Dvojice - 10. kapitola
Autor: Annys
Buffy se vrtila do hotelu celkem brzy. Ještě zbývalo několik hodin do svítání. Myslela si, že tu Angel ještě není,
sundala si boty a kabát a šla do ložnice. Potom si šla z baru vzít něco k pití, aby zahnala příšernou bolest hlavy,
která ji sužovala celý večer. Potom ho zahlédla na balkóně. Sklenici vzala do ruky a vyrazila k němu.
Stál tam určitě už několik hodin. Šla pomalu k němu a stoupla si vele něj. Opíral se o zábradlí a
pozoroval světélkující, zářící město hazardu. Taky držel v ruce sklenici, whisky.
„Tak co Arnold?“ zeptal se aniž by se otočil.
„Moc nevím, ale neznají nikoho ze své rodiny kromě nich dvou.“ Odpověděla chladně a zachovala si odstup.
Angel: „Víc ses nedozvěděla?“
Buffy: „Bohužel, nic víc nevím, jejich adoptivní rodiče zemřeli, když mu bylo sedmnáct.“
Angel: „Aha.“
Buffy: „Stalo se něco?“
Angel: „Ty piješ?“
Buffy: „Hrozně mě bolí hlava.“
Angel: „To je on. Snaží se dostat na povrch. Ale není dobrý nápad zahánět bolesti alkoholem.“
Buffy: „Co ty mi budeš povídat.“
Angel: „Mě alkohol neublíží, už jsem mrtvý.“
Buffy: „Já taky pokud si nepamatuješ.“
Angel: „Co je to s tebou?“
Buffy: „Se mnou? Co je to s tebou.?“
Angel: „Já jsem normální.“
Pomalu se k ní otočil a střetl se s jejím rozčíleným pohledem.
Angel: „Co se děje?“
Buffy: „Nebudeme o tom mluvit, jdu spát.“
Rychle ji chytl za ruku. Lekla se a upustila skleničku, která spadla na zem a rozbila se. Ani jeden si toho nevšiml, hypnotizovali se pohledem.
Angel: „Budeme o tom mluvit.“
Buffy: „To bolí.“
Angel: „Nepustím tě, dokud si o tom nepromluvíme.“
Buffy: „Vím o tom, to je konec našeho rozhovoru.“
Naštvaně se mu vykroutila a chtěla běžet pryč. Stoupla ale na střepy ze skleničky. Padala k zemi,
Angel ji na poslední chvíli zachytil. Posadil ji na židli na balkoně, vedle které stála. Opatrně
překročil střepy a klekl si vedle ní. Něžně jí vzal nožku do rukou. Šlápla na největší střep a
rozřízla si celou nohu. Vytáhl kapesník a obmotal jí ho kolem nohy, aby nekrvácela. Vzal ji do
náruče a odnesl ji zpět do pokoje. Tam ji posadil do velkého křesla a klekl si před ni.
„Není to nejhorší.“ Konstatoval, když sundal zakrvácený kapesník a hned měl ruku od krve.
„Opovaž se jenom pomyslet na doktora.“ Varovala ho a on se jenom usmál.
Angel: „Zalepím to, ale nechápu, proč to tolik krvácí.“
Buffy: „To on, dělá to schválně.“
Angel: „Nemůže ovlivnit tvůj krevní oběh.“
Buffy: „Ne, zhoršuje moje hojení.“
Angel: „nejspíš. Chvilku počkej.“
Buffy: „Nic to není, jenom to opláchnu.“
Angel: „Dovol mi ti pomoct.“
Buffy: „Ne! Zvládnu to sama.“
Vstala a odkulhala do koupelny. Když z ní vyšla, měla nohu pečlivě obvázanou.
Nalila si znovu plnou skleničku a sedla si do křesla. Vstal a skleničku jí sebral ještě než se stihla napít.
Buffy: „Co to děláš?“
Angel: „Přinesou ti kávu, ta ti na bolest hlavy pomůže.“
Naštvaně se od něj odvrátila. Nešťastně se na ni podíval a pak odešel do koupelny. Hodil kapesník do koše a
umyl si ruce. Když se vrátil, klepala zrovna pokojová služba.
„Dvě kávy prosím.“ Ozval se mladík s úsměvem a podával mu podnos.
„Je otevřená ještě nějaká lékárna?“
„To nevím, ale nějaká jistě, co potřebujete?“
„Něco na migrénu.“
„Paní není dobře?“
„Tak kde to seženu.“
„Něco přinesu.“
„Dobře, díky.“ Podal mu bankovku a mladík se na něj usmál. Hned si pomyslel,
že tady je výhodné nosit občerstvení, jestli vždycky dostane tak vysoké dýžko.
Angel zavřel dveře a odnesl Buffy hrnek s kávou. Dřepl si vedle ní a podal jí ho. Odmítla, odstrčila ho rukou.
„Káva ti pomůže.“ Přesvědčoval ji a znovu jí šálek podal.
Buffy: „Nic nechci.“
Angel: „No tak, netrap mě. Vezmi si to, promluvíme si.“
Buffy: „Není o čem.“
Angel: „Chceš jít spát?“
Bufy: „Ne.“
Angel: „Mám ti něco přinést?“
Buffy: „Ne.“
Angel: „Tak co mám udělat?“
Buffy: „Nechej mě být.“
Angel: „Proč?“
Buffy: „Běž.“
Vstal a položil hrnek vedle ní na stolek.
„Dobře. Půjdu, ale vypij prosím tu kávu, pomůže ti to.“ Poprosil ji ještě smutně a odešel. Za chvíli se ale vrátil,
)nesl jí totiž prášky a sklenici vody. Vzala si je, Chytla ho za ruku a řekla mu, ať se posadí. Sedl si proti ní.
„Chtěl jsi mluvit, máš možnost.“ Řekla chladně a podívala se mu do očí. Čekal prázdný pohled démona, ale byla to ona.
Angel: „Chtěl jsem jen vědět, co tě trápí.“
Buffy: „Co mě trápí? Ty chceš vědět, co mě trápí?“
Angel: „Ano, je na tom něco špatného?“
Buffy: „Ale vůbec ne. Nic mě netrápí. Jsem naštvaná.“
Angel: „Na mě?“
Buffy: „To ne, na sebe, byla jsem naivní. Já to chápu. Ty jsi jenom muž a ona je pěkná ženská,
já to přece chápu. Máš doma hroznou semetriku, která pořád vyvádí, pokusila se o sebevraždu,
pokusila se tě zabít, já to chápu. Jenom nechápu, jak jsem mohla být tak blbá a myslet si, že se to nestane.“
Angel: „Ale není to, jak myslíš, já tě miluju. Nikdy jsem tě nepřestal milovat.“
Buffy: „Já vím, nepochybuji o tvé lásce ke mně. Vím, že ji nemiluješ, že ses nechal jen zlákat.“
Angel: „Zlákat? Není to, jak si myslíš. Dovol mi ti to vysvětlit.“
Buffy: „Ne, nechci vysvětlení. Řekla jsem, že to chápu, už se k tomu nebudeme vracet.“
Angel: „Ty mi to odpouštíš?“
Buffy: „Ano.“
Angel: „Ale není co, já nic neudělal.“
Buffy: „řekla jsem, že se k tomu nebudeme vracet.“
Angel: „Ne, já ti chci říct, jak to bylo.“
Buffy: „Angele prosím, já to nechci slyšet.“
Angel: „Nic se nestalo.“
Buffy: „Dobře, jak to je, když to není tak, jak myslím.“
Angel: „Je pravda, že jsem ji objal, ale to bylo proto, že se rozplakala.“
Buffy: „Ale jen u objímání nezůstalo viď? Moc hezky jsi ji utěšoval.“
Angel: „O čem to mluvíš? Já myslel, že celou dobu mluvíme o tomto.“
Buffy: „Proč to zapíráš? Tím to jenom všechno zhoršuješ a víc mi ubližuješ.“
Angel: „Já nic nezapírám.“
Buffy: „Já to všechno vím, je zbytečné lhát.“
„já ti nelžu, prosím, věř mi.“ S prosbou se k ní natáhl a vzal ji za ruce. Smutně se na něj podívala.
„Prosím, věř mi.“ Řekl znovu. V jejích očích viděl souhlas.
Buffy: „Dobře, věřím ti.“
Angel: „Ne, nevěříš.“
Buffy: „Nevěřím, protože vím, jak to bylo.“
Angel: „Viděla jsi to?“
Buffy: „Ne, já vím, že to tak je.“
Angel: „To tvůj démon. Věř mi, uvnitř sebe přece musíš cítit, že ti nelžu.“
„Cítím tě v sobě.“ Řekla tiše a sedla si mu na klín. Přitulila se k němu a zamňoukala jako kočka. Odpověděl jí zavrčením, oba se rozesmáli.
„Krize zažehnána?“ zeptal se a vážně se jí podíval do očí.
„Promiň, že jsem ti nevěřila. Je čím dál tím těžší rozeznat skutečnost od fikce.“ Šeptla a vstala.
Angel: „Hlavní je, žes uvěřila.“
Buffy: „Připadá mi, že jenom tebe se bojí. Vždycky, když jsi se mnou, má nade mnou menší moc.“
Angel: „To už musíš být pořád se mnou.“
Buffy: „Já vím, čím to je. Máš mě ve své moci…“
„…a mně to vůbec nevadí.“ Řekla vyzývavě a vzala ho za ruku. Šli na balkon, vzal ji do náruče a společně pozorovali město. Město, které nikdy nespí.
„Víš, co mi Viola řekla?“ vážně se k němu otočila a podívala se na něj.
„řekla, že kdyby ti duši nedaly síly, našel bys ji ve mně.“ Vysvětlila mu hned a ještě víc se k němu přitulila.
Angel: „Jak?“
Buffy: „To nevím. Nebyla mi schopná říct víc.“
Angel: „Proč jsem ji nenašel předtím, než jsem odešel?“
Buffy: „Všechno souvisí se vším. Tak to říkala Viola. Měla pravdu. Tenkrát jsem ještě neměla toho démona.“
Angel: „Potom jsi ho přece měla a já svoji duši v tobě nenašel.“
Buffy: „Nebyla možnost.“
Angel: „Máš pravdu.“
Buffy: „Bojím se, bojím se toho, co přijde.“
Angel: „Nemusíš se bát, budu pořád s tebou. Když jsem s tebou, nic se ti nestane.“
Buffy: „Proč mám teda pořezanou nohu?“
Angel: „Víš, pořád ještě ti nerozumím. Jsme spolu spoustu let, ale některé věci jsou pro mě stále otázkou.“
Buffy: „Nápodobně můj tajemný příteli.“
Angel: „Ale v něčem měla Viola pravdu. Teď v tobě vidím svoji duši, Protože oni ji nedarovali mně, ale tobě. Můj život ti patří, stejně tak i moje duše.“
Buffy: „Viola mi řekla, že mě chtěly Síly zabít.“
Angel: „Bojí se tě.“
Buffy: „Já se taky sama sebe bojím.“
Angel: „Já se nebojím.“
Buffy: „Měli bychom se vrátit, Angele. Musíme najít způsob, jak dosáhnout toho souladu. Má nade mnou hroznou moc, vkrádá se mi do myšlenek, do citů.“
Angel: „Musíme splnit ještě jeden úkol.“
Buffy: „Ten je klíčem k souladu. Zase to slovo klíč. Jistě je to jeden z Dawnů.“
Angel: „Nebo oba. Je to podezřelé, že neznají svoji rodinu. Třeba taky byli stvořeni. Nebo jsou démoni a vzali na sebe lidskou podobu.“
Buffy: „Spolu na to přijdeme.“
Zachvěla se mu v náručí.
„Je ti zima?“
„Ne, bude svítat. Ty to cítíš, proč tu stále stojíme?“
„Protože jsem nechtěl přerušit tu chvíli, kdy tě držím v náruči.“
Buffy: „Tak blízko smrti?“
Angel: „Neboj se, poznám chvíli, kdy se blíží slunce.“
Buffy: „Já zase, když se blíží smrt.“
Angel: „To je stejné.“
Buffy: „Je tady.“
Angel: „Kdo?“
Buffy: „Smrt, obchází kolem.“
„Raději půjdeme do pokoje.“ Vtáhl ji zpět do reality a potom skoro násilně odvedl do ložnice. Posadila se do křesla.
Angel: „Víš, kdo zemře?“
Buffy: „Nevím, ale je blízko.“
Angel: „Nechceš si odpočinout? Dlouho jsi nespala. Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Už několik dní ležíš a koukáš do stropu. Proč nemůžeš spát?“
Buffy: „Bojím se. Bojím se, co mi ukáže. Děsí mě strašlivými nočními můrami.“
Angel: „Budu tu celou dobu s tebou.“
Usmála se. Odešla do koupelny a za chvíli se vrátila v noční košili. Lehký růžový satén se leskl ve světle z několika nástěnných lamp.
„Musím vedle zatáhnout závěsy.“ Připomenula mu a odběhla. Zkontrolovala celý apartmán a když se vrátila,
čekala na ni už rozestlaná postel. Angel ji vzal do náruče a uložil ke spánku. Za chvíli taky usnul.
Kolem poledne ho ale probudilo, když cítil, jak se Buffy znatelně pohnula a začala se třást. Snažil se ji probudit,
když se mu to konečně podařilo, dívala se na něj vyděšenýma očima zraněné laně.
„Shh, to byl jen zlý sen.“ Konejšil ji a hladil ji přitom po vlasech.
Buffy: „To nebyl sen, to byla skutečnost.“
Angel: „Všechno je v pořádku.“
Buffy: „Arnold je mrtvý.“
Angel: „Cože?“
Buffy: „To za ním šla smrt.“
Angel: „Co když on byl tím klíčem?“
Buffy: „Kdo tu má být pesimista? Jestli on byl tím klíčem, nikdy nenajdu soulad se svým démonem.
Časem ho přestanu ovládat a on začne mít vliv jako morová rána.“
Angel: „To se nastane. Nedovolím to. Tím klíčem je jistě Fiona.“
Buffy: „Kdybys tak měl pravdu.“
Angel: „Určitě to tak je. Proč se pořád tak třepeš?“
Buffy: „Je mi hrozná zima.“
Angel vstal a ze skříně vzal deku a pulovr. Hodila na sebe svetr i deku a znovu si lehla do postele.
„Nejsi nemocná?“ rychle přemýšlel, co má udělat.
Buffy: „Ale prosím tě, naposledy jsem byla nemocná před mnoha lety.“
Angel: „Nebuď jak malá. Taky jsi jenom člověk.“
Buffy: „Teď sakra ne, vždycky když je něco důležitého, jsem těhotná, nebo zraněná.“
Angel: „Nechápu, co tím myslíš.“
Buffy: „Vždycky mi něco vleze do cesty.“
Angel: „Tak teď zkus znovu usnout, já zavolám Davidovi, nebo Michelle.“
Buffy: „Opovaž se!“
Angel: „Proč?“
Buffy: „Ani na to nemysli. Nikomu volat nebudeš.“
Angel: „Dobře, tak co mám ještě udělat?“
Buffy: „Laptop.“
Angel: „Teď není vhodná doba na zprávy.“
Buffy: „Musím najít něco o Arnoldově smrti.“
Za pár dní dostali zprávu o Arnoldově pohřbu. Konal se v poledne na jednom menším hřbitově za městem.
Angel: „Nemůžu tam jít s tebou.“
Buffy: „Nic se mi nestane.“
Angel: „Dej si pozor.“
Buffy: „A nebudu se bavit s cizími lidmi, já vím mami.“
Angel: „Sleduj Fionu, jak se bude chovat.“
Buffy: „umřel jí bratr, jak se asi bude chovat.“
Angel: „štve mě to, chtěl bych jít s tebou.“
Buffy: „Není to nutné, už se nebojím hřbitovů, ty jsou můj druhý domov, navíc ve dne, co by se mi mohlo stát?“
Angel: „Vždycky se něco najde.“
„Tak když už pro nic, kvůli tomu mu bude po smrti krásně.“ Zhodnotil její vzhled, když se chystala k odchodu.
Buffy: „Není to moc?“
Angel: „Ne, byli jste přátelé, vypadáš jako velmi zarmoucená přítelkyně.“
Buffy: „Takže nevypadám jako když jdu na večírek?“
Angel: „Pochybuji, že bys šla v černém.“
Buffy: „Velmi, velmi smutná párty?“
Angel: „Je ti dobře? Nemusíš tam jít?“
Buffy. „Je mi skvěle.“
Angel: „Dobře, ale kdyby něco, zavolej.“
Buffy: „Neboj se.“
Šlo o opravdu malý hřbitov stranou města. Když tam dorazila, většina lidí už tam byla. Většinu jich taky znala. Zamířila k Fioně.
„Dobrý den. Upřímnou soustrast.“ Řekla jí tiše. Fione zvedla hlavu a mírně se na ni usmála. Podívala se směrem k
Arnoldově fotografii na stole mezi svíčkami.
Buffy: „Byl to dobrý člověk.“
Fione: „Neznala jste ho.“
Buffy: „Znala, mnoho let.“
Fione: „Byl to takový milý člověk.“
Buffy: „Je mi to líto, Fiono.“
Fione: „Děkuji.“
Potom už s ní moc nepromluvila. Vytratila se co nejdřív.
Angel na ni čekal, zrovna četl noviny, když se vrátila.
„Jak to proběhlo?“ zeptal se jí, ještě když byla na chodbě. Přišla k němu a stulila se mu v náruči.
„Pohřby na mě působí depresivně.“
Angel: „Na koho ne?“
Buffy: „Na Fionu.“
Angel: „Hm, takže?“
Buffy: „Na to, že jí zemřel bratr, byla dost klidná.“
Angel: „Klidná?“
Buffy: „Usmívala se.“
Angel: „Aha.“
Buffy: „Co se tak díváš?“
Angel: „Nedívám, přemýšlím.“
Buffy: „Tak se u toho netvař tak pohřebně.“
Angel: „Promiň.“
Buffy: „Přišel jsi na něco?“
Angel: „Jsi nekrásnější žena na světě.“
Buffy: „A taky žena s největší bolestí hlavy. Jdu si dát koupel a potom spát, spát a pořád jenom spát.“
Angel: „Můžu ti nějak pomoct?“
Buffy: „S koupáním, nebo se spaním?“
Angel: „S obojím, pokud si budeš přát.“
Buffy: „Taková nabídka se neodmítá.“
Angel: „Nechám ti přinést nějaké prášky.“
Buffy: „Pochybuji, že to pomůže.“
Angel: „Je to lepší, než alkohol.“
Buffy: „Už jsme o tom mluvili, nemůže se mi nic stát.“
Angel: „Tak jo, jdeme na tu koupel.“
Buffy: „Jak si přeješ.“
Položila se do vany plné vody. Připravila si koupel s uklidňující vůní květin.
Ponořila se do bublinek a na chvíli se snažila zapomenout na strašnou bolest hlavy.
Pobyla si tam asi hodinu, než musela vylézt. Angel přinesl velkou osušku a zabalil ji do ní.
Usmála se na něj a jemně ho políbila. Vybrala si teploučké pyžamko s medvídky,
čímž tak potěšila Angela, že ji hned objal a nechtěl se jí pustit. Když ho donutila,
aby ji postavil na zem, vzal ji za ruku a odvedl ji k posteli. Lehla si a on ji starostlivě přikryl všemi přikrývkami.
„Ještě pusu.“ Žadonila a natahoval k němu ruce.
Angel: „Jednou mě zničíš.“
Buffy: „O to se snažím celou dobu.“
Angel: „Zblázním se z tebe.“
Buffy: „Já už blázen jsem, do tebe.“
Angel: „Tak teď spi ty můj blázínku.“
Zavřela oči a usnula jako andílek. Občas se chovala jako dítě.
Byl to od ní takový únik. Jenže pro něj to stejně byla pořád jeho Buffy,
která mohla kdykoli vyskočit a zabíjet upíry a démony na potkání.
Za pár dní, kolem poledne jim u hlavy začal drnčet telefon.
„Prosím.“ Zamumlal ještě rozespalý Angel do telefonu. Volali mu z recepce, že tam na ně čeká
návštěva. Byla to Fiona. Řekl jim, ať ji pustí nahoru.
„Kdo to byl?“ zamumlala Buffy, která se taky probudila. Rukama si protírala oči, aby byla
schopná vidět a vůbec přemýšlet. Pohladil ji po ruce a políbil na nahé rameno. Přitulila se k němu a objala ho rukama kolem krku.
„Rád bych se ti teď věnoval, ale nahoru míří Fiona.“ Vysvětlil jí a znovu ji políbil.
„Co tu chce?“
„Nemám tušení, miláčku.“
„Sakra, zrovna teď.“
„Co jiného jsi měla v plánu?“
„Chceš to ukázat?“
„Ne, dokážu si to představit. Potom na to bude času dost.“
„To jistě, jen co se jí zbavíme.“ Prohlásila napůl naštvaně Buffy a vstávala.
Zadržel ji a přejel ji po ruce. Popotáhla si košili a shledala, že si v noci utrhla ramínko.
„To naštve skoro tak jako příchod Fiony.“
„Proč?“
„Víš, kolik stála? Teď ji můžu vyhodit.“
„Měla jsi zlý sen?“
„Jako obvykle. Bolesti hlavy, deprese, migrény, zlé sny, toho démona začínám milovat.“
„Myslíš, že to všechno dělá on?“
„Jsem si tím stoprocentně jistá. A teď, když mi zničil tu košili, jsem mu vyhlásila otevřenou válku.“
„Dny jeho ničení oblečení jsou u konce.“
„Já se ti pomstím.“ Vyhrožovala, ale už neměla možnost, protože musel vstávat a oblékat se.
Právě včas, neboť za chvíli už Fiona nedočkavě klepala na dveře. Buffy zůstala v ložnici a Angel ji pozval do pokoje.
„Něco k pití?“ zeptal se jí, když si sedala do velkého křesla.
Fione: „Děkuji.“
Angel: „Proč jsi přišla?“
Fione: „Dlouho jsem tě neviděla.“
Angel: „Promiň, neměl jsem čas.“
Fione: „Teď na mě čas máš?“
Angel: „Chvilku si na tebe najdu.“
Fione: „Co tu vlastně celé dny děláš? Dlouho jsem tě neviděla na žádné akci.“
Angel: „říkal jsem ti přece, že mě takové věci neberou.“
Fione: „Aha, takže tvoje žena obráží večírky a poslušný pejsek čeká doma?“
Angel: „Tím psíkem myslíš mě?“
Fione: „Ne, promiň, nechtěla jsem se tě dotknout.“
Angel: „V pořádku. Jen ať si žena dělá co chce.“
Fione: „Cítím rozkol?“
Angel: „Snad teď nechceš řešit moji ženu?“
Fione: „To vůbec ne. Ale je tu hrozná tma, chce to trochu světla.“
Angel: „Promiň, ale závěsy musí zůstat zatažené.“
Fione: „Bojíš se fotografů?“
Angel: „Ne, slunce.“
Fione: „Cože?“
Angel: „Nebudeme to rozebírat.“
Fione: „Dobře.“
Angel: „Takže, chtěla jsi mě vidět, co kdybych tě pozval na večeři?“
Fione: „Tak určitě přijmu. Kdy?“
Angel: „Dnes večer?“
Fione: „Určitě.“
Angel: „Promiň, dnes už něco mám, tak co zítra?“
Fione: „Dobře. Zítra to bude super.“
Angel: „Budu se určitě těšit.“
Fione: „Já taky.“
Angel: „Mám opravdu spoustu práce Fione, uvidíme se zítra.“
Fione: „Dobře.“
Angel: „Ještě ti zavolám.“
Fione: „Ahoj.“
Angel: „Nashledanou.“
Fione vyplula z apartmánu. Když se Angel otočil, že půjde do ložnice, zaujal ho pohled na Buffy, opírající se o dveře do ložnice.
„Tak co ty můj poslušný psíku?“ natáhla k němu ruku, šel k ní a jemně ji políbil do vlasů. Začali se líbat, vášnivě se na ni přitiskl
a vychutnával si její rysy těla pod župánkem. Třásla se zimou a čím víc se třásla, tím víc ji k sobě tiskl. Divoce mu oplácela polibky
a nevšimla si, že někdo tiše otevírá dveře. On si toho všiml, ale nevěnoval tomu pozornost, dál se věnoval příjemnějším věcem.
„Promiňte, že ruším.“ Kvikla Fione, která stála ve dveřích.
Manželé se od sebe odtáhli a oba se na ni zpola překvapeně zpola naštvaně dívali.
Angel: „Zapomněla jsi na něco?“
Fione: „Ty, se svojí ženou?“
Angel: „Myslel jsem, že se s Buffy znáte.“
Buffy: „Ona to myslela jinak.“
Fione: „řekl jsi, že se svojí ženou nejsi.“
Buffy: „To žes řekl?“
Angel: „Nic takového jsem nikdy neřekl.“
Fione: „Pozval jsi mě na rande.“
Angel: „To není rande.“
Fione: „Byl jsi u mě doma.“
Angel: „Jen protože jsi mě pozvala.“
Buffy. „To je pravda. Kdybyste ho nepozvala, nešel by k vám.“
Fione: „kdo vy vlastně jste?“
Buffy: „My se známe, jsem Buffy Summersová.“
Angel: „To byla řečnická otázka, miláčku.“
Buffy: „oh.“
Angel: „Radši se posaď, Fione.“
Fione se posadila do křesla a Angel s Buffy proti ní na menší sedačku.
Fione: „Vůbec to nechápu, proč ses o mě zajímal, když nemáš zájem?“
Buffy: „myslím, že přišel čas to vysvětlit.“
Angel: „ne, to jistě ne.“
Buffy: „Angele, ty jsi chlap. Tohle nepochopíš. Fione, nechej mě ti to vysvětlit. Požádala jsem Angela, aby si s tebou promluvil.“
Fione: „Cože? O co tu jde?“
Buffy. „Počkej, nejde tu o nic perverzního.“
Fione: „To se mi vážně ulevilo.“
Buffy: „Máme tu splnit jistý úkol. Hledali jsme nějaké znamení, které by nám ukázalo, co máme dělat dál.“
Fione: „A to znamení?“
Buffy: „Jste vy.“
Fione: „Já? Já přece nejsem žádné znamení.“
Buffy: „Vaše jméno.“
Fione: „Co je na něm zvláštního?“
Angel: „proto jsem se nad ním tehdy tak pozastavil.“
Buffy: „Moje sestra se jmenuje Dawn. Odvodili jsme, že jste klíčem k našemu úkolu.“
Fione: „Jak to se mnou souvisí?“
Buffy: „Zdánlivě vůbec, ale jsme přesvědčení o tom, že to vy jste klíč. Vy a váš bratr.“
Fione: „Arnold? Arnold je mrtvý, zamřel.“
Buffy. „Ano, zabili ho, aby nám nemohl pomoct, ale naštěstí se spletl, protože tím klíčem jste vy.“
Fione: „Zabili?“
Buffy. „Ano, ještě nevíme kdo, ale jsme blízko.“
Fione: „Verze o nevěrném manželovi se mi líbila víc.“
Angel: „promiň mi to Fione, ale chtěl jsem se ti jen dostat blíž, abych zjistil víc.“
Buffy: „Počkejte, všechno vám ukážu na počítači.“
Vstala a chvatně odešla do ložnice pro laptop.
Fione: „Co to znamená? O jaký úkol jde? Jste obchodníci? Makléři? Mafie?“
„Tady to mám… všechno by vám to mělo vysvětlit.“Zvolala na ně ve dveřích Buffy, na ruce nesla notebook a druhou
rukou na něm něco psala. Potom si sedla zpět vedle Angela.
„Takže, našla jsem všechno o vašem původu. Našla jsem jen pár menších zmínek o vašich adoptivních rodičích,
ale nakonec jsem našla jen místo, kde vás našli. S bratrem vás našli v poušti.“ Mumlala Buffy, aniž by zvedla
hlavu od počítače. Fione vstala a dřepla si vedle ní na zem. Buffy vstala a pustila ji na své místo. Ukázala jí pár fotek a kopií dokumentů.
Fione: „Jak jste to všechno našla?“
Buffy: „Kamarádka byla hacker.“
Fione: „Takže jste z nějaké tajné vládní organizace?“
Buffy se na ni zaujatě podívala a ptala se v duchu, jestli se z toho chudák nezbláznila.
Fione: „FBI? CIA? Námořnictvo? Armáda? Něco výš? Tajná organizace specializující se na hledání osob?“
„Cože?“ vytřeštila na ni oči Buffy.
Fione: „Nejste od vlády?“
Buffy: „Ti blbci si pořád myslí, že jsou upíři jen výtvorem Brama Stokera.“
Fione: „Upíři? Kdo je Bram Stoker?“
Angel: „Ten napsal koncem devatenáctého století příběh Drákula.“
Fione: „Oh, teď je mi to jasné.“
Buffy: „Nejsme z žádné organizace, pracujeme sami za sebe.“
Fione: „Co děláte?“
Buffy: „Bojujeme.“
Fione: „Proti komu?“
Buffy. „Je to už dost ohraný proti upírům, démonům a silám temnoty.“
Angel: „Tuhle část mám nejraději.“
Buffy: „protože se tam mluví o tobě miláčku.“
Fione: „A já jsem co?“
Buffy: „Obecně osobám jako jste vy, říkáme ve zkratce, NO.“
Fione: „To znamená co?“
Angel: „Nevinná Oběť.“
Fione: „Nejsem mrtvá.“
Buffy: „Ano, ten status získáte později. Doteď jste Smolař.“
Fione: „Proč?“
Angel „Protože, kdybychom se ti nepřipletli do cesty, v klidu by sis balila chlapy a tvůj bratr by možná
žil, ty bys žila v pohodě a nic nevěděla. Teď všechno víš a jsi ve smrtelném nebezpečí, jelikož kdo se jednou
všechno dozví, je potenciální dárce orgánů.“
„Tohle, tohle není pravda…. Tohle se mi jenom zdá, vy jste blázni, musím odtud zmizet.“ Začala šílet
a snažila se utéct, ale Angel ji zadržel. V tu chvíli taky na obrazovce zablikala zpráva a vedle ní se objevila tvář miminka.
Angel: „Co to je?“
Buffy: „Mail od Davida… našel toho démona….“
Buffy otevřela přílohu, kterou jí David poslal. „Usmíval se“ tam na ni nehezký démon s rohy.
Fione: „Co…co to je?“
Buffy: „To nejspíš zabilo Arnolda… a zabije to i vás.“
Fione: „Cože? Proč?“
Buffy: „Protože jste klíč k našemu úkolu. Máte nás dovést do cíle.“
Angel: „Musíš zůstat s námi, my tě můžeme ochránit, ale sama jsi mrtvá.“
Fione: „Dobře, zůstanu tady. Teď my ale řekněte pravdu? Kdo jste?“
„Buffy Summersová.“
„Angel.“
Fione: „Takže vaše firma je jen krytí?“
Buffy: „Ne, naše firma je opravdu detektivní kancelář.“
Angel: „Akorát má trošku jiné případy.“
Fione: „Jistě.“
Angel: „Co Davie píše o tom démonovi?“
Buffy: „Takže… zdá se, že náš rohatec je jenom pěšec.“
Angel: „Sakra.“
Fione: „Co znamená to sakra?“
Buffy: „Počkej…. Nechává se najímat od jiných démonů. Je to profík,
pečlivě si vybírá pro koho bude pracovat. Není těžké ho zabít. Toho mám za chvilku. Dám si ho k snídani.“
Fione: „K čemu?“
Angel: „Neboj, to byl jen takový obrat.“
Buffy: „Vyměnily se role, kdo je tu ten zlý?“
Angel: „Jak chceš ty. Co ještě píše Davie?“
Buffy: „Panebože. Elizabeth je úžasná.“
Angel: „Co?“
Buffy: „Hieroglyfy.“
Angel: „Co je s nimi?“
Buffy: „Dokáže je číst.“
Angel: „Malý génius.“
Buffy: „Tak se mi po nich stýská.“
Angel: „jsme pryč už dlouho, ale neboj se, brzy se vrátíme. Brzy ten úkol vyřešíme.“
Buffy: „Chudáček malý Jamie, je tak sám. On je tak slabý.“
Angel: „Zase tak moc ne.“
Buffy: „Chci se už vrátit.“
Angel: „Já vím miláčku, ale nezapomeň na tvého přítele.“
Buffy: „Jak bych na něj mohla zapomenout? Bolí mě hlava, že se mi asi za chvilku rozskočí.“
Angel: „Nechám ti přinést nějaké prášky.“
Buffy: „Víš moc dobře, že nepomáhají.“
Angel vstal a odešel k baru. Potom se vrátil se sklenicí jejího oblíbeného pití. S díky si ji vzala a rychle ji vypila. Odešel pro další.
Buffy: „Promiňte, jsme neomalení. Dáte si něco k pití? Nemáme vám přinést něco k jídlu? Nechcete si někam zavolat?
Odteď už se od nás nesmíte hnout ani na krok.“
Fione: „Nějaký likér?“
Angel: „Hned vám to přinesu.“
Angel se vrátil se třemi sklenicemi. Pro dámy nesl, co si požádaly a pro sebe jako obvykle whisky.
Buffy: „Tak na co si připijeme?“
Angel: „Na spolupráci?“
Fione: „Na Stokera.“
„Tak na Stokera.“
Fione: „Panenko skákavá, ty jsi upír.“
Buffy: „Já?“
Fione: „Ne, Angel. Že jo? Uhodla jsem to, proto ty závěsy. Vy jste mluvila o upírech a o Drákulovi.“
Angel: „Jsi opravdu dobrá, Fione.“
Fione: „Upíři jsou zlí ne?“
Buffy: „Dá se to tak říct. Angele, vysvětli jí to. Já si přečtu to od Davida.“
„Sakra, teď ne, co chceš. Wesley, jestli jsi to ty, nemám čas, promluvíme si jindy.“ Prohlásila Buffy k duchovi za svými zády.
„Promiň, že ruším.“ Prohlásil duch a připoutal Buffyinu pozornost. Ta se hned otočila a vstala. Angel i Fione ji pozorovali,
jak jde do rohu místnosti a zvedá ruku, jakoby někoho hladila po tváři.
„Jste… jste to vy?“ vydala ze sebe Buffy a začaly jí pomalu téct slzy po tvářích.
„Jsem to já, prosím, neplač, není k tomu důvod.“
„Proč jste nepřišel dřív?“ řekla bolestně Buffy a klesla v kolenou, Angel k ní vystartoval, ale ona si jen sedla na zem. Duch si sedl proti ní.
„Víš že jsem nemohl.“
„Tolikrát jsem s vámi chtěla mluvit. Chyběl jste mi.“
„Já vím Buffy, viděl jsem tě.“
„Gilesi, jak to?“
„Ptáš se jakto, že jsem umřel? Jednoduše. Napadli nás upíři. Potřebovali jistý předmět, který jsem
měl u sebe. Zabili Christianu a její kuší nakonec i mě.“
Buffy: „Je mi to tak líto Gilesi.“
Giles: „Už nejsem tvůj pozorovatel, můžeš mi říkat Ruprte.“
Buffy: „Jasně Rupy.“
Giles: „Viděl jsem Anyu.“
Buffy: „Já vím. Oh Gilesi, teď bych vás tolik potřebovala.“
Giles: „Já vím Buffy, všechno vím. Viděl jsem to.“
Buffy: „Mluvil jste s Wesleym?“
Giles: „Ne, víš, že to nejde. Ale viděl jsem, jak mluvíš s Violou a všechno ostatní.“
Buffy: „Gilesi prosím, řekněte mi, co mám dělat.“
Giles: „Já nemůžu Buffy, na to musíš přijít sama.“
Buffy: „Proč jste mi to neřekl? Co jsem.“
Giles: „Nesmíš mi to zazlívat. Nevěděl jsem o tom. Bylo mi jasné, že jsi výjimečná, to ano, ale nevěděl jsem jak moc.
Netušil jsem o tom dodatku k proroctví.“
Buffy: „To nevěděl skoro nikdo.“
Giles: „Teď, když o něm vím. Je mi jasné, že jde o tebe. Ty nejsi jako ostatní.“
Buffy: „Tolik bych si přála, abyste tu byl teď se mnou. Potřebuji vaši pomoc, strašně mi tu chybíte.“
Giles: „Já vím Buffy, ale poslal jsem k tobě Davida, dostala jsi dopis?“
Buffy: „Ano, ale David stále nepřišel.“
Giles. „Brzy přijde.“
Buffy: „Budeme se brzy vracet domů.“
Giles: „Postarej se o Davida prosím, snažil jsem se ho naučit všechno, co znám. Měl by ti pomoci.“
Buffy: „Mě už Viola řekla, kdo ti pomůže.“
Giles: „Já vím, měla pravdu. Musím jít, ještě přijdu.“
Buffy: „prosím ne, teď nesmíte odejít. Teď, když jste přišel, nesmíte odejít.“
Giles: „Já musím, ještě přijdu.“
Buffy: „Nemůžu vás nechat odejít. Zůstaňte, prosím.“
Giles: „Budu tě hlídat.“
Buffy: „Gilesi, já vás potřebuju, sama to nezvládnu.“
Angel šel k ní. Sedl si vedle ní a objal ji. Giles mezitím zmizel. Třásla se mu v náručí.
„Fione, přines prosím z ložnice deku, Je položená na posteli, velká vyšívaná.“ Zavolal Angel k Fione a
ta hned odběhla do místi, kde tušila ložnici. Hned se vrátila a nesla deku. Angel do ní Buffy zabalil. Ta se potila a zároveň třásla zimou.
„Angele, zastav ho, prosím.“
„To ty ho musíš zastavit.“
„Ne, to bolí.“
„Jsem tady, s tebou, nic se ti nestane.“
„Zastav ho, já nemůžu. Nesmí se dostat ven.“
„Bojuj. Máš tu sílu v sobě.“ Třásla se mu v náručí a vydávala vzlyky bolesti.
„Co se s ní děje? Nemám pro někoho jít?“ koktala Fione, která stále klečela vedle něj.
„Ne, nehněte se ani o krok. Nesmíte se hýbat.“ Křikl na ni.
„No tak, miláčku, prosím bojuj s ním.“ Otočil se znovu k Buffy.
„Já… nemůžu Angele… prosím… on….“ Nedokončila větu, protože omdlela.
Fione: „Co je s ní? Ona je v bezvědomí?“
Angel: „Umíte zacházet se zbraněmi?“
Fione: „Cože?“
Angel: „Rychle!“
Fione: „Ne.“
„Tak dělejte, že umíte.“ Doporučil jí a dal jí do ruky dýku. Potom pustil Buffy a položil ji na zem. Vstal a zvedl hlavu ke stropu.
Na chvíli zavřel oči. Potom je otevřel. Ve sejnou chvíli otevřela oči i Buffy.
„Jste v pořádku, bála jsem se, co se s vámi stalo.“ Drmolila na ni Fione a nervózně si pohrávala s dýkou.
„Nepřibližuj se k ní Fione!“ Buffy k ní natáhla ruku, ale vyrušilo ji Angelovo zavolání. Šel k ní a držel v ruce malý meč.
„Pusť ji ven ty svině.“ Křikl na Buffy a chytl ji pod krkem. Buffy se jen šíleně smála.
„Chtěl jsi mě zabít, máš možnost.“ Křikl na ni znovu, ale ona se pořád jenom smála.
„Ale prvně si pohrajeme.“ Usmál se křivě Angel, vzal Buffyinu tvář do dlaní a surově ji políbil. Potom znovu,
vůbec se mu nebránila až do chvíle, kdy omdlela. Něžně ji vzal do náruče.
„Fione, přines deku.“ Zavolal na ni a ona hned přiběhla. Podala mu deku a on do ní hned Buffy zabalil.
Angel: „Vraťte mi tu dýku.“
„Co to bylo?“ zopakovala svoji otázku a vrátila mu zbraň.
Angel: „Přestala ho ovládat. Normálně není nebezpečný, jen když nad ní převezme kontrolu.“
Fione: „Kdo?“
Angel: „Démon. Později vám to vysvětlíme. Teď musím něco udělat.“
Fione: „Proč se neprobouzí?“
Angel: „Mám strach, že je vysílená.“
Fione: „Co by to znamenalo?“
Angel: „Smrt.“
Fione: „Cože?“
Angel: „Miláčku, no tak, vstávej. Dlužíš mi ještě tu facku. Nenechej mě teď čekat. No tak, Buffy jsem tu se sexy ženskou a úplně sám.“
Fione: „Pochybuji, že by to zabralo.“
„To ji ještě neznáš.“ Usmál se Angel a v tu chvíli Buffy otevřela oči.
Buffy: „Co se stalo?“
Angel: „No, zase sis troufla na souboj se mnou a jak vidíš, zvítězil jsem.“
Buffy: „To byl on, že jo?“
Angel: „Bohužel.“
Buffy: „Je to pořád horší. Už musíme najít řešení.“
Angel: „Jak se cítíš?“
Buffy: „Jakoby mi vysával všechnu sílu.“
Angel: „Fione, podej mi prosím její skleničku.“
Fione mu ji přinesla a Angel z ní dal napít Buffy.
Angel: „Něco silnějšího. Najdi tam co nejsilnější alkohol.“
Fione: „Cože?“
Angel: „Sakra, Buffy, prosím, teď neusínej. Teď nesmíš usnout, slyšíš?“
Buffy: „Jistě, že tě slyším.“
Angel: „Tak teď prosím neusínej.“
„Neboj se, na mě si jen tak nepřijdou….“ Usmála se a zavřela oči.
Vzal ji do náruče a položil na sedačku. Fione si sedla do křesla. On si sedl na sedačku a vzal ji do náruče.
Angel: „Spí klidně, to je dobré znamení.“
Fione: „Vůbec nic nechápu.“
Angel: „Je to taky hodně složité Fione. Je mi líto, ale nesmíte teď odejít, jinak vás zabije náš rohatý přítel. Můžete spát v druhé ložnici tady naproti.“
Fione: „Tu nepoužíváte?“
Angel: „Ne, stačí nám jedna ložnice.“
Fione: „Co se děje s tvojí ženou?“
Angel: „Napadá ji démon, chce jí ukrást tělo, zmocnit se její síly a vyvraždit všechno zlo.“
Fione: „Na tom je něco špatného?“
Angel: „V každém je něco zlého.“
Fione: „Chápu. Ona má nějakou sílu, která je nebezpečná, když ji použije?“
Angel: „Dá se to tak říct. Řeknu ti to ve zkratce. Na světě je vždycky jedna dívka, která má
výjimečnou sílu k boji proti upírům, démonům a podobné chásce. Vždycky, když jedna umře, nastoupí další.
Nebudu tě obtěžovat podrobnostmi. Říká se jí přemožitelka.“
Fione: „A to je ona?“
Angel: „Nevypadá na to viď? Taky jsem si to myslel, když jsem ji prvně uviděl.
Byli jí čerstvých šestnáct. Pověřili mě, abych jí pomáhal, jenom nečekali, že se do ní zamiluji hned, jak ji uvidím.“
Fione: „Takže láska na první pohled? Jak dlouho jste spolu?“
Angel: „Dlouho, je to jako věčnost, ale připadá mi to jako okamžik. Každé ráno,
když se probudím vedle ní, tomu nemůžu uvěřit. Je to nejbáječnější žena, kterou jsem kdy potkal.“
Fione: „Takže ty ji opravdu miluješ?“
Angel: „Miluji víc než svůj vlastní život. Kdykoli bych ho za ni obětoval. Vždycky, když se na ni dívám,
připadá mi, jako bych viděl svatozář. Ona sem nepatří. Je tak čistá, nevinná. Nepatří do tohohle světa,
ona nemá být přemožitelka. Ona má být královna, slunce, uctívaná bohyně. Na ni je tenhle svět příliš zlý.
Ale pokud existuje někdo, kdo ho dokáže zachránit, je to ona.“
Fione: „Nepřeháníš?“
Angel: „Ani v nejmenším. Už několikrát zachránila svět. U desítky přestala počítat jak s
oblibou říká. Dělá si z toho legraci, ale ber to vážně. Taky obětovala svůj život, aby zachránila svět.
Potom ji Willow pomocí magie vzkřísila a našel v ní místo ten démon. Ona miluje lidi, chápej, miluje je.
Každá přemožitelka byla ochotná obětovat člověka pro vyšší cíle, ale ona nikdy člověka nezabila. Ona je nevinná.“
Fione: „Tak to k ní byl osud hodně krutý.“
Angel: „ona by jiný nechtěla. Mohla si zvolit, jestli chce mít normální život, ale vybrala si tohle, protože ví, že musí.“
Fione: „Připadá mi to i pro jeden život dlouho. Kolik jí je?“
Angel: „No, kolik bys tipla?“
Fione: „Pětadvacet?“
Angel: „Jo, brali jsme se, když jí bylo pětadvacet. Od té doby to bude tak třicet, možná čtyřicet let, nechtěl bych lhát.“
Fione: „Kolik je tobě?“
Angel: „Už dávno to nepočítám, víc, než tři sta, ale míň, než čtyři sta.“
Fione: „Bude dlouho spát?“
Angel: „Déle, než do západu slunce ne.“
Fione: „Co se stane po západu slunce?“
Angel: „Začíná náš život.“
Fione: „Takže vy jste spali, když jsem ráno přišla?“
Angel: „Ano, ve dne spíme a v noci žijeme, jako netopýři.“
Celým pokojem se rozlilo zelené světlo. To se začalo soustřeďovat do jediného bodu, až osvětlovalo jen dvojici držící se za ruce.
„Andělé.“ Vydechla Fione, která byla připravená už úplně na všechno po tom, co dnes viděla. Buffy se probudila a upřela na ně oči.
Posadila se a rozpřáhla ruce. Domnělí andělé se rozběhli a vběhli jí přímo do náruče. Byli to James a Elizabeth, Buffy je oba zlíbala a
zobjímala, až jim dovolila se přivítat s Angelem.
Angel: „Ale co tu děláte?“
Líza: „Copak ty nás nevidíš rád?“
Fione: „Vůbec nic nechápu, co je to za děti? Kde se tu vzaly?“
Angel: „Elizabeth a James Summersovi.“
Fione: „Vaše děti?“
Líza: „Démonka?“
James: „Upírka?“
Líza: „Pozorovatelka?“
James: „Doktorka?“
Buffy: „Tak děti, dost vyptávání. Teď se budu vyptávat já. Kdo se tu přenesl?“
James: „Za to můžu já, donutil jsem Lízu.“
Buffy: „Co na to řekneš Elizabeth?“
Líza: „Není to pravda, to já jsem ho do toho navezla.“
Angel: „Konečný soud?“
„Spike.“ Rozesmáli se všichni a Buffy děti znovu zobjímala. Pak je posadila vedle sebe na sedačku a pořádně je jako správná matka upravila.
Buffy: „Musíte zpátky. Myška a David budou mít strach.“
James: „To máš pravdu. Doma je to hrozné. Michelle s Davidem se pořád zavírají u sebe
v pokoji a něco řeší. Nellie s Nicholasem zase odjeli. Chris se ubytoval ve městě a říkal, že se
vrátí, až se vrátíte vy. Spike je jediný, kdo se o nás stará. Teda ještě s myškou a Davidem.“
Buffy. „Hrůza. Co Stan a Ginny?“
Elizabeth: „Stan odjel za Ginny do Londýna.“
Buffy: „čertíci moji, tolik se mi po vás stýskalo. Ale brzy se vrátíme. Najdeme jednoho troubu,
dalšího troubu, co si ho najal. Zbavíme se jich a potom se vrátíme.“
Líza: „Ty jsi unavená maminko?“
Buffy: „Ale ne holčičko, jsem v pořádku, vážně.“
Jamie: „Dělají si o tebe starosti Spike, David a Michelle.“
Buffy: „Ale, snad taky nečteš myšlenky jako tvoje sestra?“
Jamie: „nemusím číst myšlenky, nejsem slepý.“
Buffy: „To mi promiň Jamesi, tu mýlku.“
Angel: „Měli byste se vrátit.“
Buffy: „Počkej, přišel někdo a hledal nás?“
Líza: „Ne.“
Buffy: „Učíte se? Co Victor.“
James: „Mami, Victor je prostě Victor.“
Buffy: „Chápu, pořád plánuje tu svoji cestu kolem světa?“
Líza: „Naléhavěji, než předtím.“
Buffy: „Tak ať aspoň počká, než se vrátíme.“
„Málem jsem zapomněl, tohle ti posílá sestřička.“ Zahlásil důležitě James a položil na stůl malinkou lahvičku z tmavého skla bez nálepky.
Buffy: „Která?“
Líza: „Angie?“
Angel: „Byla doma?“
Jamie: „Víš, že nesmí. Poslala nám to, věděla, že sem půjdeme.“
Buffy: To je moje malá holčička.“
Líza: „Když už mluvíme o tvojí holčičce, její dceruška má problémy.“
Angel: „My víme, snažíme se to řešit.“
James: „Tak my jdeme.“
Děti vstali, rozloučily se s rodiči a s Fionou a zmizely.
Fione: „milé děti, moc pěkné.“
Angel: „Díky. Buffy, víš, co to je? Třeba něco našla.“
Buffy: „Zeptám se jí.“
Angel: „Dobře, ale nezdržuj se dlouho.“
Zavřela oči a usnula.
Fione: „Uf, zase spí?“
Angel: „Ne, mluví s dcerou.“
Fione: „Nějak jsem neměla přehled o těch dětech.“
Angel: „Je v nich trochu zmatek co? Ty dvě, co jste viděla teď, jsou nejmladší, dvojčata je jim pět.
U těch jediných víme, kolik jim opravdu je. Potom jsou David a Michelle, oběma je dvacet. Potom Nellie,
té nevíme kolik je, ale něco kolem pětadvaceti, možná třiceti. Nejstarší je Angie, ta nestárne, je v jiné
dimenzi. Ještě Connor, ale ten zůstal před více než dvaceti lety v jiné dimenzi se svojí ženou.“
Fione: „Tak to jich je hodně.“
Angel: „Já se omlouvám, spletl jsem se. Michelle není naše dcera, ona je naše vnučka, ale odmalinka ji vychováváme, tak ji bereme jako dceru.“
Fione: „Předpokládám, že je dcera té nejstarší dívky.“
Angel: „Ano, ale bohužel nemohla zůstat u Wiccy.“
Buffy začala mluvit ze spaní, Fione se lekla.
Angel: „Teď se není čeho bát Fione, mluví francouzsky.“
Fione: „Proč?“
Angel: „Kdo ví, nikdy se nedozvím, o čem spolu mluví. Ale teď nepoužívá zrovna slova podle etikety.“
Fione: „A proč to dělá?“
Angel: „Nejspíš se s Angie hádá. Buď si skvěle rozumí, nebo se hrozně pohádají,
mají strašně podobné povahy a to v jejich případě nikdy nedopadne dobře.“
To už se ale Buffy probouzela.
Buffy: „Tvoje dcera je celá po tobě, pořád by se semnou jenom hádala.“
Angel: „neříkal jsem to?“
Fione: „Přesně o tom jsi mluvil.“
Angel: „Tak už víš, co to je?“
Buffy: „Jed, pruský jed, který zabíjí jen při pouhých několika kapkách.“
Angel: „proč ti ho Angie dala.“
Buffy: „Zeptám se tě na jednu důležitou věc. Myslíš, že by mi to řekla? Znáš přece svoji dceru.“
Angel: „Je to i tvoje dcera.“
Buffy: „Sakra, ale ona mi to neřekla kvůli tobě. To ty vždycky přijdeš a řekneš, hrozí vám nebezpečí,
a my musíme všechno zjistit sami. Angie je celá po tobě.“
Angel: „Co ti řekla?“
Buffy: „že jsem blázen a měla jsem zůstat s Rileym, tohle by se nikdy nestalo, protože bych byla dávno mrtvá a měla ode všeho konečně pokoj.“
Angel: „Tak co ti řekla?“
Buffy: „že to poznáme až na to bude správný čas.“
Angel: „To je celá Angie.“
Fione: „Je už venku tma?“
Angel: „Jo, jestli chceš roztáhnout závěsy, klidně můžeš.“
Fione vstala a odešla k oknům. Manželé se políbili a proběhl mezi nimi menší rozhovor, ke kterému ani nepotřebovali slova.
Fione: „nerada vás ruším, ale mám hlad, co kdybychom si skočili někam na večeři?“
Buffy: „Musím tu zůstat, David mi ještě pošle nějaké zprávy a možná mi i zavolá.“
Angel: „Nechám nám večeři přinést sem. Na co máš chuť Fione?“
Fione: „To je mi celkem jedno.“
„Já hlad nemám, pro mě jenom kafe.“ Prohlásila Buffy ještě než se jí stačil zeptat a už zase něco hledala v počítači.
Druhý den ráno se Fione rozhodla, že si půjde domů pro nějaké věci. Buffy se nabídla, že s ní půjde.
Potom, co jí vysvětlila, že ji jinak nepustí ji doprovodila. Ve svém domě si Fione balila věci do dvou velkých kufrů a zpovídala zatím Buffy.
Fione: „Takže jste takový bojovníci jo?“
„Dá se to tak říct.“ Přisvědčila tázaná a prohlížela si sochu amorka.
Fione: „Kolik lidí jako jsem já už jste zachránili?“
Buffy. „Jednotlivce nepočítáme, občas zachráníme všeobecně celý svět, chápete?“
Fione: „Jo, to musí být dost namáhavý job. Kde berete ještě čas na soukromý život?“
Buffy: „Tak nějak mezitím. Je to něco jako rodinná firma, pokud víte, co tím myslím.“
Fione: „Jasně. Stejně jsem ráda, že mi pomůžete.“
Buffy: „Zničili jsme vám život.“
Fione: „Ne, tak to není. Spíš jste mi otevřeli oči.“
Buffy: „Jo, to říká dost lidí, než za o zaplatí životem.“
Fione: „Umřelo hodně vašich přátel?“
Buffy: „Hodně.“
Fione: „Promiňte, nechtěla jsem.“
Buffy: „Vám taky umřel bratr, nemám vám co vyčítat.“
Fione: „Já jen, slyšela jsem včera, jak s někým mluvíte, ale nikdo tam nebyl. Neumím si to vysvětlit, ale myslím, že nejste blázen.“
Buffy: „Díky. Ale já, mluvím s duchy.“
Fione: „Byl to nějaký váš přítel?“
Buffy: „Ano, byl pro mě jako otec.“
Fione: „Myslíte, že byste si mohla promluvit s Arnoldem?“
Buffy: „Tohle není dobrý nápad Fione. Nemějte mi to za zlé, ale lidé by se neměli se svými mrtvými stýkat.
Musíme je nechat jít. Přineslo mi hodně těžkostí, že s nimi můžu mluvit a snažím se toho co nejvíc lidí ušetřit.“
Fione: „Proč?“
Buffy: „V našem světě, kde jde všechno různými kouzly, rituály a podobně nic není zadarmo.
Za všechno se tady platí vysoká daň a nikomu není odpuštěna.“
Fione: „Mluvila jste s ním?“
Buffy: „Ne, mohla bych ho zavolat, ale nechci ho rušit. Taky nevím, kde je.“
Fione: „Co tím myslíte?“
Buffy: „Bylo by moc složité vám vysvětlovat složitou spleť dimenzí, kam chodí duše zemřelých.“
Fione: „A co když nemají duši?“
Buffy: „Bloudí v prázdnotě.“
Fione: „To je zlé.“
Buffy: „To je. Ale řekněte, co na světě není zlé?“
Fione: „Nemáte tenhle život ráda?“
Buffy: „Ale mám. Nedokážu si představit, jaké by to bylo, kdybych byla normální. Třeba bych nikdy nebyla šťastná.“
Fione: „A vy jste tady v tom všem šťastná?“
Buffy: „Každý si musíme umět utrhnout ten svůj kousek štěstí. Mám krásné děti, velký dům, spoustu přátel, skvělého manžela, co víc bych si mohla přát?“
Fione: „Co víc si přát.“
Buffy: „Nebojte se Fione, každý jednou najdeme svůj osud. Cíl, kam všichni míříme.
Mě ho pomohl najít Angel. Vždycky, když jsem se na všechno chtěla vykašlat, vzpomněla jsem si na něj,
jak mi říká, ty jsi nikdy z boje neutekla a taky to neuděláš, on mi věří a to mi vždycky dá sílu.“
Fione: „Milujete ho?“
Buffy: „Ano, je to legrační, když vám to vyprávím, ale nedokážu si bez něj svůj život představit.
Vážně hrozně miluji svoje děti, ale jeho miluji víc, než svůj život. Kdykoli bych ho pro něj obětovala. Nechtěla bych žít, kdyby tu nebyl on.“
Fione: „To stejné mi řekl on.“
Buffy: „Od něj to ale jistě, znělo víc romanticky a procítěně. TO je můj poeta.“
Fione: „Všechno mám sbalené, můžeme jít.“
Jeli rovnou do hotelu. Fione si dala věci do volné ložnice a Buffy se šla převléct k
sobě do ložnice. Angel spal, prošla pomalu kolem něj a snažila se být co nejtišší, aby ho nevzbudila.
Ale on se vzbudil hned jak cítil její vůni, když ji slyšel přicházet. Sedla si vedle něj na postel.
Zeptal se jí, jestli všechno zařídili. V krátkosti mu podala hlášení a přitulila se k němu jako malé dítě. Do ložnice vešla Fione.
„Sakra, promiňte, já nevěděla. Já hned padám….“
„Klidně zůstaň Fione.“ Nabádal ji Angel, tak si Fione sedla do křesla proti posteli.
Angel: „Co se děje?“
Fione: „Mám strach.“
Angel: „Proč?“
Fione: „Ale to všechno, co jste mi řekli.“
Angel: „Klidně tady buď s námi. Viď?“
Buffy: „No jistě.“
Fione: „Díky, jsem z toho tak vystrašená, že se od vás bojím hnout na jediný krok.“
Buffy: „To je dobře, ještě by se vám něco stalo a nechceme vás mít na svědomí, když víme, že vás můžeme ochránit.“
Angel: „Jo, ten jed, co ti včera poslala Angie.“
Buffy: „Co je s ním? Nechala jsem ho na stole.“
Angel: „To nebylo moc chytré, dal jsem ho mezi zbraně.“
Buffy: „Jak myslíš. A víš co, musíme dát Fione něco na obranu.“
Fione: „Ne, Angel mi už včera dal takový velký nůž a málem jsem se s ním sama pořezala.“
Buffy: „Musíte se něčím bránit.“
Fione: „A pepřák nemáte?“
Buffy: „Co?“
Angel: „Ne, tohle určitě nemá.“
Buffy: „Jo, aha, myslíte tu hračku, co nosí holky v kabelkách.“
Buffy vstala a šla ke stolu, kam si položila kabelku. Postupně z ní vytáhla pár věcí,
mezi nimi byl mobil, zrcátko, diář, hřeben a peněženka, než našla co hledala a vytáhla
dřevěný kolík a malou dýku. Kolík hodila po Fioně, která ho neobratně chytila a prohlédla si ho.
„Seznamte se, to je pan Špička.“ Prohodila vesele Buffy, šla ke skříni a začala si sundávat jednotlivé
vrstvy oblečení, kterých měla vzhledem k počasí celkem dost. V jednu chvíli se prudce otočila a zachytila
do ruky kolík, který po ní Angel hodil.
Angel: „neříkal jsem to? Dokonalé reflexy.“
Buffy. „Mám zkusit já ty tvoje?“
Sáhla do skříně a něco po něm hodila. Chytil to, byla to lahvička s parfémem.
Angel: „Tvůj oblíbený parfém miláčku, co kdybych ho nechytil?“
Buffy: „Asi stejná pravděpodobnost jako, že bych já nechytla ten kolík. Fione pan Špička je nejspolehlivější přítel do kabelky.“
Fione: „Mně stačí rtěnka.“
Buffy. „Je ze dřeva?“
Fione: „Samozřejmě že ne.“
Buffy: „Tak to je vám k ničemu.“
„A co je tohle?“ ptala se Fione a se zaujetím si hrála s malou skleněnou lahvičkou.
„Pozor!“ křikla na ni Buffy, až málem lahvičku upustila. Vzala jí ji z ruky.
„Vidíte tady ten bílý kříž na černém podkladu?“ ukázala na nálepku na druhé straně lahvičky.“
„Jistě, co to je?“
„Svěcená voda.“ Řekl prostě Angel a Buffy znovu lahvičku pečlivě schovala.
Fione: „Aha, co je na ní tak nebezpečného?“
Buffy: „Pro vás nic. Obecně je to pro vás nejsnadnější obrana, protože jí stačí upíra trochu potřísnit.“
Fione: „Aha, tak na co kolíky, když můžu mít tohle?“
Buffy: „Moc nebezpečné ne pro vás, ale pro nás.“
Fione: „Chápu.“
Angel: „Tak jí můžeš dát kříž ne?“
Buffy: „Je malá pravděpodobnost, že ji napadnou upíři a kříž jí proti démonům nepomůže, nejsou věřící.“
Fione: „A upíři ano?“
Angel: „Ne, ale svěcená voda, kolík do srdce, to jsou zaručené způsoby, jak zabít upíra.“
Fione: „Chápu. Jednoduché jste vyzbrojení lépe, než armáda.“
Buffy: „Armáda, mám je ráda. Mají dost užitečné věcičky, třeba tu, co jsme použili na Soudce, nebo tu trhavinu na starostu….“
Angel: „Krásné vzpomínky miláčku, Alex byl vážně jejich velký fanda.“
Buffy: „Slabé slovo. Chtěl se dát k armádě, ale Willow mu to zakázala.“
Angel: „Umíš si Alexe představit jako vojáka?“
Buffy: „Se zbraněmi to docela uměl.“
Angel: „Jo, ale v armádě nepoužívají kolíky a meče.“
Buffy: „Ty aby sis vždycky něco nenašel.“
Už se oblékla, tak si sedla znovu k němu.
Fione: „Konečně vypadáte neformálně.“
Buffy: „A co včera, když jsem se vás snažila uškrtit, nebo když jsem se zhroutila na zem?“
Fione: „To jste nebyla vy.“
Buffy: „Máte pravdu, brzy to vůbec nebudu já.“
Angel: „Málem bych zapomněl. Něco pro tebe mám.“
Buffy. „To je milé, ale já nemám narozeniny.“
Angel: „Je to jen taková maličkost.“
Rozbalila balíček a vykoukl na ni krásný asi šedesát centimetrů vysoký béžový medvídek.
Hned se vrhla Angelovi kolem krku a políbila ho na tvář. Potom vzala do náruče medvídka a mazlila se s ním jako s dítětem.
„Děkuju Angele, miluju plyšáky.“
Angel: „Jo, pamatuju si na pana Gorda.“
Buffy: „Moje plyšové prase.“
Angel: „Přesně ten.“
Buffy: „Ty jsi vážně zlatíčko. Ale k čemu jsem ho dostala, my něco slavíme?“
Angel: „A to ti nemůžu dát nějakou maličkost jenom tak.“
Buffy: „Ty jsi miláček. Čím jsem si tě zasloužila.“
Angel: „Stačí, že jsi.“
Buffy: „Budu mu říkat Liam.“
Angel. „To snad ne.“
Buffy: „Proč ne? Líbí se mi to. Ty jsi taky takový plyšáček, takový měkoučký, mazlivý… jenom ten úsměv ti chybí.“
Angel: „pořídím si papouška a pojmenuju ho Buffy.“
Buffy. „Proč?“
Angel: „Taky se semnou bude pořád hádat.“
Buffy: „Zlý, zlý, zlý Liam, co mu uděláme?“
Angel: „Co si bude paní přát.“
„Hm… a co tohle?“ přemýšlela a nakonec mu něco pošeptala do ucha. Usmál se a jemně ji políbil na tvář.
Fione: „Myslím, že si půjdu na chvíli lehnout.“
Buffy: „Zítra v noci pojedeme pryč z města, nevím, jak dlouho budeme pryč.“
Fione: „Vezmu si všechny věci s sebou.“
Buffy: „Dobře, pokud budete ještě něco potřebovat ve dne, stačí říct, klidně s vámi půjdu. V noci s vámi může jít Angel, viď?“
Angel: „Nemůžu, protože tě nemůžu nechat samotnou.“
Buffy: „Ale já se nebojím tmy.“
Angel: „To sice ne, ale nemůžu nic riskovat.“
Buffy: „Kdybyste něco potřebovala, stačí říct.“
Fione: „Dobře, teď stejně půdu spát.“
Angel: „My taky, sladké sny.“
Fione: „Vám taky.“
Angel s Buffy si ještě dlouho povídali, potom na pár hodin usnuli. Vzbudil je Buffyin počítač, který se dožadoval pozornosti.
Angel: „Co to sakra je?“
Buffy: „Nastavila jsem tam upozornění na maily od Davida.“
Angel: „Myslím, že to s tou mateřskou láskou přeháníš.“
Buffy: „Ani v nejmenším, podívej, co mi poslal.“
Angel: „Co to je?“
Buffy: „Mapa.“
Angel: „To vidím, že mapa, ale čeho.“
Položila si počítač na klín a prstem mu ukazovala jednotlivé body na mapě.
Angel: „Dobře, proč mi to ukazuješ?“
Buffy „Sem, sem a sem musíme jít.“
Angel: „To je hrozně daleko.“
Buffy: „Zvládneme to.“
Angel: „Bez auta ne.“
Buffy: „Tam se autem nedostaneme.“
Angel: „Já to klidně ujdu, ty možná taky, ale Fiona to nezvládne.“
Buffy: „A ty zase nemůžeš jít ve dne, já vím. To jsem zařídila. Půjdeme jenom v noci, nebude takové teplo a nebudeme tolik na očích.“
Angel: „A kde chceš přečkat den?“
Buffy: „No, budeme spát pod stanem.“
Angel: „Budeme si hrát na skauty?“
Buffy: „Jo, proč ne?“
Angel: „Na to nemáš boty.“
Buffy: „Nechej toho, promyslela jsem to. Je to naplánované, aby to dokázala ujít i Fione.“
Angel: „neměli bychom se jí zeptat?“
Buffy: „Můžeme, ale bohužel nemá na vybranou.“
Angel: „A kam jdeme?“
Buffy: „Cíl je tady.“
Angel: „Tam nic není.“
Buffy: „Cos čekal? Hotel?“
Angel: „Jdeme na místo, kde nic není?“
Buffy: „Pracoval na tom tvůj geniální syn, pochybuji, že udělal chybu.“
Angel: „Co když ano?“
Buffy: „Věř mi.“
Angel: „Dobře. A už víš, co tam bude?“
Buffy: „ne, David se to ještě snaží zjistit.“
Angel: „Aspoň něco víme, kde.“
Buffy: „Brzy budeme vědět i co, neboj.“
Angel: „Víš, ne že bych ti nedůvěřoval, ale mám trochu pochybnosti o tom slunci. Co kdybychom to uletěli letadlem?“
Buffy: „To si děláš legraci?“
Angel: „už blázním.“
Buffy: „Zkusím se podívat, jestli tam nejsou nějaké chatky, nebo něco podobného.“
Angel: „To bude asi lepší.“
Přesně v době, kterou Buffy určila, se vydali na cestu. Když Fione zjistila, že bude muset dvě,
nebo tři noci jít po poušti a nocovat v opuštěných budovách, málem ji museli oživovat. Nakonec to vzala
hrdinně. Hned první noc ušli přesně tolik, kolik David vytyčil. Přes den zůstali v malé chatce, která byla spíš pár polen sbitých k sobě.
Fione: „Už víte, co hledáme?“
Buffy: „Ne, David to pořád nedokázal zjistit.“
Angel: „Angie to určitě ví.“
Buffy: „Ale ona nám to neřekne.“
Angel: „Jsme v dost složité situaci.“
Fione: „Co tím myslíte?“
Buffy: „Nevíme, co tam můžeme čekat.“
Fione: „Nebezpečí?“
Angel: „Smrtelné.“
Buffy: „Nemáte se čeho bát Fione.“
„Jen smrti.“ Zvalo se za jejími zády.
Buffy. „Wesley? Co tu děláte?“
Wesley: „Přišel jsem se podívat, jak se ti vede.“
Buffy: „Mám lhát, nebo chcete pravdu?“
Wesley: „Pravdu.“
Buffy: „Fione, prosím, mohla byste….“
Fione: „Jistě, za chvíli jsem zpět.“
Angel: „Nechoď daleko.“
Fione: „Žádné strachy.“
„Mám obavy Wesley.“ Řekla na rovinu Buffy, když Fione odešla.
Wesley: „Opodstatněné?“
Buffy: „Nevím. Poslední dobou si nejsem ničím jistá. Bylo by jednoduché to všechno svádět na toho démona, ale… znáte mě přece.“
Wesley: „Znám a proto vím, že pokud opravdu existuje nějaká výjimečná přemožitelka, jsi to ty.“
Buffy. „I kdyby to byla pravda. Myslím, že není šance, jak bych v sobě ty síly našla, ten démon….“
Wesley: „Je dobrý, musíš mu nabídnout spojenectví, společné konání toho, co chce i on.“
Buffy: „Není to tak jednoduché Wesley, jak to vypadá.“
Wesley: „Důvěřuji ti, ty to zvládneš.“
Buffy: „Vždyť víte, že jsem nikdy nebyla příkladná přemožitelka. Porušila jsem všechna pravidla,
odmítla spousty příkazů, vzepřela se radě, pozorovatelům, osudu, Silám. Nevím, jestli se dokážu smířit s někým, koho budu muset poslouchat.“
Wesley: „Ale vždyť ho nemusíš poslouchat. On je ty.“
Buffy: „Toho se bojím, že odhalím, kdo jsem.“
Wesley: „Myslíš, že výsledek nebude takový, jaký očekáváme?“
Buffy: „Ano.“
Wesley: „Bude to dobré.“
Buffy: „Nebude, už nemám sil, na nic. Vysává mě zevnitř. Ten, kdo má převahu je on.“
Wesley: „On tě potřebuje.“
Buffy: „Ne, jenom moje tělo. Na mě kašle.“
Wesley: „Jenže tvá síla není v tvém těle, ta je v tvém duchu.“
Buffy: „Jak se s ním spojím?“
Wesley: „Naslouchej svým instinktům.“
Buffy: „Vy to víte. Vy víte, jak to dopadne, že ano?“
Wesley: „Ne, ale vím, kde je řešení. Ale nesmím ti ho říct.“
Buffy. „Já vím.“
„Naslouchej svým instinktům.“ Zvolal ještě duch do ticha a zmizel. Fione,
která celou dobu stála za dveřmi, se lekla. Nevěděla, co duch říkal, ale vylekalo ji, co říkala Buffy.
Buffy: „Chceš hlídat teď, nebo později?“
Angel: „Budu hlídat teď, jsi unavená.“
Buffy: „Díky postarej se o Fionu.“
Angel: „Stojí za dveřmi.“
Buffy. „Já vím.“
Přestože bylo venku poměrně teplo, oblékla si ještě jeden svetr, přikryla se dekou, Pohodlně se uvelebila
Angelovi v náručí a usnula. Fiona se vrátila a sedla si vedle něj.
Angel: „Co je s tebou?“
Fione: „Co?“
Angel: „Zrychleně dýcháš.“
Fione: „Jestli se bojí, že ten démon může být nebezpečný, že ho nezvládne, co bude s námi, když se to stane?“
Angel: „Jste věřící?“
Fione: „Ano.“
Angel: „Modlete se, byla jste u zpovědi?“
Fione: „Nedávno.“
Angel: „Nemáte se čeho bát.“
Fione: „Proč?“
Angel: „Cítí zlo na míle daleko. Je mi líto, ale máme ho v sobě každý. Každý někdy udělal něco špatně.“
Fione: „Takže tohle je sázka do loterie?“
Angel: „Vsázíš někdy svůj život?“
Fione: „Mám strach.“
Angel: „Ona větší. Musíme jí věřit.“
Fione: „Tam v hotelu, bylo to dost strašlivé.“
Angel: „Nikoho nezranila, všechno je v pořádku.“
Fione: „Myslím, že má noční můru.“
Angel: „Já vím, ty už má dlouho. To ten démon snaží se ji udolat. Proč myslíš, že pije tolik alkoholu?
Ona není alkoholik, ona ho chce otupit. Tu bolest v hlavě, jeho vliv, chápeš?“
Fione: „Takže ji to ničí zevnitř?“
Angel: „Jako kyselina.“
Fione usnula a Buffy se pohroužila hloub do svého snu.
Stála v malé místnosti, která byla spíš jeskyní a proti ní stála První přemožitelka.
Buffy: „Ty?“
Přemožitelka: „Koho jsi čekala?“
Buffy: „Kohokoli, jen ne tebe.“
Přemožitelka: „Co úcta?“
Buffy: „Ke komu?“
Přemožitelka: „Jsem tu kvůli tvým otázkám.“
Buffy: „A ty mi odpovíš?“
Přemožitelka: „Ne.“
Buffy: „To nám to dost zjednodušuje.“
Přemožitelka: „Smrt je tvůj dar.“
Buffy: „Už zase? Sorry, ale asi se vám zasekla páska, tohle říkala minule. “
Přemožitelka: „Tohle pořád platí.“
Buffy: „hm, takže smrt je můj dar. Zase mám někam skákat?“
Přemožitelka: „Smrt je tvůj dar.“
Potom přemožitelka zmizela a Buffy se probudila.
Angel: „Jsi v pořádku?“
Buffy: „Proč bych neměla být?“
Angel: „Měla jsi zlý sen?“
Buffy: „Horší, než by se mohlo zdát.“
Angel: „Byl to jenom sen, nemusíš se bát.“
Buffy: „Bohužel to nebyl jen sen. Byla tam první přemožitelka.“
Angel: „Už zase?“
Buffy: „Jo taky jsem jí to říkala, ale ona jenom blábolila něco o úctě.“
Angel: „No, když se to vezme kolem a kolem, měla bys jí projevovat jistou úctu vzhledem k tomu…“
Buffy: „Že mě chtěla zabít?“
Angel: „Ne, víš, jak to myslím.“
Buffy. „Jasně.“
Angel: „Tak co ti řekla?“
Buffy: „Nic nového, to co všichni.“
Angel: „Aha.“
Buffy: „Můžeš se prospat, já teď budu hlídat.“
Angel: „To není třeba, nechci spát.“
Buffy: „Jak myslíš ty.“
Angel: „Musíme se přece postarat o Fione.“
Buffy: „Podle Davidových předpokladů bychom měli na místo dorazit příští noc.“
Angel: „Tam se setkáš s osudem.“
Buffy: „Nejspíš máš pravdu.“
Angel: „Ať se stane cokoli, miluji tě a vždycky budu.“
Buffy: „Já tebe taky.“
Večer se vydali znovu na cestu. Šli celou noc skoro bez přestávek. Těsně před svítáním dorazili na místo, které David určil.
Angel: „Nikde tu nic není.“
Buffy. „Já vím.“
Fione: „Bude svítat.“
Buffy: „Já vím.“
Angel: „Měli bychom to pro dnešek vzdát.“
Buffy: „Ne, jsme blízko.“
Fione: „Měli bychom se schovat.“
Buffy: „Nechej mě chvíli přemýšlet. Místo na poušti. Nikde nic, jen jeden malý kámen, který vypadá, jakoby ho někdo opracoval.“
Angel: „Máš pravdu.“
Buffy. „Jenže co dál?“
Několikrát obešla jediný kámen v cestě a přemýšlela. Začalo už svítat, když na něco přišla.
Buffy: „Fione, svěcenou vodu.“
Fione: „Teď na modlení není čas.“
Buffy. „Fione dej mi tu lahvičku, rychle.“
„Angele, běž dál.“ Varovala ho, když jí Fione lahvičku dala.
Buffy zavřela oči a vší silou s lahvičkou hodila proti kameni. Sklo se s
řinčením rozpadlo a voda potřísnila kámen a jeho okolí. Chvíli se nic nedělo, Buffy vytáhla dýku a vyryla něco do kamene.
Buffy: „Angele, musíš se na chvíli skrýt před sluncem.“
Angel: „Co se děje? Na něco jsi přišla?“
Buffy: „Má to najít přemožitelka.“
Angel: „Nechápu to.“
Buffy: „Musím počkat do prvních paprsků slunce.“
Angel: „Víš jistě, že to bude fungovat?“
Buffy: „Věř mi.“
Když první paprsky slunce dopadli na ornament, který Buffy vyryla do kamene,
začal se písek a hlína kolem nich sypat a mizet, protože se před nimi otevíraly dveře v zemi.
Objevily se schody, které vedly do nějaké podzemní chodby.
Buffy: „Co jsem říkala?“
Fione: „Jdeme dovnitř?“
Angel: „Máš nějaký lepší nápad?“
Jako první vešla Buffy, za ní hned Fione a konvoj uzavíral Angel. Když vešli, dveře se za nimi s rachotem zavřely.
Angel: „Jak se dostaneme ven?“
Buffy. „Tohle je jen vchod.“
Fione: „A máme vám to věřit co?“
Buffy: „Věřte mi, mám pocit, že jsem tu už někdy byla.“
Uprostřed chodby byly ve stojanu dvě pochodně. Buffy si jednu vzala a zapálila ji. Zapálila i druhou a podala ji Angelovi.
Fione: „Doufám, že to není světlo na konci tunelu.“
Buffy: „Pozor, má sem vejít přemožitelka, budou tu kříže.“
Angel: „Svěcená voda, slunce, kříže, ne že bych měl strach, ale cítím se tu trochu diskriminovaný.“
Buffy: „Neboj, brzy budeme na konci.“
Fione: „Jak to víte?“
Buffy. „Už jsem tu byla. Nebo spíš přemožitelka, síla přemožitelky, chápete?“
Angel: „Chceš tím říct, že tady se zrodila síla přemožitelky?“
Buffy: „Ne, je to něco jako svatyně.“
Angel: „Co mě tu ještě čeká? Kolíky?“
Buffy: „Raději se dej pozor.“
Angel: „Jasně šéfe.“
Fione: „To jako v tom filmu Indiana Jones.“
Buffy: „Moc se díváte na televizi.“
Zvedla pochodeň nad hlavu, po stěnách byly kresby znázorňující bitvy. Bitvy mezi přemožitelkami a upíry.
Buffy: „Není tohle Drákula?“
Angel: „Možná, nejsi první přemožitelka, na které si pochutnal.“
Buffy: „Ale první, která ho zabila, na pořád.“
Fiona: „To si děláte legraci? Drákula existuje?“
Buffy: „Existoval.“
Angel: „Než si ho Buffy dala k večeři.“
Buffy: „Blížíme se. Fione, dej mi tašku se zbraněmi.“
Angel: „Myslíš, že budeme bojovat?“
Buffy. „Nevím, co tam bude.“
Velkým průchodem vytesaným do skály prošli do velké místnosti.
Uprostřed byl plápolal velký oheň, na druhém konci místnosti byl velký stůl.
Po stranách v dostatečné vzdálenosti od ohně bylo něco mezi židlí a křeslem z kamene.
Fione: „Kde to jsme?“
Buffy. „Raději mlčte.“
Na sedadle v čele se v tu chvíli objevila první přemožitelka.
Buffy: „Proč jen se nedivím, že tu jsi?“
Jen to řekla,po pravici přemožitelky se objevila Faith.
Buffy: „Tebe jsem tu nečekala.“
Po levici přemožitelky se objevila Kendra.
Buffy: „Ty?“
Angel: „Ke komu mluvíš?“
Buffy: „Copak ty je nevidíš?“
Angel: „Ne.“
Buffy: „Kendra, První přemožitelka a Faith.“
Přemožitelka: „Mlč.“
Buffy. „Takže ty tomu velíš? Dobrej job. Nemohla bych mluvit místo s tebou třeba s Faith, nebo s Kendrou?“
Přemožitelka: „Tobě nenáleží výběr.“
Buffy: „Jak myslíš.“
Přemožitelka: „Musíš projít zkouškou.“
Buffy: „Tu v osmnácti mám za sebou.“
Přemožitelka: „Nechej mě domluvit. Tvá zkouška má dvě části.“
Buffy: „Dobře, tak sem s ní.“
Přemožitelka: „Půjdeš beze zbraní.“
Buffy. „Seberete mi sílu?“
Přemožitelka: „Ne.“
Buffy: „Bylo i hůř.“
Přemožitelka: „Musíš ji podstoupit sama.“
Buffy: „Proč zkoušky? Mám dostat diplom?“
Přemožitelka: „Tobě nenálež o tom rozhodovat.“
Buffy: S tebou je sranda ještě míň, než dřív.“
Přemožitelka: „První část začíná.“
Buffy. „Co mám udělat?“
Přemožitelka: „Přežít.“
Přemožitelka k ní natáhla ruce, obklopilo ji světlo a za chvíli se objevila na úplně jiném místě.
Objevila se v malém pokoji, plném knih a zvláštních vědeckých přístrojů. Když se kolem sebe rozhlédla,
uviděla muže, který na ni míří kuší. Byl to vyšší muž s prošedivělými vlasy, ale spíš starostmi, než věkem,
protože jeho pohyby prozrazovaly životní elán.
Muž: „Kdo jsi?“
Buffy: „Kdo jsi ty?“
Muž: „Já se ptal první.“
Buffy. „A já druhá.“
Muž: „Tohle nikam nevede.“
Buffy: „Moje řeč.“
Muž: „Tak mi řekni, kdo jsi.“
Buffy: „Proč já.“
Muž: „Kdo má zbraň?“
Buffy: „Nebojím se tvých zbraní, ať jsou jaké jsou.“
Muž sáhl do kapsy, nepřestával ji ohrožovat kuší, ale vytáhl z kapsy malou kuličku.
Muž: „Tohoto by ses měla bát.“
Buffy. „Když to říkáš.“
V tu chvíli muž s kuličkou hodil o zem. Když se dotkla země, rozpadla se na dvě části a z jejího středu začalo unikat jasné světlo.
Buffy. „Co to sakra je?“
Muž: „Ty tu ještě jsi?“
Buffy: „Jasně, že jsem.“
Muž: „Aha, to mění situaci.“
Buffy: „Vážně?“
Muž sklonil zbraň a sebral ze země, co zbylo z jeho domnělé zbraně.
Buffy. „Co to bylo?“
Muž: „Sluneční světlo.“
Buffy. „Šikovná věcička, to by s mně hodilo.“
Muž: „Kdo jsi?“
Buffy: „Přes tohle jsme se myslím už přenesli ne?“
Muž: „Když ti řeknu své jméno, řekneš mi to své?“
Buffy: „To zní jako výhodný obchod.“
Muž: „Jsem Angel.“
Buffy: „Co…cože?“
Muž: „Angel Summers a ty?“
Připadalo jí, jakoby se jí zastavilo srdce. Na chvíli přestala dýchat a před očima se jí zatmělo.
Muž: „Co je s tebou?“
Buffy: „Nic, jsem v pořádku.“
Muž: „Tak mi řekni, kdo jsi.“
Buffy: „Buffy, jmenuju se Buffy.“
Muž: „Pěkné jméno. Jak dál?“
Buffy: „Buffy Summersová.“
Když muž slyšel její celé jméno, znovu na ni zamířil zbraní, která jí prvně připomínala kuš, ale bylo to něco jiného.
Muž: „Kdo tě poslal?“
Buffy. „To mi neuvěříš.“
Muž: „Je sice odvážné, že se nebojíš mých zbraní, ale jsou účinné nejen proti upírům.“
Buffy. „Poslaly mě přemožitelky.“
Muž: „Lžeš.“
Buffy: „Nelžu, sama jsem přemožitelka.“
Muž: „Lžeš.“
Buffy: „Jak to můžeš vědět?“
Muž: „Buffy Summersová je moje sestra.“
Buffy: „Do prdele.“
Muž: „Tak teď mi řekni pravdu.“
Buffy. „Tentokrát ji zabiju, najdu způsob a zabiju ji.“
Muž: „Koho?“
Buffy. „První přemožitelku, to ona za to může.“
Muž: „Ty si vážně myslíš, že jsi Buffy Summersová?“
Buffy: „Já si to nemyslím. Je to tak.“
Muž se otočil a šel ke stolu. Zvedl z něj malý předmět, který byl asi mobil a něco do něj řekl.
„Zavolej sem Buffy.“ řekl ještě a položil předmět na stůl. Za chvíli se v pokoji objevilo modré světlo a
s ním dívka. Menší postavy s tmavými vlasy, ale s jasně zelenýma očima.
Muž: „Běž pryč, tohle se tě netýká.“
Dívka. „Ale určitě, víš kdo to je?“
Muž: „Nevím, pořád mi lže.“
Dívka: „To je Buffy Summersová.“
Muž: „Ještě ty začínej.“
Dívka: „Tati, věř mi.“
Muž: „No tak Dru, prosím běž pryč, tohle se tě netýká.“
Buffy: „Dru? Ty se jmenuješ Dru?“
Muž: „Nech ji na pokoji.“
Buffy: „Vy jste teda divní patroni.“
Dívka: „Vítej mezi námi Buffy.“
Buffy. „Ty mi věříš?“
Dívka: „Nejen že ti věřím, já vím, že je to pravda. Otce si nevšímej, je dost zahořklý.“
Muž: „Jsem hlavně tvůj otec!“
Buffy: „Jako kdybych slyšela Angela.“
Muž: „Cože?“
Dívka: „Tati, ta žena je opravdu Buffy Summersová.“
Muž: „To není možné.“
Dru: „Myslím, že bychom ji měli někomu ukázat.“
Muž: „Komu?“
Dru: „Angelovi.“
Dveřmi vešla další dívka. Vysoká blondýnka s jasným pohledem.
Dívka: „Co potřebuješ? Kdo je to?“
Dru: „Buffy, to je Buffy.“
„Cože?“ kvikly zároveň Buffy i dívka.
Dru: „Odkud jsi přišla?“
Dívka: „Byla jsem na zasedání.“
Dru: „Ne ty, Buffy.“
Buffy: „Poslaly mě sem přemožitelky. Dokážeš mě dostat zpátky?“
Dru: „Asi tu máš něco udělat.“
Buffy: „Nechápeš to, já se musím vrátit zpátky. Co nejdřív. Angel a Fione na mě čekají. Musím se vrátit domů.“
Dru: „Buď klidná, zavedeme tě za Angelem.“
Buffy: „Za kterým?“
Dru: „Za tím tvým.“
Muž: „Cože? Proč? Nemůžeme vědět, kdo to je.“
Dru: „No tak, tati.“
Dívka. „Promiň Dru, ale myslím, že má tvůj otec pravdu.“
Dru: „Dobře, tak já půjdu za babičkou.“
Dívka: „Za mámou nechoď.“
Dru: „Tak mě nechte dělat moji práci.“
Muž: „Tvoje matka se bude zlobit.“
Dru: „Ty jí to určitě vysvětlíš tati.“
Buffy: „Promiňte, ale kdo jste?“
Dru: „Je to dost složité, ale jsme tvoji příbuzní, tvoji praprapravnuci.“
Buffy: „Eh?“
Dru: „Říkám, že je to dost složité.“
Buffy: „Radši mě dostaň zpátky, než se něco stane.“
Dru: „Něco se už stalo Buffy.“
Buffy. „Ty jsi čarodějka, dokážeš mě dostat zpátky. Nebo zavolej Angie, ta to zařídí.“
Dru: „Koho?“
Buffy. „No přece Angie, moji dceru.“
Dru: „Ale teď je jiná doba Buffy.“
Buffy. „Cože? Ta Michelle, nebo nějaké její dítě.“
Dru: „je sice pěkné, že důvěřuješ jejich rodině, ale oni se tak trochu trhli víš?“
Buffy: „Jak trhli?“
Dru: „Nemůžu ti to vysvětlovat, teď musíme rychle za Angelem.“
Buffy: „A jak to, že on žije?“
Dru: „Ty taky žiješ.“
Buffy: „Cože?“
Dru: „Vždyť jsi nesmrtelná. Naštěstí jsi teď v jiné dimenzi, takže se sama se sebou nesetkáš, ale nemůžeme nic riskovat, musíme si pospíšit.“
Dru vzala Buffy za ruku a přenesla ji pryč. Znovu se objevily v nějaké velké místnosti s krbem. V jednom křesle někdo seděl, zády k nim.
Dru křeslo obešla a chvíli s dotyčným mluvila. Potom ho objala a dál mu něco říkala. Buffy dotyčného chtěla vidět, obešla křeslo a
setkala se s Angelem tváří v tvář.
„Angele, tak jsi to ty.“ Vyhrkla a začala mu vyprávět cosi o přemožitelkách a jak ji sem přivedli….
Angel: „Počkej Buffy, o čem to mluvíš?“
Buffy. „Copak ty mě neposloucháš? Teď jsem ti to říkala.“
Dru: „Angele, to není tvoje Buffy, to je Buffy z minulosti.“
Angel: „Dru, kolikrát ti mám říkat, aby sis s kouzly nezahrávala. Až s to dozví Buffy, zpřeláme ti kosti v těle.“
Dru: „Fakt dobrej vtip, ale já za to nemůžu.“
Angel: „Tak kdo to zase udělal? David? Joyce? Nebo Michelle?“
Dru: „Tak se zeptej jí.“
Buffy: „Já nic nevím. Vůbec mi nějak nedochází podrobnosti.
Je tu holčička, co se jmenuje Drussila, muž, co se jmenuje Angel a holka
co se jmenuje Buffy. Fakt mi to tu nahání husí kůži. Musím se odsud dostat
zpátky, David mě svleče z kůže až se dozví, že jsem zase udělala takovej malér.“
Angel: „David? David William?“
Buffy. „No jasně, tvůj vyvedený synáček. Tedy, pokud mi docházejí příbuzenské vztahy.“
Angel: „Jo, jasně. Můžeme počkat, až se vrátí Buffy, ona se ho zeptá.“
Dru: „To nejde, nemůžou se setkat.“
Angel: „To máš pravdu. Tak ji přenes zpátky.“
Dru: Ještě jí musím vymazat paměť.“
Angel: „Jistě, ale proč jsi ji vedla sem?“
Dru: „Myslela jsem, že tě bude chtít vidět.“
Buffy: „Můj Angel na mě čeká v jeskyni. Jsou tam samé kříže a Fione, bude fakt naštvanej.“
Angel: „V té jeskyni s přemožitelkami?“
Buffy: „Jasně.“
Angel: „Smrt je tvůj dar.“
Buffy: „No jasně, nuda co? Kdyby aspoň vymyslely něco nového.“
Angel: „Něco ti ukážu.“
Angel vstal a šel ke stolu. Ze zásuvky vytáhl nějaký přístroj. Zmáčkl pár tlačítek a za chvíli před ni promítl nějakou fotku.
Buffy. „To… to jsem já?“
Angel: „Tvé nové já.“
Dru: „Tohle je ještě stará Buffy?“
Angel: „Ano, tahle je těsně před povýšením.“
Buffy. „Povýšením?“
Dru: „Stejně to všechno zapomene.“
Angel: „Tak jí tak jí nebudeme říkat ne?“
Buffy: „Vypadám jinak.“
Angel: „Jsi někdo jiný.“
Buffy. „Takže Viola měla pravdu? Budu někým jiným? Už to nebudu já?“
Angel: „Budeš to pořád ty, ale v jiném těle.“
Dru: „Pošlu ji zpátky.“
11. kapitola