Malé svatební/Little wedding dress

Autorka: Secentity

„Máme problém,“ řekla Alice temně, když se vytrhla ze své vize. Sjela pohledem ke mně a vypadala nešťastně a nespokojeně. 

Samozřejmě, že se dívá na mne. Kam jinam. Byla jsem bezedné zřídlo nešťastných náhod, nehod a nepříjemností celý můj život. Tím, že jsem potkala Edwarda se věci akorát zkomplikovaly. Záleželo jenom na pořadí, co se pokazí nejprve a co později. Ale něco se pokazí na sto procent. Už brzy.

Místností se rozlehlo klepání, někdo byl za dveřmi. Mírně to mnou zamávalo, zahoupala jsem se na podlaze, kde jsem seděla u Edwardových nohou a o něco víc jsem nakrčila chrbát. Tak brzy?

Alice vedle mně se vztyčila a obrátila se ke dveřím. Zamyšlený Jasper se zachvěl, jakoby ho někdo vytrhl z hezkého snu a strčil tváří mezi kaktusy.  Edwarda jsem měla za zády, seděl na své židli u klavíru, ale už nehrál. Byl tak zticha jako kdyby zkameněl, stejně jako Esmé sedící na pohovce, napjatě zkoumající nečekaný zvuk. 

Ke vchodu jsem hleděla bez naděje, jen z nevyhnutnou dávkou zvědavosti. Kdo to teda bude? Rozzlobený zhrzený Mike? Jake a jeho kluci - vlkodlaci? Nebo si snad pro mě přišli už Volturiovi?

„Můžu dál?“ do dveří strčil hlavu cizí muž. Byl mladý, nejvýš kolem dvaceti, dvaadvaceti. Měl světlé vlasy, krátké, jenom na temeni měl ponechané delší, do pichlava nagelované číro. Nebyl zdejší. Nikdy předtím jsem ho neviděla, tím jsem si byla jistá. A to mi vůbec nepomáhalo, moje paranoidní sklony se okamžitě znovu projevily.

Začala jsem na cizinci hledat znamení, která by prozradila, jestli ho poslali Volturiovi. Pozorovala jsem jak chodí, když vešel do místnosti. Hodnotila jsem pohledem jeho obnošený džínový blejzr, jeho tetování na zápěstí, jeho oči. Určitě nebyl upír. Nemohla jsem však potvrdit ani vyloučit možné spojení s mými nepřáteli. Brzy jsem cítila srdce až někde v hlavě a nervozitou jsem zaťukala prsty u nohou do podlahy.

Pak jsem mé zbytečné namáhání vzdala. Neměla jsem žádnou šanci něco poznat. Našla bych i milión důkazů, které by schválila moje vybičovaná představivost, a žádný by nemusel být pravdivý.

„Skoro jsem to tady uprostřed lesa nenašel.“ Postěžoval se cizinec, povytáhl koutky úst do širokého úsměvu a pozvedl husté obočí. Byl hezký, vyložil si můj zájem po svém.

„Ve městě mi řekli, že nevěstu najdu tady.“ Rozhovořil se. Pod ramenem nesl velkou plochou papírovou krabici, druhou podobnou držel v ruce. Už jsem takové viděla. Ve filmu. Když nějaký velice vlivný a velice bohatý muž chtěl své nejdražší věnovat krásné šaty na zvláštní příležitost. Chyběly jenom ty obrovské taftové mašle, které je na plátně vždy zdobili.

Stejně dobře mohlo víko ukrývat kytici růží nebo pořádně velkou zbraň. Hrdlo se mi stáhlo. Z cizince se stávala příšera v převleku, doslova mi rostla před očima. Měla jsem z něj úplně husí kůži, i když jeho zrůdnost byla iracionální.

Řekl Nevěstu. To myslí mně?  Tohle oslovení zatím jenom mátlo. Protože i když do svatby zbývalo už jen málo času, já jsem pořád byla jenom já. Ta stejná obyčejná holka co zakopává na chodníku a dělá hlouposti. Nepřipadala jsem si jako nevěsta. Spíš čekatelka. Že se stane něco, co ze mne nevěstu udělá. Pokud to něco ve zdraví přežiju.

Klavír za mými zády dál mlčel, loudalo se z něj ven jenom ticho. Nepřidávalo mi klid. Poslední tóny, předtím než ztichl, vyzněly velice podivně, jako kdyby Edwardovi prsty ztuhle nervózně klepali po desce stolu, a ne po citlivých klávesách. Ohlédla jsem se přes rameno.

Edward nehybně seděl na svém místě. Nečekaná návštěva ho právě v téhle chvíli moc nezajímala, jeho medově zlaté oči se dívaly na mne. Vydechla jsem si. Kdyby mi cizinec chtěl ublížit, Edward by byl ve střehu.

Problém jsme ale určitě nějaký měli. Moc ráda bych se Alice zeptala jaký, Edward určitě také. Přítomnost cizího nevítaného hosta obtěžovala. Posílala jsem ho pryč svým mlčením a zachmouřeným pohledem. Ale on mé řeči těla nechtěl rozumět.

„Mám na prodej šaty. Unikátní kousky. Pro každou krásku jako stvořené.“  Vykládal dál nerušeně. „Svatební.“ Zdůraznil důležitě.

Prolítl po všech přítomných ještě jednou rychlým znalým hodnotícím pohledem, zkroutil se na podpatku svých špičatých holínek a obrátil se ke mně. Nad Alici nebo i Esmé očima ani nepřibrzdil.  Byť jsem se cítila jenom jako čekatelka, on ve mně viděl nevěstu. Zlobil mně čím dál víc. Jak mohl vidět něco, co já necítím. Nemohl poznat, že já jsem nevěsta. Nemám na sobě vývěsný štítek, žádnou ceduli. Nic. 

Mohl by mít zvláštní schopnosti? Pak by byl nadějným adeptem na nájemného vraha, Volturiovi byly sběratelé kuriosit. Znovu mi začal strachem brnět zátylek. Ohlédla jsem se dozadu na Edwarda. 

Pořád mně hlídal. Jeho pohled byl naplněný až po okraj něhou a starostlivostí. Byla v něm taky gigantická touha ochraňovat mně a nezlomné rozhodnutí neztratit mne. Shrnuto dohromady, láska tak zářivá, že by z ní oněměl i slepý.  Edward byl jedna velká poutavá reklamní tabule a říkal:  Tahle je moje a nevzdám se jí za nic na světě.

Patřila jsem k němu a chtěla jsem, aby to tak zůstalo. Kvůli tomu jsem se ale necítila jako nevěsta. Protože Edward se tímhle pohledem na mne díval neustále, den co den. Kromě těch pro nás oba tak krutých týdnů, kdy se rozhodl mne opustit, a byl chladný a nešťastný, se na mne díval jenom tak.  Tohle ze mne dělá jeho životní lásku, jeho zpěvačku a jeho soukromou značku heroinu. Nevěstu ne.  Určitě ne.

„Vešel jste do mého domu bez mého pozvání, a zvolení. Odejděte, prosím.“ Edward mluvil zřetelně a nahlas. Když nebyl Dr. Cullen přítomen, mněl všechna práva chovat se jako pán domu, neměla jsem mu to za zlé. I ostatní beze slov souhlasili, nejspíš si svorně se mnou přály, aby ten nepříjemný chlápek ve dveřích zmizel co nejdřív. Měli jsme o čem mluvit. 

„A tady máme budoucího ženicha.“ Cizinec zareagoval se sarkastickým nádechem v řeči, nechtělo se mu nejspíš odejít bez výdělku. I když evidentně nevítaný, nenechal se odradit. Přistoupil až ke klavíru, k nám dvěma, spíš se plížil nebo přiskakoval, než kráčel. „Snad své milované povolíš nějaké to nakupování.“

„Máš to tady hezké a drahé. Určitě nejsi žádný křupan.“ Mluvil bez přestávky, očima bloumal po obrazech Dr. Cullena a všem zařízení domu.

Pochybovala jsem, že by svými drzými slovy zahnal Edwardowu otevřenou antipatii do outu. Mohla jsem se ale mýlit. Sice zvolil špatnou strategii ale náramně účinnou taktiku. Strčil mi krabici před tvář a nechal ji balancovat na mých kolenou, chtě-nechtě jsem ji uchopila, aby mi neupadla.

„Nevěděla jsem, že se dají koupit i takhle?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si zakázala mluvit.

Nehrála jsem překvapení. Nikdy jsem neslyšela, aby si nějaká dívka koupila svatební šaty u podomního obchodníka. Takové šaty se dědily po mámě, nebo po babičce, kupovali se na prohlídkách, nechávaly se šít, nebo se sháněly po buticích a půjčovnách.

Na něco podobného jsem se taky já duševně připravovala. Ještě jsem ale netušila, co přesně mně potká. Jen jedinou alternativu jsem vyloučila. Příběhy o nekonečných řadách dívek, co postávaly dlouhé hodiny u vchodů do obchoďákú před výprodejem, po otevření se natlačily mezi věšáky a u pokladen pak s jiskřičkami v očích platily za své úlovky. Tam já jsem nemohla. Ostatní by mně ušlapaly.

Nevěřícně jsem si ohmatala škatuli. Toto má být nějaká inovace, kreativní novodobý přístup maloobchodu k svatbení se?

„To víš, má drahá, každý hledá způsob jak se uživit.“ Zatáhl mladíček. Nahodil znovu svůj falešný úsměv a v očních bulvách se mu roztočily dolarové symboly. Hypnotizoval mně a byl přitom slizký jako had.

Edward za mnou zavrčel. Tichoučce a nenápadně.

„My nic nepotřebujeme.“ Procedil přes sevřená ústa. Jeho sametový hlas byl stejně hluboký a nádherný, jako pokaždé když jsem ho slyšela mluvit, ale byla v něm cítit neurčitá nervozita.

Stále jsem se musela ohlížet, když jsem se na něho chtěla podívat. Obrátila jsem se už snad i popáté, abych mu viděla do tváře. V očích měl soustředění, přemýšlel. Rozhodoval se, co bude dál dělat. Vážil své možnosti. Nezvykl nikdy jednat zbrkle. Nevyskočí a nenakousne něčí tepnu jen tak, pro nic - za nic. Jenže Edward nebyl Jasper.

Jasper zpozorněl hned, jak Alice řekla: Máme problém. Byl z nás všech asi nejvíc nedočkavý dozvědět se podrobnosti, protože potřeboval nejvíc času, aby se vyrovnal s možnými těžkostmi. Krčil se na svém místě necitlivě vyrušený ze svého snění a čišila z něj divokost. Jaspera v akci já už zažila, velmi lehce by dovedl změnit osmdesát kilo živé člověčiny na ubohý kus žvance. 

Křehké příměří s Jakovými lidmi z rezervace mohla zničit i jediná kapka prolité lidské krve. Zamrazilo mně při představě obrovitého, lehce načervenalého vlka vrhajícího se na svou jedinou kořist, na nádherného upíra s ryšavými vlasy a temnýma očima. Tak zbytečnou smrt některého z těch dvou bych asi nezvládla. Edwardovu smrt bych nezvládla určitě.

„Podívám se,“ řekla jsem.

Budu se hrabat v hedvábí a saténu dost dlouho, dokud se nejmladší z Cullenú někam neuklidí, i když se mi to zrovna moc nehodilo. Všechno, co Jasper obvykle potřeboval, byl čas a odstup. A Alice.

„Tak si je prohlédni,“ promluvil pomalu Edward. Nebyl spokojený s tím, co pověděl, ale ustoupil, pro dobro vyšších zájmů.  

Klekla jsem si na kolena a krabici jsem položila pěkně před sebe. Sejmula jsem víko a uložila ho hezky do řady na podlahu. Pedantně a hlavně pomalu. Uvnitř škatule leželi sněhobílé šaty plné volánků a korálků, zrovna jak vypadnuté z pohádky. Vzala jsem je za vycpávky do obou rukou a pozvedla.

Jasper se zatím jako zázrakem obrátil a odkráčel ke dveřím, ani jednou se neohlédnul. Byl ven ze hry.

Tím pádem já ztratila jakýkoli zájem. Vyndané šaty stejně pro mě nebyly vhodné. Nevěděla jsem si sebe představit oblečenou v široké nemotorné romantické sukni s ozdůbkami našitými snad na každičkém záhybu. Určitě budu potřebovat něco bezpečnějšího, v čem se nezabiji, když budu scházet ze schodů, a v čem si neuženu trapas, snad.  Škoda, že když Gucci vymýšlel své legendární Malé černé, nenavrhl taky Malé svatební. Takové by se moc hodily holkám jako já.

„Jsou velmi hezké.“ Řekla Alice. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni. 

Lhala, protože její oči hovořily: Proboha, tyhle ne!  „Škoda, že tady nemůžu zůstat, dokud si nevybereš. Musím na tu schůzku, vždyť víš,“ dořekla větu. Sklonila se ke mně, dvakrát mně objala a políbila, sevřela mně tak mocně, že se mi skoro nedostával dech.

Vymluvila se, aby mohla odejít. Skutečný problém byl tedy blíž, než by se zdálo.  Nebo snad chce jenom najít Jaspera?

Pochybovala jsem. Lekala jsem se a zase uklidňovala, oscilovala jsem kolem rovnovážného stavu a nevěděla jsem se rozhodnout, na kterou stranu mně to táhne víc.  

„Neopouštěj dům.“ Zašeptala mi Alice mezi tím vším svým objímáním a líbáním naléhavě, tak aby to cizinec neslyšel. „Slib mi to!“

Kývla jsem na souhlas, velice nenápadně, a trošku strnule překvapením. Ale bát jsem se nakonec nezačala. Ne doopravdy. Nebyla jsem sama, byly tady ještě Edward a Esmé.

Jestli tam venku něco je, Alice to vyřeší. Alice byla spolehlivá vyjednavačka. Já zůstanu uvnitř a počkám, jak mně požádala. Neplánovala jsem dnes večer nikam jít. Stejně jako jsem neplánovala vybírat si svatební šaty, tady a teď. Upustila jsem živůtek zpátky do krabice.

Alice zmizela venku, zrovna jako Jasper před chvílí. Edward mi palcem upravil zakasaný pramínek vlasů, zlehka mně políbil na čelo. Tohle dělával, jen když se loučil. Doufám, že nechce někam jít. 

Chtěl. Vstal, obešel mně a kráčel místností k východu. Bez vysvětlení.

„Ale…“ zaprotestovala jsem.

„Omluvíte mne,“ formálně se vyprovodil a rozplynul se ve dveřích. Musel mně slyšet, ale přesto odešel. Udělal mi v mých propočtech ošklivou díru.

Ohlídla jsem se k sedačce, kde ještě před vteřinkou tak tichounce seděla Esme. Samozřejmě, i ona zmizela. Všechno nebezpečí bylo, zdá se, venku. A kdoví jak velké. 

Zkoušela jsem nepanikařit. Edward a jeho rodina už stovky let řeší problémy, o jakých se mně ani nesnilo. Nepomohla bych jim. Nejlíp udělám, když zůstanu v domě a budu si dál hrát na nevěstu. 

Ruce mně bolely, ztuhli mi, když jsem držela šaty. Sedla jsem si na paty a položila jsem je na vyšívanou látku, abych jim dopřála oddech. Růžice z našitých korálků mi studila bříška prstů. 

Když jsem skočila z  útesu, ani se mi nesnilo, že dopadnu rovnýma nohama do manželství. O svatbě jsem vlastně nikdy pořádně neuvažovala. Netoužila jsem stát celá v bílém, všem na očích a trnout strachem, že si ve vysokých lodičkách vymknu kotník. Usmívat se na lidi, odříkat sliby a nechat si gratulovat nebyl můj zplněný sen.  Jenže teď, když jsme chtěli zachovat Edwardovo tajemství, bylo tohle řešení jedním z nejlepších. Budu muset vydržet všechnu tu parádu, obřady i tancování, zatnout zuby a nereptat.

Zas kdoví jak velké sebezapření to nebude, když Edward bude se mnou. Když mi on bude nablízku v jednom kuse, já určitě nebudu chtít nikam utéct a schovat se. 

„Fakt jsou hezké.“  Vyslovila jsem mechanicky.  

„Tak proč si je nezkusíš?“ řekl prodavač. „Dokud je nemáš na sobě, nevíš, jak se pravá nevěsta cítí.“ Stoupl si ke mně ještě blíž a laškoval se mnou, využíval příležitost, když sem zůstali jen sami dva.

Neměla jsem v úmyslu ho poslechnout. Do takových šatů by mi museli pomáhat nejspíš dva další lidé. Když to zkusím sama, uškrtí mně řetěz z korálku nebo upadnu, rozbiju si hlavu a všechno kolem potřísním krví. Pak se Jasper nezdrží a zabije mně a Edward ze zoufalství zaběhne rekord na pláž v La Push a tam ho Sam, a Jake a celá vlkodlačí parta uvítají pazoury a tesáky.

„Co já vím…“  zašeptala jsem.  Vyděsili mně šílené obrazy rodící se v mé hlavě. Zbaběle jsem zabodla oči zpět do šatů, aby nebylo vidět jak velmi je můj pohled roztěkaný. Nechtěla jsem žádný se svých strachů vystavovat na obdiv, abych nepřivolávala další, a další...

„A co tyhle?“ zeptal se mně prodávající. Předklonil se a přisunul mi po koberci druhou krabici. Pak se nedbale rozvalil ve velkém křesle a hlavu si položil na opěrku.

Přitáhla jsem si škatuli a otevřela jsem ji. Žádné velké překvapení se nekonalo. Druhé šaty nebyly ani trochu střízlivější, téměř stejné korálky, třpytky a volánky. Dlouho jsem si je prohlížela a přitom jsem v jednom kuse sledovala dveře.

Čekání mně ubíjelo. Edward byl pryč sotva pět minut, ale bylo to, jako kdyby jsem byla bez něj věčnost. Bolelo mně z toho v hrudi. Když byl pryč, umírala jsem, i když bylo mé zdraví nedotčené.

Musela jsem vyvolat dojem, že nejsem spokojená, jak jsem se mračila, můj společník se posadil rovně a lokty si položil na kolena.

„Udělám Ti cenu, neboj,“ řekl.

Ale mně nerozčilovala cena ani mi nechyběla možnost výběru, i když nabízený sortiment byl velmi omezený. Scházel mi jen on. Edward. 

 „Tyhle jsou o dvě čísla větší.“   Vydechla jsem, téměř zoufale.  Už aby byl zpět.  Stále víc jsem se cítila jako myška v pasti.  Nebo spíš jen jako malá šedá myška, kterou nechrání ani ta past a navíc, nemůže utéct.

„Tak přinesu další. V auťáku mi ještě nějaké zbyly.“  Nabídl se prodavač. Vstal a ochotně se náhlil ke dveřím. 

„Ne. To není třeba.“ Zvedla jsem se z podlahy a utíkala jsem za ním, sukni šatů jsem vlekla po podlaze. „Zkusím si tyhle,“ slibovala jsem.  Nemůžu toho kluka pustit ven. Sice vypadá jako pošuk ale musím ho tu zdržet, jinak se připlete do něčeho špatného. 

„Dokud si je oblečeš, já budu zpátky.“ Rozmlouval mi mou nespokojenost a couval ke dveřím.

„Ne. Počkej.“ Zaprosila jsem. Upustila jsem krinolínu na pohovku a poběhla jsem za ním.

„Žádný strach.“ Řekl.

Doběhla jsem ho a chytla za rameno.  „Nechoď!“

„Řekl jsem, žádný strach.“ Přimluvil se mi. Jeho hlas se změnil, už v něm nebyla jízlivost a vlezlost. Byl hrozivý.

Chytnul mně za ruku a zkroutil mi ji dozadu.

„AU.“ Bolelo to.

„Vezmu tě na výlet. Ten tvůj škarohlíd, ti moc nedopřeje. Ale zaplatí za tebe, na to vezmu jed.“ mudroval a přikyvoval si k tomu hlavou. „Nedoufal jsem, že to bude takhle jednoduché.“

Táhnul mně ke dveřím. Ven. Já ven nesmím!

Začala jsem se vzpírat. Nic mi to nepomohlo. Rameno jsem mněla v jednom ohni, celá jsem se zkřivila, ale musela jsem před ním kráčet před dům, pak dál, až na příjezdovou cestu.  Pršelo. Klopýtala jsem na vlhkých kamenech i proto, že jsem se neustále ohlížela.  Edward nemůže být daleko.

Bokem jsem narazila do dveří malého černého sporťáku. Ani jsem si nevšimla kdy jsme k němu došli.

Chlap mně stále jednou rukou držel. Druhou otevřel kufr a vyházel z něj mnoho dalších krabic. Bílé moře z hedvábí a krajek se rozlehlo kolem mých nohou, smáčené vydatným deštěm. Nad tím vším zela černá díra.  

„Vlez tam!“ Přikázal mi.

„Ne…“ odmítla jsem.

„Jestli mně naštveš, budeš z toho mít modřiny.“ Plival na mně vyhrůžky.

Čím mně to chce polekat? Strávila jsem v nemocnici tolik času po všech mých úrazech. Ani jsem se nehnula. Edward se musí objevit každou chvíli.

Chlápek ztratil trpělivost. Chmatnul mně a proti mé vůli mně hodil dovnitř černé papule, která na mně už chvíli cenila neviditelné zuby. Kufr zaklapl, obklopila mně temnota. Za chvíli jsem uslyšela, jak naběhl motor a rozvrčel se, jeli jsme.

Tohle je snad zlý sen. Takovou provokaci Edward nezvládne. Ztratí nervy. Zabije toho blázna, jen co přijde na to, že mně unesl.  Má zpoždění, ale jednou na to určitě přijde. Pak mně najde, ale to už bude moc pozdě!

„Stůj! Hned zastav! Pust mně ven!“ Začala jsem křičet a tlouct pěstmi do kovového příklopu, prostor byl nevelký, plný ostrých výstupku. A řidič mně jen těžko mohl slyšet. Nedbala jsem na to. Nechtěla jsem nikam jít. 

Auto prudce zabrzdilo, celá jsem se ještě víc potloukla, před očima jsem mněla mžitky.

Pak zastavilo. A je po všem. Konec.

Budu Jakovi lhát, rozhodla jsem se. Do svatby chybí pár dní. Mrtvého se zbavíme, uklidíme ho daleko, Edward ho odnese na severní pól a tam ho zakope do ledu. Nebyl to našinec, nikdo ho nebude hledat. Aspoň ne do té doby, než odejdeme. Nebylo to ideální řešení, jenže v mém životě není nic ideální. Utřela jsem si slzy do rukávu, nesmí být vidět, že jsem plakala.

Příklop nade mnou se otevřel, začali na mně padat tlusté dešťové kapky. Náhlý jas dne mně oslepil. Natáhla jsem ruce za světlem, za Edwardem. Sklonil se ke mně a vybral mně ven, lehce, ale tak opatrně jako porcelánovou panenku.

Dýchal prudce. Utíkáním. Nebo vražděním.

„Ten kluk...,“ zadrhávala jsem, v očekávání zlých správ.

„Je za volantem, v bezvědomí,“ řekl Edward. „ale celý, v jednom kuse.“

„To vážne?“  šeptla jsem. Vypadal tak polekaně, skoro jsem mu nebyla ochotná uvěřit.

„Všechno měl v hlavě. Motal se po městě. Mike mu vylil své srdce, že jsem tak děsně bohatý, a že kdybych nebyl, nikdy by si o mne nestála. Vyprávěl mu o naší svatbě tak vykradl ve městě obchůdek s oblečením a vybral se sem. Hned jsem volal Charliemu, aby si pro něj přijel.“  Vysvětloval.  

Nerozuměla jsem proč se stále tváří zoufale. Charlie tady určitě bude co nevidět.  Nakonec všechno dopadne dobře.

„Myslel si pořád dokola: Odtud s prázdnou neodejdu.“ Pokračoval. Oči se mu ve vlhku deště podivně leskly. Objal mně tuhým stiskem a rty schoval někam do mých vlasů. Obvykle tohle nedělal.

„Domníval jsem se, že chce peníze za ty šaty. Ale on chtěl tebe!“ zašeptal. Byl celý napjatý, ztuhlý.

„Nemohl si vědět.“ Utěšovala jsem ho.

„Promiň.“ Omlouval se, úplně zbytečně. „Chtěl jsem tě ochránit, a jen jsem všechno zhoršil, když jsem tě s ním nechal samotnou.“  Jeho krásný hlas se citelně chvěl.

„Tolik jsem se bál co špatného zase viděla Alice.“ Nepřestával mluvit, ale jeho slova byly skoro neslyšitelně tiché. „Nikdy nebudu znát všechna nebezpečí, která ti hrozí.“  Políbil mně na tváře, lehounce na ústa. Pak mně od sebe odtáhl a prohlížel si mé ruce, můj oděv. Zjišťoval škody. Rty měl tuze sevřené a koukal nekonečně smutně.

„Alice viděla tebe před domem, a pak zavřenou v něčem malém a temném. Víš, jak zmatené někdy bývají její vize. Nevěděla to přesně popsat. Prohledávali jsme okolí, když jsem uslyšel startovat auto. Nechtěl jsem, aby ten kluk odešel dřív, než přijede Charlie. Jen proto jsem se vrátil.“  Vyhrkl ze sebe celý utrápený.

Po tváři mu stékaly dešťové kapky. Vypadaly jako slzy.

Moc jsem chtěla něco udělat, ale nenapadlo mi nic, co by bylo dostatečné vhodné. Aspoň zatím ne.

„Myslím, že tady nikdo víc není.“  Špitla jsem. Chytla jsem ho za ruku. Byla studená a vlhká deštěm. Přitáhl si mou dlaň k ústům a políbil ji, stále na dlouhý krok ode mne a nešťastný. Neviděla jsem blesky ani neslyšela hromy, ale ten hurikán co jím cloumal jsem nemohla přehlédnout. Mlčela jsem a čekala, až bouře přehřmí.

„Neublížil ti?“ zeptal se po dlouhé chvíli, malinko pokojněji. Jeho nastupující klid a mír se přenesli i na mně. Aliciny předpovědi už nabyli svou pravou podobu a já to zase jednou přečkala bez úhony. Nebylo proč se stresovat.  Snad až na pár modřin jsem byla úplně v pořádku. Jen se mi trochu motala hlava.

„Ani ne.“ Chytila jsem se pro jistotu Edwarda kolem pasu. „Nevěsty musí hodně vydržet. Ty jsi to nevěděl?“ Povedlo se mi vykouzlit na jeho nádherné tváři náznak úsměvu. Pyšně jsem se zazubila. Byla jsem na sebe náramně hrdá.

Mezi stromy se objevila světla. Určitě Charlie. Budu s ním muset jít na policejní stanici, vypovídat co se stalo a jak. Nebude to nic příjemného. Spíš pořádná otrava. 

Ale Edward mně neopustí. Zůstane se mnou. Dnes večer, zítra, už navždy. Svět není bezpečné a klidné místo, ale s Edwardem po boku mám určitě šanci. Zvlášť, když už brzy budu jako on.

Konec