Fate - 2. kapitola

Autor: Annys

Jen vykřiknout

            Díval se na ni jako na blázna, nechápala proč. Pokud znal nějaké přemožitelky, snad opravdu znal její matku, ale v tom pohledu bylo něco jiného, něco… něco co nedokázala popsat. Položil tužku a nervózně si zajel rukou do vlasů. Pomalu vstal a zavřel dveře, které byly doteď otevřené.

„Děje se něco?“ Zeptala se ho Grace nechápavě.

„Ty… ty jsi dcera Buffy?“ Jak se na ni podíval – jistě musel její matku znát.

„Ano.“

„Pst, tiše… Kolik lidí to ví?“

„Skoro nikdo.“

„Víš, kolik lidí si přeje tvoji smrt?“

„Máma mi něco takového naznačovala, než zmizela.“

„Co ti ještě řekla? Neboj, nejdeme ji, znám ji, je silná, velmi silná.“ Ale opravdu ji zná? Nebo znal před mnoha a mnoha lety? Kdy ji vlastně viděl naposledy?

„Vždycky tě budu milovat.“ šeptala mu mezi tichými vzlyky. Díval se jí do očí, děkoval za ten jediný den. Proč mu byl odměnou za bitvu jen jeden jediný den s ní? No ano… podepsal tu smlouvu, ale proč tím trpěla i ona? Když byl den u konce a ona musela odjet, nenáviděl se za to, za všechno.

„Nezapomenu.“ Sliboval. Nenapadlo ho nic jiného, co by jí měl říct. Až do chraptění jí celou noc opakoval, jak moc ji miluje, šeptal nebo křičel do světa nekonečná vyznání lásky. Ale nic nepomohlo… odešla a od té doby ji neviděl.

A teď je tady její dcera a říká mu, že ji unesl démon. Proč ji nedokázal ochránit?

„Já vím. Říkala mi, že kdyby se jí něco stalo, mám najít svého otce. Naznačovala mi, že taky bojuje, že bojuje za to stejné, co my. Proto ho hledám, myslím, že by mi mohl pomoct najít ji. Navíc… den předtím, než zmizela, jsem jí slíbila, že mu něco vyřídím.“

Angel: „Ale proč hledáš až teď?“

Grace: „Před půl rokem odešla moje teta, Dawn do jiné dimenze, řekla, že se už nevrátí. Ona byla poslední, kdo mi bránil.“

Angel: „Proč ti bránili?“

Grace: „Nebránili mi, ale… říkali, že svému otci i matce ublížím, když ho najdu, ale já chci, aby tu máma zase byla.“

Angel: „Dobře, pokusím se ti pomoct.“

Grace: „Opravdu jste mámu znal?“

Angel: „už je to dávno, hodně dávno.“

„Jsi upír.“ Poznamenala naprosto klidně.

Angel: „Ano, to jsem.“

Grace: „Dobře. Vůbec nevím, co bych vám ještě mohla říct.“

„No, zatím toho moc nemáme. Řekla ti Buffy ještě něco o tvém otci?“

„Ne… moc mi toho neříkala, byla jsem ještě malá.“

„A co přátelé? Buffy měla kolem sebe vždycky hodně přátel. Scoobies.“

„To sice ano, ale ti mi nikdy nic neřekli.“

„Dobře, nech mi tady svůj telefon, kdybychom něco zjistili, zavoláme ti.“

„Děkuju.“ Vstala a odešla. Za Angelem se hned nahrnul jeho přítel i přítelkyně.

            „Tak co to bylo ta děvče?“

Angel: „Byla to dcera jedné mojí staré známé.“

„Pěkná.“ Zhodnotil zasněně Angelův spolupracovník Marek.

„Až tak moc ne. Taková nevýrazná s tmavýma očima, není matce moc podobná.“

„Měla krásné oči.“ Zhodnotil bez okolků Marek a vyšel z kanceláře. Za ním vyšla i Ema. Angel zůstal sedět za stolem a přemýšlel. Grace byla opravdu pěkná dívka a už se ani nedivil tomu, že mu tak připomněla jeho Buffy. Má vůbec ještě právo říkat jeho Buffy? Ema se k němu znovu vrátila, sedla mu na klín a líbala ho. Pořád ale nedokázal přestat myslet na Buffy, ostatně jako vždycky. Naštěstí si Ema ničeho nevšimla.

            Grace se vrátila do svého hotelového pokoje. Chtěla zvednout telefon a zavolat někomu ze svých známých, ale pak si uvědomila, že jsou pryč, nebo mrtví. Nikoho už nemá. Ale pokud najde svého otce… najde mámu a všechno bude jako předtím než ji unesli. Možná… možná se dokonce dají dohromady, vždyť máma tátu pořád miluje. Naklonila se k pracovnímu stolu a podala si nějaké věci do práce. Pracovala jako asistentka jedné Římské laboratoře.

            Marek seděl dlouho do noci v kanceláři za notebookem a pracoval na několika rozdělaných případech. Taky založil složku případu slečny Larsové. Když dával všechny informace dohromady, přišel mu ten případ podivný, něčím známý…

            Za dva týdny jí zazvonil telefon, kancelář Angel investigations. Okamžitě měla přijít, mají stopu. Angel s Markem seděli v kanceláři a Ema všem připravovala kávu. Grace si sedla na jedinou volnou židli a čekala. Oba přítomní muži vypadali zamyšleně, jakoby si ani nevšimli, že už přišla.

„Promiňte, slečno Larsová, zamyslel jsem se. Přeji vám dobrý den, sice jsme se dlouho neozvali, ale něco jsme našli.“ Promluvil na ni jako první Marek. Hned jak začal mluvit, vzpamatoval se i Angel: „Mám tady pro tebe pár podkladů, kdyby ses na to chtěla podívat, nevím, jakými jazyky mluvíš, nebo dokážeš číst…“

„Čtu pěti démonskými jazyky, mluvím dvěma, umím francouzsky, italsky, anglicky a trochu japonsky.“

„Aha… v tom případě si to určitě budeš chtít prostudovat, není toho moc, ale jeden náš informátor zná člověka, co zná zase někoho, kdo zná tyhle kněžky, jsou to prý jakési ochránkyně přemožitelek, úhlavní nepřátelé Rubínových, mohly by nám pomoct.“ Reagoval zamyšleně.

„Máma mi říkala o nějakých ochráncích přemožitelek, i Rupert se zmínil, ale všichni jsou už mrtví, vznikli ještě před pozorovateli.“ Zamyšleně si mnula spánek a mluvila kamsi do ztracena.

„Ano, ty starý potvory, znám je, ale tohle nejsou oni. To byly starý ješity. Podíváme se po těch kněžkách a zavoláme ti, ano?“

„Děkuju, pročtu si, co jste našli a kdyby mě něco napadlo, ozvu se. Našli jste něco ohledně mého otce?“

„Moc jsme toho zatím nehledali. Soustředíme se hlavně na tvoji matku, protože je v ohrožení života, ale neboj se, i jeho najdeme.“

Jemně se usmála a i s tlustou složkou v kabelce odešla.

„Není to spíš tak, že nechceš vědět, kdo její tec je?“ Otočil se Marek na Angela.

„Tak to není, teď je Buffy pro mě přednější, připrav se, po setmění jdeme.“

            Zdvořile zaklepali na dveře domu, doufali, že nenajdou to stejné, co v předešlých dvou domech, obývanými kněžkami. Sotva jejich ruce dolehly na dveře, bylo to jasné, byly otevřené. Dům prázdný, žádný nábytek, nikdo, nic. I v posledních třech domech to bylo stejné, víc informací nenašli, vrátili se domů jako spráskaní psi s ocasy staženými.

„Nic?“

„Nic, najdi, co je s těmi domy, jsou vystěhované.“

„To jsme asi měli udělat hned.“ Prohodila.

„Já to slyšel.“

„Já vím.“ Usmála se na něj. Šla k počítači a připojila se na internet.

„Co budeme dělat, nemáme žádné stopy.“ Sedl si Marek na gauč a položil meč vedle sebe.

„Nemám tušení, může být kdekoli, možná je dokonce Buffy mrtvá.“

„To bys měl vědět ty.“

„Co tím myslíš?“

„Nedělej se, tohle se pozná, miluješ ji.“

„To není pravda, znali jsme se, to je všechno.“ Vstal a přihodil k Markovu meči i svůj. Najednou si vzpomněl, na ten poslední rozhovor mezi nimi.

„Angele, prosím…“ Slyšel zoufalý hlas v telefonu. To byl její hlas, pamatoval si to jako by se to stalo včera, i když byla vyděšená, rozrušená a vzlykala, pořád její hlas zněl stejně sladce, jako vždycky, když ho slyšel, vzpomněl si na růže, to viděl, kdykoli ten hlas slyšel.

„Co se ti stalo? Kde jsi?“

„Miluju tě.“

„Buffy… Buffy, odpověz mi, kde jsi? Co se děje? Přijedu!“ Byl zoufalý, kéž by mu tak řekla, kde je.

„Miluju tě, odpusť mi to.“

„Odpusť co?“

„Už se nikdy neuvidíme. Miluju tě, nikdy nepřestanu, slibuju, přísahám.“ Potom telefon ohluchl.

Měl tenkrát něco udělat! Chtěl si za to namlátit. Najednou bylo světlo, uvědomil si, že musel usnout, když přemýšlel. Podíval se vedle sebe, Ema ještě spala. Něco cítil, cítil něco, na co zapomněl. Usnul, ale až potom, co se s ní miloval. Ema je vážně dokonalá, prostě úžasná. Jak na to mohl zapomenout… rostě to nebylo důležité, zvlášť proto, že hned musel znovu myslet na Buffy a zuřil sám na sebe, že jí tohle udělal. Samozřejmě, i ona potom, co se rozešli, spala s jinými muži, ale on… slíbil, že ji bude milovat do konce života, nikoho nikdy nebude milovat jako ji, ale pak se objevila Cordelie. Vyspala se s jeho synem a zmizela, nechápal to, prostě ji miloval, najednou na Buffy zapomněl a pak… sotva Cordelie umřela, už zase myslel jsem na Buffy. Ale stejně… jak ji mohl jen na chvíli přestat milovat? Nebo ji miloval, ale i Cordelii? A teď měl Emu. Když Buffy najde a bude žít – první co jí řekne, bude jediné slovo, odpusť. Jak ji mohl zradit, jak ji mohl přestat milovat. Jsou to všechno tak prázdná slova, nenáviděl se. Kdo je vlastně otec Grace? Milovala ho Buffy? Ema se otočila, vstal a oblékl se, přemohl ho hlad.

            Dole už seděl Marek, pilně pracoval, co by bez toho kluka dělal? Sklonil se do lednice a vytáhl sklenici. Najednou na něj Marek zavolal: „Ehm, Angele?“

Otočil se a za ním cosi bíle zářilo.

„Co to k sakru…“ Chtěl to ještě dokončit, ale stvoření se rozletělo proti němu. Projelo jím a pak už nic nebylo. Marek se k němu sklonil a kontroloval, co se mu stalo, bílá záře zmizela hned, jak prošla Angelem a ten pak omdlel.