Dům hrůzy - 2. kapitola

Autor: Aďa

   Kolem poledne přijel vlak na hlavní stanici v L.A. O svoje zavazadla se Will starat nemusela. Nádražní spediční služba je dopravila na adresu, kterou dostala Willow od notáře. Probojovala se davem lidí na nástupišti jen s malou kabelku v ruce. V Los Angeles byla poprvé v životě. Taxíky dodávaly městu typický ráz. Trvalo hodnou chvíli, než jedno z těchto vozidel zastavila. Když se ji to nakonec přece jenom povedlo, unaveně usedla na zadní sedadlo taxíku.

„Dvaapadesáta ulice,“ řekla řidiči adresu.

Pak se s úlevou opřela do sedadla a vychutnávala si jízdu. Mezi všemi těmi mrakodrapy si připadala docela ztracená. Takové pocity v ní nevyvolala ani krajina v okolí Sunnydale. Tam se cítila vždycky jako doma a v bezpečí.

Řidič odbočil z hlavní silnice a krátce poté se už nacházeli na dvaapadesáte ulici. Lemovalo ji několik asi dvacetiposchodovýcho budov. Před jedním z nich řidič zastavil. Willow si pocitem stísněnosti prohlížela budovu, která se pred ní zvedala. Byla to ta nejošklivejší stavba, jakou kdy v živote viděla. Tyčila se tu do výšin jako šedivý monolit. Konstrukce byla prostá, len na špici bylo několik stupňů. Willow privřela oči a dívala se nahoru. Nebyla si jistá, ale měla dojem, že na vrcholu budovy vidí podivné sochy.

„Zvláštní dům,“ poznamenal taxikář, kterému neušel Willowin pohled, se kterým si ten dům prohlížela.

„Jeho stavitel to neměl asi v hlave docela v pořádku. Ty sochy démonů, které nechal umístit na střeše tohto domu, jsou nejen nevkusné, ale zkrátka odporné. Tu starou barabiznu by měli strhnout!“ řekl.

Will se překvapeně podívala na taxikáře. Budova, kterou měla zdedit, neni nijak zvlášť oblíbená. I ty sochy na střeše jí dokonce naháněly strach.

„Nesmysl! Máš jen strach z neznámeho.“ okríkla se Willow.

   Zaplatila jízdné a opustila taxi. Poněkud nejistě otevřela ocelové dveře. Na konci haly se nacházely výtahy. Halou spěchali lidé se spisy pod paží. Tento čilý ruch však Willow do jisté míry uklidnil. Kde pracují lidé, tam vládne i život. Nepříjemný dojem a strach, který v ní vyvolaly ty podivné sochy na střeše, zase zmizel. V proskleném boxu na levé strane haly sedel šedovlasý muž, který měl na sobe uniformu rudé barvy. Will energicky zamířila k vrátnici.

„Můžete mi dát nějakou informaci?“ oslovila staršího pána. Ten s nevolí zvedlo hlavu od své práce.

„Co si přejete?“ zeptal se muž a prohlížel si ji svýma šedomodrýma očima.

„Ja...mám se tu sejít s panem Jamesem McBianem. Mužete mi říct, kde ho najdu?“

Tvář toho muže se okamžitě rozjasnila. Zvedl se ze židle a pak uchopil její ruku, kterou mocne zatřepal.

„Vy musíte být slečna Willow Richmandová! Dovolte, abych se představil. Jsem Bob Frazer, vrátny tohto domu. Všichni moji prátelé mí říkají Bob. Vy jako dedička starého Bada Richmanda mi můžete taky tak říkat,“ poznamenal.

   Will se přinutila k úsmevu. Ten muž jí byl sympatický, ale jeho slova ji přece jen trochu mátla. Jak nazval Bob jejího vlastního otce?

Bad Richmand- zlý Richmand?

„Pak jsem poznala toho nejdůležitejšího muže v této budově,“ prohlásila nakonec.

Bob se usmál. „Konstatuji, že máte každopádně víc smyslu pro humor než váš zesnulý otec.

Pojďte, doprovodím vás k panu McBianovi.“

Mrkl na Willow a spikleneckým tónem řekl: „V této budově se dá snadlo zabloudit. Človek by málem uvěřil tomu, že si váš otec dělal z lidí legraci, aby tu každý, kdo se tu nevyzná, zabloudil.“

Bob kráčel jako první a vedlo ji k jednomu z výtahu. Mezitím na ni v jednom kuse mluvil. Ale přesto získala informace, které se týkaly jejího vlastního otce.  Musel to být nanejvýš nepříjemný člověk!

  Hodnou chvíli trvalo, než kabina přijela. Pak stoupala rychle nahoru. Při té závratné rychlosti se ji zvedlo žaludek. Když konečne měli jízdu za sebou, dveře výtahu se otevřely a pred nimi se objevila dlouhá chodba. Na konci bylo široké okno, ze kterého dopadalo do chodby trochu svetla. Bob šel jako první a Will měla čas se rozhlédnout. Její otec musel mít zálibu v ponurých barvách. Steny chodby byly tlumeně červené.

   Před jednemi dvermi se Bob zastavil. Zaklepal a otevřel, aniž by počkal na vyzvání.

„Pan McBian vás očekáva,“ řekl a ustoupil stranou, aby uvolnil Will cestu do kanceláre.

Will váhavě vstoupila do místnosti. Dvere se za ní zavřely. Bob Frazer zůstal venku.

   Will se celá nesvá rozhlédla po velké místnosti. Strop byl vysoký, alespoň přes dve poschodí. Steny byly z šedého mramoru. Místnost nezdobil jediný obrázek. Jen tvář démona se šklebila vpravo i vlevo. Pred řadou oken, která tvořila čelní stenu místnosti, stál obrovský psací stůl. Za ním sedel ve vysokém kresle muž, obrácený k Willow zády.

   Willow zatajila dech a opatrně kladla jednu nohu za druhou. Atmosféra v místnosti jí připomínala mayský chrám, který kdysi navštívila se svými rodiči, když byli na dovolené v Jižní Americe.

   Když Willow stanula pred psacím stolem, muž se k ní otočil. S úlevou si oddechla, když poznala známou tvář Jamesa McBiana.

„Udělejte si pohodlí,“ řekl s ironií, která se nedala jen tak přeslechnout. Pohybem ruky ji nabídl tvrdou kamennou lavici, která stála u mramorové stěny.

Willow se nejistě rozhlédla a posadila se na chladnou lavici.

„Musíte mi toto zvláštní přijetí prominout,“ obrátil se notář na mladou ženu s těmito úvodními slovy. Ale váš otec trval na tom, že vás mám přijmout v této místnosti. Doposud nebyla ještě nikdy využita. Patrně ji nechal zřídit speciálně pro tento okamžik.“

Willow se ještě jednou rozhlédla. Cítila, jak se ji ty obličeje na stěnách snaží nahnat strach. Vytesané rysy démonů na ni shlížely takřka výsmešně.

„Nebyl snad můj otec šílený? Dal mě proto jiné rodině, protože nebyl sám schopen vychovávat dítě? Ale jakou roli hrála v této hre moje matka? O ní přece nevím vůbec nic!“ napadlo ji najednou.

   Notár položil na mramorovou desku stolu zapečetenou obálku.

„Neznám obsah té obálky. Údajne by se v ní měly nacházet všechny podklady, které potřebujete, abyste mohla pokračovat v práci vašeho otce. Teď rozlomte pečeť, prosím.“

Willow se zvedla a šla ke stolu. Na okamžik se podívala na pečeť, na které byla vytlačená tvář démona. Špičkami prstů uchopila pečeť a rozlomila ji.

   Notár vysypal obsah obálky na stůl. Vedle zalepené dopisní obálky se tam nacházel klíč a magnetická karta. Na liste papíru stály další instrukce pro Jamesa McBiana. Ten prisunul k Willow obálku, na které bylo rukou psané její jméno. On sám vzal list papíru do ruky a přečetl text, který pro neho zanechal jeho klient. Pak se zvedl a poznamenal: „Nejlépe bude, když budeme mít tuto nedůstojnou proceduru rychle za sebou. Váš otec nás vyzýva, abychom jeli nahoru k střešnímu bytu. Spoustu let tam bydlel. A přeje si, abyste tam po dobu svého pobytu také bydlela.“

   Willow jen pokrčila rameny. I ona si připadala poněkud pošetile a v duchu se ptala, jaký mají mít asi smysl zvláštní instrukce jejího otce.

„Pojďte za mnou,“ vyzval ji McBian a společně opustili pochmurnou místnost. Notář zamířil k prostřednímu výtahu.

„Ze trí výtahu jede k střešnímu bytu jen tento,“ vysvetlil, když stiskl příslušný knoflík.

„Ostatními výtahy se dostanete jen do dvacátého poschodí. Když budete chtít do střešního bytu, použijte vždycky tenhle výtah. Jinak budete muset vyšlapat poslední poschodí pešky.“

Willow jenom přikývla.

   McBian zasunul magnetickou kartu do otvoru vedle dveří, které vedly do střešního bytu. Willow pak otočila klíčem v zámku. Těžké dvere se najednou rozestoupily a zmizely ve steně. Willow se překvapeně podívala na notáre.

„Tolik technické rafinovanosti jsem v tomto starém domě nečekala.“ poznamenala.

„Váš otec dbal na svoji bezpečnost. Bez magnetické karty a klíče se do bytu nikdo nedostane. Od smrti pana Richmanda do těchto místností taky nikdo nevstoupil.“ prohlásil notár.

   Willow se trochu zachvěla pri představě, že teď pronikla do prostor, které patřily jejímu otci. Zvláštní bylo, že to pro ni byl naprosto cizí muž. Ze všech těch narážek, které doposud vyslechla, se dalo usuzovat, že David Richmand musel být velmi zvláštní a nepřístupný člověk.

   V doprovodu notáře vešla do luxusního bytu. Jakmile překročili práh, automaticky se rozsvítilo světlo. Byla tu řada oken, ve kterých byly staženy černé ocelové žaluzie. Lamely byly sklopené, takže sem nemohlo proniknout denní světlo ani se nedalo podívat ven. Zařízení pokojů bylo kupodivu zcela běžné. Po všech těch zvláštnostech, které doposud videla, na ni zapůsobilo vkusné a drahé vybavení přímo blahodárne.

   Willow si oddechla. Obávala se, že byt by taky mohl být neco jako doupě pro provozováni voodoo nebo satanistické schůzky. Při vkusu, který doposud její otec projevil, by ji to vůbec nepřekvapilo. Ale nábytek byl funkční, nevyznačoval se žádnymi ozdobami a nebylo tu ani stopy po sochách démonů.

„Tady se dá docela dobře žít,“ poznamenala dívka a s úlevou se usmála.

„Je to pozoruhodné dědictví. Určitě pro vás nebude jednoduché vžít se do rele, kterou vám otec přisoudil,“ poznamenal James McBian.

Will pokrčila rameny.

„Mám svou vlastní hlavu. Několik dní zůstanu tady a všechno si důkladne promyslím. Teprve pak se rozhodnu jak s domem a penězi naložím.“ tvrdila.

„Jsem si jistý, že se rozhodnete správne,“ řekl McBian. „Pokud budete potřebovat služby notáře, jsem vám k dispozici.“

   Willow mu za laskavou nabídku poděkovala. a pak se James McBian s mladou ženou rozloučil. Než stačil byt opustit, Will se na něho obrátila s otázkou.

„Vrátný použil pro mého otce zvláštní jméno,“ rekla. „Pojmenoval ho Bad Richmand- zlý Richmand. Co to má znamenat?“

James McBian se na okamžik zatváril, jako by zvažoval každé slovo.

„Každý človek, který přišel s Davidem Richmandem do styku, ho tak za jeho zády nazýval. Nikdo by se neodvážil vyslovit to jméno v jeho přítomnosti. Váš otec byl známy tím, že prosazoval svoji moc zcela bezohledně. Kdo se mu nelíbil, byl okamžite propuštěn. A své obchodní konkurenty likvidoval často nekalými prostředky. Proto ta prězdívka Bad. Protože David Richmand byl skutečně zlý!“

   Will se zdrcene dívala na notáře. Na takovou otevřenou odpověď nebyla připravená.

 „Určitě bylo pro vás lepší, že jste u svého vlastního otce nemusela vyrůstat. Vaše matka zemřela už před patnácti lety. Byla to politovánihodná chudinka, která to neměla po boku Davida Richmanda lehké.“

   S těmito slovy se notář definitívně rozloučil. Willow se najednou cítila v tom velkém bytě na střeše tajuplného mrakodrapu nesmírně sama.

   Když ju notář opustil, prošla Will místnostmi a důkladne se rozhlédla.

Byt mel tři prostorné pokoje, velmi dobře vybavenou kuchyni a stylově zařízenou koupelnu. V jedné ze tří místností se nacházela velká postel. Willow už věděla, že její otec žil dlouhou dobu sám, ale ta velká postel dávala tušit, že vystřídal bezpočet milenek. To ji mrzelo. Dokonce moc. Kvůli matce, kterou ani neznala.

   Willow pokračovala v procházce místnostmi. V jednom z pokojů stála kůží potažená sedací souprava. V rohu se nacházel malý bar. Přilehlý pokoj byl zařízený jako pracovna. Tady našla taky konzolu, ze které se daly všechny technické vymoženosti střešního bytu obsluhovat. Rychle se zorientovala, a tak brzy bez problémů se vyznala v té spoustě knoflíku a páček, i když neovplývala technickým talentem.

   Konečně objavila páčku, kterou se daly ovládat žaluzie. Bez dlouhého rozmýšlení ji stikla. S tichým bzučením vyjely žaluzie nahoru. Will sledovala ten proces jako uhranutá. Byla nesmírně zvedavá, jaký výhled se jí naskytne.

   Jaké bylo její zděšení, když teď hledela na skrčenou sochu démona! Ta byla zhotovená z černého kovu. Hlavu měl démon naklonenou na bok a nepřirodzeně dlouhé končetiny té bytosti objímali telo. Uši byly podobné křídlům netopýra a nos byl dlouhý a zahnutý. Široká ústa byla zkřivena do ďábelského úšklebku.

   Will zděšením zatajila dech. Jako uhranutá hledela upřeně na sochu, která vypadala jako živá.

„Kdo zhotovil toto monstrum, musel být šílený,“prolítlo jí hlavou.

Odtrhla oči od té děsivé podívané a opustila pracovnu. Ale i z oken jiných místností se jí nabízel podobný, hrůzu nahánějíci pohled. Všude se krčily sochy démonů. Byly zády obrácené k oknům a dívaly se dolů, jako by nechtěly spustit z očí říši, kterou chtěly ovládnout. Každá soch byla ztvárněna individuálne. Každá se krčila v jiné póze. A všechny působily tak skutečně, že by se Willow nedivila, kdyby se najednou pohnuly.

   Dívce přejel mráz o zádech a naskočila jí husí kůže. Pokroutila hlavou a usoudila, že si nejdřív bude muset na ten ošklivý pohled zvyknout. Už z ulice působili ty sochy na střeše dvacetiposchodového domu odpudivě. Zblízka však přímo naháněly hrůzu.