Ráno se probudila, když jí zvonil budík. Automaticky ho rukou zaklapla, ale pak jí došlo, že si nenastavuje budíka a že vlastně není ve své ložnici.

„Sakra,“ ulevila si a vstala. Oblékla si, co se jí nejvíc líbilo, a vyšla z pokoje. Nemohla tomu věřit, ale byla ve svém pokoji v Sunnydale.

„Drahoušku, dáš si snídani?“ Volala na ni matka z kuchyně.

„Mami?“

Joyce: „Proč se na mě tak díváš?“

Buffy: „Jen tak, ráda tě vidím.“

Joyce „nemysli si, že tak zapomenu na tvé známky.“

Buffy: „jak bych si vůbec něco takového mohla myslet.“

Joyce: „nebuď drzá. Není snadné vychovávat děti, víš?“

Buffy: „Jo, to mi povídej, jednou ti to připomenu.“

Joyce: „Cože?“

Buffy: „To máš jedno.“

„Když si pospíšíš, odvezu tě do školy.“ Skončila takticky rozhovor matka a významně pozvedla obočí.

         „Buffy, Buffy.“ Dívčí hlas za zády ji přinutil zastavit, když se otočila, byla za ní Willow s typickým úsměvem na tváři.

„Willow.“

Willow: „Taky tě ráda vidím, máme jít hned za Gilesem.“

Buffy: „A co Alex?“

Willow: „už tam čeká.“

Buffy: „Co se stalo?“

Willow: „Prý se v knihovně objevil nějaký kluk.“

Buffy: „Bude legrace.“

„Ahoj lidi.“ Zahlásila po vstupu do knihovny.

„Buffy.“ Pozdravili ji ostatní.

Giles. „Máme tu nový přírůstek.“

„Buffy?“

„Thomasi?“

Thomas: „Co tu zase dělám?“

Buffy: „Nevím, jak se to stalo. Promiň.“

Giles: „Ty ho znáš?“

Buffy: „No jistě, vždyť to je můj… přítel.“

Thomas: „Jo, mám závislost na zmrzlině.“

Willow: „Buffy!“

Buffy: „Co?“

Giles: „Tak mi popiš, jak ses sem dostal, ehm, Thomasi.“

Thomas: „Bylo to stejný, jako když mě přenesli z Ulirie, akorát tentokrát jsem dostal knihou místo dýky.“

Giles: „Musíme zjistit, proč jsi tady.“

Thomas: „Proč jsme tady, ne? Kdo vlastně jste?“

Buffy: „haló ty si mě nepamatuješ?“

Thomas: „jasně, že jo, ale máš trochu jiný oblečení.“

Buffy: „Ty taky nevypadáš zrovna nejlíp.“

Giles: „Večer jdi na hlídku, potom sraz tady, ty se zatím postarej o toho chlapce.“

Buffy: „už zase? Jakoby nestačilo, že jsem ho léčila.“

Thomas: „Kdo tu měl alergickou reakci? Mohla jsi mě zabít, víš, jak to svědilo?“

Buffy: „Chceš poškrabat?“

Thomas: „Copak já můžu za váš sexuální život?“

Buffy: „Co? To už přeháníš.“

Thomas: „jste s tá… tamtím chlápkem jak králíci.“

Buffy: „Tak máš štěstí, že tě neslyší, protože by tě okamžitě zabil.“

Thomas: „Umíš si představit, až všichni zjistí, co se stalo? On se zblázní, Angie bude nadšená a David vzteky bez sebe a Spike, umíš si představit, co bude dělat?“

Buffy: „Nejsi nějakej drzej? Tohle si s tebou ještě vyřídím, jenom co budu mít po ruce svůj meč.“

Thomas: „Sakra pořád ty s tím svým mečem.“

Giles: „A ticho!“

Buffy: „NO dovol Gilesi…“

Thomas: „Giles? Vy jste Giles?“

Buffy: „Oh můj bože.“

Thomas: „To si děláš srandu, Rupert vypadá takhle?“

Giles: „Co tím chcete říct?“

Thomas: „myslel jsem, že když jste tak chytrý, že jste starý.“

Buffy: „Thomasi, mě je sedmnáct, nebo osmnáct.“

Thomas: „To má logiku.“

Buffy: „Okamžitě se mnou, jdeme za Angelem.“

Willow: „To není dobrý nápad.“

Buffy: „Proč?“

Willow: „Je den.“

Buffy: „Dobře, večer. Ty se ode mě ani nehneš, nebudu zase zodpovídat za to, že tě zranili.“

Thomas: „No jo furt.“

Buffy: „Nebuď drzý, nebo to řeknu tvému otci.“

Thomas: „Práskači.“

Buffy: „Odpadlíku.“

Thomas: „Buffy, no tak.“

Buffy: „Teď prosíš co?“

Thomas: „Proč tohle pořád děláš?“

Buffy: „Ve skutečnosti se v tom vyžívám, totálně.“

Thomas: „Co by na to říkal táta?“

Buffy: „Tak mu to neříkej.“

Alex: „Ty znáš jeho tátu?“

Buffy: „Dá se to tak říct.“

Thomas: „Tak co ty jediná, kam jdeme?“

Buffy: „Do třídy broučku, jdeme.“

Thomas: „neříkej mi broučku.“

Buffy: „Budu ti říkat, jak se mi zachce. Okamžitě, pojď.“

„Můj bože, Buffy, ty jsi dneska ale skvěle oblečená.“

„Cordy?“ Musela se opřít o stůl, aby se vzpamatovala, protože tam byla Cordelie. Vlastně tam byli všichni její přátelé, kteří byli už dávno mrtví. Vyběhla a objala ji.

„Hele, zas tak skvěle ne.“

Buffy: „Promiň Cordy.“

Cordelie: „Kdo to je?“

Buffy: „Na to ani nemysli Cordy.“

Cordelie: „Snad není další, koho sis zamluvila?“

Buffy: „Ok, něco podobného. Thomasi, ty jdeš se mnou, Cordy, ty něco dělej.“

Giles: „kdo ti dal vedení?“

Thomas: „Ty to tady nevedeš?“

Buffy: „Thomasi, mlč, než mě totálně zničíš.“

         Večer se Buffy vracela z hlídky spolu s Thomasem, Angel už tam na ně čekal společně s kompletní sestavou. Buffy po něm hned skočila a přisála se na něj. Obtočila mu nohy kolem pasu a nehodlala se pustit. Nevypadalo to, že by mu to vadilo. Thomas na to byl samozřejmě zvyklý, tak se věnoval tomu svému, ostatní na to ohromeně koukali.

„Co je?“ Zeptala se nechápavě Buffy, když se na chvíli „uvolnila“.

Willow: „Co to děláš?“

Buffy: „Já?“

Thomas: „Co je? Tohle je přece normální.“

Angel: „Zase jsi byl drzý?“

Thomas: „No promiň, ale tvoje žena se ti začíná pořád víc podobat, je to fakt hrozný, když mi zrovna nenadáváš ty, nadává mi macecha.“

„Co?“ Vyjelo hned ze všech přítomných.

Buffy: „Ups.“

Angel: „To jsi vystihla skvěle.“

Thomas: „Co?“

Angel: „Thomasi vždycky, když se někde objevíš, všechno pokazíš, mohl bys už někdy držet hubu?“

Buffy: „Odkdy užíváš taková slova?“

Angel: „Promiň, když Thomas…“

Buffy: „je celý po tobě, až na ty kecy teda.“

Thomas: „za to můžeš ty. Kdybys byla moje matka ty, byl bych génius.“

Buffy. „To není tak jistý.“

Angel: „Po tomhle jim budeš muset vymazat paměť.“

Buffy: „Teď mě jenom líbej.“

„Lásko, jsi úžasná.“ Hned se znovu začali líbat.

Thomas: „hej! Myslím, že proti tomuhle vaši přátelé něco mají.“

Alex: „Sakra Buffy, tohle dělat nesmíte.“

Thomas: „To je sranda, tohle si poslechnu.“

Angel: „Oh, Thomasi, už mlč.“

Thomas: „Ale tati.“

Willow: „Tati? Angele, ty máš syna?“

Thomas: „Buffy? Co to máš za nechápavý kámoše?“

Buffy: „Thomasi, prosím.“

Angel: „Asi mu budeme muset dát trochu jablek.“

Thomas: „Ale tati.“

Buffy: „Tady tu mast nedokážu vyrobit.“

Giles: „A ticho! Ty! Okamžitě to vysvětli.“

Buffy: „Já?“

Angel: „Tak už začni.“

Buffy: „Půjdeme pak k tobě?“

Angel: „Jo, jenom vymyslíme, co uděláme s Thomasem.“

Buffy: „Je dospělý, ať si dělá, co chce.“

Angel: „Zase se mu něco stane.“

Buffy: „Nebuď pesimista, co by se mu mohlo stát?“

Angel: „Už začni, nebo jim z toho bude blbě.“

„No jo furt, ty abys mě pořád nepopoháněl.“ Zvedla ruce do úrovně pasu a zavřela oči. Za chvíli malé světýlko z Willow zamířilo k Buffy. Uvízlo jí na ruce, ale jen do doby, kdy ho vyslala zpět, tentokrát ke všem, kdo byli v místnosti kromě ní, Angela a Thomase. Chvíli vypadali zmateně. Angel využil té chvíle a objal Buffy kolem pasu. Přitiskla se k němu a začala ho znovu líbat.

Giles: „Ehm, Buffy?“

Buffy: „Jo, promiň. Tak už víš, co je ten kluk zač?“

Giles: „Nevím, snad mi s tím pomůže.“

Buffy: „Asi z nás má strach.“

Angel: „Jak se sem dostal?“

Giles: „Prostě se tu objevil.“

Alex: „Asi je nějaký nemluvný. Angele, nejste příbuzní?“

Buffy vyprskla smíchy, všichni, hlavně Angel se na ni pohoršeně podívali.

Giles: „Buffy, chovej se prosím jako dospělá.“

Buffy: „Ale já nejsem dospělá. Jenom to pomyšlení, že by to byl Angelův příbuzný, mě rozesmívá.“

Angel: „Co tím chceš říct?“

Buffy: „Ale samozřejmě, že nic, miláčku.“

Alex: „Vy dva? Už zase?“

Buffy: „No nic, já jdu něco zabít. Kdo jde se mnou?“

Angel: „Mám to povinné?“

„Ne, uvidíme se později.“ Jemně ho políbila na tvář, ukázala na Willow a opustila knihovnu.

Giles: „Tak, teď menší výzkum, to je skvělé.“

Cordy: „Mám to povinné?“

Alex: „Cordy, stačí, že něco řekl, nemusíš to hned opakovat.“

Giles: „Ne Cordelie, můžete jít domů a dělat některou ze svých produktivních a veledůležitých činností.“

Cordelie: „Proč na mě vždycky mluvíte takhle?“

Giles: „Tak zůstáváš?“

Cordelie: „Hádám, že kdybych nezůstala, budu to mít na triku do konce života.“

Alex: „nebo ještě můžeš jít s Angelem.“

Cordelie: „kam jdeš?“

Angel: „Budu hlídat toho kluka.“

Cordelie: „Tak to jdu s tebou.“

Alex: „Hele, ty to teď s Buffy zase táhneš jo?“

Angel: „Asi.“

Alex: „Tak si dej na mě pozor.“

Angel: „Tak teď mám vážně strach Harrisi. Ty, pojď, ukážu ti všechny klady svého příbytku.“

Cordy: „A mně taky?“

Angel: „ano Cordelie, především tobě.“

Giles: „Už si ji odveď, bolí mě hlava.“

Angel: „kdyby něco…“

Giles: „Řeknu Buffy, přijde za tebou.“

Všichni tři zmizeli.

Giles: „Máme problém.“

Alex: „Máme velký problém. Buffy a Angel pohromadě za účasti velkého líbání znamená velký problém.“

Giles: „Doufejme, že se ovládnou.“

Alex: „Pochybuji.“

         Angel se konečně zbavil Cordelie a byl sám v pokoji s krbem s Thomasem.

Thomas: „Tak už víš, jak jsme se sem dostali?“

Angel: „Jenom, co se Buffy zbaví Willow, přijde sem.“

Thomas: „Takže za to může Buffy?“

Angel: „Asi. U ní člověk nikdy neví.“

„Panebože, ty vzpomínky. Pamatuješ, jak jsme byli na té večeři? Restauraci jsi vybavil tak, aby vypadala jako Sídlo.“ Mluvila k Angelovi už od vchodu. Hned jak přišla, konečně se náležitě s oběma přivítala.

Angel: „Tak už něco víš?“

Buffy: „Willow je mnohem větší drbna, než jsem si pamatovala.“

Angel: „zase ve svém živlu?“

Buffy: „Willow ode mě vyzvěděla snad i jaké spodní prádlo nosíš.“

Angel: „Dostanu ho k vánocům?“

Buffy: „Tak jak jste si to tu užili, rodinko?“

Thomas: „Tys musela být vážně mrcha.“

Buffy: „Jak sis to užil s Cordy?“

Angel: „jak víš, že tu byla Cordy.“

Buffy: „Jedině ona používá tak nesnesitelný parfém.“

Angel: „Cordy byla dokonalá, snažila se sbalit Thomase.“

Thomas: „Au.“

Buffy: „Jsem hrozně unavená, už musím domů, nachystám někde Thomasovi postel.“

Angel: „Ještě nemůžeš odejít.“

Buffy: „Ale máma…“

„počká.“ Přitáhl si ji na klín.

Buffy: „Ty víš, jak na mě.“

Angel: „Nápodobně. Joyce řekneš, že ses učila u Willow.“

Buffy: „Kazíš mě.“

Angel: „Já vím.“

Buffy: „jsem zlá, zlá holčička.“

Angel: „Tak spi, já pak pro Thomase něco nachystám.“

Posunula se a uvelebila se mu v náruči. Ve vteřině usnula tvrdým spánkem. Probudil ji až ráno se svítáním.

Buffy: „Panebože, mám školu.“

Angel: „Stihneš se jít domů převléct.“

Buffy: „Pohlídáš Thomase, nemůžu riskovat, že se prokecne.“

Thomas: „Zůstanu tady.“

Buffy: „Jsi zlatíčko. Oba se mějte nádherně, po škole přijdu.“

Angel: „Budu na tebe myslet.“

Buffy: „O tom nepochybuji. A ty se chovej slušně.“

Thomas: „Ano mami.“

Angel: „nebuď drzý.“

Thomas: „No jo furt.“

Buffy: „Málo jsme ho řezali.“

Thomas: „Přijdeš pozdě do školy.“

Už ho neposlouchala a odešla, stejně mlel pořád dokola to stejné.

Thomas: „Tak co teď?“

Angel: „Počkáme, co zjistí Giles.“

Thomas: „To je fakt TEN Giles?“

Angel: „Ten Giles.“

Thomas: „To je hustý a ta zrzka s tím klukem…“

Angel: „Byli rodiče Chrise.“

Thomas: „To je teda totální.“

Angel: „Vidíš, nikdo nelhal, když říkal, že se všichni znají vážně dlouho.“

Thomas: „Takže Chris se jenom nepřifařil?“

Angel: „Buffy toho s Willow i Alexem, jeho rodiči zažila hodně, je ráda, že má u sebe jejich syna.“

         „Gilesi, hej Gilesi, jste tady?“ Knihovna zase vypadala jako vylidněná, ale určitě tu někde byl, zahrabaný mezi tunami knih.

„Tady jsem Buffy, zjistil jsem něco o našem návštěvníkovi.“ Vracel se s obrovskou dávkou knih. Pomohla mu je položit na stůl a vyzvídala, co že to zjistil.

Giles: „Nepřišel ani portálem, musela ho sem přenést nějaká neuvěřitelně velká síla. Neumím si něco takového ani představit, prostě se tu objevil, bez jakéhokoli proudu.“

Buffy: „To znamená, že ho nedokážete dostat zpátky.“

Giles: „Obávám se, že je to tak. Řekneš mu to?“

Buffy: „A víte, odkud ta síla šla?“

Giles: „Stopa té síly je stále tady, ale slábne, velmi rychle slábne. Její zdroj je naprosto nepředstavitelný. Jako velká baterie, která se nikdy nevybíjí.“

Buffy: „Můžete zjistit ještě něco?“

Giles: „Možná, pokud zaměřím tu stopu. Willow mi pomůže s magií, ale myslím, že na tak silnou magii nemáme.“

Buffy: „Může nám to ublížit?“

Giles: „nejspíš ne. Ale nevíme, za jakými účely sem byl ten chlapec poslán, a on to zřejmě také neví.“

Buffy: „Může jich být víc?“

Giles: „Snad ano, ale já to nemůžu zjistit, pokud mi blokuje něco tak silného, ani Willow to nedokáže.“

Buffy: „Takže jsme v rejži?“

Giles: „Snad ne. Ještě uvidíme.“

Buffy: „Musím teď do třídy.“

Giles: „Až bude moci, ať za mnou Willow přijde.“

„Vyřídím jí to.“ Běžela za Willow, naštěstí ji potkala na chodbě, šla s Alexem a Cordelií přímo proti ní.

willow: „Hledal tě Giles.“

Buffy: „Byla jsem za ním. Teď máš jít ty.“

Alex: „Ten starej chlípník se nezdá.“

„Alexi!“

Alex: „No jo. Co, další katastrofa?“

Buffy: „nejspíš, zdál se být rozrušený.“

Willow: „Buffy, jsi v pořádku?“

Buffy: „Jistě, proč bych neměla být?“

Alex: „Mluvíš jako Giles.“

Buffy: „Už s ním asi trávím moc času. Tak půjdeme za ním?“

Willow: „Všichni?“

Buffy: „Nemám ráda dějepis.“

Willow: „Tak jdeme.“

Giles k nim stál otočený záda a na někoho mluvil, „už jsem vám jednou říkal, že… promiňte, to jste vy? Je dobře, že jste tady.“

Willow: „Zjistil jste něco?“

Giles: „Pekelná brána hrozí zhroucením.“

Willow: „Už zase?“

Giles: „Tentokrát to není legrace. Ten, kdo toho chlapce přenesl k nám, je neuvěřitelně silný.“

Willow: „V tom případě bych mohla najít jeho stopu ne?“

Giles: „Můžeme to zkusit.“

Willow: „Buffy mi všechno řekla, tak co mám dělat?“

Giles: „Hledání mocné osoby, jednoduché kouzlo.“

Willow: „Pochybuji, že by se neblokoval.“

Giles: „Musíme doufat, že to nedělá.“

Willow se hned pustila do kouzla. Za chvíli už se mělo objevit na plánu města světýlko.

Willow: „nefunguje to.“

Giles: „Tak teď už nevím, co dělat.“

Alex: „To je poprvé, kdy nevíte, co byste měl udělat.“

Buffy: „A co ho vyvolat?“

Willow: „To je pravda. To by přece mohlo vyjít.“

Giles: „Ale je to riskantní. Buffy, zatím si vezmi na starost toho chlapce, jak jen se jmenuje…“

Buffy: „Thomas.“

Giles: „Jistě, tak souhlasíš?“

Buffy: „nemůže se o něj starat Angel?“

Alex: „Můžete to brát jako nácvik na potomka.“

Buffy: „Dneska sršíš vtipem Alexi.“

Alex: „Viď?“

Giles: „Starejte se o něj oba. Radši ho běž hned po škole zkontrolovat.“

Buffy: „Co očekáváte, že zjistím?“

Giles: „Že lže. Někdo tu musí lhát.“

Buffy: „Když budete tak podezíravý, nikdy nebudete mít přátele.“

Giles: „když znám tebe, stejně bych je neměl.“

Cordelie: „předtím, než jste se začali hádat, mluvili jsme o apokalypse.“

Alex: „Nuda, že?“

Willow: „Mám takový pocit, že něco cítím.“

Buffy: „To je Alexova snídaně.“

„Bohyně, matko, opatrovatelko, ukaž mi, co zůstává skryto.“ Odříkala potichu Willow, zafoukal kolem nich vítr a potom se oslnivě rozzářilo bílé světlo kolem Buffy.

Giles: „Co ty s tím máš společného?“

Willow: „Tohle není síla přemožitelky.“

Buffy: „Ups. Angie!“

Objevila se a hned líně prohlásila: „Mami, mám hrozně moc práce, co potřebuješ?“

Buffy: „Přiveď otce.“

Angie: „Copak jsem taxík?“

Buffy: „Bez diskuse.“

Angie: „Tohle si ještě vyřídíme.“

Buffy: „Mazej.“

Giles: „Co se to tu děje?“

Willow: „To Buffy.“

Za chvíli se znovu rozlilo červenožluté světlo po místnosti. Zároveň s tím taky většina knih z regálů vyletěla a narážela prudce do všech, kdo stáli vprostřed místnosti. Buffy navyklým způsobem odebrala čarodějnou sílu Willow a zrušila Angelininu pomstu.

Buffy: „O tomhle si ještě budeme muset promluvit, Angelino.“

Angie: „Proč mám dělat, co mi řekneš?“

Buffy: „protože jsem tvoje matka.“

Angel: „Buffy má pravdu.“

Angie: „Ale ty s ní vždycky souhlasíš.“

Angel: „Teď má pravdu Angelina.“

Buffy: „Máme problém.“

Angel: „Co jsi zase udělala? Chystáš se zničit svět? Že bych zavolal Spikovi, minule byl naštvanej, že u toho nebyl.“

Buffy: „jak mi tohle můžeš říct?“

Angel: „Sleduj.“

Angie: „Tak co jsi udělala?“

Buffy: „Já? Proč bych všechno měla pořád působit já? To není fér.“

Angel: „Tak co se stalo?“

Buffy: „Kde je Thomas?“

Angel: „Spoutal jsem ho?“

Buffy: „Cože?“

Angel: „jenom jsem mu zalepil pusu, už jsem to s ním nemohl vydržet.“

Angie: „Takhle se chováš k vlastnímu synovi?“

Všichni užasle poslouchali, o čem se trojice baví, ale teď je Giles přerušil: „Thomas je tvůj syn?“

Angel: „jo.“

Giles: „To přece není možné.“

Angie: „No to si děláte srandu. Kdyby to nebylo možné, tak by nebyl barák plnej Summerovejch.“

Buffy: „Giles říkal, že nás sem někdo silný přenesl, jsme v Sunnydale, ale nevíme, jak jsme se sem dostali. Jsme tu já, Angel a Thomas.“

Angie: „Někdo silnější, než ty?“

Buffy: „nejspíš ano.“

Angie: „To nám zúžilo podezřelé na nikoho.“

Buffy: „A co ty?“

Angie: „Pamatuješ, jak to dopadlo, když jsem na tebe použila kouzlo posledně?“

Angel: „To má pravdu.“

Buffy: „Tak běž k Radě a zkus něco zjistit.“

Angie: „Tak jo, ještě se vrátím.“

Buffy. „ještě něco, přiveď sem Thomase.“

Angie: „jak odejdu, bude tu.“

Angel: „Dej na sebe pozor.“

Angie: „jako vždycky, tati.“

„Teď bych tohle mohla uklidit. Willow, doufám, že se nenaštveš, ale ještě si půjčím tvoji moc.“ Ve vteřině byly knihy naskládané do regálů zpět.

Willow: „Jak to děláš?“

Buffy: „Přisvojuju si schopnosti.“

Giles: „To je úžasné.“

„Hrozně mě bolí hlava. Jdu si do automatu pro kafe, Angele, zůstaň prosím tady, slunce je ještě vysoko.“ Vrávoravě se zvedla a pomalu odešla, hluboce zamyšlená, se svěšenou hlavou.

Giles: „Co to má znamenat?“

Angel: „někdo nás sem přenesl z budoucnosti. Nevíme jak a nevíme proč. Jenom víme, že je to někdo hodně silný, když překonal i Buffy.“

Cordelie: „myslím, že ji trochu přeceňujeme, je to jen slečinka, co se umí prát.“

Willow: „A jak vysvětlíš ty kouzla? Já cítila, jak se na mě napojila, jakoby mě držela za ruku.“

Giles: „Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“

Angel: „Ona je totiž první. Proroctví o přemožitelkách má dvě části. Buffy je vyšší bytost, přemožitelka.“

Giles: „O něčem jsem slyšel, ale jen takové drby.“

Angel: „Tak tomu věř.“

„Jsem tady. Automat mě naštval.“ Buffy se vracela s dvěma kelímky z automatu a sedla si Angelovi na klín.

Giles: „je tu málo židlí?“

„Ne, ale já mám na tohle papír. Podrž.“ Komentovala Gilesovu poznámku a strčila Angelovi do ruky jeden kelímek.

Willow: „Já myslela, že nepiješ kafe.“

Angel: „Já ne, ale ona ano. Vypije ho litry.“

Giles: „jak daleké budoucnosti?“

Angel: „Pořád se s tím nemůžeš vyrovnat, co? Je to tak o šedesát let později.“

Willow: „jakou máš kosmetičku?“

Buffy: „To je dlouhé vyprávění.

Giles: „Snad nejsi upír.“

Buffy: „Přišla jsem ráno do školy.“

Giles: „Eh, jistě.“

Alex: „A vy to spolu jako pořád táhnete?“

Angel: „Dá se to tak říct.“

Buffy: „kde je sakra ten Thomas.“

Angel: „Asi se nechce vzdát zmrzliny.“

Buffy: „Tys mu dal zmrzlinu?“

Angel: „Jinak by nezmlknul, je neskutečně ukecanej“

Buffy: „Zkusím ho najít.“

Angel: „Potřebuješ něco?“

Buffy: „Willow, můžu ještě jednou?“

Jen co Buffy natáhla ruku k Willow, Thomas se objevil s velkým kelímkem zmrzliny.

Buffy: „kde jsi sakra byl?“

Thomas: „Angie mi chtěla vzít tu zmrzlinu.“

Buffy: „A dobře by udělala. Bude ti blbě a tady nejsou věci, abych ti mohla pomoct.“

Thomas: „Já ti věřím. Ty se o mě postaráš.“

Zamířila rukou na kelímek a Thomas ho hned upustil na zem.

Angel: „Co jsi mu udělala?“

Thomas: „Moje zmrzlina, ta byla čokoládová, tu miluju.“

Buffy: „Snědl jsi už nejmíň tři, to dnes stačí.“

Thomas: „Tatí.“

Angel: „Buffy má pravdu, nemůžeš se přejídat, dostaneš normální jídlo.“

Thomas: „Ona tu zmrzlinu rozpustila.“

Buffy: „Vylepšuju se.“

Willow: „Co by se stalo, kdyby se to nepodařilo.“

Buffy: „Můj nevlastní syn by nejspíš uhořel.

Thomas: „Proč já sem vůbec chodil. Tady jsou všichni zlí, ani nevím, kde teď jsem.“

Buffy: „Vítej v Sunnydale broučku. A teď si sedni, ať ti není blbě.“

Thomas: „No jo fůůrt ty by ses o mě pořád starala.“

Angel: „neodporuj a sedni si.“

Thomas: „To není fér.“

Angel: „kdo ti řekl, že je život fér? Tak sedej.“

Buffy: „kde je tu nejbližší obchod?“

Willow: „Pár bloků.“

Angel: „měli jsme zůstat v Sídle, tam bychom měli pohodlí.“

Buffy: „Už jsi moc zhýčkaný. Jako upír bys měl spát na tvrdé zemi.“

Angel: „jenže to bys tam musela spát i ty.“

Buffy: „proto spíme v tak úžasné posteli.“

Angel: „Vždycky jsem věděl, že je to kvůli tobě.“

Giles: „Prosím, jsou tu děti. Chápu, že vy jste už nějaký ten pátek dospělí, ale…“

Buffy: „Jo jasně. I když, myslím, že Angel nedospěje nikdy. Občas se chová hůř než děti.“

Thomas: „Ono je to těžký, když jsou géniové.“

Buffy. „Ty radši mlč, jsi stejný jako on, vždycky si najdeš výmluvu a to kafe je hnusný.“

Giles: „Já mám jen čaj.“

Buffy: „To budu radši pít tohle. Tak co budeme dělat?“

Giles: „Já, nevím.“

Angel: „když přišla Angie, možná přijde i Wesley.“

Buffy: „Viola! Viola to bude vědět. Violo, prosím, přijď.“

Angel: „Teď buďte prosím potichu, ať ji slyší.“

Viola: „jsem tady.“

Buffy: „jsem v rejži.“

Viola: „Nemůžu tu být dlouho, brána se uzavírá, oheň.“

„Vi, Vi.“ Volala za ní ještě Buffy, zmizela.

Angel: „Co ti řekla?“

Buffy: „Já nevím. Sakra, zase mi to vypadlo.“

Angel: „To bude v pořádku. Teď si sedni a snaž si vzpomenout.“

Buffy: „Šíleně mě bolí hlava.“

Angel: „V tomhle čase asi nejsi zvyklá.“

Buffy: „Dobře. Tak co napadá ostatní?“

Cordelie: „Asi bych měla jít pryč.“

Buffy: „To je pravda, rozdělíme se, skvělý nápad, až nás budou chtít napadnout. Ten kdo se nemůže bránit, půjde sám, aby ho rychle vyřídili. Cordelie, ty jsi fakt hrozně blbá, nedivím se, že se z tebe stal upír.“

Cordelie: „Co?“

Buffy: „To máš jedno, prostě si sedni.“

Thomas: „Co moje jídlo.“

Buffy: „Chvilku počkej.“

„ještě jsem nesnědl svačinu, klidně si ji vezmi.“ Hodil po něm Alex papírovým sáčkem.

„Proč tohle nejím doma?“ Zvedl Thomas oči k Buffy, když zjistil, co je uvnitř.

Buffy: „Protože máš alergie a problémy s žaludkem. Díky Alexi.“

Alex: „V pohodě, už jsem byl na obědě.“

Willow: „Alexi, musíme zavolat domů.“

Buffy: „To vy všichni, řekněte, že půjdete po škole ke mně, Joyce není doma.“

Angel: „Mluvila jsi s Joyce?“

Buffy: „Ano.“

Angel: „A s Hankem?“

Buffy: „Nechci se s ním bavit.“

Willow: „Zajdu pro něco k jídlu, co mám přinést?“

Buffy: „Pro mě přines balíček kávy a pro Thomase zmrzlinu, nějaký velký balík.“

Thomas: „Ale ne pistáciovou.“

Buffy: „Ne pistáciovou, na tu je alergický.“

Alex: „Půjdu s tebou, pomůžu ti.“

Willow: „Dík. Pro ostatní jako obvykle?“

Buffy: „Gilesi, máte ještě knihu s proroctvím?“

Giles: „Určitě bych ji někde našel.“

Buffy: „Taky potřebuji deníky pozorovatelů a nějaké další knihy, dám ti seznam.“

Giles: „Ty čteš knihy?“

Angel: „Hodně se toho změnilo za tu dobu.“

Buffy: „Já jsem teď spíš na tu teorii. Bije se většinou Angel se Spikem a ještě vychovávám přemožitelku.“

Giles: „Jak to?“

Buffy: „Faith, už tu byla?“

Giles: „Ne.“

Buffy: „To je jedno. Prostě se pár věcí změnilo. Vzhledem k tomu, že už nejsem normální přemožitelka, nastoupila teď Eve.“

Giles: „Po tobě.“

Angel: „ne, po naší dceři.“

Giles: „Vaše dcera byla přemožitelka?“

Buffy: „Ano.“

Cordelie: „Buffy, co mám dělat?“

Buffy: „Potřebuju počítač.“

Giles: „Mám tady tu přenosnou věc.“

Buffy: „To bude stačit, díky Gilesi. Přineseš mi teda ty knihy?“

Giles: „Samozřejmě.“

Giles odešel dozadu a Buffy si znovu sedla Angelovi na klín. Přitulila se k němu.

„Nemáš hlad?“

„Jedl jsem, než mě Angie přenesla.“

Buffy: „Asi je slabý, necítím tu sílu, jako vždycky. Zase mě tak příšerně bolí hlava.“

Angel: „Nemůže být silný, protože teoreticky neexistuje, je tu jenom jeho stopa.“

Buffy: „Chtěla bych už jenom na věky spát.“

Angel: „Když si chvilku odpočineš, bude ti pak líp.“

Buffy: „Musím to vyřešit, nemůžu nechat Alexe samotného.“

Angel: „Co se ti v noci zdálo?“

Buffy: „O minulosti, proč?“

Angel: „Pořád ses převalovala.“

Buffy: „Promiň, budila jsem tě?“

Angel: „Nespal jsem.“

Giles: „Mám tu pár knih, ale ne všechno.“

Buffy: „Bude to muset stačit. Díky.“

Thomas: „Buffy?“

Buffy: „Co, je ti špatně?“

Thomas: „Jo, zase žaludek.“

Buffy: „To máš z té Alexovy svačiny.“

Thomas: „Máš tady něco?“

Buffy: „Nemám. Nic, budeme muset pro něco do lékárny.“

Angel: „To je zbytečný, to přežije.“

Cordelie: „Mám tam skočit?“

Buffy: „jsi hodná Cordy, ale nemusíš. Thomasi, kdyby se to zhoršovalo, řekni mi, ano? Třeba to samo přejde.“

Thomas: „Doufám.“

Buffy: „Neboj, když tak něco vymyslím.“

Otevřela počítač a rychle se připojila. Seděla opřená o Angela a ten zatím o něčem mluvil s Thomasem, když se vrátila Willow s Alexem.

Willow: „Už se setmělo.“

Alex: „Ale máme, co jsme slíbili.“

Buffy: „Máte tu zmrzlinu?“

Willow: „Vzali jsme radši dvě.“

Buffy. „Dej mi je.“

Angel: „Miláčku, nemohli bychom být v Sídle, místo tady?“

Buffy: „Máme tu všechno, co potřebujeme, teď nemůžeme odejít, možná později.“

Angel: „Nechceš si na chvíli odpočinout? Určitě máš horečku.“

Buffy: „Moc mě pozoruješ, jsem v naprostém pořádku.“

Angel: „Ale co když tě napadnou tvoje síly? Tady tě nebrání tvůj démon.“

Buffy: „neboj se. Vím, kdy přestat.“

Angel: „To jistě.“

Willow: „Co jsi našla?“

Buffy: „Zatím nic moc zajímavého.“

Willow: „kde ses tohle naučila?“

Buffy: „Učil mě mistr.“

Willow: „Kdo?“

Buffy: „Ty. Zezačátku mi to vůbec nešlo, ale časem jsem se do toho dostala.“

Angel: „bez počítače teď neudělá ani krok.“

Buffy: „Zhroutila by se nám firma miláčku. Musím se starat o rodinné blaho.“

Angel: „Pochybuji, že by blaho naší rodiny záviselo na firmě.“

Buffy: „Ale když já nebudu mít firmu, budu naštvaná, když jsem naštvaná, dělám v rodině dusno, to se rovná zničení blaha naší rodiny.“

Angel: „nechápu, jak se ti podařilo mě přesvědčit, abychom ji založili.“

Buffy: „To byla přece Cordy, ne já.“

Angel: „Zase tě dostala do Anglie, tak jí to odpouštím.“

Cordelie: „To jako mluvíte o mně?“

Buffy. „O kom jiném?“

Willow: „Jak přecházíte do vaší doby je fakt skvělý, ale občas nám nedochází, o čem mluvíte.“

Thomas: „na to si zvyknete, oni takhle mluví pořád.“

Willow: „Nějak mě uniklo, jaký že je mezi vámi vztah.“

Thomas: „To je na dlouhé vyprávění.“

Buffy: „Angelův syn. Přišel k nám teprve před pár lety z jiné dimenze.“

Thomas: „ne tak dlouhý.“

Alex: „Aha, takže Bručoun má kluka.“

Angel: „přesněji pět.“

Willow: „Ty máš pět dětí?“

Buffy: „ne, víc, že? Osm.“

Giles: „No, před těmi staletími, kdy Angel žil to bylo normální.“

Willow: „A ty máte spolu?“

Buffy: „Jenom šest, tři kluky a tři holky. Angie je nejstarší, ta čarodějka, co tu byla.“

Willow: „Je mocná?“

Buffy: „Je kněžka. To ty jsi ji přivedla k magii, nenáviděla jsem tě za to.“

Willow: „Proč?“

Buffy: „Protože jsem viděla, jak magie čarodějky ničí, ale Angie je silná, zvládla to.“

Giles: „Všechny děti mají takové schopnosti?“

Angel: „Angie je čarodějka a čte myšlenky, Nellie byla přemožitelka, ovládala telekinezi, David je empatik a ovládá čas, James léčí dotekem a přemisťuje se, Elie přečte jakýkoli jazyk a Alex zatím nemá žádné schopnosti.“

Giles: „A co pozorovatel?“

Buffy: „David pro tebe pracoval, když byl malý, ale teď pracuje pro firmu na překladech a analýzách textů, je opravdu nadaný a chytrý. Elie pracuje pro čarodějky v dimenzi wicca.“

Giles: „To je úžasné.“

Willow: „A jaké schopnosti má Thomas?“

Buffy: „Dokáže mě vytočit k smrti.“

Thomas: „Já jsem díkybohu jen člověk. Táta byl člověk a máma taky.“

Willow: „Ty jsi člověk?“

Angel: „Byl jsem, chvíli.“

Willow: „Jaké to bylo po těch letech?“

Buffy: „intensivní.“

„Ahá.“

Giles: „něco jsi našla?“

Buffy: „Nejspíš jo. Willow, přines prosím tu černou knihu se zlatým nápisem.“

Willow: „kde je?“

Buffy: „mezi knihami o černé magii, co má Giles schované.“

Giles: „Ale…“

Buffy: „To je zbytečné, všechny ty knihy jste mi dal, vím, jaké máte.“

„Je to ona?“ Podala Willow Buffy velkou knihu. Usmála se a otevřela ji. Nějakou dobu listovala, než nadšeně výskla.

Giles: „Máš?“

Buffy: „Tohle jsem ještě nezkoušela.“

Giles: „Co potřebuješ?“

Buffy: „Všechno koupím v obchodě s magií, ale potřebuju někoho se silou, Willow můžu?“

Willow: „Jo, klidně.“

Buffy: „není ti špatně? Nebolí tě hlava?“

Willow: „ne, v pořádku.“

Buffy. „Občas se to vymkne. Skvělé, používají se svíčky.“

Angel: „Gilesi, máš tu hasící přístroj?“

Giles: „Samozřejmě. Panebože, bude hořet? Moje knihy.“

Buffy: „nebojte se Gilesi, já si s ohněm poradím.“

Willow: „Můžu jít s tebou?“

Buffy: „Musíš.“

Thomas: „A co já?“

Buffy: „Otec na tebe dá pozor, viď?“

Angel: „kam jsi dala tu zmrzlinu?“

Buffy: „nesmíš mu ji dát, bude mu špatně. Rovnou musím koupit nějaké bylinky na ten žaludek.“

Giles: „Mohl bych vám uvařit čaj, je výborný.“

Buffy: „Ukažte, z čeho ho máte.“

Podal jí krabičku a Buffy hned zkonstatovala, že na několik složek je Thomas alergický.

Alex: „Ty máš složitej život co?“

Thomas: „Proč si ze mě všichni Harrisovi utahujou.“

Alex. „Všichni?“

Buffy: „Klidně to můžete říct. Než odejdeme, zařídím, aby se budoucnost nezměnila.“

Thomas: „prostě váš syn se ze mě dělá legraci.“

Cordelie: „Náš jako můj a Alexův?“

Thomas: „Ne, Alexe a té zrzky.“

Willow: „Já?“

Thomas: „No jasně. Vždycky vyprávěl, jak vždycky, když vám řekl, Zrzečko, proměnila jste ho v žábu.“

Buffy: „Teď musíme jít, Willow.“

Angel: „Gilesi, máte nějaký chloroform?“

Giles: „Na co?“

Angel: „Že bych Buffy uspal.“

Alex. „Taky se mi zdá nějaká aktivnější.“

Cordelie: „Tak kmitá, že nestíhám sledovat, co dělá.“

Thomas: „Už aby se vrátila, je mi blbě.“

Angel: „nevím, jak se mohlo stát, že seš alergický na jídlo.“

Alex. „To máte v rodině ne? Ty máš taky dost jednotvárnou stravu.“

Angel: „Samozřejmě.“

Giles: „Hm…“

Angel: „Co?“

Giles: „Jen mě něco napadlo.“

Cordelie: „Co?“

„Jsme tadýýý.“ Křičela Buffy už ode dveří a hned vyrazila k Thomasovi. Odvedla si ho hned k Gilesovi do kanceláře a zatáhla všechny žaluzie.

Cordelie: „Co tam dělají?“

Willow: „Koupila spoustu bylinek, takové názvy jsem v životě neslyšela. Prodavačka to brala zpod pultu.“

Angel: „To bude v pořádku, jenom něco udělá s Thomasem.“

Alex: „Co přesně, že mu udělá?“

Angel: „Zbaví ho bolesti břicha.“

Cordelie: „To musí od přemožitelky bolet.“

Angel: „Ani ne, ale když mu vyvolala alergickou reakci, že se osypal a nemohl skoro chodit, vypadal naštvaně.“

Alex: „Zdá se mi to, nebo Bručoun vážně mluví?“

Naštěstí na to nikdo nemohl reagovat, vrátila se Thomas s velkým kyblíkem zmrzliny.

Angel: „Buffy ti to dovolila?“

Thomas: „ne, spí.“

Angel: „Tu zmrzlinu hned polož.“

Thomas: „Nikdo mě nemáte rád, pořád mi něco zakazujete.“

         Když vešel do Gilesovi kanceláře, poznal, že Thomas říká pravdu. Měla hlavu opřenou o ruce a klidně spala na pozorovatelově stole. Neprobudila se ani, když ji zvedl do náruče a vyšel s ní do hlavní části knihovny.

„Teď už toho mám dost. Odnesu Buffy domů, kdyby něco, víte, kde nás najdete.“ Oznámil jim, aniž by akceptoval jakékoli přemlouvání, nebo výmluvy. Thomas vzal její věci a šel hned za ním.

„Asi není moc nadšený, že nás vidí.“ poznamenala zaražená Willow a nervózně si přitom pohrávala s vlasy.

„Nemůžeme vědět, co se stalo později, proto jim nemůžeme žádné z jejich počínání vyčítat.“ Snažil se ji uklidnit Giles pročítaje si Buffyin seznam, aby jí přinesl knihy, které bude potřebovat.

Alex: „Tak co máme dělat?“

Giles: „Hledejte v knihách, které Buffy vybrala.“

Willow: „Pořád musím přemýšlet, co Buffy říkala o své síle.“

Giles: „Co přesně myslíš?“

Willow: „zatím nevím, určitě na něco přijdu, ale později…. Hele, nechali tu počítač.“

Alex: „Ale podívat se do něj by nebylo správné.“

Willow: „Ale půjčit si ho kvůli průzkumu ano.“

„To je pravda.“ Přisvědčil Alex významně a Willow si přisedla k počítači s ještě otevřenými programy.

Alex: „Tak co jsi zjistila? Samozřejmě ohledně našeho pátrání.“

Willow: „Nic, Buffy hledala dimenzionální proudy.“

Giles: „Budeme jí muset zanést ty knihy.“

Alex: „pomůžu vám.“

Cordelie: „A co já?“

Giles: „Půjdeš s námi, pomůžeš jí s hledáním, pokud opravdu chceš být užitečná.“

         Angel si povídal s Thomasem, když přišel Giles s Alexem a Cordelií.

Giles: „přinesli jsme Buffy počítač a knihy, které chtěla. Máme ještě něco udělat?“

Angel: „Teď spí, určitě vám potom zavolá.“

Giles: „Taková je vždycky?“

Angel: „Jaká?“

Giles: „Vážná, bojácná.“

Angel: „Ano. Hodně se změnilo. Když máte zodpovědnost za víc, než bezejmenné tváře, bolí to.“

Alex: „Se divím, že ji takový život baví, vždycky byla taková…“

Angel: „Živá?“

Alex: „V tom smyslu.“

„Tati?“

„Taky jsem to slyšel, hned se vrátím.“ Angel vyskočil rychle na nohy a šel do pokoje, kde ještě před chvílí spala Buffy. Teď zpola ležela a zpola seděla na zemi. Zády se musela opírat o kraj postele. Hned k ní přiběhl a pomohl jí vstát.

„Co se ti stalo?“ Něžně ji posadil na postel.

Buffy: „Chtěla jsem vstát, slyšela jsem Gilese a chtěla jsem jít za vámi, ale nějak se mi podlomily nohy.“

Angel: „Jsi teď vysílená, používáš svoje síly, ale nepodporuje tě démon.“

Buffy: „Pomůžeš mi? Musím mluvit s Gilesem.“

Angel: „Jsi si jistá?“

Buffy: „Tak pomůžeš?“

„To víš, že ano.“ Vzal ji do náruče a odnesl vedle do pokoje, kde ji posadil vedle Thomase na sedačku.

Giles: „Co se ti stalo?“

Buffy: „Nějak se necítím.“

Giles: „Přinesli jsme ti ty knihy a taky počítač, mně je stejně k ničemu.“

Buffy: „Díky.“

Cordelie: „Máš naprosto skvělý vlasy, jakou vlasovou kosmetiku používáš? Zesvětluješ?“

Buffy: „ne, mám démona. A taky tetování.“

Alex: „Ty máš tetování? Ukaž!“

S úsměvem si vyhrnula rukáv svetru a odhalila hada táhnoucího se přes celé zápěstí.

Cordelie: „Jak s tímhle chodíš na oficiální večírky?“

Buffy: „Rukavičky.“

Alex: „No to je boží, Buffy je rebelka.“

Buffy: „nejsem, to je znamení mého démona.“

„Ruperte, proč se tak tváříš?“ Položila mu ruku na jeho a on překvapeně ucukl.

Giles: „Vůbec tě nepoznávám.“

Buffy: „Změnila jsem se. Ale pořád jsem to já.“

Giles: „Démon? Ty jsi démon?“

Buffy: „Jako správná přemožitelka jsem zachraňovala svět a umřela jsem, Willow mě oživila, vytrhla z nebe a tím vytvořila démona, který byl v mém nitru, dobrého démona, protože i když šlo o černou magii, bylo to z lásky. Později jsem právě spojením s ním získala všechnu sílu jediné přemožitelky.“

Giles: „Nikdy jsem o tom neslyšel.“

Buffy: „Ten démon mě zabíjel, než jsem potkala muže, který mi řekl i tu druhou, tajnou část.“

Giles: „Ta zní?“

Buffy: „nemám tu knihu, neznám ji nazpaměť.“

Angel: „Přijde jediná, výjimečná přemožitelka, která zastíní slávu těch předešlých, i těch dalších. Její boj nikdy neskončí, protože ona bude žít věčně. Z její krve povstanou bojovníci. Budou jí dány schopnosti, které jí napomohou k cestě k věčnosti, která navždy nakloní váhy na strany dobra. To se stane, když spojí své síly ve svém nitru, v té chvíli své síly bude moci využít pro konání dobra… tak zní proroctví o jediné přemožitelce, musí si vybrat. Dobro, nebo Zlo? Protože v ní se střetávají síly, všechny síly.“

Buffy: „Ty si to pamatuješ?“

Angel: „Četl jsem to v knize přemožitelek snad milionkrát, abych zjistil, jak ti pomoct.“

Giles: „Nikdy jsem o tom neslyšel, ale myslím, že ti to věřím.“

Buffy: „Já nejsem démon. Ale nejsem ani člověk, přemožitelku stvořili, když jí dali srdce démona, něco podobného se stalo i mně.“

„Později k tobě pošlu Willow, aby ti pomohla.“ řekl chladně.

Buffy: „Díky, asi v nejbližší době nebudu schopná jít přes půl města do knihovny.“

Giles: „Musíš ještě zavolat svojí matce.“

Angel: „Nějak to zařídíme.“

Thomas: „Mám hlad.“

Alex: „Přinesli jsme jídlo.“

Buffy si položila na klín počítač a její prsty hned začaly létat po klávesnici skoro nadsvětelnou rychlostí.

„Nic podezřelého, na to, že jsme v Sunnydale.“ Poznamenala a znovu se zabrala do hledání v počítači.

Angel: „Miláčku, musíš něco vymyslet se svojí matkou.“

Buffy: „Určitě, teď stejně nemám sílu.“

Cordelie: „Můžu ti půjčit nějakou kosmetiku, když tu nějakou dobu budeš, ale radši by sis měla něco koupit.“

Buffy: „Díky Cordy, ale já si to už nějak zařídím.“

Alex: „Takže vy tu teď budete jako na dýl?“

Angel: „Nejspíš ano.“

Alex: „A naše Buffy?“

Buffy: „Ta se vrátí potom, co já zmizím, nejspíš.“

Giles: „Jsi hrozně bledá, ještě si musíš odpočinout, přijdeme zítra, až dětem skončí škola.“

„Díky Gilesi.“ Rychle ho objala a pomalu vstala, zatímco se opírala o sedačku, podala Gilesovi jednu knihu: „Založila jsem vám jednu stranu, prosím, přečtěte si ji.“

         Už několikátý den ležela v posteli, potichu šel za ní, aby ji nevzbudil, pokud by spala, ale byla vzhůru, měla na klíně počítač a pořád něco hledala.

„Angele.“ Usmála se na něj a on ji políbil na tvář.

Angel: „Vím, že jsi slabá, ale je nutné, abys použila to kouzlo.“

Buffy: „jdeš na to pěkně bez obalu.“

Angel: „mohl bych lhát a slibovat.“

Buffy: „Nezvládnu tak složité kouzlo.“

Angel: „A co síla Willow?“

Buffy: „Asi nebude stačit, Willow ještě není tak mocná.“

Angel: „Zkusíš to?“

Buffy: „Zkusím. Zítra, ať po škole přijde, nachystám seznam potřebných věcí.“

Angel: „Jsi nejlepší.“

Buffy: „To určitě.“

Angel: „Chceš něco přinést?“

Buffy: „Ne děkuju, když tak si pro to dojdu.“

Angel: „Budu vedle s Thomasem, abys mohla odpočívat.“

„Díky.“ Pohladil ji po ruce a tiše odešel.

         Willow přišla hned po škole, natěšená, že bude dělat kouzlo, sice prostřednictvím Buffy, ale přece. Skoro se lekla, když ji viděla ležet v posteli. Potom se posadila a položila si na klín počítač, aby si našla potřebné věci. Willow si sundala svetr a sedla si na křeslo vedle ní.

Buffy: „Jsi připravená?“

Willow: „Jsem a ty?“

Buffy: „Kdybych to přehnala, klidně zakřič.“

Willow: „Tak už se do toho dejme.“

Buffy: „Zapálíš prosím svíčky? Zatím se obleču.“

Zatímco Willow zápolila se sirkami, Buffy si přetáhla přes hlavu svetr a sedla si na postel.

Willow: „Začneme?“

Buffy: „Už se nemůžeš dočkat co?“

Willow: „Odhadla jsi mě skvěle.“

Netrvalo to ani dlouho. Jako směsice několika po sobě jdoucích vteřin Buffy využila Willowiny síly, spojila ji se svojí a beze slov provedla kouzlo. Willow byla stále jako rybička, ale Buffy se musela opřít o pelest postele, aby neomdlela.

Willow: „Jsi v pořádku?“

Buffy: „Samozřejmě. Nechtěla jsem ti brát moc síly, doufám, že jsi v pořádku.“

Willow: „Jsem. V naprostém. Nechceš třeba sklenici vody?“

Buffy: „Není nutné, díky.“

Willow: „Zavolám Angela.“

Buffy: „Ne, nic mu neříkej. Jsem OK. Zítra sem přijď, ano?“

Willow: „Souhlas. Tak si odpočiň.“

         Angel vešel svým obvyklým rozvážným krokem do ztemnělé knihovny. Giles posedával nad knihou, jediným světlem mu byla malá lampička na stole. Že ho vyděsil, bylo slabé slovo. Alex taky částečně nadskočil.

Angel: „Máte něco?“

Giles: „Teď bohužel nic. Tolik se nehoň.“

Angel: „Čím víc, tím líp.“

Giles: „Kde je Willow.“

Angel: „Když jsem odcházel, zrovna s Buffy začínaly.“

Alex: „Jo, Willow se teď učí od Buffy magii, to je super.“

Giles: „Snad ji naučí se ovládat.“

Angel: „Neboj. A pokud to nedokáže Buffy, budeš to ty.“

Alex: „Kdy budou končit? Že bych se šel na Buffy podívat.“

Angel: „Ona není nemocná, jenom je slabá.“

Giles: „zítra hned jak skončí dětem škola, bude u vás schůzka, ano?“

Angel: „Řeknu o tom Thomasovi, aby se nikde neflákal.“

Giles: „Jak jde jeho trénink?“

Angel: „Celkem to jde. Má celkem sílu, ale pořád je člověk.“

Giles: „I tak může být užitečný.“

Angel: „To určitě. Docela mi pomáhá, když teď Buffy nemůže.“

Alex: „Víte, hrozně mi vadí, že nám říkáte děti.“

Giles: „ještě pořád jste tady nejmladší.“

Alex. „No jo porád.“

Angel: „Chceš se mnou na hlídku Xandre?“

Alex: „Nechat se dobrovolně zmlátit?“

Angel: „Budeš mít dobrou výmluvu pro Buffy, s takovou tě nevyhodí.“

„Když bude výmluva obsahovat Angelovo jméno, určitě uspěješ.“ Upozornila na sebe Cordy vcházející do knihovny.

Angel: „Ahoj.“

Cordelie: „Skončil mi trénink roztleskávaček, tak jsem se na vás přišla podívat.“

Alex: „Tak ses podívala, zase můžeš jít.“

Cordelie: „Oh Harrisi, ty se překonáváš ve své nepříjemnosti.“

Alex: „Měl jsem nejlepšího učitele, tebe.“

Angel: „Tak jdeš se mnou, nebo se budeš dál chovat jako puberťák?“

Alex: „nech mě chvíli přemýšlet. Být dál oblažován přítomností Cordelie, nebo se nechat zbláznit od stvůry, která se nikdy nekoupala a pije krev? Myslím, že jsem si vybral.“

Angel: „Co jsi myslel tou stvůrou?“

Alex: „Nic kamaráde, neber si to osobně, vždyť ty se koupeš pravidelně.“

Angel: „Tak už pojď, nemám na to celej den.“

Giles: „Pozdravuj Buffy.“

Angel: „Určitě.“

         Dělali už třetí kolečko po hřbitově a nikoho neviděli. Alex se pořád coural za Angelem a hrál si s kolíkem. Nakonec se jim podařilo zabít jediného nováčka, který samozřejmě zmlátil Alexe, než ho Angel zabil. Ne že by na to neměl, ale bavil se tím, jak Xander dostává na frak, jak říkal Cordelii. Teď už si dovolili jít domů. S Thomasem se potkali u krbu, kde si ohříval nohy.

Thomas: „Ahoj, ještě cvičí.“

Alex: „Jak to de?“

Thomas: „Mě, nebo jim?“

Alex: „Tobě.“

Thomas: „Mohlo být hůř. Akorát mi připadá hafo nespravedlivý, že co někdo utekl hrobníkovi z lopaty, vletěl na ni znovu a leží tady v posteli a nemůže ani chodit.“

Alex: „Ona utíká hrobníkovi z lopaty pořád.“

Thomas: „nemyslel jsem boj. Byla nemocná, málem umřela.“

Alex: „Aha.“

Angel: „Teď je to jiné, hned, jak se dostane domů, bude jako předtím.“

„Ale my se nedostaneme domů, dokud nebude mít Buffy svoje síly.“ Křikl na něj Thomas. Snad nikdy si nedovolil takto zvýšit hlas na otce, který byl přirozenou autoritou a pro něj dvojnásob.

Angel: „Určitě se z toho nějak dostaneme. Naštěstí Buffy provedla kouzlo, aby se minulost nezměnila. Máme ještě dost času.“

„Pokud se to nebude zhoršovat.“ Odpověděl mu Thomas už normálním hlasem. Taky vešla pomalu Willow. Dveře do ložnice, kde byla Buffy, byly hned v rohu místnosti. Willow si nesla pár tlustých knih, svůj počítač a velkou tašku navíc. Byla jako opravdu pilný student a tím taky byla, poslouchala přesně, co ji Buffy učila o magii. Nevěděla toho sice tolik, kolik Angie nebo Willow v době, než umřela, ale dost, aby se Willow zlepšila na profesionální úroveň. Ne, že by byla profesionál, ale byla víc, než začátečník, a to bylo důležité.

Willow: „Ahoj, co tu všichni děláte?“

Alex: „Byl jsem na hlídce, au. Angel mi to udělal schválně.“

Thomas: „Tak řekni Buffy, na tohle je odborník.“

Alex: „Ne, to je dobrý, nebudu ji zatěžovat, jsou to jen pohmožděniny a oděrky.“

Angel: „je unavená?“

Willow: „Ještě za ní můžete, nějakou chvíli.“

„Tak jdi první.“ Kývnul Angel na Alexe, který se hned zvedl a šel do pokoje, ze kterého teprve před chvílí vyšla Willow.

Willow: „Byli jste slyšet, to se nemůžete hádat potichu?“

Thomas: „Omlouvám se.“

Willow: „A takové pěkné kouzlo jsme dělaly.“

Angel: „Aspoň se vám povedlo?“

Willow: „Jak se to vezme. Buffy to pak naštěstí spravila.“

Thomas: „Cos provedla?“

Willow: „Díru do stropu a do střechy.“

Angel: „Angelina málem podpálila půlku Londýna.“

Thomas: „Nech mě hádat, svedla to na Spika?“

Angel: „Samozřejmě.“

Vrátil se Alex, zavalen několika knihami, které po něm Buffy poslala.

Alex: „Myslím, že má komplexy.“

Angel: „Pomůžu ti.“

Zatímco se Angel s Alexem dělili o záplavu knih, Willow zvonil mobil.

Willow: „Dobrý den, Gilesi, vy máte moje číslo?“

„Ta schůze se přesunuje na dnešek, máme problém. Počkejte tam. Přijdeme i s Cordelií.“ Oznámil jí pozorovatel do telefonu. Hned potom oba zavěsili. Všichni se na ni tázavě dívali.

Willow: „Giles přijde, máme problém.“

Angel: „jak velký problém?“

Willow: „Nevím, ale nejspíš velký.“

Angel: „Mám jít pro Buffy?“

Alex: „Zatím nechoď, uvidíme, co Giles chce.“

         Giles s Cordelií dorazili vzhledem k vzdálenosti Sídla a knihovny celkem brzy. Udýchaně si sedli na volná místa a Giles hned začal chrlit informace. Než ho přerušil Angel: „Počkejte. Mám jít pro Buffy?“

Giles: „Můžeš, jistě ji to bude zajímat.“

Za chvíli se vrátil, nesl Buffy v náruči. Pořád na sobě měla svetr, co si oblékla kvůli upjatému Angličanovi, aby ho snad neuvedla v rozpaky, když bude mít jenom pyžamo. Angel si sedl na sedačku a Buffy se opřela o něj.

Giles: „Můžu?“

Buffy: „Klidně, nemusel ses přerušovat.“

Giles: „Takže, v Sunnydale narůstá démonní vliv.“

Buffy: „Taky jsem to cítila. Akorát si nemůžu vzpomenout, o koho jde.“

Giles: „Zjistím, o koho jde. Jen jsem vás chtěl upozornit, že ten dotyčný má jistě spadeno na přemožitelku, nikdo z vás nesmí nikde chodit sám, ano?“

Angel: „Tohle zařídíme.“

Giles: „Taky bych potřeboval některé tvoje znalosti.“

Buffy: „Jistě, hned. Angele, můj počítač prosím.“

Angel: „Samozřejmě. Hned ti ho přinesu.“

Než se Angel vrátil, začal někdo klepat na dveře. Thomas tam šel.

„Tati! Tati, je tu nějaký chlap.“ Křičel Thomas do obýváku. Jako nejstarší tam byl vyslán Giles.

„Přejete si?“

„Vy tu bydlíte?“

„Koho hledáte?“

„Jsem Price, řekli mi, že tu najdu slečnu Summersovou.“

„Tak pojďte dál.“

Thomas: „Víš to jistě?“

Giles: „Samozřejmě, bránit se dokážeme. Pojďte prosím se mnou.“

Zavedli ho do obýváku. Všichni je překvapeně pozorovali.

„Slečna Summersová?“ Otočil se ke Cordelii.

Cordy: „Díkybohu ne.“

Buffy: „Já jsem Summersová.“

„Těší mě, jsem Wesley Wyndam-Price. Poslala mě Rada.“

Buffy: „Panebože.“

Thomas: „To je ten Wesley?“

Buffy: „Takže, co potřebujete.“

Wesley: „Hledal jsem vás u vás doma, ale vaše matka mi nedokázala říct, kde jste.“

Buffy: „Já teď bydlím tady. Rada má trochu zkreslené údaje.“

„Tady máš ten počítač, ale… Wesley?“ 

Buffy: „Díky.“

Posadil se zpět vedle ní a podal jí notebook.

Wesley: „Pan Giles?“

Giles: „Já.“

Wesley: „Rada se vám snažila dovolat, ale…“

„Nechceš jít spát, vypadáš unaveně po cvičení s Willow.“ Něžně si pohrával s jejími vlasy, protože teď jim Wesley nevěnoval nejmenší pozornost, mluvil o něčem s Gilesem.

„Chtěla bych být ještě chvíli s tebou.“ Řekla tím nejsladším hlasem, jakého byla v tu chvíli schopna.

Angel: „Tak já půjdu s tebou.“

Buffy: „Vždycky víš, jak na mě.“

„Půjdu teď na chvíli spát, uvidíme se zítra na schůzce podle plánu.“ Oznámila jim v krátkosti a už se chystala chytit Angela, aby ji odnesl, když na sebe upozornil Wesley.

Wesley: „Potřeboval bych s vámi mluvit.“

Buffy: „Co potřebujete?“

Wesley: „Soukromě.“

Giles: „Tak my vás tu necháme.“

Buffy: „Radši přijďte zítra Wesley. Dneska už půjdu.“

Wesley: „Dobře, přijdu zítra, ale je to opravdu důležité.“

Buffy: „To je pro Radu všechno. Můžeme jít?“

„Samozřejmě, miláčku.“ Vzal ji do náruče, opřela mu hlavu o rameno a nechal se odnést pryč. Cestou za ní vlály blond, skoro bílé vlasy.

Willow: „Budeme ještě dnes bádat?“

Giles. „Dnes už ne, můžeš jít domů Willow.“

Thomas: „Udělám si ještě kolečko.“

Giles: „kdo s tebou půjde?“

Thomas: „Snad táta.“

„Já?“

Thomas: „Mám jich víc?“

Angel: „Já nevím, to si uspořádej sám. Tak co mám udělat?“

Thomas: „Chci si dát ještě jedno kolečko.“

Angel: „Radši bych už zůstal, Buffy právě usnula.“

Thomas: „Tak jo, já jdu spát.“

Willow: „Dobrou.“

Giles: „Zítra se uvidíme, po škole se tu sejdeme, ano?“

Alex vzal Willow knížky a všichni odešli.

         Jediný, kdo byl tou dobou vzhůru, byl Thomas. Proto musel jít otevřít, když někdo naléhavě klepal na dveře.

„Promiňte?“

Wesley: „Dobrý den, jdu za slečnou Summersovou, řekli mi, že dnes není ve škole.“

Thomas: „Nechodí do školy.“

Wesley: „Ah, jistě, mohl bych s ní mluvit?“

Thomas: „Bohužel, ona i Angel spí.“

Wesley: „Je to důležité, kdy budou vzhůru?“

Thomas: „Asi až večer.“

„Thomasi? Je tam někdo?“ Ozval se sladký Buffyin hlas z ložnice.

Thomas: „Počkej, mami, hned k tobě přijdu.“

„Počkejte prosím chvilku tady.“ Pobídl Wesleyho a nabídl mu místo. Hned šel do ložnice, nejspíš Buffy probudil, když v obýváku mluvil s Wesleym. Angel stále nerušeně spal vedle ní.

Thomas: „Je tu ten chlápek, co včera, Wesley.“

Buffy: „Řekni mu, ať přijde později, nechci teď Angela vzbudit.“

Thomas: „Klidně ti tam pomůžu. Nepochybuju o tom, že tě unesu.“

Buffy: „Tak dobře. Podej mi prosím ten svetr z křesla.“

Thomas: „Tak se obleč, já mu zatím řeknu, že přijdeš.“

Buffy: „Počkej, ještě mi tam odnes počítač, to bude na dýl.“

Za chvíli se Thomas vrátil a vzal ji do náruče. Sám pro sebe se usmál, protože byla lehoučká jako pírko. Vedle ji posadil na sedačku proti Wesleymu.

Buffy: „Nečekala jsem vás tak brzy, omlouvám se, že jste musel čekat.“

Wesley: „nevěděl jsem, že nechodíte do školy.“

Buffy: „je to trochu komplikovanější. Ve skutečnosti už mám maturitu a přes padesát let vedu velkou firmu se sídlem v L.A. a Londýně. Dostali jsme se sem náhodou z budoucnosti.“

Wesley: „nahradila jste Buffy Summersovou, přemožitelku ze Sunnydale?“

Buffy: „Já jsem Buffy Summersová, přemožitelka. Akorát o šedesát let starší. Jistě se chystáte říct, že v tom případě musíte odjet, ale musím vám odporovat, pokud to uděláte, změníte naši, i vaši budoucnost. A věřte mi, to byste udělal chybu, protože jsem vás znala hodně dlouho před vaší smrtí i po ní a byl jste opravdu šťastný.“

Wesley: „Dobře.“

Buffy: „Vážně?“

Wesley: „Zní to logicky. Nebudu vám dělat přednášky o vůli Rady. Nejspíš to sama dobře znáte.“

Buffy: „nemusíte se bát budoucnosti, zajistili jsme, že pokud jde o nás, nic se nezmění. Pokud byste ale udělal něco tak zásadního, jako že byste teď odjel, mělo by to dopad, nebyla jsem zrovna při síle, když jsem to kouzlo prováděla.“

Wesley: „Jste nemocná?“

Buffy: „Dá se to tak říct. Ale přemožitelku tu bohatě nahrazuje můj manžel, je zvyklý se mnou chodit na hlídky. Tady Thomas a všichni ostatní.“

Wesley: „Všiml jsem si, že jste tu včera měla hodně civilních osob.“

Buffy: „Oh, promiňte. Přátelé. Nemusíte se bát, ti jsou OK. A klidně mi tykejte, jsem na to zvyklá. Každý den jsem s vámi prokecala několik hodin. Angel říkal, že vás mám radši, než jeho.“

Wesley: „Dobře, jsem rád, že se to vyjasnilo.“

Buffy: „Dnes jak děti přijdou ze školy, bude tu schůzka, přijdete?“

Wesley: „nevím, jestli jsem ta vhodná osoba.“

Buffy: „Čistě démonní záležitost. Občas se sice pohádáme, ale to nemusíte poslouchat. Omlouvám se, ani jsem vám nenabídla čaj. Nebo pijete kávu, pamatuju si čaj?“

Wesley: „Čaj bude skvělý, děkuji.“

Buffy: „Thomasi, broučku, přineseš prosím tě Wesleymu čaj?“

Thomas: „Pro tebe kávu?“

Buffy: „Ale pořádnou.“

Thomas: „Jak si přeješ, macecho.“

Buffy: „No fuj, předtím to znělo líp.“

„Neočekávejte, že tu máte nějaký post. Nejhlavnější pro mě stále zůstává Giles, vy jste tu navíc, ale jste můj přítel.“ Sdělila mu, když Thomas odešel.

Wesley: „Myslím, že jste rozumná a máte to v hlavě pěkně uspořádané, bude se nám pracovat skvěle.“

„O tom nepochybuji.“ Usmála se.

„Tvoje káva a váš čaj.“ Přinesl Thomas požadované občerstvení. S naprostou samozřejmostí si přisedl, vždyť byl zvyklý, že žádné jednání nebylo tajné. Hlavně pokud jde o Buffy, která vlastně dovolila všechno. Ne jako Angel, ten pořád něco zakazoval, ale Buffy mu dovolila všechno, pokud u toho nebyl Angel a nebyl proti.

Thomas: „Domluvili jste se?“

Buffy: „Samozřejmě, já se vždycky domluvím.“

Thomas: „A když ne po dobrém, tak po zlém.“

Buffy: „Thomasi, půjdeš dneska večer na hlídku? Potřebovala bych, abyste s Angelem odešli, bude tu Willow a nechci vás nějak ohrozit.“

Thomas: „Jasně, když přemluvíš Angela.“

Buffy: „Doufejme, že nebude proti.“

Wesley: „Ta dívka někoho ohrožuje?“

Buffy: „Učím ji používat magii. Je hrozně nadšená. V budoucnosti byla opravdu dobrá, ale jednu dobu měla problémy s černou magií, chci jí pomoct se tomu vyhnout.“

Wesley: „To je dobře.“

Thomas: „Konečně je jednou dopoledne klid, co?“

Buffy: „To určitě. Ale v noci jsem nemohla spát, taky jsi slyšel ty zvuky?“

Thomas: „Vůbec nic.“

Buffy: „Ani Angela to neprobudilo. Ale vážně bych ráda věděla, co to bylo.“

Wesley: „Šla jste se podívat?“

Buffy: „Ne. Nemůžu chodit.“

Wesley: „Někdo vás zranil?“

Buffy: „ne, v minulosti mi to nesvědčí.“

Wesley: „Chápu. Kolik z vás je tu vlastně z budoucnosti?“

Buffy: „Tři, já, Angel a Thomas.“

Wesley: „Výborně.“

Thomas: „Co je na tom dobrýho? Buffy mě tady kontroluje mnohem víc, než normálně.“

Buffy: „Buď rád, že se o tebe macecha pěkně stará.“

Thomas: „No jo, to víš, že jsem rád. Aspoň táta tolik neprudí, když jsi na blízku.“

Buffy: „S tím samozřejmě souhlasím. Ale teď nemám o moc větší vliv, než komár.“

Thomas: „To by ses divila.“

Wesley: „Já už půjdu ne?“

Buffy: „Neblbni, promiňte, neblázněte, ještě zůstaňte, jsem ráda, že jste tady.“

Thomas: „Není ti zima? Nemám ti něco přinést?“

Buffy: „To je dobré, jenom bys vzbudil Angela.“

Wesley: „Normálně spí celý den?“

Buffy: „Tady ano. Žije hlavně v noci.“

Wesley: „Kvůli hlídkám.“

Buffy: „ne, on je upír.“

Wesley: „Cože?“

Buffy: „Brzy pochopíte.“

„Thomasi, neviděl jsi… Tady jsi.“ Angel stál ve dveřích jenom v kalhotách, na obličeji mu bylo poznat, že právě vstal.

Thomas: „Tak co jsem zas provedl?“

Angel: „To ještě nevím. Buffy, tohle mi nemůžeš dělat, hrozně jsem se lekl, kde jsi.“

Buffy: „Staral se o mě tvůj úžasný syn.“

Angel: „Vážně? A kam šel?“

Thomas: „haha, moc vtipný.“

Angel: „Viď? Buffy ty jsi v noci špatně spala?“

Buffy: „Budily mě nějaké zvuky, ty jsi nic neslyšel?“

Angel: „Ne, jenom jsem cítil, jak se pořád vrtíš.“

Buffy: „Já se nevrtím.“

Angel: „Škrábla jsi mě do ruky a nejmíň pětkrát kopla.“

„Tak mi to promiň, pojď mi dát aspoň pusu na dobré ráno.“ Špitla k němu zase sladce a on se jenom usmál. Sedl si vedle ní, objal ji a jemně políbil. Mazlivě se k němu přitulila a nedovolila mu ani se hnout. Thomas odešel a za chvíli se vrátil s další svrškem pro Angela.

Angel: „Dík, hochu.“

Thomas: „Můj dohled skončil, jdu se toulat po Sleepy Hollow.“

Buffy. „Neurážej město, ve kterém jsem prožila svoje nejhezčí okamžiky. Sice jsem ho pak smetla z povrchu zemského, ale stejně jsem ho měla ráda.“

Thomas: „jdu se projít po městě, které je něco mezi New Yorkem a Disneylandem.“

Buffy: „To je lepší, ale musíme vmyslet nějakou zkratku.“

Angel: „nechoď ke klubu, ke hřbitovům, nevyvolávej rvačky…“

„…chovej se slušně, pomáhej starším… ty jsi horší, než máma.“ Postěžoval si za skučení Thomas.

Angel: „Vidíš, teď jsem ten zlej já.“

Thomas: „Tak se tu mějte. Uvidíme se.“

Buffy: „Fakt dej na sebe pozor broučku.“

„Neboj.“ Křikl jenom za sebou a odešel. Za chvíli se taky rozloučil Wesley.

Angel: „Víš, co tě budilo?“

Buffy: „Nevím, nemohla jsem se jít podívat.“

Angel: „já zjistím jak ti pomoct.“

Buffy: „Thomas měl pravdu, že tu zůstaneme, dokud nezískám sílu a to nebude, dokud budu tady. Chápeš? Nikdy se odsud nedostaneme a ty se o mě budeš muset starat. Vždyť si nemůžu dojít ani na záchod.“

Angel: „Dělá mi radost starat se o tebe. Zvládli jsme i horší věci.“

Buffy: „Díky.“

Angel: „Jsi moje láska. Miluji tě a jsem rád, že jsi mi nablízku. Jsem tak strašně rád, že tě mám.“

Nic na to neřekla, blíž se k němu přitulila a vrněla jako kočka. Za chvíli oba usnuli, probudilo je jen, když přišel Thomas.

Thomas: „Sory.“

Buffy: „Aspoň to nebyly ty strašidelný zvuky.“

Angel: „Tak co, popral ses?“

Thomas: „Dnes výjimečně ne.“

Buffy: „To jsi šikulka.“

Thomas: „Jdu někam hodně daleko, než přijde Willow a dům bude vzhůru nohama.“

Buffy: „Počkej, to ani neobejmeš macechu?“

„Jedině, pokud jde o tebe.“ Skočil na ni. Skoro nemohla dýchat, jak se na ni přitiskl. Pořádně ho poplácala po zádech, aby dala najevo, že to bere na vědomí a konečně ji pustí. Odešel a za chvíli odešel i Angel, zůstala samotná. Vůbec v tom neviděla problém, protože během chvíle usnula. Neprobudil ji ani příchod Gilese, Willow, Alexe a Cordelie.

„Buffy, Buffy.“ Budil ji Giles.

„Nellie!“ Vykřikla a prudce se posadila, čemuž následovalo zaskučení bolestí.

Giles: „To jsme jenom my.“

Buffy: „Omlouvám se. Asi jsem usnula.“

Alex: „Nejspíš. Tak co, kde máš rodinku?“

Buffy: „Tu a tam.“

Willow: „Nevíš?“

Buffy: „Za těch tři sta let se o sebe dokáže postarat.“

Cordelie: „Jsi si tím jistá?“

Buffy: „Samozřejmě, znám Angela.“

Jenom to řekla, přišel zadem Angel a Thomas. Thomas měl modřinu pod okem a odranou čelist.

Buffy: „Panebože, co jsi dělal? Snad ses nepopral.“

Thomas: „Dá se to tak říct.“

Buffy: „Angele, řekni, že ses nepral se svým synem!“

Angel: „Tak dobře, neřeknu to.“

Buffy: „Angele! Ty jsi horší, než děti. Angele!“

Angel: „Není třeba zvyšovat hlas, lásko. Vůbec jsem tvému broučkovi neublížil, skoro.“

„Pojď sem, ať se na tebe podívám.“ Natáhla k němu ruce. Jako poslušný synek si k ní klekl. Jemně mu přejela rukama po obličeji a řekla mu, že se o to postará.

Thomas. „No vidíš. Je to OK.“

Buffy: „Můžeš mi říct, proč ses s Angelem pral? Kdybych mohla, seřežu vás oba.“

Thomas: „Tati?“

Angel: „my jsme se neprali, my jsme jenom…“

Alex: „Trénovali.“

Thomas: „Jo, jasně.“

Buffy: „Trénovali. Tak jo. Jsem klidná.“

Cordelie: „Vůbec nevypadáš naštvaně, jenom se ti dělají takové zvláštní vrásky kolem očí.“

Buffy: „Snažíš se snad Thomase zmrzačit?“

Angel: „Nic mu není, vždyť má jenom modřinu.“

Buffy: „A co to bude příště, zlomíš mu ruku?“

Angel: „Já jsem mu nic neudělal.

Buffy: „Jistě, žes nic neudělal.“

Někdo klepal na dveře, Thomas tam šel. Přivedl do obýváku Wesleyho.

Buffy: „Dobře, že jste přišel.“

Wesley: „Když jsi mě o to požádala…“

Buffy: „Jen si sedněte. Willow, můžeme večer cvičit?“

Willow: „Samozřejmě, už se těším.“

         Ještě několik týdnů šlo všechno jako podle naučeného plánu. Ze kterého ale byla naprosto vyloučena Buffy. Samozřejmě se nadále účastnila všech porad a učila Willow, ale teď nebyla tím hlavním členem rodiny. Taky se jí zdálo, že s ní už tolik nemluví, že pro ně ztratila cenu. Zatímco Buffy přemýšlela nad svým údělem, Willow se rychle učila všem základům magie. Byla do studia celá žhavá a vždycky se nemohla dočkat dalšího setkání s Buffy. Giles se jenom vyrovnával s přítomností dalšího pozorovatele a ostatní se snažili se vším jenom vyrovnat.

         Angel s Thomasem a Alexem byli na hřbitově. Thomas s Alexem se hádali o něčem ohledně nějaké Alexovy nové slečny, zatímco Angel hledal nové upíry.

Angel: „Moc mi nepomáháte vy dva.“

Alex: „Myslíš jako nás?“

Thomas: „Nebo snad mě?“

Angel: „nemysli si, že když tu není Buffy, nemusíš mě poslouchat.“

Thomas: „kdo řekl, že musím?“

Angel: „když to neuděláš, budu naštvanej.“

Alex: „Nebuď zase protivnej, upíre. Copak mi můžeme za to, že se s ní hádáš?“

Angel: „my se nehádáme.“

Thomas: „Protože spolu nemluví.“

Angel: „my spolu mluvíme.“

Alex: „Aha. Stejně nezapomeň, kdo ji miloval první. Já Buffy znám.“

Angel: „Mimochodem, první jsem ji miloval já, ty jsi ještě ani neznal.“

Alex: „Ale ona tebe taky ne, tak se to nepočítá.“

Thomas: „Nehádejte se prosím. Vždyť je jedno, kdo ji miloval první ne?“

Angel: „Samozřejmě, byl jsem to já. Teď vy dva jděte domů, jenom mi překážíte.“

Thomas: „Tati.“

Angel: „Řekl jsem, abyste šli.“

Alex: „Tak pojď. Půjdem do Bronzu.“

Angel: „Buffy o tom nebude vědět.“

Thomas: „Jasně. Je super mít před mámou tajnosti.“

„To určitě.“ Zamyslel se Angel. Než se na Thomase znovu otočil, už byl pryč. Asi půlhodiny ještě chodil po hřbitově a zabil asi dva upíry, než ho někdo překvapil.

„Co tu děláš?“

„Byla jsem za Buffy, teď jdu do Bronzu.“ Odpověděla a počkala, než zareaguje. Chvíli vypadal, že ji ani neposlouchá, nevnímá, co říká a ani nehodlá odpovědět.

„Radši půjdu sebou, neměla bys chodit sama. Pořád nevíme, co tu je.“ Odpověděl konečně, až se podivila. Nakonec stejně souhlasila a nechala se odvést. Opustil ji před klubem a vrátil se domů.

         Pokoj byl jako mrtvý, skoro celý dům byl. Věděl proč, šel do ložnice, Buffy spala schoulená v posteli, vedle sebe měla počítač. Uklidil ho na stolek a zase odešel, aby ji nevzbudil. V obýváku ho překvapil Thomas, když se kolem třetí ráno vracel.

„Co tu děláš?“

„Jak to, že jdeš tak pozdě?“ Odpověděl Angel otázkou, zatímco se skládal ze sedačky.

Thomas: „byl jsem s Alexem. Proč spíš tady?“

Angel: „Buffy spí.“

Thomas: „Já jsem se neptal, jestli Buffy spí, ptal jsem se, proč tady spíš ty.“

Angel: „To bylo vysvětlení.“

Thomas: „Od kdy tobě vadí, že Buffy spí?“

Angel: „Nemáš něco jiného na práci?“

Thomas: „Nechceš se mnou mluvit?“

Angel: „Uhodl jsi, teď jdi spát.“

Nemělo cenu se s ním hádat. Odešel do své ložnice, kde si oblečený lehl do postele. Ráno se vzbudil, když slyšel nějakou hádku v obýváku.

„Co se tu…“ Začal větu, ale nedokončil ji, protože mu bylo jasné, že ruší. Nevěděl, o čem se Buffy s Angelem hádali, ale určitě u toho neměl být on. Když ho ale Buffy zahlédla, natáhla k němu ruce. Tak šel k ní a políbil ji na obě tváře.

Buffy: „Co se děje? Proč se mračíš?“

Thomas: „Proč se hádáte?“

Buffy: „My se nehádáme, jenom si povídáme.“

„Aha.“ Poznamenal na to synáček a klidil se pryč. Hned odpoledne znovu našel Angela samotného. Seděl u krbu a četl nějaké Gilesovy zápisky.

Thomas: „Ahoj, kde je Buffy?“

„Nevím.“ Odpověděl Angel. Překvapilo ho, že Angel nezpozorněl a nerozzářil se hned, jak vyřkl její jméno.

Thomas: „Pořád ještě si nechceš promluvit?“

Angel: „Ne.“

„Stejně si myslím, že se něco děje.“

„Jdi si po svým.“ Odbyl ho Angel a znovu se podíval do zápisků. Hned druhý den ale Thomase probudila další hádka.

„Tak teď už toho mám dost, když už na sebe řvete, nedělejte to hned za svítání.“ Křikl na ně naštvaně.

Buffy: „Promiň broučku, jen jsme si trochu povídali.“

Thomas: „Už toho mám dost, jak si furt povídáte.“

Angel: „Tohle už trochu přeháníš, dovoluješ si.“

Thomas: „No jasně. Ale než mě zmlátíte, chtěl bych něco říct.“

Buffy: „Jenom mluv chlapče, posloucháme.“

Thomas: „Nemohli byste spolu zase normálně mluvit? Líbat se, culit, mazlit, vydávat divný zvuky a podobně. To mi rozhodně vyhovovalo víc, než vaše nynější hádky. Je mi úplně jedno, proč se hádáte, nebo o čem se hádáte, ale už toho nechte.“

Buffy: „Ale Thomasi…“

Thomas: „Mami, nech toho. Nejsem malé dítě.“

Angel: „To je pravda, nejsi. Proto nemáš omluvu pro to, že se pleteš do našich věcí.“

Thomas: „Omluvu možná nemám, ale ty mi nemáš co rozkazovat.“

Angel: „Jsem tvůj otec.“

Thomas: „To ti dává právo na co? Ale nejde o mě, jde o vás. Fakt mě štvete. Prostě toho nechejte.“

Angel: „Okamžitě běž do svého pokoje.“

Thomas: „Ne.“

Buffy: „Thomasi, prosím, neodporuj, můžeme se normálně domluvit, jako lidi.“

Thomas: „Ne, já odcházím.“

Buffy: „Ne Thomasi, tohle nedělej.“

Angel: „Zachovej se jako chlap.“

Buffy: „Angele!“

„Neboj se, budu v pořádku.“ Líbnul ji na tvář a jak byl oblečený, vyšel z pokoje.

„Buffy.“ Přiblížil se k ní snad jen o polovinu kroku, ale ona se stáhla. Ustoupil zpět ke krbu.

„Buffy, já…“ Pokračoval, ale zarazila ho zvednutím ruky: „Teď asi není nejvhodnější chvíle znovu se hádat o tom stejném.“

Angel: „jak myslíš…“

Buffy: „Určitě si i později budeme pamatovat, co jsme na sebe chtěli řvát. Teď prosím dej nějak vědět Willow, že na ni čekám.“

Angel: „Hned jí zavolám. Chceš pomoct do ložnice?“

Buffy: „ne, dnes budeme v obýváku, pokud ti to nevadí.“

Angel: „Nevadí. Hned to udělám.“

„Díky.“ Šeptla tiše, smutně se na něj podívala, ale neviděl to, protože se dávno otočil, aby šel k telefonu.

         Willow přišla za necelou hodinu a měla všechno, co potřebovala.

„Ahoj Buffy.“

„Willow, dobře, že jsi tady.“

Willow: „Vypadáš unaveně, nechceš to dnes odložit?“

Buffy: „Makat budeš přece ty.“

Willow: „Stalo se něco?“

Buffy: „Thomas odešel.“

Willow: „Kam?“

„Já nevím.“ Pokrčila smutně rameny. Willow si sedla vedle ní a objala ji.

Willow: „Dneska to vážně zrušíme, není ti dobře.“

Buffy: „Díky Will. Já… poslední dobou mám trochu problémy.“

Willow: „S čím?“

Buffy: „Když jsme se s démonem spojili, změnila jsem se. Mám míň fyzické síly a jsem přecitlivělá. David si myslí, že jsem měla nahradit samotné Síly. Svým dlouhým projevem jsem chtěla říct, že se s něčím hůř vyrovnávám. A hádka s Thomasem mezi to patří.“

Willow: „A proč jste se s Thomasem vlastně pohádali?“

Buffy: „Vlastně se pohádal s Angelem. Vynadal mu za to, že řekl, že se nemáme hádat.“

Willow: „Hádali jste se?“

Buffy: „Vlastně ne. Mohla bys prosím…“

Willow: „Jo, v pohodě, uvidíme se zítra, nebo později.“

Když Willow odešla, vrátil se Angel, ale to už Buffy spala. Schoulená na sedačce. Jemně ji vzal do náruče a odnesl ji do ložnice. Pohladil ji po tváři, smutně se usmála. Ještě dlouho u ní zůstal. Seděl v rohu v křesle a pozoroval ji, jak spí. Sám u toho usnul, ale probudil se, když vykřikla ze spaní. Několikrát po sobě opakovala jméno Nellie. Rychle si k ní sedl a vzal ji do náruče. Až v tu chvíli se probudila.

„Jak… jak to, že jsi tady?“

Angel: „Usnula jsi… a já potom taky usnul.“

Buffy: „Tak díky, že jsi mě sem odnesl.“

Angel: „Já… nikdy by mě ani nenapadlo, že budeme někdy spát odděleně.“

Buffy: „To se stává i u jiných párů, prostě…“

Angel: „…si už nemají co říct?“

Buffy: „Nejspíš. Asi, když teď nemám práci, ani firmu… děti tu taky nejsou… tak o čem bychom se bavili?“

Angel: „Ale…“

Buffy: „Angele, nejsme přece malí. Já to chápu, ty to chápeš. Když nás nespojuje nic z toho, ani sex, už nás nespojuje nic.“

Angel: „Tohle si myslíš?“

Buffy: „Já nevím. Promiň, ale teď nemám sílu se o to hádat.“

Angel: „O čem se teda hádáme?“

Buffy: „o čemkoli, co se stane. Najdu si jakoukoli záminku. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom…“

Angel: „…se rozešli?“

Buffy: „Možná.“

Angel: „Buffy, prosím. Můžeme si promluvit.“

„Ale my spolu nedokážeme mluvit.“ Vzlykla. Přiblížil se k ní a pohladil ji po tváři. Kousek se odtáhla a svlékla si tričko.

„Co to děláš?“ Zeptal se, když se mu chystala rozepnout kalhoty.

„No tak, udělej to. Chceš to a je to nejlepší způsob, jak se usmířit.“

„Nechci, na tohle mají být dva.“

„Myslím, že se jinak usmířit nedokážeme.“

„Je mi líto, že si tohle myslíš, Buffy. Pak tu nemám co dělat.“

„Prosím, neodcházej.“

„Vždyť víš, že jsem tu pro tebe pořád, ale teď bych měl odejít.“

„Je to pro mě nejlepší?“

„Ne, pro nás.“ Pohladil ji po tváři a vstal z postele.

Angel: „Ještě jedna věc, ze spaní jsi volala Nellie.“

Buffy: „Promiň.“

Angel: „Pokud si potřebuješ promluvit…“

Buffy: „Teď bys měl jít.“

„Buffy…“

Buffy: „Už něco udělej, jenom tam nestůj.“

Angel: „určitě udělám chybu, protože když udělám, to co chci, nic to nevyřeší.“

Buffy: „Něco udělej!“

Znovu si sedl vedle ní a pevně ji sevřel v náruči. Začal ji zuřivě líbat.

Buffy: „Děkuju.“

Angel: „Asi jsem udělal chybu, ale teď už to nedokážu vrátit.“

Buffy: „Zachránil jsi mě.“

„Miluju tě, strašně moc. Navždy budu.“

„Děkuju.“ Zopakovala a přitulila se k němu. Ráno se probudil v posteli sám, to bylo divné vzhledem k tomu, že nemohla chodit. Rychle se oblékl a šel do obýváku. Byl tam Thomas, Cordelie a Alex.

Angel: „Ahoj. Zase jsi doma?“

Thomas: „zase spíš v ložnici?“

Angel: „Neviděli jste Buffy?“

Alex: „Nemohla přece odejít, nechodí.“

Angel: „Aha, na to bych nepřišel. Ale ještě večer byla v ložnici a ráno už tam nebyla.“

Cordelie: „Zkus jí zavolat na mobil.“

Zaklonil se a zavětřil, otočil prudce hlavou.

„Jak často byla Buffy u vchodových dveří?“ Položil otázku, zatímco šel ke vchodu.

Thomas: „Tati, teď ne!“

Angel: „Já vím, já vím.“

Cordelie: „Co budeš dělat?“

Angel: „Zavolám tomu, kdo ví o Buffy nejvíc a mluvil s ní kromě mě poslední.“

Alex: „A to je?“

„Willow.“

         Všichni se shromáždili v domě, nikde Buffy nenašli.

Willow: „nevím, jestli ji dokážu najít, protože nevím, jak je teď silná, pokud znovu získala svoji sílu, nic nezjistím.“

Angel: „Tak to aspoň zkus Willow, prosím. Já vím, že to dokážeš, jsi silná.“

Willow: „Pokusím se.“

Jenom se Willow připravila na kouzlo, Buffy se objevila sama. Objevila se těsně vedle Willow, klesla na kolena a zhluboka dýchala.

Angel: „Buffy?“

Buffy: „Willow, můžeš toho nechat.“

Angel: „Kde jsi byla? Hrozně jsem se o tebe bál, byla jsi celý den pryč.“

Buffy: „Byla jsem tam, kde jsem měla být a teď dělám to, co mám.“

Angel: „Cože?“

Buffy: „Už vím, proč jsme tady.“

Pomohl jí sednout si vedle něj na sedačku.

Angel: „Tak kde jsi byla?“

Buffy: „Angele, tohle není naše minulost.“

Thomas: „Jak to?“

Buffy: „My tu jsme, abychom změnili tok této reality.“

Angel: „Jak?“

Buffy: „To nevím. Ale musíme tu zůstat.“

Angel: „A co doma?“

Buffy: „Vrátíme se, až bude čas. To může být klidně za desítky nebo stovky let. Do té doby se nic nezmění.“

Angel: „Dobře.“

Buffy: „Teď musím ještě něco udělat. Zbytek vám řeknu potom, ano?“

Giles: „Jistě, moc toho nechápu, takže…“

Buffy: „Willow, máš tu svíčky? Nejlépe bílé.“

Willow: „Určitě něco najdu, na co?“

Buffy: „Pojď se mnou a uvidíš. Má tu někdo zapalovač?“

Angel: „Zase si jdeš hrát s ohněm?“

Buffy: „Jsem zlobivá holka.“

         „To bylo úžasný.“ Rozplývala se Willow, když se vrátila z ložnice.

Thomas: „A co dělala?“

Willow: „Ona zapálila svíčku a pak ten plamen skočil do její dlaně a potom létal po celém pokoji, bylo to jako světelná show v cirkuse.“

Alex: „A pak?“

Willow: „Zavřela oči a plamen kroužil jenom kolem ní.“

Alex: „Pořád krouží?“

Angel: „za chvíli to přestane.“

Alex: „Jo, to dělá často, že?“

Angel: „Tady to ještě nedělala, protože na to neměla síly. Doma to dělá normálně. Něco jako meditace, protože jí ten démon vniká do hlavy, aspoň na chvíli se ho snaží zbavit.“

Cordelie: „To ho má v hlavě pořád?“

Angel: „Jen když chce on, nedokáže ho ovládat.“

Alex: „Tak mě napadá, jestli se zajímá o váš společný život.“

Willow: „Pěkně formulované Alexi.“

Alex: „Viď?“

Angel: „Vůbec ho to nezajímá, nemá mě rád.“

Cordelie: „Jak to víš, že tě nemá rád?“

Angel: „Poznám to.“

Alex: „A kdy s tím bude hotová?“

Angel: „Nevím.“

Giles: „To je neuvěřitelné.“

Wesley: „Pozoruhodné, stojí to za bližší zkoumání.“

Thomas: „Trávíte spolu moc času.“

Giles: „jak to myslíš?“

„Buffy.“

„Jak to souvisí s Buffy?“ Ohlédl se Giles k Angelovi. Z Ložnice vycházela Buffy. V ruce držela zhaslou bílou svíci. Angel k ní šel, aby ji objal, ale ona ho zadržela: „Nesahat.“ O krok ustoupil.

„Wesi, uhni.“ Křikla, Wesley stihl na poslední chvíli uhnout, než několikrát zvětšený plamen svíce vystřelil z její ruky směrem ke krbu.

„Já věděla, že tam někde je.“ Usmála se: „Jsi v pořádku Wesi?“

Wesley: „Ano, samozřejmě. Přineslo mi to nové poznání. Poučení.“

„Díky za tu svíčku.“ Vrátila ji Willow, která si ji se širokým úsměvem schovala do tašky.

Angel: „Jsi v pořádku?“

Buffy: „Jo, už jsme si to vyříkali, byl fakt naštvanej, to víš, byl dlouho sám a byl na mě zvyklý.“

Giles: „Kdo?“

Buffy: „Můj mazlíček.“

Angel: „Hodně naštvaný? Můžu tě políbit?“

Buffy: „Jestli to neuděláš, budu naštvaná já.“

„Jakého mazlíčka myslí?“ Optal se Giles, zatímco byli svědky dychtivého polibku.

Thomas: „Přece jejího démona. Když budete hodně hodný, nechá vás s ním i mluvit?“

Giles: „To se někdy stalo?“

Thomas: „Jo, bylo to dřív, než jsem přišel. Ještě před spojením, vypadá to, že se snažil vymítit všechno zlo na zemi.“

Giles: „Ale to by znamenalo…“

Wesley: „Zabít všechno a všechny?“

Thomas: „něco podobného.“

Giles: „Buffy? Mohla bys nám ukázat to s ohněm?“

Buffy: „Promiň, ale dnes už ne. Jsem moc…“

Giles. „Vyčerpaná? Myslela jsem, že jsi meditovala.“

Buffy: „Právě, že mám v sobě teď moc síly. Zdroj mé síly je oheň.“

Giles: „Ale oheň patří démonům.“

Buffy: „no právě.“

Wesley: „A další oheň koncentruje tvoji sílu?“

Buffy: „Přesně.“

Thomas: „Vždycky si hrála se Spikovým zapalovačem.“

Willow: „Spikovým?“

Buffy: „Thomasi.“

Thomas: „Řekl jsem něco?“

Angel: „Spike má teď duši.“

Giles: „Jako ty?“

Angel: „Už dávno to není cool novinka.“

Buffy: „Ale Spikey je…“

Angel: „Nebudeme se teď bavit o Spikovi, ano?“

Buffy: „Samozřejmě.“

Cordelie: „Takže Spike je jediný ze Sunnydale, kdo je s vámi?“

Angel: „Už je to dlouho. Všichni ostatní už zemřeli.“

Wesley: „Násilnou smrtí?“

Buffy: „Pokud vím, tak všichni. Cordy jsem musela zabít já, protože byla upír. Jinak ano.“

Alex: „To potěší.“

Willow: „Teď mě budeš učit nebezpečnější věci, že jo?“

Buffy: „začínáš být závislá, pozor.“

Všichni se rozesmáli, kromě Angela, Thomase a Buffy.

Giles: „Co se děje?“

Buffy: „To neměla být legrace, to bylo varování.“

Willow: „Před čím?“

Buffy: „Před závislostí na magii. Pojď, ukážu ti to.“

„Buffy, to nemůžeš.“ Chytl ji Angel za loket, ale ona jeho ruku setřásla.

„Já můžu všechno.“ Vysvětlila a vzala Willow za ruku. Obě v mžiku zmizely.

Thomas: „Co likviduje upíry mávnutím ruky, je váš vztah dost riskantní, co?“

Angel: „občas mám o ni strach.“

Giles: „Co teď dělá?“

Angel: „Ukazuje Willow, co dělá s lidmi magie.“

Wesley: „Někoho takového znala?“

Angel: „Willow.“

Thomas: „Prej to bylo dost hustý. Svlékla chlapa zaživa z kůže.“

Alex: „Willow? Naše malá nevinná Willow?“

Thomas: „Zrzečka Willow šampióne.“

Cordelie: „Zrzečka?“

Než na to stačil někdo reagovat, Buffy s Willow se vrátily.

Willow: „Já… já…“

Buffy: „Odpočineš si. Můžeš v druhé ložnici. Nepotřebujeme jich tolik.“

Willow ani nestačila nic říct, už byla pryč.

Angel: „Co jsi udělala?“

Buffy: „Buď klidný, všechno je v pořádku.“

Wesley: „Určitě?“

Buffy: „Samozřejmě, copak vy mi nevěříte?“

„Samozřejmě, že ti věřím, ale…“ Započal větu Wesley, ale nedokončil ji, protože si všiml, že Buffy usnula.

         Když se probudila, venku už byla tma. Byli jenom sami dva v pokoji, ona a Angel. Určitě hned poznal, že se probudila. Stejně, jako ona věděla, že ji pozoruje. Zvedla hlavu a usmála se na něj. Opětoval jí úsměv a pohladil ji po vlasech. Teď si připadala neskutečně šťastná.

Ráno se probudila s neuvěřitelně příjemným pocitem. Hned, jak otevřela oči, hleděla do vesele praskajících plamenů krbu. Na to ji přešla zima a chlad. Spravila si deku a chtěla se přitulit k Angelovi, ale on vedle ní nebyl. Celou noc se milovali, tady, na zemi před krbem. Noc plná vášně se proměnila v chlad procitnutí. Kde je? Ne, ne teď jí to došlo, byli v Sunnydale a milovali se spolu. Připadala si malátná, jako ve snu vstala a rychle se oblékla. Hned běžela na první místo, které ji napadlo.

         „Buffy, co tu děláš?“ Vykulila překvapeně Willow oči, když viděla Buffy ve společenské místnosti ve škole.

„Mám problém.“ Odpověděla duchem nepřítomná Buffy.

Willow: „Jaký?“

Buffy: „Angel.“

Alex: „Oh, copak náš pejsek provedl?“

Buffy: „Zmizel.“

Willow: „To bude v pořádku. Jenom si někam odskočil, hm?“

Buffy: „Ve dne?“

Willow: „Třeba už v noci a teď se kvůli slunci nemůže vrátit.“

„Myslím… Willow, máš ještě tu kletbu?“ Vzhlédla k ní nervózně.

Willow: „Na Angela? Duše? Přišel o duši? Co? Já…“

Alex: „Jak se to mohlo stát?“

Buffy: „No… řekněme, že jsme udělali dvakrát tu stejnou chybu.“

Willow: „Ale jakto, že až teď?“

Buffy: „Já nevím. Jenom vím, že jsem se ráno vzbudila a nebyl tam.“

Willow: „Musíme za Gilesem.“

Buffy: „Nemohla bys ho prostě jen zaklít?“

Alex: „Myslím, že Gilese vynechat nemůžeme.“

Hned, jak vešli do knihovny, našli Gilese sedět s velkou knihou před sebou. Někdo taky přišel nahoře od regálů s knihami. Buffy se k němu hned rozběhla a pověsila se mu na krk. Do očí jí pronikly slzy a tekly jí volně po tvářích.

„Jsi v pořádku?“ Pohladil ji po zádech, opřela mu hlavu o hrudník a nechala slzy téct, než pláč přešel.

„Buffy, miláčku… stalo se něco?“

„Myslela jsem, že jsi zmizel.“

Willow: „Už mě posílala, abych tě zaklela.“

Angel: „Co jsem provedl?“

Willow: „Duši, abych ti vrátila duši.“

Angel: „Připadám ti bezduchý?“

„Zase jsi zdrhl, vždycky utečeš, buď jsi takový srab, nebo ti ani nestojím za to, abys počkal, než vstanu.“ Mlátila ho teď pěstmi do hrudi, ale on se jenom smál.

Angel: „Potřeboval jsem o něčem mluvit s Rupertem a ty jsi byla tak nádherná.“

Buffy: „Vždycky si najdeš výmluvu, jednou tě zabiju, jednou to konečně udělám.“

Angel: „Už se nemůžu dočkat. Teď se prosím uklidnit, kde je Thomas?“

Buffy: „Nevím, celou noc nebyl doma, to má nejspíš po tobě.“

Angel: „A to jsi ho ani nehledala?“

Buffy: „promiň, ale hledala jsem tebe. Kdybys byl zase Angelus, bylo by to větší nebezpečí, než že tvůj syn zůstal u někoho přes noc.“

Angel: „Bereš to dost chladně. Vždyť se mu mohlo něco stát.“

Buffy: „Vždycky se mu něco stane, je to přece Thomas.“

Angel: „No právě.“

Buffy: „Proč to svádíš na mě? To ty jsi v noci zdrhnul. Mimochodem, je to tvůj syn. Kdyby byl můj, neutekl by.“

Angel: „jak tohle můžeš říct?“

Buffy: „Sleduj.“

Angel: „Nečekal bych, že tohle někdy řekneš.“

„Já nečekala, že můžeš být tak jiný.“ Otočila se a chtěla seběhnout ze schodů, než ji zadržel: „To ty jsi jiná.“

Máchla volnou rukou a zmizela. Naštvaně se otočil na Willow.

Willow: „Já za to přece nemůžu.“

Alex: „O čem to mluvila?“

Angel: „Nejvíc mě štve, že za ní teď nemůžu jít.“

Willow: „Ona zchladne, neboj. Je to přece Buffy.“

Angel: „Tohle je jiné.“

Alex: „O čem to teda mluvila?“

Angel: „Nemůžu uvěřit tomu, že jsme se zase pohádali.“

Willow: „To bude v pohodě, že?“

Angel: „Doufám. Willow, můžeš ji najít?“

Willow: „Kouzlem ne, je příliš mocná, ale podívám se, jestli nešla domů.“

Willow s Alexem odešli do hodiny. Giles zavřel knihu a znovu se podíval na Angela.

„Hádáte se často?“

Angel: „Ne, to ne. Jen zezačátku když jsme přišli sem, ale tohle nikdy neudělala.“

Giles: „Co přesně?“

Angel: „Nevyčetla mi Thomase.“

Giles: „Co?“

Angel: „Jeho matka je… byla moje milenka. Nějakou dobu už jsme byli manželé a… to je jedno.“

Giles: „Někdy nevíme, co si ženy myslí. Na některé věci reagují jinak, než bychom mohli čekat a v různých situacích se chovají také jinak, než bychom čekali. Kdybychom věděli o ženách všechno, nemělo by cenu s nimi žít. Snaž se ji pochopit a nebránit jí.“

Angel: „Dobře. To byla skvělá řeč, Ruperte, to vás právě napadlo?“

Giles: „Ne, hodí se pro všechny situace ohledně žen, někdy jsou dost předvídatelné.“

Angel: „Díky.“

Giles: „Vzhledem k tomu, že se uvidíte až večer, je možné, že bude dělat jakoby nic.“

Angel: „To ona nedělá nikdy.“

Nějakou dobu pomáhal Gilesovi hledat, než se znovu objevila. Sedla si proti Gilesovi a mnula si spánky.

Angel: „Buffy?“

Buffy: „Oh, Angele. Mám takový malý problém s věštci, znáš to.“

Angel: „Nechceš si promluvit?“

Buffy: „O čem?“

Angel: „O Thomasovi.“

Buffy: „Aha, jak chceš. Tak co přesně?“

Angel: „Miláčku, chápu, že jsi naštvaná, ale nevím, jak to souvisí s událostí starou přes deset let.“

Buffy: „Souvisí to tak, že se pořád chováš, jako bych Thomase neměla ráda jenom kvůli tomu, že není můj syn.“

Angel: „Já jsem říkal, že s námi nemá zůstávat.“

Buffy: „Ale já to chtěla. Mám Thomase ráda, stejně jako Connora, copak záleží na tom, kdo je jeho pravá matka, když je tvůj syn? Věř mi už, já se nesnažím Thomase zbavit tak, aby to vypadalo jako nehoda.“

Angel: „Jsi dokonalá, úžasná a nejlepší na světě. Miluju tě.“

Buffy: „No vidíš, tak jsme mluvili, co teď?“

Angel: „Musím tu ještě zůstat.“

Buffy: „Já vím, nemůžu nás přenést, vyřizovala jsem si pár účtů se Silami.“

Angel: „Miláčku…“

Buffy: „Ale jestli mi dáte oheň, najdu neposlušného synka.“

Giles: „Oheň v knihovně? Ani nápad.“

Angel: „myslím, že bude ve stolku.“

„Máš pravdu, jsou tu sirky.“ Rychle jednou sirkou škrtla, Giles zaúpěl: „Moje knihy.“

Potom plamínek zmizel, jakoby ho Buffy sfoukla. Zavřela oči a sedla si do Gilesova křesla.

Giles: „Co to dělá?“

Angel: „Hledá kluka.“

„Mám ho, je doma, OK.“

Angel: „No vidíš. Nechceš teď zavzpomínat na školu?“

Buffy: „Ne, díky, myslím, že dnes ne.“

         Zase měli jednou, po dlouhé době klid a byli sami. Určitě by si měli užívat, že mají klid a celý dům pro sebe, ale šli spát. Hned, jak byl klid, usnuli a spali celou noc. Ale ještě před svítáním ho vzbudila, když ze spaní vykřikla. Už zase se vzbudila s výkřikem Nelliina jména. Už se to opakovalo po několikáté. Nikdy neřekl nic přesně, jen se jí zeptal, jestli je všechno v pořádku. Jen řekla, že se nic neděje, jak jinak?

         Zase se probudil s divným pocitem, hned zjistil proč, Buffy ležela daleko od něj, choulila se do klubíčka a tiše štkala, aby ho neprobudila. Otočil se k ní a jemně se dotkl jejího ramene. Trhla sebou, jakoby se vážně lekla. Rychle si rukou utřela slzy. Teprve potom se k němu otočila a trochu se usmála.

„Stalo se něco?“ Ptal se, zatímco se ji snažil obejmout.

„Ne, promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“

„Plakala jsi?“

„Jenom jsem měla zlý sen. Víš, jak jsem přecitlivělá.“

„Teď jsi se mnou, zlé sny na tebe nemůžou.“

Buffy: „Mluvíš se mnou jako s dítětem.“

Angel: „To ne, kdybys byla dítě, řekl bych něco jiného.“

Buffy: „Co přesně?“

Angel: „Zlé sny jsou jen výplodem tvojí fantazie. Zdá se ti to, co chceš, aby se ti zdálo.“

Buffy: „Jsi snad Freud?“

Angel: „Nejsem, ale s tebou už nějaký pátek žiju, tak tě znám.“

„To je nádherný pocit, být milována.“

„Tak už žádné slzy, ano?“ Pohladil ji po tváři a ona se usmála, vzájemně se na sebe usmáli. Políbil ji na nahé rameno a pomalu putoval ke krku. Zajela mu rukou do vlasů a přitiskla se k němu. Každou částečkou kůže chtěla cítit chlad jeho těla. Nechtěla to prodlužovat, teď na něžnosti nebyl čas. Vyšla mu pánví vstříc, jejich těla se spojila. Chvilku čekal, připadalo jí to jako věčnost. Potom začal. Pokud večer se milovali něžně a dlouho, teď to bylo drsné a rychlé. Sám ještě nebyl u konce, když cítila, že ji zaplavuje slast pocitu naplnění spojení. Když toho dosáhl i on, pořád ještě ten pocit prožívala, teď už společně s ním, tak blízko. Nedovolila mu, ji opustit, chtěla ho cítit. Zoufale se k němu tiskla, aby mohli zůstat už navždy spojeni. Cítil, že kdyby to bylo možné, kdyby byl člověk, určitě by otěhotněla. Nikdy nepoužívali antikoncepci, proč taky? Usnula, její sevření sice nepovolilo, ale ve vteřině poznal, že se oddala říši snů. Vstal a přikryl ji další dekou, moc dobře věděl, jaká jí bývá zima, když spí a po milování zvlášť. Znovu si k ní lehl.

         Nespala ani hodinu, když se se svítáním probudila. Za celou tu dobu se ani nepohnula. Na posteli v místech, kde ještě před chvíli ležela, byl mokrý flek.

„Miláčku?“

„Hm?“

„Jak se cítíš?“

„Skvěle, děkuju.“

„Takže se ti to líbilo?“

„Určitě, mě se to s tebou vždycky líbí.“ Otočila se k němu a sladce se usmála. Už byla oblečená, sedla si zády k němu na postel a podala mu sponky do vlasů. Vzal blonďatou záplavu do rukou a slastně se jimi probíral a vnímal jejich vůni. Vlasy padaly volně skoro až k pasu, ale během chvíle, kdy je spletl do dvou, těsně vedle sebe posazených copů se o nějaký kus zkrátily. Otočila se k němu, aby něco řekla, ale byl rychlejší, vášnivě ji políbil.

         Ozvala se hrozná rána. Celá parta kromě Willow a Buffy byla v pokoji u krbu, zatímco děvčata měla svoji obvyklou chvilku s magií. Polovina party hned vyskočila a vyběhla směrem ke zdroji rámusu. V ložnici seděly Buffy s Willow na posteli a šíleně se smály, zatímco mezi nimi zela díra v přikrývkách a prostěradlech velká nejmíň půl metru. Ještě teď se z jejích okrajů kouřilo, ale děvčata se pořád jen nezadržitelně smála. Alex s Angelem uchopili každý svoji přítelkyni kolem ramen a přitáhl ji k sobě z postele.

„Co jste sakra vyváděly?“ Zeptal se Angel Buffy, když se jako první vzpamatovala ze záchvatu smíchu.

Buffy: „Willow měla přeměnit kočku na kuře.“

Cordy: „Na grilovaný?“

Buffy: „na živý. Ale nakonec vybuchlo.“

„Chvi…chvilku to…to kuře bylo.“ Vykoktávala ze sebe sotva stojící Willow.

Angel: „Slíbila jsi, že nebezpečná kouzla dělat nebudete.“

Buffy: „Není nebezpečné, to zvládne každý trouba.“

Giles: „každý asi ne.“

Willow: „když Buffy mi vyprávěla, co udělala jednou její dcera.“

Angel: „Co přesně?“

Willow: „Vyhodila skladiště do vzduchu?“

Buffy. „Mimo jiné.“

Wesley: „Tak se zase vrátíme k původní činnosti ne?“

Angel: „Tuhle postel jsem měl rád.“

Buffy. „Neboj, postarám se o to.“

Angel: „Výborně.“

Willow: „Promiň.“

Buffy: „To je Ok, za chvíli to budu mít v pořádku, teď musíte ale všichni odejít, počkejte vedle.“

Všichni odešli a Buffy se pustila do uklízení, hned jak se rozhodla, jak všechno spraví, uvědomila si, že nemá jak. Vykoukla ze dveří do obýváku.

Giles. „Děje se něco?“

Buffy: „Menší problém, absence síly, Will, můžu?“

Willow: „Mám tam jít?“

Buffy: „Na dálku to zvládnu, dobrý.“

Vrátila se do ložnice a pustila se do toho. Za chvíli, ale začala křičet, přičemž se všichni znovu rozběhli k ní. Když se tam první dva lidé dostali, viděli, že ve skutečnosti Buffy podpálila celý pokoj, všechno hořelo a její oblečení taky. Jenom třepala rukama a křičela. Jediný, kdo racionálně myslel, byl Giles, rychle přiběhl s dekou, zabalil ji do ní a vyběhl s ní z ložnice. Pak už se ostatní snažili hasit požár. V jedné chvíli ale sám od sebe zmizel. Angel chtěl Buffy vzít do náruče, ale ona se od něj odtáhla: „Nesahej na mě.“

Cordelie: „Co je? Tohle je Angel.“

Buffy: „No právě. Nikdo se ke mně nepřibližujte.“

Giles: „Buffy uklidni se, je to v pořádku, je to pryč.“

„není, moje ruce hoří.“ Nepříčetně pozorovala svoje dlaně, jen to řekla, vyšlehly z nich plameny, teď se opravdu všichni stáhli.

Thomas: „Tohle se už stalo, že jo?“

Angel: „Buffy? Vidíš mě?“

Buffy: „Kde jsi?“

Angel: „Jsem vedle tebe.“

Buffy: „Jdi pryč.“

Angel: „ne, zůstanu tady a společně to zvládneme.“

„Ne, všechno hoří.“ Řekla a na závěsech na oknech se objevily plameny.

Angel: „Žádný oheň tu není. Všechno se ti zdá, oheň není.“

Cordelie: „jseš slepej? Všechno hoří.“

„No právě.“ Zamumlal zamyšleně Giles, když pochopil Angelův záměr.

Angel: „Nic nehoří. Nikde není žádný oheň, všechno je v pořádku.“

„Nikde není oheň.“ Opakovala, jakoby si to nechala vsugerovat. Všechen oheň zmizel. Znovu se ji snažil obejmout, ale uskočila a vstala ze sedačky.

Angel: „Co je?“

Buffy: „Oheň, oheň.“

Angel: „Žádný tu není.“

Buffy: „Ublížím ti, oheň, oheň.“

„Není žádný oheň.“ Šel pomalu k ní a natáhl k ní ruku. Váhavě se ho dotkla a on ucukl, podíval se na svou ruku, byla spálená.

„Oheň, oheň.“ Opakovala a ustupovala, než došla ke dveřím.

Wesley: „Nenechte ji utéct!“

Willow s Alexem se rozběhli a zastavili ji.

Thomas: „Potřebujeme Wesleyho, kde je Wesley, když ho člověk potřebuje?“

Wesley: „Já jsem tady.“

Angel: „Potřebujeme toho našeho. Nebo Violu.“

Buffy: „Kniha, oheň.“

Giles: „Co? Nezapomeň, že jsem stále ještě knihovník, takové zacházení s knihami nestrpím, ani mluvení o tom.“

Angel: „Ona má pravdu, lásko, máš pravdu.“

Thomas: „Jo, jenže vy tu knihu najdete až za padesát let.“

Angel: „Angie.“

Buffy: „Ne! Nesmí.“

Thomas: „Mami.“

Giles: „Buffy, prosím, uklidni se. Posaď se a ničeho se nedotýkej.“

„Co to zase je? Já to nechci, nechci, pryč.“ Přitáhl si kolena k bradě a pomalu se kolébala. Giles sice chvilku váhal, ale pak jí povzbudivě položil ruku na rameno.

Angel: „Bude to v pořádku. Zase se o to postaráme, vyřešíme to jako vždycky. Jako když jsi chtěla zničit svět, to byla brnkačka.“

Thomas: „Tati?“

Angel: „Hm?“

Thomas: „jsi se mnou už moc dlouho.“

Willow: „Jaká kniha, třeba ji máme.“

Thomas: „Stejně z ní umí číst jen Buffy, a když se jí dotkne, shoří.“

Giles: „jak to, že z ní čte jen ona.“

Angel: „Gilesi, na to teď není čas.“

Wesley: „Může uhořet za živa.“

Alex: „To bylo povzbudivé, vysvětlil jste nám situaci.“

Angel: „Ne, oheň jí neublíží.“

Cordelie: „proč ji nepolijeme vodou?“

Angel: „To už jsme jednou… Mám to.“

Cordelie: „Vážně?“

Angel: „No jistě. Už se nám to stalo, teda v menším rozsahu. Proč je ale teď naštvaný?“

Buffy: „Démon? To dělá on?“

Angel: „To musíš vědět ty.“

„Já hořím.“ Odpověděla a oblečení na ní vzplálo.

„Nehoříš, nehoříš, nic tu nehoří.“ Křičeli všichni, zatímco ji Giles marně hasil dekou. Hned na to omdlela.

Cordelie: „Tohle je dobrý, nebo špatný?“

Angel: „Já nevím. Vždycky, když omdlí, znamená to něco zlýho.“

Alex: „Tak je to špatný, máme se bát šílené přemožitelky?“

Angel: „Neublíží nikomu, nebo všem naráz.“

Thomas: „už zase? Má komplexy nebo co? Měla by si zajít za psychiatrem.“

Teď všichni nadskočili, protože se v Buffyiných rukách objevila velká kniha.

„Kniha přemožitelky.“ Vydechli Angel i Thomas. Angel jí ji hned vzal a otevřel ji na poslední straně.

Thomas: „Co tam je?“

Angel: „Jsme v dvojitým průseru.“

Wesley: „Co to znamená, co tam je?“

Angel: „Bude se to zhoršovat.“

Thomas: „Co? To tam vážně píšou? Jakto, že to přečteš?“

Buffy pootevřela oči a podívala se na Angela.

Angel: „Jenom lež, nesmíš vstávat.“

Buffy: „Cítím se…“

Angel: „Vyčerpaná, během několika vteřin jsi znovu prožila padesát let života, dá se to pochopit.“

Buffy: „Co tam je?“

Angel: „Obvyklé blbosti, ta kniha je ráda výřečná.“

Buffy: „Co přesně? Budu se po tom cítit ještě hůř, než teď?“

Angel: „Špatná zpráva je, že umíráš a dobrá, že to my všichni, tak si toho ani nevšimneš.“

Buffy: „Jak?“

Angel: „Docela výmluvná ilustrace, podívej.“

„Gratuluju, cítím se ještě hůř, dokázal jsi to.“

Giles: „Co tam je?“

Angel: „už jsem zapomněl, jak skvělé je žít na pekelné bráně.“

Willow: „Co to znamená?“

Angel: „Tím, že chtěla spravit ten pokoj, vyvolala řetězec událostí. Postupně se budou samovolně spouštět Buffyiny schopnosti.“

Alex: „Tak jsme v pohodě, ne? Jednou to musí skončit.“

Thomas: „To jsme v průseru. Ještě teď mám v živé paměti, jak jsme se všichni připravovali, že za několik vteřin přestane svět existovat.“

Angel: „s pekelnou bránou bývá legrace.“

Thomas: „Můžeme to zastavit? Pokecat si s někým a tak.“

Angel: „To už tady nepíšou, myslím, že nám to kniha záměrně oznámí, až budeme se vším hotoví. Dobrá zpráva je, že jsem zjistil, že je nezničitelná.“

Thomas: „To je skvělý, ukryjeme se do knihy.“

Alex: „Jsi blázen?“

Angel: „On má pravdu.“

„Co?“ Podivil se Alex.

„Co?“ Podivil se sám Thomas.

Angel: „Kniha je klíč, jako vždycky, že?“

Buffy: „Ano, ale jak?“

Angel: „Zabij mě.“

„Asi už jsem tak vyčerpaná, že špatně slyším, co?“ Vstala nabroušeně ze sedačky.

Angel: „Slyšela jsi dobře, ty huso.“

Buffy: „Co?“

Angel: „Ach Buffy, přestaň být taková. Nemůžeš přece pořád očekávat, že budu dělat a říkat, co chceš ty. Vzpamatuj se.“

Buffy: „Proč mi tohle říkáš?“

„protože jsi blbá. Jsi tak naivní, snad sis nemyslela, že to s tebou tak dlouho vydržím a neřeknu ti pravdu. Jsi husa. Naivní, blbá husa. Ani přemožitelka nejsi pořádná, když nemáš žádnou sílu a pořád bulíš, k čemu to pak je? Pořád tě jenom utěšovat a poslouchat ty tvoje kecy, není divu, že jsem se vyspal s Thomasovou matkou, aspoň z toho něco bylo a na chvíli jsem si odpočinul od tebe. Taky jsem jí neviděl na obličeji jak myslí na to, kdy už to konečně skončí, protože přiznej barvu, ale náš sexuální život stojí za houby.“ Když Angel začal, napřahovala se, že mu vrazí, ale pak se zhroutila na zem a rozbrečela se.

„To jsem čekal. Co bys taky jinýho udělala? Zase brečíš a je to fakt hnusnej pohled. Chce se mi zvracet. Stejně jako pokaždé, kdy se tě musím jenom dotknout. Jsou s tebou jen problémy. Tak už mě zabij, ať tohle nemusím snášet.“ Křičel na ni, zatímco mu vzlykala u nohou. Potom ale mezi vzlyky rozpoznali slova: „Nebojím se, nebojím se.“

Vstala a vrazila Angelovi pěstí, až málem přepadl ze sedačky. Pak ale byla Buffy zase v pořádku. Napřímila se a zvedla hrdě hlavu. Hned potom si sedla vedle Angela a něžně ho hladila po tváři.

Alex: „Tak za tenhle program v kině bych dal cokoliv.“

Cordelie: „Co to znamená?“

„Je mi zle.“ Kňoukla Buffy a stulila se do klubíčka Angelovi na klíně.

„Já vím, lásko. Ale za chvíli ti bude líp, slibuju.“

Thomas: „Tak, co je to OK?“

Angel: „je.“

Thomas: „Takže můžu zase dýchat? Málem jsem se podělal strachy, Buffy mohla by sis dělat přestávky mezi těmi apokalypsami, které sama působíš?“

Buffy. „Promiň broučku. Ale cítit v sobě sílu pekelné brány…“

Angel: „Shh.“

Buffy: „Mimochodem, to co jsi řekl o nás, si spolu ještě vyřídíme.“

Angel: „Samozřejmě, jsem jenom v tvé moci.“

„To si piš můj otroku.“ Pošeptala a zavřela oči.

Angel: „No, nebyla to legrace?“

Giles: „Zvláštní pohled na věc.“

Angel: „na tohle si brzy zvyknete. Starost o Buffy zaujímá většinu mého života.“

Thomas: „A nejhorší na tom je, že se mu to líbí.“

„Když pak dělá tohle.“ Usmál se, zavrtěla se, přitiskla k němu a tiše zavrněla jako kotě.

Alex: „Vědět tohle upíři, budou z ní mít do konce neživota legraci.“

Angel: „Dělá i jiné věci, například včera v noci…“

Giles: „Musí to být jistě neuvěřitelně zajímavé, ale myslím, že to není nutné.“

Angel: „Chtěl jsem říct, že se krčila na posteli a snažila se mi namluvit, že je něco pod postelí.“

Alex: „Fakt?“

Angel: „Jako dítě.“

Thomas: „Však Alex říkal to stejné. Taky jsem si myslel, že tam je Spike, ale Buffy odhalila, že je to kotě.“

Angel: „Máš pravdu, na to si vzpomínám. To jsem se zrovna vracel z kuchyně a ty jsi ležel nahý na naší posteli.“

Cordelie: „Co jsi tam dělal?“

Thomas: „Umíral něžnou ručkou přemožitelky.“

Angel: „To není pravda.“

Thomas: „Co jsem si to dovolil, jak jsem mohl něco špatného říct o naší Buffy. Asi zemřu rukou strašného Angeluse.“

Angel: „Až s tebou skončím, budeš si přát, abys zemřel.“

Giles: „Má pravdu, s Angelusem není legrace. A s naštvaným teprve.“

Angel: „prosím vás, vy Angeluse neznáte. Když by v Sunnydale, byl rozněžnělý pohledem na Buffy, nebyl to on. Buffy by mohla vyprávět, co se nám stalo.“

Alex: „Něco o tom, že váš sexuální život stojí za houby?“

Angel: „Ty nám můžeš jenom závidět žabáku. Jestli o tom někdo jenom ceknete, budu vás mučit a pak ještě Buffy a pak se do toho dáme společně… Určitě to nádherně utuží náš vztah.“

Thomas: „Pamatuješ si, co řekl Spike?“

Angel: „Ještě slovo a bude tě to hodně bolet.“

Thomas: „Nemluvím, vlastně tu vůbec nejsem. Nenarodil jsem se, nezplodil jsi mě, nenarodil jsem se.“

Angel: „Já z toho kluka umřu.“

Giles: „Třeba se v něm odráží tvoje povaha.“

Angel: „Bože, jen to ne.“

Wesley: „Tak já radši půjdu, zítra brzy vstávám.“

Angel: „Dobrou noc.“

Willow: „myslím, že půjdeme všichni.“

Všichni se postupně odebrali k odchodu. Angel odnesl Buffy do ložnice a Thomas zůstal sám s Cordelií.

Cordelie: „Chceš si promluvit?“

Thomas: „Dneska ne. Byl to náročný den, promluvíme si zítra.“

Cordelie: „Nemůžeš popřít, že se to stalo.“

Thomas: „Nepopírám to. Jenom se ještě vzpamatovávám z nově nabytého života. Zítra si promluvíme.“

Cordelie: „Víš, kde mě najdeš.“

Thomas: „Ty taky.“

         Ráno Buffy stlala postel v druhé ložnici, když ta první byla zrovna mimo provoz kvůli ohni. Angel byl kdesi pryč, tak byla sama, prozpěvovala si.

Thomas: „Můžu?“

Buffy. „Jistě, promiň.“

Thomas: „Potřeboval bych s tebou mluvit a táta je…“

Buffy: „Teď pryč.“

Thomas: „Něco takového. Chtěl jsem jenom… nenapadá mě, kdo jiný by mi měl poradit, kromě tebe. Jsi vlastně moje druhá máma a myslím, že tě mám o dost víc rád, než tu pravou a… jsi žena a…“

Buffy: „Nemusíš mi to vysvětlovat, klidně mluv. Jsem připravená na všechno.“

Thomas: „Já… spal jsem s Cordelií.“

Buffy: „A já ti mám poradit?“

Thomas: „Jo, protože vůbec nevím, co teď dělat.“

Buffy: „Máš ji rád?“

Thomas: „Asi ano.“

Buffy: „Tak to zkus, co horšího se ti může stát, než že se promění ve stvůru a začne vraždit tvoje přátele. Vzhledem k tomu, že jsou to i její přátelé, je to dost nepravděpodobný.“

Thomas: „Rady ze života co?“

Buffy: „Někdy je to těžký.“

Thomas: „Život?“

Buffy: „Ne, někoho milovat. Je to těžký a složitý. Musíš na tom stále pracovat, aby to fungovalo. Někdy se stane, že si vybereš špatně a někdy… lidé prostě překvapí. Já znám Cordelii dlouho, ne takovou jaká byla teď, ale stejně vím, že byla dobrý člověk, v jádru.“

Thomas: „Časem si na ni zvykneš.“

Buffy: „Je trochu zvláštní, ale stojí to za pokus, ne?“

Thomas: „Víš, že jsi ta nejlepší máma?“

Buffy: „Jo, jasně, to říkají všichni.“

Thomas: „Určitě jsi nikdy jako máma neudělala chybu.“

„Udělala, osudovou.“ Řekla potichu, když odcházel, tak ji neslyšel.

         Cordelie, Alex a Willow seděli v knihovně a čekali, až Giles přijde. Seděli kolem stolu v tichu, ani se nehnuli. Přišel s jednou otevřenou knihou, v druhé ruce žmoulal kapesník, kterým si ještě před chvílí čistil brýle.

Willow: „našel jste něco?“

Giles: „Démona. Velmi zajímavého.“

Otočil před ně knihu s ilustrací přes celou stranu.

Alex: „Určitě vyhrál v soutěži krásy.“

„To jistě, řekneme o něm Buffy na příští schůzce. Ještě pár věcí vyhledám, zdá se, že bude tvrdým oříškem.“ Jeho hlas se pořád víc a víc vzdaloval, jak mířil dozadu k regálům s knihami.

„Včera to bylo divný, to všechno s Buffy a tak…“ Otočila se Willow k Alexovi. Přemýšlivě ji začal hladit po vlasech.

Alex: „Máš pravdu, to bylo.“

Willow: „Vážně jsem se bála, chvíli mi připadalo, jakoby nebyla člověk.“

Alex: „Strašidelný.“

Willow: „Posloucháš mě?“

Alex: „Samozřejmě.“

Do dveří vrhl Thomas, zamířil rovnou ke Cordy, jen letmo pozdravil.

„Můžu s tebou mluvit?“

Cordy: „Za chvíli mám hodinu, ale potom určitě.“

Thomas. „Můžeme se sejít?“

Cordy: „Přijdu k tobě.“

Thomas: „Dobře. Zatím… zatím se měj dobře.“

Cordy: „Ty taky.“

„Jsou nějací nervózní ne?“ Ptal se sám sebe nechápavě Alex, ale hned na to zase přestal myslet.

         Bylo kolem poledne a Buffy byla s Angelem v ložnici, Angel slíbil Buffy, že ji bude kontrolovat a hlídat, když bude meditovat, aby znovu nabrala síly, ale teď nebylo jasné, jestli vůbec někdy začne. Nedokázala se soustředit, když se na ni tak díval. Nakonec mu stejně skončila v náručí a nechala se unášet polibky.

„Já ti ukážu náš sexuální život. Jenom počkej, co já dokážu.“ Vyhrožovala, zatímco mu svlékala triko.

         Cordelie dorazila do Sídla, Thomas jí šel hned otevřít.

Cordelie: „Ahoj.“

Thomas: „Dík, žes přišla.“

Cordelie: „Chtěl jsi mluvit. Co je to za divný zvuky?“

Thomas: „Ty rány? Naši nejspíš trénujou.“

Cordelie: „Berou to dost vážně, co?“

Thomas: „Ne tak moc. Jenom se teď máma cítí provinilá a snaží se taky znovu nabrat sílu.“

Cordelie: „Aha. Tak, budeme mluvit?“

„Vlastně nevím, co chci říct.“ Objal ji jednou rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Dlouze ji políbil.

Cordelie: „Tohle je lepší, než mluvení.“

Thomas: „To jsem si vždycky přál vyzkoušet.“

Cordelie: „Takže?“

Thomas: „Pořád nevím, co říct. Život je složitej, hnusnej, tak proč si to nezpříjemnit? Zkusíme to spolu?“

Cordelie: „když už jsme u toho…“

Za dvě hodiny byla Cordelie stále ještě v obýváku. Teď byla s Thomasem na sedačce a líbali se. Angel jen v kalhotách s rozepnutou košilí vyšel z ložnice, ušel pár kroků a zapálil si cigaretu. Thomas zvedl hlavu: „Tati, ty kouříš?“

Angel: „Ty jo, ta vyvádí věci.“

Thomas: „Buffy?“

Angel: „Jo. Co tu vlastně děláte?“

Thomas: „Myslel jsem, že jste trénovali.“

Angel: „Tak bych to přesně nenazval, ale svaly jsem si protáhl. Buffy teď spí, tak buďte tiše.“

Thomas: „Neměl bys tu kouřit.“

Angel: „Tobě to vadí?“

Thomas: „Buffy to bude vadit.“

„Vím, co jí bude vadit ještě víc…“ prohlásil Angel a díval se přímo před sebe.

Thomas: „Co?“

Angel: „Kniha přemožitelek, je pryč.“

Thomas: „Jak to?“

Angel: „Buffy mě zabije.“

Thomas: „Myslím, že nás bude víc, podívám se ve vaší staré ložnici.“

Angel: „Dobře.“

„Cordelie?“ Otočil se Angel na dívku, když Thomas odešel.

„Ano?“

Angel: „S kolika mými syny budeš ještě spát?“

Cordy: „Cože?“

Angel: „Ale nic, Buffy má dva nevlastní syny a s oběma jsi spala.“

Cordy: „Co tím…“

Angel: „Mám ještě syna Davida, ale ten je ženatý, má dítě a taky Jamese, ten žije s čarodějkou, ta by mohla být naštvaná a Alexovi je sedm, tam to asi nepřipadá v úvahu.“

Cordy: „Proč tohle říkáš?“

Angel: „Nic, jenom, jestli i tohoto mého syna přivedeš až k sebevraždě, budu naštvaný.“

Cordy: „Budu na to pamatovat.“

Angel: „Radil bych.“

Típnul cigaretu a vrátil se do ložnice. Všechny přikrývky byly rozházené, Buffyino oblečení bylo po celém pokoji a sama Buffy ležela na posteli a spokojeně oddechovala. Posbíral její oblečení, celkem dlouho mu trvalo, než našel kalhotky, než mu došlo, že jsou stejně roztrhané. Potom sebral všechny přikrývky a deku a přikryl ji. Spokojeně se zavrtěla a hmátla rukou kolem sebe. Pohladil ji po ruce a ona se usmála. Sedl si do křesla a na klín si položil knihu přemožitelek, ano předtím chtěl Thomase jen odlákat. Začal ve staré knize listovat a střídavě pozoroval Buffy, jak spí. Začínala se probouzet, Angel zavřel knihu a podíval se přímo na ni. Vyprostila se z přikrývek a zívla. Sedl si vedle ní a pohladil ji po rameni.

„Měla jsi pravdu, na tohle do konce života nezapomenu.“ Pošeptal jí a začal ji líbat na krk.

„Tak jsem byla dobrá?“

„Určitě jsme oživili náš vztah.“

„Nikdy mě neopustíš?“

„Po tomhle čísle? Byl bych blázen.“ Zabalil ji do županu a vzal ji do náruče.

         „Thomasi? Našel jsi knihu?“

Thomas: „Nebyla tam.“

Angel: „Buffy bude naštvaná.“

„Já? Proč?“ Objevila se za jeho zády.

Thomas: „Ztratili jsme knihu přemožitelek.“

Buffy. „Neboj, já si ji najdu. Co jste tady vyváděli?“

Thomas: „Nic?“

„Proč u toho máš ten provinilý výraz?“ Mrkl na něj Angel, zatímco si zapaloval cigaretu.

Cordelie: „Prý jste trénovali.“

Buffy: „Trénovali? Ano, určitě.“

Angel: „Nevím, jak na to přišli.“

Cordelie: „Ten randál, takový rány.“

Thomas: „Netrénovali jste?“

Buffy: „Jo, že Angele?“

Angel: „Jasně.“

Cordelie: „Giles říkal něco o nějakém démonovi, až skončí škola, přijdou.“

Buffy. „A ty nemáš školu?“

Cordelie: „Mám.“

Buffy: „Jsem výborně naladěná, žádný démon mě nevyvede z míry.“

Thomas: „Ani když bude chrlit oheň?“

Buffy: „Pocit, že pekelnou bránu pohřbím spolu s celým Sunnydale mi vynahrazuje, že se mě snažila sedm let zničit.“

Thomas: „To bylo ale nespolečenské.“

„Zničit ji? Nebo že ji chtěla zabít?“ Zamyslel se nahlas Angel, zatímco studoval pozadí svojí manželky pod sukní. Překvapeně se na něj podívala, ale pak se jenom usmála.

Thomas: „Co to vy dva zase děláte?“

Buffy: „Nic.“

Thomas: „Když jste se hádali, bylo to možná lepší.“

Angel: „To dvakrát neříkej. Nezapomeň, ještě mám vroubek za včerejšek.“

Buffy: „Když už o tom mluvíš, co jsi tím myslel, že nemám žádnou sílu?“

Angel: „Miláčku, přiznej si to, už to není to co dřív.“

Stiskla ruku v pěst a vrazila mu, že se zastavil až o zeď.

Thomas: „Tos neměl říkat.“

Angel: „Snažíš se mě zabít?“

Buffy: „Když už o tom přemýšlím, měla bych dům, firmu, drahá auta, celé tvoje konto…“

Angel: „A to teď nemáš?“

Buffy: „Společně s tebou.“

Angel: „To ti nestačí?“

Buffy: „Proč já někdy něco nedělám sama.“

Angel: „Ale firma je přece jenom tvoje, já se ti do toho nepletu, jen občas podepíšu pár papírů.“

Buffy. „No právě.“

Angel: „Tak firmu prodáme.“

Buffy. „Ty vůbec nechápeš, o čem to mluvím. Za padesát let, co jsme manželé, máme spoustu společného majetku, víš, jak bychom měli složitý rozvod?“

Angel: „Nechystal jsem se rozvést.“

Buffy. „Víš co? Místo rozvodu jeden z nás umře, jo? Bude to jednoduší.“

Angel: „To určitě, ale za prvé, tě nechci nikdy opustit a za druhé bych bez tebe nemohl žít.“

Buffy: „Já vím, ale je to taková menší pojistka.“

Angel: „Ty bys byla skvělý právník.“

Buffy: „Viď? Oškubala bych tě jako kuře.“

Angel: „Jsi vážně nebezpečná.“

Buffy: „Já tě varovala.“

Angel: „ne, to já jsem tě varoval, pamatuješ? Říkal jsem, že to nemůže nikdy fungovat.“

Buffy: „Vidíš, jak dlouho jsme spolu vydrželi. Ale stejně bych si mohla stěžovat. Domácí násilí, to je to slovo.“

Angel: „To jsou dvě slova, lásko. Mimochodem, kdo je tu v trvalém ohrožení, že se netrefíš a tak trochu ho probodneš kolíkem?“

Buffy: „Chceš vidět ty modřiny? Jsem vážná oběť domácího násilí.“

Angel: „Tohle ti neuznají.“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Protože jsem taky oběť.“

Thomas: „Hej, dejte si pauzu, jasný?“

Buffy. „Dobře.“

Thomas: „Pokud si pamatuju, tvoje modřiny mají většinou trochu jiný charakter.“

Buffy: „To je rána pod pás.“

Angel: „Nemáš náhodou něco na práci?“

Thomas: „To je utlačování. Jsem tvůj syn.“

Angel: „Z toho vyplývá?“

Thomas: „Že na mě máš být hodný.“

Angel: „Asi jsi ještě nepostřehl, že v rodině to máme na hodnýho a zlýho, hádej, kterej jsem já.“

Thomas: „Au.“

Cordelie: „Vy nejste normální rodina.“

Buffy: „Vidíš, kam ses to dostala.“

Cordelie: „Vážně má váš syn dítě?“

Buffy: „Jasně, máme dvě vnoučata, že Angele?“

Angel: „Michelle a Stacy.“

Buffy: „Anastasii.“

Angel: „Ano Natasho. Snad budeme mít brzy i první pravnouče.“

Buffy: „Michelle je stejně stará jako David, mohla by už, že?“

Angel: „Ale oba tolik pracují.“

Buffy: „Já taky pracuji a kolik mám dětí.“

Angel: „Ale já nepracuji.“

Buffy: „Ty máš práci na plný úvazek, pečuješ o mě.“

Angel: „Práce za všechny prachy.“

Cordelie: „Co to tam děláš?“

Angel: „Nic, co bys musela nutně vědět. Jdu se podívat po knize, ano?“

„Díky.“ Otočila se k němu a políbila ho, zatímco jí spravoval sukni, kterou předtím vyhrnul.

Buffy: „Nebude vám vadit, když tady zůstanu.“

Cordelie: „Určitě ne. Ale co ses vrátila, máš mnohem lepší vkus na oblečení, odkud máš tu sukni?“

Buffy: „Je mi líto Cordy, ale tu návrhář navrhne asi až za čtyřicet let.“

Cordelie: „To je blbý. Dnes už se člověk nemůže na nic spolehnout.“

„Miláčku? Nesu ti knihu.“ Angel se vrátil a položil knihu před svou Buffy na stůl. Sedla si mu na klín a objala ho rukama kolem krku.

„Chceš mi poděkovat?“ Usmál se a zajel jí rukou pod triko. Zhoupla se a přisála se mu na rty.

Cordelie: „Tohle dělají pořád?“

Thomas: „Když se zrovna nemlátí.“

Cordelie: „To musí být zábava.“

Thomas: „Jdeme večer do bronzu?“

Cordelie: „Dovolí ti to vaši?“

Thomas: „Když tak jim připomenu, že se na tom zakládají počátky jejich vztahu.“

Cordelie: „To by mohlo zabrat.“

Thomas: „Uvidíme se tam?“

Cordelie: „Určitě, půjde i Willow a Alexem.“

Thomas: „Ne, že bych měl něco proti tomu, strávit večer s tvým bývalým, ale je to nutné?“

Cordelie: „Zvykneš si na něj, jako na mazlíčka, vážně.“

Thomas: „Jeho syna jsem měl mnohem radši.“

Cordelie: „Vážně je jako štěňátko.“

Angel: „Nemluv mi o štěňátkách.“

Cordelie: „Co, připadáš si jako psík?“

„Vím, co tím myslíš. Tím jsi mi připomněl…“ Nedokončila větu, protože portálem uprostřed místnosti vešel starý muž.

Buffy: „Co tu chcete?“

„Hledám Buffy Summersovou.“

Buffy: „To jsem já, co mi chcete.“

„Vaše sestra je Dawn?“

Buffy: „Ano, stalo se jí něco?“

„Ano, je mrtvá. Před nedávnem zemřela, pamatoval jsem si jen, že má sestru, už je to dlouho.“

Buffy: „Nikoho jiného už nemáme.“

„Je mi to líto.“

Buffy. „jak se to stalo?“

„Pohltil ji portál, když zavírala bránu, přechod ji zabil.“

Buffy: „Díky, že jste mi to přišel říct.“

„Dawn byla hodná holka a mnohokrát zachránila svět, určitě byste na ni byla pyšná.“ Prohlásil ještě muž, než odcházel.

„To jsem.“ Řekla tiše Buffy a schoulila se Angelovi v náruči. Začala nekontrolovatelně plakat.

„Tak mi radši zmizíme. Je mi to líto Buffy.“ Pohladil ji po rameni a společně s Cordelií se měl k odchodu.

         Obvyklá schůzka už byla v plném proudu, nikdo se ji neodhodlal zrušit, protože věděl, že by byla Buffy proti. Až teď přišel Angel. Zapínal si čistou košili, protože mu tu, co měl předtím na sobě, Buffy vzteky roztrhala.

Thomas: „Tak?“

Angel: „Právě spí.“

Thomas: „Je to lepší?“

Angel: „Asi to bude chvilku trvat.“

Giles: „Buffy má sestru?“

Angel: „Ne, Dawn byla mystický klíč, dali mu podobu Buffyiny sestry, aby ho ochránila před šílenou bohyní. Dawn otevírala portály a brány, byla dlouho pryč a teď jí řekli, že Dawn, že umřela.“

Willow: „Nemám za ní třeba jít?“

Angel: „Ne, teď spí a myslím, že až se vzbudí, bude vzteklá.“

Alex: „To už byla?“

Angel: „Chystala se pomstít, naštěstí jsem ji udržel, schytala to jenom košile.“

Giles: „Ale když nebyla Buffyina sestra.“

Angel: „Všichni na ni máme vzpomínky. Pamatuju si, jak Dawn Buffy kryla, když utíkala, aby mohla na rande a přitom se to nikdy nestalo.“

„To se změní.“ Ozval se tichý hlas ode dveří.

Angel: „Už nespíš?“

Buffy: „Ne. Teď udělám, co jsem měla už předtím.“

Angel: „Co?“

Thomas: „Zničit svět není zrovna bestovní nápad.“

Buffy: „Ne, vymažu umělé vzpomínky. Chci si Dawn pamatovat takovou, jaká opravdu byla.“

Angel: „Je to dobrý nápad? Ještě jsi slabá.“

Buffy: „Nemusíš se o mě bát. Zvládnu to. Hned jsem zpět, nachystejte si pro mě toho démona.“

Giles: „To se spolehni.“

„Tomuhle se říká klackovité období, ne?“ Zamyslel se Giles, když Buffy odplula.

„Co myslíš tím klackovitým obdobím?“ vrátila se Buffy s velkou bílou svící.

Giles: „Vcelku nic.“

Angel: „Zase svíčky? Diskriminuješ tmu?“

Buffy: „Až ji sfouknu, naše vzpomínky zmizí.“

Thomas: „A jseš si jistá, že to chceš udělat?“

„Měla jsem to udělat už dávno. Jedině potom bude Dawn moje sestra a ne jen Klíč.“ Sedla si vedle Angela. Vzal ji za ruku a ona sfoukla plamen svíčky. Ve stejnou chvíli svíci upustila a chytla se za hlavu, stejně jako Angel.

Wesley: „jste v pořádku?“

„Miláčku?“ Podívali se na sebe.

Thomas: „Tak co, zapomněli jste?“

Angel „Bez Dawn.“

Buffy: „Všechno.“

Giles: „Můžu? Náš démon?“

Buffy: „Samozřejmě.“

Giles: „Démon Alagos. Nováček u pekelné brány. Předpokládáme, že se nechal přitáhnout jejím vlivem. Není tu za určitým cílem, kromě zničení světa. Nevíme, jak to chce udělat a zatím jsme nenašli jeho slabiny. Vlastně o něm nic nevíme. Skrývá se někde nad zemí, pohrdá upíry a ostatními bytostmi žijícími pod zemi.“

Buffy: „Upíři žijí pod zemí?“

Giles. „Jsi tak krátce přemožitelka?“

Angel: „Démoni i upíři se roztrousili, nežijí v tak velkých komunitách, jako doposud. Ze strachu z přemožitelek se uchýlili k ctění nejstarších zákonů. U nás je všechno jinak.“

Wesley: „Kompletně všech zákonů?“

Angel: „Převážně o vlastnictví a bratrství.“

Wesley: „Co je spojeno krví, upír nerozdělí. Bratr nezabije bratra upíra.“

Giles: „Jak to všechno víte?“

Wesley: „Slyšel jsem o tom.“

Buffy: „Myslí si, že jim prastaré zákony pomůžou přežít, ale dost nám to usnadnili. Když jsem byla zase sama, zabíjení bylo jednodušší. Ruperte, až něco najdete, řekněte mi to, za jakýkoliv okolností to chci vědět.“

Alex: „Hej holka, zapomnělas kdo je tu ten kápo?“

Giles: „Buffy má pravdu. Její přístup je správný. Já teď půjdu do knihovny, podívat se, jestli ještě něco najdu.“

Willow: „Pomoc?“

Giles: „Mohla bys zkoumat.“

Willow: „Výborně. Alexi?“

Alex: „Stejně jsem neměl jiné plány.“

Buffy: „My půjdeme na hlídku.“

Angel: „Ale my jsme měli jiné plány. Chtěli jsme…“

Buffy: „To můžeme dělat i potom. Ale jestli chceš, můžeš zůstat doma, půjdu sama.“

Angel: „A nechat si tě ujít v těch úzkých kalhotách?“

Buffy: „Nebudu mít kalhoty, nechce se mi převlékat.“

Angel: „Krátká sukně? Získala jsi mě na svoji stranu.“

Buffy. „Já tě vždycky získám na svoji stranu.“

Rozloučili se a za chvíli odešli.

Willow: „Vůbec Angela a Buffy nepoznávám.“

Giles: „Máš pravdu, chovají se jinak, ale pro naši věc je to přínosné, jde poznat, že se v tomto světě pohybují už delší dobu. Chtěl bych je vidět bojovat.“

Alex: „Tohle bych od Bručouna nikdy nečekal.“

Thomas: „Máma s ním dělá divy.“

Cordy: „Třeba?“

Thomas: „Jenom počkej.“

         Křik. Drásající křik, jaký se rozlétne celým domem. Ženský křik, který přinutí běžet na pomoc. Nebyl to křik zloby, strachu ani radosti. Byl to křik bolesti, Buffy křičela a brečela. Angel, Thomas i Cordelie vběhli do ložnice. Angel ji hned vzal do náruče a položil na postel.

„Co se děje?“ Držel ji, aby se přestala třást.

„Nellie, Nellie.“ Vydávala ze sebe pořád dokola a dál se třásla.

Angel: „Tohle mi nedělej.“

Cordy: „Víš, co to je?“

„Nejsem si jistý.“ Odpověděl, aniž by zvedl zrak od Buffy. Ale když se jí na tváři objevila protáhlá spálenina, už si jistý byl.

Thomas: „Přinesl jsem vodu.“

Angel: „To nepomůže.“

Thomas: „Víš, co to je?“

Angel: „Síly ji napadaly ve spánku.“

Cordelie: „Ale ona nespí.“

Angel: „To je ten problém. Do vody.“

Znovu ji vzal do náruče a odnesl do koupelny, kde ji ponořil do vody. Stále byla plně při vědomí, ale zároveň nebyla, nevnímala realitu. Žádná reakce, občas jen vykřikla to slovo, Nelliino jméno. Stále se jí na těle ukazovaly rány, oblečení už měla celé rozdrásané. Rozmáchla se a drápla Angela do obličeje. Na pravé tváři se mu objevily tři rudé škrábance, ze kterých začala téct krev. Ani si toho nevšiml, opatrně ji vytáhl z vany. Zabalil ji do velkého ručníku a zoufale ji tiskl k sobě. Vykřikla bolestí a prohnula se v zádech, omdlela. Potom už jen normálně spala.

„Potřebuješ něco?“

Angel: „Dej v ložnici na postel co nejvíc přikrývek. Cordy, najdi jí prosím pyžamo.“

„Takže už je po všem?“ Zeptala se s obavami.

Angel: „Je, taky přineste lékárničku, musíme jí ty rány ošetřit, zavolejte Gilesovi, je v tomhle lepší, než já.“

Thomas: „Určitě ho chceš volat?“

Angel: „Máš pravdu. Zvládneme to sami.“

         Přichystali pro Buffy postel a Cordelie jí našla jedno pyžamo. Angel ji oblékal, zatímco šel Thomas pro lékárničku. Když Buffy ošetřil a zabalil ji do přikrývek, zůstal vedle ní sedět a pozoroval ji.

Thomas: „Nechceš si jít odpočinout?“

Angel: „Zase jsem ji dneska málem ztratil.“

Thomas: „Ale je tady, a jestli si na chvilku odpočineš, nezmizí.“

Angel: „Radši zůstanu s ní.“

„Tak jo, jenom ti přelepím tu tvář.“ Přiblížila se Cordelie s náplastí.

Angel: „To není nutné, jsem upír.“

Thomas: „Bude máma v pořádku?“

Angel: „Určitě, možná to bude chvíli trvat, ale bude v pořádku.“

Pohladil ji po tváři, kde se zřetelně rýsovala spálenina. Klidně teď spala, ale stejně v její tváři viděl smutek. Stále ji něžně hladil po tváři, Cordy s Thomasem poznali chvíli, kdy chce být sám se svojí Buffy, tak zmizeli. Jemně ji políbil a ona se znatelně pohnula směrem k němu. Nebýt to nemožné, člověk by řekl, že se mu v očích zaleskly slzy.

         Zvonek se rozezvučel domem, jedna z přítomných žen hned vyběhla a otevřela dveře.

„Dobrý den, paní Chaseová.“ Zazubil se příjemně, chtěl na Cordeliinu matku zapůsobit.

„Ty musíš být Thomas, Cordelie za chvíli přijde, zatím můžeš jít dál.“ Uvolnila místo u dveří a vedla ho do obýváku.

„Pěkná košile.“ Ocenila, zatímco si sedal na sedačku.

„Díky, vybírala ji máma.“

„To je skvělé.“ Usmála se tajemně a otočila se ke schodům, po kterých scházela Cordy.

„Thomasi, už jsi tady?“

Thomas: „Jednou jedinkrát jsem přišel včas, važ si toho.“

Cordelie: „Můžeme jít?“

„Do desíti doma.“ Usmála se Cordeliinu matka a odplachtila pryč. Cordy si vzala kabelku a vyšli ze dveří. Když se Cordelie vracela domů, její matka seděla v obýváku a dívala se na nějaké cvičení v televizi.

„Ahoj, jsem doma.“ Zavolala a chtěla se klidit, když ji matka zavolala k sobě.

„V čem je tenhle kluk jiný, než ti ostatní?“

Cordelie: „Tenhle mě má rád.“

„Trochu závislý na matce, nezdá se ti?“

Cordelie: „Jeho nevlastní matka je má spolužačka.“

„A to vám to klape?“

Cordelie: „Celkem jo.“

„Tvoje spolužačka chodí se starším mužem?“

Cordelie: „Starší, není to správné slovo. Ale dá se to tím taky vystihnout.“

         Thomas seděl v Bronzu u stolku a čekal na Alexe a Willow. Pozoroval kapelu, jak hraje, ale vůbec se mu to nelíbilo, byl tak zvyklý na dobu, ve které žil. Vzhledem k tomu, že mohl barmanovi ukázat občanku, upíjel teď s chutí svoje pivo. Alex mu skočil na záda, automaticky se ohnal a praštil ho do nosu. Nemělo to tak tragické následky, jaké by to mělo třeba s Buffy, ale stejně ho Alex zpražil pohoršeným pohledem.

Will: „Kde máš Cordelii?“

Thomas: „Přijde později.“

Alex: „Tak to bude chvilku klid. Jak dneska hrajou?“

Thomas: „Já nevím.“

Willow: „Piješ pivo?“

Thomas: „Když mě mohli obvinit z vraždy, můžu pít i alkohol.“

„To je logický.“ Přisvědčil mu Alex a natáhl se po sklenici, která ovšem změnila postavení, než se k ní dostal.

„Co?“

Thomas: „Kolik ti je?“

Alex: „To ti připomenu.“

Thomas: „Tak ať.“

Willow: „Vždyť je to správné.“

Alex: „Ale nemusíme dělat vždycky to co je správné.“

Willow: „Jistě jsou nějaké důvody, proč takové zákony existují, Alexi.“

Alex: „proto taky existují starší přátelé.“

Thomas: „Ze mě to nevytáhneš, Buffy…“

Alex: „Děláš vždycky, to co říká Buffy?“

Thomas: „Ne, jen to v čem má pravdu.“

„Ahoj. Jak moc jsi naštvaný?“ Vynořila se za nimi Cordelie. Měla černé lesklé šaty.

Thomas: „Ale vůbec, můj otec chodí s Buffy, já vím, co znamená, když ženská přijde pozdě, jsi tu brzo.“

Cordelie: „Skvěle.“

Thomas: „Vypadáš nádherně.“

Cordelie: „Děkuju.“

Alex: „Tak pojďte tancovat.“

Thomas: „Ale já…“

Cordelie: „Jen pojď.“

Thomas: „Radši bych si dopil pivo.“

Cordelie: „Ty Angela opravdu nezapřeš.“

Thomas: „Tak jo. Ale na vlastní nebezpečí.“

Usmála se a táhla ho za sebou. Začala pomalá písnička, Cordy obmotala ruce Thomasovi kolem krku, přitáhl si ji k sobě a objal ji kolem pasu. Pomalu se začali ploužit v rytmu hudby.

         Buffy seděla u stolu v knihovně, zatímco jí Giles vykládal o postupu při zabití jednoho démona, kterého měla po setmění zlikvidovat.

„Useknout hlavu, čistým řezem?“

Giles. „To tu nepíšou.“

Buffy: „Normálním, nebo stříbrným mečem?“

Giles: „netuším.“

Buffy: „Má se hlava posmrtně oddělit, nebo se smí pohřbít společně?“

Giles: „Snad…“

Buffy: „Oddělit ještě jiné části těla?“

Giles: „Já…“

Buffy: „Co jeho krev? Jedovatá, léčivá… nakažlivá…“

Giles: „Nev…“

Buffy: „Nějaké zvláštní znaky?“

Giles: „Tohle všechno nepotřebuješ vědět, není nějak nebezpečný. Prostě mu jen usekni hlavu, o ostatní už se nemusíš starat.“

Buffy: „Víc jste nezjistil?“

Giles: „Proč taky?“

Buffy: „Co když dokáže regenerovat?“

Giles: „Jsi horší než ti šílenci z Rady.“

Buffy: „jsem její členkou, musím se činit.“

Giles: „Cože?“

Buffy: „Vy jste taky členem.“

Giles: „Co prosím?“

Buffy: „Po zničení rady byl dlouho zmatek. Když byla zrušena i škola, všichni pozorovatelé zemřeli. Už žádný nezbyl, kromě vás. Tak jsme pomocí kouzla našli vhodného kandidáta, který by dokázal vycvičit další pozorovatele. Společně jsme ho všechno naučili a on pak v rámci firmy vytvořil něco jako školu pozorovatelů. Jeho aktivity vedly až k znovuobnovení Rady. Původně tam byl Thaos za démony, vy a Wesley jako duchové pozorovatelů, Nellie za přemožitelky, Michelle za firmu, Spike jako zástupce upírů, David ohledně písemností, čarodějka Jasmine; a já s Davidem Robinsem tím pozorovatelem jsme to měli vést.“

Giles: „Fungovala ta Rada lépe než ta naše?“

Buffy. „O moc ne. Některé věci se prostě za stolem řešit nemůžou.“

Giles: „Určitě bych o tom chtěl vědět víc.“

Buffy: „Časem Gilesi.“

Giles: „A teď se dohodneme, že tu informace budu shánět já, ano?“

Buffy: „Promiňte, já už jsem tak zvyklá na postupy v rámci firmy.“

Giles: „Taky chci, abys šla sama, bez Angela.“

Buffy: „Ale my jsme zvyklí bojovat společně.“

Giles: „Chci vědět, jestli to dokážeš sama.“

Buffy: „Tím si nejsem jistá. Většinu svojí síly jsem ztratila. Ale můžu ho zabít jinak.“

Giles: „Chápu, že tvé obvyklé schopnosti nahradily tyto, ale chci vědět, co ještě zvládneš jako přemožitelka.“

Buffy: „Ale já už nejsem přemožitelka. Angel je tu od toho, aby se mnou bojoval, má mě chránit, pokud já využívám sil jediné přemožitelky.“

Giles: „Myslím…“

Buffy: „Časem se vám to budu snažit vysvětlit, že já už nebojuji. Tedy ano, ale s těmi většími pány. A s těmi nebojuji fyzickou silou.“

Giles: „Budu se to snažit akceptovat. Ale ty jsi byla tak nadaná pro boj. Proč ses toho vzdala?“

Buffy: „Nebylo to dobrovolně. Já si to nevybrala. Buď tohle, nebo postupná smrt lidí, dokud by někdo nezabil mě.“

Giles: „Pokud je to tvé poslání. Nikdo nemůžeme vědět…“

Buffy: „Gilesi prosím, tohle jsem řešila několik let. Bylo to dost hnusný období, nechci se teď o tom bavit.“

Giles: „Promiň. Jenom poslední otázka, ty cítíš toho démona v sobě?“

Buffy: „něco jako moje druhé já, které mi našeptává. Cítím, když je rozzuřený, většinou je to nadpřirozeného charakteru, to mi pomáhá.“

Giles: „Dobře, díky.“

Buffy. „Večer se vám podívám na toho démona.“

Giles: „Klidně ho přenechej svému průvodci, aspoň vyzkoušíme jeho, když tě má chránit.“

         Buffy ležela na břiše křížem na posteli, po pravé ruce měla misku s brambůrkami a všude kolem sebe rozložené Gilesovy knihy. Jejich knihy z Londýna jí tu hodně chyběly, tak si to vynahrazovala Gilesovu soukromou knihovnou. Neměla to srdce mu říct, že je nedostatečná. Dveře se otevřely, Angel ji přišel zkontrolovat. Sedl si vedle ní a položil jí ruku na bok. Překulila se mu do náruče.

„Hledáš něco?“

Buffy: „Já nevím, nejsem si jistá. Něco cítím a to není dobré. Radši si procházím pár Gilesových knih.“

„Můžu se u toho na tebe dívat?“ Něžně ji hladil po vlasech, sklonil se k ní a políbil ji.

„Miluješ mě?“ Zeptala se, zatímco se snažila ukrást další polibek.

„Samozřejmě.“

Buffy: „Cítím se divně.“

Angel: „Proč?“

Buffy: „Jakoby mi něco chybělo.“

Angel: „Co.“

Buffy: „To nevím. Já…“ Ani nedokončila větu, protože ji znovu začal líbat. Shodil knihy na zem a položil ji na postel. Nepřestával ji divoce líbat, až popadala dech.

         Usnula, po těle měla kapičky potu, přesto se třásla zimou. Ležela na posteli nahá, jediná přikrývka ji nezakrývala, mohl studovat křivky jejího těla. Raději ji ale zabalil do deky. Bděl u ní tak až do rána, kdy se probudila s úsměvem na tváři.

„Jak jsi spala?“

„Byl jsi tady.“ Odpověděla, jakoby to mělo všechno vyjasnit. Nemotorně vstala a natáhla se pro župan. Chytil ji za ruku a políbil ji. Pomalu, něžně ji hladil po jemné pokožce a druhou rukou se jí probíral ve vlasech. Znovu se milovali, ale tentokrát neusnula ona, ale on. Pohladila ho po tváři a oblékla si župan.

         Sedla si ke krbu s hrnkem kafe. Chvíli potom bouchly dveře.

„Ahoj mami.“ Zařval Thomas už z chodby.

„Celou noc jsi nebyl doma?“ Ani k němu nezvedla oči, dál klidně popíjela kávu.

Thomas: „Byl jsem s Cordy.“

Buffy: „Ahoj Cordelie.“

Cordy: „Ahoj Buffy.“

Buffy: „Thomasi?“

Thomas: „Ano?“

Buffy: „Nezavolal jsi?“

Thomas: „Promiň. Bylo mi jasné, že už spíte, tak jsem vás nechtěl budit.“

Buffy: „Vypadám snad, že jsem úplně blbá?“

Thomas: „ne, samozřejmě, že ne. To jsem neřekl.“

Buffy: „Takže, příště zavoláš, kde celou noc jsi, ano?“

Thomas: „Ano mami, promiň.“

Buffy: „Dobře, buďte tiše, Angel spí.“

Thomas: „Cos mu udělala?“

Buffy: „Já jemu nic.“

Cordy: „Máš pěkný župan.“

Buffy: „Dík, kupoval ho Angel.“

Thomas: „Půjdeme ke mně, ano?“

Buffy: „Jen běžte, chcete něco k snídani? Jistě jste celou noc nic nejedli.“

Thomas: „Ne díky. Kdyby něco, připravíme si třeba sendviče.“

„Ještě si běž lehnout.“ Dal jí rychle pusu na tvář a odvedl Cordy za ruku do jeho ložnice. Buffy vstala, postavila hrnek na stůl a vrátila se do ložnice.

         Procházela po škole. Byla to přesně ta chodba, kterou mohla jít do knihovny, nebo ne? Všechno bylo tak rozmazané. Taky bylo všude prázdno, proč? Nikde nikdo, jen ona v té nechutně sterilní chodbě. Najednou to nebyla chodba školy, ale chodba v Sunnydaleské nemocnici.

„Ahoj B, tak jsi mě přišla navštívit?“ Slyšela najednou za svými zády. Hned se otočila, stála tam potlučená Faith v nemocničním úboru.

Buffy: „Faith?“

Faith: „Už jsi zapomněla, jak vypadám?“

Buffy: „Tohle nejsi ty. Vždyť Robin…“

Faith: „Tady je přece všechno jinak B, teď jsi v našem světě, ne v tom svém.“

Buffy: „Co to znamená?“

Faith: „To si vyber. Slečna Muffetová čeká.“

Buffy: „Cože? Nějaké hádanky?“

Faith: „Ne, to je skutečnost Buffy.“

Buffy: „Co?“

Druhá přemožitelka se tajemně usmála: „Zemřeš.“

         Buffy se vyděšeně probudila ze snu. Byla ještě noc, všude kolem ticho. Ještě pořád cítila, jak na ni působí prožitý zážitek.

„Angele?“

„Hm?“

„Je všechno v pořádku?“

„Hm.“

„Jsi vzhůru?“ Sklonila se nad něj. Tvrdě spal, no jo, to mu bylo podobné, nikdy ji neposlouchá. Vklouzla mu do náruče a snažila se znovu usnout.

         „Slečna Muffetová čeká B.“ Slyšela znovu Faith, stála na normálně rušné ulici Sunnydale, ale teď tam nebyla ani noha.

Buffy: „Co po mě chceš?“

Faith: „Musíš zaplatit B, všechno má svoji cenu.“

Buffy: „Za co? Jakou cenu?“

Faith: „Za lásku se platí holka. Slečna Muffetová čeká.“

Najednou se Faith proměnila v malou holčičku s blond vlasy v červeném oblečení. „Štěstěna přeje odvážným.“ Usmála se holčička, než se znovu proměnila ve Faith: „Slečna Muffetová odpočítává, zaplať.“

„Probuď se.“ Křikla na ni Faith.

„Probuď se.“ Křičel starosta, ve kterého se Faith proměnila.

         Podle příkazů se Buffy probudila. Celá zpocená se posadila na posteli. Vedle ní sed Angel a držel ji za ruku. To on volal, probuď se.

„Co…co se stalo?“ Vydala ze sebe a zmateně se kolem sebe rozhlédla.

„Vzbudila jsi mě, když jsi mě kopla, pak už jsem jenom viděl, jak se třeseš, zdálo se ti něco?“

„Všechno má svoji cenu.“ Zopakovala Faithinu větu ze snu a vstala z postele.

„Buffy, mluv se mnou.“ Obořil se na ni ublíženě. Divně se na něj podívala, vzala si župan a oblékla si ho.

„Buffy, kam jdeš?“

Buffy: „Co se děje?“

Angel: „To mi musíš říct ty.“

Buffy: „Jdu se podívat na Thomase.“

Angel: „Ještě není doma.“

Buffy: „Promiň, musím na vzduch.“

Angel: „Něco mi neříkáš.“

„Ty taky.“ Odešla ze dveří jenom v županu. Určitě nikam nešla, byla v domě, ale příliš daleko, aby šel za ní. Musí počkat, až ona přijde za ním.

         „Thomasi, tebe bych tu nečekala.“ Vyrušila ho Willow z přemýšlení. Položil knihu na stůl a podíval se na ni. Zastavila se vprostřed cesty ze schodů.

„Já nejsem ten sečtělý ze sourozenců, to spíš David.“ Odpověděl, aniž by tomu rozuměla.

Willow: „Hledáš něco?“

Thomas: „V knihovně? Ne, jen… je tu Giles?“

Willow: „Před chvílí někam odešel.“

Thomas: „Aha, tak se uvidíme později.“

Willow: „Dobře.“

Thomas: „Víš, kdo jsi?“

Willow: „Cože?“

Thomas: „Promiň. Hele, neviděla jsi tady takovou tmavovlasou holku? Asi takhle vysoká, výrazně nalíčená, naštvanej pohled….“

Willow: „Ne, kdo to je?“

Thomas: „To je jedno. Uvidíme se později.“

Willow: „Večer v bronzu.“

Thomas: „Tak tam.“

Willow se najednou přemístila jinam. Ani ho to nepřekvapilo, byl na to dost zvyklý od Angie. Přišel ale Giles s Buffy.

„Mami, co tu děláš?“

Buffy: „Co tu děláš ty?“

Thomas: „Přišel jsem za Gilesem.“

Buffy: „Já taky.“

Giles: „A proč jste teda tady?“

Buffy: „Něco se děje, už dávno tady měla být Faith, vlastně už před Wesleym.“

Giles: „Jak to? A kdo je Faith?“

„Faith je druhá přemožitelka, nastoupila po Kendře, už dávno tu měla být.“

Giles: „Proč tě to rozrušuje zrovna teď?“

Buffy: „Protože se mi o ní dnes zdálo.“

Thomas: „Ví to táta?“

Buffy: „neví a ani to vědět nebude.“

Giles: „Vzhledem k tomu, že po vašem příchodu se přestaly dimenze vyvíjet souběžně. Těžko říct, podívám se do knih.“

Buffy: „kdybych tu tak měla svůj laptop, mám tam neuvěřitelné množství informací, nejen o dimenzích.“

Giles: „Můžeš ho získat, jako knihu.“

Buffy: „nemůžu. Když jsem šla pro knihu, i to bylo nebezpečné, ale kniha je něco jako moje součást, mohla jsem si ji vzít, ale tohle…“

Thomas: „Myslíš, že se Faith objeví.“

Buffy: „Ty si s tím nemusíš dělat starosti, broučku.“

Thomas: „Ale ona bude vraždit.“

Buffy: „Neboj se. Postarám se o ni.“

Thomas: „Víš moc dobře, že nejsi schopná překonat emoce.“

Buffy: „Postará se o to můj ochránce.“

Thomas: „Pokud vím, Faith po něm v této době dost vyjížděla ne?“

„Nech mě být.“ Napomenula ho, aniž by zvýšila hlas. Už hodně dlouho hlas nezvýšila, kvůli nikomu, kromě Angela a v tom případě se snažila, aby to nebylo před dětmi. Teď překročil míru, moc dobře to věděl, ale nepřestal.

Thomas: „Přiznej si to, sama ji nezvládneš a Angelovi to nedovolíš.“

Buffy: „Nebudu se s ní prát, promluvíme si.“

Thomas: „Faith je blázen, to nezvládneš.“

Buffy: „Ale zvládnu. Zvládla jsem to předtím, i teď.“

Thomas: „nezvládneš to. Tentokrát budeš v komatu ty, ne ona. Víš to ty, vím to já… a až se to dozví Angel, i on bude vědět, co to znamená, že to nezvládneš.“

Buffy: „Pořád ještě jsem přemožitelka a Faith byla jako moje sestra.“

Thomas: „Byla ale až o dvacet let později. Teď tě nenávidí, nenávidí celý svět a ještě k tomu, bude chtít dostat tvýho kluka, proto ho proti ní nepošleš.“

Buffy: „Musíš být pořád jako Angel?“

Thomas: „A zase jsme u něj, vždycky se to stane. Vždycky, když s někým mluvíš, stočí se téma k němu.“

„Tak dost, pro dnešek by stačilo. Další dávku ponížení si nech zase na zítřek, ano?“ Obořila se na Thomase, kývla na Gilese a odešla.

Giles: „Nepochopím, že ti dovolí se takto chovat.“

Thomas: „Nic o nás nevíte. Máma potřebuje popostrčit.“

Giles: „Buffy je na tebe moc mírná. Ta Buffy, kterou znám já, by ti za to vyrazila zuby.“

Thomas: „Ale tohle není vaše Buffy, tohle je tátova Buffy, která teď běžela domů, schovat se k němu a brečet mu v náruči.“

Giles: „jak o ní tolik víš?“

Thomas: „Nejsem v domě dlouho, ale snažila se mě dát s Angelem dohromady, tak jsem s nimi trávil hodně času…“

Giles: „Tak bys mi mohl vysvětlit, jaká teď je. Kromě toho, že se zlepšila v plánování a je lepší pozorovatel, než já a celá Rada dohromady.“

Thomas: „No, naši to měli zezačátku dost těžký museli se o sebe postarat.“

Giles: „Aha.“

Thomas: „Určitě jim uškodila jedna věc.“

Giles: „Jaká?“

Thomas: „nemůžou bez sebe žít. Jak to někdo zjistí, je po nich. Co jsme tady, trávím s nimi ještě víc času a vím, jak je Buffy na tátovi závislá, ne fyzicky, ale psychicky. Pořád s ním musí být, skoro všude jsou spolu, nikdy se nerozdělí, snad jen na chvilku.“

Giles: „Hm, psychicky závislá.“

Thomas: „Často pláče. Skoro pořád, je hodně citlivá a ve svém životě má hodně důvodů, proč se zhroutit a kdyby neměla Angela, zhroutí se.“

Giles: „Dobře, že to nikdo neví.“

Thomas: „Radši bych už měl jít domů, bude tam asi dost poprask. Naše oblíbené téma, kdy tátu balí jiné ženy.“

Giles: „To musí být legrace.“

Thomas: „Aspoň nevybuchují věci, jako když se hádá Angie, a nebo se nerozbíjí, jako když tu byla Nellie.“

Giles: „Nellie, tvoje sestra přemožitelka.“

Thomas: „Sestra se říct nedá. Viděl jsem ji jen párkrát a pak jsem byl s mámou, když…“

Giles: „Zemřela?“

Thomas: „Ona i její manžel, bylo to strašné. Buffy se s tím doteď nevyrovnala, i když ostatním tvrdí, že ano. Všichni vědí, že ne.“

Giles: „Jak se to dozvěděla?“

Thomas: „Když ji zranili, Nellie, tak Buffy najednou zbledla. Potom se přenesla pryč. Nic neřekla ani předtím ani potom, co se vrátila. Bylo to celé divné. Vrátila se po několika dnech. Nejspíš už bylo po pohřbu, nikdo doteď neví. Snad Angel, byla to přece i jeho dcera. Jenom, Buffy pořád opakovala, rodiče by neměli přežít svoje děti. Byla vážně zničená a myslím, že táta ani nemohl truchlit, když se o ni staral. Všechno je tak složité, vždycky. Zkuste vysvětlit sedmiletému klukovi, že mu umřela sestra i její manžel a jeho druhá sestra zmizela a nejspíš se nevrátí.“

Giles: „To se stalo?“

Thomas: „Všechno, do posledního detailu.“

Giles: „Vážně nevíte, co se stalo po její smrti?“

Thomas: „Nevíme, nikdo to vědět nechce. Měli jsme dost starostí, abychom se přes to přenesli. Třeba malá Stacy ji měla hrozně ráda a hlavně Nicholase. A James se dostal do klackovitého období, kdy obviňoval všechny kolem sebe, dokonce i Buffy. Naštěstí se o to nepokusil před ní. Samozřejmě, pro ni jsou to její bezchybné děti, které se tak k ní chovají. Chodí se kolem ní po špičkách a ona se pak dozvídá strašné věci.“

Giles: „Že by v tom byla chyba?“

Thomas: „Přijďte večer, zkusíme si s tátou promluvit o Faith, třeba Will zabaví Buffy.“

Giles: „Opravdu je Faith tak strašná?“

Thomas: „Zezačátku ano. Byla zabiják, s přemožitelskou silou, to je blbá kombinace.“

„Tak večer.“

         „Budeš se mnou už konečně mluvit?“ Křičel na ni z obýváku do ložnice. Nechápal, proč mu neodpovídá, zamkla se v ložnici a neodpovídala mu. Ve skutečnosti zrovna byla mimo sebe, protože vykonávala složité kouzlo. Bylo přerušeno, když Angel otevřel dveře, rozlomil zámek.

„Angele.“

„Teď jsem vážně naštvanej.“

Napřímila se na posteli a významně se podívala.

„Já taky, protože jsi zničil celé kouzlo.“

„Celý den se mnou nemluvíš.“

„Promiň.“

Angel: „Já tě nechápu Buffy, proč tohle děláš?“

Buffy: „Faith. Zabiják se supersilou, který se tě snaží sbalit, by se měla brzy ukázat.“

„Snad nežárlíš?“ Sedl si vedle ní a pohladil ji po zádech, bylo zábavné sledovat, jak nazlobeně našpulila rty při vzpomínce na tu starou Faith, která jí systematicky ničila život.

„Žárlím, jako pes.“

„Jsi tak rozkošná.“

Buffy: „Nedělej si ze mě legraci.“

Angel: „Bože to ne. To bych nikdy neudělal. Nezapomeň, ty jsi jenom moje, společně půjdeme na cestě až k věčnosti. Budu tě provázet, budu tě chránit a ty budeš jenom moje. Souhlasíš?“

Buffy: „Chtěla bych to jen zastavit.“

Angel: „Co.“

„Všechno to v mé hlavě.“ Položila si ruce na spánky. Dal jí vlasy na stranu a něžně ji líbal na krku. Smála se, naklonila hlavu a opřela se o něj.

Angel: „Už mi řekneš o tom snu?“

Buffy: „Byla tam Faith a říkala své obvyklé hříčky.“

Angel: „neříkáš mi celou pravdu viď?“

Buffy: „Řekla mi, že mám zemřít.“

Angel: „To už jsme slyšeli.“

Buffy: „Ale já se tak cítím. Tak zmatená, neurčitá. Víš jak to myslím? Jako ovládaná, přesně tak jsem se cítila, když mě ovládal démon, neměla jsem na výběr, měl nade mnou moc.“

Angel: „Nikomu nedovolím, aby nad tebou měl moc, to smím jen já.“

Buffy: „Ty mě stále neposloucháš.“

Angel: „Postarám se o to. I kdybych měl vyvraždit lidstvo.“

Buffy. „Jestli chceš, tak ti k tomu trochu dopomůžu, to víš, duše a tak.“

Angel: „No vidíš, takže vše OK?“

Buffy: „Vše OK.“

Angel: „Tak pojď. Za chvíli je tu Thomas.“

„Už se nemůžu dočkat.“ Usmála se a natáhla k němu ruce. Automaticky ji vzal do náruče.

         Zatímco byli všichni shromáždění na poradě v obýváku, dorazil i poslední, kdo zbýval, Giles.

„Zdravím.“

Buffy: „našel jste něco?“

Giles: „Nenašel, zavolal na pár míst. Brzy tu bude, snad během několika dní.“

Buffy: „Výborně.“

Angel: „Stýskalo se ti po naší dračici?“

Buffy: „Těším se, až jí budu moct nakopat zadek.“

Cordelie: „Asi ji vážně nemáš moc v lásce.“

Buffy: „S tím to nesouvisí. Snažila se zabít mě, mého manžela, moji matku, mé přátele, myslím, že je mezi námi jistá nesympatie.“

Cordelie: „jako bych nic neřekla.“

Alex: „Proč my jsme až čtvrtí?“

Buffy: „Alexi!“

Alex: „Samozřejmě mlčím.“

Giles: „Pokud je ta dívka tak nebezpečná, musíme si ujasnit, jak se k ní chovat.“

Buffy: „Jako byste ji vůbec neznali. Je pro vás cizí člověk. Mimochodem, já s Angelem a Thomasem nejsme z jiné reality, ano? Patříme sem.“

Giles: „Samozřejmě.“

Willow: „To bude jednoduchý.“

Thomas: „Můžeme se vsadit, jestli tady bude dělat to stejné, co předtím.“

Alex: „Myslím… co je Buffy?“

Měla ruku nataženou před sebou a na něco se dívala.

Angel: „Miláčku? Co se děje?“

Buffy: „Musím… hned přijdu, jenom… jenom něco udělám.“

Angel: „Určitě jsi v pořádku?“

„Samozřejmě.“ Řekla nepřítomně a vstala.

Pohnula rukou, jakoby někoho držela za ruku a ukazovala mu cestu. Vešla do ložnice a pečlivě za sebou zavřela dveře, aby nikdo neslyšel, co říká.

„Co tu děláš? Jakto, že jsi tady? Vždyť jsi tu ještě neumřel!“ Zahrnula otázkami ducha, kterého měla před sebou. Sedla si na postel, jakoby ji zahrnuly vzpomínky.

„Jediná možnost, kdy…“

Buffy: „jsi mohl přijít?“

„Předtím to nešlo, zkoušel jsem to, ale…“

„Chvíle, kdy se objevíš, jsou vážně…“

„Těžký?“

„Chtěla jsem říct nevhodný. Mám toho teď spoustu.“ Neodvážila se mu ani podívat do tváře.

„Kola se otočila, já ti to říkal. Teď jsi nahoře, už dlouho. Vždycky jsi byla silná, neuvěřitelně silná.“ Tak tohle byl Riley Finn, kluk, co se na ni vykašlal, co ji nedokázal uznat. 

Buffy: „Proč jsi teda přišel.“

Riley: „Chtěl jsem jen říct, že… že to byla chyba. Nemůžu změnit tvoji povahu, jsi, jaká jsi.“

Buffy: „jsem ráda, že jsi to zjistil.“

Riley: „Myslím, že už je zbytečné se hádat. Jsi s tím, s kým jsi měla být.“

Buffy: „Chtěla jsem ti říct jenom jednu věc.“

Riley: „myslím, že už to není důležité.“

Buffy: „Tu noc, byla jsem tam. Přišla jsem, ale pozdě, neslyšel jsi mě, viděla jsem tě odlétat.“

Riley: „Stejně bych odešel, třeba později, ale určitě. Víš, že to tak je.“

Buffy: „Vím, možná, že jen díky tomu, že jsi odešel, dokázala jsem se z toho všeho vyhrabat, za to ti děkuju.“

Riley: „Vždyť víš.“

Buffy: „Je mi to líto.“

Riley: „Vážně jsi kost.“

Buffy: „Řeknu to manželovi, bude rád.“

Riley: „Vidíš, i tvoje manželství je lepší, než to moje.“

Buffy: „Hodně rizikové.“

Riley: „Musím jít.“

„Já taky.“ Pořád se nepřítomně dívala před sebe, přímo na něj, jakoby před ní stál tak, jak si ho pamatovala.

„Díky, že jsi mě zavolala.“ Řekl a zmizel. Pevně zavřela oči, aby zadržela slzy, které přicházely. Utřela si tváře od slz a vyšla z pokoje.

        

 

4. kapitola