Fortuna - 1. kapitola

Autor: Annys

         Buffy už zase pobíhala po domě a hledala Alexe. Poslední dobou se rád ztrácel. Utíkal a užíval si samoty, v domě plném lidí jí nebylo moc. Prvně ho hledala u Angela, ten ale seděl v knihovně, pracoval a nevěnoval jí příliš pozornosti. Victor seděl u sebe v bytě, studoval si svoje zápisky z cest, ze kterých se nedávno vrátil a podpíral si přitom hlavu, aby neusnul, tam ho taky hledat nemohla. Robinse se ani nepokoušela hledat, byl ve firmě a dohlížel na mladé pozorovatele. Oz byl ve svých laboratořích a věnoval se své nejoblíbenější práci a čekal, než se vrátí Angie. Na skončení rady čekal i James, který seděl za stolem a smolil další z článků pro noviny, ve kterých pracoval od začátku školy a později i po jejím skončení, čekal na Holie, mladou čarodějku, do které se zakoukal, když byl u kultu. Šla ke Spikovi. Ten ale tvrdě spal a vydával u toho nejroztodivnější zvuky, jaké kdy slyšela. Nechával se pěkně rozmazlovat od Karolíny, jeho nynější přítelkyně. Nikoho ostatního už v bytech nenašla. Seběhla do kuchyně, kde se zeptala Sandry, jejich hospodyně, jestli malého neviděla, ale bylo to marné, jakoby se do země propadl. Její poslední možnost byl obývák. Bylo tam jistě pár lidí a doufala, že aspoň někdo z nich ho vidět musel.

„Lidi, zase se mi ztratil Alex, neviděli jste ho?“ Zvolala utahaně k dětem a známým, kteří seděli v obýváku. Šlo o jejich nejmladší dospělou generaci, mezi které patřili Chris, David se svojí ženou, kurátorkou městské knihovny Natashou, Michelle s Darrenem, který pracoval jako právník v jedné velké advokátní firmě a jako poslední jistě Anette. Anette byla jedním z nejnovějších obyvatel domu. Přišla, že je dcerou Marca, Buffyina a Angelova dlouholetého přítele, který umřel kdysi ještě v Londýně na infarkt. Je poloviční démonka a z nějaké té části i čarodějka. Pořád ještě si nenašla jisté rozřazení, kam by chtěla patřit. Ti všichni se na ni teď dívali a přemýšleli, kde viděli Alexe naposled.

Natasha: „Já ho viděla naposledy ráno, u snídaně.“

Buffy: „To my všichni.“

David: „Tak ho najdi kouzlem.“

Buffy: „To se mi nechce. Podívám se na pláž.“

Právě teď jí došlo, že je přece jen někdo, na koho zapomněla. Byl to Thomas, Angelův syn. Byl ve škole. I když by se teď chtěla chvilku posadit a povídat si s dětmi, musela jít na pláž, najít zbloudilou ovečku Alexe. Bylo mu pět, ale jako všichni Summersovi dospívali až příliš rychle. Inteligenčně i emocionálně byl na úrovni osmiletého kluka.

         Opravdu byl na pláži. Bosý se procházel v písku a díval se do vln. Nevšiml si jí, když šla k němu. Otočil se k ní teprve, až když stála těsně vedle něj.

„Nečekal jsem tě.“ Promluvil k ní, ale dál se díval za obzor.

Buffy: „Hledala jsem tě. Mohl jsi někomu říct, kam jdeš.“

Alex: „Já vím.“

Buffy: „Trápí tě něco, broučku?“

Alex: „Občas bych chtěl být vlnou, nebo ptákem. Prostě si letět, kam bych chtěl.“

Buffy: „Nelíbí se ti v L. A.? Nebo s námi?“

Alex: „To ne. Jenom bych chtěl vidět daleké kraje. Prostě vyplout na moře a obeplout celý svět.“

Buffy: „Možná později, ale teď jsi moc mladý.“

Alex: „Mami, proč jsem jediný, kdo není něčím zvláštní?“

Buffy: „Zvláštní?“

Alex: „No, výjimečný.“

Buffy: „Každý člověk je jedinečný.“

Alex: „Víš, na co se ptám, a proto se vyhýbáš odpovědi.“

Buffy: „Neznám odpověď.“

Alex: „Kdo jsem?“

Buffy: „Jsi můj syn.“

Alex: „Chci něco víc.“

Buffy: „Budeš se ještě muset hodně učit o životě. Samozřejmě, každý chce víc.“

Alex: „Taky bych chtěl něco umět, jsem jenom dítě.“

Buffy: „Co by nemálo z nás dalo za to, být už jenom člověk.“

Alex: „Mami, ty mi máš pomáhat.“

Buffy: „nemám nejmenší ponětí, kdy nějaké schopnosti získáš a jestli vůbec. Nebudu s tebou jednat v rukavičkách jenom, protože jsi můj syn.“

Alex: „Ty jsi měla asi složitý dětství, co?“

Zkoumavě se na ni podíval. Ale ona se tomu jen usmála a vzala ho za ruku. Zamířili po pláži zpět k domu.

         Anette zrovna vyprávěla svoji oblíbenou historku, kdy zlikvidovala démona, ze kterého se hned nato vyvalilo několik litrů slizu, který ji pokryl od hlavy až k patě.

Buffy: „Na pláži.“

Natasha: „Alexi, takhle přece nesmíš utíkat.“

Alex: „Nemáš být na mé straně? Na nadávání je tady máma.“

Buffy: „Já přece nenadávám.“

David: „Buffy má pravdu, můžeš být jedině rád. Kdybys byl můj syn…“

Alex: „naštěstí nejsem, tak si dej pohov bráško.“

Buffy: „Kam jen to spěje.“

Chris: „Do pekla.“

Buffy: „Už zase?“

Chris: „Co?“

Buffy: „Počkej Chrisi, mám práci. Nat, pohlídej prosím Alexe.“

Hned potom odešla do velké knihovny, odkud se za chvíli začalo ozývat rozbíjení nábytku.

„Chci panáka a rychle.“ Zvolala vyděšeně a ztrhaně, když se vrátila.

„Problémy?“ Ptal se zúčastněně David mezitím, co jí naléval do sklenice.

„Kdo něco umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí a není li schopen to ani učit pak to řídí. To je Murphyho zákon. Ten chlápek měl pravdu, ať to byl kdokoli.“ Postěžovala si.

Chris: „Rada?“

Buffy: „jak to víš?“

Chris: „Pokud někoho opravdu nemáš ráda, je to Rada.“

Buffy. „Ta minulá byla lepší. Teda i současná. Myslím tuhle radu.“

Natasha: „Něco jim udělej.“

Buffy. „Přemýšlím o neštovicích.“

Alex: „Fuj.“

Buffy: „Objevil se tu už Thomas?“

Michelle: „říkal, že se ještě staví v knihovně.“

Buffy: „Tohle je vážně divná rodina.“

Darren: „To jako proč?“

Buffy: „všichni jsou moc chytří. Jdu pryč. Ani pětiletému klukovi už nestačím.“

Alex: „Já to tak nemyslel, mami, jenom…“

Buffy: „jenom ti nestačí, co řeknu já. Najdu Angela, ten si s tebou promluví. Jsem vyčerpaná, jdu spát.“

David: „jsou tři odpoledne.“

Buffy: „Tak posuň čas. Mě je to přece jedno. Večer stejně musím na hlídku.“

Bez ohledu na další protesty si vzala pá věcí a odešla nahoru.

Alex: „řekl jsem něco?“

Chris: „Jenom doufejme, že nezničí svět.“

         Buffy seděla na posteli a rukama si objímala kolena. Dívala se do prázdna před sebe. Seděla tak bez hnutí skoro dvě hodiny. Nikdo nepřišel, aby ji vysvobodil, nikdo nepřišel, aby se jí zeptal, co se s ní děje, nikdo nepřišel, aby ji objal a uklidnil. Nakonec si lehla a usnula. Probudila se až ráno, pozdě po svítání. Postel nebyla rozestlaná, spala tam sama. Podívala se po pokoji, nikdo tam celou noc nebyl. Vstala a chtěla se obléct, ale neviděla se v zrcadle. Když před sebe natáhla ruce, neviděla je.

„Co to sakra je?“ Ptala se sama sebe a rychle vyšla z pokoje. Už zase byla neviditelná, no to je žúžo. Pár lidí ještě bylo na snídani.

Michelle: „Já nevím. Viděla jsem ji naposledy včera. Večer jsem byla pryč.“

David: „Já jsem s ní mluvil taky odpoledne.“

Natasha: „Určitě je někde s Angelem, ten se taky už od včerejška neukázal.“

„Lidi, já jsem tady.“ Špitla a zamávala rukou.

James: „mami?“

Buffy: „Tady jsem, stojím za tebou.“

„Děláš si legraci? Co jsi zase provedla?“ Odpovědí mu byl skvěle mířený pohlavek za ucho.

David: „Dobře, co je s tebou?“

Buffy: „Jenom jsem se trochu nudila.“

Natasha: „Tak se uklidni, všechno je OK, jak se ti to stalo?“

Buffy: „Já nevím. Prostě jsem se takhle probudila.“

David: „Tak tady počkej, jdu se po něčem podívat.“

Už neslyšeli odpověď, protože Buffy byla dávno pryč. Utekla na místo, kde doufala, že ji nenajdou. Utekla do svého útočiště u Spika, ten zrovna nebyl doma. Sedla si na jeho postel.

         Angel už třetí den nevycházel z pracovny. Sandra mu vždycky přinesla jídlo, jinak ho nikdo nevyrušoval. Pracoval na dvou důležitých případech, o kterých věděl, že mají mezi sebou spojení, ale nemohl přijít na to, jaké. Tolik se do toho zabral, že nebyl schopný přestat. Proto si ani nemohl všimnout, co se v domě děje. Protože právě teď Buffy seděla na Spikově posteli a tiše plakala.

„Musíš být silná.“ Radila jí Viola, duch, který jí pomáhal, když se spojila s démonem.

Buffy: „Co se to se mnou děje? Proč se to ještě neustálilo?“

Viola: „Tvé schopnosti se rozvíjejí a mění. Nikdo neví, co bude na konci, protože jsi první.“

Buffy: „Ale proč já?“

Viola: „To nikdo nemůže říct. Nikdo to neví.“

Buffy: „Bojím se svých schopností. Kdybych se předtím neovládla, zničila bych svět.“

Viola: „Tvůj osud je Síly zabít. Ale tenkrát ještě nebyl ten správný čas.“

Buffy: „Jaký je ještě můj osud?“

Viola: „To nikdo neví.“

Buffy: „jaké teď mám schopnosti?“

Viola: „To nikdo neví.“

Buffy: „Ztrácím sílu přemožitelky.“

Viola: „Ano, nahrazuje ji jiná síla.“

Buffy: „Ale já nechci. Já musím zabíjet upíry.“

Viola: „Budeš.“

Buffy: „Taky jsem přecitlivělá. Pořád brečím, nedokážu se ovládat.“

Viola: „ovládáš vztek?“

Buffy. „žádný nemám. V situaci, kdy bych se normálně naštvala, se stáhnu do sebe a uteču.“

Viola: „Zatím nevím, proč to je. Četla jsi už celou knihu?“

Buffy: „část. Pořád ji čtu, ale její zápisy se den ode dne mění.“

Viola: „Kniha se mění s tebou. Kniha je tvojí součástí.“

Buffy: „kdo jsem?“

Nikdo jí už neodpověděl. Duch zmizel. Vůbec jí nepomohla. Nezbylo jí, než tiše sedět a snažit se s tím vyrovnat.

         Spike vešel do svého bytu. Hodil kabát na jedno křeslo a sedl si do druhého. Potom se zaposlouchal. Tiché vzlykání se neslo pokojem spolu s květinovou vůní.

„Buffy?“

Buffy: „Jsem tady.“

Spike: „kde? Nevidím tě.“

Buffy: „Zase jsem neviditelná.“

Spike: „Co se ti stalo? Kde jsi? Ať do tebe nevrazím.“

Buffy: „Necítíš mě snad?“

Spike: „Tady není místo pro legrácky, kde jsi?“

Buffy: „Sedím na posteli.“

Spike: „Co se ti stalo? Proč brečíš?“

Buffy: „zase jsem něco provedla. Všichni jsou naštvaní.“

Spike: „Jsi vážně divnej člověk, víš to?“

Buffy: „Jo.“

„Tak přece nebreč. Zavři oči a mysli na to, že chceš být zase viditelná.“ Sedl si na okraj postele, kde tušil její přítomnost. Cítil, jak se ho chytla za ruku.

„Když si budeš přát, aby bylo všechno zpět, dokážeš to. Když budeš chtít, aby svět skončil, dokážeš to. Dokážeš, co budeš chtít.“ Pošeptal a pokojem bliklo jasné světlo. Najednou byla pryč, úplně pryč.

„Angel mě zabije.“ Pokrčil rameny a vstal.

         Seběhl ze schodů do obýváku, kde sedělo pár lidí.

„Buffy zmizela.“ Křikl už ode dveří, ale nikdo ani nezvedl hlavu.

Spike: „Jste hluší? Buffy zmizela.“

David: „Uklidni se Spiku, my víme. Někde tu je, ale nevíme kde, protože ji nevidíme.“

Spike: „Ne, ona byla se mnou a najednou zmizela.“

David: „Jak?“

Spike: „Stěžovala si, že je neviditelná. Chtěl jsem jí pomoct. Najednou ale zmizela, úplně.“

Natasha: „To není dobré, že?“

David: „To není. Jak se to stalo?“

Spike: „řekl jsem jí, že když bude chtít, dokáže cokoliv, ona zavřela oči a puf.“

Chris: „Blahopřeju Spiku, zase jsi to podělal.“

Spike: „Víte, co mi můžete? Zavolejte malou Angie, ať ji přivede zpátky.“

„Co sakra chcete?“ Zanadávala si příchozí postava, Angie.

Spike: „promiň, že tě ruším, ale jaksi nám zmizela Buffy.“

Angie: „kvůli tomu mě voláte? Zase vám utekla?“

Spike: „Ne, zmizela, doslova.“

Angie: „Tak jo, ale jestli nechce, abych ji našla, nenajdu ji, je mnohem mocnější, než já.“

Spike: „Nespěchala jsi náhodou?“

Angie se na něj zamračila a zvedla ruce do výše pasu. Zavřela oči a chvíli se jí kolem rukou promítala místa. Zakončila to pěknou světelnou show.

Angie: „Nemůžu ji najít.“

Spike: „Angel mě zabije.“

Chris: „Uteč co nejdál hochu, když jsi mu ztratil manželku.“

Spike: „Copak já můžu za to, že si ji nehlídá?“

Angie: „Já jsem vám tu teď asi k ničemu. Musím zmizet, máme fofr.“

Spike: „Tak teď mě čeká nejtěžší zkouška.“

Když se ale Spike chystal odejít, Angie se vrátila.

David: „To bylo rychlé.“

Angie: „Něco mám.“

Spike: „Tak to udělej, než Angel na něco přijde.“

Angie si stoupla doprostřed pokoje a chytla se Davida za ruku. Červenožluté světlo jasně označovalo její kouzlo. Potom se před nimi objevila Buffy.

Spike: „Dost, že jsi tady, co to děláš.“

„Spiku?“

Spike: „Nedělej hloupou. Tohle už nedělej. Angel mě zabije.“

Angie: „Co to máš s vlasy?“

„S vlasy? Já mám něco s vlasy?“ Chytla se nervózně za hlavu a prohrábla si blond vlasy.

Angie: „Vypadáš jinak.“

Buffy: „Co? Já?“

Spike: „Ach jo, Angel mě zabije.“

Buffy. „Dobře ti tak, pořád se mi pleteš do života. Kdybys mě nechal na pokoji, měla bych úžasně klidný život.“

Natasha: „Takhle Buffy někdy mluví se Spikem?“

David: „ne, ale s tátou jo.“

Natasha. „Fakt?“

David: „ne, dělám si legraci.“

Spike: „Asi bych měl zajít pro Angela.“

„To není nutné, jsem tady, co potřebujete?“ Křičel na ně Angel ze schodů. Došel do pokoje s tlustou knihou.

Angel: „Buffy? Co to máš s vlasy?“

Buffy: „Angele? Co tu děláš?“

Angel: „Já vím, že jsem na tebe neměl čas, ale něco jsem zařizoval, pro firmu.“

Buffy: „Cože?“

Angel: „Neodpověděla jsi mi na otázku, co to máš s vlasy?“

Spike: „Je trochu mimo.“

Angie: „Spike myslí víc, než normálně.“

Buffy: „Kdo ti dovolil takhle se mnou mluvit?“

Angie: „Tak promiň.“

David: „mami, co to do tebe vjelo.“

Angel: „To není Buffy.“

Buffy: „Ale jistě, že jsem. To, že spolu několik let nemluvíme, ještě neznamená…“

David: „několik let? Jak dlouho na tom případu pracuješ?“

Angel: „Uklidni se prosím tě a posaď se.“

Buffy: „Nepřibližuj se ke mně. Nemáš právo.“

Angel: „Tak se jenom posaď.“

Nervózně se kolem sebe dívala, ale stejně si sedla. „Alexi?“

Alex: „No?“

Natasha: „Vzali jsme si ho na chvíli k sobě.“

„Nemyslím jeho, ale jeho.“ Ukázala na Chrise, který na ni hned vykulil oči.

Chris: „Já? Já jsem řece Chris. Už zase ti vzali paměť?“

Angel: „Buffy miláčku, uklidni se a řekni nám, co se ti stalo.“

Buffy: „nemluv takhle se mnou. Jak se opovažuješ? Nemysli si, že nevím o Cordelii a Darle. Válíš se tam kdoví s kým a mě říkáš miláčku.“

David: „Vidíš, nemáš ji podvádět.“

Angel: „Ale Darla i Cordy jsou mrtvé.“

Buffy: „Teď možná. Cože? Cordelie je mrtvá? Co se jí stalo?“

Angel: „Byla přece upír, zabila jsi ji.“

Buffy: „To není pravda, vždyť byla v L. A. Nedával jsi na ni pozor. Jasně, byla to přece JEN moje spolužačka a tvoje přítelkyně.“

Angel: „Nechápu, o čem to mluvíš.“

Spike: „Je nějaká zmatená ne?“

David: „To je slabý slovo. Zase něco vyvedla.“

Angel: „Takhle o své matce nemluv.“

Buffy: „Ticho, buď zticha. Kde je Willow? Giles? Sakra, já chci vodsaď pryč.“

Spike: „Giles a Willow jsou přece….“

Angel: „Radši to neříkej.“

Buffy: „Co? Co je s nimi.“

Angie: „Podívám se, co je s tebou, jenom se na chvíli uvolni, ano?“

Buffy: „Kdo jsi?“

Angie: „Jsem Angie. Nemusíš se mě bát. Určitě to cítíš, že mě se bát nemusíš.“

Buffy: „Ano, ale stejně nevím, kdo jsi.“

Angie: „Teď to ani vědět nemusíš. Já Willow znám, byly jsme spolu ve skupině wicca.“

Buffy: „Znáš Willow? A Taru?“

Angie: „I Taru znám. Blondýnka, přátelí se s Willow.“

Buffy: „Kde jsou?“

Angie: „Teď právě nevím. Nevím, jak ses sem dostala, ale možná tě dokážu dostat zpátky.“

Buffy jí dovolila, aby ji vzala za ruku. Angie chvilku kouzlila, než si stoupla vedle Angela.

„Tati, nevím, jak se to stalo, ale tohle je mladší Buffy, myslí si, že je jí něco přes dvacet. Nikoho z nás kromě tebe a Spika nezná.“ Řekla mu tiše, ale Buffy to slyšela.

Buffy: „Ty, ty máš dítě? Jak jsi mi to mohl udělat? Jak to?“

Angel: „Já…“

Angie: „Klidně jí to řekni.“

Angel: „Angie je moje dcera, ona je naše dcera.“

Buffy: „Jak naše?“

Angel: „Tvoje a moje.“

Buffy: „To není možný. Vždyť tys mě opustil. Vykašlal ses na mě. Zničil jsi mi život, aby sis mohl hrát v L. A. na hrdinu. Lžeš mi, jak mi můžeš lhát?“

Angel: „Nelžu ti Buffy, přísahám ti, že ti nelžu.“

Natasha: „Co se jí stalo?“

David: „Já nevím miláčku. Ale znáš ji, ona se s tátou hádá pořád. Nakonec stejně vždycky skončí v posteli.“

Spike: „Když je hůř tak ničí nábytek.“

Angie: „Neříkej to před dětmi.“

Spike: „Jo, promiň, bojíš se o výchovu malého Alexe, co? Vzhledem k tomu, že se Buffy zbláznila…“

„Já jsem se nezbláznila, ty všiváku.“ Křikla Buffy a vrazila mu do nosu. Spike nezaváhal a hned jí ránu oplatil.

„Ty bezduchá zrůdo. Proč ses vracel? Měl jsi zůstat s Drusillu kdesi na Sibiři. Nechápeš, že tohle je moje město? Oba si děláte, co chcete a soustavně mi ničíte život. Všechny upíří zrůdy mi můžou vlézt na záda.“ Rozčilovala se Buffy a mlátila kolem sebe pěstmi.

Angie: „Buffy uklidni se prosím.“

Buffy: „Jistě. Takže, dostaneš mě odsud? Angie?“

David: „Angie? Zvládneš je vyměnit?“

Angie: „Máma si z nás dělá srandu.“

Angel: „To je jí podobné, jak to zase udělala?“

Natasha: „Ráno byla neviditelná.“

Angel: „Neviditelná? To byla ta holka v Sunnydale ne?“

Buffy: „No jasně, přišla si pro ni FBI, něco s fyzikou, pořezala Cordelii.“

Spike: „jediné, co si pamatuje, co udělala špatného Cordelii.“

Angel: „Pamatuješ si, jak se jí to stalo?“

Buffy. „Přeji hezké léto. Nikdo si jí nevšímal.“

Angel: „Jistě, to nedává smysl.“

Angie: „Vážně?“

Angel: „Vždyť je tu barák plný lidí. Je blbost, aby si Buffy nikdo nevšímal. Vždyť má děti.“

Spike: „A ty?“

Angel: „Já mám taky děti.“

Angie: „Jasně, to by dávalo souvislost.“

Angel: „Co?“

Angie: „Nevšímal sis jí.“

Angel: „To není pravda, já si jí vždycky všímám.“

David: „To je pravda, sám jsi teďka říkal, že jsi hodně pracoval.“

Spike: „Jo a naštvala se na tebe.“

Angel: „Ach jo, asi máte pravdu.“

Spike: „To nevíš, že tvoje žena potřebuje tvoji stálou pozornost?“

Buffy: „žena? Tvoje žena?“

Viděl, jak se jí zaleskly oči, když to říkala.

Angel: „Jsme manželé.“

Buffy: „Takže tys mě neopustil?“

Angel: „Ne, už nikdy to neudělám.“

Objevili se jí na tvářích první slzy. Alex jí sedl na klín a objal ji kolem krku. Vůbec nevěděla, kdo je, ale mateřský instinkt zafungoval a objetí mu oplatila. Najednou zvedla hlavu a podívala se na Angie.

Buffy: „Lhala jsi mi, ty neznáš Taru, ona je mrtvá, zabili ji.“

Angie: „Znám ji, stejně jako všechny čarodějky ze skupiny wicca.“

Buffy: „Přežijeme?“

Angie: „Co?“

Buffy: „pekelná brána, zlo se dere na povrch, přežijeme?“

Spike: „Přežijete.“

Buffy: „A ty?“

Spike: „Taky. Budu si hrát v L. A. na hrdinu.“

„Victor, že?“ Podívala se znovu na Alexe.

Alex: „Jo, Victor Alexander.“

Angel: „jak jsi to věděla?“

Buffy: „Kdybych měla syna, pojmenovala bych ho Victor. Jsi pod ochranou Victorie.“

Angel: „Ale Alex je až druhý syn.“

David: „Já jsem nejstarší syn.“

Buffy: „Shakespeare, že?“

David: „Jistě.“

Buffy: „Ale nevím, jak se jmenuješ ty.“

Angie: „Jsem Angelina Jane.“

Buffy: „Jane, Jenny.“

Angie: „Přesně tak.“

Buffy: „Jste všichni?“

Angie: „Ne, ještě Nellie.“

Buffy: „Nellie? Přemožitelka.“

Angie: „Nellie Tara, přemožitelka.“

Angel: „A dvojčata, James a Elizabeth.“

Buffy: „To mám tolik dětí?“

Angie: „A vnučku.“

Buffy: „Tvoji dceru?“

Angie: „Já jsem nejstarší. Michelle je stejně stará jako David.“

Buffy: „Znám jejího otce?“

Oz: „To jsem já.“

Buffy: „Ty? Vlkodlak? To jsem vážně blázen? Vždyť ty se vyspíš s prvním vlkodlakem, kterou vidíš.“

Angie: „Ozi?“

Oz: „Co?“

Angel: „Hlavně se uklidněte, žádné rozpory.“

Angie: „Jaké rozpory, jsme spolu stovky let.“

Angel: „To ještě neznamená, že se nehádáte.“

Spike: „Ne každý pár může být tak harmonický jako ten tvůj.“

Buffy: „Takže my jsme spolu? Úplně spolu?“

Angel: „Máme děti.“

Buffy: „Ale to není možné, co tvoje kletba?“

Angel: „Není.“

Buffy rychle vstala – Alex stačil sotva uhnout – a skočila Angelovi kolem krku.

Spike: „Ten si ji obmotá kolem prstu v jakémkoli věku.“

Alex: „Proč je maminka tak jiná?“

Angie: „Takhle vypadala před spojením.“

Alex: „Větší.“

David: „Mimo jiné. Taky nemá to rozkošné tetování.“

Buffy: „Mimochodem, co jste říkali o mých vlasech?“

Angie: „Nikdy jsem tě neviděla s tak krátkými vlasy, ani přes spojením.“

Angel: „Máš dlouhé vlasy, hodně dlouhé. I když ses narodila?“

Poslední otázka patřila Angie. Ta se zasmála a přikývla.

Spike: „Pokud Angel něco miluje, jsou to tvoje vlasy.“

Buffy: „Tak to už jste dva, co?“

Spike: „Jistě, zlatovlásko.“

„Ať jsem říkala cokoliv, není to tak, miluju tě.“ Pošeptala Buffy Angelovi a najednou zmizela.

Angel: „Angelino?“

Angie: „Já ani nehla prstem.“

Spike: „To ona. Holt si musíš zvykat.“

Vrátila se Buffy, už viditelná a vypadala jako normálně.

Angel: „Tohle mi nesmíš dělat. Chovat se jako malá holka, víš, jaký jsem měl o tebe strach?“

Nic neřekla, otočila se a vešla do jídelny. Angel šel hned za ní.

Angel: „Co jsem zase řekl? Proč tohle děláš?“

Buffy: „Síly dělají bordel, chtějí se mi pomstít a já jim z posledních sil bráním.“

Angel: „Co to znamená?“

Buffy: „Neumím ti to vysvětlit. Já chci být zase přemožitelka! Vždyť skoro nemám čas zabíjet.“

Angel: „Neboj se, zase se to zklidní. Jsi v pořádku?“

Buffy: „Mohl bys mě obejmout?“

Angel: „Už na tebe budu mít čas, slibuju.“

Buffy: „Díky.“

Angel: „Jak to, že ses vyměnila?“

Buffy: „maskovala jsem se před Silami, že tu jsem, zatímco jsem se bránila v jiné dimenzi.“

Angel: „když to všechno slyším, mám o tebe strach. Jsem bezmocný.“

Buffy: „Stačí, že tu jsi. Hlavně nic neříkej dětem, aby neměly strach, kdyby něco hrozilo, všechny vás přemístím do jiné dimenze.“

Angel: „A ty?“

Buffy: „Pokud přežiju, přijdu za vámi.“

Angel: „Chyběla jsi mi.“

Buffy: „Ty mě taky.“

Angel: „Mluvila jsi s Violou?“

Buffy: „Ztrácím sílu přemožitelky a nahrazuje ji jiná. Taky se mi mění emoce. Necítím vztek, jen lítost a smutek. Jsem přecitlivělá. Celkově se měním.“

Angel: „Přede mnou jsi pořád stejná.“

Buffy: „Alex mě nemá rád.“

Angel: „Jak jsi na to přišla?“

Buffy: „Nevím, nerad se mnou mluví. Opovržlivě se na mě dívá.“

Angel: „Prosím, nedělej si starosti. Promluvím si s Alexem, třeba ho jen něco trápí.“

Buffy: „Kdybych tě neměla, nezvládla bych to.“

Angel: „Jsme spolu, jsem tady.“

Buffy: „Jdeme nahoru.“

Angel: „Ještě musíme říct dětem, že jsi v pořádku.“

Jemně ji rukou objal kolem pasu a vrátili se do obýváku. Promluvili si chvilku s dětmi a šli nahoru do ložnice.

         První vešel Angel, sedl si na postel a díval se, jak přichází. Vzrušovalo ho už jen, jak přicházela se skloněnou hlavou. Rukou si spravila nezbedný pramen vlasů a stydlivě na něj upřela pohled. Po svém posledním boji si připadala prázdná a hlavně unavená. Všechno to četl v její tváři. Jako ve slabikáři mohl číst každý jeden její pocit. Emoce v ní válčily a nemohla to zapřít. Přistoupila blíž k němu a sedla si vedle něj. Vzal ji za ruku a naklonil se k ní. Tentokrát bylo všechno na něm. Cítil to, věděl to. Vždycky si v tomto ohledu rozuměli. Pokud neměli v něčem problém, tak šlo o sex. Položil jí ruku na tvář a políbil ji. Druhou rukou zabloudil pod tričko a pomalu ho stáhl. Položila se na postel na záda a objala ho rukou kolem krku. Druhou rukou mu rozepínala kalhoty. Odstrčil jí ale ruce a sám se svlékl. Viděl, jak je unavená, ale i jak to potřebuje. Teď svlékl on ji a rukama začal mapovat křivky jejího těla. Jemně jí polibky poséval bříško a stehna. Zvedl hlavu a zadíval se jí do tváře. Na pravé tváři se jí objevila slza. Jemně ji slíbal a znovu se věnoval jejím rtům. Zašeptala tiché „děkuju“ a stulila se mu v náruči. Pomohlo to. Byly chvíle, kdy se milovali rychle a drsně, nebo něžně a pomalu. Teď byl něžný, ale nic to neubralo na intensitě. Cítil, jak se jemně otřásla, znovu se tiše rozvzlykala. Nebylo to ale tak hrozné, jen tiché slzy, které mizely v povlečení. Měla pravdu, byla přecitlivělá, ale proč? Pokud to souviselo s jejími silami, jaký to mělo význam? Konečně usnula. Bylo to pro ni vysvobození. Samotnému se mu chtělo brečet, jak mu jí bylo líto. Pohladil ji po vlasech a dovolil si usnout.

         Ráno ho přivítal Buffyin sladký úsměv. Jemně ho políbila a rychle vstala. Pozoroval ji, jak se rozmýšlí, co si obleče, ale nakonec stejně zvolila bílou košili. K ní krátkou džínovou sukni a vlasy nechala rozpuštěné, ničím se nezabývala a bylo jí to jedno. Ani se nenamáhala líčit.

„Jdu vzbudit Alexe, uvidíme se na snídani.“ Rozloučila se a vyběhla spěšně ze dveří. Samozřejmě ji na snídani viděl, zářící, dokonalou, jakoby nebylo známky po nějaké včerejší slabosti. Přivítal ji polibkem do vlasů a sedl si do čela stolu. Už tam měl přichystané noviny, moc dobře věděl, čí to byla práce. To ona to zase všechno připravila. Na co jen měli tu hospodyni? Postupně se začali scházet na snídani i ostatní, v jídelně zavládlo příjemné rušno.

Buffy: „Doufám, že jste tu všichni. Večer vás čekám v obýváku, jestli někdo bude chybět, bude se mi osobně zodpovídat. Musíme vám říct pár věcí. Souhlasíte? Má někdo něco jiného?“

Samozřejmě se nikdo neodvážil odporovat, tak se Buffy usmála a pohladila Alexe po vlasech. Ten měl zase špatnou náladu. Čím víc se na něj matka usmívala, tím to bylo horší, trápilo ji to, ale nevěděla, co by mu měla říct. Nenáviděl ji za to, byla vždycky tak dokonalá. Nedala na sobě nic znát, i když moc dobře věděl, že se starostmi skoro prohýbá jako staletá vrba. Jen ten sladký neodolatelný úsměv, za co cokoli skryla. Už na to byla asi zvyklá z práce. Přišly ale chvíle, kdy tu masku odložila, kdy byla člověk. Ty teď přicházely mnohem častěji. Vždycky se pak s pláčem stulila Angelovi v náruči, nebo utekla za Spikem. Potom hned následovala maska dokonalosti, za kterou se dalo všechno skrýt. Ani nejmenší známka po probrečené noci na její dokonalé tváři. Až moc často se opakovalo slovo dokonalé a to ho přivádělo k šílenství. Podíval se na otce, další, kdo skrýval emoce a nedával je najevo před nikým. Snad jen v případě, že se díval na Buffy. Potom tam vždycky něco bylo. Opravdu dokonalý pár se svou dokonalou dokonalostí. Odložil prázdný talíř a poděkoval Buffy za snídani. Se všemi se odloučil a odešel do svého pokoje, kam ho hned následoval Angel. Rozzlobil matku, tak na něj poslali otce. Když dokázal vyvést z míry i Buffy, pro kterou byl její mazlíček, bylo zle. Potom nasadili nejtěžší kalibry – rozuměj Angela.

Angel: „Chutnala ti snídaně?“

Alex: „Hm.“

Angel: „Myslím, že dnešek není nejlepší z tvých dnů.“

„Tak mámu možná ukecáš, ale mě neopiješ rohlíkem. Já se ukecat nenechám.“ Myslel si Alex. V tu chvíli se taky na něj Angel podíval, jakoby věděl, na co myslí. Tak, teď se určitě rozhodl jednat s ním na rovinu, to už jistě měl vyzkoušené od sourozenců. Jak těžké je být nejmladší…

Angel: „Mluvil jsem s tvojí matkou. Má o tebe strach.“

Aha, tak takhle to chce formulovat, s čím asi vytasí příště?

Alex: „Klidně jí vyřiď, že jsem v pořádku.“

Angel: „Stejným obdobím jako ty prošel i David. Jestli chceš, můžeme si promluvit.“

Alex: „O čem?“

Angel: „Vím, že ti dělá starosti, že nemáš žádné schopnosti, že jsi člověk.“

Alex: „Je těžké být normální mezi zázraky.“

Angel: „Ale ty jsi zázrak. Stejnou argumentaci použila Buffy u Davida, tam to sice zabralo, ale tady asi těžko. Jsi její miláček, proto mě požádala, abych si s tebou promluvil, myslí, že ona ti to nedokáže vysvětlit.“

Alex: „Já přece nepotřebuju nic vysvětlovat, vím, jak to je.“

Angel: „Nikdo nemá svoje schopnosti hned. To je hlavní poselství, které jsem ti přišel říct. Ale mám otázku. Štve tě víc, že je nemáš, nebo že ti je Buffy může dát a neudělá to?“

Alex: „Proč to neudělá? Jsem přece její syn.“

Angel: „Ty bys to neměl chtít, protože je to sobecké. Wesleyho se taky ptala, jestli by chtěl znovu žít. Jistě by to dokázala, ale vysílilo by ji to tak, že by skoro umřela. Proto Wesley řekl, že chce být radši duchem, chápeš to?“

Alex: „Nechci přece nic převratného. Schopnosti bere dnes a denně.“

Angel: „Aby ti je mohla dát, musí je někomu vzít. Za druhé, když ti teď dá určité schopnosti, potom nezískáš ty svoje. Jsou jisté důvody proč má každý jiné schopnosti. Bylo by k ničemu, kdyby Angie byla čarodějka a zároveň ovládala telekinezi, nebo empatii, protože obojí může ovládnout díky kouzlu. Chápeš? Kdyby jí Buffy dala místo čarodějných schopností třeba sílu přemožitelky, všechno by se změnilo, chápeš?“

Alex: „Chápu, ale proč mi to takhle neřekla?“

Angel: „Všiml jsem si na snídani, že jsi s jistými věcmi nespokojený. To se dá samozřejmě chápat. Všichni se měníme a kluka asi nejvíc naštve, když se mění jeho matka. Pro všechny je to těžké, ale pro ni nejtěžší. Pořád se s tím snaží vyrovnat a všichni se jí v tom snažíme pomoci. I ty. Proto jsi nic neřekl nahlas. Naopak, ona se to nám také snaží usnadnit, proto nedává najevo vše, co se stane, o tohle šlo?“

Alex: „Proč nedá někdy najevo, že se trápí? Stejně to všichni vidíme.“

Angel: „Každý máme nějaké starosti a ona se nám je snaží nepřidělávat.“

Alex: „Chtěl bych mamince nějak dát najevo, že bych jí chtěl pomoct.“

Angel: „Ona ví, že jsi tu. Snaž se věci pochopit. Když se otevřeš, abys viděl, uvidíš úžasné věci.“

Nabídl mu ruku. Klučina se na otce podíval, ale potom se ho váhavě chytil. Zavedl ho do ložnice, kde zrovna byla Buffy, česala si vlasy a u toho si zpívala. Hned jak je viděla, vyšla jim vstříc, s širokým úsměvem na tváři. Alex se hned taky usmál.

Angel: „Tak co, už to vidíš?“

Alex: „Vidím.“

Buffy: „Copak Alexi, že se tak usmíváš. Jako malý ses takhle usmíval vždycky, když jsi Angelovi trhal košili.“

Alex: „Teď ji trhám tobě.“

Buffy: „To bych ti neradila, víš, kolik stála?“

Alex: „Radši to přejdu. Kdyby táta věděl, kolik tvoje oblečení stojí, asi by dostal infarkt.“

Angel: „To naštěstí nehrozí.“

         Odpoledne Buffy odešla do firmy, ale tam ve skutečnosti nedorazila. Měla totiž schůzku s jedním mladým pohledným mužem. Už na ni čekal v jedné menší kavárně kousek od centra. Když přicházela, vstal a přivítal ji polibkem na tvář. Usmála se na něj a sedla si naproti němu.

Buffy: „Zase se cpeš zmrzlinou?“

Její nevlastní syn Thomas už byl skoro pověstný tím, že pokud se jednalo o zmrzlinu, neznal mezí. Stejně jako teď, už si dával druhý pohár a zbývala mu jen troška. Objednala si kávu a odložila kabelku.

Thomas: „Jaký jsi měla den?“

Buffy: „Lepší.“

Thomas: „Síly?“

Buffy: „Dnes jsou zatím v klidu. Včera byl dost poprask.“

Thomas: „Slyšel jsem o tom.“

Buffy: „Co tvůj nový byt?“

Thomas: „Je skvělý, díky.“

Buffy: „Jsem ráda, že nám budeš blíž. Angel bude taky rád. Mluvil jsi s ním o tom, ne? Podle provinilého výrazu hádám, že ne.“

Thomas: „A máš úplnou pravdu.“

Buffy: „Je tvůj otec Thomasi.“

Thomas: „Nějak si s ním nemám o čem povídat. Jediné téma, o kterém jsme schopni mluvit, jsi ty.“

Buffy: „Aha, to bude asi problém, že?“

Thomas: „Jsi vážně skvělá, lepší macechu, než jsi ty, bych si nemohl přát, ale Angel…“

Buffy: „Angel je prostě Angel. Chápu. Ale určitě se ještě sblížíte.“

Thomas: „To říkáš už dva roky.“

Buffy: „Ještě není konec boje, chlapče. Dnes večer v šest je schůze, přijď prosím.“

Thomas: „Ve firmě, nebo u vás?“

Buffy: „U nás.“

Thomas: „O co půjde?“

Buffy: „ále, jsem těhotná, znáš to, rutina.“

Thomas: „Za chvíli máte fotbalový tým.“

Buffy: „Ne, teď naštěstí nic neplánujeme.“

Thomas: „To je škoda. Klape vám to, máte úžasné děti…“

Buffy: „Mluvili jsme o tom, nejdřív, až budou děti z domu. Máme na to věčnost, teď, když jsem zdravá. Původně se měl Alex narodit až o několik let později, ale když jsem zjistila, že taky můžu někdy umřít, chtěla jsem poslední dítě. To mě nenávidí.“

Thomas: „Jak jsi na to přišla?“

Buffy: „Cítím to. Nejsem mu asi dost dobrá. Nemám na něj čas a myslím, že mu ani nerozumím.“

Thomas: „Ale to se dá pochopit vzhledem k tomu, čím procházíš.“

Buffy: „Za to se přece nemůžu schovávat věčně. Asi jsem si s Alexem nevytvořila ten správný vztah, nebo jsem ho moc milovala.“

Thomas: „Když byl malý, procházeli jste s Angelem těžkým obdobím, asi to mělo jisté následky.“

Buffy: „I Nellie se mi odcizila. Musím jí zavolat, aby se vůbec ozvala. Už skoro čtyři roky se neukázala.“

Thomas: „Je to přemožitelka, co bys čekala?“

Buffy: „Máš pravdu, má vlastní život. Páni, barák je teď plný lidí, už se ani nevyznám kdo kde kdy je.“

Thomas: „Za chvíli se to zase ustálí jako vždycky.“

Buffy: „Mám podezření, že chce James s Holie někam odjet, na delší dobu.“

Thomas: „Tak nepředvídej a zeptej se.“

Buffy: „Všechno se vyřeší dnes večer. Dlouho jsme spolu nemluvili všichni jako rodina.“

Thomas: „Nebylo by lepší, kdybyste se vrátili do Londýna? Tam jste se měli dobře. Tady vám už hoří za patama. Je to tady nebezpečný, pro vás pro všechny, vaše kouzla přestávají fungovat a ještě síly, všechno najednou nezvládneš.“

Buffy: „I kdybychom odjeli, někdo se mi musí postarat o firmu. Zvládl bys to?“

Thomas: „Co tvoje vnučka? Její manžel tu má práci.“

Buffy: „pracoval by pro firmu, Michelle chci mít na očích, stejně jako David. Michelle a David musí určitě zůstat v domě.“

Thomas: „Zkus to dnes navrhnout.“

Buffy: „Budeš tam?“

Thomas: „Myslím, že už něco mám.“

Buffy: „Prosím, Connore.“

Thomas: „Co?“

Buffy: „Promiň. Thomasi.“

Thomas: „Proč jsi mi řekla Connore?“

Buffy: „Když s tebou mluvím, občas mám pocit, že mluvím s Connorem. Byl to hodnej kluk, stejně jako ty.“

Thomas: „Ale asi neměl takové problémy s Angelem jako já.“

Buffy: „Ne, Connor měl zezačátku problém hlavně se mnou. Měl jsi ho vidět na svatbě, ten málem pukl, jak byl uražený.“

Thomas: „Jste vážně divná rodina.“

Buffy: „To jsme. Nechceš mě doprovodit domů?“

Thomas: „Můžu si dát ještě jednu zmrzlinu?“

Buffy: „Bude ti blbě.“

Thomas: „Však ty mě vyléčíš, jako vždycky.“

Buffy: „Hlavně si nevezmi ovocnou.“

Thomas: „Neboj, nejsem blázen.“

Buffy: „Vzhledem k tomu, jaké máš kořeny, o tom dost často pochybuju.“

Postavili před něj další velký zmrzlinový pohár, jen se mlsně olízl a pustil se do toho.

Thomas: „Proč si taky někdy něco nedáš?“

Buffy: „Nemám na to chuť a ani čas.“

Thomas: „Nevíš, o co přicházíš.“

Buffy: „Už teď, když se s tebou bavím, bych měla být někde jinde.“

Když konečně dojedl asi šestý pohár, Buffy zaplatila a rozloučila se s ním. Slíbil jí, že v šest hodin přijde. 

         Ve stanovenou dobu už tam všichni poslušně seděli. Oz, Michelle, Darren, David, James, Alex, Spike, Karolína, Thomas, Chris, Anette a Victor už tam byli. I když většina z nich v domě ani nebydlela, měli to přece povinné. Robins jako jediný měl omluvenku, měl práci v Radě. Buffy a Angel dorazili posléze.

Buffy: „Všichni?“

Oz: „Angie a Holie jsou na Radě, slíbily, že přijdou.“

David: „Natashe je špatně, teď odpočívá.“

Buffy: „Já se na ni pak půjdu podívat, ano?“

Angel: „Jinak jsme tu samozřejmě všichni.“

Buffy: „Poslední dobou mám pocit, že chce někdo z vás zase někam odjet, ale nechce mi to říct. Proto tahle válečná porada, společně si promluvíme o tom, co ovlivní nás všechny.“

James: „Vycítila jsi to dobře, s Holie chceme jet do jednoho malého města v Itálii, chceme si tam něco zařídit.“

Buffy: „Na jak dlouho?“

James: „To zatím nevím, ale asi dlouho.“

Buffy: „Ještě někdo?“

Victor: „Já.“

Angel: „Vždyť ses teď vrátil.“

Victor: „Bude to moje poslední cesta.“

Oz: „A ty nám chceš něco říct?“

Buffy: „Ano, chtěli jsme vám s Angelem něco říct.“

David: „To snad není možný.“

Michelle: „myslím, že tady jsou sázky už zbytečný.“

Buffy: „O čem to mluvíte?“

Spike: „Ha, nejsi těhotná, že?“

Buffy: „Samozřejmě, že ne!!! To by mi tak ještě scházelo. Chtěli jsme říct, že pod záštitou firmy uděláme výstavu Angelových obrazů. Možná i Nellyiných, pokud se ozve.“

David: „Proč?“

Angel: „No, budeme mít výročí.“

Spike: „Kolikáté?“

Buffy: „Pětačtyřicet let od svatby.“

Oz: „To jste se ještě nezabili?“

Michelle: „A co máš slíbené na padesát?“

Buffy: „Zatím nic, ale tu výstavu mám slíbenou už dlouho.“

Spike: „jinak ho malovat nepřinutí.“

Chris: „Ale Angel ví, co bude na padesáté výročí, že?“

Angel: „No jistě, miminko.“

Buffy: „Ještě to tak.“

Červenožluté světlo a růžové světlo oznámily příchod čarodějek.

Angie: „Zdravím, jdeme pozdě?“

Buffy: „Ty nikdy Angie.“

Oz: „Buffy nám právě oznámila, že mají s Angelem pětačtyřicet let.“

Angie: „Mě je pětačtyřicet?“

Angel: „Už to tak vypadá, holčičko.“

Michelle: „A kolik máte od seznámení?“

Angel: „Přece pětapadesát.“

James: „Ale to už je na mašli.“

Holie: „O nic jiného jsme nepřišly?“

James: „Ne, přišly jste právě včas.“

Thomas: „nechtěla jsi ještě něco?“

Buffy: „Jo, chtěla. Většina z vás, kromě těch, co v ní pracují, asi nemají moc zdání o tom, co se děje ve firmě. Poslední dobou máme celkem problémy s úřady a celkově je na firmu soustředěna příliš velká pozornost.“

David: „Proto ty bezpečnostní opatření?“

Buffy: „Ano, několikrát se podařilo do budovy proniknout.“

Spike: „proč nám to říkáš až teď?“

Buffy: „Protože jsme přišli na určité řešení, ale chtěla jsem se vás zeptat na váš názor.“

Angie: „Proč se tváříš tak vážně? Tati?“

Angel: „Já nic nevím.“

Buffy: „Napadlo mě to dnes odpoledne. Jde o to, že bychom se vrátili do Londýna, kde by znovu bylo hlavní sídlo. Zametlo by to za námi stopy a obnovilo kontakty.“

Spike: „Ty chceš jet do Anglie? Dobrovolně?“

Buffy: „Chci se vás jednotlivě zeptat na názor. Někdo z vás tu samozřejmě zůstane, ale chci vědět, co si o tom myslíte.“

Angel: „pokud si myslíš, že je to nejlepší řešení, tak souhlasím.“

Angie: „Mě je jedno, kam se přemisťuju. V Londýně mám hodně vzpomínek na dětství, takže se tam ráda vrátím.“

Oz: „Když budu mít svoji laboratoř, pojedu třeba na Měsíc.“

Buffy: „Michelle?“

Michelle: „Mě je to jedno, ve firmě budu pracovat tak jako tak, ale Darren tady má práci.“

Darren: „Uvažoval jsem o otevření soukromé kanceláře, Londýn by byl dobrým místem pro začátek.“

David: „V Londýně jsou taky knihy.“

Buffy: „A Natasha?“

David: „Můžeme se jí zeptat, ale myslím, že nebude proti. V Londýně se jí líbilo a knihovnu mají taky obrovskou. Mohla by se třeba vrátit na universitu.“

James: „Jsem na řadě? Je mi jedno, kam se vrátím. Pro mě je L. A. jako Londýn.“

Holie: „Mě je jedno, kam se přemístím.“

Alex: „Já jsem asi moc malej, můj názor se nepočítá.“

Buffy: „Ale samozřejmě, že počítá. Zajímají nás všechny názory.“

Alex: „Já jsem pro. Davie říkal, že je to tam suprový.“

Angel: „To jsi mu říkal?“

David: „nepoužil jsem přímo tahle slova, ale ano.“

Spike: „Já jsem pro. Jsem Angličan a nemůžu si nechat ujít, jak bude Buffy v Anglii skřípat zubama.“

Karolína: „Jsem se Spikem.“

Chris: „Mě je to jedno, když dostanu jídlo a pěkný holky.“

Anette: „Ráda se podívám, kde žil můj otec.“

Victor: „Já pojedu pryč, takže se mě to netýká, ale myslím, že dobrý nápad to je.“

Buffy: „Thomasi?“

Thomas: „Považuji to za skvělý nápad. Ale já s vámi nepojedu, zůstanu tady v L. A.“

Angel: „Ale proč?“

Thomas: „V L. A. se mi líbí.“

Angel: „Byl bych rád, kdybych měl svého syna blíž, než přes oceán.“

Buffy se na něj podívala, řekl to tak automaticky. Ona to přece říkala Thomasovi, že se to zlepší. Angel ji objal kolem boků a pohled jí oplatil. Něco mu pošeptala, tiše, že to slyšel jen on a samozřejmě Spike, ale ten na to už byl zvyklý.

Thomas: „Tak pojedu, v Anglii jsem ještě nebyl.“

James: „Tys nebyl ještě nikde.“

Thomas: „Tím je to zábavnější.“

James: „mami, tráví s tebou moc času, už začíná mluvit jako ty a táta.“

Buffy: „Já jsem říkala, že si ho vychovám.“

Chris: „Ty si vychováš každého, kromě Spika. Mimochodem, ta rána pěstí byla dokonalá.“

Buffy: „Díky, jsem na sebe pyšná.“

Angel: „Ale máme jeden problém.“

Buffy: „jaký?“

Angel: „kde seženeme tak úžasnou recepční, jako byla Nikola?“

Ti, kteří zmíněnou osůbku znali, se rozesmáli a ti kdo ne, jen nechápavě zírali. Vždyť o Nikole se mezi nimi pravily celé legendy.

Spike: „Nikoho takového, jako byla ona, už neseženeš.“

David: „Co se jí stalo?“

Buffy: „Uštkl ji had.“

Angel: „Jak to víš?“

Buffy: „Vím všechno o našich zaměstnancích. Jen pár let potom, co jsme odjeli, ji na dovolené kousl had, nestihli jí dát protijed.“

Spike: „A to tak ochraňovala zvířata.“

Buffy: „půjdu se nahoru podívat na Natashu, Davide, chceš jít se mnou?“

David: „přijdu za tebou.“

Poslední polibek s Angelem a vyběhla do schodů.

David: „Takže, jaké jsou opravdové důvody, že odjíždíme?“

Angel: „Slyšel jsi, firma. Celkově, hoří nám za patama, jsme tu už celkem dlouho.“

David: „Tati, nejsem přece včerejší.“

Angel: „Mně nic neřekla. Ani nevím, kde celý den byla.“

Spike: „Máš na ni dávat pozor, co když zase zmizí.“

Thomas: „Byla se mnou.“

Spike: „Cože?“

Thomas: „Byli jsme v kavárně.“

Angel: „Aha, tak to všechno vysvětluje.“

         Buffy potichu vešla do dveří Davidova bytu. Natasha ležela v posteli a nejspíš spala. Když ale Buffy přišla blíž, zvedla hlavu.

Natasha: „Mám jít dolů?“

Buffy: „Ne, nemusíš, přišla jsem se na tebe podívat.“

Natasha: „Budu v pořádku, jenom jsem něco špatného snědla.“

Buffy: „Aha, ale já si to radši ověřím, ano?“

Natasha: „jak chceš.“

Buffy: „Je ti špatně od žaludku?“

Natasha: „Asi mám i horečku.“

„Tak dobře, uvidíme.“ Sedla si vedle ní na postel a odhrnula deky. Natasha si vyhrnula vrchní díl pyžama a Buffy jí položila ruce na břicho. Chvíli se dotýkala různých míst, až nakonec pokývla hlavou a znovu ji zakryla dekou.

Natasha: „Co to znamená? Bylo to jídlo, že? Byli jsme na obědě a ty lasagne byly vážně divný.“

Buffy: „Ne, jsi úplně v pořádku.“

Natasha: „Tak to je dobře, ne?“

Buffy: „Samozřejmě, mám totiž skvělé zprávy.“

Natasha: „jaké?“

Buffy: „Jsi těhotná.“

Natasha: „Cože? To přece není možný, jak to můžeš takhle poznat.“

Buffy: „klidni se, neřekla jsem ti, že jsi nemocná. Je v tom snad nějaký problém?“

Natasha: „Ne, asi není. Co na to řekne Davie? A zrovna teď.“

Buffy: „David bude určitě šťastný. Kdybys viděla Angela, jak vždycky skáče radostí.“

Natasha: „Ale já se bojím. Vždyť ty jsi už děti měla, ale já jsem ještě mladá.“

Buffy: „Bylo mi pětadvacet, když se Angie narodila. Určitě to zvládneš.“

Natasha: „A ty ses nebála?“

Buffy: „Ale bála, vždycky se bojím. Ale ty to zvládneš, jsi silná.“

Natasha: „Nemůžeš to Davidovi říct ty?“

Buffy: „Za chvíli přijde, řekneme mu to spolu, ano?“

Natasha: „Ne, já to nezvládnu.“

Buffy: „Ale zvládneš, pomůžu ti. Mám nějaké bylinky, kdyby ses cítila slabá. Nemusíš se bát, postarám se o tebe.“

Natasha: „Co jste dole vyřešili?“

Buffy: „Stěhujeme se domů do Londýna.“

Natasha: „Teď?“

Buffy: „Uděláme to co nejdřív, aby se to narodilo tam. Než pojedeme, budeš už zase silnější, nemusíš se bát.“

Natasha: „Díky Buffy, bez tebe bych to nezvládla.“

Buffy: „Ještě neříkej hop, dokud jsme nepřeskočili, tohle je přece teprve začátek.“

„Jsem tady, Angel ti vzkazuje něco latinsky, ale zapomněl jsem to.“ Přišel David a políbil Buffy na tvář a Natashu na čelo.

David: „Tak co je mojí holčičce. Doufám, že se mi o ni pěně postaráš, mami.“

Buffy: „Natasha je v nejlepším pořádku.“

David: „To je dobře. Takže už ti je líp?“

Natasha: „Jo, Buffy mi už řekla, co mi je.“

David: „říkala jsi, že jsi zdravá.“

Natasha: „Taky jsem.“

Buffy: „Natasha je těhotná.“

David: „Aha, jasně. Cože?“

Buffy: „Já vás teď nechám, musím se postarat o Angela.“

Když Buffy odešla, sedl si David vedle Natashy a pohladil ji po tváři.

„Už chápu, proč je táta vždycky tak šťastný.“

Natasha: „Nechápu, jak se to mohlo stát.“

David: „To tě ve škole neučili, jak se takové věci stávají?“

Natasha: „Já jsem to neudělala schválně.“

David: „Jednou by to stejně přišlo. Nedělej si přece starosti, vždyť je to krásné.“

Natasha: „Nezlobíš se?“

David: „Samozřejmě, že ne.“

         Angel s Thomasem byli v její ložnici a o něčem živě diskutovali.

Buffy: „Tak co, jak jste se beze mě měli?“

Angel: „Postrádal jsem tě. Jak je Natashe?“

Buffy: „Líp, bude to dobré.“

Angel: „Co jí je?“

Buffy: „Uvidíme.“

Angel: „Ty jsi tajemná.“

Buffy: „vid?“

„A to se mi líbí.“ Pousmál se, slastně přejel po křivce jejího zadečku. Sedla si mu na klín a políbila ho za ucho.

Thomas: „Dopadlo to dobře, že?“

Buffy: „řekla bych víc, než dobře. Strašně se těším domů.“

Angel: „A víš, jak se doma nejlépe zabydlíme?“

Buffy: „A ty mi to řekneš?“

Angel: „Dětský smích.“

Buffy: „Neboj se, bude.“

Angel: „Cože? Vážně?“

Buffy: „Uklidni se, ať se ti něco nestane. Budeš mít vnoučka, nebo vnučku.“

Angel: „David?“

Buffy: „Spíš Natasha. Ale zatím nic nevíš, jasný?“

Angel: „No jistě a ty svými zázračnými schopnostmi víš, jestli je to holka nebo kluk?“

Buffy: „Zas tak dobrá nejsem.“

Angel: „Jsi nejlepší, bohyně moje.“

Buffy: „Jdu se převléct, tahle sukně je fakt strašná.“

Thomas: „proč?“

Buffy: „úzká, nemůžu v ní chodit, natož jakkoli hýbat nohama.“

Odkráčela do šatny a vrátila se už v nočním prádle. Krátké šortky a krajkové tílko doplnila lehkým županem, protože jí byla pořád zima. Sedla si na sedačku vedle Thomase a hodila si nohu přes nohu.

         David stál ve velké místnosti s jednoduchým nábytkem obsahujícím pár pohovek. Vedle něj stála Natasha. Místnost byla plná lidí. Potom někdo promluvil.

„Takže, ticho, poslouchejte mě.“ Křikl známý hlas. Podíval se, byl to Angel. Vypadal nějak divně, unaveně.

„Díky, takže potřebuju vědět, jestli jste tu všichni. Komu chybí dítě, sourozenec, přítel.“

„Nellie, není tu Nellie.“ Odpověděl mu dívčí hlas, který patřil Jamesově přítelkyni.

Angel: „Kde je Angie? Angie, najdi Nellie.“

Čarodějka zmizela. Netrvalo dlouho a vrátila se.

Angel: „Kde je?“

Angie: „Nellie, ona je… ona je mrtvá. Tati, Nellie, Nicholas i Elie jsou mrtví, všichni.“

Angel: „Uklidni se Angie, všechno bude v pořádku, jenom se musíme držet plánu.“

James: „Plánu? On je nějaký plán?“

Angel: „Ano, mluvili jsme o téhle situaci s Buffy už dřív, řekla mi přesně, co mám dělat.“

Angie: „A kde je teď máma?“

Angel: „Chystá pro nás cestu. Síly se mstí. Lidé umírají a zachráníme se jen my v téhle místnosti. Proto potřebuju vědět, jestli jsou všichni tady.“

James: „Co se děje?“

Angel: „Už jsem to řekl. Síly se rozhodly, že je náš svět pro ně nebezpečný.“

„Nellie je mrtvá, Nellie…Nellie…Nel.“ Křičel David ze spaní, když se probudil z noční můry. Probudila se i Natasha.

„Jsi v pořádku? Davie?“

David: „Promiň, musím mluvit s mámou.“

Natasha: „Co se stalo tvojí sestře?“

David: „Nic, klidně spi miláčku. Jenom si promluvím s mámou.“

Natasha: „Brzy se vrať.“

         Když vešel do ložnice, jasně viděl, že rodiče spí. Rožnul světlo a otočil se, protože leželi v posteli nazí. Zakryli se a vyjukaně se na něj dívali.

„Nellie.“

Buffy: „Davie, ticho.“

David: „Ty to víš? Už dlouho, že? Už dlouho víš, co se stane.“

Buffy: „Komu jsi o tom řekl?“

David: „Moje sestry umřou. Dvě tvoje děti umřou a ty nic neděláš.“

„Ale dělám sakra. Kam myslíš, že mizím každou noc? Snažím se to zastavit, změnit. Ale pokud se to stane, musíme se snažit zachránit co nejvíc životů.“ Šeptala tiše, aby nevzbudila Alexe, ale přesto zřetelně. Nebyla naštvaná, brečela.

David: „Kdo jsi? Nejsi už moje matka, jakou si pamatuju.“

Buffy: „Promiň Davie, já nevím, co mám dělat. Promiň, teď musím pryč.“

Sotva to dořekla, zmizela.

David: „Co? Tak jsem to nemyslel, kde je? Mami! Mami!“

Angel: „Buď zticha, Davide, vzbudíš Alexe. Ona se vrátí, musela se jít bránit. Není to jednoduché Davie. Snaží se tomu zabránit, jestli se zeptáš, ano, vím o tom plánu. Ano, vím, co se děje.“

David: „Tak mi to řekni. Tati, měli jste nám všechno říct, je to lepší, než si myslet kdoví, co. Stěhujeme se kvůli tomu?“

Angel: „Ne, stěhujeme se z důvodů, které nám Buffy řekla. Ona prostě vede válku proti Silám. Ale jestli se jí to povede, nestane se to, čeho se bojíš, a Buffy bude v pořádku.“

David: „Chtěl bych, aby byla jako dřív. Když měla jen trochu jiné schopnosti, bylo to skvělé na pozorování, jak se vyvíjí, ale teď…“

Angel: „Já vím, sám to prožívám. Všichni to prožíváme. Ale ještě se to nepřestalo vyvíjet. Nezůstane to takhle, myslím, že bude jiná.“

David: „Chtěl bych, aby to byla zase máma. Tohle není člověk, tohle je démon v lidském těle.“

Angel: „Ona ztrácí emoce. Teda některé, hlavně vztek. Naopak se umocnil strach a vnímání všech pocitů. Je přecitlivělá, proto pořád brečí.“

David: „A víš, kam to směřuje?“

Angel: „Ne.“

David: „Já ano. Umocňují se u ní všechny vlastnosti, které Silám chybí, ona je má nahradit.“

Angel: „Tak to nebude.“

David: „Strašně bych chtěl, aby byla máma jako dřív.“

Angel: „To my všichni, a ona nejvíc.“

Buffy se vrátila zpět. Byla zahalená v bílém lesklém šatu a vlasy jí jiskřily. Vyzařovala z ní obrovská energie, ale ona vypadala vyčerpaná. Posadila se na postel a opřela se o Angela.

David: „Promiň, nemyslel jsem to takhle.“

Buffy: „V pořádku. Já to chápu. Snad se nám to všem časem podaří pochopit.“

Angel: „jsi v pořádku?“

Buffy: „Hrozně to bolí.“

Angel: „Ubránila ses?“

Buffy: „Ano, ale ty útoky přichází stále častěji.“

David: „Mohl bych ti nějak pomoct?“

Buffy: „Existuje něco o Silách?“

David: „Nevím, můžu se podívat.“

Buffy: „Ukážu ti všechno, co jsem se o nich dozvěděla. Máš větší talent než já vyvozovat závěry, zkus zjistit, co chtějí.“

David: „Dobře, tak mi to řekni.“

Buffy: „Tak to nejde, podej mi ruku.“

David: „Nebude to pro můj mozek moc velký nápor?“

Buffy: „Nemusíš se bát. Nemohla bych ti ublížit.“

Chytili se za ruce a kolem Buffy se ještě víc rozzářila energie. David potom zavřel oči, a když je otevřel, kývl. Odpověděla mu pokývnutím hlavy a lehla si na Angela.

David: „Musím jít za Natashou.“

Angel: „Uvidíme se ráno.“

David: „Dobrou.“

„Nikomu nic neříkej, dokud nebudeme vědět, co jim máme říct.“ Pošeptala Buffy za Davidovými zády.

         Ráno po pár týdnech byli všichni jako obvykle na snídani. Už před nějakou dobou se rozneslo, že se čeká další dítě do rodiny a teď bylo hlavní téma odjezd. Všichni už měli povinně sbaleno a zbývaly poslední detaily. Všichni se teď rozešli a zůstala jen Buffy s Angelem a David.

David: „Pár věcí jsem zjistil. Taky, že konec vývoje tvých sil je blízko, zvrat čekej velmi brzy.“

Buffy: „Taky to cítím. Rozhodně je mi poslední dva dny lépe.“

David: „Doufejme, že se to už ustálí.“

Buffy: „Davie, teď mi řekni pravdu, myslíš, že tohle už bude konec?“

David: „Bude, určitě, ale nevím jaký.“

Buffy: „Radši běž za Natashou.“

David: „Pak mě zavolej, až bude po všem. Radši si vezmi k sobě Angela a možná i Spika, jako oporu.“

Buffy: „Angele?“

„Jsem tady, za tebou.“

Buffy: „Angele, nejspíš budu fyzicky tady, ale myslí, budu jinde. Kdyby se se mnou dělo cokoliv, nesmíte mě rušit, ano?“

Angel: „Jistě.“

Buffy: „Dobře. Teď se musím ještě na pár věcí podívat. Davide, postaráte se o Alexe?“

David: „No jistě.“

         Buffy odešla nahoru do své pracovny, kde před sebou otevřela knihu přemožitelek. Samozřejmě tam hned našla radu. S pomocí několika druhů bylinek vytvořila v misce barevný plamen. Zavřela oči a vložila do něj ruce. Pomohlo jí to koncentrovat sílu. Taky si díky tomu utřiďovala myšlenky, aby byla schopná vyhrát souboj psychiky proti Silám. Silám, které nelze zabít, protože ani nebyly vytvořeny. „Síly prostě jsou“ bylo obvyklé přirovnání. Byli tu od vždycky a přitom vznikají každým dnem znovu. Ony neexistují, ony prostě jsou. Velmi poetické a na ni samozřejmě moc přemýšlivé. Dřív stačilo jen obvyklé kolík do srdce, useknout hlavu, spálit tělo, vyhodit do povětří. Teď se musela zabývat tím, jak zabít něco, co neexistuje. Když byla ještě normální přemožitelka, všechno bylo tak jednodušší, ale Síly, nebo síly ji zničily. Nemohla přesně určit, kdo z nich za to může, prostě to tak bylo a ona se změnila ve stvůru, které se všichni bojí. Už dávno nebyla pro děti ta jejich maminka, která jim zpívala na dobrou noc, ráno jim připravovala snídani, přes den se o ně starala a hýčkala si je a večer zase ukládala ke sladkému spánku. Tohle bylo pryč, už nebyla člověk, zase se jí chtělo brečet a právě tyto myšlenky teď musí uzavřít někam pryč. Dozadu do nejzazšího koutu mysli, aby je na ni Síly nepoužily. V téhle hře měli naprosto navrch, ale ona vždycky zvítězí. Ve tváři se jí objevil úsměv, všichni padli na kolena. Pán, Angelus, První, Měňavci, Věštci a nakonec i sama část jejího já musela kleknout před její vůlí vítězství. Pomyslně sevřela amulet Victorie, chránila ji a dodávala jí síly. I tentokrát jí pomůže, věří jí. Teď potřebovala pomoc všech, ale stejně na to byla sama. O každém boji si myslela, že je nejtěžším jejího života a tentokrát už si tím byla jistá. Věděla, že to nemůže dopadnout dobře. Nějakým způsobem vždy Síly vyhrají, buď je bude muset nahradit, nebo při svém boji zemře, nebo, což by bylo nejhorší, umřou všichni. Její snažení bylo dokonáno. Vyndala ruce z misky a zhasla plamen. Pečlivě uložila knihu přemožitelek na její pravé místo, a naposledy zkontrolovala svoji mysl. Šla do malé knihovny, odsunula stůl a uprostřed místnosti vytvořila kruh s bylinek, které by ji měly ochránit. Chvíli předtím, než začala, přišel Angel. Ochranitelský dotek na zádech ji přiměl se otočit. Hned se na něj povzbudivě usmála. Přitiskl ji k sobě a vášnivě políbil.

„Zvládneš to?“ Pohladil ji po tváři a oplatil jí úsměv.

Buffy: „Určitě.“

Angel: „Poznám, když mi lžeš.“

Buffy: „Zvládnu, jsem si tím skoro jistá.“

Angel: „Můžu ještě něco udělat?“

Buffy: „Buď tady.“

Angel: „Víš, co se bude dít?“

Buffy: „Nevím, ale bude to možná trochu vypadat, jako když mě napadají síly ve spánku, pamatuješ?“

Angel: „Jistě, že si to pamatuju.“

Buffy: „Pokud se mu objeví nějaké zranění, můžete mi ho ošetřit, ale nesmí se v mé blízkosti použít kouzlo, zabilo by to jeho i mě.“

Angel: „Chápu.“

Buffy: „Jdu na to. Musím se soustředit, tak mě moc nerušte.“

Už se venku stmívalo, koncentrovala sílu několik hodin, skoro celý den. Teď si sedla do kruhu do tureckého sedu a zavřela oči. Začala odříkávat nesrozumitelná slova, objevila se kolem ní bílá záře a těžce dopadla na bok. Chvíli se ani nepohnula, ale pak sebou poprvé cukla.

…ocitla se ve velkém pokoji beze stěn a bez dveří. Nebyly proti ní obvyklé postavy Sil, ale jen částice energie, které se během doby spojily v celek.

„Tak tohle jsou ty slavné síly? Jako borůvkový koláč.“ Postěžovala si Buffy těsně předtím, než ji zasáhla obrovská vlna záporné energie, která ji zdvihla do prostoru. Když se vzpamatovala, oplatila jim proud bílého světla, který zasáhl částice, které se znovu zformovaly do dvou postav.

…Angel už víc než dvě hodiny klečel u těla, které se jen cukalo a třepalo v záchvěvech. Až po nějaké době se na jejím těle objevily první známky boje, zranění, ne že by to bylo dobré, ale znamenalo to posun.

…Cítila, jak z ní cíleně vysávají energii, tma se jí rozprostírala před očima, ale ona musela pokračovat, oplatila jim jejich útok a na chvíli převzala kontrolu a obrátila štěstěnu na svoji stranu.

…částice se začaly rozpadat. Čas neexistoval, nevěděla, jak dlouhou dobu zde v nicotě strávila, ale připadalo jí to jako věčnost. Odpoutala se od této roviny a vrátila se zpět. Nezbyla jí už žádná energie, ani síla. Ani nemohla otevřít oči, ale cítila, že je vedle ní Angel, tak se tomu oddala.

         Pomalu otevřela oči, odhadovala, že takhle leží už několikátý den. Co viděla, měla celé tělo pokryté obvazy. Pootočila hlavou, vedle ní seděl Angel, zvedla ruku a položila mu ji na tvář.

„Konečně jsi vzhůru, strašně jsem se o tebe bál.“

„Neléčil mě James?“

„Ne, řekla jsi, že to nemá dělat.“

Buffy: „To je dobře.“

Angel: „Jak se cítíš?“

Buffy: „Jen naberu síly, musím ještě poslední věc zařídit. Co mi je?“

Angel: „Jen pár ran a zlomenin, není to tak vážné.“

Buffy: „Pomůžeš mi vstát?“

Angel: „Není to ještě předčasné?“

Buffy: „Jak dlouho ležím?“

Angel: „Tak čtyři dny.“

Buffy: „V tom případě musím vstát. Pak odejdeš a necháš mě tady o samotě, ano?“

Angel: „To se mi moc nechce.“

Buffy: „Pak už bude všechno jako dřív.“

Angel: „Dobře, ale kdyby se něco stalo.“

Buffy: „Tak budeš první, kdo to pozná.“

         Angel po odchodu z ložnice zamířil do obýváku. Byli tam Michelle, Chris, David, Natasha a Anette. 

David: „Jak je mámě?“

Angel: „Zrovna se probrala, je v pořádku. Ještě musí poslední věc zařídit a potom by se měla vrátit.“

Chris: „A co to znamená?“

Angel: „říkala, že bude všechno jako dřív.“

Michelle: „úplně?“

Angel: „To nemůžeš říct přesně.“

Uprostřed pokoje se rozlilo bílé světlo a objevila se tam Buffy. V ruce držela červenou kouli. Usmála se a trochu unaveně si sedla vedle Angela.

David: „Co to je?“

Michelle: „Tys to udělala?“

David. „Ty víš, co je ta koule zač?“

Michelle: „To je…“

„Moje síla.“ Přerušila ji Buffy a ukázala na zářivou kouli.

David: „Pořád to nechápu.“

Buffy: „bez tohoto jsem člověk. Je v tom většina mé síly, kterou jsem nabyla po spojení. Bude uložená na bezpečném místě.“

Michelle: „Myslíš, že je to dobrý nápad?“

Buffy: „Zatím ano, uvidím. Jenom já ji můžu aktivovat.“

Opřela se o Angela a ten se dotkl zářivé koule. Světlo oslnilo všechny v místnosti, než vyústilo v Buffy.

Michelle: „Tak jenom ty jo?“

„Správně, jenom já.“ Poznamenala, zatímco se pokoušela kouli vrátit do původního stavu.

Buffy: „V Angelovi je moje část. Ale ať to aktivuje kdokoli, vždycky ta síla přejde do mě.“

„Jsem rád, že jsi zpátky, mami.“ Vzal ji za ruku David.

„Já taky. Ale teď jsem strašně utahaná. Nebylo snadné, tohle vytvořit. Jenom to uklidím.“ Mluvila ještě o poznání tišeji, než předtím. Už dříve sotva kdy zvýšila hlas, ale teď vypadala, že to bude ještě míň. Máchla rukou a tím kouli „odklidila“. Položila hlavu Angelovi na hrudník a nechala se obejmout. Zavřela oči a v té vteřině usnula.

David: „Tak jako dřív.“

Michelle: „Jako dřív.“

Angel: „Mimochodem, ráno jsme s Buffy mluvili o odjezdu, bude to někdy koncem týdne. Pokud bude Natashe dobře.“

Natasha: „Jo, cítím se skvěle, ještě jsem chtěla Buffy poděkovat, moc mi pomohla.“

Chris: „To ona ráda, že?“

Angel: „Jo, zvlášť, když jde o jejího vnoučka ne?“

David: „nebo vnučku.“

Angel: „Samozřejmě.“

Hladil Buffy po vlasech a ta dál tvrdě spala a nenechala se probudit ani příchodem Thomase, který samozřejmě hulákal na celý dům.

Angel: „Jsme tady Thomasi, nemusíš řvát.“

Thomas dokulhal do obýváku a kecl sebou do křesla.

Chris: „Náročný den?“

Thomas: „Dá se to tak říct. Včera jsem dost blbě spadl a strašně to bolí. Buffy už je tady?“

Angel: „Až se probudí, podívá se ti na tu nohu.“

Thomas: „To počká, zatím budu sedět. Tý jo, to musí být tvrdý spaní.“

David: „Buď rád, umíš si představit, jak by vyváděla, kdybys ji vzbudil?“

Thomas: „Ona a vyvádět? To se někdy i stalo?“

Chris: „Neznáš ji v jejích nejlepších chvílích.“

Thomas: „Ty jsou kdy?“

Chris: „Něco mezi, zabiju Angela hned, jak ho uvidím a odtáhnu ho do ložnice a budu dělat věci, že z toho dostane infarkt.“

Thomas: „To zní zajímavě.“

„Jestli mluvíte o mě, tak jsem naštvaná.“ Ozval se tichý hlas a za Angelovou rukou se objevil její obličej. Měla na něm unavený výraz a v rysech vypadala, jakoby během jediného dne zestárla o desítky let. Přesto se jemně usmála.

David: „Mimo jiné mluvíme i o tobě.“

Buffy: „Něco zajímavého?“

David: „Ani ne.“

Angel: „Jak ses vyspala?“

Buffy: „Zdálo se mi o velké růžové sklenici plné vody.“

David: „S tím bys možná měla zajít k psychiatrovi.“

Buffy: „Topila jsem se v ní.“

Thomas: „Ty neumíš plavat?“

Buffy: „Umím plavat, ale když ti někdo drží hlavu pod vodou, těžko si zaplaveš.“

Chris: „To se ti zdálo?“

Buffy: „To se mi stalo.“

S velkou slávou přišel Alex, skočil Buffy do náruče a něco tiše povídal.

David: „Taky bych chtěl být zase malý kluk.“

Buffy: „Tys snad nikdy malý nebyl, od pěti jsi chodil za Michelle jako stín.“

Angel: „Byl její velký ochránce.“

Alex: „A co já?“

Buffy: „Tobě budu muset stačit já.“

         David, Natasha, Thomas, Anette a Spike se všichni stěhovali do domu v Londýně, kde dřív bydleli Summersovi. Buffy a Angel s Alexem tam byli už týden. Když přijeli, ve firmě to vyvolalo více než poprask, protože Buffy ani nenapadlo, že by zaměstnancům oznámila svůj příjezd. V recepci pracovala holčina, která tam byla teprve něco před dva týdny. Angel s Buffy se hned shodli, že bude plně nahrazovat úžasnou a nenahraditelnou Nikolu. Netrvalo dlouho a všichni se zabydleli, jakoby v domě bydleli už několik let.

         Bylo kolem desáté večer. David, Anette, Natasha a Chris byli v SSku, Buffy s Angelem před chvílí odešli na hlídku a Alex byl se Spikem. Ve chvíli, kdy se Anette a David hádali o jednom kouzlu, přihlásila se Natasha naléhavě o slovo.

David: „Co se děje?“

Natasha: „Ne, že bych byla hysterka, ale myslím, že rodím.“

Chris: „To si děláš srandu?“

Natasha: „Vypadám tak?“

Anette: „Ok, nikdo nebudeme vyšilovat, já zavolám sanitku.“

Natasha: „To ne, já nechci do nemocnice.“

Anette: „A to mají Summersovi v rodině?“

Natasha: „Co když bude zářit, až se narodí.“

Chris: „Tak si budou myslet, že je to dítě mimozemšťana.“

David: „No dovol.“

Chris: „Nemůžeš si být nikdy jistý.“

Anette: „myslím, že Summers se pozná na první pohled.“

Natasha: „Nemůžete o tom diskutovat později?“

David: „Co mám dělat?“

Natasha: „Zavolej Buffy. Ty se opovaž volat do nemocnice a ty mi pomoz vstát.“

Chris: „Rozkaz pane.“

„Máma to nezvedá.“

„Přísahám, že jestli to je kvůli sexu, tak ji zabiju.“

Anette: „Asi svoji tchýni moc nemusíš, co?“

Natasha: „Bez komentářů.“

         Za pár minut Natasha ležela v posteli, byla v pokoji sama, protože všechny vyhodila. Sice vyvolala poplach trochu předčasně, ale stejně jí moc času nezbývalo. V tu chvíli vběhla dovnitř Buffy, ještě v kožené bundě, kterou hned hodila do rohu místnosti.

„Jak ti je?“ Asi hodně blbá otázka, ale musela se zeptat. Sedla si vedle ní na postel a vyhrnula jí šaty.

Natasha: „Tak?“

Buffy: „Nemáme moc času, musíme zavolat doktora.“

Natasha: „Já nechci.“

Buffy: „Nat, no tak, co mám asi teď dělat.“

Natasha: „A ty nemůžeš?“

Buffy: „Já to nikdy nedělala.“

Natasha: „Věřím jenom tobě.“

Buffy: „Dobře. Nachystám nějaké věci.“

Za chvíli se narodila maličká holčička, rodiče jí dali jméno Anastasie, ale pro jednoduchost prostě Stacy. Holčička se hned stala středem pozornosti a to nejen díky nádherné barvě očí, která přecházela s hnědé v zelenou.

„Je hrozně maličká.“ Strachovala se Natasha už poněkolikáté, když ji chovala.

„David byl taky malý, i ostatní děti.“ Ubezpečovala ji už po několikáté Buffy.

         Buffy sešla ze schodů s hrnkem kafe, automaticky zamířila ke křeslu a ani nezvedla hlavu od knihy, kterou držela v druhé ruce.

Thomas: „Ahoj.“

Buffy. Vyděsil jsi mě.“

Thomas: „Myslel jsem, že o mě víš, když sedím vedle tebe.“

Buffy: „Omlouvám se, nějak jsem se zamyslela.“

Thomas: „Slyšela jsi poslední drb?“

Buffy: „Ne, něco zajímavého?“

Thomas: „Stacy utekla Natashe a ta ji hledá po celém domě.“

Buffy: „Určitě je s Alexem.“

Thomas: „Jako vždycky.“

Buffy: „Hrozně mi připomínají Davida a Michelle, akorát ti byli stejně staří, nebyl mezi nimi ten pětiletý rozdíl.“

Thomas: „Můžeš být ráda, že…“

Nemohl ani dokončit větu, protože se rozeřval Buffyin mobil. Nepřijala hovor, jenom ho ukončila.

Thomas: „Kdo to byl?“

Buffy. „Nic moc důležitého. Jenom si odskočím. Angel si sem přijde pro tuhle knihu. Předáš mu ji prosím?“

Thomas: „Co to je?“

Buffy. „Kniha přemožitelek, dej na ni prosím pozor, je pro mě důležitá.“

Buffy odběhla do jiného patra. Thomas už déle nemohl skrývat svoji zvědavost a otevřel knihu, kterou u Buffy nesčetněkrát viděl a byla pro ni tak významná. Ale nic v ní nepoznal, jen bílé stránky nebo klikyháky. Zkoušel stránky luštit necelou půl hodinu, než přišel Angel.

„To je poprvé, co tě vidím číst.“ Rýpnul si Angel a podíval se o, co že to jde.

Thomas: „Nechala ti to tu tvoje žena, chtěl jsem se kouknout, ale nějak jsem asi zapomněl číst.“

Angel: „Nic si z toho nedělej, to nepřečte nikdo.“

Thomas: „Ha! Takže Buffy se jen tváří, že tomu rozumí.“

Angel: „Je to jako když si holka píše deník v kódech, nebo šifrách, aby to přečetla jen ona, chápeš. Přečte to jen Buffy a já. Jen co budeme mít trochu času, vysvětlíme ti to, ale teď spěchám.“

         „Rozumím. Je to vážné.“ Řekla Buffy dívající se na dvě postavy před sebou.

„Je to více než vážné. Musíš ji najít. Tedy, možná si tě najde sama, ale rozhodně ji musíš najít dřív než oni.“ Potvrdila jedna z postav moudře kývajíc hlavou.

Buffy: „Najdu ji a ochráním. Potom ji pošlu Robinsovi a ten se o ni už postará.“

„Ne,“ rozzuřil se muž a přísně se podíval na Buffy, „musíš ji vychovat sama. Jeho pozorovatelé ještě nejsou připravení.“

Buffy: „Ok, není nutné se hned rozčilovat. Najdu ji.“

„Miláčku, s kým mluvíš?“ vešel Angel tiše do místnosti, Buffy se na něj ohlédla a když se znovu podívala na věštce, nikdo tam nebyl.

Angel: „Ruším?“

Buffy: „Ty nikdy. Máš knihu?“

Angel: „Ano. S kým jsi mluvila?“

Buffy: „S věštci, přemožitelka už dostala svoji sílu, je jí patnáct.“

Angel: „Chceš si promluvit?“

Buffy: „Chci si zatrénovat.“

         V tělocvičně trénovali necelou hodinu. Buffy spadla na zem a Angel se sklonil nad ni.

Buffy: „Co uděláš?“

Nemusel odpovídat, vzal ji za ruce a začal ji líbat na krku. Přemožitelka jeho hru přijala a hned se pustila do rozepínání, myšleno trhání jeho košile. Vášnivě se milovali a potom, co se znovu oblékli, vzal Angel Buffy do náruče. Odnesl ji do SSka, kde zrovna seděli Thomas, Anette, David a Natasha.

David: „Stalo se ti něco? Jsi v pořádku?“

Buffy: „No jasně.“

Anette: „čím sis něco takového zasloužila?“

Angel: „Děláte, jako bych si normálně Buffy vůbec nevšímal.“

Thomas: „Tak to určitě ne.“

David: „Máš knihu přemožitelek, nějaký problém?“

Buffy s Angelem se konečně posadili a Buffy hned Davidovi vysvětlila, že přijde nová přemožitelka, ale moc mu toho neřekla. Na žádost Thomase mu taky vysvětlila všechno ohledně její knihy.

David: „Kdy tu přemožitelku najdeš?“

Buffy: „Dali mi najevo, že mi ji najdou a já si pro ni jenom přijdu.“

David: „Budeš ji učit?“

Buffy: „Ne, chci ji poslat Robinsovi.“

Natasha: „A mluvila jsi o svých záměrech s nimi?“

Buffy: „řekli, že ji mám učit já, ale nechci.“

David: „Bylo by to nejlepší.“

Buffy: „Musím do kanceláře, připravit poradu, uvidíme se večer, ano?“

Lehce políbila Angela na tvář a odešla.

David: „Asi jsem něco řekl špatně, že?“

Angel: „Ani ne, ona ví, že by to měla udělat, ale bojí se toho.“

Natasha: „Trvalo dlouho, než se vyrovnala s tím, že Nellie umřela a teď má vychovávat přemožitelku.“

         Buffy datlovala do počítače a stůl měla celý pokrytý papíry. Angel přišel za ní, mírně zvedla hlavu a usmála se na něj. Položil jí ruce na ramena a chvíli se díval, co píše.

„Jsi naštvaná?“ Pošeptal jí do ucha a pohladil ji po krku tak, že ani nemohla říct, že je.

„Ne, chtěla jsem jen přemýšlet.“

„Moc pracuješ.“

„Chci si to tu dát do pořádku.“

„Už ses rozhodla?“ Jen to dořekl, otočila se na křesle a podívala se mu do očí. To byla jedna z mála chvílí, kdy nedokázal říct, na co myslí.

„Mám udělat, co je správné, jako vždycky, viď?“

Angel: „Je to jenom tvoje rozhodnutí.“

„Jenže já nevím, co je správné. Když jsem nedokázala pořádně učit Nellie, proč bych to dokázala u nějaké cizí holky?“ Odvrátila hlavu, cítil, že jí po tvářích tečou slzy, jenže co teď mohl dělat?

„Není to tvoje vina, každá přemožitelka jednou umře a Nellie byla jediná přemožitelka, člověk, která žila tak dlouho.“

Buffy: „To je jako výmluva?“

Angel: „To je pravda.“

Buffy: „Setkám se s ní. Uvidím, jestli bude dobrá, pak si to rozmyslím.“

Angel: „To je moje holka.“

Buffy: „Proč jenom udělám vždycky to, co je správné?“

„Kdybys dělala vždycky, co je správné, šla bys se mnou.“

Usmála se na něj a chytila se ho za ruku.

         Byl už večer, proto ji nepřekvapilo, že byli všichni v SSku. Hned jak vešla, obrátily se k ní pohledy. Angel jí šel naproti a zastavil se pár kroků od ní.

„Buffy…“

Buffy: „Ahoj.“

Angel: „Co… co jsi to provedla?“

Přiblížil se k ní a pohladil ji po vlasech, měla je nakrátko ostříhané někam po uši. Nevině se na něj usmála.

Angel: „Já si myslel, že ses naštvala, ale až tolik.“

Buffy: „Vždyť to není tak hrozné?“

Angel: „Tak hrozné? Vždyť jsi jako ovce.“

Buffy: „Ovce? Po padesáti letech manželství ti tvoje manželka připadá jako ovce?“

Angel: „Proč jsi to musela udělat?“

Naštvaně se otočila a odešla.

Spike: „Tohle jsi neměl říkat.“

David: „Zbláznil ses?“

Angel: „Spíš tvoje matka se zbláznila, asi má krizi.“

Natasha: „No, mně kdyby Davie řekl, že vypadám jako ovce, asi bych se taky urazila.“

Michelle: „Taky.“

Angel: „Jo, jenom do mě, pořádně, do mě.“

Spike: „Nestěžuj si.“

Tak Angelovi nezbylo, než odejít.

Natasha: „Ten si to zase zavařil.“

Spike: „Otázkou stejně pořád zůstává, proč se nechala ostříhat.“

David: „Já nikdy mámu s krátkými vlasy neviděl.“

Spike: „Já naposledy v Sunnydale.“

Michelle: „Tohle je ale dlouhodobý problém, víte, jak dlouho bude trvat, než bude mít stejně dlouhé vlasy jako předtím?“

Všechny oslnila bílá záře, v rohu pokoje se objevila Buffy.

„Je ještě tady?“

Spike: „Ne, odešel tě hledat.“

Michelle: „Ty máš normální vlasy.“

Buffy: „Takže to zabralo?“

David: „Co jsi zase provedla?“

Buffy: „Jenom jsem si zkoušela jednu schopnost. Dvojče.“

Spike: „Takže po baráku běhá druhá Buffy?“

Buffy: „Už ne.“

Natasha: „myslím, že z tebe jednou dostane infarkt.“

Buffy: „Aspoň je legrace.“

David: „Teď se chceš vypařit?“

Buffy: „Nikdo jste mě neviděl, do rána jsem doma.“

         Ve chvíli, kdy Buffy s Angelem předvedli tohle představení, byla v domě opravdu dusná atmosféra. Věštci se snažili Buffy přemluvit, aby se starala o novou přemožitelku, což Buffy zarytě odmítala. Zatím jsem se snažila všechno posoudit objektivně, ale myslím, že potom, co Buffy ukryla svoji sílu, bylo všechno jako v idylce do doby, kdy zjistila, že Nellie zemřela. Celou rodinu to zasáhlo, ale Buffy to brala jako svoje selhání. Teď, když se má starat o jinou přemožitelku myslí, že to nezvládne. Naštěstí, když byla pohromadě s Angelem, ve vzduchu vyselo nějaké rozptýlení. Když se Buffy pár hodin před svítáním vrátila kdoví odkud, samozřejmě se hned s Angelem strhla hádka…. (Anette)

         Hned za recepcí ji viděl se vracet, stála k němu zády, ale stejně ji neomylně poznal. Taky si všiml, že má vlasy volně rozpuštěné na zádech. Hned za ní běžel, než mu stihne utéct. Když ji dohnal, chytl ji za ruku, aby ji zastavil. Otočil ji k sobě. Vypadala, že je překvapená, že ho vidí.

„Ahoj.“

Angel: „Co to má znamenat?“

Buffy: „Promiň, mami, ale dneska jsem se zdržela.“

Angel: „Děláš si ze mě legraci?“

Buffy: „Ne, nedělám, hledala jsem tu přemožitelku.“

Angel: „A proč jsi mi to neřekla. To jsi musela utíkat? A co to znamená s těmi vlasy?“

Buffy: „Menší rozptýlení.“

Angel: „Buffy, proč mi to jen děláš?“

Buffy: „Nemohli bychom si o tom promluvit ráno?“

Angel: „Chci o tom mluvit hned, co tě to popadlo? Vůbec tě nepoznávám.“

Buffy: „Prostě jsem jenom na chvilku potřebovala vypnout.“

Angel: „Vypnout?“

„Nemohli bychom teď jít spát?“ Vzhlédla k němu prosebným pohledem.

„Tentokrát neustoupím. Nemůžeš si se mnou pohrávat, jak se ti zachce.“ Odmítal se s ní dál bavit, odešel k výtahu. Snažila se na něj ještě volat, ale ani se neotočil. Tu noc spala sama v té velké posteli. Vlastně nespala, jenom se převalovala.

         Ráno v osm hodin byla porada, musela tam jít, i když se necítila zrovna nejlépe. Přišla poslední, všichni už na ni čekali, včetně Angela. Tak tvrdě se na ni podíval. Sedla si vedle něj za stůl a srovnala si všechny papíry, které jí přinesli. Potom si stoupla.

„Dobrý den. Jsem ráda, že jste přišli. Takže pro začátek, Rony, co je nového?“

Rony: „Statistiky máte na stole, obvyklé úkoly. Dva nebo tři případy, které by vás mohly zajímat, máte ve složce.“

Buffy: „Dobře. Taky jsem zjistila, že se nám sem přestěhovalo pár band. Dneska to bude kratší, takže, má někdo něco důležitého?“

Během dalších dvou hodin se hlásili postupně o slovo, aby sdělili svoje problémy. Nebylo to kratší, jak si myslela. Když konečně kolem poledne všichni odešli, byla vážně ráda, že má volno. Podepřela si hlavu dlaněmi. Zůstala v té velké místnosti sama. Seděla u stolu a nevnímala okolí. Začal jí zvonit mobil. Chvíli s dotyčným mluvila, než se zvedla a odešla do ložnice.

         Oblékla si košili a džínovou sukni. Sedla si před zrcadlo a otevřela krabičku a gumičkami do vlasů. Prohrábla si dlouhé vlasy a vzala tři prameny. Pomalu, postupně je zaplétala, až tak zapletla do malých copánků všechny vlasy. Usměrnila je bílou látkovou čelenkou a prohlédla se v zrcadle. Připadala si hrozně unavená. Vstala a šla ze schodů dolů. V recepci mluvila s recepční, když do dveří vešla nějaká dívka. Měla tmavé rovné vlasy, mikinu a přes ni bundu. Vypadala jako každá jiná, obyčejná puberťačka, ale z téhle něco vyzařovalo.

„Promiňte, hledám paní Summersovou.“ Špitla nesměle k recepční.

Buffy: „Můžu ti nějak pomoct?“

„Pokud mě za tou paní zavedeš.“

Buffy: „Já jsem Summersová a ty?“

„Tak to promiňte, já jsem Eve.“

Buffy: „Ano, mluvily jsme spolu po telefonu, že?“

Eve: „Jo, ale myslela jsem, že jste…“

Buffy: „Starší?“

Eve: „Jo, starší.“

Buffy: „Časem pár věcí pochopíš, třeba že čas je v našem světě vlastně jen pojem.“

Eve: „Takže?“

Buffy: „Půjdeš se mnou do mé kanceláře?“

Eve: „Jo, asi jo.“

„Ať nám přinesou něco k pití, kolu?“

Eve: „Jo, kola bude nejlepší.“

         Buffy posadila Eve naproti sobě ke stolu a sama si sedla. Odložila pár hromádek papírů na stranu.

Eve: „Takže, proč jsem přišla?“

Buffy: „Dost zvláštní.“

Eve: „Říkala jste, že mi něco vysvětlíte.“

Buffy: „Jistě, málem bych zapomněla. Dějí se kolem tebe divné věci? Sama si odpovím, ať to nezdržujeme. Jsi přemožitelka, máš nadlidskou sílu a zabíjíš upíry. Klidně teďka uteč, ale tomu neutečeš. Vypij si tu kolu, vyděšeně vezmi nohy na ramena, jednou se vrátíš.“

Eve: „Jste vážně divná.“

Buffy: „Mám blbej den.“

Eve: „Někdo, jako vy může mít taky zlé dny?“

Buffy: „Jo, může.“

Eve: „Tak, sice neuteču, ale co to znamená přemožitelka?“

Buffy: „No, zabíjíš upíry a démony. Taky máš spackanej život, ale z toho si nic nedělej.“

Eve: „A vy jste přemožitelka?“

Buffy: „Dá se to tak říct. Dokážeš vážně skvělý věci, když budeš chtít. Naučím tě ovládat svoji sílu, se kterou dokážeš cokoliv.“

Eve: „Vážně?“

Buffy: „No jasně.“

Eve: „Budu výjimečná?“

Buffy: „Ty jsi výjimečná.“

Eve: „Víte, já jsem jenom holka z děcáku, nikdy jsem nic neuměla, ve škole mi to taky moc nejde…“

Buffy: „To mi povídej, já ve škole propadala. A teď se podívej, kde jsem.“

Eve: „Ta firma vám patří?“

Buffy: „Spíš manželovi.“

Eve: „To se někdo umí provdat.“

Buffy: „Jo, to umí. Ale zpět k přemožitelkám, když chvilku počkáš, najdu to proroctví.“

Eve: „Paní Summersová?“

Buffy: „Ano?“

Eve: „Dostanete mě z děcáku?“

Buffy: „Pokud tě budu učit, budeš bydlet tady.“

Eve: „To by bylo dobrý. Jako malá jsem si vždycky představovala, že jsem nějak výjimečná, přijde si pro mě někdo, kdo se o mě bude chtít starat a já budu mít úplně jiný život.“

Buffy: „Není to jenom super, je to taky spousta práce. Ale jestli se rozhodneš, že to přijmeš, uděláš správnou věc.“

Eve: „Můžu si to ještě rozmyslet?“

Buffy: „Víš, kde mě najdeš.“

Eve: „Děkuju.“

Buffy: „Nemáš za co. Zatím jsem nic neudělala.“

Eve: „Nashledanou, paní Summersová.“

Buffy: „jenom Buffy.“

Eve: „Dobře.“

Eve váhavě vstala a opustila místnost.

Buffy taky vstala a odešla z místnosti. Věděla přesně, kam chce jít. Šla do laboratoře, kde si myslela, že dnes bude Angel. Opravdu tam byl. Seděl s několika lidmi v bílých pláštích za stolem.

„Promiňte, nechtěla jsem vás rušit.“ Ošila se nervózně Buffy a už byla na odchodu, Angel ji zastavil.

„Proč jsi přišla?“

„Já… jen jsem s tebou chtěla mluvit, ale to není důležité.“ Odešla už úplně. Zmateně se za ní díval. Přemáhal nutkání běžet hned za ní, ale nakonec se znovu pustil do práce. Když skončili, šel za ní. Předpokládal, že bude u sebe v kanceláři. Hned jak vešel, vyskočila na nohy a běžela k němu.

Angel: „Stalo se ti něco?“

„Promiň, promiň mi to. Jsem strašně šťastná, že tě mám, už nikdy nic takového neudělám.“ Vyhrkla ze sebe a opřela se o něj rukama.

„Ty mi promiň, miluju tě.“

Šťastně se usmála a vklouzla mu do náruče.