Dawn na žádost své přitelkyne odchádza na zámek Toulon ve Francii. Vzápětí však začne svého kroku litovať. Na zámku jí totiž jde o život!

 

   Když Dawn vystoupila z vlaku a obklopila ji ponurá atmosféra nádraží Montmerin, rázem byla pryč jeji optimistická nálada, která ji provázela celou cestou. Nevedela přesně, s čím může počítat. Jistě ne s dechovou hudbou, detským sborem a rudým kobercem, ale s přátelským přijetím snad ano. Byla přece očekávána na zámku!

   Ale vůbec to nebylo znát. Jediný človek, který se vyskytoval na nádraží, byl vlakový pruvodčí. Rozhlížel se na všechny strany, jako by také postrádal její uvítací výbor. Ale dával jenom pozor, jestli bude chtít ještě někdo vystoupit z vlaku. Když viděl, že nikdo další to nemá v úmyslu, zahvízdal, dal výpravkou znamení a vyhoupl na stupátko posledního vagónu. Vlak sebou trhl a pomaly se rozjel. Pak se neustále zmenšoval a nakonec z nej nezbylo víc nez hnědá skvrna v zasnežené krajině.

   Mladá žena z cizí země, která neměla se sebou víc než malou cestovní tašku, dva kufry a ne zcela jasnou vyhlídku do budoucnosti. Dawn začínala mít strach, že si spletla stanici. Zkoumavým pohledem objevila zasnežený nádražní štít, který se dal rozluštit jen s velkou námahou. Stálo tam velkými písmeny MONTMERIN. To bylo jméno stanice, kde jsem měla vystoupit.

   Dawn si povzdechla. Vzala kufry, cestovní tašku a vyjela smerem k staniční budove. Otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Na dohled nebyl žádný cestujíci, ani zaměstnanec drah. Slabé svetlo pozdního odpovedne jenom slabě pronikalo dovnitř přes špinavé okenní tabule a vnitřní osvětlení nefugovalo. Prevdepodobně by to bylo plýtvání elektrickým proudem při tak nepatrném počtu návštevníku, kterí nádraží využívali.

   Ale někdo tady přece být musí! Rozhlídla se. Zavazadla postavila pred dveře s nápisem Vstup jenom pro personál. Dawn zaklepala, několik vteřin zdvorile počkala a pak otevřela dveře, ingnorujíc přitom tabulku. Malý podsaditý muž, který sedel u dlouhého stolu a četl zažloutlou knížku ji nápadne připoměl Gilesa. Podíval se na ni přes okraje staromódních brýlí.

„Vstup zakázán!“ vyjel na ni. „Stojí to venku na dveřích. Neumíte číst, mademoiselle?“

Rozuměla mu, i když nijak zvlášt dobře. Její francoužšina, byla dost těžkopádna. Mnohem lepe rozuměla italsky.

„Promiňte, že ruším, monsieur. Musela jsem za vámi přijít, protože jsem nikoho jiného nenašla.“ řekla zdvorile.

„To bude asi tím, že taky nikdo jiný není.“

„Ale mě taky měl někdo vyzvednout!“

„Vyzvednout? Kdo?“ zeptal se.

„Nekdo měl ze zámku přijet.“

„Ze zámku? Mluvíte snad o zámku Toulun, mademoiselle?“

Horlivě přikývla. „Oui, monsieur.“

Jeho pohled putoval do dívčiny hlavy k botům a zase zpátky.

„Chcete tam pracovat?“ zeptal se pochybovačně.

„Ne, měla jsem v úmyslu tam bydlet.“

„Bydlet? Jste cizinka.“

„To ano, monsieur. Prijíždím z Říma, kde mi advokát sdělil, že jsem se po smrti hraběte stala dědičkou Toulunu.“

„V-vy?“ pronesl váhavě, jako by ještě zcela nepochopil situaci.

Konečne odložil knihu stranou, vstal a naznačil poklonu.

„Vítejte v Montmerinu, hraběnko! Jsem Jean Richant, přednosta stanice. Jak vám mohu pomoci?“

„Tím, že mi řeknete, jak se dostanu na zámek, pane Richante.“

„Máme tady jedno taxi. Jezdí s ním pan Pierre Dax. V tuto dobu by ještě neměl být pryč. Zavolám mu, aby vás odtud odvezl, hraběnko.

Dawn se vděčně usmála za první přátelská slova, která tady slyšela.

Telefon stál na konci dlouhého stolu. Byl to starobylý přístroj, jaký už človek vidí jenom v černobílých filmech v televizi. Avšak místo toho, aby se přednosta stanice odebral k telefonu, zůstal strnule stát a zíral přes Dawnine ramena dozadu.

   Dawn se zmateně otočila a vykřikla, protože se najednou dívala do příšerně znetvořené tváre. Působila jako ošklivá karikatura, poseta jizvami a rudě zbarvená. Tvár patřila vysokému robustnímu muži, který stál za ni a jehož stáři se kvůli znetvoření nedalo odhadnout. Každopádně už nebyl mladý. Měl na sobě tmavou uniformu, která se podobala oblečení železničáre. Sundal si čepici a Dawn měla co delat, aby opět nevykřikla. Lebka byla bez jediného vlasu a zohyzdená podobne jako tvář. Na obličeni neměl ani jeden chlopek, dokonce ani obočí.

„Promiňte, hraběnko,“ řekl muž v uniforme. „Nechtěl jsem vás vydesit. Jsem Frederic. Mladý pán mě posíla, abych vás vyzvedl.“

„Já vás musím poprosit o prominutí, Frederic. Bylo ode me neslušné, ze jsem vykřikla, ale nebyla jsem připravená.“

„Přijíždíš pozdě, Fredericu,“ vmísil se do rozhovoru monsieur Richant. „Už jsem chtěl zavolat Pierreovi Daxovi, aby hraběnku zavezl na zámek.“

„Je mi to líto. Silnice jsou v tomto počasí špatné.“ Frederic si opět nasadil čepici  a sebral Dawnine veci. „Můžeme jít?“

„Oui, samozrejme,“ řekla Dawn a ještě jednou se obrátila na přednostu stanice.

„Mnohokrát vám děkuji za vaši ochotu, pane.“

Muž se na ni na několik okamžiků zadíval. „Dávejte na sebe pozor, hraběnko.“

   Neznělo to jako prázdná fráze, ale jako dobře míněné varování před nebezpečím, a Dawn najednou naskočila husí kůže. Co tím chtěl pan Richant říct?

   Ještě stále na to musela myslet, když ve Fredericově doprovodu opouštěla nádražní budovu a kráčela s ním k luxusní limuzíně, která stála na parkovišti.

   Zatímco Frederic ukryl její zavazadla do úložního prostoru, rozhlížela se kolem a objevila městečko, které pod snehovou přikrývkou vypadalo jako kulisa z holywoodského filmu. Právě se dívala na kostelní hodiny na věži, když velká ručička poskočila na dvanáctku a ozvalo se tlumené zazvonění. Byl to príšerný zvuk, připomínající volání z onoho sveta. Náhle ji zamrazilo a proto byla ráda, když Frederic otevřel jedny ze zadních dveří, aby mohla nastoupit. Pak se černý luxusný vůz pomaly kluzal úzkými, liduprázdnými ulicemi Montmerinu. Bylo dost šero, sněhové vločky narážely na přední sklo. Dawn utřela kapesníkem boční okénko a dívala se ven. Opět se ji vynorila poznámka přednosty stanice. Prudce zakroutila hlavou, abych se zbavila pochybnosti. Monsieur Richant ji chtěl jenom udělat ponaučení staršího.

   Rozhodla se vypudit z hlavy všechny chmurné myšlenky a vychutnávat hru na bohatou hraběnku. Kdy se něco takového naskytne mladé ženě ze skromných pomeru? Bylo to jako sen, jako holywoodská pohádka nebo jaho hlavní výhra v lotérii. Mladá studentka z Říma se najednou stala hraběnkou z Toulun a byla vezena vlastným šoférem ve vlastní limuzíně na svůj zámek!

   Nechali mestečko za zády a ujížděli mezi zasneženými poli a nízkými lesíky. Úzka silnica stoupala vzhůru a vedla na mohutnou horu, která byla poblíž vesnice Crasselex.

„Jak je to daleko do Crasselex?“ zeptala se Frederica.

„Za takového počasí to bude určitě hodinku trvat, hraběnko.

„A z Crasselex na zámek?“

„Možná dvacet minut nebo půl hodiny. Závisí to na stavu silnice.“

   Na dlouhou dobu to bylo poslední slovo, které mezi nimi padlo. Dawnie trávila čas tím, že si představovala, jak bude vypadat prijetí na zámku. Jestli to bude jako v nějakém filmu a služebnictvo nastoupí do řady před velké schodiště, aby se před ní uklonilo v čistých a naškrobených šatech? Za takového počasí asi sotva.

   Dawnie byla unavená a proto ani nevědela, kdy usnula. Nejakým nárazem se znova probudila. Vjeli na úzkou ulici, která se táhla vesnicí. Muselo to být Crasselex. Dlažba byla kostrbatá, jako by pocházela z Napoleonových časů. Crasselex působilo jako po vymření. Za vesnicí stoupala silnice stoupala prudce vzhůru. Po pravé strane se nacházel Mont Peril, po levé hluboká propast. Dawn jenom doufala, že Frederic umí jezdit i po zasnežených horských silnicích, jinak by se mohlo stát, že nová hraběnka zahyne tak nečekaně jako starý hrabě. Narážky, které slyšela o jeho smrti, byly velmi podivné a proto se nemohla dočkat, až si vyslechne celou tu historku.

   Najednou se kolem ni všechno zatočilo. Až pozděli si uvedomila, že se s nimi otáčí vůz. Frederic prudce zmáčkl brzdový pedál. Potom spatřila, co ho primělo k tak riskantnímu manévru. Shora se na nich valila snehová lavina a strhávala sebou stále více snehu! Najednou vůz zastavil. Visel zádi kousek nad propastí a kolebal se.

„Rychle vystupte, hraběnko!“ vykřikl Frederic.

„A vy?“

„Musíte vystoupit jako první,jinak se vůz zříti dolů!“

   Měl pravdu. Kdyby nejdříve vystoupil šofér, vozidlo by se převážilo dozadu a zřítilo by se do propasti. Dawn rychle rozrazila boční dvere a vyskočila. Sotva se dotkla zeme, vyskočil také Frederic. Rychle ji pomohl vstát a zatáhl ji pod previslý kus skály. Zasáhl v poslední vteřine! Lavina se s ohlušujícím rachotem řítila dolu a strhla sebou do propasti také vůz. Neměla jsem čas přemýšlet, jak dál, protože skalní previs váhu snehové masy nevydržel. Frederic a Dawn byli přitlačeni k zemi a pohrbeni pod obrovnskou masou snehu. Pak ji něco tvrdého zasáhlo do hlavy a rozprostřela se kolem ni hluboká temnota.

 

 

>> Pokračování příště <<