Buffy a Willow měly svoji hodinu, Willow už po několikáté zkoušela jednoduché kouzlo, které se jí stále nedařilo.

Buffy: „Ty se vůbec nesoustředíš.“

Willow: „Ty taky ne.“

Buffy: „Ale přesto to zvládnu.“

Vzala si od Willow bylinky a během chvilky kouzlo provedla.

Willow: „Proč jsi tak nervózní?“

Buffy: „Angel.“

Willow: „Faith.“

Buffy. „Jo.“

Willow: „Věděla jsem to. Jak ses tvářila v knihovně. Co ti provedla?“

Buffy: „Snažila se Angela svést, a když mě opustil a já chodila s někým jiným, vyměnila si se mnou tělo a spala s ním.“

Willow: „Tohle Angel ví?“

Buffy: „nejsem si jistá.“

Willow: „Ale Angel by nikdy s Faith nic neměl.“

Buffy: „Ale je s ní, když není se mnou, to mi vadí.“

Willow: „Ale celou dobu při tom myslí na tebe.“

Buffy: „Promiň, ale dneska už skončíme, ano? Zkus si to ještě jednou doma.“

Willow: „Naštvala jsem tě?“

Buffy: „Ne, ne, samozřejmě, že ne, jenom jsem nějaká, víš, unavená.“

Willow: „Chápu. Tak se uvidíme zítra.“

Buffy: „Dobrou.“

Thomas s Cordelií byli překvapení, že skončili tak brzy. Willow si stále myslela, že něčím Buffy naštvala, tak si zkroušeně sedla k nim.

Thomas: „Jak vám to šlo?“

Willow: „Nemohla jsem se soustředit.“

Thomas: „Přijdou horší věci.“

Willow: „Teď šla spát.“

Thomas: „Tak já ji půjdu zkontrolovat.“

Za chvilku se potichu vrátil a oznámil jim, že už spí.

Willow: „kdy se vrátí Angel?“

Thomas: „Hledají toho démona, takže asi až ráno.“

Cordelie: „To musíme být celou noc vzhůru?“

Thomas: „Nemusíme.“

Willow: „Půjdu, zítra píšeme… ty se mnou přece chodíš na dějepis.“

Cordelie: „My píšeme test?“

Willow: „jasně, devatenácté století.“

Cordelie: „Nic nevím, nic neumím.“

Willow: „protože tam nechodíš.“

Cordelie: „Škola je zbytečná.“

Thomas: „To určitě není, kdybych mohl chodit do školy, byl bych rád.“

Cordelie: „Myslím, že ti ta jednotvárná strava leze na mozek.“

Thomas: „Nemám jednotvárnou stravu.“

Cordelie: „Jíš pořád to stejné, to znamená, že máš jednotvárnou stravu.“

Thomas: „Nemůžu za to, že ostatní jíst nemůžu.“

Cordelie: „Hlavně, že zmrzlinu jíst můžeš.“

Thomas: „Co ti zase vadí? Zmrzlina je dobrá.“

Cordelie: „A taky nezdravá.“

Thomas: „No a? Pro mě je nezdravé skoro každé jídlo.“

Willow: „Hej, nehádejte se.“

Thomas: „Já se nehádám.“

Willow: „Ticho, nebo zvýším hlas.“

Thomas: „Tak to udělej, myslíš, že máme doma ticho? Spíš pěknou Itálii.“

Cordelie: „Člověk by řekl, že když jseš Angelův syn, budeš mluvit málo a potichu.“

Thomas: „Máma byla ukecaná.“

Willow: „To se hned projevilo.“

Thomas: „Co pořád máte?“

Cordelie: „Ale nic.“

Thomas: „Cordy!“

„Co?“ Usmála se Cordy a chystala se ho dál popichovat, když začala křičet jako o život. Ostatní se otočili směrem, kam se dívá, Thomas vyskočil na nohy do obranné pozice a Willow se snažila zformovat kouzlo. Nedařilo se jí to, a když upír zaútočil na Cordy, Thomas proti němu šel. Odhodil ho na druhou stranu místnosti. To už se ale rozletěly dveře do ložnice a stála tam Buffy.

„Tebe jsem už zabila.“

„Victorie, těšil jsem se, až tě znovu potkám.“ Odfrknul si upír, ale než k ní stačil vystartovat, vrhla proti němu kolík. Zachytil ho těsně před srdcem.

„Papal jsi kaši?“ Sebrala ze stolku vázu.

„Jo, něco podobného. Vážně jsi mě naštvala, když jsi mě zabila.“

„Jo, bylo to ode mě nečestné.“ Usmívala se dál celá nadšená z boje.

„Celkem pěkný boj, málem jsem tě měl.“

Buffy: „naivko, mě nedokážeš zabít.“

Kurt: „Ty mě taky ne.“

Buffy: „Smůla hochu, už se stalo.“

Kurt: „Ale jsem zpět.“

„Konec řečí.“ Rozběhla se k němu a kopem ho přirazila ke zdi. Rozbila vázu o stěnu a střepem mu prořízla hrdlo.

Buffy. „Říkala jsem mu to.“

Cordelie: „Tu vázu jsem měla ráda.“

Buffy: „První mi přišla pod ruku. Teď bych měla začít křičet, jak se sakra dostal do domu?“

Thomas: „nejspíš stejně jako Angelus.“

Buffy: „Pravidla už pro ně jako neplatí?“

Thomas: „Prostě tu najednou byl, ty ho znáš?“

„Znala jsem, než se obrátil v prach.“ Odpovídala tiše, zatímco sbírala střepy, aby mohla zamést prachovou stopu po Kurtovi.

Thomas: „Radši bychom měli najít tátu.“

Buffy: „Samozřejmě, já…“

Nedokončila větu, protože se objevil další starý známý, který měl být dávno mrtvý. Byl to…

„Danieli?“ Vyhrkla Buffy překvapeně, až ztratila rovnováhu.

Dan: „Taky tě rád vidím Buffy.“

„Thomasi, přines mi prosím nůž.“ Otočila se s úsměvem naprosto klidně k synovi.

Dan: „Těšil jsem se, až se znovu setkáme, svěřenko.“

Buffy: „Nejsem tvoje svěřenka. Mimochodem, taky jsem se těšila, až tě budu moct zase zabít. Nechtěl by ses vracet pořád dokola, abych si tvoji smrt pořádně užila?“

Dan: „nějak nemůžeš přenést přes srdce, že jsem odhalil tvoje pravé já.“

„Budete si jenom povídat?“ Vložil Buffy do ruky dýku, kterou měla v ložnici. Pobaveně si ji přehodila do druhé ruky.

Buffy: „Seznamte se, Daniele Toole, můj pozorovatel, že?“

Dan: „Samozřejmě. Oh, mladý muži nenamáhejte se, nechci se s vámi prát, to neodpovídá mým postupům.“

Buffy: „Thomase vynech.“

Dan: „Moc se ti omlouvám.“

Buffy: „Je mi to líto, že tě musím zabít, slíbila jsem Angelovi, že tě může zabít on.“

Dan: „Uvidíme, zkusíme, co ses naučila, svěřenko.“

Buffy: „nebudu se s tebou prát, jenom tě zabiju.“

Dan: „To mě mrzí.“

Buffy: „mimochodem, minule jsem tě zabila brzy, ještě jsem měla pár otázek.“

Dan: „Byla jsi fakt dobrá, jestli se ptáš na tohle. Nikdy jsem to s přemožitelkou nezkoušel, ale stála jsi za to.“

Buffy: „Ty prase.“

Dan: „Takhle jsi nemluvila.“

Buffy: „Konec otázek, rozluč se se životem. Nezůstane po tobě ani mastná skvrna.“

„Jsem zklamaný, tak zklam….“ Nedokončil, protože Buffyina dýka přerušila jeho proslov. Chudák, tak rád se poslouchal, že se zapomněl bránit. Tvar jeho těla se rychle změnil, ale než stačil někdo zaregistrovat, jak vypadal, zmizel.

Cordelie: „Známý?“

Buffy: „Tak trošku. Promiňte, ale chci teď být sama, kdyby se objevil démon, ať Cordelie zakřičí.“

Jak odcházela, Thomas se chystal na ni ještě zavolat, ale Willow ho od toho odradila.

Thomas: „Co?“

Willow: „Není vhodná chvíle.“

Thomas: „Už aby se táta vrátil.“

Cordelie: „Myslím, že už nedokážu usnout.“

Willow: „Hlavně by to nebylo radno, může se tu někdo objevit. A ještě k tomu, hlídáme Buffy.“

Thomas: „Měl bych jí tu dýku odnést.“

Willow: „Ne, prostě ji nech být.“

Cordy se opřela o Thomase a přesto, co řekla, během chviličky usnula. Ale když se Angel s Faith vrátili, Willow s Thomasem byli vzhůru.

Angel: „Stalo se něco? Proč jsi ještě tady?“

Willow: „No…“

Thomas: „Tati, mohli bychom si promluvit? O samotě?“

„Samozřejmě, o co jde?“ šli do druhého pokoje.

Thomas: „Objevili se tu nějací démoni, které jste už zabili, nemusíš se bát, zabila je znovu, ale…“

Angel: „Je v pořádku?“

Thomas: „Jo, jasně. Jenom mi připadalo, že je smutná, asi tě bude potřebovat. Možná bys zítra neměl jít na hlídku a zůstat s ní. Willow říkala, že…“

Angel: „Willow? Co s tím má Willow společného?“

Thomas: „Je její kamarádka. Chápeš, co ti chci říct?“

Angel: „Postarej se o Faith, hned jdu za ní.“

Thomas: „Dobře.“

         Našel ji, jak sedí na posteli s notebookem na klíně. Hned jí dal pusu na tvář a svlékl si kabát, aby ji objal.

Buffy: „Čekala jsem tě později, jsi tu dřív.“

Angel: „Už jsem to bez tebe nemohl vydržet.“

Buffy: „Jaká byla hlídka?“

Angel: „Jako obvykle. Znáš to. Ty jsi prý měla rušnou noc.“

Buffy: „Je zvláštní, že si pamatuju přesně skoro všechny, koho sem zabila, co jsme spolu.“

Angel: „To je dobře, ne?“

Buffy: „Kurt a Daniel Toole, víš, o koho jde?“

Angel: „Toola si pamatuju, ten pozorovatel, ale Kurta nevím.“

Buffy: „Victorie, bojovala jsem s ním, abych si získala upíry na svoji stranu.“

Angel: „Už si vzpomínám.“

Buffy: „Znovu jsem je zabila. Musím o tom říct zítra Gilesovi, určitě to dělá ten neposeda s dimenzemi. Ale nevím, jak o těch dvou věděl.“

Angel: „Buď tě zná, nebo…“

Buffy: „Nebo zná někoho, kdo mě zná.“

Angel: „Třetí možností je, že to zjistil pomocí vizí, nebo kouzel.“

„Na čem to děláš?“ Nakoukl jí přes rameno na obrazovku.

Buffy: „Doplňuju si, co vím o dimenzích. Snažím se vzpomenout, co jsem měla doma.“

Angel: „Stýskalo se mi po tobě.“

Buffy: „Mě taky.“

Angel: „Teď budu zase jenom s tebou, nedovolím ti hnout se ode mě ani na krok.“

         O několik dní později Angel vběhl do ložnice, kde ještě tvrdě spala Buffy.

„Buffy, miláčku, Thomas má problém.“ Odhrnul jí jemně vlasy s tváře.

„Živočišné, nebo rostlinné?“ zamumlala ze spaní.

„Živočišné.“

„Dřevěná truhla, žlutý sáček, rozpustit ve vodě.“ Zamumlala znovu, aniž by se vyrušila ze spánku.

„To není alergie, napadli ho.“ Pokračoval dál. Jen to řekl, vyskočila. Užuž běžela ke dveřím.

„počkej, obleč si tohle.“ Podal jí svoji košili. Až teď si uvědomila, že na sobě nic nemá. Hodila ji na sebe a běžela do obýváku. Thomas ležel na sedačce, na obličeji měl několik krvavých šrámů a nad obočím měl hlubší ránu. Hůř už vypadala jeho pravá ruka. Zranění se táhlo přes celé předloktí. Někde bylo tak hluboké, že byla vidět bílá kost.

„Buffy?“ Malátně se na ni díval, jakoby nevěřil, že tam je. Klekla si vedle něj a vzala mu ruku do dlaní.

„Jak se to stalo?“

Cordy: „Měli jsme se sejít tady.“

„Řekli, že tě hledají, věděli, že tě znám.“

Angel „Řekl jsi jim něco?“

„Nic.“

Buffy: „Shh, čím ti to udělali?“

„Ten démon měl takový drápy.“

„Dobře, tak už nemluv, postarám se o to.“ Pohladila ho po tváři a potom si přitáhla jeho ruku blíž k sobě. „Angele, přines mi prosím moje věci.“

Cordy: „Dokážeš to?“

„Určitě, ale bude to trochu bolet.“ Aby dokázala, že nelhala, zajela rukou do rány.

Angel: „Mám někam zavolat?“

Buffy: „Ne, odnes ho do jeho pokoje, pozor na tu ruku. Potom oba musíte odejít, musím pracovat sama.“

Cordy: „Co budeš dělat?“

Buffy: „Kdybych chtěla, abyste to věděli, nechala bych vás tady.“

         Z Thomasova pokoje vyšla za více, jak hodinu. Na rukách i na obličeji měla krev, ale usmívala se.

Cordy: „Jak?“

Buffy: „je to dobrý, udělala jsem mu tam hvězdičky.“

Angel: „Jsi v pořádku?“

Buffy: „nejsem, jsem naštvaná, hodně naštvaná. Jdu ho najít a zabít.“

Cordy: „Bouchni si i za mě.“

Buffy: „To se spolehni, jejda, já jsem vytočená.“

Cordy odešla za Thomasem, ležel na posteli a ruku měl znehybněnou ve vrstvách obvazů. Sedla si vedle něj a přejela mu po tváři. Skrz slzy se usmála, když se jí zdravou rukou začal probírat ve vlasech.

„Měla jsem strašnej strach.“

„To já taky, o tebe. Ale jak vidím, jsi v pořádku, když už mi nadáváš.“

Se smíchem mu položila hlavu na hruď a znovu začala vzlykat.

         Angel zatím v obýváku stíral Buffy krvavé skvrny z obličeje a rukou. Hned jak Cordy odešla, opřela se o něj a zavřela oči. Byla úplně vyčerpaná. Těsně předtím, než se Thomas objevil, ukazovala Willow několik složitých kouzel jen díky své moci. Chtěla chvilku spát, aby znovu nabrala síly, ale vzbudili ji.

„Musím ho zabít.“ Řekla jenom tak.

Angel: „Nevím, jestli ti to můžu dovolit.“

Buffy: „Málem zabil tvého syna, musím ho zabít.“

Angel: „Jsi tak slabá, pořád jsi dobrá, ale už dlouho jsi nebojovala.“

Buffy: „Takže jsem k ničemu? Proč tady jsem?“

Angel: „Máš mnohem vyšší poslání.“

Buffy: „Přesto ho musím zabít.“

Angel: „nerozumím ti.“

Buffy: „Ne proto, že bys nemohl, je to protože nechceš.“

Angel: „To není pravda, jen… jednáš tak ukvapeně, změnila ses.“

„Nechci to slyšet.“ Máchla rukama a chtěla zmizet, ale byla tak vyčerpaná, že kouzlo nefungovalo, tak vstala a chtěla odejít.

Angel: „Nechceš, nebo nemůžeš? Tím, že jsi přestala bojovat, jsi přece neztratila smysl života.“

Buffy: „Boj byl jediná věc, ve které jsem byla dobrá. Nic jiného neumím, co mám teď dělat?“

Angel: „Neodcházej, tím to nevyřešíš, můžeme si promluvit.“

„To můžeme, ale ne teď, chci být sama.“ Hodila na sebe kabát a vyběhla ze dveří.   

         Tiché ťukání na okno vyrušilo zrzku z klidného pospávání u notebooku.

„Buffy?“

„Můžu?“ Naznačila jmenovaná rty. Čarodějka přikývla a otevřela okno.

Willow: „Co se ti stalo?“

Buffy: „Půjčila bys mi nějaké oblečení?“

Willow: „Klidně, ale pochybuji, že ti bude.“

Buffy si sundala kabát a sedla si na postel.

„Utekla jsi?“ Zajímala se Willow, když jí podávala nějaké šaty.

Buffy: „Dá se to tak říct. Asi jsme se s Angelem pohádali.“

Willow: „Asi? Není to jeho košile?“

Samozřejmě si to neodpustila, aby nenarazila na jediný kus oblečení, který měla na sobě.

Buffy: „To bylo předtím. Vůbec to nechápu. On mi zakázal jít zabít toho démona.“

Willow: „Jenom má o tebe strach.“

Buffy: „Jsem k ničemu.“

„Ne, to ne. To určitě ne, jsi přece přemožitelka, zachraňuješ svět a tak.“

Buffy: „Přemožitelka na baterky, když nemůže ani na hlídku. Radši mě vyměnil za tu tmavovlasou štětku.“

Willow: „Prostě si promluvte, to vždycky zabere ne?“

Buffy: „když si promluvíme, zase mě ukecá a výsledek nebude žádný.“

Willow: „Zdá se ti, že tvůj život nemá smysl?“

Buffy: „Ne… teda jo… vlastně nevím.“

Willow: „Ty miluješ Angela, Angel miluje tebe. Máte krásný děti, skvělej život… co potřebujete, je změna.“

Buffy: „Partnera?“

Willow: „Já nevím. Já jsem jenom na střední, nevím nic o životě v manželství.“

„Díky Will, neříkej nikomu, že jsem byla u tebe.“ Položila košili na postel a zapnula si Willowiny šaty.

„Ještě něco, máš nějakou zbraň?“

Willow: „Ne, co bych s ní asi tak dělala?“

„Tak nic, měj se. Kdyby se ptali, neviděla jsi mě.“

Willow: „myslíš, že útěk je nejlepší řešení?“

„Musím se najít. Ať mě nehledají, budu v pořádku, brzy se vrátím.“ Vylezla z okna a zmizela do noci. Ráno Willow vzbudil telefon. Vylezla z peřin a zvedla ho.

„Hm?“

„Willow?“

Willow: „Máš tušení, kolik je hodin?“

Thomas: „Za pětadvacet minut jdeš do školy.“

Willow: „Potřebuješ něco?“

Thomas: „Jo, dám ti otázku a nebudeme se zdržovat tím, že bys mi lhala, vím, že u tebe byla, kam šla?“

Willow: „Kdo?“

Thomas: „Přece Buffy, neřeknu to Angelovi, jenom potřebuju vědět, jestli je v pořádku.“

Willow: „Říkala, že ji nemáme hledat, že bude v pořádku.“

Thomas: „Víš, jak táta vyvádí?“

Willow: „Mám snad řešit jejich manželský problémy?“

Thomas: „Dobře, neřeknu, že jsi mi to řekla.“

Willow: „Dobrou.“

         Ani Buffy nemuseli hledat, vrátila se hned druhý den po setmění, jak Angel odešel na hlídku.

„Jak si to představuješ?“ Vyjel na ni Thomas, když se tam objevila.

Buffy: „Potřebovala jsem si něco zařídit.“

Thomas: „Proč jsi utekla? To se musíš chovat jako puberťačka? Útěkem přece nic nevyřešíš.“

„Asi jsem těhotná.“ Řekla s tragickým výrazem ve tváři.

Cordelie: „To je skvělý, gratuluju.“

Buffy: „Musím jít spát, je mi blbě.“

Thomas: „Buffy, co se děje?“

„nic, všechno je v pořádku. Dobrou.“ Pomalým kulhavým krokem se odebrala do ložnice.

Cordelie: „Neměla by mít radost? To je skvělý ne?“

Thomas: „Nemůžeme vědět, co se jí honí hlavou. Hlavně bychom to zatím neměli říkat Angelovi.“

Cordelie: „Vůbec to nechápu.“

Thomas: „táta je upír, nemůže mít děti.“

Cordelie: „Aha, to znamená, že…“

Thomas: „Ne, ne to určitě ne, jenom…“

         Ráno se probudila, když ji hladil po zádech. Trhla sebou a rychle otevřela oči. Uklidnila se, když viděla, že je to jenom Angel.

„Konečně jsi doma.“

„Promiň, musela jsem ho jít zabít.“

„Nebudeme o tom mluvit, ano?“

„Dobře.“ Vklouzla mu do náruče a klidně vydechla.

Buffy: „Víš, co mi řekla Willow?“

Angel: „Ne, co?“

Buffy: „Že potřebujeme změnu.“

Angel: „To znamená?“

Buffy: „To ještě nevím.“

Angel: „Kde jsi vlastně byla?“

Buffy: „Tu a o… tvoje košile.“

Angel: „Co?“

Buffy: „Nechala jsem ji u Willow.“

„To přece vůbec nevadí, jsi moje šťastná hvězda.“ Přitisknul ji ještě blíž k sobě. Rozeřval se Buffyin telefon. Angel ho se samozřejmostí vzal a přijal hovor.

„Ano? Jistě, hned vám ji předám.“

„Miláčku, doktor Jonas.“ Vzala si telefon a posadila se.

„Slečno Summersová, máme vaše výsledky, měla byste přijít co nejdřív.“ Oznámil jí doktor hned, jak se mu ozvala.

„Je to vážné?“

Doktor: „Nejlepší bude, když co nejdříve přijedete.“

Buffy: „Do hodiny jsem tam.“

„Co po tobě chtěl?“ Zeptal se Angel na rovinu hned, jak položila telefon na noční stolek.

Buffy: „Volal, protože mi potřebuje něco říct, musím tam hned jít.“

Angel: „Co ti chce říct?“

Buffy: „Nemůžu ti to teď říct, prostě mě nechej jít a až se vrátím, vysvětlím ti to.“

Angel: „Proč jen z toho mám tak divný pocit?“

Buffy: „Prosím, zkus mi jen věřit.“

Pustil ji a ona si rychle oblékla dlouhou černou sukni, bílou košili a vysoké boty.

         Jak slíbila, do hodiny dorazila. Hned ji sestra pustila dovnitř. Seriózní starší doktor jí hned řekl, aby se posadila.

Doktor: „Přišli vaše výsledky.“

Buffy: „A?“

Doktor: „Vypadá to špatně. Je skoro zázrak, že jste otěhotněla, dávno jste měla jít na operaci. Je malá pravděpodobnost, že se bude vyvíjet správně a pokud přežije…“

Buffy: „Nebude normální?“

Doktor: „I tak se to dá říct. Přerušení by teď bylo pro vás nebezpečné, budeme muset počkat. Budete chodit na pravidelné prohlídky a uvidíme, co s tím budeme moci dál dělat. Možná vás budu muset hospitalizovat, prozatím to není nutné. Uvedla jste, že jste alergická na složky nějakých léků, takže vám nic nemohu dát. Jak jsem řekl, uvidíme, co ještě budeme moci udělat.“

Buffy: „Dobře. Ještě… ještě vám zavolám.“

Doktor: „Je vám dobře? Nemám někomu zavolat?“

„Ne… ne budu v pořádku. Nashledanou.“ Pomalu vstala a vyšla z místnosti.

         „Thomas s Cordelií šli k Willow, mají tam schůzku.“ Přivítal ji Angel a hned si od ní bral kabát.

„Tak co, už mi to řekneš?“

„Nemohli bychom se teď jenom milovat?“

Milovali se, hned potom se rozplakala. Skryla se mu v náručí a brečela, aby se zbavila pocitu bezmoci, který ji zaplavoval. Když jí bylo líp, všechno mu řekla.

„Prosím, můžu s tebou jít dneska na hlídku?“ Vůbec nechápal, jestli to souvisí.

„Můžeš, za pár hodin se bude stmívat. Ale neměla bys být spíš v klidu?“

Buffy: „Myslím, že už je to jedno.“

„Je mi to líto. Víš, že tě miluju. Pro tebe přece udělám cokoliv.“ Nepřestával ji hladit po vlasech, ani když zavřela oči a usnula. Ráno, když se vrátili z hlídky, Thomas s Cordelií na ně čekali.

„Kde jste byli?“

Angel: „Na hlídce.“

Thomas: „Ty taky?“

Buffy: „Ano, já taky, je v tom nějaký problém?“

Thomas: „Nechápu, proč najednou dovolíš, aby s tebou Buffy chodila na hlídku.“

Angel: „Bylo to jen výjimečně.“

„Jak se má tvoje ruka?“ Sedla si vedle Thomase a vzala ho za obvázanou ruku.

Thomas: „Chceš se z toho vymluvit?“

Buffy: „Ne, jenom by bylo špatné, kdybys s ní přestal hýbat.“

Položila si ruku na klín a pomalu rozvazovala vrstvy obvazů.

„Cordy, radši bys…“ Cordy poslechla a sedla si vedle. Když oddělala obvazy, prohmatala několik míst a usmála se.

Thomas: „Co to znamená?“

Angel: „Že přijdeš o ruku.“

„Co?“ Kníkl bezmocně chlapec.

Buffy: „Neboj se. Je to úplně v pořádku. Chvilku to necháme volně a znovu to obvážeme, ano?“

Thomas: „Rozkaz pane.“

Cordelie: „Takže bude v pořádku?“

Buffy: „No jistě, proč by nebyl.“

Cordelie: „Vypadáš nebezpečně.“

„Jsem vzor bezpečí.“ Usmála se, hned nato se dožadoval pozornosti její mobil.

„Miláčku, volá doktor Jonas.“

Thomas: „Proč Angel zvedá tvůj mobil?“

Buffy: „Protože ho měl v kapse.“

Ještě řekl pár vět, hned potom telefon položil na stolek.

Buffy: „Nechtěl se mnou mluvit?“

Angel: „Máš přijít za týden.“

Buffy: „A ví už něco?“

Angel: „To neříkal, asi bude chtít mluvit přímo s tebou.“

Thomas: „Odkdy máš co dočinění s doktory?“

Buffy: „Co jsou potřeba.“

Cordelie: „Diplomatická odpověď. Ten Jonas je specialista?“

Buffy: „Dá se to tak říct. Nějak mě bolí hlava, jdu si lehnout. Kdybyste potkali Will, že dnešní hodina platí, ať si vezme to stejné, co minule.“

„Jak to, že jsi ji vzal na hlídku? Zbláznil ses?“ Vyjel na Angela Thomas hned, jak se za ní zavřely dveře.

Angel: „Potřebovala to, být se mnou.“

Thomas: „Jak můžeš takhle riskovat? Víš, v jakém je nebezpečí, zvlášť teď.“

Angel: „Ví, co dělá. Vím, jak je na tom, všechno mi řekla. Prostě jsem ji chtěl ujistit, že pořád patří i do téhle části mého života.“

Thomas: „To je právě špatně, tam patří Faith, nebo kterákoliv jiná přemožitelka. Ne ta, která je slabá a zranitelná.“

Cordelie: „Myslím, že má pravdu Angel. Chápu, jak se Buffy cítí, když ji nahradila Faith. Vždyť tohle je spojovalo už od začátku.“

Thomas: „Jenže teď je jiná doba.“

Cordelie: „Ale stejní lidé. Buffy má pocit, že jí chce Faith všechno vzít, tak tomu ještě nemusíte nahrávat.“

Thomas: „Jseš snad psycholog?“

Cordelie: „Ne, jsem holka.“

Angel: „Cordelia má pravdu, kdo jiný by měl Buffy rozumět?“

Thomas: „Co třeba Willow?“

Angel: „Nevím, na co tím narážíš.“

Thomas: „Protože Willow je její nejlepší kamarádka, ta všechno ví.“

Angel: „Will neví nic. Kromě nás tří to neví ještě nikdo.“

Cordelia: „A co my vlastně víme?“

Angel: „Že naše dítě umírá.“

„To je mi líto, Angele.“ Vzala ho účastně Cordy za ruku. Pořád měl stejně kamennou tvář, na které nebyly žádné známky citových pochodů.

Angel: „Zapomněla ti to obvázat.“

Thomas: „To je dobrý, počkám, až se vyspí.“

Angel: „To by nebylo dobré. Dojdu pro ni.“

Za chvilku už jim ji vedl za ruku. O překot se Thomasovi omlouvala, že na něj zapomněla. Sedla si na stejné místo vedle něj a nechala si od Angela přinést obvazy.

„Tak jak se má můj malej bráška?“ Položil jí ruku na bříško.

„Když už, tak sestřička.“ Vzala si od Angela balíčky, který v tu chvíli vypadal, že omdlí.

Cordy: „Jsi v pořádku?“

Angel: „Holčička?“

Dělala, jakoby ho neslyšela, obvazovala zraněnou ruku.

Thomas: „Tak co hlava, pořád bolí?“

Buffy: „Ne, už je to lepší.“

Thomas: „Jo tati, sežeň si na dnešek hlídání, s Cordy jdeme do klubu.“

Angel: „Počkej, dnes musím jít na hlídku, s Faith jsme se domluvili na…“

Nemohl to dokončit, protože ho přerušilo Thomasovo vykviknutí bolestí.

Buffy: „Promiň.“

Thomas: „To je dobrý. Cos říkal?“

Angel: „Vlastně nic, zkusím se zeptat třeba Gilese, už jsme blízko tomu démonovi, co míchá dimenze, hlídka je dnes nutná.“

Thomas: „Giles bude určitě rád. Díky Buffy.“

„Dobře. Angele mohl bys jít se mnou do ložnice?“ Výhružně se postavila a nezbylo mu, než aby šel s ní.

Cordy: „To se budou hádat?“

Thomas: „Možná prvních pět vteřin.“

         Angel vešel do místnosti hned po ní. Stála k němu zády, tak nemohl vidět, jak se tváří.

Angel: „Děje se něco?“

„Angele, prosím, obejmi mě.“ Otočila se k němu a vběhla mu do náruče.

Angel: „Jak je ti?“

Buffy: „Jak mi asi může být? Je to holčička, taková malá, bezbranná.“

Angel: „Netrap se tím, prosím.“

Buffy: „Prosím, nechoď dnes s Faith. Buď se mnou, prosím.“

Angel: „Musím. Tentokrát to nemůžu odvolat. Giles se o tebe postará.“

Buffy: „Nechci, abys šel s ní.“

Angel: „Tentokrát tě nemůžu poslechnout.“

„Proč zrovna s ní?“

„Je přemožitelka.“

„To jsem já taky.“

„Ona nikdy nenahradí tvoje místo. Jenom teď se mnou chodí na hlídky.“

Buffy: „Jak jsme si to vždycky užili. Na hlídkách, nebo když jsme si hráli na démony. Když jsme se milovali na pláži.“

Angel: „Já vím, to zase bude.“

Buffy: „Proč to nemůže být už teď?“

Angel: „Promiň, nemůžu tě pustit.“

„Tak se můžeme milovat teď.“ Pošeptala mu do ucha.

Angel: „To bychom neměli ne? Může mu to ublížit.“

Buffy: „Myslím, že ne. Jsem si tím téměř jistá.“

Když od ní se setměním vstával, ještě hodnou chvíli pozoroval její tvář. Přikryl ji dekou, oblékl se a šel do obýváku. Cordy s Thomasem tam ještě byli, už dorazil i Giles.

„Dobrý den, Ruperte, díky, že jsi přišel.“

Thomas: „Vsadili jsme se, jak dlouho jste se hádali?“

Angel: „Nehádali jsme se.“

Cordy: „Slyšeli jsme.“

Thomas: „Tak co, je to lepší?“

Angel: „Teď spí. Snad nebude znovu vyvádět. Možná jsem ji včera sebou brát neměl, přemlouvala mě, abych ji vzal i dnes.“

Thomas: „Podle toho, co jste dělali. Možná si myslí, že to stejné děláš s Faith.“

Angel: „Ne, jenom je trochu nervózní. Ráno bude snad zase v pořádku.“

Giles: „Tak si to užij.“

Angel: „Co si všichni myslíte, že s Faith dělám?

Cordy: „Hlídkuješ?“

„Tak co brouku, jdeš?“ Faith už byla natěšená, Angel se rozloučil a šel.

         Když se Buffy probudila, bylo chvilku po setmění. Angel teprve před chvílí odešel, cítila to. Vylezla z přikrývek, hodila na sebe župan a pustila se do stlaní postele.

„panebože.“ Vydechla, ale nebylo to úlevou. Pomalými váhavými kroky šla ke dveřím.

„Gilesi? Jste tu autem?“

Giles: „Ne, dnes jsem přišel pěšky, děje se něco?“

Buffy: „Thomasi, ještě jste tady?“

Thomas: „JO.“

Buffy: „Angel už šel?“

Thomas: „Ano, tak co se děje?“

Buffy: „Musím okamžitě k doktorovi.“

Thomas: „Bolí tě něco? Stalo se něco?“

Buffy: „Nevím, možná. Gilesi, můžete tam se mnou jít?“

Giles: „Jistě, samozřejmě, můžu pro tebe něco udělat?“

Buffy: „Jenom počkejte, než se obleču.“

         Stihli se vrátit před svítáním. Shledala, že Cordy splnila, co slíbila a vyměnila prostěradla. Za chvíli se Angel vrátil, i s Faith.

Buffy: „Jak jste si to užili?“

Angel: „Zase jsem celou dobu musel myslet jenom na tebe.“

Objal ji kolem pasu, vykřikla bolestí.

Angel: „Co je?“

Buffy: „Nic, promiň. Doktor Jonas mi něco píchnul a dělal nějaká vyšetření, mám to trochu citlivé.“

Angel: „Dneska jsi neměla jít na prohlídku. Ještě v noci, stalo se snad něco?“

Giles: „Faith, chtěl jsem s tebou mluvit o tréninku, půjdeme do vedlejšího pokoje.“

Faith to nejspíš pochopila, tak oba odešli.

Angel: „Miláčku? Stalo se něco?“

„Když…když jsem vstala, prostěradla byla od krve, dostala jsem strašný strach.“

Angel: „Krev?“

Buffy: „Jen slabě. Hned jsme jeli za doktorem. Říkal, že je to v pořádku.“

Angel: „Bylo to kvůli tomu, že jsme se milovali?“

Buffy: „Ne, i na to jsem se ho zeptala, říkal, že mu to neškodí, že to může být jenom přínos.“

Angel: „A proč to teda bylo?“

Buffy: „To neví, ale myslí si, že je to dobré znamení. Moc toho zatím neví.“

Angel: „Mám o tebe pořád strach. Jsi tak křehká, zranitelná.“

Buffy: „Tak už nechoď s Faith.“

Angel: „Vydíráš mě? Využíváš toho, že se o tebe bojím a vydíráš mě?“

Buffy: „Tak to není. Jenom, když vidím, jak se vracíte a smějete se spolu, cítím, jak tě ztrácím, jak se mi vzdaluješ.“

Angel: „Miluju tě a ty víš, jak to opravdu je, tohle si jenom domýšlíš. Jednou jedinkrát neudělám, co chceš ty, protože v tomhle nemůžu ustoupit. Ty víš, že to tak je a chápeš to, viď?“

Buffy: „Nechci se o tebe dělit s ní. Nemůžu s ní soupeřit, protože ona vždycky vyhraje.“

Angel: „Ty jsi ta, kterou miluju, ty jsi ta, vedle které každý den ulehám, která pro mě vždycky bude tou jedinou.“

Buffy: „Nejsem si tím jistá. Faith…“

Angel: „Věř mi, žádná žena tak nádherně nekřičí jako ty. Žádná se se mnou nehádala, jako ty. Žádná mě nedokázala tak ranit jako ty. Proto mi ubližuje, když mi nevěříš a využíváš vydírání, abys mě přinutila udělat, co chceš ty. Manipuluješ mnou.“

Buffy: „Promiň mi to, prosím. Když já se jí tak bojím.“

Angel: „Já vím. Myslíš, že to necítím? Jsme spolu už dlouho a já vím, co tě trápí, i když mi to neříkáš. Nepůjdu za Faith jenom kvůli tomu, že je naše dítě nemocné. Vím, že se cítíš, jako když jsi čekala Alexe, když jsem tě zradil, ale neudělám to, ne s Faith, ne s nikým jiným.“

Buffy: „Tak strašně bych chtěla, aby naše holčička přežila. Cítím ji uvnitř sebe.“

Angel: „Miláčku, prosím.“

Buffy: „Já vím. Už o tom nebudeme mluvit.“

           V SSku se objevila skupinka čtyř lidí a dítěte. Byla to Buffy, Angel, Thomas a Cordelie, Buffy měla v náruči malé dítě. Miminko ztrácející se v přikrývkách. Na sedačce seděla Eve a vedle sebe měla Alexe, se kterým hrála nějakou jejich bláznivou hru. Angie a Oz seděli v rohu, stejně jako James a Holie. Rodina se setkala, jakoby vůbec neuběhl žádný čas, stejně jak Buffy předpokládala. Alex se k ní rozběhl, objal ji kolem nohou. Málem se jí nohy podlomily, sotva stála, tak vyzdvihl Angel chlapce do náruče.

James: „Mami, tati. Kde jste byli?“

Angel: „Vracím se domů.“

Angie: „No skvělý.“

Holie: „Ta je ale krásná, Summersová?“

Angel: „Sarah.“

Angie: „Mami, Thomasi, Cordy, určitě jste unavení, promluvíme si zítra.“

James: „Není Cordy mrtvá?“

Angel: „Byli jsme v jiné realitě.“

Oz: „S kým jste se setkali?“

Otázka patřila hlavně Buffy, ale ta odvrátila tvář, jakoby se jí to vůbec netýkalo. Angel ji objal kolem pasu, opřela se o něj. Angie si od ní vzala malou.

Angie: „Ahoj Sáro. Ty jsi ale nádherná. Máš oči po mamince, viď?“

Angel Buffy odvedl a za nimi šla i Angie se Sarah v náruči.

James: „Ahoj nevlastní brácho.“

Thomas: „Ahoj bratře, se kterým mám společného otce.“

Cordy: „Nepoužíváte kratší oslovení?“

Oz: „Občas si říkají i jménem. Hele Cordy ty to jako táhneš s Angelovým klukem?“

Cordy: „A ty s Buffyinou dcerou?“

Oz: „Angel tě nechtěl co? Stejně, jako Connor.“

Cordy: „Nechápu, o čem mluvíš.“

Holie: „Toho si nevšímej, tohle je vážně divná rodina, ale časem si zvykneš.“

Cordy: „My se neznáme, Cordelie.“

„Holie.“

Cordy: „Taky to táhneš s nějakým Summersem?“

Holie: „Jo, s Jamiem.“

Cordy: „Jistě, ty jsi ten kluk z dvojčat, že?“

James: „Jo, už jsi o mě asi slyšela.“

Cordy: „Něco málo.“

Thomas: „Holie je čarodějka.“

Cordy: „Taky? To je skvělý. Některý věci, co Willow vyváděla, byly fakt hustý.“

Thomas: „Ještě Eve neznáš, přemožitelka.“

Eve: „Ahoj, já nepatřím do rodiny.“

Oz: „To víš, že patříš, vždyť jseš Buffyina svěřenka.“

Alex: „Hej, na mě všichni zapomněli, nebo co?“

Thomas: „To je Alex, říkal jsem ti o něm.“

Cordy: „jasně, ty jsi nejmladší.“

Alex: „To mimino je moje sestra?“

James: „Alexi, ty jsi fakt neskutečně protivný dítě.“

Alex: „Jenom se ptám, ne?“

Holie: „Kdo to určitě ví, je kněžka.“

James: „Miláčku, jmenuje se Angie.“

Oz: „Jdu ji najít. Thomasi, Cordy, uvidíme se zítra.“

Thomas: „Dobrou.“

         Buffy si sedla na postel a opřela se o pelest.

Angel: „Jak se cítíš?“

Buffy: „Příšerně.“

Angel: „Přinesu ti aspoň kávu, nebo sklenici vody.“

Angie: „Co se ti stalo, mami?“

Buffy: „Nic, jen jsem musela udělat hodně složitých kouzel, jsem tak trochu vyšťavená .“

Angie: „Je Sára toho, koho myslím?“

Angel: „Ano.“

Angie: „Jak to, že je tady?“

Angel: „Těsně předtím, než jsme se vrátili… její rodiče zemřeli.“

Angie: „To je mi líto.“

Buffy: „Buď se o Sárinku postaráme my, nebo její bratr.“

Angie: „myslím, že Chris není připravený starat se o dítě.“

Buffy: „Byla jsem u toho, když se narodila, když poprvé křičela, chci se o ni postarat, protože to dlužím jí i její matce. Slíbila jsem to Willow.“

Angie: „Pořád mi ještě neříkáš všechno.“

Buffy: „Promluvíme si zítra. Teď je mi opravdu špatně.“

Angie: „Dobře. Najdu Alexovu postýlku a uložím ji.“

Angel: „Díky, zítra se postaráme o vybavení jejího pokoje.“

         Buffy se probudila s výkřikem, vzbudila i Angela, věděl, co to znamená, dělo se to přece skoro každou noc. Pevně ji objal, plakala tak dlouho, dokud ji znovu nezmohl spánek. Bylo mu jí tak líto, věděl, jak ji to musí trhat na kusy, protože úplně stejně to ničilo i jeho. Ale když nemůže být ona, musí být silný, pro ni.

„Miláčku, je ti líp?“ Zeptal se jí ráno hned, jak otevřela oči.

Buffy: „Zase se mi zdálo o ní. O obou.“

Angel: „Já vím. Chápu tě.“

„Promiň, prosím, promiň mi to. Nechtěla jsem, aby…“

„Shh, to je v pořádku, já vím.“

„Už dvě dcery jsem nedokázala ochránit.“

„Není to tak.“

Když se zmohla obléknout, měla obličej celý rudý od pláče. Oblékla si svoje oblíbené bílé šaty a nalíčila se, aby nikdo nepoznal, že plakala.

         Večer za ní přišla Angie. Sedla si na postel.

„Mami, co se ti zdá v tom snu?“ Tuhle otázka ji překvapila, i když to svým způsobem čekala, někdo si musel všimnout, a kdo jiný by to měl být, než Angie, která jí určitě i četla myšlenky?

„Mami?“

„Jdu do dětského pokoje, držím dýku. Přijdu k postýlce a bodnu mezi dečky. Zabila jsem to miminko, všude na rukou mám krev, všude kolem je krev. To miminko se najednou změní na Nellie, tak vyčítavě se na mě dívá. Slyším za sebou hluk a otočím se… stojí tam Angel. Můj nůž se najednou objeví v jeho ruce. Bodne mě do břicha. Dám si ruce na ránu a cítím, jak mi po prstech stéká krev. Angel mě celou dobu pozoruje a mě je jasné, že to udělal, protože jsem to udělala, protože jsem zabila naše děti. Pak se probudím.“ Popsala jí přesně sen, který se jí zdál už dlouhou dobu každou noc.

Angie: „nemůžeš si pořád vyčítat smrt vašeho dítěte, nemohla jsi za to.“

Buffy: „Byla živá, do poslední chvíle jsme si mysleli, že bude v pořádku, ale pak se dostala na svět a… a já jsem neslyšela dětský pláč. Vzala jsem ji do náruče, ale v ní nebyl žádný život, byla mrtvá. Malinká, krásná, měla nádherné oči, takovou zvláštní hnědozelenou barvu, tak buclaté tvářičky a jemné světlé vlásky. Byla jako andílek a já ji zabila.“

Angie: „Nemohla jsi vědět, že máš jít na operaci.“

Buffy: „Kdybych šla k doktorovi, věděla bych to.“

Angie: „Ale teď už tě operovali, jsi v pořádku a můžete mít další dítě.“

Buffy: „Byla jsem tam, ale nejsem si jistá, že to pomohlo, protože to pořád bolí.“

Angie: „Celou dobu? Co na to říká Angel?“

Neodpověděla, ale Angie to věděla: „Neví to? Čtyři roky s tebou spí a nevšiml si, že tě to bolí?“

Buffy: „Možná si toho všiml, ale bojí se mi říct, že mu nevyhovuju.“

Angie: „Musíte si o tom promluvit, o všem.“

Buffy: „Mluvíme o tom pořád, pokaždé, když zabiju naše dcery a on na oplátku zabije mě. Pokaždé, když se s křikem probudím a on mě utěšuje. Pořád o tom mluvíme.“

Angie: „Ale nepomáhá to, co?“

Buffy: „Musíš mi pomoct najít Elie, musím ji přemluvit, aby se vrátila domů. Nemůžeme ztratit další dítě.“

Angie: „Teď není vhodná chvíle.“

Buffy: „Holčičko, musíš mi pomoct, nemůžu už takhle žít.“

Angie to věděla, musela se o maminku postarat, tak udělala něco, za co ji otec určitě nepochválí. Použila stejné kouzlo, jako na něj, když Buffy zemřela. Otupila její emoce a vnímání. Zařídila, aby se jí nezdály sny, zavolala Angela a zmizela. Angel ji vzal do náruče a uklidňoval ji, když se otřásala vzlyky.

         Ráno byla úplně normální, jakoby se nic nestalo. Rozdávala úsměvy. Vešla se Sárou v náručí do jídelny a sedla si k snídani.

Cordy: „Dobře ses vyspala?“

Buffy: „Celkem ano.“

Thomas: „To je dobře.“

David: „Takže bude dneska ta plánovaná porada?“

Buffy: „Jistě, jakto, že jsi tady?“

Nestihl jí odpovědět, protože přišel Angel a ta odpověď by ji ani nezajímala. Vyskočila a skočila mu kolem krku. Nabídla mu, aby si vzal Sarah, ale odmítl to. Každý se s tím vypořádával po svém.

„Jsi v pořádku?“ Začínal tušit změnu.

Buffy: „Já? No jistě, proč bych neměla být?“

Angel: „Večer jsi…“

Buffy: „To bylo večer, teď je den.“

Angel: „Budu v malé knihovně.“

„Nebudeš snídat? Počkej, to nemůžeš!“ Volala za ním, když odcházel.

„Sleduj.“ Odpověděl s klidem, což všechny překvapilo.

         Hned, jak vešel do knihovny, vykřikl jméno nejstarší dcery.

„Tati? Co je? Mám hodně práce.“

Angel: „Co jsi jí udělala?“

Angie: „Komu?“

Angel: „Buffy, byla jsi s ní poslední, tak nedělej blbou.“

Angie: „Potřebovala pomoc, sama se s tím nevyrovná.“

Angel „Ale tímhle tomu taky nepomůžeš, nech ji být. Okamžitě to zruš.“

Angie: „Klidně, ale měl bys vědět, že se jí každou noc zdá, že ji zabiješ.“

Nedala mu šanci reagovat, zrušila kouzlo a zmizela. Hned běžel do jídelny, Thomas ji podpíral, zřejmě se jí podlomily nohy.

Angel: „Vezmu ji s sebou do knihovny, bude v pořádku.“

Thomas: „Najednou se zhroutila.“

Angel: „Angie zase všechno řešila jen kouzly.“

Vzal ji do náruče. Přitiskla se k němu a nechala se uklidnit, jak ji nesl pryč od toho všeho. V knihovně si ji posadil na sedačku a přikryl ji její oblíbenou dekou, která se tam záhadně objevila.

„Co…co to je?“ Otřásla se, když se na chvilku vzpamatovala a byla schopná promluvit.

Angel: „Angelina na tebe použila kouzlo na otupění emocí.“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Všem nám trhá srdce, jak se trápíš. Chtěla ti pomoct.“

Buffy: „Kdyby mi pomohla najít Elie, tím by prospěla nejvíc.“

Angel: „Proč?“

Buffy: „Nechci ztratit další dceru, myslela jsem, že aspoň ty mě pochopíš.“

Angel: „Já tě chápu. Angie mi všechno řekla.“

Buffy: „Já… to bylo soukromé, chtěla jsem ti to říct sama, když bych našla vhodnou chvíli, třeba až budu umírat. Vždyť víš, jak ráda se s tebou miluju a jak…“

Angel: „Cože? O čem to mluvíš?“

Buffy: „Přece… co ti Angie řekla?“

Angel: „Co se ti zdá v tom snu.“

Buffy: „Aha.“

Angel: „Co jsi chtěla říct předtím?“

Buffy: „Myslela jsem, že ti Angie řekla o… o té operaci.“

Angel: „Je snad něco špatně? Bolí tě něco?“

Buffy: „No, asi se to nezahojilo, jak mělo a stále to bolí.“

Angel: „Když se milujeme?“

Buffy: „Hlavně tehdy.“

Angel: „Proč jsi mi to neřekla? Zdála ses mi divná, ale myslela jsem, že je to kvůli tomu všemu. Zavoláme Jimovi, jestli tu nezná nějakého dobrého doktora a zajdeme k němu, abychom zjistili, proč je to tak dlouho.“

„Děkuju, věděla jsem, že mě pochopíš.“ Přitulila se k němu a přitáhl jí blíž deku.

Angel: „Elie najdeme, usmíříme se s ní a ona se vrátí domů. Všechno bude v pořádku.“

Buffy: „A podíváš se aspoň na Sárinku?“

„Promiň.“ Vyjádřil tím celou svoji zápornou odpověď.

Buffy: „Musíme jít na tu poradu. Potom najdu Jimovo číslo.“

Angel: „Jsou to čtyři roky, proč jsi to neudělala dřív?“

Buffy: „nechtěla jsem, abys to věděl.“

Angel: „Vždycky o tobě chci vědět všechno.“

         Oba dorazili na poradu, omluvili se za zpoždění a sedli si na svá místa, vedle sebe v čele stolu.

„Davide? Jak to, že jsi tady?“ Kvikla skoro šťastně Buffy a objala pozorovatele, který už dlouho vedl školu v L. A.

Robins: „Psal jsem ti mail, musíme něco probrat ohledně školy.“

Buffy: „Promiň, odešel mi počítač, pak se na to podívám. Jsem teďka nějak mimo obraz.“

Robins: „Můžu za tebou pak přijít?“

Buffy: „Rozhodně.“

Angel: „nechceš se mě zeptat?“

Buffy: „Můžu?“

Angel: „myslel jsem Robinse.“

Robins: „Nejsi jediný, kdo má právo trávit čas s tvojí ženou.“

Buffy: „Ona tady sedí. Takže se nehádejte přede mnou. Nebo ty spíš na gauči a tobě zkrátím rozpočet.“

David: „Mám tu ty svazky, které jsi chtěla včetně všech analýz, kvůli nim jsem přijel.“

Buffy: „Skvělý, na to se podívám hned, jak skončíme, taky jsem tu myslím po někom chtěla aktuální informace o vytíženosti. Copak tady nikdo nepracuje?“

„Omlouvám se, zítra to přinesu.“

Buffy: „Máte štěstí, dnes končíme. Davide, podívám se na to hned a ty, budeš tu i zítra? Dneska mám plno.“

Robins: „Tak zítra.“

Buffy: „Ostatním úkoly rozešlu do poledne. Teď můžete jít.“

Robins na ni pohlédl, poznal, že je jí zle, proto končí dřív. Taky viděl, že z ní celou dobu manžel nespustil starostlivý pohled, určitě se něco děje, kdyby byl v domě, určitě by to věděl. Jediná věc, která mu dávala pocit zadostiučinění, bylo poznání, že se před poradou nemilovali jako vždycky. Něco jí určitě bylo, tvářila se tak smutně. Tak by si přál jít za ní a pohladit ji po tváři. Přesně to teď ale dělal její manžel. Většina lidí už odešla, tak si mohli dovolit důvěrnosti. Zamyslel se a teď viděl, že ji jen tak nehladí po tváři, stírá slzy. Určitě to byly slzy smutku. Opírala se o něj a zhluboka mu hleděla do očí. Vstali, stále spolu tiše mluvili a jen si hleděli do očí. Kývli ve dveřích na ostatní a zmizeli. Jak se zavíraly dveře, viděl, že ji vzal do náruče, proč tohle mohl dělat právě on?

         Vzhledem k tomu, že se Jim vrátil domů do L.A., zavolali mu a zeptali se ho na nějakého jeho známého, dobrého doktora tady v Londýně. Jmenoval se  Colin Cornner, zavolali mu, a když slyšel, že znají Jima, okamžitě je pozval. Dorazili tam asi za hodinu.

„Dobrý den, Summersovi?“

Angel: „Díky, že jste nás tak brzy přijal.“

„Můžete mi klidně říkat, Coline.“

Buffy: „Super, já jsem Buffy a můj manžel Angel.“

Colin: „Tak proč jste tady? Říkali jste, že je to důležité.“

Buffy: „No…“

Angel: „měli jsme syna, jeho porod byl řekněme složitý, byly tam jisté obtíže, je to asi deset let z pohledu těla, před čtyřmi lety byla žena těhotná, čekala dcerku, ale doktor řekl, že je s ní něco špatně, nechtěl nám přímo říct co. Dítě se narodilo mrtvé a ženu potom operovali, doktor říkal, že bolesti zmizí během týdnů, nanejvýš měsíců, ale už je to čtyři roky.“

Colin: „Jak jste to mohli takhle zanedbat? Čtyři roky. Víte, co všechno to může mít za následky? Máte štěstí, že jsem jako specializaci dělal gynekologii. Tak vás vyšetřím, paní Summersová, odložte si.“

Buffy: „Co? Nemůžete se jenom tak podívat a říct co mi je?“

Colin: „Nemusíte se stydět, jsem přece doktor.“

Buffy: „No právě.“

Angel: „Jim vám asi neřekl, že má žena strach z doktorů, panický strach je slabé přirovnání.“

Colin: „Tak to nevím, co pro vás můžu udělat. Půjdu vedle za sestřičkou a domluvíme se s ní, co má nachystat, až se vrátím, uvidím, jak jste se rozhodla.“

Buffy: „Díky.“

Doktor odešel a Buffy se vyděšeně podívala na Angela.

Angel: „Slyšela jsi, je specialista, to je dobré, budeš zase v pořádku.“

Buffy: „Bojím se.“

Angel: „Já vím. Budu tady pořád s tebou.“

Buffy: „Děkuju.“

„Tak jak jste se rozhodla?“ Colin se vrátil a za ním šla sestra s tácem plným nástrojů.

Buffy: „Zase mě ukecal.“

Colin: „To je dobře. Tak se na vás podíváme. Odložte si. Angele, můžete zatím se sestřičkou vyplnit kartu.“

Angel: „To asi nepůjde.“

Colin: „jak to?“

Angel: „Za prvé nemůžete mít kartu zařazenou mezi ostatními a za druhé musím zůstat se ženou.“

Colin: „Vy jste teda nároční. Dobře. Jak chcete.“

„Vypadá to dobře.“ Zkonstatoval doktor, když skončil.

Buffy. „Vážně?“

Colin: „Nic jsem nenašel, jste téměř dokonale zdravá.“

Buffy: „Budu moct mít ještě děti?“

Colin: „Kolik budete chtít.“

Angel: „Ale ty bolesti, pořád nepřestaly.“

Colin: „Můžu vám jen říct, že vaše tělo je v pořádku. Je možné, že je problém v psychologickém hledisku. Můžu vás objednat k jednomu skvělému specialistovi.“

Buffy: „Ne, já nejsem blázen.“

Colin: „To neříkám, jenom byste si měla promluvit s doktorem.“

Buffy: „Nikam nepůjdu.“

Colin: „Pak nezjistíte, co vám je.“

Buffy: „Já jsem v pořádku, viď, že jsem v pořádku.“

Angel: „Samozřejmě. Obleč se, já si zatím s doktorem promluvím, ano?“

Buffy: „Dobře.“

Angel: „Buffy se stále špatně vyrovnává s tím, že dítě umřelo, je možné, že to souvisí?“

Colin: „Určitě. Je tam prostě nějaký blok, který nutí tělo k negativním reakcím.“

Angel: „Jak ho máme odstranit?“

Colin: „Zatím vám to nejsem schopen říct. Promluvím si s Jimem o dosavadním stavu vaší paní. Zavolám vám, když budu vědět něco víc.“

Angel: „Díky.“

Buffy: „Angele?“

Angel: „Ano miláčku, už jsme domluvení. Můžeš jít?“

Buffy: „Ano. Nashledanou Coline.“

Colin: „Rád jsem vás poznal.“

         Buffy seděla u sebe v kanceláři, Eve seděla v rohu a četla, co pro ni Buffy nachystala, když někdo klepal.

Eve: „Otevřu?“

Buffy: „Není nutné. Je otevřeno!“

„Promiň, neruším?“

Buffy: „Samozřejmě, že ne, ty nikdy.“

Eve: „Půjdu to dočíst k sobě do pokoje.“

Buffy: „Ještě chvilku počkej. Eve, to je David Robins, vede školu pozorovatelů.“

Eve: „Blbí Angličani, kteří do všeho kecají?“

Buffy: „No…“

Robins: „jak vidím, přebírá tvoje názory.“

Buffy: „Ty jsi přece výjimka.“

Robins: „Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit.“

Buffy: „Tak to vyklop.“

Robins: „Chtěl bych zůstat delší dobu v Londýně, hlavně potřebuju pár knížek v vaší knihovny.“

Buffy: „To je skvělý. Jsi fakt moc hodný.“

Vyskočila a objala ho rukama kolem krku. Eve se vytratila, zatímco Robins objímal Buffy a náramně si to užíval.

Robins: „Těším se, že tě zase uvidím.“

Buffy: „Koukáš se ne?“

Robins: „Koukám, jsi nádherná.“

„Přeháníš.“ Bouchla do něj. Rozesmál se a chytl ji za ruce.

         Z hlídky se vrátili až ráno, Buffy šla spát a Angel šel na snídani. Sedl si jako obvykle na své místo a rozložil noviny.

Thomas: „Kde máš Buffy?“

„Spí.“

Cordy: „Jak to?“

„Teď jsme se vrátili.“

James: „Holie říkala, že jste se s Angie pohádali.“

„Nejspíš jo.“

Cordy: „Tohle děláš vždycky?“

„Co?“

Cordy: „Čteš noviny.“

„Hm.“

Cordy: „Být Buffy, asi bych tě zabila.“

Angel: „Naštěstí to tak není. Stejně… Buffy tohle říká pořád.“

James: „Naštěstí to ještě neudělala.“

„Mockrát.“

Oz: „Radši byste se měli s Angie usmířit, vyvádí jako fúrie.“

Angel: „To má po matce.“

James: „To moc nahlas neříkej.“

Cordy: „Přece se svojí ženy nebojí ne?“

Oz: „Co si budeme nalhávat, známe Buffy od střední, Cordy, my víme, jak dokáže manipulovat.“

Cordy: „Jako posledně s Gilesem, pamatuješ?“

Thomas: „jasně.“

„Jsem přesvědčená, že mluvíte o mě a jistě se nemýlím.“ Vešla tiše Buffy v županu a ještě spletenými vlasy. Políbila Angela na tvář a vzala Alexe do náruče.

Angel: „Je mu sedm, tohle nedělej.“

Buffy: „Ano pane.“

Angel: „Proč ještě nespíš?“

Buffy: „Nemůžu spát, když vím, kolik mám ještě práce. A ano, vím, že máme dnes trénink na boj z blízka.“

Angel: „To bylo na mě?“

Eve: „Ne, na mě.“

Buffy: „Hned po snídani, budu tě čekat. Alexi, jakto, že nejsi ve škole?“

Alex: „Až za půl hodiny, Jamie mě odveze.“

Buffy: „Odvezla bych tě.“

„To je dobrý.“ Vyskočil jí z objetí a zmizel za dveřmi.

Buffy: „Jsem špatná máma.“

Thomas: „Nejsi, Alex má prostě špatný období.“

Jamie: „Nepleť se do naší rodiny, jasný?“

Buffy: „Hej, hoši, dejte si pauzičku, jasný? O co tady jde?“

Angel: „O nic miláčku, půjdeme nahoru, musíš se obléct na trénink.“

Buffy: „Ne! Teď hned chci vědět, o co tady jde. Jak se to chováš k bratrovi Jamie?“

James: „Ke kterému?“

Angel: „Vážně se kvůli tomu nemusíš rozčilovat, jenom takové pošťuchování.“

Buffy: „myslíte si, že jsem úplně blbá? Nesmím vědět o ničem, co se v naší rodině děje, dokud zase někdo neumře, nebo nezmizí?“

Angel: „Teď není čas na hádky, pojď.“

Buffy: „Ne! Už to chci slyšet. Jamesi, odpověz mi.“

James: „Klidně, ten kluk prostě není můj bratr a do rodiny nepatří.“

Buffy: „Tohle jsme si snad už ujasnili ne?“

James: „Ty sis to ujasnila.“

Buffy: „Radši bys měl jít a odvézt Alexe.“

James: „Vyhýbáš se tomu.“

Buffy: „Nevyhýbám. Kdybys tu zůstal, řekla bych něco, čeho bych litovala.“

James: „Neuděláš špatné rozhodnutí co? Udělej už někdy chybu!“

Buffy: „Ne, děkuju. Dobrá rada, ale asi se jí řídit nebudu.“

James: „Měla bys o tom přemýšlet. Tohle už dávno není rodina. Už nemáme nic společného, když rozvracíte naši rodinu zevnitř. Co nás démoni nedokázali rozdělit, dokázal jeden kluk támhle kdesi z Ulirie.“

„Jamesi!“ křikla už k jeho zádům, když odcházel do obýváku.

Buffy: „Thomas s tím nemá nic společného. Naše rodina se rozpadá, protože spolu nedokážeme mluvit. Nellie umřela, byla mladá a zabili ji. Když zabili vaši sestru, zničili nás všechny.“

James: „Nellie nezabili, ona se zabila sama, když šla do boje, který nemohla vyhrát. Byla to sebevražda a Nicholas umřel, protože ji chtěl zachránit. Elie to ví, proto utekla, ty to taky víš a nedokážeš s tím žít. Protože Nellie si myslela, že jako přemožitelka bude mít tak zpackaný život jako ty.“

Buffy: „Přivedu Elie zpět.“

James: „To nedokážeš. A i kdyby, můžeš přivést zpět i Nellie? Nemůžeš všechno, ale mohla bys třeba udělat z Alexe supermana, aby se dalo v domě zase dýchat.“

„Takhle bych mohla cokoliv udělat, jenom kdybyste řekli. Stačí jen říct, klidně přivedu Nellie zpět, pokud ponesete zodpovědnost za to, že ji přivedete do pekla.“ Mávla přitom rukou, jak naznačovala kouzlo.

James: „Chceš, abych tě litoval? Že to můžeš udělat, ale nesmíš?“

Buffy: „Máš pravdu, nesmím. Stejně jako tenkrát nemohl Davie vrátit čas. Co se má stát se stane. A naše rodina bude do dvou týdnů zase kompletní, všichni v tomto domě.“

James: „Když to dokážeš, odvolám to.“

Buffy: „Už si připravuj omluvu!“

Máchla rukou a přemístila se pryč. Nikdo se ani nehnul, jen Angel se neuvěřitelně rychle přemístil k Jamesovi a vrazil mu výchovný pohlavek, že schytal druhý o zeď.

Angel: „To jsme tě neučili? Že máš ctít své rodiče?“

James: „Já už nemám rodiče.“

Angel: „nevděčný spratku. Proklínám dny, kdy tvoje matka jenom hnula prstem, aby ses měl líp.“

James: „No tak, aspoň mě vyžeň z domu. Všem nám usnadníš, když nebudeš pořád dělat to, co chce máma.“

Angel: „Jsi naše největší zklamání. Bude jedině dobře, když na nějakou dobu odejdeš, ještě by se tvé matce přitížilo.“

James: „Jojo, kdy už se maminečka asi smíří s tím, že Nellie umřela, hm?“

„Vypadni.“

James: „Co mi jinak uděláš papá?“

„Vypadni, než budu muset litovat, že ses někdy narodil.“

James: „Tak se tu zatím mějte, já jdu vyhrát sázku.“

Sotva za Jamesem zaklaply dveře, Angel praštil pěstí do dřevěné vitríny, kousky dřeva a skla se rozsypaly po podlaze.

„Jdu do tělocvičny.“ Oznámil všem v jídelně a odešel.

Oz: „Překvapení.“

Cordy: „Já to nechápu.“

Oz: „Sourozenci se prostě nemůžou vystát, jednoduchý jak facka.“

Cordy: „Proč se takhle James chová, když ví, co se stalo?“

Oz: „Podle toho, co myslíš.“

Cordy: „myslí si snad, že jenom pro něj je těžké ztratit sestru?“

Oz: „Už je to dlouho Cordy.“

Cordy: „Myslíš, že se jenom tak vyrovnáš za čtyři roky s tím, že ti umřelo dítě?“

Oz: „Cože?“

Thomas: „Oni to neví Cordy.“

Cordy: „Co? To jsem zase něco vykecala?“

Thomas: „Ne, to je dobrý. Teď už je to stejně jedno.“

Cordy: „Mimochodem, máte zavolat tomu klukovi Harrise kvůli Sarah.“

Thomas: „Jdeme, postaráš se o to Ozi?“

Oz: „jasně, v pohodě. A co ty Eve?“

Eve: „Mám ještě nějaké úkoly od Buffy, budu u sebe.“

         Buffy se objevila v knihovně, Angel seděl za stolem a byl obklopen knihami.

„Buffy.“

Buffy: „Ahoj Angele.“

Angel: „Jak ti je?“

Buffy: „jako kdyby mi nadával syn.“

„Pojď ke mně.“ Pevně ji objal.

         Přesně za dva týdny, v šest hodin se setkalo v obýváku domu v Londýně několik lidí, kteří se kdysi znali, a ještě teď je pojilo důležité pouto. Nebylo to jenom krevní pouto. Byla tam Angelina Jane, její manžel Daniel Osbourne, jejich dcera Michelle s manželem Darrenem, Angelinin mladší bratr David William se ženou Natashou a dcerkou Anastasií taky nechyběl. Tím ale asi kompletní sestavy končily, ani jedno z dvojčat se nedostavilo, jen Holie, Jamesova přítelkyně dorazila společně se svojí kněžkou. Nejmladší Summers nechyběl, ani Thomas, Cordelie, Eve a David Robins. Kdo později dorazil, byli ještě Chris, Anette a Spike. Takže chyběla jen Elizabeth a James, když přišla i Buffy s Angelem. Angel: „Jste tu všichni?“

Angie: „Nikdo další nejspíš nepřijde.“

Buffy: „Mluvila jsem s Elie, říkala, že přijde.“

Holie: „Třeba přijde později.“

David: „Jsi si tím tak jistá? Kde je James?“

Holie: „Nepřijde. Nechce přijít.“

Buffy: „Chtěli jsme, abychom se všichni sešli, protože Jamie měl pocit, že v naší rodině není něco v pořádku a měl pravdu.“

Angie: „To je sice dobrý nápad, ale tím, že se tu sejdeme, to těžko vyřešíme.“

„Hlavní účel, proč jsem pozvala i tebe, je Sára.“

Chris: „Mě?“

Buffy: „Chvilku počkej.“

Angie: „Prý jste se s Jamiem pohádali.“

Angel: „Víš, jaký James je.“

Oz: „Tohle nebyla jen tak hádka. Takové věci se neříkají.“

Ale to už se vracela Buffy, s úsměvem na tváři a něžným pohledem patřícím miminku v jejím náručí.

„Chrisi, Sarah, tvoje sestra.“

Chris: „Moje… moje sestra?“

Buffy: „Narodila se tvým rodičům, když jsme byli v alternativní realitě, neměl se o ni kdo starat, vzali jsme ji sebou, ale pokud chceš, můžeš se o ni starat ty. Všechno jsem jí nachystala, můžeš si ji hned večer odnést.“

Chris: „Ne, počkej, jsem sice připravený se srovnat s tím, že mám sestru, ale nemůžu se o ni přece starat.“

„Já to chápu, prostě si to rozmysli.“ Podala mu ji a on ji jemně stiskl v náručí. Anette se k němu naklonila a pohladila Sáru po hlavičce.

Anette: „Je nádherná.“

Buffy: „Kdybyste ji viděli, když se narodila, byla tak maličká. Krásná.“

Angie: „Jako každé miminko, viď?“

Buffy: „Jako každé miminko.“

Angie: „Slyšíš to?“

Holie: „Slyším.“

Buffy: „kdo to je?“

Angie: „Říkala jsi pravdu, Holie, půjdeš pro ni?“

Holie: „jasně.“

Holie zmizela a za chvilku se vrátila i s Elie. Buffy ji hned objala. David nemohl uvěřit, že sestru vidí, díval se na ni jako na zjevení.

Elie: „Ahoj velkej brácho.“

„Elie, sestřičko.“ Taky ji objal. Vypadala mnohem menší a hubenější než si ji kdo pamatoval. Měla vlasy asi po ramena spletené do dvou copů a oblečené roucho řadových čarodějek. Teď právě se dívala přímo na Angela, jen ji bratr pustil, objal ji Angel.

Oz: „Věděl jsem, že pokud ji někdo dokáže přesvědčit, tak naštvaná Buffy.“

Buffy: „Říkala jsem, že tuhle rodinu dám dohromady.“

„Jsi krásná, holčičko. Celá maminka.“ Prohlížel si pořád Angel Elie a nemohl se vynadívat.

Angie: „A to je ta největší pocta, vždyť máma je nejkrásnější stvoření na světě, teda podle táty.“

Buffy: „Snad i podle pravdy ne?“

Angie: „Samozřejmě.“

Elie: „Jsem ráda, že vás zase vidím.“

David: „Teď bude zase všechno v pořádku, když jsou všichni pohromadě.“

Buffy: „Nejsme všichni, chybí James.“

„Já jsem tady.“ James byl kousek ode dveří.

„Co myslíš, tati, můžu vejít do domu?“

Buffy: „Jamie.“

James: „Dobře, měla jsi pravdu.“

Buffy: „Nešlo o to, abych měla pravdu, ale o to, abys neměl pravdu ty.“

James: „Možná jsi dokázala naši rodinu dát na pár hodin dohromady, ale to pořád ještě neřeší, co pořád visí ve vzduchu.“

Zatímco James mluvil, všichni se posadili. Angie kývla na Davida a Michelle, natáhla ruku k Buffy a řekla nějaké kouzlo. Než stačila Buffy jen vyjeknout, přenesla ji pryč a zase se vrátila.

Angel: „Kde je?“

Angie: „Už se nám to jednou osvědčilo. Ani si nevšimne, že byla pryč a bude lepší, když tu nebude.“

Angel: „na tom jste se domluvili?“

David: „Bude to tak lepší.“

Elie: „A o čem budeme mluvit?“

James: „O čem asi? O tom, proč spolu nemluvíme, o Nellie.“

Elie: „O čem chcete mluvit?“

Angie: „Takhle to zní divně, ale musíme prostě mluvit, protože pokud se s tím nevyrovnáme, asi těžko můžeme jít dál.“

Když mluvili skoro dvě hodiny, Angie se vrátila pro Buffy a odvolala z ní kouzlo.

Buffy: „Co to bylo?“

Angel: „na chvíli jsi usnula.“

Buffy: „Vážně?“

„Nechceš si už vzít Sáru k sobě?“

Buffy: „Jasně. Doufám, že jsem o nic nepřišla.“

Angie: „Thomas nám vyprávěl, jak ses hádala s Faith.“

Oz: „Tys vážně řekla, že se Faith na hlídkách po Angelovi plazí?“

Buffy: „Trochu míň slušně.“

Angel: „Byla jsi sladká.“

Buffy: „já jsem vždycky sladká.“

Spike: „Když jsme tu náhodou zase spolu, nechcete si zajít na hlídku? Jako za starých časů?“

Buffy: „Já to mám zakázané.“

Angel: „Jenom když jdeš sama. Samozřejmě jdeme.“

Spike: „Za půl hodiny vás tady čekám.“

Buffy. „kdo se postará o Sárinku?“

Michelle: „Můžu?“

Buffy: „Určitě. Měla by být najezená, akorát ji ulož, kdybychom se dlouho nevraceli. Bude hodňoučká.“

Cordy: „To ona je vždycky.“

Ještě se s malou pomazlila a dala ji Michelle do náruče. Pak odešla s Angelem nahoru. Robins a Eve taky odešli.

Michelle: „Je nádherná. Dokonce je ti trochu podobná, brášku nezapře.“

Chris: „Nemůžu uvěřit, že mám sestru. Buffy je hodná, že se o ni postarala.“

Cordy: „Ona se o ni starala tak nějak celou dobu. Hned jak se narodila. Prvně probrečela celou noc, ale pak si vzala nad Sárou patronát a nikdo se jí nesměl ani dotknout. Buffy musela být skvělá máma, skoro vám to závidím.“

Angie: „když se narodila Nellie, taky k ní nikdo nesměl. Byla u sil a táta nám přišel říct, že se narodila. Vypadal neuvěřitelně, pořád zíral před sebe a usmíval se. Máma byla celá šťastná, že má přemožitelku.“

David: „A nakonec Nellie utekla s Nicholasem do Říma, do Neapole, pak do Londýna…“

Elie: „Slyšela jsem, že máme dalšího sourozence, ale pořád nikoho nevidím.“

James: „Dalšího sourozence?“

Angie: „Žádný není. Byla to holčička, ale umřela hned potom, co se narodila. Bylo to v té alternativní realitě, myslím. Cordy s Thomasem byli u toho.“

Thomas: „my jsme byli jenom ve vedlejším pokoji. Narodila se doma a pak ji hned i s Buffy převezli do nemocnice.“

Cordy: „A když se Angel vrátil, řekl nám, že se narodila mrtvá.“

Elie: „To je hrozný.“

James: „A jak to máma snášela?“

Cordy: „Jak asi žena snáší, když jí umře dítě?“

David: „Říkal jsem si, co to je.“

Angie: „Slíbil jsi, že mámě nebudeš číst emoce.“

David: „Asi jako ty myšlenky? Jak ty jsi to věděla?“

Angie: „Něco jsem tušila, tak jsem za ní šla a ona mi to všechno řekla.“

         Už svítalo, když se vraceli z hlídky, stihli to na poslední chvíli. Buffy s Angelem šli hned do své ložnice. Seděli na posteli a Angel jí pomáhal svléknout oblečení, které měla na hlídku.

„Víš, Angelina není tak silná, jak si myslela, její kouzla na mě nepůsobí, zvlášť to včerejší nepůsobilo, jak myslela.“ Přiznala, zatímco jí rozepínal zip na zádech.

„Co tím myslíš?“ Zpozorněl.

„Že jsem to všechno slyšela.“

„My…“ Začal, ale umlčela ho, když mu přiložila ukazováček na rty.

„Nikomu neřeknu, že to vím.“

Angel: „Je ti dobře?“

Buffy: „Jo, řekla bych velmi dobře. Půjdeme na snídani a pak se sejdeme tady, ano?“

Angel: „Dobře.“

Odběhla se obléknout, stáhla si vlasy stužkou a běžela pro Sarah, kterou už slyšela plakat. Na snídani byly všechny „děti“, kompletní sestava, což vykouzlilo úsměv na Buffyině tváři. Dokonce dovolila Alexovi, že nemusí do školy, když přijeli všichni jeho sourozenci. Jak se postarala o Sarah a zadala Eve trénink se Spikem, kterému dala přesné instrukce, utekla do ložnice, stejně jako chvilku předtím Angel.

Elie: „Kam tak běželi?“

Angie: „Máma si našla démonku, hrozně se jí líbí a s Angelem o ní co nejvíc hledají.“

David: „Démoni? Kam zmizely jejich původní výmluvy?“

Elie: „Třeba z toho vyrostli.“

         Hned, jak vešla do ložnice, opřela se o dveře. Angel seděl na posteli a četl složku případu.

Angel: „proč jsem tady měl počkat? Vždycky se scházíme v knihovně.“

Buffy: „Chtěla jsem ti říct, co jsem zjistila včera na hlídce.“

Angel: „A co to bylo?“

Buffy: „Že je mi dobře.“

Angel: „Nechápu.“

Sedla si mu na klín a objala ho rukama kolem krku: „Nic mě nebolí.“

Angel: „Pořád to nechápu.“

Buffy: „Teď ti to všechno vynahradím. Čtyři roky.“

Zatímco si Buffy s Angelem vynahrazovali poslední čtyři roky, uspořádali sourozenci Summersovi i s Thomasem společnou poradu.

Angie: „Všichni?“

„Ještě já.“ Objevil se ve dveřích Alex.

James: „Sory bráško, ale na tohle jseš ještě trochu malej.“

Alex: „Nejsem Summers o nic míň, než ty.“

Elie: „On má pravdu.“

James: „Elie, je ještě dítě!“

Elie: „To ještě nebrání tomu, aby sám o sobě rozhodoval.“

David: „Teď, když už se James nehádá s Thomasem a všichni se nehádáme kvůli Nellie, tu máme trochu jiný problém.“

Elie: „Co přesně?“

Angie: „Wicca zaznamenala, že se něco děje. Zatím to nemůžeme specifikovat, jenom jsme to lokalizovali. Něco, nevíme co, je v domě, nebo v jeho okolí. Má to neuvěřitelnou sílu a je to nebezpečné.“

Thomas: „No, zázrační Summersovi s tím něco udělají ne?“

Angie: „Pokud spojíme síly a využijeme našich schopností, můžeme z toho vynechat mámu s tátou.“

Elie: „Máš nějaké texty? Informace? Hlášky? Cokoliv?“

Angie: „Možná něco málo.“

James: „A co teda uděláme?“

Angie: „Elie a Holie půjdou domů a přinesou všechno potřebné, Michelle zařídí, aby nás nikdo nerušil, jaké bude nejlepší místo?“

Michelle: „Podkroví.“

David: „jasně, tam nikdo nesmí.“

Angie: „Dobře. Davie, ty se postaráš o knihy, já zkusím pár kouzel, na které máma nepřijde.“

James: „Ale jak to chceš udělat?“

Angie: „Prostě ji zabavíme.“

Elie: „jak?“

Angie: „Proto je důležitý Alex.“

Alex: „Já? Budu důležitý?“

Angie: „Ty jsi nejdůležitější. Musíš něco provést. Aby se kvůli tomu museli naši radit, pak ti budou domlouvat a my získáme čas.“

David: „Promiň Angie, ale myslím, že mám lepší nápad.“

Angie: „No?“

David: „Prostě zařídíme, aby celý den nevyšli z tělocvičny.“

Michelle: „Davie na to kápnul.“

James: „Nechytám se.“

David: „Zaútočíme na tátovu žárlivost a pak je dostaneme do tělocvičny.“

James: „Sakra, on má pravdu.“

Angie: „To sice má, ale jak to chceš udělat?“

David: „Na koho asi táta žárlí nejvíc?“

Angie: „Můj bože! No jistě.“

James: „Co?“

„R-O-B-I-N-S“ Odhláskovala se smíchem Michelle.

Natasha: „Tohle je příliš kruté.“

David: „Zoufalá situace si vyžaduje zoufalá řešení.“

Natasha: „nestačil by Spike?“

Angie: „To teda nestačil, Buffy v jeho posteli leží skoro častěji, než ve své.“

Elie: „Fuj.“

Angie: „Takhle jsem to nemyslela.“

Elie: „Pořád je to fuj.“

James: „Jak to uděláme?“

Michelle: „Vyberte si den, já to zařídím.“

David: „Ty? To si děláš srandu ne? To teda ne.“

Michelle: „Znám jeho slabé místo, věřte mi, zařídím to.“

Angie: „Stačilo by malé kouzlo.“

Michelle: „na tohle kouzlo nepotřebuju. Ten chlap je jí posedlej.“

Oz: „Ale co když to dopadne blbě, chci říct, všichni známe Angela. Někteří z nás déle.“

Angie: „Tak přijdou na řadu kouzla.“

Cordy: „Chceš použít na Angela kouzla?“

Angie: „Ne, na Robinse a přinejhorším, čas je na naší straně.“

Cordy: „Proti vám bych stát nechtěla.“

Alex: „A co můj úkol?“

Angie: „Pořád jsi nejdůležitější Alexi.“

Alex: „Jak?“

Angie: „Musíš mámu naštvat.“

Alex: „naštvat? To přece nejde, vždyť je to Buffy. Ta ani nezvýší hlas.“

Angie: „No právě.“

Alex: „Chápu.“

Angie: „Určitě?“

Alex. „Nejsem přece mimino.“

Michelle: „Sakra, mimino.“

Angie: „Myslím, že se s tím naši vyrovnají, že bychom do toho neměli zasahovat.“

Michelle: „Ne tohle mimino, myslím Sáru.“

Cordy: „Postarám se o ni. Už jsme si na sebe zvykly.“

David: „Snad nic nezjistí.“

         Buffy ležela pohodlně na Angelovi, zatímco si povídali o budoucnosti. Už delší dobu rozmýšleli o trochu razantnější změně. Oběma se celkem líbila poslední myšlenka, kterou chtěli co nejdřív říct dětem. Potom, co se vrátili a i nějakou dobu předtím se jim zdál jejich život příliš hektický. Popravdě, Angel měl starost, aby všechen ten shon zvládla, snažil se ji od toho všeho držet co nejdál a teď, když se děti usmířili a slíbili, že je budou pravidelně navštěvovat, i když se osamostatní, byla nejlepší doba pro uskutečnění jeho plánu, který se brzy stal i jejím plánem.

         Chystala Alexovi snídani, jako hodná maminka, mezitím, co Angel posedával v knihovně a něco zuřivě vyhledával.

David: „Je sice skvělý trávit doma tolik času, ale myslím, že bychom se měli zase vrátit domů.“

Natasha: „budeme bydlet tady v Londýně, je tu jedna skvělá škola, kam chceme Anastasii poslat.“

Buffy: „To je skvělé.“

David: „Ale ne tady ve firmě.“

Buffy: „Dobře.“

Natasha: „Jdeme do parku. Zatím se tu mějte.“

Všichni už postupně odcházeli, jenom David dál seděl, i když na něj nahoře čekala Natasha s malou.

Buffy: „Co se děje?“

David: „Nechceš mi něco říct? Mohli bychom…“

Buffy: „Nejsem blázen, nepotřebuju psychiatra.“

David: „To jsem přece neřekl.“

Buffy: „Ale všichni si to myslíte a mě to začíná unavovat.“

David: „To není pravda, nikdy jsme si nemysleli, že jsi blázen.“

„Chcete mě poslat k psychiatrovi, ale já se nenechám, nejsem blázen.“ Naklonila se k němu a pošeptala mu to, aby to nikdo kromě něj neslyšel.

David: „O čem to mluvíš? Nikam tě neposíláme.“

Buffy: „Jenom se zeptej Angela, o čem naposledy mluvil s doktorem.“

David: „To by táta přece neudělal. Jsi v pořádku. Jsi, že?“

Buffy: „Samozřejmě, že jsem.“

David: „I když… je pravda, že by sis měla s někým promluvit. S nějakým odborníkem.“

Buffy: „I ty?“

David: „Ne, ne nemyslím si, že jsi blázen, ale bylo to těžké a poslední dobou jsi neměla moc snadnej život.“

Buffy: „Už je čas, abych odvezla Alexe do školy.“

David: „Odvezu ho.“

Když nemusela Alexe odvážet do školy, šla rovnou do své kanceláře. Čekala ji tam Eve.

„Promiň, dnes nebudeme trénovat.“

Eve: „Ale netrénovaly jsme, co ses vrátila.“

Buffy: „Já vím. Ale teď není vhodná chvíle.“

Eve: „Chovej se zase jako předtím. Jsi divná. Předtím s tebou byla zábava. Jestli ze mě úděl přemožitelky udělá tohle, nechci být přemožitelka.“

Buffy: „Ne, tohle z tebe udělá úděl matky.“

Eve: „V tom případě jsi na sebe moc tvrdá. Thomasova přítelkyně taky říkala, že jseš dobrá matka.“

Buffy: „Třeba je to tím, že mě naposledy viděla na střední, před padesáti, nebo více lety.“

Eve: „Vždycky jsi mi říkala, že když se mi něco zlého stane, mám se otřepat a jít dál, jinak to v sobě budu dusit a bude to horší.“

Buffy: „Nic v sobě nedusím.“

Eve: „Dobře, jak myslíš.“

Buffy: „Zítra už budeme trénovat, slibuju.“

Eve: „Dobře, jdu dělat do školy.“

Chvilku potom, co Eve odešla, přišel Robins.

Buffy: „Davide, teď mám hrozně moc práce.“

Robins: „Potřeboval jsem s tebou mluvit.“

Buffy: „Dobře, jak moc je to důležité?“

Robins: „Hodně.“

Sedla si na sedačku a Robins přijal místo vedle ní.

„Čaj?“

Robins: „Ne, já… chtěl jsem s tebou mluvit, protože…“

Buffy: „Davide, klidně mluv. Nemusíš se bát, já ti hlavu neutrhnu.“

„Když jsem přijel, hodně se toho tady dělo a taky jsem… Je hrozně divné o tom mluvit. Vím, že se trápíš, chtěl… chtěl jsem ti jenom říct, že tě znám dlouho, vím, že jsi dobrá máma a ať se stalo cokoliv, nebyla to tvoje vina.“ Vzal ji za ruku.

„Proč všichni máte pocit, že mi musíte říkat, že jsem dobrá máma?“

„protože jsi a teď vypadáš, že si tím nejsi jistá. Staráš se přece o Sáru, i když si s Alexem moc nerozumíš. Muselo být těžké, když tvoje dcera umřela, je mi to líto.“

„Jo, to říkají všichni. Ale já nikdy nezapomenu, jak se na mě Angel díval, protože umřela, promarnila jsem šanci, hrozně jsem ho zklamala.“

„Budete mít ještě šanci, ale jenom když se s tím vyrovnáš.“

„Nemůžu se s tím vyrovnat. Držela jsem ji v náručí.“ Viděl, jak jí po tvářích tečou slzy, objal ji a ona to vděčně přijala.

„Až přijde vhodný čas, budete mít miminko. Teď jsi na to možná nebyla připravená.“

Buffy: „Díky Davide.“

„To je dobrý. Vždycky jsem tu pro tebe.“

„Já pro tebe taky, ale možná ne tak, jak bys chtěl ty.“

„Už jsem se s tím vyrovnal, vím, že miluješ Angela a on tebe, nechci ti ničit život.“

„To je dobře, protože pak by ho Angel zničil tobě.“

„To máš jistě pravdu, zrovna nad tím přemýšlím.“ Buffy skoro nadskočila, protože tuhle větu řekl Angel, který zrovna vešel do dveří.

„Angele.“ Něžně na něj promluvila, ale zdál se ne moc dobře naladěný.

Angel: „Díky, že jste se stavil Robinsi. Mohl byste zase obšťastňovat svojí společností jinou vdanou ženu?“

Robins: „Omlouvám se, jenom jsme spolu mluvili.“

„Samozřejmě.“ Odseknul Angel ironicky, když Robins odcházel.

Buffy: „Angele věř mi, mluvili jsme jenom o dětech.“

Angel: „A kolik jich chce?“

Buffy: „Angele, prosím.“

Angel: „Já vím miláčku. Vždyť jsi jenom moje.“

„David mi moc pomohl.“

„Co ti řekl?“

„vlastně nic, já nevím.“

„Shh, to bude v pořádku.“

„Zlobíš se?“

„Kvůli Robinsovi? Ne.“

„Kvůli malé.“

„Ne, to určitě ne. Nebyla to přece tvoje vina.“

„Už abychom byli sami.“ Opřela se o stůl a vydechla.

Angel: „Dnes večer to dětem řekneme, ano?“

Buffy: „Musím k tomu psychiatrovi?“

Angel: „Měla bys, jenom na chvilku.“

Buffy: „Já nejsem blázen.“

Angel: „Já přece vím, lásko, znám tě líp, než kdokoli.“

Buffy: „Prosím…“

Angel: „A taky musíme něco udělat s Alexem.“

Buffy: „Co myslíš tím něco udělat?“

Angel: „Myslím, že mluvení už nepomáhá.“

Buffy: „Ale co jiného, než mluvit můžeme?“

„Můžeme se milovat.“

Buffy: „Jak tím pomůžeme Alexovi?“

Angel: „Nijak, ale bude to skvělé.“

Buffy: „Jsi horší, než puberťák.“

Angel: „Jo? Mám ti připomenout, co jsi vyváděla v noci?“

Buffy: „Hej, to je nespravedlivý, měla jsem dlouhý absenční období.“

Angel: „Já taky.“

Buffy: „Asi pět hodin co?“

„V noci jsi byla úžasná.“ Pošeptal jí do ucha. Rukou zkoumavě zajel pod košili. Ani jeden z nich v tu chvíli neměl ani tušení, že tím napomáhají svým potomkům k uskutečnění jejich plánu. Tou dobu se totiž všichni sešli v Thomasově bytě.

         Angie, Oz, Michelle, David, Elie, James, Thomas a Cordelia tam byli, ale někdo nemohl přijít. Darren musel být ve své firmě, Natasha hlídala malou Stacy a Holie pro ně hledala kouzlo, ta měla později přijít.

Angie: „Je to v pohodě, naši jsou v kanclu.“

David: „Oba?“

Michelle: „Před chvílí jsem viděla vcházet Angela a potom vycházet Robinse.“

Angie: „Tak to je v pohodě.“

David: „Zjistila jsi něco?“

Angie: „Myslím, že se sem ten klučina dostal s Buffy a Angelem.“

Thomas: „Přišel s námi?“

Angie: „Něco se vás chytilo, není to neobvyklé, stává se to při každém přesunu mezi realitami, nebo dimenzemi.“

David: „A jakého charakteru to je víš?“

Angie: „Nevím vůbec nic.“

Elie: „Díky bohu, že máte překladatelského génia, sestřička našla přeložený text o těchto cestovatelích, nic nenašla, protože to bylo špatně přeložené. Našla jsem originál.“

Michelle: „A co jsi zjistila?“

Elie: „Jsem blízko.“

David: „Pravdu, nic nemáte.“

Elie: „Zatím ne, ale jsem blízko.“

Cordelie: „promiňte, že se do toho pletu, já jsem tady přes hlídání, ale když jsme byli u nás, celých pět let nás pronásledoval démon, který si hrál s dimenzemi. Will o tom něco říkala, ale zapomněla jsem to.“

Angie: „To by bylo logické. Co o tom ještě víš Cordy?“

Cordy: „No, poslal k nám Angeluse a ještě nějaké Angelovy oběti.“

Angie: „Angeluse?“

Thomas: „Jo, chudák dostal duši.“

David: „Willow mu dala duši?“

Thomas: „Ne tak úplně. Buffy.“

David: „Nebudeme se v tom nimrat, co teda uděláme?“

Angie: „Tohle všechno obrátilo na jinou stranu. Budeme se muset sejít znovu.“

David: „Máme ještě jeden problém. Myslím, že se naši na něco chystají.“

Michelle: „Jak to myslíš?“

David: „To já nevím, já jsem přece přes city, ty přes myšlenky.“

Michelle: „Zjistím to.“

Cordelie: „Tý jo, vy jste fakt postrachem svých rodičů, co?“

James: „kdo by je měl znát líp, než vlastní děti?“

Elie: „Tak jdu domů, přečtu ten text, uvidím, jestli něco najdu.“

Michelle: „Jdu se podívat, jestli nemá Robins nějaká zranění.“

David: „uvidíme se večer.“

„Shh, měla bych Sáru odnést za Buffy.“ Mluvila Cordelie skoro sama se sebou.

Angie: „Ale pořádně nahlas klepej.“

Cordelie: „Bydlela jsem s nimi v domě, mě už nic nepřekvapí.“

         Když se Cordelie ocitla před dveřmi do Buffyiny kanceláře, opravdu svědomitě zaklepala a upozornila je, že je to ona. Ozvalo se trochu překvapené „moment“. Chvíli čekala, než Buffy zavolala, že může dál. Vešla, Buffy se opírala o stůl a měla na sobě černou košili, byla jí velká, Cordy bylo hned jasné, komu patří, protože Angel měl jenom kalhoty.

„Cordy, tys přinesla Sárinku, ty ji ale hodná.“ Buffy k ní hned natahovala ruce, vzala si ji do náruče a přivinula ji k sobě.

Angel: „Nečekali jsme tě.“

Cordelie: „Všimla jsem si, ale mě to nevadí, já jsem zvyklá.“

Buffy: „Kde je Thomas?“

Cordelie: „Naposledy jsem ho viděla v bytě. Jo, nestačila jsem ti to říct, ten byt je nádherný.“

Buffy: „Víš… asi si ho moc neužijete.“

Cordelie: „Proč?“

Buffy: „Chtěli jsme… vlastně se to dozvíš večer. Ale děkuju, žes přinesla Sarah.“

„Jsem skvělá chůva.“ Usmála se Cordy a zmizela.

Angel: „Měla by ses obléct. Ať se mi nenachladíš.“

Buffy: „Sarah je nádherné miminko, že?“

Angel: „Ano.“

Buffy: „Bude mi po ní smutno, až si ji Chris odveze domů.“

Angel: „Třeba ne, je ještě příliš mladý, aby sám vychovával dítě. Třeba se s Anette chystají na vlastní.“

Buffy: „To určitě.“

Angel: „Taky budeme mít holčičku, neboj. Bude krásná, jako ty a ještě mnohem hezčí, než kterékoli jiné miminko, protože bude tvoje.“

Buffy: „Myslím, že na to teď nejsem připravená.“

Angel: „Neřekl jsem teď. Ještě je brzy, ale jednou… třeba až budeme sami, děti budou pryč a bude se nám stýskat po vráskách z jejich vyvádění.“

Buffy: „Pochováš si Sárinku?“

Angel: „U tebe je jí líp.“

Buffy: „Nejenom já se s tím musím srovnat, viď?“

Angel: „Miluju tě. Jsi celý můj život. Nic jiného, než ty pro mě nemá cenu.“

Buffy: „Moc to dramatizuješ.“

Angel: „Počkej, já?“

„Pamatuješ, jak jsme se seznámili? V pohodě jsi žil bez mě. Změnil ses, hm?“

„Víš, že ti ta košile sluší víc, než mě?“ Objal ji rukou kolem boků.

Buffy: „Posloucháš mě?“

Angel: „nevím, co jsi říkala?“

Buffy: „Aspoň, že se to nesnažíš ukecat.“

Angel: „Stejně bys mně to nevěřila.“

Buffy: „Ale mohla bych to aspoň na chvíli předstírat.“

         Holie vešla do pokoje, protože hledala Jamese. Samozřejmě seděl na gauči a klepal něco do notebooku.

„Co tu děláš, sluníčko? Myslel jsem, že budeš u Angie.“ Promluvil první, aniž by se k ní otočil. S odpovědí, že ho chtěla vidět, ladně vklouzla na místo vedle něj.

James: „Pustila tě?“

Holie: „Je to tvoje sestra, ne?“

James: „To ještě nic neznamená.“

Holie: „Co zase děláš?“

James: „Kritika, rychlovku, do osmi to musím poslat.“

Holie: „Nechceš přestat pro noviny pracovat? Vždyť knihou sis vydělal dost.“

James: „Ale to není o penězích.“

Holie: „Jak to? Někdy tvoje chování nechápu.“

James: „Baví mě to. Tím, že jsem vydělal knihou, jsem se jenom odpoutal od rodičů, postavil jsem se na vlastní nohy.“

Holie: „proto jsme v jejich domě?“

James: „Jsme tu na návštěvě, rodina se občas schází.“

Holie: „Já vím. Proč ale pořád mluvíš s matkou, když se vidíte pořád.“

James: „Protože je to moje matka.“

Holie: „Nemá tě ráda.“

James: „jak jsi na to přišla?“

Holie: „Pořád se s tebou hádá.“

James: „Baví ji to.“

Holie: „Nechápu to.“

James: „Jsi sladká.“

Holie: „Vysvětli mi to.“

James: „Co přesně nechápeš? Jen se podívej, zrovna o jednom ze svých největších sponzorů píšu, že je to nadrženej dědek, kterej tráví většinu svého života v night klubu. Prostě se nebojím. Ostatní se prostě bojí mámě něco říct, protože by jí tím ublížili, ale nemůžeme ji od toho přece odříznout.“

Holie: „Takže ty nemáš rád svoji matku.“

James: „Mám, svého sponzora taky, jenom říkám pravdu.“

„Už to asi chápu. Hádáš se s ní, protože ji máš rád a ona tě za to nezabije, protože tě má taky ráda.“

„To je moje sluníčko.“ Usmál se a pohladil ji po vlasech, které byly právě červenočerné. Holie byla pověstná, jak často měnila barvu vlasů, když už nemohla nosit různé oblečení. Proto vedle ní Angie ve stejně prostém šatu se svými jasně zářivými blond vlasy. Holie strávila většinu života mezi čarodějkami, jen chvíli předtím, než se seznámila s Jamesem, odešla od čarodějky, která ji vychovávala od narození, kdy ji tam odložila její matka, když zjistila, jaké má Holie schopnosti. Ve skutečnosti se nejmenovala Holie, jen ji tak oslovovala její Dalenia, tak říkali těmto opatrovnicím, nikdo už si nepamatoval, jak se děvčátko jmenovalo, tak se dál jmenovala jen Holie. I když si James původně myslel, že to bude jen na chvíli, co byl u kultu, Holie si to představovala jako lásku na celý život, pořád ho navštěvovala, než mu nezbylo uznat, že spolu mají „vztah“. Doteď se tomu oba smáli, protože ho vlastně uhnala, ale to bylo mužům rodu Summersových podobné.

Holie: „Nad čím přemýšlíš?“

James: „Líbí se mi tvoje vlasy.“

„Možná bych měla být blond, abych se vám hodila do rodiny.“

„Nejsi přece zboží, líbíš se mi taková, jaká jsi.“

         Večer Buffy přikázala, aby se všichni shromáždili v obýváku, a jak Buffy řekne, tak se i stane. Sama přišla poslední, měla na sobě Angelovu košili z rána a pod ní bílé upnuté kalhoty. Sarah jí spokojeně chrupala v náručí.

Angie: „Konečně jsi tady, mám toho hrozně moc.“

„Jasně, promiň, bude to rychlovku, zdržela jsem se, protože jsem přebalovala Sárinku.“ Automaticky podala miminko Chrisovi a pak si sedla.

David: „Tak proč jsme tady?“

„No, s Angelem jsme si už před nějakou dobou našli takový malý domeček za Londýnem téměř na venkově, rozhodli jsme se, že teď, když už je Alex velký a bude s námi Sára, bude to pro ně skvělé prostředí. Budeme se tam brzy stěhovat, abychom měli větší klid, velkoměsta už máme dost. Sice budu každý den dojíždět do firmy, ale budu moct sebou vzít i Alexe.“ Řekla rychle, aby ji nikdo nemohl přerušit.

Eve: „A co já?“

Angel: „Ty jsi nezletilá, tak máš smůlu.“

Buffy: „Máš tam velký pokoj, společně s Alexem.“

Alex: „To si děláš srandu, že?“

Buffy: „Tváříš se úplně jako Angel.“

David: „To…to je skvělý.“

Buffy: „Viď? Hrozně se na to těším.“

Chris: „Stěhovali jste se nedávno, ne?“

Buffy: „Mně se ten nápad docela líbí.“

Angel: „Je to skvělý nápad.“

David: „To určitě, ale každý den chceš dojíždět přes celé město?“

Buffy: „Nemusí to být každý den, stejně většinou pracuju přes počítač.“

Angel: „Stejně se vás neptáme na názor, jenom vám to oznamujeme.“

Buffy: „U nás máte vždycky dveře otevřené, ale potřebovala bych vědět, kolik vás s námi bude, právě zařizuji nábytek.“

Michelle: „A co dům v L. A.?“

Buffy: „Myslela jsem, že tam budeš ty s Darrenem.“

Michelle: „ne, to ne, Darren má vlastní dům.“

Buffy: „Neboj, naše rodina už ho nějak upotřebí.“

Anette: „my se vracíme do L. A.“

Angel: „Chrisi, nechceš tu zůstat se sestrou?“

Chris: „Rád bych, ale oba máme v L. A. práci. Budu sem často jezdit.“

Angie: „My nejspíš zůstaneme tady, je stejně jedno, kam se přemístím.“

Elie: „Já chci zůstat doma, u kultu, ale nebojte se, nezmizím zase na spoustu let.“

„Jamie?“

James: „Nevím, zaskočila jsi mě tím. Jsem dost závislý na tom, kdo si zrovna vyžádá článek vzhledem k tomu, že nejsem na stálo u žádného nakladatelství. Zatím zůstanu tady, uvidím časem.“

Spike: „Já se zahrabu ve svém malém bytečku, pokud se na mě teda nenaštveš kvůli hlídkám.“

Buffy: „Pořád s tebou počítám.“

Robins: „Budu pokračovat v pendlování mezi L. A. a Londýnem.“

Thomas: „No, my…“

Angel: „Ty ani neotvírej pusu, ty to máš povinně, ty a Cordelia.“

Thomas: „Hej, já už jsem plnoletý.“

Buffy: „Pořád ještě jsi nejmladší.“

Thomas: „To je pěkně sprostý, vždyť u nás jde čas jinak.“

Buffy: „Musím si Cordy užít, než se zase stane upírem.“

Angie: „Ale jestli Thomas nechce, nemůžeš ho nutit.“

Buffy: „Já ho nenutím, jenom ho potřebuju mít na očích, jestli bude mít alergickou reakci na druhé straně Londýna, těžko mu pomůžu.“

Thomas: „To zní logicky.“

Buffy: „Máš smůlu, stejně jsem se už rozhodla, máte tmavomodrý koberec.“

Cordy: „Teď sis mě získala.“

Buffy: „Jsem božská.“

Thomas: „Ulovila tě na koberec?“

Cordy: „Tmavomodrá je krásná barva. A bude tam Sára.“

Thomas: „Máš koberec radši, než dítě?“

Cordy: „Jenom občas.“

Vždycky jsem toužil poznat Cordelii Chaseovou, začínám litovat.“

Cordy: „To vůbec nechápu, všeobecně si se Summersovými dobře rozumím.“

Angie: „Jo, to jsme stačili zjistit, nebo jsi měla radši říct s Angelovými syny, ne?“

Cordy: „To je to stejné, ne?“

Buffy: „To je jedno.“

Natasha: „jdu uložit Anastasii, určitě je už ospalá.“

Stacy: „Chci, aby mi babička zazpívala.“

Buffy. „To víš, že ti zazpívám miláčku, ale zítra, ano? Dneska si ještě potřebujeme s tatínkem promluvit.“

Stacy: „Dobře.“

Buffy: „To je správná Summersová.“

Natasha vzala Anastasii za ručku a odvedla ji pryč.

Alex: „Nemusím jít spát, že ne?“

Buffy: „Pokud ti není pět, nemusíš.“

Angel: „Možná by měl, je už pozdě a…“

Buffy: „Natasha se o Stacy zbytečně stará, je ještě brzy, viď Xandre?“

Alex: „No jasně.“

David: „A kdy se chystáte přestěhovat?“

Buffy: „Hned, jak bude všechno dokončené, chystáme se už delší dobu…“

Angie: „Počkej, to je ten domeček, co jste měli už, když jsme se seznámili s Ozem?“

Buffy. „Jo, to je přesně on, je dokonalý, taky ho už pár let připravujeme.“

Elie: „Co znamená nějakou dobu?“

Angie: „Než naši odešli do Ulirie, než se narodil Davie, koupili ho, že?“

David: „Ten dům chystáte celý můj život?“

Buffy: „téměř třicet let.“

Eve: „Jen tak mimochodem, kolik je tobě?“

Buffy: „To se přece neříká.“

Anette: „Ale je to celkem zajímavé.“

Buffy: „Já nevím.“

David: „Tak to zkusíme spočítat. Kdo to bude mít první, křičí.“

Neuběhla ani minuta a Angie se hlásila o slovo: „Dvaasedmdesát.“

Buffy: „To už jsem stará bába.“

Anette: „na dvaasedmdesát vypadáš celkem dobře.“

Buffy: „Oz taky vypadá dobře, na to, že je o rok starší, než já.“

Oz: „Chlupy mi asi nevypadají.“

„Vlkodlak bez chlupů.“ Hned jak si to Buffy představila, chytla takový záchvat smíchu, že se málem udusila.

Oz: „To není moc slušný.“

Cordy: „To chceš říct, že už je mi taky přes sedmdesát?“

Buffy: „Vidíš, a vypadáš na pětadvacet, stejně jako já, není to super?“

Cordy: „To určitě je.“

Angel: „Akorát, že ty budeš stárnout normálně a Buffy vůbec.“

Cordy: „To je blbý.“

Oz: „Hele, když jsi počítala, kolik je Buffy, musíš vědět i kolik je tobě.“

Angie: „sedmačtyřicet.“

Chris: „To počítáte z hlavy?“

Buffy: „No jistě, jsou to přece Summersovi, géniové ne?“

David: „Zítra už se vrátíme domů, můžeme?“

Buffy. „Oficiální sraz je u konce, všichni můžou, ale nemusí zítra domů. My odjíždíme, až bude vše hotové, což je brzy, tak se chystejte.“

Sarah se rozplakala, Buffy hned vyskočila a vzala si ji do náruče.

Chris: „Nic jsem neudělal, přísahám.“

„Jenom je naštvaná, že jsme ji probudili. Odnesu ji nahoru do postýlky.“ Vysvětlila a hned zamířila nahoru.

Cordelie: „Sarah je tak klidné miminko.“

Angie: „Ta po Xanderovi určitě nebude.“

Cordy: „Ta bude po Willow.“

Chris: „Počkej, to jako bude čarodějka?“

Otázka směřovala přímo k Angie, ta chvilku přemýšlela, vypadala v tu chvíli jako správná kněžka Wicca: „Je to možné, ale to nezjistím tak brzy.“

Chris: „Nechci, aby byla moje sestra čarodějka.“

Holie: „Není nic špatného na tom, být čarodějka.“

Cordy: „Byla jsem u toho, když se Willow učila od Buffy. Hrozně ji to bavilo.“

Chris: „Mámu to zničilo, nechci, aby se to stejné stalo mojí sestře.“

Angie: „Mě Will přivedla poprvé k wicce.“

„Alexi, broučku, už je čas, zítra musíš brzy do školy.“ Vrátila se Buffy a hned si odvedla druhého nejmladšího člena.

Spike: „Je čas pro nás?“

„Jenom se převleču.“ Křikla ještě od schodů.

David: „jdete na hlídku?“

Robins: „Já taky.“

Angie: „Cos provedl?“

Robins: „Je mi pětačtyřicet a pětadvacetiletá holka mi rozkazuje.“

David: „je tvůj šéf.“

Robins: „Tvůj taky.“

„Už jsem tady, jdete?“ Celá natěšená poskakovala na chodbě. Angel, Spike a Robins se nedobrovolně zvedli a šli za ní.

Buffy: „Vrátíme se brzy!“

 

 

6. kapitola