Dům hrůzy - 4. kapitola

Autor: Aďa

   Willow vykřikla a ztratila rovnováhu. Pomalu se začala převažovat dopředu. Bleskurychle se zachytila rukama na okraj otevírajících se dveří. Tak se v poslední chvíli zachránila před pádem.

   Zatím však ne definitivně. Visela jednou nohou ve vzduchu, široce rozkročená, pričemž její druhá noha byla daleko na studené mramorové podlaze. Wil se snažila ignorovat bolest. Zoufale se držala dveří, které teď byly docela otevřené. Ze zdi vyčníval jen malý kousek. Neodvažovala se ani pohnout, Kdyby ji prsty uklouzly, zřítila by se do hluboké propasti.

   Pak ji napadlo, že by se mohly dvere zase za chvíli zavřít. Pravdepodobně by jí pak prsty zmáčkly a ona by se zřítila do propasti. Zachvěla se hrůzou a zavřela oči. Snažila se na nic nemyslet. Na čele ji vyrazil pot. Ruce i už začaly bolet. V tom okamžiku si vzpomněla na vrátného dole na přízemí. Tu myšlenku však zapudila. Vrátný, který byl o dvacet poschodí níž, by ji nemohl slyšet!

   Willow zoufale stiskla rty. Ruce ji začaly vlhnout. Musela se přemáhat, aby se nepustila. Najednou ucítila, jak to dvermi škublo. Pomalu začaly zavírat. Za několik okamžiků se zavřou! Willow zděšěne vytrěštila oči. Už se viděla s polámanými údy na dne šachty výtahu. Zoufale sebrala poslední svoje síly. Její volně visíci noha hledala pevnou oporu. Pak narazila na odpor. Šlápla na lištu, za kterou byly schované jakési kabely. Will se do lišti zapřela a vytáhla se pažemi nahoru.

   Otvor byl čím dál užší. Willow se v poslední vteřine protáhla zavírajícími dvermi. Prekulila se pryč od výtahu a v tom okamžiku se dvere s bouchnutím zavřely. Will zůstala ležet na zemi a oddechovala. Z očí se ji tekly slzy úlevy.

   Když se Willow uklidnila, vstala. Kolena se í chvěla, a musela se přidržet stěny. Uvažovala, zda by měla jít dolu k vrátnému, aby ho informovala o událostech v byte. Pak se na sebe podívala. Její tenká noční košilka byla roztržena a ušpinená od oleje a mazadla. Podívala se na dveře bytu. Nedá se nic dělat, musí tam ještě jednou vstoupit. Opatrně kladla jednu nohu za druhou. Zatajila dech, aby mohla lépe poslouchat...

   V byte byl naprostý klid. Nebylo slyšet žádné škrábání ani klepání. I přesto ji srdce divoce bušilo. Když vstoupila do první místnosti, náhle se rozsvítilo svetlo! Čidla citlivá na pohyb zase fungovala. To Willow povzbudilo, takže pokračovala v ceste. Nahlédla do pracovny, ale vše bylo na svém míste. V ložnici se jí naskytl podobný pohled. Okna byla neporušená. Déšť do nich bublal a stékal v potůčcích po okenních tabulích. Mohla vidět osvetlené obrysy sochy, ktorá se krčila na svém míste, jako by ho nikdy neopustila.

   Will si s úlevou oddechla. V duchu se ptala, jestli nepodlehla nejakému klamu a celou tu záležitost nespískala její fantazie. Přistoupila ke konzole a stisknutím páčky dala povel, aby se žaluzie spustily. Krátce nato deštivá noc zmizela a spolu s ní i děsivé sochy démonů. Willow teď už neviděla důvod, proč jít za vrátným. Jistě spí, místo aby hlídal. Jen by ho vyrušila. Zítra si ohledně vadne fungujícího výtahu promluví s Bobem Frazerem.

   Dopřála si uklidňujíci koupel a zase ulehla do postele. Ještě dlouho ji zamestnávaly úvahy a bránily ji, aby usnula.

   Druhý den ráno se cítila nevyspaná. Zatelefonovala Bobovi a požádala ho, aby se podíval na výtahy. Pak si připravila snídani. Ale nějak ji nechutnalo. Když si vzpomněla na školení manažerů, bylo už pozdě. Rychle si posbírala všechny věci a zamířila do jednací místnosti. Přišla o deset minut později. Malé oči pana Wetta zajiskrily. Okamžitě využil jejího zpoždění k tomu, aby udělal přednášku o dochvilnosti. Precizní dodržovaní termínů je alfou a omegou úspešných obchodních vztahů.

   Will se snažila narážky pana Wetta přeslechnout. Cítila se unavená a neměla chut se kvůli nemu rozčilovat. Ale pan Wett ji nenechal na pokoji. Zrovna ji si vybral, aby simuloval obchodní rozhovor. Willow reagovala tak špatně, že ji nakonec pan Wett poradil, aby se vyhnula jakémukoliv styku s obchodníky. Když se vracela na své místo, postřehla úpřimný úsmev Arthura Bishopa.

   Po skončení přednášky se na ni obrátil Bischop a pozval ji na obed. Willow obdivovala jeho tvrdošijnost. Musela přiznat, že i přesto všechno, co se stalo, je tomu pozvání ráda. Potřebovala někoho, s kým by mohla mluvit. A Arthur Bishop byl pořád lepší než nikdo. Znova tedy souhlasila. Proč taky ne? Dokázala si včera, že si s ním umí poradit a odkázat ho do příslušných medzí.

   Ve vstupní hale potkala Boba Frazera. Vzala ho na okamžik stranou a zeptala se, jestli nebylo jeho kolegovi v noci něco nápadné. Bob jenom pokroutil hlavou.

„Dnes zasvětím nového vrátného do všech jeho povinností. Už jsem ho několika úkoly pověřil, aby věděl, co ho čeká. Výtahy jsme překontrolovali. Jsou v pořádku.“

Willow se zamyšleně na Boba podívala. Přemýšlela, jestli by mu neměla říct o tom, co se stalo uplynulé noci. Ale najednou ji to připadalo poněkud bláznivé. Pohybujíci se socha démona, výtah, který ji ukládal o život....

   Zakroutila hlavou a rozhodla se, že ti to nechá pro sebe. Pak se rozloučila a společně s Arthurem Bischopem opustila budovu.

„Myslím, že skutečně nemáte schopnosti jednat s manažery a obchodníky,“ prohlásil Arthur

Bischop, když sedeli v luxusní restauraci. Will se na svého společníka udiveně podívala.

„Podle mého názoru patrí ke spoločenskému styku s lidmi víc než jen sebejisté vystupovaní,“ namítla.

„To možná platí jenom v Sunnydale. Ale v případe losangelských obchodníku je tomu jinak. Kdo ukáže svou slabou stránku, může prřijít o celý majetek,“ odporoval ji.

„Vaše přijmení zní Richmandova. Jste snad príbuzná toho Richmanda, kterému patrí budova, ve které se koná kurz?“

Willow slabě přikývla. Nebyla to vhodná chvíle připomínat jí jejího otce. Nemůže mu prominout, co udělal její matce.

„Bad Richmand přece zemrel. Jste snad jeho dědičkou?“

Opět přikývla.

„Já na vašem místě bych dům okamžitě prodal. Je to stará barabizna, která spolkne obrovské náklady na renovaci.“

Udiveně se na něho podívala. Tak zchátralá ji budova zase nepřipadala. Pak si vzpomněla na události uplynulé noci. Výpadek proudu a porucha výtahu. Možná se Arthur Bischop tam moc nemýli.

„Prodejte tu starou barabiznu. Pak budete mít dost peněz, abyste mohla vést bezstarostný život.“ pokračoval.

Will usoudila, že ta slova zní velmi lákavě. Pak ale najednou ztuhla. Zkouší si snad na ní Bischop svoje vedomosti z kurzu pro manažery?

„Nechte mě hádat,“ rekla. „Vsadím se, že chcete ten dům ode mne koupit.“

Arthur Bishop zakroutil pobaveně hlavou.

„Není tomu tak, jak si myslíte. Nemám  o dům zájem. Byl by pro mne příteží a já mám rád svobodu. Ale našel bych pro vás kupce. Obraťte se na pana Hetlera, správce domu.“

Willow přikývla.

„Rozmyslím si to,“ rekla.

„Nemluvme už o té nepříjemné veci,“ řekl najednou Bischop a naklonil se k ní. Když ji pak přejel rukou přes koleno, mladá žena sebou zděšeně trhla. Pak vyskočila a vztekle se na mladého muže osopila.

„Co si to dovolujete?“ křičela a odhodila ubrousek na stůl. Vůbec se nestarala, že přitom budí pozornost ostatních hostů. Cítila se troufalým chováním toho muže hluboce uražena.

„Jste neotesaný hulvát!“ vykřikla, pak se prudce otočila a nazlobeně odešla

Arthur Bishop se kolem sebe rozpačitě podíval a usmál se. Pak pokrčil rameny a věnoval se zase jídlu.

   Willow dorazila k výškovému domu, ale vztek a zklamání z ní ještě zdaleka nevyprchaly. Když vyjela výtahem k střešnímu bytu, zistila, že dvere jsou otevřené. Zarazila se. Že by zapomněla dveře zavřít, když ráno tak ukvapeně opustila byt? Nedokázala si vzpomenout.

   Vstoupila do bytu a zaslechla zvuky. Rychle zamířila do pracovny, odkud ty zvuky přicházely.

   Pan Hetler, správce budovy, se probíral v papírech, které ležely na Willowinom psacím stole. Příchod mladé ženy ani nezaregistroval. Will nemohla uveřit svým očím. Jako by se dnes proti ní všchni spikli. Jak se zdá, lidé v L.A. toho moc o slušném chování nevědí.

„Smím se zeptat, co tu hledáte?“ řekla ostrým hlasem.

Muž sebou trhl a pak se k mladé žene otočil. Rozpačite si odkašlal.

„Já...eh, potřebuji nutne...nejaké doklady,“ koktal. Willow nevěděla, jestli má správcovi veřit, nebo ne.

„Našel jste aspoň, co jste hledal?“ zeptala se Will.

„Jedná se o několik faktur za opravy, které jsou už delší dobu nezaplacené,“ vysvětloval Hetler a pokračoval: „Rozpočet na tyto výdaje je vyčerpaný. Po úmrtí pana Richmanda se už nedoplňoval.“

„Postarám se o to, aby byly faktury proplaceny.“ řekla Willow unavene. Najednou už neměla vůbec řešit problémy někoho jiného. Chtěla být sama, aby mohla v klidu přemýšlet o posledních událostech. Správce ji předal dotyčné papíry a vzdálil se. Willow byla ráda, když konečně zavřela dvere a s hlubokým povzdechem se o ne opřela. Událost s Arthurem Bischopem ji zklamala a byla pro ni důkazem, jak je zranitelná. A...opuštěná...

   V příjemne hebkém županu se posadila k psacímu stolu a vzala do rukou papíry, které si pan Hetler tak soustředěně prohlížel. Nebyly nezi nimi žádné podklady, které by se zabývaly opravami.

   Najednou se Willow zarazila. Objevila dopis, který byl adresovám jí. Byl to jeden z dopisu, které obdržela od James McBiana a doposud je jestě neotevřela. Psal ho její vlastní otec. Willow přečetla první rádky. Její otec, přešel, jak bylo jeho zvykem, okamžitě k veci. Informoval svou dceru o tom, že v budově se nacházi zlatý poklad nemalé hodnoty. Aby svou dceru prověřil, jestli je skutečně hodna převzít dědictví, vymyslel si David Richmand něco zvláštního. Uložil své jmení do zlata a někde ve výškovém domě ho schoval! Bude-li dost chytrá, určitě zlato najde. Když ne, bude muset ten výškový dům prodat, protože to finančně nezvládne.

   Willow nebyla schopna slova. Její otec se postaral o to, aby jeho vliv působil i po jeho smrti. Pak se věnovala posledním řádkům. Tam její otec vysvětloval, že kromě ní ví o zlatě jěště jedna osoba. Táto osoba udělá vše pro to, aby se toho zlata zmocnila. Kdo je ten neznámy, to jí neprozradil. Nakonec ji poradil, aby lidem kolem sebe nedůvěřovala.

   Trvalo hodnou chvíli, než pochopila obsah dopisu. Její otec zosnoval hru, které se Will bude muset zúčastnit, pokud nebude chtít přijít o celé dědictví. Jednalo se o spoustu peněz. O dva miliony dolarů, pokud může věřit svému otci. David Richmand vědel, že něčemu takovému nemůže nikdo odolat. A Will rovněž nemohla. Proto se rozhodla, že se pokusí zlato najít.

   Ještě třikrát si dopis prečetla, aby si byla jistá, že jí žádny z pokynů neunikl. Ale text byl napsán tak, že v něm nenašla ani ten nejmenší náznak toho, kde by mohla zlato najít. Will zamyšleně hleděla na dopisní papír a najednou ji něco napadlo. Ten papír měl vodoznak. Když ho podržela proti světlu, mohla to zřetelně videt. Nasucho polkla, když poznala šklebící se tvář démona. Měl to být snad první záchytný bod při hledání zlata?

   Will začala usilovně uvažovat. Předcházejíci události upadly v zapomnění. Teď se plně věnovala novému úkolu. Dumala, kde už tvář démona videla. A pak si vzpomněla!

   Ve velkém sále, ve kterém ji poprvé přijal notář. Tam si těch rozšklebených tvaří na stěnách okamžitě všimla! Že by se zlato nacházelo právě tam?

   Willow o tom ve skrytu duše pochybovala. Toto řešení by bylo příliš jednoduché a nebylo jejímu otci podobné. Ale přesto se tam odebrala.

   Když stanula před vysokým zdmi sálu, v duchu se ptala, jak to zvládne bez cizí pomoci. Vycházela z předpokladu, že zlato se nachází za hlavami démonů. Jak by ale mohla zjistit, zda je její domněnka správná?

   Konečně dostala nápad. Na psacím stole stál telefon. Vytočila číslo vrátnice. Bob Frazer se ozval okamžitě po prvním zazvonení.

„Dobrý den, Bobe. Tady je Willow. Můžete přijít na okamžik do velkého sálu? Mám na mysli tu místnost s hlavami démonů na stenách, kde mě přijal pan McBian.“

„Samozrejme, slečno. Hned jsem na ceste.“ odvětil.

„A prineste so sebou nářadí a žebřík.“ řekla.

   Will položila sluchátko. Chvíli uvažovala, jestli bylo její rozhodnutí správné, když si přivolala na pomoc Boba. Co když je to on, koho její otec informoval o ukrytém zlatě? Spomenula si na radu od svého otce, aby nikomu nedůvěřovala.

„To se ti nepodaří, abych nikomu neveřila,“ řekla si nahněvaně.

   O pár minut později vstoupil Bob do sálu. Pod paží svíral dlouhý žebřík. Ve druhé nesl kufřík s nářadím.

„Pustime se hned do práce,“ řekla Willow. Pak mu vysvětlila, co od něho očekáva.

   Will se navečer vrátila do střešního bytu. Byla unavená a rozlobená. Hledání bylo bezvýsledné. Bob udělal do mramoru několik der, ale za mramorem se nacházely jenom ocelové nosníky. Po zlatě ani stopy.

   Teď seděla v pracovně a dívala se na Los Angeles v záři zapadejíciho slunce. Život na ulici se odvíjel jako v nemém filmu. Z hlučné vravy velkoměsta nepronikalo do izolovaného bytu vůbec nic.

   Její myšlenky se zatoulaly do Sunnydale. Tam bylo všechno tak pokojné a přirozené. Byl to pravý opak života, jaký se odehrával v L.A. Snad poprvé si vzpomněla na své nevlastní rodiče. Co teď asi dělají? Myslí někdy na ni? Ve srovnání s Davidem Richmandem byli její nevlastní rodiče hotoví andělé.

   Willow strávila v posteli několik neklidných hodin. Musela myslet na ukryté zlato, na Arthura Bischopa, na nevlídneho pana Wetta a na záhadného pana Hetlera, a myšlenky na ně a úvahy o všem, co ji v posledních dnech potkalo, jí nedovolily usnout.

   Kdo z těch lidí, které doposud v L.A. potkala, by mohl vědět o zlatě? Že by James McBian? Nebo si otec tu věc se zlatem jen vymyslel, aby ji podrobil další tvrdé zkoušce? To Will nevedela.

   Brzy nato usnula. Byl to klidný spánek s hezkými sny. Jěšte nespala moc dlouho, když ji zase něco probudilo. Ospale nahmatala budík na nočním stolku vedle postele. Bylo přesně dvanáct hodin- půlnoc. Willow se zachvěla. Byla celá nesvá.

   Hned nato už zase uslyšela ten hrozný zvuk. Někdo klepal a škrábal zvenku na okenní tabuli. Willow tuhla krev v žilách. S vytřeštěnýma očima sledovala, jak se žaluzie sunou neslyšně nahoru.

   Venku panovala jasná noc. Bledé světlo měsíce v úplňku ožářilo sochu démona, která se krčila před oknem a s ďábelským úšklebkem na ni zírala svýma velkýma, planoucíma očima. Willow zaječela a vyskočila z postele. Čidlo tentokrát opět selhalo a v pokoji zůstala tma. Teď zvedl démon obě ruce a bušil divoce pěstmi do skla. Will se obávala, že tabule každou chvíli praskne. Příšerná huba němě artikulovala jediné slovo.

„Willow!“

   Pak démon olízl svým odporným jazykem sklo. Will se zachvěla. Nezůstane v tom hrozném bytě už ani vteřinu. Prudce se otočila a dala se na útek. Tentokrát už nebude váhat a vytrhne vrátného ze spánku. S hrozným rachotem okenní tabule v zádech se vrhla ke dveřím bytu.