Fanfiction

Když trpíte nespavostí, nic ve skutečnosti neexistuje. Všechno je tak daleko. Všechno je jen napodobenina. Takové to bylo i pro Sarka noc co noc, den co den. Dělal svou práci, dělal to, co mu Covenant přikázal. Pracoval pro lidi, kteří mu ukradli jeho dědictví činící 800 milionů dolarů. Teď je chtěl zpět. Ne že by je potřeboval. Měl spoustu peněz, ale tady šlo o jeho peníze. Nikdo nemohl Sarkovi ukrást něco, aniž by za to zaplatil. Uvědomoval si, že si o něm pár lidí myslí, že je jen pejsek, který potřebuje nového pána. Přinejmenším si to myslela Sydney Bristow.

Její hlas mu zněl v uších. Zaplašil tyto myšlenky a konečně vstal z postele. Přešel k jednomu z mnoha oken v jeho domě. Zdědil ho po své matce, když mu bylo pouhých 18 let. Nacházel se na Cocos Island, ve Španělsku známých jako La Isla del Coco, ostrovy kokosů, hned blízko Costa Ricy. Ostrov nebyl obydlen lidmi, jen pár šerify, rybáři a samozřejmě Sarkem.

Jeho matka tu žila téměř celý život. Její otec tu byl rybářem. Oženil se s francouzskou turistkou, její matkou a jeho babičkou. Žili tu až do matčiných deseti let. Poté její matka odjela. Řekla, že se musí vrátit do své vlasti. A tak byla pryč. Od té doby jí vychovával otec a ostatní rybářské rodiny.

Jeho matka mu vždy říkala, že nemusí být za každých okolností loajální ke své rodině. A Sark tomu věřil, i přesto, že zatím žádnou rodinu neměl.

Když bylo jeho matce dvacet, k překvapení všech, se provdala za ruského diplomata jménem Andrian Lazarey. Odjela s ním do Ruska, kde spolu žili pět let. Po pěti letech zjistila, že čeká dítě. Nechtěla, aby se její dítě narodilo zde a tak odletěla do Irska, kde žili její přátelé. Její syn Julian se narodil 11. března. Po jeho narození tu ještě rok žili a poté se konečně vrátili do Ruska. Andrian byl rozzuřený kvůli tomu, že ho jeho žena takto opustila, ale nakonec jí to odpustil. Jeho matka tu ale nebyla šťastná a jediný důvod, proč zůstávala, byl Julian. Stýskalo se jí po domově a trpěla depresemi, chtěla se vrátit domů ke svému otci. Na ostrov. Andrianovi došla trpělivost a dovolil své ženě, aby jela navštívit svého otce společně s Julianem.

Julian se poprvé dostal na ostrov, když mu bylo osm. Stále si pamatoval na příběh, který mu matka vyprávěla, když se chodili projít na pláž.

„Víš, že na tomto ostrově je zakopaný poklad, Juliane ?“ Zeptala se malého blonďatého chlapce, držíc ho za ruku. Vzhlédl k ní.

„Oui.“ Odpověděla s úsměvem. Mluvila plynně francouzsky a španělsky a učila tomu i Juliana. Dokázal se naučit oba dva jazyky, ale z nějakého důvodu měl raději francouzštinu.

„Před dávnými doby na pevninu připlula lod jménem Cutty Sark, na které plul pirát jménem William Thompson. Tady na ostrově zakopal svůj poklad.“

“Pourquoi enterreraient-ils ils sont des trésors? /A proč ten poklad zakopal?/” Zeptal se a nabral si do ruky trochu písku.

“Très bon, Julian. /Velmi dobře, Juliane/. Tvoje francoužština je perfektní.“ Řekla a pohladila ho po vlasech.

„Já bych spíš koupil velký dům, kde bysme žili ty a já.“ Usmál se na ní.

„Pokud něco zahrabeš, můžeš to tak ukrýt před ostatními. Schovat to na věčnost.“ Řekla a dívala se přitom na oceán, který se před nimi otvíral.

Začala mít deprese. Jednoho dne jí našel v koupelně, jak se snaží vzít si život. Všude bylo plne krve. Zavolal souseda, který okamžitě zavolal na pohotovost. Helikoptéra tu byla během vteřiny a odvezla je na pevninu.

Nikdy na tu noc nezapomene. Tu noc jeho matka zemřela. Tu noc odcházel z nemocnice s mužem, kterého stěží znal. Tu noc jeho starý život skončil a započal nový.

Další den ho jeho otec poslal k ženě jménem Irina Derevko. Jeho otec mu řekl, že to je rodinná přítelkyně a že ho naučí, vše co potřebuje znát.

A také naučila. Učil se anglicky, matematiku, dějepis, vědu atd. Irina ho také učila bojovat. Dokonce ho na rok poslala do Indie, aby se tu naučil meditaci.

Bylo to na jedné misi ve Francii. Pozabíjel všechny lidi v místnosti a právě se chystal k poslednímu výstřelu. Ten muž se ho zeptal, jak jen to mohl všechno udělat. Zabít tolik lidí bez mrknutí oka. Zpříma se na něj podíval:

„A Proč ne?“ Byla jeho odpoved. Pak nabil zbraň a ukončil život toho ubohého muže.

Ale právě tato otázka ho znovu vrátila na místo, kde si jeho matka vzala život. Zpátky na místo, kde jedině mohl najít mír. To bylo před sedmi lety. A nyní je zase zpátky. Zpátky na ostrově, zpátky doma.

Odtrhl se od okna a sešel dolů do kuchyně. Vzal do ruky sklenici a nalil do ní vodu až po okraj. Sedl si k starému dubovému stolu. Ten stůl tu byl stejně dlouho jako dům. Měl svoje jizvy, stejně jako on.

Zasmál se při té myšlence. Srovnáváš sebe se starým stolem, Juliane? Potřásl hlavou a podíval se ven. Právě vycházelo slunce, byl to překrásný pohled. Vstal a nechal prázdnou sklenici ve dřezu. Vrátil se do pokoje, aby se převlékl do béžových kalhot a bílé košile. Vyšel ven a šel na boso. Došel až na pláž. Nebyl tu už celé roky.

Po sedm let se držel od toho ostrova dál. Od ostrova, kde byla pohřbena jeho matka, od ostrova, který tak milovala.

Od místa, kde mohl sundat masku Sarka. A kde mohl přemýšlet o tom, jaký by byl jeho život, kdyby zůstal jen Julianem.

„Předpokládám, že bys ráda věděla, proč jsem tě nenavštívil. Možná jsem měl hodně práce. Nebo jsem se možná bál, že se ti nebude líbit ten muž, který se ze mne stal.“ Postavil se podíval se jinam.

„Stal jsem se vrahem, zlodějem a lhářem. Živím se tím.“ Hořce se zasmál.

„Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že se chci stál pirátem, až budu velký ? Myslím, že jím v jistém smyslu jsem. Tohle přeci piráti dělají, ne? Zabíjejí, kradou, lžou a zakopávají svoje poklady. Jak já to vidím, ty jsi můj poklad, mami. Pohřbil jsem tě, obrazně i doslova. Pohřbil jsem tě, pochoval jsem tě na místě, kde tě nikdo jiný nemůže najít. Dokonce ani já sám.“

„Tím čím jsem dnes, takový jsem nikdy nechtěl být. Řekl a znovu si klekl k hrobu. A nemůžu.. vinit ostatní, tebe, tátu, Irinu. Vím, že to není jejich vina. Můžu si za to jen já sám.“

„Ale já už nechci dál takhle žít, nechci být tou osobou, kterou jsem se stal. Nechci být Sarkem. Chci být Julian. Ale nevím, jak to udělat, mami.“

„Nevím, jak to udělat. Jak zničit svoje vlastní já ?“ Zeptal se zoufalstvím v hlase.

„Je tu jedna věc. Přísahal jsem, že to nikdy neudělám. Slíbil jsem si to v den tvojí smrti. V den, kdy jsem tě našel ležet v koupelně. ..Vzala sis svůj život a to já bych nemohl.“

„Upřímně, nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být tak těžké…“ Udělal pauzu a podíval se vzhůru na oblohu. Slunce jasně zářilo.

„Mít tu odvahu ukončit svůj vlastní život. Ale nemůžu.. ne tak, jako ty. Ale chci skončit život jako Sark, žil jsem takle už dost dlouho. Už skoro ani nevím, jaké je to být Julianem. To je vše, co chci. Být zase jako on.“

„Stát se Julianem, znamená zničit Sarka, a to nebude snadné. Znovu si prohrábl vlasy. Ale já to dokážu, kvůli tobě. I kdyby to mělo znamenat, že se s tebou setkám dřív, než si myslím.“

Potichu zašeptal. Naposled pohladil náhrobek a vydal se na cestu k domovu. A tak to začalo, jeho cesta ke spáse.

„Sledujete mě posledních dvacet minut.“ Řekla Sydney Bristow a sundala si sluneční brýle, aby se na něj mohla podívat.

Přijel do Los Angeles brzy ráno. Letěl svým soukromým letadlem. Nechtěl, aby někdo věděl o jeho domu na ostrově.

„Nemůžu prostě přijít pozdravout starou známou ?“ Zeptal se a také si sundal brýle.

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Na kterém jsem teď místě? Čtvrtém? Pátem?“

„Pokud někdo zjistí, že s vámi pracuji.. nemuselo by to dopadnout dobře, Sarku.“

„Souhlasila jsem s naší spolupráci jen kvůi těm informacím. Ale to neznamená, že mě můžete sledovat jak se vám zachce.“

“Můžu vás ujistit, Sydney, že jsem byl víc než jen opatrný, když jsem vás sledoval.“

„Dnes večer odjíždíme do Moskvy. Získat ty dokumenty.“ Odešel s pokývnutím hlavy.

Sydney zírala na bílou obálku. Povzdechla si. Do čeho jsem se to jen dostala ?

„Předpokládám, že jste si přečetla všechny dokumenty.“ Poznamenal Sark a podíval se z okýnka jeho soukromého letadla. Seděl na červeném křesle a naproti němu Sydney v bílém křesle.

„Jak víte, klíč je malý čip, který je vooperován do levé strany jeho krku.“

Sáhl pro malou černou tašku vedle jeho křesla. Vytáhl něco, co vypadalo jako pero.

„Hádám, že to bude moje práce, že ?“ Hodila po něm naštvaný obličej.

Na chvíli oněmněl. Pak si stoupl a postavil se přímo před ní. Přitiskl jí ke stěně a zašeptal.

Pokusila se vymanit z jeho sevření, ale Sark jí přitiskl na stěnu znovu a s větší silou. Téměř mohla cítit jeho hruď. Cítila se takto velmi zranitelně a zoufale se snažila nevnímat tuhle nezvyklou blízkost.

„Věci, které jsou ukryty v temnotě. Já jsem jedna z nich. Udělal jsem věci, o kterých nemáš ani představu, Sydney. Věci tak hrozivé…“ Otřásl se a zavřel oči.

„Nejdelší cesta na světe je ta, která vede ke spáse. A přímo tam směřuju. A popravdě, .. není to snadné.“

Nemohla si pomoci, ale musela se začít smát. Mohla ho nesnášet, ale aspoň viděla, že se snaží.

„A ten slib dodržím, i kdyby mě to měl zabít.“ Uvolnil svoje sevření a pustil jí. Poté přešel ke dveřím.

Sark otevřel dveře černého jaguáru a vystoupil ven. Uvnitř se konala velká párty. Sydney vystoupila zároveň s ním. Téměř mohl cítit všechny ty pohledy, když procházeli dveřmi. Nebylo to moc překvapující. Tvořili nádherný pár. Sark oblečený v obleku od Armaniho a Sydney v nádherných saténových šatech.

„Už jsem se zmínil, že ti to dnes moc sluší ?“ Zašeptal jí do ucha. Mohl slyšet její smích, když mu odpovídala.

„Ano, řekl. Ale doporučuji, aby ses raději soustředil na práci.“ Pousmál se a podíval se do davu. Uviděl Viktora spolu s nějakými přáteli.

„Dobrý večer, já jsem Victor.“ Řekl muž s úsměvem a políbil Sydney na ruku. „A kdo je tato roztomilá osoba ?“

„To bude moje žena, Isabelle.“ Odpověděl s úsměvem a položil jí ruku kolem pasu.

„Takže co uděláme s tím klíčem? Zeptala se Sydney, sedíc v letadle. Hned po tom, co získali klíč, museli odtamtud rychle zmizet. Nyní byli v letadle do Francie.

„Otevřeme si s ním..“ Odpověděl Sark s pohledem upřeným ven z okýnka.

„Otevřeme trezor, který obsahuje dokumenty týkající se Covenantu.“ Podíval se na ní. „Dokumenty, které by je mohly zničit.“

„Pochybuju, že ti CIA poskytne ochranu.“ Odpověděla a vrátila si pero do tašky.

Vrátila se zpět k papírům, které sepisovala. Vyndala pero a vymazala jeho pomocí všechen text. Neptal se jí, co to dělá a ona mu to nemínila říct. Zbytek letu strávili v tichu.

Do Paříže přiletěli v pozdních hodinách. Na letišti na ně čekalo černé BMW, které je mělo odvést přímo k trezoru. Zaparkovali nedaleko budovy. Dovnitř se dostali bez problémů.

„Druhé patro.“ Řekl Sark potichu. Sydney ho následovala po schodech. Vešli do prvních dveří na levo. Pokoj byl rozlehlý. Obrovský masivní trezor byl v zadní části.

„Půjdu najít ty další disky.“ Řekl a rozhlížel se kolem. „Zvládneš se dostat přes ten trezor ?“

„Já..“ Zastavil se a podíval se na ní. Sydney mu pohled opětovala. Přitáhl si jí k sobě. Opřel jí o dveře trezoru a pak jí políbil. Po chvíli se od ní odtáhl.

„Uvidíme se později.“ Pousmál se a zmizel ve dveřích. Sydney tam jen stála, překvapená. Uvědomovala si, že se začíná trochu usmívat. Pohodila hlavou a vrátila se zpět do práce.

Po té, co se Sydney podařilo dostat disk z trezoru, vložila si ho do kapsy. Opatrně se vypařila z pokoje. Svojí zbraň v pozoru. Už byla téměř u východu, když slyšela, že se k ní někdo blíží.

„Sarku, mám společnost.“ Zašeptala a podívala se kolem sebe. Nepřestávala jít, doufajíc, že se jí podaří vyklouznout bez povšimnutí.

„Zvládneš to? Už mám téměř všechny disky.“

“Jo, budu v pořádku. Jen jsem chtěla varovat tebe.“ Téměř mohla cítit, jak se směje, když jí odpovídal.

„Stůjte.“ Zakřičel někdo. Sydney vykoukla zpoza rohu. Jen tak tak se vyhnula kulce. Začala ustupovat dozadu.

“Je tu bomba, o které jsme neměli tušení. Jakmile systém uslyší střelbu, dojde do pěti minut k výbuchu.“

Byla už téměř na konci schodů, když jí ta kulka zasáhla. Zkřivila tvář bolestí, ale nepřestávala utíkat. Konečně vyběhla ven a čekala, až se objeví Sark.

„Už jdu!“ Jeho hlas zanikl ve výbuchu. Sydney odletěla sílou exploze o kus dál.

Polkla a znovu se podívala na svou zraněnou paži. Uvědomila si, co se právě stalo. Vzpomněla si na to, co říkal před tím.

„Dělám to, protože jsem to slíbil. A ten slib dodržím, i kdyby mě to měl zabít.“

„Včera jsem obdrželi zprávu o výbuchu v Paříži. Našlo se pět obětí, jedna z nich byl Julian Sark. Ve skutečnosti tu hledal informace, které by mohly ublížit Covenantu. Nějak se mu podařilo předat ty dokumenty svému komplici ještě před tím, než budova vybuchla. Poté byly dokumenty předány nám. Věříme, že Sark chtěl tyto informace použít k tomu, aby dostal milost od vlády. Tento muž, ať byl jakýkoliv, dokázal přivést Covenant k zániku.“

O pět měsíců později…

Slunce svítilo Julianovi přímo do tváře. V ruce držel sklenici s vínem. Byl to ročník Chateau Pertreuse 82, jeho oblíbený. Jedna z věcí, které měl společnou se Sarkem. Seděl v křesle na verandě svého domu a díval se na pláž. Ve slunečních brýlích se mu odrážela modře oceánu.

Pět měsíců po té, co zfalšoval svou smrt. Teď z něj byl svobodný muž. Sark byl mrtvý a Julian naživu. Po dvaceti letech mohl konečně žít v klidu. Žil na ostrově, v domě, který ho strašil tolik let. Ale teď v něm konečně nalezl klid.

Litoval toho, že Sydney nic neřekl. Ale věděl, že pokud to mělo vyjít, tak to nemohl vědět nikdo. Chyběl mu její úsměv, její komentáře, chyběla mu celá.

Jinak bylo vše dokonalé. Své dny trávil četbou, malováním, vařením a procházkami po ostrově. A kupodivu se i trochu spřátelil se svými sousedy a dalšími rybáři.

Stoupl si a do ruky si vzal láhev s vínem. Vešel do domu a položil láhev do dřezu. Otevřel ledničku a díval se, co by si dal k obědu. Na starém dubovém stole ležela sklenice s vodou. Sklenice, kterou tam Sark nenechal.

Potichu zavřel ledničku a namáčkl se k skříni. Vytáhl zbraň. Pomalu prošel celý dům. Všude bylo prázdno. Vešel do kuchyně. Už chtěl téměř zbra odložit, když si všiml postavy, která postávala venku.

„Vážně bys měl investovat do zámků, Sarku. Pokud nechceš, aby se ti lidé jen tak vkrádali do domu.“ Úlevou vydechl, sedl si naproti té osobě a pokýval hlavou.

„Bývá tu dobrým zvykem klepat.“ Řekl a položil zbraň na stůl.

„Víš, vlastně jsem tě mohl omylem zastřelit.“

„Rád tě vidím, Sydney. Jak jsi mě tu našla ?“

“No, nebylo to lehké.“ Odpověděla a sundala si sluneční brýle. Za pět měsíců se moc nezměnila. Měla trochu delší vlasy a byla trochu víc opálená. Měla na sobě černou volnou sukni a bílé tílko.

„Ale vzpomínám si, že jsi říkal něco o ostrově a kokosech. Tak jsem si to dala dohromady a tady mě máš.“

“Hádám, že jsem nebyl zase tak moc opatrný, jak jsem si myslel.“ Řekl a rozhlédl se kolem.

„Nikdo neví, že tu jsem.“ Mohla cítit jeho strach.

„A nikdo mne nesledoval.

„Dobrá.“ Trochu si oddechl.

„Tak, Sydney, řekni mi, proč jsi mě chtěla najít?“

„Já…“ podíval se jinam a tvářila se nejistě.

„Co tvoje rodina? Přátelé ?“

„Will je pryč. Vaughn je ženatý. Weiss se bude ženit. A můj otec je pryč, hledá mou matku.“ Povzdechla si.

„Už nepracuju pro CIA. Covenant je pryč, kompletně zničen.“

“Tak si se rozhodla mne navštívit v mém letovisku ?“ Zeptal se, ale nedíval se na ní.

„Ne,“ řekla a vstala. Sedla si přímo vedle něj.

„Přijela jsem, protože….“ odkašlala si.

„To co se stalo tu noc v Paříži, když jsi mne políbil. Možná o nic nešlo, ale možná ne.. Ale nedal jsi mi šanci na to jakkoliv reagovat. Proč jsi mi neřekl, co plánuješ ? Mohla jsem pomoci….“

“Sydney, mrzí mě, že jsem ti nic neřekl. Ale muselo to tak být. Jak jsem ti říkal, slíbil jsem to. Sark je mrtvý a já můžu konečně žít svůj život.“

„Jako Julian?“ Zeptala se jemně.

„Jako Julian.“ Zopakoval a podíval se na ní.

„A ten polibek, to bylo…“

„Co?“ podívala se mu přímo do tváře. Polkl, když si uvědomil, že její obličej je tak blízko tomu jeho.

„Bylo to..“ Nahnul se k ní a jejich ústa se spojily. Zprvu to bylo něžné a pak se jejich polibek prohloubil. Objal jí kolem pasu, Sydney mu obkroužila paže kolem krku a pomalu mu sundala sluneční býrle. Sark se pousmál.

„Mnohem lepší. Teď na tebe vidím líp.“ Znovu ho políbila.

„Před tím jsi mne neviděla?“ Zeptal se jí a políbil jí na krk.

„Ne.“ Ze široka se usmála.

„Máš ty nejvýraznější oči, jaké znám. Neměl by si je skrývat.“

„Zůstaneš tu ?“ Zeptal se a pohladil jí po tváři.

„Zůstanu. Ale až se můj otec vrátí…“

„Až se vrátí.“ Sark se trochu pousmál.

„Pozveme ho na večeři.“ Sydney se začínala smát.

„Ale teď bych byl rád, kdyby ses seznámila s někým jiným.

Zavedl jí na kopec. Na místo, kde jeho cesta ke spáse započala.

Vedle starého náhrobku byl nový, který nesl jen jeden nápis.

„Sark.“

KONEC

Dům z písku a mlhy