Dvojice - 17. kapitola

Autor: Annys

Natasha: „Mám výbornou a to jsem na té přednášce ani nebyla.“

Přesně to si myslel.

Natasha: „Musím ještě dělat na seminárce, za měsíc jsou zkoušky.“

David: „Tak jedeme rovnou domů, kde máš počítač.“

Natasha: „Doma.“

„U tebe?“

„U tebe.“

„Tak to tam jedeme co nejdřív.“ Vrátili se k autu a nasedli, v tu chvíli mu zazvonil mobil.

„Ahoj, co je… cože? To se zbláznila? Já mám volno… to vím taky…bude mě to zajímat, jako vždycky… hned tam jedu.“

Natasha: „Takže do firmy. Nic neříkej, už jsem si zvykla.“

David: „není nic horšího, než mít za šéfa neteř.“

Natasha: „radši bys Buffy?“

David: „jasně, máma byla skvělá. Doteď všichni vzpomínají s láskou na dobu, kdy jim šéfovala.“

Natasha: „proč toho teda nechala?“

David: „Je toho na ni moc.“

Natasha: „Mně se zase zdá, že jí to chybí.“

            Angel s Buffy byli v malé knihovně. Angel pracoval a Buffy si hrála s Alexem. Prvně přišel David pro nějakou knihu a zapovídal se s Buffy, potom přišla i Natasha.

Angel: „Na jaké téma píšeš tu práci?“

Natasha: „Přelom 18. a 19. století.“

Angel: „Pomůžu ti, ještě si to docela pamatuju.“

Natasha: „Díky, to by mi bylo přínosem.“

David: „Ale dej si pozor tati, je to moje dívka.“

Angel: „neber si to tak Natasho, ale prostě nejsi blondýnka.“

Natasha: „To je v pohodě, já vás chápu.“

Angel: „Miluju jenom Buffy.“

Buffy. „To bych ti radila.“

David: „Tak já tě tu nechám ano?“

Buffy: „A kam jdeš ty ďáblíku?“

David: „Musím ještě pár věcí dodělat. Je to samé papírování, na nic jiného nemám čas.“

Buffy: „Přepošli mi to e-mailem, vyřídím to.“

Vděčně se usmál. Zrovna se věnovala Alexovi, tak nemohla vidět, jak na sebe David s Natashou mrkli. David jí to poslal a Buffy si dala místo Alexe na klín notebook. Během čtvrt hodiny to měla hotové.

Buffy. „To bylo papírů nejmíň za celý rok.“

David: „Skoro jo.“

Buffy: „Vejšku jsem sice nedodělala, ale v tomhle mám praxi.“

David: „nechceš se vrátit?“

Buffy: „I kdybych chtěla, Angel to nedovolí.“

David: „Ale dovolí. On přece ví, co chceš.“

Buffy: „A co Alex?“

David: „než bude větší, budeš pracovat doma.“

Buffy: „Podívej, Angel je ve svém živlu.“

Buffy si stoupla za Angela a objala ho.

Buffy: „Už budete hotoví?“

Natasha: „Zbývá napsat, odkud jsem čerpala.“

Buffy: „Jak napsat, že ti to řekl třísetletý otec tvého přítele?“

Natasha: „Napíšu, že jsem četla váš deník.“

Angel: „Angelus by ti ho jistě rád půjčil.“

Buffy: „Angelus je ztělesnění dobroty.“

Angel: „Nechápu, proč ho nikdo nemá rád.“

Natasha: „Tak, je to hotové, díky.“

Angel: „Co bych pro Davidovo děvče neudělal.“

            Michelle se zrovna vrátila z práce.

„Je otevřeno.“ Reagovala unaveně na klepání na dveře, myslela si, že ji David kontroluje.

„Zrovna jsem se vrátila, myslela jsem, že…“ Otočila se, nebyl tam David, ale Oz. Hned mu skočila kolem krku.

„Tak se mi ukaž, jak jsi vyrostla.“

Oz: „Celá maminka, akorát nejsi tak hubatá, co?“

Michelle: „Stalo se něco?“

Oz: „Budu zase pracovat ve firmě.“

Michelle: „Budeš tady bydlet.“

Oz: „Já i Angie. Chci dohnat všechen ten čas.“

Michelle: „To je úžasný, tati. Chci, abys poznal Darrena.“

Oz: „Dokázala jsi mnohem víc, než já. Jsi úspěšná mladá dáma. Jsem na tebe pyšný.“

Michelle: „Díky tati.“

            Měsíc před koncem roku skončily Natashe zkoušky a přišla říct Davidovi svoje výsledky. David byl zrovna s Buffy a Angelem v malé knihovně. Buffy nedávno znovu převzala firmu a vedla ji z domu přes počítač za pomoci Angela. Půlroční Alex seděl vedle Buffy a ohromě se zajímal o kurzor na obrazovce. Když Natasha vešla, kecla sebou do křesla.

Buffy. „Těžký den?“

Natasha: „Ne, naopak. Jsem jedna z nejlepších v ročníku. Moje seminárka byla nejlepší.“

Angel: „Kytky moc nemusím a čokoládu nejím, tak mi poděkuješ jinak.“

David: „Dneska je oslava, zamluvil jsem stůl.“

Natasha: „Ale já nemám co na sebe, musíme jet domů.“

Angel: „jakoby nebyl barák plný oblečení.“

Natasha: „jediné dvě ženy v domě jsou Buffy a Michelle. Michelle je kdesi v tropech a Buffy má nejmíň o dvě čísla menší velikost.“

Buffy. „Moje prokletí.“

Angel: „Vážně? Nevypadáš nespokojená.“

„Počůral se.“

„kdo?“

„David.“

„Cože?“

„Alex.“

„Aha, asi jsem na řadě já, viď?“ Usmál se Angel mírně pomatený a pobavený jejich duchaplnou konverzací.

Buffy: „půjdu.“

Angel: „čím jsem si tě zasloužil?“

Buffy: „To nevím, ale potřebuju kabelku k těm novým botám.“

Angel: „Všechno co si budeš přát, miláčku.“

Buffy: „Tak pojď broučku, podíváme se, cos to zase udělal.“

Angel: „To už doufám nebylo na mě.“

Buffy: „Ne, ale jestli chceš, taky ti zkontroluju plenku.“

„Nechápu, jak to vy dva můžete spolu vydržet.“ Divil se David, když Buffy políbila Angela na tvář a měla se k odchodu.

Angel: „Pořád jsme se nedohodli, kdo z nás je ten hodnej a kdo zlej.“

Buffy: „Všechny naše děti jsou chytré. Angie kněžka, Nellie přemožitelka, ty a Elie knihomoli a James novinář.“

Angel: „Zatím to jenom studuje.“

Buffy: „Prostě se jenom snažím vysvětlit, že jsi nejlepší muž, kterého bych si přála.“

Angel: „Neexistuje druhá žena, která by byla tak krásná, hodná, roztomilá a chytrá jako ty.“

Buffy. „To už by tu bylo přelidněno.“

            David se zrovna vracel z práce. Natasha měla poslední den školy, tak jel rovnou k ní do bytu. Když tam vešel, myslel si, že sní. Byt byl vyklizený a domovník tam zrovna provázel nové nájemníky. V adresáři telefonu našel Natashu a hned jí zavolal, ale otravný ženský hlas na druhém konci mu řekl, že číslo neexistuje, nebo bylo zrušeno. Práskl s telefonem do zdi. Plast povolil a na zem vyklouzla baterie. Podíval se na přístroj v ruce. Displej diagonálně rozpůlil a rozbitím krytu přerušil několik kontaktů. Sbalil všechny součástky do tašky, potom už jel rovnou domů. Byla tam ale jen Sandra, nová hospodyně, všichni ostatní byli kdovíkde. Zeptal se, jestli mu někdo nenechal vzkaz, ale hospodyně jen kroutila hlavou. Rozhodně se mu nechtělo sedět doma, jel zpátky do firmy, jestli nemá vzkaz tam. Michelle u sebe nebyla, řešila něco v bance. Ptal se její sekretářky, kdy se vrátí a jestli mu nenechala vzkaz.

„Počkejte, nechala tu pro vás nějakou obálku.“ Sekretářka vytáhla obálku nadepsanou jeho jménem. Nebylo to písmo Michelle, ale Natashy. Poděkoval jí a za chůze do své kanceláře dopis otevřel.

Další rána do zdi. Nějak mu teď nedocházelo, o co v dopisu jde. Zatím pochytil jen: Amerika, Švýcarsko, konec…to bylo vše. Znovu se začetl a začal to víc chápat. Další rána do zdi. Nedalo se říct, že by mu bylo líp. Zašátral v tašce po mobilu, než mu došlo, že je na součástky. Sedl si za stůl a zvedl telefon. Automaticky vytočil matčino číslo, hned to zvedla. Řekl jenom: „Natasha je pryč,“ okamžitě mu odpověděla, že je hned u něj. Položil telefon a opřel si hlavu do dlaní. Za chvíli už stála ve dveřích, musela být nedaleko.

Buffy. „Davie, jsi v pořádku? Co ti řekla?“

David: „Nechala dopis.“

Ukázal na papír, přečetla si ho. Vytáhla laptop a položila si ho na klín.

Buffy. „Co myslela tím, že nemůže zůstat v Americe?“

David: „Nevím, asi se musí vrátit k rodině.“

Buffy: „Tak se podíváme… tady. Natasha Morensová, původ Švýcarsko, Bern.“

David: „Co to je?“

Buffy: „Databáze university.“

David: „není to nezákonné?“

Buffy: „jsem špatná, špatná holka. Hele, měla stipendium za známky, studentské vízum, zapni tiskárnu.“

David: „proč?“

Buffy. „Tisknu její adresu, hlupáčku.“

David: „Ve Švýcarsku?“

Buffy: „Evropa je super.“

David: „Díky mami.“

Buffy: „To Willow mě tyhle špatný věci naučila.“

David: „Jedu hned.“

„Bolí mě ruka.“

Buffy: „Cos prosím tě vyváděl?“

David: „ovládání vzteku nebude mojí silnou stránkou.“

Buffy: „Jak říkám, celý Angel.“

David: „Co jí vlastně řeknu?“

Buffy: „Pravdu, že bez ní nemůžeš žít. Víš, jaký je nesnadnější způsob, aby tu mohla zůstat viď?“

David: „myslím, že ano.“

Buffy: „Rozhodneš se správně.“

            Když se vrátila domů, Angel se Spikem seděli v obýváku. David hned šel nahoru. Angel měl na klíně Alexe. Michelle byla s Ozem někde ve městě. Chris zrovna běžel ze schodů. Buffy si vzala Alexe a pohladila ho po tvářích.

Angel: „Se mnou se nepřivítáš?“

Hned to napravila, sedla si mu na klín a políbila ho.

Spike: „Taky se se mnou tak pěkně přivítáš?“

Naklonila se k němu a políbila ho na tvář.

Spike: „no ty máš dobrou náladu.“

Buffy: „Jen tak, podívej, jak se Alex pěkně usmívá.“

Angel: „kam David běžel?“

Buffy: „Jede za Natashou.“

Angel: „Proč se tak usmíváš?“

Buffy: „Musím Alexovi vyměnit plínku.“

Angel: „Co je na tom tak skvělého?“

Buffy: „Pomůžeš mi s ním? Uložíme ho, je unavený.“

„Trochu chabá výmluva.“ Zamumlal Spike, když odcházeli.

            Uložili Alexe do postýlky. Šli do ložnice, kde si Buffy vzala pár knížek a sedla si na postel. Sedl si vedle ní a objal ji jednou rukou kolem pasu a druhou ji pohladil po ruce.

Angel: „proč jsme sem šli?“

Buffy: „myslím, že právě nastala ta chvíle.“

Angel: „Jaká?“

Položila knížky vedle sebe a sedla si mu obkročmo na klín.

Buffy: „Hádej.“

Políbil ji na tvář a potom i na krk. Otočil se a položil ji na záda na postel. Naklonil se nad ni a začal jí jednou rukou rozepínat top.

„Hádám správně?“ V ruce už držel tričko a odhodil ho do kouta. Dala mu ruce kolem krku a políbila ho. Pohladil ji po tváři a cestoval rukou až k bříšku. Zabýval se laskáním jejího těla, zatímco se snažila zbavit jeho trička. Ráno se probudil jako první. Spokojeně mu oddechovala v náručí a na tváři jí hrál úsměv. Byl oblečený, ale neodolal, sedl si vedle ní a pohladil ji po tváři. Chytla ho za ruku a usmála se. Někdo zaklepal na dveře, to mohl být jedině Spike.

„Ahoj neruším?“ jakoby ani nečekal odpověď, sedl si na sedačku.

Angel: „Je tak nádherná.“

Spike: „Včera jste zmizeli jako pára nad hrncem. Já myslel, že teď abstinuješ.“

Angel: „Jo, už půl roku.“

Spike: „Fakt? Tak dlouho? U vás dvou neobvyklé.“

Angel: „No, co se narodil Alex.“

Spike: „Proč?“

Angel: „Já nevím, víš, asi jsem ji podvedl, teda, asi určitě. Nevím, jak se to stalo, prostě jsem se probudil vedle nějaké ženské.“

Spike: „Kdy, proč?“

Angel. „Těsně předtím, než porodila.“

Spike: „jak jsi to mohl udělat?“

Angel: „Nevím, jak se to stalo.“

„Ty svině.“ Neovládl se už Spike a vrazil mu přímo do nosu. Angel se za něj bolestivě chytl, ale nevydal jedinou hlásku.

Angel: „Byla to chyba, hned jak jsem se probudil, šel jsem za ní a řekl jí to.“

Spike: „Co ona na to?“

Angel: „Plakala, hodně plakala. Ale hned potom řekla, že se k tomu nebudeme vracet.“

Spike: „Ale asi ti úplně neodpustila, když s tebou nechtěla spát.“

Angel: „Mluvili jsme o tom, říkala, že to určitě není kvůli tomu.“

Spike: „Tak proč víc jak půl roku?“

Angel: „Asi nějakej blok. Už je všechno v pořádku.“

Spike: „Podle toho, jak se usmívá, je spokojená.“

Angel: „Přišli jsme po třetí odpoledne a usnula až před svítáním.“

Spike: „Tomu říkám výdrž.“

„Doufám, že nemluvíte o mě.“ Pošeptala a přitulila se k Angelovi. Sklouzla jí deka a odhalila celá záda. Spike dělal, jako že nic nevidí.

„Tak trošku, vzbudili jsme tě?“ Spravil jí deku a pohladil ji po ruce.

Buffy: „Teče ti krev.“

Angel: „Cože?“

Buffy: „Tady, z nosu.“

Ani neviděl odkud vytáhla bílý kapesník a přiložila mu ho pod nos. Sedla si mu přitom na klín, takže ji zase deka zahalovala jen kolem boků. Svlékl si košili, kterou si před chvílí oblékl a podal jí ji. Oblékla si ji a starostlivě ho dál hladila po tváři.

Buffy: „Co se ti stalo?“

Angel: „Nevím.“

Spike se na něj podíval, zase z toho vyšel nejlíp. Položila mu ručku na nos, sledoval, jak mu rukama cestuje po tváři, položil jí ruku kolem boků a přitiskl ji k sobě.

Buffy: „Zlomené to není, za chvíli ti to přestane, ani ti na to nic nebudu dávat.“

Angel: „Představoval jsem si to ráno trochu jinak.“

Buffy. „To přece nevadí.“

Angel: „jak se ti spalo?“

Buffy: „Dobře, ale byla mi zima.“

Angel: „Protože sis odkopla deku.“

Buffy: „To jsem ale zlobivá holka.“

Spike: „nechtěla bys začít zase trénovat?“

Buffy: „Nevím, jestli to zvládnu.“

Angel: „Ještě chvíli počkáme.“

            Za pár dní, když byl ráno Spike u Buffy a Angela, Angel na chvíli odešel. Vrátil se s velkým balíkem.

Buffy: „Co to je?“

Angel: „Něco, co jsem sháněl v Japonsku a teď mi to poslali.“

Vytáhl z krabice podlouhlý předmět. Podal ho Buffy. Rozbalila to a vytáhla meč s černobílou rukojetí i pochvou. Katana se zaleskla. Buffy vstala a sekla jí před sebou. Usmála se.

Angel: „Teď je vhodná chvíle?“

Buffy: „Od zítřka začnu trénovat.“

Položila meč na stůl a znovu se sedla. Alex něco zamumlal a natáhl k meči ručku.

„No tak Alexandře, na to nesmíš sahat.“ Napomenula ho a vzala ho za ručky. Znovu něco zamumlal a usmál se.

Angel: „nadšenec po tobě.“

Buffy: „Díky.“

Angel: „Miluju tě.“

Buffy: „Já tebe taky.“

Spike: „A co já?“

Angel: „Mám tě rád Spiku.“

Spike: „Já myslel Buffy.“

            David se vrátil podle očekávání i s Natashou. Strávili ve Švýcarsku dva měsíce. Jejich návrat se neobešel bez velké oslavy. Byla tam už i Angie. Když začaly přípravy na svatbu, přibyl další důvod k oslavě, Jamese přijali do velkého nakladatelství novin. Hned po svatbě David s Natashou odjeli, tak nebyli svědky události, která se stala hned den potom.

            Chris, Michelle, Darren a Oz byli v obýváku. Buffy si v kuchyni chystala kafe a zrovna šla k nim, když šli Angel se Spikem ze schodů. Mezi dveřmi Alex Angelovi utekl a běžel rovnou k matce. Po pár krůčcích spadl přímo do její náruče. Hned dala malého Michelle a objala Angela.

Chris: „Tak Alexovy první krůčky byly dost špinavé.“

„Jo tu košili můžu vyhodit. Až bude velký, vyberu si to od něj.“ Ukázala na svoji dříve bílou košili, teď celou od kafe.

Michelle: „Alex je čistý.“

Angel: „Je to šikulka.“

Buffy. „Jestli jsi mi chtěl ukázat, že chodí, nemusela jsem u toho držet kafe.“

Angel: „Já to nevěděl.“

Buffy: „Že mám hrnek?“

Angel: „Že chodí.“

Buffy. „To je můj malý, šikovný chlapeček.“

Oz: „Když Michelle poprvé sama šla, utekla do portálu a Angie ji několik hodin hledala.“

Michelle: „Štěstí, že to neslyšel David.“

            Alexovi bylo zrovna kolem dvou let, seděli takhle v obýváku, Alexander si hrál na zemi u krbu s hračkami a ostatní se bavili. Byli tam všichni, chyběla jen Angie a Spike. Buffy odešla pro kafe, a když se vrátila, uprostřed pokoje stál nějaký kluk, kterému mohlo být mezi sedmnácti a devatenácti. Michelle s Davidem si nachystali kouzlo a Buffy vytáhla dýku. Šla hned k chlapci a přiložila mu ostří ke krku.

„Kdo jsi a odkud jsi přišel?“ vyzvala ho Buffy hlasem, který nepřipouštěl námitky.

„Jsem Thomas, z Ulirie.“ Odpověděl jí vyvedený z míry.

Buffy: „Proč jsi přišel sem?“

„Hledám svého otce.“ Nervózně se rozhlížel po místnosti, jakoby hledal podporu. Michelle s Davidem kouzla sice zrušili, ale na jejich tvářích pochopení nenašel.

Buffy: „A kdo je tvůj otec? Proč ho hledáš tady?“

„Jmenuje se Angel. Řekli mi, že ho tady najdu.“ Ta slova jakoby pohltila všechno v místnosti. Nastalo ticho. Všichni čekali na Buffyinu reakci. Dala dýku dolů, nebylo pochyb, že chlapec říká pravdu. Alex se rozplakal. Natasha k němu běžela a snažila se ho uklidnit. Malý ale ničeho nedbal a dál rozrážel dusivou atmosféru ohromujícím křikem. Uklidnil se až ve chvíli, kdy si ho vzala do náruče matka.

„Natasha ti ukáže pokoj, doufám, že se tu budeš cítit jako doma.“ Mluvila klidně a zachovala si kamennou tvář. Přesto se jí oči leskly slzami. Natasha Thomase odvedla a Buffy položila malého na zem.

„Omlouvám se, musím ještě dodělat něco pro Radu.“ Řekla stejně ledovým hlasem a odešla. Nikdo nebyl schopný slova. Všichni si doplnili, že musela chlapcova matka otěhotnět, když byl Angel naposledy v Ulirii. Angel tam jen stál, Alexův svetr v ruce. Položil ho a chystal se odejít, ale zarazil ho hlas jeho nejstaršího syna: „Radši tam teď nechoď.“

„Jak jsi jen mohl?“ zaryla se do ticha pokoje Davidova otázka, kterou měli v očích všichni. Otevřel pusu, ale nakonec si to rozmyslel, tady nemělo jeho vysvětlování cenu. Sklopil hlavu a odešel.

David: „najděte někdo Spika.“

            Procházela se po velkém pokoji v podkroví, kde byly skoro všechny Angelovy obrazy. Ve složkách byla spousta kreseb, ale nechtěla se na ně dívat. Procházela kolem obrazů a viděla před sebou Angel, jak je maluje a myslí přitom na ni. Připadala si sobecká, že chce, aby miloval jen ji. Ale za tu dlouhou dobu se na něm stala psychicky závislou. Třásla se vnitřním chladem. Uslyšela za sebou kroky, zavřela oči, doufala, že až je otevře, osoba zmizí. Ale naopak, přišel za ní a bratrsky ji objal kolem pasu.

„Jak jsi mě tu našel?“ otevřela oči a podívala se mu do tváře.

„Znám tě už dlouho. Kam jinam bys šla?“ kapesníkem jí setřel slzy z tváří a usmál se na ni.

Buffy: „Co tu děláš?“

Spike: „Náhodou jsem šel kolem.“

Buffy: „Takže už to víš?“

Spike. „zavolali mě.“

Buffy. „Doufám, že tě od ničeho nevyrušili, protože jsi přišel zbytečně.“

Spike. „Přede mnou si nemusíš hrát na silnou. Vím, že tam uvnitř je malá ustrašená holčička, které právě vzali slunce, ke kterému vzhlížela.“

Buffy: „Právě, že jen vzhlížela. Chtěla se ho jednou dotknou. Oplatit mu tu dobu, co se vyhřívá v jeho záři. Ale kráčela po moc tenkém ledě. Tak nebylo jiné možnosti, než abych se propadla.“

Spike: „jak vidím, doteď jsi nepřestala padat. Přál bych si mít moc ti pomoct, ale tu má jen jeden člověk. Musíš přestat utíkat a jít za ním.“

Buffy: „Tentokrát na to nemám síly. Tentokrát už ne. Padám příliš rychle, za chvíli už bude pozdě.“

Spike: „Vždyť ty jsi nejsilnější člověk, jakého znám.“

Buffy. „je mi líto, už ne. Teď jsem slabá, nic nedokážu.“

Spike: „Každý večer je jistota, že slunce zase vyjde.“

Buffy: „Ale už ne pro mě.“

Spike: „No tak, prosím, jen žádné slzy. Neboj se, chmury přejdou, slunce vyjde a bude nový den.“

Buffy. „Jenže ten nový den měl být Alex. Ale nakonec je to jen další blonďatý Summers se zelenýma očima. Tak jsem mu to chtěla oplatit, měl to být syn, jakého si celou dobu přál, ale nakonec je to nějaký…nějaký Thomas.“

Spike: „počkej Buffy, takhle to není.“

Buffy: „Promiň, musím jít, mám práci.“

Vytrhla se mu a utekla.

            Šla na hřbitov, nevěděla, kam jinam jít. Neměla sebou žádnou zbraň, jen dýku. Pořád měla na sobě ty bílé šaty, které si oblékla, aby mu udělala radost, protože se mu líbily. V hlavě se jí rojily zážitky celého večera včetně jejího rozhovoru se Spikem. Vrazil do ní nějaký upír. Chystala se bránit, ale…

„Victorie, tebe jsem hledal.“

Buffy: „Miku, co se děje?“

Mike: „Podali si nějakýho kluka. Ohání se, že zná Angela, nezbývá moc času, pospěš.“

Zavedl ji do velké kopky, kde bylo kolem pěti upírů. Když ji viděli, ustoupili. Děkovala bohu, že na všechny použila kouzlo, aby si nevšimli jejích dvou identit.

„Victorie.“

Buffy: „Co to sakra děláte? Kde toho kluka máte?“

Rozestoupili se, na zemi za nimi někdo ležel. Podle oblečení ho hned poznala. Mateřský instinkt zapracoval. Klekla si k bezvládnému tělu chlapce.

„Thomasi, no tak prober se, tohle mi nedělej.“  Držela asi jeho hlavu na klíně a hladila ho po tvářích.

„Vy?“ otevřel na chvíli oči a hned je zase zavřel.

„Blbci, tohle si s vámi ještě vyřídím.“ Křikla na kroužek upírů.

„Nevěděli jsme, kdo to je.“

„Ale Mike to věděl, naštěstí mě včas zavolal. Abyste věděli, je pod mou ochranou, kdo mu zkřiví jen vlásek, bode se mi zodpovídat a nepočítejte s tím, že k vám budu shovívavá.“ Křikla na ně a vyhnala je pryč. Zavolala Spikovi, aby za ní přišel.

            Pomohl jí ho odnést do jeho pokoje a uložit do postele. Přinesl jí všechny věci, aby ho mohla ošetřit.

Spike: „přežije to?“

Buffy: „Já…já nevím, snad jsem nepřišla pozdě. Našla jsem ho jen náhodou.“

Spike: „To není náhoda, to je osud.“

Buffy: „Nikomu nic neříkej, kdyby se někdo ptal, jsem u tebe a spím. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem tady a on je zraněný, teď mě nesmí nikdo rušit.“

Spike: „přinesu ti jídlo.“

Buffy. „Díky, teď radši běž, musím ho ošetřit.“

Když Spike odešel, svlékla Thomase a snažila se ho co nejlíp ošetřit. Ztratil hodně krve a to nejen kvůli zraněním. Zranění měl vážná, bála se, že nepřežije noc.

            Probral se, ležel v posteli, v pokoji, který mu přichystali. Zřetelně si pamatoval každý okamžik předešlého večera. Pohnul hlavou, někdo spal vedle jeho postele a měl hlavu položenou na okraji postele. Podle dlouhých blond, skoro bílých vlasů poznal, že je to žena i která je to žena. Pohnul se a zasténal bolestí. Žena zvedla hlavu, měla stejně uplakané oči, jako když ji viděl na chodbě, jak míří do podkroví.

„Ty jsi ale neposlušný pacient, lež.“

Thomas: „Zachránila jste mi život, děkuji.“

Buffy: „Nemohla jsem tě přece nechat umřít.“

Thomas: „Vy jste Victorie, že? Držela jste mi nůž pod krkem.“

Buffy: „Za tu dýku se omlouvám. Victorie je démonka, za kterou se vydávám. Představ si, upíři sami na sebe žalují.“

Thomas: „Jak se teda jmenujete? Ať vím, komu vděčím za život.“

Všiml si, jak jí po té větě zrůžověla víčka a po tvářích jí znovu tekly slzy.

Thomas. „Omlouvám se, to jsem nechtěl.“

Buffy: „To já se omlouvám, jsem trochu přecitlivělá. Jsem Buffy.“

Thomas: „takže vy jste TA Buffy?“

Buffy: „Nevím, jestli jsem TA Buffy.“

Thomas: „Ta žena, co mě vedla do pokoje, říkala: „Slyšel jsi tu ránu, když jsi řekl to o Angelovi? To Buffy puklo srdce.“

Buffy: „Natasha toho napovídá.“

Thomas: „jste tak krásná. Máte nádherné oči, proč pořád brečíte?“

Buffy: „Jenom jsem si uvědomila, jak jsem naivní.“

Thomas: „Nemůže to být tak hrozné, co může scházet tak krásné ženě, jako jste vy?“

Buffy: „To bys nepochopil, chlapče.“

Nikdy tuhle větu nemusela pro vlastní děti použít. Vždycky jim všechno trpělivě, sáhodlouze vysvětlovala, ale teď to nedokázala, neměla na to síly.

Thomas: „Vážně vám někdo zlomil srdce.“

Buffy: „Ne, jen mi pomohl si uvědomit, že už žádné srdce nemám.“

Thomas: „Proč.“

Buffy: „kdo se moc ptá, moc se dozví.“

Thomas: „řekněte mi, jestli ten, kvůli komu brečíte si to opravdu zaslouží.“

Buffy: „jedině on, slunce. Teď odpočívej, připravím ti lék, který ti pomůže.“

Thomas: „neumím spát, když není noc.“

Buffy: „Tak se hlavně nehýbej.“

Thomas: „Vy ho milujete?“

Buffy: „Povídej mi radši o své matce. Byla krásná? Určitě, když má takového syna.“

Thomas: „Ani moc ne. Nebyla hezká, tak, jako vy určitě ne. Měla nepříjemný hlas, ale byla to hodná ženská. Trochu hloupá, ale hodná a spravedlivá. Otec ji prý nikdy nemiloval, nevěděl o mně. Když umírala, řekla mi, ať ho najdu. Myslím, že ani ona jeho nikdy nemilovala.“

Buffy: „Teď máš novou rodinu. Máš bratry a sestry. Taky přátele. Svého otce jsi našel.“

Thomas: „Znáš ho? Jaký je?“

Buffy: „Je neuvěřitelně krásný, hodný, inteligentní a přitažlivý. Má hodně zásad, které nikdy neporuší. Bohužel se narodil ve špatné době, ta nepřála lidem, jako je on. Je to skvělý člověk a pomáhá hodně lidem. Má moc rád všechny svoje děti a určitě bude mít rád i tebe. Máš štěstí, že tvůj otec je zrovna on.“

Když skončila, chystal se na to Thomas něco říct, ale vešel Spike s jídlem.

Buffy: „Díky Spikey.“

Spike. „jak mu je?“

Buffy: „uzdraví se, je silný. Thomasi, to je Spike.“

Spike. „Rád tě poznávám.“

Buffy: „Co doma?“

Spike. „Všichni se o tebe bojí.“

Buffy: „A Angel?“

Spike: „ubíjí se, upíjí se.“

Buffy: „je to vážné?“

Spike. Nechce bez tebe žít. Buffy, musíš něco udělat.“

Buffy. „nemůžu Spiku, promiň, nemůžu. Co můj maličký? Stará se o něj někdo?“

Spike: „David s Natashou si ho vzali k sobě.“

Buffy: „Má se dobře?“

Spike: „Chybíš mu, jako všem.“

Buffy. „Taky mi chybí. Poděkuj Natashe.“

Spike: „Všechno udělám, mám něco říct Angelovi?“

Buffy. „Zatím mu nic neříkej. Musím… musím si rozmyslet, co mu řeknu.“

Spike. „miluje tě.“

Buffy: „Já jeho taky, ale asi to nestačí. Radši už běž.“

Spike odešel a Buffy si položila hlavu do dlaní. Znovu se rozplakala. Slzy jí v proudech tekly po tvářích.

„To je on, kvůli komu brečíš? Koho miluješ?“ Objal ji a ona to vděčně přijala, jako by ji objímal jeho otec. Slzy neměly konce. Thomas ji jen dál držel v náruči a hladil po vlasech. Potom co přestala plakat, uvědomila si, co dělá a prudce vstala.

„Promiň, omlouvám se, pošlu ti někoho jiného, kdo tě ošetří.“

Thomas: „Promiň, jestli jsem ti ublížil, když jsem přišel.“

Položila mu ruku na tvář a mírně se usmála: „Jsi vážně jako on. Jsi ten syn, kterého si přál.“

Thomas: „Co tím myslíte?“

Buffy: „Jdu se podívat na děti, přijdu tě zkontrolovat.“

Utřela si oči a odešla. Hned potom se vrátil Spike.

Thomas: „Buffy vás poslala?“

Spike. „Dá se to tak říct. Něco ti ukážu.“

Pomohl mu vstát a zavedl ho do místnosti, kde předtím našel Buffy. Ukázal mu všechny Angelovy obrazy a taky pár kreseb. Pomohl mu zpátky do pokoje.

Thomas: „Kdo to maloval?“

Spike: „Angel.“

Thomas: „Proč jste mi to ukázal?“

Spike: „Poznal jsi, kdo na těch obrazech je, ne?“

Thomas: „Buffy.“

Spike: „Naše malá, hodná Buffy. Zachránila ti život. Každá jiná ženská v její situaci by tam stála a s radostí se dívala, jak umíráš. Ale naše Buffy je anděl. Trochu ti osvětlím situaci. Buffy a Angel se milují, něco jako Romeo a Julie, taky pro sebe umřeli. Milovali se od chvíle, kdy se potkali a ani na chvíli nepřestali. Už nějakou dobu jsou manželé. Hodně dlouhou dobu. Spolu mají hodně dětí. Angel si do manželství přivedl syna, kterého měl se svojí bývalou milenkou. Buffy nikdy nic neřekla, křivě se nepodívala. Přijala ho a milovala jako vlastního. Po nějaké době byli v Ulirii, u tebe doma. Byla vážně nemocná, ale uzdravila se. Proč to říkám? Když se uzdravila, uvědomila si, že nemá tolik času, kolik si myslela. Tak chtěla mít s Angelem ještě jedno dítě. Chtěla, aby to byl syn, jakého si vždycky přál, chtěla mu splnit přání, dívat se, jak je šťastný. Byla těhotná, šťastná. Těsně předtím, než porodila, Angel ji podvedl s jinou ženou, s tvojí matkou. Protože Buffy miluje, hned jí to řekl. Hodně ji to ranilo, dítě málem umřelo, ale ona mu to odpustila. Řekla, že o tom nikdy nebudou mluvit. Těšila se na jeho syna. Když se narodil, bála se, že není takový, jakého si přál. Trápilo ji to, ubíjelo. Pak jsi přišel ty, řekl jsi, že jsi jeho syn a ona v tobě viděla toho syna, kterého si Angel přál. Utekla ven, tam tě našla a dál to znáš. Je to skvělá ženská, anděl. Je hrozně hodná, na každého, i na tebe. Ale život jí nic nedaruje, pořád jí někdo ubližuje. Jediné štěstí má v Angelovi, dětech a přátelích. Základní kámen je ale Angel. Když tu není Angel, není tu nic, tma. Angel ji miluje, nemůže bez ní žít, jako ona bez něho. Teď si Buffy myslí, že ho zklamala, že nedokázala, že ho miluje. Že to udělala tvoje matka. Ona umírá steskem. Dostala další velkou ránu od života. Možná už nedokáže vstát. Jenom jsem chtěl, abys věděl, že tvoje matka zničila život nejen jim dvěma, ale i nám všem. Mají dvouročního syna, ale ona se teď o něj nemůže postarat. Dostal velkolepé jméno, Victor Alexander. Protože on měl být Veliký, největší ze všech. A zatím mu zničili život ještě, než se narodil.“

Thomas: „Já s tím asi nic neudělám, že?“

Spike: „Normálně bych řekl, že si má Angel s Buffy promluvit, ale tentokrát nebude stačit ani to. Tentokrát potřebujeme zázrak. Na tohle je i nekonečná, nesmrtelná láska bezmocná.“

            Angel seděl v malé knihovně. Před sebou celou láhev nejdražší whisky. Už ani nevnímal chuť alkoholu, jak byl opilý. Bylo to už několik dní. Jediný, koho za celou dobu viděl, byl Spike, který mu nosil jídlo a uklízel po zemi flašky, aby to náhodou někdo, hlavně Buffy, neviděl.

            Spike v tu chvíli seděl vedle Buffy na posteli. Spala stočená do klubíčka, třásla se a plakala. Právě se vzbudila, potřásla hlavou, aby zahnala depresivní myšlenky. Pohled jí spadl na Spika, který se ptal, jestli neměla zlý sen. Zalhala mu, že ne. Vstala, a šla rovnou do koupelny. Za chvíli slyšel ránu. Hned tam běžel. Ležela v bezvědomí na zemi, z hlavy jí tekla krev, asi se praštila o roh vany. Vzal ji do náruče a položil na postel, vrátil se do koupelny. Na umyvadle byla lahvička s léky, skoro prázdná. Vzal telefon.

„Jime, promiňte, že vás ruším, dal jste Buffy nějaké prášky?“ Ozval se do telefonu.

„Na migrény? Mohl byste přijet? Něco s ní je.“ Řekl ještě a položil telefon na stolek vedle postele. Čekal, dokud Jim nepřijel.

Jim: „Co se stalo?“

Spike: „našel jsem ji takhle.“

„Ta rána není hluboká. Prášky se nepředávkovala, brala je přesně tak, jak jsem jí řekl. Vypadá to, že je spíš vyčerpaná.“ Oznámil později, než znovu chvatně odešel. Znovu si sedl vedle ní.

Buffy: „Celkem to bolí.“

Spike: „Ty migrény ti nepřestaly?“

Buffy: „Omlouvám se.“

Spike: „Takže ne, já tě chápu.“

Buffy: „kde je Alex?“

Spike: „neboj se, spí. Ty bys měla taky.“

Buffy: „Musí zkontrolovat Alexe.“

Potom co Buffy odešla, šel Spike rovnou do knihovny. Angel seděl za stolem, v ruce láhev.

Spike: „Co to děláš?“

Angel: „nestarej se.“

Spike: „Doteď se starám o tvou ženu, idiote.“

Angel: „Tak to dělej dál.“

Spike: „Víš vůbec, co se stalo tvému synovi?“

Angel: „Alexovi? Co je s Alexem?“

Spike: „Alex je v pořádku, jen mu trochu chybí máma.“

Angel: „Tak o co jde?“

Spike: „Thomase málem zabili.“

Angel: „A?“

Spike: „Stará se o něj. Celou dobu. Zachránila ho hned první den.“

Angel: „Je hodná.“

Spike: „Měli byste to řešit Angele.“

Angel: „Co?“

Spike: „Ty a Buffy. Dneska omdlela, je to vážné. Musíš za ní.“

Angel: „Já nemůžu.“

Spike: „Ty musíš.“

Záporně zakroutil hlavou. Spike vstal a vrazil mu. Angela to vzpamatovalo, zeptal se, kde Buffy najde.

            Buffy seděla vedle Thomase na posteli. Angel vešel a na oba se zadíval.

Buffy: „Angele, ty jsi opilý.“

Angel: „Promiň, musel jsem tě vidět.“

Buffy: „jsi v pořádku?“

Vstala a pomalu šla k němu.

Angel: „Chyběla jsi mi.“

Buffy: „Ty mě taky.“

Angel: „Je mi to líto.“

Buffy: „Já vím.“

„Co se ti stalo?“ pohladil ji po vlasech.

Buffy: „Spadla jsem.“

Angel: „Jenom spadla?“

Buffy: „Omdlela jsem.“

Angel: „Měl jsem tam být.“

Buffy: „Už tam budeš?“

Angel: „Pokud budeš chtít.“

Buffy: „už nikdy mě neopouštěj.“

Angel: „Neopustím te.“

Letmo ho políbila na tvář, pevně ji objal. Zdálo se to jako nezávazný, jednoduchý rozhovor, ale oba to stálo hodně sil.

Buffy: „Tohle ještě není konec.“

Angel: „Já vím, nechci to mít tak jednoduché.“

Buffy: „Budeš mít Alexe rád, i když máš Thomase?“

Angel: „Alexe mám nejradši. Já ho mám rád, miluju ho. On je ten syn, kterého jsem chtěl, protože je to i tvůj syn.“

Buffy: „Díky.“

Angel: „nemusíš děkovat, říkám jen pravdu.“

Buffy: „Tohle je konec.“

Angel: „Miluji tě, už nikdy od tebe nechci být ani na chvíli.“

Buffy: „Díky, že jsi přišel.“

Angel: „Spike mě donutil.“

Pohladila ho po tváři a usmála se.

Angel: „nesměj se mi.“

Buffy. „Já se směju Spikovi, vždycky se musíte poprat. Za tohle dostane velkou pusu.“

Angel: „Jenom to moc nepřeháněj.“

Thomas: „Tak já se raději vytratím.“

Angel pustil Buffy a šel k Thomasovi.

Angel: „Ahoj, jsem Angel.“

Thomas. „Hodně jsem toho o vás slyšel. Od Buffy i od Spika.“

Angel: „Tak to asi nebude pravda.“

Thomas: „Vaše žena mi zachránila život.“

Buffy: „byla to náhoda. Angele, pojď, musíš si lehnout.“

Angel: „už se mi po tom tvém pečování stýskalo.“

Buffy: „Taky ses nemusel opíjet.“

Angel: „promiň, víš, jaký jsem.“

            Přišli do ložnice. Opřela se o něj, políbila ho na tvář, na rty a na krk. Přejela mu rukama po hrudníku a vytáhla mu košili z kalhot.

„Teď ne…“ Vzal ji za ruku a políbil ji do dlaně.“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Hned se vrátím.“

Opravdu se za chvíli vrátil. Za ruku vedl Alexe, který se na něj usmíval, jakoby mu dal čokoládu. Hned natáhl ruce k Buffy.

Buffy: „Díky Angele.“

Angel: „miluju vás, oba.“

Buffy: „Je mi to tak líto, nevím, co to se mnou bylo.“

Angel: „Díky. Díky, že jsi.“

Buffy: „Thomas je docela dobrej kluk.“

Angel: „Teď nejsem připravený ho přijmout jako ztraceného syna.“

Buffy. „zatím to není nutné, zkus ho poznat.“

Alex si sedl Buffy na klín a tentokrát natáhl ručky k Angelovi.

„Natasha říkala, že jsi moc smutná.“ Zamumlal Alex a Buffy se usmála.

Angel: „Vidíš, ten bude ukecaný po tobě.“

Buffy. „Copak já jsem ukecaná? Vedle tebe vypadá ukecaná i želva.“

Angel: „Do týdne bude normálně mluvit.“

„Spát“ zamumlal Alex a usnul. Buffy si ho posunula v náručí a odnesla ho do dětského pokoje. Potom se usmiřovali. Dlouho, dokud oba vyčerpaní neusnuli.

            Probudila se ještě před svítáním, všude byla tma. Vzbudila ji zima, přitáhla si deku a přitulila se k Angelovi.

„Nemůžeš spát?“ pohladil ji po zádech. Usmála se a políbila ho na tvář.

Buffy: „Byla mi zima.“

Angel: „Odpočinula sis?“

Buffy. „Konečně. Protože jsi tu byl ty.“

Angel. „Tak co?“

Jeho obvyklé „Tak co?“ znamenalo ve skutečnosti „Jak se ti to líbilo?“Vždycky se tak roztomile usmála, když se takhle zeptal.

Buffy: „možná bychom se měli hádat častěji. Tohle bylo neuvěřitelný.“

Angel: „To říkáš vždycky.“

Buffy: „Mám dost omezenou slovní zásobu, pokud jde o dokonalý sex.“

„Můžeme pokračovat.“ Špitla.

Angel: „Ty ještě chceš?“

Buffy. „Víc než to.“

Vášnivě se políbili. Posadila se mu na klín a sundala ze sebe deku.

            Spala a třásla se zimou. Přitáhl jí přikrývku a pohladil ji po ruce. Ještě přes peřinu přehodil její červenou deku. Oblékl se a čekal, až se probudí.

„Jsi tady?“ zašeptala, když se probudila.

Angel: „čekám na tebe.“

Buffy: „už jsem se bála, že je to jen sen. Jdeme snídat?“

Angel: „nemůžu tam jít.“

Buffy: „Bojíš se vlastních dětí?“

Angel: „Jo, asi jo.“

Buffy: „Tak já si s nimi promluvím, ještě se podívám na Thomase.“

Angel: „Miluji tě, řekl jsem ti to dneska?“

Buffy: „I kdyby ano, nevadí to. Hezky se to poslouchá.“

            Všichni už v jídelně byli. Kromě Angela a Angie. Pomohla Alexovi se posadit na židli.

Buffy: „Dobře, že jste tady, chtěla jsem vás požádat, abyste Thomase vzali mezi sebe. Všechno mu ukažte a vysvětlete.“

David: „To myslíš vážně?“

Buffy: „Ano Davide. Ale jestli proti tomu něco máte, nezazlívám vám to. Můžu požádat někoho jiného, nebo to udělám sama.“

Chris: „ne Buffy, my to klidně uděláme.“

Buffy: „Bude teď potřebovat přítele. Bude to mít těžké.“

James: „Všichni to máme těžké.“

Buffy. „je to váš bratr. Nechci po vás, abyste ho hned milovali, jen mu dejte šanci.“

David: „Dobře, ale můj bratr to rozhodně není.“

Buffy: „Nechci, abyste se přemáhali, jen mu dejte šanci jako každému, kdo přijde do tohoto domu. Tady není místo pro předsudky.“

Michelle: „Co máme dělat? Vždyť se jako rodina rozpadáme.“

Buffy: „To není pravda Michelle. Naše rodina je stejně pevná jako vždycky.“

James: „A co táta?“

Buffy: „Pokud jde o Angela… to je jen mezi ním a mnou. Ať to dopadne jakkoli, neovlivní to naši rodinu.“

James: „Jak to, že neovlivní? To jsem jedinej, kdo si všiml, že se nám v obýváku objevil kluk co tvrdí, že je náš bratr?“

Buffy: „On to netvrdí. Není pochyb o tom, že je to pravda.“

Michelle: „Anne, možná bychom si o tom měli promluvit, všichni.“

Buffy: „Chcete snad o osudu Thomase diskutovat jako v talkshow?“

Michelle: „Ne, ty a Angel.“

Oz: „Sice nevím všechno o tom, co se tu vlastně děje, ale myslím, že by si to měli vyřešit sami.“

James: „Ale vždyť se to dotýká nás všech, hlavně Alexe.“

„Chceš snad říct, že se o Alexe špatně starám?“ Zvýšila mírně Buffy hlas na Jamese.

Alex: „Mamí.“

Buffy: „Promiň broučku, hned se vrátíme za tatínkem.“

Michelle: „Jak to teda s Angelem bude?“

Buffy: „Tak, jak se rozhodnu.“

David: „Jenže ty to zase jenom tak přejdeš.“

Buffy: „Chceš radši, aby se tvůj otec upil k smrti? Pokud máte výhrady proti tomu, jak se rozhodnu, proč jste to neřekli dřív?“

David: „Nemám výhrady, jenom si myslím, že to bude mít táta moc snadné.“

Buffy: „Je mi líto. Přišla jsem vám říct, že jsme se s Angelem usmířili.“

David: „To se dalo čekat.“

Alex: „Jíst.“

Buffy: „Počkej broučku, hned ti něco nachystám.“

Nikomu z těch, kdo seděli kolem stolu, se už nepodívala do očí. Přichystala Alexovi snídani a sedla si vedle něj. Když dojedl, vzala ho do náruče a chystala se odejít, když ji David zarazil.

„Promiň, mami. Jenom nechci, abys byla nešťastná.“ Usmála se na něj a odešla.

James: „Ne, že bych se táty nezastával, ale myslím, že na to co udělal, to měl příliš jednoduché.“

Michelle: „Nevíme, jak to bylo a stejně, co myslíš, že by bez sebe dělali?“

            Nechala Alexe s Natashou v dětském pokoji. Vrátila se do ložnice, Angel seděl na sedačce.

Angel: „Chtěl bych s tebou o tom ještě mluvit.“

Buffy: „O čem?“

Angel: „O Thomasovi.“

Buffy: „Jistě, co se stalo?“

Angel: „No, stalo se to, že se narodil.“

Buffy: „Nebudeme o tom mluvit, je to za námi.“

Angel: „Odpustila jsi mi?“

Buffy: „Nechci, abys odešel.“

Angel: „Proč bych měl odejít?“

Buffy: „Nesmíš odejít, nesmíš mě opustit.“

Angel: „Nemusíš se bát, to se nikdy nestane.“

Sedla si vedle něj.

Buffy: „Mám tu menší problém.“

Angel: „Jaký?“

Buffy: „Tenhle případ.“

Předklonila se přes něj a podala mu složku s případem, který jí ráno poslali a ona ho hned vytiskla, bylo to jen pár stran.

Angel: „Počkej, nemůžu se soustředit.“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Jsi moc daleko.“

Zvedla se a sedla si na něj. Opřela se o něj a položila mu hlavu na rameno. Na tváři ho šimraly její vlasy. „Už nikdy nesmíš být tak daleko.“

„Nebudu.“ Pošeptala mu do ucha a počkala, až otevře složku.

Angel: „Sakra.“

Buffy: „Použila jsem peprnějších výrazů.“

Angel: „Jak je to vážné?“

Buffy: „Hledá ho policie, tohle je z jejich složek. Když jsem dostala ten případ, nabourala jsem se do jejich počítače.“

Angel: „Jdeme za ním, hned.“

            Thomas zrovna ležel na posteli. Buffy s Angelem vešli a on prudce vstal. Potom se znovu zhroutil na postel.

Buffy: „Horší pacient než jeho otec.“

Angel: „Co je s ním?“

Buffy: „Před pár dny jsem mu pomohla z hrobníkovy lopaty a on teď takhle vyvádí.“

Dala mu nohy na postel a umístila ho do správné pozice.

Buffy: „Co tě bolí.“

Thomas: „Vy?“

Buffy: „Kdo jiný? Čekal jsi Napoleona? Musím tě zklamat, ale byl jen o trochu větší než já.“

Thomas: „Vy?“

Buffy: „Tak to už jsme si myslím ujasnili ne?“

„No tak, Thomasi, tohle mi nedělej, teď nemůžeš umřít. Chlapče, prosím, bojuj.“ Slyšel jakoby z dálky její slova, ale ona to neříkala teď, ona to říkala předtím.

Thomas: „Kdo jste?“

Angel: „Buffy?“

Buffy: „Počkej, tohle není možný, do hlavy se nepraštil, vždyť je v pořádku, jenom nemá ještě zahojenou tu nohu. Leda, že by měl rozum v noze.“

Angel: „No tak, nedělej si legraci.“

Buffy: „A ty zase nedělej, jako bych se ho snažila zabít.“

Angel: „Ale tak jsem to nemyslel. Máme za něj zodpovědnost.“

Buffy: „O tom si ještě promluvíme, protože jestli mu budeme platit právníka…“

Thomas: „Mami.“

Angel: „Je tohle v pořádku?“

„Nechápu, co s ním je, vypadá úplně v pořádku, měl by být při smyslech.“ Mluvila Buffy skoro sama se sebou. Skláněla se nad chlapcem a hladila ho po tváři. „No tak Thomasi, tohle mi nedělej.“

Thomas: „Máma mi říkala, že až potkám nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy viděl, najdu svého ochránce.“

Buffy: „Pokud si myslíš, že jsem to já, za svoje služby si cáluju pěknou pálku.“

Thomas: „Určitě jste to vy. Zachránila jste mi přece život. Postavila jste se těm upírům, všechno si to pamatuju, jak jste se nade mnou skláněla, prosila jste mě, ať bojuju.“

Buffy: „Vyjadřování sice budeme muset vylepšit, ale víceméně je to pravda.“

Thomas: „Díky.“

Buffy: „Jsi přece rodina ne?“

Thomas: „Ne, hned jak se zotavím, odjedu pryč. Nechci se vám plést do života.“

Buffy: „Jak můžeš být tak paličatý. To abych tě přivázala k posteli co? Kam bys asi tak šel? Nikoho neznáš a na krku máš žalobu. Hledá tě polovina policie ve státě a všichni ve městě. V bezpečí jsi jedině v tomhle domě.“

Thomas: „Jaká žaloba, jaká policie?“

Buffy: „Vážně jsi horší, než Angel. Jen v klidu lež. Vypadá to, že ses popral se synem jednoho z nejvlivnějších lidí ve městě. Bylo u toho hodně svědků. Potom ho přepadli, okradli a zbili, že teď bojuje o život. Všichni si myslí, že jsi to byl ty. Zažaloval tě, teda jeho otec.“

Thomas: „Cože?“

Buffy: „U nás to není jako u vás.“

Thomas: „Prosím, chci se vrátit domů.“

Buffy: „Teď to nejde. Jedině až budeš zdravý. Pokud si to do té doby nerozmyslíš, zkusíme promluvit se Silami a s Věštci, možná tě vrátí zpět. Ale nechci ti dělat velké naděje, pokud tě sem jednou přivedli, nepustí tě zpátky, dokud nesplníš, co chtějí.“

Thomas: „Pomůžeš mi?“

Buffy: „Pomůžu, pokud to půjde. Tvůj případ převzala firma. Tvůj bratr ti vysvětlí všechno o naší zemi.“

Thomas: „Jenom jedna otázka….“

Buffy: „Jen se ptej.“

Thomas: „Kdo byl Napoleon?“

Buffy se rozesmála. Políbila ho letmo na čelo a vstala.

Buffy: „Nechám vás tu teď o samotě. Musím zařídit pár věcí pro firmu a podívat se na tvůj případ.“

Angel: „Díky.“

Buffy: „Ne, že mi s ním utečeš.“

Angel: „Toho se nemusíš bát.“

Když odešla, sedl si Angel na židli vedle Thomasovy postele.

Thomas: „Omlouvám se.“

Angel: „Za co?“

Thomas: „že jsem přišel do vašeho domu a zničil vám život, nevěděl jsem, že máte rodinu.“

Angel: „To sice mám, ale naštěstí mám za manželku anděla, tak mi odpustila. Ty se ale nemáš proč omlouvat. Spíš já.“

Thomas: „Za co?“

Angel: „Teď bych ti měl říct, že jsem tvoji matku hrozně miloval a to, že jsem s ní nezůstal, byla největší chyba mého života. Naopak. Nemiloval jsem ji, ani neznám její jméno. To, že jsem s ní něco měl, byla největší chyba mého života, protože…“

Thomas: „Vím o vašem synovi.“

Angel: „Co?“

Thomas: „Ten chlapec málem umřel. Je mi to líto.“

Angel: „Mě taky, ale všechno si to budu vyčítat do konce života.“

Thomas: „Nemusíte. Nedělal jste to z vlastní vůle. Ovládl vás Felčar svými lektvary a kouzly.“

Angel: „Proto si nic nepamatuju?“

Thomas: „Proto. Nařídil to král, mělo to naplnit nějaké proroctví.“

Angel: „Smím tě o něco požádat?“

Thomas: „Jistě, pokud budu moct, splním to.“

Angel: „Nikdy o tom, co jsi mi teď řekl, neříkej mojí ženě.“

Thomas: „Ale vždyť by jí to pomohlo.“

Angel: „Naopak. Lépe se vyrovná s tím, že jsem ji zradil, než s tím, že na ni zase útočila proroctví.“

Thomas: „Sice to vůbec nechápu, ale pokud nechcete, neřeknu jí to.“

Angel: „Vlastně teď patříš do rodiny. Mě a Buffy už znáš, ostatní poznáš hned, jak se uzdravíš. Buffy pro tebe určitě už připravila to nejlepší přivítání.“

Thomas: „Zdá se mi, že se k ní jméno Buffy nehodí.“

Angel: „Které by se hodilo víc?“

Thomas: „Nevím, takové jméno je pro někoho víc… Bojovného.“

Angel: „Aha, ty jsi ji totiž zatím poznal jen bezbrannou. Dokáže být silná, sám jsi říkal, že se postavila těm upírům.“

Thomas: „Dělala různé věci, kterým jsem nerozuměl. Postavila se těm upírům, potom zavolala dalšího na pomoc. Potom u mě několik dní a nocí seděla, dokud mi nebylo líp.“

Angel: „Na tom není nic zvláštního. Já věděl, že je do toho všeho Spike zapletený. A co se týče tvých zranění, prostě ji ovládl mateřský instinkt.“

Thomas: „Měla by mě nenávidět.“

Angel: „Občas mám pocit, že to nedokáže.“

Thomas: „Co?“

Angel: „Někoho nenávidět.“

„Ale Angele, tohle není nejlepší téma na rozhovor.“ Ozvalo se mu za zády. Usmál se, už dlouho o ní věděl.

Angel: „Buffy, neslyšel jsem tě přijít.“

Buffy: „Ale lhát se přece nemá. Promiňte, že vás ruším, ale musím ti dát tvůj lék. Dnes naposledy. Do dvou dnů budeš zdravý a na nějaké zranění si ani nevzpomeneš.“

Thomas: „Díky.“

Buffy: „To víš, nemůžu si pomoct. Kdo by ti dokázal odolat?“

Angel: „Fuj, to smrdí, co do toho dáváš?“

Buffy: „Kouzla a čáry miláčku, nic pro normální smrtelníky.“

Angel: „To fakt piješ?“

Thomas: „Nechutná to tak hrozně, jak to smrdí.“

Angel: „Tak to mám štěstí, že jsi to na mě ještě nezkusila.“

Buffy: „Ty jsi dávno ztracený případ.“

Angel: „O čem to mluvíš? Nechávám se od tebe ošetřovat.“

Buffy: „To sice ano, ale nikdy neposloucháš, co říkám.“

Angel: „Já tě poslouchám vždycky.“

Buffy: „Jenže málokdy si to vezmeš k srdci.“

Angel: „Každé tvé slovo si uchovávám v srdci jako nejcennější poklad.“

Buffy: „Ty abys toho zase nenamluvil. Ještě si bude Thomas myslet, že tě týrám.“

Angel: „Mám mu ukázat ty škrábance?“

Buffy: „A já ty kousance?“

Angel: „Proč se mě vždycky snažíš trumfnout?“

Buffy: „Proč se mě vždycky snažíš dostat do postele.“

Angel: „To byla rána pod pás.“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Protože je to pravda.“

Ani v tu chvíli nevěděla, jak se to stalo, ale najednou ji objímal a líbali se. Nehodlala se jen tak vzdát, kousla ho do rtu.

Angel: „Docela to bolí.“

Buffy: „už se těším, že ti to opuchne.“

Angel: „Proč?“

Buffy: „Víš, jak mám vždycky opuchlé rty já?“

Angel: „jenže já na to jdu poněkud příjemnější metodou polibků.“

Buffy: „Chceš se se mnou hádat?“

Angel: „Ne, chci před tebou kleknout na kolena, ale bojím se, že bych tím poškodil svoji image.“

Buffy: „Takové věci říkat před vlastním synem, víš, jak špatnou mu dáváš výchovu?“

Angel: „Dokonalý model šťastného manželství a nebo šťastný model dokonalého manželství? Mám v tom brajgl.“

Buffy: „Taková slova jsi pochytil od něj?“

Thomas: „Já jsem v tom nevinně.“

Angel: „Já taky.“

Buffy: „Čím, že ti nevěřím?“

Thomas: „Mě?“

Angel: „Nejspíš jsi tím myslela mě, co?“

Buffy: „Máš dokonalý odhad.“

Angel: „Přiznávám se, mám ty nejzvrácenější a nejhorší úmysly.“

Buffy: „Panebože s čím?“

Angel: „S tebou.“

Buffy: „To není moc dobrá výchova.“

Angel: „pro tebe? Na to už je pozdě, co Joyce s Hankem zanedbali, já nenapravím a ani si nemám komu stěžovat.“

Buffy: „Že tě huba nebolí, takhle si brát do huby moji matku.“

Angel: „Náhodou, svoji tchýni mám docela rád.“

Buffy: „Pozvu ji na večeři.“

Angel: „Snad nebude tak zle.“

Buffy: „No fuj, touhle pusou líbáš syna?“

Angel: „Ne, ale můžu líbat tebe, jestli chceš?“

Buffy: „A proč jsi to už dávno neudělal?“

Znovu se líbali, když je Thomas pozoroval, musel se usmát. Ještě včera je viděl, jak se snaží posbírat střepy, které zbyly z jejich vztahu po snad nejhorší hádce za jeho existenci a dnes se popichují a líbají jako novomanželé. To usmiřování musí být krásné.

Angel: „kdybych tě už dávno nemiloval, hned bych se zamiloval.“

Buffy: „Co se na něco takového odpovídá?“

Angel: „Stačilo by obyčejné, miluji tě.“

Buffy: „Vytratíme se?“

Angel: „To slyším ještě radši. Ty vždycky víš, jak na mě.“

Buffy: „A teď hořká medicína kapitáne, musím se postarat o tvého syna.“

Angel: „Takže zase dostanu košem?“

Buffy: „už to tak vypadá. Přece jenom, už nejsi mladý a já mám slabost pro mladé chlapce, jsou tak nezkušení a nevinní.“

Angel: „zranila jsi moje city.“

Buffy: „Za odměnu se můžeš dívat.“

Angel: „Proč já se někdy nenechám zmlátit?“

Buffy: „Protože bys potom musel uznat, že nejsi nejsilnější ze všech a musel by ses nechat ošetřit.“

Angel: „Za ty tvoje ručky bych uznal cokoli.“

Buffy: „Teď je čas Thomasi, nech se připsat do závěti.“

Angel: „Máš smůlu Thomasi, všechno dostane Buffy.“

Buffy: „Fuj, tohle už nikdy neopakuj.“

Angel: „Co?“

Buffy: „Na tyhle věty jsem háklivá.“

Angel: „Jaké věty?“

Buffy: „O tvé smrti.“

Angel: „promiň mi to miláčku.“

Buffy: „Jak tobě něco zazlívat?“

Plácla ho po zbloudilé ruce, která zkoumala křiky jejího pozadí a zase si sedla na postel vedle Thomase.

Buffy: „Není to tak dobré, jak jsem se ti snažila namluvit. Musíš to ale všechno spolknout, pomůže ti to. Angele, miláčku, přines podej prosím ten tác, co jsem položila na stůl.“

Angel ho vzal a položil ho na stolek vedle postele, kam si předtím Buffy pokládala obvazy. Buffy vzala vysokou sklenici a naplnila ji čistou vodou.

Thomas: „Takže to mám do sebe všechno hodit a pak to zapít?“

Buffy: „Sám asi ne, podržím ti sklenici. Hlavně dávej pozor, abys všechno spolkl.“

Angel: „Říkáš to, jakoby mu dávala jed a chtěla se ujistit, že ho všechen dostane.“

Buffy: „Teď už mluvím vážně.“

Thomas: „Jasně. Felčar do mě cpal i horší hnusy.“

Buffy: „Zaprvé se takhle nevyjadřuj a za druhé, když jsem o něm Felčarovi řekla, uznal, že nic tak silného nikdy nevyrobil.“

Než na to Thomas stačil něco namítnout, položila si Buffy jeho hlavu na klín. Jednou rukou ho nadzvedla, aby mohl polknout a druhou mu přiložila sklenici k ústům. Donutila ho vypít první lok, celý se otřásl, vážně to chutnalo jako jed… a kyselina vjednom. Pohladila ho po vlasech a počkala, až bude připravený vypít zbytek. Tentokrát mu obsah lahvičky vylila do pusy na jediný doušek, aby to nebylo tak hrozné. Znovu se otřásl. Tichým, ale naléhavým hlasem poprosila Angela o vodu. Dala mu sklenici ke rtům jako předtím lék. Lačně vypil obsah celé sklenice a hned dostal další, aby se zbavil pachuti v ústech.

„Určitě ti to pomůže. Zítra budeš zdravý, trvalo dlouho, než jsem ho připravila, ale je účinný. Jestli budeš zlobit, dostaneš ho příště za trest.“ Usmála se na něj a dál ho hladila po vlasech. Vzpomínal si, že to stejné dělala, i když ho léčila předtím.

Thomas: „Jak se ten jed jmenuje?“

Buffy: „Babí mor.“

Thomas: „Docela příznačné. Je to jako kyselina.“

Buffy: „Jedna žena mě tím léčila několik měsíců.“

Thomas: „Jak jsi to přežila. Pardon, jak jste to přežila.“

Buffy: „Vidina, že budu zdravá, mi pomohla. A klidně mi tykej, nejsi přece cizí.“

Thomas: „Tímhle jsem se dostal do klubu?“

Buffy: „Když přežiješ tohle, jsi můj člověk.“

Thomas: „Díky.“

Buffy: „Mám s tebou zůstat, než ti bude líp?“

Thomas: „Nemusíte, díky. Teďka se vyspím.“

Buffy: „Kdybys něco potřeboval…“

Thomas: „Zavolám.“

Buffy: „Nezavoláš, znám tuhle vzpurnou povahu, žiju s ní hodně let.“

Thomas: „Ale já zavolám.“

Buffy: „To Angel taky vždycky říká. Nechám ti tady vodu, kdybys ještě potřeboval.“

Opatrně ho uložila a přikryla ho. Potom s Angelem odešla.

            Byla zkontrolovat Alexe a potom šla za Angelem do ložnice.  Seděl na posteli.

„Nevím, jak ti poděkovat.“ Promluvil na ni, když vcházela.

„Já bych možná věděla.“ Pomalu šla k němu.

„Víš, já…“ Nenechala ho to dokončit. Za chvíli byli nazí a milovali se, prvně něžně, potom drsně a pak zase něžně. Když už začínali usínat, zaklepal někdo na dveře.

„Klidně spi, podívám se, kdo to je.“ Pohladil ji po ruce, oblékl si kalhoty a podíval se na hodiny. Bylo zrovna půl čtvrté. Podíval se na Buffy, byla úplně vyčerpaná, ale usmívala se. Znovu to klepání na dveře. Šel tam a otevřel, byl to Thomas.

„Víš, kolik je hodin?“ Uhodil na něj Angel a díval se na chlapce, který se nervózně ošíval.

Thomas: „Promiňte, ale musím mluvit s Buffy.“

Angel: „Nepočká to do rána?“

„Nepočká.“ Thomas před sebe napřáhl ruce a Angel i přes nedostatečné světlo poznal, že jsou plné pupínků a červených skvrn.

Angel: „Vypadá to, že tě vážně chtěla otrávit. Pojď do ložnice, ať nevzbudíš Alexe, snad Buffy ještě nespí.“

Thomas: „Díky. Omlouvám se, ale zhoršuje se to a hrozně to svědí, už to mám skoro po celém těle.“

Angel: „Na obličeji ne, můžeš děkovat bohu.“

Otevřel dveře a Thomas do nich vešel. Angel ho zavedl potmě k sedačce, kde ho usadil.

„Jestli je to Spike, tak mu řekni, že ho Kaře pošlu v krabičce od sirek.“ Řekla stejně tichým hlasem, na jaký byl dosud Thomas u ní zvyklý Buffy.

Angel: „Měla by ses obléct, to je Thomas.“

Buffy: „Panebože, stalo se mu něco?“

Angel: „Myslím, že ten tvůj lék neúčinkoval, jak měl.“

Podal jí župan a ona se oblékla, hned rožnula a šla k Thomasovi. Sedla si na stolek a řekla mu, ať jí řekne, co se mu stalo. Natáhl před ni ruce.

Buffy: „Svědí to, viď?“

Thomas: „neuvěřitelně.“

Buffy: „Určitě to máš i na nohách, na krku a na břiše.“

Thomas: „Skoro po celém těle.“

Buffy: „Je to alergická reakce, dost silná. Jsi alergický na nějaké jídlo?“

Thomas: „Na nějaké druhy ovoce, ale nikdy se mi toto nestalo.“

Buffy: „Třeba jablka?“

Thomas: „Hlavně ty.“

Buffy: „Jejich účinek je tam zesílený. Namažu ti to mastí, do hodiny to zmizí.“

Thomas: „Díky. Omlouvám se, že jsem tě vzbudil.“

Buffy: „To je dobrý, zrovna jsem usínala.“

Thomas: „Máš tady na noze modřinu.“

Podívala se na místo, kam ukazoval.

Buffy: „To za chvíli zmizí. Nemívám modřiny.“

Thomas: „Od čeho to máš?“

Buffy: „Zakopla jsem o stolek. Angel má vážně hrozný zvyk v noci nesvítit. Nedochází mu, že nevidím tak dobře jako on. On vidí ve tmě, já potřebuju aspoň trochu světla.“

Thomas: „To nevypadá jako od stolku, vypadá to spíš jako ruka.“

Buffy: „To se ti jenom zdá, počkej, za chvíli přinesu tu mast. Doufám, že jste nevzbudili Alexandra.“

Angel: „Mluvili jsme tiše, určitě spí. Vždyť ten zaspí i hurikán, sama to říkáš.“

Na chvíli odešla. Angel si sedl do křesla naproti Thomasovi, který se přemáhal, aby se neškrábal.

Angel: „Chceš mi snad něco říct?“

Thomas: „Je to na mě tak vidět?“

Angel: „Celkem jo.“

Thomas: „Nechci se vám nějak plést do vašich věcí, nebo dokonce do manželství, ale nemyslím si, že je správné, abyste bil svoji ženu. Buffy je moc hodná.“

Angel: „Myslíš, že ta modřina… že jsem ji udeřil? Do nohy?“

Thomas: „Připadalo mi to jako nejpravděpodobnější.“

Angel: „Neviděl jsi, jak se červenala?“

Thomas: „Nevšiml jsem si.“

Angel: „Snad tě poučili o tom, co je sex.“

Thomas: „Samozřejmě, nejsem přece dítě.“

Angel: „No, tak to jsme dělali těsně předtím, než jsi přišel.“

Thomas: „To mi nedošlo, to mě vůbec nenapadlo. Snad jsem vás nevyrušil.“

Angel: „To ne, viděl jsi, že už spala.“

Thomas: „Abych pravdu řekl, moc jsem toho neviděl.“

Angel se dooblékl a mezitím přišla Buffy. V ruce držela několik krabiček.

Thomas: „Fuj, to všechno budu muset polykat?“

Buffy: „Ne, jedno z toho ti namažu na ty skvrny.“

Thomas: „To se mi ulevilo.“

Znovu si sedla na stolek před něj a on k ní natáhl ruce.

Buffy: „Tak ukaž, kde všude to máš.“

Thomas: „Cože?“

Buffy: „To ti přes oblečení těžko namažu ne?“

Thomas: „Mám se svléknout?“

Buffy: „Nebudeš první ani poslední muž, kterého uvidím. Můžeš si nechat spodní prádlo, pokud…“

Thomas: „Pokud co?“

Buffy: „No, pokud to nemáš i na zadku.“

Thomas: „Co jsem komu udělal?“

Buffy: „Měl jsi říct, že máš alergii, připravila bych to bez těch jablek.“

Thomas: „Jak jsem měl vědět, že do toho dáte jablka?“

Buffy: „Jak jsem měla vědět, že jsi na ně alergický?“

Angel: „Tak se nehádejte, seš jako malý kluk.“

Thomas: „Když se to vezme…“

Buffy: „Nechápu, proč tak vyvádíš, stejně jsem tě musela svléknout, když jsem tě předtím ošetřovala.“

Thomas: „Tak…tak jo.“

Buffy: „No vidíš. Mám se zatím otočit?“

Thomas: „To není nutné, nejste první ani poslední žena, před kterou se svlékám.“

Buffy: „Bod pro tebe. Prvně si lehni na břicho, třeba na postel.“

Angel: „Jdu se podívat na Alexe.“

Když Angel odešel, lehnul si Thomas na postel a Buffy mu postupně natřela celé tělo mastí.

Thomas: „Díky, aspoň to už nesvědí.“

Buffy: „Do hodiny by to mělo úplně zmizet, ještě lež, než to zaschne. Jestli chceš, můžu tě přikrýt dekou.“

Thomas: „Díky.“

„Tak co, jak jste si to užili?“ Angel se už vracel a za ruku vedl malého Alexe. Ten kráčel v modrozeleném pyžamku jako král a v druhé ruce nesl plyšového lva.

„Snad jsme tě nevzbudili broučku.“ Šla k němu Buffy a vzala ho do náruče.

Alex: „Příšera ve skříni.“

Buffy: „Ty máš příšeru ve skříni?“

Chlapec váhavě přikývl a Buffy se na něj vážně podívala.

Buffy: „A víš jistě, že to není jen Spike?“

Alex: „Určitě.“

Buffy: „Tak se tam jdeme podívat.“

Alex: „Ty se nebojís?“

Buffy: „Nebojím, ale jestli chceš, může s tebou jít táta.“

Vypadala, že se na chvíli zamyslel. Pak Angelovi hodil plyšáka a ukázal na Buffy.

Buffy: „Byla jsem vyznamenána.“

Angel: „Dám na Thomase pozor.“

Buffy: „Já jdu zabít příšeru.“

Postavila Alexe na zem a odešla.

Thomas: „Máte opravdu skvělého syna.“

Angel: „Díky. Buffy ho hrozně rozmazluje, je její miláček.“

Thomas: „Jo, už jsem o tom slyšel.“

Angel: „O čem?“

Thomas: „Spike mi dost věcí říkal o vašem synovi.“

Angel: „Spike toho nakecá.“

Thomas: „Říkal, že se Buffy trápí. Protože si myslí, že není Alex takový, jakého jste ho chtěl. Myslí si, že jsem to já.“

Angel: „To není pravda.“

Thomas: „Nevím jestli je to pravda, řekl mi to Spike. Ale já si myslím, že to pravda je.“

Angel: „Kdyby ji něco trápilo, určitě by mi to řekla.“

Thomas: „Ale ona vám to říkala. Vy jste tomu nepřikládal takovou váhu jako ona.“

Angel: „Co ty můžeš vědět.“

Thomas: „Právě to, že nic nevím mi dovoluje myslet objektivně.“

Buffy se vracela, hned za ní šel Alex, sedl si na sedačku a počkal, až jim Buffy řekne o svém velkém vítězství.

Buffy: „Bylo tam kotě.“

Angel: „Jak se tam dostalo?“

Buffy: „Nemám tušení, Angie si ho vzala k sobě.“

Angel: „Kdy jsi s ní mluvila?“

Buffy: „Chtěla jsem ho odnést do kuchyně a dát mu něco k jídlu, potkala jsem ji na chodbě, zrovna šla za Ozem. O kočky je u kultu dobře postaráno, mají je tam rádi, protože koncentrují sílu Bohyně.“

Angel: „Takže to nebyla příšera.“

Buffy: „Alex se do té skříně jen bál podívat.“

Angel: „Teda, syn přemožitelky?“

Hodil mu zpátky hračku.

Buffy: „Thomasi, tak jak ti je?“

Thomas „Už to nesvědí, mohl bych se obléct?“

Buffy: „Myslím, že ano.“

„Měli bychom ještě Alexe nechat spát ne?“ Otočila se k Angelovi a čekala jeho názor.

Angel: „Ještě je brzy, mám ho jít uložit?“

Buffy: „Půjdu, ty se postarej o Thomase.“

Angel: „provedu.“

„Co ti ještě řekl Spike?“ Zajímal se, když Buffy s Alexem odešla.

Thomas: „Že si myslí, že vás zklamala a nedokázala vám, že vás miluje.“

Angel: „Kde na tyhle věci Spike chodí.“

Thomas: „Třeba ji zná líp, než si myslíte.“

Angel: „Nikdy nikomu nedovolím, aby ublížil mojí Buffy.“

Thomas: „A co když to budete vy sám?“

Vstal a pomalu se oblékl. Podíval se na Angela. Ten stále seděl v křesle a vypadal, že přemýšlí. Odešel a ve dveřích se srazil s Buffy.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

Thomas: „Do svého pokoje.“

Buffy: „To ať tě ani nenapadne, dneska tě chci mít na očích. Jestli ses uzdravil.“

Thomas: „Jsem v pořádku vážně.“

Buffy: „Já ti to neberu, jen si to chci ověřit.“

Jak stál proti ní, opřela se mu rukou do břicha. Překvapeně vydechl a položil jí na drobnou ručku obě ruce. Povolila a usmála se. Ještě víc překvapený se na ni podíval.

Angel: „Bude šest, Spike je tu za chvíli. No tak, Buffy proti tobě nemá člověk šanci, tak ho nech.“

Buffy: „Nic mu nedělám, jen ho zkouším. Posaď se.“

Znovu zaujali předchozí pozici, kdy Thomas seděl na sedačce a Buffy proti němu na stolku. Vyhrnula mu tričko.

Thomas. „Co to děláte?“

Buffy: „Chci se podívat, jestli se ti spravila ta žebra.“

Položila mu na hrudník ruku, trochu se pod tím dotekem otřásl. Přejížděla mu po kůži v místech, kde měl zlomená žebra.

„Nadechni se, zhluboka.“ Zavřela oči a klepla mu prsty do hrudi.

Thomas: „Co to znamená?“

Buffy: „Ale nic. Všechno je v pořádku. Co tvoje srdce?“

Thomas: „Co je s ním?“

Buffy: „Předpokládám, že tluče.“

Zajela mu rukou do míst, kde tlouklo srdce.

Thomas: „Tluče?“

Buffy: „Tep máš trošku zrychlený, ale to se dá vysvětlit, když ti studenou rukou sahám na tělo.“

Thomas: „Uznáváte, že jsem zdravý?“

Buffy: „Co ta noha? Bolela tě, když jsi sem šel?“

Thomas: „Ne, vůbec. Ten tvůj lék zabral, jak jsi říkala. Promiňte.“

Buffy: „V pořádku. Je to lepší. Zítra, teda dneska ti ukážeme město.“

Thomas: „Vždyť jsem hledaný.“

Buffy: „Už ne, naše firma tě našla. Jsi pod naší ochranou, buď v klidu.“

Thomas: „Dík.“

Buffy: „Pořád mi neděkuj, to je samozřejmost.“

„Vážně máte studené ruce.“ Spravoval si tričko.

Buffy: „Půjdu se obléct. Je tu nějaká zima.“

Angel: „Přinesu ti deku.“

Buffy: „Nemusíš, je dole v obýváku. Obleču si svetr.“

Netrvalo dlouho a vrátila se kompletně oblečená. Měla kratičkou bílou sukni a bílý svetr. Ještě si v koupelně rozčesala vlasy a sepnula si je do culíku. Potom si sedla do druhého křesla.

Angel: „Sluší ti to.“

Buffy: „Dík. Co se tak díváte?“

Angel: „Ale nic.“

Buffy: „O čem jste mluvili?“

Angel: „O…“

„Spike.“ Hned se hnala naproti příchozímu a pověsila se mu kolem krku. Chytil ji kolem pasu a usmál se na ni. Potom co ho pustila, sedl si vedle Thomase na gauč. Buffy si sedla do křesla.

Spike: „Něco sem zameškal?“

Angel: „První Buffyin lékařský neúspěch.“

Spike: „Skvělý, co se stalo?“

Angel: „Dala Thomasovi něco s jablky a on je na ně alergický.“

Spike: „Vypadá v pohodě.“

Angel: „Taky už je v pohodě.“

Buffy: „Pochybuješ snad?“

Spike: „To bych si nedovolil, holčičko.“

Buffy: „Nemohla jsem o jeho alergii vědět.“

Thomas: „Samozřejmě vám to nevyčítám.“

Buffy: „Ještě, abys mi něco vyčítal.“

Spike: „Kde máte Alexe?“

Buffy: „Právě usnul. Dneska nebude trénink ano?“

Spike: „Proč? Už jsem se tak těšil, až ze mě zase vymlátíš duši.“

Buffy: „Musím do firmy. Spousta práce a dlouho jsem nekontrolovala celou firmu.“

Angel: „Mám jet s tebou?“

Buffy: „Promiň, ale musím pracovat a ty bys mě rozrušoval.“

Angel: „Co prosím?“

Buffy: „Nemohla bych se soustředit a musím toho spoustu udělat. Domluvíme se, že za mnou kolem desáté přijedeš ano?“

Angel: „No dobře.“

Spike: „Nezapomněli jste, že máte syna?“

Buffy: „Nezapomněli Spikey, Natasha ho bude hlídat, David je celý den v práci tak se cítí osamělá.“

Thomas: „A co já?“

Buffy: „Potřebuješ hlídání?“

Thomas: „Nemůžu z domu?“

Buffy: „Všechno už jsem zařídila. Ale sám nikam nechoď, zase by se ti něco stalo. James bude v práci, ale Chris ti určitě rád ukáže město. Když o tom mluvíme, viděl někdo poslední dobou Robinse?“

Spike: „Kdo by toho ubožáka postrádal?“

Buffy: „Třeba já. Nikdo o něm nic neví, no to je skvělé. Vždycky někam uteče a já to musím vyžehlit.“

Angel: „Snad nebude tak zle.“

Buffy: „Abych nezapomněla, zítra musíme být oba na poradě.“

Angel: „Je to tak důležité?“

Buffy: „Je mi líto, tentokrát se tomu nevyhneš.“

Spike: „A co já, když pořád pracuješ?“

Buffy: „Něco ti prozradím, dnes večer, po setmění. Rande na hřbitově, bereš?“

Spike: „Jasná páka, kočko.“

Angel: „Budete se muset obejít beze mě.“

„Ale kam půjdeš?“ Přejela mu po ruce a udělala smutné oči.

Angel: „Musím si něco vyřídit s jedním známým.“

Buffy: „Nechci, abys šel sám.“

Angel: „Promiň, ale tentokrát tě neposlechnu.“

„Jako bys mě někdy poslouchal.“ Štěkla uraženě.

Angel: „Jde o mou čest. Jen pro tentokrát.“

Buffy: „Ne, že se zase necháš postřelit.“

Angel: „Já to neudělal schválně.“

Buffy: „Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Víš, co se ti všechno mohlo stát?“

Angel: „Teoreticky nic, protože moje tělo kulku časem vypudí.“

Buffy: „Stejně se vždycky bojím.“

Angel: „Nemáš proč.“

Buffy: „Mám, protože jsi tvrdohlavý a nezodpovědný.“

Angel: „Jsi tak sladká, když jsi naštvaná.“

Buffy: „Zase to neobracej, teď se sakra máme hádat.“

Angel: „Promiň, nevšiml jsem si.“

Buffy: „Vždycky to pokazíš.“

Spike: „No tak, nechte toho, přijdeš pozdě do práce.“

Buffy: „Nepřijdu, protože mi to tam patří.“

Spike: „Musíš se obléct, najíst, políbit děti a manžela a rozloučenou…“

Buffy: „Máš něco na srdci Spikey?“

Spike: „Samozřejmě, že ne. Ještě jsem vyvedený z toho, že dnešek přežiju bez zranění.“

Buffy: „Jestli chceš, můžu tě zmlátit tady.“

Angel: „Pak to budeš uklízet?“

Buffy: „To je pravda.“

Vstala, jemně políbila Angela na tvář a odešla do jedněch z dveří v pokoji. Když se vrátila, měla na sobě sukni pod kolena a krátkou bundičku. Samozřejmě byla zase kompletně v bílém. Angel cítil, jak mu vyschlo v krku, byla krásná. Zrovna si vybírala, které boty si vezme a on ji pozoroval jako anděla svých snů. Vsadila na jehly, ty si vždycky rozumí s její výškou. Sedla si na křeslo a soustředěně si obouvala boty.

Buffy: „Tak co na to říkáte?“

Na sucho polkl. „Takhle tě nenechám odejít.“

Buffy: „To je znamení, že to vypadá dobře.“

U stolku s líčidly si trochu zvýraznila řasy a linku rtů. Když skončila i s make-upem, stoupla si před ně jako před porotu.

Spike: „Pokud po nich chceš peníze, dostaneš, co budeš chtít.“

Buffy: „Snad nevypadám jako laciná… Nechci před dítětem říkat to slovo.“

Spike: „To ne, vypadáš jako šéfka, ale v pohodě.“

Buffy: „Angele, co na to říkáš?“

Angel: „Nemám slov.“

Buffy: „Takže jsme domluvení, stavíš se pro mě.“

Angel: „Jistě.“

Buffy: „Dneska je velký den.“

Spike: „Proč?“

Buffy: „Jednání s největší právnickou firmou ve městě. Možná jsem si měla vzít něco černého.“

Spike: „Ne, takhle zapůsobíš.“

Buffy: „A pak musím ještě do nemocnice podívat se na toho kluka.“

Spike: „Jakého kluka?“

Buffy: „Jeho otec žaluje Thomase.“

Spike: „Vždyť nevytáhl paty z domu.“

Buffy: „Hned ten první den, co přišel, nadělal si nepřátele na vysokých místech.“

Angel: „Měla bys jít, je pozdě.“

Buffy. „Máš pravdu, musím se rozloučit ještě s Alexandrem.“

Políbila Spika a Thomase na tvář, šla k Angelovi a letmo ho políbila na rty. Rychle vstal a dlouze ji políbil. Rychle ho vystřídal divoký polibek bez konce.

„No tak děti, neloučíte se na rok.“ Přerušil je Spike, když už se začal divit, kde Buffy bere dech.

„Dej na sebe pozor.“ Pohladil ji po tváři.

„Vždyť mě znáš.“ Něžně se usmála a mírně se k němu naklonila k poslednímu polibku. Pak už se jen na všechny usmála, vzala si kabelku a odešla.

            Z garáží šla rovnou do recepce. Mladík v uniformě se na ni přívětivě usmál.

„Mohu pro vás něco udělat, slečno?“

Buffy: „Kde tu najdu šéfa?“

„Je mi líto, slečno, ale teď k němu nemůžete.“

Buffy: „Proč?“

„Má důležité jednání.“

Buffy: „Nenašla by se pro mě nějaká skulinka?“

„Je mi líto slečno, je zaneprázdněn.“

Buffy: „Možná proto, že je to žena.“

„Je mi líto slečno, ale to jste si s někým spletla, tady tomu všemu šéfuje muž.“

Buffy: „Dobře, nebudu se s vámi hádat.“

„Co jiného bych pro vás mohl udělat?“

Buffy: „Jak se jmenujete, oh ano, Steve. Tak Steve, jak dlouho tu pracuješ?“

„Zatím jenom pár týdnů, přijali mě nedávno.“

Buffy: „A jen tak mezi námi, viděl jsi už toho svého šéfa?“

„Ne, ale mluvil jsem s ním. Volal sem.“

Buffy: „Zítra je velká porada, viď?“

„Vy tu pracujete?“

Buffy: „Dá se to tak říct.“

„Ano, máte pravdu. Velkej šéf to svolal a pozval tam jen největší hlavouny.“

Buffy: „Jděte tam.“

„Cože? Asi vás nechápu, slečno.“

Buffy: „Prostě tam jděte, a kdyby se někdo ptal, prosila vás o to Buffy.“

„To jste vy?“

Buffy: „Dá se to tak říct. Ještě něco, máš nakřivo kravatu.“

„Díky.“

Buffy: „Hodně štěstí v nové práci.“

„Počkejte, tam nemůžete.“ Zastavil ji, když šla k výtahu.

Buffy: „Ale proč?“

„Jen pro zaměstnance.“

Buffy: „Omlouvám se, mám schůzku, jak se dostanu k, počkejte, jen co si vzpomenu… David Summers, mám s ním schůzku.“

„Podívám se.“

Buffy: „Je to soukromá schůzka.“

„Chápu, tudy. Druhé patro vzadu.“

Buffy: „Díky.“

Usmála se na něj. Oplatil ji zářivým úsměvem. Šla přesně tam, kam ji poslal a nakonec se opravdu dostala do Davidovy kanceláře.

„Mami.“

Buffy: „Ahoj Davide.“

David: „Potřebuješ přímo mě, nebo zařizuješ něco ve firmě?“

Buffy: „Takhle neupravený mi chodíš do práce?“

Laskavým gestem mu upravila sako a kravatu. Zrovna jí dával pusu na tvář, když vešla nějaká žena a překvapeně zase chtěla odejít, když ji zarazil: „Potřebujete něco Mary-Anne?“

Buffy: „Ty máš sekretářku?“

David: „Tak vysokej hlavoun tady nejsem.“

Mary-Anne: „Volal mi Steve, z recepce.“

David: „Proč?“

Mary-Anne: „Jestli něco nepotřebuješ.“

David: „že ty ses ho ptala, kde mě najdeš?“

Buffy: „Nemohla jsem odolat.“

David: „Ale já jsem ženatý.“

Buffy: „Mně to přece vůbec nevadí.“

David: „A ty jsi vdaná, co když to někdo viděl?“

Buffy: „Tak co? Aspoň bude legrace.“

David: „Chceš mi rozbít manželství, nebo připravit o místo.“

Buffy: „Jestli budeš protivný, tak obojí, ďáblíku.“

David: „Mary-Anne, potřebujete ještě něco?“

Mary-Anne: „Ne, omlouvám se.“

Buffy: „Nic se nestalo, slečno.“

„Zbláznila ses?“ Uhodil hned jak Mary-Anne zavřela dveře.

Buffy: „Hrozně se nudím.“

David: „Mary-Anne je největší drbna z patra, už nejmíň polovina firmy ví, že podvádím svoji ženu s vdanou, bohatou kráskou.“

Buffy: „Vdaná… jo, Bohatá…ani ne a krásná? Myslíš, že jsem krásná?“

David: „Jsi moje matka, samozřejmě, že si myslím, že jsi krásná.“

Buffy: „Všichni to říkáte z povinnosti, ty stejně jako tvůj otec.“

David: „Proč jsi vlastně přišla?“

Buffy: „Zítra je velká porada, budu tam já, i Angel, abychom trochu postrašili zaměstnance. Chtěla jsem si to tu obhlídnout.“

David: „A říct mi, že tam mám přijít.“

Buffy: „Jistě, ta Mary-Anne taky, líbí se mi.“

David: „Vážně jsem rád, že jsem tě neznal na střední, musela jsi být hrozná mrcha.“

Buffy: „No fuj, takhle mluvit s matkou, ještě, že to neslyšel tvůj otec.“

David: „Zakázal by mi kapesné, viď?“

Buffy: „No, teď musím jít. Uvidíme se večer, nebo zítra na poradě.“

David: „Michelle tady není, ani se nenamáhej.“

Buffy: „Měj se pěkně.“

„Mami, kabelka.“ Upozornil ji, když se měla k odchodu. Otočila se a vzala ji ze stolu. Usmála se a odešla. Vrátila se do recepce, měla nejvyšší čas.

            Její oblíbený mladíček tam pořád byl. Mohl na ní oči nechat, když šla k němu od výtahu. Zastavila se těsně před ním.

Steve: „Našla jste, koho jste hledala?“

Buffy: „Dá se to tak říct.“

Steve: „Doufáme, že jste s naší firmou spokojená.“

Buffy: „Dá se to tak říct.“

Steve: „Mohu pro vás ještě něco udělat?“

Buffy: „Je tu bar?“

Steve: „Ano, přímo za vámi.“

Buffy: „Díky. Ještě něco, myslíte si, že jsem krásná?“

Steve: „Ano.“

Buffy: „Díky.“

Nakonec si to rozmyslela, nešla do baru. Sedla si na jedno z křesel v rohu haly. Rozhodla se na Angela počkat tam. Nemusela čekat dlouho, do půl hodiny už vycházel z výtahu od garáží. Počkala, až vejde doprostřed místnosti a bude se snažit zachytit, kam šla. Netrvalo dlouho a otočil se jejím směrem. Hned k ní vyrazil.

„Miláčku? Všechno se mi to tu hrozně líbí.“

Angel: „jsi vážně božská. Ještě hodinu po tvém odchodu jsem nebyl schopný myslet.“

Buffy: „To se zhoršuji ne?“

Angel: „Naopak, den ode dne jsi dokonalejší. Mimochodem, měla jsi pravdu, ten Thomas se neumí vyjadřovat.“

Buffy: „Není to tak hrozné, jak by mohlo být. Zapracuješ na něm.“

Angel: „Snažím se s ním sblížit, ale zdá se mi reservovaný.“

Buffy: „Musíme mu dát čas. Musí si na všechno zvyknout. Počkej, zavolám mu.“

Angel: „nemá mobil.“

Buffy. „V jeho pokoji je telefon, má moje číslo, kdyby mě potřeboval.“

„Thomasi, ráda tě slyším… ano, Angel je tady, potřebuješ mu něco?… Jistě. Tak za hodinu a půl se vrátíme domů, buď připravený, sama ti ukážu město… skvělé, pozdravuj Spika… ahoj.“

Angel: „Máš šílené nápady.“

Buffy: „To protože tě miluju. Něco si zařídíme a pojedeme domů. Vezmu ho do města.“

Angel: „Jsi nejlepší, nevím, co bych bez tebe dělal.“

Buffy: „Taky se občas ptám.“

Angel: „Co že si zařídíme?“

Buffy: „Je tu bar. Dáme si něco k pití a budeme se chvíli chovat jako normální pár.“

Angel: „Budeme se hádat?“

Buffy: „Ne, budeme se na sebe zamilovaně koukat, držet se za ruce a vykládat ty šílený zamilovaný řečičky.“

Angel: „Kde se to v tobě bere?“

Buffy: „Prosím, aspoň na chvíli.“

Angel: „Samozřejmě, kdo by ti dokázal odolat?“

            V baru si sedli k malému stolku. Buffy si objednala kávu, Angel whisky.

„Prosím, jakou máte nabídku koktejlů?“ Usmála se Buffy na milou číšnici.

„Bohužel, barman tu dnes není.“

Buffy: „Tak nic, děkuji.“

Angel: „Chceš koktejl?“

Buffy: „Ne, jen jsem chtěla vyzkoušet, jestli dělá tak dobré koktejly jako Ginny.“

Vzal ji za ruku a jemně ji palcem pohladil po hřbetu ruky.

Buffy: „Co s ní asi teď je? Chudáček, nechala jsem ji jen tak odejít.“

Angel: „Nemůžeš si to brát za vinu, sama se k tobě obrátila zády.“

Buffy: „Víš, cítím za ni zodpovědnost. Stan ji miloval.“

Angel: „Nutně ji nemusíš mít ráda i ty.“

Buffy: „Promiň, chtěla jsem, abychom byli jako normální pár, ale už zase jsem s tím začala.“

Angel: „Po těch letech není východiska.“

Buffy: „Přemýšlela jsem o Thomasovi, když v noci přišel kvůli té alergii. Je to moc hodný, ale prostý kluk, nemůžeme ho nechat, aby se sám protloukal životem.“

Angel: „Nemůže u nás zůstat. Snad ve městě, ale ne v domě.“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Nechci, abys mu musela být každý den tak blízko a potkávala ho. Vždycky, když vás vidím spolu, připomene mi to, co se stalo. Jak jsem ti ublížil a co se mohlo stát Alexovi.“

Buffy: „Shh, o tom nemluv. Nic se přece nestalo. Thomas s námi musí zůstat. Nemůžeme ho opustit, je ještě dítě.“

Angel: „Musíme se vrátit.“

Buffy: „Když se vrátíme dřív, budeme mít ještě dost času, viď?“

Angel: „Myslím, že ano.“

Vstala a odběhla k baru. Zaplatila a hned se k němu vrátila.

„Na co ještě čekáš? Spěcháme.“

            Jeli Angelovým autem zpět, když byli v půli cesty, dostali se do zácpy.

Buffy: „Nepřijedeme včas.“

Angel: „Vezmeme to kolem pláže.“

Buffy: „Navrhuju vyhnout se centru.“