Dvojice - 1. kapitola




Autor: Annys


Anette s povzdechem zavřela poslední z rozsáhlých otcových spisů o životě Buffy Summersové, jejího manžela Angela a jejich dětí Angeliny, Nellie a Davida. Celý příběh ji vtáhl do děje, jakoby to snad prožívala s nimi ona a ne její otec. Její otec, Marc Nicholas, dobrý přítel rodiny, oni byli taky jeho jediná rodina tady, kromě ní. Nemohla skoro věřit, že by to mohla být pravda. Škoda, že její otec příběh nedokončil, zajímalo ji, jak asi skončil. Žili konečně Buffy a Angel ve své lásce v klidu, nebo dál museli bojovat proti zlu? Jejím největším přáním teď bylo, je poznat. Tu dvojici legend, která tolikrát zachránila svět, ale ten jim za to nikdy nebyl vděčný. Brala by to jako největší poctu a taky by mohla splnit poslední přání jejího otce, aby si mohli přečíst, co o nich napsal. Taky by chtěla pokračovat v jeho stopách a celé to dopsat, aby měly jeho spisy konečně konec. Šla po zapadlém hřbitově v Londýně. Procházela mezi starými náhrobky, o které se nikdy dlouho nestaral. V ruce nesla květinu, orchidej. Po rozsáhlém hledání a dlouhém bloudění po rozlehlém hřbitově, našla to, co hledala. Dva hroby těsně u sebe, pečlivě upravené a s láskou upravované. Tam leželi vedle sebe milenci, kteří by za sebe položili život. Nevěděla, jak zemřeli, ale jistě to bylo v boji. S úctou klekla před hroby a přejela rukou po zlatém písmu na náhrobcích.

Buffy Anne Summers & Angel, Liam Forever


Nemohla tomu skoro uvěřit. Ta nesmrtelná dvojice. Aspoň, že jsou spolu, ale stačí to? Jak mohla taková dvojice jen tak odejít? Potom si všimla mezi náhrobky předmětu, přikrytém černým hedvábným šátkem. Byla to fotka, chráněná obalem proti nepřízni počasí. Byla na ní drobná zelenooká blondýnka v objetí vysokého tmavovlasého muže. Ona k němu s obdivem, úctou a láskou vzhlížela, on jí hleděl do očí, jakoby jí tak mohl říct, jak ji miluje. Anette povzdechla, věděla, že je to fotka Buffy a Angela. Nikdy je neviděla, ale uvnitř to cítila, otočila fotografii, bylo tam něco napsaného, nemohla to přečíst, dala si to blíž k očím a postupně začala rozeznávat písmena:

Pro nás čas nic neznamená, pro nás smrt nic neznamená, my budeme žít věčně.


Teď to pochopila, oba ještě žili. Zmocnila se jí naděje, prostoupila jí celým tělem. Nechápala to, bylo jí jen jasné, že je může najít a zjistit, zda je vůbec možné, aby se jí splnilo, co si přála, když četla otcovy spisy. Stála před vilou na velké soukromé pláži. Zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků okolí. Ukolébávaly ji zvuky moře, narážení vln na útesy a pláž. Po chvíli se odhodlala, otevřela oči a pomalu šla ke dveřím. Nikde nebylo napsané jméno majitele domu, byl tam jen osamělý zvonek, stiskla ho a celým domem se rozlehl jeho zvuk. Chvíli čekala, pak jí přišla otevřít starší žena v granátově červených šatech hospodyně s bílou zástěrou.

„Přejete si?“ Zeptala se zdvořile žena a usmála se.
„Dobrý den, jsem správně v domě paní Summersové?“
„Ano, pojďte dál.“ Vybídla ji žena a Anette ji poslechla. Vešla do prostorné haly, odhalující dobrý vkus majitelky. Hospodyně ji opustila a za chvíli přišla blondýnka střední postavy s přívětivým úsměvem na tváři, kterou poznala podle fotografie.
„Dobrý den, asi mi budete muset napovědět, odkud se známe, protože si nemohu vzpomenout.“ Usmála se na ni blondýnka a Anette bylo jasné, o koho jde, zbývalo si to jen ověřit z jejích vlastních úst.
„Bohužel se neznáme paní Summersová, ale myslím, že jste znala mého otce, Marca Nicholase.“ Vysvětlila jí Anette a Bufy nedokázala skrýt překvapení. Udiveně se posadila a nabídla místo i Anette. Pak si ji pátravým pohledem změřila.
Buffy: „Nevěděla jsem, že má Markie dceru.“
Anette: „Moc se o mně nezmiňoval.“
Buffy: „Jsem moc ráda, že vás poznávám, asi jsem se nepředstavila, Buffy Summersová.“
Anette: „Já vás znám. Připadá mi, jako bych vás znala odmalička. Slyšela jsem o vás vyprávět neuvěřitelné příběhy. Četla jsem otcovy spisy o vás.“
Buffy: „Říkali jsme si, kam mohly zmizet.“
Anette: „Po otcově smrti se dostaly až ke mně.“
Buffy: „Je mi líto smrti vašeho otce, byl to výjimečný člověk.“
Anette: „To ano. Promiňte, asi jsem vám neřekla své jméno. Jmenuji se Anette Carielly.“
Buffy: „Jste z Itálie?“
Anette: „Ano, matka byla Italka, nechtěla přijmout otcovo jméno.“
Buffy: „Byl ženatý?“
Anette: „On? Nikdy nechtěla jeho jméno pro mě.“
Buffy: „Smím vám něco nabídnout? Cestujete až z Evropy?“
Anette: „Ano, hledala jsem vás v Londýně, tam jsem našla další stopu.“
Buffy: „v Londýně? Tam jsme už dlouho nebyli.“
Anette: „Já vím, od svého pohřbu.“
Buffy: „Ano, museli jsme se zbavit dotěrných nepřátel, máme teď nový život.“
Anette: „Tím chcete říct, že už nejste přemožitelkou?“
Buffy: „Ale ano, jsem. Stále bojujeme proti zlu a vedeme svoji firmu, ale tak, aby na nás nepadlo podezření, že ještě žijeme.“
Anette: „Museli jste mít vlivné nepřátele.“
Buffy: „Ty nejvlivnější. Promiňte, mohu vám nabídnout, abyste tu zůstala na delší dobu? Určitě se s vámi budou chtít setkat i další lidé, Markie byl člověk, který pro nás všechno moc znamenal.“
Anette: „Děkuji, doufala jsem, že tu budu moci s vámi chvilku být. Mám jisté znalosti, které by vám mohly pomoci.“
Buffy: „To je skvělé, tak vítejte do týmu Anette Carielly.“
Anette: „Ani se mě nezeptáte, kdo jsem, odkud jdu a jestli pro vás nejsem nebezpečná?“
Buffy: „Ne, poznám dobrého člověka, když ho vidím. Tady nezáleží na minulosti, s námi můžete začít od začátku.“
Anette: „Díky.“
Buffy se zvedla, obešla pokoj, zavolala hospodyni, něco jí řekla a pak si znovu sedla. Prohlédla si Anette, pokynula rukou a znovu se zvedla. Znovu obešla pokoj, zdála se být vyvedená z míry, pak si opět sedla a podívala se na Anette.

Buffy: „Jak jste nás našla?“
Anette: „Podle toho, co mi říkal otec, jsem věděla, kde vás hledat.“
Buffy: „Dobře, bála jsem se, že by nás mohli vypátrat.“
Anette: „Jak dlouho to je, co jste unikli? Na náhrobcích nebylo datum úmrtí.“
Buffy: „Je to víc než dvacet let.“
Anette: „A to myslíte, že vás ještě hledají?“
Buffy: „ONI, žijí mnohem déle než my.“
Jen to dořekla, vstoupila do místnosti hospodyně a nesla tác se třemi sklenicemi a třemi šálky na kávu. Za ní přišel ten vysoký muž z fotky, její manžel. Anette skoro zatrnulo, takového si ho ani nepředstavovala, když četla spisy.
„Tady jsi, čekaly jsme na tebe, Angele tohle je Anette Carielly, Marcova dcera.“ Představila ji jednoduše Buffy, Angel podal Anette zamračeně ruku a pak si sedl vedle Buffy.
Angel: „Marc se nezmiňoval, že by měl dceru.“
Anette: „Narodila jsem se, když cestoval po Evropě.“
Buffy: „To nám zatajil.“
Angel: „Nikdy nemluvil o tom, co v tu dobu dělal.“
Buffy: „Představ si, že Anette četla ty spisy, co o nás psal Marc.“
Angel: „Myslel jsem, že zmizely.“
Buffy: „Ne, dostaly se k ní.“
Angel: „Abych nezapomněl, večer se staví Michelle.“
Buffy: „To je dost.“
Anette: „Promiňte, kdo je Michelle?“
Buffy: „Vnučka.“
Anette: „Oh, moje znalosti končí chvíli po tom, co se vrátila vaše dcera z Paříže.“
Buffy: „To je let.“
Anette: „Ale stejně tam chybí část.“
Buffy: „Opravdu?“
Angel: „Je čas, miláčku.“
Buffy: „Ano, Anette, prosím omluv mě, povinnosti čekají.“
Když Buffy odběhla, naklonil se Angel k Anette.
„Vím to.“ Řekl jen a zase si sedl.
Anette: „O čem to mluvíte?“
Angel: „To není důležité, ještě kávu?“
Anette: „Ne, děkuji.“
Angel: „Tak mi povězte, co jste dělala, než jste k nám přijela.“
Anette: „Hodně jsem cestovala, studovala jsem.“
Angel: „Zajímavé, taky se zajímáte o démonologii jako váš otec?“
Anette: „Dá se to tak říct, jdu v jeho stopách.“
Angel: „To se nám budete hodit, předpokládám, že vám už Buffy nabídla, abyste s námi zůstala.“
Anette: „Ano, už se zmínila.“
Angel: „Budete bydlet v domě?“
Anette: „Ještě nevím.“
Angel: „Byli bychom rádi, kdybyste zůstala tady. Dům je pro všechny dost velký.“

Večer seděla Buffy s Angelem v obýváku a něco řešili, Anette už ubytovali v jednom pokoji a teď měli klid. Až na Spika, který seděl vedle a kecal jim do toho.
Buffy: „Kdy přijede Michelle?“
Angel: „Měla by se objevit každou chvíli.“
Buffy: „No, už aby tu byla.“
Spike: „Na stará kolena začínáš být sentimentální, přemožitelko.“
Buffy: „Spiku, tvoje kecy jsou den ode dne otravnější.“
Angel: „Asi jsme všichni v jednom baráku už moc dlouho.“
Buffy: „Ani nemysli, že by se to mělo změnit.“
Spike: „Mě to vyhovuje.“
Angel: „Ani se nedivím, když se o tebe stará jako o dítě.“
Spike: „A tobě se to nelíbí?“
Buffy: „Nehádejte se, drahouškové.“
Spike: „My se nehádáme.“
Buffy: „Nemluvím o vás.“
Spike: „Nemohli by ti duchové posílat navštívenky nebo tak nějak?“
Buffy: „Možná by stačilo, kdyby ses choval civilizovaně.“
Spike: „Bereš to moc vážně.“
Buffy: „Právě mluvím se čtveřicí nejváženějších lidí z branže, tak prosím mlč.“
Spike: „Stačilo jen hezky poprosit.“
Angel: „Kde ta Michelle může být?“
Spike: „Kdy ti volala?“
Angel: „Nevolala mi, posílala mi zprávu.“
Spike: „Kdyby se něco stalo, může se s námi spojit.“
Buffy: „Co se děje?“
Angel: „Nic drahoušku, jen to dořeš.“
Spike: „Ty funkce jí lezou na mozek.“
„Díky, že jste přišli, nashledanou. Můžete se na mě spolehnout.“ Uzavřela to s duchy Buffy a přitulila se k Angelovi. V tu chvíli k nim taky doplachtila Michelle. Byla to asi dvacetiletá dívka s polodlouhými vlasy v barvě, která mohla být něco mezi blond a zrzavou. Na tváři měla milý úsměv a v zelených očích jí bloudila veselá jiskra, jako u všech žen rodu Summersových.
Michelle: „Jsem ráda, že vás vidím.“
Buffy: „Dlouho jsi tu nebyla, bála jsem se o tebe.“
Michelle: „To přece nemusíš.“
Angel: „Už jsme si zvykli na čarodějky v rodině.“
Michelle: „V porovnání s Angie se jako čarodějka necítím, nejsem ani z části tak mocná jako ona.“
Spike: „A to tě žere.“
Buffy: „Mě žereš hlavně ty.“
Michelle: „Den ode dne jsi míň vtipný, Spiku.“
Buffy: „Jen si sedni a řekni, jak se má David a Chris.“
Michelle: „Chris má zase novou kočku a David zase někam jede.“
Angel: „To bych rád věděl, po kom ten kluk je.“
Buffy: „Po nás obou drahoušku, jen se musí najít.“
Michelle: „Jestli se ten někdy najde, vyhlásí svátek.“
Buffy: „David má jen složitější povahu.“
Michelle: „To teta Nel taky a jaká je to ženská.“
Buffy: „Mě připadá, že v naší rodině jsou všichni složití.“
Michelle: „Já Davidovi rozumím.“
Angel: „To málokdo.“
Spike: „Kromě naší Víly.“
Michelle: „Dnes je tu prázdno, kde jsou všichni?“
Buffy: „David sama víš, zase někde běhá.“
Michelle: „Abych nezapomněla, Chris zítra přijede.“
Buffy: „Chce nám ukázat tu novou?“
Michelle: „Prý se mu po vás stýská.“
Spike: „Spíš po vašich penězích.“
Buffy: „Rádi ho uvidíme.“
Michelle: „Dám si věci do pokoje a ještě přijdu.“
Jen Michelle odešla, přišla Anette a těžkopádně se posadila do křesla.
Spike: „Dobrý den, my se ještě neznáme.“
Anette: „Předpokládám, že jste William.“
Spike: „Spikovi dávám přednost.“
Anette: „Jsem Anette Carielly.“
Spike: „Odněkud se známe?“
Anette: „Jsem Marcova dcera.“
Spike. „opravdu?“
Angel: „Spiku, dej si pohov.“
Spike: „Ok šéfe.“
Buffy: „Zrovna jste se minula s Michelle.“
Anette: „Už přijela?“
Angel: „Tak se to říct nedá, ale právě dorazila.“
„Michelle!“ Zavolala zvýšeným hlasem Buffy a upoutala tak pozornost nejen všech přítomných. Mohli se o tom brzy přesvědčit, protože ve chvilce dorazila Michelle. Přenesla se k nim a ukázala jim tak jasné, modré světlo.
„Buffy, říkala jsem, že se ještě vrátím.“ Zanadávala, hned jak se vzpamatovala.
Buffy: „Chtěli jsme ti představit Anette.“
Michelle: „Hm, někoho mi připomíná. Ale ona…“
Angel: „Anette je Marcova dcera, ale toho znát nemůžeš.“
Anette: „To je Buffyin přítel.“
Buffy: „Byl, umřel už hodně dávno.“
Anette: „No, skoro zapomínám, že jsi moje babička.“
Buffy: „Jak hrozné, hned se cítím na osmdesát.“
Michelle: „Promiňte, jsem nevychovaná, Michelle Osbourne.“
Anette: „Proč se mi snažíte číst myšlenky?“
Michelle: „A proč se je přede mnou snažíte utajit?“
Anette: „Mám k tomu své důvody.“
Michelle: „Tajíte něco?“
Buffy: „Michelle, Anette je náš host.“
Anette: „Omlouvám se, už dávno jsem se naučila chránit proti čtení myšlenek.“
Michelle: „Dělám to jen občas, ale vy nám neříkáte všechno.“
Anette: „Málokomu se podaří tu bariéru překonat.“
„Dokážu ještě mnohem víc.“ Na důkaz toho, pomalu přiblížila ruce k sobě, otočila dlaně nahoru a pak je prudce otočila k zemi. Z rukou jí vyšel výboj modré energie a omotal se kolem Anette. Ovíjel ji jako klec a bránil jí v pohybu.
Buffy: „Co to děláš?“
Michelle: „Není ten, za koho se vydává.“
Buffy: „O čem to mluvíš, pusť ji.“
Michelle: „Je mi líto, ale nemůžu. Může být nebezpečná. Kdo jsi?“
Angel: „Michelle, můžeš Anette pustit, nelhala nám, jen zatajila pravdu.“
Michelle: „To je to stejné.“
Angel: „Michelle, znovu opakuji, abys ji pustila.“
Michelle na něj sice hodila vražedný pohled, ale mávla rukou a tím přivolala energii k sobě.
Buffy: „O co tu jde?“
Angel: „Opravdu, divím se, že jsi za ta léta nepoznala démonku.“
Michelle: „Tys to věděl?“
Angel: „Jistě, poznám démona podle pachu a tlukotu srdce.“
Buffy: „Já to nechápu.“
Angel: „Ale klid, drahoušku, Anette to jistě brzy vysvětlí.“
Anette: „Nejsem člověk, matka byla démonka, ale otec člověk, jsem z poloviny člověk.“
Buffy: „To všechno vysvětluje.“
Michelle, která si doteď hrála s koulí modré energie, kterou předtím poslala proti Anette, si teď povzdechla, vstala a kouli hodila proti zdi.
Angel: „Michelle, odhazuj si energii jinde.“
Michelle: „Promiň, hned se vrátím.“
Anette: „Omlouvám se, že jsem to zatajila.“
Buffy: „Ale to je v pořádku, nic se nestalo. Michelle má jen trochu prudší reakce.“
Spike: „A to jí několikrát zachránilo život. To je těmi vlkodlačími reflexy.“
Anette: „Ale má velmi zvláštní schopnosti, s něčím podobným jsem se ještě nesetkala.“
Buffy: „Ovládá energii, není klasická čarodějka. Kouzla a formule ji moc neberou.“
Anette: „Velmi vzácná schopnost.“
Buffy: „Nevěřila bys, jak je to užitečné.“
Anette: „Ale ano, viděla jsem spousty různých schopností, ale tohle je opravdu zvláštní kombinace.“
Buffy: „To je kvůli dědičnosti, od každého má trochu.“

Druhý den večer už bylo v obýváku lidí víc, přibili David a Christopher. Hned se taky seznámili s Anette, bohužel David byl jediný, kdo ještě znal Marca.
„Davie, přečti jí emoce.“ Slyšel David v hlavě hlas Michelle. Hned její příkaz poslechl, věděl moc dobře, o koho jde. Taky se hned snažil informaci předat. V telepatii už nebyla zběhlá jen Michelle a Angie, taky Oz, David, Buffy a Angel. Buffy s Angelem se po chvíli zvedli a šli něco řešit jinam, osaměli jen Michelle, David, Chris, Anette a Spike. Michelle si mávnutím ruky znovu vytvořila kouli energie v modré barvě a hrála si s ní.
David: „Michelle, jak se má sestřička?“
Michelle: „Angie se má skvěle, už zase dostala nabídky z Rady.“
David: „Opravdu? Co jí nabídli tentokrát.“
Michelle: „Když se stane znovu kněžkou, splní jí cokoliv.“
David: „Co kdyby naše rodina zbohatla.“
Michelle: „Nestačí ti, co máme?“
David: „Bohatě, ale nevím, co by nám mohlo chybět.“
Chris: „Tobě možná nic, brácho.“
Spike: „Já mám hlad.“
David: „Spiku, mohl bys…“
„Jistě, bez problému.“ Zahalekal za sebou ještě Spike, když odcházel.
Michelle: „Lidi, poslední dobou je tu nuda.“
Chris: „Spike je nějakej divnej.“
David: „Michelle, co se to tu děje?“
Michelle: „Nemám tušení. Ale je tu oslabení.“
David: „Jak velké?“
Michelle: „Pamatuješ si, jak máma zabila Briana?“
David: „Jistě.“
Michelle: „Tak to proti tomuhle nebylo nic.“
David: „Broučku řekni, co se tu děje?“
Michelle: „Nejsem čarodějka, je mi líto.“
Chris: „To ty dokážeš vidět budoucnost.“
David: „To ano, ale ne na povel.“
Michelle po něm hodila kouli a ta kolem Davida začala kroužit. Pak se změnila v zelenou a prošla celým jeho tělem, až zanikla.
David: „Tohle mi příště nedělej.“
Michelle: „Už sis mohl zvyknout.“
David: „Na tohle si nikdy nezvykneš.“
Chris: „Tak co?“
Michelle: „Nic.“
David: „V tomhle vám já nepomůžu.“
Chris: „A já jsem jen člověk.“
Michelle: „Zkusím se zeptat Angie.“
David: „Já mámy, zdála se mi rozrušená.“
Chris: „Já jdu spát.“
Michelle: „Já taky.“

Pak se David probudil, otřepal se a hned vstal. Běžel do ložnice k rodičům. Ti ještě leželi v posteli, oba spali, když vešel, ale brzy se probudili.
„Co se ti stalo, Davie, jsi celý vystrašený.“ Ptala se ho starostlivě Buffy a hned ho brala do náruče.
Davie: „Zase jsem viděl budoucnost.“
Angel: „Jak daleko.“
David: „Bylo mi tak pětadvacet.“
Buffy: „To je už dost.“
David: „Já měl neteř.“
Buffy: „Byla jsem babička? Jak hrozné, hned se cítím na osmdesát.“
David: „To jsi řekla!“
Buffy: „Vážně?“
David: „Začalo to, když nějaká žena četla ten spis, co píše Marc. A skončilo, když jsem šel spát.“
Buffy: „Zvláštní, asi nová schopnost.“
Angel: „To jistě, ale ve snech?“
David: „Vždycky jsem měl takovou intuici.“
Angel: „Možná je to jen rozšíření tvých schopností.“
Buffy: „Broučku, ty se celý třepeš, pojď do postele.“
Byla to výzva a skoro příkaz, uložila ho do postele, která teď už byla prázdná a i s Angelem odešla do obýváku.

Oba si sedli vedle sebe na pohovku, Buffy se schoulila Angelovi v náručí, protože jí byla zima, měla na sobě jen tenkou košilku, ve které v noci spala.
Buffy: „Není to špatné, co se děje Daviemu?“
Angel: „Myslím si že ne, prostě se jen rozšiřují jeho schopnosti.“
Buffy: „Mám strach.“
Angel: „Nemusíš mít, miluji tě.“
Buffy: „Já vím, já tebe taky.“
Angel: „Tak si nedělej starosti.“
Buffy: „Teď bude chvíli klid.“
Angel: „Snad.“
Nellie ležela vedle Nicholase, ještě spal. Už to bylo několik měsíců, co se dali dohromady, co se odvážili dát najevo svoje city. Teď se považovali za nejšťastnější pár na zemi a taky to dávali všem najevo. S novou dvojicí se všichni už smířili. Angel jim dal svoje požehnání, stejně jako Buffy. Nellie i Nicholas jim dávali bohatě najevo, že jsou pro sebe jako stvoření.

Večer se jako obvykle sešli v SSku, kromě Marca, který rozjímal ve svém bytě a Oze, který pracoval v laboratoři.
Buffy: „Mohli bychom zavést něco jako, moje dnešní plus a mínus.“
Stan: „Na to ti kašlu, celý můj život je mínus.“
Nicholas: „A co víla, ta nebyla plus?“
Stan: „Zázraky se nepočítají, ty jsou mimo všechny roviny.“
Angel: „Pozor, Stane, začínáš filosofovat.“
Stan: „Sakra.“
Giles: „Nemůžeš to takhle brát, protože i život je zázrak.“
Stan: „Jo? A to řekl kdo? Einstein, nebo Shakespeare?“
Giles: „To bohužel nevím.“
Nellie: „Nemůžeš říct, jestli je život zázrak, protože nemáš děti.“
Stan: „A ty snad ano?“
Nellie: „Ne, já jsem ještě duší dítě.“
Buffy: „Já děti mám a myslím si, že je to špatné, do takového světa, jen se podívej, co z nich vyrostlo. Čarodějka, přemožitelka a čert.“
Angie: „Tak si to tak neber, mami.“
Buffy: „Já si to tak neberu. Nedokážu si bez dětí představit svůj život. Všichni tady jste vlastně moje děti. Kromě výjimek, jako je třeba Giles.“
Giles: „A Angel?“
Buffy: „To je přímo batole.“
Giles: „Proč já mezi ně nepatřím?“
Buffy: „Nemůžete být zároveň můj otec i syn.“
Angel: „A já můžu být syn i manžel?“
Buffy: „Ty jsi výjimka, miláčku.“
Spike: „Jsem starší než ty.“
Buffy: „Dobrý pokus Spiku, to je to víc lidí.“
Nicholas: „Podle toho, kolik ti je.“
Buffy: „To byl taky dobrý pokus, ale stejně to neřeknu.“
Angie: „No, máma je stejně stará jako Oz.“
Buffy: „Oz, je myslím o něco starší.“
Spike: „Tak to je gól, dcera si bere chlapa, který je starší než její matka.“
Buffy: „Mezi mnou a Angelem byl rozdíl víc než dvě stě let a ničemu to nevadí.“
Giles: „Možná je to lepší.“
Spike: „Třeba bude David chodit s démonkou o dvě stě let starší, než je on.“
Buffy: „Tak to ať mi nechodí na oči, jakoby nestačil vlkodlak, upír a démon měnící podoby.“
David: „Já ji viděl.“
Stan: „Koho?“
David: „Tu démonku.“
Nicholas: „No to je hustý.“
David: „Dlouho ti do smíchu nebude.“
Buffy: „Davie, prosím, přestaň.“
David: „Já za to nemůžu, mami, já to nechci vědět.“
David začínal mít na krajíčku, Buffy rychle vstala a synka vzala do náruče.
„Dokud tu budu já, nic se nestane.“ Slibovala mu, ale nadarmo, protože on věděl svoje.
David: „Ale stane, mami, viděl jsem ty hroby. Dva hroby vedle sebe, bez data, jenom jména. Buffy Anne Summersová a Angel.“
Tím nálada v místnosti klesla na bod mrazu. Buffy, která ještě objímala syna, se taky zaleskly slzy v očích.
Angie: „Tak dost! Všichni jednou umřeme.“
David: „Ale někdo dřív než ostatní.“
Angel: „Jako bych to někdy slyšel. Věštci mi řekli, že každý jednou umře, akorát někdo dříve a věštci vědí všechno.“
David: „Nevědí, věštci jsou mrtví.“
Buffy, která doposud Davida křečovitě svírala, ho pustila a vyběhla z místnosti. Angel šel hned za ní.
David: „To jsem nechtěl.“
Angie: „My víme, bráško. Nic si z toho nedělej.“
Dawn: „Myslím, že pro dnešek zábava skončila. Já půjdu, zítra brzy vstávám. Mám úkol.“
Spike: „Tentokrát odjíždím i já.“
Angie: „Tak na sebe dávejte pozor.“
Dawn: „Spolehni se. Ty mi dávej pozor na sestřičku.“

Dohonil ji na konci chodby, pomalu se k němu otočila, objala ho rukama kolem krku a upřela k němu uslzené oči. On ji pevně sevřel ruky kolem boků a snažil se na ni přenést svoji vnitřní rovnováhu.
Buffy: „Já… nevím, proč jsem utekla.“
Angel: „Nikdo ti to nevyčítá.“
Buffy: „Je mi tak líto Davida, ví všechno, co ho čeká v budoucnosti. Ví, kdy umře, kdy umřeme my. Ví, co bude dělat za dvacet let…“
Angel: „Shh, on je na to připravený, ví.“
Buffy: „To je nejhorší, vědět.“
Angel: „Nechceš si jít lehnout?“
Buffy: „Asi toho dneska bylo moc.“
Angel: „Tak pojď.“
Chytil jí nohy, vzal ji do náruče a odnesl do ložnice, kde ji uložil do postele. Hned usnula, neklidným spánkem. Seděl vedle ní a střežil její spánek.

V SSku zatím přítomní, už bez Dawn a Spika řešili, co udělají.
Nicholas: „My půjdeme, slíbil jsem Nellie, že ještě před svítáním půjdeme na hlídku.“
Angie: „Dobře, uvidíme se zítra, dobrou noc a hodně štěstí.“
Tak odešli i Nellie a Nicholas, SSko se pomalu začalo vyprazdňovat, tak mohla Angie udělat, co měla delší dobu v úmyslu. Angie: „Davide, kdy ti začalo s tou budoucností?“
David: „No, před Drákulou, chvíli po tom, co se máma vrátila.“
Angie: „A potom ti začaly i schopnosti.“
David: „Pokud myslíš to vybuchování lampy…“
Angie: „Můžu provést kouzlo, díky němuž zjistím, jaké máš schopnosti.“
David: „Počkej, existují čarodějky, které dokáží ovládat energii?“
Angie: „No, ano. Jsou to ale výjimečně mocné čarodějky, jejichž moc se dědí. Ta moc má opravdu silné kořeny sahající až k počátkům síly samotné. Dokáží k sobě přivolat energii a jakkoli ji ovládat.“
David: „Ty to dokážeš?“
Angie: „No, ale jen v mezích, ta schopnost u mě vyplívá ze samotných schopností čarodějky, ale většinou se s tím čarodějky už rodí. Jde pak o velmi výjimečné a silné osobnosti.“
David: „Jen čarodějky?“
Angie: „Ano, čarodějové ne. Proč se ptáš? Někoho s tou schopností znáš?“
David: „Asi.“
Angie: „To pochybuji, těch, kteří se s takovou schopností narodili, je už velmi málo, pokud ještě někdo takový žije.“
David: „A je možné, že je ta schopnost skombinovaná ještě se schopností jinou?“
Angie: „Ano, ale je to dost nepravděpodobné. I ta schopnost samotná je dost…“
David: „Nepravděpodobná?“
Angie: „Už to vymizelo, teď už to dokáží jen čarodějky uměle, s pomocí svých schopností a to ne každá.“
David: „Tak jo, jdeme na to.“
Angie: „Snaž se v tu chvíli na nic nemyslet, snaž se mít čistou hlavu. Snaž se být uvolněný. Možná to bude nepříjemné.“
Stan: „Nevím, jestli by s tím Buffy a Angel souhlasili.“
Angie: „Souhlasili, ptala jsem se mámy.“
Giles: „Angie, tohle je nebezpečné.“
Angie: „Já vím.“
Giles: „Ne pro Davida, pro tebe.“
Stan: „Jak?“
Giles: „Při tomhle kouzlu Davidovi vstoupí do podvědomí.“
Angie: „Už jsem to několikrát dělala a vstoupit do podvědomí upírovi je těžší a vyššímu zvlášť, zvládnu to. Už jsem něco podobného dělala dřív.“
Giles: „Dobře, ale ať pak chlupáč, vlastně Oz nezabíjí mě.“
Angie: „Domluveno, drahý Gilesi.“
Angie pomocí telekineze odsunula stůl a David si sedl na bobek doprostřed místnosti. Angie si sedla proti němu, chytla se ho za ruce, oba zavřeli oči. Pak začala tiše něco odříkávat a nakonec kolem ní kroužilo červenožluté světlo. Během několika vteřin se celá zpotila a musela se Davida pustit, ten se na ni vystrašeně díval.
Angie: „To není možné.“
David: „Promiň.“
Angie: „Ne, to je v pořádku, mě budoucnost neublíží.“
Stan: „Tak co?“
Angie: „Myslela jsem, že je Nellie miláček sil, že je neobyčejně nadaná, ale v poměru s Daviem… Pokud budou mít naši další dítě, bude to nejmíň Herkules a Aristoteles v jednom.“
„Co to znamená?“ Řekl si v duchu a Angie mu hned odpověděla.
Angie: „To, že vidíš budoucnost, je v pořádku, tvoje schopnosti vnímání emocí se ještě rozšíří a měla by se k tomu přidat další schopnost.“
David: „A co ta lampa?“
Angie: „Myslím, že budeš ovládat telepatii, stejně jako Nellie. Jinak by to mělo zůstat na nižší úrovni jako u Nellie. Ta energie, Davie, jaké to bylo, když tebou prošla ta energie?“
David: „Takový rozjasňující pocit.“
Angie: „Nic z toho už nesmíš nikomu říct, kromě Buffy a Angela už nesmíš nikomu nic říct, ještě Nellie a mě to můžeš říct. Chápeš?“
„Ano.“ Řekl nahlas a všichni se na něj překvapeně podívali.
Giles: „Co ano?“
Angie: „Všechno co jsi říkal, byla telepatie.“
David: „To si děláš legraci?“
Angie: „Ne.“
Stan: „Tak tohle je mimo.“
Giles: „Schopnosti této rodiny mě nepřestanou překvapovat.“
„Davie, dej si pozor, pamatuj jen já, máma s tátou a Nellie, nikdo další.“ Vysílala dál svoje myšlenky k Daviemu.
Davie: „Dobře, tak já se jdu podívat za mámou, jestli je v pořádku.“
Stan: „To bych nedělal, raději ráno. Už asi spí.“
David: „To bych rád věděl, proč ji táta stále nutí spát.“
Angie: „Protože ji to kdysi zabilo. Nikdo kromě ní, Angela a Spika neví, co to bylo. Jisté je, že to na ni útočí, když je vyčerpaná ve snech a tam ji to zabíjí. Viděla jsem to. Rozdrtilo jí to nohu a polámalo většinu žeber, málem ji to už několikrát zabilo. Stát se to znovu, nemuselo by se povést ji probudit.“
„Já přece vím, co to je,“ říkal si v duchu a Angie mu hned pověděla, že to taky z jejích vzpomínek ví, ale ať to nikomu neříká.

Seděl u ní, když spala a pozoroval ji, připomnělo mu to den, kdy u ní seděl, když umírala, kvůli svému rysu démona, čtení myšlenek. Tenkrát si připadal ta bezmocný, skoro jako teď. Angel pozoroval svoji Buffy a toužil vědět, jak jí pomoci. Zase jakoby ji viděl mezi těmi hasičskými vozy s maturitním vysvědčením v ruce a se slzami v očích, když se loučili, když utekl do L.A., přebíhaly mu rychle vzpomínky, skoro je nedokázal zadržet a popřemýšlet o nich, protože se na světlo drala už další, ještě bolestivější. Jak ji viděl, než přemohla prvního a všude z ní cítil Spika. Ale byla tam naděje, řekla mu, že jednou budou spolu, jakoby to tenkrát věděla. Teď to taky jistě ví, co se děje teď s Davidem. Vždycky věděla víc, než mu říkala. Když byl v L.A. zvykla si na samotu, zvykla si uzavírat se do sebe, všechno si řešit uvnitř sebe. Bát se sama. Teď když byl s ní, ani za ty dlouhé roky ji toho nedokázal zbavit. Ještě teď, když ji něco trápí, zaleze si do koutka, kde si líže rány. Jemně teď pootočila hlavou a zašeptala jako jméno. Řekl jí, že je tady s ní, ze spánku se usmála a dál klidně spala.

Ráno k nim do pokoje přišla nečekaná návštěva, byla to Angie. Ještě celí rozespalí na ni koukali jako na zjevení.
Buffy: „Je nějaký hodně závažný důvod, proč jsi tu tak brzy?“
Angie: „No, víme co je s Davidem….“
Tak jim podrobně řekla všechno, co se dozvěděla o Davidových schopnostech, i to, co zatajila Daviemu, protože je příliš mladý.
Buffy: „Dobře jsi udělala.“
Angie: „Tak to vypadá, že bude s bráškou nejsnadnější výchova.“
Buffy: „Počkej, kvůli tomu jsi nepřišla.“
Angie: „No, chtěli bychom s Ozem vědět, jak dlouho ještě bude trvat smutek, protože bychom se chtěli už vzít.“
Angel: „Proč tak spěcháte?“
Buffy: „Ne? No….“
Angie: „Už to tak vypadá, mami.“
Buffy: „Angele, víš, co to znamená?“
Angel: „Ne.“
Buffy: „Že budeš dědeček.“
Angel: „To snad ne, já ho zabiju.“
Buffy: „Shh, klid. Co jsi čekal?“
Angel: „Musíte se okamžitě vzít, než to půjde vidět.“
Buffy: „Klid Angele, ať nedostaneš infarkt.“
Angel: „Jsi tak mladá, není to moc brzy?“
Buffy ho přitom řádně praštila do břicha.
Buffy: „Jsme šťastní, moc ti to přejeme, holčičko.“
Angie: „Jsem tak šťastná, mami.“
Buffy: „Já vím, holčičko, aspoň to víš. Když jsem čekala tebe, myslela jsem, že mám chřipku a Willow na mě zkoušela, jestli za to nemůžou démoni.“
Angie: „Potěší, co to na mě chudáčkovi zkoušeli?“
Buffy: „Vyšla jsi z toho dobře.“
Angel: „Ručičky a nožičky máš.“
Buffy: „Ví to už Oz?“
Angie: „Ne.“
Buffy: „To je moudré, neříkej mu to, já to Angelovi s Davidem tajila skoro do porodu.“
Angie: „Já se to dozvěděla před chvílí.“
Angel: „jestli to bude kluk, půjdeme se s Ozem opít.“
Buffy: „A já s Angie půjdeme na dámskou jízdu.“
Angie: „Platí. Já mu to jdu říct.“

Když asi za hodinu Buffy pracovala v kanceláři, přiřítil se tam Oz, vytáhnul ji z křesla a zobjímal ji.
Buffy: „Co se děje? Přidala jsem ti?“
Oz: „Já budu táta.“
Buffy: „A já jsem máma.“
Oz: „Nedělej si z toho legraci.“
Buffy: „Samozřejmě jsem šťastná za vás, vy mladí rodičové.“
Oz: „Jsem starší než ty.“
Buffy: „Bylo myšleno obrazně.“
Oz: „Jestli to bude kluk…“
Buffy: „Angel slíbil, že se s tebou půjde opít.“
Oz: „Čím dál tím lépe.“
Eve: „Paní Summersová, čeká na vás manžel.“
Buffy: „Kde?“
Eve: „Venku.“
Buffy: „Eve, ty mě chceš rozbít manželství.“
Eve: „Omlouvám se.“
Buffy: „Pozvěte ho dál a ať nás nikdo neruší.“
Oz: „Tak já půjdu.“
Buffy: „Pozdravuj Angelinu, a že jí přeji hodně štěstí.“
Oz se vytratil a nahradil ho Angel. Ten jen vešel, objal Buffy kolem pasu a políbil ji. Žádostivě mu to vrátila. Vášnivě se líbali, až skončili na sedačce. Když měl Angel sundanou košili a Buffy ji měla zpola rozepnutou, vešel do kanceláře Rony.
Rony: „Promiňte, myslel jsem, že…“
„Nikdo nás neměl rušit. Kde je Eve?“ Koktala ze sebe Buffy a zapínala si košili, přičemž si vysloužila Ronyho pohled a oceňující pokývnutí hlavou.
„Ovládej se mladíku.“ Napomenul ho Angel, když si všimnul, co Rony dělá.
Rony: „Promiňte.“
Buffy: „Tak co mi neseš?“
Rony: „Přinesl jsem, co jsi chtěla.“
Buffy: „Jenže to jsem chtěla před třemi dny.“
Rony: „To bylo v pátek.“
Buffy: „Ano, jestli chceš něco dokázat, musíš pracovat i o víkendech.“
Rony: „Vážně?“
Buffy: „Ne, dělám si legraci. Ale musíš si pamatovat, že práce je důležitá, ne ale tolik, abys kvůli ní něco zanedbával.“
Rony: „Myslíš jako ty před chvílí?“
„Uf, jo.“ Odpovídala očividně v rozpacích.
Angel: „Oslavovali jsme.“
Rony: „Opravdu?“
Buffy: „Budeme mít vnuka, nebo spíš vnučku.“
Angel: „Ne, bude to kluk.“
Buffy: „Vsadím se, o co chceš, že to bude holka.“
Angel: „Dobře, přijímám, bude to kluk.“
Rony: „Já osobně si myslím, že to bude holka.“
Angel: „Vlezdoprdelka.“
Rony: „Vzhledem k tomu, že vy máte dvě dcery a jednoho kluka.“
Buffy: „Já myslela, že máme dvě holky a dva kluky.“
Angel: „Asi zapomněl za našeho nejstaršího.“
Buffy: „Dneska končím, jdeme trénovat.“
Angel: „Teď?“
Buffy: „Jsem v nejlepším rozpoložení.“
Angel: „Na trénink? Typická přemožitelka.“
Buffy: „To bude následovat až potom.“
Angel: „Beru, jdeme.“

Anette šla proti němu, vyhnul se jí a zamířil vpravo, kde na něj čekala Michelle. Ta hned jak ho viděla, objala ho a nechtěla se ho pustit. Cítil, že ji musí chránit, byla jen o pět let mladší, ale stejně mu připadalo, jakoby byl její velký ochránce. Pak sebou trhl, vzpamatoval se, před sebou viděl sedět Buffy, Angela, Angie, i Stana, ale nikde ani stopy po Michelle. Ale teď to pochopil, má malou Michelle chránit. Podíval se na sestru, na Angie, která teď zářila jako sluníčko, i když ví. Ale stejně se tím netrápí, protože ví, že všechno nemusí být tak, jak vypadá. Matka se na něj starostlivě podívala, ta taky ví. Nikdy by nečekal, že to budou ty dvě, kdo mu nejvíc pomůže, když uvnitř cítí ten nekonečný, nikdy nekončící zmatek. Matka vstala, šla k němu a objala ho.
„Vypadáš unaveně.“ Snažil se k ní vyslat svoje myšlenky a ona k němu překvapeně vzhlédla. Potom se mírně usmála a tentokrát slyšel hlas v hlavě on.
„Tak vidím, že jsi objevil svoje schopnosti.“
„Zajímavé, lézt takhle někomu do hlavy.“ Neodpustil si David cynickou odpověď.
„Tak co kdyby sis zalezl do postele?“
„Jedině když půjdeš taky, jsi unavená.“
„Už jdu, musím se jen rozloučit.“ Přislíbila a opravdu, se všemi se rozloučila, vzala Davieho za ruku a společně odešli do bytu.

Seděl u sebe v pokoji, pak přišla Buffy, vstal od počítače a nabídl jí místo v jednom z křesel.
Buffy: „Asi jsi mě nečekal.“
David: „Myslel jsem, že jsi s Anette.“
Buffy: „To ne, přišla jsem kvůli Michelle.“
David: „Snad se jí něco nestalo?“
Buffy: „Ne, nemusíš mít strach. Vydala se na válečnou stesku, dej na ni pozor.“
David: „Jako vždycky, mami.“
Buffy: „Proto jsem přišla za tebou.“
Pak se znovu probudil.
„Tyhle pohledy do budoucnosti bývají stále častější.“ Pomyslel si znepokojeně.

Když přišel do ložnice, už dávno spala, šel tiše, aby ji nevzbudil. Moc to nepomohlo, probudila se hned, jak vešel.
Angel: „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“
Buffy: „Nevadí, čekala jsem na tebe.“
Angel: „To jsi nemusela.“
Buffy: „Musela, nejsem klidná, když tu nejsi.“
Angel: „Zdržel jsem se.“
Buffy: „Nevadí, pojď si lehnout.“
Hned ji poslechl a odešel do koupelny. Když se vrátil, už zase spala. Lehl si vedle ní a objal ji, pevně ji k sobě přitiskl a vdechoval její vůni.

Willow a Alex byli ve svém bytě v Budapešti. Willow si zrovna připravovala další kouzlo, už jí to začínalo připadat, jakoby tu jen napravovala něčí chyby. Nemohla mít ani tušení, jak blízko je pravdy. Potom papír zvedla do úrovně očí a přečetla, co napsala.
Alex: „Co to je?“
Willow: „Mělo by to napravit to v muzeu.“
Alex: „Aha, tak to jo.“
Willow: „Nudíš se, viď?“
Alex: „Ne, drahoušku.“
Za několik dní Buffy seděla v kanceláři a povídala si jako každý den s Wesleym, když do místnosti vběhl Rony.
Buffy: „Co je?“
Rony: „Přinesl jsem ti informace k tomu novému případu.“
Buffy: „Děkuji, hned se na to podívám.“
Rony: „Nezapomněla jsi stanovit dobu porady?“
Buffy: „Vlastně ano, zítra v osm.“
Rony: „Tak brzy?“
Buffy: „Tak pozdě.“
Wesley: „Trochu drzý na podřízeného.“
Buffy: „Hm, dostal důvěru a zneužívá toho.“
Wesley: „Měla bys mu přistřihnout křidélka.“
Buffy: „Zatím není důvod, ale brzy nejspíš bude.“
Wesley: „Proč tu ještě je?“
Buffy: „Rony, potřebuješ ještě něco?“
Rony: „Ne, promiň.“
Wesley: „Je tu něco divného, Buffy.“
Buffy: „Co myslíš?“
Wesley: „No, je to nějaké divné.“
Buffy: „Myslíš, že se zase něco děje?“
Wesley: „Zkus se zeptat těch informátorů.“
Buffy: „Dobře, pak dám vědět.“
Wesley zmizel a Buffy se pustila zpět do práce, dokud ji znovu nevyrušili. Tentokrát to byla Angie a Oz.
Buffy: „Nemohli bychom si promluvit večer? Mám hodně práce.“
Angie: „Odcházíme.“
Buffy: „Proboha, kam?“
Angie: „Domů.“
Buffy: „Tady jsi přece doma.“
Angie: „Mami, věděla jsi, že tu nezůstanu napořád.“
Buffy: „Ale teď…. Bylo by to bezpečnější.“
Angie: „Ne, v bezpečí budu pod ochranou Bohyně.“
Buffy: „Jsi si jistá tím, co chceš udělat?“
Angie: „Víc než to mami, je tu už moc lidí, už nemůžu, unavuje mě to a já potřebuji stále čerpat nové síly.“
Buffy: „Dobře, řekla jsi to Angelovi?“
Angie: „S tátou jsem ještě nemluvila.“
Buffy: „Tak mu to řekni, než odejdeš. Hodně štěstí.“
Angie ji překvapeně pozorovala, ale Buffy už se znovu sklonila k práci, tak už jí na to nemohla nic říct, raději šla.
„Chápeš to? Vůbec nám nebránila.“ Zeptala se na to Oze, hned jak vyšli z kanceláře.
Oz: „Ví, že je to pro tvé dobro.“
Angie: „Danieli, to je Buffy. Ta nikdy nedělá nic jen tak.“
Oz: „Moc to rozebíráš.“
Angie: „Možná, ale tohle přece není normální.“
Oz: „Co? Že jsi jí řekla, že odcházíš a ona ti popřála hodně štěstí?“
Angie: „Ano…“
Oz: „Raději to jdeme říct Angelovi.“
Angie: „Jistě, táta.“

Angel byl ve své kanceláři, stejně jako Buffy. Na rozdíl od ní, hned jak vešli, zamračil se na ně a očekával, co mu přišli sdělit. Jakoby to předvídal.
Angel: „Proč jste přišli?“
Angie: „Copak ty nás rád nevidíš?“
Angel: „Nejsem blbej, Angelino, co potřebuješ?“
Angie: „Chceme s Ozem odejít, budeme teď bydlet v dimenzi čarodějů.“
Angel: „Hm, dobře, řekla jsi to už matce?“
Angie: „Ano, nic na to neříkala.“
Angel znovu vzhlédl a podíval se na ni.
„Ono taky není co… Hodně štěstí“ Odvětil a mávnul rukou. Angie to sice udivilo, ale nedala nic znát a spolu s Ozem odešla. Chvíli po tom k němu přišla Buffy.
Angel: „Dobrý den, miláčku, vypadáš dnes obzvláště krásně.“
Buffy: „Už tu byla?“
Angel: „Ano, co na to říkáš?“
Buffy: „Dalo se to čekat.“
Angel: „To ano, stěžovala si, že jsi a to nedostatečně reagovala.“
Buffy: „Opravdu? Co jsem měla dělat? Skákat jí kolem krku, prosit na kolenou…“
Angel: „Já vím drahoušku, možná si myslí, že jsi ji pustila příliš snadno.“
Buffy: „Bude to tak lepší.“
Angel: „Ty jsi vážně, zlatíčko.“
Buffy: „Máš toho dnes hodně?“
Angel: „Moc ne, měl bych být tak za dvě hodiny hotový.“
Buffy: „Musíme navštívit svoje přátele v baru. Arneho a Mika.“
Angel: „Nemůžu se jich dočkat.“
Buffy: „Potřebuji zjistit pár informací.“
Angel: „Myslí si, že jsi démonka?“
Buffy: „Ano, neměl by v tom být problém.“
Angel: „Vezmi si šátek, nebo něco kolem krku.“
Buffy: „Samozřejmě, ještě se uvidíme.“
Jemně ho políbila a odešla, ještě chvíli se za ní díval, když odešla těmi lehkými krůčky víly.

Do kanceláře za ní pak ještě vběhl Stan.

Buffy: „Dneska je to tu jako na nádraží.“
Stan: „Promiň Buffy, že tě obtěžuju.“
Buffy: „V pořádku, proč jsi přišel?“
Stan: „Chtěl bych odjet.“
Buffy: „Taky?“
Stan: „Jen na chvíli.“
Buffy: „Kam?“
Stan: „Někam do Evropy, dám ti na sebe číslo.“
Buffy: „Sám?“
Stan: „Ne, s tvojí barmankou.“
Buffy: „Sakra Stane, to nemůžeš chodit s Nikolou? Dobrá recepční se shání lépe, než barmanka.“
Stan: „Nikola? Proti Ginny ušmudlaná popelka.“
Buffy: „A jak je slavná.“
Stan: „Odjedeme po setmění.“
Buffy: „Dobře, až budeš na místě, zavolej.“
Stan: „Slibuji.“

Když odešel i Stan, Buffy osaměla, když práci dodělala, šla do ložnice, aby se připravila, nezbývalo jí moc času. Po chvíli přišel i Angel. Hned jak ji viděl, přiblížil se k ní a objal ji zezadu a ruce jí položil na bříško.
Buffy: „Dnes jsi pracoval dlouho, nový případ?“
Angel: „Ne, dodělával jsem věci, které jsem doteď zanedbával.“
Buffy: „Ty zlobivý chlapče.“
Angel: „Jsi připravená?“
Buffy: „Ano, kromě vlasů.“
Angel: „Zapletu ti je.“
Buffy: „Díky…“
Vzal vlasy do rukou a promnul je mezi prsty, hedvábně jemné prameny se v jeho rukou smýkaly, jako zlatí úhoři. Pak je párkrát mírně otočil a přehodil, až v několika vteřinách z neposedných vlasů vytvořil úhledné copy. Během několika minut už byli hotoví, stáli v objetí u okna, když zapadalo slunce. Stáli tak víc než dvě hodiny a nevnímali okolí. Když se vzpamatovali, byla už venku úplná tma, mohli se vydat na cestu.

Sedli si do rohu místnosti jako obvykle, hned jak je viděli Arne a Mike, hned k nim šli. Buffy potom vstala, že si půjde zakouřit, Mike odešel s ní a jako obvykle zůstali sami Arne a Angel. Buffy se jako obvykle opřela o stěnu chodby a zapálila si cigaretu. Mike ji chvíli pozoroval a pak si taky zapálil.
Mike: „Nikdy mě nepřestaneš udivovat.“
Buffy: „Já čím?“
Mike: „Proč je tvojí patronkou Victorie?“
Buffy: „Je patronkou žen jdoucích za svým cílem.“
Mike: „Stejně jsi zvláštní, Victorie.“
Buffy: „Nejsem, jsem úplně obyčejná.“
Mike: „Zase dnes někoho hledáš?“
Buffy: „Nejsem chlap, co hledá ženskou na noc.“
Mike: „Tak jsem to nemyslel.“
Buffy: „Já vím. Dokouřila jsem, vracím se.“
Beze slova típla cigaretu, hodila ji na zem a vyšla z chodby zpátky do hlavní místnosti. Mike se za ní s úsměvem díval, pak taky típl svoji cigaretu a šel za ní.

Hned jak se vrátila ke stolu, sedla si Angelovi na klín, což bylo v tomto baru naprosto běžné, a mírně se zavrtěla. Angel tiše zavrčel a zašeptal jí do ucha, že ho jednou zabije.
„Musíme to tady brzy skončit miláčku, nemůžu se dočkat.“ Odpověděla mu stejně tiše.
Arne: „Nechci rušit, ale co chcete vědět?“
Buffy: „Něco se děje, cítím nadpřirozeno.“
Arne: „O ničem nevím.“
Angel: „Chcete si snad udržet naši přízeň.“
Mike: „Samozřejmě, ale opravdu se k nám nic nedoneslo.“
Arne: „Naopak, je poslední dobou podezřelý klid.“
Buffy: „Klid před bouří.“
Angel: „Co to může být, drahoušku?“
Buffy: „Nemám tušení, jen zvláštní nadpřirozeno.“
Arne: „Proč to chcete vědět?“
Angel: „Nikdo by se neměl o nic velkého pokoušet, pokud k tomu nemá náš souhlas a podporu.“
Mike: „Aspoň víme, kam se příště obrátit.“
Buffy: „Až budete něco vědět, ozvěte se.“
Angel: „To už jdeme?“
Buffy: „Ne, máš hlad? Ještě si zařídím pár věcí.“
Angel: „Kolik máme času?“
Buffy: „Dost miláčku, nemusíš mít strach, dnešní noc je jenom naše.“
Angel: „To bych s tebou byl raději sám.“
Buffy: „Co ti brání?“
Angel: „Mám hlad.“
Znovu se na něm zavrtěla a pohladila ho po tváři, vášnivě ji políbil a tím jí dal více než najevo svůj zájem.
Angel: „Sakra, proč ti nikdy nedokážu odolat?“
Buffy: „Protože k tomu není důvod.“
Angel: „Miluji tě…“
Buffy: „Neříkej to.“
Angel: „Tak moc bych chtěl.“
Buffy: „Odolat mi?“
Angel: „Mít tě.“
Buffy: „Už brzy, jen co si dáš trochu krve.“
Angel: „Jsi můj miláček.“
Buffy: „Já vím, chci patřit jenom tobě.“
Angel: „Jinak by to ani nešlo, už dávno jsi jenom moje.“
Arne: „Slyší nás?“
Mike: „Ne, myslím, že jsou teď víc než zaměstnaní.“
Arne: „Budou nám opravdu užiteční.“
Mike: „To opravdu.“
Oba upíři se na sebe usmáli a pozorovali objímající se dvojici před sebou. Kdyby jim jejich plány vyšly, mohli by se brzy stát jedněmi z nejvlivnějších "lidí" ve městě.

Když se Buffy s Angelem vrátili, Angie, Oz, Stan i Ginny už byli pryč. Stihli to opravdu rychle, asi už byli nachystaní, ještě než jim to oznámili. Stavy v bodově se tak zase rapidně zúžily. Zůstali tam jen Buffy, Angel, David, Nellie, Nicholas a Giles s Christianou. Stan s Ginny odjeli do Evropy hledat svoje štěstí, Spike s Dawn plnili nějaký úkol a Angie s Ozem odešli do dimenze Rady. Večer se taky všichni, zbývající sešli v SSku, aby vše pořádně okomentovali. Buffy s Angelem a Davidem tam byli první. Buffy s Angelem si "povídali" na sedačce a David si v rohu místnosti hrál se svým hlavolamem od Angie. Když se v místnosti sešli úplně všichni, vykřikl David najednou „hurá“.

Buffy: „Už to máš?“
David: „Ano, jde to otevřít.“
Nicholas: „Tak to otevři, uvidíme, co ti tam Angie dala.“
David kouli otočil, chytil jo oběma rukama a těma táhl proti sobě. Výsledkem bylo, že se koule rozpadla na poloviny. Vypadl z ní složený papír. Na něm bylo nejspíš něco napsané, protože David začal něco odříkávat. Když skončil, natáhl před sebe ruku a na ní se mu objevil srolovaný papír. David kouli i papírek položil a rozvinul nově nabytý papír. Bylo to plátno obrazu, který byl namalovaný už před nějakou dobou. Byla tam Buffy s Angelem v objetí, sedící na zemi, Buffy držela v náruči dítě. Nad nimi stáli Angie, Nellie a Connor, spíš k nim vzhlíželi. Drželi se za ruce a zároveň objímali rodiče. David se na obraz díval a mračil se u toho. Buffy vstala a šla za něj.
„To… to je on.“ Vykřikla a musela se chytnout křesla, aby neomdlela. Angel hned vstal a šel vedle ní, na obraz se podíval, ale nic mu nepřipomínal. Postupně se na obraz přišli podívat všichni, ale nakonec jen Nellie a Buffy věděli, v čem tkví jeho podivnost a tajemnost.
Angel: „No tak, miláčku, mluv.“
Buffy: „To je on Angele, to je ten obraz.“
Angel: „Ale jaký?“
Buffy: „Ten co našla Nellie v ateliéru.“
Angel: „Ten co zmizel?“
Buffy: „Ten co zmizel.“
Angel: „Co to má znamenat? Davide? Ukaž mi, co jsi přečetl.“
David mu poslušně podal papír, na kterém bylo jen napsané zaklínadlo.“
Giles: „O jaký obraz jde?“
Angel: „Kdysi tenhle obraz našla Nellie ve svém ateliéru, viděla ho jen ona a Buffy, pak zmizel, nikdo neví, kdo ho maloval. Když mi ho Buffy chtěla ukázat, zmizel.“
Nellie: „A teď se objevil tady.“
Nicholas: „Hm, to jste vy a vaše děti, to mimino bude asi David.“
Buffy: „To by odporovalo skutečnosti, takhle malého jsem ho nedržela v náruči.“
David: „Ale ano, nepamatuješ se? Chodila jsi za mnou a zpívala jsi mi ukolébavky.“
Buffy: „Myslela jsem, že jsi na to zapomněl.“
David: „Nikdy, to bylo nejkrásnější z mých zážitků z dětství.“
Giles: „Co to má znamenat?“
Buffy: „Když jsme ten obraz našli, nebyla Nellie ještě dospělá a já těhotná.“
Giles: „A proč se ten obraz objevil teď?“
Angel: „Spíš je otázka, proč ho dostal David.“
Nellie: „Tohle je fakt vtipný, ale chtělo by to i něco jiného, třeba mimozemšťané tu ještě nebyli.“
Nicholas: „No, když se to tak vezme…“
Nellie: „Panebože, můj život je plný nenormálních věcí, jestli tohle někdo zfilmuje, bude to dokonalá sci-fi komedie.“
„Angelino, koukej sem naklusat.“ Křikl rozhořčeně Angel a místo odpovědi se před nimi objevilo povědomé červenožluté světlo.
Angie: „Nejsem pryč ani rok a už mě postrádáte, je to milé, ale otravné…“
Angel: „Mlč.“
Angie: „To bylo neslušné.“
Buffy: „Angelino, holčičko, otec ti chtěl naznačit, že máš mlčet.“
Angie: „Aha.“
Angel: „Díky Buffy. Co mi k tomu řekneš, Angelino?“
Ukázal přitom na obraz, který teď ležel na stole, takže nemohla pochybovat, co po ní chce. Angie si obraz prohlédla, usmála se, ale pak se na rodiče nechápavě podívala.
Angie: „To jsi maloval ty? Je pro tebe dost netypický řekla bych.“
Angel: „Ne, ty nevíš, kdo ho maloval?“
Angie: „V životě jsem ho neviděla.“
Angel: „Byl v tom tvém hlavolamu pro Davida.“
Angie: „Ty jsi ho rozluštil? To je úžasné, podobné hlavolamy nevyluští ani jeden z Rady a dokázal to můj pětiletý bratr, až to řeknu na radě, umřou smíchy a studem.“
Buffy: „Vypadá to, že Angelina o tom obraze nic neví.“
Angie: „Nikdy jsem ho neviděla.“
Nellie: „Jak říkal táta, byl v tom hlavolamu.“
Angie: „Ne, tam jsem dala kouzlo, které mělo Daviemu přivolat jednu knihu o kouzlech.“
Nellie: „Další záměna.“
Buffy: „Takže ta hra neskončila.“
Angel: „Řekl bych spíš, že byla jen přerušena, a teď pokračuje.“
David: „Takže to dítě jsem já?“
Angel: „To určitě, vidíš tu ještě jiné dítě, které není na obraze?“
David: „Třeba je to vaše vnouče.“
Angie: „To pochybuji.“
Buffy: „To by ten obraz nešel k tobě, viděly jsme ho já, ty a Nellie.“
Angel: „Ano, ten kdo ti ho dal, předpokládal, že hlavolam otevřeš v soukromí.“
Buffy: „Ale to předpokládal špatně.“
Nellie: „Vypadá to, že jsme mu poprvé zmařili plány.“
Buffy: „My ne, David.“
Nicholas: „Přestaňte být tak pesimističtí, zatím se nic nestalo.“
Angie: „Promiňte, ale musím jít, právě máme poradu.“
Buffy: „Jen běž.“
Ještě se usmála a potom zmizela. Buffy vstala, svinula plátno a odešla. Když se vrátila, plátno už v ruce neměla, jen tajemný výraz na tváři.
Nellie: „Kam jsi ho dala?“
Buffy: „To vím jen já.“
Ve skutečnosti to hned věděli i Angel, Nellie i David, protože jim to prozradila pomocí telepatie, tak aby to nemohl nikdo jiný slyšet. Buffy si pak znovu sedla vedle Angela, stulila se mu v náruči a hned si začali něco vzrušeně šeptat.
Nicholas: „Miláčku, co je na tom obraze tak zvláštního?“
Nellie: „Nevím, ale když jsem se na ten obraz podívala, přešel mě mráz po zádech, to stejné máma. Obě cítíme, že je něčím podivný a zvláštní.“
Nicholas: „Chápu, kam ho dala?“
Nellie: „Nemůžu to říct nahlas, i stěny mají uši.“
Buffy s Angelem vstali a s ostatními se rozloučili a šli spát.

Když leželi v posteli, ještě než usnuli, povídali si.
Buffy: „Myslím, že nám začínají Arne a Mike důvěřovat.“
Angel: „To ano, ale dnes se staly i důležitější věci.“
Buffy: „Myslíš ten obraz?“
Angel: „Ano, přede mnou nemusíš skrývat, že se toho bojíš, že máš z toho obrazu strach.“
Buffy: „To je pravda, něčím mě děsí, ale teď nějak míň, než předtím.“
Angel: „Nechápu proč, ale nechci tím říct, že bych ti nedůvěřoval, naopak, pokud z něj máš strach, jistě je proč.“
Buffy: „Díky za důvěru.“
Angel: „Co si o tom obraze myslíš?“
Buffy: „Nevím, dej mi čas.“
Angel: „Kdykoli.“
Druhý den hned brzy ráno Angel zmizel a objevil se vždy až na noc, kdy se šel na chvíli poslat. Nikdo nevěděl kde je, ani po tom nepátral. Buffy to věděla a to bylo hlavní. Takhle se skrýval několik dní, než se jeden večer objevil v SSku.

Nellie: „Tati, co jsi dělal?“
Angel: „Snažil jsem se zjistit víc o obraze.“
Nicholas: „Co jsi zjistil?“
Angel: „Že jde o kopii.“
Nellie: „Cože?“
Angel: „Je to kopie a ne příliš povedená. Jde o podvrh.“
Giles: „Proč jsi nám o tom neřekl dřív?“
Angel: „Měl jsem jen nepotvrzené podezření.“
Nellie: „Podezření?“
Angel: „Buffy mi řekla, že jí ten obraz připadá jiný než předtím a mě se taky zdál spíš jako napodobenina. Tak jsem to vyzkoušel a potvrdilo se to.“
Buffy: „Jsme dokonalá dvojice.“
Vešel do jejího pokoje, seděla na posteli a hrála si s koulí energie, když vešel, lekla se a poslala ji proti němu. Naštěstí stihl uhnout, takže koule zasáhla do stěny.
„Promiň, lekla jsem se.“ Omlouvala se a gestem ho zvala, aby si sedl vedle ní. Poslechl ji a sedl si vedle. Upřela k němu oči, jako vždy, byl její velkej brácha, který se o všechno postaral. Když měla nějaké starosti, šla buď k němu, nebo k Buffy. Měla hlavně je, protože Angie i Oz byli sice dobří rodiče, nejlepší jaké mohla mít a jiné by nechtěla, ale byli to spíš uzavření lidé. Buffy k ní byla naopak vždy otevřená a kdykoli pro ni měla vlídnou náruč. Stejně jako David, její strýc, který byl vlastně její bratr a velký opatrovník. Michelle byla vždycky uzavřená a bojácná. David jí vždy rozuměl a stejně jako babička Buffy ji bral pod ochranná křídla, až se s tím matka smířila a nechala ji tady. I po tom co Michelle dospěla, zůstala s nimi v domě, protože bez nich nechtěla být, byli její rodina. Teď David cítil, jak je rozrušená a objal ji, jako už mnohokrát.
David: „Děje se něco?“
Michelle: „Mám pocit, jako bych se někde ztratila.“
David: „Opravdu? Jsi tu se mnou.“
Michelle: „Najednou jsem měla jakoby vizi, nebo vidění, nějaké divné spojení, viděla jsem Buffy, Angela a další lidi, byla to nejspíš Nellie a Nicholas a Angie. Pak tam byl nějaký chlapec, asi jsi to byl ty.“
David: „Proč si jen myslíš, že jsem to byl já?“
Michelle: „Byl jsi malý, bylo ti asi pět, nebo šest.“
David: „Opravdu? Tou dobou ses narodila.“
Michelle: „Seděl jsi v nějaké velké místnosti a držel jsi plátno.“
David: „Nevzpomínám si.“
Michelle: „Bojím se.“
David: „Se mnou nemusíš, to víš.“
Michelle: „Jenže ty tu nebudeš pro mě vždycky, už nejsme děti.“
David: „Teď tu jsem, ještě dlouho budu.“

Angel zrovna s Buffy mluvil o jeho analýze obrazu, když David najednou promluvil.
„Teď tu jsem, ještě dlouho budu.“ Řekl jakoby sám pro sebe, nebo pro postavu, kterou viděl jen on.
Buffy: „Co jsi říkal?“
„Teď jsem ji viděl, seděla vedle mě.“ Snažil se k ní vyslat myšlenky a doufal, že ho vyslyší, hned mu odpověděla: „Kdo? Nějaká dívka?“
David: „Ne, Michelle.“
Buffy: „Budoucnost?“
David: „Ona mě viděla, teď.“
Buffy: „Tak tohle je vážně divné, za půl hodiny se sejdeme u nás v ložnici, běž tam hned, já s Angelem přijdeme po tobě.“
David: „Dobře.“
Celá ta rozmluva proběhla jen tiše, mezi nimi dvěma a jejich hlasy v hlavě.
David: „Nic, jen jsem si na něco vzpomněl, půjdu spát.“
Buffy: „Bude to lepší, je pozdě.“
David odešel a chvíli po něm odešli i Angel s Buffy.
Všichni tři se sešli v ložnici, jak se Buffy s Davidem domluvili.
Hned taky usoudili, že bude třeba Angeliny. Chvíli o celé věci diskutovali a Angelině, stejně jako předtím Buffy přišlo divné, že David vidí teď budoucnost a Michelle vidí v budoucnosti přítomnost.
Angelina: „Něco vás přivedlo do smyčky. Michelle se s tebou setkává v budoucnosti i teď.“
Buffy: „Jak je z té smyčky dostaneme?“
Angel: „Až zjistíme, proč ji někdo vytvořil.“
Buffy: „To už může být pozdě.“
David: „Neboj, mami, zatím se nic nestalo, jen jsem párkrát mluvil se svojí neteří a s vámi ve starším podaní.“
Buffy: „Jak moc starším?“
David: „No, s Michelle se setkávám přibližně za dvacet let. Ale vy jste pořád stejní, i Spike.“
Angel: „Od té doby se narodily jen dvě děti?“
David: „Michelle a Chris.“
Angel: „Kam ten svět spěje?“
Buffy: „Tak o čem jste zatím s Michelle mluvili?“
David: „Hlavně o té démonce, Marcově dceři. A taky se něco s Michelle děje, cítí se ztracená a nevyzná se sama v sobě. To už mívala dřív, vždycky byla takové smutné uzavřené bojácné dítě.“
Angie: „Takže to vypadá, že jí máš s něčím pomoct.“
David: „Nejspíš.“
Když Buffy viděla, že se už Davidovi klíží oči, poslala ho spát a rozhodla, že všechno dořeší později. Chvíli po Davidovi odešla i Angelina a Buffy s Angelem šli spát.

Vešel potichu do jejího pokoje, aby ji nevzbudil. Teprve před chvílí ji Angelina dovedla z dimenze Rady, aby byla chvíli s rodinou doma. Teď spala, protože se ještě vyrovnávala s tím, že tady plyne čas pomaleji než u ní doma. Šel co nejtišeji k její posteli, podíval se na, ni a byl rád, že spí klidně a nemá ty svoje noční můry. Chvíli vedle ní tiše stál, pak otevřela oči. Upřela na něj ty zelené studánky, ve kterých se na chvíli značila radost, ne jen smutek a strach jako obvykle. To jenom tady, doma byla šťastná. Nikdy nevěděl, proč se jí s Angelinou nelíbí a Angie se teď ukazovala jen, když dovedla malou.
David: „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Přišel jsem se za tebou podívat.“
Michelle: „Nespala jsem, měla jsem jen zavřené oči.“
David: „Tak vítej doma, beruško.“
Michelle: „Všude dobře, doma nejlépe.“
David: „Tak co, jsi ráda, že jsi tu s námi?“
Michelle: „To je otázka, vždyť víš, že ano. Nemůžu se dočkat, až uvidím Buffy.“
David: „Taky se na tebe těšila.“
Michelle: „Opravdu jsi kvůli mně přijel?“
David: „Byl jsem něco zařizovat v Itálii.“
Michelle: „Ty jsi stejně nejlepší.“
David: „Já vím, ale klidně mě o tom přesvědčuj.“
Michelle: „Jak dlouho?“
David: „Na to teď nemysli, buď ráda, že tu jsi?“
Michelle: „Takže krátce.“
David: „Dá se to tak říct.“
Michelle: „Já chci zůstat tady.“
David: „Teď tu jsi, to je hlavní. Stýskalo se mi po tobě.“
Michelle: „Mě taky.“
To řekla a znovu usnula. Snad nikdy nezapomene, jak se tohle desetileté dítě vzpíralo, nechtělo se vrátit. Jen ta vidina ji děsila. Přál si vědět, co se jí tam tak hrozného stalo.

Vzbudil se, ještě zbývalo hodně času do svítání, ale přesto rychle vstal a běžel přes pokoj do ložnice rodičů. Oba spali, když vešel do ložnice, ale jen co udělal jeden dva kroky, vzbudili se a oba se natáhli ke stolkům, stojícím vedle postele, a chystali se vytáhnout zbraně, ale jen co viděli, že je to David uklidnili se. Posadili se na posteli a David si sedl proti nim.
Buffy: „Měl jsi zlý sen?“
David: „Dá se to tak říct. Michelle.“
Buffy: „Co to bylo tentokrát?“
David: „Bylo jí asi deset, vrátila se z dimenze Rady a já se za ní byl podívat. Byla hrozně ráda, že je tady, ale když jen pomyslela, že by se měla vrátit, byla vystrašená.“
Angel: „Takže už víme, s čím to souvisí.“
Buffy: „Co se teda v té dimenzi dělo?“
David: „Nevím, ale myslím, že o tom neměla Angelina ani potuchy, ale když to zjistila, myslím, že to nějak radikálně řešila.“
Buffy: „Víc nevíš?“
David: „Zatím ne, ale jedno vím jistě, s tím obrazem to nesouvisí.“
Buffy: „Brzy na to přijdeme, slibuji.“
David: „Díky mami. Promiňte, že jsem vás vzbudil.“
Angel: „To nevadí, stejně bychom za 70 minut vstávali.“
David: „To potěší.“
Buffy: „Běž ještě spát, ďáblíku, je ještě brzy.“
David: „Dobře, pak za tebou přijdu do kanceláře.“
Buffy: „Slibuješ?“
David zdvihl ruku k přísaze a vyběhl z pokoje. Buffy s Angelem si zase lehli, ale nespali, jen se pozorovali a střídavě si i povídali.

Kolem desáté hodiny za Buffy opravdu přišel David do kanceláře, už na něj čekala. Sedl si na pohovku v rohu místnosti a Buffy mu kývla na pozdrav. Pochopil, právě mluví s duchem, tak ji nechtěl rušit.
Buffy: „Díky Wesley, zatím nashledanou, ještě si o tom promluvíme, to bude požadovat asi víc času. Ještě se podívám do těch dokumentů.“
Wesley: „Dobře, tak zítra jako obvykle.“
Buffy: „Co bych bez vás dělala?“
Wesley: „Když jsem nebyl zaživa, jsem užitečný aspoň po smrti.“
Buffy: „To není pravda, měla jsem vás ráda, když jste už nebyl mým pozorovatelem.“
Wesley: „Je pravda, že v tom se s Gilesem nemůžu rovnat. Pozdravuj ode mě Angela a Davieho.“
Buffy: „Spolehni se.“
Wesley zmizel a Buffy šla a sedla si proti Davidovi.
Buffy: „Měl jsi další sen?“
David: „Dá se to tak říct. Brian je ten kněz?“
Buffy: „Ano ten, se kterým má Angelina problémy.“
David: „Zabila ho.“
Buffy: „Myslíš, že…“
David: „Ano, souviselo to s Michelle.“
Buffy: „Chápu. Řeknu o tom Angelovi.“
David: „Neříkej to zatím Angelině.“
Buffy: „Jak chceš.“
David: „Můžu jít do tátovy knihovny?“
Buffy: „Samozřejmě, povím mu o tom.“
David: „Pak se vrátím, jen se podívám na pár věcí.“
Buffy: „Neboj, já vím, o co ti jde. Studuješ jeho svazky o démonologii, nejsem hloupá.“
David: „Je to tak očividné?“
Buffy: „Pro matku ano.“
David: „Tak ahoj, pak se ještě stavím.“
David vstal a odešel, v tu chvíli dělala Buffy starost jediná věc. Její malý chlapeček příliš rychle dospěl, je mu pět let a chová se přesmíru dospěle.

Chvíli po tom, co odešel David, přišel Angel, sedl si vedle ní. evěděl, co očekával, ale tohle ne, podívala se na něj se vší vážností.
Angel: „Co se stalo?“
Buffy: „David, myslím, že budeme muset přemýšlet o tom, že bychom ho nechali zapsat do školy.“
Angel: „Tak brzy?“
Buffy: „Je mu pět a je na tom lépe, než leckterý druhák.“
Angel: „To by znamenalo internátní školu.“
Buffy: „To právě nechci.“
Angel: „Takže domácí učitel.“
Buffy: „Ale to by se nestýkal s ostatními dětmi.“
Angel: „Holky chodily do normální školy a taky se s dětmi nestýkaly.“
Buffy: „Jenže pro střední a vyšší vzdělání měly domácího učitele.“
Angel: „Pro Davida to bude nejlepší.“
Buffy: „To bychom někoho museli najmout?“
Angel: „Gilesovi se do toho asi znovu chtít nebude.“
Buffy: „A nikdo jiný vhodný tu není.“
Angel: „Ostatní mají moc práce.“
Buffy: „Tak ho budu teď učit já. Psát ho naučím, stejně už to víceméně umí, než najdeme někoho vhodného.“
Angel: „Někoho, kdo ví o tom, čím se zabýváme.“
Buffy: „Bude to asi složité.“
Angel: „Neboj, někoho najdu.“
Buffy „Díky, jsi drahoušek. Víš, kdo by byl nejlepší?“
Angel: „Nevím.“
Buffy: „Wesley.“
Angel: „To bohužel nepůjde.“
Buffy: „Já vím.“
V tu chvíli se k němu přitulila a položila mu hlavu na rameno. Jednou rukou ji objal a druhou rukou si vzal složku, kterou pro něj nachystala a otevřel ji. Postupně si začal číst všechny dokumenty. Asi za půl hodiny se na ni podíval, jak pravidelně oddechuje, spala. Usmál se, pohladil ji po vlasech a vzal si další složku. Nikdy ho nepřestane udivovat, jak ta žena, která se snaží být před světem silná, je vlastně křehká a jemná jako květina.

O pár dní později seděli Buffy a Angel v kanceláři a povídali si, když Angel vznesl svůj nápad.
Angel: „Měli bychom si někam vyrazit.“
Buffy: „Jako kam?“
Angel: „Třeba na dovolenou, chvíli si odpočinout, moc pracuješ.“
Buffy: „Aha a ty se chceš jet opalovat?“
Angel: „Po sluníčku zrovna netoužím. Ale ty by sis měla odpočinout.“
Buffy: „Nepotřebuji odpočinek.“
Angel: „Jsi unavená, poznám to.“
Buffy: „A co ještě poznáš?“
Angel: „Že jsi tvrdohlavá jako mezek.“
Buffy: „No dovol…“
Angel: „Přede mnou nemusíš nic skrývat, drahoušku.“
Buffy: „Teď to nejde, musím se starat o Davida a Nellie se zrovna vrátila a Angelina…“
Angel: „Vždycky si najdeš nějakou výmluvu, David by mohl jet s námi, jel by s námi. Normálně jezdí rodiny s dětmi každé léto na dovolenou.“
Buffy: „Ale my nejsme normální rodina. K čemu jezdit na dovolenou?“
Angel: „Abys mohla chvíli vysadit.“
Buffy: „Nechám si to projít hlavou.“
Angel: „Nenecháš, už ses rozhodla.“
Upřela k němu pohled, ve kterém mohl číst jako v otevřené knize. Někdy se mu zdálo, že ji vůbec nezná, ale teď, v tuto chvíli ji znal lépe než sebe.

Seděl vedle Michelle na posteli v jejím pokoji, bylo to v tu chvíli jediné místo, kde si mohli povídat, protože po celém domě řádil nějaký duch a ještě k tomu Chris.
Michelle: „Jsem ráda, že jsem tady, je tu takový klid.“
David: „Mě to spíš připadá jako na divokém západě.“
Michelle: „Je to o lidech.“
David: „Jak se má Angie?“
Michelle: „Pořád ji otravujou lidi z Rady.“
David: „Mohla bys mi říct něco o Brianovi?“
Michelle: „Proč?“
David: „Studuji teď kněze wicca.“
Michelle: „Byl to sprostý a sobecký člověk, myslící jen na sebe a své cíle.“
David: „Promiň, nechtěl jsem, abys vzpomínala, bylo to pro tebe těžké.“
Michelle: „Celé dětství mě psychicky týral a rodiče o tom neměli ani tušení.“
David: „Ale když se to dozvěděli, vyřídili to s ním.“
Michelle: „Angie ho vyzvala na Při, v rovnocenném souboji ho zabila.“
David: „Rovnocenném?“
Michelle: „Málokdo se jí silou vyrovná.“
V tu chvíli se David vzpamatoval, odložil knihu a běžel k matce.

Když přišel k ní do kanceláře, seděla vedle Angela na posteli a něco řešila.
Buffy: „Ďáblíku, myslela jsem, že jsi v knihovně.“
David: „Taky že ano, ale něco jsem zjistil.“
Angel: „Tak se posaď a řekni nám to.“
Tohle se mu vážně líbilo, rodiče se k němu chovali jako k dospělému, i když mu bylo teprve pět. Vždycky se k němu chovali jinak než typičtí rodiče. Všichni se k němu chovali jinak, než k pětiletému klukovi a to mu vyhovovalo.
David: „Četl jsem nějakou knížku a najednou jsem se zase spojil s Michelle.“
Buffy: „A co ti řekla?“
David: „Pár dost důležitých věcí, ale zaujala mě hlavně jedna věc. Mami, pamatuješ jak Nel a Angie oslovovaly tátu jako Angela?“
Buffy: „Ano, mnohokrát jsem jim to vyčítala a Angelovi to bylo úplně jedno.“
Angel: „To není pravda, nebylo to jedno, ale nemůžeme je do něčeho nutit.“
Buffy: „Stejně se to už spravilo, bylo to jen takové období.“
David: „Tak něčeho podobného jsem si všiml u Michelle. O Ozovi mluvila jako o tátovi, nebo Ozovi, ale o Angie mluvila vždycky jen jako o Angie.“
Buffy: „Chceš říct, že jí nikdy neřekla, mami?“
David: „To nevím, ale když se mnou mluvila, neřekla máma, ale jen Angie.“
Buffy: „To je zvláštní.“
Angel: „Chudák holka, co se jí asi stalo?“
David: „To ti hned řeknu, pamatuješ si Briana?“
Buffy: „Toho kněze?“
David: „Týral ji, když byla v dimenzi rady.“
Buffy. „Jak to, že o tom Angelina nevěděla?“
David: „Zprvu ne, ale když se to dozvěděla, nevím jak, vyzvala ho na Při.“
Angel: „Takt o musela být hodně naštvaná. Samozřejmě zvítězila ona.“
David: „Samozřejmě.“
Buffy: „Takže se to všechno točí kolem Michelle, Briana a Angeliny.“
Angel: „Možná tomu máme zabránit.“
David: „Možná, nebo jen něco trochu změnit.“
Buffy: „Co?“
David: „To se asi ještě dozvím.“
Buffy: „Jsem na tebe pyšná, ďáblíku.“
David: „Chtěl bych jen pomoct Michelle.“
Angel: „Taky že jí pomůžeš. Ti, kdo si tě vybrali, a možná to byla sama Michelle, věděli, proč si vybrali právě tebe.“
„Půjdu zjistit víc.“ Oznámil jim ještě a odešel.

Během dalších dní se snažili zjistit víc o Brianovi a co po nich přesně Michelle chce, nebo co mají udělat. Nikdo si ani nevšiml, jak rychle šel čas, brzy uběhl měsíc, pak dva a když to bylo více než osm měsíců, na něco přišli. To se Buffy, Angel a David jako spiklenecká trojice sešli v kanceláři Buffy.
Buffy: „Tak co jsi zjistil?“
David: „Když Angie zabila Briana, bylo Michelle asi šest nebo sedm let.“
Angel: „Mluv jasně, co z toho vyplývá?“
David: „Já, nechtěl bych se mýlit, ale myslím, že tam není šťastná.“
Buffy: „Pořád nechápu, o čem to mluvíš.“
David: „Chtěl bych ji dostat sem, stejně jí změníme budoucnost.“
Angel: „To nejde.“
Buffy: „Je mi líto, Davie, víme, že chceš Michelle pomoci, ale tohle není řešení.“
David: „Ona tam nepatří, mami, je tam nešťastná ztracená. Slíbil jsem, že ji budu chránit.“
Angel: „MY to chápeme, ale sem taky nepatří, tohle není její doba.“
David: „Ale tohle je její domov, ne tam, to my jsme její rodina a nemůžeme ji opustit.“
Buffy: „Ale ona nemůže opustit svoji budoucnost.“
David: „Nellie to udělala.“
Buffy: „Nellie umírala.“
David: „Mami, prosím, nemůžeme ji tam nechat, zabije ji to.“
Angel: „Rádi bychom ti vyhověli, Davide, chápeme to…“
David: „Nechápete, pořád říkáte, jak to chápete a jak je vám to líto, ale nechápete nic.“
Buffy: „Davie prosím, nechovej se jako rozmazlený spratek a poslouchej, co ti říkáme. Nechceme Michelle ublížit, proto ji sem nemůžeme přenést.“
David: „Proč?“
Buffy: „Ona se narodí, za pár týdnů se narodí, a kdyby tu byla ve starším podání, zabilo by to obě. To chceš?“
David: „A co je vyměnit?“
Buffy: „Co bys ty řekl na to, že by se ti narodila dcera a někdo by ti ji vyměnil?“
David: „Bude to přece ona, jen starší.“
Buffy: „Nemůžeme Angelině malou Michelle vzít, proto sem nemůžeme přivést tu starší.“
David: „Mě nepřesvědčíš, mami. Já vím, že to musím udělat a jistě se o tom brzy přesvědčíme.“
Angel: „Pokud to tak opravdu bude, pomůžeme ti a budeme stát na tvojí straně. Důvěřujeme ti a víme, že jakkoli se rozhodneš, rozhodneš se správně.“
David: „Díky tati, díky mami.“
Buffy: „Taky bych byla radši, kdyby tu byla Michelle s námi, pod naší ochranou, co nejdál od toho zloducha.“
David: „Věděl jsem, že to pochopíte.“
Pak odešel s poraženecky skloněnou hlavou, ale přesto se nehodlal vzdát.

Za pár týdnů opravdu Oz přinesl zprávu, že se jim narodila dcera, dali jí jméno Michelle. To bylo jen další znamení, budoucnost se nemění, je taková, jak ji znají. Potom se sešli v SSku, aby to pořádně prokonzultovali.
Nicholas: „Tak co vílo, jak se cítíš jako babička?“
Buffy: „Neříkej to, zní to hrozně.“
Angel: „Ale jsi ráda, že máš vnouče.“
Buffy: „To ano a ještě k tomu je to dívka.“
Nellie: „To souvisí?“
Buffy: „Víc než myslíš, vsadila jsem se s Angelem, že to bude dívka.“
Nicholas: „To bylo přece jasné.“
Angel: „Až tak moc ne.“
Nellie: „Víš, co znamená dvě dívky a jeden chlapec?“
Angel: „Já vím o dvou.“
Buffy: „To není spravedlivé.“
S tím vstala a odešla z místnosti. Všichni se za ní nechápavě dívali.
Nicholas: „Co jsi řekl?“
Angel: „Sakra, asi to pochopila jinak.“
David: „Jak? Myslíš, že se naštvala kvůli Connorovi?“
Angel: „Právě že si myslela, že nemyslím Connora…“
Pak taky vstal a odešel za Buffy, aby ji uklidnil.
Nicholas: „Koho jiného by myslel?“
Nellie: „O tom se tu nesmí mluvit. Přede mnou měli mít kluka, ale máma potratila, kvůli silám, aby se postarala o Melissu.“
Nicholas: „To je tvrdý.“
Nellie: „Proto se o tom nesmí mluvit.“
Nicholas: „Chudák.“
Nellie: „Angel jen řekl mnohoznačnou větu, brzy to bude v pohodě.“
Marc: „Buffy je příliš citlivá žena pro poslání, jaké jí udělili.“
Nellie: „Je to nejlepší přemožitelka historie.“
Marc: „Nemyslel jsem poslání přemožitelky, ale poslání matky všech snah o vymýcení démonů a upírů.“
Nicholas: „Přeháníš.“
Marc: „Ani v nejmenším řekl bych…“
David: „No, já budu muset jít, jinak budu mít průser.“
Nellie: „Dobrou, bráško.“
David: „Vám taky.“

Angel Buffy našel v tělocvičně, stála u boxovacího pytle a snažila se ho rozmlátit na hadry. Pomalu k ní šel, věděla o něm, ale nedala nic najevo, přiblížil se těsně za ni, a chytl ji kolem boků, čímž jí zabránil v dalším pohybu. S vděčností se o něj opřela a položila mu hlavu na hrudník. Potom zavřela oči a přemýšlela, nevnímala ani tak význam slov, které jí říkal, ale spíš jejich melodii, ten klidný, rozvážný, hluboký hlas ji uklidňoval víc, než si chtěla připustit. Když se odmlčel, otevřela oči a otočila se k němu. Střetla se s jeho pohledem, prosícím o odpuštění, ale nebylo proč. Nemohl pochopit, že on je ten, na koho se nedokáže nikdy zlobit.
„Shh, už buď tiše. Nechci nic slyšet.“ Prosila ho a žádala zároveň. Pustil ji a otočil se k ní zády, pomalými, ale ráznými kroky se od ní vzdaloval. Tak ji to bolelo, když ho viděla odcházet bez jediného ohlédnutí a přitom ho sama poslala pryč. Těsně před dveřmi se zastavil, neotočil se, ale přesto jí řekl: „Budu čekat.“ Jen to jí řekl a odešel, ještě chvíli pozorovala ty dveře, co se za ním právě zavřely. Pak se odhodlala, udělala pár nejistých kroků, ale pak jakoby si vzpomněla na něco, co měla udělat, přidala do kroku.
Do ložnice přišla až pozdě v noci, Angel tam na ni opravdu celou tu dobu čekal. Myslel si, že je tak dlouho naštvaná, ale ve skutečnosti byla celou dobu v kanceláři.
Angel: „Promiň.“
Buffy: „Tiše, to není důležité.“
Angel: „Ale je, záleží mi na tvých citech, nechtěl jsem ti ublížit, myslel jsem Connora.“
Buffy: „Já vím, ale teď mám důležitější věc.“
Angel: „Opravdu?“
Buffy: „Byla jsem teď v kanceláři a něco jsem našla.“
Angel: „Co.“
Buffy: „Eve, není tak čestná, jak jsme si mysleli.“
Pak mu řekla všechno, co se o Eve dozvěděla a taky mu řekla, jaký má plán, zprvu s tím nesouhlasil, ale bylo to jediné řešení. Tak se na plánu domluvili a chystali se ho uskutečnit hned příští den.

Buffy byla v kanceláři a Eve pracovala na počítači a zařazovala vyřešené případy, když k ní vběhl Angel jako velká voda a vypadal více než rozzuřený.
Angel: „Kde je? Je tam?“
Eve: „Pokud myslíte paní Summersovou, tak je u sebe.“
Angel: „To mi vyhovuje.“
Eve: „Teď za ní nemůžete ona…“
Angel: „Já tam můžu vždycky.“
S tím vběhl do Buffyiny kanceláře a práskl za sebou dveřmi, až z nich málem udělal třísky.
Buffy: „Co tady chceš?“
Angel: „Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“
Buffy: „Vypadni, mám moc práce.“
Angel: „Tak pracovat na chvíli přestaneš!“
S tím se přiblížil k jednomu stolu a shodil z něj všechny šanony a složky, které s velkým rámusem přistály na zemi.
Buffy: „Dost! Nedělej mi tu bordel.“
Angel: „Budu si dělat, co budu chtít, jednou jsi moje žena tak…“
Buffy: „Tak co? Tak jsem tvůj majetek, nebo otrok?“
Angel: „Chci vědět, co to mělo znamenat.“
Buffy: „NIC!“
Angel: „Nevěřím ti!“
S tím přistála jeho ruka na její tváři a ona se svalila k zemi. Natáhla ještě ruku k telefonu a zapnula mikrofon k Eve a chtěla jí něco říct, ale to už dostala druhou ránu. Pak další a další. Mlátil ji a nebralo to konce, jakoby z ní chtěl vymlátit duši.
„Tak řekneš mi to? Už nikdy se neopovažuj…“ Křičel na ni, že by to mohla Eve slyšet i přes dveře, ale Buffy zapnula mikrofon a tak všechno slyšela, všechno i Buffy jak naříká a prosí ho. Pak přišla ještě jedna rána.
„Nikdy, slyšíš, nikdy se už neopovažuj to zopakovat. Jinak dopadneš mnohem hůř.“ Zakřičel na ni naposledy a odešel. Když odcházel, Eve se před ním skoro ukryla. Když odešel, vešla do kanceláře svojí šéfové, ležela na zemi a držela se za hlavu, všude kolem byly rozházené knihy, složky, byly tam střepy a celá kancelář vypadala jako po nájezdu.
Eve: „jste v pořádku? Nemám zavolat pomoc?“
Buffy: „Ne, jsem v pořádku, jen jsme si povídali… nikomu to neříkejte, dnes máte volno.“
Eve: „Mám něco uklidit?“
Buffy: „Ne, někoho sem pošlu.“
Eve: „Vážně nechcete pomoc?“
Buffy: „Ne, jsem v pořádku, nedělejte si starosti.“
Eve: „Dobře, tak já půjdu, kdybyste něco potřebovala…“
Buffy: „Nebudu vás volat, protože jsem vám dala volno.“
Eve potichu odešla a nechala ji, jak chtěla. Snažila se přitom vrýt si každý moment z toho, co slyšela a viděla a slyšela do paměti. Pak Buffy vstala, chytla se za hlavu a pomalu odešla do ložnice svého bytu.
Eve rychle šla domů, uložila si věci a hned zvedla sluchátko telefonu.
„Mami? Mám pro tebe zajímavé zprávy.“ Řekla do sluchátka a čekala na odpověď. Matku to velmi zajímalo. Podrobně jí řekla všechno, co ten den viděla. Výsledek byl takový, jak očekávala, matka tím byla nadšená. Konečně se jí zavděčila. Další úkoly byly jasné, zjišťovat stále víc. Bylo jí taky jasné, co musí udělat. Její metody teď budou muset být agresivnější. Položila sluchátko a sedla si do křesla. Vytáhla nějaké dokumenty, které ukradla v kanceláři. Postupně začala vytahovat dokumenty různých případů a v poslední řadě taky složky zaměstnanců, měla z toho už pěknou sbírku. Nemohla si pomoci, ale musela se smát tomu, jak jí Summersová důvěřuje, všechno jí říká a svěřuje jí i ty nejožehavější případy do rukou. Chudák Summersová, kdyby jen věděla, co zaměstnanci v její firmě dělají a co dělá sám její manžel. Eve by akorát zajímalo, proč se dnes tak pohádali, protože to byla opravdu zuřivá hádka a jak potom chudák vypadala, málem ji zabil. To musela udělat něco opravdu zlého, když byl tak naštvaný. Skoro jí ji bylo líto, chtěla jí pomoct, ale přitom ji má zničit a taky to udělá, pro svoji matku.




2. kapitola