Večer šli Buffy, Angel a Eve na hlídku. Buffy celou dobu Eve jenom napomínala a té to lezlo na nervy. Hledala pomoc u Angela, ale ten měl oči jenom pro svou lásku. Buffy se svou svěřenkou šly trochu napřed, aby se měla Eve čemu učit.

„Nemůžeš takhle odhalit loket – zlomí ti ruku.“ Napomínala zrovna Eve, když za sebou zaslechla nějaký rámus.

„Co to bylo?“ Eve to zřejmě taky slyšela, obě naznačily, že neví, Buffy hned vyběhla ohromnou rychlostí směrem, odkud přišly a Eve se loudala za ní. Neuběhla ani vteřina od chvíle, kdy doběhla na místo, a už se upír snášel k zemi, hned stála vedle Angela a podepřela ho.

„Právě včas lásko.“ Pousmál se, zatímco se o ni opíral. Pomohla mu dojít k jednomu z náhrobků, kde se opřel.

Buffy: „Jeden upír?“

Angel: „Asi stárnu.“

Buffy: „Bolí tě něco?“

Angel: „V pořádku… jsem v pořádku.“

Eve: „Moc nevypadáš.“

„Radši se vrátíme domů.“ Vytáhla ho na nohy, aby ho mohla odvést domů.

         Jak přišli domů, hned ho položila do postele. Svalil se jako pytel brambor. Thomas za ní hned běžel, co se jim stalo.

Buffy: „Radši jsme se vrátili domů.“

Thomas: „Táta je zraněný?“

Angel: „Ne, jsem v pořádku, Buffy přehání.“

Buffy: „Vždyť tě málem zabil takový začátečník.“

Angel: „Třeba už stárnu.“

Buffy: „Věř mi, byla bych první, kdo by si toho všimnul. Podíváme se, jak jsi na tom.“

„Vážně jsem v pohodě.“ Odporoval jí, ale to už mu svlékala kabát a košili.

Thomas: „Počkám venku.“

Buffy: „Děláš, jako bys viděl poprvé nahého muže.“

Angel: „Jenom chlapce co?“

„Fakt vtipný na někoho, kdo nemůže ani stát na nohou.“

Buffy mu už nedovolila víc říct, začala mu svlékat košili, potom mu svlékla kalhoty a přikryla ho dekou.

„Podívám se, co bych ti mohla dát, hlavně ti přinesu krev, aby ses posílil, ano?“

„Děkuju, to nemusíš.“

„Ale musím.“ Pohladila ho po tváři, na znak díku ji na hřbet ruky políbil.

Thomas: „Tak co se ti opravdu stalo?“

Angel: „Přesně, jak řekla Buffy, bylo to divné, prostě… šel proti mně upír, bylo mi jasné, že ho dostanu, totální začátečník. Najednou ale… stop, nic, prostě jsem se nemohl ani udržet na nohou, podlamovaly se mi kolena a nemohl jsem ani zvednout ruku k úderu.“

Thomas: „Zničehonic? To je divné.“

Angel: „To je. Ale nechci, aby si Buffy dělala starosti, máme tu teď dva démony a to je i tak dost.“

Thomas: „Tohle je jiné, vždyť…“

„Už jsem tady.“ Buffy se vracela s hrnkem krve pro Angela. Sedla si vedle něj, pomohla mu posadit se a přiložila mu hrnek k ústům. Dotknul se její ruky, kterou držela hrnek, přisedla si blíž, začal pít, nezměnil tvář, jenom pil, jakoby to bylo kafe. Když byl hrnek prázdný, položila ho na stůl. Jemně ji jednou rukou objal a přitáhl blíž k sobě. Políbila ho, cítila na jazyku krev, ale nevadilo jí to, nebylo to poprvé, co to cítila. Všechno takové patřilo ke vztahu s upírem. Znovu ho pohladila po tváři.

Thomas: „Víš, co se ti stalo?“

Angel se k němu otočil, „nevím, nic to není, jenom se prostě vyspím a budu v pohodě.“

„Tak já půjdu, uvidíme se ráno.“ Rozloučil se Thomas a odešel.

„Ty nejdeš?“

„Moje místo je tady, vedle tebe.“ Lehla si vedle něj a přitulila se k němu. Tak, aby mu přitom nějak nezavazela a nemohla mu ublížit, přesto aby cítil, že je u něj. Ráno se probudila ve stejné poloze, Angel tvrdě spal. Pohladila ho po tváři a vstala. Vrátila se s tácem s kávou a hrnkem krve. Chvíli po ní přišel Thomas. Seděla zrovna vedle něj na posteli, prohmatávala mu hrudník, jestli nemá někde zranění. Sice už nespal, ale stejně toho moc nenapovídal.

Thomas: „Tak co?“

Buffy: „Nic jsem nenašla, nevím, co by to mohlo být.“

Thomas: „Tak můžeme zkusit zavolat Angie.“

Buffy: „Večer musím na hlídku. Tak zítra.“

Angel: „Nepůjdeš sama, že ne?“

Buffy: „Ne, půjdu s Eve, ta se o mě postará. Můžeš se posadit?“

Pomohla mu a pak mu dala napít stejně jako večer.

„Ještě si odpočiň, zkusím něco zjistit.“

Znovu usnul a ona se vedle něj posadila s počítačem a tiše, aby ho nevzbudila, pracovala.

 

O pár dní později:

         Buffy se právě vrátila z hlídky, šla i s Eve rovnou do ložnice, Cordy jí tam přinesla Sáru. V první řadě se ale postarala o Angela, dala mu krev, položila si jeho hlavu na klín a konejšivě ho hladila po vlasech. Cordy uložila Sáru do postýlky v rohu pokoje.

„Jak vám to dneska šlo?“

Eve: „Jako obvykle.“

Buffy: „Potkali jsme znovu toho démona, co zneužil tvoji lahvičku parfému, ale utekl před námi.“

„Jak…jak to, že utekl?“ zeptal se pomalu Angel.

Cordy: „Tohle démoni dělají?“

Buffy: „Nevím, jestli se mi to někdy stalo.“

Eve: „Nebylo to, že by se nás lekl, spíš se nám vyhnul.“

Buffy: „Přesně tak, lepšíš se.“

Cordy: „Mám se v noci starat o Sáru?“

Buffy: „Ne, v pořádku, dneska může zůstat se mnou.“

„Půjdu se ještě trochu protáhnout a spát, jo?“ Eve vypadla, Cordy se taky rozloučila.

Angel: „Nemusíš se o mě tak starat.“

Buffy: „Ale musím, neboj se, já zjistím, co se ti stalo, slibuju.“

Angel: „Myslím…myslím, že až teď si uvědomuju, jak ses o mě vždycky starala.“

Buffy: „Nemusíš to vědět. Stačí, že se o tebe můžu starat. Teď spi, potřebuješ síly.“

„Zůstaneš tady?“

„Zůstanu, nehnu se ani na krok.“ Přislíbila, zdál se tím ukolébaný a usnul.

„Jenom mě nech, abych se o tebe postarala.“ Pohladila ho po vlasech. Ráno je přišel Thomas vzbudit, leželi vedle sebe, Buffy byla stále oblečená.

„Mami?“

Buffy: „Promiň. Cos říkal?“

Thomas: „Jen jsem se ptal, jestli je tátovi líp.“

Buffy: „Myslím, že ne. Bojím se, že se to zhoršuje.“

Thomas: „Takže stále nic nevíš?“

„Nevím, ale zjistím to. Teď se musím postarat o Alexe a Sáru, hned jsem zpátky.“ Zvedla se z postele a tiše, aby Angela neprobudila, odešla z pokoje. Za chvíli se ale Angel probudil.

„Kde jsi?“ zmateně se kolem sebe rozhlížel.

Thomas: „Hned se vrátí, šla za Alexem.“

         Eve sama trénovala v tělocvičně. Soustředila se a protahovala si svaly. Zrovna stála na jedné noze a tu druhou měla do pravého úhlu. Chystala se předklonit, aby dokončila cvik, když se před ní objevila Angie, Eve spadla na zem.

„Au, co tu děláš?“

Angie: „Ahoj, potřebuju od tebe laskavost.“

Eve: „Přesněji?“

Angie: „Musíš Buffy přemluvit, aby ke mně pustila Alexe.“

Eve: „Alex je její miláček, nepustí ho.“

Angie: „Zkus to. Jdu za tátou.“

Eve: „Zkusím, ale pochybuju, že by to mělo smysl.“

Angie: „Jen tak mezi námi, přenes trochu váhu v ruce.“

Eve: „Odkdy čarodějka něco ví o tomhle?“

Angie: „Moje matka i sestra jsou přemožitelky.“

Nenechala ji ani nic říct, zmizela. Objevila se hned v ložnici, byl tam jenom Angel.

„Tati?“

„Holčičko?“

„Jak ti je?“ Sedla si vedle něj, posadil se a zaostřil, aby se na dceru podíval.

„Kde je Buffy?“ Zajímal se hned, jakoby ani na ničem jiném nezáviselo. Už stála ve dveřích.

„Tady jsem, promiň, Sárince bylo špatně.“ Hned byla vedle něj a držela ho za ruku.

„Bál jsem se o tebe.“

„Už jsem tady. Ahoj Angie.“

Angie: „mami, ahoj, co se děje Sárince?“

Buffy: „Jenom ji trošku bolelo bříško, už je to lepší.“

Angie: „Musím jít, ještě se vrátím.“

Celé dopoledne pak zůstala s Angelem sama, chvilkami spal a chvilkami jen tak trošku vnímal. Omývala ho žínkou, zrovna se trochu probouzel, když ji oslovil: „Darlo,“ zašeptal, trhla sebou, položila žínku na stůl.

„Buffy?“ Trochu se vzpamatoval a uvědomil si, kdo se o něj doopravdy stará, ale bylo pozdě, už vybíhala ze dveří.

         Vůbec nevěděla, kam jde, prostě šla pořád pryč, potkala Cordelii, víceméně do ní vrazila.

„Jsi v pořádku?“ Jen tak se zeptala, když se setkaly, ale když k ní vzhlédla a oči měla úplně rudé, bylo jasné, že v pořádku není. Chtěla se jí zeptat, co se stalo, ale to už se rozplakala. Cordy nezbylo, než ji obejmout. Posadila se s ní na zem.

„Co se ti stalo?“ Zeptala se Cordelie, konejšivě hladila Buffy po zádech.

„Už nemůžu, už nemůžu.“

„Co? Alex? Nebo Eve, netrénuje? Je nepozorná, nebo se vystavuje nebezpečí.“

„Řekl mi jejím jménem, chápeš to? Nepoznal mě, myslel si, že jsem ona a… a nemůžu ještě řešit tohle, něco je se Sárou, Angie na mě něco šije, Alex otravuje s wiccou a já už nemůžu, už ne.“

„Shh, to bude v pořádku. Určitě se jenom spletl, je unavený, pořádně nevnímá okolí, kdoví, co se mu zdálo.“

„Zdálo se mu, že se o něj stará jeho milenka.“

„Já ti nepomůžu, ale říká se, jaký otec, takový syn a Thomas je nejvěrnější typ, jaký existuje. Tohle asi nebylo nejvhodnější přirovnání, ale Angel tě miluje a jste polovinu století manželé. Ta ženská, už je minulost, nic, zakončená éra, která se nevrátí.“

„Jenže s ní strávil pořád ještě víc času, než se mnou.“

„To přece ještě nic neznamená, nezáleží na tom, jak dlouho spolu jste.“

„Víš, o které ženě mluvím?“

„Tak trošku?“

„Darla.“

„To je zlý. Ale přesto se nemáš čeho bát.“

„Musím… musím se o něj jít postarat… musím mu přinést krev… a podívat se, jestli je v pořádku.“

„Tak se drž Summersová, jsi přece sakra ženská ne?“ Povzbuzovala ji Cordelie trochu ironicky. Charis vzala prachovku a sešla ze schodů, za ní šla i Buffy, musela vzít pro Angela krev.

         Vešla do ložnice, našla Angela sedět na posteli.

„Tady jsi.“

„Promiň, šla jsem ti pro jídlo. Potřebuješ hodně sil.“ Sedla si vedle něj a podala mu hrnek. Přikryla mu rukama ty jeho a přiložila mu hrnek k ústům. Vzala prázdný hrnek a položila ho na stůl. Natáhnul se k ní a vzal ji za ruku, „já…“

„To je dobrý.“

„Ch…chtěl bych ti… to vysvětlit.“

„To je v pořádku, nepotřebuju to vysvětlovat, chápu to.“

„Promiň.“

„Za chvíli budu muset jít na hlídku, pokusím se najít toho démona, ano dám na sebe pozor, půjde se mnou Davie, nebo Eve.“

„Děkuju.“ Zašeptal, lehla si vedle něj a přitulila se k němu. Za chvíli usnul, sedla si s laptopem vedle něj a otevřela svůj deník. Pokračovala s textu, který začala už ráno.

 

…nikdy jsem nevěřila, že se mi to ještě stane, nečekala bych, že ještě někdy budu soupeřit s Darlo, ženou, která je už desítky let mrtvá. Už nevím, co dalšího bych měla dělat. Co dělám špatně? Copak jsem neudělala všechno, co chtěl? Zkoušela jsem být taková, jakou mě chce, ale pořád to nestačí, nevím, co bych ještě měla udělat. Někde jsem udělala chybu, možná je to kvůli Sarah, jenže nemohla jsem nechat tu malinkou jen tak napospas osudu, když tam nemá nikoho a tady má bratra. Prvně jsem si myslela, že by nám to mohlo pomoct, ale bylo to spíš naopak. Ani se na malou nepodívá, asi mu jenom ubližuje, že tu je Sára. Už nevím, co bych měla udělat… Darla… co ona má, co ona dělala, co já ne? Musím jít na hlídku, snad najdu toho démona, co mu to udělal, už se nemůžu dívat, jak je bezmocný, jak se trápí…

 

Zaklapla počítač a odešla. Rovnou na hlídku.

         Šli s Davidem zrovna starou zástavbou s polorozpadlými domečky, když se proti nim vyřítil jejich známý, Thmalagh démon. Byl neuvěřitelně silný, dostal Buffy do kolen, ale na poslední chvíli vytáhla dýku a přeřízla mu šlachy na nohou těsně nad patou, sám spadl na zem vedle ní. David jí pomohl vstát.

„Vezmi mi vzorek z rohu a kůže. Zavolám domů.“ Podala mu lahvičky na vzorky a vytáhla mobil.

„Thomasi? Ano, můžeš prosím jít do ložnice? Chvilku počkám.“ Řekla do mobilu. Thomas doma opravdu šel do ložnice, otevřel počítač, jak mu později po telefonu řekla. Slíbil, že se jí ještě ozve. Na obrazovce ještě zůstal poslední dokument, co psala. Určitě nebylo správné to číst, ale nemohl si pomoct… Byl překvapený, ale jenom trošku, hned našel, co chtěla a zavolal jí to. Čekal na ni, než se vrátí. Nebylo dlouho potom, co s Buffy mluvil, když se Angel začal potit a zmítat v horečce.

„Buffy… Buffy.“

„Za chvíli se vrátí.“

„Pomoz…pomozte jí.“

„Co? Co se jí stalo?“ Ale už to nemělo smysl, byl úplně mimo. Buffy se zatím ze všech sil bránila Thmalagh démonovi, David proti němu moc nezmohl, teď ležel na zemi v trávě v bezvědomí. Snažila se k synkovi dostat, ale démon byl neústupný, mohla mu jen bránit rukama. Něco na ni křičel, ale nerozuměla mu vůbec nic, bylo to v nějakém démonním jazyku. Za chvíli už se nemohla bránit a dostala ránu do hlavy. Přesně tak ji a Davida našla za nějakou dobu Eve s Ozem. Probudili Buffy a odnesli Davida domů.

         Hned, jak se vrátili domů, starala se hlavně o Davida, ale ten byl v pořádku. Potom šla za Angelem, už zase klidně spal, ani stopy po čemkoli z předchozích hodin. Vzala si vzorky a odešla s nimi do pracovny. Oz byl zatím s Angelem, aby mohl Buffy říct, kdyby se něco stalo. Byla už zase hluboká noc, když přišla do ložnice, celá vyčerpaná.

„To je dobrý Dane, už můžeš jít. Už tady budu.“

„Přišla jsi na něco?“

„Vůbec na nic.“

Nechtěli to rozebírat, Oz odešel. Buffy si sedla vedle Angela na postel, pomohla mu posadit se a dala mu napít krve.

„Miláčku, jak se cítíš?“ zeptala se.

„Jsi v pořádku.“ Objal ji kolem pasu.

„Je mi to líto, že jsem na nic nepřišla, je mi to líto.“

„Ne…není to tvoje…chyba.“ 

„Já to vyřeším, slibuju. Teď odpočívej, musíš nabrat sil. Budu už s tebou.“ Hladila ho po vlasech.

         Ráno se probudila, když slyšela někoho chodit po ložnici.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ To byl Angel. Jakto, že vstal? Už víc, jak týden ani nevstal z postele.

„Jsi vzhůru?“

„Přinesl jsem ti snídani.“ Položil vedle ní tác.

„Už je ti líp?“

„Jo, cítím se skvěle. Napadá mě, že si ani nepamatuju tuhle košilku, ta je nová?“

„Nesnažíš se vyhnout tématu, že ne?“

„Ne, snažím se zjistit, jestli na sobě kromě té košilky ještě něco máš.“

„Sedni si, podívám se, jak jsi na tom.“ Vtáhla ho k sobě na postel. Bral to jako hru, probíral se jí vlasy a začal ji hladit po zádech.

„Teď toho nechej, musím tě prohlédnout.“ Odtáhla od sebe jeho ruce. Sama mu zajela rukama pod košili.

„Prej, že se nechceš mazlit.“

„Možná později.“ Přisunula se k němu a zajela mu až na záda. Nespokojeně zavrtěla hlavou a přiložila mu dlaň na čelo.

„Studené co? Zvláštní u upíra.“

„Naopak, horké, jako bys měl horečku.“

„Co?“

„Celé tělo, máš horečku.“

„Nemůžu mít horečku, nemůžu být nemocný, nejsem člověk.“

„Myslím… zůstaň sedět, okamžitě musím najít toho démona.“

„Beze mě?“

„Ano. Myslím, že jste spolu spojení, možná se mu něco stalo a takhle se to odrazilo na tobě.“

„Zbytečně vyvoláváš případ. Nic mi není.“

„Dobře. Zkus to sám.“ Vzala ho za ruku a položila mu ji na čelo.

„To ještě nic neznamená, nechovej se ke mně jak malému klukovi.“

„Nechovám se k tobě jako ke klukovi, jenom chci, aby ti bylo dobře.“

„Nejlíp mě bude, když mě necháš na pokoji.“ Odtáhl ji od sebe, jakoby ho jenom otravovala.

„Jak tohle můžeš říct?“

„Teď se chováš ty jako malá. Prostě mě jenom nech být. Proč nemůžeš být aspoň trochu jako ona?“

„Tak si táhni za ní do pekla a mě nech na pokoji.“

„Nač tak silná slova miláčku?“ Pohladil ji po vlasech, ale ona se mu vytrhla, „Nesahej na mě.“ Vstala z postele a utekla do šatny. Už se začínala rychle oblékat, když tam přišel za ní.

„Řekla jsem ti, ať mě necháš.“

„Dobře, jak si přeješ.“řekl ironicky a uvolnil jí cestu.

         „Thomasi? Jsi tady? Mám pro tebe překvapení, určitě se ti bude líbit.“ Cordy vběhla do pokoje, našla Thomas sedět na posteli.

„Co se ti stalo?“

Thomas: „Mě? Nic, jsem v pořádku.“

Cordy: „Proč tady teda tak sedíš?“

Thomas: „Jenom tak, přemýšlím. Mám starost o Buffy.“

„A kdo ne? Bude v pohodě, určitě.“

„Nejsem si tím jistý, nikdo nemůže vědět, co se jí odehrává v hlavě.“

„To je pravda. Už na to nemysli, teď to není důležité.“

„Je to důležité! Může se jí něco stát, nebo Angelovi, nebo někomu.“

         Charis vešla do tělocvičny, aby se podívala, zda není důvod tam uklidit, rozhodně si to nechtěla u paní domu zase rozházet. Nenašla tam ale nepořádek, nýbrž Angela. V bezvědomí ležel na zemi.

„Co tu děláte?“ Zeptal se, když se probral a pokusil se postavit.

„Přišla jsem se podívat, jestli tu nemám uklidit.“

„Žena vám neřekla, že tu uklízet nemáte?“

„Vždycky, když vejdu do místnosti, kde nemám uklízet, najdu tam někoho ležet na zemi.“

„Kde je moje žena?“

„Neviděla jsem ji, myslela jsem, že mi řekne, co mám večer uvařit, ale nic.“

„Dobře. Díky.“ S námahou vstal a pokusil se odejít z místnosti, těsně před dveřmi ale znovu spadl k zemi.

„Jste v pořádku?“

„Najděte prosím moji ženu nebo syna.“

„Hned jsem zpátky.“ Odběhla a za chvíli se vrátila s Thomasem a Cordelií.

Cordelie: „Co se ti stalo?“

Angel: „Nevím, prostě si vzpomínám, jak jsem byl v posteli a najednou jsem se probral tady.“

Thomas: „Buffy tě zabije. Teda prvně zabije mě, pak tebe.“

„Aspoň to budeš mít rychle za sebou.“

„Tak jdeme, dostaneme tě zpět do postele, než si toho Buffy všimne.“

„Na to už je pozdě.“ Naléhavý hlas ode dveří je přesvědčil o pravdivosti vyřčené věty.

„Miláčku…“

Buffy: „A mám toho dost, čemu z toho „táhni do pekla“ jsi nerozuměl?“

Angel: „O čem mluvíš?“

Buffy: „Thomasi, pomůžeš tomu blbci prosím do postele? Asi zavolám jeho dceři, aby ho ošetřovala. Nebo bych mohla nějakou ošetřovatelku najmout, že? Ještě o tom popřemýšlím.“

„Zbláznila ses?“ Cordy na ni uhodila hned, jak byl Angel s Thomasem z doslechu.

„Nepleť se do toho. Všichni mi už dejte pokoj.“ Okřikla ji Buffy, aniž by zvýšila hlas a šla napřed do ložnice.

         I když to původně neměla v úmyslu, ustlala postel, aby do ní mohl Thomas hned Angela uložit.

Thomas: „Nepamatuje si, jak se dostal do tělocvičny.“

Buffy: „To má pěkně blbý chudáček. Podívám se po domě, kdo se o něj může postarat.“

Thomas: „Kam jdeš ty?“

Buffy: „Myslím, že půjdu nakupovat.“

Thomas: „To nemyslíš vážně!“

Buffy: „Ale ano, naprosto. Nejsem onuce, se kterou si bude dělat, co chce.“

Thomas: „Nedělá si s tebou, co chce. Právě teď potřebuje, abys byla s ním, protože… vlastně nevím, co mu je, ale potřebuje tě.“

Buffy: „Víš co? Když po ní tak touží, má ji mít.“

Thomas: „Koho?“

Neposlouchala ho, mávla rukama proti sobě a zvedla je nad hlavu. Vedle ní se objevila blondýnka o něco vyšší, než ona.

„Co…co tu dělám?“

„Ahoj Darlo.“

Thomas: „Jak?“

Buffy: „Tady je Angel, potřebuje ošetřovatelku, vyžádal si přímo tebe, a co já bych pro manžela neudělala. Dole v ledničce je krev, vzadu, tyhle dveře jsou do koupelny a tyhle do šatny. Deky najdeš v té velké skříni. Kdybys něco potřebovala, máš smůlu. Jdu nakupovat.“

„Mimochodem, pá miláčku.“ Políbila Angela na čelo a odešla. Darla se hned natáhla k Thomasovi a chtěla ho kousnout, ale Buffy ještě nakoukla do dveří: „Málem bych zapomněla, nemůžeš nikoho kousnout, zařídila jsem si to, taky nemůžeš opustit dům, aby ses o něj mohla pěkně postarat. Dole je krev i pro tebe. Užijte si to tady.“

Thomas: „Jak to mohla Buffy udělat?“

„Eve, zavolej Eve, ať se o Darlu postará. Hlídejte Buffy, něco se s ní děje.“ Vydal ze sebe Angel a znovu ulehl do postele.

Thomas: „Pak za tebou přijdu.“

„Proč se nemůžu ani hnout?“ Zeptala se mazlivě Darla. Nevnímal, co říká, usnul tvrdým spánkem. Chvíli potom se vrátila Buffy, přinesla vysokou sklenici s krví a hrnek s kávou. Ze skříně vytáhla deku a přikryla ho. Chvíli vedle něj seděla, pak si vzala laptop a chystala se odejít, když ji otázkou zadržela Darla, „Proč se nemůžu ani hnout?“

„Zlato, snad si nemyslíš, že tě nechám jenom tak pobíhat po domě plném bezbranných lidí.“

„Proč jsi mě teda přivolala.“

„Abys viděla, co všechno jsi mi vzala. Teď, za chvíli zmizíš, ještě něco chceš?“

Než ale stačila upírka vyslovit žádost, Buffy ji odvolala pryč.

„Snad sis nemyslela, že tě jen tak nechám.“ Usmála se sama pro sebe. Šla do vedlejšího pokoje a vrátila se s průhlednou skleněnou koulí. Sedla si na postel, bylo jí jasné, že Angela neprobudí. Začala odříkávat…

„Moci Takulů, moci Tanacrossů, zjevte iluze. Dovolte mi cítit iluzi, dovolte jim cítit iluzi. Iluze, přijď k nám a podrob si naše životy. Představy a klamy, dovolte mi splnit úkol, oklamte nepřítele.“ Koule krátce zazářila, ve stejnou chvíli zazářily i její oči. Když koule zhasla, zhaslo i světlo v pokoji. Samovolně si lehla na postel vedle Angela. Kvůli chvilkovému vyčerpání po kouzlu si musela na chvilku odpočinout. Koule se s velkou ránou roztříštila na kousky, ale Buffy se už neprobudila. Až ráno ji probudil Angel, když taky vstával.

„Co se ti stalo?“ Pohladil ji po tváři a po rameni. Pohledem sjel až k noze, podívala se, měla ji celou pořezanou od střepů z koule.

„V pořádku. Zařídila jsem menší klam, brzy se toho démona zbavíme.“ Vstala a vzala si ze stolku z lékárničky polštářky, přiložila si jeden na nohu a setřela si krev z povrchových ranek. 

„Nechceš si ještě lehnout ke mně?“

„Promiň, ale musím pracovat a ještě se podívám na toho tvého démona.“

„proč jsi přivolala Darlu?“ Překvapeně se otočila, když to vyslovil. Vypadala, že přemýšlí nad odpovědí.

„Chtěl jsi ji tady, měl jsi ji, co bych pro tebe neudělala.“

„Já ji nechtěl.“

„Shh, nemluv. To vymlouvání tě jenom vysiluje, radši si ještě odpočiň, snad ti potom bude líp. Brzy ho zabijeme, slibuju.“

„Nechápu, proč tohle říkáš.“

„Sama sebe občas taky nechápu.“ Dala mu pusu na čelo a přikryla ho.

         Buffy s Eve šly do staré zástavby, kde předtím potkaly Thmalagh démona. Obě v rukou pevně svíraly meče, protože se muselo na Thmalagha použít jedno složité kouzlo, omámit ho prachem vyrobeným z jeho rohů a pak mu useknout hlavu. O prach a sekání se postarala Buffy, kouzlo měla za úkol Angie. Všechno se seběhlo rychle, démon Thmalagh se objevil, zároveň s ním se objevila i Angie, Buffy ho posypala prachem a čarodějka začala odříkávat kouzlo. S koncem kouzla se kolem něj objevilo světlo, Buffy mu okamžitě uťala hlavu. Po oddělení hlavy od těla se obě části proměnily v nechutně smradlavou slizkou hmotu. Hned potom se Angie všechny přenesla domů.  Buffy hned běžela do ložnice k Angelovi. Jak ji viděl, posadil se na posteli.

„Jsi v pořádku? Je ti už líp?“

„Jo, je mi skvěle, jak?“

„Je mrtvý. Už ti nemůže nic udělat.“

„Takže teď, když jsem v pořádku, opustíš mě?“

„Měla bych?“

„Moc dobře vím, že jsem udělal pár chyb.“

„A já zase vím, že za to nemůžeš.“

„Takže dostanu ještě šanci?“

„Určitě, když se budeš hodně snažit.“ Lehla si vedle něj a nechala se obejmout.

„Jsem ráda, že už je ti dobře, můžu tě za to zmlátit.“ Usmála se a přitulila se blíž.

„Kdybych věděl, co mám udělat…“

U dveří se objevil duch, byl to Wesley, ale nejvíc ho zaskočilo, že ho mohl vidět i Angel. „Máme problém, máme velký problém.“ Řekl Wes a Buffy nato zvedla hlavu.

„Wesley, co tu děláte?“

Angel: „jak to, že tě vidím?“

Wesley: „Je to účel. Buffy, máme problém, velký problém.“

Buffy: „Jaký?“

Wesley: „Slyšela jsi o médiích?“

Buffy: „jasně, CNN, BBC…“

Wesley: „myslel jsem jiná média.“

Buffy: „Co je s nimi?“

Wesley: „Musíš najít médium zpěvu, jako byl Lorne, řekne ti, kam dál máš jít.“

„Jasně, a jak mám takové médium najít?“

„Promiň Angele, ale budu muset zmizet.“

Angel: „V pohodě.“

„Takže, tento typ démonů… jsou to exhibicionisté, sám na sebe upoutá pozornost, zvlášť, když uvidí tvoji auru.“

Buffy: „Super, zpěvák, takže vyrazím do nočního Londýna.“

Wesley: „To bude asi nejlepší, potom se mi ozvi.“

Buffy: „Jasně.“

Wesley: „Proč jsi se tak dlouho neozvala?“

Buffy: „Měla jsem málo času, pořád jsem někde lítala.“

„Tak to brzy naprav, musím jít.“ Než stačila cokoli říct, byl pryč.

Angel: „Musím si jít trochu zatrénovat, protáhnout svaly.“

Buffy: „Tak jdeme spolu. Uvidíme, co v sobě ještě máš.“

         Bylo chvíli po setmění. Buffy s Eve a Angelem byli ve městě a prohledávali místa, kde by mohl být démon, kterého měli najít. Po nějaké době se rozdělili a Buffy s Eve šla na druhou stranu než Angel. Nakonec, aby tomu náhoda nechtěla, našly přemožitelky malou nahrávací společnost. Snad by kolem ní prošly jen tak, ale když šly kolem dveří, Buffy cítila něco zvláštního, prostě musela do těch dveří vejít.

„Co blázníš?“ Uháněla za ní Eve, když už Buffy vběhla do kanceláře. 

„Dobrý den, jdete na konkurz?“ Nějaký obyčejný chlápek za stolem se jich jen tak zeptal. „To teprve uvidíme.“ Usmála se.

„Tak nám kousek něčeho zazpívejte.“

„Počkat, počkejte.“ Někdo vešel do dveří na druhé straně místnosti. Byl to nějaký démon, vypadal jako člověk, ale měl vrásčitou tvář a dva malé růžky kousek nad čelem.

Buffy: „Věděla jsem to.“

„Tak, co mi zazpíváš?“

„Co si budeš přát.“

„Tak uvidíme, začni.“ Démon si sedl na křeslo v rohu a pokynul jí.

„Buffy neblázni.“ Napomenula ji znovu Eve, ale bezúspěšně.

„In the arms of an angel

Fly away from here

From this dark cold hotel room

And the endlessness that you fear

You are pulled from the wreckage

Of your silent reverie

You’re in the arms of the angel

May you find some comfort there?

You’re in the arms of the angel

May you find some comfort here?” Začala zpívat a zpívala tak dlouho, dokud ji někdo nezastavil, což se nestalo až do konce písničky.

„Skvělá volba. Bereme tě, tady je smlouva.“

„Nechci žádnou smlouvu.“

„Rozmysli si to, jsi skvělá.“

„Díky, ale už jedno angažmá mám. Potřebuju vědět, co jsi viděl. Musím najít kohosi.“

„Ach jo, jak ses o mě dozvěděla?“

„Nijak.“

„Dobře. Máš pěkně zářivou auru, víš to?“

„Mohl bys mi říct, co chci slyšet?“

„A co chceš slyšet? Víš, co chceš slyšet?“

„Co je to za bláboly?“ Upoutala pozornost Eve.

Buffy: „Brzy to budeme mít za sebou, neboj.“

„Jo, neboj. Přemožitelka z tebe stejně nikdy nebude. Tak co chceš slyšet, přemožitelko?“

„Ty víš, tak to neprotahuj.“

„Dobře. Co potřebuješ, najdeš tady na téhle adrese, řekni, že tě posílá Amarghon.“ Podal jí útržek papíru s adresou. Nevypadala tím moc nadšená.

Eve: „Zabijeme ho?“

Buffy: „Ne, už pojď.“

„Mimochodem, trochu jsi Angela změnila.“

„Já vím. Takhle se mi líbí víc.“

„On zná Angela?“ Zeptala se už venku učenka.

Buffy: „Ne, ta písnička se jmenuje Angel. Je to už stará písnička.“

Eve: „A jdeme za Angelem?“

Buffy: „Jo. Určitě.“

Sešli se samozřejmě na hřbitově, Buffy mu hned skočila kolem krku, líbala ho a odmítala se pustit. Jakoby ho neviděla několik let. Eve se opřela o náhrobek a začala si čistit nehty. Do chvíle, kdy právě z toho hrobu povstal upír, zabodla do něj kolík a znovu se opřela. Buffy musela mít jistě pevnou víru v její schopnosti, když nadále pokračovala v činnosti i přes hrozící nebezpečí. Šli k jednomu náhrobku, přitiskl ji na něj, až vydechla. Znovu ji začal líbat, tak dlouho… a ona začala plakat. Cítil, jak její sevření ochablo a zhroutila se mu do náruče. Utěšoval ji, skryla se mu v náručí. Eve u toho nemusela být, odešla se porozhlédnout po hřbitově. Nebylo to až tak dlouho, co byla v téhle rodině, co ji Buffy učila, ale za tu dobu už ji znala. S nikým ostatním nemluvila o tom, co o své učitelce ví, všeobecně s nikým nemluvila. Proč taky, nikdo nemusí vědět, že se každý den hroutí v slzách. I s Angelem o tom párkrát na hlídkách mluvila, klidně jí všechno řekl, protože věděl, že ona nic neřekne. Měl o svou ženu hrozný strach a měl proč. Nechtěla o tom přemýšlet, ale sama viděla, jak se už od doby, co do baráku přišla, její učitelka hroutí. Byla tak zkušená, mohla ji tolik naučit a taky se o to všechno snažila, ale Eve děsilo, jak ji to samotnou zničilo. Bylo jí přes sedmdesát let, víc jak padesát let plnila poslání přemožitelky, o hodně víc, než kterákoli jiná přemožitelka… a přesně to ji ničilo. Co může člověk dělat, když se všechno uvnitř něj hroutí. Mladou přemožitelku tohle děsilo, protože věděla, že nemít Buffy záchytné body, dávno by se zhroutila. Děsilo ji, že by se to stejné mohlo stát i jí. Snažila se neslyšet její vzlyky a nářky, když prosila o záchranu. I Buffy, stejně jako Angel věděla, před kým se může v klidu otevřít a nemusí nic skrývat. Její děti to určitě nebyly. Už by se měli vrátit, snad už to bude lepší. Někdo musí brzy najít nějaké řešení, než bude pozdě, všechno se až příliš rychle zhoršovalo… Už došla zpátky na místo, odkud vyšla. Buffy už naštěstí nebrečela, jenom se klidně skrývala v Angelově náruči. Angel na Eve kývnul, všechno je OK. Buffy se napřímila a začala si stírat slzy z tváří. Láskyplným gestem jí přejel po tváři a setřel zbytky neposedných slz.

„Dobrý? Lásko, je ti líp?“

„Nemůžu… nemůžu jít teďka domů.“

„Já vím miláčku. Na chvilku si tady sedni a dýchej, bude to v pořádku.“ Jemně ji navedl, sedla si na náhrobek.

„Můžeme jít do firmy, vyspíš se a ráno se vrátíme domů.“

„Já už chápu, proč jsi chodil sám na hlídky. Aspoň chvíli jsi měl klid.“

„Tak to není miláčku.“

„Ale je, já to vím. Miluju tě, a proto to vím. Je mi to líto.“

„Ne, já najdu způsob, jak ti pomoct, slibuju. Když ses o mě tu dlouhou dobu starala, když jsem nemohl ani sám vstát, taky jsi to pořád říkala. Nakonec jsi to splnila a já ti za to děkuju. Teď ti dávám stejný slib já, pomůžu ti, slibuju.“

„Promiň mi to. Že jsem přivolala Darlu a to, jak jsem se chovala. Promiň, udělám cokoliv, co mi řekneš, prosím, jenom mě neopouštěj.“

„Shh, to je v pořádku, všechno bude v pořádku.“ Znovu ji pevně objal.

„Možná by bylo lepší, kdyby teď… udělám to, jenom na chvíli.“

„Co miláčku, co chceš udělat?“

„Ne, dobrý, už je to lepší.“

„To je dobře. Když se teď vrátíme domů, nikdo si ničeho nevšimne.“ Navrhl. Přikývla, vážně udělá, co řekne. Ve chvíli, kdy už má zase svého Angela si může dovolit být slabá, nemusí být silná, protože nikdo jiný není. Zase to bude lepší, chvilku. Kéž by tak opravdu Angel našel způsob, ale nejspíš ho nenajde, protože jinak by ho našel už, když to začalo a to bylo před více, než sedm let. Celou tu dobu se to zhoršovalo, snad to už nemůže být horší.

„Měla bys zase meditovat. Přidá ti to síly a budeš se cítit líp. Až se vrátíme, ano?“

„Jak si přeješ. Udělám to, pokud tam budeš.“

„Budu tě hlídat, neboj se.“ Vzal ji za ruku a vedl ji z hřbitova. Eve šla hned za nimi. 

„Musím pak jít na tu adresu, co mi dal ten démon.“ Špitla. Vypadala zranitelně, objal ji rukou kolem pasu a přitáhl ji k sobě. Vypadala ještě mnohem křehčí potom, co plakala, Ale už jí bylo líp. Zase to bude lepší.

„Po meditaci, ano?“ Samozřejmě na to přikývla.

         Eve jemně zaklepala, aby snad nerušila a nestala se třeba nějaká nehoda, takové vyrušení uprostřed kouzla mohlo být nebezpečné… Angel jí přišel otevřít: „V pohodě?“

„Jak je jí?“ Pohledem ukázala na Buffy ležící v posteli, vypadala klidně.

„Jo, posaď se, můžeš mluvit nahlas, nevzbudí se, nespí.“  Na jeho radu se posadila na sedačku. Angel se ještě postaral o svoji přemožitelku.

Eve: „Tak jak šla meditace?“

Angel: „Začátek byl trošku roztěkaný, ale už je jí líp. Co vlastně zpívala?“

Eve: „Nějakého Angela, říkala, že je to stará písnička.“

Angel: „Třeba mi to jednou zazpívá.“

Eve: „Ten démon se tvářil divně, když zpívala.“

Angel: „Démon se stejnou schopností s námi nějakou dobu bydlel, párkrát mi něco naznačoval, že poprvé, když ji slyšel, málem omdlel. Kdo ví, co by zjistil, kdyby četl tebe.“

Eve: „Že se dožiju nejvýše dvaceti.“

Angel: „To ještě nic neznamená. Může se ti stát cokoliv.“

Eve: „Třeba to co jí?“

Angel: „Nemusíš být nutně jako tvůj učitel. Říká se „žák nad učitele“ proč by to tak nemohlo být?“

Eve: „Myslím, že Buffy není špatná. Jenom… není lehký se s některejma věcma vyrovnat a ji to zasáhlo všechno najednou. A ty ses o ni celou tu dobu staral.“

Angel: „Vzhledem k tomu, že jsem většinu toho způsobil…“

„Angele?“ To byla Buffy, hledala ho, probírala se a vstávala.

„Jsem tady, lásko. Opatrně.“ Pomohl jí posadit se.

Buffy: „Jak dlouho?“

Angel: „Asi dvanáct hodin.“

„Dobře.“ S jeho pomocí se postavila. Měla na sobě lehké saténové pyžamko, nemohl si odpustit přejet jí po zadečku. Skoro se lekl, když se zaklonila a dotkla se rukama země. Musela se potom protáhnout. Zvedla nohy a dokončila přemet, postavila se a skočila mu do náruče.

Angel: „Jak se cítíš?“

Buffy: „Výborně, úžasně. Eve, jak ty? Mohly bychom hodit kratší trénink.“

Eve: „Jasně, to určitě.“

Angel: „Jsi si jistá? Bylo ti včera špatně a…“

Buffy: „Eve, za dvě hodiny dole?“

„Budu čekat. Kdybys měla zpoždění, zatím se protáhnu.“ Zmizela mladá přemožitelka jako pára nad hrncem.

Angel: „Stalo se něco?“

„Mělo by?“

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“

„Ne přesně to.“

„A co?“

„Hádej, zbavila jsem se Eve…“

„A můj úkol je?“

„Nevíš?“

„Menší rada?“

„Začíná to na P a končí to na K.“

„Potlesk?“

„Ne.“

„Poklesek?“

„Ne.“

„Postesk.“

„Ne.“

„Pak?“

„Ne, p…o…l…“

„Politik?“

„Ne.“ Řekla už víc zklamaně, než natěšeně.

„Už vím!“ Přerušil ji a vlepil jí pusu na tvář.

„Těsně vedle kovboji.“ Než se nadála, už její slova zadusil vášnivým polibkem.

„Tak co, uhádl jsem?“

„Na jedničku.“

Znovu ji začal líbat, ale tentokrát už cíleně mířil k posteli a odkrýval okraj pyžama.

„proč jsi mi dala tak dlouhý slovo?“ Zeptal se naoko uraženě, když vedle sebe leželi potom, co se milovali.

„První, co mě napadlo.“

„Kdyby to byl třeba sex tak na to bych přišel hned.“

„To by ti bylo podobné.“

„Na tom není nic špatného.“

„Neřekla jsem, že je na tom něco špatného, jenom jsem se podivila.“

         Všichni už byli na snídani, když Buffy dorazila. Nesla v náručí ještě rozespalou Sáru, Alex už tam dávno byl. Především se ale Buffy stala terčem posměchu, protože si zakládala na brzkém vstávání. „Dobře, dobře, jenom klid. Vždyť se zase tak moc nestalo.“ Sedala si rychle na židli a tišila přitom ostatní.

Thomas: „CO ti tak dlouho trvalo?“

Buffy: „Nic, jenom… vzbudila jsem Alexe, dělala s Eve úkol do školy, uklízela ložnici, starala se o Sáru a právě jsem si domyla vlasy, ještě je mám mokré.“

Thomas: „Jako bych vůbec nemluvil.“

„Volal ti nějaký Kamplain, ještě ti zavolá.“ Sdělil jí Angel, aniž by zvedl pohled od novin.

„Kamplain, Kamplain, kdo že to je?“

„To bys měla vědět ty.“ Zase ani nevzhlédl, ale Cordy se to moc nelíbilo, srazila mu noviny na stůl a vynadala mu, „Tak se na ni aspoň podívej, když s ní mluvíš ne?“

Angel: „jsi snad moje matka?“

Cordy: „Díky bohu ne!“

Buffy: „Miláčku, něco zajímavého?“

Angel: „Chytili sériového vraha.“

Buffy: „To je skvělé a něco co by zajímalo mě?“

Angel: „Pret-a-porter mají příští týden přehlídku.“

Buffy: „Hmm, pamatuješ si tu černou sukni s krajkou?“

Angel: „Tu roztrhanou?“

Buffy: „Tak ta byla od nich.“

Angel: „Jistě, takže tohle není zpráva, která tě zajímá.“

Buffy: „Musím do firmy, vezmu si sebou Sáru a potom musíme zařídit tu sedačku.“

„Samozřejmě, myslím na tebe.“ Uzavřel celý rozhovor a znovu zvedl noviny.

Alex: „Nezapomeň, že dneska přijdou na oběd David a Angie.“

Buffy: „Jasně, hned to s Charis domluvím. Hned potom ale musím do firmy, máme kontrolu. Davie by tam měl jít se mnou.“

Thomas: „Máte nějaký problém?“

Buffy: „Celkem ne, rutinní kontrola.“

Thomas: „Angel tam půjde taky?“

Buffy: „To nevím, nejspíš bude muset, potom se ho zeptám.“

Cordy: „A teď?“

„Jdu za Charis, kdyby Davie přišel dřív, zavolejte mě.“ Odešla do kuchyně. Hned po ní beze slova odešel Angel na druhou stranu, do své pracovny.

Cordy: „Příšerná rodina.“

Thomas: „Časem si zvykneš.“

„Tak pojď Sárinko, podíváme se, co ti tu nechala Buffy.“ Cordy vzala Sáru do náruče a chystala se už odejít, když ji Thomas zadržel.

Thomas: „Jak myslíš, že jí bude říkat? Mami?“

Cordy: „Nevím, to by se Chrisovi asi nelíbilo.“

Thomas: „Tomu je úplně jedno, že má sestru, zatím ji viděl jenom jednou.“

Cordy: „Má to daleko, žije až za oceánem.“

Thomas: „Nevím, proč ho obhajuješ.“

Cordy: „Protože je to pravda.“

         Davie s Natashou a malou Stacy právě dorazili, Buffy je hned vítala s otevřenou náručí.

„Babíí.“ Skočila jí kolem krku malá, až se Buffy málem zapotácela.

„Ahoj mami.“ Líbnul ji Davie na tvář a hned mířil do obýváku, kde se přivítal s Angelem.

Natasha: „Ahoj, jak to u vás jde?“

Buffy: „Pořád stejně, zatím si sedněte do obýváku, podívám se, jak je na tom Charis s obědem.“

„Miláčku, nahoře čeká Cordelia se Sárou.“ Zavolal na ni Angel s obýváku.

„Nebojte se, hned všechno zařídím, zatím se posaďte.“ Posunula si Stacy v náručí, aby nespadla a vydala se ke kuchyni.

Charis: „Omlouvám se paní, nějak mi to nevyšlo.“

Buffy: „To je v pořádku. Zatím je času dost. Nezapomeňte prosím na večeři pro děti a na svačiny na odpoledne, nevím, kdy se budou vracet.“

Charis: „Samozřejmě. Ahoj Stacy.“

„Ahoj Charis.“ Natáhla malá ručky k hospodyni.

„Dala by sis čokoládu?“ Nabídla pokoutně Buffy malé a šla ke skříni.

„Ale to já mám zakázané.“ Oponovala jí holčička.

„Teď nejsi doma s maminkou ale tady s babičkou a tak můžeš.“

Charis: „Snažíte se proti sobě poštvat snachu?“

Buffy: „Ale to ne. Musíte ale uznat, že děti nepotřebují jen pedantství.“

Charis: „Až bude oběd, zavolám vás.“

„Díky.“

„Babi, že mi ukážeš ten oheň.“ Žádala holčička a tetelila se přitom radostí. Buffy jí to přislíbila a šla s ní zpět do obýváku, aby mohla jít pro Sáru.

 

 

O tři roky později:

         „Mami, kde jsi, dělej.“ Volal Thomas po celém domě, jak hledal Buffy. Všichni už byli shromáždění dole v obýváku a čekali jen na ni.

„Sejdeme se na místě, ještě musíme něco zařídit.“

„Mami, to můžete udělat potom.“ Naléhal zase David.

„Děláte, jakoby to bylo kdoví co.“

„JE to kdoví co. Tak dělej.“ Okřikla ji Angie.

„Už vás mám dost.“ Poznamenala a to už byla na schodech, těsně za ní šel Angel.

David: „Dost, že jsi tady.“

Buffy: „Dej si pozor co říkáš.“

David: „Čekáme jenom na tebe.“

Dorazili do firmy, kde se konala oslava. Když se všichni pozdravili, vzala si Angie slovo. Jako kněžka wicca měla nádherné slavnostní roucho, čímž nevyčnívala od ostatních přítomných dam, které byly oblečeny v okázalých róbách.

„Díky, že jste přišli. Společně se sourozenci jsme tohle uspořádali na počest našich rodičů. V tuto dobu mají významné výročí svatby padesáti let. Důkazem toho jsem i já, protože jsem se narodila necelý rok po jejich svatbě. Já už jsem mluvila dost, zbývá mi jen pogratulovat mámě, že to s tátou vydržela, tátovi, že to vydržel s ní a oběma že to vydrželi se mnou a sourozenci.“

Všichni zatleskali a oslavovali. Hned, jak měli manželé možnost, vypařili se. Když skončila celá oslava, sešla se celá rodina s přáteli v jejich domě.

         „Díky Angie.“Poděkovala už asi po sté Buffy dceři za uspořádanou oslavu.

Angie: „Hlavně jsem ještě neviděla dary, tak cos dostala?“

Buffy: „No, hlavně jsem vám chtěla ukázat jednu věc…“

Šla do vedlejšího pokoje a vrátila se s velkým obrazem. Ukázala ho všem, aby viděli, co je na něm vyobrazeno.  Velký mramorový stůl kolem dokola popsán runami, kolem stolu stály postavy, Nellie, David, Dawn a v jejich čele Angie, mezi nimi stál Angel, který natahoval ruku k postavě ležící na stole, byla to Buffy, bíle zářila a taky k němu natahovala ruku, zbýval jen kousek, aby se dotkli.

David: „Jak…jak?“

Buffy: „Byla u mě Nellie a řekla mi, že ten obraz namalovala už dávno, aby nám ho dala k výročí, řekla mi, kde ho najdu.“

„Mluvila jsi s Nellie a nikomu jsi to neřekla?“ Nařkl ji James.

Buffy: „Ne, nemluvila jsem s ní od její smrti, přišla ke mně náhle, nevěděla jsem, že přijde. Chtěla jsem, abyste ho taky viděli.“

James: „Tati, tys to věděl?“

Buffy: „Nevěděl, slíbila jsem Nellie, že to nikomu neřeknu.“

James: „Je nespravedlivé, že ty s ní mluvit můžeš a my ne.“

Buffy: „Ale ona slyší všechno, co říkáte. Pořád.“

Elie: „Ale tys ji mohla vidět.“

„Dobře, splním vám jedno přání, můžu zařídit, abyste ji všichni viděli, pokud to tak chcete.“ Řekla tónem, kterého se všichni až lekli. Ani nepočkala na odpovědi, máchla rukama proti sobě a vedle ní se objevila Nellie, jak si ji všichni pamatovali. Měla dlouhé bílé šaty a oči se jí leskly.

„Mami.“ Sklonila pokorně hlavu. Buffy ji pohladila po vlasech a přenesla se pryč.

Nellie: „Ahoj.“

„Tati, ani dceru neobejmeš?“ Vyzvala s úsměvem Angela. Přiblížil se k ní a rychle ji objal. To objetí snad nemělo konce. Hned se na ni vrhli i ostatní sourozenci.

Nellie: „Jsem ráda, že vás vidím lidi, ale neměli jste tohle po mámě chtít.“

Angel: „Angie, nevíš, kde může být?“

Angie: „Samozřejmě se proti mně blokuje, nemám ani tušení.“

James: „Nellie, proč jsi to udělala?“

Nellie: „Co? Proč jsem umřela? Nikdo nemůže pochopit, jaké to je umřít.“

James: „Mohla jsi to zjistit později, ne hned.“

Nellie: „Nevíš, co se stalo, nikdo to nemůžete pochopit, nikdo. Jenom máma ví, jaké to je být přemožitelkou. Když už jsem u toho… Eve, pojď sem, ať si tě prohlédnu.“

Eve vstala a ostýchavě k Nellie udělala pár kroků.

„Neboj se, já ti nic neudělám.“ Vzala ji za ruku, naklonila se k ní a něco jí pošeptala. Eve na to přikývla.

„Budeš dobrá přemožitelka, pokud budeš Buffy poslouchat, naučí tě toho hodně.“ Řekla jí ještě Nellie.

Nellie: „Budu muset jít. Držte se lidi a hlavně se už nehádejte, nic si nevyčítejte. Poslední věc… Stacy, pojď broučku.“

Stacy se k ní s důvěrou rozběhla a skočila jí kolem krku. Nellie se dotkla jemně jejího čela, malá se usmívala. Potom ji Nellie položila na zem a zmizela.

James: „Jak to Buffy mohla udělat?“

Angie: „Nechtěl jsi to snad?“

James: „Ano, myslím, proč odešla.“

Angie: „Jistě k tomu měla své důvody, Stacy miláčku, pojď ke mně.“

„Ano?“

Angie zavřela oči a chvilku jen tak seděla, potom se začala usmívat.

Natasha: „Co je?“

Angie: „Nic, nic.“

Angel: „kdy se Buffy vrátí?“

Angie: „Jen se o ni neboj, vrátí se hned, jak k tomu bude pravý čas.“

Angel: „Už mě to přestává bavit, jak vždycky něco provedete a já to za vás žehlím, chovejte se jako dospělí lidé.“

James: „Ale my se chováme jako dospělí lidé.“

„Kde je Buffy?“ cupitala do obýváku Sára. Angel se k ní sklonil a vzal ji do náruče. Holčička se k němu přitiskla a skoro zapomněla, že ještě před chvilkou hledala svoji náhradní maminku. Dávno byly doby, kdy se na ni ani nepodíval. Buffy ho naučila tohle štístko milovat, protože tak obrovskou lásku jí dávala.

„Hned přijde, určitě. Potřebuješ něco?“ Pošeptal jí do ouška.

„Slíbila mi jahody se šlehačkou.“

„No, když to slíbila, určitě je dostaneš. Jen, co se objeví.“ Pohladil ji po vláskách, byly hnědé se zrzavými odlesky, ale oči měla modrozelené, celá maminka. Sedl si s ní do křesla a ona se mu pohodlně uvelebila na klíně. Hned potom se Buffy objevila.

„Už zmizela?“

Angie: „Ano.“

Buffy: „Omlouvám se, musela jsem něco zařídit. Snad vám nebude vadit, když přidám tenhle obraz k těm nahoře v podkroví, jsou tam i jiné Nelliiny obrazy.“

David: „Co jsi dělala?“

Buffy: „Byla jsem v jiné dimenzi.“

„Kulháš?“

„Trochu, šlápla jsem na trnovníče.“

„Co to je?“

„Taková kytka, obrovské skoro půlmetrové trny.“

„Uh, to musí bolet.“

„V pořádku, Janinky mi to ošetřily.“

David: „Kdo jsou Janinky?“

Buffy: „Milé démonky, něco jako nymfy, žijí v souladu s přírodou.“

Angel: „Pamatuješ, co jsi slíbila Sáře?“

„Samozřejmě, pojď broučku.“ Natáhla ruku k holčičce, ta seskočila na zem a rozběhla se společně s Buffy ke kuchyni.

„Drahoušku, půjdeš se mnou zítra za Margot?“

„Ano prosím.“

„Dobře, ale nikomu ani muk, ano?“

         Buffy ležela zachumlaná v přikrývkách, pravidelně oddechovala, ale nespala, spíš jen rozjímala. Byla unavená, příjemně otupělá, ale pocit, že už padesát let může takhle usínat vedle něj, ji naplňoval štěstím.

„Něco pro tebe mám.“Vstal a šel ke skříni. Oblékl si kalhoty a ze zásuvky vytáhl krabičku. Posadila se na posteli a on si sedl vedle ní.

Vzal ji za ruku a něžně ji po ní hladil, „Jenom… jenom jsem ti chtěl říct, jak jsem šťastný, že jsi se mnou.“

Buffy: „Mluvíš, jako bys mě chtěl opustit.“

Angel: „Ne, právě… chtěl jsem ti říct, že už jsem si i zvykl na tvoje nenadálé odchody a tvoje nové já, pořád jsi to ty.“

„Tohle je můj dárek pro tebe, jenom taková maličkost.“ Otevřel krabičku, byl v ní jemný řetízek s přívěškem.

Buffy: „Vždycky víš, jak na mě.“

„Viděl jsem nádherný náhrdelník s diamanty, který by jistě zamával naším kontem, ale tohle se mi k tobě hodilo víc.“ Vysvětlil, přesto byla nadšená, protože to byl přívěšek Victorie, která chrání přemožitelky, její oblíbenkyně.

„Kde jsi to sehnal?“

„Pár lidí jsem musel zmlátit a jednoho přinutit.“

„Nechal jsi to udělat?“

„Svěcené bílé zlato.“

„Svěcené?“ Zeptala se nechápavě. Dotkl se prsty přívěsku, klasická reakce upíra na svěcenou vodu nebo kříž, pálení kůže. Položila krabičku na stůl a přitulila se k němu.

         Ráno hned po snídani Buffy odvezla Alexe do školy a se Sárou jela do centra, kde se chtěla sejít s Margot. Ta hned jak je uviděla, rozběhla se k nim a vzala Sáru do náruče.

„Ahoj.“

„Sestro.“

Obě se posadily se stolu a Sára si sedla Buffy na klín.

Buffy: „Jak se máš?“

Margot: „Hlady netrpím.“

Buffy: „Viděla jsi brášku?“

Margot: „Ne, už dlouho ne.“

Buffy: „Mohla bych ti ho pomoct najít.“

Margot: „To je dobrý, já si ho najdu.“

Buffy: „Máš pro mě něco?“

Margot: „A ty pro mě?“

Buffy: „Nic.“

Margot: „Já taky nic.“

Buffy: „Aspoň jsme vyrovnané.“

Margot: „Tak co rodinná sešlost?“

Buffy: „Jako obvykle, všichni se jenom hádali.“

Margot: „To je blbý.“

Buffy: „Dnes večer, sejdeme se v jedenáct.“

Margot: „Jsem tvůj člověk.“

Buffy: „Kde teď vlastně žiješ?“

Margot: „V jedné komunitě, je to tam celkem dobrý.“

Buffy: „To je dobře. Už budeme muset jít, aby to nebylo podezřelé.“

„Dobře. Měj se, ty taky zlatíčko.“ Zatahala ještě malou za cůpek a zvedla se k odchodu Margot.

         Zrovna zapadalo slunce, celý obzor byl zabarven do červena, a když vstoupila, celý pokoj ozařovala krásně teplá barva.

„Ahoj, co se děje?“ Otočil se k ní, ještě před chvílí pozoroval západ slunce.

„Promiň, hledala jsem Buffy.“

Angel: „Dnes šla někam sama.“

Eve: „Aha a tys jí to jen tak dovolil?“

Angel: „Vzhledem k tomu, že utekla…“

Eve: „Jej, to bude rambajz, nechceš jít se mnou?“

Angel: „Jasně, chvíli počkej.“

„Víš, kam Buffy šla?“ Ptala se, když už byli u dveří.

„Ne, ale věřím jí.“

„To je dobře.“

V tu chvíli za nimi běžela holčička, jak jen jí malé nožičky dovolovaly a křičela, „Angele, Angele!“

Angel: „Co se stalo miláčku?“

Sára: „Buffy.“

Angel: „Je v nebezpečí?“

Sára: „Bolest, hrozně moc bolesti, najdi ji.“

Eve: „Jak ona… Sára?“

Angel: „Naučil jsem se na tohle v mojí rodině neptat. Sáro, běž nahoru za Cordelií, buď hodná holčička.“

„Ano.“

Eve: „Co to znamená?“

Angel: „Že tentokrát moje důvěra asi nebyla na místě.“

         „Hledáme ji už víc jak tři hodiny.“ Povzdechl si beznadějně pozorujíce udýchanou přemožitelku „plazící“ se mu v zádech.

„Angele, já…“

„Ano?“ Otočil se na ni a počkal, než ho dojde.

„Asi bych ti měla říct, proč jsem předtím přišla a hledala Buffy.“

„Hm?“

„Předtím… ona, než odešla, pohádaly jsme se a já se s ní chtěla usmířit.“

„O čem jste se hádaly?“

„Jenom taková prkotina, ale vypadala, že se naštvala.“

„O co šlo?“

„To by mělo zůstat mezi námi, jenom jsem myslela, jestli to není kvůli tomu.“

„To určitě není.“ Přesvědčoval ji, zatímco už dávno myslel na něco úplně jiného. Kde asi může být?

         Cordelie rychle běžela k Angelovi do jeho pracovny a hned ode dveří křičela: „Sára, něco se jí stalo.“

Angel: „Co?“

Cordelie: „Nevím, prostě se najednou chytla za hlavu.“

Hned vyskočil a běžel za ní do její ložnice, kde Sáru hlídala. Našel holčičku, jak se choulí na zemi a pláče. Vzal ji do náruče a konejšivě ji hladil: „Co se stalo, holčičko?“

„Buffy, musíš ji najít.“

„Co se stalo?“

„Viděla jsem ji, chtěla mi něco říct, ale nerozuměla jsem.“

„Shh, teď se uklidni, lehni si tady do postele, odpočiň si a pak se pokus si vzpomenout.“ Položil ji do Cordeliiny postele.

„Co to znamená?“ zeptala se tiše Cordy, aby ji malá neslyšela.

Angel: „Nejspíš se nám snaží dát Buffy o sobě vědět.“

Cordelie: „Je to už skoro týden, co je pryč.“

Angel: „Já vím. Nemůžu dělat víc, než doteď, nevím, co dělat.“

Cordelie: „Musíš přece něco udělat, je to Buffy.“

Angel: „Myslíš, že to nevím?“

„Angele, to byla Buffy.“

„To ji jsi viděla? Co přesně?“

„Spíš jsem to cítila, ale nebylo to nebezpečí, spíš naopak. Asi nám tím chtěla říct, že je v bezpečí, že se o ni nemáme bát.“

„Ale KDE je?“

„Myslím, že je to hodně daleko.“

Angel: „Co to znamená?“

„Že ji nemáš hledat.“

Thomas vběhl do pokoje: „Cordy, zlato, neviděla…“

„Thomasi.“

Thomas: „Ahoj tati. Hledám Sáru.“

Sára: „Jsem tady.“

Thomas: „Tohle je divná rodina, viď miláčku?“

Cordelia: „Myslím, že si nevybereš.“

Zatímco Cordelie pokukovala po Thomasovi, začal se o pozornost hlásit Angelův mobil, Sára se pro něj natáhla a cosi do něj zažvatlala.

„Miláčku, dej mi prosím ten telefon.“

„Volá nějaký Tholou.“

„Ano?“ „U telefonu, o co jde?“ Poslechl si, co mu muž říká a pak to řekl ostatním: „Mám jít k Milosrdným, někoho našli.“

Cordelie: „Koho?“

Angel: „To nevím, já nikoho nehledal.“

Sára: „Vezmeš mě s sebou?“

„To víš, že jo. Pojď, převlečeš se a vyrazíme.“ Vzal ji do náruče a odvedl do pokoje.

 

Před nějakou dobou:

Nebylo jí přímo jasné, co ji probudilo, snad Viola, protože jak viděla oči, viděla jen spoustu bílého světla, vlastně jen to. „Viola?“

„Zatím stále nevíme, kdo je. Do karty jsme napsali Viola, pořád to opakuje.“ Říkal někdo vedle ní, ten hlas slýchala často.

„To jsi ty Wesley!? Už jsem si myslela, že dnes nepřijdeš.“ Řekla Buffy zmateně a ten tak známý hlas na to hned reagoval: „Už jsme volali na psychiatrii, měl by za ní někdo do hodiny přijít.“

„Výborně. Vypadá to, že se léčí rychle, mohli bychom ji k nim přeložit, máme málo místa.“

Nepočítala ani nevnímala, jak dlouho to bylo, než někdo přišel, někdo, koho ještě neznala. Matně rozeznávala podsaditou postavu nějakého muže.

„Ahoj Violo, jsem Rudolf. Chtěl bych si s tebou popovídat.“

Buffy: „Nejsem blázen.“

Rudolf: „To neříkám, jenom si chci s tebou popovídat.“

Buffy: „Opakuješ se.“

         Podobný rozhovor se odehrával o týden později. Rudolf se trpělivě dál vyptával, i když dostával stále jen nesrozumitelné, nic neříkající odpovědi.

Rudolf: „Jak ses dneska vyspala?“

Buffy: „Až slunce zapadne, bude den, musíš ho najít.“

Rudolf: „Dneska je venku moc hezky.“

Buffy: „Kopretiny, anděl (Angel), dejte mu čas.“

Rudolf: „Máš ráda kopretiny?“

„Tady je, nevěděli jsme už co dělat, zkoušeli jsme noviny i média, ale nikdo se neozval.“ Mluvil ten známý hlas a Buffy v něm poznala sestřičku z oddělení, kde ležela předtím, než ji přeložili sem.

„Buffy, miláčku, jsi to ty? Co se ti stalo?“ Rozběhla se k ní hned jedna postava. Už začínala rozpoznávat černé obrysy. Všechno se jí ještě víc rozmazalo. Postava si rychle sedla vedle ní a objala ji, byl to muž. Hned za ním běželo i růžové stvoření, které k ní natahovalo ručky.

Rudolf: „Znáte ji?“

„Samozřejmě, je to moje žena, Buffy Summersová.“

„Už jsme mysleli, že nikoho nemá, proč jste se na výzvy neozval? Nepohřešoval jste ženu?“ Napomínala ho vyčítavě sestra.

„Odjela do L.A., nevěděl jsem, že je tady.“

„Kdo jste?“ Zeptala se zmateně Buffy a těkala pohledem z Angela na doktory a sestru.

„Miláčku, to jsem já, Angel.“

„Co? Kde máš červený nos?“ Zeptala se s jemným úsměvem. Stále se dívala na Angela, ale mluvila s Rudolfem.

Rudolf: „Violo, jsi tady?“

„Violo? Kde je? Zabijeme hosty.“ Podívala se Buffy někam do dálky za Rudolfa.

Angel: „Buffy, poznáváš mě?“

„Ano, udělám to, nemusíš se bát, hned jak budu mluvit s Wesleym, všechno mu řeknu, spolehni se.“ Usmívala se dál do prázdna.

„Pojďte s námi, teď vás nebude vnímat.“ Řekl Angelovi doktor a odvedl si ho i s malou pryč.

         Dovedl ho do kanceláře, kde se oba posadili. Sára si sedla v rohu a hrála si s nějakými skleničkami.

„Jste si jist, že se jedná o paní Summersovou? Nenašli jsme u ní žádné doklady. Vlastně neměla nic.“

Angel: „Snad ještě poznám vlastní ženu.“

„Pravda. Zapomněl jsem se představit, jsem doktor Guests, ošetřoval jsem vaši ženu, když ji přijali.“

Angel: „Těší mě. Odkdy tady je?“

Doktor: „Tak dva týdny.“

Angel: „To není možné.“

Doktor: „Proč?“

Angel: „Protože odjela před týdnem.“

Doktor: „Později si budete ještě muset promluvit s doktorem Donaldem, jeho vztah s vaší ženou je poněkud užší.“

Angel: „To je kdo?“

Doktor: „Její psychiatr.“

Angel: „Ale ona není blázen.“

Doktor: „Psychiatr neošetřuje jen blázny. Ale viděl jste, že je občas takříkajíc mimo sebe. Občas prostě nevnímá a prakticky s námi nekomunikuje.“

Angel: „A taky si mě ani Sáru nepamatuje.“

Sarah: „Buffy má broučka v hlavě.“

„Co tím myslíš?“ Otočil se překvapeně za sebe na holčičku.

Sára: „Já nevím, ona mluví očima. Tak se ho přece zeptej.“

Angel: „Koho?“

Sára: „Hada.“

Angel: „Kdo tě učil mluvit takhle v hádankách? Angie? Nebo to máš od wiccy?“

Sára: „Ne.“

Angel: „Konečně jasná odpověď miláčku, tak jdeme za Buffy ano? Podíváme se na toho broučka.“

Sarah: „Proč se se mnou Buffy nebaví?“

„Asi je unavená.“ Vzal malou do náruče.

Doktor: „Klidně za ní ještě běžte, potom si ještě promluvte s Rudolfem.“

         „Hloupá, hloupá, hloupá.“ Seděla Buffy na posteli a nadávala sama sobě, přerušila se, když vešel Angel. Jako každý den ji přišel navštívit. Přinesl jí květiny, jako vždy.

„Ahoj Buffy.“

„Ahoj.“

„Angel.“

„Jasně, ahoj Angele.“

Angel: „Jak se máš dnes?“

Buffy: „Dobrý, jo super, dík.“

Angel: „Jsi nervózní, stalo se něco?“

Buffy: „Nejsem nervózní.“

Sedl si na židli vedle ní.

Angel: „Tak co jsi dělala včera?“

Buffy: „Proč sem pořád chodíš?“

Angel: „Protože mě zajímáš.“

Buffy: „Ty víš, kdo jsem a já to nevím.“

Angel: „Tak nějak to bude.“

Buffy: „proč?“

Angel: „Nevím, kolem tvého návratu je tolik nejasného a ty jsi jediná, od koho se můžu dozvědět proč.“

Buffy: „Mám otázku.“

Angel: „Samozřejmě.“

Buffy: „Proč mám tetování?“

„To není tetování. Máš to tam odjakživa.“

Buffy: „Tak dlouho mě znáš?“

Angel: „Přesně ne, ale dost toho vím.“

Buffy: „Jakto, že mě znáš?“

Angel: „Chceš jít se mnou? Někoho ti ukážu.“

Buffy: „Asi ano.“

Vzal ji za ruku a ona vylezla z postele. Nemohl si to odpustit, ale přejel jí rukou po zádech, všimla si toho, ale jenom se na něj usmála. Natáhla si džíny a přes vrchní díl pyžama svetr, do vlasů si dala gumičku, do ruky drapla kabát a čekala, kdy že už to půjde. Nemohl se málem pohnout z místa, skoro zapomněl na tu bezstarostnou holčinu ze Sunnydale.

         „Ahoj, už jsme doma.“ Zvolal na celý dům, jen co vstoupili. Nikdo se ale neozval.

„Asi tu ještě nikdo není, půjdeme nahoru.“

„Kde to jsme?“

Angel: „Uvidíš. Věř mi.“

Nejspíš mu věřila, protože se ho chytla za ruku a nechala se vést po schodech nahoru. Prvně se lekla, když viděla, že ji vede do ložnice. Ale pak ji posadil na sedačku a odešel někam pryč. Když byla v pokoji sama, začala se procházet po místnosti a prohlížet si ji. Byla to celkem velká místnost na to, že šlo jenom o ložnici pro dva lidi. Na stolku byl rámeček s fotkou, byla na ní ona ještě s dalšími lidmi, ale nemohla si rozpomenout, o koho jde ani kdo je ona sama.

„Buffy,“ Otevřel dveře Angel a promluvil na ni. Hrozně se ho lekla a upustila rámeček na podlahu. Sklo se rozpadlo na tisíce střípků, což vykouzlilo provinilý výraz na její tváři.

„Promiň.“

Angel: „Nechtěl jsem tě vylekat.“

Podal jí hrnek a ona ho vděčně převzala.

Angel: „Tak co?“

Buffy: „Já nevím.“

Angel: „Pořád si na nic nevzpomínáš?“

Buffy: „Ne, vůbec. Vím, že bych měla, že je to důležité, ale vůbec na nic si nevzpomínám, vůbec nevím, kdo jsem.“

Angel: „Neboj se, pomůžu ti. Společně se budeme snažit a časem si vzpomeneš.“

Buffy: „Chtěla bych si vzpomenout, ale zároveň nechci.“

Angel: „Neboj.“

„Proč vidím to, co ostatní nevidí?“

Angel: „Ne, nejsi blázen, jen jsi jiná.“

Buffy: „Špatná?“

Angel: „Ne, to ne.“

„Jsem unavená.“ Posmutněla. Nemohl na ni tlačit, potřebuje čas, pomohl jí do kabátu a zase jeli zpět do nemocnice.

         „Ahoj tati, jsme doma.“ Křičel jako obvykle Thomas aniž by bral na vědomí, že by už někdo mohl spát. Nevěděl, že křičí do prázdného domu, tedy jen do chvíle, než se objevil Angel za ním ve dveřích.

„Kde jsi byl?“

Angel: „Za Buffy.“

Thomas: „Jak to s ní vypadá?“

Angel: „Pořád si nic nepamatuje, ještě ji nepustí z nemocnice.“

Cordelie: „A už víš, co jí je?“

Angel: „Ne, je to stále víc zamotané, vůbec nic nechápu.“

Přiběhla za nimi Charis a podávala Angelovi telefon.

„Volali z L.A., Michelle měla nehodu.“ Řekl, když hovor skončil.

Thomas: „Jak to myslíš?“

Angel: „Řekli mi, že jela v autě, bourali a teď leží v nemocnici.“

Thomas: „Musíme za ní.“

Angel: „Ne! Musíme zůstat tady. David za ní pojede, to on je její ochránce.“

Thomas: „Ale Michelle nás potřebuje.“

Angel: „To Buffy taky.“

Cordelie: „Ticho! Pojedeme všichni. Angele, ty zařiď, abychom mohli vzít Buffy, já zavolám ostatním.“

Angel: „Máš pravdu.“

„Angie!“

„Ano tati? Mám hrozně moc práce, nemám čas.“ Stěžovala si nezbedná dcera hned, jak se objevila.

Angel: „S čím máš tolik práce?“

Angie: „Máme svátky, jsem pořád v jednom kole.“

Angel: „Michelle je zraněná, je v nemocnici.“

„Můj bože, co se jí stalo?“ Vyděsila se čarodějka a hned začala s otázkami.

Angel: „Nic nevím, jenom nám zavolali, že máme přijet.“

Angie: „Hned tam jdu.“

Angel: „Angie…“

„Hm?“

Angel: „Vezmi prosím Davida, určitě tam chce být co nejdřív.“

Mávla rukou a ve vteřině byla pryč.

Thomas: „Tati? Co budeme dělat?“

Angel: „Jak řekla Cordelie. Cordy, všem zavolej a taky nám prosím sbal věci, já zajedu pro Buffy.“

Thomas: „Možná není nejlepší nápad ji brát sebou, je unavená, nemocná a ani neví, kdo jsme.“

Angel: „Zapomenu, že jsi tohle řekl, když to už nikdy nezopakuješ.“

         V pokoji Michelle Ghoteové se objevilo černožluté světlo a hned po něm dvě postavy, Angie a David.  Hned přiběhla sestřička a vyptávala se, kdo jsou.

„Jsem její matka.“ Řekla v krátkosti Angie a sklonila se nad Michelle, která tam ležela v záplavě hadiček a přístrojů.

David: „Spí?“

Hned si v duchu nadal za to, že se tak blbě zeptal. Nečekali ani pět minut a už tam byl doktor.

„Dobrý den, jsem Charles, ošetřoval jsem vaši dceru.“

Angie: „Bude v pořádku?“

Doktor: „Nevíme, volali jsme hned, jak jsme zjistili, kde žijí její příbuzní, letíte až z Londýna?“

David: „kdo jel s ní v tom autě?“

Doktor: „Řídil pan Darren Ghote, manžel vaší dcery.“

Angie: „A jak je Darrenovi? Je v pořádku?“

Doktor: „Nepodařilo se nám ho zachránit.“

Angie: „Kdy se probere?“

Doktor: „Zatím toho moc nevíme, musíme ještě počkat.“

„Zavolám tátovi.“ Nabídl David a odešel na chodbu hledat telefon. Doktor radši na popud Angie odešel, tak si Angie mohla sednout vedle Michelle.

„Copak se ti stalo, holčičko? Nemusíš se už bát, už jsem tady, Davie taky a ostatní brzy přijedou. Dobře se tady o tebe postarají a brzy budeš zdravá.“

         Dorazil i zbytek rodiny, v nemocnici z toho nebyli moc nadšení, tak se rozdělili do několika skupin, velká akce. Jako první přišli Buffy, Angel, David, James, Angie, Oz a Elie.

Angel: „Co říkal doktor?“

Angie: „Pořád to stejné, asi mu budu muset pohrozit, aby mi řekl pravdu.“

James: „Nemusíš se namáhat, v hotelu čeká přemožitelka.“

Angel: „Přemožitelku máme i tady, jenže si toho moc nepamatuje.“

Angie: „Už aby se Myška probudila.“

„Neboj se, bude v pořádku.“ Objal ji Dan kolem ramen.

„Půjdeme pro kafe.“Navrhl Jamie a společně s Elie a Davidem odešli.

Angie: „Buffy by věděla, co dělat.“

Angel: „V těchto situacích nikdo neví, co dělat.“

Oz: „Škoda, že už Jamie nemůže léčit.“

Zatímco se Angie, Oz a Angel bavili, Buffy si sedla na kraj Michelliny postele. Chvíli si ji prohlížela, nikdo si jí nevšiml, ani když ji vzala za ruku a něco tichounce říkala. Jejich ruce začaly bíle zářit, Angie ucítila magii a otočila se, společně s ní i Angel a Oz, byly svědky neuvěřitelné podívané, na jejímž konci Michelle otevřela oči a tiše, tak aby ji slyšela jen Buffy, řekla, „děkuju Annie.“ S poslední hláskou, jako na povel se Buffy přivřela víčka a hlava jí klesla. Spadla na postel a Oz ji hned přesunul na židli, aby nespadla na zem.

„Tohle neměla.“ Řekla Angie spíš sama pro sebe, jí jako kněžce bylo jasné, co to znamená.

Angel: „Co jí je?“

„Miláčku, jak se cítíš?“ Angie hladila Michelle po tvářích a jí samotné tekly slzy.

Michelle: „Budu dobrá, co Anne?“

Angie: „Bude v pořádku, její síla to ani nepoznala.“

Oz: „Její oblíbený stav, v bezvědomí. Když to ani nepoznala, tak proč je mimo?“

Angie: „naše dcera je v pořádku!“

„Ale tvoje matka ne!“ Napomenul ji Dan, Angie se ohlédla na židli, kde byla Buffy, nikdo by nedokázal popsat její pohled.

„Máma to zvládne, dokáže všechno.“ Řekla nakonec a znovu se otočila na Michelle. Angel i Oz se na ni nechápavě podívali, Angel vzal Buffy do náruče a nesl ji pryč. Dan ho ani nechtěl zastavovat.

         „Oz volá, Michelle se probrala.“ Křičela Cordelie na celý pokoj, aby ji všichni slyšeli.

Thomas: „jak je na tom?“

Cordelia: „To neříkal, už musel jít, ale říkal, že máme rychle najít Buffy a Angela, asi abychom jim to řekli.“

Natasha: „myslela jsem, že jsou s nimi.“

Cordelie: „Nic neříkal, nevím.“

Anette: „Tak hlavně, že je Michelle lepší.“

Cordelie: „Ještě říkal, že tam teď nemáme jezdit, že…“

„Musím jít, kněžka mě volá.“ Řekla Holie a zmizela.

Natasha: „Kněžka? To je přece Angie, jakto, že není s Michelle?“

Thomas: „Divný, že nám to táta nezavolal.“

Chris: „Nemusí ti přece hlásit každý svůj krok ne?“

Sára: „Fuj.“

Chris: „Já vím, takhle se nemá mluvit.“

Thomas: „Vidíš? I tříleté dítě má lepší vychování, než ty.“

Chris: „Jenže Sáru vychovávala etiketa 18. století.“

Sarah: „Mě nikdo nevychovával.“

Chris: „Vidíš? Taky je drzá.“

„Hej! Buffy by ti dala, takhle mluvit s jejím mazlíčkem.“ Okřikla ho Cordelie a vzala Sáru pod ochranu.

Alex: „Máš smůlu, Sára je miláček rodiny.“

Thomas: „Hlavně Buffy a Angela, tak si dej pozor.“

Chris: „Kdoví, kde těm je konec.“

         Angel právě otevíral dveře bytu v zapadlejší, ale bohatší části města. Hned jak odešel z nemocnice, zavolal příteli, který mu něco dluží a zeptal se ho, jestli by k němu nemohl přijít. Odpovědí mu bylo, že není ve městě, ať si klidně vezme klíče u sousedů. V bytě položil Buffy na sedačku a začal hledat telefon.

„Angele.“ Tak tichý hlásek, že byl sotva slyšet, ale ticho to protnulo jako nůž.

„Neboj se, jsem tady, lásko, jsem tady.“ Přiběhl k ní a sedl si vedle.

„Michelle.“

„Je v pořádku, probrala se a je v pořádku.“

„To je dobře.“ Zase zavírala oči, ale zadřel ji: „Nesmíš teď usnout, zabije tě to.“

Buffy: „Jakto?“

Angel: „Miláčku, hlavně nesmíš usnout, prosím, pak tě nebudu moct zachránit.“

„Tak co jiného mám udělat?“ malátně se na něj dívala skrze přivřená víčka.

„Jenom mě chvíli poslouchej, hlavně nezavírej oči, musím najít svíčky.“ Už se zvedal, že prohledá byt. Objevila se růžová záře, to byla Holie: „Kněžka mě za tebou posílá, mám se zeptat… co se Buffy stalo?“

„Běž pryč, wicca tu není vítaná.“ Okřikl ji.

„Kde je vlastně to tu?“

„Wicca není vítaná nikde, kde jsme my dva.“

„Nemůžeš se zřeknout Bohyně.“ Vyděsila se Holie naučená nade všechno si cenit jen její Bohyně.

„Ale můžu, kdyby nad námi opravdu stála, nikdy by se nic nestalo někomu, kdo pozvedl celý ten její zavšivený kult z bláta.“ Rozezlil se, že málem shodil čínskou vázu za pět set tisíc dolarů.

„Angele, chce se mi spát.“ Upozornila na sebe znovu Buffy, nic jiného jí nezbylo, vůbec nevěděla, o čem ti dva mluví, ani si nepamatovala, kdo je ta holka, jenom věděla, co jí řekl Angel a tomu ona bezvýhradně věřila. Hned k ní zase běžel: „Nemůžeš spát, vím, že jsi unavená, ale nemůžeš usnout, pamatuješ? Síly… vlastně nepamatuješ. Musíš mi věřit, no tak, mluv se mnou.“

Holie: „Tak nemohla bych pomoct?“

Angel: „Už jsem řekl, wicca tu není vítaná.“

„A co snacha?“

Angel: „Tak dobře, najdi mi prosím nějaké svíčky, rychle.“

Holie: „Hned to bude.“

„Miláčku, zkus komunikovat se svým démonem, dej mu kontrolu, on tě zachrání.“

„Jaký démon?“

„Nevadí… nevadí. Jenom se mnou mluv, to bude v pořádku. Budeme mít dům na pláži, malou holčičku, namaluju pro tebe nejkrásnější obraz, všechno bude v pořádku. Uděláš z Eve svou nejlepší nástupkyni, už nebudeš muset bojovat. Jenom my dva, na hlídkách… pamatuješ, jak jsme si užívali? Tam mezi hroby… nebo na pláži… jak svítil měsíc a ty sis hrála s mušličkami… Buffy, až si vzpomeneš, snesu ti modré z nebe, slibuju.“

„Angele, kdo je Angie?“

„Už jsi ji přece viděla, Angelina, tvoje dcera, nepamatuješ si?“

„Nepamatuju si nic… vůbec nic.“

„Tady jsou svíčky, ale jenom gelové.“ Podala mu Holie dvě podivně vypadající sklenice s ještě podivněji vypadající výplní a sirky.

„Díky.“ Podíval se na Holie a pak na Buffy: „Uděláš teď, co ti řeknu, ano? Je to jednoduché a bude ti pak líp.“

„Ano.“

„Vezmi mě za ruce a zavři oči.“

„Nesmím usnout.“

„Neboj se, jenom to udělej.“ Pošeptal jí, udělala, co jí řekl.

„Teď na nic nemysli, na nic.“ Ještě blíž se k ní naklonil a jemně ji políbil na tvář. Začal šeptat nějaká podivná slova, kterým jakoby rozuměla. Ještě, než to dořekl, lehla si zpět na gauč a byla mimo sebe, v meditaci.

Holie: „Jak?“

Angel: „Tajemství.“

Holie: „Tak co se jí stalo?“

Angel: „Promiň, nemám teď čas ti to vysvětlovat. Musíme ji dopravit do domu.“

Holie: „A bude v pořádku?“

„Můžeš svoji kněžku uklidnit.“ Řekl chladně, že čarodějka ani nevěděla, kde se to v něm bere.

Holie: „Ale Angie…“

Angel: „Tvoje kněžka může být spokojená. Poddaní její Bohyně splnili svůj úkol. Když nejsme v područí sil, ovládá nás wicca, kdy už budeme moci v klidu žít?“

Na tohle už čarodějka radši neodpovídala a na jeho popud zmizela.

         Cordelie běžela otevřít, když někdo zazvonil u dveří domu v L. A. za dveřmi stál Angel a držel Buffy v náruči.

„Můžu dál?“ Zeptal se, Cordelie mu uhnula a ukázala na obývák. Lidičky uvolnili jednu sedačku a tam Buffy položil.

„Angie nám nic nechtěla říct, co se stalo?“ Zeptal se David, který se s Elizabeth před chvílí vrátil.

Angel: „Nic vážného. Teď jenom bude Buffy chvíli odpočívat.“

James: „Takže je v pořádku?“

Angel: „Není na tom hůř, než v Londýně.“

„To je dobře?“

Angel: „Kdyby bylo hůř, než v Londýně, bude nejhůř.“

„Nechceš ji vzít nahoru?“ Zeptala se Holie, podíval se na ni, vypadal překvapeně.

Holie: „Co se tak koukáš?“

Angel: „Jasně, hned ji vezmu nahoru a sbalím věci.“

David: „Proč?“

Angel: „Musí zpátky do nemocnice, neměli jsme ji sem brát.“

8. Kapitola

 

         Skládal zrovna věci do tašky, když konečně otevřela oči. Hned si k ní sedl na postel. Něžně ji vzal za ruku: „Miláčku, jak se cítíš?“

Buffy: „Jak je té holčičce?“

Angel: „Michelle? Bude v pořádku. Ale neměla jsi to dělat.“

Buffy: „nevím, jak jsem to udělala.“

Angel: „Teď moc nemluv, určitě jsi unavená.“

Buffy: „Zase někam jedeme?“

Angel: „Pojedeš domů.“

Buffy: „Nechci zůstat sama.“

Angel: „Neboj se, jsem tady, s tebou.“

Buffy: „Takže pojedeme domů? Kde je to doma?“

„Už jsi tam přece byla.“

„Já nechci znovu do nemocnice.“

„Už tam nemusíš. Pokud nechceš, nemusíš tam.“

„Děkuju.“ Posadila se a objala ho.

„Mám pro tebe nachystanou kávu, zrovna ti ji přinesli, jenom…“ Zrovna se chystal říct, že pro to skočí, když se hrnek zvedl a za chvilku doletěl na stolek vedle postele.

„Co to?“

„Logane!“ Kvíkla z poloviny naštvaně a z poloviny šťastně.

Angel: „kdo je Logan?“

„Logan je jediné, co si pamatuju.“ Usmála se překvapená Buffy.

„Slíbil jsem ti, že tě nikdy neopustím, teď budu už navždy s tebou.“ Řekl duch Buffy.

Buffy: „To jsi neměl dělat.“

Logan: „Přísaha je přísaha.“

Angel: „Jakto, že jeho si pamatuješ a mě ne?“

Buffy: „Setkali jsme se i potom.“

Angel: „Aha?“

Buffy: „Co se mi stalo potom, si pamatuju.“

„Jsi moje zlatíčko.“ Políbil ji na ucho. Bláznivě se mu musela smát, dělal takové blázniviny. Ohlédla se za jeho rameno, Logan zmizel.

         Už druhý den byli doma v Londýně, Buffy se moc s ostatními s domu nestýkala, jenom s Angelem. Ten jí taky říkal všechny zprávy o Michelle, která se rychle zlepšila, ale ještě nevěděla tu zprávu, čekali její brzký příjezd. Teď se Buffy dívala na televizi, Angel seděl vedle ní a kreslil něco do bloku. Ani se moc nezajímala co, určitě se to dozví

„Podívej, podívej, viděls tohle už někdy? Málem mu utrhl hlavu.“ Křičela najednou a ukazovala přitom na obrazovku televize.

„To trochu přehnali, takhle by to v životě neudělal, není třeba se vzrušovat.“ Zněla jeho odpověď, která ji příliš neuspokojila.

Buffy: „Vždyť mu zlomil vaz.“

Angel: „Já vím, viděl jsem.“

Buffy: „jak tohle můžeš vědět?“

Angel: „To ty bys měla. Kolika jsi zlomila vaz, už bylo zbytečné počítat dávno.“

Buffy: „Chceš říct, že tohle dokážu?“

Angel: „když jsi při síle. Teď by tě asi zabil první, kterého bys potkala.“

„Co tím chceš říct?“ Až nebezpečně se k němu přiblížila. Položil jí ukazováček na rty, „To je přece tajemství.“

„Pořád ty tvoje tajemství.“ Hrála naštvanou.

Angel: „Jednou ti je všechny prozradím.“

Buffy: „jednou, jednou, ale kdy to bude?“

Angel: „Až ta chvíle přijde, poznáš to.“

Buffy: „Slibuješ?“

Angel: „Slibuju.“

„Ťuky-ťuk, neruším?“ Někdo právě vešel do dveří, oba málem nadskočili, to byla Michelle.

Angel: „Jsi zdravá!“

„Pod nátlakem mě pustili.“ Smála se na celé kolo, když je objímala.

Angel: „A jak se cítíš?“

Michelle: „Jo, dobrý. Ještě jednou jsem chtěla Anne poděkovat, to co jsi pro mě udělala…“

Buffy: „To je dobrý.“

Michelle: „Ne, to není, nikdy ti to nezapomenu.“

Buffy: „Tak… jo.“

Angel: „Co vaši?“

Michelle: „Pořád se kvůli něčemu hádají.“

Angel: „Jo, to má Angie po Buffy.“

Michelle: „Začne vždycky Oz.“

Angel: „No, to máš jedno. Hlavně, že jsi tady, mluvila jsi s Daviem?“

Michelle: „Musím mu zavolat, ještě je v práci.“

Buffy: „Tak se posaď a zavolej od nás, přinesu ti telefon.“

Jen Buffy vyslovila žádost, za chviličku už měla telefon v ruce.

„Díky Logane.“

Michelle: „Zase další schopnosti?“

Angel: „ne, máme tu ducha.“

Michelle: „To je skvělý… teda, nejspíš.“

Buffy: „nesmíš ranit jeho city.“

Michelle: „A jak se vlastně máte vy?“

„Celkem to jde, my… Co se děje, miláčku?“ Otočil se na Buffy, která se dívala do rohu místnosti a zmateně něco koktala.

Buffy: „Někdo tady je a já nevím, kdo.“

Angel: „Tak se ho zeptej, co chce.“

„Co chceš.“

„Odkdy takhle se mnou mluvíš?“ Zeptal se ublíženě duch.

Buffy: „zdá se, že ji znám.“

Angel: „Tak se jí zeptej, kdo je.“

Buffy. „CO když ji to urazí?“

Angel: „Tak jak vypadá?“

Buffy: „Delší, světle hnědé vlasy, trochu kudrnaté, vypadá jako ta z té fotky… víš které?“

Angel: „Promiň, ale myšlenky ti ještě číst neumím.“

Buffy: „A je fuč, zmizela.“

Angel: „Asi to nebylo tak důležité.“

„Musím najít tu fotku.“ Zvedla se Buffy a utekla někam vedle.

Michelle: „Co s ní je?“

Angel: „Ztratila paměť.“

Michelle: „Kdy?“

Angel: „Už je to dýl, myslel jsem, že to víš.“

„Taky, to byla ona!“ Strčila Angelovi fotku před nos.

„To je tvoje sestra a to je tvoje matka.“

Buffy. „Ups.“

Angel: „To byla tvoje matka?“

Buffy: „Jak říkám, ups.“

Angel: „Jsi sladká.“

„Chceš si kousnout?“

„To není nejlepší nápad.“

Angel: „Michelle, jak ti vlastně je? Jak to neseš?“

Michelle: „Co?“

Angel: „No, Darren a to všechno.“

Michelle: „Co je s Darrenem?“

Buffy: „Ty jseš kopyto.“

Angel: „myslel jsem…“

Buffy: „Tvůj chlapec je mrtvý, nepřežil tu nehodu. Je nám to všem hrozně líto.“

„Co? Tomu nevěřím.“ Nevěřícně se podívala na Buffy, ta se natáhla pro kapesníky a ty jí hned skočily do ruky, podala je Michelle.

Buffy: „Je mi to vážně líto, hlavně, že ti to musíme říct my, ale mysleli jsme…“

Michelle: „Ne, ne, to je dobrý.“

Buffy: „Mohli bychom pro tebe něco udělat?“

Michelle: „Chtěla bych mu ještě něco říct.“

Buffy: „Ale to nejde.“

Michelle: „Ty můžeš!“

Buffy: „Ale nevím, jak.“

„prostě ho zavolej.“ Radili jí tiše.

„Darrene, mohl bys přijít?“ Za chvíli se vážně objevil, i když ho nikdo kromě Buffy nemohl vidět.

Michelle: „Je tady?“

Buffy: „Jo, klidně mluv.“

Michelle: „Ty všiváku, nejen, žes mě chtěl odvést od rodiny, ještě ses se mnou vyboural v autě! Tohle ti nikdy neodpustím… díky Anne.“

„Miláčku, bylo to jenom pro tvé dobro, oni tě zničí, ty mezi ně nepatříš.“ Řekl ještě, než zmizel, Buffy to hned Michelle řekla.

„Díky Anne, teď musím být sama, ráda jsem vás viděla.“ Vzala kapesníky a odešla.

Angel: „nechápu, proč tohle udělala?“

Buffy: „Proč? Protože ho miluje, nebo milovala.“

Angel: „To postrádá logiku, vždyť jí chtěl ublížit.“

Buffy: „nevím, kdybych někoho milovala a on mě málem zabil, myslím, že bych ho nepřestala milovat.“

Angel: „Ani nevíš, jakou máš pravdu.“

Buffy: „Vážně?“

Angel: „Bože, kdyby sis tak vzpomněla, musím ti toho tolik říct.“

„Snad… brzy…“ Natáhla se pro svůj počítač a začala šmejdit v souborech, většina ji vůbec nezajímala… celkem se nudila… do chvíle, kdy našla složku „NOTES“ Původně se chtěla Angela zeptat, co ve složce je, ale nakonec ji přemohla zvědavost, když viděla spoustu souborů pojmenovaných podle data. Začala číst a pokračovala tak několik hodin, Angel mezitím odešel, ale ona se pořád nedokázala odtrhnout a četla pořád dál. Četla popořadě všechny dny až do chvíle, kdy ji zaujalo jedno datum. Byl to ten den, kdy jí říkal Angel, že zmizela:

 

Alex ráno zase vyváděl, pořád mě přemlouvá, abych ho pustila k Angie a neskončí, dokud to nedovolím… Ale to se nikdy nestane, nedovolím, abych přišla o další dítě… Možná jsou jeho schopnosti opravdu přínosné, o tom ani nepochybuji, ale stejně je to ještě chlapec. Nedovolím to! Všem musí být jasné, že za žádných okolností neustoupím!

Večer jdu za Margot, půjdeme spolu na hlídku a pak bych se chtěla něco dozvědět, o té její záhadné komunitě, přijde mi to podezřelé… Nejspíš tím Angela ani nebudu zatěžovat, s takovou maličkostí… má přece Eve. Tak strašně na ni žárlím, pořád nedokážu pochopit, co ona má, co já ne. Chovám se jako blázen, já vím, ale všechno uvnitř mě se tak divně trhá a já tomu nedokážu zabránit. Pokaždé, když se milujeme a on se na mě potom dívá, mám pocit, že mě brzy opustí… je to blbost, já vím, ale nemůžu si pomoct. Strašně mi chybí Řím, to jsme si byli tak blízko, měnila bych za to všechno…, nebo kdybych mohla na tohle všechno zapomenout, všechno by to vyřešilo.  Lásko moje, kdybych tak mohla vrátit čas. Jenže kam? Na úplný začátek? Byli jsme někdy opravdu šťastní, aniž by nám v tom něco bránilo? Zase je mi do pláče… kdepak jsi? Láska je divná věc, nenávidím ji, ale děkuji za ni bohu. I ve chvíli, kdy tohle píšu, mám ten divný pocit v žaludku. Jestli to ještě někdy udělá… zabije mě to. I když předtím to bylo dobré – jak pro Nellie, tak pro Thomase, každá chvíle, kdy to udělal, ale pokaždé je to horší a horší a bolí to pořád víc. Nevím, jestli v tomhle, takhle dokážu ještě být. Dost stěžování… vrací se… nesmí se to dozvědět, určitě by mě opustil a to nemůžu dopustit, udělám všechno, aby se to nestalo. Třeba mu odpustím další nevěry… cokoliv, jenom když se ke mně potom zase vrátí. Každý den píšu téměř to stejné, ale já to cítím pořád stejně. Promiň, Lásko.

 

Odtrhla se od těch řádků a samotné jí bylo do pláče, vždyť tohle cítila ona sama. Jak s tímhle mohla žít? Jak takhle mohla žít? Najednou slyšela klapnutí dveří, někdo vešel, to bude určitě Angel.

„Ahoj miláčku, nesu ti kávu.“ Takže to byl opravdu Angel. Když ho viděla přicházet s úsměvem a šálkem kouřící kávy, pochopila všechno. Ona sama si to přála… na všechno zapomenout. Není to takhle jednodušší? Nic nevědět? Nic necítit? Stačí to, co cítí teď a už je jí z toho špatně… jak mohla přežít to všechno. Nemohla se ubránit vyčítavému pohledu na Angela.

„Co je? Stalo se něco? Nechceš kávu? Já ji odnesu, myslel jsem…“

„Ne, promiň, jenom jsem přemýšlela. Četla jsem Buffyiny, teda svoje deníky…“ Ne, neřekne mu o posledním záznamu.

Angel: „A co?“

Buffy: „Většina byla zaheslovaných, ale které nebyly… jsem celá zmatená.“

Angel: „Tak se ptej, co budu moct, ti objasním.“

Je možné, abych si sama přála ztratit paměť? Ne na tohle se zeptat nemůže… musí popořadě, aby si ničeho nevšiml. Ale řekne jí to vůbec? Ne, musí se zeptat někoho jiného.

Buffy: „Vlastně nic… jenom, kdo je Eve?“

Angel: „Přemožitelka, vychovávala jsi ji, teď s ní chodím na hlídky.“

„Aha.“ To jí pomohlo část pochopit a bylo jí z toho špatně.

Angel: „Děje se něco miláčku? Jsi nějaká zamlklá.“

Buffy: „V pořádku, jenom stále přemýšlím o těch denících.“

Angel: „Co tam bylo?“

Buffy: „Jenom pár věcí o Eve, nic jiného, spíš věci o boji, počet zabitých démonů a tak.“

„Nechceš jít na chvíli dolů? Mohla by ses pozdravit s dětmi, než odjedou.“ Navrhl, zatímco se zabýval líbáním jejího krku.

Buffy: „Je to zvláštní, na nic si nepamatuju, ale stejně vím, že jsme byli milenci.“

Angel: „Co je na tom zvláštního?“

Buffy: „když potkávám naše děti… cítím, že jsou mi blízcí, ale ty… cítím, že jsem ti za něco strašně vděčná.“

Angel: „Tím se nezabývej, stačí, že mě miluješ.“

Buffy: „To jsem neřekla.“

Angel: „Není to snad pravda? Proč si necháš tohle líbit?“

Buffy: „Když jsem tě to nechávala dělat i předtím, tak bych měla i teď.“

Angel: „To není povinnost, my se milujeme.“

Buffy: „Sex?“

Angel: „Ne, milujeme, jako láska.“

Buffy: „A spíme spolu?“

Angel: „Jak bychom přišli k dětem?“

Buffy: „A líbí se nám to?“

Angel: „Kdyby se nám to nelíbilo, tak to neděláme, ne?“

Buffy: „To zní logicky.“

Angel: „Proč se mě takhle divně ptáš? Vůbec to nechápu.“

Buffy: „Já nevím. A chtěl bys se mnou teď spát?“

Angel: „No, když si nic nepamatuješ, tak…“

Buffy: „Řekni to!“

„Jo.“

Buffy: „Dobře.“

Angel: „Co znamená to tvoje „dobře“?“

Buffy: „Protože tě asi miluju a chtěla jsem pár věcí pochopit.“

„To je dobře, tak jdeme.“ Vzal ji za ruku a vstával, ale ona ne, „Co se děje?“

Buffy: „Počkej.“

 

…za nějakou dobu…

Buffy se posadila na posteli a začala hledat kalhotky, Angel ji pozoroval, jak se obléká.

„Proč se tak díváš?“

Angel: „Jen tak…“

Buffy: „jdeme dolů?“

Angel: „Samozřejmě.“

Buffy: Běž napřed, doženu tě.“

„Miluju tě.“

„Taky.“ Jemně ho políbila a šla si pro počítač. Nezbylo mu, než se obléct a jít dolů. Dívala se, jak odchází a potom se otočila k počítači, opravdu zaheslovala všechny soubory deníků, jak říkala.  Díky tomu, co se předtím stalo, pochopila všechny pocity, které měla předtím, než ztratila paměť, jakoby odhalovala city úplně jiné osoby. Zavřela počítač a oblékla si košili.

         Vydala se dolů, v obýváku byl jen Angel, Alex, Eve, Thomas a Cordelie.

Thomas: „Ahoj, že se taky ukážeš.“

Buffy: „Já vím, cítím se provinile.“

Cordelie: „Víš, kdo jsme?“

Buffy: „Ty jsi Cordelia, Thomas a Alex… tebe neznám.“

„Eve.“

Buffy: „Tak Eve, ta přemožitelka.“

Eve: „Přesně.“

Buffy: „myslela jsem si, že budeš vyšší.“

Eve: „To si říká asi každej.“

Thomas: „Mami, já tě miluju.“

Buffy: „Taky tě miluju.“

Cordelie: „Všichni milujeme Buffy a Thomase.“

Eve: „Neber si to osobně Tomy, ale nemiluju tě.“

Thomas: „Neberu si to osobně, taky tě nemám rád.“

„Cordelie, pomůžeš mi? V kuchyni?“

„Jasně, v pohodě.“ Cordy vstala a šla s Buffy do kuchyně.

Cordy: „Co potřebuješ?“

Buffy: „Mám takový pocit, že jsi moje nejlepší kamarádka.“

Cordy: „Nejspíš se tomu dá tak říct, potřebuješ něco?“

Buffy: „Je možné, že jsem sama chtěla, abych ztratila paměť?“

Cordy: „Šílená jsi na to dost.“

Buffy: „Co tím myslíš?“

Cordy: „Moc si to citově bereš.“

Buffy: „Četla jsem svoje deníky před tou nehodou. Zmiňovala jsem se tam o tom, že chci všechno zapomenout.“

Cordy: „V tom případě si vzpomeneš, až budeš sama chtít.“

Buffy: „Možná bys-možná by sis měla ten poslední záznam přečíst, třeba přijdeš na to, jak to vyřešit.“

Cordy: „Ale když jsi to sama chtěla, možná je to pro tebe lepší.“

Buffy: „Já nevím. Potom přijď, až Angel odejde s tou dívkou na hlídku, dám ti to přečíst.“

Cordy: „Jsi si tím jistá?“

Buffy: „Jediný, kdo to nesmí číst je Angel. A ty mu nesmíš nic říct.“

Cordy: „Ty máš deník?“

Buffy: „Jo. Potom přijď, teď ho jdu jako hodná ženuška vyprovodit.“

Sotva se vrátily, už se Angel s Buffy loučil: „Lásko, musím na hlídku s Eve, zvládneš to tady sama?“

„Nemusíš se o mě bát, pokud brzy přijdeš.“ Usmála se a dala mu pusu na tvář.

„Všechno se vrací do starých kolejí. Už teď se těším na návrat.“

„Můžeš mi to ještě říct?“

„Co?“

„Jak jsi mě předtím oslovil.“

„Lásko? Chceš, abych ti říkal lásko?“ Jak větu dokončil, políbila ho jemně na rty.

„Ty jsi teda mazlík.“

„To víš, že jo.“ Zamumlala a konečně ho pustila, kývnul na Eve a oba odešli.

Cordy: „Tak můžeme jít.“

Buffy: „Jdi, přijdu za tebou, jenom si dojdu pro Sáru.“

         Buffy doběhla se Sárou do pokoje, Cordelie už tam čekala.

„Sárinko, sedni si tady, ano? Jenom tetě Cordelii něco ukážu.“ Sára si jako hodná holčička sedla na gauč a hrála si s Buffyiným náhrdelníkem za tři tisíce dolarů. Buffy si vzala na klín počítač a odheslovala soubory, pak ho podala Cordelii, ta se hned pustila do čtení.

„Sárinko, zlatíčko.“

Cordelie: „jakto, že na Sáru si pamatuješ?“

Buffy: „Někdo to řekl? Nepamatuju se, jen byla hned druhým človíčkem, koho jsem si zapamatovala, viď?“

Sarah: „Ano.“

Buffy: „Hodná, příští týden přijede Chris, tvůj bráška tady bude, těšíš se?“

„Ano.“ Odpověděla znovu a přitulila se k Buffy, „Povíš mi pohádku?“

„Cordy, hoď mi prosím tu bleděmodrou knížku.“ Hned na její výzvu ji dostala od Logana.

„Díky Logane.“

Sára: „Mami, odkud toho ducha znáš?“

Buffy: „Potkali jsme se v té jiné dimenzi, kde jsem byla předtím, než se mi to stalo. Slíbil, že se mnou zůstane, tak je teď tady.“

Cordelie: „Chlap, co s tebou vydrží i po smrti a ještě ti pomáhá, jak ty to děláš?“

Buffy: „Fluidum.“

Cordelie: „Měla bys napsat knihu.“

Buffy: „Už to máš?“

Cordelie: „Jo, holka, ty bys měla k psychiatrovi, ty máš pořádný bloky.“

Buffy: „Já vím, myslíš, že mi s tím můžeš pomoct?“

Cordelie: „Snad jo, uvidíme. Třeba si brzy vzpomeneš.“

Sára: „Budeš si se mnou hrát?“

„To víš, že jo, andílku.“ Vzala ji Buffy do náruče a pevně ji objala. Malá se k ní přitulila a spokojeně si zabrumlala.

Cordelie: „Možná by pomohlo, kdybyste si promluvili.“

Buffy: „Ale vždyť víš, že spolu mluvíme pořád.“

Cordelie: „Já vážně nevím, co bys měla udělat, možná on… Děláš všechno, co můžeš. Myslím, že už nemůžeš udělat víc. Řeknu ti, já cítit to, co ty, asi se z toho zblázním. Přečtu si i další dny, jo?“

„Samozřejmě, jsi přece kamarádka.“

„Co to je?“ Nastražila Buffy uši a položila Sáru zpět na sedačku.

Cordy: „Nic neslyším.“

Sára: „To tě volají.“

Buffy: „Musím jít.“

Cordy: „Pak jim to řeknu.“

Buffy na ni kývla a v tu stejnou chvíli zmizela.

         Alex s Thomasem byli v obýváku, byla tam i Eve, ale ta se učila z nějaké knížky, tak se moc do jejich rozhovoru nezapojovala.

„Potřebuju tam jít.“

Thomas: „Já vím, chápu tě, ale Buffy ti to nikdy nedovolí.“

Alex: „Možná teďka, když si to nepamatuje…“

Thomas: „To bys udělal?“

Alex: „Máš pravdu, asi ne, ale strašně mě to štve. Jamiemu to dovolila, Elie taky, Angie taktéž, Nellie víceméně taky, tak proč mně ne?“

Thomas: „Nepustí tě, to je jasné. Už nikomu z vás nedovolí, abyste se jenom trošku vzdálili potom, co Nellie i vaše nejmenší sestřička umřely.“

Alex: „Proč za to mám pikat já?“

Thomas: „Tohle bylo sobecký.“

Alex: „A ty toho víš o sobectví hodně co?“

Thomas: „Nemůžu si ani představit, jak vůbec můžeš myslet jenom na sebe, když se tohle děje. Tvoje máma si vůbec nic nepamatuje, je nemocná a ty myslíš na to, jak zmizet.“

Alex: „Tohle se děje pořád, vyhrabe se z toho, jako vždycky.“

Thomas: „Jak někdo takový může mít takové dítě, jako jsi ty?“

Alex: „To jsem odkoukal od táty chvíli předtím, než jsem se narodil, víš? Měl by vědět, protože to bylo kvůli tobě.“

Thomas: „Nemůžeš pochopit, jak se dospělí cítí, jsi ještě dítě.“

Alex: „Klasická výmluva. Ostatní výmluvy už ti došly, tak kolem sebe kopeš, co?“

„Jak říkám, ještě dítě.“ Vstal Thomas a klidně odešel.

Eve: „Thomas má pravdu, ten, kdo kope, jsi ty.“

         Buffy se objevila zpět v ložnici. Teď už ale byla prázdná, byla hluboká noc, všude v bytě tma. Stejně tak i tady, tak si jenom lehla na postel, stulila se do klubíčka a rozplakala se. Tak ji i po několika hodinách našel Angel. Zrovna se vrátil z hlídky a očekával, že ji najde v ložnici, ale ne takhle. Sedl si k ní a začal ji hladit po vlasech, přitulila se k němu a nechala se obejmout.

„Co se stalo, miláčku, no tak, mně to můžeš říct.“ Nepřestával ji hladit po vlasech.

„Na všechno jsem si vzpomněla, na to, co jsem si přála zapomenout. Tak strašně to bolí.“ Ještě víc se rozvzlykala.

„Shh, to bude dobré. Miláčku, jak sis vzpomněla?“

„Byla jsem v té dimenzi, kde se mi to stalo.“

Angel: „Lepší?“

„Lepší. Jsem ráda, že jsme spolu.“

„To já taky.“

„Miluji tě.“políbila ho na tvář a vstala.

Angel: „Kam jdeš?“

„Nikam.“ Sedla si k zrcadlu a odlíčila si oči. Angel se zatím začal svlékat: „Miláčku, chceš jít první do koupelny?“

„Můžeme přece jít spolu.“

         Ráno zrovna Buffy doběhla na snídani, kolem krku se jí držela Sára.

Eve: „Dobré ráno.“

Buffy: „Ahoj, za dvě hodiny tě čekám dole, pořádně si zacvičíme, těš se na pořádnou zabíračku.“

Eve. „Jasně. Budeš se ode mě učit?“

Buffy. „TO jsem jako neslyšela. Tak co broučku, co si dáš k snídani?“

Sára: „Vajíčka.“

Buffy: „Tak budeš mít vajíčka, Charis, máme vajíčka?“

Charis: „Samozřejmě, hned přinesu talíř, paní si bude přát?“

Buffy: „Jen kávu prosím.“

Thomas. „Neměla bys pít jenom kávu.“

Buffy: „Já vím, ale neboj se, nemůže mi to ublížit.“

Sára se jí posadila na klín a lačně se natáhla pro košík s pečivem.

„Co se ti stalo?“ Ukázal Thomas na Buffyinu ruku, která byla čerstvě obvázaná. Buffy se podívala na Angela, ten se na ni usmál. Oba přesně věděli, jak se jí to stalo. V noci, když se milovali, záměrně se řízla do dlaně nožem a dala Angelovi napít své krve. Ale nehodlala to jen tak říkat, tak se vymluvila, že se řízla, když chytala padající nůž.

Thomas: „Jo, mami, můžu mít otázku?“

Buffy: „Určitě.“

Thomas. „Už sis vzpomněla?“

Buffy: „Mimo jiné.“

„Přijdu za vámi později, ještě musím zavolat klientovi.“ Zmínil se jen tak mimochodem Angel za novinami, za což schytal další nadávky od Cordelie.

Buffy: „kterému?“

Angel: „Toho neznáš, myslel si, že je jeho žena upír.“

„A?“

Angel: „Má milenku.“

Thomas: „Snad milence ne?“

Angel: „Ne, ženu.“

Thomas: „Kam ten svět dnes spěje.“

„Tak já jdu, převleču se a sejdeme se v tělocvičně.“ Vstala a Sára s ní.

„Jdu s tebou.“ Vydal se za ní hned Angel. Když položil noviny na stůl, Cordelie je vzala a třískla ho s nimi přes zadek.

„Cordy ovládej se.“ Napomenul ji Thomas i Angel zároveň.

Buffy: „Jaký otec, takový syn.“

„Tak si nestěžuj a jdeme.“ Šel k ní. Potom ji vzal do náruče, až vypískla překvapením, ale pak se usmála a objala ho rukama kolem krku.

„Tak takhle to dělá.“ Usmál se pro sebe Thomas, ale Cordelie to slyšela.

Cordelie: „Co.“

Thomas. „Že mu vždycky skočí kolem krku.“

Cordelie: „jak malej kluk, jako bych ti já kolem krku neskákala.“

Thomas: „nevzpomínám si miláčku.“

Cordelie: „Mám natažený svaly z rozpleskávání.“

Thomas: „Buffy taky byla roztleskávačka.“

Cordelia: „Buffy je přemožitelka.“

Thomas: „Můj bože, tak když chceš Angela…“

Cordelie: „To ty sis začal, že chceš Buffy.“

Thomas: „jsi jako malá holka.“

Cordelie: „Ty jako malej kluk.“

Thomas: „Bože, já tě miluju.“

„Tak takhle to Buffy dělá.“ Řekla si tentokrát Cordy s úsměvem a hned Thomase políbila.

         Konečně dorazili do tělocvičny, Eve už byla rozcvičená.

„Jdete pozdě.“ Řekla jen tak mimochodem a pokračovala v protahování.

Buffy: „Nebuď drzá, hned se do toho pustíme. Angele, nachystej prosím panáka.“

Angel: „Nemyslíš, že je to moc drastické?“

Buffy: „To nech na mě, jinak budu potom kopat do tebe.“

Angel: „Jako bych vůbec nemluvil.“

Buffy: „Eve, zkoušeli jsme už panáka?“

Eve: „Ne, bude to sranda?“

„To určitě.“ Usmála se, když Angel přinesl cvičebního panáka, do kterého bude Eve „mlátit“, čehož se Eve trochu zhrozila, když tu věc uviděla.

Angel: „Musím u toho násilí být?“

Buffy: „To víš, že musíš. Ty s ní chodíš na hlídky. Protože ty budeš učit a já si tady sednu a budu tě koordinovat.“

Eve: „CO?“

Buffy: „Šíleně mě bolí noha.“

Angel: „Dobře no.“

Buffy si sedla na lavičku u stěny a dál si jí nevšímali, Eve se postavila do bojového postoje, Angel si stoupl za ni a ukazoval jí, jaké pohyby a údery má použít.

Buffy: „Nemůžeš jenom rukama, musíš do toho zapojit celé tělo.“

Eve to zkusila znovu, ale Buffy se to pořád nezdálo.

„Já věděla, že to budu muset udělat sama.“ Komentovala to, vstala a vyměnila si místo s Eve. Hned se do chudáka panáka pustila. Moc dlouho neobstál, po několika Buffyiných bleskových úderech se panák klátil k zemi.

Angel: „Buffy má pravdu.“

Eve: „V čem?“

„Pojď sem.“ Buffy si sedla zpět, Eve si stoupla proti svému znovupostavenému příteli do bojovného postoje. Angel ji chytil kolem boků a naznačil pohyb, který má udělat při každém úderu. Potom to zkusila znovu a Buffy kývla hlavou, že je to správně, že jí to vyhovuje. Angel ustoupil a Eve se do panáka pustila. Buffy ji chvíli nechala ho ničit, potom to ukončila, že to pro dnešek stačí. Teď si sedla Eve.

„Potřebuju tu nohu trochu protáhnout, můžeme?“ Šla Buffy k Angelovi, ten jenom s úsměvem naznačil souhlas. Postavili se proti sobě a začal lítý boj, Angel už začínal prohrávat, Buffy do něj mlátila hlava nehlava. Zachránil ho až Spike, který zrovna vešel, jak ho Buffy uviděla, nechala Angela být a skočila kolem krku Spikovi.

„Nazdar, mazlíčku.“ Přejel jí přes zadeček.

Buffy: „Williame, kde jsi byl?“

Spike: „To ty ses neozvala.“

Buffy: „Tak teď mi křivdíš.“

Spike: „Neboj se, přece se nebudeme hned hádat.“

Buffy: „To víš, že ne. Musíš mi povídat, kde všude jsi celou dobu byl. Angel si tady s Eve vystačí, jdeme nahoru.“

Spike: „To si nenechám ujít. Takové pozvání se neodmítá.“

Spike objal Buffy kolem pasu a odvedl si ji pryč, mezitím ještě Buffy zamávala Angelovi.

Eve: „Nebolí to?“

Angel: „To, jak mě pod záminkou tréninku zmlátila vlastní žena? Ani ne.“

Eve: „A co jsi udělal?“

Angel: „To já nevím. Asi se jenom zase naštvala na svět, víš, jaká je.“

Eve: „Ale většinou mlátí ostatní upíry, ne tebe.“

Angel: „To není třeba. Když je se Spikem, tak je v pohodě.

Eve: „Víš to jistě?“

Angel: „Samozřejmě, že to vím jistě. Tak se ještě trochu procvič, večer půjdeme na hlídku.“

„Dobře, domluvíme se ještě odpoledne.“ To už Angel odcházel a letmo jí rukou mávnul.

         Byla hluboká noc, Eve vběhla do dveří a ani se po cestě nezastavila. Běžela až k sobě do pokoje, kam za ní hned přišla Cordelie.

„Co se ti stalo?“ Ptala se jí hned a podávala jí kapesníky, protože mladé přemožitelce tekly slzy proudem.

„On…ona… spolu.“

„Kdo?“

„Buffy a Angel.“

„Co dělali? Kdy? Jsou v pořádku? A co se stalo tobě?“

„Na hřbitově.“

„Cože? Vůbec tě nechápu, o čem to mluvíš?“

„On… Angel mě poslal za jedním staříkem – vrátila jsem se, když jsem ho měla rozprášenýho a oni… oni tam byli – spolu.“

„Angel a Buffy?“

„Jo.“ Fňukla Eve. Cordy ji objala, i když vlastně vůbec nechápala, o čem to Eve mluví.

Eve: „Oni leželi na zemi a dělali to.“

„Co?“

„To.“

„Aha… to.“

„Jo.“

„Co je na tom špatného… teda, lepší by to bylo doma v ložnici, ale…“

„Oni to tam dělali spolu.“

„No… jasně, jak jinak.“

„Spolu!“ Fňukla znovu a pořádně se vysmrkala.

„Aha, už chápu. Ty můj chudáčku, ty ses do něj zamilovala, že jo?“ Svitlo konečně Cordy a přemožitelka lehce kývla na souhlas.

„Nic si z toho nedělej… to určitě přejde, každá holka si tímhle projde.“

„Já vím.“

„Co tam vlastně Buffy dělala, vždyť šla kamsi do města.“

„Nebyla tam celou dobu, viděla jsem ji až přitom.“

„Víš jistě, že to byla ona?“

„Kolik žen Angel zná, které mají obvázanou pravou ruku?“

„Dobře, máš pravdu. Budeš v pohodě?“

„Jo, jasně.“

„Fakt, nic si z toho nedělej, která ženská se do něj nezamilovala.“

„Ty?“

„Jej, já taky… každá, jak říkám.“ Uklidňovala ji Cordy.

„Mohlo by… mohlo by to zůstat mezi námi?“

„To víš, že jo, ani muk.“

„Dík.“ Kníkla Eve a vzala si další kapesník.

         Buffy s Angelem se právě vrátili, jejich smích byl slyšet až ode dveří.

Cordy: „Kde jste se potkali?“

Buffy: „Skončila mi schůzka a říkala jsem si, že ještě něco zabiju a na hřbitově jsme se potkali. Je Eve v pohodě? Jakto, že už je doma?“

Cordelie: „Bylo jí nějak šoufl, tak se vrátila dřív, tak jsem zavolala, abyste si nedělali starosti.“

Buffy: „To je od tebe hezké. Radši se na ni půjdu podívat.“

Cordelie: „To není nejlepší nápad, právě usnula.“

Buffy: „Cordy, mohla bys mi pomoct? Chtěla bych…“

„Jasně.“ Obě se hned vydaly do knihovny, která byla nejblíže.

„Je to pravda?“

„Co?“

Buffy: „To, že Eve miluje Angela.“

Cordy: „Jak? Totiž, ne.“

Buffy: „jak to vím? Já… došlo mi, že lžeš, tak jsem ti přečetla myšlenky.“

Cordy: „Okej, v pohodě.“

Buffy: „Myslíš, že to bude v pohodě?“

Cordy: „Jo, jenom se o svoji svěřenku neboj, jenom od ní Angela drž dál.“

Buffy: „Dobře. Já…“

„mami, volá tě Robins.“ Vběhl k nim Thomas ještě, než stačila Buffy dokončit větu.

„Promiň.“ Řekla směrem ke Cordy a vzala si telefon.

„Ano Davide?“ Ozvala se přívětivě do telefonu. Postupem několika vět se ale rozhovor změnil v menší hádku.

„Mohli byste mi prosím zavolat Eve a Angela?“ Požádala Cordy a Thomase, když zavěsila. Oba souhlasili, radši se ani na nic neptali a přivedli Angela a Eve.

„Děje se něco, lásko?“ Políbil ji na tvář, když vešli.

„Eve, už je ti líp?“

Eve: „Jo, jsem v pohodě, nějakej problém?“

Buffy: „Volal mi Robins, asi si nepamatuješ, o koho jde. Je to jeden známý, který vede Radu pozorovatelů a jejich školu. Dlouho nebyla schůze Rady, tak mi volal, abych to domluvila… proč o tom mluvím je, že tě chce vidět. Chce vidět, jak jsi pokročila za tu dobu. Asi se setkáš i s jinými pozorovateli a nejspíš tě představí celé Radě.“

Eve: „Jak dlouho nebyla ta Rada?“

Buffy: „Od té doby, co umřela dcera.“

Eve: „A kam jedeme?“

Buffy: „Tak myslíš, že jsi na to připravená?“

Eve: „Jednou to muselo přijít ne?“

Buffy: „Dobře. Chtěla bych ti jenom říct, že se na mě můžeš spolehnout, budu se ti to snažit ulehčit a budu tě před těmi hyenami chránit, jak jen budu moct.“

Eve: „Díky.“

Buffy: „Nemáš se čeho bát. Teda máš, ale neboj.“

Eve: „To potěší.“

Buffy: „Zítra ráno by sis měla sbalit, kdybys potřebovala, pomůžu ti, večer poletíme, ano?“

Eve: „Ano.“

„Teď běž spát, broučku, už je pozdě.“ Dala jí pusu na čelo a Eve odešla.

„Eve už je velká, nemůžeš se k ní chovat jako k dítěti.“

„Musím. Angele, pojedeš s námi ale… bylo by lepší, kdyby ses od Eve držel dál.“

Angel: „Ale nemusíš přece žárlit, já miluju jenom tebe, ona je dítě a navíc je tmavovláska, ty se mi nelíbí. Mně se líbíš jenom ty.“

Buffy: „Já vím. Taky vím, že když jsem tě viděla, jak ses jí dotkl, dostala jsem takový vztek, že jsem z tebe málem vymlátila duši.“

Angel: „Ráno? Při tréninku? Chtěl jsem jí pomoct, aby věděla, jak to děláš. Téměř stejně jsem trénoval i s tebou.“

Buffy: „No právě. Ty si to nepamatuješ? Potom, co ses vrátil z pekla? Letmé doteky? Když jsme se snažili ukrást aspoň jednu chvilku, kdy jsme mohli být spolu? Dělali jsme pro to cokoliv a jenom takový letmý dotek, jaký jsi udělal ráno, pro nás tenkrát znamenal celý svět.“

„Nikdy jsem se na to takhle nedíval. Trénovat s Eve, to je stejné, jako když jsem trénoval s Nellie… Moc dobře si pamatuju, jak to tenkrát bylo. Chvíle, kdy jsem tě mohl políbit, byla ta nejúžasnější, v mém životě. Nemusel jsem se s tebou milovat, abych byl šťastný, to bylo kdykoli, kdy jsi byla blízko mě.“

„Angele, ona se do tebe zamilovala.“

„Cože?“

„Znáš to, dívčí pobláznění, přejde ji to, ale musíš ji nechat se s tím vyrovnat, chápeš to?“

„Jak to víš? Ona ti o tom řekla?“

„Dnes večer, na tom hřbitově nás spolu viděla, běžela domů a všechno řekla Cordelii, viděla jsem její myšlenky. Bylo to, jakoby mi to šeptala do ucha.“

„Teď je důležité, aby v klidu prošla zkouškou Rady, potom už se nemáme čeho bát.“

„Je mi to líto, strašně líto.“

„To ráno? Nemusí. Zmlátila jsi mě i víc, teď k tomu byl dobrý důvod, neměl jsem to dělat.“

„Neměla jsem ti o Eve říkat, nesměl jsi to vědět, musíš… musíš dělat, že o ničem nevíš. Nikdo to neměl vědět, je to jako bychom ji podvedli, cítím se tak zlá, že jsem jí tohle udělala. To co bylo na tom hřbitově, že to musela vidět. Je mi jí tak strašně líto…“ Začala vodopád slov a vypadalo to, že nikdy neskončí.  Ale Angel to vzal do svých rukou a zastavil vodopád polibky. To ji ukojilo, nebo uklidnilo, těžko říct, protože pak už na slova nezbýval čas.

 

         Všichni tři právě seděli v letadle směr L. A., Buffy se snažila Eve co nejvíc připravit na to, co ji čeká s pozorovateli.

Eve: „Nemůže to být tak hrozné, jsou to přece lidi.“

Buffy: „jasně, ale musíš se připravit na všechno.“

Angel: „Prostě nech mluvit Buffy, o všechno se postará.“

Buffy: „Tak nějak, jedu tam taky proto, abych zkontrolovala, jak to se školou vypadá, jestli jsou nějaké pokroky.“

Eve: „Koho teda zkouší?“

Buffy: „Pozorovatele. I ty je budeš zkoušet, tebe chce Rada jenom vidět, ale neboj se, postarám se o to.“

Eve: Jaký je vlastně ten Robins?“

Angel: „Všivák.“

Buffy: „Znám ho už dlouho, je to hodný kluk, ale občas se neudrží.“

Angel: „už to asi není kluk.“

Buffy: „Máš pravdu, kolik mu asi bude?“

Angel: „nevím, kolem padesátky, je to už tak dlouho.“

Buffy: „To máš pravdu, dlouho jsem ho neviděla a stýská se mi po něm.“

Angel: „Zase tak dlouho to není.“

Buffy. „Já vím, já vím.“

Eve: „Vážně se kvůli tomu nemusíte hádat.“

Angel: „Protože ty ho neznáš! On je tak…tak…“

Buffy: „Anglický?“

„Jsi tak sladká.“ Pošeptal jí o ucha. Eve i slušně odkašlala.

„Hmm?“

Eve: „Vlastně jsem se ještě nedozvěděla, jaký ten Robins je.“

Angel: „je do Buffy zamilovaný.“

Eve: „Ou, cos mu udělal?“

Angel: „Nic, nejsem vlastně vůbec žárlivý.“

Buffy: „Ještě, že nejsi pinochio, už bys měl nos, co by rozrazil letadlo.“

Angel: „To není pravda.“

Buffy: „Ale je.“

Eve: „Nehádejte se, jste jako malý.“

Buffy začal zvonit mobil.

Eve: „V letadle nesmí být telefony.“

„Ráda porušuju pravidla víš?“ Usmála se na ni Buffy a přijala hovor.

„Ahoj Davie, co potřebuješ, rovna jsme v letadle.“

David: „Právě jsem měl vizi budoucnosti.“

Buffy: „Jakou? Je to důležité? Zrovna letíme do L.A.“

David: „Myslím, že je to důležité. Viděl jsem tě umírat.“

Buffy. „Už zase?“

David: „Já vím, už jsem to párkrát viděl, ale teď to bylo tak realistické! Když jsem se probral, měl jsem husí kůži po celém těle.“

Buffy: „Zatím to počká, pak ti zavolám.“

David: „Mami! Nechci, abychom o tebe přišli, musíme…“

Buffy: „Já vím ďáblíku, promluvíme si o tom později. Víš, kdy se to stalo?“

David: „ne, nevím. Bylo to dost nejasné.“

Buffy: „Zavolám ti hned, jak budu mít čas, můžeš mi to zatím poslat mailem.“

David: „Neber to na lehkou váhu, mami.“

„Nebudu, neboj. Měj se krásně.“ Dala si telefon znovu do kabelky a hned odpovídala Angelovi, aniž by se musel zeptat: „Jen tak volal.“

„Zapněte si prosím pásy, blížíme se k přistání.“ Ozvalo se jim někde nad hlavou. Všichni hned poslechli. Eve a Buffy automaticky a Angel s nemalou dávkou nervozity. Buffy ho vzala za ruku.

„Když už umřu, aspoň budu s tebou.“ Řekl, jakoby se chtěl uklidnit.

Eve: „je mnohem větší pravděpodobnost, že se vybouráš v autě, než že spadne letadlo.“

Buffy: „O tom radši ani nemluv, být to na Angelovi, stále jezdíme na koních.“

Angel: „Víš, jak to bylo bezpečné?“

Buffy: „Máme jediné štěstí, že z toho Alex nemá následky.“

Angel: „Když to přežili všichni před ním, proč ne on?“

Buffy. „Tenkrát jsem fakt myslela, že mi ten zadek upadne.“

„Náš let je u konce, doufáme, že se vám cesta líbila, nashledanou.“ Ozvalo se jim znovu nad hlavami.

Angel: „To už je konec?“

Buffy: „Konec.“

Angel: „Tys mě schválně zabavila.“

Buffy: „Hluboce se stydím. Tak pojď, David na nás čeká.“

Angel: „když čeká David, tak ho nemůžeme zklamat.“

Buffy: „Sotva jsme na pevné zemi, jsi ke mně zase ironický, jenom počkej, dám ti okružní let kolem světa.“

„Nee.“ Zaúpěl Angel a křečovitě se Buffy chytl za ruku. Eve už si vzala všechny věci a chystala se vystoupit. Buffy jí ještě podala krabici ovázanou mašlí, aby ji podržela.

Eve: „Tak moc máte Robinse rádi?“

Buffy: „ne, to je pro tebe, můžeš si to rozbalit v autě.“

Eve šla napřed k autu a Angel se hned ptal, o co jde: „Jsou to nějaké zbraně? To není moc výchovné.“

Buffy: „neboj, je to mnohem lepší, sama bych bez toho neudělala ani krok.“

Angel: „Kolík, nebo rtěnka?“

Buffy: „Ani jedno. Nech se překvapit.“

Dorazili do auta, kde se Eve hned dala do rozbalování dárku. Nakonec zjistila, že je to mobilní telefon, nejnovější model, o něčem takovém si mohla v děcáku nechat jenom zdát.

„Díky Buffy, jsi nejlepší.“ Skočila své učitelce s díky kolem krku.

Angel: „Mobil byl hned po notebooku.“

Buffy: „Ale tohle je mnohem lepší. Aspoň mi budete moct zavolat, když budete na hlídce a něco se vám stane, když už ty tyhle technické vymoženosti odmítáš.“

„Stále tě miluji.“ Políbil ji jemně na ucho.

Buffy: „Tak se z toho nevykroutíš.“

Eve. „Znamená to, že mě budeš pořád kontrolovat?“

Buffy: „Samozřejmě, že ne. Nejsem blázen. Nekontroluju, co děláš, dokud nebudeš těhotná, stačí, že se starám o jednoho sirotka.“

Eve: „jasan.“

Buffy: „Před Robinsem se chovej uhlazeně a nedělej nic, co by ho překvapilo, nebo vyděsilo, nebo aby se do tebe zabouch.“

Eve: „myslíš, že by se někdo zamiloval do mě potom, co miloval tebe?“

Buffy: „Na to nebudu odpovídat.“

„Lásko, dneska nádherně voníš.“ Začali se vášnivě líbat, Eve si přesedla na přední sedadlo, aby se toho nemusela účastnit.

         Dorazili do školy, kde je hned zavedli k Robinsovi do jeho obrovské přepychové kanceláře. 

„Pane Robinsi, je tu paní Summersová.“ Zahlásil pozorovateli telefon.

„Uveďte je prosím dál.“ Vstal a vyšel jim vstříc.

„Dobrý den Robinsi, rád vás znovu vidím.“ Podal si s Angelem pravici. Potom jemně políbil hřbet Buffyiny pravé ruky a poklonil se jako správný Angličan.

„Pamatuješ si ještě Eve?“ Ukázala na dívku za sebou.

Robins: „Samozřejmě, okouzlující mladá dáma.“

Eve. „Viděli jsme se jen jednou asi před třemi lety.“

Robins: „Snad jste se zdokonalila, dosud jsem vás bohužel neviděl bojovat, ale smím snad doufat, že mi to teď, když jste u nás ve škole, vynahradíte.“

Eve: „To jistě, kvůli tomu tu vlastně jsem ne?“

Robins: „Obávám se, že jste tu proto, aby si Buffy prověřila mě, ne já vás.“

Buffy: „jenom počkej, provedu tě tou netěžší zkouškou.“

Robins: „jsem rád, že jste zase tady, doufám, že přimete mé pozvání a ubytujete se zde mezi našimi studenty, budeme toho mít hodně.“

Buffy: „To určitě přijmeme, zajímá mě, jaký jsi pro nás vybral pokoj.“

Robins: „Ten nejkrásnější, samozřejmě. Je mi líto, že vás musím hned otravovat, ale na zítřek je domluvené shromáždění v tělocvičně, bude tam i převážná část nové rady a většina školy, jak víš, fungujeme i jako normální škola pro normální děti, které potřebují zvláštní péči, protože mají jisté schopnosti. Tím jsem se ztratil tématu… prostě bude tam většina všech, bude potřeba, abyste něco předvedla vy, vyzkoušela pár pozorovatelů a taky představila slečnu Eve.“

„Miláčku, počkáš na mě prosím s Eve vedle? Potřebovala bych si promluvit s Davidem o samotě.“ Pohladila Angela po ruce a ten přikývl a společně s Eve odešel.

Robins: „Děje se něco? Řekl jsem něco špatně?“

Buffy: „Ne, víš… Eve je citlivá a velmi nesmělá dívka. Myslím, že není připravená setkat se s tolika lidmi, kteří na ni mají tak vysoké požadavky. Není ještě schopna setkat se ani s lidmi z domu, po těch letech. Musíme jí dát čas.“

Robins: „Chápu, ale brzy bude muset plně převzít úlohu přemožitelky. Chtěl jsem ti nabídnout, aby tu s námi zůstala, s pozorovateli, hodně by se toho naučili ve svojí spolupráci.“

Buffy: „To nemůžu, nemůžu ji tady nechat samotnou, je ještě dítě a na něco takového není připravená.“

Robins: „Uvidíš, než budete odjíždět.“

Buffy: „Zítra to klidně udělám, ale Eve do toho prosím zatím nenuť, možná později, ale teď je příliš brzy. Ona má strach z neznámých lidí. I z těch známých, pokud je jich moc najednou.“

„Jako vždy máš pravdu Buffy. Teď vás Filipe zavede do vašich pokojů, ještě si promluvíme později.“ Znovu jí jemně políbil ručku a odvedl ji ke dveřím. Protože vedle už čekal Angel s Eve.

Eve: „Můžu si to tu prohlédnout?“

Buffy: „Běž, ale buď opatrná, nechoď daleko.“

Eve: „Neboj se, brzy se vrátím.“

Buffy: „Musím ještě zavolat Daviemu, takže se uvidíme později.“

Eve. „Pozdravuj ho.“

„Určitě.“ Mrkla na ni Buffy a už mizela neznámo kde.

Angel: „Brzy se bude stmívat, vyrazím do ulic, potom se vrátím, abychom šli na hlídku, ano?“

Eve: „Půjde Buffy?“

Angel: „Londýn je něco jiného než L.A.. Nedovolím jí chodit tady na hlídky.“

Eve: „A ona už to ví?“

Angel: „Sama víš, jaké to s ní je, ale neboj se, ona to pochopí. Večer pro tebe přijdu, buď připravená, vezmi si od Buffy zbraně, nebo od Davida, myslím, že tu jistě také nějaké má.“

Eve: „Dobře, uvidíme se pak. Rozhodně nechci být u toho, až se budete zase s Buffy hádat.“

Angel: „Bude v pořádku, jenom je teď jedno z jejích horších období. Brzy to bude zase lepší, jednou nahoře, jednou dole, však víš.“

Eve: „Možná bys měl zavolat Colinovi.“

Angel: „Neboj se, zase bude v pořádku.“

Eve: „Sám to musíš vědět, ty už to poznáš.“

Angel: „Musím skočit pro nějaké léky, večer jí bude špatně, až jí to řeknu.“

Eve: „Tak zlom vaz.“

Angel: „Ty taky.“

Tak oba odešli a Robins se vrátil do své kanceláře.

         Angel se zrovna vrátil pro Eve, aby šli na hlídku. Taky musel přesvědčit Buffy, aby zůstala doma, což neměl být nějak zvlášť lehký úkol. Čekal, že se mu to rozhodně nebude snažit usnadnit, spíš naopak.

Buffy: „Ahoj, dobře, že jsi tady, právě odcházím, chtěla jsem tě ještě vidět, než půjdeš.“

Angel: „Kam jdeš?“

Buffy. „Slíbila jsem Robinsovi, že přijdu na jednu zkoušku pozorovatelů, myslela jsem, že ti to nebude vadit, když budeš na hlídce.“

Angel: „Samozřejmě.“

Buffy: „Myslela jsem, že nebudeš chtít, abych šla.“

Angel: „Máš pravdu, právě jsem ti to chtěl říct.“

Buffy: „Vidím ti až na dno duše. Uvidíme se, až se vrátíš.“

Angel: „Dávej na sebe pozor.“

„Ty taky.“ Objala ho před odchodem a vypadla.

         Potom, co skončila s Robinsem, čekala celou noc, až se Angel vrátí, ale do rána nepřišel. Šla na snídani s Robinsem.

Robins: „Dobré ráno.“

Buffy: „Ahoj, dám si jenom kafe a padám.“

Robins: „Děje se něco? Kde je vlastně tvůj manžel?“

Buffy: „Nevím, nevrátil se z hlídky, ale teď se musím rozcvičit, kde je tělocvična?“

Robins: „Vpravo dole, včera jsme šli kolem.“

Buffy: „Díky. Uvidíme se na tom shromáždění, snad do té doby dorazí.“

Brala si hrnek s kávou, noviny a odcházela pryč, přitom do někoho vrazila. V duchu tomu člověkovi pořádně vynadala, úplně nová bílá košile zničená, celá od kafe. Hned potom ale viděla, do koho to vrazila, upustila hrnek, který se s řinčením rozbil o zem, a skočila mu kolem krku.

„Kde jsi sakra zase celou noc byl? Nemohli jste mi zavolat?“

Angel: „Promiň, lásko, měli jsme menší problém. Potřebujeme tě.“

„Co se stalo?“ Ptala se s obavami v hlase, když viděla jeho výraz.

Angel: „Našli jsme dvě roztrhaná těla, nevím, kdo to udělal, ale měla by sis promluvit s Eve.“

Buffy: „Viděla to?“

Angel: „Nebyl to moc pěkný pohled.“

Buffy: „Brzy bude to shromáždění, zajdu za ní a promluvíme si o tom později.“

Robins: „Dnes je úplněk.“

Angel: „Myslíš….“

Robins: „je to možné.“

„Vyřešíme to později, teď musím za Eve.“ Hned běžela pryč.

Robins: „Přemožitelka se zhroutila, protože viděla dvě těla?“

Angel: „Více méně, zdrželi jsme se, protože jsem potkal jednoho starého známého.“

Robins: „Aha.“

         Po shromáždění začala oficiální Rada, kde se sešli všichni členové. Většinu z nich už Buffy neznala, jak se složení Rady změnilo.

„Dobrý den, děkujeme, že jste přišli. Můžeme začít.“ Přivítal je Robins a hned pokračoval: „Pro ty, kteří ještě neznají paní Summersovou, hlavní iniciátorku vytvoření naší Rady, dnes je tu s námi.“ Ukázal na Buffy.

„Také jsem rád, že mám tu čest vám představit přemožitelku, která nastoupila po smrti té poslední, členky naší rady.“ Na to se Eve postavila.

„Hmm, tak přemožitelka. Který z vašich žáků se o ni stará?“ Zeptal se jeden z členů, kterého Buffy neznala.

„To já. Když ke mně Eve přišla, žádný z pozorovatelů ještě nebyl schopný takového úkolu.“

„A vy jste?“

„Vychovávala jsem přemožitelku, která nastoupila po zrušení řádu. Před nějakou dobou jsem byla přemožitelkou.“

„Potencionální přemožitelka vychovaná ve škole. Ta, že má učit někoho předurčeného k tak velkým věcem?“

„Nejsem vychovaná ve škole, učili mě ještě pozorovatelé původní Rady. To já jsem zrušila řád přemožitelek.“

„Aby ho po vás mohl zase někdo napravit.“

„Promiňte, vy jste kdo?“

„Já jsem Eluvii, posel Sil.“ Představil se muž, který se s Buffy celou dobu hádal.

„Aha. Výborně. Víte co? Tak se k těm svým Silám vraťte a vyřiďte jim, ať… No nic.“

„Musíme přemožitelku prověřit podle starých pravidel, pokud neprojde, musíme ji svěřit kvalifikovaným pozorovatelům.“

„Kvalifikovaným? Těm, kteří se bojí bez povolení i poškrábat? Kdo je kvalifikovanější, než přemožitelka, která svoji práci dělá víc, jak šedesát let.“

„Právě proto byste měla být dávno ve výslužbě. Patříte do starého železa.“

„Tak si vyzkoušejte mě. Klidně si mě vyzkoušejte, protože já se vás nebojím.“

„Tady nejde o vás, ale o přemožitelku.“

„Jmenuje se Eve!“ Křikla na něj. Eve se vyděsila, to bylo snad poprvé, co slyšela Buffy zvýšit hlas. Robins už věděl, že je zle.

Eluvii: „není třeba se rozrušovat, slečno Summersová. Nikdo vám neupírá vaše ohromné zásluhy v jakémkoli ohledu, ale je čas předat úkoly nové generaci.“

„Nové generaci. Tomu se nebráním, klidně svůj úkol předám jiné přemožitelce… a s radostí, ale teprve, až bude připravená. Čtyřicet let nikdo nevychoval pořádnou přemožitelku. Pokud to někdo dokáže, budu to já. Nikdo se Eve ani nedotkne, kdo se o to jenom pokusí, zabiju ho!“ Vykřikla nakonec. Eluvii vstal, přešel k ní a celou dobu jí zíral přímo do očí. Potom šel k Eve a vrazil jí facku. Mladá přemožitelka se ani neodvažovala bránit, jen se zraněně chytila za tvář.

„Varovala jsem vás.“ Natáhla k němu ruku a on s velkým vyšlehnutím ohně zmizel.

„Buffy!“ Křikl Robins vyděšeně: „Co jsi mu udělala?“

Buffy: „Nikdo beztrestně neudeří přemožitelku. A už vůbec ne někoho, kdo se nebrání.“

Robins: „Buffy, prosím, teď nemůžeš odejít… musíš ještě Eve představit.“

„Ignorante.“ Vybafla na něj Buffy, vzala Eve za ruku a odvedla ji z místnosti. Angel se postavil, celou dobu seděl v rohu a ani nedutal: „Prosím, jen pokračujte. Slečna Summersová se už dnes nevrátí, s ní odešli i duchové, čehož jste si bohužel nemohli všimnout, protože byla vaším jediným spojením s nimi. Robinsi, zase jste to podělal. Zítra můžete čekat, že bude slečna Summersová prověřovat schopnosti vašich pozorovatelů a celkový chod školy. Jenom doufejte, že vám ji nezavře, být to na mě, nikdy by tenhle cirkus nevznikl.“

         Angel přišel do pokoje, Buffy s Eve tam zrovna přišly.

Angel: „Miláčku, nebuď naštvaná.“

Buffy: „Já nejsem naštvaná.“

Eve: „Já to nechápu.“

Buffy: „Neboj se Eve, řekla jsem, že tě ochráním a to taky udělám.“

Angel: „Co jsi udělala tomu chlapovi?“

Buffy: „Nic, jenom jsem ho někam přenesla.“

Angel: „Co uděláš?“

Buffy: „Já nevím a teď to nebudu řešit, protože mě příšerně bolí hlava.“

„Neměla ses tam tak rozčilovat. Měla jsi to nechat na mě.“ Šel k nočnímu stolku a vrátil se s krabičkou aspirinu.

Buffy: „Díky zlato.“

„Co bych pro tebe neudělal. Půjdeš večer s námi? Podíváme se na zoubek tomu vlkodlakovi.“

Buffy: „Samozřejmě. Podej mi prosím počítač, v policejním hlášení už určitě něco bude, když už jsem neviděla těla.“

Jen to řekla, notebook ležel na posteli vedle ní.

„Díky Logane.“

„Už z nás není dvojice ale trojice, ten duch se od tebe nehne ani na krok.“ Hned dostal čímsi, co se ukázalo tlustou knihou po hlavě.

„Logane.“ Okřikla ho tiše Buffy a pohladila Angela po zraněném místě.

Buffy: „Nikdy nemluv o Loganovi jako o duchovi, to ho uráží.“

Angel: „Ale on JE duch.“

Buffy: „Miláčku, o tobě taky nemluvíme jako o upírovi, i když je to pravda.“

„Lásko, zase máš pravdu, jako vždycky.“ Probíral se jejími vlasy. Spolkla prášky a přitulila se k němu.

Eve: „Pojedeme teď domů?“

„Samozřejmě, že ne, máme ještě spoustu práce.“ Řekla Buffy téměř šeptem. Někdo se objevil u dveří, s fialovou září čarodějky a zaklepal na dveře. Byla to starší blonďatá žena.

„Kdo jste?“

„Prosím, jsem zde v míru.“ Uklonila se čarodějka.

„Hledám slečnu Summersovou.“

Buffy: „To jsem já, posílá vás dcera?“

„Dá se to tak říct. Moji lidé mi říkají Vevine.“

Buffy: „Co potřebuješ?“

Vevine: „Slyšela jsem, že chcete zavřít školu. Chtěla jsem vás prosit na kolenou, abyste od toho záměru ustoupila. Žiji už od svého dětství u dětí bohyně, ve skupině, kterou vaši lidé nazývají wicca. Moji dceru tam pokládají za nečistou bytost, protože nemá schopnosti čarodějky. Je nemocná, není jako normální děti a tahle škola jí pomohla, byla tu dívka, jmenovala se Daniele. Starali se o ni a udělala velké pokroky, žije jako normální dítě. Prosím, nezavírejte školu.“

Buffy: „Nemusíte se bát, škola se nebude zavírat.“

Vevine: „Děkuji vám. Do konce života vám budu vděčná, moje dcera si bude pamatovat, kdo jí pomohl.“

Buffy: „Tak to není. Robins založil tuhle školu.“

Vevine: „Ale měl přitom před očima váš obraz.“

„Počkejte, jak tohle víte?“

Vevine: „nejsem obyčejná čarodějka. Mám dar vidění. Proto vím, kdo jste.“

Buffy: „Znáte moji dceru?“

Vevine: „Kdo je vaše dcera?“

Buffy: „Kněžka.“

Vevine: „Bohužel, nepatřím mezi elitu.“

Buffy: „Chtěla bych poznat tvoji dceru.“

Vevine: „Cítily bychom se poctěny.“

Buffy: „Pojď, ukaž mi ji.“

„Počkej, nemůžeš…“ Snažil se ji zadržet Angel, ale sama ho zadržela: „Neboj se, jenom půjdu za tou holčičkou.“

Eve: „Počkáme na tebe, potom půjdeme hledat toho vlkodlaka.“

Angel: „Lásko, mohl bych jít s tebou?“

Buffy: „Pojď.“

Hned všichni tři zmizeli.

         Objevili se v malém pokoji v jiném patře budovy. Na posteli seděla dívka, na klíně měla hračku, byl to koník, nepřítomně se dívala před sebe a mnula koníka v rukou.

„Evelyn, paní Summersová si tě přála poznat.“ Promluvila k holčičce čarodějka.

„Ahoj Evelyn, jsem Buffy.“ Natáhla k ní Buffy ruku. Holčička položila koníka a vzala Buffyinu ruku do dlaní.

Buffy: „Jak dlouho vaše dcera nevidí?“

Vevine: „Od narození, má dar vnitřního vidění.“

Holčička pustila Buffyinu ruku a začala jí ručkama přejíždět po tváři.

Vevine: „Daniele se o Evelyn starala, nemůže být sama.“

Buffy: „Znám v Londýně skvělou ošetřovatelku.“

Vevine: „Ale v Londýně nikoho neznáme.“

Buffy: „Zjistím, kde je Daniele.“

Vevine: „Děkuji vám, jste zlatá.“

Buffy: „Pojďte se mnou, podíváme se po tom.“

Vevine: „A co Evelyn?“

Buffy: „Angel tu s ní počká.“

„Dobře.“ Buffy s Vevine odešly a Angel zůstal s holčičkou sám. Měla na rozdíl od matky temně černé kudrnaté vlásky. Ale oči měla pomněnkově modré. 

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala se ho holčička a natáhla k němu ruce. Sedl si k ní: „Angel.“

Evelyn: „Ahoj. Chtěl bys vědět, co vidím?“

Angel: „Nechápu…“

Evelyn: „Musíš dát pozor na svoji ženu. Máš o ni strach, že?“

„Ano, ale jak…“ Vůbec nechápal, o čem Evelyn mluví, ale ona hned pokračovala: „Dokáže se vyléčit, být jako dřív. Nechce nic jiného, než být taková, jaká chceš, aby byla, abys ji neopustil.“

„Můžeš mi říct jak?“

Evelyn: „Smrt. Ne její smrt, někoho jiného, ale bude to brzy. Jen musíte být připravení a vše beze všeho přijmout.“

Angel: „Jak?“

Evelyn: „Říkám jenom, co vidím. Ale mohli byste to zhatit, kdybyste čekali na něco jiného. Bude jen jedna možnost.“

Angel: „To všechno vidíš?“

Evelyn: „To a mnohem víc.“

Angel: „Kolik ti je let?“

Evelyn: „Devět.“

Angel: „Jsi chytrá mladá dáma. Mohla bys jet s námi do Londýna, líbilo by se ti tam. Je tam nádherně a hrála by sis s hodnými dětmi, bavilo by tě to.“

Evelyn: „Daniele byla moc nemocná, už se nevrátí.“

Angel: „Co bylo tvojí kamarádce?“

Evelyn: „Nevím, ale byla moc nemocná, černý stín.“

„Už jsme zjistili, kde je Daniele, je mi to líto holčičko, ale už se nevrátí.“ Vrátila se Buffy.

„Tvoje matka musela jít, ale brzy se za tebou vrátí.“

         Vrátili se do svého pokoje, Eve zřejmě odešla k sobě, kde na ně čeká, až půjdou na hlídku. Od chvíle, kdy odešli z Evelynina pokoje, zdála se mu nějaká divná. Když za sebou zavřeli dveře, otočila se a opřela se o ně. Vzala ho za ruce a přinutila ho jít blíž k ní.

„Teď, nebo nikdy, lásko.“ Ve stejnou chvíli mu rozepnula kalhoty a on jí vyhrnul sukni. Laskaje každý centimetr těla jí přejel po zadečku přes stehna až ke kolenům. Dala mu nohy kolem boků a on ji přitiskl ke dveřím.

Hlasitě vydechla ve chvíli, kdy dosáhli oba vrcholu, pro ni už po třetí v řadě, pevně se ho chytla kolem krku a čekala, až ji odnese do postele jako vždycky. Opravdu to udělal, jemně ji položil mezi přikrývky jako nejcennější umělecké dílo. Přitulila se k němu a přitiskla se na něj celým tělem. Vždycky si tak dokonale rozuměli, oba už za tu dobu věděli, co ten druhý chce. Zamyšleně jí putoval prsty po tváři a přemýšlel, jestli jí má sundat sukni, která byla posledním kusem oblečení, které měla na sobě, ale riskoval tím, že se od něj oddálí a on už nebude cítit její horkou kůži.

„Angele, můžu se tě na něco zeptat?“

„Určitě. Je na to skvělá chvíle.“ Sledoval, jak se jemně chvěje linie jejích rtů, když mluví.

„Obětoval bys pro mě všechno?“

‚Proč se ptá zrovna na tohle?‘ Napadlo ho, ale nemínil se na to zeptat, znal odpověď: „Cokoliv.“

„A Angelus?“

‚Jestli by Angelus všechno obětoval? Pochybuji.‘ přemýšlel dál nechápaje její úmysly.

„Myslím, jestli bys vypustil Angeluse.“ Vysvětlovala.

‚Co vlastně chce?‘ Přemýšlel a hned odpovídal: „V jakém smyslu?“

„Jestli by ses se mnou miloval, kdybys věděl, že ztratíš duši a bude z tebe Angelus.“

„Takové téma není moc aktuální.“ Snažil se z toho vykroutit. Bál se říct nahlas odpověď, přiznat to.

„Potřebuju to vědět. Jestli se mnou spíš jenom protože víš, že se nemůže nic stát.“

„Neměl bych zábrany předtím, milovat se s tebou, protože dokonalé štěstí je, i když tě můžu každé ráno políbit a vím, že příští ráno to bude znovu. Bojím se sám sobě si přiznat, že za tu dobu jsem na tobě tak závislý, že už bych nedokázal kvůli své duši znovu odejít a vzdát se tě. Nevím, jak jsem to dokázal – být bez tebe.“

„Děkuju, děkuju.“

„Je tohle to, co jsi chtěla slyšet?“

„Asi ano. Mimochodem… bylo to…“

„Myslím dvakrát?“

„Třikrát.“

„Kdy?“

Ještě blíž se přitiskla a pošeptala mu to do ucha.

         Pak už ale museli za Eve a následně na hlídku. Angel ji zavedl na místo, kde předtím našli tělo. Pozorně si prohlédla každý centimetr místa, nic tam samozřejmě už nebylo. Ale ona stejně něco měla. Opřela se o zeď a vytáhla notebook.

Eve: „Co dělá?“

Angel: „Nemám tušení, snad hledá něco o tom mrtvém.“

Eve: „To je dobře?“

Angel: „To uvidíme podle…“

„Mám to.“ Na tohle Angel čekal, Buffy se na ně vesele zazubila a ukázala Angelovi adresu, kterou našla.

Angel: „Co to je?“

Buffy: „Soudní patolog, viděl to tělo.“

„A přesvědčíš ho, aby nám to řekl?“ zeptala se s trochou ironií v hlase Eve.

Buffy: „Neboj, budu si hrát na odborníka, ale musím se převléct.“

Eve: „Co čeho?“

Buffy: „K mému číslu je nutné, abych měla vysoké podpatky.“

Angel: „No bezva, a my budeme čekat venku?“

Buffy: „Žádné my tam nebude, půjdu tam zítra.“

Angel: „proč?“

Buffy: „Protože teď jsem našla chlupy, musím zjistit, jestli je to vlkodlak, nebo pes, kterého tu venčili.“

Eve. „Tys něco našla?“

Buffy: „Chlupy, ale nevím čí, takže… Je možné, že tady usnul, ale to by tady musela být krev ne?“

Angel: „Mohl jíst jinde.“

Eve: „Fuj, to je hnusný.“

Buffy: „Asi budu potřebovat mluvit s Ozem, moc si toho nepamatuju.“

„Samozřejmě miláčku, tak chceš se do toho hned pustit, nebo s námi půjdeš něco zabít?“ Objal ji kolem pasu, když si dávala počítač do tašky.

„Myslíš, že bych si něco takového nechala ujít?“ Opřela se o něj, ale jen se k němu o kousek přiblížila, projela jí bolestná vlna energie. Tak ji to bolelo a on ji na poslední chvíli zachytil, než spadla. Jen se trochu vzpamatovala, chytla se ho pevně za ramena, ale hned její stisk povolil, když přišla další vlna a hned po ní další a další.

„Co je s ní?“

„Nemám tušení, musíme ji někam položit, asi ji neudržím.“

Než ale stihla Eve něco navrhnout, řekla něco Buffy: „Jsem v pořádku.“

Angel: „Co to bylo?“

Buffy: „Už je to dobrý, můžeme jít.“

Angel: „Nemůžeme, okamžitě se vracíme domů.“

Buffy: „Ale Angele…“

Angel: „Buffy, sotva se držíš na nohou. Půjdeme zítra ano?“

Eve: „Angel má pravdu a ještě musíš zkontrolovat ty chlupy, jestli se ti dneska něco stane, nebudeš to moci zjistit a zítra je poslední noc, kdy se vlkodlak proměňuje.“

Buffy: „jak tohle víš?“

Eve: „Zeptala jsem se. Jsem v baráku plným pozorovatelů.“

Buffy: „jsem na tebe pyšná Eve, teď jsi mě vážně překvapila.“

Eve: „To se málokomu podaří, že?“

Buffy: „To máš pravdu.“

„Odveď mě prosím domů.“ Upřela prosebný pohled na Angela. Vzal jí tašku s notebookem a objal ji kolem pasu. Eve kvíkla, že jde napřed najít nebo zavolat taxíka.

Angel: „Co to bylo? Co jsi viděla?“

Buffy: „Co tím myslíš?“

Angel: „Poznám vize. Několik let jsem Cordy chytal, když se hroutila bolestí z vizí.“

Buffy: „Dobře, viděla jsem různý blbosti, démony, lidi… ale jenom minulost, nechápu proč.“

Angel: „Později na to přijdeme, teď najdeme toho chudáka vlkodlaka.“

Buffy: „Jak se asi cítí?“

Angel: „Potom, co roztrhal toho člověka? Věř mi, nijak zvlášť.“

Buffy: „Chudák, musíme ho najít a pomoct mu. Když se setká s Ozem, může žít normální život, může se s tím naučit žít.“

Angel: „Ještě si nejsme jistí, že je to vlkodlak.“

Buffy: „Já vím, nikdy nesmím vyvodit předčasný závěr.“

Angel: „Tak jdeme najít Eve.“

„Počkej, co… no jistě! Musím ještě někam jít, sejdeme se doma.“ Přišla najednou na super nápad, kterého se jen tak nehodlala vzdát.

Angel: „Nechceš si to vyřešit až zítra? Jsi unavená.“

Buffy. „O nic nepůjde, jenom někam zajdu, hned jsem zpátky.“

„Dobře, sejdeme se doma. Mám ti vzít počítač?“

„Ne, budu ho potřebovat. Postarej se mi zatím o Eve, třeba ještě něco zabijte.“

„Buď doma brzy.“ Políbil ji na tvář a nechal ji odejít. Hned se vydal hledat Eve, která jistě čekala nedaleko.

         Hned jak se Buffy vrátila do školy, běžela do laboratoří, potřebovala mikroskop. Tím si během chvíle potvrdila svoji domněnku. Taky to musela okamžitě říct Angelovi a Eve. Prvně šla do pokoje, ale tam je nenašla, ale zkusila tělocvičnu. Našla je a taky hned chytala Eve, která se po nepovedeném vysokém kopu chystala setkat se zemí.

Angel: „Lásko, tady jsi, už jsi to zjistila?“

Buffy: „Určitě je to vlkodlak a taky vím, jak ho najdu, zítra za ním půjdu.“

Eve: „To už ale bude člověk ne?“

Buffy: „Já si s ním chci promluvit, ne bojovat.“

Angel: „Nemůžeš jít přece sama.“

Buffy: „Ne? Tak si vezmu nějakého pozorovatele, aspoň se něco přiučí.“

„Tak to se mi nelíbí už dvojnásob.“  Postěžoval si Angel a šel blíž k ní.

„Neboj se, s vlkodlaky si poradím.“ Pohladila ho po tváři. Ale nenechal se jen tak odbít: „S vlkodlaky možná, ale co s pozorovateli?“

Buffy: „Neboj, to bude v pořádku, poradím si.“

Angel: „Ale zavoláš mi.“

Buffy: „Neboj se, zavolám.“

Eve: „Nechceš si se mnou zatrénovat?“

Buffy: „S Angelem ti to nestačí?“

Eve: „S tebou je to lepší.“

Angel: „Tak se uvidíme později.“

„Už jdeš spát?“

„Uvidíme se, až se vrátíš.“ Políbila ho na tvář a sundala si svetr, aby se mohla postavit proti Eve.

         Našla si adresu, podle toho, co zjistila už předtím a hned se k dotyčnému vydala. Šel s ní jeden z pozorovatelů, který byl ve škole nejdéle, jmenoval se Filips a zdál se jí celkem dobrý, ale na ni příliš upjatý. Zaklepala na dveře bytu v horním patře jednoho starého baráku v LA.

„Přejete si?“ Asi sedmnáctiletý kluk otevřel dveře a koukal na ně jako na zjevení.

„Hledám Jacka Petrieho.“ Oznámila mu Buffy, chlapec se na ni podezíravě podíval: „Proč?“

Buffy: „Jmenuju se Summersová, mohla bych ti pomoct.“

Jack: „V čem?“

Buffy: „Mohla bych ti objasnit nějaké věci, kterým nerozumíš.“

„Nechci si nic objasňovat.“

„Hej, nebuď na paní Summersovou drzej, chce ti pomoct.“ Okřikl ho Filips.

Jack: „O co jde?“

Buffy: „Našla jsem tvoji krev na místě, kde byly dvě těla, roztrhaná na kusy.“

„To nebyl nejlepší začátek.“ Pošeptal jí pozorovatel, ale ona ho odbyla.

Jack: „Nechápu, o čem mluvíte.“ Snažil se jí zavřít dveře před nosem, ale zabránila mu v tom nohou.

Buffy: „nechci tě obviňovat, chci ti pomoct.“

Jack: „nestojím o vaši pomoc.“

Buffy: „Ale ano, vím, co se s tebou děje a můžu ti to vysvětlit.“

„Tak pojď dál.“ Otevřel dveře, aby mohla vejít. Byt byl ještě menší, než vypadal zvenku. Filips se tiše sunul za ní.

Jack: „Tak o co jde?“

Buffy: „Nevím, jak bych ti to vysvětlila, ale když tě kousne infikovaný člověk, taky tě infikuje a ty se tři noci v měsíci měníš ve vlkodlaka.“

Jack: „CO?“

Buffy: „Noc před, po a při úplňku.“

Jack: „Jak?“

Buffy: „Prostě, úplněk ovlivňuje lidskou psychiku a vyvolává v lidech skryté instinktivní chování.“

Jack: „Jak víte, že jsem to já?“

Buffy. „Můžu ti udělat test.“

Jack: „Nechápu to, vůbec to nechápu.“

Buffy: „Ráno, co se ti stalo ráno?“

Jack: „Já…“

Buffy: „Nemusíš mi to teď říkat. Vezmu si vzorek tvojí krve a zjistím, jestli tě infikovali.“

„A co když to odmítnu?“

„Tak si ji vezmu násilím, protože musím zabránit tomu, aby za tebou příští měsíc zůstávaly zbytky roztrhaných těl, které stěží identifikují.“

„Přesvědčila jsi mě.“

„Stejně pořád nevím, jak jsi na mě přišla.“ Přemýšlel nahlas, když mu z předloktí brala vzorek krve. Důvěrně se k němu naklonila a pošeptala mu: „To je tajemství.“

Filips: „Zavolám panu Robinsovi, že jsme hotoví.“

Buffy: „Proč?“

Filips: „Chtěl to vědět.“

Buffy: „Nic mu nevolejte. Jste sakra pozorovatel, ne hlídací pes.“

Filips: „Ale on…“

Buffy: „Nebojte se, já si s Davidem poradím.“

Jack: „Co mám teď dělat?“

Buffy: „Dám ti svoje číslo, až budu vědět výsledek, zavolám ti.“

Jack: „A když se to potvrdí?“

Buffy: „Tak ti pomůžu, jednoho vlkodlaka znám, je to můj dobrý přítel. Zjistil to, když mu bylo osmnáct, teď je mu třiasedmdesát a v pohodě s tím žije.“

Jack: „Vážně?“

„Všechno není tak hrozné, jak to zezačátku vypadá,“ Vytáhla jehlu a povzbudivě se usmála.

Jack: „Tobě se to řekne, ty nejsi pes s velkejma zubama a drápama.“

Buffy: „Zuby a drápy nemám, ale pár vlkodlaků jsem už viděla.“

Jack: „Kolik?“

Buffy: „Asi pět.“

Jack: „Mrtvý, nebo živý?“

Buffy: „Živý, většinou po proměně. Mohl bys mi ukázat, kde tě kousli?“

Jack: „Asi před dvěma týdny mě kousla jedna holka na párty.“

„To musela být zuřivá párty.“ Dívala se na předloktí na otisky zubů, které by se normálně za tu dobu dávno zahojily a nebylo by po nich ani památky.

Buffy: „Brzy to zmizí, nejpozději po tvé další proměně.“

Jack: „Chceš říct, že se budu dál měnit na toho psa?“

Buffy: „Ano, teď je tvojí součástí, ale nebude už nebezpečný, neboj se.“

„Dobře já…“ Přerušilo ho, když Buffy začal zvonit mobil.

„Promiň, musím to vzít.“ Omluvila se mu a hned se hlásila do telefonu.

„Prosím tě, co tím chceš říct? Nemůžu za to, že jsi spal, když jsem odcházela.“ Ospravedlňovala se s úsměvem do telefonu.

„Hned se vrátím, nemusíš mě hlídat, stačí, že mi sebou hlídacího psa poslal Robins.“

Filips: „Já nejsem hlídací pes.“

„Ano, já vím, že jsem to slíbila, ale nechtěla jsem tě budit, moc dobře vím, jak jsi nevrlý, když tě budím.“

„Ty si vždycky najdeš výmluvu, uvidíme se později. Nezapomeň, že dneska přijede Sára, musím pro ni zajet, Chris ji přiveze.“

„Pá-pá, taky.“ Položila telefon a hned se obořila na Filipse: „nemluvte na mě, když telefonuji.“

Filips: „Já nemluvil s vámi.“

Buffy: „David vás v té vaší škole asi neučil dobrému vychování co?“

Filips: „Na to mám i odpovídat?“

Buffy: „Večer vás chci vidět v tělocvičně, i s Robinsem, uvidíme, jak jste na tom.“

Filips: „Ale prověrky měly být až za dva týdny.“

Buffy: „Tak jak se vrátíme, budete si muset udělat pár kliků.“

Filips: „To je nespravedlivé.“

Buffy: „Já vím, ale baví mě to. Jen tak mezi námi… Nemám pozorovatele ráda.“

         Buffy se vrátila domů, Angel byl stále ještě v posteli, nejspíš znovu usnul potom, co spolu mluvili. Tentokrát se ani neprobudil, když přišla, tak si sundala boty a kabát a lehla si vedle něj. Přitulila se k němu a za chvilku usnula.

„Lásko.“ Probudil ji něžně.

Buffy: „Jak dlouho jsem spala?“

Angel: „jsou tři.“

Buffy: „Musím udělat ty testy a večer budu prověřovat dva pozorovatele.“

Angel: „A co hlídka?“

Buffy: „Můžeme jít i později ne?“

Angel: „Jo, to můžeme. Jak ti dopadl včera trénink s Eve?“

Buffy: „Jako obvykle, stejně je lepší, když trénuje s tebou.“

„Jak to dopadlo s panem vlkodlakem?“ Zajímal se, zatímco jí sundával ramínka a stahoval tričko.

„Co si myslíš, že děláš?“

„Navazuju konverzaci. Zatímco budu objevovat krásy tvého těla.“ Začal ji líbat na každý kousek těla, který zbavil přebytečného oblečení.

Buffy: „Jakto, že spíš bez oblečení?“

Angel: „Nestěžuj si, usnadňuje ti to práci a tak i šetří čas.“

„Tím líp.“ Nechala se pohltit polibky. Stáhl jí přes hlavu tričko a během chvíle se zbavil podprsenky. Otočila se na záda a on si lehl na ni. Když ucítila váhu jeho těla na svém, bylo to něco tak známého, tak přirozeného, že se tomu s láskou oddala. Jediné, co ještě udělala, že přes ně přetáhla deku. Už zbývalo jen pár doteků, pár polibků. Byli v nejlepším, zbýval jen kousíček, aby oba osáhli vrcholu, když někdo vtrhl do dveří. Ve skutečnosti to byla Eve a hned toho hořce zalitovala.

„Omlouvám se.“ Vykvíkla, otočila se zády a už se chystala vyběhnout z pokoje, ale zastavili ji. Buffy si na sebe rychle hodila župan: „Co se děje?“

„Volala mi Cordy, říkala, až ti to hned řeknu, že Sáru přivezou za půl hodiny.“

„Proč nezavolala Buffy?“ Ptal se Angel, když si oblékal kalhoty.

Buffy: „Když jsem přišla, vypnula jsem si mobil.“

Eve: „Nikdy ho nevypínáš.“

Buffy. „Angel spal, nechtěla jsem ho vzbudit.“

Eve: „Udělala jsi ty testy? Je to vlkodlak?“

Buffy: „Ještě ne, usnula jsem. Udělám to hned, jak se vrátím se Sárou.“

Angel: „Miláčku, tak, co kdybych pro ni zajel a ty bys to zatím udělala.“

Buffy: „To je pravda, večer mám tu prověrku. Eve, musíš tam být, na hlídku půjdete potom.“

Eve: „Budu u sebe v pokoji, musím se učit na přijímačky.“

Buffy: „Dobře. Potom si pro tebe přijdu.“

Ve chvíli, kdy za sebou Eve zavřela dveře, přitiskl ji na stěnu. Znovu ji začal líbat. Jeho ruka zajela pod záhyby županu nahoru po stehně. Z posledních sil vzdechla vzrušením a všechno napětí v těle zmizelo. Sám sice vrcholu nedosáhl, ale přesto ji vzal do náruče a položil do postele. Přikryl ji dekou.

„Angele…“ zašeptala, ale mlčel ji něžným polibkem.

„Aspoň si na mě budeš pamatovat, než se vrátím. Musím jet na letiště. Odpočiň si.“

„Škoda, že Eve přišla. Nestihli jsme…“

„To nevadí, času máme dost. Zatím tu buď hodná, lásko.“

„Neboj, nikdo neumí to co ty.“ Pošeptala a zachumlala se do peřin.

         Sára vběhla před Angelem do pokoje a skočila na postel vedle Buffy. Ta se hned probudila a objala ji.

„Holčičko, tak se mi po tobě stýskalo.“ Šeptala jí Buffy do ouška a hladila ji po hedvábných vláskách.

„Mě po tobě taky.“

„Ty jsi moje zlatíčko, zrzečko. Jaká byla cesta.“

Sarah: „Docela dobrý, Chris si se mnou povídal.“

Buffy: „O čem?“

Sarah: „O mé pravé mamince a tatínkovi.“

Jak to holčička vyslovila, Angel se podíval na Buffy, Sára nemohla vidět, jak na to reagovala. Nemohla vidět, jak se jí zaleskly oči slzami. Posadila se na posteli, aby si posadila holčičku na klín.

„Tvoje maminka s tatínkem tě měli moc rádi.“

Sára: „jakto, že už tady nejsou?“

Buffy: „Tvoje maminka umřela, když ses narodila. Byla jsem při tom a ona chtěla, abych ti něco dala. Je to krystal koncentrace magie. Tvoje matka byla čarodějka a předpokládala, že zdědíš její neobyčejné nadání. Poprosila mě, abych ti to dala a abych tě držela dál od wiccy, která se bude bát tvojí síly.“

Angel: „Willow nás požádala, abychom se o tebe postarali.“

Sára: „Takže já budu čarodějka? Jako Angie?“

Buffy: „jak Angie.“

Sára: „A táta?“

Buffy: „Velmi miloval tvoji matku, potom, co o ni přišel, se mu do ničeho nechtělo. Bylo mu hrozně smutno, a když umíral, byl šťastný, že se s ní znovu setká. Teď jsou tvoji rodiče spolu a hlídají tě.“

Sára: „Ten krystal?“

Buffy: „Dám ti ho hned, jak budeš chtít. Nejdřív ale můžu večer, musím si připravit kouzlo, chrání ho magie.“

„Jsem ráda, že jsem teď u vás.“ Skočila jí znovu kolem krku.

Angel: „jak dopadly ty testy?“

Buffy: „Ještě jsem je neudělala, podej mi prosím tašku.“

Angel jí položil kabelku, kterou měla dopoledne na stůl, v ní byl vzorek krve. Sára Buffy osvobodila ze sevření, tak mohla jít ke stolu a vzít si vzorek.

Buffy: „Vedle je mikroskop, Angele, prosím…“

Ani nemusela dvakrát žádat, postaral se o to Logan.

„Díky. Tak uvidíme.“ Připojila mikroskop na notebook a na sklíčko vložila vzorek.

„Tyhle polní podmínky jsou k ničemu.“ Postěžovala si, když stěží zaostřovala, co potřebovala. Potom se ale spokojeně usmála, zmáčkla pár kláves na počítači a zapnulo se srovnávání.

Angel: „jak dlouho to bude trvat?“

Buffy: „Chvíli. Musím se obléct, pak mu zavolám a běžím na ty prověrky.“

Běžela ke skříni a začala vytahovat různé kusy oblečení. Nakonec se rozhodla pro svoji neoblíbenější barvu, bílou. Lehké bílé šaty na ramínka s hlubokým výstřihem vpředu a tkaničkami vzadu. Vzala si stříbrnou soupravu, kterou dostala od Melissy v Ulirii a všechno doplnila botami na vysokém podpatku.

„Je to náš vlkodlak. Hned mu to zavolám.“ Oznámila Angelovi hned jak si sedla k počítači. Ten jí podal bleděmodré sáčko a Logan zase mobilní telefon.

Sára: „Pořád se s tím duchem předháníš?“

Angel: „Dá se to tak říct, ale už si začínám zvykat.“

„Jste jako soupeřivé malé děti, Logan se s tebou taky pořád předhání.“ Smála se jim Buffy, když se oblékala a vytáčela číslo Jacka.

„Ahoj Jacku, to jsem já, Summersová.“

Jack: „Tak už to víš?“

Buffy: „Ano, promiň, že jsem se zdržela.“

Jack: „Tak?“

Buffy: „Jsi to ty. Jsi infikovaný, není pochyb.“

Jack: „Co to pro mě znamená?“

Buffy: „Pomůžu ti. Pošlu ti adresu, kam za mnou přijdeš, všechno ti vysvětlím.“

Jack: „Já… prvně se s tím musím vyrovnat.“

Buffy: „Budu tu ještě nejmíň dva týdny.“

Jack: „Díky.“

„Nashledanou.“ Položila telefon zpět na stůl.

„Tak co, kdo si dá zmrzku?“

„Já-Já-Já.“ Vykřikovala Sára a znovu se proti ní rozběhla.

Angel: „Jdu pro Eve, sejdeme se v tělocvičně.“

Buffy: „Hned tam přijdeme, jenom zajdu do kuchyně pro nějakou zmrzlinu.“

„Ne že si zase přecpeš bříško, bude ti špatně.“ Objal Angel holčičku a odešel.

8.kapitola