Dvojice - 16. kapitola

Autor: Annys

Buffy se vrátila jako první. Dole v obýváku byli David, Chris, Natasha a James. Sundala si boty, kabát a zamířila k nim.

David: „Mami, nečekali jsme tě tak brzy.“

Buffy: „kde je Michelle?“

James: „Volala, dnes zůstane u Darrena.“

David: „A táta?“

Buffy: „Co je s ním?“

David: „Víš, kde je?“

Buffy: „Ne, ty ano?“

David: „To je teda domluva, nevím.“

Buffy: „Tak to se brzy vrátí, jestli mě nechce naštvat.“

James: „Jasně, co jiného by dělal?“

Buffy: „Třeba by se mohl jít opít do striptýzového baru, kde by sbalil nějakou prostitutku.“

Chris: „To by mu bylo podobné.“

David: „Mluvíme o tom stejném člověku?“

Buffy. „No jasně, Angel je stálý barový host.“

James: „Táta?“

Chris. „JO, tak si občas nechává říkat.“

David: „Nikdy jsem ho neviděl opilého.“

Buffy: „Já snad jen jednou.“

Chris: „škoda, že tu není Spike, ten by nám to řekl.“

Buffy: „No, v těch kalhotách se moc necítím, jdu se převléct, za chvíli se vrátím.“

James: „Jen běž. Mimochodem, kde je Spike?“

Buffy: „Usmiřuje se s Karou.“

Naznačila zvracení a odešla.

Natasha: „Nevím, jestli si na tvé rodiče zvyknu.“

David: „Na ně ani nejde si zvyknout, za chvíli to přestaneš vnímat.“

Natasha: „Kolik je hodin?“

James: „Jedenáct, někoho čekáš?“

Natasha: „Budu muset domů a nechci jet moc pozdě.“

Chris: „Ty nezůstaneš tady?“

Natasha: „Pojedu domů.“

David: „zůstaň tady.“

Natasha. „Tvoji rodiče mají i tak starostí dost.“

David: „neblbni, tohle tu je pořád.“

Chris: „Tohle je ještě relativní klid.“

Buffy se vrátila, krátká bílá sukně s černým lemem a stejně laděná košile byly zřejmě pohodlnější, než oblečení, které měla na sobě předtím. Sedla si na sedačku proti krbu a na klín si položila tlustou knihu.

David: „Co to je?“

Buffy. „Už si to nepamatuju. Snažím se najít jednoho démona?“

David: „Zabít?“

Buffy: „Chránit.“

David: „Koho, třeba ti pomůžu.“

Buffy: „Nejsou moc jasné jeho schopnosti. Thaos mi nařídil, ať ho najdu a ochráním.“

David: „Máš ho chránit?“

Buffy: „Ano, nějaký pako na něj poslalo žoldáky a upíry. Thaos má stále pocit, že jsem nějaký póvl, děvečka pro všechno. Mám ho najít a než skončí lov na něj, chránit.“

Chris: „Tak si to tak neber.“

James: „Můžeš ho po hlavě praštit knihou přemožitelek, třeba pak pochopí, kdo je ten póvl.“

Buffy: „To je skvělý nápad, ale neříkej to před Angelem, neschvaluje podobné chování.“

Natasha: „Násilí?“

Buffy: „Ničení knih.“

David: „Pravda je, že knihy v malé knihovně jsou ve skvělém stavu. Před nějakou dobou jsem dostal dva zajímavé spisy, opravdu rozsáhlé. Určitě by ho zajímaly, ale bohužel jsou ryty ve stříbře.“

Buffy: „Ale jak tě znám, máš jistě přepis v počítači.“

David: „nemám to ještě hotové, ale pak ti to pošlu.“

Buffy: „Sakra, kolik je hodin. Ten Angel by se už měl vrátit.“

Chris: „Neměj strach, ten se o sebe postará.“

Buffy: „Jdu si pro něco k pití.“

„Co je s ní?“ nadhodil James, když odešla.

David: „Angel už zase neřekl kde je a tlačí na ni Rada.“

Natasha: „Jak to víš, dnes jsme přijeli?“

David: „Je moje povinnost to vědět.“

„Vědět co?“ vyzvídala vracející se Buffy.

David: „neměla bys to pít.“

Buffy: „jasně a nezapomeň to říct Angelovi.“

James se rozloučil a odešel. David si sedl vedle Buffy.

David: „Co se děje?“

Buffy: „Něco se mi snaží říct, ale mě z toho jenom bolí hlava.“

David: „Jim ti dal nějaké prášky ne?“

Buffy: „nezabírají. Jediné, co zabírá je tohle.“

David: „Je to dost silný alkohol.“

Buffy: „To sice je, ale pomáhá mi to.“

Chris: „David má pravdu Buffy. Tohle není nejlepší způsob.“

Buffy: „Víte co? Kašlu na vás.“

Bouchly dveře.

David: „Kdo to může být?“

„Angel.“ Kvikla Buffy a běžela ke dveřím. Angel stál za dveřmi, přiblížila se k němu a pověsila se mu kolem krku.

„Copak se děje Buffy?“ šeptal a utíral jí slzy z tváře.

Buffy: „Jsem tak ráda, že jsi tady.“

Angel: „Co se stalo?“

Buffy: „Alkohol.“

Angel: „Cože?“

Buffy: „Hrozně páchneš alkoholem, jsi opilý.“

Angel: „jenom jsme se Spikem trochu pili.“

Buffy: „Se Spikem? I on je tak opilý?“

Angel: „Buffy, co je?“

Buffy: „Odmítám s tebou takhle mluvit.“

„Počkej.“ Vzal ji za ruku a otočil k sobě. Druhou rukou ji objal kolem pasu.

Buffy. „Tak jednoduché to mít nebudeš.“

Angel: „nechci to mít jednoduché.“

Buffy: „Proč jsi musel zrovna dnes?“

Angel: „Promiň mi to.“

Rozloučili se s lidmi z obýváku a odešli do ložnice.

Natasha: „Nechci do toho mluvit, ale je možné, že je Buffy závislá.“

David: „na Angelovi?“

Natasha: „Na alkoholu, sestřenici se to stalo na střední.“

David: „Jenom se snaží otupit tu bolest.“

Chris: „Zavoláš Jimovi?“

David: „Hned ráno zavolej Michelle, ať najde novou hospodyni. Já zařídím doktora a promluvím s Angelem.“

Chris: „Musí přijít Spike.“

David: „Jasně. Hele, nechala tady tu knížku.“

„Aplikace černé magie, obrana proti bílé magii.“ Přečetl název.

Chris: „neříkala něco o démonech?“

David: „Do rána zjistím, co hledala.“

Buffy s Angelem přišli do bytu. Buffy si nachystala pití.

Angel: „Piješ?“

Buffy: „Kdo je opilý, já nebo ty?“

Angel: „Nejsem opilý.“

Buffy: „kdo je tu starostlivá manželka?“

Angel: „Dobře, nebudeme se hádat.“

Buffy vypila obsah sklenice a šla do ložnice. Když za ní zaklaply dveře, nalil si Angel svoji oblíbenou whisky. Jen co položil prázdnou skleničku, otevřely se dveře do ložnice. Stála v nich Buffy v bleděmodré krajkové košili.

„Mám snad jít spát sama?“

Angel: „jak to, že mám pocit, že jsem na něco zapomněl.“

Šel k ní a ovinul jí ruku kolem pasu. Potom, co se ráno vzbudila, ležela v posteli sama. Vstala, oblékla si župan a šla do koupelny. Tam nebyl, zkusila jít do obýváku v bytě. Na sedačce tam seděl Angel a vedle něj Jim.

Angel: „Vzbudili jsme tě?“

Buffy: „Ne, vzbudila jsem se, protož jsem byla v posteli sama.“

„Mohli bychom začít s prohlídkou.“ Navrhl Jim, ale Buffy mu nevěnovala pozornost, šla si nalít pití.

Jim: „Piješ tak brzy?“

Buffy: „Ber to, jako že jsem od včerejška nepřestala.“

Jim: „Angel říkal, že máš migrény, stalo se ti to už dřív?“

Buffy: „Párkrát v Londýně, potom v L.A. Nejspíš to má stejnou příčinu.“

Jim: „Přinesl jsem ti něco, co by ti mělo pomoci. Kdyby se to zhoršovalo, uděláme testy a zjistíme, jak ti pomoct. Zatím aspoň přestaň s tím pitím.“

Buffy: „Dobře, díky Jime, doufám, že to bude účinnější, než ten cukr, co jsi mi dal posledně.“

Jim: „Zatím nevím, jak na tebe které léky působí.“

Buffy: „Omlouvám se, že nejsem oblečená, ale nevěděla jsem, že přijdeš.“

Jim: „Mě to nevadí, jsem přece doktor.“

Navrhla mu, že půjdou společně na snídani. Odběhla se obléct. Měla černou sukni pod kolena a tmavě modrý top. Angel hned vstal a šel k ní. Jemně ji políbil na tvář. Usmála se a vzala ho za ruku.

Angel: „Jsi krásná.“

Buffy: „Nějak se v tom necítím.“

Angel: „Bílá je přece jen bílá, co?“

Buffy: „Jako černá, viď?“

„Chci jen, abys věděla, že to bylo jen pro tvé dobro a jsi proti fyzickým trestům.“ Ochraňoval se David, když viděl Angela, Buffy a Jima vcházet. Už se připravoval na pohlavek, když mu dala pusu na tvář.

David: „Tohle je poslední, co bych čekal.“

„Takže, každé ráno si vezmi jednu. Pokud do hodiny nezabere, vezmi si další. Každý den minimálně tři a maximálně šest.“ Dával jí Jim instrukce, když odcházel.

James: „Mohl bych tě vyléčit.“

David se otočil na bratra mluvícího k Buffy. Zamžilo se mu před očima.

…Stál v rohu obýváku bytu Buffy a Angela. Buffy o něčem mluvila s Jimem, Angel seděl v křesle.

„Tak už něco víš, Jime?“ poutal doktorovu pozornost Angel. Jim se k němu otočil, nic neřekl, ale ukázal Buffy, aby se posadila.

Buffy: „Takže?“

Jim: „už víme, co způsobilo náhlé zhoršení tvého zdravotního stavu.“

Buffy: „Nemluv jako kniha a řekni mi, co je se mnou.“

Jim: „Je to nádor.“

Buffy: „Cože?“

Jim: „nemoc je ve vysokém stádiu.“

Angel: „Co to znamená?“

Jim: „Je maligní, to znamená, že je zhoubný. Nemoc už postoupila a nejde to léčit.“

Buffy. „To znamená, že umírám?“

Jim: „Ty bolesti se budou zhoršovat. Přinesu ti léky, které je otupí.“

Doktor se snažil zachovat profesionální přístup. Buffy svírala jednou rukou opěradlo křesla a druhou si podpírala hlavu.

Angel: „je ještě nějaká možnost?“

Jim: „Bohužel. Nejsem vám zatím schopný říct víc.“

Buffy: „Kolik mi zbývá?“

Jim: „To ti zatím nejsem schopný říct.“

Buffy: „Kolik?“

Jim: „měsíce, nanejvýš rok.“

Buffy: „Jak dlouho budu moct bojovat?“

Jim: „nejsem si jistý. Schopna boje budeš ještě několik týdnů.“

Angel: „je možné, že by to James vyléčil?“

Jim: „Myslím, že ne. Podle toho, co o jeho schopnostech vím. Teď vás nechám samotné, promluvíme si zítra.“

Buffy: „Díky Jime.“

Jim: „nerad říkám špatné zprávy.“

Potom odešel. Angel vstal a klekl si před Buffy. Sedla si vedle něj a opřela se o něj. Objal ji, zavřela oči a poslouchala tón jeho hlasu. David byl otřesený. Chtěl udělat krok, ale to už viděl jenom jinou místnost v jiný čas. Obývací pokoj. Seděl tam Chris, James, Elie, Nellie, Nicholas, Michelle, Darren, Robins, Fione, Spike, Natasha i on. Před nimi stál Jim. Podle všeho jim právě řekl, že je Buffy nemocná.

Spike: „Co to znamená?“

Jim: „Nebude trvat dlouho a léky přestanou zabírat. Proto byste spolu teď měli trávit hodně času. Pro nikoho tohle období nebude snadné, ale pro ně dva asi nejtěžší.“

Nellie: „Ale tohle přece není možné, máma nikdy nemocná nebyla, nemůže přece onemocnět.“

Jim: „Buffy říkala, že na podobnou nemoc zemřela její mata.“

David: „Musíme najít Dawn.“

Jim: „Máte pravdu, Buffy bude ráda, když svou sestru uvidí.“

Nellie: „Tohle přece není možné.“

Jim: „Všechna vyšetření to potvrdila. Je mi to líto.“

Michelle vstala a rychle se přenesla pryč.

Darren: „kde je?“

David: „Jamie, rychle ji najdi.“

Bez jediného slova se James přenesl pryč. David se díval sám na sebe, jak sedí v křesle vedle Natashy. Potom už zase viděl byt Buffy a Angela. Viděl sebe, jak sedí v jejich ložnici. Vedle něj seděl Spike, naproti němu Angel, na klíně mu ležela Buffy. O něčem mluvili, neslyšel o čem. Potom Angel se Spikem odešel a Buffy mu řekla, ať si sedne vedle ní.

„Davie, musíš mi něco slíbit.“ Řekla tiše a položila mu ruku na jeho.

David: „Co.“

Buffy: „Až tu nebudu, musíš se postarat o malou Michelle.“

David: „Ale mami…“

Buffy. „nechej mě to doříct. Musíš se se sourozenci postarat o Angela. Davide, nesmíš dovolit, aby se rodina rozpadla, slib mi to.“

David: „Mami, já…“

Buffy: „Davie prosím, slib mi to.“

David: „Dobře, slibuji.“

Buffy: „Spoléhám na tebe Davide, děkuji.“

David: „Ještě je dost času.“

Buffy: „Není. Hlídejte Spika. William je moc hodný kluk, ale nechá se snadno ovlivnit.“

Podíval se jí do očí, byla opravdu krásná. Měl krásnou matku. Ty zářivě zelené oči, které si každého podrobily ale teď ztratily ten lesk, co měly dřív. Díval se sám na sebe a snažil se vzpamatovat. Všechno se mu zamlžilo, byl v té stejné místnosti o nějaký čas později. Buffy tentokrát ležela v posteli. Angel seděl vedle ní a držel ji za ruku. Oba měli v očích slzy.

Angel: „Je to hrozně nespravedlivé. Sotva jsem tě našel, vezmou mi tě.“

Buffy: „Všechno má svůj důvod Angele. Chtěli jsme spolu prožít věčnost, ale buď rád, že jsme měli aspoň těch pár let.“

Angel: „Miluji tě, nikdy nepřestanu. Stále budeš v mých vzpomínkách.“

Buffy „Doufám, že nebudu taková ošklivá jako teď.“

Angel: „jsi krásná.“

Buffy: „Je mi to hrozně líto Angele. Nechci odejít, ale musím.“

Angel: „Měl jsem to být já, ty si to nezasloužíš.“

Buffy: „Nikdo si nezaslouží umřít. Ale aspoň teď konečně obejmu Wesleyho a mámu. Hrozně se těším, až je všechny uvidím. Taky Taru, Cordy, Gilese… Slib mi, že se nebudeš trápit. Musíš jít dál.“

Angel: „To nemůžu, nechci.“

Buffy: „Nikdy tě neopustím, budu pořád s tebou. Nezapomeň na naši dohodu.“

Angel: „Slibuješ?“

Buffy: „Slibuju. Děkuju ti Angele. Děkuju, protože jenom díky tobě jsem byla šťastná.“

„Miluji tě.“

„Já tebe taky, navždy budu jenom tvoje.“ Poslední slova už jenom šeptala. Zavřela oči. S Davidem ta hrozná scéna otřásla. Teď se díval na Angela. Naposledy políbil Buffy na rty. Pohladil ji po tváři a sklonil hlavu….

Probral se. Ležel na zemi a nad ním se skláněla Buffy. „Davie, jsi v pořádku?“ Hladila ho po tváři. Rychle ji objal, v očích ho pálily slzy.

Buffy: „Copak se děje ďáblíku?“

Takhle mu neřekla už pěkně dlouho.

David: „Nikdy nesmíš odejít, mami.“

Buffy: „kam bych odcházela? Pojď si na chvilku lehnout. Odpočineš si a povíš mi, co se děje, ano?“

David: „Dobře.“

Buffy: „Spikey, prosím ve skříni v kuchyni je nádoba s čajem, je na něm velké „A“, přines mi ho do ložnice.“

Za chvíli seděli David, Buffy, Angel a Spike v ložnici.

Buffy: „Tak Davie, co se stalo?“

David: „Musíme zavolat Jimovi.“

Spike: „Říkal jsi něco o tom, že Buffy odešla.“

David: „To je pravda, viděl jsem tě umřít.“

Buffy: „Cože?“

David: „Ty bolesti hlavy, které způsobuje tvůj démon. Byla jsi nemocná, hodně nemocná. Jim říkal, že na to umřela Joyce.“

Buffy: „V tom případě je zbytečné, abychom to říkali Jimovi.“

David: „Jak to?“

Buffy: „Ani jí doktoři nepomohli.“

Angel: „Přijde mi to nepravděpodobné. Tvůj démon ti pomáhá, ne škodí.“

Buffy: „Nikomu nic neříkej Davie.“

David: „jak si přeješ.“

Spike: „Joyce byla skvělý člověk, ty jsi dobrý člověk. Proč tyhle zákeřné nemoci zabíjí jen dobré lidi?“

Buffy: „Smrt měří stejně. Na každého jednou dojde. Akorát na někoho dříve a na někoho později.“

David: „Ty nesmíš umřít.“

Buffy: „Jsem přemožitelka, ty neumírají doma v posteli. Když už umřu, vezmu sebou co nejvíc upírů.“

David: „Já půjdu, hrozně mě z toho bolí hlava.“

Buffy: „Vezmi si tohle. Uvař si z toho čaj, pomůže ti to.“

S díky si vzal dózu, kterou předtím Spike přinesl. Ten s ním taky odešel.

Buffy: „nečekala jsem, že to bude tak brzo. Myslela jsem, že se nebojím smrti.“

Angel: „jen hlupák se smrti nebojí, všichni se bojíme.“

Buffy: „Něco jsem našla, počkej, ukážu ti to.“

Angel: „Co ty prášky od Jima, zabraly?“

Buffy: „Trochu.“

Angel: „mě nemusíš lhát.“

Buffy: „Dobře, nezabraly.“

Vstala a za chvíli už se vrátila s knihou v černých deskách se zlatým štítkem. Sedla si mu na klín a otevřela ji na založené stránce.

Angel: „Co to je?“

Buffy. „Rituál, píše se o něm v knize přemožitelek.“

Angel: „Rituál věčného splynutí?“

Buffy: „Ano. Spojení, jako jsem měla s Nellie. Vždycky, když jdeš pryč, třesu se strachy, jestli se ti něco nestalo.“

„Na to nepotřebuješ kouzla. Kdyby se mi něco stalo, ucítíš to tady.“ Ukázal jí na srdce a zavřel knihu.

Buffy: „Funguje to i tak, že když jsi zraněný, můžu ti dodat síly.“

Angel: „Ty je potřebuješ víc, než já.“

Buffy: „Přestaň mi to vymlouvat.“

Angel: „Já ti to nevymlouvám. Jen se ti snažím říct, že takové spojení už máme.“

Buffy: „Dobře, ale už nikdy neodejdeš, aniž bys mi řekl, kam jdeš.“

Angel: „Slibuji.“

Buffy: „Stejně to uděláš.“

Angel: „Neudělám.“

Buffy. „Nikdy mě nesmíš opustit, bez tebe umřu.“

Angel: „jsi jenom moje.“

Buffy: „Chci být jenom tvoje, navždy.“

Otočila se, obkročmo si na něj sedla a začala ho líbat na rty. Zaplavovala ho jemnými motýlími polibky, dokud ji nepolíbil tak nenasytně, jak to umí jen on. Vzal ji do náruče a položil na postel. Dlouhé hodiny se milovali a se západem slunce usnuli. Probudil se ještě v noci, ještě blíž se k němu přitulila.

Angel: „Jak se cítíš?“

Buffy: „Mám opuchlé rty.“

Angel: „Máš moc ráda polibky.“

Buffy: „Jenom ty od tebe.“

Angel: „Ráda se miluješ, brzy ti nebudu stačit.“

Buffy: „To spíš naopak. Čekám, kdy si najdeš jinou.“

Angel: „žádná další není tak vášnivá ani tak krásná jako ty.“

Buffy. „To říkáš jenom z povinnosti.“

„Tohle nejde dělat z povinnosti. Jsi nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl.“ Políbil ji na krk a na rameno. Sklouzla pod peřinu. Za chvíli už to nevydržel a vklouzl pod deku za ní.

„Chtěla bych další dítě.“ Špitla, když se spojili. Přestal a překvapeně reagoval: „Jak to, že sis to tak rychle rozmyslela?“

„Miluji tě a uvědomila jsem si, že nemáme tolik času.“ Políbil ji, přestala mluvit a znovu se oddala vášni. Nakonec lehkým spánkem usnuli.

Angel: „Myslela jsi to vážně?“

Buffy: „Ano.“

Angel: „jsi ta nejkrásnější a nejúžasnější žena na světě. Bude to holčička a bude krásná jako ty.“

Buffy: „Ne, chci chlapce. Bude chytrý jako ty, hezký jako ty, hodný jako ty.“

Angel: „Byl bych šťastný, kdybychom měli syna.“

Buffy: „Chci, aby byl jako ty.“

Angel: „Sám sebe se ptám, jak jsem si tě zasloužil.“

Buffy: „Bude se jmenovat Angel.“

Angel: „Ne, ty jsi taky nechtěla Buffy.“

Buffy: „Jak se jmenoval tvůj otec?“

Angel: „nechci, aby se jmenoval po něm.

Zatímco se oba nezávazně bavili, slyšel je za dveřmi Spike.

„Dobré ráno.“ Zvolal, když vešel.

Buffy: „Spike!“

Spike: „přinesu ti snídani.“

Buffy: „To je od tebe milé.“

Hned šel do jídelny, všichni už tam byli.

Chris: „Tebe bychom nečekali.“

Spike: „Nepřišel jsem kvůli vám.“

Michelle: „Dnes se na snídani neukážou?“

Spike. „To nevypadá, slaví.“

David: „Co slaví?“

Spike: „Vypadá to, že jste měli přece jen pravdu, mimino.“

Michelle: „Oni budou mít další dítě?“

Spike: „Já asi těžko.“

Natasha: „To je skvělé.“

David: „Na oslavy je brzy. Proč nám to neřekli oni?“

Spike: „neřekli to ani mě. Náhodou jsem je slyšel.“

Chris: „Kdoví, cos slyšel.“

Pár měsíců o tom nikdo nemluvil. Nikdo nic ani slůvkem nenaznačil. Teď Buffy a Angel seděli v malé knihovně a proti nim stáli věštci.

Žena: „Došli jsme názoru, že to naprosto odporuje našim zásadám.“

Angel: „Pokud dobře chápu, vede se tam něco jako občanská válka a jedna strana vás požádala, abyste jí pomohli vyhrát?“

Muž: „Ve zkratce.“

Buffy: „Do toho nemůžeme zasáhnout.“

Muž: „Umírají miliony lidí.“

Buffy: „Na AIDS taky a nikdo ho nezruší.“

Žena: „Je pravda, že zde jsme se taky nezachovali v tomto ohledu, tedy naši předchůdci.“

Muž: „Jděte se za nimi podívat.“

Buffy: „Jak válčí?“

Žena: „To je skvělý nápad.“

Buffy všechno dětem řekla. Taky si sebou vzala katanu, kolík a dýku.

Ocitli se ve velkém lese. Jen co stáli nohama na pevné zemi, portál se za nimi zavřel. Věštci jim odmítli cokoliv říct, proto nevěděli, co je čeká. Buffy zkontrolovala meč a kolík v kabátě. Rozhlédla se kolem sebe. Široko daleko nic. Angel vedle ní myslel na to stejné. Rozestoupili se na několik kroků a rozhlédli se víc po lese. Za hodinu se sešli na stejném místě.

Angel: „Nic jsem neviděl, jenom lesy.“

Buffy: „Já taky. Zapadá slunce, přečkáme noc a za svítání půjdeme na východ.“

Angel: „To zní rozumně.“

Buffy: „Bude to jednodušší, když můžeme cestovat ve dne.“

Narážela tak na jeho znovu nabyté lidství. Další narážka patřila kvantitě podobných změn: upír-člověk. Nakonec to stejně jako vždycky skončilo, že se k němu přitulila a nabídla mu celou svoji duši. Ráno se vydali na východ, jak se domluvili. Kolem poledne se dostali k vesnici, kde bylo jen pár chatek. Stačilo jen, aby se přiblížili k první chatrči a vystartovala proti nim čtveřice mužů vyzbrojená vidlemi a kosami. Položila si ruku na místo, kde měla dýku a myšlenky jí zabloudili ke kataně. Podívala se na Angela. Přesně věděl, na co myslí. Mírně zavrtěl hlavou. Uvolnila ruku a spustila ji kolem těla. Znovu skoro neznatelně přikývl, přesně to měl na mysli.

„Kdo jste?“ promluvil k nim nejvyšší muž.

Angel: „Nejsme odtud, hledáme hlavní město.“

„proč myslíte, že vám pomůžeme?“

Buffy: „Třeba pak pomůžeme my vám.“

„Vezměte je k nám.“ Přímý a nesmlouvavý hlas ode dveří si hned muže podmanil, sklonili hlavy a vykonali, co žena řekla. Vešla do dveří, muži naznačili, aby je následovali. Buffy prohodila něco ve smyslu, že stejně neměli nic jiného na práci.

Žena už seděla u ohně. Muži Buffy a Angela zavedli k ní, stařena naznačila, ať si sednou. Oba se na sebe podívali, ale potom si sedli na udusanou hlínu.

Žena: „Odkud jste přišli cizinci? Vím, že nejste odtud, ale máte s námi hodně společného.“

Angel: „Nevíme nic o vaší zemi, chceme vám pomoct.“

Žena: „Já vím, ty jdi a řekni jim, ať přinesou vodu.“

Tentokrát hledal souhlas Angel u Buffy. Mírné pokynutí mohlo být bráno jako cokoliv, ne jako tichá komunikace mezi manželi. Žena se posadila vedle ní a vzala ji za ruku.

„Jsi matka naší země a on je jejím otcem.“ Buffy se na ženu nechápavě podívala. V něčem jí připomínala Violu, její rádkyni v přemožitelství Hlavně svými náznaky.

Žena: „Pochopíš to později, ale ty víš, že jsi Matka. Matka sedmi dětí. Čtyři chlapci a tři dívky. Ale ještě se tu vznáší jeden chlapec a neví, jestli se mezi ně zařadit.“

„Něco ti brání svobodně myslet.“ Položila jí dlaň na čelo a bez rozpaků pokračovala v monologu: „Můžu tě toho zbavit.“

Buffy: „To byste mohla?“

Žena: „Mohla a taky to udělám. Něco tě taky naučím.“

Buffy: „Plním tu úkol.“

Žena: „Pomůžu ti s obojím.“

Buffy: „Co můj manžel?“

Žena: „až s vámi skončím, budete schopni splnit svůj úkol.“

Buffy sklonila hlavu a žena jí dovolila odejít.

Ve vesnici se z nich stali poloviční zajatci. Nechali jim jeden menší domek, ve kterém měli částečné soukromí. První den, když Buffy od stařeny odešla, šla se s Angelem projít do lesa.

Buffy: „Sebrali mi zbraně.“

Angel: „Nic jiného se čekat nedalo. Co ti řekla ta žena?“

Buffy: „že jsem matka téhle země a ty otec.“

Angel: „Další netušené dítě.“

Buffy: „Říkala, že budu mít sedm dětí.“

Angel: „Tak to máme co dělat.“

Buffy: „Pomůže nám, máme tu zůstat.“

Objal ji kolem pasu a zadíval se do dálky. Na tváři ucítil její teplý dech, když mu položila hlavu na rameno.

„Říkala, že mě dokáže vyléčit.“ Našeptala mu tichounce do ucha.

„Opravdu?“Otočil ji k sobě čelem, jakoby jí chtěl v očích vyčíst, jestli mu nelže. Kývla hlavou, to byl jasný a nezpochybnitelný souhlas. Opřela se o strom za sebou, pevně ji objal a políbil.

Hned druhý den ji žena znovu pozvala k ohni. Několik měsíců každý den to tak dělala. Učila ji o přírodě a pomáhala jí rozvinout její léčitelské schopnosti. Hlavně ji ale léčila různými lektvary. Každý den jí přiložila ruku na čelo. Jednou ráno, po dlouhých měsících léčby si ji pozvala ráno k sobě, ale nebylo to jako vždycky.

Buffy: „Děje se něco?“

Žena: „Jsi vyléčená.“

Buffy. „opravdu?“

Žena: „čas tvého učení u mě skončil. Splnila jsem, co jsem slíbila. Učila jsem tě a léčila, moje předtucha se vyplnila, maminko.“

Buffy: „Vůbec nic nechápu.“

Žena: „časem to pochopíš.“

Tuhle větu už od ní slyšela milionkrát a vždycky zněla tak hloupě, jakoby nebylo jednodušší, kdyby jí to řekla…

Hned šla do domku za Angelem. Nenašla ho tam, ale věděla, kde bude, v lese. Cvičil s její katanou. Běžela k němu a skočila mu kolem krku.

Angel: „čím jsem si to zasloužil?“

Buffy: „jsem zdravá.“

Angel: „To…to je skvělé, úžasné.“

Buffy. „Cvičíš s mečem?“

Angel: „Jednou tě už musím porazit.“

Buffy: „Jako člověk těžko.“

Angel: „Víš jistě, že jsi už úplně v pořádku? V noci jsi špatně spala.“

Buffy: „Zítra po svítání vyrazíme.“

Angel: „Nechceš chvíli cvičit?“

Buffy: „Nechceš jít domů a milovat se?“

Angel: „Taková nabídka se neodmítá.“

Buffy: „Tak mi dej ten meč, ať si neublížíš.“

Angel: „No dovol.“

Ráno se šli ještě rozloučit se stařenou, která se o ně starala. Žena rozhodla, že „takhle oblečení“ nesmí z vesnice, dala jim vhodné oblečení, kde si mohli skrýt i zbraně.

„Až budeš potřebovat, dají se tady naboku uvolnit.“ Ukázala žena na stuhu na šatech Buffy.

Buffy. „Proč bych je povolovala?“

Žena: „časem to pochopíš. Hlavně nezapomeň, ty jsi pramáti téhle země, ty jsi ji pomáhala tvořit.“ Ke svému překvapení ženu objala, jenom ať už nikdy neřekne, že to časem pochopí.

Podle instrukcí se dostali do jednoho z táborů vzbouřenců. Dorazili tam ve dne. Prohlédli si celý tábor a schovali se.

Buffy. „Všude jsou lesy, praktické.“

Angel: „Možná bychom je neměli napadnout, ale diskutovat s nimi.“

Buffy. „Dobře.“

„Cože?“

„Souhlasím?“

Angel: „je možnost boje a ty to odmítáš?“

Buffy: „Nechej toho, nebo si to rozmyslím“

Po setmění vyrazili proti hlídce. Dva muži. Omráčili je ranou do hlavy, měli to až příliš jednoduché. Dostali se až k velitelskému stanu a nemuseli nikoho zabít. Což Buffy vyvádělo z míry.

„Co to sakra je? To mě nikdo nehlídá?“ zamumlal muž, který se s námahou probouzel.

Buffy: „Jen se chvilku prospí.“

Muž: „Co po mě chcete?“

Angel: „Domluvit se. Vy jste povstali proti vládě?“

Muž: „Kdo jste?“

Buffy: „To není důležité. Chceme jenom vědět, co se to tu děje.“

Muž: „uh, ty jsi teda kost. Za noc s tebou řeknu cokoliv.“

„A nechtěl bys strávit noc s ní?“ Vytrhla z šatů dýku a jednoduchým pohybem mu ji přiložila ke tváři.

Muž: „Ho, snad nemusí být tak zle.“

Buffy: „Jen jsem odpovídala.“

Muž: „jsme vzbouřenci proti vládě, její původní armáda, plus něco navíc samozřejmě.“

Buffy: „Samozřejmě.“

Angel: „Ty tomu velíš?“

Muž: „Já ne, Cvrček.“

Buffy: „Panebože, příšerné jméno.“

Muž: „Málokdo s ním mluvil, nebo se s ním dokonce setkal tváří v tvář.“

Buffy: „Proč se vzbouřil?“

Muž: „Od znovuobnovení říše nám vládnou potomci původních vládců, chce to změnit. Všichni to chceme změnit.“

Angel: „Co je špatného na současné vládě?“

Muž: „Dávají chudým, ale bohatí mají utrum. Ti se o sebe musejí starat sami.“

Buffy: „To je dobře ne?“

Muž: „Pokud jste chudí, ne bohatí.“

Angel: „Zajímavý názor.“

Muž: „Jiný už zjistit nestihnete.“

Vytasil z pochvy za sebou těžký obouruční meč. Sekl proti Angelovi, ale střetl se s Buffyinou katanou. Pokusil se o další výpad, ale tentokrát se Buffy bránila takovou silou, že se meč rozpadl na několik částí. Muž na to vyděšeně koukal. Buffy se usmála, schovala meč na původní místo a znovu se chopila dýky.

Muž: „Co to sakra je?“

Buffy: „Pravá japonská. Buď rád, že ses nestřetl s jeho sekerou.“

Angel: „Vždycky slízne všechnu smetanu.“

Muž: „Okamžitě opusťte tábor.“

Buffy: „Vidíš? Vždycky všechno zkazíš.“

Angel: „Já?“

Buffy: „byl jsi na něj neurvalý. Zrovna jsme si začínali rozumět. Ale teď padáme, máme spoustu práce.“

Muž: „Nerad jsem vás poznal a doufám, že se už nikdy nesetkáme.“

Buffy: „Vidíte? A já vám můžu slíbit pravý opak.“

Po tom „setkání“ už jim zbývalo jen si promluvit s druhou stranou. Sehnali – ukradli si koně a vyrazili do hlavního města. Po druhém dni cesty se Buffy rozhodla, že na koni nepojede už ani krok. Sedla si na bobek vedle ohně a zaujala odmítavou pózu.

Angel: „Co se děje?“

Buffy: „Chci auto.“

Angel: „jasně, zavolám ti taxíka.“

Buffy: „Chci domů.“

Angel: „No tak, přece to nechceš vzdát. Takovou tě neznám.“

Buffy: „tohle nemá konce.“

Sedl si vedle ní. Posunula se a stulila se mu v náručí.

Angel: „Bolí tě zadek?“

Buffy: „Celé tělo.“

Angel: „nemáš správnou pózu při jízdě. Taky jsem za ty roky odvykl, ale nic mě nebolí.“

Buffy: „Angele, jsme tu už půl roku.“

Angel: „To je pravda.“

Buffy: „Angele, asi jsem těhotná“

Angel: „To…to je skvělá zpráva.“

Buffy: „neříkáš to moc nadšeně.“

Angel: „Jenom, chápej, jízda na koni, válčení a to všechno.“

Buffy: „Myslíš, že jsem to plánovala? Já to neudělala schválně. Kdybych věděla, že budeš člověk a nebudeš chtít, abych otěhotněla, zařídila bych si to.“

Angel: „Promiň mi to miláčku. Já vím, že za to nemůžeš. Na tohle musí být dva.“

Buffy: „Ona to věděla, ta žena, naznačovala mi to.“

Angel: „Musíme se vrátit.“

Buffy: „Musíme to dokončit.“

Angel: „Myslíš, že to zvládneš?“

Buffy: „Myslím, že ano.“

Angel: „Miluju tě, hrozně tě miluju.“

Buffy: „Že už nemusím jet na koni?“

Angel: „Na chůzi je to daleko, ale neboj se, něco vymyslíme.“

Buffy. „Těším se na našeho syna.“

Angel: „Já taky, hrozně moc. Bude krásný jako ty.“

Buffy: „Bude po tobě, inteligentní.“

Angel: „neexistuje žena, která by se ti vyrovnala.“

Chytla se ho za ruku, položila mu hlavu na hrudník a usnula. Pohladil ji po tváři a jemně ji položil na zem. Lehl si vedle ní a taky usnul. Po svítání je probudil šramot kousek od nich. Vlastně probudil Buffy a ta probudila Angela, kdy sebou trhla.

Angel: „Co je?“

Buffy: „Shh, někdo tu je.“

Vytáhla ze šatů dýku. Pomalu vstala. Potom ale dostala zezadu ránu do hlavy. „Taková chyba začátečníka.“ Zanadávala si v duchu.

Probrala se ve velké místnosti bez oken s dveřmi, které vypadaly odolně. Ležela na zemi a vedle ní, stále v bezvědomí Angel. Posunula se k němu a položila si jeho hlavu na klín. Když se probral i on, vzhlédl k ní.

Buffy: „Vůbec jsem nestačila zareagovat.“

Angel: „kde to jsme?“

Buffy. „Zatím jsem nic nezjistila.“

Angel: „jsi v pořádku? Neublížili ti?“

Buffy: „Prcek je v pořádku a já asi taky. Ale pokud jde o přemožitelskou hrdost, je na bodu mrazu.“

Angel: „Co bych pro tebe mohl udělat?“

Buffy: „Myslím, že teď nic. Ale je tu problém s nevolnostmi, víš, jak se mě vždycky drží.“

Angel: „Už ti začaly?“

Buffy: „ještě ne, ale každým dnem.“

Angel: „jednou pro nás musí přijít.“

Za nějakou dobu pro ně opravdu přišli dva muži ve zbroji. Nechali se od nich odvléct do velké místnosti, kde byl dlouhý stůl a podél něho židle. V čele stolu na druhé straně seděl tmavovlasý muž s inteligentním pohledem. Stráže je dovedli až k němu a donutily je kleknout na kolena.

Muž: „Kdo jste a co jste dělali u paláce?“

Buffy: „Byli jsme blíž, než jsme odhadovali.“

Angel: „Aspoň už nebudeš muset jet na koni, říkal jsem, že to zařídím.“

Buffy: „Můj zadek ti děkuje.“

Angel: „Jsem poctěn.“

Muž: „Haló, já vás vězním.“

Buffy: „No a co? Mám padnout na prdel? Umíš si představit, jak mě bolí? To je prostě nelidský, ta jízda na koni.“

Muž: „Vůbec nikdo ke mně nemá úctu.“

Angel: „Nic si z toho nedělej, ani ke mně ji nemá.“

Buffy: „No u vás teda zatím nemáme proč. Mám důvod být naštvaná, protože jste mě praštili do hlavy a vzali mi můj oblíbený meč.“

Muž: „jsem pán této země a všechno mi tu patří.“

Buffy: „Tak ať, to je mi teď docela jedno. Mám dost problém s tím, že jste mě praštili do hlavy a teď klečím na fakt dost studený zemi. Nepřemýšlel jsi o kobercích? Mimochodem, to kopí na zátylku taky není zrovna společenský.“

Muž: „Porušili jste zákony této země a já jako vládce vás musím potrestat.“

Buffy: „To máme štěstí, zrovna k tobě jsme se chtěli dostat.“

Angel: „Buffy, je to král, nemůžeš s ním takhle mluvit.“

Buffy: „Proč? Neměl mě mlátit do hlavy! Tohle ti jen tak neodpustím.“

Muž: „Vůbec mě to netrápí. Ale líbíš se mi. Posaď se.“

Buffy vstala a sedla si na židli, na kterou ukazoval.

Muž: „jeho odveďte.“

„Buffy…“ řekl tiše Angel.

„Neboj se, s takovým holomkem si poradím i beze zbraně.“ Uklidnila ho a ironickým pohledem sjela panovníka, který se tomu jen smál.

„Tak mi řekni, kdo jsi.“ Vyzval ji, když Angela odvedli a zůstali samotní.

Buffy: „jsem Buffy a ty?“

Muž: „říkej mi třeba pane.“

Buffy: „Dobrej pokus.“

Muž: „Oliver.“

Buffy: „Pěkný jméno.“

Muž: „Proč jsi se mnou chtěla mluvit.“

Buffy: „Tahle země mě fakt štve, každej mě chce zabít, hlavně ten kůň. No to je jedno. Prej máš fakt problémy s nějakým Cvrčkem. Mimochodem, strašný jméno, chápu, proč proti němu bojuješ. Ale pořád mi nedochází, co je tohle za pořádky. Kdo je tu ten hodnej a co je tohle za zemi.“

Olivek: „Trochu otázek najednou. Tato země se jmenuje Ulirie. Kdysi to bývala krásná, mírumilovná země lesů, luk a polí. Ještě za vlády rodičů a prarodičů. Co je s tebou? Jsi v pořádku?“

Vzal ji za ruku, protože najednou zbledla a začala omdlévat.

„Vůbec jsem to tady nepoznala.“ Vstala a šla k velkému oknu.

„Všude jsou dlouhé lány polí, rozlehlé louky zbarvené nejpestřejšími barvami květin. Cesty tam jsou prašné a červené od písku. Města tam jsou velká, obehnaná hradbami stovky let starými. Domy jsou tam nízké a velké, nebo úzké a vysoké. Jeden podobný druhému. Když se podíváte ze střechy domu, vidíte krásné panorama nedotčené panenské krajiny. Hory jsou až na samém okraji země, jen tam sněží. Jinak je v celé zemi stále krásné počasí, které se nemění a vůbec neprší a ani není zamračeno. Lidé jsou tam usměvaví a vstřícní. Kohokoliv potkáte, je k vám milý, nabídne vám postel, jídlo i příjemnou společnost“ Vyhlédla z okna na krajinu a opakovala slova Melissy.

Oliver: „ Kdo jsi? Ty nejsi odtud.“

„Nejsem, já jsem…“ nestihla to doříct, protože dostala křeče do břicha.

Oliver: „zavolejte ranhojiče!“

Buffy: „Ne, to není nutné, jsem v pořádku.“

Oliver: „opravdu? Jsi bledá.“

Buffy: „Já jsem vždycky bledá. Vážně jsem v pořádku.“

Oliver: „Tak mi řekni, kdo jsi a kdo je ten muž s tebou.“

Buffy. „Já jsem Buffy a on Angel.“

Oliver: „To není možné.“

Buffy: „Co?“

Oliver: „Připravili vám komnaty. Jdi si odpočinout.“

Buffy: „Co je, co se děje?“

Oliver: „Pošlu za tebou ranhojiče.“

Poslal s ní jednoho ozbrojence a ten ji zavedl do pokoje. Angel už tam byl.

Angel: „Jsi v pořádku? Jsi nějaká bledá.“

Buffy: „Víš, co je tohle za zemi?“

Angel: „Nevím?“

Buffy: „Ulirie.“

Angel: „To přece není možné.“

Buffy: „jak vidíš, tak ano. Právě mi to řekl.“

Někdo zaklepal na dveře. Vešel nějaký starý muž a s ním dva ozbrojenci.

Angel: „Co chcete?“

Muž: „Jsem ranhojič, král mě poslal.“

Angel: „Za kým?“

Muž: „řekl, že ta žena, se kterou mluvil je vážně nemocná.“

Buffy: „Ten bude určitě tvůj příbuzný. Vypadám snad nemocně?“

Muž: „Dovolte, abych si to ověřil sám.“

Buffy. „Ne!“

Muž: „král mě nechá popravit.“

Buffy: „Vážně nejsem nemocná, jsem zdravá, vážně.“

Angel: „Má strach z doktorů.“

Muž: „Všiml jsem si. Vy běžte pryč.“

Ozbrojenci neochotně opustili místnost.

Muž: „no tak, neboj se dítě, já ti přece neublížím.“

Angel: „Buffy, jenom tě prohlédne.“

Dovolila mu, aby se na ni podíval. Chvíli ji pozoroval, různě na ni pokládal ruce a kroutil hlavou.

„čekáš dítě.“ Konstatoval nakonec a tvářil se, jakoby jí tím měl vyrazit dech.

Buffy: „Já vím. Jsem ve druhém měsíci.“

Muž: „Opravdu? Tak to se omlouvám. Ale sama jsi dítě. Jsi snad jeho otrokyně?“

„Ne! My jsme manželé.“ Bránil se o překot Angel k velkému rozjaření Buffy.

Muž: „Tak to se omlouvám.“

Buffy. „Jak jste to poznal?“

Muž: „Podej mi ruku. Položíš ji tady, tady a tady. Normálně jsou ta místa na omak stejná. Pokud je žena v požehnaném stavu, jsou jiná, jako u tebe.“

Buffy: „O tom jsem nikdy neslyšela.“

Muž: „Jsi léčitelka?“

Buffy: „Ne jenom občas trochu, z nutnosti.“

Muž: „Jste bojovníci? Vzbouřenci?“

Buffy: „ne naopak, chceme pro vaši zemi mír.“

Muž: „Víš, že se matka našeho vládce taky jmenovala Buffy?“

Buffy. „Jak víte, jak se jmenuju.“

Muž: „Váš muž vás tak oslovoval.“

Buffy: „Matka Olivera se jmenovala stejně jako já?“

Muž: „Ano, byla to moc hodná paní. Bohužel zemřela velmi mladá.“

Buffy: „Znal jste ji?“

Muž: „Jsem starší, než vypadám. Ještě jako učedník jsem se svým učitelem přišel na zámek, abych léčil starou paní.“

Angel: „Kterou starou paní?“

Muž: „Královnu, pramáti krále. Ona se svým manželem vyzvedli zemi z prachu. Tohle byla nádherná země, za jejich časů. To jsem byl ještě malý kluk.“

Buffy: „Co se stalo?“

Muž: „Zlá krev zradila krále.“

Buffy: „Působil jako inteligentní muž.“

Muž: „To on je. Jeho děd mu předal velkou moudrost.“

Angel: „Mně se nelíbí.“

Buffy: „Angele, musíme mu pomoct. Vlastně jste nám neřekl, jak se jmenujete.“

Muž: „Jsem Felčar.“

Buffy: „To přece není jméno ale povolání.“

Muž: „Po otci, Felčar. Je pozdě, měl bych jít.“

Buffy: „Přijďte prosím zítra.“

Když muž odešel, lehla si Buffy na postel. V tu chvíli neměla ani pomyšlení, že by spala. Angel si lehl vedle ní a pohladil ji po tváři.

Angel: „Děje se něco?“

Buffy: „Nic, jsem hrozně šťastná.“

Angel: „Jsi krásná. Pořád jsi tak krásná.“

Buffy: „Cítím se hrozně prázdná. Bez citů.“

Angel: „A co okamžik dokonalého štěstí?“

Buffy: „To by šlo.“

Angel: „Myslíš, že můžeme?“

Buffy: „Určitě, nemáme se čeho bát.“

„Je to lepší?“ šeptal jí do ucha po něžném milování.

Buffy: „Cítím se skvěle.“

Angel: „Dokonalé štěstí vždycky pomůže.“

Buffy: „Vždycky ne, ale většinou.“

Ráno hned po svítání dovnitř vtrhli dva ozbrojenci. Než Buffy došlo, o koho jde, jednoho nakopla a druhému vrazila pěstí. Angel se nenechal rušit a klidně spal.

„Promiňte nám, že jsme vás vzbudili, neseme vzkaz od krále.“ Promluvil te, který toho byl ještě schopen.

Buffy: „Můj bože, omlouvám se, moc se omlouvám, nepoznala jsem, o koho jde.“

To už ji ale jeden z nich zavedl do velké obrazárny. U jednoho obrazu tam stál Oliver. Jak k němu přišla, uklonil se jí a uctivě jí políbil ruku.

Buffy. „Stoupla jsem ve společenském žebříčku?“

Oliver: „Dá se to tak říct, chci vám něco ukázat.“

„Tohle je má matka. Bohužel zemřela velmi mladá, jmenovala se Buffy.“ Ukázal jí jeden obraz s tmavovlasou ženou.

„A tohle je její matka a otec.“ Ukázal jí další obraz.

„Tohle není možné.“ Řekla to, co Oliver předešlý večer.

Oliver: „Celou noc jsem o tom přemýšlel. Je to moc velká náhoda, aby to nebyla pravda.“

Buffy. „Říká se to naopak.“

Oliver: „Tak znáte tyto dva lidi?“

Buffy: „Jistě, že znám. To je můj syn Connor a snacha Melissa.“

Oliver: „Slyšel jsem o vás spoustu, ale nikdy jsem nečekal, že se s vámi setkám. Buďte prosím mými hosty, vy i ten muž.“

Buffy. „Hrozně se omlouvám, že jsem zmlátila vaše stráže, doufám, že se jim nic nestalo.“Oliver: „Patří to k popisu jejich práce. Mohl bych pro vás něco udělat?“

Buffy. „Vrátil byste mi prosím moje katanu. Byl to dárek od manžela a cítím se bez ní jako bez ruky.“

Oliver: „Nevím, co je katana, ale vrátím vám všechny vaše zbraně. Pojďte se mnou.“

Zavedl ji do malé místnosti. Na jednom polštáři byly její zbraně a na druhém Angelovy, včetně jeho oblíbené sekery. Kolem byla ještě spousta jiných zbraní. Šla k jedné stěně, kde byly vedle sebe na stěně meče.

Buffy: „Ty zbraně jsou vaše?“

Oliver: „Dá se to tak říct.“

Buffy. „Umíte s nimi zacházet?“

Oliver: „Jsem nejlepší v kraji.“

Buffy: „Uvidíme.“

Oliver: „Co tím myslíte?“

Buffy. „Vyzvu vás na souboj, teď.“

Oliver: „Nemohu bojovat se ženou.“

Buffy. „Bojíte se, že vás porazím?“

Oliver: „Dovolte, ale ještě nikdo mě neporazil.“

Buffy. „Tak se nemáte čeho bát.“

Půl hodiny potom Felčar vběhl do pokoje a probouzel Angela.

„Co sakra chcete?“ uhodil na něj nevrlý probuzený Angel.

Felčar: „Vaše žena, bojuje s králem.“

Angel: „Tak jděte, vy jste doktor, ne já.“

Felčar: „Na meče. Zabije ji, nebo její dítě. Musíte tam jít a zabránit tomu.“

Angel: „Jděte léčit svého krále, proti ní nemá šanci.“

Felčar ale dál naléhal, tak se Angel oblékl a šel s ním. Buffy zrovna bojovala s Oliverem.

„Buffy.“ Zavolal na ni a upoutal tak její i panovníkovu pozornost.

„Angele, už jsem si říkala, jestli si to necháš ujít.“

Felčar: „Paní, prosím berte ohled na svůj stav.“

Buffy. „Jaký stav?“

Felčar: „Pane Angele, řekněte jí něco.“

Angel: „Nemůžeš porazit krále, miláčku. Co jeho hrdost.“

Buffy. „A co moje hrdost? Říká, že je nejlepší, jen si to chci ověřit.“

Angel: „Tak mu moc neubližuj.“

Buffy. „Jistě.“

Felčar: „Vy je necháte?“

Angel: „Slyšel jste ji ne?“

Buffy. „Mimochodem, král je tvůj vnuk.“

Oliver: „Pravnuk.“

Buffy: „na ten věk vypadáš celkem dobře.“

Angel: „Vidíš, nemůžeš zmrzačit svého vnuka.“

Oliver: „Pravnuka.“

Buffy. „Proč ne? Na to je zákon?“

Felčar: „Pane, nesmíte s ní bojovat.“

Oliver: „To ona mě vyzvala.“

Angel: „Chováš se jako malé dítě.“

Oliver: „Já?“

Angel: „ne, Buffy.“

Buffy. „Já se hrozně nudím. A ještě jsem se nepomstila za toho koně.“

Angel: „On nemůže za to, že jsi musela jet na koni.“

Buffy: „Budu z toho mít následky a tvůj syn určitě taky.“

Angel: „On to přežije.“

Buffy: „Oliver taky.“

Angel: „nechceš radši bojovat se mnou?“

Buffy. „Nemůžu si to vybrat navíc?“

Angel: „Je mi líto Felčare, hrozně se nudí. Doufejme, že mu moc neublíží.“

Buffy: „Budu něžná.“

Chvíli s Oliverem bojovala, ale během několika minut ho dostala na kolena. Zlomila přitom meč.

Buffy. „Jsi v pořádku?“

Oliver: „Jste opravdu dobrá.“

Buffy. „Neublížila jsem ti?“

Oliver: „Ne, ani škrábnutí, ale zničila jste jeden z mých nejlepších mečů.“

Buffy. „To asi nebyl tak dobrý.“

Angel: „Obyčejná evropská práce.“

Oliver: „Evropská?“

Buffy. „u nás se takové meče vyráběly v Evropě a katany se vyráběly v Japonsku. Ale katany se nevyrábí, ty se oživují.“

Otočila se a vytáhla japonský meč s rukojetí z černého dřeva se zlatou květinou. Nebylo pochyb, že meč byl vyroben pro ženu. Čepel se zaleskla v záři svící. Oliverovo oko padlo i na pochvu z vzácného černého dřeva, stejného jako rukojeť.

Oliver: „neuvěřitelné.“

Buffy: „Mistrovská práce japonských mistrů. Dokáže člověka rozdělit na dvě části. Neuvěřitelně ostrá a lehká. Každý japonský meč je jedinečný, protože se všechno vyrábí ručně.“ Podala mu ji a král s ní skoro nábožně sekl před sebou.

Oliver: „Dokonalé, ta zahnutá čepel.“

Angel: „Buffy je na zbraně odborník. Pozná mistrovskou katanu, na rozdíl ode mě. Když jsem přivezl tuhle, myslel jsem, že mě s ní vyhodí.“

Buffy: „Tohle je více, než mistrovská práce. Meč je životem bojovníka. Tohle je slavný meč, i když ho nikdo přede mnou v boji nepoužil. Byl vyroben pro ženu, která se naučila s ním zacházet, aby potrestala svého nevěrného muže.“

Oliver: „Jak to dopadlo?“

Buffy. „Usmířili se, meč se nezaleskl krví.“

Angel: „až doteď.“

Oliver Buffy meč vrátil a znovu se jí uklonil.

Oliver: „Bojoval jsem s mistrem. Smím vás požádat, abyste se utkala s mým učitelem?“

Buffy: „Klidně.“

Angel: „Ale ne teď.“

Buffy. „Proč?“

Angel: „musíš jíst.“

Oliver: „Pro boj jsem zapomněl na jídlo. Všichni tři jste zváni.“

Felčar: „Bylo od vás nezodpovědné vyzvat panovníka na souboj.“

Buffy. „Nebojte se, poznala jsem, že mi neublíží podle jeho chůze.“

Oliver se překvapeně zastavil a otočil: „Podle mé chůze?“

Buffy: „Těžké kroky, těžké pohyby, Ale neplatí to vždy.“

Oliver: „Kdy to neplatí?“

Buffy. „Někdo v tom hledá výhodu, Přenáší sílu do nohou a soupeři se těžko hledá jako slabina. Třeba Angel, u toho by člověk řekl, že se svalí při prvním úderu, ale naopak.“

Oliver: „Taky bojujete?“

Angel: „S ní mi nic jiného nezbývá.“

Buffy: „Angel je nejlepší soupeř, jako bych mohla mít.“

Angel: „Vzhledem k tomu, že jsme manželé, ti nic jiného nezbude.“

Felčar: „Měla byste na sebe dávat pozor. Chováte se krajně nezodpovědně.“

Buffy. „Nebojte se. Pár dětí už jsem vychovala.“

Felčar: „Taková mladá dívka…“

Buffy: „Ne tak mladá, jak se zdá.“

Felčar: „Jste ta žena, která se starala o starou paní a zároveň matkou starého pána?“

Buffy: „nejspíš ano, pokud jde o prarodiče Olivera.“

Felčar: „Stará paní o vás vyprávěla mě i mému učiteli. Na konci života říkala, že se jí zjevuje váš duch.“

Buffy. „To asi nebude pravda, ale opravdu jsme se znaly.“

„O čem to mluvíte.“ Zajímal se Oliver, který neposlouchal jejich rozhovor.

Buffy: „Ale jen takové řečičky mezi léčiteli, snažím se felčara přesvědčit, aby mi prozradil něco ze svého umění.“

Felčar: „Pokud mě na oplátku naučíte to vaše.“

Angel: „Ty se hlavně starej o prcka.“

Buffy. „Neříkej mu prcek. Bude se jmenovat Liam.“

Angel: „To jedině přes mou mrtvolu.“

Buffy: „Proč? Mně se to líbí.“

Angel: „Nebudeme se o tom hádat.“

Buffy: „Nebudeme, protože jsem se už rozhodla.“

Angel: „Promluvíme si o tom, až to bude aktuální.“

Buffy. „Dobře.“

Angel: „Jsi nejlepší.“

Buffy. „Já vím. Můžu si dát kafe?“

„Ne“

„Já si to myslela.“

Angel: „Tak ses nemusela ptát.“

Buffy: „Musela jsem to zkusit.“

Angel: „Olivere, na něco jsem si vzpomněl. Než jsem odešel, nechal jsem tu Melisse takovou složku. Slíbila, že ji u sebe schová.“

Oliver: „Nic podobného jsme nikdy nenašli.“

Felčar: „Melissa je stará paní?“

Oliver: „Ano.“

Felčar: „říkala mi, že jednou se někdo vrátí a bude chtít zapomenutou minulost.“

Angel: „To je ono, víte kde to je?“

Oliver: „O co tu jde.“

Felčar: „Pojďte se mnou. Ukážu vám tajnou skrýš staré paní.“

Felčar a Angel odešel.

Oliver: „Matka mi ale vyprávěla, že jste umřela.“

Buffy: „Ano, ale dokázali mě vrátit zpátky. Tak před dvěma lety jsem se změnila. Mám teď jiné tělo. Ale to je dlouhé vyprávění.“

Oliver: „Chápu.“

Angel a Felčar se za chvíli vrátili. Angel nesl tlusté slohy a Felčar jednoduchou vyřezávanou skříňku.

Angel: „To je tvoje. Nakreslil jsem to, když jsem tu byl s Daviem.“

Položil to před Buffy na stůl. Otevřela to a hned na prvním portrétu bylo rozkošné, několikaměsíční miminko. Políbila ho na tvář.

Oliver: „To je pěkné dítě.“

Buffy: „To je David. Narodil se tady.“

Felčar: „Bylo tam ještě toto. Ostatní je Melissino.“

Položil před ni dřevěnou krabičku. Na boku bylo ozdobným písmem její jméno. Pomalu to otevřela. Bylo tam několik šperků, dva amulety, dýka, několik dalších drobností. Nakonec vytáhla stříbrnou sponu do vlasů. V očích se jí zaleskly slzy.

„Promiňte, chci být teď sama.“ Dostala ze sebe a pomalu odešla.

Felčar: „řekl jsem něco nevhodného?“

Angel: „Ne, vy za to nemůžete.“

Znovu složil všechno do skříňky a zavřel složku.

Oliver: „Nemám za ní někoho poslat?“

Angel: „To je v pořádku, půjdu za ní.“

Když přišel do pokoje, Buffy seděla na posteli a v ruce měla stále sponu. Sedl si vedle ní a věci položil na stolek.

Buffy: „Omlouvám se.“

Angel: „To je v pořádku.“

Buffy: „Dal mi ji Stan, pamatuješ? Měla jsem chvíli před porodem a na cestě jsme potkali muže, který je prodával. Říkal, že jsem krásná a že mi bude slušet. Vyrobili ji tady.“

Angel: „Je opravdu pěkná. Bude ti slušet.“

Buffy: „Hrozně mi chybí.“

Angel: „Já vím miláčku, chápu tě.“

Buffy: „Děkuju.“

Za pár dní za nimi přišel Felčar. Oba zrovna spali.

„Co…co tu děláte.“ Lekla se ho Buffy.

Felčar: „Král mě poslal, abych se podíval, jestli jste v pořádku. Ale proč teď spíte?“

Buffy: „Byla jsem unavená.“

Felčar: „Král vás žádá, abyste se s ním odpoledne šla projít kolem hradu.“

Angel: „A co je mezi řádky?“

Buffy: „To zjistíme jen, když s ním půjdu.“

Felčar: „Mohl bych zkontrolovat váš stav?“

Buffy: „Dobrý pokus. Mohl byste se otočit?“

Když se Felčar otočil, Buffy se rychle oblékla.

Angel: „Vůbec se mi to nelíbí.“

Buffy: „Chci se brzy vrátit domů. Ten malý se musí narodit doma.“

Za nějakou dobu, když se Buffy vzbudila, našla na stolku vedle sebe zelené šaty. Šťouchla do Angela.

„Ale Buffy, co se zase děje?“ zamumlal naštvaný, probuzený Angel.

Buffy. „Ty jsou od tebe?“

Angel: „Určitě ne.“

Buffy: „Angele, nemyslíš, že bychom se mohli vrátit?“

Angel: „Zatím nemůžeme odejít.“

Znovu si lehla a přitulila se k němu. Potom znovu usnula. Ale on už neusnul. Přemýšlel o těch měsících, které už tu strávili, ale přesto se ještě nemohli vrátit domů. Zatímco přemítal, Buffy se znovu probudila. Políbila ho na tvář, vstala a oblékla si šaty. Pozoroval ji, jak si povoluje šaty přes bříško. Zachytila jeho pohled, usmála se a sedla si na postel vedle něj. Položil jí na bříško ruku. Usmála se a opřela se o něj.

„Nevadí ti to?“ narážel na její nesnášenlivost vůči době, kdy jí hladil bříško.

Buffy: „Jsem šťastná.“

Angel: „jsem rád, že sis to rozmyslela, že chceš mít dítě už teď.“

Buffy: „Chtěla jsem, abys byl šťastný, budeš mít syna.“

Angel: „Teď už bude všechno jinak. Žádné hádky, žádné problémy.“

Buffy: „To je nádhera.“

Angel: „Říkal ti něco Felčar?“

Buffy: „Nenašel nic, co by naznačovalo, že mu něco je.“

Angel: „Takže je v pořádku.“

Buffy: „Nejspíš ano. Ale teď musíme jít, Oliver na nás čeká.“

Angel: „Když čeká král…“

Buffy s Felčarem šli za Oliverovým učitelem, Rudolfem. Byli tam ještě dva žáci.

Felčar: „Buffy Summersová, král ji poslal.“

Rudolf: „Jste ten bojovník? Dovolíte malou ukázku?“

Buffy. „Jistě.“

Felčar: „Paní, to nesmíte.“

Buffy: „Nebojte se.“

Felčar: „Nesmíte bojovat.“

Buffy si vzala od učitele meč a provedla několik výpadů. Skončila, když mu vyrazila meč z ruky. Rudolf se uklonil a sebral meč ze země.

Rudolf: „Král vás vychvaloval do nebe a to stejně nebylo dost.“

Felčar: „Váš muž nebude rád.“

Buffy: „řeknu mu to sama.“

Když zbývalo jen pár týdnů do porodu, Felčar se odmítl od Buffy hnout na krok. Jen jednou se na několik dní ztratil. Druhý den potom, co se vrátil, se sešel s Buffy. Seděla na posteli. Klekl si před ni na zem.

Buffy: „Děje se něco?“

Felčar: „poslechl jsem příkaz krále a bojím se, že jsem udělal chybu.“

Buffy: „Co jsi udělal?“

Felčar: „Nesmím ti to říct, promiň.“

Buffy: „Věřím, že ty víš, co je správné, co Máš udělat.“

Felčar: „Díky.“

Angel se probral v posteli s hrubým povlečením. Nebyla to jeho postel. Otočil se, v zorném poli měl snědá ženská záda. Nemohl si vzpomenout, jak se tam dostal a kde vůbec je. Žena vedle něj zvedla hlavu a otočila se. Měla tmavé vlasy a hnědé oči.

„Tak jsi vzhůru. Už jsem si říkala, co se ti stalo.“ Řekla tichým, pronikavým hlasem.

Angel: „Kdo jsi?“

„Před chvílí jsme se myslím poznali dostatečně.“ Kvikla znovu tmavovláska. Angel na ni vyděšeně pohlédl, byla úplně nahá. Otočil se a rychle se oblékl.

„Počkej, kam jdeš?“ její hlas už mu začínal jít na nervy. Musel myslet na svoji Buffy. Byla tak něžná a jemná jako růže.

Angel: „Moje žena…“

Tmavovláska pohodila hlavou a odvětila: „Tak běž, na co čekáš?“

Už to slyšel jen jako šepot, protože už stál přede dveřmi. Šel rovnou do svého pokoje. Buffy tam ještě nebyla. Opřel se o kamennou stěnu a sedl si na zem. Opřel si hlavu o kolena. Dlouho tam seděl, než vešla Buffy. Rychle k němu běžela a sklouzla na zem před něj.

„Angele, miláčku, co se děje?“ zašeptala a položila mu dlaň na tvář.

Angel: „Já nevím, ale asi jsem udělal největší chybu svého života.“

Buffy: „Jakou chybu?“

Angel: „Nevím to jistě, ale asi jsem zradil tvoji důvěru.“

Buffy: „To není možné, nic takového se stát nemůže. Já ti věřím víc než sobě.“

Angel: „Já…chtěl bych to vysvětlit, ale nevím jak. Asi jsem tě podvedl.“

Buffy: „Já to vůbec nechápu, co tím chceš říct?“

Angel: „Prostě jsem se probudil a vedle mě seděla nějaká žena. Vůbec nevím, jak jsem se tam dostal, ale ona mi naznačila, že já…“

„Ne, prosím, neříkej to.“ Přerušila ho. Bylo jí naprosto jasné, co chce říct. Po tvářích jí tekly slzy.

Angel: „nechápu, jak se to mohlo stát. Je mi to líto.“

Buffy: Takže ty…ty ses s ní miloval a teď mi říkáš, že je ti to líto?“

Angel: „Nemiloval jsem se s ní. Miluju jenom tebe. Jsi to nejlepší, nejkrásnější, nejhodnější, nejúžasnější, co existuje.“

Buffy. „Tak jak jsi to mohl udělat?“

Angel: „Já nevím, vážně nevím. Promiň mi to. Nebo mi to radši nepromíjej a rovnou mě zabij, protože já…“

Znovu ho přerušila, ale tentokrát nemusela nic říct. Celou dobu se ho držela za ruku a druhou měla položenou na jeho tváři. Teď se ho pustila, spadla na zem a chytila se za břicho.

„Co je ti, co se ti stalo? Buffy, tohle ne.“ Naléhal na ni, ale ona jen plakala. Rychle vstal a šel hledat Felčara. Když se s ním vrátil, Buffy stále ležela na zemi v křečích.

„Paní, co se vám stalo?“ Klekl si vedle ní Felčar.

„Pomozte mi, položíme ji na postel.“ Promluvil tentokrát k Angelovi. Hned udělal, o co ho žádal.

„Panebože, jen ať to není to, co myslím.“ Mluvil Felčar sám se sebou a přitom Buffy svlékal šaty. Nemohla se mu ani bránit.

„Přežije.“ Řekl úlevně, když jí prohmatal bříško.

Angel: „Co je s ní?“

Felčar: „Ubližuje to dítěti.“

„Buffy, dítě, pověz, co se ti stalo?“ mluvil k ní, jakoby opravdu byla bezmocné dítě.

Felčar: „Bolesti zdá se odezněly, ale nechce mi nic říct.“

Angel: „Radši odejdu, už jsem pokazil dost.“

Felčar: „Tak mi řekněte aspoň vy, co se stalo?“

„No, tak nic, já půjdu. Přijdu vás ještě zkontrolovat, budu blízko, kdyby se něco stalo. Zatím prosím nevstávejte a vyvarujte se jakékoli námaze.“ Řekl nakonec Felčar a odešel. Angel přikryl Buffy dekou a chystal se taky odejít, ale zadržela ho její prosba. Řekla jenom „zůstaň“ ale působilo to, jakoby na to vynaložil všechny síly, které jí zbývaly. Sedl si vedle ní a vzal ji za ruku.

„Promiň. Promiň mi, jestli jsem udělala chybu.“ Zašeptala skoro neslyšně.

Angel: „Ne, to já. Je mi to hrozně líto, nechtěl jsem ti ublížit.“

Buffy: „Je malý v pořádku?“

Angel: „Nejspíš ano, ale Felčar vypadal vystrašeně.“

Buffy: „Prosím, obejmi mě.“

Angel: „Ale…“

Buffy: „Už o tom nikdy nebudeme mluvit.“

Angel: „Jak si přeješ.“

Buffy: „Miluji tě, prosím, už mě obejmi.“

Pořád plakala. Objal ji a setřel jí slzy z tváří. V jeho objetí usnula. Pozoroval ji ve svém náručí. Zranitelnou a bezbrannou. Vzpomněl si, jak ji předtím před sebou viděl, něžnou a jemnou. Jak se to jen mohlo stát? Položil jí ruku na bříško, cítil pohyby toho drobečka. Oba ho milují a je pro ně cennější, než cokoliv jiného. Angie měla tenkrát pravdu, odpustila by mu všechno. Jenže proč k tomu musí mít pořád důvod? Tolik ji miluje, ale stejně jí pořád ubližuje. Zdála se mu tak křehká. Tiché klepání, vešel Felčar.

„Promiňte, musím ji ještě jednou zkontrolovat.“ Omlouval se starý muž a přistoupil k posteli. Buffy se probudila a zašátrala rukou. Pořád měla tak uplakaný, zraněný pohled. Nebýt toho pohledu, hned by ji políbil na tvář, ale nemohl se odhodlat. Viděl, jak na to čeká, ale nedokázal to, když se na něj tak dívala. Nakonec to vyřešila sama. Objala ho kolem krku a políbila ho. Ovinul jí paži kolem pasu a vášnivě jí polibek vrátil. Usmála se.

Felčar: „Promiňte, mohl bych vás prohlédnout?“

Buffy: „Klidně, ale cítím se dobře, vážně.“

Lehla si zpět na postel a nechala se od něj prohlédnout.

Felčar: „Rychle se to blíží. Čekal jsem, že to bude déle, ale už se chystá.“

Angel: „Neměl by mít hlavičku dole?“

Felčar: „Snad se ještě otočí.“

Angel: „Je aktivní po tobě.“

Buffy: „Já nikdy aktivka nebyla.“

Angel: „Vždyť ty pořád někde poskakuješ.“

Buffy: „A co když se neotočí?“

Felčar: „Tak to by mohl být problém.“

Angel: „Jak si vysvětlujete ty bolesti.“

Felčar: „Nevím, nejsem přece porodní bába.“

Buffy: „Tak to ne. Ta se ke mně ani nepřiblíží.“

Angel: „Mě taky rodila porodní bába.“

Buffy: „Taky se podívej, co z tebe je, vždyť jsi mrtvý.“

Felčar: „Ale paní.“

Buffy: „Poslední slovo. To byste mě museli nadrogovat.“

Angel: „Jakou mají úspěšnost?“

Felčar: „Tak padesátiprocentní.“

Buffy. „To ne, Angele tohle nemůžeš dopustit. Já chci, aby se narodil doma, v L.A.“

Angel: „Já vím Buffy, ale na to už není čas.“

Buffy. „A co ty? Ty jsi doktor.“

Felčar: „Nikdy jsem dítě nerodil.“

Buffy: „Všechno je jednou poprvé.“

Felčar: „Teď prosím co nejméně pohybu. Bude to již brzy.“

„Angele, já se bojím.“ Řekla tiše, když Felčar odešel.

Angel: „Prosím tě, tohle jsme zažili už tolikrát.“

Buffy: „Já mluvím vážně.“

„Vždyť já taky.“ Objal ji a hladil ji po vlasech.

Buffy. „že tady budeš?“

Angel: „Budu.“

Buffy. „Slib mi to.“

Angel: „Slibuji.“

Buffy: „Nevím, co bych bez tebe dělala.“

Angel: „Teď si hlavně odpočiň.“

Malý růžový chlapeček se rozkřičel na svět chvíli po setmění. Šťastná maminka držela miminko v náručí a ještě šťastnější otec tomu přihlížel. Žádná s Felčarových obav se nenaplnila. Příchod dalšího Summerse na svět byl ověnčen západem slunce.

Felčar: „Maminko, je to nádherný, zdravý chlapeček, jaké bude mít jméno?“

Buffy: „Angele?“

Angel: „Ty mu dej jméno.“

Buffy: „Náš malý vítěz, to se pozná. Victor Alexander.“

Angel: „Takže Victore Alexandře Summersi, vítáme tě na světě.“

Felčar: „Jméno pro vítěze, ještě o něm uslyšíme. Teď si ale odpočiň, dítě.“

Dala Angelovi miminko do náruče. Potom hned usnula.

„Shh, teď je unavená, necháme ji spát.“ Řekl tiše Felčar a odešel. Angel položil malého do postýlky, sedl si vedle ní a pohladil ji po tváři. Vlasy měla rozhozené na polštáři. Přejel po nich rukou, hedvábné prameny mu klouzaly mezi prsty. Otočila se a položila mu ručku na jeho. Políbil ji na tvář a seděl vedle ní, dokud se neprobudila, když se chlapec dožadoval pozornosti. Když byl spokojený, položila ho mezi sebe a Angela.

Angel: „Děkuju.“

Buffy: „To já děkuju tobě. Je to nádherný chlapec.“

Angel: „Nejkrásnější miminko, jaké jsem kdy viděl.“

Buffy: „Je tak malý. Chci se co nejdřív vrátit domů.“

Angel: „Chápu to. Promluvím si s Oliverem.“

Buffy. „Díky. Nechám si Alexandra u sebe, ano?“

Angel: „Miluji tě, teď oba odpočívejte.“

Políbil chlapečka na čelíčko, Buffy na tvář a odešel.

Oliver je přijal v jednacím pokoji.

„Už jsem na tebe čekal.“ Pozdravil ho.

Angel: „Omlouvám se, musel jsem s ní zůstat, je jako dítě.“

Oliver: „Takže?“

Angel: „Je to kluk. Dala mu jméno Victor Alexander.“

Oliver: „Jméno hodné panovníka. Připijeme si na jeho slávu?“

Angel: „Snad později. Chtěl jsem s tebou mluvit.“

Oliver: „O co jde?“

Angel: „Buffy se chce s malým co nejdříve vrátit Zajistíme vám pomoc proti vzbouřencům.“

Oliver: „Dobře, díky, že jste byli mými hosty. Kdy s ní budu moci mluvit?“

Angel: „Zítra ráno.“

Druhý den po snídani Oliver přišel. S ním přišly dvě služky. Byl tam i Felčar. Král pochválil krásné miminko a statečnou maminku.

„Jsem ráda, že jsi přišel.“ Usmála se na něj Buffy a opřela se o velkou postýlku. Chlapec se v přikrývkách a kraječkách skoro ztrácel.

„Můj dar pro chlapce.“ První služka položila na stůl balíček. Byla to dečka a celá výbava pro chlapce v bledě modré barvě. Na všem byla vyšitá počáteční písmena jeho křestních jmen.

„Můj dar pro maminku.“ Druhá služka položila na stůl krabičku, ze které postupně vyndala náušnice, spony do vlasů, řetízek a náramky. Všechno bylo vyrobeno v Ulirii z nejkvalitnějšího stříbra.

Buffy. „Děkuju, Olivere, za sebe i za Alexandra.“

Oliver: „A poslední věc… zbytek věcí, které měla Melissa ve své skrýši. Jistě by chtěla, abyste je měla vy.“

Buffy. „Díky.“

Oliver: „To já děkuji, že jste tu byli.“

V obýváku byli zrovna Chris, Michelle, Darren, David, Natasha i James. Spike byl zrovna u Kary. Buffy držela v náručí malého a ten víc než spokojeně spal.

Buffy: „Ahoj děti.“

David: „Mami?“

Buffy: „Shh, před chvílí usnul.“

Natasha: „No to je rozkošné miminko.“

Michelle vstala a šla k Buffy. Vzala od ní malého, aby si mohla sednout a zatím ho ostatním ukázala. Když už ho Buffy vracela, sedl si vedle ní Angel.

Michelle: „je opravdu krásné.“

David: „Mami, jsi v pořádku? Nemáme ti něco přinést?“

Buffy. „Pro začátek vodu, potom kafe.“

Michelle: „jsi nějaká bledá.“

Buffy: „Jsem v pohodě, jenom jsem strašně unavená.“

Chris „nechceš se jít prospat?“

Buffy: „Zbytečné. Za chvilku bude jíst.“

David se vrátil, nesl sklenici vody a hrnek kafe.

Michelle: „Anne, tak už nám něco řeknete?“

Místo její odpovědi se ozval křik.

Buffy. „Je všechno nahoře?“

Angel: „Mám jít s tebou?“

Buffy. „V pořádku, hned jsem zpátky.“

„Tati, co to je?“ zeptal se David, když Buffy odešla.

Angel: „TO byl Victor Alexander, váš bratr. Byli jsme v Ulirii, mluvili jsme s Connorovým vnukem. Radši se za ní půjdu podívat.“

„Mám dalšího strýčka.“ Kvikla Michelle.

„Dámy a pánové, dlužíte mi prachy.“ Usmál se Chris.

David: „Nechej toho Chrisi.“

Chris: „Co je?“

David. „To bylo tak nezodpovědné.“

Michelle: „No tak Davie, ty nemáš radost? Neviděl jsi, jakou měla radost?“

David: „Musím si promluvit s Angelem.“

Michelle: „Co se děje Davie?“

David: „Nat, budeš spát tady?“

Natasha: „Hodíš mě ráno na přednášky?“

David: „Samozřejmě.“

Angel vešel do pokoje, Buffy ležela na posteli, v náručí měla Alexandra, oba tvrdě spali. Vzal jí malého z náruče a uložil ho do postýlky. Přikryl ji její oblíbenou červenou dekou. Sedl si vedle ní, pohladil ji po tváři. Vzal ji za ruku. Pevně mu ji stiskla a přitulila se k němu. Chvíli potom přišel David. Jak zaklaply dveře, Buffy sebou trhla a vzbudila se. Alexandr taky, hned se rozkřikl. Buffy k němu běžela a vzala ho do náruče. Angel si stoupl za ni, jednou rukou ji objal a druhou pohladil drobečka po hlavičce.

„Mami, ještě jsme nenašli způsob, jak tě uzdravit.“ Upoutal na sebe pozornost David vyčítavým tónem.

Buffy: „Chápu, co tím myslíš Davie. Máš pocit, že jsem nezodpovědná, že jsem otěhotněla a že máme dítě.“

David: „Ne tak úplně.“

Buffy: „Ale já jsem zdravá Davie.“

David: „Vážně?“

Buffy: „Nechám se od Jima vyšetřit, ale už je to jisté. Přestala mě bolet i hlava.“

David: „To je úžasný, mami.“

„Můžu?“ Usmála se a podala mu uzlíček přikrývek.

David: „Ahoj Alexi, jsem tvůj bráška David.“

Buffy: „Je krásný. Bude silný, podívej na ty oči.“

David: „Pravý Summers, blond vlásky a zelené oči.“

Angel: „vypadá to, že sis právě našel oblíbence.“

David: „To určitě.“

Angel: „Miláčku, nejsi unavená?“

Buffy: „Nevím, jak se to stalo. Alex prostě usnul a já se na něj dívala. Najednou jsem usnula. Jsem hrozně utahaná.“

Angel: „Půjdeš teď spát? Malý je teď najezený a bude v klidu.“

David: „Půjdu za Natashou, ať si můžeš jít lehnout.“

Buffy: „To maminku ani neobejmeš?“

Objal ji a políbil na tvář.

Buffy: „Bude končit semestr, mluvili jste s Natashou o tom, co bude potom?“

David: „Zatím ne. Abych pravdu řekl, bojím se, co mi řekne.“

Když David odešel, Angel Buffy znovu objal.

Angel: „Bude teď všechno jako předtím?“

Buffy: „Před čím?“

Angel: „než jsem ti ublížil.“

Buffy: „Slíbil jsi mi, že už o tom nebudeme mluvit.“

Angel: „Nemluvil bych, ale nechci, abys plakala, nebo abys to v sobě dusila.“

Buffy: „Co to pro tebe znamená?“

Angel: „Jenom se za to nenávidím.“

Buffy: „Miluješ mě?“

Angel: „Snad celý život.“

Buffy: „Já ti odpustila, ty sis odpustil?“

Angel: „Nikdy si to neodpustím.“

Buffy: „všechno je jako dřív. Akorát teď jsem zdravá a šťastná. Slíbil jsi mi, že teď bude všechno jinak, že budeme šťastní, nenechám si to zkazit. Mám jenom tebe. Nemůžu spát, když nejsi u mě, nemůžu pracovat, pokud nevím, že jsi blízko. Udělám všechno, abys byl šťastný.“

Angel: „Jsem šťastný, když tě vidím.“

Opřela se o něj. Pohladil ji po vlasech. Cítil, jak mu položila ruce kolem pasu, usnula. Vzal ji do náruče a odnesl ji do postele. Přitulila se k němu a dál spala. Musel na ni myslet, změnila se. Hodně se změnila, co odešla od té léčitelky. Učila ji o přírodě. Připadala mu den ode dne zranitelnější a citlivější.

V jídelně už všichni byli, když přišli.

„Doufám, že nebude vadit, že jsem vzala Alexe, nechci ho nechat samotného.“ Řekla Buffy a ukázala přitom na mumlající přikrývky. Natasha se nabídla, že ho pohlídá.

„zajímavé, byl jsi taky takhle maličký?“ špitla k Davidovi.

Angel: „Byl větší a taky trošku tlustší.“

David: „Tati!“

Buffy: „Byl jsi rozkošné miminko, viděla jsem tvoje kresby.“

Michelle: „Všechna miminka jsou rozkošná, zvlášť Summersovi.“

Angel: „Jsou krásná, ale to Buffy taky.“

Chris: „A kdo je hezčí?“

Michelle: „Miminka jsou v nevýhodě.“

Angel: „To určitě, protože já mám oči jenom pro Buffy.“

Michelle: „Chudáček Alex, tak málo pozornosti.“

Angel: „Alex má víc pozornosti, než já.“

Buffy: „Ty můj chudáčku.“

David: „Nat, nemáš přednášku?“

Natasha: „Mám, ale 19. století, to je nuda. Hele, on usnul.“

Buffy: „Toho si nevšímej, on zaspí cokoliv.“

James. „Mami, mohl bych s tebou pak mluvit?“

Buffy: „Jistě, potom přijď do malé knihovny.“

Seděla na posteli a na klíně měla Alexe. Vzpomínala na svůj poslední rozhovor s Felčarem.

„Prosím, pojďte s námi. Vaše zkušenosti jsou poklad.“ Prosila ho před odchodem.

Felčar: „To ne paní, já patřím sem. Naučil jsem tě všechno, co umím, teď to musíš zúročit.“

Buffy. „Bude se mi stýskat.“

Felčar: „Mě také, dítě, ale ty máš budoucnost. Musíš ještě spoustu vykonat a já bych tě jen brzdil.“

Buffy. „Díky.“

Felčar: „Já děkuji tobě.“

Ze vzpomínání ji vyrušil Angel.

„Posloucháš mě?“

Buffy: „Promiň, jenom jsem se zamyslela, co jsi říkal?“

Angel: „V malé knihovně je postýlka i tvůj počítač.“

Buffy: „Díky, jsi nejlepší.“

Angel: „Přebalím ho, ať se můžeš převléct.“

„Tak co tatínku?“ Vrátila se už oblečená do bílých šatů a pohladila ho po tváři.

Angel: „je hrozně hodný.“

Buffy: „Chtěla bych, aby byl takový, jakého sis ho přál.“

Angel: „Chceš si snad pojistit moji lásku?“

Buffy: „Mám strach.“

Angel: „Miluji jenom tebe.“

Buffy: „Nikdy mě neopustíš?“

Angel: „Nikdy, přísahám.“

James přišel za Buffy do knihovny, když se zrovna chystala praštit vázou o zem.

James: „Co se děje?“

Buffy: „Jsem naštvaná.“

James: „Vždyť vzbudíš Alexe.“

Buffy: „Toho neprobudí ani hurikán.“

James: „Kde je táta?“

„Tady jsem.“ Hlásal už Angel mezi dveřmi.

James: „Chtěl jsem s vámi mluvit o tom, co budu dělat po střední. Za měsíc jsou zkoušky. David a Natasha mi pomáhají se připravit.“

Angel: „Co je to za školu?“

James: „žurnalistika.“

Buffy. „A víš jistě, že to chceš dělat?“

James: „mluvil jsem o tom s Michelle, je to prestižní škola. Rozhodl jsem se už u kultu.“

Buffy: „Jsi můj syn a já o tobě nic nevím.“

James: „To není tvoje vina. S Michelle jsme se dohodli, že prvně zjistíme, jakou mám šanci.“

Buffy. „Bránit ti nebudu, takže pokud sis přišel pro požehnání, mám stejný názor jako Angel.“

James: „Tati?“

Angel: „Pokud bude novinář, prospěje to jistě naší věci a pokud tě to bude bavit, bylo by to ještě lepší. Ale musíš si dát pozor, abys nevyužil nějaké informace, které by mohli všechno ohrozit.“

James: „Takže souhlasíš?“

Angel: „Ano.“

James: „Díky.“

Buffy nakrmila a přebalila Alexe. Už zase byla utahaná jako pes. Oblékla si pyžamo a lehla si do postele. Probudil ji lehký dotek na tváři. Otevřela oči a zvedla k němu ruku.

Angel: „Vzbudil jsem tě?

Buffy. „Bez tebe nemůžu spát.“

Sedl si vedle ní na postel. Pohladil ji po krku a po ruce. Druhou rukou zajel pod vrchní díl pyžamka.

„Počkej…“ Zadržela mu ruku.

Angel: „Co?“

Buffy: „nemůžu.“

Angel: „Je to kvůli mně?“

Buffy: „Ne, já…prosím, ještě chvíli počkej.“

Angel: „Dobře, udělám, co budeš chtít.“

Svlékl se a lehl si vedle ní. Hned se k němu přitulila. Ráno jak se probudil, Buffy chodila po místnosti a utěšovala Alexe.

Angel: „Co je mu?“

Buffy: „Asi zlý sen, Vzbudil tě?“

Angel: „To nevadí.“

Buffy: „Myslíš, že by měl mít chůvu?“

Angel: „na co? Vždyť v domě vždycky někdo je.“

„Máš pravdu. Já jen, chci pro něj jenom to nejlepší.“ Angel vstal a šel se obléct. Už oblečený si znovu sedl na postel. Pohladil ho po hlavičce. Buffy se usmála a chystala se ho políbit, když se objevili Oz a Angie.

Buffy: „nečekali jsme vás.“

Angie: „Taky vás ráda vidím.“

Angie si hned vzala nejmladšího Summerse do náruče.

Oz: „Je moc pěkný. Jak se jmenuje?“

Buffy: „Victor Alexander.“

Oz: „Tak Xander se konečně dočkal uznání?“

Angel: „Protesty byly zbytečné.“

Angie: „Alexander Veliký.“

Buffy: „Teď spíš podělaný, půjdu ho přebalit.“

Oz: „Vidíš, vystrašila jsi ho.“

Angie: „Asi začnu praktikovat přeměny.“

Oz: „škoda že já se na rozdíl od Alexe můžu bránit.“

Buffy. „Snad nebude tak zle. Nejste spolu ani patnáct let.“

Oz: „Právě že ano, stovky.“

Angie: „jeden den tady je jako rok tam.“

Angel: „Tak dlouho bych s naší dcerou asi taky nevydržel.“

Buffy: „Co tím chceš říct?“

Angel: „Že chci jenom tebe miláčku.“

„tak proč jste opravdu přišli?“

Angie: „Máme nového kněze, můžeme se vrátit.“

Angel: „To je skvělé, tvoje matka z toho asi bude mít infarkt.“

Angie: „Tak já budu chytat malého.“

„O něco jsem přišla?“

Angel: „Na to se radši posaď.“

„No ne, já budu dvojnásobná babička.“ Usmála se Buffy, ale dopovědí jí bylo dvojnásobné, „S tím ani nepočítej.“ Prohlásila něco o zkouškách a sedla si na sedačku. Angel hned dostal do opatrovnictví malého.

Angie: „Můžeme se vrátit.“

Buffy: „Kam?“

Angel: „To je tím těhotenstvím.“

Buffy: „Vrátíte se? To je skvělé. To si s tebou ještě vyřídím. Pokud vím, za to můžeš ty!“

Angel: „Já?“

Buffy: „Jasně. Ale je super, že tu budete. Zrovna jsme mluvili o chůvě. Nikdo tak pěkně nechlupatí jako ty.“

Oz: „To tě musím zklamat, už dlouho jsem se neproměnil.“

Buffy. „To nevadí, odpouštím ti to.“

Angel: „Myslím, že chce být u tebe.“

Buffy: „Vždyť se na tebe usmívá. Přece jen má něco z Alexe, taky měl pro tebe slabost.“

Angel: „No tak nedělej si legraci. Ještě to od tebe pochytí.“

Skoro ho neposlouchala. Hrála si s Alexem. Položila mu ruku na bříško a ťapala mu po ručkách, usmíval se a byl z toho celý růžový.

Buffy. „Tváří se úplně jako ty, když… no to je jedno.“

Angel: „Když co?“

Buffy: „Když se usmíváš ze spaní.“

Angel: „Ty jsi…“

Buffy: „Skvělá? Božská? Dokonalá?“

Angel: „To je slabé slovo.“

Buffy: „No vidíš, jak se pěkně usmíváš.“

Angel: „protože mi trhá košili. To má taky po tobě.“

Buffy. „Líbí se mu u tebe.“

Angie zatím zmizela a nechala je tam samotné. Za chvíli přišel Spike. Buffy mu hned skočila kolem krku.

Spike: „Budu takhle muset mizet častěji.“

Buffy: „Tohle mi už nikdy nedělej. Hrozně jsem se o tebe bála.“

Spike: „Ahoj Angele, Ozi.“

Angel: „že ses taky ukázal.“

Spike: „Ozi, vy máte další dítě?“

Oz: „Ne, to my ne.“

Spike: „Takže vy, kluk?“

Angel: „Právě usnul.“

Buffy. „Toho jen tak neprobudíme.“

Spike: „Jak se jmenuje?“

Angel: „Victor Alexander. Miláčku, nechceš ho k sobě? U tebe se bude mít líp.“

Buffy si vzala uzlíček do náruče a Spike zatím obsadil jedno křeslo.

Buffy: „ozi, nemáš hlad?“

Oz: „Ani ne.“

Buffy. „Vypadáš špatně chlupáči. Něco ti dáme.“

Spike: „počkám na tebe v tělocvičně.“

„Já netrénuji.“ Ta věta prolétla pokojem jako výstřel, po kterém nastalo ticho. Přerušil ho až Spike: „Počkám tady.“

Na snídani byli všichni kromě Darrena a Michelle. Dokonce se výjimečně dostavila i Fione.“

Fione: „my se ještě neznáme, Fione Dawn.“

Oz: „zajímavé jméno.“

Fione: „Jo, to mi tady říká každý. Taky se s Dawn znáte?“

Oz: „Trochu. Dan Osbourne, ale všichni mi říkají Oz.“

Fione: „takže Michelle je vaše dcera?“

Oz: „Geneticky ano.“

Chris: „už jsme se viděli, ale asi nás nepředstavili, Chris Harris.“

Oz: „jasně, ty jsi měl být můj syn.“

Chris: „Kdybys moji matku nepodvedl a ona si nemyslela, že je lesbička. Teoreticky, ano.“

Oz: „Jasně.“

Chris: „Asi jsem se zapomněl zmínit, že sis místo ní vzal dceru přemožitelky.“

Buffy. „Takže chlapci, teď chvilku pohov jo?“

Chris: „Jasně mamino.“

Buffy. „Chceš jeden výchovnej záhlavek?“

Chris: „Radši vychovávej svoje děti.“

Buffy: „Máš špatnou náladu broučku?“

Chris: „Jsem v pohodě.“

Angel: „To bych ti radil. Na Buffy se takhle utrhovat nebudeš.“

„Kde je vlastně Alexander?“ Odlehčila situaci Natasha, protože věděla, jak při jeho jménu rodiče zjihnou.

Buffy. „Se Spikeym.“

David: „No to potěš, vyroste z něj recidivista.“

Natasha: „Když bude vyrůstat v téhle rodině, jeho vliv mu nepomůže ani ho nezkazí.“

Buffy: „Ty jsi můj člověk, piješ kafe?“

Natasha: „jasně.“

Buffy. „prošla jsi výběrem.“

Rozeřval se něčí telefon. Všichni si sáhli do kapsy, ale dělali, že jejich to není.

Buffy: „No tak víte, že to nemám ráda.“

David: „promiň, volá Michelle.“

Chvilku mluvil a řval do telefonu, než resignovaně pohlédl na Natashu. Ta hned pochopila a začala se skládat. Muselo se jet do práce.

David: „Jede někdo s námi?“

James: „Vezmeš mě do knihovny?“

Buffy: „Ona existuje i kniha, kterou doma nemáme?“

James prohlásil, že je to do školy a utíkal za Davidem.

Oz: „Co já?“

Buffy. „Co říkáš mojí společnosti?“

Oz: „Pokud mě nebudeš bít…“

Buffy. „Hodný chlupáče nebiju.“

Angel: „Tak to jsem buď zlý, nebo oběť domácího násilí.“

Buffy: „Pokud vím, ty nejsi chlupáč. Tedy ještě včera jsi nebyl.“

Angel: „Dobře.“

Buffy. „Počkej! Vždyť já tě nebiju.“

Angel jenom pokrčil rameny. Mělo smysl se s ní hádat?