Dům hrůzy - 3. kapitola

Autor: Aďa

   Ozval se jasný, pronikavý ton zvonku a vytrhl dívku z jejího zamyšlení. Trvalo chvíli, než pochopila, že se jedná o zvonek u dveří bytu. Rychle spěchala ke dveřím a stiskla příslušné tlačítko.Těžké vstupní dveře se potichu rozestoupili a pred Willow stál muž ve svetlém károvaném obleku. Jeho tvár byla hubená a vlasy mírně prořídlé.

„Přejete si?“ zeptala se ho.

„Ja jsem Hetler, správce této budovy,“ představil se a podal ji svou štíhlou ruku. „Bob mi sdělil, že dorazila dcera pana Richmanda.“

„To je pravda,“ potvrdila. „Ja jsem Willow Rosenbergová...tedy Richmandová,“ upřesnila.

„Moc mě teší, že vás poznávám,“ řekl pan Hetler a usmál se. „Od politovánihodné smrti vašeho otce jsem převzal obchodní záležitosti, které souvisí s tímto domem,“ pokračoval.

„Pravdepodobně víte, že v této budově jsou hlavně kanceláře a ateliéry. Slouží tedy převažně podnikatelským účelům. Tento byt, který nechal váš otec zřídit, je jediná výjimka.“

 „Má to snad znamenat, že...že jsem jediná osoba, která v tomto domě bydlí?“ vyhrkla.

„Presne tak,“ řekl pan Hetler, aniž by hnul brvou.

„Jen jeden z vrátných zůstáva i po úředních hodinách po celou noc dole ve vrátnici.“

    Willow byla na okamžik vyděšená. Byla jedinou obyvatelkou této obrovské budovy. V noci tu bude téměř sama.

„Pojďte dál,“ vyzvala toho muže.

Hetler vstoupil dovnitř a Will mu nabídla místo na kožené sedací souprave.

„Slyšem jsem, že jste vyrostla v Sunnydale,“ řekl a podíval se na ni s neskrývanou zvědavostí.

„Vychovali mě nevlastní rodiče,“ odvětila vyhýbavě.

„Můj předpoklad , že jste v Sunnydale neměla moc príležitostí získat praxi ve styku s obchodníky, bude určitě správny,“ pokračoval pan Hetler.

„Asi budete potřebovat pomoc. Tento dům slouží bez výhrady podnikatelským účelům, nebudete kontaktu s obchodníky ušetřena. A spousta z nich je ve volbe svých prostredků dosti nevybíravá, pokud jim jde o to, aby vydřeli pro sebe a svůj podnik nejaké zisky.“

   Will musela uznat, ze na správcových slovech něco je. Ti lidé byli zvyklí na nemilosrdné jednání s Davidem Richmandem. Když teď před ne předstoupí zcela nevinně, pokusí se vyrovnat ujmy, které díky jejímu otci utrpěli.

„Co navrhujete?“ zeptala se opatrně.

Ze saka svého obleku vytáhl brožuru a podal ji dívce.

„V tomto domě je instit postgraduálního vzdělávaní, který nabízí kurzy pro manažery a podobne. Snad byste se měla nejakého takého prípravného kurzu zučastnit, abyste získala představu, co vás všechno v budoucnosti čeká.“

Willow to považovala za vynikajíci nápad. A požádala pana Hetlera, zda podnikl všechno pro to, aby se mohla toho kurzu zúčastnit.

„Právě zítra v deset hodin dopoledne začína nový kurz,“ oznámil ji. „Okamžitě vás tam přihlásím.“

   Sdělil ji ještě poschodí a číslo místnosti, ve které se má kurz konat a pak se zdvořile rozloučil.

   V zalepené obálce, kterou jí notář předal, našla Willow vedle několika dopisů veškeré nezbytné doklady, které potřebovala, aby měla volný prístup k otcovým penezům. Byla to opravdu tučná suma, kterou měl její otec uloženou na bankovním konte. Ta by jistě bohatě stačila, aby udržela Will několik roků nad vodou. K tomu by pak přišly jestě měsíční príjmy, které získá pronajmem výškového domu. Willow mohla být se svým dědictvím spokojena. A tak si předsevzala, že něco málo peněz vyzvedne a zajde si nakoupit do butiku. Garderoba, kterou si přivezla ze Sunnydale, stačila sice nárokum na vesnici, ale na losangelské pomery bola přece jen prostá a neodpovídala změněným okolnostem. Proto se plna elánu vydala na cestu.

   Když se večer, obtěžkána taškami a krabicemi, vrátila, vyšel jí naproti Bob. Odebral jí krabice a doprovodil ji k výtahu.

„Dorazila vaše zavazadla,“ informoval. „Postavil jsem je přede dvere vašeho bytu.“

„Moc vám děkuji,“ řekla Willow a vtiskla mu do dlane přiměřené spropitné. Bob se na ty peníze překvapeně podíval. Z jeho reakce mohla vyvodit, že její otec byl na spropitné skoupý.

„Budete mít dnes v noci službu na vrátnici?“ zeptala se cestou nahoru.

„Ne,“ odpovědel Bob. „Noční službu převzal můj mladší kolega. Jsme tu jen dva, a tak se o práci delíme. Tento stav je nedostatečný. Bad Richmand nepovažoval za nezbytné zaměstnat ještě třetího muže.“

„Pak vás poveřují, abyste zítra začal inzerátem hledat třetího vrátného,“ oznámila Will.

Bob se na ni podíval s rozzářenou tváři.

„Vy vůbec nejste po svém otci,“ řekl radostně.

Will usoudila, že jí nemohl udělat větší poklonu.

  Když přijeli do posledního patra, chodba byla přecpaná jejími kufry. Šedivé ocelové dveře na konci chodby ji opět připoměly,že bude muset strávit v tomto velkém dome noc takřka sama. A tento nepříjemný pocit nemohlo zmírnit ani vědomí, že ve vstupní hale bude mít službu vrátný.

   Po snídani se Willow odebrala do pátého poschodí, kde se měl v jedné z místností konat kurz pro manažery. Will zaklepala na dveře a na okamžik ji vydesil energický hlas, který ji vyzval, aby vstoupila. Zhluboka se nadechla a pak vešla do místnosti.

   Účastníci kurzu byli přítomni v hojném počtu. O obrovském zájmu svědčilo už i to, že všechny židle až na jednu byly obsazené. Volné místo bylo vedle jednoho mladého muže. Willow tam tiše zamířila a posadila se. Vpredu u řečnického pultu stál prednášejíci a sledoval Will jako jestřáb.

„První vystoupení je velmi důležité, ba přímo rozhodujíci,“ proťal jeho hlas ticho v místnosti.

„Na základě prvního dojmu určuje váš partner, se kterým jednáte, svoji strategii. Je tedy nesmírne důležité, abyste vystupovali sebejiste a rázne.“

   Po celou dobu se díval jenom na Willow, jako by mluvil jen k ni. Pod jeho pochlavím pohledem se Will necítila moc dobre.

„Pokud jsou všichni obchodníci jako tento muž, čekají mě krušné chvíle.“ pomyslela si Willow.

„Vy jste Willow Richmandová, pokud se nemýlim“ řekl ten muž, ještě stále obrácený k Willow. Ta nejistě přikývla.

„Nic jsem neslyšel,“ řekl muž tvrdohlavě a demonstrativně si přiložil ruku k uchu.

„Ano, jsem Richmandová,“ řekla Willow nahlas a zřetelne. Připadala si pošetile. Naposledy se tak cítila, když byla ještě ve školní lavici.

„Slečna Willow Richmandová nám právě poskytla dobrý příklad toho, jak dát úspešne svému obchodnímu partnerovi najevo, že to bude mít snadné,“ poučoval muž za řečnickým pultem, pričemž se teď obrátil k ostatním posluchačum.

   Zatímco vedoucí kurzu pokračoval v tom nemilosrdném obnažováni Willow před ostatními, její soused se k ní důvěrně naklonil.

„Nemusíte si z toho nic delat,“ řekl tiše.

„Pan Wett je docela vlídny človek. Jen když je o to, aby připravil jiné na tvrdý život manažera, nebojí se použít všech možných prostredků, abychom si udělali jasnou představu, co nás tam venku čeká.“

   Willow se na toho muže usmála, ale nemohla se ubrátit tomu, aby nechápala postup pana Wetta jako urážku. Celou hodinu sedela Will za psacím stolem a pozorně poslouchala. Když pan Wett svou přednášku ukončil, zasunul poznámky do kufříku a bez pozdravu odešel.

„Máte teď něco v plánu?“ zeptal se jí soused a nespustil z ní oči.

Překvapeně se na něho podívala. „Vlastně ne,“ odpověděla nejistě.

„Co byste řekla, kdybychom se šli společně najíst? Znám tu nedaleko jednu útulnou restauraci...“

Zaváhala. Ještě nikdy ji žádný muž na večeri nepozval. Willow nevěděla, co by měla odpovědět. Zvyky velkoměsta jestě neznala. Měla by dát najevo, že jí to pozvání polichotilo a vděčně odmítnout?

   Pohlédla do jeho obličeje, ze kterého na ni upřimně hleděly rozjasnené oči. Povzbudivě se na ni usmál. Ona jeho úsměv opětovala. Jak se zdálo, byl to muž, který vědel, jak se má k žene chovat. Najednou se jí ten nápad zalíbil.

„Proč ne?“ pomyslela si. „Jsem dospelá, takže můžem dělat, co chcem. Dokonce můžem jednou riskovat nějakou hloupost...“

Souhlasila. Nemůže být přece na škodu, když naváže v L. A. pár kontaktů. Vždyť tu nikoho nezná.

„Vaše jméno už znám,“ řekl mladý muž, když jeli dolů výtahem. „I když způsob, jakým vás pan Wett představil, nebyl zrovna šarmantní.“ Zpříma se na ni podíval a najednou měl v očích cosi lstivého.

„Jmenuji se Arthur Bishop,“ představil se konečně. „Mám jednou převzít firmu svého otce. Proto mě poslal k panu Wettovi. Já to považuji za zcela zbytečné. Vím přece, jak se jedná s lidmi a co musí človek udělat pro to, aby dostal, co chce.“

   Will v duchu obrátila oči v sloup. Zdálo se, že se trochu ukvapila a že se v tomto muži pořádne zklamala. Neotřesitelná sebejistota Arthura Bishopa ji lezla na nervy. Přesto se usmála, když výtah zastavil ve vstupní hale. Byla zvědavá, jestli u neho bude moci úspěšně použít některé taktiky, které se dnes v kurzu naučila. Arthur Bishop jistě spojuje s pozváním nějaké postranní myšlenky. A ona udělá všechno pro to, aby mu jeho plán pořádně osladila...

   Po jídle se Willow vrátila do střešního bytu. Všechno proběhlo k její spokojnosti. Pro Arthura Bishopa to však musela být osobní porážka. Neudělal na ni takový dojem, jaký by si přál. Will byla ke každému jeho pokusu o sblížení zcela nepřístupná. Nakonec se skřípaním zubů vyrovnal účet a rozloučil se s ní.

   Krátce nato se Will dozvědela, že zítra nastoupí do služby nový vrátný. Do té míry probíhalo všechno hladce. Oprela se do křesla a vzala si dopisy, které ji předal notář.

   V první obálce, kterou otevřela, našla fotografii ženy, jejiž rysy ji byly něčím povědomé. Dopis, který byl k této fotografii přiložen, její domněnku potvrdil. Jednalo se o její vlastní matku!

   Ten dopis napsal David Richmand. Zcela bez obalu a nešetrně v něm informoval o narození své dcerky a o svém rozhodnutí dát ji k adopci. Richmand se takto rozhodl proti vůli své ženy. Zatímco ona ještě ležela v posteli, podnikl všechny kroky, aby dal Willow pokud možno co nejrychleji pryč. Navázal kontakt s Rosenbergovými, kteří nakonec Willow adoptovali.

   Richmand své ženě místo pobytu jejich dcery zamlčel. I když ho o to žádala a úpenlivě prosila, David Richmand zůstal tvrdý a neoblomný. A tak se stalo, že se nešťastná matka nikdy nedozvědela, kde její dítě vyrůstá a jak se tam Willow daří. A protože byla finančně i citově na Davidovi závislá, nepodnikla žádné právní kroky, aby získala svoji dceru zpět.

Willow byla zdrcena. Když zvedla oči od dopisu, měla je zalité slzami.

„Jak odporný človek to musel být, že způsobil mé matce tolik utrpení,“ zašeptala.

Když se zase uklidnila, pokračovala ve čtení.

   Z dopisu svého otce se pak dozvědela, že jeho žena několik roků po narození dítěte zemřela. Will si dokázala představit, že její matka už neměla chuť dál žít po boku tohto bezcitného muže. Už jen to, jak zcela bez emocí  líčil všechny ty události, umožnilo Willow udělat si představu, jak musel být její vlastní otec krutý. V tom okamžiku si vybavila, jak James McBian prohlásil, že může být ráda, že nevyrůstala u svého otce. Na konci dlouhého dopisu se David pokusil před Willow omluvit. Tvrdil, že chtěl pro svoji dceru jen to nejlepší. Sám byl sirotek, který vyrůstal u pěstounů. Bohatství, které během života nahromadil, musel získat prací. Nikdo mu přitom nepomáhal, byl odkázan sám na sebe. A díky tomu byl tak silný a úspěšný. A od své dcery očekával totéž. Měla nejdřív poznat život plný strádaní u prostých nevlastních rodičů, než bude moci pokračovat ve šlepějích svého otce. Touto poznámkou dopis končil.

   Will s opovržením vrátila dopis zpátky na desku psacího stolu. Pak vzala do ruky fotografii své matky a přistoupila k oknu. Dlouho si její obličej prohlížela. Rysy ve tváři její matky svědčily o její citlivosti. Když ji pak porovnala s fotografií svého otce, vytušila, jaký obrovský musel být mezi nimi rozdíl. Povahově musela být její matka podstatne slabší než její otec. Ten uměl velice dobře, zcela podle zásad úspěšného manažera, prosadit svoje zájmy. Will v tom okamžiku přísahala, že ona se nenechá tak snadno zkrotit. David ji ustanovil jako dědičku a pokračovatelku svých obchodů, ale Willow neměla v úmyslu nechat se svým otcem ovlivnit. Má svou vlastní hlavu a vlastní představy o živote. Byla si jistá, že kdyby její otec žil, spoustu rozhodnutí svojí dceři by neschválil.

   Na L.A. se začala snášet noc. Obloha nad městem se začala barvit do ruda. V oknech se rozzářila světla jako probouzejíci se hvězdy. Ten pohled byl úchvatný a hodil se ke vzrušené dívčině nálade. Najednou se však zarazila a fotografie v její ruce se začala chvět. Nevěřícne ustopila o krok dozadu a podezíravě se dívala na sochu démona na střeše. Mýlila se nebo se skutečně ve velkých kulatých očích sochy rudě zablesklo? Děsivá tvář figury byla natočena tak, že Willow mohla videt přímo do jejiho obličeje. A pak se to stalo zase! Ty nevýrazné kamenné oči vzplanuly jako dva uhlíky! Pak zase pohasly...

   Will zmateně kroutila hlavou. Se zatajeným dechem sochu pozorovala. Ale ten úkaz se už neopakoval. Socha vyvalovala tupě oči a upírala svůj mrtvý pohled na L.A.

„Určitě jsem se mýlila,“ pomyslela si. V očích sochy se patrně lámalo světlo zapadajíciho slunce. Docela přesvědčená o tom ale nebyla. Zůstala tam ještě chvíli stát a pozorně sochu sledovala. Ale nc zneklidňujícího se už nestalo. Venku se čím dál víc stmívalo a nakonec už mohla Will rozeznat sochu jen v jejích obrysech.

   Will přistoupila nejistě ke konzole a spustila žaluzie. Tušila, že se každou chvíli zapne osvětlení domu, a chtěla si pohled na desivě ozářené sochy ušetřit. Když byly žaluzie spuštěné, položila fotografii své matky zase na stůl. Ostatní dopisní obálky nechala zatím netknuté. Pro dnešek byla její touha po pravdě ukojena. Byla si jistá, že ostatní obálky budou mít stejně neradostný obsah jako ta první. Willow zamířila do koupelny, aby se prichystala na noc.

   Willow vytrhl ze sna jakýsi podivný zvuk. Trvalo hodnou chvíli, než se pořádne probrala. Nevědela presne, co ji probudilo, proto se jako omámená rozhlížela po pokoji.

   Pak ten zvláštní zvuk zase zaslechla. Pronikal dovnitř zvenku.

„To přece není možné,“ prolétlo ji hlavou. Okna měla tri vrstvy skla. Dokonce i kdyby nad L.A. přeletělo letadlo, Will by to zaslechla jen jako vzdálené šumení. Co je tedy príčinou tohto zvuku?

   Will napjatě poslouchala. Teď bylo slyšet to škrábání a klepáni na okno docela zřetelně. Že by to byl nejaký pták, který naletel na okenní tabuli a teď zůstal ležet na rímse? Willow se rozhodla, že se podíva. Odhodila přikrývku a vyskočila z postele. Teď mělo na její pohyb zareagovat čidlo a rozsvítit světlo. V pokoji však byla tma.

   Tiše zaklela. Když člověk techniku potřebuje, nechá ho na holičkách. Protože tu nebyly žádné vypínače, musela Willow tápat tmou. Sklopené žaluzie nepropustily jediný paprsek světla. Najednou vyjely žaluzie s tichým bzučením nahoru!

   Will zírala na okna. Najednou se jí zmocnila hrůza! Někdo musel manipulovat s konzolou v pracovně! To by znamenalo, že se v byte zdržuje cizí človek. Will se rozhlídla, jestli nenajde nejaký předmet, který by mohla v případe nutnosti použít k obrane. Natáhla se pro čínskou vázu, která byla určite velmi drahá. Ale tím se Will v tuto chvíli nezabývala. Opatrne vyklouzla ven a zamířila k pracovně.

   Prudce otevřela dveře, ale místnost byla prázdna. Kontrolní žárovky pultu byly všechny zhasnuté. Stiskla několik knoflíku a páček. Nic se však nestalo. Willow se zmocnil strach.

   Musela vypadnou elektrika. Ale proč se ocelové žaluzie zvedli? Do pracovny dopadl úzký proužek světla, který se rozširoval. Objevila se mokrá záda sochy démona. Venku pršelo.

   Willow bežela zpátky do ložnice. Klepání a škrábání na okenní tabuli pořád ještě nepřestalo. Když teď upřela pohled na okno, myslela, že zešílela.

   Venku pred okenní tabulí dřepěla jedna ze soch. I když se to zdálo být šílené, socha opustila svoje původní místo na římse. Teď byla obrácená k oknu a škrábala dlouhými nehty na sklo. V hlubokých očních důlcích doutnal narudlý oheň. Prudký vítr srážel děšťové kapky, které bičovaly težkopádně se pohybujíci postavu.

   Willow hrůzou vykřikla. Pritiskla si obě ruce na obličej a zděšeně se odvrátila. Klepání a škrábaní za jejími zády bylo ještě pronikavější. S chvějícími se koleny běžela k východu. Ruka se jí chvěla, když stiskla vypínač vedle dveří. Na okamžik se jí zmocnila úzkost, neboť se obávala, že se dveře neotevřou. Ale pak zámek s cvaknutím povolil a dveře se rozestoupily. Oblečená jen v tenké noční košili vyběhla ven na chodbu. Fungovalo tu jen nouzové osvětlení, které bylo umístěno na stropě a vydávalo jen matné světlo.

   Will nevědela, kam by měla jít. Měla jen jedno jediné přání: pokud možno co nejrychleji opustit toto hrůzostrašné místo. V panice stiskla knoflík, který měl přivolat výtah. Netrpělivě sledovala ukazatel nade dveřmi výtahu, který signalizoval, ve kterém poschodí se výtah právě nachází. Ukazovatel šplhal pomalu nahoru. Na Willowin vkus to bylo příliš pomalu. Každou chvíli se ustrašene ohlédla, jako by se obávala, že by socha mohla prolomit sklo a pronásledovat ji až na chodbu.

   Pak výtah konečně přijel. Jasné zazvonení ohlásilo, že kabina dorazila. Dveře se začaly pohybovat do stran. Willow nechtěla čekat, až se dveře otevřou. Vtlačila se do rozširujíci medzery rozestupujících se dveří...

   Její bosá noha šlápa do prázdna! Nebyla tam ani pevná zem ani kabina! Rozevřela se před ní nekonečná šachta výtahu!