Pán vítězoslavně zařval. Země pod jeho nohama se otřásala. Triumfálně vztáhl ruce k nebi a sledoval, jak ze stropu jeho podzemního brlohu padají kousky sutě. Už to nebude trvat dlouho. Jeho čas přichází. Zemětřesení bylo znamením, že brzy bude opět volný. Pomazaný tiše seděl a přihlížel, jak Pán položil dlaně na neviditelnou bariéru, která ho věznila v útrobách země. Byl si skoro jist tím, že poněkud zeslábla. Chvíle, kdy budou svobodní a ujmou se vlády nad městem, se blíží.

            Ze stínů je pozoroval Spike. Ze rtu mu visela cigareta a jeho obočí se zamračeně vlnilo. Věci se nevyvíjely tak, jak doufal. Přijel do Sunnydale, aby v prvé řadě zabil přemožitelku a potom ovládl město. Místo toho uvízl v téhle zatuchlé díře a musí dělat poskoka jednomu ze starobylých. Zašlukoval a trošku sebou trhl, když se o slovo přihlásilo jedno z jeho posledních zranění. Shlédl a opatrně si vytáhl triko, přejel dlaní přes rudá místa, která hyzdila jeho jinak dokonalou hruď. Podle všeho právě nedostatek jiné zábavy v této podzemní pasti způsobil, že Heinrich trávil čas cizelováním své techniky mučení.

            Samozřejmě, Spike se do problému v prvé řadě dostal proto, že vzal jeho jméno nadarmo. Prostě už byl takový. Nedokázal držet hubu. V neposlední řadě zjistil, že ani Pán zřejmě není schopen číst mu myšlenky. Spikova mysl byla stále svobodná a on mohl myslet na cokoli chtěl. Pán patrně brzy povstane a Spike tušil, že sotva se dostane na povrch, začne rozdílet ceny. Odměny věrným a loajálním, těm ostatním trest. Ve svém nebijícím srdci dobře věděl, že za pár dní z něj zbude jen prach. Pokud ovšem něco neudělá. A to rychle.

 

* * *

 

            Buffy zdrceně hleděla na svoji levou ruku. Když začalo zemětřesení, byla zrovna na hlídce. Praštila sebou o zem a navíc si zlomila nehet, takže bude muset jít špinavá a pomačkaná. Hrůza. Odhodlaně se vydala zpátky do knihovny. Sevřený žaludek jí napovídal, že tohle zemětřesení nebylo jen obyčejným přírodním jevem. Už byla v půli cesty, když to ucítila ponejprv. Začalo to mravenčením vzadu na krku, postavily se jí chloupky na rukou a čím déle kráčela, tím byl ten pocit nepříjemnější. Nakonec se zastavila, vytáhla kolík a rozhlédla se okolo sebe.

            "Heleď, vím, že jsi tady," zavolala. "Uděláš nejlíp, když se ukážeš." Ticho. Povzdechla si a skoro už pokračovala ke škole, když koutkem oka zahlédla pohyb. Zvrtla se na patě, kolík v pohotovosti. Všechny její smysly na ni křičely: 'Upír!' Stál tam. Sotva dvanáct stop od ní.

            Ze rtu mu ležérně visela cigareta, ruce hluboce zabořené do kapes koženého pláště. Jeho platinové vlasy oslnivě jiskřily v měsíčních paprscích a ostře kontrastovaly s černým oblečením. Byl vším, čím má správný Big Bad být, ale zaujalo ji něco jiného. Způsob, jakým se na ni díval. Jako by jí viděl do duše. Zachvěla se.

 

            "Dobrý večer, lásko," pozdravil rozvláčně, se silným anglickým přízvukem. Buffy si nemohla pomoci, zůstala na něj zírat. Měsíc mu svítil přímo do tváře, takže si ho mohla podrobně prohlédnout. Zatraceně, byl sexy. Vysedlé lícní kosti a teď, když si vyjmul cigaretu z úst, dobře viděla jeho krásná ústa s plnými rty, jako stvořenými k líbání.

            "Tolik k mému štěstí v lásce," mumlala si pod nosem. "Všichni sexy chlápci okolo jsou zadaní, gayové nebo nemrtví. Chce mi tím snad Bůh něco říci? Třeba, hello, přijmi svůj úděl s úsměvem?" Upír se uchechtl a Buffy zrudla, protože jí došlo, že ji slyšel.

            "Víš, že by ses tady neměla potulovat tak sama a navíc v noci? Mohla bys mít smůlu a něco ohavného by pak vnořilo své tesáky do tvého krčku." Buffy si odfrkla. "Myslím, že se o sebe dokážu postarat. A teď, můžeme pokračovat a odbýt si ty otravné povinnosti? Přece to znáš. Bum, bum, prach. Musím někde být. Spěchám." Upír pokrčil rameny, ale ani se nepohnul ani od ní neodtrhl zrak.

            "Neučili tě, že je nevychované bít někoho, kdo ti dosud nebyl představen? Jsem Spike." Buffy protočila oči. "Jsem Buffy, přemožitelka upírů. TEĎ už konečně můžeme začít bojovat?" "Ne." Buffy mrkla. Pak mrkla znovu a nakonec potřásla hlavou, jako by nevěřila vlastním uším. "Huh?" "Nepřišel jsem sem, abych se s tebou bil," oznámil Spike klidně, odhodil cigaretu a podpatkem ji rozmáčkl. "Jsem tady, abych ti pomohl." Buffy pozvedla obočí a pak se rozesmála. Tohle byla ta nejlegračnější věc, co kdy slyšela. "Vážně si myslíš, že jsem tak blbá, že ti na tohle naletím? Vy upíři jste asi mnohem hloupější, než jsem si myslela."

           

            "Zítra v noci povstane Pán," ucedil Spike takovým tónem, že Buffy okamžitě zmrzl úsměv na rtech. "Cože?" zeptala se. "Jak to víš?" "Je správná doba, správné postavení hvězd, pak ten bordel před chvílí... Neznám detaily. Jenom vím, že než skončí zítřejší noc, ON vyjde na povrch a ty i tví malí kámoši, budete mrtví." Buffy si dala s odpovědí načas, aby to dokázala strávit. Něco ve způsobu, jak jí to říkal, ji nutilo věřit mu.

            "Proč mi to povídáš?" zeptala se nakonec. "Copak nejsi jedním z jeho lokajů?" Spike zavrčel. "Hey! Vezmi na vědomí, že já jsem Big Bloody Bad!" Buffy pozvedla obočí a Spike si povzdechl. "O.k., někteří si to ještě neuvědomili. Proč bych tady podle tebe asi tak byl?" Buffy na něj chvíli koukala, mračila se a pak dala hlavu stranou, jako by ho odhadovala.

            "Hey!" vykřikla najednou. "Ty máš také duši? Protože já znám jednoho kluka a ten ji-" Zmlkla, když si všimla, že barva Spikovy tváře se změnila a získala ten nejpodivnější odstín purpurové, co kdy viděla. Oči mu skoro lezly z důlků a jednu chvíli si myslela, že jí tam zkolabuje. Buď to nebo, že mu exploduje hlava.

            "Mohl... bych... jak tě kruci..." breptal a zuřivě potahoval z cigára. "JÁ NEMÁM ŽÁDNOU ZPROPADENOU DUŠI! Jak moc přihřátě ti vlastně připadám?" Buffy otevřela ústa k odpovědi, ale Spike zvedl ruce a přerušil ji. Takže pusinku zase s úsměvem zavřela. Bylo jí jasné, že kápla na jeho bolavé místo. "Tak co vlastně chceš?" zeptala se, když jí došel humor a ona si zase plně uvědomila vážnost situace.

            "Totéž co ty, mazlíčku. Chci ho rozprášit." Odhodil dalšího vajgla. Buffy najednou nevěděla co si má počít. Spikovy motivy se jí zdály nefalšované, i když byl upír, bez duše. Pověděl jí to sám, o své vlastní vůli. Jenže jestli něco o upírech věděla jistě, tak to, že se jim prostě nedá věřit. "Musím si to promyslet," odvětila neochotně. "Tys mě neposlouchala?" vykřikl naštvaně. Očividně nečekal, že jeho nabídku odmítne. "Jde o čas!" "Já vím," odpověděla. "Dej mi jen pár hodin." Spike si povzdechl.

            "Fajn, tady ve městě je bar. U Willyho. Místní démoní zapadák. Najdeš mě tam. Až budeš vědět co vlastně chceš." Pak bez dalšího zmizel v temnotě.

 

* * *

 

            Zbytek cesty ke škole Buffy skoro běžela. Musí říci Gilesovi, co se stalo. On bude nejlépe vědět co dál. Vešla do knihovny a uslyšela tlumeně hovořící hlasy. Oba dva znala. Giles a Angel. Šťastně se usmála. Přes to všechno, co věděla o Angelově minulosti, zjistila, že ho moc ráda vidí. Zastavila se a užívala si vyhlídku.

            "Četl jste to špatně!" naléhal Angel. "Zkuste to znovu." "Přeji si, abych se mýlil," odsekl Giles a sundal si brýle, které hned začal nelítostně leštit. "Našel jsem křížové odkazy ve všech textech, které jsem měl k dispozici a všechny říkají jedno. Buffy se setká s Pánem a zemře."

 

            Buffy měla pocit, že ztrácí půdu pod nohama. Jen tam tak stála a dívala se, jak se ti dva hádají. Upír a pozorovatel. Neměla sílu je poslouchat. Vše se vytrácelo, jako by někdo vzal dálkové ovládání a snížil hlasitost. Dokonce ani slovo ochromená nevystihovalo její pocity dostatečně přesně. Tak a je to. Jakýsi pradávný text jí prostě nalajnoval osud. Bylo to směšné. Z hrdla se jí vydral hysterický smích, který zněl až nepřirozeně hlasitě v tichu, které ovládlo její mysl.

            "Well, hádám, že je po všem. Možná bych si to měla nakráčet rovnou za Pánem, s nápisem 'Prosím, zabijte mne!' vytetovaným na čele." Giles s Angelem se v mžiku přestali hašteřit a zatvářili se ztrápeně, protože si uvědomili, že je zaslechla. Slzy se jí koulely po tvářích a ona tam prostě stála. Vypadala jako zranitelná mladá dívka, kterou byla. Angel se pohnul první a spěchal k ní. Couvla dřív, než se k ní stihl přiblížit.

            "Nedotýkej se mne," zasyčela. "Na kdy jste plánovali, že mi o tom řeknete?" Oba vypadali provinile a to jí jako odpověď postačilo. "Well, co bude, když se Pánovi nepostavím?" zeptala se. "Nemůže mne zabít, když se se mnou nesetká."

            "Jestliže se mu nepostavíš, nakonec tě stejně zabije a s tebou i ostatní lidi ve městě," odpověděl Giles měkce. "Takže umřu tak jako tak?" vzlykla Buffy. "Je mi jenom šestnáct." Slova jim chyběla. Stejně by jí nepomohla. Ticho rušilo jen vzrušené oddechování plačící Buffy. Takhle to nechtěla. Chtěla jen… být normální. Mít přátele, časem, dá-li bůh, i přítele, který má pulz.

            Já nechci umřít!

Buffy vyběhla ven a zanechala tam oba muže sklíčené a tiché.

 

* * *

           

            Nevěděla kde je ani kam jde. Opustila knihovnu s myšlenkou, že se vrátí domů. Kdyby se jí podařilo přesvědčit mámu, aby ji vzala na pár dní do L.A., třeba by pak všechno bylo o.k. Ale místo toho zjistila, že je ve městě, přesněji… před Willyho barem. Zírala na ubohá neonová světélka a debatovala sama se sebou. Mám jít dál nebo se raději otočit utéct domů?

            "Prostě mu řeknu, že to nebude žádná sranda," zamumlala nakonec, když si zdůvodnila proč strčila do dveří a vešla do ošumělého baru. "Jestli je osudem přemožitelky zemřít, nechť. Nehodlám se stát proklínanou přemožitelkou."

            Zasáhlo ji to, hned jak prošla dveřmi. Putyka byla přímo narvaná upíry a démony, už pouhá jejich přítomnost nelítostně útočila na všechny její smysly. Instinkt ji nutil sáhnout po zbrani.. té chvíli jí to úplně došlo. Tady nejde o něco, čemu se může vyhnout, jako třeba písemce z biologie. Je přemožitelka a nic co ona nebo kdokoliv jiný udělá, to nezmění. Nemůže nikam utéct, nemůže předstírat, že to není pravda. Zaostřila na Spika, shrbeně seděl na vysoké barové stoličce. Aniž si to uvědomila, nohy ji samy donesly až k němu.

 

            "Jaký máš plán?" zeptala se bez pozdravu, když dosedla vedle něj. Spike se k ní otočil a připitoměle se usmál. "Hello, lásko. Víš, předtím jsem ti to nestačil říct, ale jsi ta nejpěknější přemožitelka, co jsem kdy viděl." Buffy se rozčilením zúžily oči a bryskně zkoukla bar. Díky bohu se nezdálo, že by ho někdo slyšel, a jestli ano, rozhodli se ho ignorovat.

            "Jsi opilý?" zasyčela rozzlobeně. "Yup," potvrdil její podezření Spike a dovolil dalšímu doušku whisky, aby si propálil cestičku jeho hrdlem. "Došlo mi, že dnes mám možná poslední šanci pořádně se ožrat. Ještě jednou, Willy." "Už máš víc, než dost," zavrčela Buffy a popadla ho pod paží. Vlekla ho ven ze dveří. Jakmile byli venku, přirazila ho ke zdi.

            "Teď mne pečlivě poslouchej," syčela. "Jsi moje poslední šance, jak tuhle věc zvládnout a NEUMŘÍT při tom! Takže uděláš líp, když do zítřejšího večera vystřízlivíš nebo tě osobně zlikviduju a to hned!" Spike zamrkal a v průzračně modrých očích mu zablikalo jasné světélko, které tam ještě před chvilkou nebylo.

            "O.k." souhlasil měkce. Buffy ho pustila a o krok ustoupila. "Bezva. Setkáme se zítra, po západu slunce, před Sunnydale High a dáme se to toho. A jestli zjistím, že jsi požil něco jiného, než prasečí krev, tak si zopakujeme přednášku na téma kolík a co s ním. Jasné?" Spike kývl. Buffy se bleskově otočila a jako uragán vyrazila k domovu. Rychle střízlivějícího upíra nechala za sebou.

 

* * *

 

            Buffy bezmocně a zklamaně zasténala a položila telefon. Už několikrát se Xanderovi pokoušela dovolat a po pátém pokusu si konečně přiznala, že prostě vyvěsil sluchátko. Její odmítnutí ho asi vzalo víc, než si dokázala představit. Povzdechla si a vzhlédla ke skříni, na krásné bílé šaty, které jí maminka koupila na ples. Na ples, kterého se ona asi nedočká. Plná ponurého odhodlání vstala a sundala šaty z ramínka. Koneckonců, chtěla vědět, jak jí budou slušet.

            Než si udělala hlavu a oblékla se, sluníčko se klonilo k západu. Za pár minut se měla setkat se Spikem. Patrně prožívá poslední chvíle svého života. Při tom pomyšlení se zachvěla, ale potom vzpurně zvedla bradu. Možná poslední, ale budu vypadat skvěle, pomyslela si a oblékla si svoji černou koženou bundu. Doufala, že ji ochrání před chladem, i když jen tím vnějším.

 

            "Vypadáš rozkošně, zlatíčko," usmála se na ni Joyce od prahu. "Hned jsem věděla, že ti budou slušet." Buffy párkrát mrkla, aby zahnala slzy, které se jí při pomyšlení, že maminku patrně vidí už naposled, bez pozvání hrnuly do očí. Vrhla se k ní a pevně ji objala.

            "Miluju tě, mami." Joyce ji líbla na temeno. "Taky tě miluji, drahoušku. Ale teď už jdi a pořádně si dnešní noc užij." Buffy raději rychle vyšla ze dveří. Nechtěla, aby máma viděla slzy, které se jí přestalo dařit držet pod víčky.

 

* * *

 

            Spike chodil sem a tam a v jednom kuse nedočkavě koukal na velké hodiny v průčelí školy. Možná se na něj Buffy prostě vykašlala. Pohrdavě si odfrkl sám nad sebou. Kdy přesně se z jedné z mnoha přemožitelek stala BUFFY? Nešťastně potřásl hlavou. Já, upír, tady čekám právě na tu osobu, kterou bych vlastně měl chtít zabít. Zatraceně. Všechno je to vina Dru! Tohle taky. Vina bláznivky. Ženy, která ho odjakživa dokázala utáhnout na vařené nudli, či spíš na špagetě. Pobláznila ho slovy o nádherné, pravé, věčné a horoucí lásce.

            Vždycky jsem miloval děvky... nebo snad ne? Samozřejmě, jako člověk jsem jí věřil, věřil jsem jejím velkým, čokoládově hnědým očím a dovolil jsem jí, aby mne přeměnila. Doufal jsem, že si tím pomůžu. No a chvíli to vypadalo, že ano. Bylo to dobré. Moc dobré. Až do večera, kdy se vzbudil v prázdné posteli. Na polštáři měl vzkaz.

            Dru byla znuděná. Už mnoho nocí pořád dokola povídala o tom, že k ní promlouvá země a nebesa pláčou. Rozhodla se odjet do Chicaga, spolu se svou pra-kněžnou, což dosvědčil Darlin pavoučí rukopis, kterým mu sdělovala, že se na ně nemá hněvat, když se přinejmenším pár dekád neukážou, protože jinak jeho střeva použije jako girlandy při nejbližším Halloweenu.

            Pravá láska? Ani omylem. Takže skončil tady. Čeká na Bu- přemožitelku, jen aby mohl zabít toho zasraného Pána. O Pánovi si všichni mysleli, že už to má za sebou. Nikdo mimo Sunnyhell už o něm desítky let nic neslyšel. Jak mohl Spike tušit, že ta fanatická osina v zadku světa je ještě naneživu?

 

            Přišel sem zabít přemožitelku. O to mu šlo. Jenže Pán mu jeho záměr brzy překazil. Zdálo se, že ji potřebuje. Ale k čemu? Samozřejmě, Spike nikdy neposlouchal příkazy, takže si na ni stejně vyšlápl. Naneštěstí, jedna z věcí, co oddaně sloužila Pánovi, ho sledovala. Dříve, než si byť i jen přivoněl k vlasům přemožitelky, odtáhli ho zpátky před Pána. Tehdy započal jeho 'trest'..

            Takže nyní chtěl Pána odstranit. Spike tedy rozhodně netoužil po tom, aby tenhle zkurvysyn povstal a někdejšího Big Bad přeměnil na patolízala, který mu ochotně líbá prdel. To byla jedna z mála nepříjemností, kterou s sebou přináší upíří stav. Bylo příliš snadné vyvýšit se nad někoho a převzít nad ním kontrolu. Kdyby Pán trval na tom, že mu Spike musí sloužit, bylo by téměř nemožné se mu vzepřít. Sotva by se tento starobylý upír osvobodil, stal by se příliš silným a Spike by pak byl vážně v hajzlu.

            Nicméně, pokud Pán tolik touží po přemožitelce, proč mu ji nedat? Dokonce s prémií, spoustou dřevěných špičatých věcí, co pořád nosí po kapsách. Oh, pohled, jak ta blonďatá křehule nakope páchnoucí zadek toho upířího geronta, si rozhodně vychutná.

 

            "Že ses konečně ukázala," povzdechl si, když uviděl jak se k němu blíží, v ruce kuš. Nevydržel to, sjel ji hodnotícím pohledem od hlavy až k patě a na rtech mu vykvetl úsměv. "Pěkné šaty." Nic na to neřekla a Spike si všiml, že má oči červené a opuchlé od pláče. Skoro už se zeptal co se jí přihodilo, jenže vtom si uvědomil, že mu po tom nic není.

            "Připravená?" zeptal se místo toho. Kývla a oba zamířili k nejbližšímu vchodu do kanálu.

 

* * *

 

            Když došli ke vstupu do tunelu, který vedl dolů, přímo k Pánově jeskyni, Buffy se zastavila. Už ho cítila, jeho sílu, která jakoby z něj vyzařovala. Uvědomila si, že prohraje. Byl silný. Silnější, než cokoliv, s čím se v minulosti setkala. Právě teď jí došlo, že ho nepřemůže.

            "Něco se děje, mazlíčku?" zeptal se Spike a znepokojeně ji pozoroval. Ten výraz už viděl. Ne u ní, samozřejmě. Měly ho, těsně před smrtí, na tváři obě přemožitelky, které on sám zabil. Ten výraz jasně hlásal: 'Já to vzdávám, jsem připravená umřít.'

            "Nevím, jestli ho zvládnu." "Zvládneš," řekl pevně. "Ať visím, jestli si nejsem jist, že uspěješ." Buffy zavrtěla hlavou. "Už jsem prohrála." "O čem to mluvíš?" "Existuje staré proroctví, které říká, že se utkám s Pánem a umřu." Rozhostilo se napjaté ticho a pak se Spike... rozesmál. Buffy na něj překvapeně zírala. "Je tady něco k smíchu?" zavrčela.

 

            "Ty vážně dovolíš nějaké staré, zaprášené knížce, aby rozhodla o tvém osudu?" kuckal se smíchy Spike. "Opravdu jsi tak hloupá, jak vypadáš?" "Hey!" ohradila se Buffy rozhořčeně. "Věř mi, mazlíčku," smál se Spike dál, "tyhle věci, proroctví a tak, vždycky mají nějakou skulinku, zadní vrátka. Mimoto, budu ti krýt záda." "Oh a proto se mám cítit bezpečněji?" zeptala se jedovatě, ale už i její ústa se začala usmívat. Pak, aniž si to rozmyslela, vztáhla ke Spikovi ruce a objala ho.

            "Děkuju," zašeptala. Spike stál v její náruči jak přimražený a vážně si nebyl jistý, jak by měl reagovat. "Jsi jediný, kdo mi dodal štipku naděje, že snad tuhle věc ustojím." Odtáhla se od něj a usmála se. "Teď pojďme a nakopeme mu zadek." Spike se zakřenil. "Zlatá slova, mazlíčku."

 

* * *

 

            Jeskyně vypadala opuštěně, jako by tam bydlely jen tucty hořících svící, které tohle ponuré místo osvětlovaly a naplňovaly ho vůní rozpouštějícího se vosku. Spike Buffy pokynul, aby šla dál. Věděl, že každé slůvko by je prozradilo a zejména k ní by přitáhlo nežádoucí pozornost. Buffy přikývla a než se pohnula, ještě jednou zkontrolovala kuši.

 

            "Buďte oba vítáni," zahřměl náhle Pánův hlas, který násobila ozvěna. "Zklamal jsi mne, Williame. Mohl jsi vládnout po mém boku. Místo toho sejdeš ze světa mnohem bolestivějším způsobem, než si vůbec dokážeš představit." Spike se narovnal, ramena dal dozadu a zvedl bradu. Jestli mám padnout, tak v boji. Pán mu zřejmě přece jen četl myšlenky, protože v té chvíli se na Spika vrhlo hned několik upírů a srazili ho k zemi. Buffy se k němu obrátila, připravená pomoci.

            "Jdi na něj!" zaječel Spike zpod kupy nemrtvých těl. Upíři se s ním rvali, snažíc se zavděčit Pánu a nezbedného soukmenovce zabít. "Já se o ně postarám." Buffy kývla a vydala se za démonickým hlasem.

 

            "Musím říci, že je to od tebe velice ušlechtilé, že jsi mne přišla navštívit," vysmíval se jí Pán. "A dokonce jsi věnovala svoji důvěru bezduchému upírovi. Musíš být opravdu zoufalá." Buffy zavřela oči a pro jednou se rozhodla rozpomenout se na rady, které jí, často proti její vůli, vnucoval Giles. Soustředila se. Po chvilce ho ucítila. Cítila, jak se Pán pohybuje, skoro jako by ho viděla nějakým vnitřním zrakem. Když si byla jistá, že ho má, vystřelila.

            "Skvělá trefa." Otevřela oči. Pán stál jen pár stop od ní, šíp držel v ruce. Kdyby ho nechytil v letu, byl by se mu zabodl přímo do srdce. Rychle kuši znovu natáhla, ale on stál v mžiku vedle ní a zbraň jí vytrhl z ruky. "Ubohá malá holčičko," šeptal Pán a voněl k jejím vlasům. "Vážně jsi si myslela, že mne můžeš porazit?" Vší svou přemožitelskou silou se mu vzepřela a odkopla ho. Otočila se a rozběhla se. Byla už v půlce jeskyně, když jí v hlavě zazněl Pánův hlas.

            "Stůj!" Nohy jí okamžitě zkameněly a Buffy zjistila, že se nemůže hýbat. Tiše vykřikla hrůzou. Jsem ztracená. Prohrála jsem. "Pojď ke mě." Nedokázala neuposlechnout. Takže se obrátila a se zpola ochrnutými údy se belhala tam, kde na ni Pán již čekal. Chvíli okolo ní kroužil a bedlivě si ji prohlížel. Nevynechal ani jediné místečko, potom pevně uchopil její koženou bundu a strhl ji z jejích ramen, sklouzla na zem. Pak, bez varování, se sklonil k Buffy a zakousl se jí do krku, vyjekla strachem a bolestí. Pil z ní a cítil, jak mu umdlévá v rukách a upadá do bezvědomí. Potřeboval jen několik doušků, tělem se mu rozlévala její síla.

            "Pěkné šaty," ušklíbnul se a odhodil ji. Zhroutila se, tváří padla do louže vody. Už jí nevěnoval ani jediný pohled. Otočil se a nedočkavě prošel bariérou, která ho tam dole držela tolik dlouhých desetiletí. Konečně byl volný.

 

* * *

 

            Spike spěšně rozprášil posledního protivníka a rychle proběhl do jeskyně. Hledal stopy Buffy a toho bastarda Pána. Ji našel v okamžení. Tiše klel, protože mu došlo, že ten mizera je už asi na povrchu. Jenže to teď mohlo počkat. Vrhl se k Buffy a vytáhl ji z vody. Zvedl si ji do náručí a pátral po známkách života. Nic.

            "No tak, mazlíčku," bručel a položil ji na záda. Přikryl ji její bundou. "Já to nevzdám a ať jsem zatracen, jestli ty jo." Položil svá ústa na její. Dýchat nepotřeboval, ale mohl. Teď se mu to moc hodilo. Umělé dýchání z úst do úst pravidelně střídal s masáží srdce. "Zatraceně, Buffy! No ták! Přece jsi do pekla bojovník. Nenech mne v tom!" Pokračoval s masáží hrudi a vydechováním do jejích úst. Jeho pohyby byly stále urputnější a zoufalejší. Čas ubíhal a on si protrpěl každičkou vteřinku.

            "Přísahám, jestli hned teď neotevřeš oči, tak já tě-" Svoji hrozbu už nedokončil, protože Buffy ho konečně poslechla. Otevřela oči, překulila se na bok a začala vykašlávat vodu z plic. Spike ji něžně hladil po zádech a čekal. Konečně přestala kašlat a s úlevou se široce usmála. Unaveně padla na záda a podívala se nahoru. "Spiku?" zašeptala měkce. "Co se stalo?" Zubil se a opatrně jí odhrnoval vlasy z obličeje.

 

            "Prostě jsem našel zadní vrátka." Koukla na louži a do očí se jí nahrnuly slzy. Teprve nyní na ni dolehla hrůza celé situace. Já jsem umřela. A Spike, UPÍR Spike, mne vzkřísil. "Hey, co to je?" Snažil se ji neobratně konejšit. "Je to o.k. Vždyť jsem říkal, že ti budu krýt záda." Její pláč pomalu přešel v posmrkávání, to už jí pomáhal vstát. "Děkuji," řekla a zhluboka se nadechla, aby zklidnila roztřesené nervy.

            "Hele, teď upřímně. Bylo v tom 1% touhy mne zachránit a 99% touhy mne ošmatávat, viď?" Když viděl, že se při svém obvinění usmívá, bez odporu přikývl. "Odhadla jsi mne správně, lásko. A až zastavíme Pána, očekávám pořádné DĚKUJI." Buffy se znovu zasmála, ale pak si uvědomila, že Pán je pryč. Více ji ale udivila skutečnost, že ho cítí uvnitř sebe. Viděla, co viděl on. Cítila, co cítil. Měl v sobě její krev a jako by jim to zprostředkovalo jakýsi druh spojení.

            "Vím kde je," oznámila Spikovi a oblékla si bundu. "Jdeme."

 

* * *

 

            Dostat se ke střední škole jim dlouho netrvalo a dokonce už zvenku slyšeli, že tam panuje chaos. Buffy vzhlédla na střechu. Na tváři se jí zračilo ponuré odhodlání. "Jdu nahoru." Spike kývl. "Pojďme." "Ne," zastavila ho. "Tebe potřebuju tady dole. Musíš zajistit, že mu nikdo z jeho nepomůže. Drž mi ostatní upíry od těla." Spike zavrčel a vypjal hruď.

            "Jak už jsem řekl, kreju ti záda. Zůstaň živá." Buffy přikývla a než stihl něco dodat, naklonila se k němu a něžně ho políbila na rty. "Jen pro případ, že už bych neměla příležitost, pořádně ti poděkovat," zašeptala s úsměvem a užívala si pohled na jeho šokovaný výraz.

            "Děkuji, že jsi mne vzkřísil." Nedala mu šanci odpovědět a zmizela na požárním žebříku. Ohromeného upíra tam prostě nechala stát.

 

* * *

 

            Pán nakukoval střešním oknem do knihovny a spokojeně se zubil na stvoření, která vycházela z brány pekla..

            "Hey!" zavolala na něj přívětivě Buffy, která právě vylezla na střechu. "Užíváš si výhledu?"

            "Cože?" zařval Pán. "Ty máš být mrtvá!" Buffy pokrčila rameny. "To ty taky, ale na rozdíl od tebe, já jsem hezká. No a teď, když se ti ten výhled tak líbí, možná by sis ho mohl užít zblízka." Zaútočila na něj dřív, než stihl nějak zareagovat. Prohodila ho oknem tak šikovně, že se nabodl na vhodně umístěnou dřevěnou dekoraci. Pak že moderní umění nemá svůj smysl. Buffy s chmurným uspokojením přihlížela, jak se rozpadl na prach. Zbyly po něm jenom kosti. Trochu ji tím překvapil, ale neřešila to. Byla ráda, že ostatní její klienti si kosti berou s sebou. Kdo to má po nich sbírat?

            "Prohrál," ucedila a vydala se po schůdcích dolů. Tam na ni čekal Spike. "Tuším, že jsi vyhrála," konstatoval. "Všichni Pánovi upíři zmizeli." Buffy se zasmála. "Yeah, vyhrála jsem." Spike se zakřenil. "Říkal jsem, že to zvládneš." "Yeah, říkal. Děkuji. Věřil jsi ve mě, když jsem já sama nevěřila." "Když jsi tak stará jako já, můžeš si být jistá, že život tě už pár věcem přiučil, mazlíčku." Buffy se měkce zasmála.

 

            "Well, pane Starý a Moudrý, jak byste se tvářil na to jít se mnou a vypít si na oslavu pár skleniček? Samozřejmě žádnou krev." Spike pokrčil rameny. "Jasná věc, mazlíčku. Nikde jinde a s nikým jiným bych nechtěl být víc. Jen ještě něco..." Buffy se mu překvapeně podívala do tváře. "Co?"

 

            Zajal svými ústy ta její. Líbal ji vášnivěji a horlivěji, než by mu to ona sama kdy dovolila. Na chvíli ztuhla, ale potom mu zvolna začal odpovídat. Nořila se do něj a opětovala jeho polibek stejně horoucně

 

"Víš," zasupěl Spike, když Buffy lapala po dechu.

"Původně jsem chtěl, až Pán zaklepe bačkorama,

opustit město."

 

"Ale....?" povzbudila ho s úsměvem.

"Ale teď si myslím, že jsem našel něco, někoho, kvůli němuž se tady rád zdržím."

 

Když ji znovu políbil, Buffy si uvědomovala jen jedno.

Je šťastná, jeho zásluhou.

 

KONEC