Když lidé mluvili o domově, Elle to nechápala. Pro ní byl domov jen slovo a nic jiného. Lidé to užívají, aby se cítili víc jako lidská bytost. Představa domova, mít stálé a bezpečné místo, to pro ní byla naprosto cizí představa. Elle si myslela, že domov je jakékoliv místo, kde zrovna spíte. Domov nebyl dům jejích rodičů, kde strávila krátké dětství a nebyl to také Hartsdale, kde strávila svoje dospívání a určitou část svého nynějšího života. Pro Elle nebyl domov nikde a už vůbec ne tam „kde leží její srdce“ nebo jiné další jiné výmysly.

 

Elle si myslela, že nápad mít domov je blbost. Domov je všude tam, kde se cítíš v bezpečí.  Kde se věci nemění a vše je zajištěné. Domov je stálý, nikam nemizí, nebo se nemění.  Elle si myslela, že tohle vše jsou výmysly. Nevěřila na jistotu a stálost bylo jen moderní slovo pro nudu.  Bezpečí a jistota neexistují, když jste chodící a svítící věc, která strávila svá nejlepší léta jako nějaký brouk v sklenici, kterého studovali, do které strkali a kterého preparovali. Bezpečí a jistota neexistují, když zjistíte, že váš vlastní otec celou věc podporoval a ochotně pomáhal při proměně vaši osoby v zlomenou ubohou skořápku. Elle přestala věřit v bezpečí před dlouhou dobou. Cvokaři to nazvali „paranoia“, ale ona to nazývala „být opatrná“ a opravdu jí to nikdo nemohl dávat za vinu, potom co prožila.

 

Pro Elle není domov  nic než vzdálená vzpomínka. Jen matně si vybavovala dům. Pamatovala si své rodiče. Věci byly v pohodě, dokud nezaložila ten požár v babiččině domě. Máma a táta potom už nikdy nebyli stejní. Pořád se hádali o tom, co bude dál a o tom, jestli by neměla matka odejít. Toho dne jí její otec vysvětlil, že maminka se už nikdy nevrátí. Elle brečela a křičela. Byla to přirozená reakce většiny malých dětí, když se dozvídají  o rozvodu rodičů. Toho dne se také přihodil ten výpadek proudu, který se přehnal přes několik okresů a pravděpodobně zabil i pár lidí. Toho dne se Elle a její otec odstěhovali . To je vše, co Elle ví o domově.  Domov nikdy není na stálo a nikdy to není šťastné místo.  To jen tak vypadá, protože většina lidí ho takhle chce vidět.

 

Díky Peterovi si myslela, že by to nemusel být špatný nápad. On je ten důvod, proč teď stojí před tímto domem, před domem, který vypadá tak moc jako domov, ale nemůže jím být, protože Elle domov nemá. Právě teď Petera nenávidí. Nenávidí ho za to, že je tou nejlepší věcí, jaká se jí kdy stala. Nenávidí ho za jeho věčný optimismus a sentimentalitu. Nenávidí ho za to, že tenhle dům našel a přesvědčil jí, aby s ním jela. Byla tu naposled, když jí bylo osm a se slzami v očích zírala z okénka auta. Elle nenávidí Petera za to, že jí teď tenhle domov vlastně chybí. Domov, který byl od začátku jen pouhá lež.

 

„Nemůžu tam jít.“ Řekla Elle prázdně a podívala se na Petera. „Prostě nemůžu. Peter jen přikývl a přešel ke dveřím. Elle utekla a schovala se  v autě.  Přivřela oči, aby zastavila slzy.  Říkala si – je to jen dům. Je to jen kus dřeva.  Elle nemá domov. Nemůže se do toho domu vrátit. Pokud to udělá, tak jí přímo do obličeje praští to, že to naprosto celý zvorala.  Srazí jí to a rozdrtí dokud nebude zase ta malá osmiletá holka,  která se ocitla ve válce mezi tátou a mámou. Elle už na domov nemyslí.  Jen potichu vzlyká v autě, zatímco Peter dělá to, co by měla dělat ona, ale nemá na to odvahu.

 

„Máme štěstí, že potom co jste se odstěhovali tu žili jen jedni lidé.“ Řekl Peter, když se konečně vrátil do auta.  „Myslí si, že možná našli něco, co by mohlo být tvoje.“

 

„Já to nechci.“ Řekne Elle a má oči stále zavřené. Snaží se dát dohromady svoje myšlenky.

 

„Myslím, že chceš.“  Přesvědčuje jí Peter. „Jen se podívej, co to je a pak se rozhodni.“

Elle otevřela oči a najednou se jí chtělo zase brečet. Peter se posadil a držel v ruce něco, co se jevilo jako velmi zastaralý a zaprášený člen „Care Bear family“ nebo dříve také  „Grumpy Bear“. Elle otevřela zeširoka oči v němém úžasu a přísahala by, že veškerá elektřina v jejím mozku právě dostala zkrat. Neexistuje žádné slovo, které by popsalo, jak ohromeně se teď cítila.

 

„Grumpy Bear“ řekla Elle a její hlas zněl spíš jako zakňourání malého děvčátka. Vzala si medvídka od Petera, přitiskla si ho na hruď jak nejpevněji mohla a začala brečet. Vzpomněla si na své třetí narozeniny, kdy jí otec dal medvídka Grumpy Bear, protože byl modrý a ona modrou milovala. Vzpomínala si, jak medvídka tahala kamkoliv šla. Pamatovala si, jak utíkala z babiččina domu - z toho hořícího pekla a medvídka svírala ve svých malých hubených ručkách. Když se maminka a tatínek hádali, utekla do svého pokoje a povídala si s medvídkem. Myslela si a to se nikdy nezměnilo, že ona a medvídek byli stvořeni jeden pro druhého.

 

„Lidé, kteří tu žijí, měli dceru.“ Vysvětloval Peter. „Chtěla, aby se o medvídka dobře postarali.“ Elle si uvědomovala, že Peter jí říká víc, než musí, ale už ho moc nevnímala. Pamatovala si na ten dům a na své rodiče  a na spostu dalších věcí. Ty šťastné okamžiky se prolnuly s těmi špatnými a utvořily úplný obraz toho, co bývala a jak se stala tím, čím je nyní. Elle vzpomínala na ten den, kdy opustila domov. Táta jí sliboval, že medvídek je v bezpečí v krabici spolu s ostatními hračkami a je naložený v stěhovacím autě, které pojede s nimi do nového domova. Elle se na něj kvůli té nestydaté lži nezlobila. Prostě jen tiskla to malé zvířátko a vzpomínala na domov, na který přísahala, že zapomene.

 

Domov už pro Elle není lež. Už to není jen dům s dvěmi podlažími, čtyřmi stěnami a střechou. Není to jen nějaký dojemně roztomilý medvídek. Domov už není něco cizího a možná, jen možná, na světe existuje trocha toho bezpečí a jistoty. Elle si pomyslela, že možná, jen možná, na to přišla díky Peterovi, protože ušmudlaný medvídek jí dával pocit tepla a ten zvláštní pocit v žaludku naproto stejně jako, když byla s Peterem.

 

„Děkuju.“ Zašeptala Elle uslzeně. „Děkuji ti mnohokrát.“ Během zbytku jejich dvouhodinové cesty zpět už neřekla nic jiného. Peter nechtěl, aby mluvila. Jen sledoval její úsměv, když vzpomínala na to, jak byl svět mladý a věci byli zářivější a veselejší.  Pro Elle je domov skutečný. Protože i když nemá svůj vlastní úplný domov, tak má aspoň jeho kousky v náručí, ke kterým se může upnout, když se ze světa stane kruté a ošklivé místo. Elle si myslí, že to je možná, jen možná alespoň dobrý začátek.

 

 

KONEC