Jeskyně, která plně odpovídala jeho představě o vězení pro jeho Buffy teď byla přímo před ním. Vchod byl zakrytý ledem, nejspíš tam vypadá velká část jeskyně. Na to se ale připravil. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale našel si kouzlo na odbourání ledu. Za chvíli už byl vchod uvolněný a za necelých pět hodin ji našel. Ležela na zemi, otočená na boku a mírně stulená do klubíčka. Všude kolem ní byly částečky ledu. Takže byla pohřbená v ledu. Dostal ji z jeskyně a vrátil se s ní do pokoje motelu, který si objednal nedaleko. Položil ji na postel a přikryl dekou. Slyšel slabý přerývaný tlukot srdce. Díky horké lázni se mu povedlo ji dostat do trochu stabilizovaného stavu. Snažil se do ní dostat nějakou výživu a vodu, musel jenom čekat. O několik dní později, téměř dva týdny se poprvé probrala. Pohla se mu v náruči. Probudil se, každou noc když šel spát si lehl vedle ní a objal ji, aby jí bylo tepleji a teď to bylo poprvé, co něco cítil.

„Buffy?“

„An…“ Nemohla mluvit, jenom chraptěla. Šťastně ji políbil na čelo. Opřela mu hlavu o hrudník a usnula. Konečně to mohl říct: „Buffy, odpusť.“

Neslyšela to. Ale to nevadí, stejně to musel říct. Za dva dny už se probudila a vydržela vzhůru déle jak pár minut.

„Buffy…“

„Jak dlouho?“

„Dvanáct let.“

„Moje dcera.“

„Je v pořádku, to ona mě vyhledala, naivně jsem si myslel, že jsi v pořádku a někde žiješ spořádaný život, promiň, měl jsem tě hledat dřív.“

„Musím ti o ní něco říct.“

„Teď ne. Kde je ten démon?“

„Mrtvý. Nějaká čarodějka, kněžka, nebo kdo se objevil, zabil ho a celou jeskyni zmrazil, i se mnou uvnitř.“

„Jak dlouho z tebe vysával energii?“

„Dlouho.“ Taková odpověď stačila.

            Ještě dva týdny se zotavovala, byla neuvěřitelně rychle v pořádku. Potom nastal den, kdy si museli vážně promluvit.

„Nechci teď mluvit o ničem vážném, když jsi zase se mnou.“

„Ty to nechápeš, je to důležité, Grace je v nebezpečí.“

„Neboj se, je u nás.“

„Angele, Grace…“

„Já vím.“ Přerušil ji.

„Vážně to víš?“

„Ano a nevadí mi to.“

„Cože?“

„Nevadí, právě naopak, jsem rád.“

„Vážně?“ Byla stále více překvapená.

„Jistě, jsem rád, že za mnou přišla a já tě našel.“

„Ale já…“

„Našel a mohl ti říct, že tě pořád miluju.“ Pohladil ji po tváři.

„Angele, Grace je tvoje dcera.“

„Cože?“ Teď nechápal zase on, vždyť to není možné.

„Pamatuješ, jak jsme se viděli naposledy? Byl jsi člověk, byl to určitě záměr sil.“

„Já mám dceru.“ Udiveně se na ni díval. Rychle ji objal a políbil.

„Promiň, chtěla jsem ti to říct, ale… nemohla jsem.“

„Buffy, ty… odpusť, prosím odpusť mi. Jsi to jediné, jediné.“

„Ale co ti mám odpustit?“

„Že byla v mém životě chvíle, kdy jsem na tebe nemyslel.“

            Angel chystal věci, že se vrátí zpátky do Vegas. Nemluvili s Buffy o Grace. Nepadlo už ani slovo. Buffy seděla s obličejem zabořeným do dlaní a brečela. Potřebovala ze sebe dostat dvanáct let v ledovém hrobě. Téměř pořád seděl a jen ji objímal, nemohl dělat víc.

„Angele, pojedu do Říma, musím se vzpamatovat, potom ti zavolám, sejdeme se, o všem si promluvíme, ano?“

„Jak si přeješ.“ Pohladil ji po tváři.

            Angel se vrátil do kanceláří, Marek s Grace seděli v jeho kanceláři a něco dělali. Položil tašky a zamířil rovnou k nim. Přemýšlel a u toho pozoroval Grace. Má dceru. To, že má syna pro něj byl šok, ale když má teď i dceru a navíc dceru, jejíž matka je jeho Buffy, pro to už přirovnání neexistuje.

„Angele, stalo se ti něco?“ Marek vstal a šel k němu.

„Našel jsi mámu?“

„Přijede.“ Odpověděl. Nadšeně mu skočila kolem krku. Požádal Marka, aby je nechal chvilku o samotě. Řekl Grace všechno o tom, co se s Buffy dělo potom, co ji unesli.

„Taky mi tvoje matka řekla, kdo je tvůj otec.“

„Kdo tedy?“

„Já.“ Potom, co to řekl, koukala na něj, jakoby si to ještě srovnávala v hlavě.

„Dám ti ten dopis, co jsem našla, napsala ho máma pro tebe.“ Řekla naprosto nepřítomně.

„Grace, řekni něco, prosím.“

„Jsem ráda, že jsi to ty. Ale musím se s tím vyrovnat.“

            Dostal dopis a hned si ho rychle přečetl. Kdyby mu mohlo srdce být, v tu chvíli by se mu zastavilo.

... Odpusť, odpusť mi, prosím, že jsem Tě milovala a nebojovala. Měla jsem bojovat do konce svých sil. Byla jsem k tomu odhodlaná, zvlášť potom dnu. Věděla jsem, že nebudu šťastná, dokud nebudu každou noc usínat ve Tvém objetí. Chtěla jsem se za Tebou rozjet, bez ohledu na všechno, nic jiného neexistovalo. Chtěla jsem za nás bojovat do konce svých sil. Ale pak jsem se dozvěděla, že čekám dítě, Tvé dítě. Vzdala jsem to. Promiň, ale musela jsem, naše dítě bylo přednější, než my. Promiň mi, že jsem Ti o ní neřekla, jednou snad Ti to řeknu. Teď mi už docházejí síly. Už bych za naši lásku nedokázala bojovat. Je to sedm let od chvíle, kdy jsem Tě naposledy viděla. Každá chvíle bez Tebe mi bere část ze mě. Už Tě asi nikdy neuvidím. Asi to bude lepší, zestárla jsem, už nejsem tak krásná jako dřív…

Každá pasáž dopisu ho zasáhla víc a víc. Proč jenom něco neudělal?

            „Měli bychom jít za Angelem, je tam zavřený už tři dny.“ Konstatovala Grace a jemně ho hladila po svalech na břiše. Rád jí bořil obličej do vlasů, když mu takhle ležela na hrudníku.

„Co bylo v tom dopise?“

„Nevím, nečetla jsem to, ale myslím, že to byl dopis na rozloučenou.“

„Určitě by mu pomohlo, kdybys šla za ním. Nejsi snad ráda, že jsi jeho dcera?“

„To jsem, ale… asi to nemůžeš pochopit. Potom, co máma zmizela, upínala jsem se k představě otce, který mi ji najde, oba si uvědomí, jak se milují a vrátí se k sobě. Ale Angel má mezitím jiný život, na mámu úplně zapomněl.“

„Nezapomněl, to mi věř, ale nemůže celý život čekat, když ví, že s tvou mámou být nemůže.“

„Tak proč se nesnažili.“

„Určitě se snažili. Grace, Angel je ten nejlepší otec, jakého by sis mohla přát, nezatracuj ho, je to dobrý člověk.“

„už aby přijela máma.“

            Buffy opravdu přijela a šla rovnou do Angelova pokoje. Vůbec nevěděla, jak to našla, jak vůbec našla budovu, ale na tom nezáleželo. Vběhla do jeho pokoje, ale najednou nevěděla, co říct.

„Buffy?“

„Angele.“ Běžela k němu a vklouzla mu do náruče. Najednou leželi oba nazí na posteli. Dívali se vzájemně z očí do očí. Byl schopen pozorovat jenom její vzrušený výraz. Milovali se. To nesměli, oba to věděli, Oba věděli, co je jejich cenou za okamžik společného dokonalého štěstí. Ale na tom nezáleželo, potřebovali se. Když bylo po všem, Buffy se rozbrečela a moc dobře věděla proč. Až do rána zůstali vzhůru, objímali se, slibovali si nekonečnou lásku a že najdou způsob. Ale nic se nestalo. Chvíle, kdy měl Angel přijít o duši měla už několikrát nastat, ale nenastala.

„Jakto?“ Tohle byla ta správná otázka.

„Nevím, nemám tušení, provedla jsi něco Silám?“

„Nebyla jsem dobrá?“

„Byla jsi skvělá, lásko. Tebou to určitě není.“ Políbil ji na špičku nosu. Najednou někdo zaklepal na dveře, nepočkal na vyzvání a hned vešel.

„Grace…“ Vydechli oba rodiče a přitáhli si přikrývku.

„Co to tady děláte?“

„Ahoj Gracie, jsem doma.“ Usmála se nejistě Buffy.

„Počkám dole, ano?“

„Dobře, to bude asi nejlepší.“ Uznal Angel, který myslel, že je červený jako rajče.

„Mimochodem… jsem ráda, že jste spolu, mami… tati.“ Usmála se Grace a zmizela.

            Buffy sešla dolů a setkala se tam nejen s Grace, ale taky s Markem. Hned dcerku objala, ale jak ji pustila, naléhavě se zeptala, kde je její kamarádka Willow.

„Willow umřela před třemi lety.“

„A nevíš, kde jsou její věci?“

„No, část mám já a část rodina, potřebuješ něco?“

„Myslím, že ano, ale nejsem si jistá.“ Podívala se směrem ke schodům, po kterých scházel Angel. Beze slova šel do své kanceláře.

„Děje se něco?“ Chtěla vědět Grace, která vešla hned za ním.

„Pokud vím, nic, kde je Buffy?“

„Vedle, mluví s Markem.“

„Aha, jak dlouho spolu jste?“

„Cože?“

„Jenom taková všetečná otázka chlapa, co tě chce zaměstnat.“

„Co že mě chceš?“

„Hele, umíš překládat neuvěřitelně rychle, dlouho jsem tu neměl nikoho tak vzdělaného, bez tvých znalostí bychom ji nenašli.“

„Aha a jak to souvisí s Markem?“

„Jen málo, jestli budu mít nějaké nepříjemnosti z vašeho rozchodu.“

„Jak to víš?“

„Za prvé nejsem slepý a za druhé čich mám taky v pořádku. Seš celá obklopená jeho pachem.“

„Fuj, to je nechutný.“

„Takže?“

„Šéfe?“

Oba vstali a šli do haly.

„Kde je Ema?“

„Nevím, neviděl jsem ji, co jsem odjel.“

„Angele, mohli bychom si promluvit?“

„Samozřejmě, půjdeme ke mně do kanceláře.“ Oba tam zašli, a když tam za chvilku Grace nakoukla, všechny věci ze stolu byly shozené a přesně na tom místě se líbali.

            Menga zuřila, fúrie, byla bez sebe vzteky. Její poskok držel Daltepha pod krkem a zrovna vymýšlela, co mu provede.

„Jak jsi mi to sakra mohl udělat? Jak se teď dostanu domů? Jak uskutečním konec světa, když chybí tak málo, aby se dala Velká trojice dohromady.“ Zuřila Menga a obcházela kolem Daltepha jako lev v kleci.

„Velká trojice povstane Mengo a z tvé apokalypsy nezbude víc, než špatná vzpomínka.“ Řekl tiše a trochu ochraptěle zmučený Dalteph. Menga se na něj podívala a šla blíž k němu: „Víš Daltephe, tohle tvoje hrdinství mě opravdu ohromuje.“

„Víš moc dobře, že Velká trojice bude existovat jenom do chvíle, kdy se obrátí kříž. Až se to stane, tvoje svěřenka zemře.“

„Jen pokračuj fúrie, snaž se, bude to povzbuzovat úsměv na mých téměř mrtvých rtech až uvidím, jak tě Trojice zničí a tvoje jméno zmizí v záhybech pláště času.“

„Hrdinské řeči Daltephe. Škoda, že nebudeš téměř mrtvý, ale úplně mrtvý. Teď, když jsi mi k ničemu a jenom mi to všechno ztěžuješ, nejjednodušší pro mě bude tě zlikvidovat otravný skřítku.“ Pousmála se fúrie a přiblížila se o další krok. Dalteph otočil hlavu na stranu, aby neviděl, co se stane. Krásná žena neproměnila v bestii s ohromnými drápy místo její dokonalé francouzské manikúry. Její tvář byla zbrzděna obrovskými jizvami a vystouplými žílami, které pulsovali v rytmu jejího zkaženého srdce. Krásné rty se přeměnily v nechutný červený průsek bez tvarů, které by se daly k čemukoli pozemskému přirovnat. Oči jí plály rudou záští, když Dalteph řekl: „Předtím ses mi líbila víc.“

Bohužel to byla jeho poslední slova. Fúrie natáhla jeden ze svých hnusných drápů směrem k němu a dřív, než by lidské oko zaznamenalo, rozcupovala jeho tělo na malé kousíčky. V další vteřině už stála daleko od louže krve v bělostně čistém oblečení a krajkovým kapesníčkem si otírala prsty od krve.

„Digu, ukliď ten nepořádek. Pak zavolej našemu starému známému, panu Finovi.“ Vypadala naprosto klidně. Obešla stůl a sedla si do koženého křesla. Démon uposlechl a bez jediného slova odešel, aby zajistil splnění jejích úkolů.

            Buffy s Angelem leželi v posteli, Grace s Markem vyhledávali něco o té fúrii, kterou slíbili Daltephovi zabít, tak měli chvíli pro sebe. Hned ji využili, aby si vynahradili čas, kdy nemohli být spolu.

„Jak myslíš, že se to stalo? To s duší?“ Ptala se zvědavě a jemně mu přitom přejížděla prsty po obnaženém hrudníku.

„Nevím, možná je to tou dlouhou dobou, možná už nejsem tím stejným upírem.“ Odpovídal s úsměvem, i když věděl, co to vyvolá za otázku.

„Takže už nejsem tvoje štěstí?“ Posadila se na posteli a deka jí spadla k bokům.

„Samozřejmě, že jsi. Nemůžu ani slovy vyjádřit, co pro mě znamenáš.“ Smířlivý tón a něžnost, s jakou jí spravoval deku, ji uklidnila, znovu si lehla vedle něj: „Ale můžeš to zkusit.“

„Myslím, že jsem to zapomněl.“

„Ty jeden!“ Vyskočila a zlobně ho dloubla do břicha.

V tu stejnou chvíli Grace s Markem seděli na posteli v Markově bytě a kolem sebe měli všude knihy.

„Co myslíš, že dělají?“ Zeptala se Grace a zvědavě na něj koukla.

„Ty se ještě ptáš?“

„Máš pravdu. Je to naprosto jasné, určitě si vynahrazují všechny ty roky a povídají si.“

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Angel celé ty roky miluje nějakou ženu, má s ní dítě a já jsem nic netušil.“

„On asi taky ne.“

„Řekni, jsi ráda, že je to on?“

„I kdyby ne, miluje mámu a ona jeho. To mi stačí.“ Zhodnotila s úsměvem. Podívala se na Marka a vůbec nebyla spokojená s jeho výrazem.

„Co se děje?“

„Fúrie.“

„Co?“

„Chce Angela.“

 

5.kapitola