„Co tím chceš říct, že chce Angela?“ Ptala se už asi po šesté Buffy a vypadala, že za chvíli vybuchne.

„Musíme zjistit, která fúrie to je, její jméno a ke kterému řádu patří, podle toho zjistíme, co přesně hledá. Fúrie prostě hledají muže a pohlcují jejich duše, Angel je pro tohle ideální, je výzva.“

„Co? Výzva? To se mi nelíbí, jakým způsobem je pohlcují?“ Angel ji pevně objal kolem pasu, ale přesto nevypadala, že je klidnější.

„Při styku.“

„Jakém st… aha. Já jsem si to myslela.“ Vykřikla a otočila se k Angelovi.

„Jak to myslíš?“ Zeptal se nechápavě a už se chystal zaujmout obrannou pózu, Buffy nikdy nechodila pro rány daleko. Taky hned přišla facka.

„Že ona ti ji už vzala a ty to na mě jenom hraješ?“ Její oči metaly blesky.

„Buffy, tohle je ta nejmíň smysluplná věc, jakou jsi kdy řekla. Samozřejmě, že jsem to já.“

„Nevěřím ti.“

„Tak jo, jdeme dál, na co jste ještě přišli? Marku, Grace?“ Upjal se přímo na něj a dělal, že Buffy nevnímá, ale oni se zdáli celkem zaujatí teorií Buffy.

„Lidi, já nejsem Angelus, přísahám, toho byste si hned všimli.“

„Kecáš, jak by jinak bylo možná, že ji ještě máš, prostě ji nemůžeš mít!“ Křikla na něj Buffy rozzuřeně.

„Ale miláčku, bylas celou dobu se mnou, poznala bys to.“ Vysvětloval, stále ledově klidný. Grace se pozastavila nad začátkem věty a snažila se nedát na sobě nic znát, ale chvěla se.

„Nebudeme si nic namlouvat, my dva spolu, to znamená velký průšvih, ať už s duší, nebo bez ní.“ Buffy vypadala uvolněnější, rozhodně nebyla rozzuřená.

„Počkejte, o čem to mluvíte s tou duší? Mluvíme pořád o fúrii?“ Upoutal na sebe pozornost zase pro změnu Marek.

„Tak trochu má sice Angel duši, ale jen když není šťastný.“ Vysvětlila Buffy a hladila přitom Angela po ruce, kterou ji objímal, už vůbec nebyla naštvaná, spíš měla starost.

„Aha.“ Kývnul Marek hlavou, jako že to pochopil. Grace ale vypadala, že to chápe pořád míň a míň.

„Prostě, když jsem s Buffy, jsem šťastný a moje duše zmizí.“

„Tak jo, co je na tom špatného? Znám spoustu lidí, kteří jsou bezduší a jsou v pohodě.“

„Věř mi, to určitě neplatí pro tvého otce.“ Téměř všichni se pozastavili nad tím, jak Buffy řekla to spojení… tvůj otec.

„Okej, nebudeme to rozebírat, co uděláme s tou fúrií?“ Přerušil diskusi Marek.

„Tak jí ho dáme, Angel přijde o duši a zase mu ji vrátíme, fúrie bude spokojená a my se jí zbavíme.“ Navrhla se smíchem Buffy.

„Hele tys neslyšela nic o tom, jak bych o tu duši měl přijít?“

„To není problém, určitě si ještě pamatuješ, jak se to dělá, aspoň to tak v noci vypadalo.“

„Buffy, tohle není legrační.“

„Ale je, mně se to vážně líbí.“

„To bys přece nedovolila.“ Díval se na ni trochu naštvaně, trochu zrazeně.

„To víš, že ne. Jen tak lehce si tě vzít nenechám, když jsem zase s tebou.“ Usmála se a byla ráda, že jeho reakcí bylo, že ji pevněji objal.

„jsem rád, že si takhle notujete, ale co uděláme s tou fúrií?“ Upozornil na sebe zase pro jistotu Marek, kterému se vážně zdálo, že mu nevěnují moc pozornosti.

Grace to rozhodla rychle: „Nepamatuju si, že by mi Rupert nebo Willow říkali něco o fúriích, zkusím se poptat po svých zdrojích, třeba bude někdo něco vědět.“

„Dobře, Angel půjde s tebou.“ Rozhodla zase Buffy, ale Grace se na to moc netvářila.

„Nechceš snad říct, že mě bude hlídat můj otec?“

„Proč ne?“

„Nejsem malý dítě!“

„Samozřejmě, že ne. Já půjdu s Buffy, ukážu jí to tady a aspoň si něco po dlouhé době zabije. S tebou půjde Marek, aby byla matka klidná.“ Zachránil ji Angel, za což si vysloužil vděčný pohled jak od Grace, tak od Marka.

            Fúrie nervózně popocházela po místnosti a neustále svému sluhovi opakovala, že už nemá čas. Nebyla už jen nervózní, ale vážně vyděšená, protože pokud nezíská toho muže do úplňku, všechny její plány budou k ničemu, protože ji její společenství zabije. Nebude žádná apokalypsa… leda, leda že by se jí podařilo zabránit, aby se dala Trojice dohromady a hlavně, obrácení kříže, k tomu nikdy nesmí dojít, to by pro ni znamenalo daleko horší osud.

            Buffy s Angelem šli po náměstí, které bylo uprostřed noci úplně vylidněné, jen se sem tam objevil ojedinělý člověk mířící do nějakého baru.

„Už jsem nevěřila, že tě ještě uvidím.“ Řekla a podívala se na oblohu na měsíc, aby se mu nemusela dívat do tváří. Nehodlala podporovat slzy tak brzy.

„Teď jsme zase spolu a já se tě nevzdám, slibuju.“ Pohladil ji po vlasech.

„Budu bojovat, tentokrát ano.“

„Já vím, že ano. Miluju tě.“

„Já tebe taky.“ Konečně se na něj podívala a nechala se obejmout. Jemně jí slíbával zbloudilé slzy z tváří a tiskl ji k sobě o poznání víc, když začalo jemně mrholit. To Marek se na úplně druhé straně města taky pěkně snažil. Úmorně pracovali a snažil se najít chvilku, kdy by mohl Grace pozvat na večeři, ale vypadala nepřítomně. Nechápal, co to s ní je. Copak tolik přemýšlela o rodičích? Nebo o fúrii? Není přece nebezpečná… nebo o tom aspoň zatím nevědí.

„Musím si skočit pro jednu knihu, myslím, že by tam něco mohlo být, sejdeme se ráno ve firmě?“

„A nechceš ke mně ještě přijít?“ Zeptal se s nadějí v hlase. Ani se nerozmýšlela, usmála se na něj, jakoby mu chtěla říct, jak je roztomiloučký a souhlasila. Oplatil ji úsměv a poslal jí vzdušný polibek, když si brala kabát a vycházela ze dveří.

            Místnost byla plná rudých závěsů, tmavých stolků, magických předmětů, ale hlavně všude kolem stěn byly knihovny plné knih o magii. Sotva tam vešla, ozval se zvonek a za jedním ze závěsů se objevil starší muž s bradkou. Musel přijít z nějakého průchodu, který byl ukryt za závěsem, když se objevil tak náhle. Nikdy se s tím mužem nesetkala, jen s ním párkrát mluvila po telefonu a četla o něm. Přívětivě se usmál a přistoupil k jednomu většímu stolku z tmavého dřeva.

„Slečna Larsová, nemýlím-li se.“ Oslovil ji, netušila, jak ji poznal, přistoupila k němu a přemýšlela, co všechno může říct.

„Neostýchejte se, já vím, proč jste přišla.“ Sáhl někam pod stůl a vytáhl vyřezávanou malou truhličku. Otevřel ji a vytáhl řetízek s drahokamem.

„To bude omyl…“

„To jistě ne, jste tu kvůli velké Trojici. Velká Trojice se musí spojit, aby nenadešel konec světa, který způsobí klan fúrií.“ Vysvětloval a podával jí přitom šperk.

„Velká trojice?“

Pokynul hlavou, jakoby mu její otázka přišla nesmyslná a osvětlil jí situaci: „Více než lidé, vázaní silným poutem. Proroctví je jasné, znáte ho.“ Přesto z toho nic nepochopila. Natáhl před sebe ruku a na dlani se mu objevila tlustá poněkud omšelá kniha. Položil ji na stůl: „Všechno najdete tady, spěchejte, máte málo času.“ Posunul knihu po desce stolu směrem k ní. Váhavě přejela po deskách. Povzbudivě zvedl obočí a pokynul jí rukou. Vzala knihu do rukou. Kolem se zvedl vítr a začal vířit prach po místnosti. Připadalo jí, jakby jí prošla vlna tepla, něco jasně zazářilo a zhaslo stejně nečekaně, jako se to objevilo.

„Říkal jsem, že se nepletu.“ Řekl muž a vítr ustal. Znovu jí pokynul, nebyla schopná slova, sevřela knihu a šperk v náruči a měla se k odchodu. Muž za jejími zády se změnil v zářivou bílou postavu. Už to nemohla vidět, byla na ulici a zatáčela za roh, ale ten, v koho se proměnil, byl Dalteph. Mírně se pro sebe pousmál, jak mu to skvěle vychází a zmizel. Spolu s ním zmizel i celý krám. Dům byl zase starý, nepoužívaný a zničený. Grace se samozřejmě vydala nejkratší cestou k Markovi. Nic mu neřekla o tom, co se dozvěděla-nedozvěděla, domluvili se, že se všechno dozví, až to bude říkat i Angelovi a Buffy. Byla z toho unavená, radši šla rovnou spát.

            Ráno bylo ve firmě obrovské pozdvižení, Buffy s Angelem se hádali a všude běhali. Nebyla to obyčejná hádka, spíš se skládala s předhánění se, kdo toho zabil víc a podobné věci. O čem jiném by se tak asi taková dvojice měla hádat? Grace s Markem se objevili zrovna ve chvíli, kdy Buffy házela po Angelovi oblečení.

„A od takovýho blázna jsme se nechali zaměstnat“ Komentoval to Marek, když Grace sbírala ze země nějaké kusy oblečení, mezi kterými byla košile, tričko a sukně. Nedokázala pochopit, proč po sobě hází zrovna oblečením, navíc, když tak blbě létá.

„Dobré ráno, zlatíčko.“ Usmála se na ni Buffy a chytila něco, co vypadalo, jako kartáč do vlasů.

„Ahoj mami, co se děje?“

„Nic moc.“ Komentovala to Buffy a mrskla kartáčem zpátky po Angelovi.

„Grace včera něco zjistila.“ Snažil se je zadržet Marek, zabralo to, Angel se za chvilku objevil, i s hřebenem v ruce.

„Tak co jsi zjistila?“

„Vlastně nic, dal mi tuhle knihu a tenhle šperk, budu to studovat a snad něco zjistím.“

„Počkej, jenom tak ti to dal?“ Buffy se jala zkoumat šperk.

„Jo, oslovil mě jménem.“

„Dobře, podíváš se na to?“

„Jasně šéfe.“

„Marek ti pomůže. My s Buffy půjdeme uklidit ten nepořádek.“ Skončil to Angel a vzal Buffy kolem pasu. Vzala mu kartáč a píchala ho s ním do břicha.

„Proč ty mě musíš pořád jen trápit?“ Naříkal, že to bylo slyšet po celém domě.

„Promiň? Trochu blbá otázka, já jsem přemožitelka, ty upír, mám to v popisu práce.“

„Měl jsem tě zakousnout.“

„Ale to bys teď neměl úžasnou dceru a hlavně bys neměl mě, víš, jak by ti bylo smutno?“

„Počkej… nech mě přemýšlet…. Vůbec by mi smutno nebylo. Měl jsem takový božský klid.“ Odpovídal a snažil se jí sebrat nebezpečnou zbraň.

„Lžeš.“ Vyčetla mu naštvaně.

„Zase jsi mě prokoukla.“ Políbil ji do vlasů a už nic neřekl. Tiše šli nahoru. Grace s Markem šli do Markovy kanceláře, aby mohli pracovat na té knize.

            „Dnes v noci je úplněk a zbývá jen chvíle do konce světa, získám svobodu i apokalypsu v téhle hnusné dimenzi zároveň, co víc si přát?“ Usmívala se vesele Menga a pochodovala po svém přepychovém apartmá.

V rohu místnosti seděl v křesle starší muž vypadající jako člověk a kouřil dýmku: „Jsi si tím jistá? Ten muž nevypadá, že by ti v nejbližší době podlehl.“

„Máš pravdu, proto jsem si sehnala tohle.“ Zamávala mu před obličejem malou matnou lahvičkou.

„Nápoj lásky?“

„Něco lepšího.“ Usmála se, jistá si svým vítězstvím. Oddělala zátku a jediným velkým lokem vypila obsah. Nic se nedělo.

„A co to má jako udělat?“

„Uvidí mě jako ženu, kterou miluje.“

„Snad si nemyslíš, že ti tohle vyjde.“

„Co by ne? My tohle děláme pořád.“

„Ale nikdy ne na upírech.“

„Protože ti nemají duši. Nejsou práce.“

„Ale tenhle má, proto práce je.“

„Dá se to tak říct. Je moje jízdenka domů, ke svobodě.“

„A jak ho přinutíš zničit věc, kterou nejvíc miluje a nenávidí?“

„To bude jednoduché.“ Usmála se křivě a šla pryč.

 

 

>> Pokračování příště <<