Dům hrůzy - 1. kapitola

Autor: Aďa

Willow Rosenbergová žije poklidným životem na kraji Sunnydale. Návstěva právnika změní během vteřiny její život od základů. Jak se vypořáda s pravdou?

   Rukávem džínové bundy, ktorá jí zrovna moc dobře neseděla, si setřela Will z čela pot a zase si jednou musela položiť otázku, co vůbec pohledáva v této zapadlé obci jménem Sunnydale. Willow byla atraktivní žena, ktorá právě dosáhla dvaceti čtyř roků. Její rudé vlasy se nádherně leskly ve žhavém letním slunci. Měla lehce zabarvené sluneční brýle, které teď skrývaly její sytě hnědé očí.

   Překvapeně zvedla hlavu, neboť slyšela přijíždět auto. Krátce nato se ozval hlas její matky, která seděla na verandě a listovala v nějakém ženském časopise.

„Willow, zákazníci!“ zavolala na svoji dceru.

Will si často připadala jako šikanovaná Popelka, až na to, že neměla žádne sourozence, ale byla jedináček. Musela vést domácnost a pracovat v malém obchodě, který se nacházel v domě. Její matka trávila čas tím, že Will v jednom kuse pronásledovala a vymýšlela si pro ni nové a nové úkoly- alespoň to tak Willow připadalo.

   Zamířila k domu svých rodičů. Byl to dvouposchodový dřevěný dům s otevřenou verandou. V přízemí si zařídili obchod, ve kterém se dalo koupit od coly až po nové pneumatiky takřka všechno.

   Vůz, který před obchodem zastavil, by zcela nový červený chevrolet. Vzhledem ke krásnemu počasí měl jeho majitel staženou střechu. Will hned podle značky poznala, že vůz přijel z New Yorku. Muž, který krátce poté z vozu vystoupil, měl na sobe černý, na míru šitý oblek. Vůbec nevypadal jako na výletě, na to byl příliš konzervativně oblečený. Rozhlédl se a pomalu kráčel k ní.

   Když cizí muž vstoupil do obchodu, smekl klobouk a rozhlédl se. Pak přistoupil k Will, ktorá se na něho překvapeně dívala. Nemohla se ubránit pocitu, že příchod tohto muže od základu změní její život. V tu chvíli však vůbec netušila, jak má k pravdě blízko.

„Vy jste slečna Willow Rosenbergová?“ obrátil se ten muž na mladou ženu za prodejním pultem. Will jen přikývla. Cizinej ji podal ruku, kterou ona mechanicky přijala.

„Já jsem James McBian, notář vašeho otce. Pověřil mě, abych se s vámi v případě jeho smrti spojil.“

Will se na něho nechápavě podívala. Pak zakroutila energicky hlavou.

„Určitě se mýlíte,“ řekla.

„Můj otec se těší tomu nejlepšímu zdraví.“

„Váš otec zemřel přesně před dvěma týdny,“ prohlásil ten muž.

„Pohřeb na newyorském hřbitově se už konal. Váš otec si přál, abyste se obřadu nezúčastnila.“

Teď si byla Will naprosto jistá, že James McBian je na špatné adrese. Pravděpodobne existuje jestě jiná Willow Rosenbergová, se kterou si ji plete.

„Já vám bohužel vůbec nerozumíl. To je určitě nejaký omyl. Můj otec jestě žjje. Dnes ráno jsem mu chystala snídaní.

James McBian si rozpačitě odkašlal.

„Omyl je vyloučen. Nepočítal jsem však s tím, že se budu musel posterat i o vysvětlení. To je přece věc vašich nevlastních rodičů.“

S těmi slovy se podíval na paní Rosenbergovú, která právě vstoupila do obchodu.

„Ale...ujištovali nás přece, že...nebudeme mít nikdy kvůli Willow nepříjemnosti,“ koktala.

„Kto si neco začne s panem Richmandom, nemůže si být nikdy jistý, že nebude mít nepříjemnosti.“ poznamenal notář dvojznačně.

„Omluvte prosím tuto diskreditujíci poznámku, ale mluvím ze zkušenosti.“ řekl.

Willow to pořad jestě nechápala.

„Má to snad znamenat, že pan a paní Rosenbergovi nejsou moji vlastní rodiče?“ vyhrkla.

„Máte plnou pravdu, slečno. Pán a paní Rosenbergovi jsou vaši adoptivní rodiče. Vaši vlastní rodiče se jmenují Richmandovi. Vaše matka zemřela už před mnoha lety. A David Richmand, jak už jsem naznačil, skonal před nedávnem.“

Willow nechápavě hleděla na svoji matku.

„Proč...proč jste mi to neřekli?“ vykřikla vyčítavě.

Ale paní Rosenbergová ji neodpověděla. Skryla obličej do dlaní, aby nebylo vidět její slzy a odešla.

Mladá dívka byla zdrcená. Jestě nikdy neviděla svou matku plakat. I ona sama měla co dělat, aby zadržela slzy.

„Ona neni moje matka. Ona mě jen vychovala.“ došlo ji s konečnou platností.

„Je mi líto, že jsem musel tímto způsobem vtrhnout do vašeho života. Pokud proti tomu nic nemáte, přejdu teď k obchodní části své návštěvy.“ řekl James McBain a vytáhl ze saka svého obleku tlustou obálku.

„Protože jste jediná ještě žijíci příbuzná, zdědíte taky veškeré jeho jmění.“

Willow se přidržela pultu. Najednou se jí udělalo nevolno. Nejdřv zpráva, že je adoptivní dítě, a teď ještě i oznámení, že je dědičkou.

„Začněte tedy,“ vyzvala Will notáře. „Co mi můj otec kromě dne plného nepříjemných překvapení odkázal?“

„Mohu vám oznámit radostnou zprávu, že jste teď bohatá! Váš otec vám odkazuje výškový dům v Los Angeles a značný finanční obnos, kterým můžete volně disponovat.“

Willow nevěřila svým uším. Všechno jí to najednou připadalo jako sen. Ještě nevědela, jestli  krásny nebo zlý. Hrdlo měla jako sešněrované, slzy na krajíčku.

„Já jsem...bohatá?“ zeptala se se smíšeními pocity.

„Je tu několik věcí, které byste měla vědet. Nejlépe bude, když se mnou pojedete do L.A. Tam vám mohu všechno vysvětlit a vy si můžete udělat obrázek o tom, co zdědíte.“

Willow se snažila soustředit na notářova slova. Chvíli přemýšlela a usoudila, že by bylo skutečně nejlépe, kdyby odcestovala do L.A.

„Ano,“ přikývla. „Zítra...zítra přijedu do Los Angeles.

   Seděli mlčky u kuchyňského stolu a jedli. Jako vždycky prostřela Willow stůl a usmažila pro svého otce vajíčka.

   Ale s tím už teď bude konec. Před několik okamžiky Willow svým rodičům oznámila, že odjede do Los Angeles, aby tam převzala své dědičství. Od té chvíle se rozhostilo medzi nimi skličujíci ticho.

   Pan Rosenberg snědl všechno, čo měl na talíři a pak se obrátil k Willow.

„Tvoje matka a já jsme chtěli děti, ale tvoje maminka nemohla počít. Navštívili jsme mnoho doktorů, kteří nám nedokázali pomoct. Bylo to pro nás moc těžké.“

   Pan Rosenberg pohlédl na svoji ženu, která se sevřenými rty upřeně hleděla na své chvějíci se ruce.

_Proto jsme se rozhodli, že dítě adoptujeme. Bylo pro nás nepříjemné o těchto věcech mluvit. Proto...proto jsme mlčeli. Před přateli a známymi. Před lidmi tady v Sunnydale. Připadalo nám jako...jako ostuda, že nemůžeme mít vlastní dítě. Proto jsme taky nechtěli, aby se někdo o tvé adopci dozvěděl. Všichni si měli myslet, že jsi naše vlastní dítě...“

Will se podívala na svého nevlastního otce. Alespoň ji mohl říct pravdu. Cítila, jak se ji derou do očí slzy.

„Neodvážili jsme se tenkrát požádat o adopci oficiálni cestou ze strachu, že by se o tom mohli dozvědět sousedé. Pak jsme poznali Davida Richmanda. Řekl, že nám může obstarat dítě- a mělo to být jeho vlastní dítě. Museli jsme se jen zavázat k tomu, že nikomu nic neřekneme. My jsme byli tak štastní a ochotně jsme na všechno přistoupili. Nevěděli jsme, kdo ten Richmand je, ani jsme neznali jeho ženu. Chtěli jsme jen dítě! Ostatní nám bylo jedno!“

   „Bylo to tak dojemné, když jsem tě poprvé držela v náručí.“ pokračovala paní Rosenbergová a nedokázala už zadržet slzy.

   „Vybavuje se mi to, jako by to bylo včera...Jednou v noci dorazila do Sunnydale černá limuzína. Byla to deštivá podzimný noc. Vítr srážel déšt k zemi a na ulici vůbec nikdo nebyl, proto taky nevzbudila limuzína poroznost. Zastala před našimi dveřmi. My jsme byli o příjezdu cizince informováni. Když se ozvalo boucháni na dveře, utíkali jsme otevřít. Přede dveřmi stál David Richmand. Na rukou držel malý uzlíček. Zrovna jsi spala. Beze slova mi tě ten muž vtiskl do náruče. V tom okamžiku jsi otevřela oči a ospale jsi na mě zamžourala. Přes tvářičku ti přeletel úsměv. Byl to ten nejšťastnější okamžik mého života.“

Paní Rosenbergová se odmlčela a proudy slz se jí řinuly po tvářich.

„Richmand nám jěšte jednou kladl na srdce, že máme zachovat absolutní mlčení. Nikdo se neměl dozvědět, čí dítě skutečně jsi. Trval jen na tom, abychom ti dali jméno, které ti předem vybral. Podle jeho vůle ses měla jmenovat Willow. I tuto podmínku jsme bezpodmínečně splnili. Už předtím jsme všechno zařídili tak, aby všichni věřili, že jsi naše dítě. Tvoje matka předstírala těhotenství. K ženskému lékaři jsme údajně jezdili do Los Angeles a když jsme toho rána po oné deštivé podzimní noci plni radosti a hrdosti oznámili, že se nám narodila dcera, každý v Sunnydale nám uvěřil. Až do téhle doby o tom nikdo nepochyboval.“ vysvětloval pan Rosenberg a objal svou ženu kolem ramenou. Pak se odmlčel a podíval se zvlhlýma očima na Willow.

„Možná jsme nebyli vždycky ti nejlepší rodiče, ale poctivě sme se snažili vychovat tě podle svého nejlepšího svědomí.“

Will polkla slzy. Byla tím vším, co jí rodiče sdělili, otřesena. Nemohla obviňovat jenom své nevlastní rodiče. Stejne tak v tom měl prsty i její vlastní otec.

„Jaký človek můj otec asi skutečne byl? A co ho mohlo primět k tomu, že mě prostě jen tak dal cizím lidem? A co na to řekla moje matka?“ ptala se v duchu.

   Jedna otázka za druhou se ji honila hlavou. Ale na žádnou z nich nedokázala odpovědět. Odpovědi na ni čekají v L.A. A její rozhodnutí po tomto rozhovoru ještě zesílilo.

Willow se zvedla. Uplakané oči její nevlastní matky ji ustrašeně sledovaly.

„Jistě chápete, že budu potřebovat nějaký čas, abych se se všemi  těmito novinkami vyrovnala. Musím jet do Los Angeles, abych se dozvěděla víc o sobě a o svém původu. Ale slibuji , že se k vám vrátim, jakmile budu mít na všechni otázky, které me trápi, odpověď. Do té doby se budete muset beze mne obejít.“

S těmito slovy chcela opustit kuchyni.

„Mé díte!“ vykřikla paní Rosenbergová.

„Nejezdi do Los Angeles! David Richmand byl zlý človek. Tam nemůžeš čekat nic dobrého!“

potřásla smutne hlavou.

„Ale ja musím zjistit, proč mě moje vlastní matka chcěla dát pryč! Nemohu jinak! Musím do Los Angeles!“

Willow bylo matky líto. Ale bude muset s touto skutečností žít stejně jako Willow. S tlukoucím srdcem opustila nakonec kuchyň a odebrala se do svého pokoje. Ještě dnes večer začne s balením.

   Dívka měla za sebou neklidnou, probdelou noc. Pochybnosti, jestli bylo její rozhodnutí správné, jí nenechali v klidu. Musela myslet na svoje ubohé nevlastní rodiče, které čekají v budoucnosti krušné dny. V Sunnydale se bude o Rosenbergových v jednom kuse povídat. Jistě jim jen tak neprominou, že všechny svoje známe a sousedy tak dlouho vodili za nos. Willow s nimi cítila a rvalo jí to srdce. Ale na ní čekaly docela jiné úkoly, a ty mohla zvládnout jedine v L.A. Když Willow naložila kufry na dodávku svého otce, byla si jistá, že učinila správný krok. Pan Rosenberg se nabídl, že odveze svou dceru na nádraží, odkud odjížděl vlak do L.A.

   Dívka otevřela dvere vozu a nastoupila. Ještě naposledy zamávala ubrečené matce a zabouchla dvere. Willow vrhla posledný pohled na ospalé město. Pak však upřela oči kupředu, do budoucnosti.

   Do budoucnosti, která vnese světlo do její minulosti.