Dvojice - 9. kapitola
Autor: Annys
Pak se David otočil ke Spikovi s otázkou, která tížila nejen jeho.
„Co se tu stalo?“ Bylo první, co chtěl vědět, protože nebyl schopen složitějšího myšlení.
Spike: „když…když jsme sem přišli, ležela už takhle na zemi. Vedle ní…vedle ní tahle dýka.“
David: „zabila se.“
Spike: „proč?“
David: „musela zabít toho démona, tak zabila i sebe.“
Spike: „co…co budeme dělat?“
David: „musíme ji zachránit, posunout čas.“
Spike: „jak daleko?“
David: „do doby, kdy jste odešli, víc nemůžu, nebylo by to bezpečné. Doufám, že se vám podaří ji zachránit, že přijdete včas.“
Potom se všem zatmělo před očima, protože právě začaly Davidovy hrátky s časem.
Spike s Angelem se bavili o tom démonovi. Mířili zrovna do ložnice, kde na ně čekala Buffy.
Spike: „mám pocit, že tohle už se stalo.“
Angel: „co?"
Spike: „rychle, musíme se dostat k Buffy.“
Angelovi to nemusel říkat dvakrát. Ve vteřině byl u dveří – byly zamčené. To bylo špatné znamení. Rychle dveře vykopli. Buffy stála vedle postele a v ruce měla velký nůž. Angel k ní rychle běžel a nůž jí vyrazil z ruky. Rozplakala se, znovu. Zhroutila se mu do náruče a tam se otřásala pláčem.
Angel: „cos to chtěla udělat? Pověz, co tě k tomu vedlo?“
Buffy: „musím ho zabít, než někoho zabije on.“
Angel: „a co pak budu dělat já, bez tebe?“
Buffy: „budeš žít.“
Angel: „bez tebe není život.“
Sedl si na postel a pomohl jí, aby si sedla. Stulila se do klubíčka a vzlykala. Angel i Spike na ni bezmocně koukali. Oběma se jim ve chvilce vybavilo, že David posunul čas a taky všechno, co se předtím stalo. Vzhledem k tomu, že se dala do pláče, předpokládali, že jí se to taky vybavilo.
Za chvíli potom přišli i David, Michelle a děti. Ty se hned vrhly vstříc Buffy, Michelle na ni šťastně koukala a David stál u dveří s kamennou tváří.
David: „můžeš mi říct, co tě to napadlo? Vždyť tohle není žádné řešení.“
Buffy: „nekřič na mě, Davide. Zhatili jste to a budete teď muset přinést oběti.“
David: „musíme to vyřešit, je i jiný způsob, jak se ho zbavit.“
Buffy: „víš moc dobře, že to nejde. Je to stejně nemožné, jako udělat z upíra člověka. Nemusím se dívat do těch tvých knih, abych to věděla. Nenechám ho zvítězit, zabiju ho. Než on zabije někoho z vás.“
Spike: „my ti v tom zabráníme.“
Buffy: „nezabráníte.“
Angel: „ty se chceš zabít?“
Buffy: „na tom, co chci, moc nezáleží, já musím. Ten démon je s mojí silou nebezpečný. Přestávám nad ním mít kontrolu. Všichni to víte, ale bojíte se to přiznat. Wesley mi to říkal. Jestli ho nezastavím, další jeho oběť bude někdo z vás.“
Angel: „to ti řekl Wesley?“
David: „tomu se mi nechce věřit.“
Buffy: „já ho zastavím, ať s vaším souhlasem, nebo ne."
Vstala a odešla z místnosti. Všichni zůstali jako opaření.
Michelle: „Annie se chce zabít?“
Angel. „sebe ne, toho démona.“
Michelle: „to je dobře.“
Angel: „to není dobře, to znamená, že zabije sebe.“
David: „tati, co uděláme?“
Angel: „zatím nemám řešení, ale dnes už se o nic nepokusí.“
Spike: „máme čas do svítání.“
Angel: „ne, do západu slunce.“
David: „máš pravdu.“
Angel: „budu ji se Spikem hlídat.“
David: „nikdo další se o tom nesmí dozvědět.“
Michelle: „co kult? Možná, že kdyby šla na chvíli ke kultu…“
Angel: „Mohlo by to pomoct, ale je tu malá pravděpodobnost. Hlavně bychom ji neměli na očích. Davide, běž s Michelle a Elie prohledávat knihy, my si vezmeme Jamieho.“
David: „Dobře, to bude nejlepší.“
Angel: „Ještě něco najdi, jak bychom mohli vyvolat kněžku wicca.“
David: „Angie?“
Angel: Teď nepotřebujeme Angelinu Summesrsovou, ale kněžku wicca, doufám, že to dovolí.“
David: „Pokusím se něco najít.“
Angel: „Tak jo, Spiku, Jamie, počkejte tady. Jdu ji najít, pak se vám ozvu.“
Spike: „Nechceš pomoct?“
Angel: „Ne, já vím, kde je.“
Spike: „Počkáme.“
„Hodně štěstí.“ Pohodil ještě Angel k Davidovi, když odcházeli.
„Vám taky, budete ho potřebovat.“ Odpověděl mu a tím se jejich malá schůze skončila. David šel prohledávat knihy a Angel najít Buffy. Spike a Jamie zůstali v ložnici.
Našel ji přesně tam, kde si myslel. Byla v tělocvičně a neúnavně mlátila do boxovacího pytle.
Buffy: „Přišel jsi mě zkontrolovat?“
Angel. „Přišel jsem se podívat na ženu, kterou miluji.“
Buffy: „Mě nepřemluvíš Angele, oba víme, že to musím udělat.“
Angel: „Nemusíš, najdeme způsob.“
Buffy: „Není na tom nic těžkého, přesně vím, kam bodnout. Umírat nebolí, vlastně jsem nic necítila.“
Angel: „Klidně bys tu nechala děti?“
Buffy: „Mají tebe, Davida, Michelle… mají tu spoustu lidí, o které se můžou opřít.“
Angel: „Ale matku jim těžko nahradí. Vzpomínáš, jak umřela matka tobě, chceš, aby je potkalo to stejné?“
Buffy: „Já jsem neměla otce, to je rozdíl. Pamatuji si přesně, co se stalo, když Dannyho ovládl démon. Prvně zabil tebe, potom mě. Connor s Melissou museli utéct, taky by je zabil, jejich vlastní syn.“
Angel: „Ale nestalo se to.“
Buffy: „To máš sice pravdu, ale já vás nechci vidět umírat, raději sama umřu.“
Angel: „Potom stejně umřu, tak je to jedno ne? Nebylo by lepší, kdyby neumřel nikdo?“
Buffy: „To není možné, Wesley říkal…“
Angel: „Wesley je mrtvý Buffy asi je špatný pozorovatel, pokud si přeje smrt své svěřenky.“
Buffy: „To…to nebyl Wesley.“
Angel: „Cože?“
Buffy: „nevím, jak je to možné, ale ten, s kým jsem mluvila, nebyl Wesley. Teď je mi to jasné. Řekl mi, jsi přemožitelka, to by mi nikdy neřekl.“
Angel: „Vidíš, někdo se nás snaží rozdělit.“
Buffy: „Promiň mi to Angele.“
Angel: „Slib mi, že už se nepokusíš zabít.“
Buffy: „Zatím ne.“
V ruce se jí objevila bílá orchidej. Chvíli na ni koukala, ale pak, jakoby se jí něco vybavilo, šla jistým krokem do zadní části tělocvičny, kde byly zbraně. Vytáhla jednu menší dýku, ale Angel jí ji hned vzal.
Angel: „Slíbila jsi mi…“
„Věř mi.“ Řekla tiše a přitom se mu podívala do očí. Angel jí nůž vrátil, trhl sebou, když se řízla do ruky. Nechala krev stékat na květinu, ta když byla celá rudá, zmizela.
Angel: „Angie?“
Buffy: „Ano. Nemáš kapesník?“
Vytáhl z kapsy bílý kapesník a přiložil jí ho na ruku.
„Promiň.“ Špitla a ruku si zavázala. Pevně ji chytl za paže a políbil ji. Cítil, jak přestala napínat svaly v těle a poddala se jeho polibkům.
Když přerušili polibek, vydali se do ložnice, kde už je čekali Spike a James. Angel s Buffy si sedli na sedačku a Jamie si hned vymámil matčinu pozornost. Sedl si jí na klín a kýval nohama.
„Zatrénovala sis?“ zeptal se nevinně Spike a pohledem sjel k zavázané ruce.
Buffy: „Angie potřebovala několik kapek mojí krve.“
Spike: „Aha.“
Buffy: „Nevěříš mi? Myslíš, že jsem chtěla vykrvácet?“
Spike: „Z dlaně těžko.“
Buffy: „Kdybych si zvolila smrt, udělala bych to spolehlivě.“
Angel: „Nemluv o tom prosím.“
Buffy: „Jistě, omlouvám se.“
Spike: „Takže, co tu budeme dělat?“
Buffy: „No, vy dva se musíte najíst, Jamie taky.“
Angel: „Něco přinesu.“
Buffy: Díky.“
Angel odešel, Buffy vstala a přešla k posteli. Zvedla ze země dýku a dala ji zpět do stolku.
Buffy: „Pamatuješ si to Spikey?“
Spike: „Ano, všechno.“
Buffy: „Podařilo se mi to?“
Spike: „Ano, když jsme přišli, bylo už pozdě.“
Buffy: „Byla to chyba.“
Spike: „Cože?“
Buffy: „Byla to chyba. Neměla jsem to dělat. Ve mně je zlo, ale nezničím ho tak, že zničím i sebe.“
Spike: „Konečně ti to došlo.“
Buffy: „Je to jako žhavá láva, která mi proudí v žilách. Musím si dávat pozor, abych nepropadla hněvu, protože on tam uvnitř mě je a čeká na svoji příležitost.“
Spike: „Musíš mu odolat. Nesmí nad tebou převzít kontrolu.“
Buffy: „Jenže všechno to tak bolí. Nutí mě vzpomínat na to nejhorší. Bolí to, protože on je uvnitř mě. Kdyby stál proti mně, dokázala bych s ním bojovat, ale teď jsem bezbranná.“
Spike: „Nechceš si odpočinout?“
Buffy: „Na chvíli. Budeš hlídat Jamieho?“
Spike: „Budu, neboj se.“
„Děkuji.“ Hlesla tiše, sundala si boty a lehla si na postel. Zavřela oči a v tom okamžiku usnula.
Za chvíli potom se vrátil Angel. Dal Spikovi jídlo a Jamiemu misku s cereáliemi.
„Kdy usnula?“ zeptal se Spika a šel k ní.
Spike: „Před chvílí. Dobrou zprávou je, že už proti němu začala bojovat.“
Angel: „Ona to nevzdá.“
Spike: „Vypadá to, že ne.“
Angel: „To je moje holka. Ta z boje nikdy neutíkala.“
Spike: „Doufám, že David něco najde.“
Angel: „Já taky, ale obávám se, že měla pravdu, na tohle kouzlo neexistuje.“
Jen to dořekl, pokojem se rozlila červenožlutá záře. Před nimi se objevila Angelina. Vážná čarodějka nápadně podobná Buffy. Jamie se k ní hned rozběhl.
Angie: „Vyvolali jste kněžku?“
Angel: „Ano, teď potřebujeme kněžku wicca.“
Angie: „Jaký je váš problém?“
Angel vstal a popošel k Buffy. Ta dál klidně spala. Angie přikývla a vytáhla ze širokého rukávu orchidej tmavě zbarvenou krví. Položila ji vedle Buffy. Potom jí položila ruku na čelo a zavřela oči. Chvíli stála, než ruku oddělala a otevřela oči.
Angie: „Tady vám wicca nepomůže.“
Angel: „Co tím chceš říct, že nám nepomůžeš?“
Angie: „Ne, že by wicca nechtěla, ona nemůže. Nemáme kouzlo, které by vypudilo jejího démona, ani kouzlo, které by ho potlačilo.“
Spike: „Co máme tedy dělat?“
Angie: „To ona ho musí ovládnout, jiná možnost není.“
Angel: „Jak?“
Angie: „Vnitřní soulad. Musí se spojit v jednu mysl i tělo. Podobně jako ty a Angelus.“
Angel: „Díky.“
Angie: „Wicca vám nemohla pomoci, ale bohyně stojí při vás.“
Když to Angie dořekla, zmizela.
„Běž pro Davida.“ Zavelel Angel a dál láskyplně pozoroval Buffy.
David Michelle a Elizabeth přišli hned, jak pro ně Angel poslal.
David: „Stalo se něco?“
Angel: „Byla tu Angelina.“
David: „Opravdu? Jak jste ji přivolali?“
Angel: „My? To jste nebyli vy?“
Michelle: „Bohyně nás vidí, proto poslala svého posla.“
David: „Co vám Angie řekla?“
Spike: „Není na to kouzlo.“
Michelle: „Co budeme dělat?“
Buffy se probudila a všechny si je změřila. Chvíli je pozorovala, potom začala pomalu mluvit v démonním jazyce. Elie na ni chvíli koukala a poslouchala, ale pak jí odpověděla ve stejném jazyce. Chvíli si povídaly a obě vypadaly klidně. Ostatní na ně jen zírali. Když obě skončily, Buffy se na ostatní chvíli dívala, ale pak omdlela. Ve chvíli se ale znovu probudila.
„Buffy?“ podíval se na ni zmateně Angel.
Buffy: „Jsem to já.“
David: „Co tvůj démon?“
Buffy: „Je tam, připravený využít i té nejchabější záminky.“
Michelle: „Promiňte mi, asi se opakuji, ale co budeme dělat?“
Chvíli se po sobě všichni nejistě dívali a přemýšleli.
Angel: „Jak říkala Angie, musíš ho ovládnout. Musíte se spojit.“
Buffy: „Hm a nechtěl bys mi říct, jak?“
Angel: „Vím jak. Dlouho chceme jet někam na dovolenou. Teď to můžeme uskutečnit.“
David: „Tati, jsi si jistý?“
Angel: „Naprosto.“
Michelle: „Angel má pravdu, bude to nejlepší.“
Spike: „Taky si myslím.“
„Takže budeme hlasovat, nebo je necháme odjet?“ prohlásil smířeně David.
Spike: „Neptá se nás na svolení, on nám to oznamuje.“
David: „Tak jo, hlavně se proti mně nespikněte.“
Buffy: „Mohli byste mě teď prosím nechat samotnou?“
Spike: „Jasně.“
Angel: „Ne, zůstanu s tebou.“
Buffy: „Klidně odsud odnes všechny nebezpečné předměty. Chci si jen vyřídit nějaké účty s jedním známým.“
Angel: „Počkám v obýváku.“
David: „Já se jdu prospat.“
Michelle: „Uložím děti.“
Buffy: „Díky. Vám všem moc děkuju.“
Všichni odešli a nechali Buffy samotnou, jak si přála. Přešla ke stolku a vytáhla z ní dýku. Potom se vrátila do středu pokoje.
„Wesley“ zavolala a čekala, až se pozorovatel objeví. Chvíli čekala, ale nic se nestalo.
„Wesley, pohni sebou. Koukej sem naklusat.“ Zavolala znovu, tentokrát naléhavěji. Nikdo se neozýval.
„Wesley, pojď sem, nebo si pro tebe dojdu.“ Křikla. Wesley se neobjevil, ale přišla Faith.
„Wesley nepřijde.“ Řekla jí hned na úvod jen co Faith druhou přemožitelku uviděla.
Buffy: „Proč?“
Faith: „Nemůže, nevím proč, prostě nemůže.“
Buffy: „Byl za mnou včera.“
Faith: „Je to asi týden, co zmizel.“
Buffy: „Já věděla, že to není on. Díky Faith.“
Faith: „Nemáš za co, měj se.“
Potom zmizela. Buffy unaveně klesla na postel. To přetahování s démonem ji vážně vysilovalo. Ve vteřině usnula, v ruce stále pevně svírala dýku.
Vzbudila se až před západem slunce. Kolem ní bylo ticho. Pevněji stiskla dýku a pomalu vstala. Šla ke dveřím a otevřela je, chtěla nepřítele překvapit. Málem zasáhla Michelle, která jí na poslední chvíli vyrazila nůž koulí energie. Hned na ni poslala další, která ji spoutala v kleci.
„Nechej Annie na pokoji, ty zlý démone.“ Křikla na ni Michelle. Buffy se na ni rezignovaně podívala.
„To jsem já Michelle. Myslela jsem, že tu je nějaký démon, nebo nevím co. Nečekala jsem vás v obýváku.“ Vysvětlovala a bezmocně přitom gestikulovala rukama.
Michelle: „Vážně jsi to ty?“
Buffy: „Kdo jiný? Blbá otázka. Samozřejmě, že jsem to já.“
Michelle: „Nevěřím ti.“
Buffy: „Tak mi nevěř, myško. Brání ti to v tom, abys mě pustila a já si doplnila kofein v krvi?“
Michelle: „No…“
Buffy: „No tak, musím mít kafe.“
Michelle: „Jaké bylo první kouzlo Angie?“
Buffy: „Zmatení nepřítele, to ví každý.“
Michelle: „Proč málem podpálila Londýn?“
Buffy: „Protože začalo pršet.“
Michelle: „Tak jo, pustím tě.“
Buffy: „Díky, jak to, že jsi tu sama?“
Michelle: „Je tu se mnou David, ale šel pro něco k jídlu.“
Buffy: „Hm, stále jsi mě nepustila.“
Michelle se na ni pochybovačně podívala, ale pak klec rozbila.
Buffy: „Ještě něco Michelle, ten démon zná moje vzpomínky.“
Michelle: „Jak to mám teda poznat?“
Buffy se už na ni ani ale nepodívala, sehnula se pro dýku a zvedla ji.
Michelle: „Co to děláš?“
Buffy: „Jdu si vzít něco k jídlu a najít svůj laptop.“
Michelle: „Na to ten nůž nepotřebuješ.“
Buffy se podívala na dýku, na Michelle a pak znovu na dýku. Nakonec konstatovala: „Radši si ji nechám u sebe.“ A odešla, Michelle jen kroutila hlavou.
Za dva dny Buffy a Angel odjeli. Těsně předtím se mezi nimi na chodbě strhla hádka.
Angel: „To snad nemyslíš vážně.“
Buffy: „Ale ano Angele, smrtelně vážně.“
Angel: „Jestli ten notebook uvidím, vyhodím ti ho z okna.“
Buffy: „To bych nedělala, byl celkem drahý a jsou tam všechny soubory firmy, přístupové kódy a tajné informace. Taky kontrola našich financí.“
Angel: „Bez diskuse. Domluvili jsme se, žádná práce.“
Buffy: „My nediskutujeme, to už je dané. Není to práce, jsou to jen maily, dopisy a tak.“
Angel: „Řekl jsem, žádná práce.“
Buffy: „Až se vrátíme, firma bude v troskách.“
Angel: „Tak ať.“
„Angele“ špitla tiše, byla to naléhavá prosba o pomoc, než měla znovu ten prázdný pohled. Nenapadlo ho nic lepšího, než ji chytnout a zatřást s ní. Za chvíli byla zase normální. Bezbranně se k němu přitiskla a nechala se obejmout těmi silnými pažemi, které pro ni znamenaly jistotu a bezpečí.
„Promiň mi to. Bude to, jak chceš ty.“ Hlesla a položila mu hlavu na rameno. Vběhla Michelle s připravenou energií, Spike s nožem a David s tlustou knihou.
„Co…co se tu děje?“ ptal se David, když se vzpamatoval a dal knihu dolů.
Angel: „Menší výměna názorů.“
Michelle: „Slyšela jsem někoho křičet.“
Buffy: „To já jsem křičela. Omlouvám se, ztratila jsem kontrolu.“
Spike: „Jak moc?“
Angel: „Už je to zase v pořádku“
David: „Máte sebou nějaké zbraně?“
Angel: „Víc, než je třeba.“
Buffy: „Vždycky je třeba. Máme jen nejdůležitější, kolíky, svěcenou vodu… je dobře schovaná, aby se nerozbila a nevylila.“
Michelle: „Kříže?“
Buffy: „Nejedeme na Sibiř, myško, teďka jsou kříže všude. Stačí vzít takhle dvě tyče a máš kříž.“
David: „Dávejte na sebe pozor.“
Buffy: „Můžete mi poslat mail, nebo jednomu z nás zavolat. Jak říkám, nejedeme na Sibiř.“
Spike: „Tak nám přivez nějaké suvenýry. Třeba francouzské krasavice.“
Angel: „Nevíme, jestli pojedeme do Francie.“
Spike: „Buffy miluje Francii a ty uděláš, co jí na očích vidíš, co je výsledkem? Francouzky.“
Buffy: „Nemusíš se bát Spikey, žádné francouzské tanečnice nebudou.“
Spikey: „Taky tě mám rád.“
Buffy: „Dej pozor na Jamieho. David bude hlídat Lízu. Michelle Spika a Davida.“
Michelle: „Spolehni se Annie. Jsou tu ještě Nellie, Nicholas a Stan.“
Buffy: „Bude se mi stýskat. Mám vás ráda…“
Za chvíli už oba seděli v soukromém letadle. Angel pil whisky a Buffy likér.
Buffy: „Teď bude všechno v pořádku.“
Angel: „V tom nejlepším miláčku, konečně máme líbánky.“
Buffy: „Jsem šťastná.“
Angel: „Ještě nic nezačalo.“
Buffy: „Ale jsme tu my dva, spolu. To mi teď naprosto stačí.“Vzal ji za ruku a jemně ji políbil. Usmála se a pohladila ho po tváři.
Buffy: „Je ti dobře?“
Angel: „Víš, jak nemám rád létání.“
Buffy: „Ale jsem tu s tebou. Dobrá zpráva je, že letíme nad oceánem, nemůžeš se utopit.“
Angel: „Opravdu dobrá zpráva.“
Buffy: „Nemůže se nic stát.“
Angel: „Vždycky, když to někdo řekne, něco se stane.“
Buffy: „Nic se nestane, zatím.“
Angel: „Jiskřičky, vesele si hrají. Krásné jiskřičky v tvých očích.“
Pevně jí stiskl ruku a nervózně se na ni usmál. Udělali menší zastávku v Itálii, potom se znovu vrátili do Ameriky a brzy přistáli, kde potřebovali. Zrovna zapadalo slunce.
Nastoupili do auta, které si půjčili na letišti. Chvíli trvalo, než dojeli na místo, které hledali. Našli menší městečko a jeli do jeho středu. Tam šla Buffy do knihovny. Hned k ní přišla nějaká žena. Na jejím přístupu bylo poznat, že tu moc návštěv nemají.
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ ozvala se žena, knihovnice.
Buffy: „Dobrý den, ráda bych se dozvěděla něco o historii města.“
Knihovnice: „Budeme zavírat, přijďte ráno.“
Buffy: „Dobře. Kde bych mohla koupit plán města?“
Knihovnice: „Tady naproti, zavírají za hodinu.“
Buffy: „Díky:“
Buffy si plán koupila přesně na místě, kde jí knihovnice řekla. Taky se zeptala na slušné ubytování. Muž jí doporučil jeden hotel a tam taky hned vyrazili.
Ráno Buffy nechala Angela v hotelu a šla do knihovny. Byla tam ta stejná žena, co předešlý den.
„Dobrý den.“ Pozdravily se navzájem a usmály se na sebe.
Knihovnice: „Už se vám mohu věnovat, jak vám mohu pomoci?“
Buffy: „Hledám něco o historii města.“
Knihovnice: „bohužel, není toho moc. Před více než třiceti lety bylo město zničeno. Za pět lež se začalo na jeho základech budovat znovu.“
Buffy: „Zajímavé. Víte, matka pracovala na zdejší střední škole, co teď stojí na jejím místě?“
Knihovnice: "Znovu tam postavili školu.“
Buffy: „Takže začalo zase všechno od začátku.“
„Co myslíte?“ zeptala se jí podezíravě knihovnice, jakoby věděla, o čem Buffy mluví, ale chtěla si to ověřit.
„Ale nic, jen mě něco napadlo.“ Odpověděla pohotově, aby nemohla knihovnice pojmout podezření a doufala, že se tak vyhnula zodpovídání své neopatrnosti.
Buffy: „Mohla bych se do školy podívat?“
Knihovnice: „Myslím, že ano, ale jen v jistých hodinách, všechno najdete na vývěsce na budově školy.“
Buffy: „Je tu někdo, kdo by mi mohl říct něco o historii města před jeho zničením?“
Knihovnice: „Sammy, Ten určitě, žije ve městě už od svého narození. Vrátil se sem, když město znovu vybudovali.“
Buffy: „Kde ho najdu?“
Knihovnice: „Dám vám adresu.“
Buffy: „Díky. Opravdu se nic nedochovalo?“
Knihovnice: „Opravdu jen velmi málo. Nějaké fotografie a strohé informace. Ukážu vám, kde je najdete.“
Žena ji hned zavedla do druhé části rozlehlé budovy. Byl tam velký, stabilní stůl a kolem něho několik židlí. Před ním stál velký regál, ve kterém bylo několik knih, svazků a papírů ve složkách. Žena jí ukázala, kde co najde a nechala ji tam samotnou. První, na co Buffy natrefila, byly ročenky. Našla svůj ročník, vzala si tu knihu a šla s ní ke stolu. Sedla si a upřela svůj pohled na obálku ročenky. „Budoucnost je naše.“ Hlásal její titulek. Hned ji přemohly vzpomínky. Pomalu otáčela stránky a prohlížela si fotky, které tam zbyly po důkladném prozkoumání zlodějů. Potom si prohlédla i ostatní informace, které se ještě dochovaly. Ani nevěděla, proč zamířila do znovu obnoveného Sunnydale. Možná chtěla zavzpomínat na tu dobu, kdy byla šťastná se svými přáteli. Tady byl Giles, Willow, Cordelie, Alex, Oz. Anya, Tara… tenkrát tu byli ještě všichni. Ale teď z nich žil už jen Oz. Je to už dlouhá doba. Sunnydale už nebylo. To ani radši nevzpomínala na mámu a na Dawn. Jejich rodina se rozpadla. Máma umřela a ona nedokázala Dawn uhlídat. Mnohokrát si kladla otázku, kde jenom mohla udělat chybu? Probírala se starými spisy a vzpomínala, ze snění ji vytrhla až knihovnice.
„Promiňte, ale budeme zavírat.“ Oznámila jí knihovnice zdvořile. Buffy úplně ztratila pojem o čase. Zasnila se a zapomněla na hodiny. Rychle srovnala všechno zpět, jak to bylo, než odcházela a vydala se k odchodu. Ještě jí zastavila knihovnice, podala jí malý útržek papíru s adresou.
„Ten muž vám odpoví na všechny vaše otázky.“ Řekla jí, když jí lístek podávala. Potom Buffy odešla a vrátila se do hotelu.
Angel seděl na křesle a četl noviny. Když přišla do pokoje, pověsila si kabát na věšák a sundala si boty. Potom zamířila k němu. Jemně ho políbila na tvář a sedla si do křesla vedle něj.
Angel: „Kde jsi byla?“
Buffy: „V knihovně.“
Angel: „Když jsem se vzbudil, nebyla jsi tady.“
Buffy: „Odešla jsem brzy.“
Angel: „Kde jsi říkala, že jsi byla?“
Buffy: „No v knihovně.“
Zvláštně se na ni podíval, otočil pár stran v novinách a položil je před ni. Ukázal jí na jeden článek s velkou fotkou.
„Budova knihovny, která byla před pěti lety zničena požárem, stále ještě není postavena znovu. Vzhled města hyzdí jen hromada trosek v popelu, kde jsou ještě stále pohřbeny tři osoby, které tragicky skonaly při požáru.“ Přečetla si nahlas začátek článku. Pod ním byly i fotky těch tří mrtvých. Vyděšeně se podívala na jednu tu fotku. Pak na ni ukázala: „To je ta knihovnice. S ní jsem dnes mluvila.“ Prohlásila a začetla se do sloupku od fotkou.
„Valerie Janovská byla jednou ze tří obětí. Oddaná knihovnice, která v knihovně pracovala už od jejího obnovení před pětadvaceti lety po zničení města. Padesátiletá žena zemřela, když se snažila zachránit poslední spisy, které se zachovaly po zničení města před třiceti lety.“ Četla dál a byla stále více překvapená.
Angel: „Co se děje?“
Buffy: S tou ženou jsem mluvila. Byla jsem v té budově. Dnes jsem tam byla.“
Angel: „To není možné, jsou to jen trosky.“
Buffy: „Vždyť já si prohlížela naši ročenku. Viděla jsem i výroční zprávy radnice.…“
Angel: „Možná jsi unavená.“
Buffy: „Já nejsem blázen.“
Angel: „Oba víme, že to není možné. Mohla jsi mluvit s duchem té knihovnice, ale nemohla jsi být v té budově.“
„A co je teda tohle? To mi dala ta žena.“ Přesvědčovala ho a zároveň i sebe, když vytáhla lístek s adresou.
Angel: „Dobře, duchařině jsem nikdy moc nevěřil, ale všechno je možné. Měla bys na tu adresu jít.“
Buffy: „Měli bychom oba. Mám pocit, že mi nedala zrovna tuhle adresu jen tak.“
Angel: „Kdy?“
Buffy: „Jdeme hned, před chvílí se setmělo.“
Angel: „Já vím, ale nechceš si odpočinout? Včera v noci jsi vůbec nespala a celý den jsi na nohou.“
Buffy: „Nedělej si starosti. Tohle je důležitější.“
Angel: „Asi nemá cenu se s tebou hádat.“
Buffy: „Máš pravdu, nemá.“
Angel složil noviny a vstal. Potom šel do chodby, kde si oblékl kabát. Když se k ní otočil, stále seděla na křesle a nevypadala, že chce vstávat.
Buffy: „Do těch bot už nevlezu.“
Moc ho to nepřekvapilo, měla na sobě košili a sukni, k ní měla kozačky na vysokém podpatku. Rezignovaně mávnul rukou a šel ke skříni. Otevřel ji, chvíli se díval, než vzal jedno ramínko, na kterém byly džíny. To už vstala a vzala si je od něj. Rychle si je převlékla a mezi botami si našla tenisky.
Dorazili na určenou adresu. Stáli před nevelkým domem, který byl stejný jako všechny kolem něj. U dveří zazvonil. Chvilku se nikdo neozýval, ale pak přišel starší muž a pozval se dál. Uvedl je do obýváku, kde si sedli na sedačku a on proti nim do křesla.
Muž: „Tak, konečně jste přišli.“
Buffy: „My? To si nás asi s někým pletete, pane.“
Muž: „Jsem Sammy. Pochybuji, že bych se mohl splést. Můžeme vynechat obvyklé zdvořilosti.“
Buffy: „Vaši adresu mi dala jedna žena.“
Muž: „Já vím, požádal jsem ji o to.“
Buffy: „To… to není možné.“
Sammy: „Odkdy si myslíš, že je něco nemožné? Myslíš, že jsi jediná, kdo mluví s duchy?“
Buffy: „Takže to byl opravdu duch?“
Sammy: „Ano, poslal jsem ji za tebou.“
Buffy: „Jak jste o mě věděl?“
Sammy: „Už dlouho tě sleduji a čekám, až přijdeš.“
Buffy: „Vůbec nic nechápu.“
Sammy: „Vím, proč tu jsi. Hledáš odpovědi. Já ti prozatím neodpovím. Tvůj hrob je stále na stejném místě. Jdi tam. Potom přijď ke mně. Až budeš vědět, na co chceš znát odpověď, přijď.“
Chystala se něco říct, ale nenechal ji promluvit. Vstala a Angel s ní.
Sammy: „Ne Angele, ty tu zůstaň. Musí jít sama.“
Angel: „Ale.“
Sammy: „Myslím, že se tvoje žena nebojí jít v noci sama přes les.“
„Dobře. Buď opatrná.“ Řekl jí, než odcházela.
„Ty taky.“ odpověděla tiše a vyšla ze dveří.
Sammy: „A ty Angele? Taky hledáš odpovědi?“
Angel: „Ne, nehledám.“
Sammy: „Opravdu? Já vím všechno Angele…. Tu říkanku známe všichni viď? V každém pokolení je jedna vyvolená, osamocena bude bojovat proti upírům, démonům a silám temnoty. Je to přemožitelka, jediná dívka na světě. Zrozena s nadpřirozenou silou a obratností k boji s upíry. Po celou dobu, co existují upíři, je tu i ona. Když jedna přemožitelka zemře, je povolána další. Na její cestě osudem ji provází pozorovatel, který jí pomáhá a vede…. To asi znáš viď?“
Angel: „Už jsem o tom slyšel.“
Sammy: „Ale jistě jsi ještě neslyšel tu část, kterou vynechali.“
Angel: „Nevím o žádné vynechané části.“
Sammy: „Ví o ní málokdo, zvláště přemožitelky ne.“
Angel: „Ale ty ho znáš.“
Sammy: „Samozřejmě, jinak bych ti o něm neříkal.“
Angel: „Jak nepředvídatelné.“
Sammy: „Nevím, jak to přesně zní. Nikdo ho nemá znát.“
Angel: „Takže mi ho neřekneš?“
Sammy: „Ale řeknu, jen co si vzpomenu… Přijde poslední, výjimečná přemožitelka, která zastíní slávu těch předešlých. Její boj nikdy neskončí, protože ona bude žít věčně. Z její krve povstanou bojovníci. Budou jí dány schopnosti, které jí napomohou k cestě k věčnosti, která navždy nakloní váhy na strany dobra. To se stane, když spojí své síly ve svém nitru, v té chvíli své síly bude moci využít pro konání dobra… tak zní proroctví o jediné přemožitelce, ale ještě bych si dovolil dovětek, musí si vybrat. Dobro, nebo Zlo? Protože v ní se střetávají síly, všechny síly.“
Angel: „Proč mi to říkáš?“
Sammy: „protože ona se to nesmí dozvědět.“
Angel: „Proč?“
Sammy: „Ty víš proč. Kdyby věděla, že je to ona. Její snaha to vyplnit by ji zabila, protože by ztratila svoji opatrnost.“
Angel: „O tom pochybuji.“
Sammy: „Ty jí musíš pomoct najít soulad, aby mohla využít svých sil.“
Angel: „Wesley. To jsi byl ty.“
Sammy: „Ano, dostal jsem ho pod svoji moc. Byla to zkouška.“
To Angela rozzuřilo, změnil tvář na upíří a vystartoval proti němu. Těsně před mužem se zastavil, neviditelná síla ho držela na mstě a nemohl se pohnout.
„Pusť mě.“ Zařval na něj, byl stále víc rozzuřený a stával se nepříčetným.
Sammy: „Teď nejsi ve stavu, abych tě mohl pustit. Mám totiž dojem, že mě chceš zabít, drahý upíre.“
Angel: „Tvůj dojem je správný.“
Sammy: „Není k tomu důvod.“
Angel: „Je, protože kvůli tvé zkoušce se chtěla zabít. Jen díky Davidovi se jí to nepodařilo.“
Sammy: „Bylo to přesně tak naplánované.“
Angel: „Ty… ty… já tě zabiju.“
Sammy: „Klid Angele, pro tohle není důvod. Oba moc dobře víme, že by to Síly nedopustily.“
Angel: „Nechtěla by, abych tě zabil. Pro teď to neudělám, dokud se nevrátí, jsi v bezpečí.“
Sammy: „Díky.“
Už se vrátila, v ruce nesla svazek menších barevných květin. Položila je na stůl a sedla si zpět vedle Angela. Pohladila ho po tváři a něžně ho políbila.
Buffy: „Co se tu stalo?“
Angel: „Nic závažného miláčku.“
Buffy: „Lžeš.“
Angel: „Co prosím?“
Buffy: „Lžeš, něco se tu stalo.“
Angel: „Jen menší výměna názorů miláčku.“
Buffy: „Wesley.“
Angel: „Co je s ním?“
Buffy: „Stojí tady.“
Angel: „Jak dlouho?“
Wesley: „Dost dlouho na to, abych leccos slyšel.“
Buffy: „Co?“
Wesley: "Omlouvám se ti za to, co jsem řekl, nebyl jsem to já, nevím, jak je to možné.“
Buffy: „Já to chápu Wesley.“
Wesley: „Teď mi řekni, proč jsi sem zase přišla?“
Buffy: „Já nevím.“
Sammy: „Už víš, na co se chceš zeptat?“
Buffy: „Ne.“
Sammy: „Víš, co teď musíš udělat?“
Buffy: „Ano.“
Sammy: „Hodně štěstí.“
Buffy: „Tobě taky. Budeš ho potřebovat, obchází tu smrt.“
Sammy: „Já vím.“
Buffy se chystala ještě něco říct, ale pak se jí zatmělo před očima. Když je znovu otevřela, stála uprostřed jejich pokoje v hotelu.
Angel stál vedle ní a byl stejně zmatený jako ona. Podívala se na hodinky. Neuběhl žádný čas od doby, kdy vyšli z pokoje. Angel si toho taky všiml.
Buffy: „Co se děje?“
Angel: „Byl to čaroděj.“
Buffy: „To dost vysvětluje.“
Angel: „Dost toho věděl.“
Buffy: „Co ti řekl?“
Angel: „To on ovládl Wesleyho, aby ti to řekl?“
Buffy: „Proč?“
Angel: „Nevím.“
Přikývla, sedla si na postel, sundala si boty a začala si svlékat košili.
Angel: „Co to děláš?“
Buffy: „Nevidíš? Svlékám se.“
Angel: „proč?“
Buffy: „Chci jít spát.“
Angel: „Aha.“
Buffy: „Ty jsi spal celý den. Klidně běž, dokážu se o sebe postarat.“
Angel: „Dobře, vrátím se před svítáním.“
Buffy: „Budu na tebe čekat.“
Už se chystal odejít, ale neodolal a ještě jednou ji políbil. Chytla se ho rukama kolem krku a vášnivě mu oplácela polibky. Věděl, že by teď měl jít, ale ještě musel cítit její tělo, protože to, jak byla nedočkavá, ho nenechávalo chladným. Potom usnula. Chvíli ji pozoroval, jak spí. Na její tváři, která byla vždy tak krásná, zahlédl stín. Nebo si ho možná jen představoval, protože ho rozrušilo, co mu řekl Sammy. Pohladil ji po ruce a přikryl dekou. Oblékl se a odešel. Připadalo mu to, jakoby odcházel od milenky. Zpátky domů, nebo do práce. A když měl čas, zase za ní přišel a ona vždy čekala. S otevřenou náručí ho přijala a uvítala ho záplavou polibků.
Probudila se pár hodin před svítáním. Angel ještě nebyl zpět. Rychle na sebe hodila lehký župan a vzala si notebook. Připojila se na internet a četla si maily. Potom hledala to, proč si vlastně počítač vzala.
„Ve svýchzáznamech o tom nic nenajdeš.“ Vyrušil ji hlas.
Buffy: „Proč ne?“
Wesley: „Protože je to tajné.“
Buffy: „Víš o tom něco?“
Wesley: „Ano, Sammy to říkal Angelovi, když jsi odešla.“
Buffy: „Proč mi Angel nic neřekl?“
Wesley: „Nesmí.“
Buffy: „Stejně to vím.“
Wesley: „Protože Sammy podcenil tvé schopnosti. Napojila ses na něj, když spal."
Buffy: „Tak řekneš mi, jak je to s tím proroctvím?“
Wesley: „Je to pravda.“
Buffy: „Jsem to já?“
Wesley: „Ano.“
Buffy: „Proč?“
Wesley: „Proč? Nechápu tvoji otázku.“
Buffy: „Proč zrovna já.“
Wesley: „Z tvé krve vzešli bojovníci, máš zvláštní schopnosti a něco, co ti přinese síly, které pomohou dobru. Je to tvůj démon. Soulad s ním ti v tom všem pomůže. Všechno souvisí se vším, nezapomeň.“
Buffy: „Musíš mi pomoct Wesley. Pomoct mi všechno pochopit.“
Wesley: „Pokusím se.“
Buffy: „Děkuju.“
Wesley: „Ale teď musím jít.“
Buffy: „Já vím. Mám to říct Angelovi?“
Wesley: „Zatím ne.“
Buffy: „Dobře.“
Wesley: „Víš, jaký je tvůj další cíl?“
Buffy: „Las Vegas.“
Wesley: „Opravdu výborný nápad.“
Buffy: „Běž Wesley, uvidíme se zítra.“
Wesley: „Už se vrací?“
Buffy: „Ne, ale musím taky pracovat ne?“
Wesley zmizel a Buffy se znovu zohnula nad počítač. Těsně před svítáním se vrátil Angel. Sedl si vedle ní a objal ji.
Angel: „Myslel jsem, že budeš ještě spát.“
Buffy: „Potřebovala jsem si pár věcí zařídit. Kde jsi byl?“
Angel: „Podívat se po městě.“
Buffy: „Fuj, to jsi byl v kanále?“
Angel: „Ne, v bronzu.“
Buffy: „A to jsi mě ani nevzal sebou?“
Angel: „Můžeme jít zítra."
Buffy: „Nemůžeme, po západu slunce odlétáme.“
Angel: „Kam?“
Buffy: „do města hazardních hráčů miláčku, do Vegas.“
Angel: „Jak chceš.“
„Nelži mi, určitě jsi byl v kanále.“
Angel: „Jenom na hřbitově v podzemních chodbách.“
Buffy: „Jsi nenapravitelný.“
Angel: „Hledal jsem upíry“
Buffy: „Já vím, žádní tu nejsou.“
Angel: „A proto jsem taky skončil v Bronzu.“
Buffy: „Zatímco tady na tebe čeká manželka co?“
Angel: „Všude dobře, doma manželka.“
Buffy: „Dobrá nálada co? Teď jdeš spát ne?“
Angel: „A ty jdeš do města.“
Buffy: „Ano, mám ještě něco zařídit?“
Angel: „Taky bych tu manželku chtěl občas doma.“
Buffy: „Brzy se vrátím, slibuju.“
Angel: „Určitě? Dlouho bez tebe nevydržím.“
Buffy: „Nemusíš se bát, po poledni jsem zpět.“
Rukou jí opatrně zajel pod župan a začal ji vášnivě líbat, dokud ho nezadržela.
„Čím později odejdu, tím později se vrátím.“
„Nemůžu to bez tebe vydržet.“ Zaskučel a zkoumavě jí dál putoval pod županem.
„Prý pomáhá led. Uvidíme se odpoledne.“ Políbila ho letmo na tvář a chvatně vstala. Začal kňučet jako opuštěný pes. Znovu si sedla na postel, tentokrát jemu na klín. Přestal kňučet a slastně zavrčel. Přitiskla se na něj a vášnivě ho líbala. Když ji Angel pustil, bylo už skoro deset hodin. On ležel nahý na posteli a ona nad ním stála jenom v županu jako soudkyně, ale jemu spíš připadala jako něco mezi andělem a bohyní.
„No tak, když ti nadávám, nemůžeš se na mě tak dívat.“ Napomenula ho a vytrhla ho tak ze snění. Došlo mu, že mu už hodnou chvíli něco vyčítá, ale on byl schopný vnímat jen tón jejího hlasu.
„Tak pojď za mnou.“ Zkusil ji přesvědčit, natáhl k ní toužebně ruku, ale ona se jen usmála a ustoupila o krok dál.
„Musím jít.“
„Brzy se vrať“
„Zdržel jsi mě, vrátím se až před setměním, jsem zvědavá, kdo nám sbalí věci.“ Lamentovala ještě, když hledala vhodné oblečení.
Netrvalo jí dlouho, než našla dům, který hledala. Byl to dům toho muže ze včerejška. Chtěla se ho ještě zeptat na to proroctví. Když přišla před dům, chystala se zaklepat na dveře, ale bylo otevřeno. Zavolala ho, ale nikdo neodpovídal. Vešla dovnitř a do obýváku. Na zemi viděla něco ležet, když přišla blíž, rozpoznala nevelkou postavu starého čaroděje. Klekla si vedle něj a zkontrolovala mu puls. Potom si toho všimla, zlomili mu vaz. Bez sebemenší známky souboje. Jen shodil nějaké knihy ze stolu, když padal. Podle pozice uhodla, že na něj jeho vrah čekal. Seděl na sedačce, když čaroděj vešel do pokoje. Čaroděj ho zdá se znal, protože ho útočník napadl prvně zepředu. Byli dva, došlo jí později podle způsobu, jakým byl Sammy zabit. Zavolala na policii, že našla tělo a odešla. Hned se vrátila do hotelu, aby si sbalila věci. Za dvě tři hodiny zapadne slunce, řekla si, když vcházela do hotelu. Byla u čaroděje dlouho. Jak vysvětlí Angelovi, že za Sammym znovu šla?
Angel pořád ještě spal. Sundala si boty a kabát, uklidila Angelovo oblečení rozházené kolem postele a složila ho. Chvíli upíra pozorovala, jak spí. Potom si vzala počítač a sedla si ke stolu. Zařídila ještě pár věcí. Taky napsala mail Davidovi, že je všechno v pořádku a kam odjíždějí. Potom už jenom dodělala pár zpráv pro firmu, zkontrolovala práci a připravila podklady na poradu. Od narození dvojčat první porada, na které bude chybět… práci skončila pozdě, už byla skoro tma. Rychle šla sbalit věci, které ještě neměla sklizené. Za chvíli se Angel probudil. Chvíli ji pozoroval, potom využil příležitosti, když byla blízko postele a stáhnul ji k sobě.
„Co to děláš?“
„Unáším krásnou princeznu.“ Odpověděl mazlivě a políbil ji do vlasů.
„Neblázni, musím balit.“
„Ještě je čas.“ V tu chvíli zazvonil telefon a všechno jeho snažení zhatil, letadlo už čeká.
Za několik hodin už oba seděli v pohodlných křeslech v hale nejdražšího hotelu, jaký ve Vegas našli. Hledali jen pohodlí a soukromí. Ubytovali je ve střešním apartmánu, ze kterého z balkónu měli výhled na celé město. Apartmán byl velký jako byt a pro manžele tak dostačující, prozatím. Svítalo. Angel šel spát a Buffy ještě vytáhla laptop. Přečetla si pár zpráv a při posledním mailu jí začal na tváři hrát úsměv.
„Čemu se směješ?“ zeptal se jí Angel, který v tu chvíli cítil, že jeho žena se vedle něj znatelně pohnula.
„Nevzbudila jsem tě?“ zeptala se něžně, až ho dojala, že ji musel hned sevřít v náručí a líbat, dokud nezačala lapat po dechu.
Angel: „Nevzbudila, jen jsem tě pozoroval. Dobré zprávy?“
Buffy: „Zítra jsme pozvaní na oficiální recepci.“
Angel: „Kým?“
Buffy: „Jedním naším spojencem firmy. Představím ti ho.“
Angel: „Nikdy jsi o žádných spojencích nemluvila.“
Buffy: „Neptal ses.“
Když viděla jeho zraněný výraz, že mu zase nic neříká, lehla si vedle něj a pohladila ho po tváři.
„Byla bych mnohem radši, kdybych se vůbec nemusela o firmu starat, jenže co nejsem v Londýně a máme další pobočku, nevím kam dřív skočit.“ Svěřila se mu a pohledem zabloudila po jeho tváři, jestli mu to jako vysvětlení stačí.
„Je toho na tebe moc, nechci, aby ses tolik dřela. Vím, že je to jenom o tom, že sedíš u počítače a zařizuješ všechno přes internet, ale přece jen…“
Buffy: „Moje práce už dlouho není o zabíjení démonů. Teď je to o zakládání spisů o nich. Ale moc nám to pomáhá, víme rychleji, o koho jde, když se s ním znovu setkáme.“
Angel: „Nechtěla bys firmu svěřit třeba Michelle? Vždycky měla jisté nadání v tomto ohledu. Přece jen je to dcera Oze, ten byl vždycky inteligentní.“
Buffy: „Přemýšlela jsem o tom, mluvila jsem s ní o tom, jenže víš, jak na sobě s Davidem visí a já bych chtěla, aby dál rozvíjel svoji vášeň pro knihy a znalosti mnoha oborů.“
Angel: „Podle mě by pro to byli skvělou dvojicí.“
Buffy: „Budu o tom přemýšlet. Za chvíli bude deset hodin. Musím si jít koupit nějaké šaty.“
Angel: „Budeš nejkrásnější.“
Buffy: „Já vím a to jen pro tebe.“
Angel: „Nespustí z tebe oči.“
Buffy: „A já z tebe.“
Angel: „Budeš jejich hvězda.“
Buffy: „Ne, jenom tvoje.“
Angel: „Ale pořád budeš jenom moje. Budeš na výsluní, budou se ti dvořit a budou ti lichotit. Já budu stát v povzdálí s myšlenkou, že jsi stejně pořád jen moje.“
Buffy: „Ohromíme. Spojenectví s tím mužem je pro firmu výnosné.“
Angel: „V jakém ohledu?“
Buffy: „Slib mi, že se nebudeš zlobit.“
Angel: „Nebudu.“
Buffy: „Zařizují všechny právní úkony.“
Angel: „Takže právníci…“
Buffy: „Ano, ten muž je majitel. Moc se do vedení neangažuje, jen v ohledu dalších smluv a spoluprácí. Vždycky jednám výhradně s ním.“
Angel: „Mám žárlit?“
Buffy: „Nemusíš, v životě jsem ho neviděla. Psali jsme si jen maily a mluvili přes telefon.“
Angel: „Určitě tě miluje.“
Buffy: „Budeš mít černý oblek a bílou košili, vyberu něco, abys zas nevypadal jako sériový vrah, nebo černej havran.“
Angel: „Havran těžko, ale když mluvíme o těch vraždách, taky jich máš pár za sebou drahoušku.“
Buffy: „Kušuj.“
Angel: „Jsi tak krásná, když se čertíš.“
Buffy: „A ty mě zase schválně pokoušíš.“
Angel: „Jen běž, kup si šaty, musíš být nejkrásnější. Budu se chlubit. Moje žena je tu nejkrásnější. Je totiž nejkrásnější ženou na světě.“
Buffy: „To jenom proto, že tě miluji.“
Angel: „Zelené šaty miláčku, půjdou ti k očím.“
Buffy: „Jak si přeješ, budou zelené.“
Vrátila se za dvě nebo tři hodiny. Angel spal. Políbila ho něžně na tvář, svlékla se, oblékla si noční prádlo a lehla si k němu. Hned jak cítil její teplé tělo vedle sebe, přivinul ji k sobě. Potom usnula i ona. Vzbudil se asi dvě hodiny před západem slunce. Ještě spala, ne nespala, dýchala zrychleně. Byla s Angie. Naštvala ho, zase bude unavená. Vstal a přešel pokoj. Podíval se do skříně. Byl tam připravený oblek pro něj a šaty pro ni. Nestihl si je prohlédnout, protože se vzbudila.
„Co Angie říkala?“
Buffy: „Nic důležitého.“
Sedl si na postel a políbil ji do vlasů.
„Jsi krásná.“ Pošeptal jí do ucha a ona se usmála jako školačka, která slyší první lichotku. Políbil ji a rukou jí přejel po zádech, potom se zarazil a odkryl z ní přikrývku.
„Tohle prádlo neznám.“ Cítil se uražený, prádlo vždy vybíral on, obyčejně společně nakupovali i ostatní oblečení, ale dnes ne, protože je musela koupit přes den.
„Opravdu?“ zeptala se překvapeně. Potom jí přejel po krajkách na dvojdílném pyžámku z jemného saténu s velkým medvědem na prsou. Jak dětinské, to je jí podobné, vždycky se v podobných věcech vyžívala. Řekl, že se mu líbí a to ji potěšilo. Miloval, když byla takhle dětinská, nevinná, nebo žensky zkušená. Stejně miloval, když byla odvážná a smělá stejně jako, když byla bojácná a skrývala se ve stínu. Nejraději ale měl, když se smála. Když měla radost, nejlépe, když jí tu radost mohl způsobit on. Za ta léta věděl, že raději přijímá plyšové zvířátka jako dárky než drahé šperky. Ráda dostávala zbraně, ty milovala, ale raději byla, když dostala květiny. Vybavil si její šťastnou tvář, když jí Líza přinesla kytici polních kvítků. Děkovala dcerce, jakoby šlo o nejkrásnější šperk. Ráda dostávala dary, ale ještě raději je dávala. Pořád dětem něco kupovala, i když to byla jen maličkost. Ale u ní nic nebylo maličkost. Usmála se a políbila ho, potom vstala a šla ke stolku, kde měla kosmetiku a rozložená líčidla. Chvíli na ně koukala, potom vstala a jen si svázala dlouhé vlasy několika sponkami a gumičkami do drdolu, aby se jí šaty dobře oblékaly. To bylo znamení pro něj. Rád jí pomáhal s oblékáním, mohl tak cítit její tělo. Vytáhl ze skříně šaty. Zaleskly se v záři světel, zářily modrými odlesky. Jejich barva bude ve svých modrých odlescích krásně kontrastovat s barvou jejích očí. Prohlédl si střih šatů a pomyslel si, že na jejich ušití používají stále méně a méně látky. Měla na sobě jen kalhotky, pomohl jí vklouznout do šatů, široký výstřih na zádech jí sahal až ke konci zad. Šaty končili v záhybech lesklé sukně pošité zelenomodrým lemem. Podíval se na ni v zrcadle. I vepředu měly šaty velký výstřih, zamračil se, ale ona se na něj jen něžně podívala. Tak, jak to dokázala jen ona. Otevřela jednu z kazet, ve kterých měla šperky. Podíval se mezi tu lesklou záplavu drahých šperků, za které se nemusela stydět ani královna a vybral něžný náhrdelník s přívěskem Victorie.
„Myslíš, že dnes budu potřebovat její pomoc?“ ptala se ho, když jí zapínal řetízek s ochranou patronky pomsty, vítězství a především přemožitelek.
Angel: „To nevím, ale mám pocit, že se k tobě dnes hodí, protože dnes využíváš své skryté zbraně. Proč nepřizvat na pomoc i ji, tvoji patronku?“
Buffy: „Bez tebe bych se už nebyla schopná obléknout.“
Angel: „Já bych bez tebe nemohl žít.“
Buffy: „Jdeme pozdě, jsme čestní hosté, musíme přijít včas.“
Angel: „Běž si vzít boty, hned budu oblečený.“
Buffy: „Ještě kabelku.“
Když za ní přišel do chodby, musel se usmát, vzala si přesně ty boty, které čekal. Sandálky s jemnými stříbrnými pásky zdůrazňující její drbnou nožku. V ruce držela kabelku a netrpělivě na něj už čekala. Stihla se mezitím i nalíčit a učesat. Kvůli němu si nechala rozpuštěné vlasy. Dala si do nich jen pár sponek, aby jí nepadaly do obličeje. Zářivě se usmála. Znovu, miloval, když se smála a teď okouzlí na tom večírku, bude hvězdou večera. Nabídl jí rámě, naposledy se podívala do zrcadla, aby zkontrolovala konečný vzhled, přejela si prsty po obočí a obrátila se k němu pro hodnocení.
„Jsi nádherná, bez sebemenší chybičky.“ Zhodnotil to, zdála se s tím spokojená a klidně se do něj zavěsila. Když procházeli halou, spočinul na nich nejeden pohled plný obdivu. V tomto hotelu museli být na podobné výjevy zvyklí, ale tento pár se vyrovnal všem hvězdným dvojicím, které tu viděli. Nasedli do limuzíny a odjeli. Ještě dlouho potom byl jejich zjev komentován mnohými znalci i místními drbnami.
Na večírku se seznámili s mnohými slavnými nebo významnými osobnostmi. Jak Angel očekával, ve chvíli se jeho okouzlující žena stala hvězdou večírku a každý s ní chtěl prohodit byť jen jediné slovíčko. Zamířil k baru. Objednal si whisky a pro ni koktejl, už k němu vysílala znamení, že brzy přijde. Když si barman, vytáhlý mladík všiml Angelova pohledu, důvěrně se k němu naklonil.
„To je ta slavná modelka, co má dnes přijet?“ zeptal se barman s vědoucím pohledem.
„Řekněte, není to ta nejkrásnější žena na světě?“
„Jo, o tom se dá těžko pochybovat. Ten muž, se kterým chodí, je fakt dítě štěstěny. Nejšťastnější chlap na světě.“
„Jo, tak to je…“ poznamenal Angel a obrátil všechnu svoji pozornost k Buffy, která se k němu blížila. Když byla blízko něj, objal ji kolem pasu a dal jí jemný polibek do vlasů. Potom jí podal sklenici s koktejlem. Poděkovala mu a napila se.
„Říkal jsem, že dnes zvítězíš. Jsi krásná a neodolatelná.“
„To říkáš jen z povinnosti.“
„Myslíš ten kus papíru, co je doma v zásuvce? Prosím tě, to nic nemění na tom, že jsi božská.“ Lichotil jí a ona se jen smála jeho bláznivým řečem.
Buffy: „Ten kus papíru jak ty říkáš znamená, že jsme manželé.“
Angel: „To bys mi mohla prozradit, kdo je ten tvůj tajemný spojenec.“
Buffy: „Není na něm nic tajemného. Zdržel se.“
Angel: „Myslel jsem, že je to hostitel.“
Buffy: „Společně se sestrou, přijde později.“
Angel: „Je jeho sestra hezká?“
Buffy: „To nevím, je to ta vysoká žena v černých šatech.“
Angel: „Ten tvůj spojenec musí být pěkný boháč. Je tak ověšená diamanty že sotva stojí.“
Buffy: „Její šperky postrádají vkus. Abych tě uklidnila ty, které jsi mi dal ty jsou mnohem cennější a krásnější.“
Angel: „Když mluvíme o špercích, co dnešní výběr?“
Buffy: „Dokonalý.“
Angel: „Jak jsem říkal, bude tě chránit.“
Buffy: „Vítězství je mé.“
Angel: „Pomsta bude taky miláčku.“
Buffy: „Pojď, seznámím tě s Fione.“
Angel: „kdo to je?“
Buffy: „Naše diamantová dáma. Je dost naivní, řekla bych přímo hloupá.“
Angel se pousmál a vzal si skleničku do ruky. Druhou rukou sevřel Buffy kolem pasu a společně odpluli k dámě s nákladnou toaletou. Barman se ušklíbl, dlouho neslyšel podobný rozhovor, ale co barman slyší je u něj v bezpečí. Jako zpovědní tajemství u kněze, nebo lékařské u doktorů.
„Fiono. Dnes máte opravdu krásné šaty.“ Přivítala se s ní Buffy a hned jí pochválila šaty. Měla pravdu, šaty byly opravdu hezké, hyzdily je akorát nevhodné šperky.
Fione: „Ráda vás vidím. My se asi ještě neznáme jsem Fione Dawn.“
Angel: „Angel. Máte opravdu zvláštní příjmení.“
Fione: „Oh, děkuji, je rodné. Nejsem vdaná.“
Angel se podíval na Buffy a ta hned jeho pohled pochopila. Stiskl jí ruku a s omluvou ji táhl pryč. Za chvíli se zahlédl vysoký vážný muž, který už podle vzhledu připomínal právníka. Hned, jak je viděl, zamířil k nim. Poklonil se dámě a políbil jí ruku. Usmála se na něj a představila mu Angela.
„Arnold Dawn, těší mě.“ Řekl dost neupřímně právník, ale zdálo se, že takhle mluví na každého.
Buffy: „nechal jste nás dlouho čekat, to vám neodpustíme.“
Arnold: „To je mi líto Buffy, dali jste si zatím něco k pití? Ten nový barman prý umí skvělé koktejly.“
Angel: „Půjdu si něco dát, rád jsem vás poznal.“
Angel zamířil znovu k baru a Buffy se dala do rozhovoru s Arnoldem. Angel si objednal whisky a dal se do rozhovoru s barmanem.
„Jsi tu nový?“
„Jo, jsem tu jen asi týden, ale měl jsem už několikrát službu.“
Angel: „Co ta žena v černém? Něco mi na ní nesedí.“
Barman: „Každému se vnucuje. Je jí skoro třicet, její rodina je bohatá a ona si hledá manžela.“
Angel: „Jak moc?“
Barman: „Vynakládá tomu všechen svůj čas. Ráda si taky hledá milence mezi mladšími muži. Říká se, že je vášnivá.“
Angel: „To se pozná od pohledu, nebo ti to někdo řekl?“
Barman: „No, od pohledu by se to mohlo zdát, ale třeba to jen hraje, aby k sobě někoho přilákala. Panebože, blíží se k nám.“
Barman se stáhl a nasadil ledový výraz. Angel se usmál a dál se opíral o bar. Fione se vší svojí nuceností připlula a oslnivě se usmála až odhalila své umělé zuby.
Fione: „Oh, pan Summers. Čekala bych vás spíš s vaší okouzlující ženou.“
Angel: „Nejsem Summers. A žena právě diskutuje s vaším bratrem, obchodní zájmy mě moc nelákají.“
Fione: „Mě také ne.“
Angel: „bavíte se?“
Fione: „Bohužel, společnost je tu nudná. Jen Vy a vaše žena jste to tu trochu rozvířili.“
Angel: „Společenské akce mě lákají ještě méně, než obchodní zájmy.“
Fione: „Tak si pojďte se mnou zatancovat.“
Angel: „Hm, dobrá, ale o když mě vyzve na souboj některý z vašich nápadníků?“
Fione: „Toho se nemusíte bát.“
Chystal se jít s Fionou na parket, ale všiml si Buffy, jak je obklopená několika muži a vysílá k němu žádosti o pomoc. Angel se Fioně omluvil a šel pro Buffy. Vyvedl ji na chvíli na vzduch na velký balkon, kde je ovíval noční vánek. Vklouzla mu do náručí a položila mu hlavu na rameno.
„Půjdeme už domů.“ Doporučil jí a hladil ji po zádech.
Buffy: „Ne, teprve to začíná.“
Angel: „Jsi unavená, nechceš se vytratit?“
Buffy: „Víš, že nemůžeme.“
Angel: „Jsi krásná.“
Buffy: „Taky ti připadá zvláštní příjmení Arnolda a Fiony?“
Angel: „Dawn. To jistě, vzhledem k tomu, že je to jméno tvé sestry.“
Buffy: „Myslím si, že je to znamení. Zkus se nalepit na Fionu, u mě by to bylo podezřelé.“
Angel: „Mám zahrát záletného manžela?“
Buffy: „Něco podobného.“
Angel: „To musíme zase sehrát hádku?“
Buffy: „Asi to bude přesvědčivější.“
Angel: „Odejdu s ní, sejdeme se před svítáním v hotelu.“
Buffy: „Miluji tě.“
Angel: „Já tebe taky.“
Potom sehráli němou hádku, při které Buffy vrazila Angelovi facku a naštvaně odešla. Angel se za ní nasupeně díval a potom se vrátil na večírek. Hned k němu přiběhla Fione.
„Snad jste se nepohádali?“ naléhala a kroužila kolem něj jako šelma kolem své kořisti.
Angel: „Nic víc, než co je obvyklé. Nudím se tady, směl bych vás někam pozvat na skleničku?“
Fione: „Ale jistě, pokud to nebude vaší ženě vadit…“
Angel: „I kdyby, pohovořit si s tak okouzlující dámou je mi přednější, než vyhnout se jejímu hněvu.“
Fione: „Jste milý.“
Fione se zavěsila do Angela a vyrazila z místnosti. Angel ještě pohledem našel Buffy a vyměnili si pár žhavých pohledů.
Když se vrátil do hotelu, seděla na posteli, na sobě měla stále stejné oblečení. Seděla a hleděla ke dveřím, jak ho čekala. Nedokázala po celou dobu nic dělat. Vedle postele byly akorát pohozené boty, což odporovalo jejímu normálnímu motu: „raději to udělám teď, pak se mi nebude chtít.“ Sundal si kabát a sako a sedl si vedle ní. Objal ji a ona se o něj opřela.
„Jak to dopadlo?“ zeptala se a trochu se mu třásla v náruči.
„Opravdu to chceš vědět?“ odpověděl jí, protože věděl, že to ani vědět nechce. Obávaná přemožitelka se mu choulila zimomřivě v náručí a on nebyl schopen myslet na nic jiného než na ni, i když kolem sebe pořád cítil parfém Fiony, která se po něm celou dobu plazila. Doufal, že si toho nevšimla. Vlastně mu ani neodpověděla. Bylo to zbytečné, oba znali odpověď. Vstal a vzal jí ze skříně její oblíbený svetr. Do druhé ruky vzal velkou deku. Stál před ní, měla na výběr. Vybrala si deku, zabalil ji do ní a Buffy se mu stulila v náručí. 'Jistě ji něco trápí‘, pomyslel si a snažil se jí vyčíst ve tváři důvod jejích starostí.
„Myslím, že sourozenci Dawnovi jsou klíčem.“ Vysvětlila, jakoby vycítila jeho pátravý pohled.
Angel: „Klíčem k čemu?“
Buffy: „To zatím nevím. Ale je to znamení.“
Angel: „Zjistila jsi něco od Arnolda?“
Buffy: „Nic zvláštního. Asi to bude Fione.“
Angel: „Pochybuji. Je opravdu hloupá.“
Buffy: „Tak jsou to oba, ale pořád nic nevím. Kdyby tu byl Wesley.“
Angel: „Mluvila jsi s ním od toho incidentu?“
„Ne,“ zalhala a hned ji začalo šimrat svědomí. Uklidňovala se, že on jí přece taky lhal. Musí najít vhodnou chvíli, aby mu řekla, že to ví. Musí jí pomoct, bez něj to nezvládne. Musí jí pomoct to pochopit. Zavřela oči a ponořila se do říše snů. Čekalo ji důležité setkání. Probudila se kolem poledne. Angelina ji zaměstnala na dlouhou dobu. Angel se ptal, o čem mluvily, ale řekla mu jen, že o Michelle. Už dlouho se snažily společně najít východisko. Michelle byla už dlouho dospělá a musela se nějak osamostatnit, nebo pracovat, nebo prostě jen začít žít. Ale to bojácné dítě se pořád skrývalo ve svých pokojích ve stínu svého velkého ochránce a hrála na klavír. Vždycky vypadala tak šťastná, když hrála. Vypadala, jakoby se vznášela. Buffy se s Angie tentokrát bavila o Angelově návrhu. Angie na to řekla to stejné, co předtím její matka: „Ještě si to promyslím.“ Pomalu si svlékla šaty a podívala se na sebe do zrcadla. Když se otočila, viděla za sebou Angela, který právě rovnal nějaké šaty do skříně stále ještě oblečený v bílé košili a kalhotách z večírku. Po celou dobu, kdy tam byl, k němu vzhlížela jako k záchraně. Teď už nebyla schopná bez něj udělat jakékoli rozhodnutí. Byla na něm ve všem závislá a bylo jí jasné, že to ví. Co nevěděla, bylo, že pokaždé, když ji viděl, poskočilo mu srdce radostí. Když plakala, jeho srdce plakalo s ní. Když umírala, on umíral s ní. Nevěděla, že on je na ní stejně závislý jako ona na něm a bál se, že ona je svobodná, že si kdykoli udělá cokoli bude chtít. Dívala se na něj a snažila se odhadnout na co myslí. V jednu chvíli se napřímil a podíval se na ni. Přiblížil se k ní a zezadu ji objal. Začal jí rukama putovat po nahém těle, jakoby se chtěl ujistit, že tam je a jen pro něj. Poddala se jeho dotekům a opřela se o něj celou váhou. Skoro to nezaznamenal, byla lehká a on jen cítil, jak se k němu tiskne. Najednou v ní zavládl zmatek. Zavřela oči a snažila se ho zahnat do kouta. Ale ten zmatek byl v ní a rostl. Dostávala se jí do celého těla a stravoval ji. Najednou cítila, jakoby jí byl vzdálený, nebyl tu s ní. ‚opustí mě‘ prolétlo ji hlavou a děsilo ji to jako strašák. Ale byl to on, kdo to strašidlo zahnal do kouta, protože ho cítila v sobě. Všude, byl všude. Otevřela oči, jako přes hedvábný závoj viděla v zrcadle, jak prožívá vlastní rozkoš. Chytila se ho za ruce. V tu chvíli ho chtěla cítit všude kolem sebe v sobě i mimo sebe. Protože celou svojí bytostí byla jen jeho. A taky si ji vzal, kdykoli, kdekoli třeba i teď, když mohl někdo přijít, když se mohlo cokoli stát. Znovu se podívala do zrcadla, jak stál za ní a držel ji blízko sebe. Objímal ji silnými pažemi a jí se zdálo, že se vznáší. Neopustí ji, jak by mohl? Vždyť ji miluje. Musela se ovládnout, aby zadržela výkřik, všechno kolem ní se rozplynulo, všechno bylo matně rozmazané. Byla otupělá, jako vždycky. Občas se jí stávalo, že se uhodila do hlavy, nebo upadla na zem, protože v tu chvíli skoro omdlévala. Pevně ji zachytil, ještě oba cítili dozvuky jejich vášně, která jim procházela celým tělem.
„Nikdy mě nesmíš opustit.“ Řekla mu s výhružkou a podívala se na sebe do zrcadla, jeho tam neviděla.
„Nikdy tě neopustím.“ Řekl klidně a zároveň vážně.
„Kdybys to udělal, umřela bych.“ Doznala a skoro omdlévala jen při tom pomyšlení. Otočil ji k sobě čelem a vášnivě ji políbil. Podíval se na ni pohledem, kterým jí říkal: „Všechno vím.“ Ale nemohl vědět ani část z toho, co se v ní předtím odehrávalo. Ten zmatek, ten strach, že ji opustí, ale potom všechno zahnal. Jakoby jí četl myšlenky.
Angel: „Nikdy tě neopustím. Vždycky bude část ze mě v tobě a já budu mít vždy v sobě část tebe.“
Buffy: „Co až to nebudu já? Až mě pohltí ten démon, až pozře všechny mé myšlenky a pocity. Až už ze mě nic nebude.“
Angel: „Pořád tě budu mít v sobě. Jsi v pozadí každé mojí myšlenky. Jsi v každém mém rozhodnutí. Stejně jako já budu pořád v tobě. Musíš to cítit, spolu tvoříme dokonalou bytost.“
Znovu do ní vnikl, vzdechla. Vždycky věděl jak ji ukolébat sliby a planými nadějemi.
„Cítím tě v sobě.“ Řekla mnohoznačně a pohlédla mu do očí. Opřel ji o stůl a dal si její nohy kolem boků.
„Myslím na tebe každý den, pořád, Ovládáš každou moji myšlenku. Jsem tebou posedlý, nedokážu se tě nabažit. Jsi tak hříšně krásná.“
„Vezmi si mě, chci být jenom tvoje.“
„Jsi jenom moje, zabil bych tě, kdybys mě podvedla.“ Vyřkl výhružně a surově ji políbil. Potom se mu stulila v náručí a brečela. Věděl, že to ze sebe potřebuje dostat a tohle bylo nejlepší řešení. Položil ji na postel a přikryl ji dekou.
„Promiň mi to, byl to jen pro tvé dobro.“ Ještě chvíli tiše vzlykala a pak usnula. Věděl, že se před západem slunce vzbudí. Dokonale se přizpůsobila životu nočního tvora, když opustili domov. Šel proto do koupelny a připravil jí horkou koupel. Hned, jak se vzbudila, vzal ji do náruče a odnesl do koupelny. Jemně ji do vany posadil. Lehla si a opřela si hlavu o roh. Pomohl jí vyndat spony z vlasů, které tam měla ještě ze včerejšího večírku.
„Děkuju.“ Šeptla a upřela na něj pohled.
Angel: „Je mi to líto, bylo to první, co mě napadlo.“
Buffy: „Je to moje vina. To ten démon, to kvůli němu mám tyhle pocity. Nedokážu se tomu bránit. Jsem proti němu stále víc bezbranná.“
„Společně to zvládneme.“ Pohladil ji po vlasech.
„Je mi zima.“ Chytla se ho za ruku a vstala. Vzal velkou osušku a pomalu ji s ní celou utřel. Potom jí dal župan. Objala ho rukama kolem krku, chytl jí nohy a odnesl ji zpět do pokoje. Tam ji položil na postel. Otočil se, že půjde pro něco na oblečení. Potom se zarazil. Podíval se znovu na ni. Sedl si vedle ní na postel a odhrnul jí župan. Na vnitřní straně stehna měla velkou modřinu. Podívala se na něj a nohu si zakryla.
„To…to já?“ dostal ze sebe a vylekaně se na ni díval. Přikývla. Znovu se jí začal omlouvat.
Buffy: „To nevadí, to je dobré.“
Angel: „Nechci ti způsobovat bolest.“
Buffy: „Byla to jediná možnost.“
Angel: „Omlouvám se ti, neměl jsem být tak surový.“
Buffy: „Ne, bylo to dobře. Na chvíli ho to uzemnilo.“
Angel: „Bolí tě něco?“
Buffy: „Nic, jsem v pořádku.“
Rychle se oblékla. Dlouhou sukni a bílou košili, ale musela si přes ni dát ještě světlý pulovr, protože jí byla hrozná zima. Seděla vedle Angela na posteli a vyprávěla mu všechno, co ví o rodině Dawnů. Slíbila, že se ještě podívá na internet, ale najednou se zarazila.
Angel: „Co je?“
Buffy: „Mám už moc dlouhé vlasy.“
Angel: „Tak najdeme nějakou dobrou kadeřnici, která ti je zkrátí.“
Buffy: „Dobře.“
Oba se rozesmáli. Potom se Angel natáhl pro telefon a zavolal do recepce.
„Obdivuhodné, mají tam někoho čtyřiadvacet hodin denně.“ Usmála se Buffy a políbila ho na tvář.
Angel: „Kolik je hodin?“
Buffy: „Po desáté.“
Angel: „Ti z nás nebudou mít radost.“
„Dobrý den, potřebovali bychom najít nějakou kadeřnici.“ Vyhrkl hned Angel svoje přání na muže u recepce, toho jeho přání trochu zaskočilo.
„Žena potřebuje ostříhat. Hned. Bohatě zaplatíme.“ Řekl mu zbytek Angel a muž u recepce slíbil, že někoho najde. Ptal se jich na další přání.
„Dvě kávy na náš pokoj.“ Řekl mu, než ho přerušila Buffy se svojí žádostí.
„Polévku s písmenky.“ Zakňourala na Angela a udělala štěněčí oči.
„…a polévku s písmenky.“ Dokončil to Angel a položil telefon.
Angel: „polévku s písmenky?“
Buffy: „Tu nám vařila máma.“
Angel: „Já vím, ale chtít ji v jedenáct v noci…“
Buffy: „Snad tě tvoje žena neobtěžuje."
Angel: „To ne, jen mi některá tvoje přání připadají zvláštní.“
Buffy: „V hotelu mi udělali písmenkovou polévku třeba ve tři ráno.“
Angel: „Jenže ten hotel patřil nám.“
Buffy: „A my jsme nejlépe platící zákazníci. Nemáš mi co vyčítat, kdo objednal kadeřnici v tuhle hodinu?“
Angel: „Chtěl jsem ti vyhovět.“
„Jsi nelepší manžel na světě.“
Když někdo zaklepal na dveře, oblékala si zrovna Buffy sukni. Běžela otevřít.
„Dobrý den paní Summersová, potřebujete kadeřnici?“ usmála se na ni veselá asi padesátiletá žena. Buffy ji hned pozvala dál.
„Bude lepší, když půjdeme do koupelny.“
„Dobrý den, vy jste ta kadeřnice?“ zeptal se Angel a přitom se snažil zapnout košili. Kadeřnice přikývla a podívala se na Buffy. Té začínaly růžovět líce. Potom se všichni rozesmáli. Buffy zavedla ženu do koupelny. Tam si sedla na židli.
„Pracovala jsem i v horších podmínkách.“ Prohlásila žena a položila si tašku do kouta. Vyhrnula si rukávy a otočila se k Buffy. Ta si rozdělala drdol a rozpustila si dlouhé vlasy na záda. Žena sepjala ruce.
„Drahoušku, tohle chcete ostříhat?“ ptala se jí, jakoby jí Buffy řekla, že chce zabít presidenta.
Buffy: „Je to moc dlouhé.“
Žena: „Dobře, jak to chcete?“
Buffy: „Já nevím, musíme počkat na manžela.“
Žena: „Bude vás stříhat?“
Buffy: „Ne, musí si říct, jak to chce.“
Žena: „To vidím poprvé.“
Buffy: „Dlouhé vlasy bylo jeho přání.“
Angel už vešel a opřel se o rám dveří. Chvíli si prohlížel Buffy stojící předním.
Buffy: „Angele!“
Angel: „Promiň. Dáme to jako minule do půlky zad?“
Žena: „Jak dlouhé jste je měla předtím?“
Buffy: „Nevím.“
žena: „Jak to, že nevíte?“
Angel: „Když se nechávala stříhat posledně, neviděla.“
Žena: „Promiňte, to jsem nevěděla.“
Angel šel blíž k Buffy, ta se otočila zády k ženě a Angel ukázal někam do půlky jejích stehen.
Žena: „Tak dlouhé jste měla vlasy?“
Buffy: „Když to řekl Angel, je to pravda.“
Žena: „Škoda, že jsem vás nestříhala já. Takhle dlouhé vlasy jsem ještě nestříhala. Teď už ty slečny nosí samé krátké a praktické účesy.“
Angel: „Nemají žádnou úctu k minulosti, kdy si jejich prababičky zakládaly na dlouhých vlasech.“
Žena: „Ale chlapče, v to nemůžete pamatovat ani z vyprávění. Jste moc mladý.“
Angel: „To máte asi pravdu.“
Buffy: „Tak jdeme na to, ať vás dlouho nezdržujeme.“
„Nechám se překvapit miláčku.“ Řekl jí Angel a odešel.
Žena: „Máte neobyčejně pevné vlasy.“
Buffy: „Na to jsem měla vždycky štěstí. Nikdy jsem neměla problémy. Matka mi říkala, že se jí zhoršily vlasy v těhotenství, ale mě vůbec a to mám dětí několik.“
Žena: „Opravdu? Vždyť jste taková mladá. Ženy teď odkládají mateřství na co nejpozději a neužijí si to v nejlepším věku.“
‚Kdyby jenom věděla, že mám dospělou vnučku.“ Usmála se Buffy a namočila si vlasy.
Když byli hotoví, pozvala Buffy ženu na kávu. Ta přijala a Angel ji hned nechal přinést. Buffy pak byla ženu vyprovodit.
„Mám ve městě jednu známou. Je taková čarodějnice, věští z ruky. Zajděte si za ní, tady máte adresu.“ Řekla jí žena, než odešla. Ani se jí nestihla zeptat, proč by měla za takovou šarlatánkou chodit.
Za dva dny si Buffy za tou ženou zašla. Angel v tu dobu spal. Netrvalo jí dlouho, než dům našla. Byl to malý domeček, jakých bylo na kraji města málo. Vůbec do celkového zjevu nezapadal. Žena ji hned pozvala dovnitř. Posadila se na velkou sedačku vedle krbu a požádala Buffy, aby si sedla vedle ní.
„Chápu tě, nevěříš mi.“
„Těmto věcem moc nevěřím.“
„Já vím, znám tě. Taky vím, že jsi výjimečná.“
„Nevím, co tím myslíte.“
„Říkej mi Violo. Nemusíš to přede mnou skrývat. Vím, kdo jsi.“
Buffy: „Poslední, co to říkal, taky pravdu neměl.“
Viola: „Pokud se nepletu, roztrhala ho zvířata v poušti.“
Buffy: „Jak to víte?“
Viola: „Vím o tobě hodně věcí. Například, že máš v kabelce nejen líčidla, ale i dřevěný kolík a dýku. Vím, kdo jsi.“
Buffy: „Kdo vám to řekl?“
Viola: „Nikdo, já to vím. Začínáš mi věřit viď? Vím, že jsi výjimečná. Nejen tím, že jsi přemožitelka.“
Buffy: „Kdo jste?“
Viola: „Neměla by ses spíš ptát, kdo jsi ty? Uvnitř tebe je zmatek. Vím to. Vím, že máš zvláštní schopnosti. Mluvíš s mrtvými a s vyššími silami.“
Buffy: „Když všechno víte, tak mi řekněte, proč jsem tady.“
Viola: „Ty to víš. To proroctví o jediné přemožitelce. Víš, že jsi to ty. Proto tě už tolikrát vzkřísili a vrátili do života. Proto máš tak blízko k Silám, proto žiješ věčně.“
Buffy: „Proč já?“
Viola: „Na to ti nedokážu odpovědět. Ale všichni tví pozorovatelé věděli, že jsi výjimečná. Všichni to vidí.“
Buffy: „Kdo všichni?“
Viola: „Všichni, kdo mají dar vidění, vidění skrytých věcí. Ty jsi také měla předtuchy, varovné sny, cítila jsi smrt.“
Buffy: „Jak to souvisí se mnou?“
Viola: „Ve všem. Když se budeš snažit. Odhalíš pravou sílu svých skrytých schopností.“
Buffy: „Jak?“
Viola: „Na to musíš přijít sama.“
Buffy: „Můj démon, jak najdu soulad s ním?“
Viola: „Klíč je v tobě a v další bytosti.“
Buffy: „Znám ji?“
Viola: „Je ti blízká.“
Buffy: „Děti?“
Viola: „Blíž.“
Buffy: „Angel?“
Viola: „Společně najdete soulad s démonem a společně vyvoláte tvoje síly. Ukaž mi ruku.“
Buffy: „Snad mi nebudete číst z dlaně?“
Viola: „Mohla bych číst třeba i z čajových lístků, nebo z kamenů, ale to by bylo zdlouhavé.“
Buffy k ní s důvěrou natáhla ruku a žena její dlaň uchopila a zahleděla se do ní.
Viola: „Tvoje láska. To ti ani nemusím říkat. Nacházíte v sobě harmonii duší. Vaše duše zpívají, když jste spolu.“
Buffy: „Duše, to je trefné.“
Viola: „Vím, co tím myslíš. Dostali jste duši darem od sil, nemuseli jste podstoupit horší zkoušku, ale on by svoji duši našel v tobě.“
Buffy: „Proč ji nenašel už předtím?“
Viola: „Všechno souvisí se vším. Nikdo přesně neví, jakou sílu mají tvoje schopnosti. Ale troufám si tvrdit, že se přiblížíš Silám.“
Buffy: „Chceš říct, že když najdu svoje síly, nezůstanu tady? Nechci je. Chci tu zůstat. S Angelem, s dětmi, s přáteli…“
Viola: „Ne, tak jsem to nemyslela. Zůstaneš tady, tvoje síla je i v nich. Jen jsem myslela rozsahem schopností se přiblížíš silám. Stane se z tebe vyšší bytost.“
Buffy: „Už zase?“
Viola: „Neber to na lehkou váhu. Vidíš tuhle čáru? Ano, tu dlouhou, zřetelnou. To je čára života a nejen jeho. Existence, Ta tvá bude zářit.“
Buffy: „Já už v nebi byla.“
Viola: „Právě proto. Ty se dostaneš výš. Už ani Síly na tebe nedosáhnou.“
Buffy: „To je už moc SCI-FI. Tohle není možné. Vždyť síly tvoří prostor a čas, Síly jsou všechno a nic nebo jak to říkají. Síly tvoří vesmír a všechno v něm i mimo něj.“Viola: „Ne tak docela, ale pravdě se to přibližuje. Nebudu ti říkat víc o tvých schopnostech, prvně je musíš najít.“
Buffy: „Soulad s démonem. Budu mu říkat Barny.“
Viola: „Nejen soulad. To se dozvíš později. Ještě musíš splnit poslední úkol tady jako obyčejná přemožitelka.“
Buffy: „Dawn.“
Viola: „Ano.“
Buffy: „Když mám v sobě tak dobré síly, že dokážou nenávratně převrátit váhy na stranu dobra, proč se mě snažily zabít?“
Viola: „To bylo jejich varování. I teď se moc vyčerpáváš.“
Buffy: „Mám jisté povinnosti.“
Viola: „Já všechno vím. Ještě se podívám. Hm, tady ta čára, ta co skoro není vidět je čára osudu.“
Buffy: „Tu bych měla mít zřetelnou? Vždyť on mě doprovází na každém kroku.“
Viola: „Dávno ses mu vzepřela a začala jsi psát vlastní knihu osudu. Měla jsi umřít, když umřel tvůj první pozorovatel.“
Buffy: „Ale co moje síly, ty skryté?“
Viola: „Jako si vždycky byla přemožitelka, byla jsi vždycky výjimečná, ale tenkrát ti osud nepřál. Síly se tě bály, proto se tě chtěly zbavit.“
Buffy: „Proč se mě bály?“
Viola: „Protože jsi silná.“
Buffy: „Tím chceš říct, že bych je dokázala zničit?“
Viola: „Dokázala. Ale Síly nejsou ani dobré, ani zlé, ony prostě jsou a snaží se svoji chybu napravit.“
Buffy. „Chápu to.“
Viola: „Děti, ještě jsme nemluvily o dětech, to je tato čára.“
Buffy: „Jen neříkej, že jich bude víc, ty moje mi stačí.“
Viola: „Connor, Angelina Jane, Nellie Tara, David William, Elizabeth a James.“
Buffy: „Přesně tak, to je dost.“
Viola: „Byl ještě jeden. Společně se doplňují, ale ten jeden tam chybí.“
Buffy: „Síly.“
Viola: „Ano, všudypřítomné Síly.“
Buffy: „Tak budu mít další děti?“
Viola: „Pokud budeš chtít. Budeš žít věčně, tvůj manžel taky, dokud…“
Buffy: „Ne, to ne… nesmí zemřít.“
Viola: „Každý z nás zemře. Jenom ty se povzneseš víš, ale on půjde s tebou. Bude tě následovat až do nekonečna.“
Buffy: „Tohle je jako americký film o dni nezávislosti.“
Viola: „Žádný jsem neviděla.“
Buffy: „Já jich viděla dost.“
Viola: „Víc ti teď říct nemůžu.“
Buffy: „Bude zapadat slunce, musím jít.“
Viola: „Neříkej mu o mě. Ale řekni mu všechno o svých silách, musíte si promluvit.“
Buffy: „Díky.“
Viola: „Podívám se na nějaký film o dni nezávislosti.“
Buffy: „Tak co nějaká rada na závěr?“
Viola: „Hlavu vzhůru, kryj se a předvídej.“
Buffy: „Pochybuji, že to někdy pomohlo.“
Viola: „Zachránilo jí to život.“
Buffy: „Faith to celou dobu věděla, že ano?“
Viola: „Ano, věděla.“
Buffy: „Proto tak vyšilovala?“
Viola: „O tom jindy, teď spěcháš.“
Buffy: „Dobře, ale ještě se vás musím na spoustu věcí zeptat.“
Viola: „Chtěla jsi poslední radu. James je slabý, potřebuje tě.“
Buffy: „To on je to dítě, které nemělo přežít?“
Viola: „Neměl přežít ani jeden z nich. Umíral a z posledních sil uzdravil Elizabeth. Jen díky tomu přežil.“
Buffy: „Díky za radu.“
Buffy se vrátila za Angelem, ještě spal, když přišla. Svlékla si bundu, sedla si na postel a přemýšlela o tom, co jí Viola řekla. Když se Angel vzbudil, přivinul ji k sobě. Chtěla si s ním o tom promluvit, ale nedal jí možnost, protože jí přikryl rty vášnivými polibky. Potom se milovali, nedočkavě, nenasytně a nakonec něžně.
„Co jsme teď pryč, jsi nějaká víc vášnivá.“ Prohlásil a sledoval, jak se snaží srovnat svůj dech.
Angel: „ne, opravuji se, to jsi byla vždycky. Akorát teď jsem si toho nějak víc všimnul.“
Buffy: „Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit.“
Angel: „Vždyť mluvíme.“
Buffy: „O vážných věcech.“
Angel: „Promiň mi, ale považuji náš fyzický vztah za více než vážný.“
Buffy: „Angele!“
Angel: „Promiň. Jsem teď v menší euforii.“
Buffy: „Brzy tě přejde. Všechno vím.“
Angel: „Ano, s tou Španělkou. Ale bylo to jen jednou a nic pro mě neznamená. Vlastně nebylo to jednou, ale mnohokrát, ale jen jednu noc, vážně.“
Buffy: „Angele!“
Angel: „Jistě. Co, že jsi říkala, že víš?“
Buffy: „O tom, co ti řekl Sammy před svojí smrtí.“
Angel: „Co myslíš?“
Buffy: „O proroctví přemožitelek.“
Angel: „Jak ses to dověděla?“
Buffy: „Nevím přesně, ve snu.“
Angel: „Dobře, tím lépe. Hledal jsem vhodnou dobu, abych ti to řekl.“
Buffy: „Nikdo další se to nesmí dozvědět.“
Angel: „V tom s tebou souhlasím.“
Přitulila se k němu a potom mu vrazila pořádnou facku.
Angel: „Za co to bylo?“
Buffy: „Neřekl jsi mi to.“
Angel: „Ale… máš pravdu, čekám přísný trest.“
Buffy: „Jako pokání ti uděluji, že musíš svoji ženu milovat do konce svých dnů a i potom.“
Angel: „Dobře.“
Buffy: „Nikdy mě nesmíš opustit.“
Angel: „Co tě to napadá?“
Buffy: „Bez tebe to nedokážu.“
Angel: „Nikdy tě neopustím.“
„To není možné.“ Vydechla Buffy překvapením, když zahlédla postavu čarodějky, se kterou mluvila před sebou jako ducha.
Viola: „Jsem mrtvá už mnoho let dítě.“
Buffy: „Já s vámi dnes mluvila.“
Viola: „Stejně jako se mnou mluvíš teď.“
Buffy: „Takže vy jste duch?“
Viola: „Už to tak vypadá.“
Buffy: „Takže mi budete radit?“
Viola: „Budu se ti snažit tvoji cestu co nejvíce usnadnit.“
Buffy: „Díky.“
Viola: „ještě za tebou přijdu.“
Buffy: „Stejně pořád nevím, kde najdu ten soulad.“
Viola: „V sobě.“
Potom zmizela.
Angel: „Kdo to byl?“
Buffy: „Já vlastně nevím, kdo to je.“
Angel: „Tak a co ti řekla?“
Buffy: „Než najdu soulad a své síly, musím tu ještě splnit úkol.“
Angel: „Dawn.“
Buffy: „Nejspíš, jsou k něčemu klíč, ale možná k souladu.“
Angel: „Takže mám Fionu hlídat?“
Buffy: „Ano, zavolám na recepci, určitě ti tam nechala vzkaz.“
Měla pravdu, Fiona Angela zvala na večeři v deset hodin u ní doma.
Buffy: „Musíš tam jít.“
Angel: „K ní?“
Buffy: „sice mezi řádky čtu pozvání na sex, ale je to důležité.“
Angel: „Tak důležité, že mám… ty víš co.“
Buffy: „Ne, opovaž se. Jenom tam musíš jít. Ještě řekni, že nedokážeš odolat.“
Angel: „Má v sobě neodolatelné kouzlo.“
Buffy: „Než odejdeš, zavoláme dětem.“
Angel: „Dobře, zavolej jim, já se jdu obléct.“
Buffy: „Co jim mám říct, že ses šel připravit na setkání s buchtou, která zoufale hledá chlapa?“
Angel: „Ne, že hned přijdu. Nevím, kdo tu má být nervózní. Ty nikam nejdeš.“
Buffy: „jak to, že ne? Já přece hlídám jejího bratra. Taky mě pozval na večeři, do restaurace.“
Angel: „Ale tys to pozvání samozřejmě odmítla.“
Buffy: „Podívej se na mě… vypadám jako blázen?“
Angel: „Tak ho odmítneš teď.“
Buffy: „Nemůžu. Ty budeš hlídat Fionu, já Arnolda.“
Angel: „Co kdybychom si to vyměnili?“
Buffy: „Pochybuji, že když ty se usměješ na Arnolda, vyklopí ti všechno o své rodině.“
Angel: „Proč já nejsem ten zlý… taky chci, abys mě takhle vyslýchala.“
Buffy: „Nemůžeš být ten zlý, protože ty zase musíš vyslechnout Fionu.“
Angel: „Vždyť ta nic neví.“
Buffy: „Nemůžeme to riskovat, třeba je klíč ona.“
Angel: „To je pěkné, když říkáme, že jsou klíč. Dawn je taky klíč.“
Buffy: „Kušuj, Dawn je hlavně nezodpovědná holka a první vážný příklad mé neschopné výchovy. Ještě, že naše děti vychováváš ty.“
Angel: „Fakt?“
Buffy: „Dneska jsi jako Faith.“
Angel: „Opravdu? V kterých částech?“
Buffy: „Mluvíš se mnou úplně jako ona.“
Angel: „Ale prosím tě, moc přemýšlíš. Připrav se, ať jsi pro Arnolda krásná.“
Buffy: „Stejně si nemůžu pomoct.“
„Teď jsem taky jako Faith?“ nadhodil otázku a vášnivě ji políbil.
„Ne, ta byla něžná.“ Konstatovala a taky ho políbila.
Angel: „To abych si vymyslel někoho, koho mi připomínáš ty. Víš, není dost povzbudivé, když své manželce připomínám ženskou, která ji chtěla zabít.“
Buffy: „To už je dávno. Pak se stala z Faith hodná holka, nepamatuješ si?“
Angel: „Jo, měla jsi na ni špatný vliv.“
Buffy: „Jak já to s tebou můžu vydržet?“
Angel: „Občas se ptám na to stejné.“
Buffy: „Jak to se mnou můžeš vydržet?“
Angel: „Ne, jak to se mnou můžeš vydržet ty.“
Buffy: „Ty jsi vážně zlatíčko.“
Angel: „Jo, to mi říká každý.“
Buffy: Fakt? Jestli někoho máš, vyškrábu jí oči, zlámu vaz a vyzkouším na ní nejbolestivější mučení.“
Angel: „Je mi líto, ale není to žena. Víš, zjistil jsem. Že mě přestaly přitahovat ženy.“
Buffy: „Tebe určitě.“
Angel: „Copak tebe nikdy nepřitahovali muži?“
Buffy: „Kdyby mě nepřitahovali, asi teď těžko ležím s tebou nahá v posteli.“
Angel: „Ach ano, jsi nahá. Taky jsem si všimnul. Doufám, že mě nebudeš považovat za žárlivce, ale nemyslím, že bys na tu večeři měla jít nahá.“
Buffy: „Nápodobně miláčku.“
Angel: „Tak vstávej, musíš se obléct.“
Buffy: „Ty taky nevstáváš.“
Angel: „Děláš mi to pořád těžší.“
Buffy: „To je záměr.“
Políbila ho a vstala. Otevřela skříň a přemýšlela, co si obleče. Taky vstal a šel k ní. Otočila se k němu, začali se divoce líbat. Potom Buffy vykřikla.
Angel: „Co je?“
Buffy. „Wesley.“
Angel: „To si děláš srandu. Wesley ty úchyle.“
Buffy si rychle vzala deku a zakryla se.
„Co tady sakra děláš. Máš přijít ráno.“ Křikla rozzlobeně na ducha a ten se zastyděl.
Wesley: „není to moje vina. Nevěděl jsem, že nejste oblečení.“
Angel: „Sice nevím, jaké si Wesley vymyslel výmluvy, ale když to tak vezmeš, je duch, takže je mrtvý, taky se jist nemýlím, když si myslím, že nevidí nic, co by předtím neviděl.“
Buffy: „Co když takhle příště přijde Hank, nebo máma? Nebo Giles. Umíš si představit, že by přišel Giles?“
Angel: „Svět by se nezhroutil.“
Buffy: „Cože?“
Angel: „Klid, Giles tu není, chápu sice, že je jako tvůj otec, ale stejně nás už párkrát nachytal tak co?“
Buffy: „Ne takhle.“
Wesley: „Haló, jsem sice mrtvý, ale tolik času zase nemám.“
Buffy: „Já na vás teď nemám čas Wesley, mám domluvenou důležitou schůzku a když mě vy dva budete ještě chvíli zdržovat já i Angel přijdeme pozdě.“
Wesley: „Dobře, přijdu jindy. Ještě jednou se omlouvám.“
Buffy: „Nic se vlastně nestalo. Určitě jste neviděl nic, co byste už neviděl.“
Wesley: „To nebudeme rozebírat, nashledanou.“
„Chudák Wesley, byl ještě víc v rozpacích, než my.“ Prohlásila Buffy, když Wesley odešel.
Angel: „Angličan, víš, jak jsou na tohle vysazení.“
Buffy: „Ty jsi taky Angličan.“
Angel: „nemusíš to rozmazávat.“
Buffy mu vyklouzla z objetí a rychle se oblékla.
„Co na to říkáš?“ zeptala se ho na celkový výsledek.
Angel: „No, celkem hezké.“
Buffy: „Nelíbí se ti to?“
Angel: „Moc přísné, musíš ho přece svést, ne unudit k smrti.“
Buffy. „To máš asi pravdu.“
Mezitím, co hledala vhodnou alternativu, Angel už byl připravený.
„A co tohle?“ Ukázala se mu znovu.
„Jsi tak nádherná… hned bych ti ukázal, jak se mi to líbí, ale museli bychom se znovu oblékat a přišli bychom pozdě.“ Konstatoval, ale aby jí to nebylo líto, něžně ji políbil.
Buffy: „Takže se mu budu líbit?“
Angel: „Byla bys krásná i v pytli.“
Buffy: „Myslím, že máš na očích klapky, když mi pořád říkáš, že jsem krásná.“
Angel: „Jsi krásná. Celou dobu na tebe budu myslet.“
Buffy: „Bude mi to dodávat sílu.“
Za chvíli už Buffy seděla s Arnoldem v luxusní restauraci a Angel s Fionou v jejím domě. Buffy se svým společníkem prvně probírala firemní a obchodní záležitosti, potom se Buffy dostala k tomu, co potřebovala. Zeptala se ho na jeho rodinu. Muž se zamyslel, jakoby vzpomínal a mírně se zamračil.
Arnold: „Abych pravdu řekl paní Summersová, moc toho o své rodině nevím. Jsme se sestrou adoptovaní.“
Buffy: „Takže je to jméno vašich adoptivních rodičů?“
Arnold: „To ne, ti se jmenovali Shoonovi.“
Buffy: „Měl jste je asi rád. Promiňte, tohle je už hodně soukromé.“
Arnold: „Ale ne, známe se už několik let. Moc si je nepamatuji. Umřeli, právě když mi bylo sedmnáct let a já se mohl postarat o sestru.“
Buffy: „Fione, je celkem milá, ale občas mi připadá zvláštní, nějak vzdálená.“
Arnold: „Taková byla už jako malá. Vždycky se vznášela kdoví kde.“
Buffy: „To znám.“
Arnold: „Taky máte takovou sestru?“
Buffy: „Ne, moje sestra byla vždycky jiná. Byla stejné krve, jako já a přitom tak odlišná.“
Arnold: „Byla?“
Buffy: „Před několika lety utekla. Její manžel je můj nejlepší přítel. Žili s námi v domě. Jednoho dne se sebrala a odešla.“
Arnold: „To je mi líto.“
Buffy: „Vždycky byla do větru, takhle je to lepší. ‚Ona tvoří vesmír‘ říkal o ní jeden přítel, měl pravdu.“
Arnold: „Jak se jmenuje?“
Buffy: „Když vám to řeknu, neuvěříte.“
Arnold: „Jistě uvěřím.“
Buffy: „Jmenuje se Dawn.“
Arnold: „Tak to chápu, proč sebou váš manžel tak trhl, když slyšel mé jméno.“
Buffy: „Zvláštní shoda že?“
Arnold: „To ano. Mohu vás požádat o tanec paní Summersová?“
Buffy: „Ano, ale jsem Buffy.“
Arnold: „Dobře Buffy.“
Buffy přijala nabízenou ruku a přemýšlela, co asi dělá Angel. Chvíli s Arnoldem tančila a
přátelsky si povídali. Potom ji ještě pozval do baru na něco k pití. Neodmítla a šla klidně s ním.
Celý večer ji ale trápily myšlenky na Angela, co asi dělá? Ptala se na tu stejnou otázku pořád dokola.
Arnold se projevil jako skvělý společník. Člověk soudil podle jeho vzhledu právníka, že je to nudný
uhlazený chlápek, ale byl zábavný.
10. kapitola