Na snídani už byli jen Eve, Thomas, Cordelie, James, Holie, Chris a Anette, ostatní už odjeli domů, Buffy s Angelem zaspali a tím pádem i Alex.

„Kněžka mě volá, uvidíme se večer.“ Zmizela za chvilku i Holie, James si vzal Angelovy noviny a dál si nevšímal okolí.

Cordy: „Nespí nějak dlouho?“

Thomas: „Určitě ne.“

Eve: „Neměl být už Alex ve škole?“

Thomas: „kdy jezdí Alex do školy?“

Anette: „Už tam měl být, jděte ho někdo vzbudit.“

Chris: „Můj bratr to není.“

Anette: „Jamesi, brácha ti zaspal do školy.“

Dotazovaný jen něco zamručel. Nikomu se nechtělo nahoru, vzbudit Alexe a Buffy.

„Dobře, jdu tam.“ Odhodlal se Thomas a hned vyrazil nahoru. Alexe našel sedět u stolu, čekal, než si pro něj někdo přijde. Hned ho poslal dolů a šel do ložnice. Tvrdě spali, zachumlaní do peřin.

„No tak, vstávejte.“ Probudil je rychle, Angel sebou trhnul a nadskočil, Buffy stejně dál spala. Angel vstal a obléknul si kalhoty.

Thomas: „Cordy odveze Alexe do školy.“

Angel: „Vrátili jsme se teprve před chvílí, hned jsme usnuli.“

Thomas: „Náročné?“

„Jak pro koho, jdu se podívat na Davida, asi bude mít trochu bolesti.“ Šeptala Buffy ve velkém chumlu přikrývek. Když se z nich vyhrabávala, začal jí zvonit mobil a pípat počítač. Natáhla se pod postel, hledala na zemi kabelku, ve které zběsile vyřvával mobil. Zvedla ho a začala se s někým zuřivě hádat. Nakonec hodila s telefonem na postel a vzala si na klín laptop.

Angel: „Co se děje?“

Buffy: „Zablokovali konto.“

Angel: „Jaké konto?“

Buffy: „Naše konto. Někdo z něho chtěl čerpat, zfalšovali naše podpisy.“

Angel: „Tak to zařídíš?“

Buffy: „samozřejmě. Za pár minut to bude.“

Thomas: „A co uděláš?“

„Nahackuju se tam.“ Pousmála se, zaklapla počítač, zabalila se do deky a šla se s nimi přivítat.

Thomas: „Tak cos jim provedla?“

Buffy: „Trochu jsem se jim pomstila.“

Angel: „To je moje holčička. Pojď ke mně.“

Buffy. „Promiň miláčku, ale musím trénovat s Eve.“

         Buffy s Eve trénovaly, vše bylo v plném proudu, Cordelie přiběhla, že má pro Buffy telefon. Eve si sedla s láhví vody na lavičku a čekala, než Buffy dotelefonuje.

Buffy: „Ano, jsem Buffy Summersová.“

John: „Kdysi jsme se setkali na večírku v L.A.“

Buffy: „Promiňte, nemůžu si rozpomenout.“

John: „Byl jsem tam se ženou, s Fione.“

Buffy: „Ano už si vzpomínám. Jak se máte?“

John: „Zrovna ne moc dobře. Jde o Fione.“

Buffy: „Snad se jí nic nestalo.“

John: „Před dvěma dny zemřela.“

Buffy: „Panebože, jak?“

John: „Měla autonehodu.“

Buffy: „To je mi líto.“

John: „Nevěděl jsem o nikom z její rodiny, znám jenom vás.“

Buffy: „Díky, že jste zavolal. Fione byla jako sestra.“

John: „Asi byste chtěl přijet na pohřeb. Bude se konat zítra v šest hodin v Las Vegas, na stejném místě, jako je pohřben její bratr.“

Buffy: „Přijedeme tam, vím, kde to je.“

John: „Musím ještě několika lidem zavolat, rád jsem vás slyšel, nashledanou.“

„Upřímnou soustrast.“ Vypnula hovor a svěsila ruku.

Eve: „Stalo se něco?“

Buffy: „Dneska už trénovat nebudeme, ano? Jen si ještě trochu protáhni svaly.“

Eve: „Dobře. Jsi v pořádku?“

„Jo, jasně… jsem.“ Jako mátoha vyšla z tělocvičny a zamířila nahoru ke kancelářím.

         Jemně zaklepala a počkala, až jí někdo odpoví. Vešla, Angel seděl za stolem a jenom ukázal na židli před sebou: „Děje se něco opravdu závažného? Mám hrozně moc práce.“

Buffy: „Volal mi John.“

Angel: „Klient?“

Buffy: „Manžel Fione Dawn.“

Angel: „Aha. A co se stalo, přijedou?“

Buffy: „Ne, my přijedeme.“

Angel: „Neměla jsi to slibovat, máme toho hodně.“

Buffy: „Na Fionin pohřeb.“

Angel: „Panebože, co se jí stalo?“

„Měla bouračku.“ Řekla mu to stejné, co jí předtím řekl John a vzhlédla k němu nechápavým pohledem. Vzal ji účastně za ruku.  

Angel: „Kdy máme přijet?“

Buffy: „Zítra v šest to bude, měli bychom jet co nejdřív.“

Angel: „Tak se nachystej.“

Buffy: „Pojedeme jenom my? Vždyť děti ji znali taky.“

Angel: „Zavolám Davidovi, zeptej se Chrise, ale myslím, že bude stačit, když tam budeme mi.“

„Dobře, jdu nám sbalit věci. Myslíš, že mám něco tmavého?“ zmateně vyšla z kanceláře. Mluvil s dětmi a ti říkali, že mají jet jenom oni dva. Buffy to všechno zařídila, tak za hodinu vyjeli. Celou cestu na letiště Buffy mlčela, promluvila jen pár vět při nástupu do letadla a hned potom mu usnula v náruči.

„Buffy? Jak se cítíš?“ Zeptal se hned jak se probudila.

Buffy: „Jak asi? To je jedno.“

Angel: „Prosím, mluv se mnou.“

Buffy: „Mluvím s tebou pořád.“

Angel: „Je mi to líto.“

Buffy: „Já vím. Nebudeme o tom mluvit, aspoň teď.“

Když dorazili do Las Vegas, jeli rovnou na adresu, kterou jí poslal John mailem. Byl to celkem malý domek na poměry města.

Přišel jim otevřít John: „Dobrý den, rád vás vidím.“

Buffy: „kdyby to bylo za lepších okolností…“

John: „Ano, to máte pravdu.“

John se otočil a na někoho ukázal, na Angela i na Buffy se vrhli dva lidé. Angelovi hrozili křížem a na Buffy měli normální dýku, ani nebyl jasné, jak se jim to podařilo, ale svázali je a odnesli do nějaké jiné místnosti, kde se později probudili.

Angel: „kde jsme?“

Buffy: „Říkala jsem, že se tyhle šaty nehodí na pohřeb.“

Angel: „Co?“

Buffy: „ještě jsem trochu mimo, jak mě praštili do hlavy.“

Angel: „jak se odsud dostaneme?“

Buffy: „To nemám tušení, ale z těch lan se sama určitě nedostanu, jsou moc pevné a utažené.“

Angel: „U mě taky.“

Buffy: „Není to tvůj způsob oslavy narozenin, že ne?“

Angel: „Ještě přijde striptérka.“

Buffy: „bezva.“

Angel: „Ty nemáš narozeniny, až za měsíc.“

Buffy: „Jen jsem se ptala.“

„Jen si cukrujte hrdličky. Ale teď budu chvilku mluvit já, ano?“ Oba otočili hlavu ke dveřím, John.

Buffy: „Proč jsme tady?“

John: „nemusí utrpět tvoje hrdost, píchnul jsem vám oběma drogy, proto jste se nebránili.“

Buffy: „Hned mě zaplavuje pocit štěstí.“

John: „Další dobrá zpráva je, že tvoje připitomělá kamarádka pořád žije. Bohužel, nějak jsem tě sem nalákat musel.“

Buffy: „Prase.“

John: „To máš pravdu. Víš, Fione mi při rozvodu nenechala ani korunu, to ve mně zanechalo zlostný pocit. Pak jsem ale slyšel, jaký poklad to skrývají její přátelé, které jsem tak náhodou potkal. A nápad byl na světě.“

Buffy: „Tak to máš blbý, od nás taky neuvidíš ani korunu.“

John: „kdo řekl, že jde o peníze? Nejsem až tak přízemní.“

Buffy: „Co teda chceš?“

John: „Baby, little sweet baby.“

„Co?“

„Ti blbci vždycky všechno vyslepičí na začátku.“ Podotkl s ironií Angel.

John: „A teď, když mám rodiče, dítě ke mně přijde samo. Jak se říká, když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“

Buffy: „Jsi blázen. Tohle ti přece nemůže vyjít. Nebuď idiot.“

„jaké štěstí, že sis sebou pro jistotu vzala i počítač, že? Mám ho tady.“ Ukázal tašku, kterou doteď schovával za zády. Sedl si na židli a otevřel laptop.

„Tak, co tam napíšeme…. Davie, řekni prosím Chrisovi, aby až se bude s Anette vracet do L. A., vzali sebou Alexe a odvezli ho za námi do Las Vegas. Chtěla bych ho mít co nejdřív u sebe. Dík, líbám Stacy.“ Odříkával si s úsměvem John. Buffy vypadala slovo od slova naštvaněji, hrozilo, že vybuchne jako sopka. John si toho všiml, vysmál se jí i Angelovi a odešel.

Buffy: „Alex, on bude mít Alexe?“

Angel: „K čemu by mu byl? Ten dokáže leda způsobit bolest hlavy a o peníze mu nejde.“

Buffy: „Angele, je to náš syn.“

Angel: „Jo, to si uvědomuju.“

Buffy: „Proč jsi tak klidný?“

Angel: „Každý Summers se o sebe dokáže postarat a tohle je jenom člověk.“

Buffy: „Ale ví o nás všechno.“

Angel: „Úplně všechno ne, lásko. Neboj se.“

         Přesně za dva dny se John znovu objevil, do té doby se objevovali jen jeho poskoci, když jim nosili jídlo. Už měli zavázané jen ruce, ale stejně je to ve všem omezovalo. Nejednalo se až tak o únos, nebo uvěznění, měli se celkem dobře, až na to, že měli svázané ruce. Ve chvíli, kdy se znovu objevil John, viděli taky Alexe. Měl svázané ruce, což bylo u bezbranného sedmiletého kluka zhola zbytečné.

„Mami! Tati!“

John: „Dojemné shledání, asi budu brečet.“

Buffy: „Budeš nás tu teď všechny shromažďovat?“

John: „Ale ne ty husičko, mám přece to, proč jsem přišel.“

Angel: „Alex? Na co ti bude sedmiletý kluk?“

Buffy: „Máš být ve škole!“

Alex: „Omlouvám se, příště, až mě unesou, vezmu si sebou domácího učitele.“

Buffy: „Že jsem svázaná, neznamená, že na mě můžeš být drzý.“

John: „Jste unesení, tak se tak chovejte.“

Buffy: „Dík, nechci. Naposledy, když mě unesli, nemohla jsem se týden pohnout, fakt hnusnej zážitek.“

Alex: „Ty ho znáš?“

Buffy: „No jasně, to je John, Fioniny manžel, prý bývalý, ani se nedivím, že se s ním rozvedla.“

Alex: „Aha. A co chce po mně?“

John: „Víš, kolik mi za tebe dají? Budu tě dražit hochu, černokněžníci, démonní řády, sataničtí kněží.“

Alex: „Ach jo, syn přemožitelky, co? To jste si nemohli vybrat jinýho bráchu? Já jsem stejně k ničemu.“

John: „Naivko.“

„Teď mě pustíš.“ Podíval se na něj sugestivně Alex. John ho chvíli pozoroval, pak ho pustil.

Angel: „Jak jsi to udělal?“

„Rozvážeš mě.“ Zkusil to znovu a hle, John to udělal.

Buffy: „To je super.“

„Nebudeš se ani hýbat.“ Pokračoval Alex, pak vzal provazy, které předtím poutaly jeho a obvázal je Johnovi kolem zápěstí.

Buffy: „Jak jsi to udělal?“

Alex: „Já nevím, prostě jsem na to myslel.“

Buffy. „To je skvělý, ale promluvíme si o tom později, teď mě rozvaž.“

Hned jak mohla, Alexe objala. Taky okamžitě rozvázala Angela a skočila mu do náruče.

Alex: „Jakej jsem byl?“

Buffy: „Ještě si o tom promluvíme hochu.“

Alex: „Já věděl, že to nebude jen tak.“

Buffy: „Tak strašně jsem se o tebe bála broučínku.“

Naštvaně si vzala laptop a otevřela dveře.

„Jdete?“

Vešli do druhé místnosti, byli tam čtyři muži, kteří seděli různě po místnosti. Hned jak je viděli, začali vykřikovat, jeden se hned rozběhl proti Buffy, pořád byla rozzuřená, natáhla ruku k muži. Vytřeštil oči, jakoby jí z dlaně opravdu vyšla energie a skácel se k zemi. To stejné zopakovala i na ostatních, zlikvidovala tak všechny čtyři.

„Vezmi naše věci.“ Otočila se k Angelovi a zkontrolovala přitom Alexe. Angel běžel pryč, nejspíš jim vážně o věci nešlo, protože se hned vrátil s jejich věcmi a Buffyinou kabelkou. Pak už bylo všechno jednoduché, zavolali si taxíka a zařídili letadlo. Když už v něm pohodlně seděli, Buffy se trochu uklidnila a teď už začal Alexův výslech.

„Jak jsi to udělal?“

Alex: „Já nevím, vážně. Prostě to měla být jenom taková poznámka a on se mě podíval do očí a já poznal, že nad ním mám moc. Udělal to, tak jsem to zkusil znovu.“

Angel: „Stalo se ti to už předtím?“

Alex: „Ne, určitě ne.“

Angel: „Mimochodem, co jsi ty udělala těm chlapům?“

„Já nevím. Hrozně jsem se lekla, chtěla jsem mu dát pořádnou ránu, ale on se prostě sklátil k zemi, aniž bych se ho dotkla.“ Celou dobu pozorovala svoji ruku, jakoby tomu nemohla uvěřit.“

Angel: „Kontroloval jsem mu tep, prostě mu najednou přestalo být srdce.“

Buffy: „Co to znamená?“

Alex: „Že mám konečně nějakou moc.“

Buffy: „Ještě si o tom musíme promluvit s Angie, až dorazíme.“

Alex: „Vůbec mi to nepřeješ.“

Buffy: „Ale samozřejmě, že přeju, jsem šťastná, když jsi ty. Ale, každá silná, dobrá a přínosná věc je i bolestivá.“

Alex: „Necítím bolest.“

Angel: „Neřekl jsem tohle náhodou já?“

„Vidíš, jaké jsem si z toho vzala ponaučení?“ Začala ho líbat, objal ji rukou kolem pasu a přesunul si ji na klín. Vůbec neodporovala. Až do chvíle, kdy ho s naštvaným obličejem odstrčila: „Tys to celou dobu věděl!“

Angel: „Co?“

Buffy: „O Alexovi, proto jsi byl tak klidný.“

Angel: „Ne, nevěděl jsem to. Jenom jsem věděl, že když jsme spolu, nic se nám nestane.“

Buffy: „Měla jsem tak strašný strach.“

Angel: „Tak příště, až budeš naštvaná, na nikoho neukazuj, ať taky neumře.“

Buffy: „Neudělala jsem to schválně. Všechny ty schopnosti ke mně samy přicházejí, nežádám o ně. Hromadí se a já přestávám věřit, že to někdy skončí.“

Angel: „Všechno, co je chvilku špatné, musí být chvilku i dobré, jednou jsi nahoře, jednou dole.“

Buffy: „Teď to nechápu.“

Angel: „To nevadí.“

Alex: „Tati? Nemáš strach z lítání?“

Angel: „Mám, ale co nadělám. Tvoje matka ho miluje, zvlášť, když vidí oceán, viď?“

Sice spala, ale odpověděla jim neurčitým, „hm.“

         Vrátili se domů, James s Ozem, Thomasem a Cordelií seděl v obýváku, Eve byla ve svém pokoji, Holie s Angie byly u kultu. A Malá Sarah byla u Cordelie, jako ve vatičce.

James: „Vrátili jste se nějak brzy.“

Buffy: „Jo, pohřeb se nekonal. Jdeme nahoru. Cordy, Thomasi…“

Thomas: „jasně.“ Cordy podala Sarah Ozovi.

Všichni odcestovali nahoru. Do ložnice Buffy a Angela.

Cordy, Alex a Thomas si sedli na sedačku, Angel si sedl do křesla a Buffy nervózně popocházela po místnosti. Potom zavolala Angie.

Angie: „Ahoj tati, brácho, mami…“

Buffy: „Můžeš prosím zopakovat, co jsi mi řekla v noci?“

Angie: „Promiň, bráško, když jsem tu byla, když jsme všichni společně hledali toho démona, žádný nebyl. Zkoumala jsem tvoje nitro a tvoje schopnosti. Přišlo mi divné, že se u tebe neobjevil ani náznak, zjistila jsem, že se to u tebe musí nějak sepnout, jen jsem nevěděla jak.“

Angel: „Zosnovala jsi ten únos?“

Angie: „Jaký únos? Jste v pořádku? Co se vám stalo?“

Buffy: „Už jsme odhalili Alexovu schopnost. Unesli nás a on nás zachránil.“

Angie: „Výborně bráško, vytáhl ses.“

Buffy: „Hrozně jsem se lekla, ale když to udělal, věděla jsem, že je to, o čem jsi mluvila.“

Angie: „Tak se ukaž, bráško, co dovedeš?“

Alex: „Já, nevím, jestli to dovedu.“

Angie: „Nestyď se. Prostě nehlédni do svého nitra, využij sílu, kterou v sobě máš, kterou ti dala matka. Alexi? Dokážeš to!“

„Cordy, vstaň a mňoukej jako kočka.“ Tentokrát to ale neřekl nahlas. Cordelie opravdu vstala a začala mňoukat.

Angie: „Neuvěřitelné.“

Alex: „Cordy, přestaň.“

„Lásko, jsi v pořádku?“ Thomas vyskočil a objal Cordelii.

Angie: „Bude v pořádku, nic jí není. Bráško, jsi fakt dobrej. Máš po matce velkou sílu, ovlivňuješ myšlenky. Škoda, že byl táta člověk, určitě bys byl neuvěřitelně silný.“

Alex: „Chápu.“

Angie: „Ale pozor, co je užitečné, je taky…“

Alex: „Bolestivé, já vím.“

Angie: „Zkus ještě někoho.“

Alex se upřeně podíval na Buffy, chvíli, snad jen zlomeček sekundy to vypadalo, že mu podléhá, než před sebou mávla rukou a Alex se vzpamatoval.

Angie: „Na mámu nemáš, ani to už nikdy nezkoušej, zbytečně by ses vyčerpal.“

Alex: „A koho mám? Tátu?“

Angie. „Na třísetletého démona nemáš, ale zkus Thomase.“

Zopakoval stejný proces, jako s Cordy, ale s jiným příkazem. Když skončil, a nic se nedělo, Angie se to zdálo divné.

Angie: „Co jsi mu řekl?“

Alex. „To je jen mezi námi.“

Buffy: „Už nikdy na nikoho z domu nic podobného nepoužiješ, ano? Nebo se postarám, abys to nepoužil už nikdy, souhlasíš?“

Alex: „Ano mami.“

Buffy: „Chápu, že jsi opájený tou silou, ale ovládání mysli je opravdu nebezpečné a není fér to někomu dělat, pokud k tomu samozřejmě není závažný důvod, jako například u Johna.“

Alex: „Ano mami.“

„jsem na tebe pyšná hochu.“ Rychle ho objala a konečně si sedla klidně Angelovi na klín. Thomas s Cordelií si taky sedli.

Angel: „Jaký to byl pocit Cordy?“

Cordy: „Divný, jako bych prostě musela. Nevěděla jsem, co dělám a zároveň jsem věděla, co se s mým tělem děje.“

Angie: „Dokud Alex nebude chtít, dotyčný si neuvědomí, že byl ovlivněn.“

Angel: „Vidíš Alexi? Kdyby ti matka dala schopnosti před dvěma lety, jak sis přál, nebyly by takové, jako je ovlivňování mysli.“

Angie: „mami? Tobě se taky něco stalo?“

Buffy: „Ukázala jsem rukou na toho muže a on se sklátil k zemi, byl mrtvý.“

Angie: „Zastavila jsi mu srdce?“

Buffy: „Já nevím, v tu chvíli sem nevěděla, co dělám.“

Alex: „Já to ale nebyl.“

Angie: „Kdy jsi naposled meditovala?“

Buffy: „Před více, než čtyřmi lety.“

Angie: „Tak dlouho? Nemáš to pod kontrolou.“

Buffy: „Kdybych začala meditovat, viděla bych svoji dceru a to nechci. Teda chci, ale ne pořád, nechci pořád vidět, jak umírá.“

Angie: „Dobře mami, to bude dobrý, ještě na tom zapracujeme. Asi jsi byla rozrušená a na chvíli jsi dala volnost démonovi, to není špatně. Použil schopností, o kterých jsi dosud nevěděla. Anebo, což pokládám za pravděpodobnější a přemýšlím nad tím už hodně dlouho, několik stovek let… Tvoje síla se tak rozvinula, že můžeš ovládnout jakoukoli sílu, dřív musel být ten člověk blízko tebe. Teď může být kdekoli, nejenom na Zemi. Taky, když sílu ovládneš, druhý ji neztratí a ani to necítí. Zdokonalila ses. Nejvíce asi v době, kdy jsi soupeřila se Silami, když jsi je zabila a nahradila.“

Buffy: „Tím chceš říct, že dokážu všechno?“

Angie: „Slyšela jsem, že jsi učila Willow, nebylo ti divné, že dokážeš i složitější kouzla bez sebemenší námahy?“

Buffy: „Můj bože.“

Angie: „Proto musíš stále meditovat, tvoje tělo je vystavováno nepředstavitelné moci, síle a tvoje mysl je vězněna, proto medituj, uvolníš tělo a dovolíš mysli létat. Většina tvých dřívějších schopností pramení z mysli, střety s duchy, sny…“

Buffy: „Chápu.“

Angie: „A nemusíš se bát, co uvidíš, záleží jenom na tom, co chceš vidět.“

„Je mi zima.“ Pošeptala tiše Buffy. Vstala, Angel taky, šel ke skříni, vytáhl její červenou deku, zabalil ji do ní a znovu si ji posadil na klín.

Angie: „Poslouchej svého společníka, svého démona, on ví, co máš uvnitř.“

Buffy: „Jo, klasické orgány, játra, plíce…“

Angie: „Teď musím jít, mám hrozně moc práce. Mimochodem, bylo by dobré, kdyby šel Alex na chvíli k nám, pomohla bych mu pochopit nějaké věci.“

Angel: „Ještě o tom popřemýšlíme.“

Angie mávla rukama a zmizela. Thomas promluvil na Buffy, začal slůvkem „mami.“ Cordy se na něj překvapeně podívala.

Buffy: „No?“

Cordy: „Domluvili jsme se, že tak nebudeš Buffy říkat před Summersovými.“

Thomas: „Já nechtěl. To nebyl záměr.“

Buffy: „Alexi?“

Alex: „Tohle byla ta věc, kterou jsem udělal, naposledy.“

Buffy: „To je v pořádku Cordy. Děti si zvyknou. Na všechno jde zvyknout si.“

Angel: „Cordy, mohla bys prosím uložit Sarah? Alexi, taky bys už měl spát, je pozdě.“

Alex: „Máš pravdu, dobrou.“

Všichni odešli, Angel a Buffy zůstali sami.

„Angie má pravdu, když jsi už čtyři roky nemeditovala, ohrožuješ sebe i svého démona.“ Snažil se ji přesvědčit. Dívala se celou dobu jen na podlahu, jakoby přemýšlela. Najednou ale zvedla hlavu: „Dobře. Ale musíš mi pomoct.“

Angel: „Jak?“

Postavila se, vzala ho za ruku a odvedla ho k posteli. Sedla si do tureckého sedu a naznačila mu, aby si sedl proti ní.

Buffy: „Ještě jsi mě neviděl při pravé meditaci, tak se ničemu nediv a hlavně mě nepřerušuj, hrozně to bolí. Nebude to vypadat jako v chrámech, s tím to nemá nic společného. Jenom zezačátku potřebuju cítit tvoji přítomnost. Potom můžeš odejít, ale budu bezbranná, tak bych byla radši, kdybys zůstal.“

Angel: „Samozřejmě s tebou zůstanu. Potřebuješ svíčky, bylinky, nebo něco takového?“

Buffy: „Ne, vystačím si sama. Tohle je divný, viď?“

Angel: „Kdyby mi někdo řekl, když jsme se brali, že budeš čarodějka a budu s tebou meditovat, asi bych umřel smíchy.“

„Já se to tenkrát dozvědět, asi bych ve chvilce ležela vedle tebe.“ Mluvila pomalu, mezitím zavřela oči, a když dokončila větu, byla úplně mimo. Přestala se držet vzpřímeně a samovolně lehla do polštářů. Pustil ji a uvelebil do lepší pozice, aby to bylo pohodlnější, neměl ani tušení, jak dlouho bude při pravé meditaci mimo. Za chvíli taky usnul, ani když se potom se svítáním vzbudil, nebyla ještě vzhůru. Rychle šel dolů, aby dal vědět, že jsou v pořádku a vrátil se nahoru s připravenou snídaní. Přišla k sobě asi za další dvě hodiny, prostě se najednou probudila, jakoby spala. Pomohl jí posadit se.

Angel: „Jak ti je?“

Buffy: „Dobrý, cítím se skvěle. Je, to, jakoby… jakoby mě nabíjela nějaká baterka.“

Angel: „Chceš se najíst? Přinesl jsem ti jídlo.“

Buffy: „Chtěla bych se milovat.“

Angel: „Tyhle meditace musíš provozovat častěji.“

Znovu si lehla do polštářů. Milovali se až do oběda, ale ani jeden z nich potom neměl chuť vstát a jít dolů. Angel ležel na zádech a díval se do stropu, Buffy ležela na břiše z části na něm a z části na posteli.

„Asi jsem to už říkal, ale tyhle meditace budeš muset provozovat častěji.“ Usmál se.

Buffy: „Kdybych věděla, že máš takové nároky, třeba bych se rozdvojila. Nevěděla jsem, že mají upíři takovou výdrž.“

Angel: „Věděla.“

Buffy: „Mám hlad. Co žes říkal o snídani?“

         Ve stejnou chvíli celkem daleko, až za oceánem v L. A. seděla Michelle s Darrenem u oběda, seděli u velkého skleněného stolu ve velké jídelně křičící modernou a přepychem. Michelle sama vybavení celého domu, které bylo hodně podobné jídelně, příliš neměla v lásce, ale když se to líbilo Darrenovi… Zrovna teď přemýšlela, copak asi dělá její ochránce David, když ji vyrušil Darren, opakováním své otázky, kterou nevnímala.

„Máš teda šaty, nebo ne?“

Michelle: „na co?“

Darren: „Významný večírek, musíš se blýsknout.“

Michelle: „Samozřejmě.“

Tohle poslouchala často, musíš se blýsknout, jako kdyby byla brož, se kterou jenom pootočí a už září. Všude ji nosí sebou, aby mohla zářit na všechny ty nudné kravaťáky, které potřeboval pro svoji firmu. Kdyby ho tolik nemilovala, asi by mu na to už něco řekla, ale proč? Vždyť o nic nejde. Koupí si drahé šaty a šperky, nechá se učesat od nejlepších kadeřnic, nalíčit od nejlepších kosmetiček, jakoby šla na hollywoodský večírek (kde už mimochodem taky byla). Oslnivě se na něj usmála a slíbila, že bude na večírku nejkrásnější.

         Když Michelle myslela na Davida, zrovna seděl v kanceláři a pracoval na několika knihách pro Buffy. Natasha se doma starala o Stacy a už se ho nemohla dočkat, stejně jako on jí, tak se snažil spěchat. Někdo zaklepal na dveře.

„Ano?“ Vešla Buffyina sekretářka.

„Paní Summersová mi řekla, že vám to mám donést.“

„Ona e tady?“ Překvapeně vzhlédl, ale dostalo se mu záporné odpovědi: „Ne, čekala, až to dorazí, pak jsem vám to měla přinést.“

„Dobře, díky. Pak jí zavolám.“ Slušně ji vyhodil, vyplula ze dveří a David otevřel knihu. Kde se jenom s tím jazykem setkal? Chvilku to trvalo, ale vzpomněl si. Sehnul se k šuplíku a vytáhl tmavý balicí papír. Pečlivě do něj knihu zabalil a dal si ji do tašky. Pro dnešek se zapsal, že už končí a spěšně odešel domů.

         Bylo kolem třetí, když se konečně Buffy odhodlala vstát z postele, v duchu už byla dávno u firmy, když seděla zády k Angelovi, který si pohrával s jejími vlasy, než je svázal do culíku.

„Nechtěl bys jet se mnou?“ Otočila se s prosbou v očích, které nedokázal odolat, ale…

„Proč?“

„Chtěla bych být s tebou.“ Přiznala mazlivě.

„Dobře, ale mám jednu podmínku.“

Buffy: „Hm?“

Angel: „Večer půjdu sám na hlídku. Nepůjdeme spolu, ano?“

Buffy: „Proč?“

Angel: „Chci si něco zařídit.“

Buffy: „Moc se mi to nelíbí, ale budiž, lepší, než kdybys ode mě zase odešel.“

„Tahle sukně se mi líbí.“ Komentoval a přejížděl jí přitom rukou po stehně.

„Obleč se, podívám se zatím na Alexe.“ Přikázala a rychle vstala, aby byla z jeho dosahu, jinak by zase ztratili spoustu času a ještě k tomu, nechtělo se jí znovu oblékat. Vyběhla z pokoje a jala se hledat Alexe po celém domě. Nakonec ho našla u Thomase a Cordelie, kteří u sebe měli taky Sarah.

Cordy: „Ahoj, celý den ses neukázala.“

Buffy: „Meditovala jsem.“

Thomas: „A jaký to bylo?“

Se smíchem do něj šťouchla: „Meditační.“

Alex ji z druhého pokoje slyšel a hned k ní přiběhl. Skočil jí kolem krku.

Buffy: „Co pak jsi vyváděl?“

Alex: „Dělal jsem úkoly. Právě jsem se vrátil od Davieho. Stacy mi počmárala sešit.“

Buffy: „To ona určitě neudělala schválně.“

Cordy: „jsou jí dva roky, nemůžeš po ní chtít zázraky.“

Alex: „Už jste s tátou mluvili o návrhu Angie?“

Buffy: „Ne, ale hned, jak se večer vrátí, promluvím si s ním o tom.“

Thomas: „A jaký názor na to máš ty?“

Buffy: „Ne. Nikam nepůjde, ale můj názor bude stejný, jako názor tvého otce, pokud přesvědčíš jeho, přesvědčíš i mě.“

Alex: „To je jednoduchý.“

Buffy. „Může tu ještě zůstat s vámi? Musím do firmy, mám toho hrozně moc.“

Alex: „A proč mě nevezmeš sebou? Davieho jsi taky brala sebou.“

Buffy: „To je skvělý nápad, půjdeš s námi.“

„Tak si vezmi svoje věci, vyrážíme, Angel na nás už určitě čeká.“ Popohnala ho rychle.

„Máš už nachystané věci? Brzy se budeme stěhovat.“

Cordy: „Zdrhla jsem ze Sunnydale, abych se zahrabala do jiné díry?“

Buffy: „Domeček mých snů není žádná díra. Navíc, je to přece hned za Londýnem, je to vážně kousek, není to tak daleko.“

Cordy: „Jak myslíš. Navíc, potřebuju si najít práci.“

Buffy. „proč?“

Cordy: „Nemůžu celý dny sedět na zadku.“

Buffy: „Vždyť mi pomáháš se Sarah, potřebuju, abys ji hlídala, když jsem ve firmě. Nechci, aby byla s nějakou chůvou. Jestli chceš, můžu ti platit jako chůvě.“

Cordy: „Chci být něčím užitečná.“

Buffy: „Jsi užitečná, jsi nejužitečnější v domě, staráš se o Thomase a Sarah a občas i o Alexe.“

Thomas. „mě? Jakto, že hlídá mě?“

Buffy: „Můžu si dovolit odejít z domu, když vím, že je s tebou Cordy, protože ví, co má dělat, kdyby ti bylo špatně.“

Cordy: „Já nevím, co dělat.“

Buffy. „Zavoláš mě.“

Cordy: „Aha.“

„Jsem připravený!“ Zahlásil Alex, tak Buffy nezbylo, než jít, ale ještě předtím jim řekla, že si promluví později, až bude víc času.

         Angel na ně vážně už čekal. Šli společně do Buffyiny kanceláře, Alex si sedl do rohu na sedačku a z registračky si vytáhl jednu složku. Nevnímal, o čem si Buffy s Angelem povídají, vzhledem k tomu, že s Buffy opírala o stůl, smála se a Angel ji u toho hladil po ruce, určitě nešlo o nic, co by musel vědět. Nakonec odešel do svojí kanceláře.

Buffy: „Co to máš Alexi?“

Alex: „Hector.“

„Aha. Tak se nějak zabav, já si jenom zařídím pár věcí.“ Zapnula počítač, otevřela si složku, kterou by Alex ani neuzvedl a pustila se do práce. Za chvíli na sebe Alex obrátil její pozornost a tak ji vyrušil: „mami?“

„Ano broučku?“

Alex: „Proč mě tam vlastně nechceš pustit?“

Buffy: „Nechci přijít o tvoje dětství. Vrátíš se jako dvacetiletý kluk, stejně jako James, naprosto cizí člověk.“

Alex: „Jste si s Jamesem blízcí.“

Buffy: „Ale přišla jsem o jeho i Elizabethino dětství.“

Alex: „Ale, co mě naučí Angie bude strašně užitečné.“

Buffy: „Já vím, ještě si o tom promluvím s tatínkem, ano?“

Alex: „Dobře.“

Buffy: „Chápu to.“

Za nějakou dobu se znovu otevřely dveře přímo spojující Angelovu a Buffyinu kancelář.

„Mám tvoje složky, nechápu, jak se to ke mně dostalo. Taky mi poslali mail, zvou nás na znovuotevření hotelu Raimona Rainerse.“ Opřel se vedle ní o stůl a čekal, než se mu bude plně věnovat. Otočila se na židli k němu a vzala si složky.

Angel: „Co s tím hotelem?“

Buffy: „To je ten s těmi slizouny?“

Angel: „Přesně ten, sahal ti na zadek.“

Buffy. „Už vím. Musíme tam jít, toho určitě ještě napadnou.“

Angel: „Jak ti to dneska jde?“

Buffy: „Mám toho hrozně moc.“

Angel: „Ty to zvládneš.“

Buffy. „Vlastně, chtěla jsem s tebou mluvit o tom, co říkala Angie, s Alexem.“

Angel: „Moc se mi to nelíbí, kdoví, jak dlouho tam zase bude.“

Buffy: „Je to jenom na tobě.“

Angel: „Ještě o tom budu muset přemýšlet.“

„Řekl jsem ti už dneska, jak tě miluju?“ položil jí ruku na tvář.

„Určitě, ale klidně to řekni znovu.“

„Jsi úžasná.“ Jemně ji políbil, „musím už jít, uvidíme se asi až ráno, nebudu pryč dlouho, ale nečekej na mě.“

Buffy: „Já čekám vždycky.“

Angel: „Pak budeš unavená.“

Rozloučil se s Alexem a odešel. Buffy se znovu pustila do práce.

Alex: „Co říkal táta?“

Buffy: „že si o tom ještě promluvíme. Pojď broučku, už se stmívá, musím na hlídku.“

Alex: „Půjdeš sama?“

Buffy: „Ne, s Banderasem.“

         Thomas se s Cordelií hádal, nebo ji spíš přesvědčoval ohledně jejich stěhování. Cordy si zatím hrála se Sárou, která jí spokojeně podřimovala v náručí. Alex se bavil s Jamesem, to byli celkově jediní přítomný v SSku, aspoň pro tu chvíli, protože se ve dveřích objevila Buffy. Byla oblečená kompletně v černé barvě. Hlídky byly jedinou možností, kdy si neoblékala bílou barvu. Jako teď, pod koženou bundou měla černý top, ke kterému se dokonale hodila kratinká sukně. Hned, jak se dostala z Alexova sevření, sedla si úlevně na volné místo na sedačce, která byla jen pro ni a pro Angela.

„Táta nebyl s tebou?“ zeptal se jí James, zatímco si s námahou sundávala kozačky na jehlách.

Thomas: „Bože, kdy tě tohle přejde.“

Buffy: „Aspoň někdy si musím připadat vyšší, víš, jaký mám komplexy, když stojím vedle Angela? Nebo Davida? I Cordy je vyšší než já.“

Cordy: „I dítě je vyšší než ty.“

Buffy: „Já to říkala.“

Thomas: „Pamatuješ, jak jsem tě málem nesl domů? Tak tě bolely nohy.“

Buffy: „Jo, obouvala jsem si ty boty pod stolem v restauraci.“

Thomas: „A James není vysokej?“

Buffy: „Já nevím, zas tak často vedle sebe nestojíme.“

James: „mami, kde je táta?“

Buffy: „Já nevím.“

„Mami, vstávej, zkusíme, kdo z nás je vyšší.“ Reagoval změnou tématu. Šel k ní a podal jí ruku, ale ona se mu rukama pověsila kolem krku. Připravil se na velkou zátěž, ale nakonec, když se napřimoval, skoro nic necítil.

James: „Táta měl pravdu, jsi lehká jako pírko.“

Buffy: „Skvělá dieta, při mé velikosti…“

Thomas: „Když jsme tě museli pořád nosit, když jsi nemohla chodit, bylo to vážně jako nosit dítě.“

James: „Věř mi, i Alex je těžší.“

Buffy: „Však je to taky pořádnej chlap, že?“

Alex: „jasně.“

Buffy: „Ten bude po tátovi.“

Jamie ji položil na zem, vzhlédla k němu, aby mu viděla do očí.

James: „Tak?“

Buffy: „David je vyšší, než ty.“

James: „Pochytil jsem z tebe víc, než z Angela.“

Buffy: „Angie je taky malá.“

Thomas: „Třeba to bude tím, že Angie je tvojí věrnou kopií.“

„Ale je vyšší, než já.“ Dokončila a natáhla se ke Cordelii, aby si vzala Sáru. Holčička se probudila a usmála se na Buffy. Ta se dívala jen na malou a nevnímala chvíli okolí, tak neviděla, že Sáru upřeně pozoruje Alex. Když vzhlédla, Alex už si povídal s Jamesem. Zase se zadívala na miminko a ťapala mu po ručičkách. Sarah se šťastně usmívala. Pohladila ji po hlavičce, malá si zívla a usnula. Buffy se usmála a položila si nohy na sedačku vedle sebe, aby se cítila pohodlněji. Netrvalo dlouho a sama usnula.

James: „Kde je teda táta?“

Alex: „Šel někam sám. Říkal, že přijde brzy, ale nemá na něj čekat, to znamená, že přijde až ráno.“

Thomas: „Vrací se ke starým zvykům?“

James: „Tohle už dlouho neudělal.“

Cordy: „Když jsme byli u nás doma, chodil na celou noc pryč každý den. Byli s Faith na hlídce a vraceli se až těsně před svítáním.“

James: „A to máma trpěla?“

Thomas: „Ono jí nic moc jiného nezbylo, zkoušela všechno, aby ho přesvědčila.“

Thomas s Cordelií raději zůstali s Buffy skoro až do svítání, kdy přišel Angel. Všichni kromě nich a Sáry už odešli. Jediný Thomas byl ještě vzhůru, když Angel přišel. Plížil se tiše, aby nikoho nevzbudil.

„Kde jsi sakra byl?“ šeptal Thomas tak tiše, že sotva vydával zvuk. Angel mu neodpověděl, sklonil se nad Buffy a něžně jí vzal Sarah z rukou. Podal ji Thomasovi a znovu se sklonil k Buffy a pohladil ji po tváři. Pomalu otevřela oči a natáhla k němu ruce.

„Říkal jsi, že přijdeš brzy.“ Špitla naoko uraženě. Objala ho rukama kolem krku, aby ji mohl zvednout do náruče.

„Však jsem tu brzy. Musíš jít spát, určitě jsi unavená.“ Napomenul ji a chystal se s ní odejít, ale poprosila ho, aby ji postavil na zem.

Angel: „Co je?“

Buffy: „musím uložit Sárinku a taky tu mám boty.“

Angel: „Vezmu ti boty, sejdeme se doma.“

„Bože, Buffy, v tomhle jsi byla na hlídce?“ Podivoval se, když bral boty do rukou.

Buffy: „Nechápu, co furt máte.“

Angel: „Ale nic, spěchej. A ty Thomasi, taky už jdi spát.“

         Šla se Sárou do dětského pokoje. Položila ji do postýlky a pečlivě ji zachumlala do růžových přikrývek. Holčička si něco vesele pobrukovala a vůbec nevypadala, že by chtěla spát. Tak si Buffy přitáhla židli blíž k postýlce, vzala si malou do náruče a začala jí potichu zpívat. Kolébala ji v náručí, dokud neusnula. Jemně ji vrátila do postýlky a tiše odešla, aby ji nevzbudila. Angel na ni čekal v ložnici, už byla rozestlaná postel, na kraji byla položená světlá košilka pro ni.

„Tak jsi konečně tady.“

Buffy: „Angele! Sárinka se probudila, tak jsem ji musela znovu uspávat.“

Angel: „Jsi prostě skvělá.“

Buffy: „Jdu do vany.“

Když se vrátila, seděl v křesle s knížkou.

Angel: „Už dávno jsi měla spát. Zítra brzy ráno máme poradu.“

Buffy: „myslíš dnes ráno?“

Angel: „No vidíš. Což je asi za dvě hodiny. Nechceš to odložit? Vypadáš tak unaveně.“

„Uvidíme. Teď si už pojď lehnout.“ Vzala ho za ruku a odvedla ho k posteli. Přitulila se k němu a položila mu hlavu na hrudník. Hladil ji po vlasech, ale neměl ani pomyšlení, že by teď spal.

„Jak se má Sára? Spí dobře?“

Buffy: „Je zlatá. Ale ty se mračíš. Děje se něco?“

Angel: „Pořád myslím na dnešní hlídku.“

Buffy: „Stalo se snad něco? Snad nejsi zraněný!“

Angel: „Ne, neboj se. Jenom, chtěl bych ti něco říct a nechci, aby ses naštvala.“

Buffy: „Tak mluv.“

„Dneska, když jsi byla sama na hlídce, bál jsem se o tebe. Vím, že tě mám chránit.“ Čekal na její reakci, ale ona sama nevěděla, jak reagovat, protože tohle určitě nebylo všechno, co chtěl říct, tak pokračoval: „Proto se cítím divně. Chápeš mě?“

Buffy: „Abych pravdu řekla, tak z části. Teď budeme spát. Na poradě o tom ještě budeme přemýšlet, ano?“

Angel: „Dobře. Stejně myslím, že neusnu.“

Buffy: „Mám ti zazpívat?“

Usmál se, otočila se, aby se mu mohla dívat do tváře a začala potichu zpívat, zatímco si hrál s jejími vlasy. S koncem písničky si znovu lehla na něj a usnula. Oba se vzbudili přesně za ty dvě hodiny, když už zbývala jen chvíle do začátku porady. První se vzbudila Buffy, a když se pohnula, vzbudila i jeho.

Angel: „Tak posuneš to?“

Buffy: „Půjdeme tam.“

Angel: „Jam myslíš. Obleč se, počkám na tebe.“

Rychle si oblékla bílé šaty na ramínka a přes ně sáčko. Vlasy si upravila čelenkou, ani se nezdržovala s líčením, protože Angel už byl taky hotový, tak šli.

         Porada tentokrát trvala několik hodin, strávili na ní celé dopoledne. Jak si Angel s Buffy slíbili, oba přemýšleli o jejich dělené hlídce. Přejížděl jí přitom po stehně a neodpustil si jednou za čas několik žhavý pohledů jejím směrem. V době oběda už poradu dokončila, ale hned rozhodla, že bude pokračovat druhý den o půl sedmé ráno. Po skončení schůze šli oba do bytu, zastavili se v obýváku.

Buffy: „Tak co, už víš, cos mi chtěl říct?“

„Radši… nebo nic. Měl jsem hrozný poct, že jsi na hlídce, zatímco já jsem na druhém konci města a nemůžu ti pomoct. Stejný pocit mám, i když jsme spolu na hlídce. Jenom v jednom případě jsem byl klidný, když jsi byla doma a někdo tě hlídal. Proto chci, abys na hlídky už nechodila. Nejsi dost silná a já tě nemůžu chránit. Je mojí povinností se o tebe postarat.“ Už v polovině celého proslovu vstala a naštvaně na něj upřela pohled. Jak skončil, byla rozzuřená.

„Už něco udělej, už jen tak nestůj.“ Řekl bezradně, potřeboval znát její názor.

„Tohle ne! Strašně bych chtěla, ale nemůžu tě poslechnout. Nemůžu si vybrat mezi tím být tvojí ženou a přemožitelkou. Vždycky budu přemožitelka a doufám, že i tvoje žena, ale nemůžu si vybrat, poslední dobou dávám přednost tobě, ale nemůžu být jenom panička, co čeká doma.“

„Já vím, ale tak hrozně se o tebe bojím, nejsi už stavěná na boj na hlídkách, pro tebe mají cenu už jen větší soupeři.“

„Tohle po mě nemůžeš chtít.“

„Najdeme kompromis.“

„Myslíš, že já se nebojím, když sedím doma a ty jseš kdoví kde?“

„Jenže ty máš větší moc než já!“

„Cože? V tom to je? Já mám větší moc?“ Dívala se na něj, jakoby tomu ani nemohla uvěřit.

„Ne, samozřejmě, že ne. Chci tě mít jenom pro sebe, takovou jaká jsi. Nechci, abys každý den chodila na hlídku, protože je to pro tebe nebezpečné, je to i ztráta času.“

„Tak jo. Nebudu chodit každý den. Klidně si choď sám, ale jednou za čas mě musíš vzít sebou. A budu při každém důležitém boji. Nechci přestat opravdu bojovat jenom kvůli tomu, že je všechny můžu zabít mávnutím ruky.“ Jak se předtím oddálila, teď se zase přibližovala. Zbýval už jen jediný malinký krůček a byla by u něj.

„Věř mi, takhle to bude lepší. Pro nás pro oba.“

„Ale musím chodit s Eve.“

„Budu chodit s vámi, nemusí být na hlídce každou noc. A časem ji můžu brát sám, vždyť tě znám už dlouho.“ Natáhl k ní ruku a položil jí ji na tvář, udělala poslední zbývající krok a skryla se mu v náruči: „Chci být jenom užitečná. Nemůžu být domácí puťka, to pak už vůbec nejsem já.“

„Postarám se o tebe, nikdo ti už nikdy nesmí ublížit, ani ty sama.“

„Takže se setměním odejdeš?“

„Odejdu a nevím, kdy se vrátím.“

„Budu na tebe čekat.“ Slíbila, vzal ji do náruče a odnesl do ložnice. Dlouho se milovali, a i když nechtěl, aby se to tak jevilo, nakonec to bylo přesně tak, jakoby chvíle, kdy se milovali, byly za odměnu, když Buffy dělá přesně, co on chce. Bohužel, ona to dělala ráda, nejradši byla ve chvíli, kdy mu mohla splnit všechna přání. Jenom když aspoň na chvilku měla pocit, že ji může mít rád.

 

O několik dní později:

         Buffy spala na sedačce a Thomas ji hlídal. Všichni ostatní už dávno odešli, Jen ona, Thomas a Jamie zbývali. Potom, co odnesla Sáru do postýlky, sama usnula. Zbývalo už jen něco přes hodinu do svítání, když si pro ni konečně přišel. Thomas na něj taky hned vyjel: „Kde jsi sakra byl? Čekat na tebe je horší, než na Godota.“

Angel: „Trochu jsem se zdržel. Zítra se budu snažit přijít dřív.“

Thomas: „To by bylo dobře, aby tvoje žena nezapomněla, jak vypadáš.“

„Starej se radši o svoji stále-ještě-přítelkyni a ne o tu moji.“ Vzal si tu svoji ženu do náruče a odešel.

James: „Radši moc na tátu nevysazuj, nebo zase bude doma dusno.“

Thomas: „Radši dusno, než aby se Buffy trápila.“

Ráno se probudila, Angel vedle ní tvrdě spal. Chvilku ho pozorovala a přemýšlela. Asi se zamyslela, protože si nevšimla, že ji objal kolem pasu a překulil ji k sobě.

„Jak ses včera měla, lásko?“

Buffy: „Nevšimla jsem si, že ses vrátil. Vlastně ani, že jsi odešel.“

Angel: „Promiň. Usnula jsi a nechtěl jsem tě budit jenom, abych ti řekl, že odcházím.“

Buffy: „To nevadí, dobře, že jsi teď aspoň chvíli se mnou.“

Angel: „Samozřejmě. Nechceš si trochu zatrénovat s meči?“

„Ty vždycky víš, jak na mě. Jenom se podívám na děti, přijdu za tebou.“ Slíbila, ale než se na tom stačili umluvit, překazil jim to jeden telefonát.

„Dům je hotov, musím ho zkontrolovat.“ Vysvětlila, když hovor ukončila.

Angel: „To hned odcházíš?“

Buffy: „Musím, ještě musím pár věcí podepsat, zkontrolovat, jestli udělali všechno, jak jsem chtěla… Řekni prosím Cordelii, aby si sbalila zbývajících věci. Eve a Alexovi sbalím věci později. Taky odpoledne musíme zajet koupit postýlku pro Sarah.“

Angel: „Co je na téhle špatného? Alex ji měl rád, vždyť je to klasická dřevěná postýlka, je skvělá.“

Buffy: „Já vím, a proto chci ještě jednu. Protože tahle zůstane tady.“

Angel: „Dobře, jak chceš. Všem to řeknu, ano?“

Buffy: „Děkuju, teď musím jít.“

„Budeš mít na mě někdy čas?“ Ptal se ublíženě, když kolem něj probíhala, jak se rychle oblékala.

Buffy: „Já na tebe mám čas. Nemůžu za to.“

Angel: „Celý den jsi pryč. Pracuješ, a nebo jsi s dětmi, ani netrénuješ, jenom skoro celý den trávíš s Eve. Kdy budu na řadě já?“

Buffy: „Proč bych denně trénovala, když nechodím na hlídku? Promiň, ale musím se starat o děti i o Eve.“

Angel: „A co já? Taky tě chci mít chvilku pro sebe.“

Buffy: „Teď jsme byli spolu. Každý večer před setměním a ráno před rozedněním jsem tu jenom pro tebe, nemůžu za to, že to využíváš jinak. Mimochodem, Eve s tebou dnes půjde, ano? Ukazovala jsem jí nějaké věci a chci, aby to zkusila použít, potom se domluvíme.“

Angel: „Nechceš jít s námi?“

„Ne, určitě to zvládnete sami. Naprosto ti důvěřuji.“ Políbila ho na tvář a běžela pryč. Opravdu to všem řekl a za dva tři dny už se stěhovali do domečku snů. Nebyl to tak úplně domeček, protože měl dvě obrovské ložnice s přilehlým menším obývákem a koupelnou, pět dalších ložnic, které sice obrovské nebyly, ale byly celkem velké. Buffy i Angel měli každý svoji pracovnu, vedle nich byla i velká knihovna. S velkou nadějí Buffy zase kompletně vybavila v podkroví ateliér pro Angela. Úplně dole byl obývák, na něj navazovala jídelna s kuchyní. Úplně vzadu, za schody se schovávaly nenápadné dveře. Vedly do suterénu, kde byla tělocvična. Buffy je v domě všechny pyšně vítala, nejvíc nadšená asi byla Cordelie, i když se dřív vzpírala, že za město nechce.

         Večer taky bylo překvapení, Buffy vařila večeři pro všechny z domu, to jí už dlouho nebylo dovoleno, vařit pro všechny.  Všichni kdo jedli, samozřejmě kromě Angela a Sáry byli spokojení, Alex nebyl nijak zvlášť překvapený, protože mu máma vařila, když byl menší, stejně jako všem dětem. Pro Thomase dokonce udělala trochu jinou verzi večeře, aby se mu nemohlo nic stát. Následovalo velké chválení, načež byli všichni nahnáni do obýváku pro jediný společný večer. Který byl ale záhy ukončen, když Angel s Eve odešli na hlídku. Buffy potom odešla, že už tam být nemusí, rodinný večer skončil. Uložila Sárinku do postýlky a šla do své pracovny, kam už si dřív přinesla věci, aby mohla pracovat.

         Ráno šla vzbudit Alexe, postarala se o Sarah a šla zkontrolovat hospodyni, jak je na tom se snídaní. Najala ji teprve před dvěma dny a nestihla si ji pořádně prověřit.

„Dobrý den, paní Summersová.“ Pozdravila s úsměvem hospodyně.

„Dobré ráno Charis. Jak jste na tom?“

Charis: „No, ještě jsem nezačala, právě jsem nachystala svačinu pro mladého pána.“

Buffy: „Ale už dávno jsou všichni vzhůru, všechno už má být nachystané. Manžel nebude moc spokojený, když nebudou děti přichystané, než půjdou do školy.“

Charis: „Omlouvám se paní. Předchozí rodina, kde jsem pracovala, se probouzela až těsně před polednem.“

Buffy: „V pořádku, pomůžu vám. Teď vám řeknu, co nesmí mít Thomas v jídle, později vám dám i seznam.“

S úsměvem šla k ledničce a vytáhla věci, které bude potřebovat pro přípravu snídaně. Charis byla odkázaná na sendviče a přílohy, zatímco Buffy dělala lívance a vajíčka.

„Snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Taky musí být dost kávy, hlavně na tom si manžel potrpí.“ Vysvětlovala, jak se co nejdéle udrží na současném místě.

Charis: „Jistě, hned to připravím.“

Buffy: „Taky, Alex není žádný mladý pán. Prostě Alex, syn Thomas, Cordelia, Eve. Všechny ještě poznáte.“

Charis: „Všimla jsem si, že jsou tu potřeby pro miminko, mám něco přichystat?“

Buffy: „Ne, o Sáru se starám jenom já. O tu se starat nemusíte. Hlavně, aby byla ráno káva a děti měly svačiny. Pak všechno zvládnete.“

Charis: „Ano, děkuji paní.“

„Buffy, snad zase nevaříš.“ Objevil se za ní Thomas.

Buffy: „Dobré ráno broučku. Jak jste spali?“

Thomas: „Skvělé. Celý večer jsem poslouchal o tvých úžasných závěsech.“

Buffy: „Jsem ráda, že se jí líbí.“

Thomas: „Vyhnula ses odpovědi?“

Buffy: „Jenom maličko. Cordelie je už vzhůru?“

Thomas: „S Alexem.“

Buffy: „Dobře. Thomasi, to je Charis, hospodyně.“

Thomas: „Těší mě.“

Charis: „Dobré ráno.“

Buffy: „Skočíš prosím pro Cordelii s Alexem? Zdá se, že dnes jste jediní, kdo bude snídat.“

Thomas: „A kde je táta?“

Buffy: „Neviděla jsem ho.“

Thomas: „Pohádali jste se?“

„My se s Angelem nikdy nehádáme.“ Usmála se Buffy a dala lívance na talíř. Charis si nemohla nevšimnout, že se dotkla rozpálené pánvičky i plotny bez sebemenšího zranění, ale nevšímala si toho.

Thomas: „Nehádáte, samozřejmě. A kde je Eve?“

Buffy: „Dnes v noci nespala ve své posteli.“

Thomas: „Jsou spolu?“

Buffy: „Nejspíš.“

„Máš strach?“

„Ne.“

„Bojíš se?“

„Ne.“

„Jsi naštvaná?“

„Samozřejmě, že ne.“

Thomas. „Nic se Eve nestane, když bude s tátou.“

Buffy: „Samozřejmě.

„Radši jdu pro Cordy.“ Odešel Thomas.

         Thomas pokračoval ještě na snídani. Všichni se tam sešli, tedy ne všichni, Angel a Eve chyběli.

Cordy: „Neměla by jít Eve do školy?“

Buffy: „Předpokládám, že ji tam Angel odveze, určitě má důvod, proč nepřišel před svítáním jako vždycky.“

Thomas: „Je možný, že sis ho nevšimla?“

Buffy: „Že přišel a zase odešel? Těžko. Za těch spoustu let už bych to poznala. Ještě k tomu, oblečení ve skříni je netknuté a v posteli jsem určitě spala jen já.“

Thomas: „Určitě se brzo vrátí.“

Cordy: „Neměla bys ho jít hledat?“

„Shh“ Utišila je, zavřela oči a soustředila se. „V pořádku.“

Thomas: „Co se děje?“

„Kafe, potřebuju hned kafe.“ Zvedla se a chtěla odejít, ale Thomas ji zadržel: „Zůstaň sedět, jestli došla, zajdu do kuchyně.“

Cordy: „Co to bylo?“

Buffy: „Nic, v pořádku. Angel je v pořádku.“

„Jak to víš?“ Thomas se právě vracel s plnou konvicí.

„Cítím to.“

Cordy: „To je dobrý, mohla bys třeba sázet.“

Buffy. „Nejspíš je uvěznilo slunce a nemůžou se dostat k autu ani k tunelům.“

Cordy: „To víš jak?“

Buffy: „Předpokládám. Miláčku, nebude ti vadit, když tě odveze do školy Cordelie? Musím zůstat doma, kdyby se vrátil otec.“

Alex: „Dobře.“

„Cordy, odvezeš ho prosím?“

„Samozřejmě.“

Thomas: „Nemusíš na něj čekat, klidně jdi do firmy.“

Buffy: „Ne. Musím čekat. Je to můj manžel, já vždycky musím čekat. Teď jdu do pracovny, broučku, jsi přichystaný?“

Alex: „Ano mami.“

„Tak měj pěkný den.“ Objala ho a odešla do kuchyně.

Charis: „Všechno v pořádku paní?“

Buffy: „Ano, výborně, myslím, že si budeme rozumět. Dnes na oběd přijde dcera s manželem, přichystejte prosím více míst.“

Charis: „Ano paní, nějaké speciální přání, co mám uvařit?“

Buffy: „Ne, v pořádku. Kdyby bylo potřeba nakoupit, napište to tady na ledničku, později to zařídím. Taky až se vrátí Eve, prosím, aby měla nachystanou nějakou svačinu, určitě bude hladová, naposledy měla večeři.“

Charis: „Ano paní.“

„Díky.“ Otevřela ledničku a zkontroloval, že je v ní dost krve.

„K čemu to je?“ Zeptala se jí hospodně.

Buffy: „O to se nemusíte starat. Nevšímejte si toho.“

„Ano paní.“

„Kdyby přišel, buďte prosím tiše, jenom pozdravte a řekněte mu, že má všechno nachystané. Potrpí si na slušné chování a je zvyklý, že jsou zaměstnanci v pozadí. Nebojte se, bude to v pořádku. Postarejte se o to a zavolejte.“

„Ano paní, nebojte se, všechno bude perfektní.“

Buffy se na ni příjemně usmála a odešla. Znovu ji viděla až těsně před polednem, kdy přišel její manžel.

Angel: „Dobrý den.“

Charis: „Dobrý den.“

Eve: „Hospodyně?“

Charis: „Ano. Paní říkala, že budete chtít svačinu. Vám mám říct, že máte nachystané, co potřebujete.“

Angel: „Vidíš, jak se o nás Buffy pěkně postarala? A ty ses bála, že bude vyvádět.“

Eve: „Počkej, ještě jsme s ní nemluvili.“

Angel: „Máš nějaká zranění? Nebo modřiny?“

Eve: „Ne, jsem v pohodě, ale ty jsi zraněný.“

Angel: „Neboj se, Buffy se o mě postará. Dneska už ani nechoď do školy, Buffy to pak zařídí.“

Když už o ní mluvil, zrovna doběhla. Něco rychle řekla Charis, kontrolovala, jestli je Eve v pořádku a soustředila pozornost na Angela: „Měla jsem strašný strach.“

Angel: „Nic se mi nemůže stát, když mám sebou Eve.“

Eve: „Je zraněný.“

„Hned se o tebe postarám. Neměl jsi mobil, že jsi ani nezavolal?“

Angel: „Promiň miláčku, uvěznilo nás slunce.“

„Teď jsi konečně tady. Eve, běž si na chvilku lehnout, později ti přinesu oběd ano?“

Eve: „Myslela jsem, že přijde Angie.“

Buffy: „To ano. Ale neboj se, bude tu až do večera, ještě se s ní uvidíš.“

„Dobře, dobrou.“ Eve odešla. Buffy dál držela za ruku Angela, který se opíral o linku.

„Jsi krásná.“ Položil jí ruku na tvář.

Buffy: „Hlavně vyděšená. Ráno jsi nepřišel, měla jsem tak strašný strach, už jsem tě chtěla jít hledat.“

Angel: „Dobře, že jsi zůstala doma. Ještě by se ti něco stalo.“

Buffy: „Každý den mám strach, že se mi jednou z hlídky nevrátíš a já tomu nebudu moct zabránit.“

Angel: „Neboj se miláčku. To bude dobré, všechno bude dobré.“

Byla skoro hysterická. Nakonec se uklidnila, vzala ze skřínky hrnek a z ledničky krev.

Angel: „Teď ne.“

Buffy: „Musíš jíst. Ještě k tomu jsi zraněný. Máš málo sil.“

„Cítím se dost silný.“ Přitáhl si ji za pás k sobě a vášnivě ji políbil.

„Vždycky mě ukecáš.“

Angel: „Léta praxe.“

„Pojď nahoru, ošetřím ti to zranění, než přijde…Angie!“ Než stačila vyslovit její jméno, objevila se a tím ji překvapila.

Angel: „Skvělé načasování.“

„Ahoj Angele, mami. Dobrý den.“

Angie: „Dobrý den, já jsem Angie.“

„Charis.“

Angie: „Tak konečně ses nechala přemluvit, abys měla hospodyni?“

„To víš, nejraději bych se o vás o všechny starala sama, ale je toho hodně, ještě firma…“ Mluvila naprosto klidně, nebylo ani známky po předchozí hysterii.

Angie: „Oz by měl přijet autem akorát na oběd, ale znáš ho.“

Buffy: „To je dobře. Angie nebude ti vadit, když půjdeme, Angel se právě vrátil z hlídky a musím ho ošetřit.“

Angie: „No jasně, tak zlom vaz.“

Buffy: „Já?“

„Angel.“

Angel: „Díky. Buffy, Thomas je doma?“

Buffy: „Ano, Cordelie odvezla Alexe do školy.“

Angel: „Takže ráno všechno v pořádku?“

Buffy: „Nebyl nejmenší problém.“

„Dobře.“

Angie: „Až tu bude Oz, zavolejte mě. Mimochodem, pozdravuje vás Michelle. Viděla jsem ji náhodou, když jsem sledovala jednu zbloudilou ovečku na večírku. Michelle měla nádherné šaty, ta teda reprezentuje.“

Angel: „Taky ji Buffy naučila všechno, co umí.“

Buffy: „Úplně všechno ne. Ale ty ses vyhnul, okamžitě jdeme nahoru.“

„Pá.“ Zmizela tak rychle, že ani červenožlutá stopa po ní málem nezůstala.

„Běž prosím nahoru. Hned tam přijdu, jenom zkontroluju Eve a Sáru. Zatím se svlékni.“

Angel: „Cože?“

Buffy: „Mám tě ošetřovat oblečeného?“

Angel: „Jo, to má logiku.“

Buffy: „Viď? Mimochodem, zjistila jsem, že máme hrozně širokou postel.“

Angel: „To je na škodu?“

Buffy: „Jak kdy.“

Už odešel a Buffy vzala z ledničky sáček s krví. Přelila ji všechnu do hrnku a naplnila si vysokou sklenici čistou vodou. Opřela se unaveně o linku a vypila celou sklenici jedním douškem. Hned potom se rozplakala. Stála sice k Charis zády, ale ta to poznala.

„Jste v pořádku paní?“

„Samozřejmě. Promiňte, nevšimla jsem si, že jste tady.“ Otočila se a utírala si slzy.

„Nepotřebujete něco?“

„Ne, ne. Dejte prosím jednu porci oběda stranou pro Eve aby jí to nevychladlo, bude jíst později.“

„Ano paní.“

„Díky.“ Dala sklenici do myčky, vzala hrnek a odešla.

         Angel seděl na posteli a čekal na ni. Položila hrnek na stůl a šla k němu.

Angel: „Tys plakala?“

Buffy: „Ne. Sundej si košili, kde tě zranili?“

„Není to vážné, jenom mě trochu sekli dýkou.“ Rozepnul knoflíky a odhalil ránu na břiše. Vedle sebe měl položenou lékárničku, vzala si tampony a desinfekci a celou ránu vyčistila.

Buffy: „Ani se to nemusí šít, není to hluboké.“

Angel: „Díky.“

Buffy: „Vyčistit by sis to dokázal i sám.“

Angel: „Ale ty jsi u toho tak sladká. A děláš to tak něžně.“

Buffy: „jak ti je? Byli jste celou noc pryč.“

Angel: „Jsem v pořádku. I Eve bude.“

Buffy: „Dneska už trénovat nebudeme, ale zítra musíme, dostává se rychle do formy, lepší se a nesmí polevit.“

Angel: „Jsi dobrá, vyvaruješ se chyb. Děláš to dobře.“

Buffy: „Myslíš?“

Angel: „Vím to. Eve byla dobrá. Sice není ještě tak dobrá, jako Nellie, nebo ty, ale učí se rychle. Všichni jsme někdy začínali.“

„Takže mě nahradí.“ Řekla smutně.

Angel: „Nikdo tě nikdy nemůže nahradit.“

Buffy: „Ona je přemožitelka a já nejsem nic. Brzy s tebou bude chodit každou noc na hlídky, jako jsem dřív chodila já.“

Angel: „Tak to není.“

Buffy: „Ale je. Brzy mě vedle tebe nahradí a z přemožitelky ve mně nezbude ani to, co jsi tak chránil.“

Angel: „Nikdy tě nemůže nahradit. Mám jenom tebe, vidím jenom tebe, jsi jenom ty.“

„Ona bude mít, co jsem měla dřív já, tebe. Tvoje já na hlídkách kdy se chováš jinak než doma. Líbily se mi naše hlídky, protože jsme byli spolu, na nic jsme si nehráli. Byla jsem přemožitelka, ty upír a společně jsme upíry zabíjeli.“ Už zase začala brečet, jenže teď z jiného důvodu, než předtím. Přitáhl si ji k sobě a objal ji.

„Vždycky to takhle bude. Trénujeme spolu, pracujeme spolu na všech případech.“

Buffy: „Vždycky jsme byli spolu, pořád, nikdo nás nemohl rozdělit. Teď už neznám tvoje já na hlídkách. Teď už znám jenom tu stránku, co je doma s rodinou. Protože já jsem tvoje rodina, už nejsem ta, které bys dovolil, aby s tebou pořád byla.“

Angel: „Obracíš to. Sama víš, že to takhle není. Vždycky pro mě budeš stejná, ať přemožitelka nebo polobůh, nebo co teď jsi. Žádné jiné já, než když jsem s tebou neexistuje. Žiju a vůbec existuju jenom, když jsi u mě. Vždycky tady někde bude schované, jak jsme společně bojovali. Na tohle nikdy nezapomenu, ale teď nejsi přizpůsobená pro tenhle všední boj, ublížili by ti a to bych neunesl.“

Buffy: „A co já? Každý den čekám, jestli se vrátíš v celku. Když jsme spolu chodili na hlídky, byly to nejlepší chvíle mého života, protože to jsem se cítila přirozeněji, než když skládám prádlo a hrabu se v papírech. Pořád v sobě mám démona přemožitelky, nemůžeš mi vzít moji přirozenost.“

Angel: „Musím. Nemůžu dovolit, aby se ti něco stalo. Chápu, že jsi pořád přemožitelka, ale nejsi přemožitelka jako každá jiná.“

Buffy: „Nechci žádné spojení. Nechci být ta jediná, výjimečná. Chci zase svůj život, co jsem měla předtím. K čemu mi je, že pořád slyším v hlavě ty hlasy a z rukou mi neustále vychází oheň a já se bojím, abych někoho nezranila. Nechci to, nechci. Chci být zase normální, jako předtím. Dovol mi tě milovat.“

Angel: „Mě nezáleží, jakou máš sílu, já vím, jaká jsi uvnitř, a jedině na tom záleží, co je venku, to nic neznamená. Nemůžeš se vzdát tak vzácného daru, jaký se ti dostal po spojení.“

Buffy: „Ale zničil mi život.“

Angel: „Ať je to, co řídí naše životy cokoli, třeba vyšší síly, dali ti to nejcennější, co mohli a oni věděli, proč to dali tobě.“

Buffy: „Abych tě opustila, byla přesycena emocemi a zaujala jejich místo, protože já nemám ty vady, co oni.“

Angel: „Takhle nemluv, takhle to není.“

Buffy: „Cítím se, jakoby na mě něco parazitovalo. Už nic ve mně není to, co jsem byla. Ty to cítíš, že už ze mě nezbylo nic, co jsi miloval, proto…“

Angel: „To není pravda. Miluju, jak se usmíváš na cizí lidi, jak jsi na každého hodná, miluju, jak jsi v jádru silná osobnost a citlivá duše. Miluju tu tvoji čistotu, vypadáš jako světice i když něco provedeš. Jak máš ráda červenou barvu a dům je jí plný. Jak můžu cítit tvůj nádherný parfém kamkoli se pohnu, jak vypadáš, když pracuješ, když spíš, když se milujeme. Miluju každý kousek z tebe, každou tvoji vlastnost a cíl.

Jsi spojení všeho toho nejkrásnějšího, co ve světě existuje. A vůbec to není o zevnějšku. Uvnitř jsi ten nejkrásnější člověk, nejkrásnější bytost, jaká může být. I andělé před tebou blednou závistí.“

Nemohla už nic říct, dál mu vzlykala v náruči.

         Jenom usnula, odešel za Thomasem. Seděl ve své ložnici a díval se na televizi.

„Kde je Cordy?“

Thomas: „Někam si odskočila.“

„Mohl bych s tebou mluvit?“

„No jasně, co potřebuješ?“ Vypnul televizi.

Angel: „Něco se děje. Něco zlého, s Buffy a já nevím, co mám dělat. Ty ji znáš nejlíp, tak mi poraď.“

Thomas: „Co přesně se děje?“

Angel: „Já nevím, je to takový zlý pocit. Tak divně mluví, myslím, že ji to všechno uvnitř trhá na kusy.“

Thomas: „Co se stalo?“

Angel: „Je tak strašně slabá a snaží se být silná. Nevím, jak jí mám říct, že se mnou nemůže na hlídku, protože se bojím, že se jí něco stane. Když jí to řeknu, vždycky má nějakou odpověď a nikdy neposlouchá co jí doopravdy říkám.“

Thomas: „A ty to posloucháš? Jenom ty můžeš za to, co se s ní děje. Nikdo pro ni tolik neznamená, aby ji mohl tak zničit, ani její vlastní děti. Musíš poslouchat, co ti říká.“

Angel: „Ona říkala, že se mnou chce na hlídky, že nezná moji část, která se před ní skrývá a ukazuje se jen na hlídkách. Říkala, že jí beru její přirozenost, když jí nedovolím, aby šla se mnou.“

Thomas: „Smím hádat? Eve ji nahrazuje a bere jí to, na co měla právo jenom ona.“

Angel: „Asi ano.“

Thomas: „Když jsi doma, jsi tady pro všechny ne? Jako ona, prostě nikdy nejste jen sami pro sebe, ani když jste sami. Tyhle chvíle jste měli jenom na hlídce, protože se cítila, jako v době kdy jste se poznali, že v tomhle se nikdy nic nezmění. Že v tu chvíli jsi tam jenom pro ni. Teď jí nedovolíš, aby s tebou šla, odeženeš ji od sebe a nahradíš ji jinou, mladší a lepší přemožitelkou, která nemá problémy jako ona a je vyrovnaná.“

Angel: „Myslím, že se mýlíš, Buffy to takhle nechápe.“

„Myslím si, že se mýlíš, Thomas má pravdu.“ Cordy už se zjevně vrátila.

Angel: „To přece není pravda. Vždycky jsem jenom pro ni.“

Thomas: „Jsem s ní téměř každou noc, kdy jsi pryč. Když jsi byl s Faith, i když jsi byl s Eve. Já nejsem empatik, abych věděl, co cítí, ale myslím, že je to celkem snadné, ona těžko umí skrývat pocity.“

Cordy: „Thomas má pravdu. Já nevím, jak se váš vztah vyvíjel, byla jsem jenom u jeho počátku a teď, taky jsem žena, stejně jako Buffy. A myslím, že je naprosto zřejmé, že má pocit, že jí Faith a teď Eve sahá na něco, co bylo vždycky jenom její.“

Angel: „Ale vždyť ví, že miluju jenom ji.“

Cordy: „Taky ano, o tom není pochyb. Ale teď dáváš jiným ženám to, co jsi dával dřív jenom jí. Přestává pro tebe existovat jako ta holka ze Sunnydale, kdy vás právě tohle sblížilo a drželo u sebe. Už není ta holka, teďka je žena, manželka co čeká doma, stará se o děti, všechno nachystá, aby bylo všechno dokonalé, až se vrátíš.“

Thomas: „Ráno byla dřív vzhůru, aby té hospodyni všechno ukázala, po snídani s ní strávila skoro hodinu, aby jí řekla, co má dělat, až přijdeš. Všechno musí být perfektní.“

Cordy: „Chápeš to?“

Angel: „Chápu, co mi říkáte, ale nedochází mi, že mluvíte o mé Buffy, vždyť ona je jiná. Vždycky tak samostatná, nikdo se k ní nesmí ani přiblížit.“

Thomas: „Nevím, jak bych ti měl poradit. Nikdo, kromě dvou lidí nemůže vědět, co Buffy cítí. Jenom ty a David víte, co cítí, Angie ví, co si myslí. Zkus to zkusit chápat tak, jak ti Cordelie řekla, třeba uvidíš věci, které se ti předtím skrývaly.“

         Byl čas oběda, všichni se shromáždili v jídelně, byla tam už i Angie a Oz. Ani Alex nechyběl, kdo chyběl, byla Eve, která spala a Buffy, která byla kdoví kde. Všichni byli zrovna shromáždění v obýváku, když přišla Charis: „Promiňte, že ruším, ale může se už podávat oběd?“

„Samozřejmě. Přesuneme se do jídelny.“

Alex: „A co máma?“

Thomas: „Dojdu pro ni.“

Angel: „Nemusíš. Jen jděte do jídelny, za chvíli přijdeme.“

„Dobře.“

Angel odešel ke schodům a ostatní šli do jídelny.

Angie: „Dneska je to tu jakoby někdo umřel, stalo se něco?“

Cordy: „Ne. Myslíte, že se někdo postaral o Sáru?“

Thomas: „Neboj, Buffy by ji nenechala ani chvilku bez dozoru.“

Oz: „Něco tu cítím.“

Alex: „To bude steak Ozi.“

Oz: „Je to jako… úzkost.“

Thomas: „Odkdy ty se zase chováš jako vlkodlak?“

Cordy: „Odkdy se tak vlastně nechováš?“

Oz: „Odjel jsem ze Sunnydale, trochu jsem se toulal a potlačil jsem vlkodlaka v sobě. Potom jsem hodně studoval, hlavně přírodní vědy. Když jsem se vrátil, viděl jsem Angie a…“

Angie: „Bál se mě. Dokonce mi vykal.“

Oz: „Nemohl jsem vědět, že ti to bude vadit. Mohla jsi být třeba po Angelovi.“

Angie: „Většina lidí říká, že jsem mámina kopie.“

Cordy: „A Angelova kopie?“

Angie: „Nellie. Ta byla vždycky jako on.“

Oz: „To máš pravdu, občas jsem měl z tvojí sestry strach.“

Angie: „Z kterého mého sourozence nemáš?“

Oz: „Třeba z Alexe.“

Angie: „Ten ti může taky něco provést a určitě mnohem víc než Elie, která umí jenom překládat.“

„Tady jste!“ Buffy s Angelem už přišli a s omluvou si sedli na svá místa.

Thomas: „Kde jsi byla?“

Buffy: „Dostala jsem se do meditačního stavu a zapomněla jsem na čas.“

Charis už začala podávat oběd na stůl.

„promiňte? Pan Thomas?“

„Já!“ Thomas dostal speciálně jiný talíř.

Alex: „Proč má něco jiného?“

Buffy: „Protože nechceme, abys nám dvojnásobně zvětšil velikost.“

Thomas: „To by bylo nemilé, díky.“

„Tak dobrou chuť já budu v pracovně.“ Angel se rozloučil a políbil Buffy na tvář.

Angie: „Co je s tátou?“

Buffy: „Snad nechceš odpověď po mně.“

Angie: „Předpokládala jsem to.“

Buffy: „Nevím, zkus se zeptat jeho.“

Chvilku bylo ticho, všichni spořádaně jedli, kromě Cordelie, která zkoumala obsah Thomasova talíře. Byl naprostý klid, dokud Buffy nezvedla hlavu a zlobně se podívala na Angie: „Proč mi čteš myšlenky?“

Angie: „Protože Thomas je má moc nezřetelné.“

Thomas: „Ty mi čteš myšlenky?“

Angie: „Tak mi to můžete říct sami.“

Buffy: „Není co.“

„Mami, můžu jít nahoru?“ Alex už byl po jídle, ještě zbýval moučník.

Buffy: „Klidně běž broučku, přinesu ti to později nahoru.“

Vyskočil na nohy a běžel pryč na chodbu a ke schodům.

Angie: „Tohle bys mě nikdy neprominula.“

Buffy: „To není pravda. Chovám se k vám ke všem stejně.“

Angie: „Samozřejmě. A když tu není Alex, už mi řekneš, co se tu děje?“

Buffy: „Klidně, nic. Teď prosím, Charis, moučník.“

„Ano paní. Ehm, zmrzlina?“

Thomas: „To jsem určitě já.“

Charis: „bez čokolády?“

Angie: „To budu já.“

Charis: „Dietní?“

Cordy: „Já.“

Buffy: „Díky, pro Oze ten zbylý a pro mě jenom kávu.“

Hospodyně vypadala, že se jí ulevilo.

Angie: „Jsem hrozně zmatená. Nebude vadit, když si teď na chvilku odskočím? Za chvíli se vrátím, něco po mě chtějí.“

         Večer Buffy seděla v posteli a četla si v nějaké knize, Angel se chystal na hlídku. Políbil ji na tvář a odešel. Hned, jak opustil dům, zaklapla knihu, běžela ke skříni a kompletně se oblékla. Nepozorovaně se vytratila z domu. Šla kolem hřbitova do jedné restaurace, kde měla schůzku. Když obcházela hřbitovní zeď, vyrušil ji divný zvuk. Přemýšlela, jestli tam má jít. Přemožitelské reflexy zapracovaly, přeskočila zeď a šla ke zdroji hluku. Viděla dvojici bojující asi se třemi upíry. Když se jejich prach snášel k zemi, vykročila k nim.

„Ty?“

„Ruším?“ Angel a Eve byly nejspíš zrovna na začátku celé hlídky, když je náhodou potkala.

Angel: „Co tu děláš.“

Buffy: „Mám pracovní schůzku.“

Angel: „proč jsi mi o tom neřekla?“

Buffy: „Protože to nebylo důležité. Vidím, že vás ruším, radši zase půjdu.“

„Miláčku, stůj.“ Vzal ji za loket a snažil se ji zadržet, vykroutila se mu a utekla pryč.

Eve: „Co se jí stalo?“

Angel: „Já nevím.“

Eve: „Měli byste si promluvit, není dobré, když se hádáte.“

Angel: „Spíš spolu nemluvíme. Pokusím se to nějak vyřešit. Ještě nevím jak, ale pokusím se o to.“

         Sotva se vrátila, začala zkoumat, co ji napadlo. Za nějakou dobu ale opravdu něco našla, hned se natáhla pro mobil a spěšně volala. Za chvíli opravdu dorazil Angel. Hned před něj položila knihu.

„Co to je?“

Buffy: „Jen čti!“

„Ovlivnění mysli, psychologické hry se slabšími jedinci. Nejraději se zaměřuje na fyzicky schopné, ale psychicky labilní osoby, týrá je, aniž by se s nimi setkal, dokud nepřijdou o rozum. Zaútočí povětšinou jednou za padesát let pokaždé v jiném městě. Ve volbě místa se jistě objevují nějaké pravidelnosti, ale kvůli jeho rafinovanosti se dosud nepodařilo zjistit jaké.“ Přečetl z knihy.

Angel: „Co to znamená?“

„Složila jsem mapu podle údajů, které jsem vyhledala, není jednoduché najít jeho oběti. Pravděpodobně se objeví tady, nebo v Melbourne.“ Položila před něj velkou politickou mapu, kde byly zakreslené body, kde démon zaútočil.

Angel: „Jak se jmenuje?“

Buffy: „Nevím. Neměli bychom o něm zatím nikomu říkat, dokud nezjistíme víc.“

Angel: „Dobře. Teď jdi spát, vypadáš unaveně.“

„Zůstaneš už doma?“ Upřela na něj smutný pohled. Slíbil, že zůstane. Radostně vyskočila, začala uklízet všechny knihy a mapy, co měla na posteli.

„Měli bychom do Melbourne poslat tým.“ Přemýšlel nahlas, když ji jemně utíral velkou osuškou po koupeli. Souhlasila s ním, ale úplně nejradši byla, že v tuhle chvíli bylo všechno jako dřív. Ještě před jejím spojením s démonem, kdy jí přichystal koupel, pak ji vzal do náruče a otíral jí celé tělo osuškou. Odnesl ji do postele, kde se milovali.

         Tentokrát na snídani přišli všichni, celou dobu se Buffy o něčem bavila s Cordelií a Ozem, nikdo to moc nevnímal, určitě se jednalo o něco ohledně minulosti v Sunnydale, do toho se jim nikdo nesměl plést. Tak ostatní v klidu jedli. První vlastně odešli Alex a Eve do školy.

Cordy: „Nechceš se mnou jít dneska nakupovat?“

Buffy: „Nevím, mám hrozně moc práce. Zrovna je konec měsíce a musím všechno udělat.“

Angel: „Jeden den si můžeš vzít volno, ne?“

Obrátila pohled přímo na něj, usmála se a přitakala.

         Platily už v několikátém obchodě a Cordelie z toho byla přímo nadšená, proto ji štvalo, že stejně nadšená není i Buffy.

„Podívej, tahle sukně je přímo stvořená pro tebe, sice má trošku vyšší cenu, ale to vadit nebude.“ Ukázala ramínko s krátkou džínovou sukní.

„No já nevím, myslíš, že by se líbila Angelovi?“ Buffyina odpověď ji vůbec neuspokojila.

Cordy: „Kupuješ to pro sebe nebo pro Angela.“

Buffy: „Vždycky všechno kupujeme spolu.“

Cordy: „Možná proto sis už dlouho nekoupila nic pěkného, nemá na tebe čas. Tak si tu sukni zkus.“

Buffy: „Nevím, možná je moc krátká.“

Cordy: „Čím kratší, tím lepší, zvlášť pokud jde o Angela.“

„Myslím, že si toho ani nevšimne.“ Řekla si sama pro sebe a vzala si od Cordy ramínko. Místo toho, aby zamířila ke kabinkám, pověsila sukni zpět do regálu.

„Co blázníš?“

„To není nejlepší nápad. Podíváme se po něčem pro tebe. Nějaké pěkné boty, podpatek, řemínky, sandálky budou skvělé.“

Cordy: „A co nějaké spodní prádlo?“

Buffy: „V tom ti neporadím, nikdy jsem se Thomase neptala, co se mu líbí.“

Cordy: „Nemyslela jsem pro mě, ale pro tebe.“

Buffy: „To ne, Angel by byl určitě proti, tohle vždycky vybírá on.“

Cordy: „Děláš vždycky, co ti řekne on?“

Buffy: „No… jo.“

Cordy: „Podíváme se po nějakých krajkách, to se mu určitě bude líbit.“

Buffy: „To není moc dobrý nápad Cordy. Podíváme se po těch botách pro tebe.“

„Nechceš si jít radši někam sednout? Na kafe?“ Navrhla radši Cordy, protože její nálada klesla k bodu mrazu. S tím už Buffy souhlasila, zavedla ji do své oblíbené kavárny.

Cordy: „To je teda luxusní.“

Buffy: „Mají tady nejlepší kávu v Londýně.“

Cordy: „Když to říkáš…“

Buffy: „Tak mluv… co Thomas?“

Cordy: „Co chceš slyšet? Že má tetování na zadku?“

Buffy: „To nemá, to bych si pamatovala.“

Cordy: „Cože?“

Buffy: „Toho si nevšímej, prostě když má alergickou reakci, osype se po celém těle.“

Cordy: „Chudáček.“

Buffy: „Jak vám to klape?“

Cordy: „Určitě líp než tobě a Angelovi.“

Buffy: „To nechápu. Nám s Angelem to klape skvěle, rozumíme si naprosto ve všem a milujeme se.“

Cordy: „Všechno nezávisí jenom na tom.“

Buffy: „Říkal ti něco? Udělala jsem něco špatně? Ta hospodyně se mu nelíbí? Asi jsem ji vybrala špatně. Nebo jsem něco řekla?“

Cordy: „Ne, jenom… každý přece pozná, když je mezi vámi něco špatně, když váš vztah ochladne. To se přece může stát každé dvojici.“

Buffy: „Nám ne. Jsme spolu skoro padesát let, náš vztah nikdy neochladnul.“

Cordy: „Máš pravdu. Třeba máte jenom oba moc práce.“

Buffy: „Myslí, že ho zanedbávám? Že mám na něj málo času? Nebo že se nestarám o Alexe a Sáru? Mohla bych třeba zase pracovat jenom doma, nebo bych mohla firmu předat jinému řediteli a jen to kontrolovat, kdybych byla pořád doma, možná by to bylo lepší, mohli bychom spolu trávit víc času, mohla bych třeba… třeba by se mu líbilo, kdybych… jsem tlustá? Mohla bych třeba posilovat, nebo… uklidila bych knihovnu, uspořádala případy, nebo bych…“

Cordy: „Zadrž, hospodyňko. Nemělo to vyznít takhle.“

Buffy: „Můžeme někam jít jenom my dva, třeba na nějaký ples, zatančit si jako když jsme byli u vás.“

Cordy: „To je dobrý nápad.“

„Panebože!“

Cordy: „CO?“

Buffy: „Dneska musíme do hotelu Raimona Rainerse. Musím zavolat Angelovi.“

Hned si vzala telefon a vytočila číslo.

„Kde jsi? Doufám, že tě neruším… máme problém… to určitě… zapomněla jsem, že máme být na znovuotevření toho hotelu, je to dnes večer… udělám přesně, co budeš chtít…“ Tiše mluvila do telefonu, číšnice přinesla kávu a položila je před ně.

„Cože? Tys mi nechal ušít šaty? … ne, samozřejmě, že se nezlobím, nikdy se nezlobím, vrátíme se s Cordelií co nejdřív, jenom je vyzvednu, samozřejmě vyzvednu i oblek pro tebe. Mohl by ses podívat na Sáru… ano, promiň, zavolám třeba Thomasovi, aby ji zkontroloval… děkuju.“ Ukončila hovor, Cordy pozorovala její tvář, jak se zachmuřila během rozhovoru, jakoby jí bylo do pláče.

Cordy: „Všechno v pořádku?“

Buffy: „Jo, jasně. Musím si vyzvednout šaty, Angel mi nějaké nechal šít.“

Cordy: „To je teda hodný.“

         Zrovna dorazili domů, Buffy se šla postarat o Sarah a Cordy šla do Angelovy pracovny, doufala, že ho tam najde. Seděl za stolem celý zavalený knihami.

„Ahoj.“

„Ahoj, právě jsem se vrátila i s Buffy.“

Angel: „Všechno v pořádku?“

Cordy: „Nevím, už jsi mluvil s Buffy?“

Angel: „Tak trošku.“

Cordy: „O tom pochybuju. Vůbec se to nezlepšilo, myslím, že naopak.“

Angel: „Nevím, co bych jí asi tak měl říct?“

Cordy: „To taky nevím, jste spolu téměř padesát let, myslím, že spolu můžete mluvit na rovinu.“

Angel: „promluvíme si po tom večírku dnes večer.“

Cordy: „To by bylo nejlepší.“

Angel: „Vážně nevím, co mám dělat, nejsem na nějaké sáhodlouhé diskuse.“

Cordy: „Zkoušela jsem s ní dneska mluvit, ale nic jsem z ní nedostala, pořád opakovala, jak je všechno v pořádku atd.“

Angel: „Už je taková. Neboj se, brzy bude všechno jako dřív, i kdybych kvůli tomu měl vyvraždit půlku Londýna.“

Cordy: „To by ti nemělo dělat problémy.“

Angel: „Tohle období už mám za sebou.“

         Buffy seděla na posteli a na klíně měla laptop. Sára ležela na dece vedle ní, a pozorovala ji, jak píše na klávesnici. Nemohla ani tušit, co tam Buffy píše, když neuměla číst. Buffy ale přesně věděla, co chce napsat, měla otevřený textový soubor se současným měsícem. Ke každému měsíci v roce měla vlastní soubor, kam si psala vlastní deník, už celkem dlouho to tak dělala a nikdo to nevěděl, vyhovovalo jí to.

 

Cordy se mě dneska vyptávala na zvláštní věci, nejsem si jitá, jestli jsem odpovídala správně. Ptala se mě na Angela a já nevím, jestli by se nezlobil za to, co jsem řekla. Vůbec si v poslední době nejsem jistá, co po mě vlastně chce. Nevím, jestli dělám věci správně nebo špatně, protože se mnou nemluví. Nevím, co bych chtěla, ale chci, aby bylo všechno jako dřív. Kdyby tak se mnou zase Angel mluvil jako dřív, o všem co cítí, co chce… Kdybych si s ním mohla chodit na hlídky, mohli bychom si povídat, vždycky jsme si na hlídkách byli blízko… nevím jak dlouho to je, co spolu nemluvíme. Když jsme se vrátili, bylo všechno chvilku normální. Možná jsem udělala chybu, když jsem se chtěla přestěhovat do tohoto domu, možná nám přinesl smůlu. Ale tohle byl vždycky náš dům snů, kde bude slyšet dětský smích a bude plný našich přátel. Kde se bude scházet celá rodina. Asi jsem někde udělala chybu, kdybych věděla, jaká chyba to byla, snad bych ji mohla nějak napravit, ale teď nevím, co dělat…

 

Musela přestat psát, když někdo vešel do dveří. Byl to Angel, usmála se na něj, on jí úsměv oplatil, ale potom se mírně zachmuřil, když viděl vedle ní ležet Sáru.

Buffy: „Omlouvám se, hned ji odnesu, jenom jsem s ní chtěla chvilku být, když jsem byla celý den pryč.“

Angel: „Nevadí, nemůžu ti to přece zazlívat, když chceš být se Sárou.“

Vzala Sáru do náruče a vstala, prošla kolem něj a odnesla Sarah do postýlky. Angel šel k posteli a chtěl dát počítač na stolek, náhodou zahlédl, co psala. Zhlédl pár řádků, zavřel to a položil na stolek. Na postel se chystal položit šaty, aby se Buffy mohla obléct, ale to už se vracela.

Angel: „Už jsi tady, chtěl jsem ti zrovna přichystat šaty.“

Buffy: „Ještě je čas, chtěla jsem tě o něco požádat.“

Angel: „O co?“

Buffy: „Mohli by s námi jít i Cordelie a Thomas?“

Angel: „Samozřejmě, pokud to chceš.“

Buffy: „Děkuju ti.“

Angel: „Ale Cordelie tě nesmí zastínit, ani trošku. Zářit budeš jedině ty.“

Buffy: „Neboj se. Musím zajet Cordy pro šaty.“

Angel: „Jak víš, jaké chce?“

Buffy: „Dneska mi to řekla. Mohl bys mi je sem pak zavolat?“

Angel: „Samozřejmě miláčku, pospěš si.“

Buffy: „Vlastně tam nemusím jet, nechám je přivést. Po tom, kolik stojí moje šaty, by mi je mohli klidně přinést na stříbrném podnose.“

Chvilku něco zařizovala na počítači a pak se usmála. Sedl si vedle ní na postel a hladil ji po vlasech.

Buffy: „Jsem ráda, že spolu někam půjdeme.“

Angel: „Pro mě tam budeš jenom ty.“

Buffy: „Jenom my dva.“

Angel: „Chtěl jsem… vidíš, zase nevím, jak to říct.“

Položila mu hlavu na rameno a tím mu to moc neusnadnila.

Angel: „Chtěl bych… chtěl bych tě zase cítit tak blízko, jako dřív, jsi ode mě tak daleko.“

Buffy: „Nejsem. Já… mám strach, že dělám něco špatně.“

Angel: „Ne, nemůžeš už být lepší, nemůžu tě víc milovat, prosím, neopouštěj mě.“

„Slib mi, že už mi budeš navždy blízko.“

„Navždy, přísahám.“ Ovinul jí ruku kolem pasu a přitáhl si ji na klín.

         Za chvíli přišla Charis, že přišel někdo s objednaným zbožím, nechal Buffy v posteli, oblékl se, přikryl ji dekou a šel dolů. Hned se taky vrátil s šaty pro Cordy, cestou jim oběma stačil říct, aby přišli.

„Kde jsi byl?“ Natáhla k němu ruku, políbil ji. S úsměvem se posadila.

„Kolik máme času?“

Angel: „Zatím si obleč župan, pak si oblečeš rovnou šaty.“

Buffy: „Mimochodem, ty šaty jsou nádherné, díky.“

Podal jí čistě bílý župan s červeným páskem a lemem při okraji. Když se ozvalo klepání na dveře, zrovna si navlékala kalhotky.

„Nerušíme?“ Sice to ze slušnosti řekli, ale hned si automaticky sedli na sedačku.

Buffy: „Vůbec ne.“

Angel: „Něco tu pro tebe máme Cordy.“

Angel se otočil ke stolu a podal jí velkou krabici. Otevřela ji a div mu neskočila po krku.

„Proč se škrábeš?“ Buffy si sedla boční opěradlo sedačky a vzala Thomasovu ruku do své.

Thomas: „Nějak mě to svědí.“

Buffy: „Tak se přiznej, co jsi jedl?“

Thomas: „Nic. Fakt, jenom to, co jsi mi dala ty.“

Buffy: „Tak to mě nic nenapadá.“

Cordy: „Díky, ty jsou nádherný.“

Buffy: „Viděla jsem, že se ti líbí a neodolala jsem a koupila je, půjdete s námi.“

Cordy: „Super.“

Angel si sedl do křesla a Buffy se mu přemístila do náruče. Divoce ho políbila. Pak jakoby si na něco vzpomněla.

„Cordy? Jakou používáš rtěnku?“

Cordy: „Co? No, dneska jsme spolu koupily, tu od Ardene.“ 

Buffy: „To a nebo lesk na rty.“

Cordy: „Co je s tím?“

Buffy: „No Thomas, má alergickou reakci, při síle jeho obvyklých reakcí stačí i troška, buď nějaká složka tvojí rtěnky, nebo jsi něco měla na rtech, nic jiného mě nenapadá.“

Cordy: „CO? To jako za to můžu já?“

Buffy: „Ne, nemůžeš. Kdybych měla na rtech svěcenou vodu, asi by se to Angelovi taky nelíbilo.“

Thomas se rozesmál, na úkor Angela, kterému se to vůbec nelíbilo.

Angel: „To by od tebe byla ale hnusná pomsta.“

„To bych ti nikdy neudělala.“ Znovu ho začala líbat a nepřestala, dokud nebyla přinucena okolnostmi.

Angel: „Musíš se začít oblékat miláčku.“

Buffy: „Učešeš mi vlasy?“

Angel: „Samozřejmě, jdu ti pro šaty, zatím si rozmysli, co chceš za šperky.“

„Vyber spodní prádlo.“ Pošeptala mu a vstala. Usmál se a odešel do šatny, kde byly připravené šaty. Buffy šla k toaletnímu stolu a vzala si vyřezávanou truhličku se šperky. Sedla si do křesla a položila ji na stolek před sebe.

„Cordy, nechtěla bys moje šperky? Nepamatuju se, že by sis nějaké brala sebou z domu.“ Otevřela truhličku, jak dokončila větu, Cordy si vedle ní sedla.

Buffy: „myslím, že tyhle se budou k šatům hodit nejlépe.“

„Co tyhle?“ Ukázala Cordy na sadu stříbrných kousků.

Buffy: „Tyhle ti nemůžu půjčit, byl to dárek od přítele, zemřel.“

Cordy: „Chápu, promiň.“

Buffy: „To je v pohodě, Stan mi je koupil v Ulirii, v Thomasově domovské zemi.“

Thomas: „Dřív jsme byli odborníky na zpracování stříbra.“

Angel se vrátil s jejími šaty. Za necelou hodinu už všichni jeli do hotelu Rainerse.

         Vraceli se zrovna z večírku, byla hluboká noc a chtěli jít aspoň kousek nočním Londýnem sami. Byla to zřejmě chyba, protože je cestou napadl nejmíň dvoumetrový démon. Z hlavy mu trčely dva velké rohy a sahaly mu vzadu až na záda. Ani jeden z nich u sebe neměl zbraň. Angel se snažil bránit démonovi a Buffy chránila Cordelii s Thomase. V jednu chvíli se zdálo, že Angel prohrává, Buffy vyběhla a skočila démonovi na záda, roztrhla si šaty a to ji naštvalo. Typickým ženským chmatem mu zaryla nehty hluboko do tváří, ale ani nehnul brvou, protože se mu rána během vteřiny zregenerovala. S velkou námahou se ho držela, Angel upoutal jeho pozornost, podařilo se jí chytit ho za hrdlo, začala ho dusit. Příliš pozdě jí došlo, že je to k ničemu, že zdá se tudy cesta nevede, tak se naštvala a prudce trhla. Démon se svalil k zemi, když mu přerušila nervová spojení, okamžitě padl k zemi a ona s ním. Naneštěstí se přitom převalil a spadl tak přímo na ni. Dvoumetrové, několikakilové monstrum zalehlo její tělo a ona se nemohla ani pohnout. Ještě, že tam byli ostatní, odvalili ho z ní.

„Jsi v pořádku?“

„Ty šaty stály několik tisíc, ty švy nepůjdou spravit. Můžu je vyhodit.“

„Koupím ti jiné.“

Cordy: „Byla jsi skvělá.“

Buffy: „Máš kabelku? Já ji mám v autě.“

Cordy: „Proč?“

Buffy: „Myslím, že budu muset otevřít lahvičku tvého oblíbeného parfému.“

Cordy: „Opovaž se, víš, kolik stál?“

„Rozhodně míň, než moje šaty, dej to sem.“ Řekla naprosto klidně Buffy, ale i tak všichni poznali tu výhružku, Cordy sáhla do kabelky a vytáhla lahvičku.

Angel: „na co to potřebuješ?“

Buffy: „Brzy zregeneruje, podle rychlosti, jak zregenerovaly rány na tvářích, bychom měli co nejrychleji zmizet, vezmi nějaké vzorky, abychom zjistili kdo to je.“

Sáhla si do vlasů, zlomila sponku a loupla démonovi do břicha, odloupla kousek kůže a vložila ho do lahvičky, potom seškrábla kousek z povrchu jeho rohů a přidala to. Zadělala lahvičku a napřímila se.

Angel: „Můžeme jít?“

Buffy: „Budu muset až do rána pátrat.“

Co nejrychleji se vrátili domů, Buffy běžela rovnou do své pracovny. Nepřišla ani ráno na snídani. Až nějakou dobu poté si zavolala Cordy a Thomase k sobě.

         Buffy byla obklopena knihami, když přišli. Angel už tam byl nějakou dobu s ní.

Thomas: „Tak co, už víš komu se pomstít?“

Buffy: „Thmalagh, velmi nebezpečný, parazitující démon, psychicky parazituje na hostiteli vzdáleném až padesát kilometrů, díky tomu spojení dokáže vysávat jeho životní energii.“

Angel: „Zatím nevíme, na kom parazituje.“

Cordy: „Je to zlý?“

Buffy: „Jenom dokud nezjistíme, na kom je závislý.“

Thomas: „Když zničíme zdroj.“

Buffy: „Ten zdroj je člověk, nemůžeme ho zabít, musím zjistit, jak zneutralizujeme to spojení a pak zabijeme toho démona.“

Cordy: „Je způsob?“

Buffy: „Zjistím to. Teď už je nejspíš zase v pořádku a dost vytočenej, bude se mstít.“

Cordy: „Nám?“

Angel: „To ještě nevíme, nejspíš ne, bude dezorientovaný, doufáme.“

Buffy: „neboj se, postarám se o něj. Musím najít jeho slabé místo, po kterém nemůže zregenerovat. Potřebuju… mohl byste mi jeden z vás skočit do pár obchodů? Mohlo by mi to pomoct v analýze a možná bych věděla víc.“

Cordy: „Skočíme ti tam, co potřebuješ?“

„Napíšu vám seznam.“ Vytáhla kus papíru zpod jedné knihy a tužka začala brzy hladce klouzat po papíru. V úhledném písmu se objevovala slova, skončila a podala Cordy papír.

Cordy: „nevím, kde to je.“

Buffy: „Thomas to ví, už se mnou na těch místech byl.“

„jasně, jdeme.“ On i Cordelie vstali a hned odešli. Buffy vstala ze židle a opřela se vedle Angela.

Angel: „najdeš ho?“

Buffy: „Myslím, že ano.“

Angel: „Jsem o tom přesvědčený.“

„Potřebuju tě.“ Nemusela ho žádat dvakrát, vzal ji do náruče a milovali se. Sotva se stačila obléct, už Cordy s Thomasem klepali na dveře.

Buffy: „Jste tu brzy.“

Cordy: „Zařídili jsme to rychle, tady to máš, potřebuješ ještě něco?“

„Skříňka vlevo, úplně dole, je tam velká krabice.“ Ukázala k jedné knihovně. Thomas krabici vytáhl a položil ji na stůl: „Fuj, to je tíha.“

Buffy: „Je tam mikroskop.“

Thomas: „A co s ním budeš dělat?“

„Podívám se na ty kousky rohů, podle nich zjistím, do jakého místa proudí krev, tam by mělo být slabé místo. Wesley mi s tím pomůže, že?“

„Samozřejmě.“ Odpověděl duch.

Angel: „Wesley je tady? Jak dlouho?“

Wesley: „Ať se neobává, tak dlouho ne.“

Buffy. „Nemáš se bát, není tu tak dlouho, jak se bojíš.“

Angel: „Hned jsem klidnější.“

Cordy: „Tak mi vás tu necháme, ať nerušíme.“

Angel: „Taky půjdu.“

„Postaráš se prosím o Alexe? Pak za vámi přijdu.“ Políbila ho na tvář a hned ostatní odešli, Buffy zůstala sama s Wesleym.

Wesley: „Jaká náhodička, ve městě jsou dva démoni závislí na psychice.“

Buffy: „myslíš, že to souvisí?“

Wesley: „Těžko pracují spolu, ale náhoda to určitě není.“

Buffy: „Jak zjistím co nejvíc?“

Wesley: „Za prvé, musíš najít tu osobu, kterou ovlivňuje první démon, potom ještě Thmalagh, teď o něm zjistíme víc.“

Buffy: „Jak tu osobu najdu?“

Wesley: „Můžeš použít složitější způsob, nebo jednoduší, ale ten by se asi nelíbil ostatním.“

Buffy: „Jaký je ten jednodušší?“

Wesley: „Použiješ kouzlo na vyhledávání, je celkem jednoduché, mělo by ti označit obě osoby. Měly by se ti ukázat, jasně na nich poznáš, že jde o ně.“

Buffy: „Udělám to, teď ten roh.“

Položila před sebe misku a na ni vložila kousíček rohu, který předtím získala. Otevřela si knihu a začala předčítat, Wesley mezitím zmizel. Když končila, na čele se jí objevilo jasné světlo, to ji obklopilo. Ve chvíli, kdy přestala zářit, omdlela a spadla ze židle na zem. Našla ji tam až Charis, když šla do pracovny uklízet.

„Paní, jste v pořádku?“

„Poznámka: Vždycky při kouzlech sedět na zemi. Omlouvám se vám.“ Pomalu vstávala a držela se za hlavu.

Charis: „Nemám vám něco přinést?“

Buffy: „Ne, v pořádku. Akorát… neříkala jsem vám, že v mojí pracovně nemáte uklízet?“

Charis: „Ne, to jste neříkala.“

Buffy: „Promiňte, asi jsem na to zapomněla. V pracovnách ani v knihovně nemusíte uklízet. Manžel nemá rád, když mu někdo sahá na knihy, některé jsou opravdu vzácné.“

Charis: „V pořádku, kde jsem pracovala, to nebylo neobvyklé.“

Buffy: „Taky naše ložnice a Sářin pokoj. Nebude vám to vadit?“

Charis: „Samozřejmě. V pořádku, vážně nechcete nic přinést? Nebo, nemám někoho zavolat?“

Buffy: „ne, ne v pořádku. Všechno v pořádku, jedli všichni?“

Charis: „Ano, všechno v pořádku.“

„Výborně, tak já půjdu radši nahoru.“ Vstala a chystala se odejít, ale Charis ji zadržela otázkou: „Co se v tomto domě děje?“

Překvapeně se otočila, „Co tím myslíte?“

Charis: „Tenhle dům, vaše rodina, dějí se tu divné věci. Zabýváte se magií?“

Buffy. „Dá se to tak říct, později vám to vysvětlím, nemusíte se bát, jste v bezpečí, my jsme ti hodní.“

Charis: „Třeba vaše dcera, najednou se objeví v kuchyni, z ničeho nic.“

Buffy: „Ona je čarodějka. Já… později vám to vysvětlím, teď mám práci. Někdo se snaží někoho zabít. Později, ano?“

Charis: „Dobře, nemám to tu tedy uklízet?“

„Ne, radši ne, mohlo by se vám něco stát. Později si to uklidím, díky.“ Odešla z místnosti. Šla za Angelem a Alexem, jak slíbila. Byli v Alexově pokoji a dělali spolu úkoly.

Angel: „Cos tam dělala tak dlouho? Nechtěl jsem tě rušit.“

Buffy: „Asi, asi jsem omdlela. Jsem v pořádku. Jak vám to jde?“

Alex: „Skvělé, akorát nám pořád nevychází ta rovnice.“

Buffy: „No, já na matiku nikdy nebyla, ale můžu to zkusit, když zvládnu účetnictví…“

„Není tohle nějak složité pro sedmiletého kluka?“ Zeptala se, když příklad vypočítala.

Alex: „No, možná trošku.“

Angel: „je dobře, že se sám vzdělává, ne?“

Buffy: „Jo, to určitě.“

Angel: „A ty? Zjistila jsi něco?“

Buffy: „Nic, ale ten roh zmizel.“

Angel: „jak se to stalo?“

Buffy: „Použila jsem analýzu a on… prostě se to vypařilo, nevím, jak.“

Angel: „To je v pořádku. Nechceš s námi jít dneska na hlídku?“

„To bych mohla?“ S nadějí se na něj podívala. Souhlasil, může jít, vyskočila a pověsila se mu kolem krku.

Alex: „jak málo někomu stačí ke štěstí.“

Buffy: „Ticho, nebo ti snížím kapesné.“

Alex: „Já žádné nedostávám.“

Buffy: „Jestli nepřestaneš, ještě dlouho dostávat nebudeš.“

Alex. „To je nespravedlivý.“

Sladce se na Alexe usmála, „já vím, to jsem ale hrozná, že?“

„Musím jít zkontrolovat Sáru, co to zase vyvádí, potom musím do firmy.“

Angel: „Už zase?“

Buffy: „Je mi líto, ale brzy se vrátím, slibuju.“

„Tak to už se těším.“ Ještě se objali a Buffy odešla.

 

7. kapitola