V tělocvičně bylo pěkně rušno, během poledne se zpráva o Buffyině rozhořčení a následném Filipsově přezkoušení roznesla po celé škole. Nejednoho zdejšího žáka to zajímalo.

Robins: „Buffy, mohli bychom to přesunout, není to přece tak hrozné.“

Buffy: „Jednou začít musím, kde je Filips?“

„Jsem tady paní Summersová.“ Zrovna vcházel hlavním vchodem, celý zelený nervozitou. 

Buffy: „Tak až přijde Eve.“

Robins: „nebudeš ho zkoušet ty?“

Buffy: „Pohybuji, že by to vydržel, zas tak zlá nebudu.“

„Už jsem tady.“ Kvíkla Eve, která zrovna vcházela s Angelem.

Buffy: „Skvěle, můžeme začít.“

Filips: „Vážně to nechcete odložit?“

„Nebuďte srab.“

Zkouška trvala necelou hodinu, Filips dostával zabrat, nakonec se Buffy pustila i do Robinse. Na toho ale nebyla už tak hodná, zkoušela ho sama. Eve dala volno a Robinse zmlátila, chudák se sotva hýbal, když skončili.

Eve: „Chudák, ty sadisto.“

Buffy: „Nic jsem mu neudělala, že jseš v pohodě, Davide?“

„Víceméně.“

Buffy: „Spíš méně než více, ale neboj, za chvíli se to zahojí, Giles na to měl osvědčené triky.“

Robins: „Tak co na to říkáš?“

Buffy: „Myslím, že já spokojená nebudu nikdy, doufám, že aspoň znalosti mají dobré.“

Robins: „Snažím se, ale ne každý je pro to nejlepší.“

Buffy: „Eve, co si o tom myslíš ty?“

Eve: „Neudržuje rovnováhu, pořád padá do strany, jak mám pak zkoušet výkopy?“

Filips: „No promiň, ale když do mě mlátíš jako kombajn.“

Eve: „Já nejsem žádný kombajn.“

Buffy: „Buď rád Filipsi, že jsem tě nezkoušela já, dopadl bys jako David.“

Robins: „Máš pravdu, mohli bychom toho ještě spoustu zlepšit, ale zatím jsme jen na začátku.“

Buffy: „Někam to musí vést. Chci vidět výsledky.“

Eve: „Tak jdeme?“

Buffy: „Přemožitelka lační po krvi, jdeme něco zabít.“

„Bezva.“ Nadskočila radostí mladá přemožitelka a běžela k východu.

Buffy: „Uvidíme se ráno, dobrou, Davide.“

Eve: „Jdeme za vlkodlakem.“

„To víš, že ano.“ Povzbudila Eve, která ji už táhla za ruku z místnosti. To jí ale už skákala na záda Sára, kam že to jde.

Buffy: „Musím na hlídku.“

Sára: „Ale ty přece na hlídky nechodíš.“

Buffy: „Dneska půjdu výjimečně. A až se vrátím, budeme si hrát.“

Sára: „Slibuješ?“

Buffy: „Slibuju. Ale ty tady budeš hodná, ano? Zůstaneš s tetou Attelií a nebudeš ji zlobit.“

„Tak už pojď.“ Naléhala Eve. Nezbylo jí než holčičku postavit znovu na zem a požádat ji, aby byla hodná.

         Nakonec nešla s Eve a Angelem na hlídku, ale šla sama za Jackem, vlkodlakem, který se to o sobě zrovna ten den dozvěděl.

Jack: „nečekal jsem tě tak brzy.“

Buffy: „nechtělo se mi na hlídku, tak jsem zašla za tebou zeptat se, jak se máš.“

Jack: „Celkem to ujde.“

Buffy: „Nevěš hlavu, zlepší se to.“

Jack: „Jen do dalšího úplňku.“

Buffy: „Nemusí to tak být. Sice se tři noci v měsíci proměníš v monstrum, ale zbytek měsíce jsi normální člověk. Můj zeť je vlkodlak a žije úplně normálně, dokonce má dceru, která je normální.“

Jack: „Ale tobě nevadí, že je vlkodlak jenom protože to víš, tohle všechno, ty to chápeš, ale co normální lidi, žádná holka se po mě ani nepodívá.“

Buffy: „Ale ano, proč ne? Nikdo to nemusí vědět.“

Jack: „Ale co ty tři noci.“

Buffy: „Můžeš být v kleci, kde nikomu neublížíš, budou tě hlídat a nebudeš tak nebezpečný.“

Jack: „pěkná vyhlídka.“

Buffy: „Nebudeš si nic pamatovat. Teda většinu, spíš mlhavě, copak ty si pamatuješ, co jsi během přeměny dělal?“

Jack: „Spíš takový pocit.“

Buffy: „Tak co?“

Jack: „Asi jsi jediná, kdo mi může pomoct.“

Buffy: „Co tu vlastně děláš? Jsi tu sám?“

Jack: „Jak vidíš. Rodiče umřeli.“

Buffy: „To je mi líto.“

Jack: „kdo jsi vlastně ty? Samaritánka co pomáhá smolařům?“

„Já… zabíjím upíry, teda už ne… dřív jsem to dělala a teď vychovávám svoji následovnici.“ Osvětlila mu. Jack se k ní nahnul a pokusil se ji políbit na rty. Nechala se krátce políbit, ale pak se odtáhla: „promiň, já…“

Jack: „Omlouvám se. Neměl jsem…“

Buffy: „jsem vdaná. Nechtěla jsem, aby sis myslel, že já a ty…“

Jack: „jasně, jenom jsem se zmýlil.“

„Tady teď bydlím, ještě nějakou dobu, můžeš za mnou kdykoli přijít. Ráda tě uvidím.“ Podala mu lístek s adresou, kterou zrovna napsala.

Jack: „Někdy přijdu.“

Buffy: „Rozmysli se, mohla bych ti pomoct, ale bydlím v Londýně, leda bych se domluvila s nějakými přáteli, kteří by ti pomohli.“

Jack: „Pak ti dám vědět.“

„Musím jít, aby mě nehledali.“ Rozloučila se s ním a vrátila se domů, kde už na ni netrpělivě čekala Sarah.

         Bylo velmi brzo ráno, sotva po svítání. Buffy spokojeně oddechovala v Angelově náruči, jako každý den. Oba tvrdě spali, dokud je neprobudil telefon pevné linky v domě. Buffy nespokojeně něco zamumlala a Angel se natáhl pro telefon.

„Miláčku, znáš nějakého Petrieho?“

„Bohužel, co s ním?“ Postěžovala si poněkud pobouřeně.

„Vypadá to, že… už není u telefonu.“ Zakončil to.

„Tak to můžu ještě spát.“ Zamumlala a znovu se pohodlně uvelebila na jeho hrudi. Znovu usnula, dokud někdo nezaklepal. Angel vstal a nechal ji spát.

„Přejete si?“

Robins: „promiň, že ruším tak brzy, ale tady pan Petrie vyžadoval, že chce hned vidět Buffy.“

Angel: „Ale ona spí.“

Jack: „Tak to se omlouvám, snad abych přišel později.“

„Miláčku, s kým tam mluvíš?“ Volala z pokoje Buffy.

Angel: „Tak zdá se, že už nespí. Promiňte, počkejte chvíli tady, promluvím s Buffy.“

Jack: „Počkám tady.“

Angel se otočil a vrátil se zpět do pokoje.

„Kdo tam byl?“ Natáhla k němu ruce, když ho viděla.

„Ten Petrie, chce s tebou mluvit.“

Buffy: „Musím vstát a obléct se?“

 „Můžeš mu jít otevřít nahá, ale mám proti tomu jisté výhrady, jistě to chápeš.“ Usmála se, vždycky ji přesvědčil. Pomohl jí vstát a obléct se. Oblékla si krátkou džínovou minisukni a bílou košili s tříčtvrtečním rukávem.

„Jacku, jsem ráda, že jsi tady. Nečekala jsem, že přijdeš tak brzy.“ Přivítala se Buffy s Jackem, letmo ji políbil na tvář.

Buffy: „To je Angel, můj manžel, už jsem ti o něm říkala.“

„Těší mě, Jack Petrie.“ Podal si Jack s Angelem ruku.

Buffy: „Tak jak se máš?“

Jack: „Dokud není úplněk, dobře.“

Buffy: „Pojď dál, nebudeš stát na chodbě.“

Angel: „Přinesu ti kávu, pane Petrie, dal byste si kávu, nebo nějaké občerstvení?“

Jack: „Jenom vodu.“

„Hned přijdu.“ Líbnul Buffy na tvář a odešel. Buffy zavedla Jacka do pokoje.

Jack: „Tak to je tvůj manžel.“

Buffy: „Čekal jsi něco jiného?“

Jack: „Nevím, asi jsem si nedokázal představit, proč ses tak brzy vdala.“

Buffy: „Když jsme se brali, bylo mi pětadvacet, ale chodili jsme spolu už skoro deset let.“

Jack: „Tak to nejste manželé moc dlouho, že?“

Buffy: „Před nedávnem jsme měli výročí, padesát let.“

Jack: „jakto?“

Buffy: „Já… zapomněla jsem ti tohle vysvětlit. Je mi pětasedmdesát. Taky bys měl vědět, že vlkodlaci po dosažení určitého věku přestanou stárnout.“

Jack: „Ty jsi taky vlkodlak?“

Buffy: „Ne, já jsem… nevím, co jsem, ale nejsem vlkodlak.“

Jack: „Znáš nějakého vlkodlaka?“

Buffy: „už jsem ti o něm říkala. Chodila jsem s ním na střední.“

Jack: „Mohl bych s ním mluvit?“

Buffy: „Určitě bys mohl, ale bydlí v Londýně.“

Jack: „Jel bych tam.“

Buffy: „Tak chvíli počkej, až pojedeme domů, vezmeme tě.“

Jack: „Dobře, to zní dobře.“

„Miláčku, na chodbě mě chytil Robins, že tě bude odpoledne potřebovat kvůli telekinezi.“ Vracel se Angel s hrnkem kávy a pitím pro Jacka.

Buffy: „Jakou telekinezi?“

Angel: „Prý objevil malou holčičku, která dokáže hýbat předměty.“

Buffy: „A to jako beze mě nepozná?“

Angel: „Znáš Robinse, nejspíš tě chce jenom pozorovat.“

Buffy: „Odpoledne mu zavolám, slíbila jsem Eve cvičení s nožem.“

Angel: „Eve ti to jistě odpustí.“

„Eve je moje učenka, už jsem ti o ní říkala, Angel s ní chodí na hlídky.“ Vysvětlovala Buffy Jackovi.

Jack: „A ona dělá co? Co ji učíš?“

Buffy: „Většinou mě pozoruje při práci, jinak ji učím boji. Bude přemožitelka.“

Angel: „Ona je přemožitelka.“

Buffy: „Víš, jak to myslím.“

Buffy se natáhla pro hrnek a upila horkého nápoje. Slastně zavřela oči a vychutnávala jeho chuť na jazyku. Angel ji pohladil po ruce, vzal jí hrnek a položil ho na stůl.

„Logane, prosím, počítač.“ Špitla a požadovaný předmět už k ní klouzal vzduchem.

Angel: „Jako pejsek.“

Buffy: „Sice je duch, ale pořád ti může něco zlého provést, je velmi pyšný.“

Angel: „Já vím, už mě jednou fláknul dveřmi od skříně.“

Buffy: „To jsem byla já, omylem.“

Angel: „Vždycky jsem si myslel, že je naše manželství rizikové.“

„Píše Cordelie, jestli je Sára v pořádku. Thomas tě pozdravuje. Má pro nás špatné zprávy, máme jí co nejrychleji zavolat.“

Angel: „Psala mail?“

Buffy: „Ano, ještě v noci.“

Angel: „co se asi mohlo stát?“

Buffy: „Jacku, nebude ti vadit, když si zavolám?“

Jack: „Ne, samozřejmě, že ne.“

„Ahoj Cordy, to jsem já, stalo se něco?“ Hlásila svoji přítomnost do telefonu.

Cordy: „Mám takové tušení, že ano.“

Buffy: „Tak to vyklop? Thomas? Je mu špatně?“

Cordy: „Ne, o Tomyho nejde.“

Buffy: „Tak co se stalo.“

Cordy: „Hlavně nebuď hysterická.“

Buffy: „Já nejsem hysterická, prostě mi to řekni.“

Cordy: „Michelle zmizela a vypadá to, že jste poslední, s kým mluvila.“

Buffy: „jak dlouho je pryč?“

Cordy: „To nikdo přesně nevíme, nějak jsme ji nepostrádali, mysleli jsme, že je v L. A, ale Davie jí volal a neozvala se mu.“

Buffy: „jak jste to mohli jenom tak nechat?“

Cordy: „Já za to nemůžu.“

Buffy: „Já vím, promiň. Zkusím ji najít. Až bude moci Angie přijít, ať se u mě objeví, nejspíš budu potřebovat pomoc.“

Cordy: „Dobře, hned jak ji uvidíme, řekneme jí.“

Buffy: „Ahoj, dej pozor na Thomase a dej za mě Alexovi pusu.“

Cordy: „Asi se nenechá.“

Buffy: „Tak to udělej třeba násilím.“

„Dobře, ahoj.“

Angel: „Tak co se stalo?“

Buffy: „Já nejsem hysterická.“

Angel: „Samozřejmě miláčku, ale co se stalo?“

Buffy: „Michelle se neozvala, nejspíš se někde schovává, aby se s tím vyrovnala, mám ji najít a zjistit, jestli je v pořádku.“

Angel: „To se o ni nikdo nestaral?“

Buffy: „nejspíš jsme poslední, s kým mluvila.“

Angel: „Nemusíš se o ni bát, určitě je v pořádku.“

Buffy: „Já se o ni nebojím, ta se ve světě neztratí. Vlkodlaka nezapře.“

Angel: „To ano, ale přece jenom je to myška.“

Buffy: „Kdo se bojí víc, já nebo ty?“

Angel: „Jaká je správná odpověď?“

„Bože, jak já tě miluju.“ Sklonila se k němu a jemně ho políbila na rty.

Angel: „To je ta odpověď?“

Buffy: „Ty mě jednou zabiješ. Budu potřebovat vysoké svíce.“

Angel: „K čemu? Podpálíš školu?“

Buffy: „Ne, na meditaci ty hlupáčku. Potom musím ještě… co jsem to měla udělat?“

Angel: „To já nevím.“

„Kde mám sakra diář? Kam jsem ho mohla dát. Logane, nevíš, kde mám diář?“ Téměř zoufalá pobíhala po místnosti.

„Uklidni se prosím tě, máš ho v kabelce.“

Buffy: „Ve které?“

Angel: „To nevím.“

Zavřela oči a otočila se kolem osy. Šla přímo před sebe, až došla ke stolku, z velké hromady papírů, spisů a knih vytáhla tmavý diář s jejími typickými barevnými lístečky.

Angel: „Skvělé.“

Buffy: „Na dnešek… Robins.“

Angel: „Zruš to.“

Buffy: „To přece nemůžu. Pamatuješ? Ta holčička s telekinezí.“

Angel: „Ale co Michelle?“

Buffy: „Odloženo do chvíle, kdy přijde Angelina.“

Angel: „Tak si pojď ještě sednout, času máš dost.“

Buffy: „Ale co Robins?“

Angel: „Zavoláš mu později.“

„Panebože, budil jsi Sáru?“

Angel: „ne, proč taky?“

Buffy: „Chudinka, ona je celou dobu sama.“

Angel: „Je už velká a stejně ještě spí. Ví, kde máme pokoj, až se vzbudí, může sem přijít.“

Buffy: „A co Eve?“

Angel: „Co je s ní?“

Buffy: „Co včerejší hlídka a dnešní trénink?“

Angel: „Všechno v pořádku, ale trénink dnes vypustíme, včera si nejspíš natáhla sval, spadla do hrobu.“

Buffy: „A bolí jí to, neměla bych…“

„Všechno je v pořádku, prostě si sedni a chvíli nic nedělej.“ Natáhl k ní ruce a stáhl ji k sobě na křeslo. Uvelebila se mu na klíně a přitulila se k němu.

Angel: „Mimochodem, s tou Sárou jsi měla pravdu.“

Buffy: „Mám pro ni zajít?“

„Nemusíš.“ Pohladil ji po tváři.

„Mami… Buffy… hledala jsem…“ Malá vklouzla do pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. Buffy se k ní hned rozběhla a vzala ji do náruče.

„Zdálo se mi o krystalech.“

Buffy: „Byl to pěkný sen?“

Sára: „Já nevím.“

Buffy: „Tak co si dáš k snídani?“

Sára: „Co máš?“

Buffy: „Cokoliv řekneš.“

Sára: „Francouzský croissant.“

Buffy: „Mám kvůli tomu do Francie, nebo ho můžu koupit v pekárně v L. A.?“

Angel: „Nepochybuji o tom, že bys to klidně udělala, ale podíváme se, co je v nabídce školy.“

Sára: „Ty mi překazíš každou legraci.“

„Tak to mi promiň, zrzečko.“ Pohladil ji po vláskách Angel a vzal si jednu knížku z obrovské hromady vedle postele.

Buffy: „Miláčku, Dante je pod postelí.“

Angel: „Já vím, jdeš dolů, nebo mám jídlo nechat přinést?“

Buffy: „Já nevím, co si přeje zrzečka?“

Sára: „Plyšového slona.“

Angel: „jestli ty si nevymýšlíš.“

Sára: „Využívám situace.“

Buffy: „Celý otec, tak si sedni tady na postel a buď jako pěna, zavolám Robinsovi a nechceš přece, aby řekl, že jsou Summersovi nevychovaní.“

Sára: „Ano.“

„Ahoj Davide, kdy tu budeš mít tu holčičku s telekinezí?“

„Tak až přijde, zavolej mi, ano? Mám tu teď návštěvu. Dobře…“

Angel: „Takže?“

Buffy: „Zavolá.“

Sára: „Už můžu mluvit?“

„To víš, že můžeš, holčičko. Tak co by sis přála?“

Sára: „Slíbila jsi mi ten krystal.“

Buffy: „Teď to být nemůže, promiň, ale jsem strašně vyčerpaná a musím šetřit síly, protože se ztratila Michelle a budu ji muset hledat, hned potom ti ho přinesu.“

„To nevadí.“ Skočila jí kolem krku, že ji sotva stihla chytnout.

„Zlatíčko, tohle Buffy nedělej, nemůžeš se na ni takhle věšet.“ Vzal Angel Sáru do náruče a posadil ji na postel.

Sára: „promiň.“

Buffy: „V pořádku. Chceš si hrát? Můžeme si třeba malovat.“

Sára: „Já bych chtěla dělat kouzla.“

Buffy: „Už jsem ti říkala, že dneska nemůžu. Celou noc jsem hledala spojení se Silami.“

Sára: „Tak si můžeme malovat.“

Buffy: „Tak pojď, podíváme se, co tu máme.“

Sárinka se jí chytla za ruku a nechala se odvést do vedlejšího pokoje.

Angel: „Omlouvám se, Sára je hrozně hyperaktivní, musíme se jí věnovat čtyřiadvacet hodin denně.“

Jack: „To je v pohodě, prostě jen budu sedět.“

Angel: „Buffy se za chvilku vrátí jenom, co Sáru nějak zabaví, třeba jí zacpe pusu jídlem.“

Jack: „Hele, co je Buffy zač? Jako magická bytost nebo tak nějak? Neviděl jsem žádnou zvláštní schopnost nebo tak.“

Angel: „Jo, to je těžká otázka. To vlastně nikdo neví.“

Jack: „Jo, aha. Dobře no.“

„Už jsem tady, malá je u sebe v pokoji a nejspíš ničí tvůj blok. Taky jí dali jídlo, tak nejspíš přiběhne za čtyři… tři… dva… jedna…“

„Buffy.“ Křičela malá, jak vběhla do pokoje.

„Co se zase děje broučku?“

Sára: „Já se nudím.“

Buffy: „Tak si tady prosím sedni broučku.“

Holčička udělala, co Buffy řekla a poslušně se posadila. Buffy si znovu sedla, položila si hlavu na Angelův hrudník.

„Ahoj mami.“ Objevila se Angie s červenožlutou září. Buffy ji hned běžela obejmout.

Angel: „Jdeš v nevhodnou chvíli.“

Angie: „Promiň, ale jindy jsem neměla čas, tak co se děje?“

Buffy: „O myšce víš?“

Angie: „Ano, ale víc nemůžu dělat, vím jen, že je v pořádku, ale nevím kde.“

Buffy: „Potřebuju vědět způsob, jak zjistím, kde je.“

Angie: „O podobném způsobu jsem neslyšela aspoň, který používá wicca.“

Buffy: „Aha, takže wicca mi taky nepomůže.“

Angie: „Mami, víš, že vypadáš příšerně? Cos dělala? Pařila?“

Buffy: „Díky Angelino, klidně běž znovu slavit, postarám se o to.“

Angie: „Hlavně se moc nepřepínej.“

„Jo, jasně.“ Rozloučila se s ní a Angie zmizela.

Buffy: „Zapomněla jsem vás představit, to byla dcera, Angie.“

Angel: „nechceš se do toho dneska pustit, že ne?“

Buffy: „Víš, že musím. Potřebuju ty svíce.“

Sára. „Budeš kouzlit?“

Buffy: „Nebudu, holčičko, zatím jenom meditovat, potom se pustím do toho hledání a přinesu tvůj krystal.“

Angel: „Ale nemusíš to dělat teď.“

Jack: „Mám jít?“

Buffy: „Ne, to ne, zůstaň tady, jsem ráda, když je kolem mě hodně lidí.“

Angel: „Mám jít pro Eve?“

Buffy: „Potřebovala bych, aby mi přinesla ty svíčky.“

Angel: „Vážně to nechceš odložit? Prvně si odpočineš a uděláš to třeba zítra, ano?“

„Dobře. Ale jenom proto, že to chceš ty.“

Angel vstal a uvolnil jí místo v křesle. Buffy se začala bavit s Jackem a Angel zkusil chvilku zabavit Sáru. Vzal blok a začal Sáře pomáhat s kreslením. Nakonec ji unavil tak, že usnula.

„Jsi můj bůh, víš to? Miluju tě.“ Objala ho kolem krku, když Sáru přikryl dekou.

Angel: „To stačí, abych uspal dítě?“

Buffy: „Sára není dítě, to je robot.“

Angel: „Zrovna se ozvala Alexovská část, neboj.“

Buffy: „Vždyť víš, jak Sáru miluju.“

Angel: „Samozřejmě.“

Buffy: „Odnesu Sárinku do jejího pokoje.“

Angel: „Ne, udělám to, nenamáhej se, jen si odpočiň.“

„Děkuju.“ Dala mu pusu na tvář a znovu si sedla. Angel odnesl Sáru do jejího pokoje.

Jack: „Vždycky takovej šrumec?“

Buffy: „Sára má občas taková období.“

Jack: „Tak já už myslím půjdu.“

Buffy: „Až pojedeme do Londýna, určitě vám řeknu, mezitím se zase můžete stavit, dnes jsem ještě spala, protože jsem toho měla v noci hodně.“

Jack: „Tak to se omlouvám.“

Buffy. „Jsem ráda, že jsi přišel.“

Jack: „Já taky.“

Jak odešel, Buffy se stulila na křesle a hned usnula.

         Znovu se probudila v posteli, spala pár hodin. Hned se pustila do hledání, odpoutala ducha od těla a nechala ho pátrat. Dokud znovu tvrdě nedopadla zpět na zem, vyrušilo ji naléhavé zvonění telefonu. Něco si sama pro sebe zamumlala a zvedla sluchátko: „Summersová.“

„Hned tam jdu.“ Odpověděla a pomalu vstala. Oblékla si svetr a šla do tělocvičny, Robins už čekal. Po cestě ještě odchytla Eve, aby pak věděli, kam jde. Přišourala se k Robinsovi do kanceláře, kde už na ni čekal s dívkou, která nejspíš dokázala ovládat telekinezi.

Robins: „Ahoj Buffy, to je Magda.“

„Buffy Summersová.“ Představila se jí a sedla si vedle Robinsova stolu.

Robins: „Vypadá to, že Magda ovládá předměty pomocí mysli.“

Buffy: „Vím, co znamená telekineze. Tak mi to předveďte.“

Robins kývl na Magdu a ta se upřeně podívala někam za Buffy. Telefon z Robinsova stolu se zvedl a chvíli se vznášel ve vzduchu.

Buffy: „Tak Robinsi, je tohle telekineze nebo ne?“

Robins: „není pochyb o tom, že je.“

„A můžeš mi říct, proč jsi mě k tomu volal? Myslíš, že mám tolik času nazbyt, abych asistovala u toho, co děláš každý den, poplácala tě na rameni a řekla, že jseš dobrej, protože jsi poznal, že se ten předmět samovolně vznáší?“ Vypadala naštvaně a taky tak mluvila, i když mluvila tiše a jemně jako vždycky, Robins poznal, že něco není v pořádku. Taky nebylo, protože papír, který držel Robins v ruce, začal hořet.

„Buffy, uhas to!“ Okřikl ji Robins, až se lekla. Pomstychtivě se na něj podívala: „Už toho mám dost. Tahle škola je jedno velké divadlo a já chci vidět výsledky, jinak všechno s okamžitou platností přestěhuji do Londýna, kde tě budu každý den kontrolovat tak dlouho, dokud nebudou výsledky.“

„Buffy!“

„Nekřič na mě.“

„Nebo co, zavoláš na mě Angela, aby mi pohrozil prstem?“ Sice se ironicky pousmál, ale se strachem upustil hořící papír a snažil se ho uhasit rukama.

„Ne, nic neudělám. Ale budeš toho litovat.“ Řekla mu se zlostí v hlase a potom se otočila na Magdu: „Jsi z města?“

Magda: „Z Washingtonu.“

Buffy. „Tak pojď se mnou, podívám se na tu tvoji telekinezi.“

Magda: „Pomůžete mi se toho zbavit?“

Buffy: „Každá schopnost je opravdu velký dar.“

„Buffy!“

Buffy: „Davide, nech mě už být. Nemám na tebe čas, Michelle zmizela a já ji musím najít, tak mě nech.“

         Angel se vrátil do pokoje a našel Buffy v bezvědomí ležet na zemi. Snažil se ji probudit, ale nereagovala, tak ji vzal do náruče a položil na postel. Rozhlédl se po pokoji, vosk ze svíček, otevřené knihy – takže ho zase neposlechla.

„Ahoj mám takový menší problém.“

„Ale tati…“

„Buffy chtěla najít Michelle, teď je v bezvědomí, potřebuju mluvit s Cordelií.“ Vysvětloval Angel Thomasovi.

„Hned ti Cordy zavolám, teďka se hádá s Alexem.“

Než ale stihla Cordelia přijít k telefonu, Buffy se začala probouzet, odložil telefon a hned si k ní sedl.

„Kde to jsem?“

Angel: „našel jsem tě tady, ležet na podlaze.“

Buffy: „Nenašla jsem ji.“

Angel: „To nevadí, zkusíš to jindy, je ti dobře? Nebolí tě něco?“

Buffy: „Jenom jsem utahaná, hned jak budu moct, zkusím to znovu.“

Angel: „Nemůžeš se příliš namáhat, odpočiň si.“

„Musím sehnat jednu knihu, musím ji najít je tam postup, podle kterého bych mohla Michelle najít.“ Znovu si lehla a zavřela oči.

„Teď spi.“ Jemně ji políbil na čelo a přikryl ji dekou. Za chvíli už vběhla do pokoje Sára.

Angel: „Tiše, Buffy spí.“

Sára: „Budeš si se mnou malovat?“

Angel: „To víš, že ano.“

Posadil ji vedle sebe a vzal si blok. Během chvíle nakreslil tužkou její portrét, ze kterého byla nadšená jako z dárků na Vánoce. To ovšem probudilo Buffy.

„Sárinko, broučku, co tady děláš?“

Sára: „Hrajeme si spolu s Angelem.“

Buffy: „To je dobře. Nechceš si teďka chvilku hrát ve svém pokoji, potřebovala bych si s Angelem promluvit.“

Sára: „Dobře. Ale potom si se mnou budeš hrát.“

Buffy: „Slibuju.“

         Ozvalo se tiché klepání, ale nevzbudilo to ani jednoho ze spící dvojice. Angel ležel na zádech a jednou rukou objímal Buffy, která ležela na boku a tulila se k němu. Oba je deka zakrývala jen zčásti kolem pasu, jinak spokojeně pochrupovali úplně nazí. Duch znovu, hlasitěji zaklepal na hranu stolu, aby je probudil. Nic se ale nestalo. Zkusil to znovu a tentokrát tak hlasitě, že se Angel probudil. Nic ale neviděl, tak mu to přišlo divné. Posunul na Buffy deku a oblékl si kalhoty.

„Je tu někdo?“ Podíval se kolem sebe, ale nikoho neviděl.

„Jsi duch? Jednou ano, dvakrát ne.“ Zkusil to znovu. Ozvalo se jedno klepnutí.

„Dobře, připadám si jako ve špatném okultistickém filmu. Wesley?“ Dvě klepnutí.

„Giles?“ Dvě klepnutí.

„žena?“ Jedno klepnutí.

„Znám tě?“ Jedno klepnutí.

„Viola?“ Dvě klepnutí.

„Buffy je unavená, asi teď nebude moci vstát.“ Výrazné dvě bouchnutí.

„Přemožitelka?“ Jedno bouchnutí.

„Kendra?“ Dvě bouchnutí.

„Faith?“ Dvě bouchnutí.

„Nellie?“Jedno nadšené bouchnutí.

„Nellie, Buffy je opravdu moc unavená, potřebuje odpočívat.“ Naproti tomu si Nellie vzala jeho blok a začala rychle psát. Měla písmo nápadně podobné Buffyinu, napsala, že má informace o Michelle, že to bude Buffy zajímat. Angel přešel k posteli a sklonil se nad Buffy. Jemně ji pohladil po tváři a budil ji něžnými slůvky.

„Hm?“

„Miláčku, to je Nellie, chce ti říct něco o Michelle.“

„Nellie? Kde jsi?“

„Stojím za tebou.“ Odpověděl jí duch, Buffy se otočila a přitáhla si k sobě deku.

„Můžu ti pomoct najít Michelle.“

Buffy: „Proč bys to dělala?“

Nellie: „Protože je to moje neteř.“

Buffy: „Dobře, tak v jakém smyslu že mi to pomůžeš?“

Nellie: „Vím, kde je kniha, podle které ji můžeš najít.“

Buffy: „Kde je?“

Nellie: „Hlídají ji démoni řádu Ianise.“

Buffy: „To má něco společného s Janusem?“

Nellie: „Ne, více méně nic. Víc už ti nemůžu říct.“

Buffy: „Tak díky, pokusím se to najít.“

Nellie zmizela a Buffy se otočila na Angela, ten jí podal župan.

Angel: „Co ti řekla?“

Buffy: „Kde najdu tu knihu, která mě zavede za Michelle.“

Angel: „Proč to musí být vždycky kniha?“

Buffy: „Příště požádám o GPS.“

Angel: „Těžko tě nemilovat, zbožňuji tě.“

Buffy: „Musím ho najít. Ale teď nemůžu. Postaráš se prosím o Eve… teda vezmeš ji na hlídku?“

Angel: „Zvládneš to se Sárou sama? Nemám s tebou radši zůstat, nebo ji vzít sebou?“

Buffy: „Ne budu v pohodě, zavolám Jackovi a on už Sáru nějak zabaví.“

„Tak dobře, ale neunav se moc.“

„Slibuju.“ Dala mu pusu na tvář a poprosila Logana o telefon.

„Ahoj Jacku, nechtěl bys ke mně přijít?“

Angel: „Tak já půjdu, buď tady hodná.“

Buffy: „Akorát mi prosím přiveď Sárinku.“

„Obleč se, ať ti není zima.“ Řekl ještě mezi dveřmi a odešel.

         Za chvilku přišel Jack a po něm přiběhla Sárinka. Skočila Buffy do náruče, sice věděla, že by ji za to Angel nepochválil, ale Buffy by jí neřekla křivého slova, ani by ji nenapomenula, takže byla v naprostém klidu.

Jack: „Jakto, že jsi nešla s nimi?“

Buffy: „Mám to zakázané, bylo by mi samotné smutno, tak jsem zavolala tobě.“

Sára: „Budeš si se mnou kreslit?“

Buffy: „Ale broučku, vždyť víš, že neumím kreslit, to si můžeš s Angelem.“

Sára: „Tak zpívat.“

Buffy: „Máme návštěvu, teď ne broučku.“

Sára: „Ale já…“

„Buď prosím hodná, teď nemám čas.“ Hladila ji po vlasech, aby ji aspoň na chvíli uklidnila.

„Chci si hrát.“

„Dobře miláčku, budeme si hrát. Co chceš?“

„Co vidím!“

Buffy: „Dobře.“

Jack: „Kdy se asi vrátí?“

Buffy. „To může být různé, někdy se vrací až ráno.“

Jack: „Tak co kdybychom šli se Sárou třeba do kina a ty by sis mohla odpočinout.“

Buffy: „To by se Angelovi asi moc nelíbilo. Ale nápad je to dobrý, můžeme jít všichni, co na to říkáš broučku?“

Sára: „Kino!“

Buffy: „Tak jo, jenom počkej, než se obleču… ještě napíšu Angelovi vzkaz…“

Během chvíle se oblékla a byla připravená jít.

         Jak Buffy předpokládala, Angel se vrátil až hodinu před svítáním. Když přišel do ložnice, chtěl si jako vždycky lehnout k ní a užívat si blízkost jejího těla. Ale tentokrát mu jeho úmysly zkazil andílek tulící se k Buffy na jeho místě. Sárinka spokojeně odpočívala vedle Buffy, která ještě v ruce držela telefon. Napadlo ho, že nejspíš volala jemu… taky že ano, měl tam zase čtyři nepřijaté hovory. Oj, už viděl, jak trnula strachy, když mu tolik volala. Pohladil ji po vlasech, něco zamumlala, jen se jí usmál a udělal si pohodlí na sedačce. Tam ho taky vzbudila, když mu přinesla „snídani“.

„Proč spíš tady?“ Pokládala tác na stůl před ním, protože jí bylo hned jasné, jak by to dopadlo, kdyby ho stále držela. Stáhnul ji totiž za pás k sobě a začal ji líbat na krku. Někdo hned u dveří si decentně odkašlal, ale Buffy se vyděsila, reflexně máchla rukou a obsah hrnku už byl na její čistě bílé košili.

Jack: „Promiň.“

Buffy: „Fuj, sem se vyděsila.“

Angel: „Tomu říkám snídaně s donáškou.“

Buffy: „Tohle už nevyperu.“

Angel: „Koupíme jinou a hezčí.“

Jack: „kde je Sára?“

Buffy. „Díky bohu spí. Má Alexovské období, to je o nervy.“

Jack: „Ale je to hodná holka.“

Buffy. „To jo. Hned ti skočím pro jinou. Jacku, zatím se posaď.“

Angel: „Ne, teď nemusíš, jenom seď.“

„Tak se aspoň skočím převléct, hned jsem zpět.“ Vyskočila na nohy a běžela do vedlejšího pokoje ke skříni.

Angel: „nečekal jsem vás tady.“

Jack: „Večer jsme byli v kině, tak jsem se přišel podívat, jestli se dostaly v pořádku domů.“

Angel: „To je dobře, hlavně pro vás.“

Jack: „Co jako?“

„Tak, konec hádek, Buffy přichází.“ Oznámila se Buffy osazenstvu, neboť se opravdu vracela, převlečená do čistého, jak jinak než bílého topu.

Angel: „Jsi okouzlující.“

Buffy: „Já vím, jak taky jinak. Logane, notebook prosím.“

Během chvilky počítač klouzal vzduchem a nakonec přistál na stole. Buffy si sedla vedle Angela, který se zrovna zaobíral oblékáním košile.

Buffy. „Mimochodem, kdy jsi se dnes vrátil?“

Angel: „Nevím, ale bylo to před svítáním.“

Buffy. „Slíbil jsi mi, že mi napíšeš, kdyby ses zdržel.“

Angel: „Já vím, lásko, příště to udělám.“

Buffy: „neuděláš, znám tě.“

Angel: „Tak nechápu, proč to po mně chceš.“

Buffy: „Jednou tě k tomu musím dokopat.“

Angel: „Ty jsi mi taky neřekla, že někam v noci půjdeš. Což jsem ti mimochodem zakázal.“

Buffy. „To nebyla hlídka, byli jsme v kině a já jsem ti to dala vědět, napsala jsem ti vzkaz, ale když jsme se vrátili a ty jsi tu stále nebyl, vyhodila jsem ho.“

Angel: „Neměly jste chodit v noci.“

Buffy. „Co by se nám mohlo stát s vlkodlakem?“

Angel: „Všechno.“

„Tak se nezlob, prosím.“

„Kdo by těm tvým očím dokázal odolat. Ale příště mi zavolej, nebo radši nikam nechoď.“ Pohladil ji smířlivě po tváři. Usmála se a přitulila se k němu. Počítač si položila na klín a začala si pročítat poštu.

„Cordy se mě ptá, co měl znamenat tvůj splašený telefonát.“ Otočila se na Angela.

Angel: „To je jedno.“

Buffy. „O co šlo?“

Angel: „O nic, jenom jsem se chtěl na něco zeptat, ale zjistil jsem to jinak.“

Buffy. „Dobře, tak já jí to napíšu. Taky mi píšou z firmy… a ze sociálky.“

„Co chce sociálka?“

„Počkej…. Jde o Eve.“ Přečetla si zhruba mail.

Angel: „Co se děje?“

Buffy: „Nejspíš se budeme muset brzy vrátit, chtějí si prohlédnout, v jakém žije prostředí. Napíšu, že jsme zrovna na dovolené, že jim dám vědět.“

Angel: „Mezitím uklidíme všechny zbraně a démony co nevypadají jako lidi.“¨

„Dobře, taky píše Giml.“

Angel: „kdo to je?“

Buffy. „Informátor, někdo se ho na mě ptal.“

Angel: „V Londýně nebo v L. A?“

Buffy. „To nevím, na to se ho zeptám.“

Angel. „Sára spí?“

Buffy. „Jo, byla hrozně utahaná.“

Angel: „Jedla jsi dneska?“

Buffy: „ještě ne, měla jsem hrozně moc práce a ještě jsem byla pro tvoje jídlo.“

Angel: „To jsi nemusela.“

„Ale musela, lásko. Skočím si aspoň dolů pro kafe, hned se vrátím.“ Vstala a nechala emaily ať se odešlou.

Angel: „Co Robins?“

Buffy: „Včera jsem se s ním pohádala.“

Angel: „To je dobře, magor.“

Buffy: „Chudáček.“

Buffy odešla dolů, Angel vzal počítač a položil ho na pracovní stůl. Mezi knihami a složkami, kterými byl stůl přeplněn, se snažil najít složku, kterou hledal.

„Tak co jste tím myslel.“

Angel: „Čím?“

Jack: „No, že je to pro mě dobře.“

Angel: „To by vám snad mohlo být jasné. Vůči své manželce jsem dost majetnický a žárlivý. Poslední, co to na ni zkoušel, skončil roztrhaný divokým zvířetem v poušti.“

Jack: „Snažíte se mě zastrašit?“

Angel: „berte to jako radu přítele.“

Jack: „Kde berete tu jistotu?“

Angel: „prostě mi věřte.“

Otočil se, protože Buffyin notebook začal vyluzovat nepříjemné tóny. To už se vedle něj objevila Buffy, držela v každé ruce jeden totožný hrnek.

Angel: „Co tu děláš?“

Buffy: „Prostě jsem na to pomyslela a objevila jsem se tady.“

Angel: „Jak to myslíš, jenom tak?“

Buffy: „Jenom tak.“

„Radši mi to dej, než se zase někam přemístíš, mám hlad.“ Vzal jí hrnky z rukou a položil je na stůl. Objala ho kolem krku a líbla ho na tvář, hned potom si vzala jeden hrnek a sedla si na sedačku. Angel šel hned za ní, s druhým hrnkem, beze slova jí hrnky vyměnil.

„Málem jsem ti vylila už druhou porci.“ Usmála se.

Angel: „Když už nic horšího…“

Buffy: „Mimochodem co jste řešili, než jsem se objevila, mám pocit, že cítím dusnou atmosféru.“

Angel: „To je jenom tvůj nedostatek kofeinu, neboj se, všechno je v pořádku.“

Buffy: „Jistě?“

„Jistě lásko.“

„Dobře, tak se jdu podívat na Eve, hned jsem zpátky.“ Líbla ho na tvář a zmizela.

Jack: „nechápu, o co se snažíte.“

Angel: „Vlastně o nic.“

„Čau, hledám Buffy, chtěla jsem s ní mluvit o tréninku.“ To byla Eve, zřejmě se s Buffy někde minula.

Angel: „Zrovna tě šla hledat, tak tady na ni počkej.“

Eve: „Jasně. Vás znám?“

Angel: „To je Jack, vlkodlak.“

Eve: „No bezva, další Buffyin svěřenec?“

Angel: „Znáš ji.“

Eve: „Copak jich není dost? No nic, co dnešní hlídka?“

Angel: „Dneska to platí, pokud tě Buffy pustí, protože ti natekl ten kotník.“

Eve: „jak to víš?“

Angel: „jsem odtušil.“

Eve: „Co to je?“

Natáhla se zvědavě před sebe a nakoukla do hrnků: „Fuj, krev.“

Angel: „Přemožitelku nezapřeš co?“

Eve: „Stačí, že to dělá Buffy, fuj, nechápu, jak ti tohle může chystat.“

Angel: „To je láska.“

Eve: „Fuj.“

Angel: „A mimo to taky moje snídaně.“

Eve: „To je nechutný.“

Angel: „Ty tvoje conflaky s mlékem taky.“

Eve: „Je to zdravý a tvoje žena to schvaluje, takže si nemáš co stěžovat.“

Angel: „Že to schvaluje Buffy, ještě neznamená, že to schvaluju já.“

Eve. „Odkdy?“

„Dej si pozor, nebo tě nechám večer honit nějakého běžce.“ Vyhrožoval s vážným výrazem.

Eve: „už se děsím, stejně mě Buffy s tím kotníkem nepustí.“

Buffy se zrovna vracela a slyšela ji: „Co máš s kotníkem?“

Eve: „Jak jsem spadla do toho hrobu.“

Buffy. „Neboj, to zvládnem, tak mi to ukaž. Nenapsali mi mail?“

Angel: „To já nepoznám.“

„Aha, tak j si přinesu věci, zatím si sundej boty, ať se a to můžu podívat.“

Eve: „Ale já mám punčocháče.“

Buffy. „Tak si je vysvleč… třeba vedle v koupelně.“

Za chvíli se Buffy vrátila s taškou, ve které měla nějaké masti na zranění. Eve doklopýtala a sedla si do volného křesla. Buffy si sedla na stůl a položila si její nohu na klín.

Buffy: „Tak máš to stoprocentně oteklé, přinejmenším je to vymknuté.“

Eve: „Zlomené to nebude.“

Buffy. „To hned poznáme.“

Eve: „Máš snad rentgenový zrak?“

„Něco podobného. Zatni zuby, bude to bolet. Ale přemožitelka musí vydržet bolest.“

Eve: „Snad mi to nechceš zlomit a říct, já jsem to říkala.“

„Ne, ale nápad je to dobrý.“ Mezitím, co to říkala, jí pevně stiskla nohu a volnou rukou ji začala prohmatávat. Když skončila, Eve vypadala, že jí utrhne hlavu.

Eve: „Vrahu.“

Buffy: „jsi přemožitelka nebo ne?“

Eve: „To ještě neznamená, že mě musíš týrat.“

Buffy. „Máš štěstí, že jsi u mě, kdybys byla u pozorovatelů, dělali by ti horší věci.“

Eve: „Tím si nejsem tak úplně jistá.“

Buffy: „Já si jistá jsem! A konec řečí. Chybí mi kofein, který hrnek je můj?“

Hned dostala do ruky svoji kávu.

Buffy. „Díky Logane.“

Jack: „kdo je Logan?“

Buffy: „Duch, znali jsme se v jedné dimenzi a teďka se o mě stará kam se pohnu.“

Eve: „Co moje noha?“

Buffy: „neboj se, večer můžeš jít na hlídku.“

Eve: „No bezva.“

Buffy: „Jestli si chceš stěžovat na Angela, tak jediné, co pro tebe můžu udělat, že s tebou půjdu já, což mám zakázané, takže je to naprosto bezpředmětná diskuse.“

Eve: „Děsím se tě.“

Buffy: „Já sebe občas taky.“

„Jdu za Robinsem, něco spolu musíme vyřešit.“ Zvednul se Angel a za upozornění Buffy, ať na něj není moc zlý, odešel.

Jack: „Děsí mě tvůj manžel.“

Buffy. „To on občas všechny.“

Jack: „je to děsivý.“

Buffy: „Neboj se, zvykneš si na něj.“

Jack: „myslím že ne a to všechno s tou krví.“

Buffy: „To opravdu může děsit někoho, kdo na to není zvyklý, ale není se čeho bát vážně.“

Jack: „Co je to za člověka kdo pije k snídani krev?“

Eve se rozesmála, až málem spadla z křesla. Buffy se na ni pohoršeně podívala a vyslala soucitný pohled k Jackovi.

Eve: „Promiň, omlouvám se.“

„O co jde?“ Tak tohle tu ještě scházelo, Angel se zrovna vracel, že Robinse nenašel v jeho kanceláři.

Eve: „Tomu neuvěříš.“

Angel: „Sára něco provedla?“

Buffy: „Sára je zlatíčko.“

„Tak co se děje? Eve nechceš si zatrénovat?“

Eve: „Bolí mě noha. Co takhle se zeptat svojí ženy?“

Angel: „S tou budeme trénovat odpoledne… teda pokud jsi nezapomněla.“

Buffy: „Samozřejmě, že ne.“

Jack: „Proč se tak smála?“

Buffy: „To se asi budeš muset zeptat jí.“

Angel: „nevíš, kde by mohl Robins být??

„Ne, ale víš, k čemu jsem se teď rozhodla?“

„Ne, to by mě zajímalo.“ Natáhl k ní ruku a ona si mu sedla na klín.

„Budu tě milovat do konce života.“ Objala ho a přitulila se k němu. Jemně ji políbil do vlasů.

Eve: „Nechcete si tohle nechat na jindy?“

Angel: „Mlč, nebo budeš celou hlídku klikovat.“

Eve: „A co prcek?“

Buffy: „Je v pohodě, spí.“

Eve: „Už je celkem pozdě, nebude mít třeba hlad?“

Buffy: „Tak já se na ni půjdu podívat a nachystám jí snídani, snídala jsi?“

Eve: „Ne, taky bych si něco dala.“

Buffy: „Tak já tam jdu. Ty si to vezmi, než to bude studený.“

Angel: „Rozkaz generále.“

Lehce Vyskočila na nohy, vzala si hrnek a odběhla.

Eve: „Hej seš v neuvěřitelným průseru.“

Angel: „Já vím, zaprvé musím pořádně seřvat Robinse a za druhé…. Buffy.“

Eve: „Jo, co uděláš?“

Angel: „Nemám tušení, počkáme… potom uděláme, co uznáme za nejlepší.“

Eve: „Neříkal jsi, že ta holčička něco viděla?“

Angel: „Jo, že se to spraví, ale nevíme kdy, to může být taky za stovky let, nebo zítra.“

Eve: „Tak jo… mimochodem, vo co de v tom mailu?“

Angel: „nevyjadřuj se prosím tě takhle… a v tom mailu… přijdou k nám ze sociálky, aby zkontrolovali, v jakém žiješ prostředí. Nejspíš jim někdo musel dát typ.“

Eve: „To je blbý co?“

Angel: „Neboj, nějak to zařídíme.“

Eve: „Já se nebojím, jenom se třesu strachy.“

„já už tu nebudu rušit, řekněte Buffy, že jí zavolám, nashledanou .“ Jack se vypařil jako pára nad hrncem.

Angel: „Ten chlap mi vadí… snad ještě víc, než Robins.“

Eve: „Proč?“

Angel: „Má šanci…“

Eve: „Ale Buffy by nikdy…“

Angel: „Ne záměrně, je křehká, slabá… snadno se nechá ovlivnit.“

Eve: „myslím, že k tomuhle ne.“

Angel: „Taky v to doufám.“

Prudce se otočil, Buffy rychle vbíhala do pokoje a vedla za ruku Sáru: „Pohlídej ji, musím pryč.“

Angel: „Co se stalo?“

Buffy: „Jiná dimenze, nemám čas vysvětlovat, neboj, vy tady jste v bezpečí.“

„Ale…“

„Miluju tě.“ Políbila ho na tvář a zmizela.

Eve: „Děsivý.“

Angel: „Co se stalo Sárinko?“

Sára: „Já nevím, máma se prostě chytla za hlavu a začala strašně rychle o něčem mluvit, nestíhala jsem ji vnímat.“

Angel: „Tak dobře. Měla jsi snídani?“

Sára: „Ano.“

Angel: „Chceš si hrát?“

Sára: „Ne, chtěla bych ještě spát.“

„Tak pojď.“ Vzal Sárinku do náruče a uložil ji do postele.

Eve: „Tak a je to zase tady.“

Angel: „Věřím jí.“

         Buffy se znovu objevila za dva dny, nic jim neřekla o tom, kde byla, jenom řekla, že je všechno v pořádku. Hned se pustila do balení kufrů a za pár hodin už byli doma v Londýně. Samozřejmě se se všemi srdečně přivítala a objímala je tak, že se málem udusili, ale stejně byla nějaká divná. Viděl to hlavně Angel, a když se celou noc vášnivě milovala, jakoby šlo o život, nedalo mu to a hned potom, ještě než stihla usnout, se jí zeptal, co se s ní děje. Nic mu neodpověděla, přitulila se k němu a tiše se rozvzlykala. Už se a nic neptal, věděl, že je to zbytečné, jenom ji objal, aby věděla, že je s ní. Ráno se probudila první, sedla si vedle něj na postel a notebook si dala na klín. Dopsala si několik poznámek do deníku a potom napsala jeden mail o kterém přemýšlela už od jejich odjezdu z L.A.

 

Davide,

Je mi líto, že jsme tak rychle museli odjet, ale bylo to opravdu nutné. Mrzí mě, že jsme se rozešli ve zlém a chtěla bych to nějak napravit. Byla jsem nervózní, protože se Michelle ztratila někde v jiné dimenzi a ona je tak bezbranná…

Nemůžu ale říct, že jsem s vaší školou byla nějak přehnaně spokojená, ale nedělej si starosti, ani nespokojená jsem nebyla. Společně ji povedeme k lepším zítřkům. Ta dívka s telekinezí je nebezpečná, vypadá dost ovlivnitelně, dej si na ni pozor. Taky bych tě poprosila, aby ses mi postaral o tu slepou holčičku, jen budu moci, přijedu si pro ni. Má velmi vzácný dar. Budu jedině ráda, když tvoje škola bude pokračovat dál tak, jak to doposud probíhalo. Dej na sebe pozor,

Buffy

 

 

Dopsala mail a vrátila se zpět ke svým deníkům. Ovšem jenom do chvíle, kdy cítila pevné paže kolem boků. Jedna ruka se už zabývala problémem, jak se nejrychleji zbavit noční košilky, zatímco ji rty laskaly na krku.

„Angele…“ šeptla, ale námitky nebyly připuštěny, byly přímo utišeny dalšími polibky.

Angel: „Dobré ráno.“

Buffy: „To bylo dobré ráno?“

Angel: „Něco takového.“

Buffy: „A co přání všeho dobrého do nadcházejícího dne?“

Angel: „Teď nemůžu… sotva se hýbu ještě po tom tvém nočním výstupu.“

Buffy: „O čem to mluvíš?“

Angel: „Ale o ničem lásko. Neměla jsi ještě před chvílí notebook?“

„Co?“ Rozhlédla se kolem sebe, počítač se nakonec vyskytoval pod postelí, na zemi. Smutně ho zvedla: „Toho už nevzkřísím.“

Angel: „Koupíš si lepší.“

Buffy: „Nemůžeš takhle ničit věci.“

„Polepším se.“ Sliboval, zatímco vstávala, odkládala chudáčka počítač a brala do ruky tmavě modrý hrnek.

„Co to je?“

„Tvoje snídaně, ještě teplá.“

„Ty jsi úžasná, víš to?“

„Občas to o mně říkají.“ Sedla si vedle něj. Nechala se obejmout a přiložila mu hrnek ke rtům. Když byl hrnek prázdný, vášnivě ji políbil, cítila na jazyku krev.

Angel: „Chci ti už dlouho něco říct.“

„O co jde?“ Položila hrnek na stole a stulila se mu v náruči.

Angel: „Když ses o mě starala… jak mě napadl ten démon, pamatuješ si to?“

Buffy: „Samozřejmě, pořád ale nechápu, o čem mluvíš.“

Angel: „No, ty ses o mě tak pěkně starala, trávila jsi se mnou každou chvíli… a já… matně se pamatuju na to, že jsem tě naštval, protože jsem ti řekl jejím jménem a ty jsi ji pak zavolala. Chtěl jsem ti vysvětlit, že jsem dobře věděl, že jsi to ty a ne ona… nikdy bych si vás nemohl splést. Navíc, ona se o mě nikdy nestarala… bylo to kvůli tomu, že se mi o ní zdálo… nevím proč, prostě jsem ji najednou viděl před sebou.“

Buffy: „Nemusíš mě to vysvětlovat.“

Angel: „Ale musím. Nesmíš se kvůli ničemu trápit. Musíš být ta nejšťastnější na světě, protože já nejšťastnější jsem, protože jsi se mnou.“

Buffy: „Neboj se. Všechno je v pořádku.“

Angel: „Ale kdyby se něco stalo, řekneš mi to.“

Buffy: „Budeš první, kdo se to dozví.“

Angel: „Co s tím počítačem?“

Buffy. „Soubory budou v pořádku, ale jaksi zbytek je pryč.“

Angel: „promiň.“

„To nevadí, koupím si jiný… co budeme dělat teď?“

Angel: „Teď já jdu trénovat s Eve, ty dáš Sáře snídani a přijdeš za námi.“

Buffy: „Dobře, když si to přeješ.“

         Buffy si sehnala během několika dní nový počítač, protože bez něj nemohla vůbec pracovat. Děkovala bohu, že se zachovaly všechny soubory. Právě dostala mail od jejího informátora… víc o muži, který ji hledal. V krátkosti řekla všem, kam jde a vydala se do baru.

„Ahoj Johne. Tak mě tady máš.“ Přivítala se srdečně s barmanem, polovičním démonem.

John: „Je támhle v rohu, vypadá to, že na někoho čeká.“

„Tenhle?“ Nevěřícně se podívala, kam jí ukázal. Vážně nemohla věřit, že je to opravdu on. Poděkovala Johnovi a vyrazila hned k němu.

„Tak přece jen jsi přišla, přemožitelko.“

„Jak jsi mě našel?“

„Řekl jsem, že hledám přemožitelku s tou nejzářivější aurou, jakou jsem kdy viděl.“

„Co po mě chceš?“ zeptala se Buffy. Ukázal na židli proti sobě a řekl: „Jmenuji se Bast, chtěl bych ti něco říct.“

Buffy: „Jakého jsi druhu?“

Bast: „Ale fuj. Pokud tě to zajímá, tak patřím k druhu Hudebních národů, kteří žijí v jiné dimenzi, než ta naše. Já jsem z poloviny člověk, tak můžu dýchat vaši atmosféru.“

Buffy: „A co chceš po mně?“

Bast: „Nebuď tak zbrklá. Chci si jenom promluvit.“

Buffy. „O tom, co jsi viděl, když jsem zpívala.“

Bast: „Přesně tak. Vidím auru lidí kolem sebe a ty jsi první, koho jsem kdy viděl, kdo má zářivě bílou, stříbrnou auru.“

Buffy: „To znamená co?“

Bast: „To mají duchové.“

Buffy: „Cože?“

Bast: „Duchové, čisté bytosti, oproštěné od našeho světa, třeba jako ta co stojí za tebou.“

Buffy se otočila a málem vykřikla překvapením: „Ty?“

„Ahoj sestřičko.“ Byla to Dawn. Zářila modrozeleným světlem, jaké ještě nikdy neviděla.

Buffy: „Ty… tady… proč?“

Dawn: „Jsem posel.“

Buffy. „Posel koho? Sil?“

Dawn: „Víš… nemá to jméno.“

Buffy: „A jaký máš vzkaz?“

Dawn: „Tvoje dvojče, které jsi vytvořila, dostalo se do naší dimenze, musíš ho dostat zpátky, než něco udělá.“

Buffy. „To je ono?“

Dawn: „Ano, ještě… je to blízko.“

Buffy: „Co? Co je blízko?“

Ale Dawn už byla pryč.

Bast: „asi teď spěcháš, ale ještě stále ti to chci říct.“

„Zavolej mi, sejdeme se.“ Podala mu vizitku a přenesla se pryč. V démoním baru to nikomu nepřišlo divné.

         I když přesně nevěděla, jak se má přenášet v téhle dimenzi, zatím to dělal buď do jiných dimenzí, nebo nezáměrně. Ale teď se jí podařilo přemístit k ní, ke svému dvojčeti, které vytvořila, aby byla v jedné dimenzi… je člověk bez jakékoli moci, ale působí jako vyrovnávací prostředek mezi vzbouřenci v její domovské dimenzi. Nebylo jí tak nějak jasné, jak se mohla dostat sem. Ještě že nikoho nepotkala, kdo ji zná, to by byl průšvih. Ale to doufala marně, protože si za chvíli uvědomila, že tenhle pokoj už někdy viděla. Byla to Robinsova ložnice.

„Buffy, myslel jsem, že…“ Potom se podíval vedle sebe, tam přece taky byla Buffy.

Robins: „Co to…“

„Promiň Buffy.“ Špitlo Buffyin dvojče.

Buffy: „Jak ses sem dostala?“

„Portálem, vcuclo mě to.“

Buffy. „Musíš okamžitě zpátky, než tě někdo uvidí.“

„Promiň.“

Buffy: „Cos to tady sakra dělala?“

„Já myslela, že… no víš, že je to náš milenec.“

Buffy. „Můj bože, ty jsi s ním spala? Já jsem vdaná sakra.“

„Promiň.“

„Radši zmiz, než ještě něco provedeš.“ Máchla Buffy rukou a její dvojče bylo pryč.

Robins: „Co to…“

Buffy: „Radši si sedni, Davide.“

Robins: „O co tu jde?“

Buffy: „To bylo moje dvojče.“

Robins: „Ty máš dvojče?“

Buffy: „Vytvořila jsem ji, je to moje kopie, akorát je normální člověk.“

Robins: „jak se dostala sem?“

Buffy: „Slyšel jsi… ale nikdy se to nemělo stát, je v jiné dimenzi a nikdo o ní neměl vědět.“

Robins: „Já… myslel jsem si, že jsi to ty.“

Buffy: „Nikomu o tom neříkej. Viděl ji někdo?“

Robins: „Kromě mě ne.“

Buffy: „Tak prosím nikomu neříkej, že tu byla ani co se stalo.“

Robins: „Já to neudělal schválně.“

„Já vím. To nevadí. Jen se o tom nesmí nikdo dozvědět, kdyby se to dozvěděl Angel, bylo by mu jedno, že to bylo moje dvojče, zabil by tě.“ Pohladila ho smířlivě po tváři.

Robins: „Dobře, můžeš se na mě spolehnout. Nikomu ani muk.“

Buffy: „Musím zase zpátky, ještě ti napíšu mail.“

Zmizela a David zůstal stát jako přibitý.

         Objevila se v domě, za vstupními dveřmi. Slyšela doléhat hlasy svých přátel a rodiny z obýváku. Připadalo jí, jakoby vedla dva životy a o jednom z nich jim neříkala. S úsměvem vešla k nim. Sára se jí hned pověsila kolem krku a Alex ji přivítal lehkým objetím.

Buffy: „Kde je Angel?“

Cordelia: „Zrovna s Eve odešli na hlídku, museli jste se minout.“

Buffy: „Aha.“

Thomas: „Kde jsi byla?“

Buffy: „Zařizovala jsem něco pro firmu. Nezapomeňte, že zítra všichni přijdou.“

Alex: „Jak bychom mohli zapomenout, když nám to stále připomínáš.“

Cordy: „našli jste už Michelle?“

Buffy: „Je v pořádku, navázala jsem s ní krátké spojení. Tam, kde je odešla dobrovolně a až bude připravená, vrátí se.“

Thomas: „Neměla bys ji radši přivést?“

Buffy: „Proti její vůli?“

Thomas: „Co když se jí něco stane?“

Buffy: „je dospělá, dokáže se o sebe postarat. O nikoho z vás se nemůžu starat celý váš život.“

„Paní, přišel vám balíček.“ Vešla Charis s podnosem a balíčkem. Na podnosu nesla kávu pro Buffy.

„Děkuji Charis, od koho to je?“

Charis: „Pan Angel říkal, že ho znáte.“

Když ho zná, tak je to dobře, vzala si balík a hned šla ke stolku, odkud si vzala jednu ze svých dýk, které se válely po celém domě. Odlepila pásku a otevřela krabici, uvnitř bylo něco zabalené v hnědém balicím papíře. Na tom ležel dopis. Začala číst:

 

Slečno Summersová,

V balíku vám posíláme osobní věci vašeho přítele Victora Perce. Bydlel u nás více, než tři roky a vy jste jediná, o kom víme z jeho rodiny nebo přátel. Nedávno zemřel, když spadl při překonávání horských překážek. Proto se obracíme na vás,

Lorseovi

 

Musela si sednout, tohle nečekala.

Thomas: „Jsi v pořádku?“

Alex: „Mami, co se stalo?“

Buffy: „Musím… musím jít teď nahoru, chci být sama.“

Položila dopis zpátky do krabice a odešla pomalu nahoru.

Alex: „O co jde?“

Cordelia na soukromí nijak zvlášť nedbala a natáhla se pro dopis. Nahlas ho přečetla.

Alex: „Kdo to je?“

Cordelie: „Já nevím.“

Thomas: „Zkusíme se zeptat Angela, ten to bude vědět.“

Cordelie: „Je to další Buffyin přítel, který zemřel. A to ještě neví o Fione.“

Alex: „Co se jí stalo?“

Cordelie: „Před pár dny volali, její bývalý manžel ji ve zlosti zabil.“

Alex: „To je ten co se mě snažil unést, Fione a máma byly kamarádky.“

Cordelie: „No právě o tom mluvím.“

Ozval se domovní zvonek, Charis se tam hned rozběhla. Za chvíli se vrátila: „Pan Jack Petrie, paní Summersová ho zná.“

Thomas: „Jdu tam.“

„Lidi, to je Jack, zná se s Buffy a Angelem z L. A.“

„Jackúúú.“ Protáhla Sára a rozběhla se proti němu. Skočila mu kolem krku, že sotva stihl položit kufr.

Cordelie: „Zdá se, že Sára ho zná.“

Jack: „Snad neruším, myslel jsem, že už bude Buffy doma.“

Thomas: „Už je doma, ale teď chce být sama, snad ji uvidíte ráno.“

Jack: „Tak aspoň Angel… Nebo Eve.“

Cordelie: „Jsou zrovna na hlídce, ale můžete tu zatím přespat a zítra se s Buffy domluvíte.“

Jack: „Díky, to bude asi nejlepší.“

Alex: „Tak co vy jste zač?“

Jack: „Jack Petrie.“

Alex: „Člověk? To je nuda, kdy už Buffy přivede zase někoho zajímavého?“

Jack: „Nejsem člověk… teda jsem. Já nevím, jsem vlkodlak. A ty jsi co zač?“

Alex: „Jsem Buffyin syn.“

Jack: „Máš i jméno?“

Alex. „Hej, nemluv se mnou jako s dítětem.“

Jack: „je ti tak devět.“

Cordelie: „Klídek, za chvilku si zvykneš, že jsou Summersovi géniové.“

„Budete si ještě něco přát? Odnesla bych paní Summersové kávu a šla bych spát.“ Zeptala se Charis, poslušně stojíce rovně jako vždycky.

Cordelie: „Ne, díky Charis.“

Thomas: „Hraješ si na paní domu?“

Cordelie: „když tu není Buffy…“

Thomas: „Jsi úžasná.“

„Já vím.“ Usmála se a naklonila se k němu, aby ho políbila.

Sára: „Proč jsi přijel až teď?“

Jack: „Musel jsem si ještě něco doma zařídit.“

Alex: „Jdu spát. Cordy, měla bys uložit Sáru.“

Cordelie: „Jistě, hned.“

Thomas: „Mimochodem, slyšeli jste, že se sem chystá James s Holie nastěhovat?“

Alex: „Brácha snad chce mámu zabít.“

Cordelie: „nechápu, co tvůj bratr nechápe na tom, že chcou mít jeho rodiče klid. Stačí, že jsme tady my. Řekni to Angelovi, ať to vyřídí.“

Thomas: „Ale táta s tím asi nemůže moc udělat.“

Cordelie: „Tak ať mu to zakáže.“

S tím Cordelia odešla, s ní i Sára a Alex.

Jack: „nechtěl bych rušit, jestli…“

Thomas: „Nic jiného vám ani nezbude, protože zítra je vaše noc.“

Jack: „Vy o tom něco víte?“

Thomas: „když bydlíte v tomhle baráku, víte toho hodně.“

Klíče zachrastili v zámku a s řinčením vstoupili Angel a Eve. Eve totiž pustila Angelovu sekeru na zem a rozbila dlažbu.

Thomas. „Buffy tě zabije.“

Angel: „Shh, už určitě spí.“

Eve: „Podívejme se, koho to tu máme.“

Angel: „Vy?“

Jack: „Dobrý den.“

Angel: „Mluvil jste už s Buffy?“

Jack: „ne.“

Angel: „Tak až ráno. Thomasi, jak to šlo?“

Thomas: „Buffy se vrátila celkem pozdě, ale vypadala v pohodě, jenom trochu zamyšleně. Přišla chvíli potom, co jste odešli. Dostala tady ten balík. V tom dopise je, že umřel nějaký Victor Perce.“

Angel: „jak moc je to zlé?“

Thomas: „Moc ne, jenom šla nahoru.“

Angel: „Dobře, díky, už se o ni postarám.“

Thomas. „Kdo to je?“

Angel: „Učil Davida a Michelle když byli malí.“

Thomas. „Takže byli dobří přátelé.“

Angel: „To byli.“

Thomas: „Cordy taky říkala, že volali, že umřela Fione Dawn.“

Angel: „jedna lepší zpráva než druhá.“

Thomas: „Dobrou.“

Angel: „Dobrou. Eve, neříkej Buffy, cos udělala, já to zařídím.“

Eve: „Dík, jdu spát, jsem utahaná jak pes.“

Angel: „Sladké sny. Tobě taky Thomasi.“

„Odnesu to dolů.“ Nabídl se Thomas a vzal Eve sekeru. Potom všichni odešli, Jack zůstal stát na chodbě, než přišla Cordelie a ukázala mu pokoj.

         Na snídani se sešla celá stálá sestava domácnosti, když už všichni téměř dojídali, přišel taky Jack. Buffy hned vyskočila a přivítala ho.

Buffy: „Kdy jsi přijel?“

Jack: „Večer, už jsi spala.“

Buffy. „To je mi líto, znáš už tu všechny?“

Jack: „Ne úplně.“

Buffy: „Thomas, Angelův syn, Cordelie moje spolužačka ze střední a Alex, náš syn.“

Jack: „To vás je tak málo v tak velkém domě?“

Buffy. „Jenom počkej, kolik lidí se tu sejde do oběda.“

„Třeba já.“ To byla Angie a její typická červenožlutá záře.

„Angie, holčičko.“ Buffy se s ní hned objala, stejně jako všichni ostatní v místnosti.

Angie: „Jakto, že jsem tu první?“

Buffy: „Teprve snídáme.“

Angie: „Zase jsem to nevychytala, no nevadí, aspoň se podívám, jak to jde naší přemožitelce a bráškovi.“

„Tak sleduj.“ Upoutal její pozornost Alex, podívala se na něj a potom směrem kam se dívá. Jack vzal do ruky Buffyin hrnek s kávou a praštil jím proti zdi.

Angie: „Výborně.“

Buffy: „Kdo to má uklízet?“

Alex: „Promiň, mami.“

Jack: „promiň Buffy, nevím, jak se to stalo.“

Buffy: „To je v pořádku, za to může Alex. Ovládá tě. A okamžitě toho nechá.“

Alex: „Mohl bych zkusit tátu.“

Buffy. „To bys teda nemohl. Nebudeš zkoušet nikoho, zvlášť svého otce.“

Angie: „Máma má pravdu, upír je na tebe ještě moc velké sousto, stačí, že ovládneš lidi.“

Jack: „Upír?“

Angie: „Ups, on to neví?“

Buffy: „Samozřejmě, že ví. Věděl jsi to?“

Jack: „Kdo je upír?“

Angel: „Já.“

Jack: „Panebože.“

Angel: „O co jde? Vždyť jsi to dávno věděl.“

Jack: „Nevěděl.“

Angel: „A to jsi myslel, že jsem satanista, že piju krev k snídani?“

Jack: „V L. A. je možné všechno.“

Buffy: „Angelino, kde máš Dana?“

Angie: „Znáš ho, zase se patlá v těch svých preparátech. Neboj, do oběda přijde. Tvému hněvu se neodváží postavit.“

Angel: „A tomu mému taky ne, jak vám to jde u wiccy?“

Angie: „Celkem dobrý… přemýšleli jste o tom, že bych měla sourozence? Nutně totiž potřebujeme médium.“

Buffy: „Jsem snad králík?“

Angie: „když je nás šest, proč by nás nemohlo být sedm?“

Buffy: „jestli bude diskuse dál pokračovat tímhle směrem, jdu pryč.“

Angie: „myslím to vážně, nutně potřebujeme někoho s vnitřním zrakem, ale myslím, že můj sourozenec by tuhle schopnost neměl, to mají většinou slepé děti.“

Angel: „Neměli jste si vyhnat tu holčičku.“

Buffy: „Ta je teďka v naší škole.“

Angie: „Já vím, ale to šlo mimo mě, ten rok jsem neměla úřednickou pravomoc.“

Eve: „Budeme dnes trénovat?“

Buffy: „Ne, půjdeme až večer na hlídku… teda půjdete.“

Angie: „Copak ty pořád ještě nechodíš na hlídky?“

Angel: „Angelino, přestaň.“

Angie: „To ty přestaň. To nemůžeš moji matku nechat, aby si dělala aspoň trochu, co chce?“

Angel: „nezačínej zase, ty tvoje názory z wiccy mě vůbec nezajímají, vůbec nevíš, co se v naší rodině děje.“

Angie: „Možná to vím líp, než si myslíš. Copak ses zbláznil?“

Angel: „Angie přestaň rozhodovat za nás.“

„Sakra, tati.“ Máchla Angie rukou a Buffy zmizela.

Thomas: „kde je?“

Angie: „neboj se, bude v pořádku.“

Angel: „Angie!“

Angie: „Co je zase? Můžeš za to ty. Nechej mámu dýchat, možná se to pak zlepší.“

Angel: „nebo se zhroutí. Je slabá, a když jí dovolíme, aby sama chodila na hlídky, zabijí ji.“

Angie: „Je přemožitelka, ne tvoje hospodyňka.“

Angel: „ne, je to moje žena! A tvoje matka, takže k ní budeš vyjadřovat úctu. Ještě jednou jí tohle provedeš a…“

Angie. „A co? Zle se na mě podíváš? Ale tati!“

Angel: „Nech nás být Angie. Nesnaž se všechno ničit.“

Angie: „Ty to ničíš, ničíš mámu. Moji matku a já tohle nedovolím.“

Angel: „neodvedeš ji k wicce.“

Angie: „Jak mi hodláš zabránit? Vyceníš na mě zuby?“

Angel: „Varuji tě Angie.“

Eve: „Angie nech toho.“

Angie: „nech mě být, rádoby přemožitelko. Nikdy nebudeš tak dobrá jako moje sestra. Jamie měl pravdu, tohle je jedna velká fraška a já vás nenechám, abyste mámu zničili.“

Angie zvedla ruce, že provede kouzlo, ale kolem ní se objevili David, James, Elie a Alex, všichni si stopli kolem ní.

„Co to děláte?“

David: „nech toho Angie!“

Angie: „nech mě být.“

Jamie: „Sestřičko, neblbni, nech to být.“

Angie: „nenechám.“

Elie: „Wicca tě teď potřebuje.“

Angie: „Nikdo to nevidíte? Alexi, ty jsi taky proti mně?“

Alex: „Promiň Angie, ale mají pravdu.“

Angie: „Tak jste přišli o druhou sestru.“

David: „O tu jsme přišli už dávno, když odešla k wicce.“

Angie už na to nic neřekla, přemístila se pryč. Hned potom se objevila Buffy.

„Co se stalo?“

David: „Jsi v pořádku?“

Buffy: „Samozřejmě, proč bych neměla být?“

David: „Angie tě chtěla odnést k wicce.“

„Proč jsi mi to neřekl?“ Upřela pohled na Angela.

Angel: „nevím, co myslíš.“

Buffy: „O Timovi a o Fione.“

Angel: „jak to víš?“

Buffy: „V přítomnosti naší nejstarší dcery jste všichni průhlední jako zrcadlo.“

Angel: „Nebudeme se o tom teď bavit.“

Buffy: „Myslíte si všichni, že jsem blázen nebo co?“

David: „Radši by sis měla odpočinout, potom si o tom promluvíme, tu rodinou večeři necháme na jindy.“

Buffy: „Ale Davie.“

„Davie má pravdu, jdeme nahoru, bude lepší, když u tohohle nebudeme.“ Vzala ji Cordy za ruku a násilně ji vlekla ze dveří a nahoru po schodech.

         Všichni sourozenci i ostatní v místnosti se posadili na židle, tohle bude dlouhá diskuse.

David: „Mimochodem, ahoj tati.“

Angel: „jak jste se to dozvěděli?“

James: „Telepatická zpráva.“

Elie: „Já taky.“

David. „Nemám tušení, kdo to byl.“

Alex: „Byla to Nellie.“

James: „Ale ona nemůže posílat zprávy.“

Angel: „Teoreticky může.“

David: „Takže Nellie nás varovala, že chce Angie odvést mámu?“

Angel: „Co to do ní vjelo?“

Elie: „Wicca má jisté zásady a Angie strávila v těchto zásadách tisíce let.“

David: „Máma je v pohodě ne?“

Angel: „Ano, je, dokud nezačala Angie vyvádět, bylo všechno v pořádku.“

James: „Tak my zase půjdeme, můžeme se sejít později.“

Angel: „Nebojte se, postarám se o vaši matku.“

Všichni se postupně rozloučili a zmizeli.

Eve: „Neřekneš jim to?“

Angel: „Nemusí to vědět, ještě by z toho byly zbytečné hádky.“

Eve: „Tak běž za ní.“

 

10. kapitola