Andílek - 7. kapitola




Autor: Annys


Hned po setmění vyrazili na letiště k soukromému letadlu firmy, aby se brzy dostali do L. A. kde už pro ně byly nachystané pronajaté pokoje v hotelu. Do hotelu dorazili asi dvě hodiny před svítáním, Buffy hotel hned srovnala s tím jejich. Naznala, že se nemůže srovnávat, ale pro krytí je skvělý. Potom už všichni zaujali místa na pokojích a začali chystat plány, neměli moc času. Čas byl to jediné, co bylo v tuto chvíli proti nim. Mezitím v jednom z pokojů Karin. Přišla za ní její nejvěrnější zaměstnankyně, tu nasadila přímo do centra k Buffy a Angelovi. Vedle ní seděla Tina a říkala jí vše, co se do té doby dozvěděla. Ale měla smůlu, protože k ní Buffy neměla důvěru a tak toho moc nezjistila. Karin si nebyla schopná vysvětlit tu souhru náhod, ale nikdo jí nebyl schopný popsat, jak Buffy a její muž vypadají, co jsou zač, nebo co proti ní chytají. V tuto chvíli věděla jen hrubé informace, jako že Buffy je přemožitelka, Angel upír a je žárlivý a majetnický. Taky věděla, že mají dvě dcery a syna Connora, který si vzal nějakou Melissu, kterou jim někdo svěřil. Taky je tam s nimi stále nějaký muž, ale nikdo o něm nic neví. Karin si nevěděla rady, nevěděla totiž nic, než jen samé útržky. Naštěstí měla čas, celou věčnost. Všichni se sešli v pokoji Buffy a Angela, aby naplánovali postup proti Karin. Každý tu měl svoji pozici a měl své úkoly. Jako první musel Angel zavolat svému známému, ten mu byl něco dlužen a tak souhlasil, že mu pomůže. Měli totiž naplánované, že Buffy se starostou L. A. půjdou na nějakou výstavu do galerie, kde "náhodou" potkají Karin a seznámí se s ní. Všechno už byl naplánované, za dva dny byla výstava, teď už jen zbývalo doladit poslední detaily. Buffy si musela zopakovat své znalosti, museli se připravit její šaty, protože pak měli jít ještě na večírek. Za dva dny, přesně v osm hodin starosta L. A. Robert Holl stál před hotelem a čekal na Buffy. Hned jak k němu přišla, přestal litovat, že Angelovi slíbil, že jeho ženu na výstavu vezme. ‚Nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl.‘ Pomyslel si a Angie, která stála za dveřmi, se jen pousmála. Buffy se na Roberta také usmála, on jí úsměv oplatil a oba nastoupili do auta.

Robert: „Vy jste s Angelem manželé?“
Buffy: „Ano, potřebovali jsme se dostat na tu výstavu a někoho vhodného, kdo by mě představil.“
Robert: „Bude mi ctí. Jak vás mám představit?“
Buffy: „Budu Celia Carther. Můj muž cestuje po Evropě a já utrácím jeho těžce vydělané penízky a tahám se s smetánkou. Zajímám se o umění, jsem skoro fanatik, potřebuji se dostat do blízkosti Kristýny Pollandskij.“
Robert: „Vášnivá sběratelka, démonka?“
Buffy: „Musím se vetřít do její přízně a zabít ji.“
Robert: „To nebude příliš společenské.“
Buffy: „Mám k tomu své důvody.“
Robert: „Pokusím se vám být nápomocen.“
Buffy: „Tykejte mi, jsme přece staří známí.“
Robert: „Jistě, Buffy.“
Buffy: „Ne, nejsem Buffy, jsem Celia.“
Robert: „Dobře, promiň, Celio.“
Brzy dojeli do galerie, kde už byla zábava v plném proudu. Robert Buffy představoval jako starou známou všem v okolí, stále ale neviděli Karin. Karin přišla až na pozdější večírek, byla to vysoká žena, kolem čtyřicítky s tmavými vlasy. Oči měla šedé, mrtvolné až smrtící. Měla černé večerní šaty, které musely stát spoustu peněz, ale těm Buffyiným se nevyrovnaly. Angie totiž s Melissou měli jediný úkol, sehnat jí ty nejlepší šaty, které se dají sehnat. Svůj úkol splnily bravurně, její šaty byly nejhezčí. Jen co Karin prohlédla obrazy, Robert k ní přivedl Buffy, aby ji představil.

Robert: „Dobrý den, Kristýno, dnes vypadáte božsky.“
Karin: „Neměl byste to říkat, před vaším doprovodem. Žena, která vás doprovází je mnohem hezčí než já, kdopak to je?“
Robert: „promiň mi Kristýno, tohle je má přítelkyně Celia Carther. Vášnivá sběratelka mění, stejně jako ty, jistě si budete rozumět.“
Karin: „Jak to, že jsem vás ještě na výstavách neviděla?“
Buffy: „Cestovala jsem s manželem po Evropě, ale už mě to nebavilo, tak zůstanu chvíli tady.“
Karin: „Dobrá volba, město andělů je plné všeho co si můžete přát.“
Buffy: „Tím jsem si jista, tato výstava mě ale příliš neuspokojila.“
Karin: „Jde o nějakého začínajícího umělce, Robert umění nerozumí, chtěl vás asi pobavit, ale špatně volil výstavu.“
Buffy: „Chtěl mi ukázat město.“
Karin: „Tak k tomu je jistě nejpovolanější. Který malíř je váš nejoblíbenější.“
Buffy: „Mám přímo slabost pro toho neznámého, co se podepisuje SM.“
Karin: „Viděla jsem jeden jeho obraz, úžasné.“
Buffy: „Mám všechny jeho obrazy.“
Karin: „Máte všechny jeho obrazy? Myslela jsem, že se nedostaly na veřejnost.“
Buffy: „Daroval mi je, troufám se chlubit, že pro několik z nich jsem byla předlohou.“
Karin: „Viděla jsem jen jeden, měsíc sklánějící se k řece.“
Buffy: „Ten je hezký, maloval ho ale už dávno.“
Karin: „Nechtěla byste ke mně zítra přijít, popovídat si o umění?“
Buffy: „Velmi ráda, paní Pollandskij.“
Karin: „Říkej mi Kristýno, to příjmení je příšerné.“
Robert: „Celio, musíme jít.“
Karin: „Tak nashledanou, budu se těšit.“

Buffy se s ní i s ostatními rychle rozloučila, poděkovala Robertovi a pádila domů. Všichni tam na ni plni očekávání čekali, všem řekla, že všechno šlo podle plánu. Později byli s Angelem v pokoji, a když jí rozepínal šaty, mluvili o tom, jak výstava probíhala.
Buffy: „Chytla se mi na špek.“
Angel: „Cos jí řekla?“
Buffy: „Že tě znám.“
Angel: „Cože?“
Buffy: „Jak se dostal na veřejnost jeden tvůj obraz, měsíc sklánějící se k řece. Řekla jsem jí, že mám více tvých obrazů.“
Angel: „Nevěděl jsem, že měl můj obraz úspěch.“
Buffy: „Jsi slavný, tvoje obrazy by se prodávaly za miliony.“
Angel: „Kde je vlastně teď ten obraz?“
Buffy: „Je pověšený v jednom z bytů v AI.“
Angel: „Musíš na sebe zítra dávat pozor.“
Buffy: „Jako vždycky miláčku.“
Angel: „Miluji tě, nikdy nepřestanu.“
Buffy: „Jednou zapomeneš na svoje sliby věčné lásky.“
Angel: „Nikdy, nikdy nezapomenu.“
Buffy: „To už jsem slyšela.“
Angel: „Ale taky jsi nezapomněla.“

Za měsíc:
Buffy seděla s Karin v jejím bytě a popíjeli kávu, staly se z nich přítelkyně, Karin nemohla tušit, že je Buffy přemožitelka a že ji chce zabít.
Karin: „Proč vlastně SM své obrazy neprodává?“
Buffy: „Říká, že jde jen o mazanice.“
Karin: „Hned bych je všechny koupila. Každý klidně za dva melouny.“
Buffy: „Bohužel Kristýno, neprodám je. Jsou v nich vzpomínky.“
Karin: „Vím, častokrát jsem tě zkoušela přesvědčit.“
Buffy: „Občas se mi stýská, ráda bych se vrátila k němu do Londýna.“
Karin: „Proč se nevrátíš?“
Buffy: „Musím ještě něco udělat.“
Karin: „Co?“
Buffy jí pohlédla zhluboka do očí, pousmála se a řekla: „Zabít tě.“
Karin: „Kdo jsi?“
Buffy: „Tvá noční můra.“
Karin i Buffy si zároveň stouply, pohlédly na sebe a začaly bojovat. Ze začátku sice vykrývali vzájemné údery, ale po chvíli začala mít Buffy jasně navrch. Po několika minutách souboje už byla Karin na zemi, zbýval už jen jeden úder…
„Počkej, ještě něco.“ Přerušila Karin její úder.
„Co chceš? Život si stejně nezachráníš.“
„Miluješ toho malíře viď?“
„Nemůžeš mu ublížit.“
„Ale můžu, přes tebe.“
Buffy ustoupila a tím dala možnost Karin, aby vstala. Za Karin se objevilo žlutočervené světlo. ‚Sakra, co tu dělá Angie?‘ Pomyslela si Buffy, když poznala světlo ohlašující příchod její starší dcery, se světlem se ale neobjevila Angie. Jako by viděla sebe samu v sedmnácti letech, akorát měla tajemnější výraz, došlo jí, že je to Nellie. Ale nebylo to přece…. Nellie přišla ke Karin a jediným sekem mečem jí usekla hlavu. Potom celá od krve šla k Buffy.
„Kdo jsi?“ Zeptala se jí Buffy nechápavě.
Nellie: „Nellie, musela jsem splnit proroctví, jdu z budoucnosti.“
Buffy: „Moje holčička?“
Nellie: „Měla bys jít za Angelem. Nikomu neříkej, že jsem tu byla.“

Po těch slovech Nellie zmizela stejně, jako se objevila, Buffy se rychle spakovala a běžela zpátky do hotelu. Všichni na ni čekali. Byli v jejím pokoji, na posteli ležel Angel, byl v bezvědomí. Tázavě se na všechny kolem podívala. Všichni zasmušile sklopili oči k zemi a neměli se k odpovědi. Sedla si vedle něj na postel a pohladila ho po tváři. „Mluvili jsme spolu a najednou vykřikl tvoje jméno a zhroutil se k zemi, uložili jsme ho do postele a od té doby žádná změna.“ Odvážil se jediný odpovědět Connor.
‚Co mu mohla udělat? To já, sakra za to můžu já.‘ Myslela si, dokud ji nevyrušila Angie.
Angie: „To ne, mami, ty za to nemůžeš.“
Buffy: „Ona to řekla, že mu ublíží přese mě.“
Connor: „Je mrtvá?“
Buffy přikývla, Všichni se měli k odchodu, jen Connor zůstal.
Connor: „Mami?“
Buffy: „Ano?“
Connor: „Zvládne to.“
Buffy: „Co by mu ale mohlo být?“
Connor: „Nevím.“
Buffy: „Co kdyby Willow použila to kouzlo přidání síly?“
Connor: „Myslíš, že to pomůže?“
Buffy: „Zavolej jí, ať co nejdřív přijede.“
Connor z pokoje odešel a ona zůstala dál nehybně sedět na okraji postele. Postele, ve které se spolu ještě včera milovali, a teď tu ležel a nehýbal se. Snažila se zadržet slzy, které se jí draly do očí a následně jí i stékaly po tvářích. Seděla u něj celou noc, pak usnula, zdálo se jí o něm. Seděli v pokoji v sídle, u krbu.
Angel: „Ahoj.“
Buffy: „To je sen viď? Ty tu nejsi doopravdy se mnou.“
Angel: „Když jsi byla pryč, upadl jsem do bezvědomí a teď se mi zdá sen, ty ses do něj vetřela jako dříve do těch Angelininých.“
Buffy: „Co je s tebou?“
Angel: „Nevím, něco mi udělala. Nebudu tu moci zůstat dlouho, něco divného se semnou děje.“
Buffy: „Ne, ty budeš se mnou, slíbil jsi, že mě neopustíš, že mě nepřestaneš milovat.“
Angel: „Navždy budeš moje.“
Buffy: „Navždy.“
Angel se před jejíma očima začínal rozmazávat a ona se probudila, po tvářích jí stékaly stále nové a nové slzy. Stála nad ní Willow.
Willow: „Spala jsi, už jsem tady.“
Buffy: „Will, konečně, řekni, že neumře.“
Willow: „Neumře, ale nevím, jestli bude kouzlo fungovat.“
Buffy: „Jen mi řekni, co mám udělat.“

Willow vyšla před pokoj a zavolala na Connora, který hned přiběhl.
Willow: „Podej mi ruku, převedu část tvé síly a tvůj cit k němu.“
Buffy jí vložila dlaň do nastavené ruky, čarodějka zavřela oči a druhou ruku položila Angelovi na čelo. Od Buffy přes čarodějku a směrem k Angelovi začalo proudit fialové světlo. Po několika vteřinách Buffy omdlela, upadla na zem a v tu stejnou chvíli otevřel Angel oči. Buffy ležela na posteli a Connor se o ni staral, ležela celý den i noc, spala. Probudila se až druhý den po setmění. Hned běžela k Angelovi. Ten seděl na posteli a přemýšlel.
Buffy: „Angele…jak ti je?“
Angel: „Je mi skvěle, díky za optání, slečno.“
Buffy to považovala za hru.
Buffy: „Copak vy se na mě nevzpomínáte, mladý muži?“
Angel: „Bohužel, slečno, vím ale, že bych vás měl znát.“
Buffy začaly po tvářích nanovo téct slzy, které nestačila vyplýtvat, když ležel Angel v bezvědomí na posteli. Přišel Connor, viděl Buffy a hned si uvědomil, co se stalo.
Connor: „Mami…“
Angel: „To je vaše matka? Považoval jsem ji za tvoji sestru.“
Buffy: „Connore, co to znamená, proč mě nepoznává?“
Connor: „Nikoho nepoznává. Asi mu něco udělala s pamětí.“
Angel: „Slečno?“
Buffy: „Ano?“
Angel: „Kdo jste?“
Buffy: „Na nic si vzpomíná?“
Connor: „Když se probudil, neustále volal tvoje jméno. Nevěděl, ale kdo jsi.“
Buffy: „Pamatuje si aspoň něco?“
Connor: „Jen, že je mezi námi nějaké pouto, že jsme jeho přátelé.“
Angel: „To vy jste Buffy?“
Buffy: „Ano, Angele, jsem Buffy, slíbil jsi, že nezapomeneš.“
Angel: „Je mi líto slečno, ale nevzpomínám si na vás, jen jsem slyšel stále někoho říkat vaše jméno.“
Connor: „Měla by sis jít odpočinout mami, bylo toho moc.“
Buffy: „Chci zůstat s ním.“
Connor: „Ale mami, on tě nepoznává, chvíli počkej, možná si vzpomene.“
Buffy: „Kdyby si na něco vzpomněl, zavolejte mě.“
Buffy odešla, společně s Connorem.

‚Tu ženu odněkud znám, je krásná.‘ Pomyslel si Angel, vstal z postele a šel ke skříni. Ze skříně vytáhl skicák, ve kterém bylo několik jeho posledních kreseb. Postupně jimi listoval, na všech kresbách byla Buffy. Angel si uvědomoval, že k té ženě něco cítí. Poznával tu ženu, kterou s láskou maloval do skicáku. Nevěděl, ale proč to dělal, na nic si nevzpomínal, trápilo ho to, stále se snažil si vzpomenout.

Za týden, před setměním k němu přišel Connor, viděl, že se balí.
Connor: „Co to děláš?“
Angel: „Balím si věci.“
Connor: „Kam chceš jet?“
Angel: „Vzpomenout si.“
Connor: „Chceš ji tu nechat?“
„Dej jí tento dopis.“ Řekl mu místo odpovědi Angel a podával mu do ruky obálku, nadepsanou úhledným písmem. Na obálce nebylo jméno. Bylo tam: "Kráska z obrazů".
Angel: „Postarej se o svou matku dobře.“
Connor: „Ne, to ty se o ni máš starat.“
Angel: „Teď ale nemůžu, zraňuji ji tím, že si na ni nevzpomínám.“
Connor: „nebereš na vědomí, jak ji zraníš tím, že odejdeš bez rozloučení?“
Angel: „Musím jít…Postaráš se o ni?“
Connor se netvářil, že by chtěl přijmout, stále doufal, že ho přemluví.
„Slib mi to!!“ Řekl mu znovu a důrazněji Angel.
Connor musel přijmout, slíbil, že se o Buffy postará a Angel kolem něj jen prošel, vyšel z hotelu. Nikdo mu nebránil. Nikdo ho pak už nezahlédl. Jen Connor stále stál v jeho pokoji a nemohl tomu věřit. Přiběhla za ním Angie.
Angie: „Kam Angel šel?“
Connor: „Odešel, hledat vzpomínky.“
Angie: „Co máma?“
Connor: „Nechal jí dopis.“
Angie ustoupila krok ode dveří a tím mu naznačila, ať jí ho co nejdříve donese.
Když přišel do jejího pokoje, ležela na posteli, měla zavřené oči, ale Connor dobře poznal, že nespala.
„Mami.“ Ohlásil jí svou přítomnost, i když mu bylo jasné, že o něm dávno ví. Buffy na něj něco zamumlala na souhlas, že o něm ví.
Connor: „Něco jsem ti přinesl.“
Buffy: „Nic nechci.“
Connor: „To je od něj.“
Buffy se na posteli rychle posadila, vzhlédla k němu ubrečeným pohledem a natáhla ruku. Connor jí dal dopis a rychle se klidil pryč, věděl, že bude chtít být sama. Buffy se zatím pustila do čtení dopisu.

Krásná slečno z obrazu,
Během doby, co jsem byl ve Vaší blízkosti, i když je tím myšlen i pokoj vedle mého jsem si uvědomil, že vás znám. Zvláštní, říkat Vám, že Vás znám. Uvědomil jsem si také, že Vám ubližuji tím, že si na Vás nevzpomínám. Vždy když jsem Vás viděl, měla jste svůj krásný obličej uplakaný. Bylo mi jasné, že příčinnou Vašich slz jsem já. Na nic si nevzpomínám, jen pár mlhavých útržků minulosti. V hlavě mám prázdno, ale srdce, srdce mám plné. Plné vřelého citu k Vám. Nedokážu ani popsat nesmírnost svých citů k Vám. Jsem toho citu plný, i když si na nic jiného nevzpomínám. Chtěl bych jen, abyste věděla, že jste to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Ta nejčistší, nemilejší osoba, jakou jsem měl tu čest poznat. Nechci Vás dále obtěžovat ujišťováním Vás o mých citech, vím, že už dávno víte, jak moc vás miluji. Milovat znamená žít životem toho druhého. Rád bych byl jen s Vámi, ve Vaší blízkosti, ale nebylo mi to přáno. Nebudu vám dál ubližovat svojí přítomností, odjedu dříve, než se k Vám dostane můj dopis. Pokud někde najdu svoje vzpomínky, vrátím se k Vám, nejkrásnější ženo na světě. Teď ale není vhodný čas a okolnosti k uskutečnění mojí lásky k Vám. Nechci Vám říci sbohem, říkám nashledanou, protože udělám vše pro to, abych se s vámi ještě někdy setkal. Miluji vás celým svým srdcem. Moje tělo i duše patří jen vám. Miluji vás, krásko z obrazu.

Navždy jen Váš

Muž bez minulosti

 Buffy si četla dopis stále dokola, ruce se jí třásly a na jemný papír, na kterém byl dopis napsán, stékaly slzy. V dopise jí vyznal lásku, ale odjel, odjel od ní, aby jí nepůsobil bolest. Znovu ji opustil. Za chvíli dovnitř nakoukl Connor, chtěl Buffy zkontrolovat. Uviděl ji, jak sedí nad dopisem a pláče, sedl si vedle ní a objal ji. Nechtěl jí nic říkat, ale ona začala mluvit.
Buffy: „Odjel, zase mě opustil.“
Connor: „Vrátí se.“
Buffy: „Ale kdy?“
Connor: „Pojedeme co nejdřív domů.“
Buffy přikývla, nechala se Connorem uložit ke spánku a on šel ostatním říct, ať si co nejdříve sbalí věci, že odjíždějí. Všichni seděli v jeho a Melissině pokoji.
Willow: „Co se děje?“
Connor: „Odešel.“
Willow: „Sakra, mám jít za ní?“
Connor: „Ne, právě usnula, divím se, že ještě bere slzy. Probrečela posledních deset dní.“
Melissa: „Bude v pořádku?“
Willow: „Ani tenkrát tolik nebrečela.“
Melissa: „Kdy?“
Connor: „V době, o které se u nás nemluví, kdy ji Angel opustil a odjel do L. A.“
Melissa: „Co to má společného s dneškem.“
Willow: „Tenkrát taky řekl, že je to pro její dobro.“
Melissa: „Nechápu.“
Connor: „To nevadí, zlatíčko, ty jsi tu nebyla.“
Willow: „Měla bych s ní zůstat ne?“
Connor: „Naopak, všechno by mělo zůstat jako dřív. Ty odjedeš s Alexem do Budapešti a Angie bude zastávat svoji funkci v radě. Všechno musí být jako dřív.“
Angie: „Neměli bychom s ní o tom promluvit?“
Connor: „Ne, to určitě ne, nezmiňujte před ní jeho jméno. Dokud to bude možné, sama se s tím pak vyrovná.“
Willow: „Takže máme dělat, jako by tu nikdy nebyl?“
Connor: „Přesně tak.“
Willow: „Vy odjeďte co nejdříve, my všechno vyřídíme.“
Melissa: „Jdu nám sbalit.“
Angie: „Jdu sbalit máminy věci.“
Connor: „Já zavolám Lornovi.“

Všichni odešli, jen Connor zůstal a musel zavolat Lornovi, aby mu vypověděl, jak se věci mají. Lorne zvedl telefon hned.
Connor: „Ahoj Lorne, jak ti to tam jde?“
Lorne: „No, nezvládám to, Buffy to nějak zanedbává. Měli byste se vrátit.“
Connor: „Karin jsme sice zabili, ale máme tu problém.“
Lorne: „Jaký?“
Connor: „Táta, odešel.“
Lorne: „To je hňup, co provedl?“
Connor: „Karina mu vymazala paměť. Nevzpomíná si a tak odjel hledat minulost.“
Lorne: „Takže, neříkat před ní jeho jméno a nechat ji pracovat.“
Connor: „Na tebe je spoleh.“
Lorne: „Všechno připravím, ber to jako hotovou věc.“
Connor: „Díky, hned odjíždíme, tak to zařiď co nejdříve.“
Lorne: „OK, zatím ahoj.“
„Ahoj.“ Řekl mu ještě Connor a zavěsil, teď musel objednat letadlo. Brzy dorazili domů. Nikdo se před Buffy o Angelovi nezmiňoval.

Během několika dní si vytvořila přesný denní program. Se svítáním vstávala, obešla firmu, šla do kanceláře, před obědem obešla firmu, oběd, práce, večer hlídka, několik hodin spánku a pak znovu nastoupila celodenní kolečko. Mezitím se ještě o všechny starala včetně Angie, Connora, Melissy a celé firmy. Všechno teď bylo jen na ní, ale to jí naprosto vyhovovalo. Jen celé dny jako robot plnila úkoly a s nikým nemluvila, jen s Connorem. S ním jediným byla ochotna ztratit slovo. Kdykoli nebyla v práci nebo na hlídce, mohli ji najít v pokoji, kde Angel maloval, vždycky si tam sedla na zem a přemýšlela. Někdy tam seděla i několik hodin. Takhle to šlo stále, den za dnem, měsíc za měsícem. Nikdo se k ní neodvážil přiblížit, snad jen kromě Connora. Nikdo si s ní nevěděl rady. Nezdálo se, že by se cítila lépe, zdálo se spíš, že se to zhoršovalo. Kdo se Buffy snažil pomoci, byl Spike, ale ona ho vždy jen odpálkovala a dávala mu jasně najevo, že o jeho přítomnost nestojí. Už vůbec nevěděli, co si s ní počít. Mezitím uplynulo pět měsíců a nic se nelepšilo. Potom uplynul další půl rok a došlo k prvnímu zlepšení. Buffy si totiž povídala už nejen s Connorem, ale i s Nellinkou. Stále ale chodila plakat do Angelova ateliéru. Neplakala o nic méně, jen ve chvílích kdy neplakala, navazovala i kontakty s Lornem, jejím oblíbencem. Jednou večer, asi rok po té události seděla v kanceláři a u ní i Lorne. Povídali si spolu, ale zatím ne o vážnějších věcech, jen povrchně, o práci, o Nellie, Angie. Za další půl rok už se vrátila do normálu, dokonce i méně plakala, neplakala už v jeho ateliéru, ale jen ve své ložnici. Mluvila už i s ostatními a vracela se do svého původního života. Její velkou podporou se nyní stal Spike, staral se o, ni a byl jí dobrým přítelem, i když by si jistě přál víc. Za necelé dva roky už byla v pořádku, smála se, bavila se s ostatními. Jejím nejlepším přítelem se stal Spike, všude ji doprovázel. Byl jako její hlídací pes. Nechtěl si připustit, že nemá šanci, aby ho znovu milovala, že ten koho miluje je stále jen Angel. Nevěděl taky, že pokaždé, když ho opouští a říká, že chce jít brzy spát, mluví dlouho do noci s Connorem. To on jí ve skutečnosti tolik pomohl, jeden den, bylo to asi dva roky po jeho odchodu, se jí na něho zeptal.

Connor: „Angel, ten by jistě řekl něco chytrého.“
Buffy: „Kdo?“
Connor: „Přeci Angel, tvůj manžel.“
Buffy: „Tak se ho zeptáme.“
Connor: „Ale jak se ho chceš zeptat.“
Buffy: „Je přece tady, povídá si se mnou.“
Až teď Connorovi došlo, jak to, že tak brzy přešla jeho nepřítomnost. Vysnila si ho, povídá si s ním.
Connor: „Ale on tu není, mami.“
Buffy: „Já vím, ale jednou se vrátí.“
Connor: „To jistě.“
Povídali si spolu ještě celou noc, odešel od ní až ráno. Ráno také přišla Nikola za Buffy.
Buffy: „Co potřebuješ?“
Nikola: „Mám pro tebe vzkaz, po setmění máš přijít do Ritzu do apartmánu 305.“
Buffy: „Od koho to je?“
Nikola: „Nevím, hlas jsem nepoznala.“
Buffy: „Dobře, díky.“

Nikola odešla a Buffy dál pracovala. Po setmění se převlékla na hlídku, vzala si několik zbraní včetně pana Špičky a vyrazila do hotelu k tomu muži. Vešla do luxusního apartmánu a přivítala ji krásná vůně orchidejí. Šla do salonku, zády k ní tam seděl nějaký muž, neviděla mu do tváře, ale stejně věděla, kdo to je. Byl to on, dva roky čekala na jeho návrat a teď je tady. Dva roky se připravovala na to, co udělá, až ho znovu uvidí, teď ale na všechno zapomněla a nevěděla co říct, co udělat.
„Přišla jsi, nečekal jsem to. Jistě máš sebou pana Špičku.“ Promluvil k ní jako první, když za ním stála a nebyla sto se pohnout.
Buffy: „Mám, bez něj nevycházím.“
Angel: „Jak se máš?“
Buffy: „Ty se mě ještě ptáš? Na dva roky zmizíš, celou dobu se neozveš a pak se mě zeptáš, jaks se mám?“
Angel: „Nevěděl jsem, jak začít.“
Buffy: „Co třeba vysvětlením.“
Angel: „Musel jsem, chtěl jsem být s tebou, ale musel jsem si vzpomenout.“
Buffy: „To není omluva pro to, že ses celou tu dobu neozval.“
Angel: „Promiň mi to.“
Buffy: „Myslíš, že mi to bude stačit? Víš vůbec, že tvoje dcera už chodí i mluví? Víš ty vůbec, že jsem prvního půl roku strávila pláčem nad tvým dopisem? Víš ty vůbec, že jsem se celou tu dobu musela o všechno starat? Víš ty vůbec, že se mě snažil Spike sbalit? Víš ty stále ještě, kdo jsem?“
Angel: „Nechci ještě odpuštění, chci jen, abys mi dovolila, setkat se s Nellie.“
Buffy: „Nebudu ti v tom bránit, je to i tvoje dcera.“
Angel: „A taky bych chtěl jednu věc.“
Buffy: „Co?“
Angel: „Abys mi ještě dala šanci.“
Buffy: „Máš ji mít, ale neočekávej, že to bude jednoduché.“
Angel: „Můžu tě pro začátek pozvat na kafe?“
Buffy: „To ti dává bod k dobru, rozhodně nebudeš dál bydlet v hotelu, nastěhuješ se zpět.“
Angel: „Kdy?“
Buffy zvedla telefon a vytočila číslo recepce.
„Ahoj, Nikolo, nech připravit pokoj U10, i s krví.“ Řekla do telefonu a hned potom zavěsila.
Angel: „Nechala jsi přidělat pokoje pro upíry?“
Buffy: „Ne, jen jeden pro tebe.“
Angel: „Děkuji.“
Buffy: „Nezapomeň, svoji šanci jsi dostal, ale nebudeš to mít jednoduché. Musíš se snažit. Kdykoli svoji šanci můžeš promarnit.“
Angel: „Díky.“
Buffy: „Teď půjdu, zítra přijď co nejdřív a prosím, měj trpělivost se Spikem.“
Angel: „Díky.“

Buffy se otočila a odešla, hned za dveřmi jí po tvářích znovu stékaly slzy. Brzy se vrátila domů, s nikým nemluvila, až když k ní přišel Connor.
Connor: „Ahoj mami, děje se něco?“
Buffy: „Je to tu.“
Connor: „Viděla jsi ho?“
Buffy: „Ano, byla jsem u něj.“
Connor: „Cos udělala?“
Buffy: „Chtěl šanci, dostal ji.“
Connor: „Zlobíš se na něj?“
Buffy: „Ne, nikdy jsem se na něho nezlobila, jen na sebe.“
Connor: „Takže jsi mu odpustila?“
Buffy: „Opouštíme do té míry, do které milujeme.“
Connor: „Už se ti vrátila chuť citovat?“
Buffy: „Jako bych znovu až teď žila od té doby, co jsem seděla na posteli a četla ten dopis.“
Connor: „Kdy mu řekneš, že jsi mu odpustila?“
Buffy: „Až si plně vychutnám, až mě bude chtít znovu získat.“
Connor: „A co Spike?“
Buffy: „Je mi to líto, ale nikdy jsem mu nedávala naději.“
Connor: „Táta ho zmlátí.“
Buffy: „To jistě.“
Ráno ještě před svítáním odešla Buffy do kanceláře, po svítání dorazil Angel. Šel rovnou k recepci.
Nikola: „Přejete si?“
Angel: „Mám rezervaci k pokoji U10.“
Nikola: „Jméno?“
Angel: „Angel.“
Nikola: „Takové jméno tu nemám.“
Angel: „Rezervovala mi ho včera Buffy.“
Nikola: „Kdo?“
Angel: „Vaše šéfová.“
Nikola: „Znáte ji?“
Angel: „Dá se to tak říct.“
Nikola: „Jak se jmenuje její dcera?“
Angel: „Nellie Tara a Angelina Jane.“
Nikola: „Data narození?“
Angel: „Angelina 20. května a Nellie 15. února.“
Nikola: „Celé jméno šéfové?“
Angel: „Buffy Anne Summersová.“
Nikola: „Jméno její matky?“
Angel: „Joyce a otec byl Hank.“ Nikola: „Jak se jmenuje její manžel?“
Angel: „Angel.“
Nikola: „Sakra, to jste vy?“
Angel: „Jo.“
Nikola: „Tak tady je karta.“
Nikola mu podávala kartu, najednou se Angel otočil a pravým hákem srazil muže za sebou k zemi.
Nikola: „Co to děláte?“
Angel: „Pošlete ho pak ke mně, budu v tělocvičně, ať sebou hodí.“
Nikola: „Tělocvična patří k soukromým prostorám.“
Angel: „Mně to tu patří.“
Nikola: „Souhlas.“

Angel odešel a Nikola hned oběhla stůl a sklonila se nad Spika, aby mu pomohla. Jen co se Spike probudil, zeptal se jí kde je.
Nikola: „Počkej, to byl fakt manžel šéfové, ten morous?“
Spike: „Jo.“
Nikola: „Neměl se vracet, bez něj jí bylo lépe.“
Spike: „Mám stejný názor, zase jí jenom obrátí život vzhůru nohama.“
Nikola: „Tak běž do tělocvičny, čeká na tebe.“
Spike tam vběhl a Angel už na něj čekal.
Angel: „Už nejsi nejmladší, trvá ti to déle.“
Spike: „Mlč, ty všiváku.“
Angel: „Problém?“
Spike: „Ublížil jsi jí.“
Angel: „Nechceš raději bojovat?“
Spike místo odpovědi zkusil levý hák, ale Angel jeho útok vykryl, bojovali spolu asi půl hodiny, nebyli ale schopni se navzájem jakýmkoli způsobem zranit. Oba navzájem své útoky vykryli. Po čase začal mít Angel navrch.
„Jak ses opovážil?“
„Už není tvoje, opustil jsi ji.“
„Vždycky byla moje.“
„Byla, ale už není.“
„Byla, je, bude, pro nás čas nic neznamená.“
„Myslíš, že ti tak lehce odpustí jenom pro tvý krásný oči?“
„Odpouštíme do té míry, do jaké milujeme.“
„Tento případ se vymyká.“
„Máš smůlu.“
„To se uvidí.“ Řekl mu Angel a dal mu poslední ránu, kterou ho poslal do bezvědomí.
„Konečně jsem ti to vrátil, ale ještě tě čekají úroky hochu, na moji ženu šahat nebudeš.“ Řekl si tentokrát už jen sám pro sebe a z tělocvičny odešel. Když šel nahoře kolem recepce, upozornil Nikolu, aby Spikovi poslala doktora. Pak šel rovnou do svého pokoje, neměl náladu na vysvětlování, nebo shledání po letech. V pokoji na něj čekal Connor. Jen co vešel do pokoje, chtěl ho pozdravit, ale místo toho dostal pěstí do obličeje.

Connor: „Už dva roky jsem to chtěl udělat.“
Angel: „Zasloužil jsem si to.“
Connor: „Nemáš ani tušení jak moc. Nemáš totiž ani tušení, že potom co jsi odjel, seděla celé dny i noci na zemi a stále jen plakala. Půl roku s nikým nepromluvila a stále jen brečela. Nedokážeš si představit, jakou bolest jsi jí způsobil.“
Angel: „Přišel jsem to odčinit.“
Connor: „Ale pokud budeš chtít znovu odejít, měl bys odejít už teď, než se na tebe znovu upne.“
Angel: „Ne, už s ní chci zůstat navždy.“
Connor: „Tak ti to schvaluji, ale dej si pozor, vystavěla si kolem srdce zeď, je teď chladná jako led.“
Angel: „Díky synu.“
Connor: „Ale ona není jediná, koho si budeš muset získat. Nejen ji, ale i své dvě dcery, protože i je jsi opustil. Nezapomeň, že Nellie už jsou víceméně čtyři roky a ona si tě vůbec nepamatuje, byla miminko, když tě naposledy viděla. Tolikrát se Buffy ptala ‚A kde mám tatínka‘ tolikrát se jí ptala, ale ona jí nemohla odpovědět, jen pokrčila rameny a Angie jí musela o tobě vyprávět.“
Angel: „Budu toho muset hodně napravit, ale mám na to snad dost času.“
Connor: „Ne až tolik, měl bys využít každé minuty.“
Connor odešel a za ním i Angel, šel do svého bytu, k Nellie. Vešel do jejího pokoje, nebyla tam. Napadlo ho už jen jedno místo, kromě SSka. Šel tedy do tělocvičny a skutečně, trénovala karate s Buffy. Nellie ho brzy zahlédla.
Nellie: „Pojď sem.“
Buffy od Nellie odešla a na její místo přišel Angel. Začal s ní bojovat, zprvu ji šetřil, ale časem přitvrdil. Nemohl na ni ale jít celou silou, ona ho ale nešetřila. Když skončili, Buffy Nellie řekla všechny její chyby. Nellie ji vyslechla a pak se obrátila k Angelovi.
Nellie: „Bojuješ dobře, teď jdi proti mámě.“
Buffy jen pokrčila rameny a začala bojovat s Angelem, jako by nikdy neodešel. Znovu bojovali jako kdysi, Nellie se na ně nemohla vynadívat. Když skončili, zírala na ně s otevřenou pusou.
Nellie: „První, kdo mámě dokáže odporovat, máš můj obdiv.“
Buffy: „Nellie…“
Angel: „Těší mě to Nellie, ale tobě se snad trénování s matkou nelíbí?“
Nellie: „Je to žúžo, ale je moc dokonalá.“
Angel: „Nikdo není dokonalý.“
Buffy: „Dnes by to stačilo, Nellie můžeš jít, my si potřebujeme ještě promluvit.“
Nellie odešla a tak nechala Angela s Buffy samotné. Oba proti sobě stáli a koukali se na sebe, nikdy mezi nimi nebyla taková překážka jako dnes, Angel se na ni díval s láskou a prosbou o odpuštění, ona na něj s chladem ledu, bez jediné známky soucitu.
Angel: „Je dobrá.“
Buffy: „Snažím se ji naučit všechno co znám.“
Angel: „Není to brzy?“
Buffy: „Musí začít včas, je dobrá tohle je jen část toho co umí a ještě by umět mohla.“
Angel: „Dáváš jí čas i na něco jiného než jen na trénování?“
Buffy: „Jistě, má kolem sebe spousty lidí.“
Angel: „Má nějaké kamarády v jejím věku?“
Buffy: „Ne, Angie je taky neměla.“
Angel: „Jenže tu jsi nenutila stále trénovat.“
Buffy: „Považuješ můj způsob výchovy za špatný?“
Angel: „Ne, ale měla bys jí dát prostor, aby měla přátele.“
Buffy: „Pch, k čemu?“
Angel: „Každý potřebuje kolem sebe přátele a ty, kteří ho mají rádi.“
Buffy: „Má nás, jsme její rodina, málokdo má takovou rodinu jako ona.“
Angel: „Myslíš, že se jí takhle žije dobře?“
Buffy: „Já taky vyrůstala bez otce.“
Angel: „Vrátil jsem se, abych to napravil.“
Buffy: „Možná ses měl vrátit, když celé noci plakala a volala tě. Stále se mě ptala, kdy za ní přijedeš. Myslela si, že tu nejsi kvůli ní. Musela jsem tu pro ni být aspoň já, když se na ni její otec vykašlal.“
Angel: „Věděl jsem, že to nebude snadné, ale budu se to snažit napravit a vynahradit jí tu dobu, kdy jsem byl pryč.“
Buffy: „To už nikdy nenapravíš.“
Angel: „Možná mi dá šanci.“
Buffy: „Ty jsi ji kdysi taky dostal, ale promarnil jsi ji.“
Angel: „Slíbila jsi mi poslední šanci, ale pokud nechceš, abych tu byl, můžu odjet.“
Buffy: „A jak bych asi Nellie vysvětlila, že jsi zase odjel? Raději tu zůstaň a věnuj se jí, potřebuje tátu. Ještě mám v živých vzpomínkách na dobu, kdy odešel můj táta, ten můj se pak nevrátil, ale ty bys měl. Nechci, aby zažila to co já.“
Angel: „Půjdu za ní.“
Buffy: „Měl jsi tam už být, místo toho, abys poslouchal moje kecy.“

Angel odešel za Nellie, čekal, že bude u sebe v pokoji, byla.
Angel: „Ahoj Nellie, neruším?“
Nellie: „Ne, ale všichni mi říkají Nel, jen máma mi říká celým jménem.“
Angel: „Promiň, ale přece jen zůstanu u Nellie.“
Nellie: „Počáteční fráze vyřízeny, teď bys mohl začít vysvětlovat.“
Angel: „Co?“
Nellie: „Nemáš pro mě ani vysvětlení?“
Angel: „Vysvětlení čeho?“
Nellie: „Žes mámu opustil.“
Angel: „Buffy ti řekla, kdo jsem?“
Nellie: „Myslíš, že jsem úplně blbá a nepoznám vlastního otce?“
Angel: „Mohlo mě to napadnout, že to na mě hned vybalíš.“
Nellie: „Tak co, začneš s tím vysvětlováním, nebo ti mám říct, co se tu dělo?“
Angel: „Musel jsem odjet, nemohl jsem zůstat, když jsem si nevzpomínal.“
Nellie: „A myslíš, že jsi tím něco vyřešil?“
Angel: „Nezlepšilo se to potom, co jsem odjel?“
Nellie se napřáhla a dala mu pěstí do obličeje.
Angel: „Dnes mě všichni mlátí.“
Nellie: „Už dlouho všechny svrběla ruka, rádi by ti dali přes držku.“
Angel: „Řekneš mi, co se tu dělo?“
Nellie: „Moc si toho nepamatuju, ale řeknu ti jedno. Dnes jsem viděla mámu poprvé se opravdu usmívat. Do té doby jsem viděla jen slzy.“
Angel: „Odpustíte mi někdy?“
Nellie: „Pokud ti odpustí máma, máš i moje odpuštění.“
Angel: „Jsi pravá dcera své matky.“
Nellie: „Vychovala mě nejlepší přemožitelka na světě.“
Angel: „Nejlepší přemožitelka za celou jejich minulost.“
Nellie: „Mám pro tebe radu.“
Angel: „Jakou?“
Nellie: „Využij každé příležitosti, abys byl s ní a útoč na její slabá místa.“
Angel: „Žádná nemá.“
Nellie: „V boji ne, ale v životě ano, proč myslíš, že poslední roky probrečela?“
Angel: „Díky.“
Nellie: „Jsme přece rodina.“

Angel od ní odešel, šel rovnou do svého pokoje, aby si promyslel, na jakou její slabinu má "zaútočit". V tu stejnou dobu byla Buffy u Spika v pokoji, starala se o něj.
Buffy: „Promiň, řekla jsem mu, ať tě nechá.“
Spike: „To je dobrý mazlíčku, udělal jsem to pro tebe.“
Buffy: „Udělal bys pro mě ještě něco?“
Spike: „Cokoli.“
Buffy: „Dám ti šanci, abys mě získal, stejně jako jemu, ale pokud nechceš…“
Spike: „Má už nějaké body?“
Buffy: „Pár, ale ty máš náskok za ty dva roky.“
Spike: „Takže od teď jsme soupeři.“
Buffy: „Na život a na smrt.“
Spike: „Nechť vyhraje ten lepší.“
Buffy: „Už půjdu, musíš se prospat.“
Buffy od něj odešla. Brzy už ležela v ložnici na posteli, velké posteli, která už byla dlouho prázdná. Ležela, přemýšlela a koukala do stropu. Stejně ležel i Angel na své posteli ve svém pokoji, který jako by jeho ani nebyl. Cítil se, jako by sem už nepatřil. Jako by snad už ani jeho děti nebyli jeho. Věděl ale, že si opovržení jedině zaslouží. Během chvíle už vůbec nic kolem sebe nevnímal. Až za několik minut slyšel tichounké klepání. To na křesle vedle něj seděla jeho starší dcera a klepala do stolu, aby na sebe upozornila.
Angel: „Neslyšel jsem tě přijít.“
Angie: „Nepřišla jsem.“
Angel: „Jak dlouho tu sedíš?“
Angie: „Dost na to, abych si pár věcí uvědomila.“
Angel: „Nemůžeš mi číst myšlenky.“
Angie: „Ne, ale znám tě dost dlouho na to, abych věděla, na co myslíš.“
Angel: „Na co?“
Angie: „Na jednu ženu, kterou miluješ víc než svůj život, ale i přes to jsi ji už dvakrát opustil.“
Angel: „Hádáš dobře.“
Angie: „Ale nemůžu ani za mák uhodnout, jak to chceš odčinit.“
Angel: „Já to taky zatím nevím.“
Angie: „Tak to bys to měl rychle vymyslet, než své šance využije Spike.“
Angel: „Spike? O čem to mluvíš?“
Angie: „Náhodou jsem četla myšlenky a dozvěděla jsem se, že stejnou šanci jako dala tobě, dala i Spikovi.“
Angel: „Jakým právem?“
Angie: „Kdo myslíš, že se o ni tady ty dva roky staral?“
Angel: „Connor.“
Angie: „Ale ten s ní nemohl být stále, i když většinu dne ano, nemohl s ní být celý den, má přece ženu.“
Angel: „Proč Spike?“
Angie: „Jediný byl ochotný nechat do sebe mlátit.“
Angel: „Má šanci?“
Angie: „Nevím, je teď citově dost vyždímaná, tak bych si raději dala pozor. Vezme teď totiž za vděk každému milému gestu.“
Angel: „Dík.“
Angie: „Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli mámě.“

Angie odešla, nebo spíš se přemístila pryč. Angel zůstal sám, ale hned ho něco napadlo, zvednul telefon a o něčem dlouho mluvil. Když zavěsil, bylo v jeho tváři vidět odhodlání. Druhý den kolem poledne přišel Angel k Buffy do kanceláře, zrovna pracovala na nějakém případu, zvedla hlavu od papírů a upřela na něj zelené oči. Očima se ho ptala, proč přišel.
Angel: „Slíbila si mi kafe, pokud ti to nebude vadit, raději bych tě pozval na oběd.“
Buffy: „Mám spoustu práce.“
Angel: „Ani hodinku si na mě nenajdeš?“
Buffy: „Ano, kam půjdeme?“
Angel: „Všechno je připravené, můžeme hned jít.“
Buffy: „Jenom se převleču.“
Angel: „Počkám v recepci, budu si povídat s Nikolou o ekologii.“
Buffy: „Je tajnou zastánkyní Greenpeace.“
Angel: „Dám si na ni pozor.“
Za chvíli už scházela k Angelovi do recepce. Hned jak ji cítil, otočil se k ní a nemohl se na ni vynadívat.
Angel: „Jsi krásná.“
Buffy: „Děkuji.“
Angel: „Krásně voníš, to je Chanel?“
Buffy: „Ano, ten od tebe.“
Angel: „Jasmín, růže, lilie…“
Buffy: „Znalec.“
Angel: „Dobrý čich. Můžeme vyrazit?“
Buffy: „Jdeme do garáží, ne?“
Angel: „Samozřejmě, nechci se příliš opálit.“

Během několika minut dorazili na místo, které Buffy připomínalo místo z minulosti. Místnost vypadala jako salonek s krbem ze Sídla, akorát byl celý vyzdoben v červených barvách a těsně u krbu stál stůl se svíčkami.
Buffy: „To je krásné.“
Angel: „Doufal jsem, že se ti tu bude líbit.“
Oba se posadili a Buffy kolem sebe stále koukala a nemohla uvěřit svým očím.
Buffy: „Tolikrát jsem tam byla, nemůžu uvěřit, že jsi to…“
Angel: „Vzpomněl jsem si na jeden sen.“
Buffy: „Opravdu jsem byla v tvém snu?“
Angel: „Mám do paměti vrytou každou vteřinu každé minuty toho snu.“
Buffy: „Myslela jsem, že to dokážu jen u Angie.“
Angel: „Jak se zdá tak ne.“
Angel Buffy chytil za ruku, kterou měla položenou na stole, vztáhl si ji k rtům a políbil ji.
Angel: „Jsi nejkrásnější žena světa.“
Buffy: „Lhaním si mě nezískáš.“
Angel: „Jsi jediná žena v mém srdci.“
Buffy: „Znovu lžeš.“
Angel: „Tentokrát máš pravdu, jsou tam ještě dvě, Nellie a Angelina.“
Buffy: „Ty dvě mršky.“
Angel: „Nejsme tu, abychom se bavili o dětech.“
Buffy: „A proč tu jsme?“
Angel: „Dlouho jsme nebyli někde sami. Chtěl jsem ti předat dárek.“
Buffy: „Tím by sis mě mohl získat.“
Angel: „Vlastně jsou dva, ten první je tohle.“
Vstal a vedle krbu vytáhl velký obdélníkový předmět, sundal z něj látku, kterou byl přikrytý. Buffy vstala a podívala se na něj. Byla na něm ona, seděla na zemi u nějakého krbu a v náruči držela dítě, malé miminko.
Buffy: „Je krásný, děkuji.“
Angel: „Slíbil jsem ti ho. Teď ještě ten druhý dárek.“
Tentokrát šel pár kroků směrem k menšímu stolečku, zvedl z něj kazetu. Podal ji Buffy a ona kazetu otevřela, byl v ní řetízek s přívěškem. Na přívěšku byl ochranný znak Victorie a Buffyin monogram.
Buffy: „Díky, je krásný. Tolik hezkých dárků.“
Angel: „Příliš málo. Něco jsem přivezl i pro ostatní, později jim to dám, ale ty jsi byla nejdůležitější. Doma pro tebe mám ještě meč, ten jsem raději nenosil sem.“
Buffy: „Meč, konečně.“
Angel: „Čeká na tebe doma.“
Buffy: „Ty víš jak na mě.“
Angel: „Ne vždy.“
Ve skutečnosti byli na obědě ne hodinu, ale asi tři hodiny. Potom se vrátili, Buffy šla ještě pracovat a Angel šel k Nellie. Trénovala zrovna v tělocvičně, přinesl jí tam svůj dárek pro ni.
Angel: „Ahoj.“
Nellie: „Jdeš si pro odvetu?“
Angel: „Pokud chceš?“
Nellie: „Počkej, co to máš?“
Angel: „Dárek, přivezl jsem ho z Japonska.“
Nellie nedočkavě rozbalila dárek, našla v něm nějakou hedvábnou látku a na ní menší dýku s japonskými motivy. Zbytek dárku položila na lavici a vzala si dýku do ruky. Několikrát s ní kolem sebe sekla.
Nellie: „Myslela jsem, že jsi byl v Evropě.“
Angel: „Byl jsem i chvíli v Japonsku.“
Nellie: „Jistě je to nějaká speciální dýka.“
Angel: „Ano, říká se jí himogatana je to stará dýka, kterou nosily ženy pod kimonem.“
Nellie: „Skvělý, co je to druhé?“
Angel: „Jen se podívej.“
Nellie z balíčku vytáhla hedvábnou látku, byl to nějaký oděv, velmi dlouhý. Nellie okamžitě poznala, že jde o kimono.
Nellie: „Skvělý, teď mám i kimono, pod kterým budu tu dýku nosit. Ale je dlouhé.“
Angel: „Kimono je vždycky stejně dlouhé, akorát se dělí na dětské a pro dospělé. Ty máš dětské, měl by u něj být i takový široký pás. To kimono se nazývá Omeši a pás je Obi, zavazuje se vzadu.“
Nellie: „Díky Angele, je to skvělý. Ví máma, že jsi mi dal dýku?“
Angel: „Ne, ale myslím, že je jí to jasné.“
Nellie: „Je to skvělý, dík.“
Angel: „Nechci ale, aby sis myslela, že se tím chci vykoupit.“
Nellie: „Ještě budeš mít co napravovat, ale začít bys měl u mámy ne u mě.“
Angel: „Tak já raději půjdu.“
Nellie: „Já budu ještě trénovat.“

Angel šel do SSka, byl tam jen Connor a Lorne.
Lorne: „Návrat ztraceného syna?“
Angel: „Ahoj, Lorne.“
Lorne: „Mám chuť ti vrazit.“
Angel: „Nebyl bys ani první, ani poslední.“
Lorne: „Naštěstí mám odpor k násilí.“
Connor: „Tak co?“
Angel: „Byli jsme jen na obědě.“
Connor: „A jak to dopadlo?“
Angel: „To bych raději teď neřešil. Půjdu k sobě, kdyby přišla Angie, pošlete ji ke mně.“
Lorne: „Ty to nevíš?“
Angel: „Co?“
Lorne: „Angie se neukázala už několik měsíců.“
Angel: „Já s ní ale mluvil včera.“
Connor: „Cože?“
Lorne: „Poslední s kým mluvila, byla máma a to asi před čtyřmi měsíci, od té doby je u Samary.“
Angel: „Proč odešla?“
Connor: „To nikdo neví, máma nikomu nic neřekla.“
Angel: „Neptali jste se jí?“
Lorne: „Ona se nám moc nesvěřuje.“
Angel: „Panebože, to já. Raději půjdu.“
Connor: „To snad nemyslíš vážně, ty už zase utíkáš?“
Lorne: „Myslím, že to s tím nenásilím přehodnotím.“
Angel: „Myslel jsem do pokoje.“
Connor: „Tak to můžeš, dobrou noc.“
Angel: „Dobrou, kdyby něco, hned mě zavolejte, vzbudím se ve chvíli.“
Connor: „Spolehni se.“

Angel odešel a ti dva se taky rozešli, Connor odešel domů a Lorne do svého pokoje. Buffy seděla na posteli v ložnici, prohlížela si obraz, který jí dal Angel v poledne. Seděla a zírala na něj, vedle ní se objevilo žlutočervené světlo a společně s ním Angie.
Angie: „Ahoj, mami.“
Buffy: „Ahoj, Angelino, dnes jdeš později.“
Angie: „Promiň, problém s knězem.“
Buffy: „Odpuštěno.“
Angie: „Tenhle obraz neznám.“
Buffy: „Dal mi ho dnes.“
Buffy obraz otočila tak, aby na něj viděla i Angie.
Angie: „Nellie.“
Buffy: „Ano, je to v sídle.“
Angie: „To jsi mi ukazovala.“
Buffy: „Je krásný.“
Angie: „To je, snaží se.“
Buffy: „Zatím nám to vychází, dal mi i meč.“
Angie: „Na to s tím Spikem skočil.“
Buffy: „Jen s napětím očekávám, co vymyslí příště.“
Angie: „Mohla bych mu něco poradit.“
Buffy: „Chci předělat byt, aby měla Nellie větší pokoj, spojíme oba dětské pokoje v jeden. A taky chci předělat nábytek a vymalovat.“
Angie: „To asi nebude nejvhodnější způsob, jak si tě získá.“
Buffy: „Tak něco vymysli, nechám se překvapit.“
Angie: „Jak dlouho ho budeš dusit?“
Buffy: „Ještě nevím, každou chvíli, kdy stojí proti mně, se k němu chci rozběhnout a pověsit se mu kolem krku.“
Angie: „Musíš vydržet.“
Buffy: „Když já se bez něj cítím tak prázdná, jako bych nežila.“
Angie: „Ale to on nesmí vědět.“

Najednou někdo zaklepal na dveře, Angie se rychle přemístila pryč. Do poje vstoupil Spike, zůstal pak u Buffy skoro až do rána, odešel těsně před svítáním, kdy šla Buffy pracovat. Po poledni odešla a šla rovnou do SSka, byl tam jen Spike a něco psal.
„Ahoj, co to píšeš?“ Zeptala se ho a sedla si vedle něj na sedačku.
Spike: „Nabídli mi místo.“
Buffy: „Jaké?“
Spike: „Přednášení dějin.“
Buffy: „To je úžasné, blahopřeji, to si píšeš přednášky?“
Spike: „Ne, seznam knih.“
Buffy: „Ale budeš s námi stále bojovat viď?“
„To si piš, neopustil bych tě.“ Slíbil jí a chytil ji za ruku, v tu chvíli vešel do SSka Angel. Viděl je, jak se drží za ruce. Vypadal překvapeně.
„Co to děláte?“ Vykřikl na ně a změnil tvář na upíří.
„Nic, co bychom měli dělat?“ Odpovídala mu naopak naprosto klidně Buffy.
„Nevím, ale vidím, že se držíte za ruce.“
„A kdyby? Co s tím uděláš?“ Okřikl ho Spike.
Angel udělal další krok a vrazil Spikovi takovou ránu, že se zhroutil na sedačku. Buffy se k němu vystrašeně podívala, pak se rozzuřeně obrátila k Angelovi.
Buffy: „Proč mlátíš jeho? Nechtěl bys zmlátit mě?“
Angel: „Proč bych to dělal?“
Buffy: „Na to musejí být dva.“
Angel: „Miluješ ho?“
Buffy: „Právě teď necítím vůbec nic.“
Angel: „K němu?“
Buffy: „Necítím nic k nikomu.“
Angel: „Ve snaze něco cítit chceš ublížit Spikovi?“
„Ale my tu nic nedělali, dostal místo na univerzitě, bude přednášet.
Byl to jeho sen, konečně byl potom co ho Dawn opustila znovu šťastný, nic mezi námi není.“ Tentokrát už na něj skoro křičela.
Angel: „Ale…“
Buffy: „Žádné ale, omluvíš se mu.“
Angel: „Omluvím.“
Buffy: „Nestačí, to nestačí.“
„Zase jsem to zpackal, nemám tu co dělat.“
Řekl tentokrát už skoro šeptem a otočil se, odešel a jen jednou se k ní ohlédl, v jeho pohledu byla láska, nekonečná láska, kterou k ní cítil, ale i smutek.
Buffy odešla hned po Angelovi, utekla do své ložnice, lehla si na postel a plakala. Brzy potom usnula, ve snu se setkala s Angie. Seděli na houpačce na verandě domu Summersových v Sunnydale.
Angie: „Co se děje? Něco nevychází?“
Buffy: „Proč si to nepřečteš?“
Angie: „Myslíš na moc věcí zároveň, jediná myšlenka, kterou dokážu přečíst je ta, kterou sama sebe obviňuješ.“
Buffy: „Celé jsem to pokazila.“
Angie: „Tak mi pověz, co se stalo, máme na to celou noc.“
Buffy: „Šla jsem do SSka, byl tam jen Spike. Něco psal, zeptala jsem se ho, co píše a on mi řekl, že ho přijali na univerzitu, bude přednášet historii. Byl tak šťastný, chytl mě za ruku a v tu chvíli přišel Angel a viděl to.“
Angie: „Vrazil mu?“
Buffy: „Zeptal se, co děláme, řekla jsem mu, že nic. Spike mu řekl nějakou narážku a potom mu vrazil. Ptala jsem se ho, proč mlátí jeho a ne mě, že jsme nic nedělali. Pak se mě zeptal, jestli ho miluji, řekla jsem mu, že nic necítím.“
Angie: „A on ti řekl, že proto ses sblížila se Spikem?“
Buffy: „Přesně, já mu pak řekla všechno o tom, jak ho přijali atd. a on se pak otočil a řekl: zase jsem to zpackal, nemám tu co dělat. Odešel a byl pryč.“
Angie: „Úplně?“
Buffy: „To snad ještě ne.“
Angie: „Takže je možná čas říct mu pravdu.“
Buffy: „Tvá psychologie moc nezabrala, co?“
Angie: „Asi ne, možná jsem zvolila špatnou taktiku, ale nebylo by nejlepší, kdyby ses mu vrhla kolem krku jakoby nic, jen co se vrátí.“
Buffy: „Teď mi řekni, co mám dělat.“
Angie: „To si rozhodni sama.“
Buffy: „Dobře, půjdu za ním, ale promluvím si s ním, to jsem měla udělat už dávno.“
Angie: „Jak si přeješ.“
Buffy: „Teď už musím jít, musím se taky prospat.“
Angie: „Ahoj, přijdu zítra v obvyklou dobu.“
Buffy: „Ahoj.“

Buffy sebou na posteli trhla, otočila se a dál spala bezesným spánkem. Ráno se vzbudila jako vždy před svítáním. Cítila neodkladnou potřebu jít za ním už teď, vydala se k němu.
Vešla do pokoje, spal. Hned jak se k němu přiblížila a on ji ucítil, probudil se. Pomalu se posadil na posteli.
Angel: „Jsi sen?“
Buffy: „Možná, přál by sis to?“
Angel: „Když se tě dotknu, zmizíš?“
Buffy: „Naopak, zmizím, když mě tu necháš stát v té zimě.“
Angel: „Nejsi oblečená, vezmi si aspoň moji košili.“
Buffy: „Díky, zapomněla jsem si v ložnici něco obléct.“
Angel: „Proč jsi přišla?“
Buffy: „Ještě před chvílí jsi se mě chtěl dotýkat a teď mě vyháníš?“
Angel: „Ne, jen mě to udivuje vhledem k tomu, co jsi mi včera řekla.“
Buffy: „Přišla jsem si s tebou promluvit.“
Angel: „O čem?“
Buffy: „Nechceš to vyřešit?“
Angel: „Ani nevíš, jak moc, ale myslel jsem, že už jsem všechno zpackal.“
Buffy: „Dostal jsi svoji šanci.“
Angel: „Mám ji teď obhájit?“
Buffy: „Čekám, co mi řekneš.“
Angel: „Že tě miluju a myslel jsem si, že je to má jediná možnost.“
Buffy: „A co si myslíš teď?“
Angel: „Že to byla největší chyba mého života.“
Buffy: „Kdybys mohl, změnil bys to?“
Angel: „Dal bych za to život.“
Buffy: „Miluješ mě?“
Angel: „Víc než cokoli jiného.“
Buffy: „Lhala jsem.“
Angel: „V čem?“
Buffy: „Řekla jsem, že nic necítím.“
Angel jí naznačil, aby se posadila vedle něj. Poslechla ho, posadila se vedle něj, objal ji pevně kolem pasu, očekával, že ho odstrčí, neudělala to, jen pokračovala v tom, co začala.
Buffy: „Ale cítím, miluji tě.“
Angel: „Co se stalo?“
Buffy: „Nemohla jsem se ti hned vrhnout kolem krku, i když jsem chtěla.“
Angel: „Neočekával jsem to.“
Buffy: „Zlobíš se?“
Angel: „Já? Na to bych se měl zeptat já, ne?“
Buffy: „Nikdy jsem se nezlobila.“
Angel: „Vážně?“
Buffy: „Miluji tě, nezlobila jsem se na tebe, ale na sebe.“
„Shh, miluji tě.“ Pošeptal ji a jemně ji políbil na rty.
Polibky mu vděčně a hladově oplácela a on si ji tisk stále blíž k sobě, náhle jejich polibek přerušila.
Angel: „Co se děje?“
Buffy: „V sedm mi začala porada.“
Angel: „Kolik je?“
Buffy: „Půl osmé.“
Angel: „Budu rychle oblečený, skočím tam a zabavím je, než přijdeš.“
Buffy: „Dík.“
Angel jí dal ještě jeden polibek a začal se oblékat. Buffy ho pozorovala, jak se obléká a obdivovala jeho vypracované svaly.
„Neměla by ses oblékat?“ Zeptal se jí s úsměvem.
„Oh, už letím, zatím je zabav, třeba jim něco vyprávěj.“ Křičela ještě za sebou, když utíkala z pokoje zpět do své ložnice, aby se oblékla. Vběhla do zasedačky, naštěstí šlo jen o poradu vedoucích, kde všichni znali její i Angelovu pravou identitu.
Buffy: „Omlouvám se, že jdu pozdě.“
Rony: „To nic, šéf nám vyprávěl, jak jste zabíjela Drákulu.“
Buffy: „Ať říkal cokoli, není to pravda.“
Rony: „Naopak to bylo zajímavé.“
Buffy: „Cos jim řekl?“
Angel: „Pravdu.“
Buffy: „Že jsme ho zabili portským?“
Rony: „S tím se nám nepochlubil.“
Angel: „Byl to jen vinný střik, byla tam voda.“
Buffy: „Svěcená voda.“
Angel: „Tak bychom mohli začít poradu, ne?“
Buffy: „Takže, Rony říkal jsi, že něco máš.“
Rony: „Ano, máme dost zapeklitý případ.“
Buffy: „Démon?“
Rony: „Ne tak docela.“
Buffy: „Tak to vyklop.“
Rony: „Dostali jsme hlášku, že se něco chystá na školu přemožitelek.“
Buffy: „Co se chystá? Kdo vám to řekl?“
Rony: „Dostali jsme mail, anonymní, že se chystá něco na školu přemožitelek.“
Buffy: „Ale její místo je tajné.“
Angel: „Už asi není.“
Buffy: „Musíme zavolat Faith, Gilesovi a Willow.“
Angel: „Neměli bychom počkat, co z toho bude?“
Rony: „Snažíme se zjistit víc.“
Buffy: „Zadejte to různým týmům, ať nikdo přesně neví, na čem pracuje. Škola musí zůstat v utajení.“
Rony: „Vymezíme na to týmy.“
Buffy: „Všechny zprávy, i ty nepodložené rovnou ke mně na stůl. Budete pracovat klidně i přesčas.“
Rony: „Okej šéfová, ale jak můžu zjišťovat informace o něčem, co neexistuje?“
Buffy: „Povedeš celé vyšetřování, ty jediný dostaneš všechny informace. Budeš mi za ně ručit životem.“
Rony: „Ano.“
Buffy: „Po poradě ke mně přijď a já ti dám všechno ohledně školy.“
Angel: „Kde jsi ty informace získala?“
Buffy: „Spravuji všechny jejich účty a papíry.“
Angel: „Celou dobu?“
Buffy: „Už léta. Jak říkám Rony, potom ke mně přijď, dám ti přístup ke všem informacím, které budeš potřebovat. Teď můžete všichni jít, dokončíme to jindy, teď je tento úkol nejpřednější.“
Všichni odešli, Buffy a Angel zůstali v zasedačce sami.
Angel: „Nevěděl jsem, že se staráš o školu.“
Buffy: „Stalo se hodně věcí, o kterých nevíš.“
Angel: „Možná to časem doženu.“
Angel chytil Buffy za ruku, dal si ji ke rtům a jemně ji políbil. Ona ho druhou rukou hladila po tváři.
Buffy: „Stýskalo se mi.“
Angel: „Mě taky.“
Buffy: „Kde jsi vlastně objevil svoji paměť?“
Angel: „Byl jsem v Japonsku, jedna bývalá geisha mně pomohla.“
Buffy: „Jak?“
Angel: „Mluvili jsme spolu o mém životě a hlavně o tobě a postupně se mi vracely vzpomínky, jako první to byli vzpomínky na tebe a pak na Connora.“
Buffy: „Vzpomněl sis už na vše?“
Angel: „Sem tam mám ještě výpadky, většina je z mé dávné minulosti a z L. A.“
Buffy: „Teď máme problém, přemožitelky.“
Angel: „Pokud je zabijí, nemá po tobě a Faith kdo nastoupit.“
Buffy: „Leda, že by šlo vrátit řád, po smrti přemožitelky nastoupí další.“
Angel: „Jak to uděláme?“
Buffy: „Síly.“
Angel: „Pak si o tom promluvíme, teď bys měla dát ty papíry Ronymu.“
Buffy: „OK, jen mi neuteč.“
Angel: „Budu u sebe.“

Buffy se k němu otočila zády a odešla směrem ke své kanceláři. Angel se rozhodl změnit svůj plán na okamžitý odchod do pokoje, chtěl ještě zajít za krásnou mladou dámou, za Ginny do baru. Hned jak prošel dveřmi, Ginny už se k němu hnala, první co udělala, bylo, že mu dala pěstí do obličeje, Angel se otřepal a pak se mu vrhla kolem krku.
Angel: „Ginny prosím, kdybych musel dýchat, udusíš mě.“
Ginny: „Ani jeden nedýcháme, tak nevím kde je problém.“
Angel: „Jsem ženatý.“
Ginny: „A já vdaná nejsem no a? Stejně s tebou Buffy nemluví a taky má proč, ty všiváku.“
Angel: „Jen tvrdě do mě, zasloužím si to, ale nemáš pravdu, mluví se mnou.“
Ginny: „Sakra, ona ti odpustila?“
Angel: „Ano, promluvili jsme si.“
Ginny: „Měkota.“
Angel: „A jak se máš ty?“
Ginny: „Dobrý nestěžuju si, akorát mě štve ta ekologistka.“
Angel: „Zvykneš si, mě zase vyslýchala, když jsem přišel.“
Ginny: „Pověz mi, jak ses měl?“
Angel: „Ani nevím, raději povídej ty, co se tu celou dobu dělo.“ Angel s Ginny si povídali u baru asi dvě hodiny, pak šel Angel do svého pokoje, prospat se. V pokoji ale nebyl sám, když přišel, čekala na něj Buffy, seděla na posteli jen v lehké košilce.
Angel: „Co tu děláš?“
Buffy: „Čekám na tebe."
Angel: „Neřešíš s Ronym přemožitelky?“
Buffy: „To počká, teď něco chci.“
Angel: „Co chceš?“
Buffy: „Tebe.“
Angel: „Co to s tebou je?“
Buffy: „Nic, jen se mi po tobě stýskalo.“
Angel: „To mě taky, miláčku.“
Buffy: „Tak tam tak nestůj a pojď mě obejmout.“
Angel si sedl vedle ní na postel, objal ji a políbil do vlasů.
„Krásně voníš. Který je to parfém?“
„Nevím, to mě nebere.“
„Lotosové květy a lilie, to je ten japonský.“
„Jak jsi to poznal.“
„Dobrý čich, miláčku.“ Řekl jí a začal ji líbat, jeho ruce putovali po celém jejím těle, začal ji líbat na krku. Najednou ji od sebe odtrhl.
Buffy: „Co se děje?“
Angel: „Jako bys to nebyla ty.“
Buffy: „Co tím myslíš?“
Angel: „Normálně jsi taková…já nevím živější.“
‚Panebože, vona je při sexu živá jo? To mě dost zaráží, vypadá spíš frigidně.‘ Pomyslela si a pořádně se do toho pustila. Po chvíli ji Angel znovu přerušil.
Buffy: „Tak co je?“
Angel: „Víš, chtěl jsem se na něco zeptat.“
Buffy: „Na to není vhodná chvíle, miláčku.“
Angel: „Ne, nejlepší, jaká může být. Miluješ mě?“
Buffy: „Samozřejmě.“
Angel: „Milenci se spolu nikdy nenudí proto, že mluví pořád o sobě.“
Buffy: „Co to znamená?“
Angel ji od sebe úplně odtáhl a vstal z postele.
Angel: „Kdo jsi?“
Buffy: „O čem to mluvíš?“
Angel: „Nejsi ona.“
Buffy: „Nevidíš mě snad?“
Angel: „Nikdy se mnou takhle nemluvila a pozná Rochefoucaulda.“
Buffy: „Ona? Ale, miláčku to jsem přece já.“
Angel: „Vážně? Co jsem ti řekl, když jsem tě viděl poprvé?“
Buffy: „No…“
Angel: „Nevíš to, teď mi řekni, kdo jsi.“
Buffy: „Zabiješ mě?“

Do pokoje vešla Buffy, viděla sama sebe na posteli a na ní Angela.
Buffy: „Angele co to…?“
Angel: „Nemám tušení kdo to je, ale myslel jsem, že ty.“
Buffy: „Ty mě snad nepoznáš?“
Buffyina kopie: „Poznal to.“
Angel: „Kdo jsi?“
Žena, která napodobovala Buffy, se otřepala a přeměnila svoji podobu zpět na původní, byla to Tina.
Buffy: „Panebože, je to horší než jsem myslela.“
Angel: „Tina? Proč vypadala jako ty.“
Buffy: „Miláčku, už ti to nezapaluje jako dřív. Kdo jí tu od začátku nevěřil?“
Angel: „Samozřejmě ty, ale řekni mi, proč si vzala tvoji podobu.“
Buffy: „Zeptáme se jí.“
Angel: „Takže po pořádku. Proč jsi si vzala podobu Buffy.“
Buffy: „Ehm, já bych řekla, že prvně bys z ní měl vstát.“
Angel vstal z postele a stoupl si vedle Buffy. Hodil po Tině deku a zaujal výhružný postoj hned vedle Buffy, která čekala na Tininu odpověď.
Tina: „Má paní mi přikázala udělat cokoli, abych ji pomstila v případě její smrti.“
Buffy: „Proto ses za mě přestrojila?“
Angel: „A to jste říkali, že já jsem úchylný.“
Buffy: „Miláčku, jsi úchylný, ale roztomile úchylný.“
Tina: „Přesně o tom mluvím.“
Buffy: „O čem?“
Angel: „No tak, nech ji domluvit.“
Buffy: „Chceš mě napomínat?“
Angel: „Samozřejmě že ne, jen si chci poslechnout, co nám řekne.“
Tina: „Jak říkám, o tom mluvím.“
Angel: „Tak to vyklop.“
Buffy: „Nech ji přece domluvit.“
Tina: „Kdyby na to Angel nepřišel, nachytala bys nás v nejlepším, pak byste se pohádali a byli byste slabí, všichni viděli, co se stalo, když jste se pohádali posledně. Samotné bychom vás mohli zabít.“
Buffy: „Jak sis mohla myslet, že by ti uvěřil? Nemám tak škaredé vlasy a nevychované způsoby.“
Angel: „Bylo mi to jasné hned.“
Tina: „Vážně?“
Buffy: „Nevěřím ti, Tino, nemusíš to zkoušet.“
Angel: „Zabiju ji.“
Buffy: „Nevím, já bych ji nezabíjela.“
Angel: „Proč? Může se v tebe kdykoli znovu převtělit.“
Buffy: „Nemůžeme ji jen tak zabít.“
Tina: „Nemůžete mě jen tak zabít.“
Angel: „Přestávám s ní mít trpělivost.“
Tina: „Ještě před smrtí ti řeknu pár věcí. Víš dva roky, to je dlouhá doba nejen, že se sblížila s tvým synem, ale i s tím blonďatým mužem. Pořádně to tady ramovali, málem zbořili barák.“
Angel proměnil svou tvář na upíří, zavrčel na Buffy.
Buffy: „Já ti věřila a ty mě ne?“
Angel: „Ten odbarvenej hňup si vždycky najde způsob.“
Buffy pohladila Angela po tváři a pak mu vrazila pořádnou facku.
Angel: „Za co?“
Buffy: „Myslíš, že jsem tady dva roky strávila jen randěním nebo sexem?“
Angel: „Ale…“
Buffy: „Žádné ale, buď mi věříš, nebo ne.“

Angel se k Buffy sklonil a políbil ji a změnil tvář zpět na lidskou.
Angel: „Věřím ti, miluji tě.“
Buffy: „Já vím, já tebe taky, Liame.“
Tina: „Tak podle toho mě poznal.“
Buffy: „Čeho?“
Tina: „Zeptal se mě, jestli ho miluji a já mu řekla samozřejmě.“
Buffy: „Co je na tom divného?“
Angel: „Ty bys přece nikdy neřekla samozřejmě. Nebereš naši lásku jako samozřejmost.“
Buffy: „Jsi tak roztomilý.“
Angel: „Ještě podle jedné věci jsem to poznal, měla ten japonský parfém.“
Buffy: „Fuj, ten nevkus. Jde s tebou do postele a dá si na tebe tenhle parfém, měla jsem ho na Hankově pohřbu.“
Tina: „Co je na tom parfému zvláštního?“
Angel: „Kombinace lilie a lotosu je smuteční.“
Buffy: „Smůla, má příliš dobrý čich v parfémech se vyzná.“
Angel: „Člověk se za tři sta let něčemu naučí.“
Buffy: „Mám chuť ji zabít.“
Angel: „Já taky.“
Tina: „Tak jen do toho, ale mohla bych vám pomoct.“
Buffy: „Poslouchám.“
Tina: „Řeknu vám, co se chystá na ty přemožitelky.“
Angel: „Bereme to, co chceš na oplátku.“
Tina: „Imunitu.“
Buffy: „Necháme tě chvíli být, ale pokud zase něco vyvedeš, najdu si tě.“
Tina: „Beru.“

Ve svém pokoji si Marc zapisoval další poznámky, životní příběh Buffy a Angela zahrnoval už rozsáhlé pojednání. Zapisoval si zrovna část o tom, jak se oba pohádali, ještě nevěděl o jejich usmíření, ani o incidentu s Tinou. Když si všechno zapsal, rozhodl se zajít za ostatními do SSka, čekal, že tam jeden z nich bude. Buffy a Angel se s Tinou dohodli, že pokud jim bude poskytovat informace, bude pod jejich ochranou. Hned potom vyrazili do SSka, doufali, že tam budou sami, i když to vlastně nemohli předpokládat, tam stále někdo byl. Když přišli, nikdo tam skutečně nebyl, posadili se vedle sebe na sedačku. Hned potom se Buffy přemístila Angelovi na klín, pevně se objímali a vášnivě líbali. Vzájemně se chtěli dotýkat co největší plochou těla. Líbali se a věnovali se jen sobě, když je vyrušilo něčí odkašlání. Stál za nimi Connor. Buffy hned vstala a sedla si zpět vedle Angela, opřela si mu hlavu o rameno a chytli se za ruce. Buffy se omluvně podívala na Connora, hledala správná slova výmluvy z trapné situace.
Buffy: „Uhm, promiň my…já…víš…“
Connor: „Tvé vyjadřovací schopnosti nejsou, co bývaly mami. Klidně si dělejte, co chcete, jste dospělí, ne?“
Buffy: „Uf, tak tohle máme za sebou.“
Connor: „Tak co, kdo udělal první krok? Nebo mám hádat?“
Ani jeden se neměl k odpovědi, jen se na sebe culili.
Connor: „Dobře, budu hádat, máma.“
Buffy: „Bravo, vyhrál jsi hlavní cenu. Jen se do mě navážej.“
Connor: „Ale prosím tě, všem bylo jasné, že to uděláš. Jen se uzavíraly sázky za jak dlouho.“
Buffy: „Vyhrál jsi?“
Connor: „Ne, taky jste mohli počkat do zítřka.“
Buffy: „Jaká byla nejkratší doba?“
Connor: „Willow, hned jak se objeví.“
Buffy: „Měla jsem sto chutí to udělat.“
Angel: „To je tak… Oni na nás uzavřeli sázku?“
Connor: „Byla to nejzajímavější událost poslední doby.“
Buffy: „A kdo teda vyhrál?“
Angel: „Nech mě hádat, Ginny?“
Connor: „Přesně. Podle toho, bylo to ráno?“
Buffy: „Před svítáním.“
Connor: „Vyhrála na celé čáře.“
Buffy: „To si s ní vyřídím, vyplatí mě pěkně část výhry.“
Connor: „Já půjdu, klidně pokračujte, co jste započali.“
Angel: „S radostí.“
Connor odešel. Angel jí přejel rukou po pravém boku, otočila se a znovu si na něj sedla.
Buffy: „Chyběl jsi mi.“
Angel: „Ty mě taky. Krásně voníš.“
Buffy: „Hádanka?“
Angel: „Růže, jasmín, vanilka.“
Buffy: „Jsi nejlepší odborník.“
Angel: „Je tak…“
Buffy: „Poslední narozeniny.“
Angel: „Dior.“
Buffy: „Skvělé.“
Angel: „Miluji tě.“
Buffy: „Já víc.“
„Ne, já víc.“ Odporoval jí ještě, než ji celou zasypal jemnými polibky. Brzy se dostali do stejné pozice jako předtím, než přišel Connor. Znovu je ale někdo vyrušil, tentokrát za nimi stál Marc.

Buffy: „Myslím, že bychom se měli přemístit do ložnice.“
Marc: „Kdyby vám to nevadilo, chtěl bych s vámi mluvit.“
Buffy: „Okej.“
Buffy znovu, ač nedobrovolně vstala z Angelova klína a posadila se vedle něj.
Marc: „Chtěl jsem s vámi mluvit o mém setrvání zde.“
Angel: „Nelíbí se vám u nás?“
Marc: „Ale naopak, líbí se mi tu, ale chtěl bych si rozšířit své znalosti v oblasti démonologie.“
Buffy: „Co tím chcete naznačit?“
Marc: „Budu chvíli cestovat po Evropě, navážu na své znalosti bohů znalosti démonů, abych vám mohl být dál nápomocen.“
Buffy: „Nebudeme vám bránit.“
Marc: „Budeme dál v dopisovém spojení.“
Angel: „Budeme rádi, až se k nám znovu vrátíte.“
Buffy: „Kdy budete chtít odjet?“
Marc: „Hned jak najdu nějaké spojení do Francie.“

Ještě si promluvili o přesnějších detailech Marcovi cesty a pak všichni tři odešli, Angel s Buffy do svého bytu a Marc si odjel balit věci. Angel s Buffy odešli do ložnice, užívali si smíření. Probudili se až kolem deváté hodiny. Když se Buffy podívala na budík, vystrašeně vstala a šla se obléct.
Angel: „Zase máš poradu?“
Buffy: „Ne, trénink s Nellie.“
Angel: „Můžu?“
Buffy: „Budu jedině ráda.“
Nellie na ně už v tělocvičně čekala a nervózně mlátila do pytle.
Nellie: „Kde jsi byla?“
Buffy: „Rušný den.“
Nellie: „Začneme?“
Angel: „Budu se jen z povzdálí dívat.“
Buffy: „Dobře, začněme s holemi.“
Nellie: „Ale mami, nejsme přece ve středověku.“
Buffy: „Věř mi, jednou mi poděkuješ, to stejné jsem Gilesovi říkala i já, ale pak jsem to využila.“
Nellie: „Trénovali jste s holemi?“
Buffy: „Ne, nebylo třeba, už jsem to uměla.“
Nellie: „Chci meče.“
Buffy: „Taky mě to baví víc s meči, ale ne vždy je k tomu možnost.“
Nellie: „Prosím.“
Buffy: „Když mně vyrazíš hůl, dáme potom meče.“
Nellie: „Skvělý.“
Buffy hodila Nellie jednu hůl a druhou si sama nechala. Obě si stouply proti sobě do bojových pozic a začali. Nellie na Buffy tvrdě útočila, ale ona je všechny s přehledem vykryla. Potom přešla do útoku. Brzy přirazila Nellinu hůl k zemi, Nellie zůstala beze zbraně. „Neříkej ‚já jsem ti to říkala‘, prosím.“ Řekla jí s povzdechem a poraženeckým výrazem v obličeji.
Buffy: „Hole vyžadují usilovný trénink, ještě se k nim vrátíme, neočekávám, že bys bojovala s Robinem Hoodem.“
Nellie: „Co nastupuje?“
Buffy: „Meče.“
Nellie: „Skvělý, nechcete mi s tátou předvést ukázku?“
Angel: „To není dobrý nápad Nellie.“
Buffy: „Souhlasím, do první krve.“
Angel: „Chceš si se mnou vypořádat účty?“
Buffy: „Ukážeme Nellie, jak se to má dělat.“

Buffy odešla na druhou stranu tělocvičny, do skříně vrátila hole a vzala tam dva meče. Rovnou jeden hodila Angelovi. Postavili se proti sobě, oba připraveni k boji. Buffy dlouho nečekala a hned zaútočila. Provedli proti sobě několik výpadů, ale protivník je vždy úspěšně odrazil. Tentokrát zkusil výpad Angel, ale Buffy jeho útok lehce odrazí. Angel se snaží znovu seknout, tentokrát do nohou, Buffy vyskočila a na oplátku mu podkopla nohy. Buffy ho chtěla seknout do ruky, ale on se hned postavil a naopak seknul on ji, pustila meč a přiznala porážku.
Nellie: „To je něco úžasného.“
Angel: „Minule mě málem zabila.“
Buffy: „Jsme vyrovnaní.“
Nellie: „Tak jdeme na to, mami, nemůžu se dočkat.“
Buffy: „Okej.“
Obě se postavily proti sobě, chtěli začít, ale do tělocvičny vběhla Nikola. Buffy přerušila boj a čekala, co Nikola řekne.
Nikola: „Fuj, volal Rony, prý něco našli, měli byste tam jít.“
Buffy se omluvně podívala na Nellie.
Nellie: „Pohoda, budu cvičit hole, klidně jděte.“
Angel: „Půjdu s tebou.“
Buffy: „Tak jdeme. Nellie nezapomeň, kryj se, předvídej a hlavu vzhůru.“
Nellie naznačila souhlas a Buffy s Angelem běželi pryč. Šli do Buffyiny kanceláře, čekal tam ne ně Rony.
Buffy: „Co máte?“
Rony: „Prošel jsem všechny informace, kolik je tam přesně nyní přemožitelek?“
Buffy: „Asi pětadvacet.“
Rony: „Zjistili jsme, že ten útok je veden z jiné dimenze, času nebo prostoru. Budou potřebovat každou pomoc.“
Buffy: „Víc nevíte?“
Rony: „Mimo naprosto nepodložených zpráv nám zůstává jako nejpravděpodobnější zpráva o útoku neviditelného démona.“
Buffy: „Toho přemožitelky dokážou zabít.“
Rony: „Taky máme lépe stanovené časové rozmezí, bude to někdy v příštím měsíci.“
Buffy: „Měli bychom tam jet.“
Angel: „Co nejdřív.“
Rony: „Budeme stále ve spojení, budu posílat všechny zprávy.“



8. kapitola