Dům hrůzy - 6. kapitola

Autor: Aďa

      Výkřik smrtelné hrůzy se desivě nesl budovou. Will, která běžela po schodišti, zastala. Když ten křik ustal, přejel jí mráz po zádech.

„Arthur Bischop,“ zamumlala zdešeně. Okamžitě pochopila, co se stalo. Muž ji chtěl odříznout cestu, proto použil výtah. Ale stejně jako včera ani tentokrát nepřijela nahoru kabina. Arthur Bischop se tak vrhl do náruči smrti.

   Will se přinutila pokračovat v ceste po schodišti. Po tvářích se jí řinuly slzy. I když považovala Arthurovo chování za dotěrné a odporné, takový hrozný konec mu nepřála. Se vzlykáním sestupovala dolů. Připadalo ji jako věčnost, než se konečně dostala do haly. Zalita potem a celá vyčerpaná zamířila k vrátnici. Mladý muž v šedorudé uniforně mel nohy na stole a dřímal. Will se v duchu ptala, jestli ten výkřik vubec zaregistroval. Celá zoufalá zaklepala na sklo.

   V tom okamžiku otevřel mladý muž oči. Když spatřil před sebou stát mladou ženu, málem se převrátil se židlí dozadu. Odložil z uší slouchátka a vypnul walkman,

„Musíte okamžitě zavolat policii,“ plakala Willow. „Někto se zřítil do výtahové šachty! Bože, vy jste nic neslyšel.“

Vrátný zakroutil hlavou.

„Jste si tím jistá?“ zeptal se s pochybami ve hlase.

„Samozřejmě!“ osopila sa na něho hlasem přidušeným slzami. „Tak už něco dělejte!“

Mladý muž okamžitě zavolal policii. Když se vrátil, Willow se ho zeptala: „Vy jste ten nový vrátný, kterého Bob přijal?“

„Ne, ja tu pracuji už rok. Ten nový má službu zítra ráno.“

   Zamířil k výtahům a zeptal se ji, do které výtahové šachty se ten muž údajne zřítil. Will ukázala na středný výtah. Vrátny se snažil otevřít dveře, což se mu nepodařilo.

„Musíme počkat, až dorazí policie,“ řekl.

   Will se zatajeným dechem sledovala, jak se policisté snaží otevřít dveře. Když povolily, dva z nich se naklonili nad prázdnou výtahovou šachtou a posvítili na dno.

„Nic,“ hlásil jeden z tech dvou mužů. „Po nějakém mrtvém ani stopy. Pokud to můžu odsud posoudit, nejsou tam ani stopy krve. Je tam docela čisto.“

   Will nevěřila svým uším. Vecpala se mezi oba policisty a upřene hleděla do hlubin. Ale slova policisty se jen potvrdila. Po Arthurovi Bischopovi nebylo ani stopy. Asi hodinu se snažili policisté nalézt nejakou stopu, která by mohla Willowinu výpověď potvrdit nebo alespoň doložit.

   Ale i výtah, který se celou dobu nacházel nahoře u střešního bytu, už zase fungoval. Policisté nakonec odešli. Predtím samozřejmě prohlédli i její byt. Ale i tu bylo všechno naprosto v pořádku. Nespatřili sochy démonu a technické zařízení fungovalo normálne. Když pozdě večer ulehla do postele, dospěla k ráznému rozhodnutí. Hned zítra opustí L.A. a vrátí se do Sunnydale. Vyřízení veškerých záležitostí přenechá Jamesovi McBianovi. Poveří ho tím, aby dům prodal tomu, kdo za něj nabídne nejvíc. Will už s tím vších nechtěla mít nic společného. Už ji nelákal ani zlatý poklad, který se měl údajne nalézat v tomto dome. Willow si byla jistá, že je tu někde jeden mrtvý. Telo sice zmizelo, ale to byl jen další manévr ve hře, kterou zosnoval její otec. Pro tuhle hru jí bylo škoda. Vrátí se do Sunnydale a bude se snažit na události v Los Angeles zapomenout.

   Pak konečně usnula. Byl to neklidný spánek, protkaný spoustou snů. Ale tentokrát to nebyly krásne sny, které by ji pokojně kolébaly...

   Druhý den ráno neměla vůbec chuť snídat sama ve svém bytě. Hrozivé sochy démonů a vzpomínky na uplynulou noc ji vyhnaly ven. Chtěla být medzi lidmi, proto se rozhodla zajít na snídani do restaurace. U snídaně si rozmyslí, jak uskutečnit svůj odjezd z Los Angeles co nejrychleji. Sjela výtahem do vstupní haly. Obchodníci, kterí měli v tomto dome svoje kanceláře, se hemžili na chodbách. Will se snažila očima najít šedočervenou uniformu vrátného. Objevila ho, jak zrovna popisoval nějakému muži cestu do jedné z kanceláří. Willow k nemu přistoupila. Muž byl otočený zády. Podle postavy usoudila, že se nejedná ani o Boba, ani od vrátného z uplynulé noci.

„Můžete mi sjednat schůzku se správcem domu?“ zeptala se.

   V tu chvíli se vrátný otočil a Willow se dívala do sympatické tváre Daniela Osborna!

„Ty?“ Willow na neho neveřícně hledela. Oz se rozpačitě usmál.

„Vlastne ses to neměla dozvědet,“ rekl. Ale jeho blýskajíci oči, prozrazovaly, jak velkou má radost, ze ji zase vidí.

„Ale...co tu deláš?“

Oz pokrčil rameny. „Myslel sem si, že bys snad mohla potřebovat mou pomoc. Proto jsem tě následoval hned dalším vlakem. A když Bob Frazer hledal vrátného, okamžitě jsem se o tu práci ucházel. Abych ti mohl být nablízku!“

Will se na něho s dojetím podívala.

„Tys o mne dělal starosti, že?“

Oz přikývl.

„Nechtěl jsem se ti vnucovat do života, ale nemohl jsem prostě jinak. Představa, že jsi v L.A. docela sama, byla strašlivá. Vždyť by se ti tu mohlo přihodit všechno možné. A jak jsem zaslechl, už taky potíže máš.“

Will přikývla.

„Ty jsi tedy slyšel o tom, co se stalo dnes v noci?“ zeptala se.

„Vrátný mi to vyprávěl. Ale já ti na rozdíl od něho věřím. Kéž bych si byl vzal noční službu já...Ale Bob mi to ještě nechtěl svěřit, považoval to za předčasné.“

   Willow se na Oze podívala vroucím pohledem.

„Jsem ráda, že jsi tu. Ale mužeš dát zase klidne výpověď, protože já se vrátím do Sunnydale a ten dům prodám.

„Ty to vzdáváš?“ zeptal se udiveně. „Já tě nepoznávam. Pokud jsi dospěla k tomuto rozhodnutí, muselo se toho stát daleko víc, než jen ta příhoda s Arthurem Bischopem.“

„Daleko víc,“ řekla Will unaveně. „Ale nebudeš mi to věřit, až ti to budu vyprávět.“

   V tom okamžiku k nim přistoupil pan Hetler. S povytaženým obočím si Oze prohlédl. Pak se obrátil na Willow.

„Pan Wett vás postrádá ve svém kurzu pro manažery,“ řekl.

„Mužete mu vyřídit, že už tam nebudu chodit,“ odpověděla.

Hetler se tvářil udiveně.

„Vy nemáte zájem pokračovat v tom, co váš otec tak úspěšně započal?“

Než Willow odpověděla, vrhla letmý pohled na Oze. Mladý muž na ni povzbudivě mrkl.

„Mám nějaké úspory,“ pokračoval pan Hetler, než stačila Will něco namítnout. „Měl bych vážný zájem o koupi toho výškového domu. Už dlouho ho spravuji...“

„Já ten dům neprodám,“ přerušila ho Willow. Najednou se rozhodla. Ozova přítomnost jí dodala opět odvahu. Společně všechny potíže překonají. A snad najdou zlato, které její šílený otec údajne někam uschoval.

„Přesto se už nebudu vzdělávat v kurzu pana Wetta. Jeho představy o úspěšném  jednaní s lidmi se nekryjí s mými názory a zkušenostmi.“

Hetler se díval z Willow na Oze, jako by nenaléhal vhodná slova. Pak se najednou obrátil a nechal je tam oba stát. Oz se vesele na Will usmál.

„Tak se mi líbiš podstatně víc. To je ta Will, kterou znám ze Sunnydale. Will se usmála a políbila Oze na tvář. Hned si ale uvědomil, kde se nacházejí.

„Musím teď pokračovat v práci. Nechci starého Boba zklamat. Nemám žádné zkušenosti na takovou práci. Přesto mi dal šanci.“

„Pak se tedy sejdeme, až ti skončí služba,“ navrhla Will. Pak se oba rozloužili a ona musela přemýšlet nad spoustou věcí, která na ni čekala.

   Večer sedeli proti sobě v jednom malém baru v suterénu jisté dvacetiposchodové budovy. Oz se chtěl dozvědět všechno, co se stalo od jejího odjezdu ze Sunnydale. Will se zpočátku zdráhala vyprávět o soše démona, ale když viděla, že poslouchá trpělivě, bez jediné pohrdavé poznámky, rekla mu všechno, co chcel vedet. I o zlatu.

„Tvůj otec byl bezcitný a krutý človek,“ poznamenal Oz.

„Chtěl se postarat o to, aby jeho špatný vliv působil ještě i po smrti. Ta vec se zlatem má půvab pro každého. Kdo by odolal, když se mu nabízi šance získat dva miliony dolarů?“

   Ještě dlouho debatovali o dědictví a rozebírali všechna pro a proti. Ale nakonec se dohodli, že se pokusí zlato najít, i kdyby měli nakonec zjistit, že je Bad Richmand jenom obelhal.

Pak hodnou chvíli mlčeli a dívali se jeden druhému do očí. Odráželo se v nich světlo svíček.

Oz se na ni vážne podíval.

„Willow..víš...já..už v Sunnydale jsem se tě chtěl něco zeptat.“ začal.

Willow: „A co?“

Oz: „Víš, že tě miluji. Chtěl jsem tě požádat o ruku.“

Willow se rozbušilo srdce štěstím. Naklonila se k němu a jemně se dotkla svými rty Ozových úst. Její polibek byl čím dál vášnivejší. Pak se mu podívala do očí a zašeptala: „Ano. Chci.“

   Bylo krátce před pulnocí, když dorazili ke starému domu na rohu Dvaapadesáte ulici. Oz prohlásil, že ji uz do té budovy samotnou nepustí. Chtěl prijít všem tem událostem na kloub, neboť na démony a prízraky neveril.

   Willow otevřela klíčem těžké ocelové dvere a pak šla k prostřednímu výtahu a stiskla knoflík.

„Měli bychom jet jiným výtahem,“ navrhl Oz šeptem. „Ten prostřední vždycky kolem půlnoci selhal.“ Will s návrhem souhlasila. Jeli jiným výtahem do posledního poschodí a zbytek cesty k jejímu bytu zvládli pešky.

   Když dorazili nahoru, stiskl Oz knoflík a přivolal výtah. Když se dveře otevřely, za nimi byla jenom prázdna výtahová šachta. To jen potvrdilo jeho teorii. Vešli do střešního bytu. Světlo se nerozsvítila, opět nefungovala automatika. Oz se prohlédl řídící pult v pracovně i sochy démonů venku na římse. Ale nic se nedělo.

„O poschodí níž se nacházi centrála, odkud jsou napájena veškerá technická zařízení domu. Bob mi ukázal plány budovy. Pokud by chtěl někdo ovlivnit výtah i zařízení v byte, musel by to udělat odtud.“

   Willow se dívala na Oze s obdivem. Sice technickým vecem moc nerozuměla, ale všechno, co ji vysvětloval, znelo pochopitelně. Oz vytáhl z kapsy objemný svazek klíčů a prohlásil: „Jako vrátný mám přístup do všech místností. Měli bychom se podívat, kdo si tam hrál a snažil se ti nahnat strach.“

„Není to nebezpečné?“ namítla Willow.“Možná bychom měli zavolat policii.“

„Po tom, co se tu včera stalo, tu nebudou věřit. Musíme si vystačit sami.“ řekl Oz, vzal Willow za ruku a vyšli ven.

   Oz si otevřel dveře klíčem. Technické centrum domu zabíralo celé poschodí. Odsud byla řízena klimatizace a topení stejně jako výtahy. Neustále bzučení prozrazovalo, če všechny přístoje pracují. Oz se protáhl těžkými železním dveřmi a stiskl vypínač. Mladý muž se pozorně rozhlížel. Jak se zdálo, nikdo se v této místnosti nezdržoval. Will mu byla těsně v patách. když postupovali dál. Otevírali jednu místnost za druhou, ale kromě strašidelně bzučících přístrojů tam neobjevili nic výjimečného. Will už chtěla namítnout, že Ozova teorie přece jen nevyšla, když mladý muž najednou tiše zapískl.

   Něco našel. Jedna z ocelových desek, které pokrývaly stěny, byla uvolněná. Obyčejne se za nimi nacházely kabely a vedení elektronických zařízení. U této desky tomu bylo jinak. Oz uchopil vyčnívajíci desku a zatáhl za ni. Dala se pohodlne otevřít. Za ní se nacházela další místnost s technickými přístroji.

   Oz a Willow pomalu a opatrně vešli dovnitř. Místnost se od ostatních nelišila. Oba se pozorně rozhlíželi. Najednou se ozvalo hlasité klapnutí! Ocelová deska se za nimi zavřela!

Oba vetrelci se zděšeně otočili...

   A hledeli do ošklivé tváře démona! Ošklivé stvoření pribouchlo desku svýma vyzáblýma rukama a hledelo na ně s ďábeským úšklebkem.

„Konečně vás mám!“ vyhrkla obluda. „Teď jste v pasti!“

Willow tu hrůzu uz nevydržela. Zděšeně vykřikla a pak už se ji docela sevřelo hrdlo.