A Very Joan & Randy Christmas

Překlad: Alice

Autor: Shadowlass

Zdroj: Shriftweb

jak by asi vypadaly Vánoce 2001 v domě Summersových,

kdyby v episodě BtVS VI/8 "Tabula Rasa" nebyl zničen kouzelný krystal

Alex jen zalapal po dechu, když to spatřil. Nemohl si pomoci. Viděl spoustu divokých věcí, odkdy se probral v obchodě s magií, ale tohle bylo nechutné. Nepřirozené. Kdyby existoval způsob, jak vrátit čas a zabránit, aby se to stalo, udělal by to. Dawn se přišla podívat, co ho tak vykolejilo. "Co? Co je-- ó, můj bože!" vykřikla, sotva zahlédla tu hrůzu. "Nemůže to být tak strašné," protestovala Joan, scházející po schodech dolů do sklepa. Randy, jako obvykle, v patách za ní. Alex potřásl hlavou. "Myslím, že tohle je ztracený případ," konstatoval ponuře. "S tím už se nedá nic dělat."

Anya si znechuceně odfrkla, zatímco ohledávala beznadějně zašmodrchaný světelný řetěz. "Předpokládám, že si myslíte, že bychom měli jít a koupit nová světýlka na vánoční stromek," posmívala se jim. "To je bohapusté plýtvání." "Well, nikdo není ochoten tohle rozplétat, drahá lejdy," vrátil jí to Alex a třepal jí smutným chomáčem drátu s elektrickými svíčkami před očima. "Ledaže by sis to chtěla vzít na starost ty sama."

"Dokonce jste to ani nezkusili," nenechala se rozhodit, "tím myslím, přece nejsou z papíru-- měly by něco vydržet a kdyby ses loni trošku snažil--" "Já? Proč si myslíš, že to já jsem je nechal v takovém stavu? Vždyť tady ani nebydlím! Tohle spíš vypadá na-- na práci nějakého puberťáka," zaútočil pohotově, obracejíc se k Dawn. Dawn začala provinile protestovat, pak se zarazila. Kvůli čemu by se měla cítit provinile? Vždyť si na minulé Vánoce dokonce ani nevzpomíná!

"Správně, hoď to na malou holku. Jako každý Američan," řekl pohrdavě Randy. "Nedokážeš přijmout odpovědnost za své vlastní činy, že ne?" "Hele, není to tak dávno, cos byl celej nervní, když's zjistil, že jsi Angličan," připomenul Alex zákeřně. Randy pokrčil rameny. "Názorově se vyvíjím," kontroval promyšleně. "Well, proč se nevyvíjíš-"

"Tak dost, sklapněte. Všichni!" stopnul je Rupert zvýšeným hlasem. Občas -- častěji, než občas -- chápal, proč měl v plánu odjet. Byli jako banda hašteřivých spratků. Anya je rozkošná žena -- půvabná, k pomilování -- ale poněkud náročná. A Randy není zrovna syn, o jakém snil -- syn, jakého si představoval, o jakém si nechal zdát, to přinejmenším. Ale kdo vlastně je on sám, aby si stěžoval? Nikdo není dokonalý. A občas byl dočista ohromen náklonností, kterou k nim cítil, když se smáli a škádlili jeden druhého. Když Randy chodil ven, aby zabíjel příslušníky svého druhu, aby tak znovu a znovu dokazoval, že není ani za mák jako oni. Když se Joan ujala vedení jejich malé party a to s větší silou, než jaká jejímu věku příslušela. To bylo moc dobré. Potřebovali vůdce.

A čas od času se zdálo, že potřebují tátu. "Musíme sehnat víc světélek a ostatní ozdoby už také vypadají opotřebovaně," rozhodl prakticky. "Rozdělíme se. Randy, Joan -- vy obstaráte stromeček. Ostatní půjdou do města a opatří ozdoby, které budou víc... víc..." "Moderní, se zárukou bezpečného provozu?" napověděla mu Anya. Rupert neřekl ani slovo na souhlas, ale jeho mlčení jej naznačovalo.

"Proč zrovna my dva máme jít pro stromek," protestovala otráveně Joan. To nebylo fér. Proč ostatní půjdou do obchodního domu a budou se bavit a nakupovat pěkné věci, zatímco ona a Randy se mají tahat s budoucím palivem? "Proč nemůžeme s Randym obstarat světýlka a ostatní vláčet stromek?"

"To je zcela zřejmé," ujala se zdůvodnění Anya. "Neexistuje žádný důvod, abychom si my ostatní namohli nějaký sval a s největší pravděpodobností se i zranili, když jste tu vy dvě líné kůže." "Líné kůže?" zopakovala po ní nevěřícně Joan. "Přece víš, co tím chci říci," dodala Anya. Už dávno zjistili, že její pravé jméno vlastně zní Buffy, ale ona trvala na tom, že se cítí jako Joan. Mnohem pravděpodobnější je, myslela si Anya, že prostě nechtěla být Buffy. Anya jí to neměla za zlé, vážně ne. "Máme omezené zásoby sil, zatímco ty a Randy jich máte spoustu. Však vás neubude. Máte síly na rozdávání a potřebujete vybít energii, my si ji naopak musíme pečlivě střežit, abychom přežili krutou zimu."

"Venku je skoro šestnáct stupňů," podotknul pragmaticky Randy. Jemu osobně bylo dočista ukradené, jestli půjde s Joan pro stromeček nebo pro ozdoby. Pokud můžou být spolu, on si rozhodně na nic stěžovat nebude. Samozřejmě, spolu byli skoro pořád. Tedy od té doby, co se jim nepodařilo zjistit, kde žil -- narozdíl od ostatních se zdálo, že o něm neexistují žádné záznamy – a Joan ho pozvala, aby bydlel ve sklepě domu, který sdílela se svou sestrou a Willow a Tarou. Docela pěkně jim to klapalo -- až na skutečnost, že tam pořád někdo byl. Nikdy neměli příležitost být spolu o samotě, kromě večerů, kdy šli ven na lov upírů. No a jemu se zdálo nevhodné se k ní přiblížit, když byli oba zaprášení z destrukce démonů. Démonů, jakým je i on sám. Ve skutečnosti se nezdálo vhodné, aby se k ní vůbec kdy přiblížil. Co s ním? Je přece démon.

Anya se rozhodla neuznat Randyho rýpnutí za hodna odpovědi. Občas nedokázala pochopit, jak se její báječný, distingovaný Rupert mohl stát jeho otcem. "Přesně. Co si myslíš, že děláme, když jsme na lovu?" přiložila si polínko nečekaně logicky Joan. "Zřejmě nevydáváte energie dost, přinejmenším ne správným způsobem," oponovala poklidně Anya. "Kdyby ano, nevládlo by mezi vámi tolik neuvolňovaného sexuálního napětí."

Joan se zděsila a upustila girlandy, které držela v rukách, zatímco Randy se rychle díval jinam a předstíral, že tam vůbec není. Joan cítila, jak jí růžoví líčka a probodávala Anyu očima. Každá příčetná, rozumná, normální osoba, která není z Jupiteru, by její pohled shledala vražedným. Nebylo žádným překvapením, že na Anyu to žádný velký dojem neudělalo. "Pojďme," povzdechla si Joan směrem k Randymu a popadla kabát. Zas tak zle nebylo, že? Jestli se má s někým plahočit temnou nocí, je ráda, že s ním. Well, vlastně víc, než ráda. Ostatní sice měla ráda také, ale s Randym se cítila zvláštně propojená -- jako by byla víc naživu, když je s ním. A také si byla úplně jistá, že je to vzájemné, ale nikdy ji nepozval na rande ani se ji nepokusil políbit, ani nic podobného. A vzhledem ke všem těm svádivým šatečkám, co má ve skříni, nelze ani říct, že je odmítavá a odrazuje ho. Okay, to vážně zní, jako by ji vůbec neměl rád, ale on má. To holka pozná. Rozhodně si s ním musí promluvit. Potřebuje jen trochu popostrčit. To je fajn -- na postrkování je víc, než dobrá. A kdyby se nakonec ukázalo, že ji rád nemá, může prostě říci, že za to může ztráta paměti. Nebo možná jmelí.

* * *

"Rozdělili se. Čas vyrazit," řekl Warren Andrewovi a Jonathanovi a vypnul monitor. Nebylo by dobré, aby jeho matka přišla do sklepa a divila se, proč kruciš v televizi sleduje domov někoho cizího. Yeah, při této akci je potřeba mít oči na stopkách a jazyk držet za zuby.

"Můžu to nést?" vyhrkl Andrew dychtivě, ukazujíc na mohutnou zbraň ve Warrenových rukách. Warren a Jonathan unisono zasténali. "Ne, nesmíš," odsekl Warren. "Proč?" fňukal Andrew. "Proto," řekl otráveně Warren. "Proč proto?" otravoval dál Andrew. Jonathan sebou škubl. Slyšel, že jeho hlas zní stále pisklavěji, neklamná to známka blížícího se výbuchu vzteku. "Pamatuješ si ještě, co se stalo, když jsi to nesl naposledy? Konkrétně tomu ptákovi? Proto," připomenul mu Jonathan. Andrew svěsil ramínka. "To byla nehoda." "Jistě, jistě," konejšil ho Warren. "My jen nechceme skončit jako ten ptáček." "Nic zlého se mu nestalo," mumlal Andrew. "Už nikdy nebude létat," zdůraznil Jonathan.

"Well, my přece létat nepotřebujeme," nejapně zažertoval Andrew. Už ho ale ignorovali, raději zalezli do dodávky a vydali se přes celé město na místo, kde chtěli číhat na přemožitelku. Toho roku měla jejich vánočním dárkem být nikým neomezovaná vláda nad Sunnydale. Přemožitelku budou mít z krku a tak je nikdo nebude schopný zastavit. Vybudují si svou temnou říši.

Jonathan a Andrew seděli vzadu, zatímco to nejdůležitější - jejich zbraň - trůnila na sedadle spolujezdce. Warren ji něžně hladil, laskal enormně veliký diamant, který sloužil k soustředění energie. Původně byl určen pro jejich zneviditelňovací přístroj, ale když si uvědomil, co se přihodilo přemožitelce a její partě pachatelů dobra, dostal inspiraci. Nikdy na tu noc nezapomene...

… Jonathan a Andrew se hádali, jako obvykle. Vlastně se hádali téměř bez ustání. Warren občas uvažoval o tom, že jsou víc na obtíž, než k užitku, ale přesto oba měli svou funkci. Bral si od nich, co mu mohli nabídnout, než si kulihráškové uvědomí, kdo je pánem situace a drží otěže všeho, co podnikají.

            "To by stačilo!" přerušil je. "Pojďte sem a koukněte se na tohle." Poslechli a rozběhli se k němu, skláněl se nad monitorem.

            "Je to porno?" zeptal se Andrew natěšeně. "Ne-" "Animáč?" pípnul Jonathan. "Ne, je to-" "Kreslený porno?" nedal si pokoj Andrew. "Není to ani porno ani animáč, je to magic shop. Něco se tam děje, něco moc divného," přemýšlel nahlas Warren a zvedl hlasitost. Trojka chvíli tiše sledovala svou arch-nemesis a její kumpány. Při pohledu na hrstku upírů ječeli a vřískali jako holky a zabarikádovali se v obchodě.

"Proč je nepozabíjí? A proč jí všichni říkají Joan?" nechápal totálně zmatený Jonathan. Warren se obrátil a pátravě si ty dva prohlížel. "Provedli jste jim něco?" zeptal se podezřívavě. "Pokračujete v soutěži, aniž jste mi o tom dali vědět?" "Nevím, jak bych to udělal... ať už se jim stalo cokoliv," protestoval Andrew. "Přece víte, že mám talent na vyvolávání démonů a schopnost donutit je podřídit se mojí vůli. Jo a ještě na pečení! Takže jestli je za tím někdo z nás, tak jedině Jonathan. To on je čarodějnice!"

"Já nejsem čarodějnice! Já jsem kouzelník, ty p'tahku!" odsekl Jonathan. Andrew zalapal po dechu. "Jak si můžeš dovolit urážet mne jazykem mých zapřísáhlých nepřátel!" zapištěl rozhořčeně. Jonathan protočil oči. "Zapřísáhlí nepřátelé? Prosím tě, ty bys omdlel, sotva bys Klingona jen zahlédl!"

Warren vyslechl tolik, kolik mu žaludek dovolil, aniž se ozval. Jasně, mnoho toho nebylo. Někdy uvažoval, proč se s těmi otrapy tahá, ale měli svůj talent - dokonce i když byli takoví kašpaři, že on sám vedle nich vypadal jako George sekáč Clooney. "Pro smilování boží, nechte si košile na sobě - zvlášť ty," dodal a střelil okem po Jonathanovi. "Tohle je dobré." "Proč?" zeptal se po chvilce Andrew. Warren počítal do desíti. Lze připustit, že být super-génius má svoje výhody, ale vláčet s sebou tuhle dvojku k nim nepatřilo.

"Protože přemožitelka neví kdo je. Což taky znamená, že ani neví, kdo jsme my. A taky to znamená, že neví nic o tom, že je super-holka, bojuje se zločinem a bije se za spravedlnost a to vše, podtrženo sečteno znamená, že ji máme z krku." Ti dva na něj jen zírali. Po chvíli spustil Jonathan: "Ty myslíš-"

"Vím jistě, že si můžeme dělat, co se nám jen zlíbí," oznámil Warren s arogantním úsměvem. "Pánové? Tohle město je naše."

* * *

"Blbá Anya," brblala Joan, vláčejíc svůj konec snad největšího vánočního stromku na širém světě.

"Nemohu s tebou nesouhlasit," vrčel Randy a šlo mu to od srdce. Ta věc nebyla příliš těžká, ale o to tady nešlo. Jeho táta neměl chodit s někým o tolik mladším. Fakt nechutné. Ta coura byla navíc pekelně panovačná.

"Slaví upíři Vánoce?" plácla Joan. Bože, to už jsem mu fakt nemohla říct nic hloupějšího! Já jsem ještě blbější, nadávala si v duchu.

"Well, oni- my-" zachmuřil se Randy. "Zatraceně, to kdybych věděl," přiznal neznalost. "Myslím-"

"Pane bože!" vykřikla Joan, upustila svůj konec stromečku a ukazovala.

"Co? Kde?" zařval i Randy, nechal stromek stromkem a ostražitě se rozhlížel okolo sebe, připraven k boji.

"Tvoje vlasy - už nejsou celé bílé," vyhrkla Joan překvapeně, ukazujíc na Randyho hlavu, osvětlenou zvlášť jasnou pouliční lucernou.

Randy se ještě chvíli zmateně točil kolem dokola, než mu její slova došla. "Bílé? Mé vlasy jsou bílé? Proč mi to nikdo neřekl?" stěžoval si a překvapeně si sahal na hlavu. "Well, tím nemyslím-" "Pane bože, jsem albín?" panikařil, pokoušejíc se přitáhnout si před oči pramen vlasů, aby je uviděl.

Joan se rozesmála, což Randymu jen přidalo. "Co je tady do pekla k smíchu? Nevidím se, to přece víš. Zrcadla a tak všechno." "Nejsi albín," hihňala se Joan. "Máš vlasy odbarvené a začínají být vidět kořínky. Mimochodem, už ti někdo pověděl, že vypadáš dramaticky?"

"Well, to by mne nenapadlo, mělo by?" odsekl Randy, rozmrzele si projížděl vlasy rukama a vytvářel si tak na hlavě sexy ex-blond vrabčí hnízdo. Joan zadusila smích a zvedla svůj konec stromu. Za chvíli už zase pokračovali v cestě k Revello Drive.

Je to spratek, přemílal si v hlavě Randy. Je panovačná. Ještě má nudli u nosu. A on má přesto ten úděsný pocit, že se do ní zamiloval. Pořád chce být s ní, dotýkat se jejích vlasů, poslouchat její hloupoučké žvatlání. Well, ne hloupé, obvykle - pokud teda nemluví o botách nebo kabelkách nebo něčem takovém. Ale jak umí bojovat! Vytuší každou příšeru a bez problémů ji porazí. Miluje její sílu, její odvahu. A její vlasy vonící po jahodách.

"Co?" zeptala se Joan. "Co co?" nechápal Randy. "Řekl's jahody."

Randy zaťal zuby. Občas pro něj bylo těžké udržet všech pět pohromadě, když byla poblíž. Jako to s tou jahodovou vůní a její našpulenou pusinkou a roztomilým zadečkem. Hloupej, seš hloupej, prostě ji ignoruj. Dokonce i když- i když-

Dokonce i když byla jeho.

Na krku má jizvičky. Jsou nezřetelné, patrně velice staré. A nejasné, jako by ji kousli víc, než jednou. Ale on na vlastní oči viděl, jak dobře bojuje, a tak to věděl. Do pekla. Bylo mu jasné, že by nikdy nikomu a ničemu nedovolila ji kousnout. Ledaže by sama chtěla.

Znali jeden druhého, když se v Magic Boxu probudili. Něčím si byli. Čím, to nevěděl, ale měla jeho fotky. Většinou, jak blbne s její sestřičkou. Joan s ním měla vztah, s ním, s upírem. Přijala ho do svého domu. A on teď přesto váhá. Jak jí povědět o svých citech, protože dokonce i když je hrdinný upír s duší ještě neznamená-  Oh, dělá si snad srandu? Bojí se. To je vše. Má strach, že mu odpoví, ať se jde vycpat.

"Podrž to," přikázala Joan. Už byli doma. Joan chvíli lovila po kapsách, pak odemkla dveře a otevřela je dokořán. Trpělivě čekal, až se pohne, ale ona nic. Zakýval stromkem, aby ji probral, ale pořád nic.

Nakonec se otočila a zamračila se na něj. "Randy, přemýšlíš někdy o, však víš, o věcech?" Pozvedl obočí. "Jako jak se bránit?" "Myslím tím," začala Joan ještě jednou, "přemýšlel's někdy o nás dvou?"

Randy překvapením stromeček upustil. "Já- well, někdy... to jako..." "Znamená to ano?" ujišťovala se a taky nechala stromek být. Usmál se tak, že byl fakt k pomilování. Chvíli jen koukali jeden na druhého, pak ukázala nad sebe.

"To je jmelí." Vzhlédnul. "Yeah, myslím, že máš pravdu. Jmelí." "Hodláš s tím něco dělat?" Konečně se mu rozsvítilo a jeho úsměv se rozšířil. "Možná."

* * *

Trio nepoužilo své dalekohledy, ačkoli jim pro všechny případy visely na krku. Vážně neměli proč se dál dívat, vše bylo perfektně jasné.

"Můj ty bože, oni se líbají!" vyhrkl Jonathan konsternovaně. "Nemá snad přemožitelka, však víte, nelíbat upíry?" "Kdo by jí to vyčítal," vydechl Andrew, trošku zasněně. Ostatní se hned na něj otočili, tak urychleně dodal: "Zakázané ovoce a tak."

"Takže jdeme na věc. Je na to nejlepší doba," řekl Warren, zvedající mazač paměti. "Nemají o nás ani ponětí." "Ale neublíží jim to, správně?" optal se Jonathan znepokojeně. "Jasně, že ne," lhal Warren, jako když tiskne. "Jen to jejich malou ztrátu paměti učiní poněkud trvalejší."

Což by, kdyby vystřelil na většinu lidí, byla pravda. Ale vzhledem k tomu, že Buffy a Spike už své vzpomínky ztratili, mazač by sloupnul z jejich paměti další slupku. Přišli by o většinu zcela základních znalostí. Zapomněli by chodit, mluvit - ve zkratce, jednou provždy by je to zbavilo svéprávnosti. Teď si věci stojí tak, že přemožitelka si sice nepamatuje své jméno, ale pořád se potuluje okolo a bojuje se zlem. Za pár minut nebude vědět, co to slovo znamená.

"Sbohem, přemožitelko, na neshledanou," zašeptal Warren, zvedl paměťový gumátor a zamířil jím na párek přes ulici.

* * *

"Joan," zasténal jí Randy do úst a do těch svých zlehka vtáhnul její spodní ret a starostlivě ho ošetřoval svým jazykem. "Božínku, proč jsme čekali tak dlouho?"

"Nevím," přiznala bez mučení Joan, líbajíc ho do vlasů, zatímco jí svými rty putoval dolů po krku. "Jsme hloupí?" Randymu zabublal v hrudi smích. "Pojďme dovnitř a přestaňme být hloupí." Zachvěla se a souhlasila. "Yeah."

            Sklonili se, aby zvedli stromeček, a žádný z nich si nevšiml širokého proudu jiskřivého vzduchu, který se prohnal nad jejich ohnutými těly. Paprsky mazače tudy proklouzly, odrazily se od zrcadla v předsíni a vyrazily zpátky ven dříve, než se stačili narovnat a dovléci stromek dovnitř.

Nevšimli si ani trojice mladíků na druhé straně ulice, sražené k zemi zpětnou vlnou. Zůstali tam až do rána, kdy byli zburcováni popeláři na jejich pravidelné týdenní objížďce a vyhnáni pryč. Neznali svá jména ani nevěděli kde jsou.

Jediné, čeho si Randy a Joan všímali, byli oni sami. Sotva hodili stromek do haly a strčili do dveří, které se s hlasitým bouchnutím zavřely, oba padli na zeď. Při tom povalili odkládací stolek a už se k sobě lísali.

            "Joan," zašeptal Randy, rty se jí otíral o ouško, "nemyslím, že tohle děláme poprvé." Joan mu z kalhot vytáhla přední díl košile a hned ho začala hladit po svalnaté hrudi. "Myslím, že máš pravdu." "Chtěla bys-" začal, neschopný větu dokončit, protože mu zrovna škubnutím rozepnula první knoflík a ten odletěl do neznáma.

"Nahoru," těžce oddechovala Joan. Randy nemeškal, vzal ji na paže a zvedl do náruče. "Miluji tě," mumlal a hladově zaútočil na její ústa. Ani si neuvědomoval, co říká. Zato Joan si toho všimla moc dobře. Ta slova jí prošla, jako úder blesku. "Oh, bože," sténala, držíc jeho obličej ve dlaních. Na chladné rty mu tiskla sladké polibky.

Podlomila se mu kolena, zesláblá touhou, a on se spolu s ní zřítil na schodiště. Přirazil ji zády na schodky. Joan mu jediným trhnutím rozhalila košili, o déšť utržených knoflíčků se nestarala. Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy z ní začal rvát džíny a zachroptěla: "Ložnice."

* * *

Vskutku hrozivý pohled se naskytl očím ostatních, kteří se vrátili z nákupu, vlekouc až přespříliš balíčků nejen s ozdobami. Stromek opuštěně ležel v hale, přímo před vchodovými dveřmi. Stoleček vedle dveří byl převrácený, pošta, co na něm předtím ležela, rozesetá po zemi. V půli schodů se válelo něco, co zdálky vypadalo jako kus hadru. Dawn se rozběhla nahoru, aby zjistila, co to je. Ostatní zatím složili svůj náklad.

"Co se tady u ďábla stalo?" mumlal Rupert, rozhlížejíc se po nezvyklém chaosu. To už Dawn, s vyděšeným výrazem ve tváři, utíkala zpátky k Rupertovi, cár černé látky v ruce. "To je- byla košile. Je úplně roztrhaná," koktala. Rupert si ji od ní třesoucí se rukou vzal, cítil, jak se mu svírají vnitřnosti. "Patří Randymu," zašeptal. "Alexi? Vezmi zbraně."

* * *

"Neslyšel's něco?" zašeptala Joan Randymu do ucha. Zachvěl se. "Ne, miláčku," odpověděl sedíc na patách a přitahujíc si ji k sobě. Slyšel jen její srdce, bušilo mu na hrudi, rychle a vzrušeně. Kvůli němu.

"Co to děláš?" zakňourala, sklánějíc hlavu, aby ho mohla něžně kousat do ramene. "Hraju si. Moje hraní se ti snad nelíbí?" škádlil ji. Přitom jí putoval dlaní dolů po těle, druhou ruku stále obtočenou okolo jejího pasu. Sotva však otevřela ústa, aby mu odpověděla, štíhlými prsty záludně vklouznul do její vlhké hebkosti a ona rázem zapomněla, co vlastně chtěla říci.

"Randy," sténala bezmocně, hlavu odevzdaně položenou na jeho rameni. Mučivě pomalu jí konečky prstů přejížděl po druhých rtících, to už se pustil do hledání toho nejcitlivějšího místečka. "To je- to je-" "Líbí se ti to, drahoušku?" vyzvídal šeptem a líbal její labutí šíji. "Randy, já-"

V té chvíli se dveře bez varování rozletěly a za nimi stála celá banda jejich přátel, v čele s Rupertem. Všichni v rukou drželi meče či sekery. Joan na ně užasle zírala, přes Randyho rameno. Randy otočil hlavu, aby na invazi popatřil, ale jinak se ani nehnul. Nebyl důvod jim předvést vše.

Když všem vše došlo, Dawn zaječela a utekla. Vzdálené prásknutí dveří napovídalo, že se zabarikádovala ve svém pokoji. Ostatní zmateně hleděli jeden na druhého, dokud se slova neujala Anya. "Nevěřím, že jsou v nebezpečí, takže bychom si nejspíš mohli dát vaječný koňak." "Uh... yeah. Vaječný koňak je fajn," souhlasila Willow, popadla Taru za ruku a vlekla ji pryč. Anya jim šla v patách. Po chvilce se Willow ještě vrátila, čapla za paži Alexe a odtáhla i jeho, protože nevypadal, že odejde dobrovolně. Na prahu zůstal už jen Rupert, v ruce stále třímal meč, a hleděl na ně, jako by vůbec nic nepochopil.

"Přijdeme dolů později, tati," pobídnul ho Randy, jeho hlas zněl omnoho klidněji, než se ve skutečnosti cítil. "Mohl bys po cestě zavřít dveře? Zvenku." Rupert zamrkal a konečně se probral z transu. Zavřel dveře a oni zůstali sami, nazí a doslova zcela odhaleni.

"... co myslíš, budou nám věřit, že za to může jmelí?" optala se nejistě Joan. Randy ji jen objal. "Je mi trapné jít teď dolů," zašeptala mu do ramene. Randy se zasmál, tvář zabořenou do jejích vlasů.

            "Můžeme se tady ještě chvíli zdržet," navrhnul. "Vlastně, jsem si úplně jist, že tady můžeme zůstat celou noc."

            "Ale to prošvihneme zdobení stromečku," namítla Joan. Randy šikovně pohnul prsty a Joan zalapala po dechu. "Takhle?" zamumlal a ona se zachvěla.

"Veselé Vánoce, Joan," zašeptal do růžové lasturky jejího ouška.

Přemoženě si povzdechla a objala ho okolo krku pevněji.

Bylo frustrující nevědět kým je, ale tenhle nový život... well, vůbec není špatný.

"Veselé Vánoce, Randy."