Do lesů

Překlad: Alice

Autor: Hilary

Zdroj: Buffy Galaxy

            Milosrdné obluzení se nedostavilo. Ani termín je mi na zvracení nebyl sto vyjádřit pocity Buffy, když tam, v tom odporném páchnoucím brlohu, stála a při plném vědomí pozorovala ty upíří kurvy, jak pijí z Rileyho. Jejího Rileyho. Mozek se jí zoufale snažil nalhat, že se jí všechno jen zdá. Že ten ubožák před ní není muž, s nímž tolikrát sdílela lože. Riley je přece dobrý, čistý a slušný kluk. On by přece nic takového nikdy v životě neudělal.

            "Buffy?" zachraptěl Riley a roztřeseně sáhnul po košili, dělal co mohl, aby od sebe upírky, nadržené na jeho krev, odstrčil. Nic víc slyšet nepotřebovala. Jen to jediné slovo, její jméno, vyslovené hlasem, který by poznala kdykoliv a kdekoliv. Hlas, který jí nesčetněkrát vyznával lásku. Teď už věděla, že to není jen sen. Je to holá realita. Otočila se utekla. Spike se ještě chvilku zdržel, plně si vychutnával fakt, že Buffy konečně na vlastní oči uviděla, že ten její skautík, Pan Dokonalý, není zase tak úplně dokonalý. I on měl svou temnou stránku, jako ostatně každý. Ještě po té trosce chlapa střelil pohledem, na tváři široký, samolibý úsměv. Potom se rozběhl za Buffy. Riley chtěl utíkat za nimi, pokusit se to Buffy nějak, i když nevěděl jak, vysvětlit, ospravedlnit se, ale byl zesláblý ztrátou krve natolik, že se stěží dokázal postavit. Myslel jen na to, že právě patrně navždy ztratil to nejlepší, co mu kdy život nadělil. A byla to Spikova vina.

* * *

            "Buffy, počkej!" volal Spike, běžel za přemožitelkou, která uháněla ulicí, jako by jí šlo o život. Konečně ji dohnal a popadl za paže, otočil si ji tváří k sobě. "Myslel jsem, že bys to měla vědět," řekl měkce a hlavně se snažil nehltat ji očima. Dokonce i jemu bylo jasné, že na to není ta správná chvíle. Sevřela ruku v pěst a vší silou ho praštila do čelisti, takže odklopýtal dozadu.

            "Proč?" vyprskla na něj, připravená k další ráně. "Co tě probůh přimělo k tomu, aby sis myslel, že to chci vidět?" Spike se držel zpátky a dělal si starost hlavně o to, jestli až ho zase udeří, bude to jen holou pěstí nebo bude mít v ruce kolík. "J-Já jen..." Ale Buffy ho neposlouchala. "Takže to je tvůj způsob, jak se mi pomstít? Chip v hlavě ti nedovolí, abys mne bil, takže jsi vymyslel něco, co mne bude bolet ještě mnohem víc?" "Hey!" zaprotestoval Spike, zapomenul na strach a pokročil blíž k ní.

            "Já nemám nic společného s tím, že sem ten tvůj klučík, co si s ním hraješ, pořád leze. Vybral si to sám a já jen chtěl, abys o tom věděla. Nebo bys snad byla raději, aby v tom pokračoval za tvými zády? Noci trávil s tebou pod jednou peřinou a pak si došel sem, pro extra číslo?" Buffyina pěst znovu vystřelila, ale tentokrát byl Spike připraven, sevřel jí zápěstí a pevně držel. Buffy se mu chvíli vší silou vzpírala, ale pak najednou ztratila rovnováhu, jak se tak moc chtěla osvobodit a začala padat. Instinktivně ji objal a bylo to. Jeho objetí jí nečekaně přineslo aspoň drobnou útěchu a ta zbortila zdi, které si postavila okolo srdce, duše a mysli, aby dokázala světu ukazovat usmívající se, spokojenou tvář a tajit sžíravou bolest, která jí stále, měla pocit že to nejsou dva, ale spíše sto let, hlodala v srdci. Rozplakala se, zabořila mu tvář do důlku pod ramenem a tělo se jí otřásalo srdceryvnými vzlyky. Ta erupce emocí, v níž se zmítala zdánlivě necitelná přemožitelka, Spika sice překvapila, ale ani ho nenapadlo, že by ji odstrčil. Místo toho zvedl ruku a začal ji hladit po vlasech. Splněný sen, pomyslel si, když mu mezi prsty klouzaly hebké zlaté praménky.

            "Oh, můj Bože, všechno je to moje vina," vzlykala Buffy, hlas měla nejasný, tlumený Spikovým kožeňákem, který používala jako mikrofon. "Ne," šeptal jí Spike do vlasů a nepřestával ji objímat. "Jestli se Riley není schopen srovnat s tvou silou, je to jeho problém. Nikdo ho nenutil, aby sem chodil." Buffy se odtáhla a posmrkovala, najednou se cítila více než rozpačitě, že se takhle složila zrovna před Spikem. "Měla bych jít." Chtěla se otočit, ale Spike ji zadržel, tentokrát mnohem jemněji a donutil ji hledět mu do tváře. Buffy byla příliš citově vyčerpaná, něž aby se pokusila bojovat. Takže prostě zůstala stát.

            "Doprovodím tě domů," řekl jemně. "Nevypadáš, že bys byla schopná nakopat nějakýmu grázlovi, co by se ti mohl postavit do cesty." Její tvář potemněla jak studem, tak vzteky. Tak asi půl na půl. "JÁ TVOJI pomoc nepotřebuju. Dokážu se o sebe postarat." Spike si povzdechl. "Povím ti novinku, lásko, nemusíš být silná čtyřiadvacet hodin denně! Jenom mi dovol, abych tě doprovodil domů a já ti slibuju, že když nás někdo nebo něco po cestě napadne, nechám tě oddřít celou práci a nechat se zabít. Spokojená?" zavrčel. Buffy věděla, že má pravdu. Měla sílu stěží na to, aby zaťala ruku v pěst, ale udeřit někoho... ani omylem, jenže to by nepřiznala ani na mučidlech. "Fajn, tak jdeme," povzdechla si zlomeně. "Já se chci jen dostat pryč z tohoto úděsného místa." Otočila se a vydala se domů, jenže udělala jen pár kroků... pak zakopla a klesla na kolena. Spike jen zvedl oči v sloup. Tohle je vážně ta nejtvrdohlavější kočka, co jsem kdy potkal. A možná právě to na ní nejvíc miloval. Došel k ní a zvedl si ji do náručí, jako by byla ze skla, pak se vydal na cestu, nesl ji domů. Překvapilo ho, že se vůbec nebránila. Vzdala to. Místo boje si jen položila hlavu na jeho rameno a dovolila, aby byl pro jednou silný on.

* * *

            Dům tonul ve tmě. Nepřekvapilo ho to. Věděl, že Joyce je stále v nemocnici a Buffy by Dawn samotnou doma nikdy nenechala. Nejpravděpodobněji je u Willow a Tary na koleji. Shlédnul na Buffy. Celou dobu byla potichu a on dumal, jestli neusnula. "Tak jsme tady," zašeptal, aby ji nevzbudil, kdyby vážně spala. "O.k.," zašeptala v odpověď. Nezdálo se, že by se chtěla pohnout, tak otevřel dveře a odnesl ji do kuchyně, posadil ji na štokrle. Zůstala sedět a koukala do blba. "Víš... um... Buffy... nechceš se něčeho napít?" vykoktal ze sebe nejistě. Spike nesnášel, když vypadala takhle bezmocně a ztraceně, navíc si jasně uvědomoval, že je to jenom jeho vina. Zvedla hlavu a podívala se na něj, skoro jako by se divila, že je doma v kuchyni.

            "Uvařím ti horkou čokoládu," odpověděl si sám. Zapnul varnou konvici a shledával vše potřebné, pokoušel se nevnímat pocity, které jím procházely, když se mu její pohled propaloval přes kabát do zad. Dívala se na něj a on si nebyl jist, jestli je to dobře nebo ne. "Tu máš," řekl nakonec a postavil před ni hrnek s kouřícím kakau a usrkl ze svého. V duchu zaklel, protože si spálil jazyk. Buffy jen koukala na voňavou tekutinu, jako by nevěděla co si s ní počít. "No tak, koťátko. Ubumbinkej si, ale opatrně, je to ještě horké," loudil Spike. "Přece to nenecháš úplně vystydnout." Konečně zvedla šálek k ústům a doušek upila. Znovu se podívala na Spika.

            "Proč to děláš?" zeptala se ho tiše a znovu usrkla. Sladký a teplý nápoj jako by jí vracel krev do žil a probouzel ochromené tělo. "Dělám co?" zeptal se Spike a usedl naproti ní. "No tohle... odnesl jsi mne domů, uvařil mi čokoládu. Jako by jsi byl moje máma. Ještě uvař písmenkovou polívku a..." zmlkla. Spike pokrčil rameny, nevěděl co na to říct, tedy... věděl, ale ona by to asi nechtěla slyšet. Tušil, že kdyby jí teď, po tom všem, vyznal lásku, asi by mu nepadla okolo krku.

            "Jak je mámě?" zeptal se a doufal, že si nevšimne, jak nenápadně změnil téma. Buffy na něj překvapeně koukla. Jak Spike ví o mojí mámě? Vzpomínala. Proboha, jak jsem mohla zapomenout na tu noc, co mi Spike nejdříve sdělil, že KAŽDÁ přemožitelka chce umřít a pak mne našel brečet na schodech a trpělivě naslouchal, když jsem si mu vylévala srdce? "Včera ji pustili z ára," řekla a pak dodala. "Anesteziologicko-resuscitační oddělení, děsný slova, že? Doktoři tvrdí, že se úplně uzdraví." Spike se usmál. "Ale to je skvělá zpráva! Vždycky jsem měl tvou mámu rád. Byla ke mě hodná. Vařila mi čaj, co schovávala pro Gilese. Občas jsem se stavil, když jsi byla na koleji." Buffy na něj němě zírala. A tohle je prosím big bad, upír co ji nenávidí. Kam se ztratil? Jestli jsem se nakonec neminula profesí... Najednou je laskavý a pozorný, z čehož šílela víc, než z jakékoliv věci, kterou mohla prostě a bez přemýšlení zrušit. Vypila kakau na jeden zátah a vstala.

            "Měla jsem vážně dlouhý den. Jdu do postele a snad mne napadne co mám dělat." Spike kývnul. "Mrzí mne, že jsi musela vidět Rileyho jak... to dělá... teda nechává si dělat. Už mlčím." O.k. a ještě se mi Spike omluvil, pomóc. To bylo vážně podivné. No, mám ještě jednu šanci, vlezu do postele, usnu a ráno zjistím, že to byla jen příšerná noční můra. Doufejme. "Dobrou noc, Spiku," řekla, nic lepšího ji nenapadlo. Kývnul. "Dobrou, přemožitelko," hodil přes rameno a vyšel ze dveří do svěží noci. Buffy se s povzdechem rozhodla, že špinavé hrnky počkají do rána. Bylo moc unavená. Vlekla se nahoru po schodech, až konečně vešla do svého pokoje. Skopla si boty a padla na postel. Usnula dřív, než se dotknula polštáře. Stín, který se protáhnul oknem ani nezaregistrovala. Opatrně jí, se zaťatými zuby, stáhnul kalhoty a sako. Něžně ji uložil a přikryl. Blaženě se k přikrývce přitulila. Spike se chvíli snažil převtělit se do toho kusu lůžkoviny, ale pak to vzdal a jen jí, Buffy, ne lůžkovině, vtisknul polibek na čelo.

* * *

            Joyce si povzdechla, ležela v posteli, zase, pořád... vážně se snažila, aby ji to nenudilo. Kdysi, když musela vstávat do práce... Koneckonců, měla by být ráda, že vůbec žije. Hlava ji sice pořád pobolívala, ale dostávala léky, takže se to dalo vydržet. Měla jediný úkol, odpočívat a cítit se co nejlépe. Jenže ona nikdy nedokázala jenom tak ležet. Musí něco dělat. Jenže co, ve tři ráno. Nemohla číst, to by ji hlava bolela ještě mnohem víc, ostatní spali, takže ani televize nepadala v úvahu, ale i kdyby ano... na porno teda náladu neměla... ačkoliv... No a na popovídání tady nikoho neměla. Nebo si to aspoň myslela. Opatrné zaklepání na dveře ji probralo z myšlenek. "Jen dál," řekla tiše, aby nikoho nevzbudila. Vážně netušila kdo by jí mohl takhle uprostřed noci zaťukat na dveře. Jenže, dveře se otevřely a Spikova platinová hlava mrkla do místnosti.

            "Nespíte?" zašeptal měkce. Joyce se usmála, překvapilo ji, že ho vidí, ale byla mnohem raději, že je to on, než kdyby zůstala sama. "Jsem vzhůru, pojď dál, Spiku." Sotva Spike vešel do pokoje, Joyce uviděla ohromnou kytici polního kvítí, kterou přinesl a usmála se. Je neskutečné, jak lidé dokáží člověka překvapit. Spike opatrně zavřel dveře a nakráčel si to rovnou k její posteli, podal jí květiny. "Ty jsem natrhal pro vás, Joyce, jenže... žádná zrovna teď není otevřená, ráno budou vypadat líp... teda snad.." Joyce se zasmála a vzala si je, bylo báječné, že na stolku měla vázu s vodou, kam je mohla ponořit. "To je sladké. Děkuji." Spike byl poněkud na rozpacích, jen kývnul. "Jsem se stavil... jak vám je..." koktal jako školáček. "Buffy povídala, že to bude lepší." Joyce mu ukázala, aby se posadil a sama také, za jeho automatické asistence, usedla zpříma. "Ještě tady musím týden nebo tak nějak pobýt na pozorování a potom snad už konečně budu moci jít domů." Spike se usmál. "To rád slyším. Už je mi jasné od koho Buffy čerpá svou sílu." Teď bylo na Joyce, aby se na něj usmála.

            "Já to jen nemůžu vydržet v téhle posteli," postěžovala si. "Chápu. Zažil jsem to sám... před pár lety jsem měl... no řekněme... nehodu. Několik měsíců jsem strávit v kolečkovém křesle. Chtěl jsem jediné. Dostat se ven a znovu žít." "Well, takže jste to zvládnul, vezmu si vás za vzor, fajn?" odpověděla Joyce, na tváři měla zcela rozhodnutý výraz, takový u Buffy viděl už mnohokrát. "Takže, setkal jste se s Buffy," spíš konstatovala, než se zeptala. "Je v pořádku? A co Dawn?" "Moc jsem to vaše zlatíčko neviděl, ale myslím, že je o.k. Je u ostatních, když má Buffy hlídku. Vypadá docela spokojeně." "A Buffy?" zeptala se, "zvládá to?" Spike kývnul. "Dnes v noci jsem byl s ní. Přece ji znáte, je to nezmar." Nebyla to úplně lež. Ale říct jí, že je Buffy úplně v pořádku nešlo. A byl si jist, že Buffy by nechtěla, aby ji vyděsil. Neříkat jí nic o Rileyho řekněme, uklouznutí, bylo v této chvíli ťip ťop. Joyce se šťastně zasmála a uložila se zpátky do polštářů. "Jsem na ni tak pyšná, jen doufám, že to ví." Spike se usmál. "Ví." Joyce cítila, jak se jí začínají klížit oči a věděla proč, teď, když ví, že její holky jsou v pořádku, usne klidněji. Spike se usmál a když viděl, že už spí, něžně ji přikryl. Vážně má na Summersovy ženy slabost. Miloval je všechny, každou jinak. Možná jednou najde dost odvahy, aby ji m to řekl do očí. Tichounce vyklouznul ze dveří a nechal Joyce spát.

* * *

            Buffy se ráno probudila a zjistila, že na sobě nemá pyžamo. Trvalo jí jen chvilku, než si vyčistila hlavu a vzpomněla si... zhroutila se zpátky do postele. To nebyla noční můra, to se skutečně stalo. Popadla ručník a zamířila do koupelny. Nebyla připravená čelit Rileymu, lepší bude, když půjde za mámou. To jí snad zabrání myslet na to, co se stalo.

* * *

            "...bré ráno," zazpívala Buffy rozjásaně, když vešla do mámina pokoje, šťastná, že ji zastihla vzhůru. Joyce jí úsměv oplatila, taky šťastná, že její pravá dcera vypadá tak spokojeně. Spike měl pravdu, je v pohodě. "Oooh, pěkný kytky," podotkla Buffy, když se usadila u její postele. "Takže je to jasný, zlomila's srdce řediteli téhle nemocnice..." Joyce ji přerušila s potěšeným smíchem na rtech. "Je mu třicet, tomu zlomíš srdce spíš ty..." "Jo a on pak opustí město, pravdu mami!" "Dal mi je Spike," odpověděla Joyce. "V noci se stavil... jak prý se mám." Buffy cítila, jako by ztrácela půdu pod nohama. Spike byl tady? Po tom, co se stalo s Rileym? Proboha, co nakecal mámě? Snad ne pravdu! "Spike byl tady?" zeptala se lehce. "Tož, o čem jste pokecali?" přehrávala. Joyce pokrčila rameny. "Vlastně o ničem zvláštní. On se mne zeptal jak mi je a já se zeptala jeho jak si ty a Dawn vedete." Buffy cítila, že má srdce až v krku. "A on ti řekl...?" zeptala se slabě. "Že si obě vedete na výbornou. A ty že jsi silná, moje statečná holčička, jak tě znám odjakživa."

            Slovo překvapená nebylo zrovna to, které by bylo schopno vyjádřit její pocity. Nejen, že Spike přišel navštívit její mámu a navíc s květinami. Ale on jí schválně neřekl o všem, co se v noci přihodilo. Tohle snad ani není Spike! Něco se musí dít a ona zjistí co. "Víš, je to zvláštní," meditovala mezitím Joyce, nedbajíc o to, co se honí její holčičce v mysli. "Vážně nedokážu brát Spika jen jako obyčejného upíra. Připadá mi jako chlapec, který moc potřebuje aspoň špetku lásky." Pak jen potřásla hlavou a zasmála se. "Bože, nevím co povídám." Buffy se zasmála s ní, bylo krásné poslouchat, jak se její maminka zase směje. Vyrušilo je ostré zaklepání na dveře a do pokoje vešel jeden z lékařů.

            "Slečno Summersová, musíme vaší matce udělat nějaké rutinní testy, prostě jen pro pořádek, abychom viděli, jak se to vyvíjí." Buffy vstala ze židle. Sehnula se a dala mámě pusu na tvář. "Vrátím se později." Joyce se usmála a kývla. "O.k., zlato. Možná by jsi mohla vzít s sebou i Dawn." Buffy přikývla. "Jasně, bude ráda." Nechala doktora, aby dělal svou práci a vyšla ze dveří. Původně měla v úmyslu jít domů, ale pak najednou zjistila, že míří ke Spikově hrobce.

            Asi si promluvíme dřív, než jsem čekala.

* * *

            Spike seděl v křesle a skoro znuděně sledoval jednu z telenovel, kterých bylo vysílání soukromých televizních stanic plné. Normálně by si tento poněkud podřadný produkt telezábavy užíval, ale dnes byl jaksi mimo. Každou chvíli měl před očima tvář Buffy, plnou bolesti, když poprvé spatřila Rileyho v tom upířím bordelu. Vědomí, že tomu byla vystavená jen díky jemu ho bolelo víc, než se mu líbilo. Takhle jsem to nechtěl! Miloval Buffy a bolest, kterou cítil, když byla zraněná, byť ne tělesně, byla něco, co ještě nikdy nezažil. Možná je láska právě tohle... Když se dveře jeho hrobky otevřely, nevzhlédnul. Nebylo to nutné. Věděl kdo to je.

            "Tušil jsem, že se časem ukážeš," zamumlal aniž odvrátil zrak od obrazovky. "Sice jsem tě čekal dřív, ale dát se dohromady po tolika kousancích, to jednomu trvá." Riley neodpověděl, jen Spika za triko vytáhnul z křesla. Spike uviděl záblesky nezkrotného, primitivního hněvu v Rileyho očích a došlo mu, že dělat si z něj srandu asi nebyl ten nejlepší nápad. Zvlášť když mu jeho chip nedovoluje ani se bránit. Pozdě litovat, pomyslel si upír, ale to už na něj přímo pršely údery, do tváře, do hrudi, kam se dalo. Riley netušil jak dlouho si na Spikovi vybíjel svůj vlastní vztek a frustraci. Zdálo se to jako celé hodiny, ale spíš to bylo jen pár minut. Na jeho obranu lze říct, že Spike ještě pořád stál na nohách a nevypadal, že by na tom chtěl něco měnit. Dokonce se zdálo, že ho to těší.

            No, dlouho se bavit nebudeš, bastarde, pomyslel si Riley a vytáhnul z náprsní kapsy kožené bundy kolík. Spikovi při tom pohledu skoro vypadly oči z důlků a hned potom se mu kolík zabodl do hrudi. Rileyhoho překvapilo, že ve chvíli, kdy Spikovi zapíchnul do srdce kolík, hrobkou se rozlehly hned dva děsuplné výkřiky. Ten první, bolestný výkřik Spika, Riley čekal. Jenže ten druhý, přicházející od Buffy, která stála mezi dveřmi, ve tváři hrůzu a znechucení, ne. Buffy nevěděla co si má počít. Pozorovat jak Riley mlátí do bezbranného upíra bylo hrozné, ale vidět navíc jak do něj bezcitně vrazil kolík, to bylo mnohem horší. Dokonce si ani nebyla vědoma toho, že křičí, dokud se na ni Riley neobrátil.

            "Buffy? Co tady děláš?" zeptal se jí překvapeně, ale klidně, jako by na tom, co dělá, nebylo vůbec nic špatného. Buffy se na něj nedokázala ani podívat. Oči upírala na Spika, který se svíjel v bolestné agonii. Chvíli trvalo, než mozek zabral naplno a jí docvaklo, že se Spike nerozpadl na prach, i když by měl. Konečně se probrala ze šoku a zamířila k duelantům. Riley rychle vytrhl kolík z upírovy hrudi a nechal Spika padnout na zem. "Buffy, to není opravdový kolík. Je z umělé hmoty. Koupil jsem ho v květinářství, používá se při přesazování kytek. Já jen chtěl-" Tím skončil, v dalším hovoru mu zabránila ruka Buffy, která sevřená v pěst dopadla na jeho obličej a odmrštila ho stranou.

            "Od teď tě neznám," zasyčela. "Kde's vzal do pekla tu drzost si sem prostě přijít a bodat do Spika jako před chvílí, zvlášť po tom, co jsem v noci viděla?" Riley se tvářil zoufale. Nečekal, že věci zajdou tak daleko. "Buffy, tak to není. Spike ti ukázal to místo jen proto, aby nás rozeštval. Ten stupidní ubožák se do tebe zamiloval." Ale Buffy bylo všechno jedno. Nezáleželo jí na Spikových motivech. Záleželo jen na tom, co mu četla v očích. A co tam uviděla? Změnu. Totální a naprostou změnu. Spike na ni byl hodný, pečoval o ni, staral se dokonce i o její mámu, zatímco Riley mezitím sklouzával na temnou stranu, platil upírkám za to, že ho kousaly a sály mu krev a bil stvoření, které nebylo schopné se bránit. Nerozuměla tomu a ani si nebyla jistá, že tomu porozumět chce.

            "Buffy, musíme se přes to přenést," žebral Riley, v očích čiré zoufalství. "Potřebuji vědět, jestli jsi schopná mi někdy odpustit. A musím to vědět okamžitě. Armáda mne chce zpátky. Jestli nebudu mít žádný důvod, abych tady zůstal, odejdu. O půlnoci." Buffy nevěřila vlastním uším. Po tom všem co provedl, on mne ještě navíc vydírá! Nutí mne škemrat, aby se mnou zůstal!

            "Riley," řekla měkce a vzhlédla, aby mu viděla do očí. "Vypadni," zašeptala téměř něžně. Otevřel pusu k protestu, ale rychle ho umlčela. "Nemůžu tě ani vidět. Mám pocit, že tě vůbec neznám. Takže jdi. Běž a hraj si na hrdinu někde jinde. Někde, kde to jinak neumí. Hlavně se drž ode mne dál." Tvrdý výraz její tváře mluvil za vše. Víc Riley nepotřeboval. Bylo vážně po všem. "Sbohem, Buffy," řekl smutně, ale ani v této chvíli se nedonutila podívat se na něj. Hlavu měla skloněnou a pečlivě zkoumala kamenné dlaždice na zemi, dokud neuslyšela, jak se dveře hrobky zavírají. Hned pak si čupla vedle Spika, který ještě pořád ležel na zemi a v bolesti si tiskl ruku na krvácející díru v hrudi.

            "Můžeš vstát, když ti pomůžu?" zeptala se Buffy jemně. Spike si nebyl jist, že se mu podaří promluvit, tak jen kývnul, trhnul sebou bolestí, když ho Buffy vzala okolo pasu a napůl ho odnesla do křesla, ze kterého byl Rileym nedobrovolně vytažen. "Dovol ať se na to kouknu, aspoň to vyčistím," navrhla Buffy a zamířila k truhle, co stála v rohu krypty. Vytáhla těch pár věcí, co tam Spike měl pro případ, že by potřeboval první pomoc a pak ze své tašky vylovila láhev s vodou. S tím vším se vrátila ke zraněnému upírovi.

            "Budu potřebovat, aby sis sundal triko, abych viděla na ránu," řekla omluvným tónem, poněkud rozpačitě. "Bylo by snazší ho prostě rozstřihnout, stejně už je děravé." Spike ani teď nepromluvil, zase jen kývnul, takže vzala nůžky, co objevila v truhle. "Budu se snažit, aby to moc nebolelo." To Spika, navzdory tomu všemu, pobavilo a usmál se. "Nemyslím, že by na tom záleželo. Mám vážné pochybnosti. Té díře v mé hrudi se stěží něco vyrovná." Buffy se na něj pousmála. "Well, mám pocit, že dnešní příděl bolesti již máš vybraný. Pokusím se být něžná." Svým slovům dostála, Spike skoro nic necítil, vyjma momentu, kdy mu musela odtrhnout zbytky trika z rány, krev už totiž stihla zaschnout. Ale ani to nebolelo tak, jako jeho probodnuté srdce. Začala mu čistit ránu gázou namočenou do vodky, což jí přišlo jako dost rozumná desinfekce a Spike se snažil pochopit, co se s ním děje.

            "Co to děláš," zeptal se nakonec popleteně, po hlase bylo stále poznat, že ho to pekelně bolí. Buffy zmateně vzhlédla od práce. "Dávám tě dohromady? Nebo jak to vypadá?" Spike potřásl hlavou. "Chci říct... proč tady ještě jsi? Necháš chlapa, kterýho miluješ, prostě jen tak zmizet? Beze slova? Vůbec o tom nepřemýšlíš?" Buffy jen sklonila hlavu a pokračovala.

            "Nemiluju ho. Ani si nejsem jistá, jestli jsem ho kdy milovala, opravdu milovala. A nezáleží na tom co povídal. Nevěřím, že on doopravdy miloval mě. Miloval to kým, jak si myslel, jsem. Proto tady byl. To jaká jsem a co jsem schopná mu poskytnout... ale nestačilo to. Bude lepší, když se vrátí k armádě, patří tam." "Blbec, nepozná dobrou věc ani když mu sama spadne do klína," mumlal si Spike a cuknul sebou, protože mu Buffy zrovna utáhla obvaz na hrudi. Buffy k němu vzhlédla, s překvapením zjistila, že to myslí úplně vážně. Mnohem víc ji však překvapilo, když si uvědomila, že Spike je vlastně jediný na celém světě, s nímž mohla být sama sebou, nemusela si na nic hrát. Všichni ostatní, ať už si to uvědomovali nebo ne, chtěli, aby pořád byla silná, spolehlivá. Ochránce všehomíra. Byla taková, ale se Spikem byla... prostě Buffy. Nezáviděl jí sílu, nic od ní neočekával, mohla být kýmkoliv. Dokončila obvaz a sklonila se k němu, jemně ho políbila na čelo. To Spika zmátlo.

"Za co to bylo?" Buffy pokrčila rameny.

"Za to, že jsi. A necháš mě být takovou, jaká jsem." Usmál se.

"A jinak to neumíš?"

Znovu se k němu sklonila a tentokrát ho něžně políbila na rty.

"Umím."

Ta pusa ho omámila, ale sotva zase přišel k sobě, nemohl si pomoci a ústa se mu roztáhla do obrovského, skoro až klaunovského úsměvu. Asi to bylo nakažlivé, protože to dlouho netrvalo a Buffy už se křenila také.

"Umíš," potvrdil nakonec napůl vážně Spike.

"Pamatuj, že kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady."

Buffy mu na rty vtiskla další měkký polibek.

"Já vím."

Ještě mu pomohla vlézt na máry, uložila ho, aby mohl odpočívat a hojit se.

Když usnul, vykročila ven, do teplého slunečního svitu.

U srdce jí bylo mnohem lehčeji, než když sem přicházela.

Věděla totiž něco, co si dřív neuvědomovala.

Není sama.