“
Nicholas: „To při třech dětech neukecáš.“
Spike: „Ale s tím já nemám nic společného, to tady Šampión.“
Buffy: „Pch, neslyšeli jste o…“
Giles: „O čem?“
Buffy: „Zrovna mě nic nenapadá.“
Giles: „Vzhledem k tomu, že jsme bolestivě pocítili řádění Angeluse, asi to vážně neukecáš.“
Buffy: „Ty na to nic neřekneš? Nemáš rád, když nám lezou do soukromí.“
Angel: „Tomu se těžko vyhneme vzhledem k už zmíněnému Angelusovi.“
Buffy: „Dobře, tak si k tomu můžeš taky něco říct.“
Angel: „Miluji nejkrásnější stvoření na světě. Jsi světice, drahoušku.“
Buffy: „Krásně se to poslouchá.“
Angel: „A ještě krásnější je to cítit.“
Spike: „Jak to souvisí se mnou?“
Buffy: „Spikey, ty jsi vážně drahoušek.“
Angel: „Pch, jak to ten Spike dělá.“
Giles: „Má něco, co ty nemáš.“
Angel: „Odbarvené vlasy?“
Spike: „Smysl pro humor, Siláku.“
Buffy: „Liam má smysl pro humor.“
Spike: „To jistě, mazlíčku, ale myslíš si to jen ty.“
Giles: „Hádáte se jako předtím, copak nikdo z vás nedospěl?“
Buffy: „Ale proč, Gilesi?“
Angel: „Jen je nechte Gilesi, jsou jako malé děti, aspoň chvíli je necháme si hrát.“
Giles: „No, tvoje je to žena.“
Buffy: „No to si piš, Gilesi.“
Spike: „Má Ginny ještě službu?“
Buffy: „Ještě ano, potřebuješ něco?“
Spike: „Na to shledání si musíme připít.“
Buffy: „Super, skvělý nápad jako vždy, Spikey.“
Hned vstala a vyběhla z místnosti.
Angel: „Nevím jak jste to udělal Gilesi, ale děkuji vám.“
Spike: „Jakoby se v ní znovu probudilo to hravé dítě.“
Giles: „To jsem rád. Ale já alkohol nepiji.“
Christiana: „Já taky ne.“
Angel: „Já taky ne, Buffy taky ne, ale vadí to?“
Stan: „Bude naštvaná.“
Nicholas: „Jistě se bude chtít mstít.“
Angel: „Bude zábava.“
Stan: „Možná pro tebe, kámo.“
Spike: „Hele tak v tobě se nevyznám, prvně šťastnej jako blecha a pak si nadělá do kalhot z přemožitelky.“
Stan: „Tebe neporcovala do guláše.“
Angel: „Ale jak pěkně se o tebe pak starala.“
Stan: „To jo, Víla má zlaté ručičky a v nich léčitelské schopnosti.“
Nicholas: „To můžu potvrdit, zachránila mně krk.“
Spike: „A to ani nemluvíme o její krvi, viď Angele?“
Angel: „Nech toho Spiku, tohle fakt není na místě.“
Spike: „Já nevím, já se její krve nikdy nenapil.“
Angel: „A to je taky jediný důvod, proč ještě žiješ.“
Spike: „Snad bys nežárlil, Siláku?“
Angel: „Na tebe? Chceš mě rozesmát?“
V tu chvíli už vešla Buffy a nesla několik lahví různého alkoholu i nealkoholických nápojů, za ní ještě šel číšník a nesl skleničky, další lahve a několik hrnků.
Buffy: „Alkohol pro Spika, nealko pro ostatní a čaj pro Angličany.“
Giles: „Ty myslíš na všechno.“
Spike: „Mě tu ještě něco chybí.“
Buffy: „Ty dva hrnky se sluníčky.“
Stan: „A co šampaňské.“
Buffy: „Jednu láhev nese Jakub a druhá je vedle.“
Angel: „Zapomněla jsi vůbec na něco?“
Buffy: „Nevím, ale přece jen. Kdo uložil Davida?“
Nicholas: „Nikdo, díval se na nějaký film a pak sem přijde.“
Buffy: „Tak já pro něj skočím, hned jsem zpátky.“
Zase odběhla a většina osazenstva za ní překvapeně koukala.

Giles: „Kam tak běžela?“
Stan: „Myslí si, že je David malý, aby se díval na televizi.“
Giles: „To bych hlavně od ní nečekal.“
Angel: „Ještě mám v živé paměti, jak vás přesvědčovala, abyste si koupil počítač a pager.“
Giles: „Mateřství ji změnilo tak, jak by nikdo nečekal.“
Spike: „Jo, to o co jste se pokoušel celou dobu, dokázaly děti.“
Angel: „Taky na tom mám zásluhu.“
Spike: „O tom nepochybujeme, čí by ty děti asi byly?“
Angel: „Já myslel jako svoji osobu.“
Spike: „Jo, je celá odvázaná z Angeluse.“
Giles: „Tiše, už se vrací.“
A měl pravdu, Buffy už se vracela a vedla za ruku malého zelenookého ďáblíka. Ten hned vyskočil radostí, rozběhl se k Angelovi a vrhl se mu kolem krku. Buffy se usmívala a sedla si vedle něj. Když se David pustil Angela, sedl si vedle Buffy a opřel se o ni. Ta jen zářila štěstím a držela se Angela za ruku.
Spike: „Tak na co jsi koukal, Davie?“
David: „Nějaký film o asijských bojových uměních.“
Stan: „A Buffy ti to vypnula, co?“
David: „Ne, kecala jim do toho.“
Buffy: „Pch, ti kaskadéři nevěděli, co dělají.“
Giles: „Když ty jsi moc náročný divák.“
David: „Máma má pravdu, šlo o podřadný film.“
Nicholas: „Štěstí žes nám to řekl, jinak bychom se na to dívali a ztráceli bychom čas.“
David na něho hodil otrávený výraz a kousavě mu odpověděl.
Giles: „Panebože, dokonalé spojení Buffy a Angela.“
Buffy: „Nebyla jsem na vás taková zlá, ne?“
Angel: „Pamatuji si, jak jsi vyváděla, když tě nechtěl pustit na ples.“
Buffy: „Kdybych tam nešla, byla by to společenská sebevražda.“
Stan: „Škoda, že jsem naši vílu neznal na střední.“
Buffy: „Je to tvé jediné štěstí, každý s kým jsem tou dobou chodila, dopadl špatně.“
Stan: „My jsme spolu nechodili.“
Angel: „Ale pokus tu byl.“
Stan: „A ty se divíš? Kdo by dokázal odolat takové krásce?“
Spike: „Pokud vím, na střední ji z party chtěli všichni chlapi.“
Giles: „Já ne.“
Spike: „Vy se nepočítáte, upjatý Angličane.“
Buffy: „Já za to přece nemohla, jen jsem zabíjela.“
Angel: „Nikdo ti nic nezazlívá. Já se do tebe zamiloval na první pohled, byla jsi krásná, když jsi toho upíra bodla do žaludku.“
Spike: „To byl její první, taky bys jí to zazlívat nemohl.“
Buffy: „Předtím jsem upíry viděla jen v televizi.“
Stan: „To tě omlouvá.“
David: „Maminko, já mám hlad.“
„Já ti nedala nic k jídlu…“ Lamentovala Buffy zmateně, hned vyskočila a chvatně odešla.
Angel: „Vedle v kuchyni je jídlo.“
Giles: „Jistě šla pro něco speciálního.“
David vstal a přesunul se do jednoho z prázdných křesel, natáhl se pro sklenici džusu a hltavě ji z poloviny vypil.
Giles: „Kde je vlastně Angie? Buffy říkala, že se brzy vrátí?“
Nicholas: „Kde zase lítá?“
Angel: „Říkala něco o lidech, kterým by se měla zasukovat střeva, ale pochybuji, že to souvisí.“
Stan: „Určitě nám to řekne.“
David: „Pokud půjdu sem a ne za chlupáčem.“
Angel: „Oz je dnes zaměstnaný, asi by to dostatečně neocenil.“
Stan: „Pokud bys to byl ty a šlo o Buffy, taky bys to neocenil?“
Spike: „Děláš si legraci? Ten by z toho měl druhé vánoce.“
„Kdo a z čeho?“ Optala se ho Buffy, když vcházela s tácem, na kterém nesla Davidovi opožděnou večeři.
Spike: „Toho si nevšímej, to je mezi námi.“
Buffy: „I vy tajnůstkáři, jak chcete…“
Tvářila se naštvaně, položila před Davida tác s jídlem a spiklenecky na něj mrkla. Pak si sedla na pohovku, ale ne vedle Angela jako obvykle, ale na druhý konec, co nejdál.
Angel: „Díky Spiku, díky tobě jsem teď v zavržení.“
Spike: „Však ona ti odpustí a zase se k tobě bude tulit.“
Buffy: „Dokážeš mě skvěle odhadnout, Spikey.“

O několik dní později se procházela v noci sama hřbitovem. Výjimečně nedovolila Angelovi, aby šel s ní. Chtěla být sama, cítila vnitřní zmatek a zároveň i jistou uspořádanost, která ji dosud mátla. Nejvíce jí dělal starosti Drákula a Nellie. Hrozně se o dcerku bála, nejraději by se za ní rozjela s prosíkem, ano chtěla ji prosit o odpuštění. Sama už zapomněla, jak vzpurná bývala ve stejném věku. Kolikrát ji Giles nebo matka prosili: „buď rozumná, chovej se jako dospělá.“ Až teď jí docházelo, jak se k Nellie chovala, přesně tak, jak to nesnášela u Gilese. Jenže co teď mohla dělat? Jen počkat, až se sama rozhodne vrátit.
Procházela se hřbitovem, sama ve městě, které neznala, kde neznali ji. Nechtěla se s nikým seznamovat, někomu vylévat svoje srdce. Říkat mu, jak ji dusí starostlivost rodičů, kteří jí zároveň připadají neteční a nelítostní. Nechtěla někomu říkat o tom, jak hrozné je, když máte život nalajnovaný a když víte. To na tom bylo nejhorší, že věděla, jaký je svět. Znala Síly a ještě předtím, než se narodila, byl k ní svět nelítostný a odmítal ji. Tak strašně ráda by se vrátila domů, k těm vlídným tvářím, které pro ni mají jen úsměv a prosila by o odpuštění. Tak hrozně matce ublížila, jistě ublížila i více lidem, když odjela. Moc se jí po všech stýskalo a hlavně po jednom, po tom, který jí nebyl lhostejný. Hned jak k nim přišel, viděla v něm všechno to, co si představovala, když slyšela o lásce. Nicholas byl ke všem tak milý, ale k ní byl netečný a neměl pro ni vlídného slova, nebo jen milého pohledu, který by patřil jen jí. Dokonce se bála, že ho nezajímá, že jí opovrhuje. Tolik se bála jenom na to pomyslet. Hrozně ji to táhlo zpět domů, ale zároveň se toho bála a chtěla svůj dosavadní život nechat za sebou. Z rozmýšlení ji vytrhl upír, vstřícně k němu popošla. Představil jí svůj nejodpornější úšklebek, kde nechyběly upíří zuby. Buffy se k němu hned vrhla, několika chvaty ho vyvedla z míry. Bohužel pro něj, myslel si, že si pochutná na dobré, mladé krvi, ale mýlil se.

„Přemožitelka,“ stačil ještě vykřiknout, než se rozpadl na prach, samotná jeho přítomnost ji naštvala.
„Vážně už byste si mohli zvyknout a netvářit se vždycky tak udiveně, že vidíte přemožitelku.“ Zanadávala hromádce prachu, která bývala upírem.
„Zase špatná nálada?“ Optal se jí jakýsi hlas, Buffy se ani neotočila, odpověděla do prázdna: „nazdárek, tebe bych nečekala.“
„Dlouho jsem se neukázala, promiň.“ Omlouval se hlas a Buffy se k němu konečně otočila. Stála tváří v tvář svojí dávné kamarádce, bolestně ji bodlo u srdce, když si vzpomněla, jak a proč umřela.
„Faithie, to ty tu dnes máš pochmurnou náladu.“ Spustila s úsměvem a zalitovala, že nemůže spojenkyni v boji obejmout.
Faith: „Tak to už bývá.“
Buffy: „Proč ses objevila právě dnes?“
Faith: „Zdálo se mi, že se něco děje, raději jsem za tebou přišla.“
Buffy: „Můžeš to trochu specifikovat?“
Faith: „Přemožitelka.“
Buffy: „Nellie.“
Faith: „Utekla.“
Buffy: „Myslíš, že se jí něco stalo?“
Faith: „Tvoje je to dcera.“
Buffy: „Mohla bys s ní promluvit? Od nás to nepřijme.“
Faith: „Dobře, ale… Počkej, jak víš, že se umím ukázat smrtelníkům?“
Buffy: „Instinkt, prosím už po tobě nebudu víc žádat.“
Faith: „Udělám to.“
Potom zmizela a Buffy mohla odejít domů, klidnější.

Právě se vrátila z hlídky, bundu hodila na postel a stoupla si k oknu. Byla v tom malém bytečku ve středu Paříže sama…nebo ne? V tu chvíli za sebou něco cítila a pak slyšela něčí hlas. Zezačátku mu nerozuměla, ale nakonec jí došlo, kdo to je. Neviděla postavu, ale slyšela hlas.
Nellie: „Kdo jsi?“
Faith: „Ty jsi mě nikdy neviděla, viď?“
Nellie: „Ne, ale myslím, že tě znám.“
Faith: „Možná, jsem Faith, přemožitelka.“
Nellie: „Tak tebe jsem neviděla, ale slyšela jsem o tobě.“
Faith: „Jen to nejlepší jistě.“
Nellie: „To není důležité, důležité je, co si myslí člověk sám.“
Faith: „Vždy jasná hlava, víš, co chceš.“
Nellie: „Ale jak toho dosáhnout?“
Faith: „Já právě vůbec nevím, o co tu jde. Nechceš být přemožitelkou?“
Nellie: „Chci, celý život jsem to chtěla a chci, nikdy jsem neváhala.“
Faith: „Tak to už vím, kde je problém: 'To nesmíš, protože je to špatné. Musíme chránit svět, nezáleží, co chceme my.' Není to tak?“
Faith se snažila Buffy pitvořit a Nellie v tom matku hned poznala.
Faith: „Něco ti řeknu holka, není snadný být dobrá vedle někoho, kdo je nejlepší.“
Nellie: „Tak to jsi skvěle vystihla.“
Faith: „A myslíš, že od tebe očekávají, že budeš přinejmenším tak dobrá, jako ona.“
Nellie: „Ano, tak nějak.“
Faith: „Tak se o to nesnaž, nemůžeš být jako ona, ale přesto můžeš být dobrá, dokonce nejlepší, ale jinak.“
Nellie: „Nepokouším se ji napodobovat.“
Faith: „Ty v tom nemáš problém, ty to chápeš, v čem je problém?“
Nellie: „Život mám nalajnovaný, Síly si mě určily jako svého posla a určily mi celý život, ještě než jsem se narodila.“
Faith: „To ano, to každé přemožitelce.“
Nellie: „Kým má vlastně přemožitelka být?“
Faith: „Démonem, který zabíjí démony.“
Nellie: „Nechápu.“
Faith: „Já taky ne, můžeš se zeptat Gilese, to je jeho parketa.“
Nellie: Takže se už mám vrátit?“
Faith: „Ne, vrátit se můžeš teprve, až budeš vědět jistě proč!“
Nellie: „Takže myslíš, že to že jsem tu má svůj důvod.“
Faith: „Všechno má svůj důvod.“
Nellie: „Dík.“
Faith: „Ráda jsem pomohla. Ještě něco, je pravda že je Paříž ráj módy?“
Nellie: „To nevím, oblékají se hrozně.“
„Módní policie na ně.“ Řekl ještě hlas a víc ho nebylo slyšet. Nellie zůstala stát, konečně měla jasno. Otočila se a znovu se podívala z okna, svítalo.

Angie stála uprostřed místnosti a přemýšlela, kolem ní létalo několik předmětů, mezi nimi pero a papír, které uchopila a něco zapsala. To pak přečetla, začalo kolem ní zářit světlo, to se pak proměnilo v chlapce, kterému bylo asi patnáct let.
„Řekni Brianovi, že pokud mě bude ještě sledovat, vyzvu ho na Při.“ Řekla Angie docela klidně chlapci, ten se jen při pouhém slovu Pře chlapec otřepal. Mezi čarodějkami a čaroději panoval strach z tohoto slova, znamenalo to pro jednoho z dvojice smrt. Šlo o souboj kouzly, ke kterému se už málokdo uchyloval pro jeho brutálnost. Souboj neměl žádná pravidla a i to všechny děsilo, mohlo se dělat cokoliv. Jenže o téhle čarodějce věděl, že se jen tak něčeho nezalekne, byla neobyčejně mocná, převyšovala všechny v Radě, i Briana a to ho pobuřovalo.
„Ano paní,“ přislíbil se zjevným strachem v očích. Pak ho Angie mávnutím ruky přenesla neznámo kam a sedla si na postel.
„Děje se něco zlatíčko?“ Ptal se jí Oz, když vešel a našel ji ustaranou sedět na posteli.
Angie: „Brian, co jsem provedla ten rituál, nechává mě sledovat.“

Buffy se vrátila domů, prvně zamířila do ložnice, tam nikdo nebyl, tak se přemístila do SSka, kde sedělo obvyklé osazenstvo. Spike, Stan, Nicholas, Giles, Christiana, David a samozřejmě Angel. Všechny po svém příchodu objala, Davidovi vlepila mateřskou pusu na tvář a Angela taky jemně políbila.
Nicholas: „Zrovna jsme mluvili o zázracích, které děláš svýma léčitelskýma rukama.“
Buffy: „Myslíš tu část před, nebo potom, co jsem tě málem zabila?“
Nicholas: „Zachránila jsi mi život.“
Buffy: „Měla jsem tě nechat umřít? Když ne já, našel by tě někdo jiný.“
Angel: „Jak bylo na hlídce?“
Buffy: „Zase jeden nevěděl, kdo jsem. Udiveně na mě zírali, když jim došlo, že jsem přemožitelka.“
Giles: „Trestuhodné.“
Buffy: „Za to bych věšela, asi začnu vyvěšovat letáky, ‚pozor ve městě je přemožitelka‘, aby to bylo všem jasné.“
Angel: „Pochybuji, že upíři čtou takové letáky.“
Buffy: „Díky za podporu.“
Spike: „Škorpíte se jako manželé po dvaceti letech.“
Giles: „Lepší, než kdyby se opravdu hádali, to by padaly rány, nebo i hůř.“
Stan: „Jak hůř?“
Angel: „Angelus zabil Willow rybičky a Gilesovi přítelkyni.“
Stan: „Opravdu? Já myslel, že Angelus jsi ty.“
Angel: „Taky že ano.“
Spike: „Představte si to jako doktora Jekylla a pana Hydea.“
Nicholas: „Ty postavy z knihy?“
Spike: „Přesně, doktor Jekyll je Angel a pan Hyde je Angelus, stejná osoba.“
Nicholas: „Ty máš nějaký nápoj?“
Spike: „Ne, je to mnohem jednodušší, má JI.“
Výhružně přitom ukázal na Buffy a zakoulel očima.
Stan: „Tak to vůbec nechápu.“
Spike: „Jednoduché, tady Silák má duši, proto je krotký jako beránek a o ni ho dokáže připravit jen okamžik opravdového štěstí.“
Nicholas: „To chápu, ale když to bylo jen jednou…“
Angel: „Síly mi darovaly duši natrvalo, když jsem se vzdal života.“
Stan: „Jak prosté, Watsone.“
Nicholas: „A jak je to s tím Gilesem?“
Angel: „No, proklel mě kmen, ke kterému patřila i Jenny a když chtěla Angelusovi znovu vrátit duši, naštval se. Podle ní se jmenuje Angelina.“
Stan: „Já myslel, že to byla nějaká spisovatelka.“
Buffy: „Ne, Jane zní podobně jako Jenny.“
Nicholas: „Ok, vaše děti se jmenují podle spisovatelů a přátel.“
Buffy: „Tara byla přítelkyně Willow, kterou zabili a William je tady nemrtvý Angličan.“
Spike: „William Bloody, těší mě.“
Giles: „Spikovi to leze na mozek.“
Angel: „Jemu leze na mozek všechno, hlavně Whisky a Bourbone.“
Spike: „Tobě leze na mozek, Buffy.“
Angel: „Aspoň je to něco ušlechtilého.“
Buffy: „Copak jsem kůň?“

To většinu přítomných rozesmálo a dodalo to Buffy možnost stulit se Angelovi do náruče. Zasněně ji políbil do vlasů a vnímal jejich opojnou vůni. V tu chvíli se taky objevilo červenožluté světlo a s ním Angie, Oz a Marc.
„Pro příště nejsem autobus, máte nohy hoši.“ Postěžovala si Angie, podrbala Davieho ve vlasech a přivítala se s ostatními. Oz se vydal k Gilesovi, shledání je skoro dojalo k slzám, za dobu Gilesovi pobytu se ještě nesetkali. S Marcem se už Giles znal, tak se Marc hned odebral do křesla poblíž Buffy a začal s ní o něčem diskutovat. Angie s Ozem se usadili na jedné volné sedačce a taky diskutovali.
Stan: „Intelektuálové si přišli zakonverzovat.“
Giles: „Jen je nechte, být stále zavření kdoví kde.“
Stan: „Řeknu vám, kdo to ví. Angel, Buffy, děti, Oz a Marc.“
Giles: „To je to tak tajné?“
Stan: „My to tu raději vědět nechceme, jsou tam věci, které kdyby se dostali ven, šlo by o hubu.“
Nicholas: „Tak hrozné to není, přeháníš.“
Giles: „Mě snad už nic nepřekvapí, žil jsem na Bráně pekel. Přežil jsem povýšení, démoního mutanta, zlou Willow, Angeluse, šílenou bohyni, Pána, První zlo, proč bych nepřežil tohle?“
Nicholas: „Gilesi, řekněte, jak vypadá První zlo. Buffy ani ostatní nám to nechtějí říct.“
Giles: „Je to jednoduché, nemá žádnou podobu.“
Stan: „A jak jste mohli porazit něco, co není?“
Giles: „Ale je, prostě to nemělo specifickou podobu, jen když se proměnilo v někoho z nás.“
Nicholas: „To dokážu taky.“
Na důkaz toho se proměnil v Buffy v sexy koženém oblečku. Ta se hned vyděšeně otočila.
Buffy: „Opovaž se mě ještě do toho obléct!“
Její výčitky a varování si vzal k srdci, oblečení se na něm se změnilo v černý oděv jeptišek.
Buffy: „Okej, hlasuji pro kůži. Ty Angelino ani nemysli na plavky.“
Angie: „Jak jsi věděla, co chci udělat?“
Buffy: „Být tebou, udělala bych to.“
Angie si odfrkla a Nicholas se změnil ve Spika. Všichni na něj hleděli se smíchem, včetně Spika. Pak Nicholas změnil podobu zpět.

Buffy se probudila a hned se střetla s Angelovým pohledem. Ty tmavé oči ji zpytavě pozorovaly, jakoby tím chtěly vyjádřit svoji nedočkavost na odpověď na nevyřčenou otázku. Bylo uprostřed noci, ten pohled ji uklidnil, mohla dál spát. Zavřela oči a nechala se ukolébat melodií toho hlasu, který ji přesvědčoval o své nehynoucí lásce.
Procházela tmavým lesem, všude kolem ní byly vysoké stromy, které se jakoby v tiché modlitbě tyčily k temnému nočnímu nebi posetém hvězdami. Šla po cestě, kterou viděla jen uvnitř sebe. Kráčela tiše a na cestu jí svítil měsíc. Vnímala kolem sebe nekonečnost přírody a nesmrtelnost jejího bytí. Ta panenská příroda kolem, jakoby bez zásahů člověka k ní promlouvala tichými slovy. Nikdo s ní v lese nebyl, cítila uvnitř sebe tu samotu panující všude kolem. Stejně, jakoby znala důvod toho, že je právě tady a právě teď. Jistě to mělo nějaký důvod, přemýšlela a najednou se proti ní vyřítil divoký kůň. Měla by uhnout, ale někde uvnitř cítila, že by měla zůstat, cítila, že když se nevyhne a půjde přímo proti němu tak… Vlastně nevěděla, co se stane. Těsně před ní, když už ji měl srazit a zabít ji, zastavil se a sklonil hlavu. Jakoby se jí klaněl, vztáhla k němu ruku a beze strachu ho pohladila po bujné hřívě. Byla na dotek hrubá, ale stejně ji to neodpuzovalo, spíš ji to přitahovalo, chtěla tu hřívu hladit víc. Měla zvláštní barvu, krémovou, skoro až zlatou. Náhle otočil hlavu, pohleděl jí do očí, jakoby mluvil, jakoby jí chtěl něco říct, ale pak zmizel, zmizela i krásná příroda. Probudila se na tvrdé posteli v tom malém bytečku v Paříži. Vstala a pomalu šla ke stolu, na něm byl položený skicák. Vzala tužku, zkontrolovala, jestli je správně ořezaná. Pak na chvíli zavřela oči a představila si ten sen. Zkušenými tahy svoji ‚představu‘ přenesla na papír.

Když se tentokrát vzbudila, Angel spal. Opatrně, aby ho nevzbudila, pohladila ho po tváři. Usmál se, ale neotevřel oči, nechal se unášet vůní její pokožky. Otevřel je, když se odněkud z vedlejšího pokoje ozvala rána. Oba rychle vstali a běželi tam, kde tušili zdroj všeho hluku. Uprostřed pokoje stál David a měl obličej i ruce celé černé. Buffy to hrozně rozesmálo, ale Angel zůstal vážný, dělal si o syna starosti, i když nebylo proč.
„Co…co se ti stalo?“ Vykoktala ze sebe Buffy mezi záchvaty smíchu.
„Naštval jsem se a máchl rukama, najednou vybuchla lampa.“ Odpověděl jí hned sinek po pravdě.
„Ty jsi trdlo.“ Vysloužil si taky od Buffy přirovnání.
David: „Ještě se mi směj, lekl jsem se.“
Buffy: „A co teprve my.“
David: „Co jste dělali, že jste se tak lekli?“
Angel: „Já osobně spal.“
David: „Vážně?“
Buffy: „A co sis myslel?“
David: „Já mám spíš problém s tím vybuchováním.“
„Zeptej se Angie.“ Řekl Angel jakoby nic, když odcházeli a spiklenecky na něj mrkl.

Angie s Ozem pracovali v laboratoři. Mluvili spolu o vlkodlacích, nebo spíš Oz povídal a Angie ho fascinovaně poslouchala, nemohla z něj spustit oči, vypadal tak zaujatě, když jí vyprávěl o svém "druhu". Pak do místnosti vešel David.
Angie: „Ahoj bráško, co tu děláš, snad jsi mámě zase neutekl?“
David: „Ne, jsou s tátou v ložnici a povídají si.“
Oz: „To ti řekli?“
David: „Ne, slyšel jsem podivné zvuky a pak se smáli, tak jsem usoudil, že si povídají.“
Angie: „Aha, tak ven s tím, proč jsi přišel?“
David: „No, táta řekl, že za tebou mám přijít.“
Oz: „Co jsi provedl?“
David: „Byl jsem naštvaném, máchl jsem rukama a lampa udělala ‚puf‘.“
„Asi takhle?“ Zeptala se ho a rukou mávla směrem ke knížkám na stole a ty "vybuchly".
David: „Jo, tak nějak to vypadalo.“
Angie: „Klídek, Nellie se to stávalo taky, něco jako vedlejší produkt, všichni máme určité schopnosti.“
David: „Aspoň v tom nejsem sám.“
Oz: „Klídek hochu, hele co jsi slyšel o Drákulovi?“
David: „No, dost se s mámou škorpí.“
Oz: „Myslel jsem jenom z televize, filmů a tak.“
David: „Bydlí ve starém hradu a obklopuje se svými nevěstami.“
Angie: „Ano, nevěsty to je ono. Jak to s nimi je?“
„No…“ začali vzpomínat Oz i David a pátrat ve vzpomínkách, na filmy, které viděli o svém příteli s bledou pokožkou.

Naprosto vyčerpaná a příjemně otupělá ležela křížem na posteli, hlavu měla položenou Angelovi na hrudníku a zpříma mu hleděla do tváře. Střetly se tak dva pohledy, jeden jiskrně zelený, s jistou nadějí a příslibem se střetával s tmavě hnědým, temným, skrývajícím tajemství, které chtěla odhalit, protože nevěděla, že ho už dávno zná.
„Miluji tě.“ Řekla mu tiše a ochraptěle, Angel se tomu smál a políbil ji do vlasů.
„Čemu se směješ?“ Nenechala se odbít.
„Jsi tak krásná, když se snažíš popadnout dech.“
Buffy: „Tobě se to mluví, ty nedýcháš.“
Angel: „Výřečná jako obvykle, takže dech je zase v pořádku.“
Buffy: „Proč se ptáš? Stejně slyšíš tlukot mého srdce.“
Angel: „Je to zvláštní, ale zvykneš si.“
Zasněně zavřela oči a Angel ji něžně hladil po vlasech a po ramenou.

Několik dalších dní se na dlouhé hodiny zavírala Buffy s Ozem o samotě v laboratoři a sáhodlouze spolu o něčem diskutovali a vymýšleli nějaký plán, o kterém nechtěli nikomu nic říct. Ani Angel a Angelina jako protějšky tajnůstkářů neměli ani tušení, o čem se spolu baví. Nikdo nic nevěděl, kromě Buffy, Oze a Marca, který tam s nimi občas přebýval. Ale ani jeden z nich nechtěl ostatním prozradit, o co jde.
Za pár týdnů se z laboratoře ozvalo hlasité jásání. Trojice, jak je začali nazývat, na to přišla, jejich plán byl hotov. Odpoledne se všichni sešli v zasedačce vedle Buffyiny kanceláře, aby mohla Trojice vše vysvětlit. Byli tam skoro všichni, Giles, Christiana, Angie, Oz, Stan, Nicholas, Marc, Buffy, Spike i Dawn, která se už vrátila. Jediný, kdo chyběl, byl malý David, který bohužel nebyl připuštěn k rozhovorům o plánech na zničení jejich nepřítele. Hned jak se všichni usadili, vzala si Buffy slovo.

„Jak se už asi rozneslo, s Ozem a Marcem jsme rozluštili zbytek textu o Drákulovi. Bylo v něm více, než jsme mohli očekávat. Prvně shrnu, co už jsme věděli předtím. Abychom Drákulu zabili, jak se říká, úplně, musíme dodržet jistá pravidla. Musí ho zabít přemožitelka, která mu nabídla svoji krev a které on nabídl svoji, musí chtít, aby ho zabila a jako poslední, musí to být na určitém místě. První věc můžeme splnit lehce, druhá už bude horší, ale brzy na to přijdeme. Teď zpět k textu, protože v něm se ukrývalo tajemství místa, kde máme Drákulu zabít a ne jen to. Byl tam taky důvod toho všeho, který vám bohužel musíme zatajit, ale můžete si být jisti, že jsme na dobr cestě k tomu, abychom v nejbližší době Drákulu zlikvidovali. Místo, kde ho máme zabít, nebylo specificky určeno souřadnicemi, jak jsme očekávali, ale hádankou, jistým hlavolamem, který jsme také rozluštili. Jde o park na Leicester Square…“ Mluvila dlouho a už ji z toho začínala bolet hlava, když ji přerušil Stan.
Stan: „To je na druhé straně města.“
Nicholas: „Štěstí že je to v Londýně.“
Angel: „Máte to správně? Vždyť v té době tam byly jen pastviny.“
Buffy: „To se jen zdá.“
Angelina: „Mluv dál, rychle mluv dál.“
„Takže už víme kde, kdo a kdy. Zatím nám není úplně jasné jak, ale brzy na to přijdeme. Chtěla jsem vás upozornit, že pokud se to nepovede, bude to znamenat smrt pro nás pro všechny. Proto proti němu půjdu jen já, Oz a Spike. Nechci slyšet jediný protest i to, že jdeme tři je dost. Všichni ostatní budou na bezpečném místě, kde budu odlákávat pozornost od jeho armády upírů, kterou si vybudoval s Baronem. Proto potřebuji, aby Angel, Angie, Stan, Nicholas a Dawn byli připravení na tenhle střed. Giles s Marcem se postarají o Davida a o ženy. Každý má přesně stanovenou roli, a pokud neuděláte, co máte, když vám řeknu, že boj začal, bude to znamenat smrt. Neberte to jako plané výhružky, protože nejen Drákula je silný, silní jsou taky jeho upíři…“
Angel: „S tím nesouhlasím.“
Buffy: „A co s tím uděláš? Přivážeš mě doma k posteli?“
Angel: „Nenechám tě jít samotnou.“
Buffy: „Bude se mnou Spike a Oz.“
Spike: „neboj, vrátíme ti ji neporušenou.“
Angel: „Ale…“
Buffy: „Potřebuju tě, Liame, pokud nepovedeš ty, kdo půjde proti jeho armádě, nebudu se moci spolehnout na nikoho, budu tě potřebovat tam.“
Angie: „Co proti nim zmůžu já?“
Buffy: „Můžeš použít kouzlo, a kdyby bylo vše ztracené, všechny přenést do bezpečí.“
Angie: „Co bude znamenat, že je vše ztracené?“
Buffy: „Budete nad nimi ztrácet převahu a já nad Drákulou.“
Dawn: „Chceš říct, že si nejsi jistá, že ho přemůžeš?“
Buffy: „Právě teď si nejsem jistá ničím, proto potřebuji, abyste správně plnili role, které jsme vám přiřadili.“
Giles: „Proč se já starám o Davida?“
Buffy: „Protože jste moc důležitý, než abych vás nechala bojovat.“
Nicholas: „Důležitý pro co?“
Buffy: „Giles a Angie uvězní Drákulu, pokud selžu.“
Angie: „Takže si mám připravit nějaké kouzlo.“
Marc: „Ano, něco co ho uvězní do doby, než najdeme jiný způsob.“
Angie: „Na to bych potřebovala Davida a Nellie.“
Buffy: „Nepřichází v úvahu, David bude v bezpečí, co nejdál od toho všeho, nemůžu ho vystavit nebezpečí. Ale můžeš zkusit najít Nellie, mohla by nám pomoct.“
„Ne, Nellie sebou vzít nesmíš, je to boj jedné přemožitelky a ty o moc dobře víš.“ Řekl jí hlas za ní, ve kterém Buffy poznala Wesleyho, otočila se k němu a něco mu tiše řekla, pak se otočila zpět k ostatním, kteří se zdáli celým jejich pláne znepokojení.
Buffy: „Nellie tu být nemůže, je naše záloha.“
Stan: „Nedůvěřuješ jí? Je to přece přemožitelka, proti upírům svede víc, než leckdo z nás.“
Buffy: „Ne, Wesley říkal, že tu být nesmí a jeho rady se musí uposlechnout.“
Angel: „Pokud to říkal Wesley, bude to pravda, ale stejně se mi to zdá divné, nemáme v ničem jistotu.“
Angie: „Možná bych mohla zavolat Willow.“
Buffy: „Ne, musíme si vystačit my.“
Dawn: „Proč odmítáš další pomoc?“
Buffy: „Protože nechci, aby zemřeli. Nejsem si vůbec jistá, že vyhrajeme.“
Nicholas: „Do prdele.“
Stan: „Myslím, že mluvím za všechny, když říkám, že tímhle Nicholas vyjádřil to, co si myslíme všichni.“
Dawn: „Jak velká je ta jeho armáda?“
Oz: „O tom nemáme informace, ale víme, že ji shromažďuje už několik let.“
Spika: „Tak to půjde vo hubu.“
Giles: „Co tím myslíš, několik let?“
Marc: „Podle všech záznamů víme, že to celé plánuje už od doby, kdy se setkal poprvé s Buffy a ta ho zabila.“
Dawn: „To nemáme šanci.“
Buffy: „To nebude nikdo říkat. Porazili jsme to, co ještě nikdo před námi. Většina z nás přežila několikrát konec světa, tak nás jeden bledej blbec nesloží.“
Spike: „Moje slova, natrhnem mu…“
Dawn: „Tiše, Spiku.“
Spike: „Nechal jsem se unést. Brzy mu zmizí ten bezzubej úsměv.“
Oz: „V to doufáme Spiku.“
Buffy: „Takž, teď víte všechno, už před týdnem jsme začali většinu připravovat, ale teď to začne naplno. Naším jediným zájmem je zabít Drákulu a zničit jeho armádu. Je to teď naše priorita. Nic z toho, co se dnes řeklo, se nesmí dostat za tyhle dveře. Všichni se teď musí začít připravovat na boj s upíry. Uvolním vám svoji tělocvičnu a zpřístupním i tu větší pod laboratořemi…“
Dawn: „Tam nějaká je?“
Spike: „Jistě, snažila se to před námi utajit, aby ji měla pro sebe.“
Buffy: „Je příliš velká pro normální užívání. Je upravená tak, aby se v ní dal cvičit i ten nejbrutálnější boj s nepřítelem.“
Spike: „Tak to se nemůžu dočkat.“
Buffy: „Takže, všichni znají své úkoly, kdybyste měli ještě nějaké dotazy, můžete se zeptat mě, Oze, nebo Marca.“
V tu chvíli se všichni zvedli, plni smíšených pocitů, Buffy dala jistě najevo, že si není jistá, že to přežijí. Zdála se být vyvedená z míry a nejistá ve svém úkolu, protože na jejích bedrech ležela největší zodpovědnost, Drákula. V zasedačce zůstali jen Buffy, Angel, Oz a Marc. Buffy Angela požádala, aby je nechal o samotě, ten ji, ač nerad poslechl a odešel.
Oz: „Myslíš, že jsi udělala dobře, že jsi jim neřekla všechno?“
Buffy: „I tak jsem jim řekla dost.“
Marc: „Vážně si myslíš, že to nepřežiješ?“
Buffy: „V tom textu to bylo řečeno jasně.“
Oz: „Neměla bys to říct aspoň Angelovi?“
Buffy: „Ne, a vy mu to taky neřeknete. Nikdo se nesmí dozvědět, co bylo v tom textu.“
Marc: „Mrazí mě v zádech, když si uvědomím, že pokud selžeš a zemřeš, zemřeme my všichni.“
Buffy: „Proto nesmím selhat, vy musíte žít.“
Oz: „Tak to jdeme chystat…“
Buffy: „Oba mi odpřísáhněte, že o tom nikomu nepovíte.“
Marc: „Přísahám.“
Oz: „Ano…“
Buffy: „Přísahej, Ozi, NIKOMU to nesmíš říct.“
Oz: „Přísahám.“
Buffy: „Výborně, nechci je vystrašit ještě víc, než jsou teď.“

Ostatní se zatím odebrali do SSka, byli moc rozrušení na to, aby šli prostě po své práci. Všichni si tam posedali, museli si o tom všem promluvit a navzájem se uklidnit.
Stan: „Myslíte, že je to všechno pravda?“
Nicholas: „Jako to, že pokud Víla nezabije Drákulu, všichni umřeme?“
Stan: „Přesně to.“
Giles: „Jsem přesvědčen o tom, že Buffy ani v nejmenším nepřehání a ani nebezpečí nepodceňuje.“
Spike: „Něco nám zatajila.“
Giles: „Jistě k tomu měla důvod.“
Dawn: „Nelíbí se mi to, chtěla bych být s ní, už nejsem bezmocná malá holka jako předtím.“
Spike: „Mazlíčku, nezlob. Slyšela jsi, že Buffy záměrně utvořila ty skupiny takhle, kdyby si myslela, že jsi bezmocná, nechala by tě s Davidem hlídat Gilesem.“
Giles: „Díky, díky.“
Nicholas: „Slyšel jste Gilesi, nejraději by vás nechala bojovat s ostatními, ale potřebuje vás, kdyby selhala, a proto vás nechala hlídat Christianu a Davida.“
Spike: „Mě přijde hlavně divný, že nedovolila, abychom sehnali Willow, Alexe a Nellie.“
Stan: „Pokud jsem něco zjistil, za tu dobu v poušti, tak to, že bezmezně důvěřuje úsudku toho Wesleyho, ať je to kdokoli.“
Giles: „Wesley byl opravdu neobyčejně inteligentní a bystrý člověk.“
Dawn: „Nechci to říkat, ale mám strach.“
Nicholas: „To my všichni, Dawn, dokonce i Buffy, ale nechtěla to přiznat, abychom si mohli být jistí aspoň jí.“
Dawn: „Ne Nicholasi, ona nikdy nemá strach. Viděla jsem ji stát zpříma proti Prvnímu, který byl horším protivníkem.“
Giles: „Jenže teď se změnila situace, teď má zodpovědnost nejen za sebe, ale i za děti.“
Angie: „Přeháníte Gilesi, máma ví, že se o sebe s Nellie postaráme.“
Giles: „Vy ano, ale David ne. Chce ho chránit, ale taky nás všechny, protože nás miluje jako svoje děti. Bojí se, že zemřeme a nejvíc se bojí, že zemře on.“
Všichni v tu chvíli věděli, kdo je ten "on", o kterém Giles mluví a nikdo jí v tu chvíli nezazlíval, že je sobecká a myslí hlavně na svoji lásku.
Spike: „Říkejte si, co chcete lidi, ale ještě se nenašel nikdo, kdo by naši přemožitelku dokázal přemoci.“
Dawn: „Kromě něho.“
Spike: „Samozřejmě, lidi já si myslím, že to vyhrajeme.“
Giles: „Chtěl bych mít tvůj optimismus Spiku, ale myslím si, že to že je Angel proti armádě a ne s ní proti Drákulovi není jen tak, jak to říkala. Jak se nám snažila namluvit. Myslím si, že ho tím chtěla uchránit pohledu na něco, co by ho mohlo zlomit.“
Dawn: „Co tím myslíte, Gilesi, bojím se vás.“
Giles: „Nevím, o co tu jde, ale myslím, že si Spika a Oze nevybrala jen tak.“
Spike: „Babský povídačky Gilesi, moc nad tím přemýšlíte a vymýšlíte blbosti.“
Giles: „Co prosím?“
Spike: „Omluvte mi moji drzost Gilesi, ale musím to říct. Děláte z komára velblouda, bude to v pohodě, přemožitelka to zvládne a Angel je tam kde je jenom proto, že potřebuje proti armádě někoho, komu bezmezně důvěřuje.“
Dawn: „Proč by to nemohl být někdo jiný?“
Spike: „Protože jemu důvěřuje nejvíc. Stejně jakoby si vybrala Angie Oze, tak si vybrala Buffy Angela. Protože jsou obě stejné.“
Angie: „To co říká Spike má logiku.“
Nicholas: „Ale to co říká Giles taky.“
Spike: „Malujete čerta na zeď. Jestli si Buffy myslí, že to zvládneme, zvládneme to.“
Nicholas: „Jenže ona si tím jistá nebyla.“
Spike: „Ale já si jsem jistý jí. Viděl jsem ji bojovat proti různým protivníkům. Dokázala zabít i Angela, kterého hrozně milovala, proč by nedokázala zabít Drákulu, kterého hrozně nenávidí. Podle toho, co tu říkáte, to vypadá, že jí nevěříte.“
Stan: „Já ano.“
Angie: „Já taky, lidi, já to viděla, viděla jsem celou její osobnost, a jestli je někdo, kdo dokáže Drákulu zabít, tak je to ona.“
Nikdo na to nic neřekl, všem bylo úplně jasné, že má Angie pravdu.

Za několik dní už měli všechno připravené, Buffy už věděla, jak se Drákuly zbaví. Ráno Buffy ležela vyčerpaná na posteli vedle Angela.
Angel: „Co se s tebou děje, miláčku? Dneska jsi byla jiná, bylo to jiné, jakoby to bylo naposled.“
Buffy: „Dneska večer to začne.“
Angel: „Tak teď to chápu, tedy část.“
Buffy: „Ať se stane cokoli, musíš přežít a postarat se o děti a o všechny tady.“
Angel: „Mluvíš, jakoby se ti mělo něco stát.“
Buffy: „Ne, ale stejně mi to slib.“
Angel: „Dobře.“
„Děkuju.“ Zašeptala, stulila se mu v náručí a ve vteřině usnula.

Všichni ostatní se pečlivě celou dobu připravovali na ten střed. Dalo se říct, že byli připravení na všechno, ale stejně si nedokázali představit, co je čeká. Angie si připravila kouzlo pro Drákulu, kdyby Buffy selhala, ostatní si pilovali své bojové schopnosti a Giles se snažil zútulnit místo, kde budou mezitím, co budou ostatní bojovat. David vzpomínal na to, co mu řekla o boji matka, když za ním před pár dny přišla.
Seděl u stolu a snažil se vyluštit hlavolam od Angie, když přišla, docela ho tím překvapila.
Buffy: „Ahoj Davie.“
David: „Nečekal jsem tě.“
Buffy: „Musím ti něco říct.“
David: „Já vím, tak ven s tím, já to zvládnu.“
Buffy: „Určitě ti neušlo, že teď střádáme plány proti Drákulovi.“
David: „Ano, zdá se vám velmi silný a nebezpečný.“
Buffy: „Brzy proti němu půjdeme.“
David: „Budeš na to sama.“ Buffy: „Davide, nejsem si jistá, jak to dopadne, Davide, hlavně se musíš o sebe postarat. Poslouchej, co ti ostatní budou říkat.“
David: „Zase mě opustíš?“
Buffy: „Nikdy tě neopustím, Davie, budu vždycky s tebou, ale víš, že není jiná možnost.“
David: „Vím a štve mě to.“
Buffy: „Promiň Davie, ale vrzy se všechno změní, ustálí. Přestěhujeme se a tohle všechno necháme za sebou.“
David: „Slibuješ?“
Buffy: „Udělám pro to všechno, čertíku.“
Potom ji objal, skoro cítil, jak se jí v očích objevily slzy.

Nellie se ráno vzbudila nervózní. Nevěděla proč, ale jakoby se mělo něco stát. Rychle vstala a přeběhla pokoj. Zvedla telefon a vytočila číslo, které chtěla už tolikrát.
„Právě vám nemůžu zvednout telefon, po zaznění tónu mi můžete nechat vzkaz.“ Ozval se z telefonu hlas, jeho hlas. Skoro ji dojalo, že ho zase po té době slyší. V tu chvíli se ozvalo pípnutí a ona vůbec nevěděla, co má říct.
„Tady je Nellie, je to důležité, Nicholasi prosím, hned jak budeš moci, zavolej mi na tohle číslo. Je to opravdu důležité, díky.“ Vykoktala ze sebe a stálo ji to hodně sil. Pak telefon položila a nervózně začala chodit po místnosti. Potom si uvědomila, že se ještě neoblékla, šla ke skříni a vytáhla nějaké kalhoty a tričko, v tom zazvonil telefon. Jako šílená se na něj vrhla.
„Prosím?“ Řekla do telefonu, když se nikdo neozýval.
„Nellie, jsi to ty?“ Zeptal se Nicholas nervózně, stále ještě nedokázal uvěřit, že mu zavolala.
Nellie: „Ano, jsem to já. Děkuji, že jsi zavolal.“
Nicholas: „Ano, promiň, že jsem to nebral, byl jsem na poradě.“
Nellie: „Nicholasi řekni, co se děje?“
Nicholas: „Někdo ti něco říkal?“
Nellie: „Ne, ale cítím, že se něco stane. Asi jsem divná.“
Nicholas: „Ne, svým způsobem máš pravdu.“
Nellie: „Neměla bych přijet?“
Nicholas: „Ne, tvoje máma to zvládne, říkala, že tě něco čeká tam, kde jsi.“
Nellie: „Kdyby se něco stalo, viď že mi zavoláš?“
Nicholas: „Samozřejmě.“
Nellie: „Díky, dej na sebe pozor.“
Nicholas: „Dobře, ty taky, nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo.“
Nellie: „Nápodobně.“
Pak oba telefon položili a bylo jim jasné, že tímhle rozhovorem si byli nějak blíž. Taky dali oba najevo, že si nejsou lhostejní, jak si mysleli. To je oba zahřálo u srdce.

Po poledni se všichni sešli v SSku, tentokrát raději tam, než v zasedačce, což bylo moc formální. Všichni se rozsadili ve volných křeslech a Buffy s Angelem a Angie s Ozem si sedli na sedačky.
Buffy: „Takže je to tady drazí moji, jak to vypadá?“
Angel: „Moje skupina je na všechno připravená.“
Giles: „My jsme taky hotoví.“
Buffy: „Děkuju, takže všechno je připravené a chybí nám jen Drákula.“
Spike: „Jsi si jistá tím, co chceš udělat?“
Buffy: „Asi ano.“
Stan: „Neznělo to moc přesvědčivě.“
Buffy: „Ne, lidi zvládneme to, slíbila jsem to Davidovi.“
Giles: „Tak jo, uděláme pro to všechno.“
Buffy: „Gilesi, vy se jděte připravit, Davidovi jsem sbalila pár věcí, ten už čeká. Ty a Christiana ho prosím jen vezměte. Všechno jsem pro vás připravila.“
Giles: „Dobře, budu ti volat na mobil.“
Buffy: „Skvěle, mě, nebo spíš Angelovi.“
Christiana, Giles i Marc vstali a se všemi se objali. Buffy vstala taky, že se ještě musí rozloučit s Davidem.
Spike: „Tak tohle je fakt hnusný.“
Angie: „My se s Daviem už loučili ráno, dvakrát.“
Angel: „Buffy to asi nestačí, nechce se jí ho zase nechat samotného.“
Dawn: „Není to přece na dlouho.“

Buffy dorazila k Davidovi. Seděl na posteli, před sebou měl sbalenou tašku. Buffy hned jak vešla, objala ho, že ho málem zadusila.
David: „Nic se mi nestane mami, slib mi to stejné prosím.“
Buffy: „Nemůžu ti to slíbit čertíku. Musím udělat všechno, aby Drákula umřel, i kdyby mě měl vzít sebou do pekla, udělám pro to všechno.“
David: „Prosím, že se vrátíš?“
Buffy: „Doufám.“
David: „Hlavně využij jeho slabiny.“
Buffy: „Co to je?“
David: „Lidskost.“
Překvapeně se na něj podívala a znovu ho objala. Pak přišel Giles s Christianou, objala i je.
„Postarej se mi o Davida Gilesi, je to tvůj skoro vnuk.“ Zapřísahala Buffy Gilese.
Giles: „Ty se postarej o sebe, dceruško.“
Christiana: „Prosím Buffy, zbytečně neriskuj, bude jiná možnost ho zabít. Máš tady děti a Angela.“
Buffy: „Dobře, hlavně se mi postarejte o ďáblíka.“

Když se Buffy vrátila, byli všichni v SSku zamlklí.
Buffy: „Takže, hodinu před setměním se sejdeme v recepci, pak se rozejdeme.“
Nicholas: „Jak poznám hodinu před setměním?“
Buffy: „Máš nejlepší hodiny.“
Spike: „Jo, Angel ti řekne, kdy máš přijít.“
Stan: „Dobře, teď se rozejdeme že?“
„Prosím, chci, abys mě ještě jednou objal, než se rozejdeme.“ Prosila Buffy tiše Angela, když se k němu naklonila. Byl by přísahal, že se jí v očích zaleskly slzy. Vstal, otočil se k ní, vzal ji do náručí a ona mu dala ruce kolem krku, beze slova odešli.
Stan: „Hrozný pohled, jak se spolu loučí.“
Nicholas: „Já, musím si jít zavolat.“
Všichni se rozešli, každý na jinou stranu, tedy ne doslova.

Vešel do ložnice, ještě ji držel v náručí, celou tu dobu ji nesl. Pak ji položil na postel. Teď už nemohla zapřít, že se jí draly slzy do očí. Lehl si vedle ní a rukou jí přejel po zádech. Na to jí položil ruku na krk, z toho jí přejel k límci a z něj na zapínání košile, kde zkušenými prsty rozepínal drobounké knoflíčky. Ani se nepohnula, jen mu položila ruku na hrudník.

Angie s Ozem seděli v laboratoři a procházeli zbytky plánu, nemohli se ale ani na chvíli soustředit, mysleli na to, že budou rozděleni a že možná jeden z nich umře.
Oz: „Nikdy, slyšíš, nikdy mi nesmíš odejít.“
Angie: „Neboj, neodejdu. Nemůžu, protož bych tě ztratila.“
Oz: „Miluji tě.“
Angie: „Já tebe taky. Prosím, až se vezmeme, mohli bychom se odstěhovat do dimenze Rady?“
Oz: „Ale co rodiče? Co bráška?“
Angie: „Bude to jednodušší, mohli bychom tu trávit víc času.“
Oz: „Jak si přeješ, miláčku.“
Giles s Christianou seděli v obýváku bytu firmy, který jim zařídila Buffy po dobu boje. Marc s Davidem seděli v jedné z ložnic na posteli.
Marc: „Tak co Davie, zabalila ti matka něco, čím bychom se zabavili?“
David: „Jo, ten hlavolam.“
Marc: „No Davide, myslím, že ho jen tak nevyluštíš.“
David: „Když ho vytvořila kouzly Angie tak ano.“
Marc: „Tak co budeme dělat?“
David: „Neuraz se prosím, Markie, ale teď nemám náladu na hraní.“
Marc: „Jo, chápu to, Davide.“
David: „Víš, když se semnou loučila, cítil jsem něco divného, takové vnitřní smíření. Víš, jakoby čekala, že zemře a nebránila se tomu.“
Marc: „Opravdu?“
David: „A ty víš proč, Markie, jsi její přítel, ty víš proč.“
Marc: „Je mi líto, Davide…“
David: „Nemůžu to teď nikomu říct a ty to víš, prosím řekni mi to, je to moje matka.“
Marc: „V tom textu bylo víc, než jen to místo. Bylo tam, i co se stane při tom boji.“
David: „Bylo to proroctví?“
Marc: „Ano, měla ho zabít přemožitelka, ale měla přitom přinést oběť.“
David: „Má zemřít.“
Marc: „Tak jsme to vyvodili.“
David: „Ale nemusí to tak být.“
Marc: „Doufejme. Víš, jak to bylo s Pánem, zemřela.“
David: „Ukazoval jsem ti ten hlavolam?“
Marc byl v tu chvíli rád, že David záměrně změnil téma rozhovoru, protože si nepřipadal příliš povolaný, aby mu tohle vysvětloval.

Všichni se sešli podle úmluvy hodinu před setměním v recepci. Oz a Angie se naposledy objali, stejně jako Buffy a Angel, vlastně všichni se tu objali, ale nikdo tak intensivně jako Buffy a Angel, protože jakoby cítili, že se dneškem něco změní. Potom se od celé společnosti odpoutali Buffy, Oz a Spike, ti jeli na jednu stranu a zbytek jel na druhou stranu města. Vlastně ani nevěděli, kam jedou. Celé jim to připadalo uspěchané a neuspořádané. Najednou se auto zastavilo před velkou továrnou, ve které mohla být celá Drákulova armáda.

Nicholas: „Proč zastavuješ?“
Stan: „Já? Celou dobu šlapu na plyn.“
Angie: „Promiňte, ale tady v tom místě cítím přemíru magie, bude to tady.“
Stan: „Příště mě upozorni, až budeš zastavovat auto.“
Angie: „Promiň, Stane.“
Angel: „Nehádejte se, jdeme. Angelino dej Buffy vědět, že jsme na místě a čekáme na její znamení.“
Dawn: „Co teď?“
Angel: „Teď budeme čekat.“
Všichni pozvedli obočí překvapením, ale neodvažovali se upírovi vzdorovat. Pohodlně se usadili a začali si tiše povídat, protože tu takhle mohli čekat v klidu i několik hodin.

Když Buffy se Spikem a Ozem přijížděli k parkům, slyšela Buffy hlas Angeliny, který ji upozorňoval, že čekají jen na její pokyn.
„Sakra, nesnáším, když mi lezeš do hlavy. Pak dám vědět.“ Okřikla dceru Buffy a tvářila se naštvaně.
Oz: „Jsou na místě?“
Buffy: „Všechno jde podle plánu.“
Spike: „Jo? A jaký je plán?“
Oz: „Nechat Buffy, aby Drákulu ukecala.“
Spike: „To je sebevražda.“
Buffy: „Já vím.“
Spike: „Tak to se mám na co těšit.“
Oz: „Dá se to tak říct. Buffy, jaké je přesně to místo?“
Buffy: „Bude to budova, velká stará budova, jistě ji na první pohled poznáme.“
„Fuj, myslím že jsme to našli.“ Vzpamatoval se z leknutí Spike a ukázal na středně velkou budovu před nimi. Vypadala jako popsaná černým uhlem. Slova byly v neznámém jazyce a mezi nimi se objevovaly klasické symboly jako kříž, pentagram, obrácený pentagram a několikrát se objevovala i podivná hlava se třemi obličeji.
Oz: „Neobvyklá výzdoba.“
Buffy: „Pochybuji, že je to tu vždy.“
Spike: „To chceš říct, že Drákula…. Tak to nám přej štěstí.“
Oz: „Správně vyjádřeno bratře, tak jak se to říká? Vstříc osudu?“
Buffy: „To není moc dobře řečeno Ozi, řekla bych, že spíš Drákula jde vstříc osudu. Jeho osud…“
Spike: „Je, že ho zabiješ.“
Buffy: „Mimo jiné.“
To už trojice vystupovala z auta, protože jejich zubatý přítel už čekal. Tak přemožitelka v doprovodu upíra a vlkodlaka vešla vstříc snad nejslavnějšímu upírovi tehdejší doby, hraběti Drákulovi. Jen se přiblížili k budově, nedalo jim, aby si nevzpomněli na modlitbičky z dětství a právě v tu nevhodnou chvíli se před nimi otevřely dveře. Neviděli nikoho, kdo jim otevřel, tak vstoupili do té tmy a nevěděli, co je čeká.

Překvapil je interiér pokoje. Takový by spíš odhadovali do nějakého starého hradu, třeba toho, ve kterém se hrabě objevoval. Jen vešli doprostřed místnosti, vzplály všechny pochodně na stěnách a osvítili tak pochmurné vybavení pokoje. Jen se stihli rozhlédnout, otevřeli se dveře, které byly přesně naproti vchodu, a vyšel z nich Drákula. Vysoký muž s bledou pokožkou oděný v dlouhém černém plášti. Všichni tři k němu upřeli pohledy a v tu chvíli nevěděli, jak se zachovat. Pak naštěstí Drákula promluvil a všem bylo jasné, že se pro začátek návštěva povede v mezích slušnosti, tedy pokud to jde mezi upírem a přemožitelkou.

Drákula: „Vítám vás ve svém skromném příbytku.“
Buffy: „Minule jsi měl hrad.“
Drákula: „Byla jiná doba.“
Buffy: „To znamená, že jsi opustil Transylvánii?“
Drákula: „Přijel jsem si pro tebe.“
Buffy: „Jak milé, ale myslím, že ses nemusel namáhat.“
Oz: „Mimochodem, působivé ozdobení exteriérů.“
Drákula: „Oh, vlkodlak. Toho sis přivedla na svoji ochranu? Nebo aby mě zabil?“
Oz: „To ještě uvidíme, třeba obojí.“
Drákula: „Oh a vypadá to, že sis přivedla i ochočeného upíra, kde máš Angela?“
Buffy: „Do našich rodinných poměrů ti nic není.“
Drákula: „Stejně patříš jen mě.“
Buffy: „To jich říkalo…a nikomu z nich jsem nepatřila.“
Drákula: „Vždyť ty to musíš cítit, to pouto mezi upírem a přemožitelkou.“
Buffy: „To máš pravdu, to pouto tu je.“
Drákula: „Takže připouštíš, že ke mně patříš?“
Buffy: „Ne, ty nejsi můj upír a já nejsem tvá přemožitelka.“
Drákula: „Oh, tvůj upír je ten slaboch s duší, co?“
Buffy: „Když to chceš vědět tak ano. Ale i ty jsi měl svoji přemožitelku, ale nejsem to já.“
Drákula: „Jsi zábavná, děvenko.“
Buffy: „Jsi si tím jistý?“
Drákula: „Mohl bych s tebou konverzovat hodiny, ale počkat… budeme na to mít věčnost.“
Buffy: „Zatím se snaž využít těch pár hodin, co ti zbývá do smrti, abys mě o tom přesvědčil.“
Drákula: „Nemůžeš mě zabít.“
Buffy: „Už dvakrát jsem to udělala.“
Drákula: „A neúspěšně jak vidíš.“
Buffy: „Klidně strávím zbytek života tím, že tě budu pořád dokola zabíjet, ale jednou se mi to podaří, přísahám, že si nedám pokoj, dokud svět nezbavím tvé obtěžující existence.“
Drákula: „Třeba si to časem rozmyslíš.“
Buffy: „Taková přísaha se neporušuje.“
Drákula: „Jsem špatný hostitel, ani jsem ti nenabídl místo. Posaď se.“

Vstřícným gestem jí nabídl, aby se posadila na nějakou z pohovek. Posadila se a proti ní Drákula, dlouho vedli souboj pohledů, ani jeden nechtěl ustoupit, přerušit oční kontakt a dát najevo strach, nebo nějakou slabinu. Oz si v tu chvíli pomyslel, že tohle bude opravdu rovnocenný souboj a věděl, že pokud Buffy přísahala, že si nedá pokoj, dokud ho nezabije, mluvila pravdu.
Drákula: „Smím ti něco nabídnout na posilněnou?“
Buffy: „Díky, ale krví se mi příliš nezavděčíš.“
Drákula: „Dobře, můžeš se stavit do odmítavého postoje, ale změníš názor.“
Buffy: „Kde bereš tu jistotu?“
Drákula: „Viděl jsem už mnoho přemožitelek, ale žádná nebyla jako ty. Jsi opravdu specifický exemplář. Ty stojíš za to, aby tě uchovali do dalších dob.“
Buffy: „Copak jsem váza?“
Drákula: „Ta se ti ve vzácnosti nemůže rovnat, drahoušku.“
Buffy: „Snad bys mě nechtěl vystavit za sklem?“
Drákula: „Ne, jsi příliš vzácná i na to, aby se na tebe prášilo, tebe musí ukázat světu.“
Buffy: „Dobře, budu dělat představení, přemožitelka dává upírům na frak.“
Drákula: „Proč jsi si stále tak jistá svojí úlohou přemožitelky?“
Buffy: „Protože jí jsem, celý život jsem byla.“
Drákula: „Nikdy jsi nezatoužila být zlá?“
Buffy: „Zlá?“
Drákula: „Dělat něco špatného, nebo aspoň nedělat stále jen dobré věci?“
Buffy: „Proč?“
Drákula: „Být dobrý je únavné.“
Buffy: „Být zlý ještě víc.“
Drákula: „Zabít člověka je nádherný pocit, který tě povznese nad ostatní. Zničit jen jedinou lidskou duši je lepší než stokrát zničit svět, protože tam to vnímáš masově.“
Buffy: „A víš, jaký pocit je, když zachráníš miliony životů?“
Drákula: „Přičemž ti za to nikdo není vděčný.“
Buffy: „Proč taky? Nepotřebuji to vystavovat na obdiv.“
Drákula: „Jak říkám, být dobrým musí být únavné.“
Buffy: „Tahle diskuse nemá konce.“
Drákula: „Ale uznej, že má. Sama cítíš rozkoš ze zabíjení. Řekni, že pokaždé, když zabiješ upíra, zatoužíš si to zopakovat, znovu zabíjet, jen pro ten pocit ze zabíjení.“
Buffy: „Zabíjím ty špatné, já jsem ta hodná.“
Drákula: „To jsme tu už měli. Ty jsi taky zabiják, stejně jako upíři, akorát tomu říkáš „Ušlechtilé cíle“ Je to tak, ne?“
Buffy: „Ne, znovu jsme u toho, že já jsem ta hodná a ty ten zlý. Kdo tu pije krev a vraždí kvůli ní lidi.“
Drákula: „Je to potrava, vy taky zabíjíte drůbež a hovězí kvůli potravě.“
Buffy: „Ale to jsou zvířata, nemají duši jako lidé.“
Drákula: „Jak to můžeš vědět? Mluvila jsi s nimi?“
Buffy: „Nechtěj mě rozesmát.“
Drákula: „Když ty se snažíš všechno vidět jen z toho svého pohledu. Zkus se podívat na svět z pohledu upíra. Všude vidíš krev, někdo zabíjí pro potěšení, někdo pro přežití. Stejné je to s lidmi. Kdo zabíjí pro potěšení a někdo z potřeby.“
Buffy: „Jenže vy nejste lidé, vy jste démoni.“
Drákula: „Démony máš raději než lidi, ty to víš, přiznej si to.“
Buffy: „V mnohém jsou lepší než lidé.“
Drákula: „Máme tu obrat, drazí přátelé.“
Buffy: „Překrucuješ, co říkám, a nutíš mě říkat, co nechci.“
Drákula: „A víš, co chceš?“
Buffy: „Zabít tě.“
Drákula: „Tak to udělej…ještě ne, není vhodný čas.“
Buffy: „Bojíš se smrti?“
Drákula: „Každý se bojí smrti.“
Buffy: „Já ne a v tom se lišíme. Protože mě čeká ráj a tebe peklo. Já v pekle byla, věř mi, není to pěknej zážitek.“
Drákula: „Mýlíš se, my se nelišíme, jsme stejní. Oba stejně temní.“
Buffy: „To už jsi mi chtěl nakecat, a jak to dopadlo.“
Drákula: „Pokud vím, nechala jsi mě, abych se napil tvé krve.“
Buffy: „Stejně ti nepatřím.“
Drákula: „Takže tě tvůj myšáček zpravil o nepsaných zákonech.“
Buffy: „Sám jsi to zapříčinil, kvůli tobě se napil mojí krve.“
Drákula: „To vyvozuješ správně drahoušku, ale ne proto, aby tě zabil, ale ty abys věděla jaké to je, když tě potřebuje. Jaké to je vědět, že někomu patříš.“
Buffy: „Myslím, že ten zážitek přeceňuješ.“
Drákula: „Ne, ty to na mě hraješ. Cítím, jak tě vzrušuje…… když se tak na vás dva dívám.“
Buffy: „Co tím chceš říct?“
Drákula: „Viděl jsem vás…“
Buffy: „To je oplzlý.

Oz i Spike je pozorovali a celou dobu pozorně poslouchali, teď oba nevěřícně vrtěli hlavou.
Drákula: „Není to oplzlé, jak ty říkáš. Chtěl jsem tě poznat.“
Buffy: „Tím, že mě budeš pozorovat v tak nevhodných chvílích?“
Drákula: „Právě v těch se chováš přirozeně.“
Buffy: „Tahle debata se mi už moc nezamlouvá.“
Drákula: „Ne, byla jsi tak přirozená. Ukázala jsi svoji temnotu.“
Buffy: „Ano, ale ne s tebou.“
Drákula: „To snad, jen počkej, až poznáš toho, kdo je pro tebe opravdu stvořený.“
Buffy: „Jenže pro mě je to on, ty to nechápeš, ale já nejsem ta přemožitelka, která ti patří. Ta už dávno umřela. Nejsem to já, byla to ona.“
Drákula: „Jak to všechno víš?“
Buffy: „Trochu jsem studovala.“
Drákula: „Jsi opravdu výjimečná.“
Buffy: „Ale patřím jemu.“
Drákula: „Možná si to myslíš ty, ale jsi pro něj příliš vzácná.“
Buffy: „Ne, on je ten pravý.“
Drákula: „Já vím.“
Buffy: „Cože?“
Drákula: „Vím, že to tak je, chtěl jsem se o tom jen přesvědčit.“
Buffy: „Kdo je tu teď dobrý a kdo zlý?“
Drákula: „V tuhle chvíli to není příliš jasné. Smím ti něco ukázat?“
Buffy jako u vytržení, jako v transu hleděla jen jemu do očí, ani se neohlédla na přátele a podala ruku Drákulovi. V tu chvíli, kdy se jejich ruce setkaly, oba zmizeli, nezbylo po nich ani stopy a ani po budově, ve které byli. Najednou stáli uprostřed parčíku a kolem nebylo nic.
Spike: „Sakra, co teď budeme dělat?“
Oz: „Myslím, že bychom měli zavolat Angelovi.“
Spike: „Já nemám telefon.“
Oz: „Já mám Angie.“
Spike jen pokývnul hlavou a zamumlal si něco o bláznovství a čekal, až se Oz s Angie spojí.

Angel se svojí partou neúnavně bojoval už druhou hodinu proti nekončící armádě upírů. Ani jedna známka během celého boje, že by se něco pohnulo v záležitosti s Drákulou. Pak do něj Angie zezadu vrazila, rychle se k ní otočil, chytala se za hlavu na znamení, že se potřebuje spojit s někým telepatií. Kývnul, že ji bude po tu dobu krýt, mohli si to dovolit, protože si stále, ač kupodivu zanechávali nad Drákulovou armádou náskok. Nechala ho v očekávání jen pár minut, když se k němu otočila, měla spokojený, ale i znepokojený výraz ve tváři.
Angel: „Co se tam stalo?“
Angie: „Drákula žije.“
„A Buffy?“ Zeptal se jí a ta slova mu málem uvízla v krku.
Angie: „Zmizela, s ním.“
Angel: „Co to znamená?“
Angie: „Já… nevím.“
Angel: „Co budeme dělat?“
Angie: „Teď se zbavíme té armády a pak se sejdeme s Ozem a Spikem.“
Angel: „Proč jsi je nezlikvidovala hned?“
Angie: „Vyrušilo by to Drákulu.“
Angel: „Tak do toho…“
„Světlo, temnota, mlha, měsíc, slunce. Všichni se spojte, živly stůjte při mně, prosím, duchu světla, vyslyš mě.“ Řekla Angelina tiše zaklínadlo a pak se jí v rukách objevilo malé světýlko. Zamířila rukama na prvního upíra před sebou a vyslala k němu světýlko. To ho zničilo, na prach. Potom dala ruce znovu k sobě a světýlko jí mezi nimi uvízlo.
„Angele, skryj se.“ Varoval ho hlas v hlavě, který bezpochyby patřil Angie. Raději ji poslechl a ve chvíli, kdy se skryl z dosahu, rozlétlo se všude kolem něj oranžové světlo. Pohlédl směrem k Angie, držela ruce natáhnuté před sebou a ovládala světýlko, které rychle a systematicky likvidovala všechny přítomné upíry. Najednou otevřela oči a rychle stiskla ruce, až tleskla. Světýlko zmizelo a všude kolem zavládla znovu temnota.
Nicholas: „Působivé, nešlo to hned?“
Angie: „Bohužel, Nicky.“
Angel: „Je někdo zraněný?“
Dawn: „Stan má jednu řeznou ránu.“
Stan: „Nic to není, Víla mi to hned spraví.“
Angel: „Doufejme. Angie, můžeš mě přenést k Ozovi a Spikovi?“
Angie: „Dobře, půjdeme k nim oba. Zbytek jděte domů.“
Nicholas: Ještě to neskončilo?“
Angie: „Teprve to začalo.“
V tu chvíli se Angie chytla Angela za ruku, mrkla a oba zmizeli.
Nicholas: „Teď se musíme dostat zpátky.“
Dawn: „To nebude problém.“

Angie se přemístila těsně vedle stojící dvojice. Oba se jí pořádně lekli, když se tam čarodějka zjevila. Pak ji Oz objal, šťastný, že je živá a zdravá.
Angel: „Co se stalo s Buffy?“
Spike: „No, mluvili spolu a pak to vypadalo, že nadešla ta chvíle, ale najednou se jí zeptal, jestli jí může něco ukázat a oba zmizeli.“
Angel: „Jak jsi to mohl dopustit? Měl ses o ni postarat.“
Angie: „Klid, všechno bude v pořádku, pokud jde jen o tohle.“
Angel: „To si děláš legraci.“
Angie: „Ani v nejmenším, myslím, že se můžeme vrátit.“
Angel: „To přece…“
Nestihl to doříct, protože mu kouzlem zalepila pusu, výhružně k ní ukázal prstem a mumlal něco, co mohlo znamenat, že z toho vyvodí důsledky. Angie naznačila, že je jí to celkem jedno, máchla rukou a celou čtveřici přenesla domů.

Potom co se vrátili, ocitla se na hřbitově, nepromluvila ani slovo o tom, co jí ukázal a ani on. Stáli proti sobě a bála se promluvit.
Drákula: „Ukázal jsem ti, co jsem chtěl.“
Buffy: „Teď tě musím zabít.“
Drákula: „Já vím, ale věz, že na tebe čekají i horší nepřátelé, než jsem já.“
Buffy: „Vypořádám se s nimi.“
Drákula: „O tom nepochybuji.“
Buffy: „Musíme být tam.“
V tu chvíli se proměnil v mlhu a ji vzal sebou, ve chvilce se oba ocitli v parku, tam kde ho měla zabít.
Drákula: „Do toho, snad by ses nebála mě zabít?“
Buffy: „Musím to udělat.“
Drákula: „Já vím a taky chci, abys to byla ty.“
Buffy: „Proč?“
Drákula: „Být přemožen tebou není projev slabosti.“
Buffy vytáhla kolík a jednoduchým naučeným pohybem ho zabodla rovnou tam, kde kdysi hraběti tlouklo srdce. Ten se ve chvíli proměnil v prach.
„Promiň.“ Zašeptala, dala si kolík zpět do bundy a otočila se k odchodu. Jen se otočila, zavál vítr a hromádku prachu roznesl.

Vrátila se až skoro ráno, šla rovnou do ložnice a výslovně žádala Nikolu i Eve, aby ji nikdo nerušil. Nikdo v bytě nebyl, byla za to ráda a tak vplula rovnou do koupelny a následně do postele. Připadalo jí, že prospala celý den i noc, když ucítila na tváři jemný dotek, který ji probudil.
„Promiň, vypadala jsi tak neskutečně krásně, musel jsem se tě dotknout, abych uvěřil, že jsi skutečná.“ Omlouval se jí tiše Angel, když se nad ni skláněl.
Buffy: „Jak jste dopadli?“
Angel: „Šlo nám to dobře, celou dobu jsme nad nimi měli převahu.“
Buffy: „Bojoval jsi úžasně.“
Angel: „O čem to mluvíš?“
Buffy: „Viděla jsem tě. Bojoval jsi skvěle.“
„A víš proč?“ Zeptal se, a když viděl, že záporně kývla hlavou, pokračoval: „Protože jsem věděl, že jsi nablízku.“
Buffy: „Nějaká zranění?“
Angel: „Ano, Stan má řeznou ránu.“
Buffy: „Ošetřili jste to?“
Angel: „Chce jen tebe.“
Buffy: „Jako malý kluk, měli jste mě vzbudit. Půjdu se na něj podívat, ty zatím všechny shromáždi v SSku. Vrátil se už Giles?“
Angel: „Ne, ale mají se vrátit každou chvíli.“
Buffy: „Ať jdou rovnou do SSka, kde je Stan?“
Angel: „U sebe v bytě.“
Kývla, vstala a pozorovala vlastní nohy, připadaly jí příliš křehké na to, aby unesla celou tu tíhu. Pak ale vykročila, musela se postarat o Stana, byla to její povinnost. Ještě potom co odešla, se za ní Angel díval. Zdála se mu jiná, jako vyměněná. Jakoby jí Drákula přidal na bedra další zodpovědnost, další úkol. Skoro mu připadalo, že se pod tou tíhou hrbí. Ale to se mu jen zdálo, šla svěže a vzpřímeně jako vždy.

Vešla do Stanova bytu, ten ležel na posteli a u něj seděl Nicholas a snažil se s ním mluvit. Jen co Stan uviděl Buffy, jakoby se mu očka rozsvítila.
Buffy: „Co mi to tady vyvádíš, Stane? To se o tebe nemohla postarat Angelina?“
Stan: „To víš, Vílo, kdo okusí tvého léčivého doteku, nepřeje si jiného.“
Buffy: „Tak to promiň, Angel mě nechal spát.“
Nicholas: „Ty jsi přece přednější.“
Buffy: „Tak mi to ukaž, Včeličko.“
Stan hodil nabručený a odmítavý pohled.
„Nepřišla jsem, abych si s tebou jen povídala, tak mi to ukaž.“ Skoro to na něj křikla, čehož se lekl a taky mu u toho násilím vyhrnula tričko, čímž odhalila tržnou ránu na jeho boku.
„Není to hluboké, brzy to bude zacelené, nebudu to sešívat, jen to vyčistím.“ Vypadalo to, že mluví se sebou, protože k nim ani nevzhlédla a zůstala skloněná. Brala si od Nicholase tampóny na vyčištění a dál neřekla ani slovo. Vypadalo to, jakoby ani nevnímala, že na ni mluví. Když byla rána vyčištěná, vstala a řekla jim, že by s nimi ráda mluvila v SSku, ať Nicholas Stanovi pomůže.
„Je to důležité, prosím.“ Vzhlédla k nim úpěnlivě, že se skoro ani neodvažovali jí odporovat.

Do hodiny už byli všichni v SSku, chyběl jen Giles a jeho skupina. Jako poslední přišla Buffy a nesla nějakou knihu. Tiše je pozdravila a sedla si vedle Angela. Otočila se k němu, upřeně mu pohlédla do očí a ruku mu položila jemně na obličej. Prvně se ani nepohnul, aby to souznění neporušil. Pomalu zvedl ruku a položil ji na tu její. Vzal její ruku do dlaní, přiblížil si ji k ústům a jemně ji políbil. Pak se odtáhla a pevně stiskla knihu.
Buffy: „Takže, teď mi prosím řekněte, jak to probíhalo s armádou hraběte.“
Nicholas: „Kdybys to viděla, nádherné, jako přehlídka. Nejlepší bylo, jak si s nimi Angie hrála a ten konec, působivé.“
Buffy: „Co jsi udělala?“
Angie: „Použila jsem kouzlo na vyvolání světla.“
Buffy: „To co dělala Willow? S bylinkami a hmoždířem?“
Angie: „Ne, jen jsem vyvolala světlo, to co dělala Willow bylo trvalejší, to mé bylo jednodušší, jednorázové. Tohle se dá taky lépe usměrnit, nechtěla jsem zabít všechny přítomné upíry.“
Angel: „Naštěstí.“
Buffy: „Výborně Angie, děkuji.“
Stan: „Řekneš nám, co se dělo s Drákulou?“
Buffy: „Nic zvláštního, zase jsme rozebírali rozdíly mezi dobrem a zlem, jako obvykle se mě snažil přesvědčit, že je ve mně ta touha po zabíjení a po upírech.“
Nicholas: „No to už víme dlouho.“
Buffy: „To je všechno. Pak mě chtěl něco ukázat a to mám tady.“
Přitom otevřela knihu a ukázala Angelovi obrázek. Ten si ho prohlédl a poslal knihu dál.

Když se kniha dostala znovu k Buffy, vyřkl konečně Spike tu otázku, kterou chtěl položit každý, co to má znamenat?
Buffy: „Jistě jste si všimli jedné zvláštnosti na snímku.“
Stan: „Třeba toho, že je tam postava bez obličeje?“
Buffy: „Ano. Víte, co to znamená? Že nevíte, proti čemu budeme čelit.“
Nicholas: „Sotva jsme se zbavili Drákuly…“
Angel: „Ale nestojí proti nám už teď.“
Buffy: „Ne a taky dlouho nebude, jen jsem vám nechtěla tajit, že něco vím.“
Stan: „Takže času dost.“
Buffy: „Ano, řekla bych, že dost.“
Angie: „Stejně nám ještě něco tajíš.“
Buffy: „O ničem nevím, přemoci Drákulu bylo snazší, než jsem myslela.“
Spike: „To jsme viděli, málem tě zabil.“
„On mě zabil…“ Začala větu, ale nedokončila ji, protože se otočila, slyšela přicházet Gilese, Davida, Christianu a Marca. Hned jak se David přiblížil, skočil jí kolem krku a nechtěl se jí pustit.
Marc: „Dobrý den, dopadli jste dobře?“
Buffy: „Ano, bylo to snazší, než jsme očekávali.“
Giles: „To jsem rád.“
Angel: „To my taky, Gilesi…“
Spike: „Jo, tady silákovi a jeho kočce už z něj naskakovaly pupínky.“
Buffy: „Tou kočkou jsi doufám nemyslel mě.“
Spike: „Jen v tom nejlepším, kočko.“
Buffy: „Zasloužil by sis menší opálení.“
Spike: „A ty zkrotit. Angele, to se necháš poučovat od ženské?“
Angel: „Ne, ale od Buffy kdykoli.“
Spike obrátil oči v sloup a myslel si svoje, Buffy na něj hodila vítězoslavný pohled a v tu chvíli zazvonil telefon. Všichni si pro jistotu sáhli na ten svůj v kapse, ale zvonil Buffyin.
Buffy: „Ano? Nikolo, říkala jsem, ať mě nikdo neruší.“
Nikola: „Je mi líto, ale je tu nějaká žena a říká, že je to důležité.“
Buffy: „To říkají vždycky.“
Nikola: „Mám ji poslat pryč?“
Buffy: „Ne, hned jdu dolů.“
Taky že ano, vstala a hned odešla.
Stan: „To bych rád věděl, co se tu děje.“
Angel: „Já taky.“

Když sešla dolů, zamířila k recepci. Nikola jí bez otálení ukázala na mladou, elegantně oblečenou ženu. Žena k ní stála zády, neviděla ji a tak se k ní Buffy vydala. Asi v půli cesty se žena otočila, Buffy málem vykřikla překvapením. Ta mladá, inteligentně vyhlížející žena byla její dcera, Nellie.
„Panebože, Nellie jsem tak ráda, že jsi tady.“ Objímala ji Buffy a nemohla se na ni vynadívat, jak se za ty dva měsíce změnila, dospěla.
Nellie: „Ano, už jsem se vrátila.“
Buffy: „Napořád?“
Nellie: „Ano, už jsem splnila, co jsem měla.“
Buffy: „To jsem ráda, holčičko. Vypadáš nádherně, jinak.“
Nellie: „Vyrostla jsem.“
Buffy: „To ano Nellie, už jsme zlikvidovali Drákulu, všechno je zase v pořádku.“
Nellie: „Nějací zranění?“
Buffy: „Nicholas je v pořádku.“
Nellie: „Skvěle, počkat ty….“
Buffy: „Ano, já to vím, nejsem blbá.“
Nellie: „Stále mě překvapuješ, mami.“
Buffy: „Tak pojď, jistě tě budou chtít vidět.“
Nellie: „Já… asi nejsem na to ještě připravená.“
Buffy: „Tak jdi do bytu, tam tě nebudou rušit, pošlu ho za tebou.“
Nellie: „Tak jo, díky.“
Buffy: „Kde máš věci?“
Nellie: „V jednom pokoji, pak si je odnesu k sobě.“
Buffy: „Dobře, tak běž.“
Dcerka se na ni usmála a odběhla k výtahům. Buffy šla k recepci, kde ji netrpělivě vyhlížela Nikola.
Nikola: „Tak co?“
Buffy: „Nic, dcera se vrátila. Pošlu k tobě Nicholase, ano? Pak ho pošlete ke mně do bytu, má mi tam něco přinést.“
Nikola: „Jistě, až přijde Nicholas, pošlu ho k vám.“
Buffy: „Prosté.“

Buffy se vrátila asi za půl hodiny. Hned si sedla vedle Angela a rozdávala úsměvy na všechny strany.
Angel: „Kdo to byl?“
Buffy: „Zákaznice. Nicholasi, běž za Nikolou, nechala jsem tam pro tebe papíry, se kterými oběháš pár lidí ve firmě.“
Nicholas: „Musím?“
Buffy: „No, nevím. Nemusíš, ale měl bys.“
Řekla to tak přesvědčivě, že se jí neodvážil odporovat.

Stála uprostřed pokoje, který jí dřív patřil. Pak někdo vešel do bytu, nedočkavě se rozběhla směrem ke dveřím. Proti ní stál Nicholas. Oba stáli každý na jedné straně místnosti a pozorovali se. Oba byli rádi, že se vidí, ale báli se udělat první krok. Nějakou chvíli se pozorovali, pak oba vykročili. Těsně před tím, než se setkali, vztáhla k němu pravici, ale Nicholas k ní chvatným krokem přistoupil a pevně ji objal. S vděčností to přijala a zhroutila se mu v náruči. Když objetí skončilo, vzhlédla k němu, nebylo třeba slov, sklonil se k ní a jemně ji políbil na rty. Pak si oba sedli vedle sebe na pohovku.
Nicholas: „Nečekal jsem, že přijedeš tak brzy.“
Nellie: „Měla jsem splněný úkol, tak jsem co nejdřív přijela“
Nicholas: „Jsem rád, že jsi tu.“
Nellie: „Já taky, zase doma.“
Nicholas: „Zkrásněla jsi, myslel jsem, že už krásnější být nemůžeš, ale předčila jsi všechno.“
Přitom zvedl ruku a jemně ji pohladil po tváři. Naklonila se k němu a letmo ho políbila, na oplátku on políbil ji, ale o poznání vášnivěji a nedočkavěji.

Večer se vydali Buffy s Angelem do baru, hned jak vešli, sedli si do rohu. Hned si k nim taky přisedli Arne a Mike. Buffy se hned přesunula vedle Angela a přitiskla se na něj.
Arne: „Dlouho jste se neukázali.“
Buffy: „Chyběli jsme vám?“
Mike: „Neměl mi kdo brát cigarety.“
Arne: „Miku, ty jsi vážně primitiv.“
„Miláčku, já si půjdu zakouřit.“ Pošeptala Angelovi koketně Buffy, jakoby šlo o nejvášnivější věc, kterou mu kdy řekla.
Angel: „Jen běž drahoušku, dej si i za mě.“
Mike: „Jdu s tebou.“
Buffy i Mike vstali a odešli. Angel zůstal s Arnem sám a ten ho začal přesvědčovat o své loajalitě.
Angel: „Slyšel jsi to o Drákulovi?“
Arne: „Ano, prý to bylo za dost podezřelých okolností.“
Angel: „Opravdu? Já jen vím, že ho zlikvidovali.“
Arne: „Nebudeme si nic nalhávat, Drákula nebyl mezi bratry upíry oblíbený.“
Angel: „Jak u koho.“
Arne: „To ano, ale je to divný. Prý se nechal dobrovolně zabít.“
Angel: „O tom já nic nevím, setkali jsme se jen několikrát, troufám si říct, že jsme byli přáteli.“
Arne: „Vy vyšší jste vážně divní.“
Angel: „To sice ano, ale neboj, nejsme o moc jiní než vy.“
Arne: „To si jen myslíš, dávno jsi jistě zapomněl, jaké to je.“
Angel: „Nebýt vyšším?“
Arna: „Přesně to myslím.“
Angel: „Nevím, připadá mi to stále stejné.“

Mike s Buffy se zastavili na chodbě mezi záchody a každý si zapálil cigaretu. Stoupli si proti sobě, každý se opřel o jednu stěnu. Chodba byla tak úzká, že si byli blízko, jakoby stáli normálně vedle sebe.
Mike: „Slyšela jsi o tom?“
Buffy: „O čem? Ty jsi tu informátor.“
Mike: O Drákulovi.“
Buffy: „To je teď žhavá novinka? Chudák.“
Mike: „Znala jsi ho?“
Buffy: „Celkem dobře, byla jsem s ním, když umíral, nebo spíš těsně předtím.“
Mike: „Já ho snad v životě neviděl.“
Buffy: „Stejně jsi o nic nepřišel, byl to normální upír.“
Mike: „Ale ty a on nejste normální.“
Buffy: „V čem?“
Mike: „Protože nejsi upírka.“
Buffy: „Cože?“
Mike: „Máš teplou kůži.“ Buffy: „Jak jsi na to přišel?“
Mike: „Cítím upíra na sto honů a ty to nejsi.“
Buffy: „Neřekneš to?“
Mike: „Když mi prozradíš, kde teda bereš tu sílu… málem jsi mě zabila.“
Buffy: „Nejsem člověk.“
Mike: „Takže démonka.“
Buffy: „No…“
Mike: „Viděl jsem ránu.“
Buffy si položila ruku na citlivou ránu a zastyděla se.
Mike: „Na tom není nic špatného, ale roli upírky hraješ skvěle, ale zajímalo by mě proč.“
Buffy: „Měli bychom se vrátit, vysvětlím ti to jindy.“
Mike: „Dobře.“

Angel s Arnem něco řešili, když se vrátili Buffy a Mike. Buffy si sedla vedle Angela, chytli se za ruce a vášnivě se políbili. „Ví to, že jsem démonka.“ Pošeptala mu do ucha obezřetně, protože jí bylo jasné, že to upíři uslyší.
Arne: „My musíme jít shánět informace.“
Angel: „A my si musíme ještě něco zařídit.“
Buffy: „Tak se uvidíme jindy, drahouškové.“
Když ráno leželi v posteli, povídali si o včerejším večeru.
Angel: „Když na to přišli, co uděláme?“
Buffy: „Myslí si, že jsem démonka, všechno je v pohodě.“
Angel: „Jak na to přišel?“
Buffy: „Mám teplou kůži.“
Angel: „Máš teplé rty, je úžasné je líbat.“
Buffy: „Jsi miláček.“
Angel: „Já vím.“

Nellie se už se všemi přivítala a teď šla k Marcovi, protože ho ještě neviděla. Když vešla, našla ho sedět zamyšleného na posteli.
Nellie: „Ahoj Marcu, co to děláš?“
Marc: „Přemýšlím o Drákulovi.“
Nellie: „Máma ho zlikvidovala.“
Marc: „To ano, ale nebylo to příliš snadné?“
Nellie: „Vždycky pro ni měl slabost.“
Marc: „Ještě se podívám do pár knížek.“
Nellie: „Dobře, nechám tě o samotě, ale pak si na mě uděláš čas…“
Marc: „Slibuji.“
Nellie odešla a Marc se zamračil. Seděl a byl zmítán v záchvatech úzkosti. Najednou, jakoby začal sčítat, jestli udělal všechno, jak chtěl. Jestli se dost věnoval všem, koho měl rád.

>> KONEC <<

Na tuto povídku volně navazuje povídka Dvojice