Dvojice - 15. kapitola

Autor: Annys

Po jejich návratu z hlídky je přivítali David, Chris, Stan a dokonce i Fione. Všichni tři si sedli v obýváku a užívali si chvíle klidu.

Buffy: „Hele Fione, co tu děláš?“

Fione: „Marek odjel z města.“

Buffy: „Už jsme málem zapomněli, jak vypadáš.“

Fione: „Nepřeháněj.“

David: „mimochodem, zbloudilý bratr se našel.“

Angel: „Který?“

David. „To je tak na výběr?“

Buffy: „Kde je?“

David: „Byl u sebe v pokoji, za chvíli přijde.“

Chris: „Přivedl si dokonce slečnu.“

Buffy: „Opravdu, je teď s ním?“

David: „Ne, byla to čarodějka, zase odešla.“

Buffy: „jaká byla?“

Chris: „pěkná, vysoká, tmavší blond vlasy.“

Buffy: „Celý otec co?“

Angel: „Vůbec nechápu, co tím myslíš.“

Buffy: „Lamač dívčích srdcí, to na tebe sedí.“

„A tobě jsem taky zlomil srdce?“

Buffy: „ne, protože já žádné nemám.“

Přitulila se k němu a nohy si opřela o opěradlo sedačky. Potom na chvíli odešla, přinesla si knihu přemožitelek a znovu se usadila do pohodlné pozice.

„Myslím, že jsem něco opravdu zajímavého našla.“

Angel: „Co?“

Buffy: „jen se podívej, ta knížka se nejen sama dopisuje, ale i dokresluje.“

Naklonil se a podíval se jí přes rameno.

Angel: „Zajímavé.“

Buffy: „To bych řekla. Myslím, že nemám tak široké boky.“

Spike: „Co tam je?“

Buffy: „jen se podívej, můj portrét.“

Spike: „nic nevidím.“

Buffy: „Promiň. No to je jedno, stejně si nejsem podobná.“

Angel: „Podíváme se dál, třeba tam jsi víckrát.“

„Hele, i moje tetování je tady.“ Zamumlala mezi otáčením stránek.

Spike: „Jsi slavná, málokdo se objevuje v knížkách.“

Buffy: „Až na to, že ji dokážu přečíst jen já a Angel.“

David: „Aspoň někdo ji čte. Některé knihy, které mám, snad v životě nikdo nečetl.“

Angel: „I to se stává. Já taky nečetl všechno, co mám v knihovně.“

Spike: „Ale často ty knížky házíš na zem.“

Angel: „Vážně?“

„Spike myslí když potřebuješ prázdný stůl.“ Vysvětlila mu tiše Buffy, která narážku pochopila.

Angel: „Tak to pořád nechápu.“

„Prázdný stůl, protože tam jsem já, chápeš?“ zkusila to znovu a Angel se málem začervenal, jak se styděl, že to nepochopil. Bohatě to ale nahradil Spike svým smíchem.

Angel: „problém Spiku?“

Spike: „Skoro ne, jenom ses tvářil fakt blbě.“

Buffy: „Ne miláčku, byl jsi roztomilý.“

David: „V tomhle se tobě dá těžko věřit.“

Buffy: „teď nechápu zase já.“

David: „Podle tebe je roztomilý každý, zvlášť Angel.“

Buffy: „Však je to taky pravda.“

Angel: „Kde je vlastně Elizabeth?“

David: „Spí, je naštvaná.“

Angel: „Proč?“

Stan: „Nechcete ji pustit za Nellie.“

Buffy: „Jen ať si jede, ale podle mě je na to ještě příliš mladá.“

Angel: „Přesně to si myslím i já.“

Stan: „A co James?“

Buffy: „To je něco jiného, ten byl u Angie. Tam nehrozí žádné nebezpečí.“

Chris: „To máš pravdu.“

David: „Ale u přemožitelky jí snad taky nehrozí nebezpečí ne?“

Chris: „David má taky pravdu.“

Buffy: „Mlč Chrisi, ještě si to rozmyslíme.“

Angel: „Nemyslím si, že je si ještě co rozmýšlet.“

Stan: „je to vaše dcera.“

Angel: „jak to s tím souvisí?“

Stan: „Dost.“

Buffy: „V tom případě jdu spát.“

„Není ti dobře?“ Naklonil se k ní Angel.

„Jsem unavená. Jdu si lehnout, klidně tu zůstaň.“

Angel: „Co James?“

Buffy: „Bude tu snad i ráno ne?“

David: „určitě ho nepoznáš, je skoro dospělý.“

Buffy: „Poznala jsem tvoji pravnučku, poznám i vlastního syna.“

David: „Pravnučku?“

Buffy: „Nevím, proč jsem to řekla.“

„Jdu zavolat Kaře, je uražená.“ Zahlásil Spike, když Buffy odešla.

Stan: „Proč je uražená?“

Angel: „Buffy na to má své triky.“

Chris: „Chudák. Už jí vyhlásila otevřenou válku.“

Angel: „Pokud ještě všechny svoje triky nezapomněla.“

„Ta? Nikdy!“ Podivil se navracející Spike než sebou hodil do jednoho z křesel.

Angel: „Máš pravdu, není možné, aby něco ze svých „schopností“ mohla zapomenout.“

David: „Slyšet tě tak máma.“

Angel: „Ale neslyší.“

Chris: „No, u ní si člověk nikdy není jistý.“

Stan: „Ty jsi ale strašpytel.“

Chris: „Tvůj otec nebyl vícekrát zvířetem, než člověkem.“

Angel: „I to má své výhody. Není tak lehké stát proti ní, když má v ruce meč, kterým mi v pohodě oddělí hlavu od těla.“

David: „neříkej, že vy se někdy i hádáte.“

Angel: „Zkus žít den můj život.“

David: „Klidně.“

Angel: „Dobře, pozítří. Nikdo ani necekne před Buffy.“

David: „Když už o ní mluvíš, nebudu se s ní muset líbat, že ne?“

Angel: „Ona to pochopí, doufám.“

David: „Tak tati, budu se těšit.“

Fione: „Až se to dozví, nebude to ona, kdo ztratí hlavu.“

Spike: „Já bych spíš řekl, že se bude smát.“

Druhý den ráno se Buffy probudila později, než obvykle. Už dlouho byl vzhůru, nemohl spát. Jeho milá sice spala bez problémů celou noc, ale určitě ne klidně, protože se třásla a chvílemi i mluvila ze spaní.

„Co je?“ zvedla k němu oči. Pohladil ji po ruce a hned odpovídal: „Nemohl jsem odolat a musel jsem tě pozorovat.“

Buffy: „Ty toho nalichotíš už od rána.“

Angel: „Ráno moudřejší večera.“

Buffy: „To je pravda, co když večer nebudu vypadat dost dobře, abys mě mohl lichotit.“

Angel: „Správná úvaha.“

Buffy: „Ty jeden…“

Ani to nedokončila a už ho drobné pěstičky mlátily do hrudníku. Svoje úmysly plně odhalila, když ho na stejné místo políbila. Následovalo několik motýlích polibků, po kterých nebylo pochyb.

„Miluji tě.“ Ozvalo se do ticha pokoje, ale ona to neslyšela, jako vždycky se k němu jen přitulila.

David šel po městě, v ruce držel několik knížek a na zádech měl batoh. Připadal si poněkud trapně mezi těmi proudy lidí mířícími za nákupy. Najednou zvedl hlavu a pohled mu padl přímo na děvče stojící uprostřed ulice. Bezradně se rozhlížela a očima marně hledala někoho, kdo by jí pomohl. Nevěděl proč, ale šel přímo proti ní a rozhodl se být tím zachráncem.

„Ahoj, hledáš něco?“ ozval se přátelsky a dívka se na něj vděčně usmála.

„Ano, mám tu adresu, ale nemůžu to vůbec najít.“ Strčila mu pod nos lísteček s adresou. Během vteřiny věděl nejen kde to je, ale i co je to za obchod. Byl to jeho obor, knihy.

„To je skoro na druhém konci města, ale zavedu vás tam.“

„Děkuji, přistěhovala jsem se teprve nedávno a připadá mi to tu jako bludiště.“ Usmála se, ani nevěděla, proč mu takové věci říká.

„Za chvíli si zvyknete. Jsem David.“ Usmál se a letmo jí rukou ukázal směr cesty.

„Dík, jsem Natasha.“

David: „Pěkné jméno. Tak Natasho, jde o dost neobvyklý druh knih, které hledáte.“

Natasha: „Jak vidím, taky hodně čteš.“

David: „Jo, máma říká, že se z těch knih jednou zblázním. Ale mám to tušení, že jste se vyhnula mé otázce.“

Natasha: „Jen hledám něco do školy.“

David: „Studuješ?“

Natasha: „Dějiny literatury.“

David: „Oh, tak to chvi být tvým nejlepším přítelem.“

Natasha: „Jsi legrační.“

David: „To těžko, ale ty jsi moc hezká.“

Natasha: „A ty moc drzý.“

David: „I to je možné, promiň. Ty teda nejsi odtud?“

Natasha: „Ne, jsem Švýcarka.“

David: „Evropanka. Máma miluje Evropu.“

Natasha: „Máma jako velký příklad? Bydlíš s ní?“

David: „Ne, pracuji pro ni, to je horší.“

Natasha: „Často takhle balíš holky?“

David: „Jo, tak dvakrát do měsíce. Ne, já do města moc nechodím, spíš pracuju.“

Natasha: „Co vlastně děláš?“

David: „Analýzy historických dokumentů, vyhledávání informací a podobný činnosti pro knihomoly.“

Natasha: „To je zajímavá práce.“

David: „Jako dějiny literatury ne.“

Natasha: „NO, Dante v původní, archaické Italštině taky není zrovna pošušňáníčko.“

David: „Otcova nejoblíbenější kniha, četl ji nejmíň milionkrát.“

Natasha: „Uh, už jsme tady. Díky za pomoc.“

David: „Není za co, bylo mi potěšením.“

Potom si do obchodu taky zašel a nakonec se rozloučil. Hned taky splnil, proč vlastně do města přišel.

Po snídani se David s Angelem sešli v malé knihovně. Rozhodli se dodržet sázku. Všichni měli zakázané o tom mluvit. David našel kouzlo, díky kterému si mohli vyměnit těla. Odříkal krátké kouzlo a ve chvíli se vyměnily modrá a zelená.

„Už?“ Zeptal se Angel, ale odpovědí mu bylo, že se ozval Davidův hlas.

(*Angel – tělo Angela, mysl Davida; *David – tělo Davida, mysl Angela)

*Angel: „No vidíš.“

*David: „Tohle už tu jednou bylo.“

*Angel: „Divnej pocit.“

*David: „To mi povídej. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych byl blond.“

*Angel: „Bude to účinkovat přesně čtyřiadvacet hodin.“

*David: „No super, to abych šel zkontrolovat Michelle.“

*Angel: „Co obvykle v tuto dobu děláš?“

*David: „Trénuji s tvojí matkou.“

*Angel: „Panebože, to bude moje smrt.“

*David: „Neboj, když tě zraní, ošetří ti to.“

*Angel: „To se budu muset svléknout?“

*David: „Je to tvoje žena.“

*Angel: „To jo, ale zároveň je to moje matka.“

*David: „Tak by ti to nemělo vadit. Kdo myslíš, že tě koupal?“

*Angel: „Dobře, tak já jdu, aby jí to nebylo divné. Dej pozor na myšku.“

*David: „No jistě, co bych pro syna neudělal.“

David, v těle Angela šel do ložnice rodičů, kde tušil Buffy. Opravdu tam byla. Přímo v ložnici sice ne, ale v koupelně.

„Ma…Buffy, jsi tady?“ Zavolal na ni a málem se přeřekl, snad to neslyšela.

Buffy: „Už jsem si říkala, kam jsi šel.“

*Angel: „Musel jsem něco zařídit.“

Buffy: „Důležité?“

*Angel: „Jen jsem plnil slib.“

Buffy: „Tak jo. Pojď za mnou.“

*Angel: „ne!“

Buffy: „Cože?“

*Angel: „Ale nic, promiň.“

Buffy: „Jdeme se Spikem trénovat?“

*Angel: „jasně, mám pro něj zajít?“

Buffy: „Myslím, že už tam bude.“

V tu chvíli byl David jen rád, že budou trénovat i se Spikem. Měla pravdu, čekal tam. Když se oblékla na trénink, domlouvali se na náplni.

Spike: „Tak co my dva proti tobě?“

Buffy: „Dneska jsem nějaká rozlámaná, radši se prvně rozcvičím.“

*Angel: „Tak nechceš začít se Spikem?“

Spike: „Ty mě s ní dobrovolně necháš samotného trénovat?“

*Angel: „Jasně.“

Buffy: „Já něco provedla?“

*Angel: „Jistě, že ne, jak tě to napadlo?“

Buffy: „Chováš se tak.“

Spike: „Svoje manželské neshody si řešte jindy.“

Buffy: „Dobře, tak začneme spolu, co Spikey?“

Spike: „No jasně, to si nenechám ujít.“

Buffy: „Angele, potom si musíme promluvit o Elie.“

*Angel: „jak chceš.“

Otráveně se otočila a stoupla si proti Spikovi. Pár hodin spolu trénovali a ani se nezabývali, aby Angela přemlouvali.

„Dneska jsi byla skvělá.“ Prohlásil Spike, když skončili.

Buffy: „Ještě že to neslyšela ta tvoje. Vytržené z kontextu by to nepůsobilo dobře.“

Spike: „Neprovokuj.“

Buffy: „Dneska jsi jediný, s kým je zábava.“

Pohledem sklouzla k Angelovi. Spike se usmál, objal ji kolem pasu a něco jí zašeptal do ucha.

*Angel: „Co to děláš?“

Buffy: „Já?“

*Angel: „ne ty, Spike.“

Spike: „Já bavím tvoji ženu, když ty se tomu nehodláš věnovat.“

*Angel: „Kdy jsem ti dovolil takhle na ni sahat?“

Buffy: „Nechápu, co tím myslíš Angele.“

Spike: „Taky nechápu, co to s tebou je. Tohle je přece úplně normální.“

*Angel: „Asi mám blbej den.“

Buffy: „Tak pojď, nachystám ti nějaké pití, odpočineš si…“

*Angel: „To je dobré, jsem v pohodě.“

Buffy: „Neprotestuj, to potěšení se o tebe starat mi nemůžeš odepřít.“

*Angel: „Dobře.“

Buffy: „NO vidíš.“

Spike: „Uvidíme se později.“

Buffy se opřela o Angela a naznačila Spikovi pozdrav.

Znovu se vrátili do ložnice. Sedli si pohodlně na sedačku, Buffy si vzala nějaký případ a začetla se.

*Angel: „Nechtěla jsi mluvit o Líze?“

Buffy: „Málem bych zapomněla. Podle mě bychom jí to měli dovolit. Nellie se o ni postará a Elie by jim mohla pomoct.“

*Angel: „Myslel jsem, že nesouhlasíš.“

Buffy: „Kdybych moc snadno souhlasila, mysleli by si, že jsem moc měkká.“

*Angel: „Tak dobře. Jsem rád, že je to tak jednoduché.“

Buffy: „Ale pokud ty nechceš…“

*Angel: „Ne já souhlasím.“

Buffy: „Jsi nejlepší.“

*Angel: „To ty jsi skvělá.“

Buffy: „Jsi dneska nějaký jiný.“

*Angel: „Zdá se ti?“

Buffy: „NO, chováš se tak nějak odtažitě.“

*Angel: „To ne, jenom mám blbej den.“

Buffy: „Ráno jsi byl úplně normální a teď jsi mi nedal ani pusu.“

Naklonil se a jemně ji políbil na tvář.

Buffy. „To je všechno? Trpím úbytkem pozornosti.“

*Angel: „Promiň Buffy, ale mám práci.“

„Tak pracuj, já si jdu do něčeho bouchnout.“ Řekla mu hlasem, podle kterého nepochopil, jestli je naštvaná a uražená, nebo mu to smířlivě sděluje. Hned odešla. „Tohle vážně není jednoduché,“ pomyslel si David a dál přemýšlel jak přesvědčivěji hrát Angelovu úlohu. Ale neměl šanci, Buffy to pozná za všech okolností.

Angel šel z knihovny za Michelle. Ta se zrovna chystala do práce.

*David: „Odcházíš?“

Michelle: „Ano, Darren na mě čeká. Potom ti zavolám.“

*David: „Dobře, dej na sebe pozor.“

Michelle: „Ty taky a myslím, že než se zase zahrabeš do knih, měl bys jít za Anne. Před chvílí šla docela naštvaně do tělocvičny.“

Cítil, jakoby měl v krku knedlík, jestli na to Buffy přišla, rozkouskuje ho.

Michelle: „Davie!“

*David: „Jo, promiň, cos říkala?“

Michelle: „že máš jít za svojí matkou.“

*David: „Jo, jasně za Buffy. Kde je Angel?“

Michelle: „Nevím, akorát jsem je viděla se vracet z tělocvičny.“

*David: „Pak za ní zajdu.“

Michelle: „Dobře Davie, tak já ti zavolám, ale večer jdeme s Darrenem na večeři, tak se asi uvidíme u snídaně.“

*David: „Dobře, užij si to.“

Michelle: Nejsi nemocný? Zdáš se mi přepadlý.“

*David: „Jenom už jsem v myšlenkách u Buffy.“

Michelle: „Angel se o ni postará.“

*David: „Právě toho se občas bojím.“

Michelle: „Angela?“

*David: „Jak ji chrání, brání jí v rozvíjení jejich nových schopností.“

Michelle: „Ale vždyť víš, že to není pravda, potřebují se.“

*David: „Snad máš pravdu.“

Michelle: „Stejně jsi nějaký bledý.“

Michelle pokrčila rameny, chopila se kabelky, objala ho a vyběhla. Ani si neuvědomoval, že už předtím strávil pár hodin v knihovně.

Věděl, kde bude. Podle rady Michelle šel hned za ní. Stejně mu už začínala chybět. Stála vprostřed místnosti a devastovala boxovací pytel.

*David: „Co tu děláš? Myslel jsem, že už ti skončil trénink.“

Buffy: „Sice ano, ale znáš mě.“

*David: „Jsi v pořádku? Vypadáš naštvaně.“

Buffy: „Protože jsem naštvaná.“

*David: „Tak do toho přestaň mlátit a řekni mi, co se stalo.“

Buffy: „Jak si přeješ.“

Sedla si na zem a on si přisedl vedle ní. Přišlo mu zvláštní, že vedle ní sedí jako její syn. Zvedla ruku a položila mu ji na tvář.

Buffy: „Pokaždé, když se na tebe dívám, vidím ho v tobě.“

*David: „Koho?“

Buffy: „Jsi jeho syn. Vidí se v tobě a má proč, já to taky vidím, jsi jeho syn.“

*David: „Ale tvůj přece taky.“

Buffy: „Sebe vidím každý den v zrcadle.“

*David: „Zlehčuješ to.“

Buffy: „Já vím, jinak to nejde.“

*David: „Dá se tomu těžko věřit, že jste tak dlouho spolu a pořád se milujete.“

Buffy: „Miluji ho od chvíle, kdy jsme se poznali.“

*David: „Nikdy jsi nepřestala?“

Buffy: „Ani na vteřinu.“

*David: „To je neuvěřitelně romantické.“

Buffy „Jo, docela telenovela.“

*David: „Když jste se tolik milovali, nebyla jiná možnost, než abyste zvítězili.“

Buffy: „A každý z vás je část toho vítězství.“

*David: „Tak proč jsi naštvaná?“

Buffy: „Nejsem naštvaná, jenom mě štve, že na mě nemá čas.“

*David: „Asi má teď hodně práce.“

Buffy: „Asi. Kdybych aspoň mohla zabít nějakého upíra.“

*David: „Teď na to není vhodný čas.“

Buffy: „Po setmění je větší pravděpodobnost, že nějakého najdu.“

*David: „Myslel jsem celkově.“

Buffy: „Jakoby nestačilo, že takhle mluví tvoje sestra.“

*David: „Ještě to musím zdokonalit.“

Zamířil prvně do pracovny a následně do ložnice.

*David: „Můžeš mi říct, co tady děláš?“

*Angel: „Tvoji práci přece.“

*David: „Aha, teď jsem musel utěšovat Buffy.“

*Angel: „Vidíš, co toho musím za celý den udělat?“

*David: „Byl to blbý nápad, zruš to.“

*Angel: „Proč?“

*David: „Ubližuje jí to.“

*Angel: „Jen klid.“

*David: „Myslí si, že jsem na ni naštvaný.“

*Angel: „Jenom klid, ona ti odpustí, jako vždycky.“

To neměl říkat, protože ve chvíli dostal ránu do nosu. Jenže upíra to nebolelo tolik, jako útočníka.

*Angel: „Tati! Co to děláš?“

*David: „Takhle o své matce nemluv.“

*Angel: „Mám mámu rád stejně jako ty. Stejně je to teď jedno, to kouzlo zrušit nejde.“

*David: „Tak co uděláme?“

*Angel: „Nevím, ale nemůžeš po mě chtít, abych zastával tvoji roli manžela.“

*David: „To je mi jasné.“

*Angel: „Tak jí to řekneme.“

*David: „Ne! Nikdy se to nesmí dozvědět.“

*Angel: „Jak myslíš.“

*David: „Nepoučuj mě synu. Ty se hlavně starej o svou matku.“

*Angel: „Neboj, co by se asi tak mohlo stát?“

Co se stalo, David opravdu nemohl čekat. Protože právě v tu chvíli Buffy, která šla sama po pláži, obklíčilo šest mužů. Měli obrovskou sílu. Nedokázala se jim ubránit, tak během chvíle vdechovala látku, která ji omámila. Potom o sobě nevěděla.

Probudila se v malém pokoji. Ležela na železné, vrzající posteli. Obě ruce měla připoutanou každou na jedné straně postele. Co jí omezené možnosti pohybu dovolily, rozhlédla se po místnosti. Vedle ní byl dřevěný stůl se dvěma dřevěnými židlemi. Pousmála se, ale tím její radost skončila. Rychle se snažila zjistit, kde je. Přišel nějaký muž, chránící se dvěma gorilami. Buffy vykopla a snažila se aspoň bránit nohama, ale ty jí dostatečně rychle chytly gorily. Muž jí hned píchl injekci. Ucítila, jak se jí přípravek dostal do žil. Potom už necítila nic, protože znovu upadla do hlubokého stavu spánku.

Po setmění se všichni sešli v domě. Už odpoledne se všichni obvolali, kdy naposledy Buffy viděli.

Michelle: „Tak co se to tu děje?“

Spike: „Angele, co budeme dělat?“

*Angel: „Vzhledem k tomu, že jsme vám volali, už víte, že Buffy zmizela.“

Fione: „Co když zase jen utekla?“

*Angel: „Tati, pomoz mi.“

* David: „Na pláži jsme našli známky boje, bylo jich šest.“

Stan: „CO to znamená?“

*David: „Já půjdu s Angelem. Každý si najděte dvojici, rozdělíme si místa, kde budeme hledat.“

Spike: „Pokud ji unesli, takhle ji nenajdeme.“

*David: „Buď zticha, nic jiného zatím nemáme.“

*Angel: „Jsi si jistý?“

*David: „nejsem, ale zatím mě nenapadlo nic lepšího.“

Spike: „Angele, měl bys zajít za informátory.“

*David: „jasně, hned tam zajdeme.“

Spike: „Dej mi seznam, rozdělím to, vy jděte.“

*David: „Když tak zavoláme.“

Spike: „Dobře, Dej pozor na kluka, jestli se mu něco stane, Buffy tě zabije. Všechno mu vysvětli, ať nic nepoplete.“

*Angel: „Jistě.“

Spike: „Sorry hochu, ale hraješ to dost bídně. Taky jste si sakra našli blbej den.“

*David: „Tiše Spiku, nikdo to nesmí vědět.“

Spike: „To jste to zase podělali, jestli se to dozví přemožitelka…“

*David: „nesmí to vědět.“

Spike: „Teď padejte a pozor na přeřeky.“

Angel se pokusil Davidovi všechno vysvětlit a taky mu říct, jak se má chovat. V baru si sedli ke svému obvyklému stolu. Během okamžiku přisedli Arne s Mikem.

*Angel: „Arne, Miku…“

Arne: „Kde je Victorie a kdo je on?“

*Angel: „Dá se říct, že pomocník, David.“

Mike: „Victorie?“

*Angel: „Nemá čas, ale něco od vás potřebuje.“

Arne: „Co.“

*David: „Unesli přemožitelku, odvážný kousek, ale její společenství vyrazilo tvrdě proti nám. Victorie ji potřebuje udržet v mezích, aby ochránila upíry, dokud nenajde způsob, jak přemožitelku zlikvidovat. Proto doufám chápete, že potřebujeme přemožitelku a její společenství uklidnit.“

Arne: „To je chytré, Victorie to skvěle vymyslela.“

*David: „Tak víte něco?“

Mike: „Nějaký blbec se chlubil, že ji zajal, říkal něco o přístavech, ale znáte je, nikdo mu nevěřil.“

Hned vyrazili.

*David: „Má strach, že ji utopí.“

*Angel: „Kdy?“

*David: „Pořád, co ji utopil Pán.“

*Angel: „To jsem netušil.“

*David: „Jsou věci, které manžel vědět musí. Mimochodem, volala ti nějaká Natasha nechala ti vzkaz na záznamníku.“

*Angel: „Jak o tom víš?“

*David: „Jsou věci, které otec vědět musí. Nechtěl jsem to zvedat, ale slyšel jsem to. Roztomilá, ale tak, jako Buffy ne.“

*Angel: „Nikdo není jako máma.“

*David: „Určitě ji najdeme.“

*Angel: „Jenže co pak?“

*David: „To budeme řešit potom.“

Sešli se ještě se Spikem. Stan, Michelle, James a Chris tvořili druhou skupinu, každý si vzal polovinu přístavů, které připadaly v úvahu. David, Angel a Spike hledali necelé dvě hodiny, dokud nenašli přístav nápadný svojí obranou.

Buffy se znovu probudila, když bylo ž dlouho po setmění. Tentokrát měla připoutané i kotníky. Zrovna znovu vešel ten muž a nesl si tác s nějakými chirurgickými nástroji a několika stříkačkami. Postupně jí píchl obsah dvou injekcí.

„Co…co to je?“ šeptla omámeně.

„Drahá slečno Summersová, tohle je přípravek, který vás dokonale oslabí. Odsune přístup adrenalinu a povolí svalstvo. Nebudu vás zatěžovat složitými termíny. Jasné je, že se po tom několik týdnů nebudete moci hýbat. Žádný sval vás nebude poslouchat.“ Prozradil jí jemným zlotřilým hlasem věznitel.

„Proč…proč mě…ne…ne.“

„Proč vás nezabijeme? Máte pravdu, teď by to bylo jednoduché, ale prvně nám posloužíte jako volavka. Musíme zabít taky vašeho muže, jinak by nás hledal, dokud by nás nezabil.“

Buffy: „Chytré, ale on vám na to neskočí.“

Muž: „Jsem přesvědčený o opaku. Sledujeme vás už nějakou dobu a víme, že se pro vás OBĚTUJE, na to spoléháme.“

Buffy: „Nikdy, slyšíš, nikdy se ti to nepovede.“

Muž: „Povede, na to si můžete vsadit.“

„Nezabiješ ho, protože já to nedovolím.“ Zašeptala a cítila, jak přestává ovládat svaly.“

Muž: „škoda, že to neslyšel, nádherné vyznání.“

„Nikdy to nedovolím. Nezabiješ ho, kdybys to udělal, budu tě pronásledovat a pak tě rozdělím na tak malé kousky, že propadneš cedníkem.“ Šeptala dál a muž dělal, jakoby mu vyprávěla gangsterku.

Muž: „Nechci ti brát iluze děvče, ale budeš mrtvá.“

„Víš, co je přemožitelka? To jsem já. Moje zlost a smutek se ponesou na duchu každé přemožitelky. Žádná z nich, včetně mě nedojde klidu, dokud nebudeš mrtvý, tvoji spolupracovníci taky a s vámi všichni, na které jste se jen za svůj bídný život-neživot podívali.“

Muž: „To zní nebezpečně.“

Nevěděla proč, ale zřetelně před sebou i kolem sebe cítila to nebezpečí skoro jako nikdy předtím. Jenom proto, že ucítila to nebezpečí, odhodlala se mu tak vyhrožovat. Cítila smrt, bude to někdo blízký. Ale on to nebude, kdyby šlo o Angela, už teď by umřela z vidiny té budoucnosti. Měla hrozný strach a nedokázala nic udělat, protože se nemohla ani pohnout.

Nedokázala určit, jak dlouho to bylo, ale připadalo jí, že se ve svých chmurných myšlenkách probírala až příliš dlouho. Přišli pro ni čtyři muži, které neznala a ten, kterému vyhrožovala.

Muž: „Rád vás vidím, slečno Summersová.“

Nemohla říct ani slovo, tak na něj jen výhružně koukala. Muž ji omráčil další injekcí, předtím si pojistil paralýzu svalů. Probrali ji, když ji polili studenou vodou. Zase byla připoutaná, ruce nad hlavou a úplně mokré oblečení. Před ní byl její oblíbený panák pro výhružky a jeho čtyři gorily, které ji sem nesly.

Muž: „Slečno Summersová, jak se cítíte jako návnada? Máte problémy mluvit viďte?“

Sbírala všechny síly, ale nezmohla se ani na vzdech. Rozrazily se dveře a v nich se objevily se v nich tři postavy. Víc už neviděla, protože neudržela otevřené oči. Slyšela, jak někdo úlevně vzdechl její jméno a pak už zase jen nicota a prázdnota.

Málem omdlel štěstím, že ji tam vidí živou. Stáli proti nim čtyři upíři a jejich vůdce. Připadalo mu divné, že je jich tak málo, ale radši nic neříkal. Následoval tuhý boj, ve kterém mohl bojovat jen omezenou silou (Davidovy schopnosti nedokázal ovládat) David zase nedokázal využít síly upíra, tak ho „jen“ postřelili do ruky a do břicha. Jediný Spike věděl, co dělá. Nejrychleji jak Angel – stále v Davidově těle – mohl, se probojoval k ní, odpoutal ji a její tělo se mu bezvládně zhroutilo do náruče. Lekl se, že je mrtvá, ale byla „jen“ omráčená.

Hned, jak se vrátili domů, odnesl ji do ložnice. Hned za ním šel i David a Spike.

*Angel: „Tati, co se jí stalo?“

*David: „Nevím, necháme ji prospat a uvidíme.“

Spike: „Až se probudí, měl by tu být Angel. Musíte jí o tom říct.“

*David: „Zůstanu s ní.“

Spike: „Ne David, Angel tu musí zůstat.“

*Angel: „Takže já.“

Spike: „Pokud se nemá nic dozvědět, tak ano.“

*David: „Naštěstí se tak do dvou hodin proměníme.“

*Angel: „Klidně tu můžeš být taky.“

Spike: „Dávejte pozor, aby měla dost tekutin.“

*David: „Díky Spiku.“

Spike: „škoda těch obětí.“

*Angel: „To jí to budu muset říct?“

*David: „Počkáme, až se proměníme.“

David – v Angelově těle – zůstal celou dobu u Buffy. Když nastal čas jejich výměny, stoupli si proti sobě a počkali, než se zelená a modrá promění. Potom si Angel – znovu ve svém těle – sedl k Buffy a čekal, kdy se probudí.

Probrala se ve své posteli. Nemohla se ani pohnout. Přesto viděla, že u ní sedí Angel. Měl zavřené oči a soustředěný výraz. Chtěla ho pohladit po tváři, ale nedokázala zvednout ruku. Otevřel oči a podíval se na ni. Na tváři měl vděčný výraz. Z pravého oka jí stekla osamělá slza. Pokusila se vyslovit jeho jméno, ale nezmohla se ani na to. Pohladil ji po tváři a políbil na čelo.

„Doktor říkal, že ti dali nějaké silné léky. Nějakou dobu se nebudeš moci hýbat, ale časem to odezní.“ Mluvil k ní tiše, ale přesvědčivě. Snažila se aspoň pousmát, výsledek nebyl viditelný.

„Teď máš hodně odpočívat. Nemusíš se bát, nebyl tu doktor, jenom Jim.“

„Jsou všichni v pořádku?“ napadlo ji a snažila se ho na to nějak zeptat.

„Když jsme přišli pro tebe, bylo jich pět. Ale v druhém skladišti, kam šli ostatní jich čekalo mnohem víc.“ Říkal jí, jakoby věděl, na co myslí.

„Stáli proti velké přesile. Byli jenom čtyři. James Chrisovi i Michelle vyléčil zranění, ale Stana nestihl. Je mi to líto.“ Už když větu začal, věděla, že jí chce říct něco špatného. Chtělo se jí křičet, ale jediné, co dokázala, tiše plakat. Vzal ji do náruče a konejšil. Připadala si tak bezmocná. Spike přinesl jídlo, těsně předtím usnula.

Spike: „Jak je jí?“

Angel: „Snad líp, teď spí.“

Spike: „Hádám, jsi jí to už řekl.“

Angel: „Ano.“

Spike: „Michelle zařizuje všechno kolem pohřbu. Ale počká, až bude Buffy líp.

Angel: „Co ostatní?“

Spike: „V pohodě. Ale ty by ses měl nechat prohlédnout. Ty kulky vypadaly hrozivě.“

Angel: „Zatím to vydržím, ona je přednější.“

„Ukaž mi to.“ Přistoupil k němu a vyhrnul mu triko. Podíval se na břicho, kde uvázla jedna z dvou kulek, které ho zasáhly.

Spike: „Ty kulky musí ven.“

Angel: „Ta svině ve mně si s tím nějak poradí.“

„Tak až se probudí, dostaň do ní nějaké pití.“ Pokračoval Spike, jakoby předchozí větu neslyšel.

Angel: „Pokusím se.“

Druhý den už mohla hýbat hlavou a trochu rukama. Jim to považoval za zázrak.

Buffy: „Zavolali jste Ginny a Nicholasovi?“

Angel: „Zatím jsme je nesehnali.“

Buffy: „Musím vstát, musím…“

Angel: „Musíš hlavně odpočívat.“

Buffy: „Ale…“

Angel: „Michelle všechno zařídí. Všechno je v pořádku.“

Buffy: „Není, protože Stan je mrtvý. Byl to můj nejlepší přítel a teď je pryč, mrtvý.“

Angel: „Ještě odpočívej, později se můžeš přesvědčit o tom, že to myška zvládla.“

Buffy „Co děti?“

Angel: „Děti jsou v pořádku. Mám ti něco přinést?“

Buffy: „Ty si taky musíš odpočinout.“

Znovu usnula a Spike zase přinesl jídlo pro ni, i pro Angela.

Spike: „Tak co?“

Angel: „Fyzicky už je to lepší, ale…“

Spike: „Stan?“

Angel: „Pořád brečí, i ze spaní. Nevím, co dělat.“

Spike: „Za dva dny je pohřeb, snad to pak bude lepší.“

Angel: „Snad.“

Do pohřbu už se Buffy zotavila. Sice ještě nemohla trénovat, ale dokázala se pohnout i postavit. Při chůzi ji ještě museli podpírat, ale její stav se rychle zlepšoval. Jim nad tím jen kroutil hlavou, protože normálně by na to pacient potřeboval nejméně týden. Všichni se sešli na malém hřbitově za L. A. Bylo jich málo, ale přišli všichni, kdo ho znali, jeho rodina. Celý obřad probíhal za západu slunce. Buffy si všimla, že bylo přítomno i několik duchů. Když se začali všichni rozcházet, zůstala tam s Angelem a Davidem sama. Stála tam a dívala se na náhrobek, kde bylo jméno, datum a malá, stříbrná včelička. Doma si šla na chvíli sednout do kuchyně. Byla hrozně unavená a neměla síly se prodírat mezi všemi těmi lidmi. V kuchyni si uvolněně sedla na stoličku.

Pár minut potom se ozvalo tiché klepání. Myslela si, že je to Angel, ale nakonec vešla Ginny.

Buffy: „To jsi ty, myslela jsem, že jsi s ostatními.“

Ginny: „Chtěla jsem s tebou mluvit.“

Buffy: „Jistě, o čem?“

Ginny: „O Stanovi. To ty jsi ho zabila. Ty můžeš za jeho smrt.“

Buffy: „Já vím, že to bolí Ginny, že hledáš viníka, ale teď mi křivdíš.“

Ginny: „Myslím si, že ne. To ty jsi ho do toho zatáhla. Byl oslněný tvojí nezištností a touhou udělat svět lepším. Chtěl ti pomoct. Chtěl se vyhřívat v záři tvé hvězdy.“

Buffy: „Já tě nechápu, zvolil si sám.“

Ginny: „Ale jenom kvůli tobě. Kvůli tobě se vrhal do nebezpečí.“

Buffy: „To není pravda. Sám si to přál. Přál by si umřít za správnou věc.“

Ginny: „Stejně jako ty, ale ty jsi nesmrtelná. To ty jsi ho do toho zatáhla, ty za všechno můžeš. Už tenkrát jsi ho upoutala, když jsi mu vyprávěla o svém boji a on pak nemohl odolat.“

Buffy: „Ginny, prosím, utiš se, můžeme si o tom v klidu promluvit.“

Bojácně se přitom podívala k otevřeným dveřím.

Ginny: „To ty jsi ho zabila. Zatáhla jsi ho do toho a pak jsi ho nebránila.“

Buffy: „Celou dobu věděl, do čeho jde. Už když jsme mluvili o tom, že sem půjde, řekla jsem mu, že možná umře.“

Ginny: „Neviděl nebezpečí, viděl jen, jak zabíjíte, a chtěl vám pomoct. Ale ty jsi ho nebránila, byl přece tvůj přítel. Dopustila jsi to a tím jsi ho zabila.“

Buffy: „Myslíš, že si to nevyčítám každý den? Všichni ti lidi tady nevědí, jestli budou zítra žít. Dala jsem jim na vybranou, ale zůstali, protože to považují za správné. Mám na rukou krev. Nejen Stanovu, ale Tary, Faith, Wesleyho, Cordelie, všech svých přátel. Myslíš, že je to jednoduché?“

Ginny: „Nelži. Ty máš všechno, to já nemám nic.“

Buffy: „Ale já to nezavinila, že od tebe odešel, to ty sama. To ty jsi ho vyhnala sem.“

Ginny: „nesváděj to na mě, za všechno můžeš ty.“

Buffy: „Máš pravdu.“

Ginny: „Zabila jsi mi ho, ty mrcho, ty vražedkyně.“

Upírka se rozpřáhla a chtěla bezbrannou ženu uhodit, ale ruku jí zachytila pevná ruka upíra. Angel nad ní stál jako soudce u posledního soudu a mračil se.

„Bezbranného jsi chtěla uhodit?“ Vyčítal jí spíš, než by se ptal. Upírka se kolem vyděšeně podívala. Nejen, že v pokoji přibyl Angel. Ve dveřích stál Spike a Chris.

Angel: „Byla jsi slyšet až do obýváku. Všichni tě slyšeli. Není ti hanba obviňovat Buffy, že zavinila Stanovu smrt?“

Ginny se otočila. Buffy zachytila, jak Spike něco vytahuje ze stolku vedle dveří. Moc dobře věděla, co to je, sama to tam dala.

„Ne,“ vykřikla a prudce vstala. Upadla na zem. Angel pustil Ginny a klekl si vedle Buffy. Ginny toho využila a utekla.

Angel: „Jsi v pořádku?“

Buffy: „nechte ji být, prosím.“

Chris: „Co to má znamenat?“

Buffy. „Menší neshoda.“

Spike: „Menší? Byly jste slyšet až do obýváku.“

„Jak moc?“ zašeptala a s Angelovou pomocí vstala.

Chris: „Dokonce i já jako člověk jsem slyšel všechno, bylo to dost hlasité.“

Spike: „Radši si běž lehnout, dneska toho bylo moc.“

Buffy: „Dobře, po tomhle se jim stejně nemůžu podívat do očí.“

Angel ji vzal do náruče. Vděčně ho objala rukama kolem krku a opřela se o něj.

Další dva dny vůbec nevycházela z ložnice. To už v domě zůstávali kromě ní a Angela jen Chris, David, James, Spike a Elie, která se chystala odjet za Nellie jen, co bude matka v pořádku. Robins se měl vrátit až za týden a zatím neměl o ničem ani potuchy. Michelle bydlela u Darrena. Fione byla u některého svého přítele a Nellie s Nicholasem v Evropě. Když byli večer všichni kromě Buffy v obýváku, přišel na chvíli i Angel, poté co Buffy usnula.

James: „Co je s mámou?“

Angel: „No, už je v pořádku.“

James: „Tak proč je pořád zavřená?“

Angel: „Je taková, zmatená.“

Spike: „Jdu se na ni podívat.“

David: „Jdu s tebou.“

Angel: „Radši ne.“

David: „Proč?“

Angel: „Musíme na ni pomalu.“

David: „Nevím, co ti řekla, když si myslela, že jsi já, ale je to moje matka.“

Angel: „Tak bys jí měl dát čas. Umřel jí nejlepší přítel.“

Chris: „Já to moc nechápu. Neznám vás moc dlouho, ale co ten její přítel duch?“

Angel: „Mluví spolu každý den několik hodin, pomohlo to, ale jen trochu.“

Spike: „Co kult?“

Angel: „Zase by jí tam jen vymývali mozek.“

David: „Ale řešit se to musí.“

Angel: „Ono se to časem vyřeší samo.“

Seděla na posteli a na klíně měla položenou knihu přemožitelek. Spike přišel, neřekl ani slovo, sedl si vedle ní a dal jí ruku kolem ramen. Položila mu hlavu na hrudník, měla opuchlý obličej.

Spike: „Copak, proč pláčeš?“

Buffy: „Vždyť Ginny měla pravdu.“

Spike: „V čem přesně?“

Buffy: „Všechny vás ohrožuji.“

Spike: „Ale prosím tě to tě trápí?“

Buffy: „Ano.“

Spike: „Budeš mít zničený make-up.“

Buffy: „Tohle zkoušel už Angel. Já vím, jsem hrozná, ale nemůžu si pomoct.“

Spike: „Nikdo ti nic nevyčítá. Chápeme, jak se cítíš.“

Buffy: „Vážně?“

Spike: „Jistě, vždyť tě máme rádi.“

Buffy: „Já vím. Je zvláštní, číst v knize o tom, že mám krizi, nebo jak tomu říkají.“

Spike: „Tak na chvilku přestaň být přemožitelka.“

Buffy: „To nejde. Vždyť já si jen vyšla ve dne sama na pláž, a jak to dopadlo.“

Spike: „Snad nebude tak zle. Pojď, všichni na tebe čekají.“

Položila knihu vedle sebe a chytla se ho za ruku.

Chris se zrovna hádal s Davidem, jestli jsou hezčí tmavovlásky, nebo blondýnky, když Buffy se Spikem přišli. Angel hned vstal a vystartoval k ní. Objal ji a jemně ji políbil do vlasů.

David: „mami, ještě, že jsi tu. Blondýnky, nebo brunetky?“

Buffy: „No přece blondýnky.“

Spike: „Tak to jsme v tom sami Davie.“

Angel: „Já jsem stoprocentně pro blondýnky.“

Buffy: „Ještě aby ne!“

Sedli si a vášnivě se políbili.

Chris: „Chyběla jsi nám.“

Buffy: „Chyběla vám ženská ruka co?“

David: „Tak nějak.“

Buffy: „Chyběla jsem ti?“

Angel: „Týden bez tebe byl jako věčnost.“

James: „Mohla bys dát sestřičce souhlas, aby odjela?“

Angel: „Ještě jsme se nedohodli, jestli ji pustíme.“

Buffy: „Ale dohodli, ty si to nepamatuješ?“

David: „Ty si to nepamatuješ? Souhlasil jsi.“

Angel: „To podle toho, jak chceš ty.“

Buffy: „Hodně se tam naučí.“

James: „Elie bude nadšená.“

Buffy: „To jistě bude.“

Spike: „Mám hlad, za chvíli jsme zpátky.“

Buffy: „Spikey?“

Spike: „Hm?“

Buffy: „Kafe prosím.“

Spike: „Co bych pro tebe neudělal?“

David. „Barák plný chlapů a využívá toho.“

Buffy: „Co prosím, já?“

„Jsi sladká.“ Následovalo několik polibků. Prvně se na ně dívali s úsměvem, ale za chvíli se všichni vrátili k rozhovorům a jiným činnostem.

„Vytratíme se?“

„Už jsem si myslel, že se nezeptáš.“ Podle Buffyina návrhu se vytratili.

„Kde jsou?“ Spike byl viditelně překvapený.

David: „neviděl jsem ji.“

Chris: „nedával jsem pozor.“

Spike: „Ti by potřebovali chůvu.“

James: „Na co, když mají tebe?“

David: „před chvílí se tady ochmatávali, určitě jsou teď v pohodě.“

Spike: „Aha, sex.“

David: „Ty snad nikdy nedospěješ.“

Spike: „na co, když mám Buffy?“

James: „Právě jsme řešili pop-kult.“

Spike: „S tím na mě nechoďte. Já psal básně, které mimochodem Angelus s oblibou ničil, svině.“

Nastala krátká chvíle ticha a Spikovi to vůbec nevadilo. Položil šálek na stůl a odešel. I chvíli potom bylo ticho.

Zůstal vzhůru a díval se na ni, jak spí. Chvíli ji pozoroval, než tiše vešel Spike s jídlem pro něj a kávou pro Buffy.

Spike: „Promiň, myslel jsem…“

Angel: „V pohodě, klidně zůstaň, za chvíli se probudí, teď je trošku unavená.“

Spike: „Jo, David něco říkal.“

Angel: „Co?“

Spike: „Jenom odhadoval, kam jste zmizeli.“

Angel vstal a oblékl si kalhoty. Vzal Buffyinu oblíbenou červenou deku a položil ji vedle ní na postel. Pohladil ji po sněhobílé ruce a začal hledat ve skříni košili. Buffy se probudila a vykoukla zpod peřiny.

Spike: „nazdárek.“

Buffy: „Uh, Spikey, ahoj.“

Angel: „Miláčku, nevíš, kde mám všechny košile?“

Buffy: „V šatně, ale tady by taky měly nějaké být.“

Vstala, obmotala kolem sebe deku a stoupla si vedle něj. Chvíli se probírala oblečením, než vytáhla jedu černou košili.

„Vážně nevím, co bych bez tebe dělal.“ Místo odpovědi ho jemně políbila a pomohla mu s oblékáním.

„Umíš je nejen svlékat, ale i oblékat.“ Špitl jí do ucha a políbil ji na krk. Usmála se a po těle jí přejela husí kůže. Vždycky tak reagovala. Spike to ani nesledoval. Držel v rukou knihu přemožitelek a prohlížel si klikyháky, které v ní viděl.

Angel: „Tak co?“

Buffy: „Skvělé.“

Angel: „Cítíš se lépe?“

Buffy. „Trošku.“

Angel: „Tak můžeme ještě jednou.“

Buffy: „Později, teď je tu Spikey a… kafe.“

Spike: „Doufám, že je ještě teplý.“

Buffy: „Ty jsi bůh. Teda, kdybych nebyla vdaná…“

Angel: „To jsem ti nikdy nic nepřinesl?“

Buffy: „Ale ano, ty jsi ze všech nejlepší. Ale Spikey je hned na druhém místě.“

Spike: „Sakra, já už dva dny nezavolal Kaře.“

„To je ale hrozná škoda.“ Zanotovala ironicky Buffy a hledala ve skříni něco na oblečení.

Angel: „Nějaký problém?“

Buffy: „Chtěla bych si vzít ty bílé šaty s růží.“

Angel: „Naposledy jsem je viděl v pracovně na zemi.“

Buffy: „Tak to jsou určitě v šatně. Nějak jsem odtam přece musela odejít.“

Odběhla, poslední, co z ní viděli, byla jen vlající červená látka, do které byla zahalená.

Spike: „Jsi kouzelník.“

Angel: „Je nádherná viď? Počkej, až uvidíš ty šaty…dokonalé. Její záliba v bílé barvě, prostě božské.“

To už přicházela Buffy v už zmíněných šatech s jemnou červenou růží u lemu sukně. Otočila se kolem osy, až se jí sukně zavlnila kolem nohou. Potom se už chytla Angela za nabízenou ruku a vklouzla mu do náruče. Sedl si do křesla a ona se mu pohodlně usadila na klín.

„No tak, nechtěj mě zabít.“ Pohladil ji po zádech a tím odpoutal její pozornost, potom co mu soustředěně kousala do ucha. Druhou rukou zajel po stehně pod šaty. Spokojeně zavrněla a položila mu hlavu na rameno.

Angel: „Ty jsi ale přítulná.“

Buffy: „To já vždycky, podej mi prosím kafe.“

Nedobrovolně uvolnil jednu ruku a podal jí hrnek. Labužnicky upila a vychutnávala, jak se jí teplo rozlilo žilami.

Buffy: „Nádhera, když vím, že mi to nemůže ublížit.“

Spike: „Jednou tě ta tvoje závislost bude stát život.“

Opřela se o něj a dala mu napít.

Všichni, kdo bydleli v domě, byli v obýváku. Řešili, i když za nesouhlasu Buffy, co udělají se stárnoucí Lorrette, která začínala být nebezpečně drzá, zapomnětlivá a nešikovná. Buffy aktivně protestovala, ale byla umlčena (Angelem) a následně přehlasována (všemi).

Buffy: „Ale můžu ještě dostat kafe?“

David: „Skočím ti pro něj.“

Buffy. „Ty děti jsou úžasné.“

James: „Souhlasím.“

Angel: „Jsou prostě po tobě.“

Znovu se k němu přitiskla a oplácela mu lichotky. David přinesl kafe a položil ho za ni na stůl. Otočila se a vzala hrnek do ruky. Angel přemístil ruku za zad na zadeček, který se rýsoval pod těsnými kalhotami. Buffy se lekla a málem polila sebe i jeho.

Spike: „Já říkal, že se ti to nevyplatí.“

Buffy: „Angel?“

Spike: „Kafe?“

„Počkej, nějak zvláštně voní.“ Zamyslel se Angel.

Buffy: „Angele, už jsme o tom mluvili, mě pít kávu neodnaučíš.“

Angel: „Spiku, něco tam cítím.“

Spike si sedl na volné místo po Buffy. Napil se a Buffy ho cvrnkla do ruky.

Buffy. „Nepij mi to.“

„Už vím, co to je.“

„Já to vím.“

„Vážně?“

„Kafe. Jestli vás přesvědčil Angel, abych přestala pít kávu, tak je to dost blbý.“

Angel: „Spiku!“

Spike: „Cyankáli.“

David: „Kyanid draselný.“

Buffy: „Ale to je přece jed.“

Spike: „Už ti někdo řekl, že jsi vnímavá?“

Buffy vstala a odnesla hrne, Angel Spikovi vrazil.

David: „Mami, počkej, dám to jednomu známému, udělá nám analýzu.“

Buffy: „Už víme, co v tom je.“

David: „Radši mi to dej.“

Buffy: „Ale jak se to dostalo do kafe?“

Spike: „Může to být v čemkoli.“

Angel: „Radši dnes zůstaň bez kafe.“

Buffy: „Díky, už mě přešla chuť.“

Angel: „Tak si sedni.“

Buffy: „Spike mi sedí na místě.“

Ten ale založil ruce v odmítavém gestu. Urazil se, že ho Angel potrestal za drzou poznámku vůči Buffy. Ta nedala znát nejmenší pochybnost a usadila se na Angela.

Spike: „Nakonec jsi vyhrál ty.“

Angel: „Ne každý má ji.“

Spike: „hej, ty nevděčnice, kdo ti zachránil život?“

Buffy se naklonila, vlepila mu pořádnou pusu na tvář a potom i na druhou. Pocuchala mu vlasy a usmála se.

David: „Ještě, že to neviděla Karolína.“

Buffy: „škoda, že to neviděla.“

Chris: „Stejně by mě zajímalo, co proti ní máš.“

„Nemám ji ráda.“ Konstatovala Buffy, potom objala Angela a dál se věnovala jen jemu.

Spike: „To je nedostatkem kofeinu.“

Chris: „Tobě nevadí, že nemá ráda tvoji přítelkyni?“

Spike: „Proč? Já některé její partnery taky neměl rád, teda všechny.“

David: „Zas tak moc jich být nemohlo.“

Spike: „Nechci ti kazit iluze hochu, ale…“

David: „Máma milovala vždycky jen Angela.“

Spike: „To jsem nechtěl popřít.“

James: „Tak na tom nezáleží ne?“

Spike: „Nikdo neměl šanci se jí dostat pod kůži. Všechny zničila.“

Chris: „I tebe?“

Spike: „Tenkrát jo.“

David: „A teď?“

Spike: „Zase to má smysl.“

„Tenkrát mělo všechno svý mouchy.“ Zamumlala, když se nadechovala.

Spike: „To máš pravdu, holčičko.“

Ale ona ho už neposlouchala. Naopak přibyl někdo nový.

„Dobrý den, rád vás vidím.“ Zvolal Robins a sedl si do prázdného křesla.

Chris: „Neměl jsi přijet až ve čtvrtek?“

Buffy: „Jdu spát.“

Angel: „Ty jsi unavená?“

Buffy: „Ne.“

Angel: „Tak proč jdeš spát? Aha, chápu, ty chceš pracovat.“

Buffy: „Jistě Sherlocku.“

Angel: „Tak já jdu s tebou.“

„Pracovat, pch, leda na bratříčkovi.“ Odfrkl si David, když rodiče odešli.

Spike: „Zákonitě to teď musí být kluk.“

Robins: „V tom je zákonitost?“

David: „Jasně, kluk holka, kluk holka…“

James: „Táta je sice blázen ale až tolik ne.“

Spike: „Vážně?“

James: „Ale oni přece nemůžou mít děti.“

David: „Viděli jsme to, když jsem to ukazoval Jamesovi.“

Oba už dávno spali. Buffy se najednou probudila, měla zlý sen. Angel sice dál tvrdě spal, ale přesto ji pohladil po vlasech. Přitiskla se blíž a usnula. Jak se Angel pohnul, vzbudil ji.

„Nechtěl jsem tě vzbudit.“

„Stejně se mi špatně spalo.“

Angel: „Zlé sny?“

Buffy: „Dnes nějak nemůžu spát.“

Angel: „Chceš si promluvit?“

Buffy: „Asi ne, miluješ mě?“

Angel: „Samozřejmě.“

Buffy: „určitě?“

Angel: „Máš snad důvod pochybovat?“

Buffy: „Ale to ne.“

Angel: „Tak co se děje?“

Buffy: „Já nevím. To asi ten sen. Kdybych tě o to požádala, udělal bys ze mě upíra?“

Angel: „Ne!“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Protože tě miluju. Jako bychom spolu nebyli tak dlouho. Vždyť víš, že být upírem je prokletí, ne naopak. Nechápu, co tě to napadá.“

Buffy: „Promiň, to asi ten sen. Štěstí, že jsou děti už velké. Můžu ležet, jak dlouho chci.“

„Jsi sladká.“

„Tak si kousni.“ Vybídl ho, ale už to nestihl, protože vběhl Spike.

„Co to…“ kvikla Buffy a škrábla Angela do zad, až zavrčel.

Spike: „Doufám, že vás při něčem neruším.“

Angel: „Ještě jednou a…“

Spike: „Takže ruším.“

Buffy: „Angel se právě chystal na ochutnávku.“

Spike: „Myslel jsem, že jsme už dlouho přátelé.“

Buffy: „Spikey ale nám to vážně nevadí, že jsi přišel.“

Spike: „Víš, já jsem si vždycky myslel, že vy dva nemáte problémy.“

Angel: „Kdybychom je měli, asi bys nás nevyrušil.“

Spike: „Je to fakt blbý o tom mluvit, necháme to být.“

Samozřejmě jí ho bylo líto. Vstala, obmotala se dekou a sedla si vedle něj na sedačku. Objala ho kolem ramen. Angel si mezitím oblékl kalhoty a hledal mezi oblečením na zemi svoje triko.

Buffy: „Copak je Spikey?“

Spike: „Podle té změněné reality víš, že jsem moc netoužil mít děti. Přesto jsem byl rád, když kolem vás lítali ti prcci.“

Angel: „Kam tím míříš? Chceš někoho z nich adoptovat?“

Spike: „To ne, ale dvojčata dospěli hrozně rychle a tak jsem myslel…“

Buffy: „Chceš se odstěhovat?“

Spike: „Ne, jenom jsem myslel, že budete mít další dítě.“

Buffy: „Copak jsem králík?“

Spike: „Já vím, že chcete, ale nemůžete. David to včera řekl.“

Angel: „Ale vždyť my víme, že upíři…“

Spike: „O tom jsem nemluvil. Mluvil jsem o tobě.“

Buffy: „Taky jsme diskutovali o možnosti, že bych byla upír.“

Spike: „Tohle jsou vytáčky…doktor ti to řekl po dvojčatech.“

Buffy: „Aha, ale to přece není problém.“

Spike: „Vážně?“

Buffy: „Zrozená z ohně pamatuješ? Neboj se Spikey, jsi náš nejlepší přítel. Tolik jsme toho spolu zažili.“

Spike: „Ty jsi ale potvůrka.“

Buffy: „Zakládám si na tom.“

Přejela mu po ruce a vstala. Stoupla si vedle Angela a uhladila mu tričko.

Angel: „Jsi skvělá.“

Buffy: „To snad ne, nejsem přece králík.“

Angel: „Ale miláčku.“

Buffy: „Snad později.“

Angel: „Pokud do půl roku nebudeme mrtví.“

Buffy: „Vidíš a kdo by se pak staral o dítě. Později.“

Angel: „kdy později?“

Buffy: „Tak za deset patnáct let.“

Angel: „Dobře, ale bude to kluk.“

Buffy: „Ale to je přece jen na tobě.“

Spike: „Jsi nějaká bledá, nejsi unavená?“

Buffy: „V noci jsem toho moc nenaspala, asi mi byla zima.“

Odešla se obléct, úzké kožené kalhoty a růžový top byly neobvyklé, protože na sobě neměla nic bílého, kromě stužky ve vlasech. Znovu si sedla Angelovi na klín. Pohladil ji po tváři, po krku a zatáhl za konec stužky. Drdol se rozpadl a záplava blonďatých skoro bílých vlasů spadla na záda. Husté vlasy dosahovaly až k pasu. Pohrával si s hedvábně jemnými prameny. Opřela mu hlavu o rameno a zavřela oči. Ukolébaná jeho doteky usnula.

Spike: „Myslíš, že se jí vracejí ty sny?“

Angel: „Něco o snech říkala, ale nevím.“

Spike: „Co teď?“

Angel: „Spí. Ale třese se, podal bys mi prosím její deku?“

„Angele.“ Zašeptala a jmenovaný ji pohladil po tváři.

Spike: „Mluví ze spaní?“

Angel: „Občas.“

Spike: „Co Stan?“

Angel: „Už je to lepší, ale je to fakt divný, když se rozpláče hned po tom.“

Spike: „po čem?“

Angel: „Hádej.“

Spike: „Jo, chápu. To může naštvat.“

Angel: „nebo vyděsit.“

Spala ještě dvě hodiny. Mezitím u nich byl David, přinesl Buffy snídani. Po probuzení mu rozkázala vyměnit tričko. Svým všetečným zrakem přitom shlédla, že se mu škrábance na zádech ještě nezahojily.

„Bolí to?“ přejela po škrábancích a jemně ho políbila.

Angel: „už o tom nevím.“

Buffy: „Nechtěla jsem, lekla jsem se.“

Angel: „Mám štěstí, že jsem neokusil jiné tvé reflexy.“

Buffy: „Teď to vypadá, že tě doma biji.“

Angel: „Není to poprvé.“

Buffy: „Co tě mlátím?“

Angel: „Ne, cos mě poškrábala.“

Buffy: „Nestěžuj si, chceš vidět ten cucflek?“

Angel: „Přece se nebudeme hádat.“

Buffy: „Já se nehádám, chci, abys mě políbil.“

Angel: „Konečně rozumná řeč.“

Kolem osmé David sbalil, na čem pracoval. Bel ve své kanceláři, protože potřeboval svazky ryté do stříbra, které byly uloženy jen tam a nesměly se přenášet. Zatímco myslel na práci, už se dostavil na smluvené místo. Přišel dřív. Vzhledem k tomu, že měli schůzku v kavárně, šel dovnitř a sedl si k jednomu stolku bokem, aby je později příliš nerušili. Otevřel si jenu tlustou knihu, která se ukázala být soubor poznámek spousty pozorovatelů o schopnostech, síle a chování přemožitelek. Začetl se a Natashy si všiml, až když mu zakryla oči. Přitom ho ťukla do spánku stříbrným prstýnkem, hned si vzpomněl na svoji práci.

„Naty.“

Natasha: „Nazdárek, čekáš dlouho?“

„Jako vždycky jdeš pozdě.“ Zamumlal mezitím, co si sedala proti němu.

Natasha: „Fakt se omlouvám Davie, ale znáš mě, zítra jsou zase zkoušky.“

David „Jaké období?“

Natasha: „Shakespeare, ale ten je v pohodě. Co to máš ty?“

Než stihl knihu zavřít, přečetla si jeden odstavec: „ „Přemožitelka musí v pozorovateli vidět nejvyšší autoritu, jinak to ohrozí jejich životy“ Co to sakra je?“

David: „Ale, hodila mi to Michelle, ať to zjistím.“

Natasha: „To musíš přečíst? Nechceš pomoct?“

David: „V pohodě, nedělá mi to problémy a přece mi za to platí.“

Natasha: „je to zvláštní zvyknout si, že pracuješ.“

David: „Lezl jsem do tátovy knihovny, co jsem se naučil číst.“

Natasha: „hele, proč ty moje rodiče znáš a já tvoje ne?“

David: „Protože až uvidíš rodiče, sourozence a neteřinku, naše několikaměsíční přátelství rychle skončí.“

Natasha: „Je to rok, příští týden.“

David: „Máš pravdu, den potom, co jsme se seznámili, umřel Stan. Můžeš rodiče poznat, ale nejdřív tak za měsíc.“

Natasha: „už se těším.“

Za pár dní David pořád pracoval na stříbrných deskách. Byl v kanceláři a nemohl vůbec nic dělat, protože neustále zvonil telefon.

„Ano? Eve, prosím, potřebuju chvíli klidu…kdo? Nikoho takového nečekám…myslíte,že s takovým zaměstnáním mám přátele?… Ofélie?“ Mumlal smířlivě do telefonu. Za chvíli už šel otevřít dveře, kolem krku se mu pověsila Natasha.

David: „Co…co tu děláš?“

Natasha: „Mám jedničku a jenom díky tobě.“

David: „Tak se posaď.“

Natasha oproti tomu položila index na stůl a rozhlédla se po místnosti. Zasklená sbírka protiupířích zbraní ji více než zaujala. Nakonec šla ke stolu, kde bylo uloženo několik desítek plátů stříbra s vyrytými zkazkami.“

Natasha: „To je stříbro?“

David: „Ano.“

Natasha: „V jakém je to jazyce?“

David: „Zatím to vypadá na songajštinu.“

Natasha: „Kolik znáš jazyků?“

David: „Dost.“

Natasha: „Co mi tajíš?“

David: „Skoro nic.“

Natasha: „Tak proč je to ryté do stříbra?“

David: „Je to o upírech a ti jsou na stříbro hákliví. Chápu, že mi nevěříš.“

Natasha: „ne, chápu to. Máte s tím něco společného? Proto mě nechceš seznámit s rodinou?“

David: „Snad, jsme trochu zvláštní.“

Natasha: „nemůžu se dočkat. Můžu tu s tebou zůstat?“

David: „Jasně, vede to tady neteř.“

Natasha: „Pořád mluvíš o neteři,kolik jí je?“

David: „Je stejně stará, jako já.“

Natasha: „Kolik je její matce?“

David: „Později ti to vysvětlím.“

Natasha: „Připíšu si to na seznam.“

Asi půl hodiny David pracoval a Natasha se učila. Potom přišla Michelle, v jedné ruce měla tlustý diář, v podpaží nějaké svitky a v druhé ruce telefon, do kterého dost nadávala.

Michelle: „Davie, jestli se tvoje matka brzy nevrátí do firmy, ukouše se nudou…Ahoj, tebe ještě neznám.“

Natasha: „Ahoj, jsem Natasha.“

Michelle: „Jsem Michelle. Vy spolu chodíte?“

David: „Nat je kamarádka.“

Michelle: „Aha, už máš tu suharštinu?“

David: „Songajštinu?“

Michelle: „Jo, přesně to. Ty jsi odborník.“

David: „Když nás učil Victor, jediné, co ses naučila, bylo opisování.“

Michelle: „Docela slušně hraju na klavír.“

David: „Jsi nepoučitelná. Mimochodem, nevěděl jsem, že umíš počítat.“

Michelle: „Sice mě učení fakt nebaví, ale základy ovládám. Ještě k tomu, Anne mi dala rychlokurz.“

David: „No, už to budu mít hotové, to stříbro se hrozně prohýbá. Není tam ale nic zajímavého. Mám to přeložené a přepisuji to do počítače.“

Michelle: „Tvoje matka mě zabije, chtěla něco o pozorovatelích.“

David: „Jo, o proroctví ani řádka.“

Natasha: „Proroctví? Pozorovatelé? Takže to nebyl kec?“

David: „Přesně jsem věděl, o čem ta kniha je Nat. Poslední dobou se zabývám převážně tímto tématem.“

Michelle: „No nic, kdyby něco zavolej si Ronyho, já nečetla ani povinnou četbu.“

David: „Kdybys odcházela, dej mi vědět.“

Michelle: „Jasně velkej brácho.“

Natasha: „Sestra?“

David: „Díkybohu ne, neteř.“

Natasha: „Hodně jsem toho o vás slyšela.“

Michelle: „Samé lži. Tak se měj Davie.“

Usmála se a poslala k zemi pár koulí energie, které hned celou místnost ozářily něžným, modrým světlem. David máchnul rukou a hned proti nim poslal zelenou homoli. Koule přestaly poskakovat a přestávaly svítit. Vstal a kopl do nich, zmizely.

Natasha: „Panebože, co to je.“

David: „Michelle si dělá legraci. Chtěla vědět, jestli jsem ti řekl o svých schopnostech.“

Natasha: „Co to teda je?“

David: „To modré je čistá energie a to zelené časový posun, který energii neutralizuje.“

Natasha: „Neřekl jsi mi o svých schopnostech.“

David: „Je toho víc, vysvětlím ti to později.“

„Další položka na seznamu.“ Dodala klidně a trochu posmutněle. Čím déle Davida znala, tím jí připadlo, že ho zná méně.

Pár týdnů o uplynutí jednoho roku od Stanovy smrti Natashu David pozval do domu, aby se seznámila s rodiči. Byla všem představena, provedli na ní kouzlo, aby nic nevyzradila a všichni se posadili v obýváku. Časem Michelle s Darrenem, Spike a Chris odešli.

Buffy: „David říkal, že studuješ.“

Natasha: „Ano, dějiny literatury.“

Buffy: „je to těžké?“

Natasha: „Co znám Davida, tak ne. Dost mi pomáhá, ví o knížkách všechno.“

James: „Aspoň o těch, které přečte.“

Natasha: „David říkal, že zná hodně jazyků.“

David: „Neříkal jsem hodně, říkal jsem dost. Proti Elie jsem dokonalý začátečník.“

Natasha: „Kolik jí je?“

Buffy: „Bude jí sedm.“

David: „Ona to má vrozené víš?“

Natasha: „Chápu. Ale je neskutečné, kolik toho David ví o knihách a spisovatelích.“

Buffy: „Já vždycky říkala, že je to až nezdravé.“

Angel: „Ty taky hodně čteš.“

Buffy: „Jenže to je kniha přemožitelek, ta se nepočítá. A vy Natasho, hodně čtete?“

Natasha: „Ano, David říkal, že Dante je váš oblíbený autor.“

Angel: „Není oblíbený, nesnáším ho. Dante byl sice skvělým spisovatelem, ale jeho představa o pekle a celková interpretace Božské komedie je poněkud zavádějící.“

Natasha: „Na to téma by se dalo diskutovat.“

Angel: „Já svůj názor nezměním.“

David: „Táta má dost zastaralé názory.“

Angel: „Pozor na pusu synu. Natasho omlouvám se vám, ale pokud jde o peklo, vždycky mě to vyvede z míry.“

„Hrozné vzpomínky.“ Pošeptala mu Buffy. Vzal ji za ruku. David si všiml, že teď by byli nejraději sami, tak navrhl, že půjdou do knihovny a ukáže Natashe nějaké knihy.

„Jsem ráda, že jsem zpátky.“ Špitla, když všichni odešli.

Angel: „Ta Natasha je milá.“

Buffy: „Tvůj test byl těžší než obvykle.“

Angel: „Poznal ji den před Stanovou smrtí, zdálo se mi to podezřelé. Navíc, je to přece náš nejstarší syn.“

Buffy: „Neuvěřitelné, jak rychle ty roky ubíhají…“

Angel: „když se dobře bavíme?“

Buffy: „Ta Natasha se mi líbí.“

Angel: „Takže se shodneme.“

David s Natashou vešli k Davidovi do pracovny. Kolem regály plné knih. Spousty knih byly taky na stole a všude na zemi.

Natasha: „Tolik knih doma nemám.“

David: „To jsi ještě neviděla malou knihovnu.“

Natasha: „Máte jich víc?“

David: „Velkou a Malou. Ve Velké jsou normální knihy. V malé jsou vzácné svazky. Táta s mámou mají každý svou pracovnu, ale nejraději pracují tam.“

Natasha: „Proč?“

David: „Můžou být spolu. Je tam velký stůl, tam můžou mít oba počítače a pracovat.“

Natasha: „Tvoji rodiče jsou zvláštní…“

David: „Já tě varoval.“

Natasha: „…ale milí.“

David: „Dost nepřizpůsobiví. To víš, tátovi je víc než tři sta a mámě přes šedesát, co kecám, bude jí víc. Bylo jí tak pětadvacet, když se dali dohromady, hned po svatbě byla Angie, osm let na to Nellie a deset pak já. Patnáct let potom dvojčata, těm je sedm. To je…“

Natasha: „65, tvojí mámě je pětašedesát?“

David: „Vypadá dobře, co?“

Natasha: „Chci znát její kosmetičku a plastického chirurga.“

David: „Není v tom nic umělého.“

Natasha: „Tak to bych chtěla v pětašedesáti vypadat jako ona.“

David. „Je mezi nimi jistý věkový rozdíl.“

Natasha: „Tvoje matka je taky upír?“

David: „Ne, je nesmrtelná. Tedy, dá se říct, že jsou jí dva roky, zrodila se z ohně, když se spojila s démonem.“

Natasha uznala, že jsou jeho rodiče zvláštní, ale vůbec jí to nevadí. Tou dobou dokončovala poslední ročník univerzity.

Za měsíc měla Natasha konec prvního semestru, tak ji David pozval na slavnostní večeři. Michelle mu doporučila luxusní restauraci, jejíž majitel je jejich vděčným zákazníkem.

Natasha: „Věděla jsem, že má tvoje rodina hodně prachů, ale tohle je super.“

David: „Je to výjimečný den.“

Natasha: „To jo, nikdy bych nevěřila, že se mi to podaří. S tvojí pomocí všechny zkoušky na výbornou, vysoký stipendium do druhého semestru a na prázdniny klid.“

David: „šampaňské.“

Po večeři šli do bytu Natashy. Měla pronajatý malý byt s  dvěma spolubydlícími. Ty ale byly na velkém mejdanu k příležitosti zakončení semestru.

David: „Tak jak se ti líbila naše malá oslava?“

Natasha: „Bylo to moc pěkné.“

David: „Než ti začne semestr, budeš tady, nebo pojedeš domů?“

Natasha: „už nikdy se nechci vrátit domů.“

David: „Chápu, tak co kdybychom si vyjeli? Na pár dní pryč z města?“

Natasha: „To by šlo.“

David: „Zařídím to.“

Natasha: „škoda, že bude poslední semestr.“

David: „proč?“

Natasha: „Po skončení školy se musím vrátit domů.“

David: „Teď na to nebudeme myslet, ano? Něco pro tebe mám.“

Vytáhl balíček ve stříbrném papíře. Když ho rozbalila, vykoukla na ni knížka.

Natasha: „Sonety, to je krásné Davide.“

David: „jsem rád, že se ti líbí.“

Natasha: „To je slabé slovo. Jsi nejlepší Davide.“

David: „Co by sis teď přála? Jestli budu moci, splním to.“

Natasha: „je to bláznivé.“

David: „Tak to řekni.“

Natasha: „Přála bych si, abys mě políbil.“

Byl překvapený, ale příjemně. Těm očím nemohl odolat. Už mnohokrát si přál líbat ty dívčí rty. Naklonil se k ní, zvedla k němu oči. Pohladil ji po tváři a jemně ji políbil na rty. Odtáhl se, podíval se jí do očí. Znovu ji políbil, tentokrát divoce a nenasytně. Přitiskla se k němu. Rozepnula mu sako a vytáhla košili z kalhot, to ho vzpamatovalo.

„Počkej, to ne.“ Zarazil ji a chytil za ruce.

Natasha: „Co ne?“

David: „Tohle.“

Natasha: „je to poprvé?“

David: „ne, ne to ne!“

Natasha: „Takže ty nechceš?“

David: „Ale chci, jenže chápej, tohle je tak rychlé.“

Natasha: „Ale já to taky chci.“

David: „Já taky, ale možná bychom to měli nechat na později.“

Natasha: „Známe se dlouho.“

David: „Mám tě rád, vážně hodně rád a strašně bych chtěl, ale…“

Natasha: „Ale co? Tak nemluv a dělej, co musíš.“

Znovu ji políbil, váhou vlastního těla ji přinutil lehnout si na záda na sedačku. Ráno se probudil na té stejné sedačce, měl přes sebe zelenohnědou deku.

„konečně jsi vzhůru spáči.“ Zvolala a podala mu hrnek kafe. Měla černý lesklý župan a vysoko vyčesané vlasy. Sedla si vedle něj, objal ji kolem pasu a políbil do vlasů.

Natasha: „Už jsem si myslela, že budeme navždy kamarádi.“

David: „tohle všechno mění.“

Natasha: „máš pravdu, mění, protože jsem těhotná.“

David: „To…to je hezké.“

Natasha: „ne, nejsem, ale hezky ses tvářil.“

David: „Mám tě rád.“

Natasha: opravdu?“

David: „Miluju tě.“

Natasha: „Pamatuješ, jak jsme se poprvé před rokem a půl setkali a ty jsi mi řekl, že jsem hezká?“

David: „Jo, byl jsem pěkně drzej. Ale opravdu jsi hezká.“

Natasha: „Asi tě taky miluju.“

Když se David vrátil domů, Buffy ho hned jako starostlivá matka kontrolovala.

„Máš na košili rtěnku.“ Řekla vážně. Vytřeštil oči a hledal, kde je na bílé košili skvrna.

Buffy: „Žádná tam není, ale pěkně ses tvářil. Úplně stejně, jako když jsem tě nachytala, že Michelle píšeš úkoly. Dámský parfém. Sice z levnějších řad, ale na kvalitě mu to neubírá. Příjemná vůně, ale na tohle je odborník Angel. Smím hádat? Švýcarská tmavovláska s modrýma očima?“

David: „Vzdávám to, ty uhádneš vždycky všechno, mami. Kde je táta?“

Buffy: „Nevím, jsem na něj naštvaná.“

„Buffy, tady jsi, už dlouho tě hledám.“ Ozval se za nimi Angel, objal Buffy a políbil ji na krk.

„Změnila jsi parfém?“

Buffy: „Já ne, používám jenom ty od tebe.“

Angel: „Květy, fialky, něco z vanily. Dost obvyklá vůně, nějaká mladší dívka.“

David: „Už chápu, proč máma nemá ráda, když k ní čucháš.“

Angel: „To jsi ty? Máš nějaké problémy? Nechceš si promluvit?“

David: „Ne, ne, to ne!“

Buffy: „Je v tom dívka. Ještě jste nemluvili o těch věcech kolem dospívání. Že se mu začínají líbit děvčata a rád se jich dotýká.“

David: „Mami!“

Angel: „Myslel jsem, že to není nutné.“

David: „To není nutné!!! Co to s vámi dnes je?“

Buffy: „Se mnou nic. Jenom se vyžívám v tom, jak se červenáš.“

Angel: „miláčku, nechtěli jsme něco probrat?“

Manželé se na sebe pokoutně podívali a chvatně odešli. David šel rovnou do své ložnice. Sundal si sako a lehl si na postel. Připadal si jako ve snu, ve kterém se mu plní všechna přání. Mnohokrát se v minulosti vracel do chvíle, kdy ji poprvé potkal. Jak se otočila a vděčně se na něj usmála. Vlasy se jí leskly v jarním slunci. Pořád na konečcích prstů cítil její kůži. Zavřel oči a při vzpomínce na předešlou noc usnul. Vzbudila ho až matka. Skláněla se nad ním a budila ho jako když byl malý. Ať se dělo cokoliv, vždycky se usmívala, když ho budila. Stejně jako teď.

David: „Mami? Co se děje?“

Buffy: „No konečně ty spáči. Už jsem myslela, že tě neprobudím.“

David: „Jsem unavený. Děje se něco? Jaderná katastrofa, hádka s tátou…“

Buffy: „Ten by byl rád, že ho přirovnáváš k jaderné katastrofě.“

David: „Mami, jsem opravdu, ale opravdu hodně unavený.“

Buffy: „A když ti řeknu, že je tu Natasha?“

David: „Tak ti políbím obě ruce.“

„To abys začal.“ Usmála se Natasha v riflích a tričku ode dveří.

David: „Nat, nejsem oblečený, máme něco domluveného?“

Natasha: „Ne, ale tvoje máma byla tak hodná a pustila mě k tobě.“

David: „mami…“

Buffy: „Má parfém s fialkou a vanilkou nebo ne? Aspoň se nemusíš nechat pořezat na žebrech jako tvůj otec. Zjednodušila jsem ti to.“

David: „mami…“

Buffy: „Stárnu, Příště všechno nechám na tobě, slibuju. Já se jen bála, že jsi v tomhle jako tvůj otec. Víš, jak dlouho mu trvalo, než mě pozval na rande?“

David: „mami…“

Buffy: „Co je?“

David: „Díky.“

Buffy: „Tak já radši zmizím, ať toho nepodělám víc.“

Natasha: „Díky paní Summersová.“

Buffy: „Buffy, teď už jenom Buffy.“

David: „táta je zase pryč?“

Buffy. „Jo, až se vrátí, zabiju ho.“

Potom už odešla. Natasha si sedla vedle něj na postel.

David: „Kdybych věděl, že přijdeš, aspoň bych se převlékl.“

Natasha: „To nevadí, chtěla jsem tě jen vidět.“

David: „Rád tě vidím.“

Natasha: „nelituju toho.“

David: „Já taky ne, bylo to jako splněný sen.“

Natasha: „Uf, tak jsme se přes tu diskusi přenesli.“

David: „Chceš něco přinést?“

Natasha: „Ne, díky. Vážně tvoje máma Angela zabije?“

David: „nebylo by to poprvé.“

Natasha: „Jsi matce hodně podobný.“

David: „Ona bez ustání opakuje, že jsem jeho syn a tak zvláštně se na mě dívá.“

Natasha: „To bude láska. Ale nemůžu říct, jestli má pravdu, tvého otce moc neznám. Ale dosáhla jsem vyššího postu, už můžu tvojí matce tykat.“

David: „Tos mohla hned. Asi si toho předtím nevšimla.“

Natasha: „Jsem ráda, že to takhle dopadlo.“

David: „Docela zvrat.“

Natasha: „K lepšímu?“

David: „už to nemůže být lepší.“

Jemně ho políbila na tvář.

David: „Mýlil jsem se.“

Natasha: „myslíš, že budu moct tvému tátovi říkat tati?“

David: „Asi by ho to zabilo. Když jsme byli malí, ani jeden z nás mu tak neříkal. Ale potom co…potom co se vrátila máma, se toho hodně změnilo. Předtím jsme ho brali spíš jako nejlepšího přítele, nebo bratra, ale když byla máma pryč, začali jsme ho mnohem víc vnímat jako rodiče.“

Natasha: „Ona od vás odešla?“

David: „Ne drahoušku, umřela. Když jsem se narodil. Poslední, co stihla udělat, dala mi jméno. Connor si přál, abych byl David a druhé jméno mám William, podle Spika.“

Natasha: „Já nevěděla, že máš dvě křestní jména.“

David: „Všichni je máme. První podle spisovatele a druhé podle nějakého přítele rodičů. Angelina Jane, Nellie Tara, David William. O Jenny, Taře i Williamovi ještě uslyšíš.“

Natasha: „Co tvůj mladší bratr?“

David: „Dvojčata jsou výjimka. Naši jim museli dát rychle jméno, protože nikdo nevěděl, jestli přežijí. Máma byla v bezvědomí, tak je táta pojmenoval podle postav nějaké knihy.“

Natasha: „jste zvláštní rodina. Prvně mi připadalo hrozně divné, že bydlíš s rodiči, ale chápu, že držíte u sebe.“

David: „Je to praktické, kvůli ochraně. Máma nás má ráda pod dohledem.“

Natasha: „A vy zatím dohlížíte na ni.“

David: „Přesně tak, ale ona o tom nesmí vědět. O všechny se tady stará a my se zase staráme o ni.“

Natasha: „To je od vás pěkné? Bydlíš celý život v L.A.?“

David: „Když mi bylo pět, přestěhovali jsme se z Londýna.“

Natasha: „Tam jsem nikdy nebyla.“

David: „Tak už vím, kam pojedeme.“

Natasha: „Do Anglie? To bychom mohli?“

David: „Pro tebe všechno. Akorát to musím říct mámě, zamluví letadlo.“

Natasha: „musíme koupit letenky.“

David: „Ne, poletíme soukromím letadlem.“

Natasha: „To je žúžo.“

David: „Budeš bydlet v tom nejlepším hotelu.“

Natasha: „V jakém?“

David: „V našem.“

Za dva dny už seděli v letadle směr Londýn. Buffy je požádala o jednu jedinou věc, měli najít hrob Ruperta Gilese a dát na něj čerstvé květiny.

Natasha: „To je skvělé, letadlo jenom pro nás.“

David: „je speciálně upravené pro naše potřeby. Okna jsou ztmavená a vzadu prostor plný zbraní. Ten kdyby objevila policie, měli by naši co vysvětlovat.“

Zrovna kolem nich procházela vysoká blondýnka v modré uniformě.

„Pane Summersi, budete si něco přát?“

David: „whisky.“

Natasha: „Minerálku prosím.“

„Jak si přejete.“

Natasha: „Tohle pro mě ještě nikdo neudělal.“

David: „Nepřinesl ti pití?“

Natasha: „Ne, prvně jsi mě vzal na večeři a potom do Anglie.“

David: „Jsou v tom postranní úmysly.“

Natasha: „Vážně?“

David: „Chci se podívat domů.“

Když přistáli, nechali se taxíkem dovést k budově firmy. Zastavil jim přesně přede dveřmi. Vzal ji za ruku a zavedl ji do prostorné haly. Dívala se kolem sebe a nemohla se na všechnu tu krásu vynadívat. Recepční byla mladší verzí Nikoly a skoro stejně protivná. První problém byl, že se David nemohl prokázat doklady. Potom se s ní Natasha pohádala a zavolali na ně ochranku. Rychle to vyřešil. Otevřel dlaň, ve které se mu objevila zelená homole. Hodil ji proti ochrance i proti recepční. Vzal si potřebné klíče. Vzal Natashu za ruku a bez menší pochybnosti šli k výtahu. Těsně u dveří osoby rozmrazil. Natasha se na něj jenom usmála. Jemně ji políbil, pak už se jen zavřely dveře výtahu.

Zaplaven vzpomínkami ukázal Natashe byt Summersů a následně i SSko. Vyprávěl jí, jak se tam každý den všichni scházeli a povídali si.

Natasha: „To je úžasné.“

David: „Líbí? Později ti ukážu kanceláře rodičů, tam jsem strávil dětství. Mají kanceláře vedle sebe. Máma pracovala a já seděl v koutku a bral jí složky s případy a četl si je. Pořád za námi chodil táta. Vždycky mámu objímal, jakoby ji neviděl několik let. Vždycky mě bral do náruče.“

Natasha: „To musela být nádhera.“

David: „Jo to byla, ale teď musím někam jít.“

Natasha: „Kam?“

David: „Navštívit mámina otce.“

Už dřív si zjistil, kde hrob je. Společně s Natashou tam šli. Malý, nevýrazný náhrobek, starší květiny a vyhořelé svíčky.

Natasha: „Znal jsi ho?“

David: „osobně ne tak dobře, ale z vyprávění, jako bych ho znal celý život.“

Natasha: „Tvůj děda?“

David: „Ne, její pozorovatel. Byl jako její otec, milovala ho tak.“

Natasha: „Jste zvláštní rodina.“

David: „To je slabé slovo miláčku. Ale hlavní je, že se máme všichni rádi.“

Natasha: „To je krásné.“

David: „Co?“

Natasha: „když mi říkáš miláčku. Povídej mi ještě o svém dětství.“

David: „První čtyři roky jsem mámu viděl v bílých šatech s rozpuštěnými vlasy. Vždycky se tak smutně usmívala. Brala mě do náruče a zpívala mi. Zpívá nádherně. Vždycky, když odcházela, hrozně plakala.“

Natasha: „Kam odcházela?“

David: „byla duch.“

Natasha: „takže jsi byl jenom s otcem?“

David: „Dá se to tak říct. Ale když jsme se vrátili domů a já viděl sestřičky, připomínaly mi mámu. Staraly se o mě a zařídily, aby se máma vrátila. To bylo poprvé, co jsem viděl tátu opravdu šťastného, když se vrátila. Poprvé jsem ho viděl se smát. Taky Nellie už neplakala. Potom začalo moje šťastné dětství. Máma byla jediná, kdo mi rozuměl, než přivedli Michelle.“

Natasha: „jak to myslíš přivedli?“

David: „Ovládám čas, začalo to tím, že jsem měl vize. Michelle je dcera mojí nejstarší sestry. Žila s ní v dimenzi Wicca. Tamější kněz ji týral. Máma zařídila, aby ji Angie nechala u nás. Je stejně stará jako já. Už od chvíle, kdy jsem ji zachránil se o ni starám.“

Když jsme ji poprvé viděli, byly jí tři roky. Přísahal jsem, že ji budu chránit. To dělám celý život. Kdyby se vrátila, zestárne každý den o celý rok.“

Natasha: „Proto velký bráška?“

David: „Ano, Buffy se o ni starala jako o vlastní sestru. Buffy a Michelle jsou jediné, kdo mě chápe. Bylo pro mě těžké, hlavně zezačátku kontrolovat svoje empatické schopnosti.“

Natasha: „Už je nepoužíváš, viď?“

David: „Moc ne, jen, když je to opravdu nutné.“

Natasha: „Je těžké se v tobě vyznat.“

David: „Ale máma mě chápe, protože jsem jako táta. Vždycky, když mě vidí, říká, „Jsi jeho syn“ a tátu je těžké pochopit.“

Natasha: „Tvoje matka ho asi hodně miluje.“

David: „Prošli peklem, aby mohli být spolu. Viola říká, že teprve když jsou spolu, jejich duše zpívají. Když mluvím o pekle myslím to doslova. Ty čtyři roky byla máma v pekle. Dlouho potom s námi vůbec nemluvila. Odnesla si odtam hrozné vzpomínky. Když je pořádáš, budou ti vyprávět, jak se jim podařilo být spolu.“

Natasha: „Když jsi ještě neovládal svoje schopnosti, cítil jsi jejich lásku?“

David: „Jo, bylo to hrozně těžké. Jednu dobu jsem ani s jedním z nich nemohl být dlouho v místnosti. Hlavně s mámou, protože tam se mísily i city k ostatním. Hrozně mě bolela hlava. Ale nakonec to byla ona, kdo mi pomohl to ovládnout a nevnímat.“

Mezitím, co jí David vyprávěl, došli zpět do hotelu. Natasha se šla převléknout a on zavolal Buffy. Hned to zvedla, byla ráda, že ho slyší a ještě radši, že splnil, o co ho požádala. Uklidnila ho, že je Michelle v pořádku a připomínala mu, ať na sebe dá pozor.

Kara právě usnula. Neměl nejmenší chuť si lehnout vedle ní. Vstal a šel si zakouřit. Přemýšlel, že Karolína není přítelkyně pro něj. Hlavně začínala mít moc požadavků, které on nedokázal splnit. Vzpomínal na svoji malou Dawn. Kde asi teď je? Podvědomě se zadíval na noční oblohu. Štěstí, že odešla, kdyby tu zůstala, zabilo by ji to. Měl Dawn hrozně rád, snad ji chvíli i miloval. Později, když začala mít ty problémy, se mu vzdálila. Ale i teď, dlouho potom zůstala v jeho srdci. Stejně jako Buffy. Byla jí tak podobná. Potřeboval by někoho, jako je Buffy, ale přesto jinou. Kara byla sice hodná holka, ale začínala mu lézt na nervy. Možná by byla lepší nějaká upírka… V úvahách se znovu vrátil do pokoje, kde spala. Sedl si na postel a odhrnul jí vlasy z tváře. Byla sladká, měl pro ni slabost, ale snažila se z něho udělat někoho jiného, než kým opravdu byl. Políbil ji na čelo a vstal. V hlavním pokoji našel kousek papíru a napsal jí tam, že jde ještě na hlídku a bude spát doma. Kratičká věta, kterou jí napsal už mnohokrát Obvyklá výmluva. Položil to na stůl, aby to snadno našla a odešel. Dlouhé hodiny bloudil po městě. Ještě před svítáním se vrátil. Nešel ke Karolíně, ale domů. Tam si lehl na postel a díval se do stropu. Znovu si vzpomněl na malou Dawn. Když odcházela, říkal: „Neměli bychom si ještě něco říct?“ Ona řekla jen „sbohem“. To byl konec, pak už ji neviděl. Ale teď je určitě šťastnější, malá Dawnie.

„Spikey, nevěděla jsem, že budeš doma, jsi v pořádku?“ šeptala něžným hlasem postava ve dveřích. Určitě teď vstala, protože měla jen župan. Sedla si vedle něj na postel.

Spike: „Vrátil jsem se dřív. Jak jsi věděla, že jsem tady?“

Buffy: „Zdálo se mi o tom, určitě jsi v pořádku? Protože mě se zdálo o Dawn, bylo to zvláštní. Ale nechtěla jsem o tom říkat Angelovi, už teď si musí myslet, že jsem blázen, ale ty…“

Spike: „Taky se mi o ní zdálo.“

Buffy: „Takže mě chápeš?“

Spike: „Dawn je teď určitě šťastná.“

Buffy: „Ona ano, ale ty?“

Spike: „Jestli jsem šťastný? Já nevím. Mám všechno, co bych kdy mohl od života chtít.“

Buffy: „Jsem ráda, že jsi tady.“

Spike: „Já jsem vždycky tady? A co ty?“

Buffy: „Já co?“

Spike: „jestli jsi šťastná.“

Buffy: „Mám krásné děti, milujícího manžela, mám přátele…asi jsem šťastná.“

Spike: „Všechno, co jsi chtěla?“

Buffy: „Všechno, co jsem chtěla. Taky mám tebe. Zachránil jsi mi život, mnohokrát. Třeba tenkrát s tím kafem. Jak to vlastně tenkrát bylo?“

Zapátral v paměti. David zjistil, kdo to udělal a dotyčného „potrestal“. Už o tom nemluvili. Ani ona ne.

Spike: „Nevím, nemysli na to už.“

Buffy: „Už nebudu.“

Lehla si vedle něj na postel a usnula. Vzal ji za ruku, měla ji úplně ledovou. Přikryl ji a vstal. V lednici si vzal krev a sedl si vedle postele na křeslo. Po svítání přišel Angel.

„Co to sakra…“ křikl Angel, ale zarazil se, když uviděl ležící Buffy.

Angel: „jak se sem dostala?“

Spike: „Přišla.“

Angel: „Návrat do starých dobrých časů co? Skočím jí pro jídlo, pohlídáš ji?“

Spike: „samozřejmě.“

„Měla jsem pocit, že slyším Angela.“ Probudila s Buffy hned, jak odešel.

Spike: „Byl tady, ještě se vrátí.“

„To je dobře.“ Špitla a znovu si lehla. Chvíli potom, co znovu usnula, přišel rušit někdo další.

„Spiku, nevěděla jsem, že odcházíš, já…co tu dělá?“ vyhrkla Karolína.

Spike: „Spí, tak nemluv tak nahlas.“

Karolína: „To vidím, že spí. Jenže jak to, že v tvojí posteli?“

„Sakra, co se to tu děje? Ženská bláznivá, to musíte křičet na celej barák?“ napomenul ji Angel, když se vracel.

Spike: „Buď prosím zticha Karo, právě usnula.“

Angel: „Kdy za tebou přišla?

Spike: „Tak dvě hodiny před svítáním. Zrovna jsem se vrátil.“

Karolína: „Vy to podporujete?“

Angel: „Jistě, proč ne?“

Karolína: „Protože je to vaše žena.“

Angel: „To je na závadu?“

„Co se děje?“ zamumlala probouzející se Buffy. Angel k ní hned šel a objal ji.

Buffy: „Proč tu je tolik lidí?“

Angel: „Promiň, nechtěli jsme tě vzbudit. To ta bláznivá ženská.“

Buffy: „Radši jsem měla zůstat s tebou.“

Angel: „Já to říkám pořád.“

Zvedla hlavu a nechala se políbit.

„řekne mi někdo, co to má znamenat?“ uhodila znovu Karolína, když Buffy usnula.

Angel: „Vidíte tu ženu? Ještě jednou ji probudíte a naštvu se.“

Spike: „Buffy jenom spí, tohle dělá pořád.“

Karolína: „Víc takových se ti válí v posteli?“

Spike: „Ne, jenom ona. Prostě se sem jde vyspat, protože tady bude mít klid, což nemá, když tu vykřikuješ.“

„Tak až se rozhodneš, jestli ona, nebo já, zavolej.“ Křikla co nejvíc nahlas a odešla.

Angel: „nervózní ženská.“

Spike: „Nevím, jestli nechce, nebo to nemůže pochopit.“

Angel: „Co?“

Spike. „Buffy, náš vzájemný vztah.“

Angel: „je mezi nimi zajímavá antipatie a ani jedna se to nesnaží skrývat.“

Spike: „Mám si vybrat a já už vím, jak se rozhodnu.“

Angel: „Moc to neuspěchej, hledej další možnost.“

Spike: „najít si jinou přítelkyni?“

Angel: „Nevzdát se ani jedné.“

Potom se Angel otočil a znovu si sedl vedle Buffy. Srovnal jí deku a políbil ji jemně na rty. Přejela mu po ruce a klidně spala. Spike se zamyslel.

Buffy se vzbudila, když se Angel se Spikem bavili o Davidově cestě do Angie. Angel k ní byl zády, tak ji neviděl, na rozdíl od Spika, který už otevíral pusu, než si Buffy dala ukazováček na ústa na znak, že má být ticho. Posadila se a rychle Angela objala kolem krku. Dělal, že je překvapený. Přesunula se a sedla si mu na klín. Znovu mu ruku ovinula kolem krku, ale teď se k němu přitiskla a horlivě ho políbila. Položila mu hlavu na rameno. Přejel jí po zádech a pevně ji objal kolem pasu. Otřela se mu tváří o krk a zavřela oči.

Spike: „Spíš?“

Buffy: „Ne, přemýšlím.“

Angel: „Ten župan byl tak krátký už, když jsme ho kupovali?“

Buffy: „To tys ho vypral.“

Angel: „Asi stárnu, neměla jsi předtím bílý?“

Buffy: „Ten jsem měla včera. Pokud si vzpomínáš, vylil jsi na něj kafe.“

Angel: „Já? Kdo tu pije kafe?“

Buffy: „Ty se nepamatuješ? Pokoušel ses mi ho svléknout a já ucukla.“

Angel: „Jo, na to si vzpomínám.“

Buffy: „Ty jsi ale hlavička.“

Angel: „Tenhle se mi taky líbí.“

Buffy: „Proč bys kupoval něco, co se ti nelíbí?“

Angel: „To je taky pravda.“

Za dva týdny se vrátili David s Natashou. Buffy je vítala, jakoby se vraceli po několika letech. Potom hned odešla na hlídku, sama. Angel odešel hned po ní, kdoví kam.