Faith

Autor: Annys

            „Takže, další je… Lineová.“ Zvolal jeden z dvojice znuděných mužů. Hned na to vešla do místnosti žena v tmavém kostýmku.

„Lineová?“

„Ano.“

„Tak, slečno Lineová, jakou máte kvalifikaci?“

„Dva roky jsem pracovala v Římě jako sekretářka pro jednu softwarovou firmu a potom další tři roky jako asistentka.“

„Jaký je rozdíl mezi sekretářkou a asistentkou.“

„U jedné smíš pod sukni hned a u druhé musíš čekat.“

„Prosím?“

„Promiňte, jen menší vtípek. Práce s počítačem?“

„Výborná.“

„Kontakt s lidmi?“

„Dobrý.“

„Ještě vám zavoláme.“

„Dobře, tak, naschle.“ Rozloučila se nervózně a vyběhla ven.

„Tu berem, to je teda kost.“

„Justine, uklidni se.“

„Ale Connore, je přece skvělá.“

„To jo, ale nesmíme nic uspěchat.“

„Dobře, vyspím se s ní až měsíc potom, co ji přijmeme.“

            „Emily, můžete ke mně zavolat Justinovu sekretářku?“ Zvedl telefon a pomalu dával instrukce. Ta „kost“ jak se o ní Justin vyjádřil, přišla hned. Vždycky mu připadala nejistá, pokaždé, když ji potkal. Teď nesla pár složek, které po ní chtěl.

„Díky, mohla byste…“

„Samozřejmě. Tady, tady….“ Ukazovala pomalu na místa, kam se má podepisovat.

„Máte pěkný parfém.“ Oslovil ji znovu, když se k němu sehnula. Hned jak to ale řekl, stáhla se a napřímila.

„Děkuji.“

„Řekněte prosím panu Moorovi, aby mi poslal ještě druhou část, zatím děkuji.“

Už nějakou dobu vedl s Justinem Moorem, svým dobrým kamarádem z university právnickou firmu. Zatím se jim celkem dařilo, určitě si neměl na co stěžovat. Justin byl milej kluk, ale měl jednu vadu. Otáčel se za každou sukní a většinou nezůstalo jen u toho. Měl výhodu, že byl pro děvčata přitažlivý, získat je bylo jednoduché. On taky nebyl z nejhorších, kluk, který se narodil za deštivé noci a dostal jméno Connor, mohl být stejně přitažlivý a neodolatelný, jako jeho přítel. Kdyby chtěl, ale tak to není. Zatímco přemýšlel, Emily mu už podruhé volala.

„Co se děje?“

„Je tu váš otec.“

„Pozvěte ho dál.“

„Ahoj Connore.“

„Tati.“ Ukázal na židli proti sobě, aby si mohl sednout.

„Tak, jak jde podnikání?“ Usadil se Angel.

„Nuda, znáš to.“

„Tvoje kancelář se mi líbí, je tak…“

„Sterilní?“

„Nechtěl jsem to říct na plno.“

„Musím ji nechat předělat.“ Popřemýšlel nahlas Connor.

„Pan Moore to posílá, ale má v tom nějaké nejasnosti, tak za vámi později přijde.“ Vešla dovnitř po řádném zaklepání znovu slečna Lineová. Stydlivě klopila oči, když se u Connorova stolu otočila, spadly jí všechny papíry na zem.

„Jste v pořádku? Slečno Lineová.“ Vzal ji za ruku Connor.

„To…to není možné.“ Reagovala téměř okamžitě a dál ustupovala ode dveří. Angel vstal.

„Slečno Lineová!“

„Omlouvám se, že ruším, přijdu později.“ Vyběhla rychle, ale neuběhla daleko, protože ji pevná ruka zachytila za loket.

„Jsi to ty?“

Synáček se o to hned zajímal, „Vy se znáte?“

„Buffy?“

„Vy jste Buffy? Slečno Lineová.“

„Cože? Promiňte. Já… pan Moore mě jistě už hledá, měla bych jít.“

„Mluv se mnou už!“ Křikl na ni rozzlobeně Angel.

„Ahoj.“

„Takže jsi to ty.“

„Snad jsi mě poznal Angele.“

„Co tu děláš?“

„Pracuju, pro pana Moora.“

„Ty tady pracuješ?“

„Ano a co tu děláš ty?“

„Přišel jsem za synem.“

„Ty… ty máš syna?“ Panebože, to přece není možné! Jak to, vždyť… Určitě v tu chvíli musela vypadat hodně zraněně, protože ji pohladil po vlasech uklidňujícím dotekem, „Mám, Connor je můj syn. Connore, Buffy, známe se z minulosti.“

Tak my se známe? Jak může něco takového říct? My se známe.

„To je úžasné, už jsem se bál, že jste jedna dívka, o které se u nás nesmí mluvit. Jak dlouho jste přátelé?“ Zajímal se účastně jeho syn.

My nejsme přátelé, my jsme… co jsme?

„Nejsme přátelé, chodili jsme spolu.“

„Aha, vždycky jsi byl na blondýnky. Vážně bych si myslel, že jde o vás, kdyby to nebylo nemožné, zelené oči, blond vlasy… jmenujete se Buffy, dost neobvyklé jméno.“

„Connore, tohle je jediná Buffy, kterou znám.“

„Pane jo, vidím ženu, která dostala velkého Angela na kolena. Teda, vybrat si umíš.“

„Promiňte, mohla bych už jít? Mám hodně práce a pan Moore…“

„Mohli bychom si promluvit? Potřeboval bych ti něco říct.“

„Takové přátelské setkání?“

„Buffy, chci si jenom promluvit.“ Pohladil ji po ruce, ale neměla sílu se mu vysmeknout ze sevření.

„Mluvíme.“ Špitla. Connor to jenom sledoval a musel se přemáhat, aby se nesmál, protože tomu stále nemohl uvěřit.

„Jsi to vůbec ty?“

„Ne, jsem Nataly Lineová.“

„Říkal jsem si, že bych si pamatoval, že se jmenujete Buffy.“ Hlásil se o pozornost zase Connor, když nahlas přemýšlel, nemohla se ubránit myšlence, jak je mu podobný.

„Máš jiné jméno? Jsi vdaná?“ Teď vypadal zraněně on, chtěla by ho utěšovat. Ale když mluvil se svým synem, vypadal tak šťastný.

„Ne, musím jít. Jsem v práci.“

„Tak můžeme se večer sejít?“

„V osm?“

„Dobře.“ Pustil ji a ona rychle odešla.

„Tak to byla Buffy?“

„To byla Natálie, tohle není moje Buffy. Počkej, já nevím, kam mám přijít.“

„Máme v záznamech její adresu.“

            Otevřela dveře a pustila ho dovnitř. Hned jak ji viděl, oči mu sklouzly k jejímu oblečení, měla přísné černé šaty. Vzala ho do obýváku, kde si sedli na sedačku.

„Dáš si něco? Kafe?… krev tu nemám.“

 „Díky, zatím nic.“

 „Tak, chtěl sis promluvit.“

 „Dlouho jsem o tobě neměl žádné zprávy.“

 „Není o čem. Buffy Summersová neexistuje.“

 „Jak se to stalo?“

 „Nikdo Buffy Summersovou nezná, zmizela ze světa stejně jako všechno co ji se světem pojilo.“

 „Stále jsi byla v mém srdci.“

 „Nechci o tomhle mluvit.“

 „Chyběla jsi mi.“

„Angele, ty jsi to asi ještě nepochopil. Buffy Summersová zemřela, ta holka už neexistuje. Teď už je jen Nataly Lineová.“

„Nechci žádnou Nataly, já chci tebe.“

„Slyšel jsi.“ Smutně skryla tvář do hrnku s čajem.

„Nechci, aby to tak bylo. Buffy, co se stalo?“

„Nic už není.“

„Slyšel jsem, že Dawn odešla.“

„Willow, Alex, Giles, všichni jsou mrtví.“

„Cože?“

„Slyšel jsi.“

„Jak?“

„Napadli nás, neubránili jsme se. Všichni zemřeli.“

 „kromě tebe.“

 „Ne, všichni.“ Na pravé straně si vyhrnula šaty ke stehnu a ukázala protáhlou jizvu. Natáhl k ní ruku, ale stáhla si sukni dolů a ucukla.

„Je jich víc?“ zeptal se, ale v duchu si za to vynadal, protože to nechtěl slyšet.

 „Muži jsou možná na jizvy z bitev pyšní, ale ženám to hyzdí krásu.“

 „Stále jsi krásná.“

 „Takhle nemluv.“

 „Ale přežila jsi.“

 „Dva roky jsem byla v komatu, pak jsem si nic nepamatovala. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, že nikdo nezbyl. Dawn si stále myslí, že jsem mrtvá. A má pravdu. Buffy Summersová neexistuje. V nemocnici nevěděli, jak se jmenuju, přidělili mi jméno a to mi zůstalo.“

 „Já…“

 „Už nic neříkej. Bylo by lepší, kdyby…“

 „Nemůžu odejít. Jen tak, když jsem tě teď našel.“

„Nikoho jsi nenašel. Hned zítra dám výpověď, odstěhuji se z města, nehledej mě.“

 „To nemůžu.“

 „Musíš.“ Přikázala mu, hlavně ho o to žádala očima.

„Ráda jsem tě zase viděla, ale je pozdě.“ Vstala a taktně mu dala najevo, že je čas, aby odešel.

„Můžu ještě poslední věc, než zase zmizíš?“ Nečekal ani na odpověď, Přitiskl ji k sobě a vášnivě ji políbil. Cítil zase její křehké tělo v náruči a připadal si jako v tom snu co se mu zdál každou noc se stejným scénářem. Bezmocně se mu prohnula v náruči a naléhavě přijímala další polibky. Položil ji na sedačku, nepřestával ji líbat, jen jí jednou rukou vyhrnoval šaty, zatímco mu rozepínala košili. Oba věděli, jak to dopadne, oba věděli, že to nesmí dělat, že je to špatné. Přetáhl jí šaty přes hlavu a viděl, že má jizvu na levé straně hrudníku těsně pod úrovní srdce. Podíval se jí do očí, ale uhnula pohledem. Pohladil ji po zádech, jemně jí rty laskal okolí jizvy a bříško. Když mu rozepínala košili, všiml si, že špatně vládne levou rukou. Políbil ji na spánek, hrál si s okrajem kalhotek. Tak moc po tom oba toužili, že si vychutnávali každou vteřinu, skoro jim nedošlo, že už je konec, když mu spadla do náruče. Leželi na koberci vedle stolku a přesně tam usnuli. Ráno se probudil, čekal bolest, kdy se bude duše vytrácet z jeho těla, ale stále ji v sobě cítil, bez sebemenší změny. Přesto věděl, že ten s kým se včera miloval, byla jeho Buffy v každé částečce těla. A to, že se milovali, mělo svou cenu, jeho duši. Ale nestalo se tak, proč? Otočil se, všude cítil její přítomnost, ale nebyla tam. Nebyla nikde v celém domě, stejně jako její věci nebyly ve skříni. Takže vážně odešla a určitě se postará, aby ji nenašel. Co ale našel, byl lístek od ní. Byl v kuchyni na stole.

„Děkuju ti, ale přesto mě nehledej.“ Takže věděla, že o duši nepřijde, jakto?

            Pomalu, ani nevěděl, jak se došoural do Connorovy kanceláře, zavřel za sebou a těžce dosedl na židli.

„Ahoj tati.“

„Connore.“

„Vybouřil ses?“

 „Nikdy, už nikdy se neopovažuj tohle slovo použít ve spojitosti s ní.“

 „Dobře. Tak, promluvili jste si večer?“

 „Sám víš, jak to dopadlo.“

„Vím, mám tu na stole papír podepsaný něžnou ručkou slečny Lineové, jen mi řekni, co s ním mám udělat.“ Přistrčil před něj papír, o kterém mu řekla už předešlý večer.

 „Přijmi. Už se nevrátí.“

 „proč?“

 „protože bychom se mohli potkat a ona nechce, abych ji ještě někdy našel.“

 „Co jste si tak hrozného udělali?“

 „Wesley ti to možná poví, pokud hezky poprosíš.“

 „Spal jsi s ní? Myslím dnes.“

 „Včera, ale neboj se, moje duše je stabilní.“

 „Jakto?“

 „To nevím. Za hodinu odlétám, doufám, že to chápeš.“

 „Díky, žes přijel. Pozdravuj ostatní.“

„Zase někdy přijeď.“ Objal ho a rychle odešel pryč.

            Seděl za stolem a zoufale čekal na další zprávu, která by ho dovedla blíž, blíž k ní. Vyrušilo ho, když někdo rozsvítil světla a neomaleně vběhl do kanceláře.

„Co tady děláš? Potmě?“ Uhodil na něj Gunn. Otočil se na židli směrem k němu a podíval se mu do očí, nebo spíš na jeho hlavu, protože byl tak opilý, že sotva viděl obrysy: „Co chceš?“

„Fuj, z tebe to táhne, dáš si ještě?“ Jo, na toho byl spoleh. Sedl si naproti němu a postavil před něj velkou láhev whisky.

Gunn: „Tak co, jak dlouho tu sedíš?“

„Přišel jsi kecat, nebo pít?“ Položil nemotorně flašku na stůl a zaklonil hlavu, zavřel oči a seděl chvíli bez hnutí. Jeho společník se zatím nalíval alkoholem. Když byl dostatečně opilý na to, aby se odvážil promluvit, řekl: „Měl bys na ni zapomenout. Když to nechce přemožitelka, nikdy ji nenajdeš. Je to ženská…“ Angel otevřel oči a pomalu se narovnal, aby se podíval na Gunna.

„Budu ji hledat a až ji najdu… uvidí, co mi provedla.“

„Když si změnila jméno jednou, udělá to znova ne?“

Angel vypadal, že se zamyslel, otočil se na židli a podíval se z okna, město blikalo v zářivých neonech a někde tam v té tmě, ve světě byla Nataly Lineová, kterou musel najít. Connorovi přece chyběla sekretářka.

„jestli ji najdeš, máš u mě bednu takové whisky.“ Ukázal Gunn se smíchem na láhev a znovu se napil.   

            Zvonek u dveří se hlasitě rozeřval. Vyrušil ji z klidného sezení na posteli. Seběhla ze schodů…

„Ahoj.“ Pozdravila příchozího a pozvala ho dál.

„Jsi v pohodě?“ Zajímal se příchozí, zatímco ho vedla do obýváku.

„Můžu ti něco nabídnout? Kafe… čaj, pivo, minerálku…“

„Ne, díky, nic nechci, sedni si.“ Ukázal na místo vedle sebe. Nervózně se posadila.

„Chtěla jsem ti něco říct. Pracujeme spolu a já…“ Přerušil ji, když se nad ni sehnul a políbil ji. Nebylo jí to příjemné, opřela se do něj rukou, aby ho ze sebe setřásla. Byl tím překvapený: „Co se děje?“

„Chtěla jsem ti říct, že spolu nemůžeme chodit.“

„Proč?“

„Musím odjet z města.“

„Co? Zase utíkáš?“

„Snaž se to pochopit Michaeli. Minulost mě zase dohonila a já musím.“

„Emily, nemáš se přece čeho bát. Nemůžou tě tu najít.“

„Může, pokud to někdo dokáže, tak ano. Našel mě, i když jsem si změnila jméno a smazala za sebou všechny stopy.“

„Chápu tě.“

„Děkuju. Zítra už nepřijdu do práce.“

„Počkej, když odejdeš, řekni mi aspoň, kdo tě hledá.“

„Otec mého bývalého šéfa.“

„Vůbec to nechápu. Víš co? Odjedu s tebou, začneme někde spolu, budeme šťastní.“ Celý se rozzářil, ale narazil jen na chlad a odpor.

„Nemůžeme. Musím být sama.“

„On ti vyhrožuje? Od něj máš ty jizvy?“

„Ne, to ne. On mi neublížil, jenom chce oživovat minulost, já ne.“

Pořád se nenechal odbít. Opravdu by kvůli ní všechno opustil, byl to milý muž, ale ona nemohla mít s nikým vztah. Ráno zmizela, už ji nikdy znovu neviděl. Prodala dům a začala nový život s novým jménem. Kolikrát už to udělala? Ani si nepamatovala.

            Schovávala se už skoro rok, když se dostala do malého městečka nedaleko Davosu, nevelkého města na západě Švýcarska v Evropě. Během svého putování, kdy několikrát navštívila Francii a Německo, se celkem obstojně domluvila. Koupila si menší domeček za vesnicí, kde měla klid a dala se do hledání práce. Celý den běhala po agenturách, nakonec bezradně skončila v malé hospůdce v malinké vesničce, kde bydlela. Bylo tam celkem plno, všichni štamgasti z blízkého okolí. Sedla si ke stolku a objednala si kafe.

„Vy jste ta nová? Natalie?“ Zeptal se hospodský, když jí nesl hrnek. Byl to starší muž, trochu brunátný v obličeji.

„Zprávy se tu šíří rychle, hm?“

„Jste největší novinka, co se zhroutil mlejn.“

„To bylo kdy?“

„Před dvanácti lety. Hele, poznám člověka, co před něčím utíká, když ho vidím. Tady vás nikdo nenajde.“

„Neutíkám.“

„Dobře. Jak se na vás dívám, nehledáte náhodou práci?“

„Trochu jsem se porozhlížela.“ Přiznala.

„Dělala jste někdy číšnici?“

„Párkrát.“

„Tak berete?“

„Dobře. Co mám dělat?“

„Přijďte zítra dvě hodiny před otevřením, všechno vám ukážu. To kafe je na nás.“

„Zítra tu budu. Před obědem?“

„Souhlasím.“ Usmál se, zatímco vstávala a odcházela. Vzal hrnek a odcházel s ním pryč.

            Po deváté hodině už postávala před dveřmi malé roztomilé hospůdky. Párkrát zaklepala a přišla jí otevřít asi čtyřicetiletá tmavovlasá žena.

„Dobrý den, jsem Madison, vy jste asi ta nová.“

„Zprávy se šíří rychle.“

„Jste novinka…“

„Já vím, co spadl mlýn.“

„Už jste o nás slyšela hodně, tak pojďte dál.“ Uhnula ze dveří, aby mohla projít. Hospodský zrovna skládal bečky piva pod pult.

„Dobrý den.“ Pozdravila ho francouzsky.

„Vaše francouzština je zábavná, taková roztomilá… Vaše jméno, myslím, že jsem zapomněl?“

„Nataly.“

„Jasně, moje dcera, Madison, asi už se znáte.“

„No jistě, že se známe, jsme staré kamarádky, že?“ Rozesmála se Madison.

„Tak uvidíme, jak vám to půjde, kde jste byla číšnice?“

„V L.A., chvilku v Londýně, Paříži…“ Odříkávala svoje zkušenosti.

„Víte co? Budeme si rovnou tykat, Madison, Ed.“

„Nataly.“

„Sto-pro si budeme rozumět. Ukážu ti, kde co najdeš.“ Nabídl se Ed, když už Madison odešla po své práci.

„Tak jak se ti u nás líbí?“ Zajímal se hospodský, když mu pomáhala chystat stoly pro dobu oběda.

            Už pár měsíců pro Eduarda pracovala, byla spokojená a všichni byli spokojení s ní. Začínala mít pocit, že tady už bude moci zůstat, tady ji nenajde. Cítila se klidně, Madison se stala její nejlepší přítelkyní, přesto nic nevěděla o její minulosti. Nebyla žádná minulost. Teď byla jenom Nataly Lineová, žena bez minulosti.

            Angel už začínal ztrácet naději, byla už tak dlouho pryč… za pár měsíců dva roky a žádná zpráva, sotva se k ní přiblížil, zmizela zase neznámo kam. Už nevěřil, že ještě dostane zprávu, když se mu ve dveřích objevil vysoký blonďatý muž kolem třicítky.

„Mohu vám pomoct?“

Muž si sebevědomě sedl na židli proti němu, aniž by něco řekl.

„Takže… Vím, kde je Emily, kolik dostanu?“

„Nevím, o čem mluvíte.“ Angel se nenechal vyvést z míry a dál klidně seděl.

„Emily, blondýnka, nádherná, zelené oči, jizvy na břiše.“ Vysvětloval se smíchem.

„Tak teď Emily… kde ji najdu?“

„Změnila si jméno, je někde ve Švýcarsku.“

„Dobře. Kolik chcete?“ Dokázal zaplatit cokoliv, jen aby ji našel.

            Už ani nevnímala, jak dlouho pracuje ve Švýcarsku. Každý den byl tak všední a stejný… to jí vyhovovalo. Dokud jeden den nebyl jiný. Bylo kolem deváté hodiny večer, téměř všichni muži z vesnice byli u nich. Byla v jednom kole, jak se točila po hospodě s tácem plným sklenic s pivem. Starý Forhart ji plácnul přes zadek, dělal to pokaždé, když kolem něj prošla. Usmála se na něj, byl to její nejoblíbenější muž ve vesnici hned po Edovi. Určitě ne kvůli tomu, že ji plácal přes zadek, ale protože jí pomáhal každou noc s uklízením stolů a celé hospody. Vrátila se k výčepu a Ed jí s úsměvem naložil další dávku pro osazenstvo. Proběhla celou místnost. Dostala se ke krajním stolům, všimla si muže, kterého ještě neobsloužila, jemně se usmála a zeptala se ho, jestli chce pivo, nebo něco jiného, otočil se… tác i se čtyřmi sklenicemi jí vypadl z ruky a sklo se roztříštilo o zem.

„překvapená?“

Určitě, vypadala, jakoby viděla ducha. Hned se k ní otočil host u vedlejšího stolu: „Jsi v pohodě Nataly?“

„Jo, jasně Frede, zatočila se mi hlava. Radši nevstávejte, ať se nezraníte, hned to uklidím.“ Vysvětlila s úsměvem a odběhla za Edem, aby si vzala hadr.

„Jsi v pořádku? Nataly, ty pláčeš?“ Setřel jí slzy z tváří.

„Ede, potřebuju pomoct. Ten muž, celý v černém, je z mé minulosti.“ Přiznala se mu.

„Dobré, nebo špatné?“

„Jediné krásné chvíle minulosti. Ale nechci se v ní hrabat.“

„Něco musíš udělat a útěk není řešení. Poznám člověka, co před něčím utíká.“ Zopakoval větu, kterou už od něj jednou slyšela, první den, kdy se setkali.

„Roznes poslední várku a běž domů. Zítra zavolej, jestli přijdeš.“ Řekl, poděkovala mu, vzala si hadr a tác. Rychle všechno roznesla, vytřela a uklidila podlahu a roznesla ještě pár sklenic, aby se necítila tak provinile, že odchází. Předala všechno Madison a šla znovu ke stolku v rohu.

„Jdeme?“ První slovo, které mu řekla. Zaplatil za sklenici, kterou ani nedopil a odešel s ní domů.

            Ukázala mu svůj malinký útulný domeček. Zavedla ho rovnou do obývací místnosti.

„Rád tě vidím.“ Řekl, když se dlouho ani jeden nemohli odhodlat promluvit.

„Jak jsi mě našel?“

„Řekl mi o tobě nějaký muž, říkal ti Emily. Už jsem se vzdával naděje.“

Hned jí došlo, o koho jde a věděla, že udělala chybu.

„Já… máme teď centrálu v Miláně.“

„To je dobře. Itálie je nebezpečná, chvíli jsem tam byla, když jsem utíkala. Na různých místech Itálie.“

„Musela jsi měnit bydliště po pár měsících.“

„To je pravda. Chceš něco k pití, nebo…“

„Ne, díky. Posaď se prosím.“ Na povel si sedla vedle něj na sedačku. Něžně ji vzal za ruku: „Prosím, už přede mnou neutíkej. Není proč.“

„Ne, ty tomu nerozumíš. Vím, že si teď myslíš, že když tvoje kletba neplatí, že je všechno v pořádku, ale já jsem jiný člověk a…“ přerušila se, protože jí přejel po ruce a zeptal se jí na jednu z jizev, které předtím neměla. Byla těsně nad levým zápěstím.

„Co to je? Chtěla ses zabít?“

„Chtěli mě zabít. Byla jsem ve špatný čas na špatném místě.“

„Buffy, prosím…“

„Nejsem… neříkej mi tak. Jsem Nataly.“

„Prosím, nech mě, abych se o tebe postaral, abych tě chránil. Každý máme svoji minulost, já i ty.“

„Promiň. Nemůžu. Už nejsem ta holka, cos miloval, z té už nezbylo nic. Věř mi, už bych se ti ani nelíbila.“

„Máš něco s tím hospodským, že jo?“ Podezíravě se na ni podíval, jakoby tím odhalil největší tajemství. Musela odolávat, aby se mu nevysmála do očí, co sakra čeká? Že se mu vrhne do náruče a všechno bude jako dřív?

„Dobře, nemáš, poznal jsem to. Ale řekni mi, proč to nechceš?“

„Nedokážu to vysvětlit, prostě to tak je.“

„Tak to aspoň zkus, pojeď se mnou do Milána, uvidíš Connora a všechny. Aspoň to zkus, chtěl bych tě mít blízko… u sebe.“

„Ne, teď jsem doma tady. Ed se mnou počítá.“

„Aspoň na dva dny. Jenom dva dny, abys měla čas na rozmyšlenou. Ještě není pozdě, Buffy. Udělám cokoliv.“

„Pojedu, ale jenom, když mě tak už nikdy neoslovíš.“

„Mám ti říkat Nataly? Každý den milionkrát opakuji tvoje jméno a najednou jsi Nataly?“ Jakoby mu ukřivdila, vzala sen.

„Ne, klidně si miluj tu holku. Vzhlížej k jejímu obrazu a vzpomínkám na ni, jenom neočekávej, že jí budu.“

„Dobře. Udělám všechno.“

„Zavolám Edovi, že se vrátím za osmačtyřicet hodin, ne déle Angele.“ Odsedla si a natáhla se pro sluchátko, ale zrovna klaply dveře.

„Nazdar kočko, táta se bál, jestli jsi v pořádku, tak tě musím zkontrolovat.“ Křičela Madison z chodby. Holka zvědavá, určitě ji zajímalo, s kým Buffy mluví.

„Jsem v obýváku Madie.“ Odpověděla Buffy, aby upoutala její pozornost.

„Ahoj, jseš v pohodě, prej ti bylo v hospodě blbě.“

„Už jsem v pořádku. Madison, to je Angel, Angele, Madison.“

„Nazdar, ráda tě poznávám, jsi z Natalyiny minulosti?“

„Dá se to tak říct.“ Pousmál se. Buffy vstala a odvedla si Madison stranou.

„Na dva, nebo tři dny teď odjedu, ale ještě se vrátím.“

„Budu se ti starat o psa.“

„Já nemám psa.“ Pozastavila se nad tím.

„Běž si pro věci, počkám tady.“ Přemlouval ji Angel, souhlasila, vyběhla do schodů a tím dala možnost Madison ukojit její zvědavost.

„Tak… znáš Nataly už dlouho?“

„Ne, tak, jak bych chtěl a vy?“

„Co pro nás pracuje.“

„Aha.“ Odpověděl nezaujatě. Buffy-Nataly už se vracela dolů s kufrem.

            Seděli v autě a ani jeden nic neříkal. Angel pozorně sledoval cestu před nimi. Začali si povrchně povídat až těsně předtím, než přijeli do Milána a to byla opravdu dlouhá cesta. Nechali kufr v autě a Angel ji zavedl do budovy.

„Dobrý den.“ Pozdravila úslužně recepční. Odbyl ji mávnutím ruky a hned Buffy-Nataly zavedl někam nahoru. Cestou už nikoho nepotkali, jen když vešli do kanceláře, seděl tam v křesle Connor.

„Ahoj tati. Slečno Lineová.“ Pozdravil zdvořile a uvolnil místo.

„Dobrý den.“

„Je tu Illyria?“ Zeptal se Angel jen tak mimochodem. Connor si Nataly pozorně prohlížel, aby zachytil každou část jejího rysu, musel přece poreferovat, jak Angelova láska vypadá, tady ji nikdo neznal, „Zavolám ti ji. Teda, pokud chceš.“

„Zavolej ji. A taky prosím řekni Holy, ať připraví pokoj pro našeho hosta.“ S úsměvem přitom ukázal na Buffy.

„Takže zůstáváte?“

„Jen na osmačtyřicet hodin, teď už nejspíš jen pětačtyřicet.“

„Počítáš to?“

„Všiml sis?“

Connor se radši vypařil, určitě spolu chtěli být sami. Buffy se posadila na židli a Angel se opřel o stůl.

„Tak, co jsi dělala poslední dva roky?“

Naklonila hlavu a přemýšlela, co chce slyšet a co mu opravdu řekne: „V posledních pár měsících jsem byla číšnice v té hospodě.“

„Proč?“

Poposedla si na židli, cítila se divně, „Musím přece něco dělat.“

„Buffy, promiň, Nataly. Já… já nevím, proč utíkáš, ani co se odehrává v tvé hlavě. Určitě máš pravdu, že se už moc neznáme, ale můžeme to zkusit.“ S nadějí ji vzal za ruku. Smutně se mu podívala do očí: „Musela bych o tom přemýšlet. Hodně přemýšlet.“

„Tak to zkus, prosím.“ Naklonil se k ní a pokusil se ji políbit, doufal, že neodmítne. Přijala to, posunula se na židli a sklouzla mu tak do náruče. Přijímala je jako školačka. Jenom do chvíle, kdy si za nimi někdo zdvořile odkašlal. Vlastně to mělo jen jako zdvořilé odkašlání vypadat, ve skutečnosti na tom zdvořilého nebylo zhola nic. Oba se vyděšeně a zároveň překvapeně otočili, Buffy málem spadla na zem, jak se sklouzla na židli, na poslední chvíli ji chytil do náruče.

„Sory, že ruším děti, ale Connor říkal, že mě sháníš.“ Řekla chladně a ironicky jako vždycky Illyria.

„Jo, chtěl jsem, abys poznala B…Nataly.“

„Nataly Lineová.“

„Ahoj. Gunn říkal, že u tebe má tu whisky.“

„To není pravda!“ Obhajoval se Angel stále drže Buffy-Nataly v náruči.

„To, že sis našel jinou ženskou, ještě neznamená, že jsi vyhrál sázku.“ Rozhodila rukama Illyria. Gesto mělo vypadat spontánně, tomu se měl přizpůsobit i výraz obličeje, ale ten v tu chvíli jakoukoli mimiku postrádal. Nejspíš to gesto od někoho odkoukala.

„Ty to nechápeš. Nataly je ta dívka, kterou jsem hledal.“ Ukázal na malou blondýnku ve svém náručí.

„Fakt? Tak tahle holka dostala slavného Angeluse do kolen?“ Teď už nemusela nic předstírat, tento tón hlasu jí byl vlastní.

„Do kolen není možná to nejvhodnější přirovnání, ale ano.“ Souhlasil s ní Angel. Vstali, bohyně si Nataly dál pozorně prohlížela.

„Gunn tě musí vidět na vlastní oči, neuvěří jinak, jak jsi hezká.“ Pošeptal jí tiše a už ji někam vedl. Ve skutečnosti to bylo do jeho kanceláře. Gunn o něčem zaujatě mluvil s Connorem, když tam Buffy s Angelem a za nimi Illyria přišli.

„Nataly, to je Gunn, Gunne, Nataly.“ Představil je v rychlosti. Gunn se zvedl a šel k Buffy-Nataly blíž. Pozorně si ji prohlédl stejně jako předtím Illyria, „Kde mohl Angel přijít k tak pěkné ženské.“

„Vlastně v Davosu.“

„Kde to je?“ Zajímal se více méně jenom z povinnosti.

„Východ Švýcarska, vesnička kousek od Davosu, tam bydlím.“

„Jak to, že se znáte?“ Chtěla vědět zase Illyria.

„Nataly je Justinova sekretářka.“ Vysvětlil přítomným Connor.

„Už pro vás nepracuju, před dvěma lety jsem dala výpověď. Teď pracuju doma, v Davosu.“ Prohlásila ukřivděně Buffy.

Gunn vypadal, že se zamyslel, „Aha. Zajímalo by mě, jak dlouho mu to trvalo.“

„Co?“ Zeptala se Buffy, protože otázka vypadala, že je mířená na ni. Se stejně zahloubaným výrazem ve tváři se k ní otočil, pak se usmál a řekl: „Jak dlouho mu trvalo, než tě dostal do postele.“ Jen to dořekla, její dlaň tvrdě dopadla na jeho tvář, až se mu překvapením rozšířily zorničky. Ani nestihl zareagovat proti té rychlosti reakce.

„To bylo dobrý. Taky bych to občas ráda udělala, ale asi by to nepřežil.“ Posmutněla si z části Illyria.

Buffy se místo odpovědi naštvaně otočila na Angela, „Třiačtyřicet hodin Angele, teď jdu spát. Zatím jsem jen přesvědčená o tom, že doma v Davosu je mi líp.“ Potom odešla, nemělo smysl jí v tom bránit. V tu chvíli ale Angel všechen svůj hněv obrátil proti Gunnovi, hned bylo jasné, že je zle.

„Jestli teď kvůli tobě odejde,“ ukázal na něj rukou, „zabiju tě.“ Nebylo pochyb, že to myslí vážně.

„Teď sis to podělal hochu. Ty jsi vážně smolař.“ Smála se mu Illyria svým obvyklým chladným způsobem, když Angel odešel. Vůbec nechápal, o čem to všichni mluví, jenom stále cítil Natalyinu ruku na své tváři: „O co tu jde? Mimochodem AU!!“

„Dobře ti tak, nemáš si začínat s přemožitelkou.“

„Pře…cože? Tohle byla… co?“ Vůbec nechápal, Connor si hned domyslel, že to je kvůli té ráně, vždyť přemožitelka musí mít pořádnou ránu.

            Angel jemně zaklepal na dveře jejího pokoje. Počkal, až mu dovolí vejít. Seděla a posteli a na klíně měla otevřenou knihu, vzhlédla k němu, „Potřebuješ něco?“

„Já… chtěl jsem se omluvit. Ale Justin… je všeobecně známo, že s každou svojí sekretářkou spal. Omlouvám se.“

„Nemusíš. Já vím, že to tak je. Ale co se schovávám, na pár jemu podobných jsem natrefila, poradím si.“

„Můžu?“ Ukázal vedle ní, přikývla, tak si vedle ní sedl. Tohle určitě bude na dýl, zavřela knížku a položila ji vedle sebe.

„Chtěl bych… víš, že to neumím říct. Neumím o tom mluvit. Prostě tě chci přesvědčit, abys tu zůstala.“

„Jasně, máš ještě dvaačtyřicet hodin.“

Vzal ji za ruce a snažil se jí to vysvětlit, „myslel jsem, jako na pořád.“

„Jen tak mezi námi, bude těžké mě přesvědčit, mám ráda Davos. Líbí se mi život, který teď mám.“

„A nechtěla bys žít se mnou?“ Bože, řekni ano, jenom řekni ano, přál si, ale když se na ni podíval, bylo mu jasné, že to neřekne.

„Chci mít svůj klid doma v Davosu, o život, který mi bere všechny, koho mám ráda, nestojím.“

„Prosím.“ Co mu na tohle má asi odpovědět? Ráda by s ním zůstala, ale nemůže, tohle už není její život.

            Začínalo svítat, probudila se jako každý den hned se svítáním. Otočila se, vedle ní spokojeně pochrupoval Angel. Jej, to zase provedla hloupost, proč se v jeho blízkosti chová jako Buffy a ne jako Nataly? Ale když je tu on, ožívají všechny vzpomínky, jen ty dobré a nutí ji to pomýšlet, jestli to nebylo přece jen super. Ale při pomyšlení na to, co se dělo potom tuhne krev v žilách a někde tam uvnitř ožívá chladná Nataly Lineová. Jako teď… něžně ho pohladila po tváři a vstala z postele. Ani nepoznala, že už nespí, pozoroval, jak jde ke skříni a hledá oblečení. Pozoroval její nahou postavu, kterou mohl teď konečně pořádně prostudovat. Určitě měla pravdu, muselo to být zlý, vidět ty spousty jizev ho bolelo jako nic jiného. Rychle se oblékla a utekla z pokoje. Procházela se s hrnkem kafe po domě a potkávala různé lidi, když viděla někoho ze včerejška, radši se schovala, než aby s nimi mluvila. Nejradši by se rozjela zpět domů do Davosu. Z přemýšlení ji vytrhl pevný stisk něčí ruky kolem lokte.

„Buffy…“

„Říkala jsem ti, ať mi takhle neříkáš.“ Napomenula ho, kývl, že chápe, ale taky řekl, že si chce promluvit.

„Jasně, mluvíme přece pořád, máš ještě šestatřicet hodin.“ Jak to řekla, zklamaně ji pustil: „Takže ještě ses nerozmyslela?“

„Myslíš, že když se se mnou vyspíš, že bude najednou všechno OK?“

„Ale já myslel, že víš, jak tě miluju a… že se mnou pak zůstaneš.“

„Promiň, nemůžu. To bude v pořádku, neboj se, máš věčnost.“ Povzbudivě ho pohladila po tváři. Ta úžasná zář v jejích očích ho dostala, přirazil ji ke stěně a divoce ji líbal sotva popadala dech.

„Ehm šéfe?“ Ozval se kdosi za jeho zády, otočil se a viděl sekretářku od vchodu do budovy.

„Hledala jsem vás po celé budově, dole čeká policie.“

„Co chtějí?“

„Hledají nějakou Lineovou.“

„Co po ní chcou?“

„To nevím. Co jim mám říct?“

„Hned tam jdu. Ty zůstaň u mě v ložnici, zjistím, o co jde.“ Pohladil Buffy-Nataly po tváři a chvatně odešel.

            Netrpělivě ho čekala v ložnici. Chvíli posedávala na posteli, chvíli zase popocházela po místnosti. Než pro ni přišla ta sekretářka, že má přijít k Angelovi do kanceláře. Když tam přišla, vyzvali ji, aby si sedla.

„Slečna Lineová?“

„Ano, o co jde?“

„Jsem Higgins a to je Gulio. Hledali jsme vás, vážně dlouho, utíkala jste před námi.“

„To bude asi nějaké nedorozumění, už dlouho bydlím na jednom místě, předtím jsem se hodně stěhovala, ale teď už dlouho bydlím ve Švýcarsku.“

„Předtím jste se stěhovala po celé Evropě, Paříž, Bordeaux, Řím, Neapole, Praha, Bern, Moskva…“ Vyjmenovával po paměti jeden z policistů.

„Máte pravdu, ale teď opravdu bydlím dlouhodobě na jednom místě.“ Přesvědčovala je.

„Zde? Vaše trvalé bydliště?“

„Ne, to je v Davosu, ve Švýcarsku.“

„Tam to znám.“ Přisvědčil s pousmáním

„Taky tu máme nesrovnalosti s vaším jménem, všechny vaše doklady jsou falešné, budete muset jít s námi, pátrá po vás interpol.“

„To teda ne, nikam s vámi nepůjde.“ Varoval je Angel.

„Je možné, že o Nataly Lineové nemají záznamy, nejspíš se tak nejmenuji.“

„Jak to myslíte?“

„Před několika lety jsem byla v Kapském městě, byla jsem tam v nemocnici, v komatu. Nevěděli, jak se jmenuji, přidělili mi tohle jméno, mysleli, že patřím k jednomu Angličanovi, tak mi napsali do karty, že jsem Britská občanka. Když jsem se probrala, nic jsem si nepamatovala, tak mi zůstalo tohle jméno.“ Vysvětlovala trpělivě, policisté tomu nejspíš nevěřili, protože se hned vytasili s doplňujícími otázkami.

„Proč stále užíváte této identity?“

„Protože si stále nepamatuji, kdo jsem, nepamatuji si většinu věcí, které se staly předtím, než jsem se probrala.“

„A vy se se slečnou Lineovou znáte odkud?“ Optal se směrem k Angelovi jeden z policistů.

„Nataly pracovala pro mého syna Connora.“

„S ním si tedy taky promluvíme. Takže, vy tedy spolu máte známost?“

„Ne, náhodou jsme se setkali v Davosu a Nataly přijela na návštěvu.“

„Dobře, už vás nebudeme rušit, ale ještě si s vámi přijedeme promluvit.“ Zvedli se policisté a po obvyklých zdvořilostních frázích odešli.

„Tak to tvoje utíkání po světě prasklo.“

„Nic neprasklo, jenom si to ověřovali.“

„Ráno jsme nestihli dokončit náš rozhovor.“ Připomněl ji s lehkým úsměvem. Vstala a šla blíž k němu: „A kde jsme to skončili?“

Přitáhl si ji na klín a pokračoval, kde na chodbě skončil. Ovšem, jen do chvíle, kdy vešel Connor: „Hmm, právě vás jsem hledal.“

„Proč?“ Zeptala se Buffy, když se postavila a dělala jakoby nic.

„Ptali se mě odkud vás znám a tak. Řekl jsem jim pravdu.“

„To bylo co?“

„Že spíte s mým otcem, zdáli se tou odpovědí potěšení.“

„Příště se musíme domluvit, o čem budeme lhát.“ Usmál se znovu Angel.

„Co? Tohle neměli slyšet?“

„Ne, jsme dobří známí, kteří se náhodou potkali.“

„V takové díře, jako je Davos?“

„Samozřejmě. A nemluv takhle o mém domově.“

„Hej! To že jseš s mým otcem, ještě neznamená, že jsi moje matka.“

„Ale pořád ještě jsem starší.“

„Nehádejte se přece.“

„My se nehádáme, je jasné, že já mám pravdu. Teď mám hlad, kdo si dá čínu?“ Navrhla Buffy a Connor se hned s radostí přihlásil.

            Druhý den si v šest hodin večer začala balit věci, aby mohla odjet domů, čas vypršel.  Zrovna přišel Angel, aby ji zkusil naposledy přesvědčit.

„Nataly, prosím, neodcházej.“ To bylo jediné, co ho napadlo, už zkusil všechno.

„Je mi líto Angele, ale já do tohohle života už nepatřím. Nataly Lineová patří do Davosu, do malé hospůdky. Ten, koho miluješ, to nejsem já, ale Buffy.“

„Ale TY jsi Buffy.“

„Ne, to se ti snažím celou dobu vysvětlit, Buffy Summersová je mrtvá a nic ji nevrátí.“

„S tím se nesmířím.“

„To jsem ani neočekávala.“

„Nemůžeš to takhle skončit.“

„Nic nekončí… vždycky tě budu milovat a budu čekat… až přijdeš a budeš schopný se s tím vyrovnat… že já nejsem ona.“

„Chci tebe, ať s jakýmkoli jménem.“ Objal ji rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.

„Můžeš za mnou kdykoli přijet, budu čekat, každý den… ale nezůstanu v Miláně.“ Taky ho objala a přitiskla se k němu: „Miluju tě.“

„Hned, jak mi vyjde čas, přijedu.“

„O víkendu?“

„Nejspíš.“

„To bude ten nejkrásnější víkend v Davosu.“ Usmála se a políbila ho na tvář. Zaklepal a vešel Gunn, kousek od sebe ustoupili.

„Sory lidi, ale dole čeká zase ten poliš.“

„Nemůžeš říct, že jsem si změnila jméno a odjela do Hollywoodu stát se herečkou?“

„Může to zkusit, ale asi mu to nebudu věřit.“ Vynořil se za jeho zády Higgins.

„Ups.“

„Žádný problém, slečno Lineová, všechno se vyřešilo.“

„Vážně?“ Zeptala se zároveň Nataly i Angel.

„Ano, všechno je v pořádku, můžete v klidu žít zde v Miláně.“

„Ne, já žiju ve Švýcarsku, už víc, jak rok.“

„Oh, tak to ještě zařídíme, můžete být v klidu.“

„Dobře, děkuji.“

„Nashledanou.“

„Nashledanou.“ Rozloučili se s ním ostatní jednohlasně, když odcházel. Hned potom Angel Buffy dlouze políbil.

„Co?“

„Promiň, ještě jsem se chtěl rozloučit. Gunn tě teda odveze.“

„Jasně, domluveno… Mimochodem, to co jsem řekla…“

„Neříkej, že to odvoláváš.“

„Trvám na tom.“ Naposledy se políbili a Gunn popadl její tašku.

            „Tak zase zpět do Davosu?“ Ptal se Gunn, aby už začal konverzaci, když pojedou tak dlouho.

„Jo, jsi fakt hodnej, že mě vezeš.“

„Co bych pro sestru neudělal že?“

„Nejsem tvoje sestra.“

„To víš, že jo. Ale to pochopíš časem. Hej, a kdy se zase ukážeš? Miluju tvoje boloňský špagety!“

„Pokud to dobře půjde, tak snad brzy.“

„Dobře; jako s upírem?“

„Jo, s Angelem.“

„S tím to dobře půjde, miluje tě. Ale ty jeho zřejmě ne.“

„Ale jo, samozřejmě, že ano, ale je to složitější.“

„Něco hodně zlýho zabilo všechny tvoje nejbližší a zabilo málem i tebe, tak utíkáš sama před sebou?“

„Ne zas tak složitý. Ale neutíkám, vážně!“

„tak to zkus, neutíkat. Poznám člověka, co utíká, když ho vidím.“

„Jo, to mi říká každej.“

„Asi to bude pravda.“ Poznamenal s úsměvem a dál se věnoval cestě.

            Blížil se konec týdne, doba kdy Angel přijížděl do Davidu za Buffy. Ale stále ještě bylo spoustu času, protože štamgasti byli teprve u prvního piva a druhé partičky karet. Tohle bude ještě dlouhá noc. Madison se k ní přitočila, když si uvazovala zástěru: „Myslím, že támhle se blíží tvůj tajemný milenec.“

Buffy se podívala směrem, kterým její přítelkyně ukazovala a opravdu, byl tam. Vstoupil do místnosti, pozdravil a sedl do rohu. Užuž se k němu chtěla rozběhnout, ale tu ji zchladila studená sprcha ve formě Madison: „Prvně obsluž zákazníky, kteří už sedí, potom ty nové.“

„Jistě… jistě.“ Zapitvořila se, vzala si na tác půllitry piva a vyrazila. Když přišla k Angelovi, zbývala ji poslední sklenice. Ani nevstával, když k němu šla, protože mu jako vždycky sedla na klín a políbila ho na tvář. Už nějakou dobu za ní takhle jezdil, ani jeden se nehodlal vzdát toho, co měl. Buffy se nechtěla vzdát malého klidného Davidu a o malinko rušnější hospůdky a Angel se nechtěl vzdát firmy a přátel. Taky se ale nechtěl vzdát jí, tak každý týden jezdil na víkend k ní. Objal ji kolem pasu a napil se ze sklenice.

„Kdy končíš?“ Zeptal se jen tak mimochodem.

„Až Hrobař prohraje všechno, co si vzal.“ Ukázala na jednoho dlouhána u stolu s kartami.

„Kolik má?“

„To je různé, ale má první pivo, bude to trvat dlouho.“

„Kolik jich vypije?“

„Tak deset.“

„A to nemá otravu? Podle toho, co jsem slyšel, že v tom pivu máte.“

„Že sis nestěžoval.“

„Když mi ho přinese tak krásná servírka.“ Políbil ji naposledy a pustil ji, aby mohla zase roznášet.
„Nechceš počkat u mě?“

„Ne, počkám tady, Ed je vzadu?“ Zeptal se na majitele hospody. Určitě tam zase budou vzpomínat na staré dobré časy v pravěku, jak Angela znala. Přiznala, že je její zaměstnavatel opravdu „vzadu“, kde má kancelář a poradila mu, aby s ním dnes mluvil výhradně francouzsky, jelikož má špatnou náladu. Musela se vrátit do práce, vzala tác a běžela k Madison, která zrovna připravovala další várku. Po cestě ji starý Forhart plácl přes zadek, to bylo pro něj typické, Angel se rádoby zamračil a zmizel za závěsem.

„Tentokrát nějak brzo.“ Podotkla Madison, když jí dávala sklenice.

„Snad.“ Usmála se a šla roznášet pití.

            „Nataly, že si s náma dáš jednoho panáka?“ Pobízel ji už po několikáté místní doktor, jejich stálý zákazník, náruživý karetní hráč.

„Já nemůžu, jsem v práci.“

„Ed ti to odpustí, nezjistí to.“

„Promiň, nemůžu, ale dejte si na mé zdraví.“ Usmála se a to už před ně pokládala další panáky.

„Nataly, nenech se prosit, jenom jednoho.“ Snažil se dělat smutné oči doktor, ale už měl tak připito, že to spíš působilo dojmem klauna v cirkuse.

„Ale jenom, že to chceš ty, Arnolde.“ Nikdy by si nedovolila, říct mu jménem, ale byl tak opilý, že to stejně do zítřka zapomene. Vzal si jednu malou skleničku a na jeho zdraví ji vypila. Potom se hned vrátila do práce, protože dnes se tu sešla snad celá vesnice.

            Bylo už kolem půlnoci, nohy ji bolely, jakoby běžela maratón a začínala být utahaná. Nikdo se ale ještě nezvedal, že by chtěl jít. Zrovna se chystala odnést Forhartovi další pivo, když zalapala po dechu a zatočila se jí hlava. Tác jí vypadl z rukou a sklenice se roztříštily o zem. Všichni se na ni otočil, sama se podívala, co to udělala, ale přitom už padala k zemi.

„Nataly… Nataly, slyšíš mě?“ Volal na ni přiopilý doktor, který hodně rychle vystřízlivěl, když omdlela.

„Zavolejte doktora.“

„Ty jsi doktor.“ Křikla na něj Madison.

„Co se to… Buffy.“ Angel se přišel podívat, co se tu děje, když ji uviděl. Nebral ohledy na to, že mu zakázala takhle jí říkat.

„Co je jí?“

„Prostě se sklátila k zemi.“ Vysvětlovala Madison, když pokládala telefon: „Hned jsou tady.“

Sanitka dorazila celkem brzy nato, že byli v takové dědině. Okamžitě si ji naložili na nosítka a odvezli si ji pryč.

            Druhý den ráno se Angel vrátil pro nějaké její věci. Madison ho hned odchytla, co se Nataly stalo.

„Nic neví, ale selhal jí krevní oběh, přestalo jí bít srdce.“

„Cože? Jako měla infarkt?“

„Spíš ji otrávili.“

„Co?“ Proč by někdo otrávil servírku v takové díře, jako je Davos.

„Ona není obyčejná servírka, že?“ Zeptala se podezíravě.

„To se těžko vysvětluje. Musím se za ní vrátit, kdyby se probrala.

            Když se vrátil do nemocnice, byli u ní zrovna doktoři, hned se jich zeptal na její stav.

„Nejspíš se ji pokusili otrávit, ale zdá se, že má uhýb kořínek.“

„Otrávit? To jako jenom tak?“

„To si už vyřešte s policií.“

„Ale kdy se probere?“ Ptal se bezradně, když tam jen tak bez hnutí ležela.

„Nevíme. Možná za hodinu, možná za dva dny.“ Odešel doktor k dalšímu případu.

„Co mi to děláš? Tak probuď se.“ Prosil ji. Dlouho se nic nedělo, už začínal usínat, tak si šel dát do automatu kafe. Když se vracel, stál u Buffyiny postele nějaký muž a dával jí něco injekční stříkačkou do infuze.

„Promiňte, co to děláte?“

Jak ho muž uviděl, postavil se do obranné pózy. Takže zřejmě nejde o lékaře. Začal se s ním prát, dokud nepřišla ochranka a nevykázala ho ven. Hned potom se Buffy probrala.

„Lásko...“

„Angele, zdálo se mi, že tu někdo byl.“ Šeptala tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Byl… hned si tě odvezu domů. Nemusíš se bát, budeš pod mou ochranou. Firma už na tom pracuje.“

„Na čem?“

„Pokusili se tě zabít a teď znovu.“

„Proč?“

„Já nevím, lásko. Zkus si ještě trochu odpočinout, hned jsem zpátky.“

            Gunn s Connorem seděli v jedné kanceláři a usilovně přemýšleli, kdo že to chce Buffy ublížit. Vběhla celá natěšená Illyria, protože zjistila, o co jde a hodlala se tím pochlubit.

„Tak?“
„Někdo zjistil, že je Nataly přemožitelka. Neví ale, že je Buffy.“

„To je dobře, nebo špatně?“ Nechápal Connor.

„Dobře, protože Buffy je pro ně mnohem nebezpečnější.“

„A jak je zastavíme?“

„Zabijeme je.“ Zvolala natěšená Illyria.

            Láskyplně se na sebe usmívali a povídali si o tom, jak si zútulní Natalyin domeček v Davosu, když jim doktor přinesl propouštěcí zprávu. 

„Ještě bych se naposledy podíval, jak se vám hojí ty jizvy od střepů.“

Místo odpovědi se otočila na bok. Obešel postel a zvedl jí košili. Na pár místech na zádech a na stehně měla menší šrámy od střepů z rozbitých sklenic, ale doktor naznal, že jsou tak malé, že se zhojí.

„Pokud jde o ty ostatní jizvy, vypadají, že jsou špatně ošetřené, jak se vám to stalo?“

„Nepamatuji se.“

„Tohle muselo být velmi vážné zranění.“ Ukázal na její největší jizvu, na tu těsně pod srdcem.

„Nejspíš právě tohle mě dostalo do komatu.“

„Můžete si je nechat odstranit, i když není vyloučené, že by se to úplně zhojilo.“ Navrhl jí, s takovým tělem určitě chce vypadat co nejlépe.

„Prvně si musím vzpomenout, jak jsem k nim přišla, ale díky.“

„Dejte na sebe pozor. Málo nechybělo a nebyla byste mezi námi, ještě nějakou dobu se vyhněte námaze.“ Uděloval poslední rady, zatímco jí Angel balil věci. Podal jí oblečení, aby se mohla připravit na cestu.

„Kam teď jedeme.“ Zeptala se, vlastně jí bylo úplně jedno, kam pojedou, jestli k němu, nebo do Davosu.

„Pojedeme do Davosu, tam si spíš všimneme neznámé tváře, ale nesmíš teď pracovat.“

„Ale co beze mě bude Ed dělat?“

„On si poradí.“ Vzal její tašku a chytil ji za ruku. Sestry už přišly vyměnit postele, tak se odporoučeli.

            V Davosu byla Buffy přinucena zůstat ležet, Angel se o všechno staral. Bylo mu úplně jedno, že na něj v Miláně čekají. Zrovna chystal pro Madison další sklenice piva, aby jí aspoň trochu pomohl, když za ním přiletěla s mobilem v ruce.

„Děje se něco?“

„Něco s Nataly, píše, že máš okamžitě přijít.“

„Co se stalo? Co tam ještě píše?“

„Nic, tohle.“ Dala mu názorně pobil před obličej, ale tak s ním třepala, že ani nepoznal, že na displeji něco je. Vzal si kabát a s pár slovy vyběhl ze dveří.

„Tak tohle vyšlo.“ Zaradovala se potutelně hospodská a už si brala podnos, že roznese další dávku.

            Angel vběhl do dveří a užuž ji chtěl zachraňovat, ale ona v pohodě ležela v posteli a četla si knížku.

„Ty…“

„Co tu děláš?“ Divila se, když vzhlédla od knihy.

„Psala jsi zprávu, že mám hned přijít.“

„Ale já nemám mobil.“ Připomněla mu skutečnost, že ho jaksi utopila ve vaně a ještě si nekoupila nový.

„Já tu Madison zabiju, letím jako blázen.“ Sedl si udýchaně na kraj postele. Zvedla se a zezadu ho objala.

„Nechci o tebe přijít.“

„Jsem tady.“ Pošeptala mu do ucha a stáhla mu kabát z ramen.

„Chci s tebou být už napořád.“

„Vždyť jsme spolu, jezdíš ke mně každý pátek.“ Šeptala mu dál do ucha. Cítil, jak se o něj opírá celou vahou, byla jako pírko, ale její kůže byla tak teplá… Začala ho líbat na ucho, natáhl k ní ruku a přitáhl si ji za pas na klín. Položila mu hlavu na rameno.

„Ale mně to nestačí.“

„Doteď ti to stačilo.“

„Nataly, chci s tebou být pořád, už pořád.“

„Cos to řekl?“ Napřímila se.

„Že bych s tebou chtěl zůstat napořád.“

„Řekl jsi Nataly.“

„Tos chtěla ne?“ Díval se na ni nechápavě. Ale neodpověděla mu, vášnivě se k němu přitiskla a začala ho líbat.

„O co tu jde?“ Musel vědět, co to má znamenat, proč se chová tak divně.

„Shh, zůstanu s tebou, teď mě pomiluj.“ Nemusela ho pobízet dvakrát. Líbal ji na krku a zkušenými pohyby rozepínal knoflíčky pyžama. Vychutnával si horkost její pokožky, teď už nahých zad.

            Madison přinesla jídlo, šla potichu, aby je nevzbudila, protože leželi v posteli a tvrdě spali. Zdála se jí v domě zima, tak zatopila v krbu. Zrovna poklízela noviny, které použila na rozdělání ohně, když se za ní objevila Nataly v Angelově košili.

„Nechtěla jsem tě vzbudit.“

„Nepsala jsem sms.“ Podotkla Buffy-Nataly, jakoby jí to vyčítala.

„Snad se nezlobíš.“

„Ne. Chtěla bych s tebou o něčem mluvit.“

„O čem?“

„O Angelovi.“

„Budete se brát?“ Rozzářila se romantická hostinská, ale Nataly ji rychle zchladila, že ne.

„Přestěhuju se k Angelovi, do Milána. Prosil mě o to už dřív, ale stále jsem čekala. Budu za tebou jezdit každý týden aspoň na jeden den, slibuju.“

„Říkala jsem si, ke které skupině budeš patřit, ale nezůstaneš v Davosu.“

„Miluju Davos. V Davosu jsem zase začala žít.“

„Co se ti předtím stalo? Jakou minulost se snažíš skrýt.“

„Byla jsem přemožitelka, bojovala jsem proti zlu. Dlouho, ale pak si mě to našlo a zabili všechny, už si nepamatuju podrobnosti, probrala jsem se v Kapském městě o několik let později. Zabili všechny moje přátele a celou moji rodinu. Přežila jenom moje sestra, ale ta umřela před půl rokem, nevěděla, že jsem naživu.“

„Proto ses schovávala?“

„Nechci, aby mě to znovu dostihlo, ale nějak mě našli, proto se mě snažili zabít.“

„A co Angel?“

„Zamilovali jsme se do sebe chvíli potom, co jsem zjistila, kdo jsem, že jsem přemožitelka. Bylo mi patnáct, od té doby ho miluji.“

„Jakto…“

„Že ho nezabili?“

„Zpřetrhali jsme všechny kontakty, mysleli jsme, že nemůžeme být spolu. Ale teď mě přesvědčil, že ještě můžu žít, pro Dawn.“

„Úsvit?“

„Ne, Dawn byla moje sestra.“ Vysvětlila jí s posmutnělýma očima.

„Jestli budete mít svatbu, musíš mě pozvat.“ Usmála se na ni povzbudivě Madison.

„Díky. Díky za všechno.“ Objala ji Buffy se slzami v očích. 

„Nataly.“ To byl Angel, volal na ni z ložnice.

„Hned jsem zpátky.“ Šeptla směrem k Madison, otřela si oči a s úsměvem se vrátila k Angelovi.

            Vážně se za chvíli vrátila, i s Angelem.

„Ahoj Madison.“

„Ahoj. Jak že se to vlastně jmenuješ?“

„Moje pravé jméno je Buffy. Ale nikomu to nesmíš říct, nikdo o Buffy nesmí nic vědět.“

„Takže jsi Buffy pohřbila?“

„Společně se Sunnydale, už navždycky.“ Láskyplně se přitulila k Angelovi.

            Starostlivě ji vedle sebe posadil, jakoby byla z porcelánu. Protože si ji konečně vezl domů, jak o tom snil už od začátku. Když jim předešlý den zavolal Connor, že to vyřídili a zahladili stopy, byl to nejúžasnější okamžik v jeho životě. Co teprve pro Nataly. Nataly si konečně dovolila zapomenout na to smutné a strašlivé, co se stalo Buffy a vzpomínat na to krásné a hřejivé. Protože teď má Angela a bude žít nový život, pro Dawn, pro Alexe, pro Willow i pro Gilese. Pro ně pro všechny.