Fate - 1. kapitola

Autor: Annys

Překvapení

Potloukala jsem se bezcílně ulicemi Vegas a pozorovala dění kolem sebe. Jak mě míjely zástupy lidí, kteří buď taky bezcílně bloudily, nebo šli na nějaká obvyklá místa, bordel, kasina, doupata hazardních hráčů a jim podobné pochybné „budovy“. Míjela jsem starý rozpadlý dům celý pokrytý letáky a reklamami. Prohlížela si vyvěšené informace, některé i několik měsíců staré.

„Pokud potřebujete pomoc, zkontaktujte nás.“ Četla jsem si pro sebe jeden z barevných letáků. No to určitě… ale graficky se mi to fakt líbilo, možná… možná je to právě ta stopa, o které mi říkal strejda. Ve vzpomínkách jsem zabloudila do svého dětství…

„Strejdo, strejdo,“ křičela malá holčička a nadšeně mu běžela do náruče. Ten ji zvedl vysoko nad hlavu a točil se s ní po místnosti. Vesele se smála a pokukovala přitom po mámě, co na to bude říkat.

Jo, tenkrát jsem ještě byla šťastná, děkuju jenom mámě za to, že jsem měla tak krásné dětství.

            Dveře se otevřely a zvonek oznamující příchod klienta se rozezvučel a přilákal tmavovlasou ženu kolem třicítky.

„Promiňte, ještě nepřijímáme.“ Oznámila mi s unaveným úsměvem recepční.

„Ale já potřebuji pomoc.“

„Šéf tu teď není, není tu nikdo, kdo by se vám mohl věnovat. O jaký případ jde?“

„Jsem si jistá, že spadá do pole vaší působnosti.“ Odpověděla jsem s menší nedůvěrou.

„Opravdu je mi líto, ale nikdo tu není.“ Snažila se mě odradit recepční a nešťastně přitom rozhazovala rukama, jakoby jí to bylo opravdu líto.

„Slečno, mohu vám nějak pomoci?“ Za mnou se najednou vynořil nějaký muž, zrovna si zapínal košili a scházel ze schodů, kterých jsem si předtím nevšimla.

„právě se slečně snažím vysvětlit, že tu nikdo není, měl bys ležet.“

„Pojďte se mnou do kanceláře, slečno…“ V jeho žádosti se skrývala otázka na moje jméno, s menšími rozpaky jsem mu ho prozradila, s úsměvem ukázal na prosklené dveře zastíněné žaluziemi. Nabídl mi, abych se posadila a zeptal se na něco ohledně mého případu.

„Hledám svého otce.“ Prozradila jsem. Vypadal zklamaně, oznámil mi, že tohle nespadá do jejich působení.

„Věřte mi, je to případ akorát pro vás.“ Přesvědčovala jsem ho, protože jsem si byla stoprocentně jistá tím, že mám pravdu. Samozřejmě se zajímal, co mě vedlo k tomu, abych se tohle domnívala.

„Hledám totiž svého otce, aby mi pomohl najít matku, když jsem byla malá, unesl ji démon.“

„Který?“

„Hledala jsem všechno přesně tak, jak mě učili, říká se mu Rubínový, živí se silou přemožitelky.“

„Dobře, ale když unesl vaši matku tak dávno, proč se domníváte, že je stále naživu?“

„Je to sice dvanáct let, ale… Čím déle ji nechá naživu, tím déle mu bude užitečná a ona má hodně síly.“

„Tím chcete říct…“

„…že moje matka je přemožitelka.“

„Můj bože.“ Muž vypadal, že se musí přidržet stolu. Chápala proč, od matky moc dobře vím, že po velké bitvě v L. A. byly zabity všechny přemožitelky, které sotva získaly svou moc a po nich neměl kdo nastoupit.

„Budeme muset počkat na šéfa, ten má více zkušeností. Mohu vám zatím nabídnout kávu?“ Zatímco popíjela kávu, znovu zabloudila do svých vzpomínek, tentokrát o něco méně příjemných…

„Gracie, kde jsi?“To mě volá máma, čeká u mě v pokoji, dokud nepřijdu. Našla jsem ji sedět na posteli.

„Sedni si vedle mě, holčičko.“ Ukázala máma na postel. Bála jsem se jejího vážného výrazu.

„Děje se něco, mami?“

„Musím ti něco říct.“ Když máma tuhle větu vyslovila, vyděsilo mě to, i když mi bylo teprve osm. Přesto ani netušila, jak ji slova její matky zasáhnou.

„Miláčku, chtěla jsem si s tebou promluvit o tvém otci. Brzy se dostaneš do věku, kdy se s ním budeš chtít setkat, nebo to možná chceš už teď. Měla bych ti o něm něco říct…“ Máma se odmlčela, ještě teď jsem cítila tu bolest, když jsem viděla mámin pohled, byl plný bolesti a smutku.

„Moc jsem tvého otce milovala, sice si to bojím přiznat, ale nejspíš ho miluji stále, ale i když by sis to určitě přála, tvůj otec se k nám nevrátí. Za prvé o tobě neví a taky… taky nám osud nepřeje a nemůžeme být spolu. Přála bych si, aby ses s ním někdy setkala, protože je to opravdu dobrý člověk a byl by jistě moc šťastný, kdyby tě viděl. Ale musím tě požádat, abys v případě, že by ses ho opravdu rozhodla vyhledat, byla obezřetná… hodně lidí si přeje moji smrt, jeho smrt a tvoji smrt také. Vím, že bych tě něčím takovým neměla děsit. Jsi neobyčejně silná a budeš ještě silnější, protože máš v sobě moji krev a…“ přerušila se, protože se musela zhluboka nadechnout, aby mohla pokračovat.

„Miluju tě, holčičko, nechci, aby se ti něco stalo, a nechci, aby se něco stalo tvému otci. Proto nesmíš nikomu prozradit nic o tom, kdo jsem, kdo jsi ty ani kdo je on.“

„Ale mami, já přece nic nevím.“

„Jednou se to všechno dozvíš. Hlavně jsem ti chtěla říct, že… že tvůj otec by byl jistě velmi šťastný, kdyby věděl, že má dceru, ale on má svoje poslání, svůj osud a musí toho ještě hodně vykonat. Je bojovník, ale kdyby se o tobě dozvěděl, bojím se, že by přestal bojovat a přijel k tobě, za tebou.“

„A ty bys to nechtěla?“ Podívala jsem se na ni. Skoro jako bych znala odpověď, její oči mi to říkaly.

„Snad i chtěla, ale nesmím to chtít, vím to já a ví to on. Chápeš, co ti tím chci říct?“ Povzbudivě se na mě podívala, přikývla jsem.

„Dobře… to je asi všechno… jenom… Kdyby se mi něco stalo, chci, abys ho našla a řekla mu…řekla mu, že jsem bojovala pro naši lásku. Kdybych odešla dřív, než bych mu to stačila říct, musíš mu to říct ty. Říct mu, že jsem ho milovala.“

Druhý den po jejich rozhovoru matka zmizela. Jakoby tušila, že se to stane. Když jsem uklízela v jejím pokoji, kdyby se vrátila, našla jsem dopis pečlivě zalepený v obálce. I když nebyl nadepsaný, věděla jsem, že je pro mého otce a tenkrát jsem se rozhodla, že ho najdu, abych mu ho dala a snad, aby mi pomohl najít mámu.

            Nějakou dobu jsem už seděla s šálkem kávy v kanceláři, kdy jsem zaslechla v hale hlasy. Bouchly dveře a žena, se kterou jsem předtím mluvila, někam běžela. Mezi žaluziemi na dveřích jsem viděla, že někomu skočila kolem krku a líbala ho. To měl někdo štěstí, že nebyl sám. Muž proti mně zachytil můj smutný pohled a chápavě se na mě usmál.

„Dobrý den, prý váš případ vyžaduje moji přítomnost.“ Vešel muž do kanceláře a za ním i recepční.

„Slečna Larsová hledá svého otce, Angele.“ Podívala jsem se na nově příchozího. Tak Angel se jmenoval. Taky se na mě podíval, takovým zvláštním pohledem, jako bych mu někoho připomínala.

„Dobře… takže vašeho otce. Jmenuji se Angel, řekněte mi prosím všechno, co by nám mohlo pomoci.“

„Moc toho nevím, nikdo mi nechtěl nic říct. Máma nechtěla, abych ho našla, ale… doufám, že když ho najdu, najdu tak i ji.“

„Dobře… takže vaše jméno?“ Sednul si za stůl a všichni ostatní už byli na odchodu, nachystal si zápisník.

„Grace Larsová.“

„Dobře… víte, jak se váš otec jmenuje?“

„Ne.“

„A něco… nějaká stopa, která by nás k němu mohla zavést?“

„Bohužel, nikdo mi o něm nechtěl nic říct, možná ani nikdo nevěděl, kdo to je… kromě mámy.“

„Ale vaše matka tady není. Co rodný list nebo nějaký jiný doklad… třeba deník vaší matky.“

„Nemám rodný list. V dokladech to taky nemám… vlastně vůbec nic nemám.“ Smutně se na něj podívala. Čekala jsem, kdy řekne, co tam lezu, když nemám žádné stopy, ale… ten pocit. Pocit, že právě tady mi dokážou pomoci.

„Nemějte strach, něco najdeme. Tak začneme z druhé strany, jak vaše matka zmizela?“

„Unesl ji démon, hledala jsem o něm všechno, říká se mu rubínový.“

„Samozřejmě, znám Rubínové démony, ale jsou velmi vzácní, protože jejich hlavní zdroj síly vymizel. Víte, proč unesl vaši matku?“

„Kvůli její síle, byla přemožitelka.“

„Opravdu? Myslel jsem, že žádné nezbyly.“ Podíval se překvapeně, přesto si dál psal poznámky.

„Zmizela před dvanácti lety… ale ona určitě ještě žije, vím to.“

„Dobře… znal jsem pár přemožitelek… ty mají silný kořínek. Jak se vaše matka jmenovala?“

„Buffy Summersová.“