2x01 – Raindrops keep
falling on my head
Hlas Meredith: K tomu, abyste byli dobrý chirurg, musíte myslet jako chirurg. Emoce mohou být zrádné. Odložte je stranou a vstupte do čisté, sterilní místnosti, kde jsou všechny úkony jasné. Řízni, zašij, zavři. Ale občas se musíte vypořádat s ránami, které se nehojí. Řez, který rozřízne stehy a otevře ránu dokořán.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Říkají cvičení dělá mistra. Teorie je taková, čím víc myslíš jako chirurg, tím více se jím stáváš. Lepší je zůstat neutrální a nezaujatý. Řízni, zašij, zavři. A je jen horší tohle vše zapomenout a prostě nemyslet jako chirurg. A vzpomenout si jaké to je – myslet jako lidská bytost.
2x02: Enough Is
Enough (No More Tears)
Hlas Meredith: Mám tetu, která kdykoliv vám něco nalévá, říká: „Řekni dost.“ Moje teta by řekla : „Řekni dost.“ Ale my samozřejmě nikdy neřekneme dost. Neřekneme to, protože na té možnosti „mít víc“, je něco zajímavého. Víc tequily, víc lásky, víc všeho. Mít víc je lepší.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Na napůl plné sklenici je ale také něco zajímavého. Je to o tom říct dost. Myslím, že je to pohyblivá hranice. Barometr potřeby a touhy. Je to na každém z nás. A záleží na tom, co nám nalévají. Někdy vše, co chceme je ochutnat. Jinak žádné „dost“ neexistuje. Ta sklenice je bezedná. A vše, co chceme je mít víc.
2x03: Make Me Lose Control
Hlas Meredith: Chirurgové jsou posedlí kontrolou.
Se skalpelem v ruce se cítíme nezastavitelní. Není tu žádný strach,
žádná bolest. Máme 3 metry a jsme neprůstřelní. A pak sál opustíte A všechna ta
dokonalost. A všechna ta náhderná kontrola jde k čertu.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Žádný z nás nerad ztrácí kontrolu. Ale pokud jde o chirurga neexistuje nic horšího. Je to znamení slabosti, nezvládnutí své práce. A stále jsou chvíle, kdy se to od vás prostě vzdálí.. Kdy se svět přestane točit a vy si uvědomíte, že ten malý blyštící se skalpel vás nezachrání. A nezáleží na tom, jak tvrdě budete bojovat. Prohrajete. A to je sakra děsivý. Kromě toho tu ale je i světlá stránka volného pádu. Je tu šance, že vás vaši příátele zachytí.
2x04 Deny, deny, deny
Hlas Meredith: Klíčem k přežití chirurgické praxe je zapírání. Zapíráme, že jsme unavení, zapíráme to, že máme strach, zapíráme to, jak moc chceme uspět a převážně... zapíráme, že vůbec zapíráme. Vidíme jen to, co vidět chceme a věříme jen tomu, čemu chceme. A funguje to. Lžeme sami sobě tak moc, že po nějaké době ty všechny lži vypadají jako pravda. Zapíráme tak moc, že nejsme schopni rozpoznat pravdu i kdybychom ji měli před nosem.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Někdy se k nám realita přiblíží a
kousne nás do zadku. A když to celé propukne, vše co můžete udělat je tomu
uplavat. Svět předstírání je klec a ne kokon. Můžeme lhát sami sobě jen po
určitou dobu. Jsme unavení, máme strach. Zapíráním se ta pravda nezmění. Dříve či později musíme všechno popírání
odložit stranou a čelit světu s hlavou vstyčenou a pistolí připravenou.
2x05 – Bring the pain
Hlas Meredith: Bolest přichází ve mnoha podobách Malé píchnutí, trocha přecitlivělosti, náhodná bolest, obyčejné bolesti, se kterými žijeme každý den.... A pak tu je bolest, kterou nelze přehlížet. Taková bolest, která je tak velká, že blokuje vše ostatní. Bolest, kvůli které zapomenete na celý svět. Až to jediné, nad čím můžeme přemýšlet ...je jak moc to bolí... Je jen na nás jak tu bolest dokážeme zvládnout. Bolest...umrtvujeme ji, necháváme jí projít, přijímáme jí, ignorujeme...a pro někoho je nejlepší cestou jak ovládnout bolest, prostě to vydržet až do konce.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Bolest--musíte jí prostě nechat projít, doufat, že rychle sama odejde, doufat, že rána, která ji způsobuje se zahojí. Není tu žádné řešení. Žádná jednoduchá odpověď. Prostě se musíte zhluboka nadechnout a počkat, až to přejde. Po většinu času se dá bolest zvládnout. Ale někdy vás bolest dostane, když to nejméně čekáte. Praští vás pod pás a nenechá vás se postavit. Bolest... musíte se jí prostě probojovat, protože pravdou je, že, před ní nemůžete utéct a život jí obnáší víc a víc.
2x06 Into you like a
train
Hlas Meredith: Lidé mohou být zařazeni do jedné nebo dvou skupin. Na ty … kdo mají rádi překvapení a na ty, kteří ne. Já je ráda nemám. Nikdy jsem nepotkala chirurga, který by měl rád překvapení. Protože, jako chirurgové, rádi všechno víme. Musíme vše vědět. Protože často, když nevíme, lidé umřou a nastanou soudní pře.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Jako chirurgové...musíme všechno vědět. Musíme vědět, co co obnáší. Musíme vědět, jak se postarat o naše pacienty. A jak se postarat o druhé. Nakonec...musíme přijít na to, jak se postarat sami o sebe. Ale jako lidské bytosti, je někdy lepší zůstat v temnotách. Protože...v temnotách je možná strach... ale je tam také naděje.
2x07 Something to
talk about
Hlas Meredith: Komunikace--je ta první věc, kterou se v životě učíme... Legrační je, že když dospějem a naučíme se všechna slova a začneme mluvit, je stále těžší vědět, co říct, nebo jak poprosit o to, co opravdu potřebujeme.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Na konci dne se mohou přihodit věci, kterým nemůžete pomoci, ale můžete si o nich promluvit. Některé věci prostě nechceme slyšet. A některé věci říkáme, protože už nemůžeme mlčet. Některé věci prostě řekneme, protože tu není jiná možnost. Některé věci se necháváme pro sebe. Některé věci prostě mluví sami za sebe.
2x08 - Let It Be
Hlas Meredith: V osmé třídě jsme na angličtině museli číst Romea a Julii. Pak nás pro velký úspěch paní Snyderová donutila odehrát každou část. Sal Scaffarillo byl Romeo. Jak si to osud přál, já byla Julie. Všechny ostatní holky mi záviděly, ale já měla trochu jiný názor. Řekla jsem paní Snyderové, že Julie byla pěkná kráva. Pro začátek, zamilovala se do kluka, kterého nemohla mít, pak kvůli jejímu vlastnímu špatnému rozhodnutí oklamala osud. Paní Snyderová mi vysvětlila, že když se do hry přimíchá osud, možnost volby občas vyletí oknem. Ve zralém věku třinácti let, jsem si byla jistá, že ta láska, stejně jako život, je o rozhodování... A osud s tím nemá co dělat. Každý si myslí, jak je to romantické. Romeo a Jule. Pravá láska, jak smutné. Pokud byla Julie tak hloupá, že se zamilovala do nepřítele, vypila lahvičku s jedem a usla v hrobce, …tak si zasloužila to, co jí potkalo.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Možná že Romeo a Julie byli předurčeni být spolu, ale jen na chvíli. A pak jejich čas uplynul. Pokud by to věděli předem, mohlo být všechno v pořádku. Řekla jsem paní Snyderové, že až vyrostu, vezmu osud do vlastních rukou. Nenechám se stáhnout nějakým chlapem. Paní Snyderová mi řekla, že bych byla šťastná, kdybych sdílela s někým tenhle druh vášně, a kdyby ano, pak bychom spolu byli už navždy. Dokonce i teď věřím, že především láska je o volbách. Je to o tom, položit jed i dýku a vytvořit si vlastní dobrý konec...vetšinou... Ale někdy, navzdory všem nejlepším volbám a nejlepším záměrům, osud stejně vyhraje.
2x09 - Thanks for the Memories
Hlas Meredith: Vděk, uznání, poděkování--nezáleží na výběru slov, všechny znamenají totéž -- šťastný. Jsme předurčeni být šťastní. Vděční za přátele, rodinu. Šťastní jen za to, že žijeme...Ať už se nám to líbí nebo ne.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Cenit si malých vítězství... Ocenit ten boj,
který nás stojí to být prostě jen člověkem. Možná jsme vděční za ty povědomé
věci, které už známe. A možná jsme vděční
za ty věci, které se nikdy nedozvíme. A na konci dne, ten fakt, že máme tu kuráž
stále stát na nohou. ..je dostatečný důvod k oslavě.
2x10 - Much Too Much
Hlas Meredith: Když jste byli děti, bylo to Halloweenské cukrátko. Schovali jste to před rodiči a jedli, až vám bylo špatně. Na vysoké, opojná kombinace mládí, tequily a no...Však víte. Jako chirurg, berete tolik dobrého, kolik dáváte...Protože to dobré neobchází někde poblíž tak často, jak by mělo. Protože dobré věci nejsou vždy takové, jak vypadají. Příliš mnoho čehokoliv--dokonce i lásky--není vždy dobrá věc.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Jak víte, jak moc je příliš? Příliš mnoho, příliš brzy? Příliš informací? Příliš zábavy? Příliš lásky? Příliš na to, se zeptat? A kdy je toho prostě příliš na to, to snést?
2x11 - Owner of a Lonely Heart
Hlas Meredith: Jako chirurgové, potlačujeme vlastní potřeby, abychom vyhověli potřebám pacientů. Ignorujeme naše přátele a rodinu, abychom zachránili přátele a rodiny našich pacientů. Což znamená, že na konci dne, vše co máme jsme my sami...a na světě není nic jiného, co by vás přimělo cítit se víc osaměle, než právě v této chvíli.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Před 400 lety, další dobře známý angličan měl takový názor na samotu..--John Donne. Myslel si, že nikdy nejsme sami. Samozřejmě, že v té době, kdy to pronesl, byl snílkem. Nikdo není ostrov, zahleděný sám do sebe. Vyškrtněte ty kecy o ostrovu a zjistíte, že jen myslel, že každý potřebuje někoho, o koho by se mohl opřít...a ujistil nás, že nejsme sami. A kdo kdy řekl, že ten někdo nemůže mít čtyři nohy? Někoho, s kým by se dalo hrát, nebo jen tak pobíhat...nebo prostě posedět.
2x12 - Grandma Got Run Over By A
Reindeer
Hlas Meredith: Je obecný mýtus, že pokusy o sebevraždu dosahují o svátcích vrcholu. Jak se ukazuje, jejich počet spíše klesá. Experti se domnívají, že když jsou lidé obklopeni rodinou, nezaobírají se tolik sami sebou. Je ironické, že ta samá rodinná soudržnost je zároveň důvodem, že deprese zažívají o svátcích špičku. (záběr na rozzářenou Izzie, která zdobí dům vánočními dekoracemi) Dobře, jo.. Izzie se nepočítá.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Jedno staré přísloví říká, že rodinu si nevyberete. Berete to, co vám osud nadělí. A máte je rádi nebo ne, milujete je a nebo ne, rozumíte jim nebo ne... ...vyrovnáte se s tím. Pak je tu jeden myšlenkový směr, který říká, že rodina, do které se narodíte je jenom počáteční bod. Krmí vás, oblékají a starají se o vás do té doby, než jste připravení jít do světa...a...najít si vlastní rodinu.
2x13 - Begin the Begin
Hlas Meredith: Čerstvé začátky. Díky kalendáři se dějí každý rok. Prostě stačí sledovat, kdy začne leden. Naší odměnou za přežití svátků je Nový rok. Přináší tu skvělou tradici novoročních předsevzetí. Hoď svou minulost za sebe a začni znova. Je těžké odolat té možnosti nového začátku. Šanci schovat problémy loňského roku pod postel.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Kdo rozhoduje, kdy končí to staré a začíná nové? Není to den v kalendáři, nejsou to narozeniny nebo nový rok. Je to událost, buď velká nebo malá, něco co nás změní. V tom lepším případě, něco co nám dá naději. Nový den života a pohledu na svět. Pohřbít staré zvyky a staré vzpomínky. Nejdůležitější ale je, že nikdy nepřestaneme doufat v možnost nového začátku. Ale také je důležité nezapomenout, že uprostřed všeho toho špatného existuje pár malinkatých věcí, kterých bychom se opravdu neměli vzdávat.
2x14 - Tell Me Sweet Little Lies
Hlas Meredith: Jako lékaři jsme trénováni být skeptičtí, protože naši pacienti nám v jednom kuse lžou. Pravidlo zní: každý pacient lže dokud se neprokáže opak. Lhaní je špatné, nebo nám to tak aspoň říkali. Neustále. Od narození. Upřímnost je ta nejlepší politka. Pravda tě osovobodí. Faktem je, že lhaní je nutnost. Lžeme sami sobě, protože pravda.. pravda totiž zatraceně bolí.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Nezáleží na tom, jak moc se jí snažíme ignorovat nebo zapírat jí. Nakonec se lež vždy provalí. Ať se nám to líbí nebo ne. Ale tady je jedna pravda o pravdě. Pravda bolí. A proto lžeme.
2x15 - Break on Through
Hlas Meredith: Na chirurgii je na podlaze červená čára, označující
místo, kdy je nemocnice ještě přístupná a kdy je nepřístupná, až na hrstku
vyvolených. Nepovolené překročení není tolerováno.V podstatě jsou tu ty čáry
z nějakého důvodu. Kvůli bezpečnosti, ochraně, jasnosti. Pokud se
rozhodnete tyto čáry překročit, můžete si být jisti, že to na vaše vlastní
riziko. Takže čím to je, že čím jsou ty čáry větší, tím nás to víc svádí
k jejich překročení ?
Na konci epizody
Hlas Meredith: Nemůžeme si pomoct. Vidíme čáru a chceme jí
překročit. Možná je to to vzrušení ze záměny
něčeho známého v neznámé.
Něco jako taková osobní výzva.
Jediným problémem je, že když jí překročíme, je téměř nemožné vrátit se
zpět. Ale pokud zvládnete udělat ten krok zpět, naleznete bezpečí
v počtu. (Meredith tráví večer se svými přáteli..)
2x16 - It's the End of the World
(Part 1)
Hlas Meredith: Je to pohled v očích pacienta. Je
v něm stopa, vůně smrti. Něco jako šestý smysl. Když si smrt jde pro vás,
cítíte to. O čem jste vždy snili, že uděláte před tím, než zemřete ? (Meredith,
Izzie a Christina se společně sprchují. Jsou celé pokryté pěnou a vzájemně si
myjí záda..) Ok, haló, očividně toto
není můj sen. (Do sprchy vchází nahý
George a dívky ho lákají k sobě.. Náhle se George probere pádem
z postele.) Vidíte, říkala jsem
vám to, to není můj sen.
2x17 - (As We Know It) (Part 2)
Hlas Meredith: (Meredith je uvězněná v nemocnici s rukou na bombě, která může kdykoliv vybuchnout.. ) V nemocnicích se říká, že to poznáte. Poznáte, když máte umřít. Někteří lékaři říkají, že to je pohled v očích pacienta. Někdo říká, že tam je stopa, vůně smrti. Že existuje nějaký druh šestého smyslu. Když si pro vás smrt jde, cítíte to. Ať už je to jakkoliv, je to strašidelný. Protože pokud to víte. Co s tím můžete udělat? Kromě toho, že jste naprosto vyděšení. Kdybyste věděli, že to je váš poslední den na zemi, jak byste ho chtěli strávit?
Na konci epizody
Hlas Meredith: Meredith
se po celodenním vypětí setkává s Derekem a trochu si zavzpomínají na
„staré časy“. Kdybyste věděli, že to je váš poslední den na zemi, jak byste
ho chtěli strávit? Derek odchází…
2x18 - Yesterday
Hlas Meredith: Po mnoha pečlivých rozvahách a mnoha bezesných
nocích, tak ..tady je můj závěr. Neexistuje nic takového jako je dospělost.
Nastěhujeme se, odstěhujeme se, stěhujeme se pryč od našich rodin, od sebe
samých. Ale ta hlavní nejistota, ten
velký strach a všechny ty staré rány stárnou společně s námi. A když si už
pomyslíme, že život a okolnosti nás dostaly na práh skutečné a trvalé
dospělosti, vám vaše matka řekně něco takového… (Meredith je v pokoji u své matky, která se jí právě nechtěně
přiznává k tomu, že byla nevěrná..)
Na konci epizody
Hlas Meredith: Slyšela jsem, že je možné – dospět. Ale jen jsem nikdy nepotkala nikoho, komu by se to podařilo. Bez rodičů, kterým bychom mohli vzdorovat, porušujeme pravidla, která jsme si sami vymysleli. Vztekáme se, když věci nejdou tak, jak chceme. Ve tmě si se svými přáteli šeptáme tajemství. Hledáme pohodlí, tam kde ho můžeme najít. A doufáme. Oproti vší logice. Oproti všem zkušenostem. Jako děti, nikdy se nevzdáváme naděje.
2x19 - What Have I Done To Deserve
This?
Hlas George: Dobrá,
někdy i ti nejlepší z nás dělají unáhlená rozhodnutí. Špatná rozhodnutí.
Rozhodnutí, kterých budeme jistojistě litovat v určitý moment.. hlavně to
ráno poté. Myslím, možná ne - litovat.
Koneckonců byli jsme to my, kdo jsme se do toho navezli. Ale stejně… něco uvnitř nás nás nutí dělat
takový bláznivý věci. Věci, který se proti nám pravděpodobně obrátí a kousnou
nás do zadku. Ale stejně je děláme. Co
se snažím říct je, že : sklízíme, to co jsme zaseli. Kdo s čím přichází, tím také schází. Je
to osud, ať už se na to díváte, jak chcete.
Osud je pěkná mrcha.
Na konci epizody
Hlas George: Ať tak, či tak.. osud nás nechává čelit nám samotným. Můžeme se podívat svému osudu do očí, nebo můžeme počkat až se k nám zezadu připlíží. Osud si nás stejně vždycky najde. Ale pravdou je, že jako chirurgové máme spoustu šancí upravit si rovnováhu, tak aby se nám líbila. Nezáleží na tom, jak moc se snažíme, osudu neutečeme, provází nás k domovu. Myslím, že na osud si opravdu nemůžeme stěžovat. Není nefér. Není neočekávaný… prostě...vyrovnává stavy. A i když máme pokušení udělat něco, o čem víme, že to přinutí osud kousnout nás do zadku… stejně to uděláme.
2x20 - Band Aid Covers the Bullet
Hole
Hlas Meredith: Pacienti nám vždycky říkají, jak by
dělali naší práci. Prostě mě zašijte, obvažte a pošlete mě domů. Je to snadný
navrhnout rychlé řešení, když toho moc o
problému nevíte. Když nerozumíte příčině… nebo nevíte, jak je ve skutečnosti
rána hluboká. Prvním krokem k zahojení je vědět přesně, jak ta nemoc
začala. Ale to lidé většinou nechtějí slyšet.
Předpokládá se, že zapomeneme na minulost kolem nás, budeme ignorovat
možné komplikace a rychle vše vyléčíme.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Jako lékaři, jako přátelé, jako lidské bytosti se snažíme udělat, co můžeme. Ale svět je plný nečekaných obratů a změn. A když přistanete na zem, tak to s vámi může pěkně zamávat. A srazit vás na kolena. Pokud budete mít štěstí, skončíte s ničím menším než je otevřená zlomenina. S něčím, co se dá zakrýt obvazem. Ale některé rány jsou hlubší, než se na začátku zdají a trvá to dýl, než se zahojí. U některých ran musíte strhnout obvaz a nechat je dýchat a dát jim čas na zahojení.
2x21 - Superstition
Hlas Meredith: Na vysoké jsme měli takovou kouzelnou sochu. Bylo tradicí jsi trochu podrbat na nose pro štěstí. Moje spolubydlící opravdu věřila v sílu té sochy a trvala na návštěvě té sochy před každou zkouškou. Učit se by možná bylo lepším nápadem. Rupla hned ve druháku. Ale faktem bylo, že my všichni jsme tak trochu pověřčiví. Pokud nevěříme v kouzelné sochy, tak se vyhýbáme dírám v chodníku nebo si navlékáme vždy levou botu dřív. Ťukáme na dřevo. Stoupnutím na díru, bychom mohli své matce zlomit vaz.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Pověrčivost leží někde mezi tím, co můžeme kontrolovat a co ne. Najdi penny, zvedni ji a po celý den budeš mít štěstí. Nikdo z nás nechce propást šanci na štěstí. Ale říct to 33x opravdu pomůže? Naslouchá tomu někdo? A pokud ne, proč se vlastně obtěžujeme dělat všechny ty věci? Spoleháme na pověry, protože jsme dost chytří na to, abychom věděli, že nedostaneme všechny odpovědi. A že život funguje záhadnými způsoby. Nezahazujte juju, ať přichází odkudkoliv.
2x22 - The Name of the Game
Hlas Meredith: Dobrá hra basketu nás má zvednou ze sedadel. Všechny hry jsou o slávě, bolesti a jedné hře za druhou. A pak tu jsou také spíš ty osamělé hry. Hry, které každý hraje sám se sebou. Společenské hry, smyslové hry, používáme je, abychom zabili čas. Abychom učinili náš život trochu zajímavější. Abychom se odreagovali od toho, co se ve skutečnosti děje. Někteří z nás milují hry. Jakékoliv. Někteří z nás milují hraní…až moc.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Život není sport pro diváky. Výhra, prohra nebo remíza.. ta hra je ještě ve vývoji. Ať chceme nebo ne. Tak do toho: hádejte se s rozhodčím, změnte pravidla, trochu podvádějte, dejte si pauzu a směřujte ke kořenům. Ale hrajte. Hrajte. Hrajte tvrdě. Hrajte rychle. Hrajte do roztrhání těla. Hrajte, jako by neměl nastat zítřek. Dobrá, není to o tom, jestli vyhrajete nebo ne.. je to o tom, jak tu hru hrajete.
2x23 - Blues for Sister Someone
Hlas Meredith: Klíčem k tomu být úspěšný internista je to, čeho se vzdáváme. Spánku, přátel, normálního života. Obětujeme tohle vše pro ten jeden nádherný okamžik. Okamžik, kdy se legálně můžeme prohlásit za chirurgy. Jsou dny, kdy se ty oběti stojí za to. A pak jsou tu dny, kdy vše ostatní vypadá jako oběť.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Jeden moudrý muž jednou řekl: Ve svém životě něčeho dosáhnete, pokud pro to obětujete vše ostatní. Myslel tím, že za vše se musí platit. Takže před tím než jdete do bitvy, raději se rozhodněte jak moc jste ochotni ztratit. Často se také musíte zříct toho, co je správné pro to, co máte rádi. A to také znamená, že opustíte to, co jste celý život budovali. Samozřejmě ty nejtěžší oběti jsou ty, které nevidíme přicházet. Když nemáme čas na vymýšelní strategie, na volbu stran nebo míry případné újmy. Když se nám tohle stane. Když si pro nás ta bitva příjde a nevybere si někoho jiného, tak tehdy se oběť může změnit v něco co nemáme šanci snést.
2x24 - Damage Case
Hlas Meredith: Procházíme životem jako býci v čínském obchodě. Kousek sem, šlehnout tam. Ničíme sami sebe a ničíme také ostatní. Problém je snažit se přijít na to, jak kontrolovat škody, které jsme udělali. Nebo ty, které se staly nám. Někdy nás ta škoda stihne jako překvapení. Někdy si myslíme, že tu škodu můžeme napravit. A někdy jsou škody takové, že se na ně ani nechceme podívat.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Všichni jsme tak trochu pošramocení. Někteří z nás víc než ti druzí. Táhne se to s námi už od dětství. Pak v dospělosti, dáváme tolik dobrého, kolik dostáváme. Nakonec všichni pácháme škody. A pak se to snažíme jakkoliv napravit. .
2x25 - 17 Seconds
Hlas Meredith: V životě nás učili, že existuje sedm smrtelných hříchů. Všichni známe ty nejzávažnější: obžerství, smilstvo, pýcha. Ale hřích o kterém zase tak moc neuslyšíte je hněv. Možná proto, že si myslíme, že hněv není zase tak nebezpečný. Že ho dokážeme kontrolovat. Pointa je v tom, že možná že hněvu nevěnujeme tolik pozornosti. Možná že může být mnohem víc nebezpečný, než si myslíme. Vždyť když přijde na nebezepčné chování, tak hněv je na vrcholu celé sedmičky.
Na konci epizody
Hlas Meredith: Takže, co činí hněv tak odlišný od dalších šesti smrtelných hříchů? Je to docela jednoduché. Pokud se poddáte hříchu závisti nebo pýchy, ublížíte jen sami sobě. Zkuste smilstvo nebo chtíč a zraníte jenom sebe, nebo možná ještě dva další. Ale hněv… hněv je horší. Matka všech hříchů. Nejenom, že vás hněv může stáhnout do propasti, ale když to udělá, můžete sebou strhnout spoustu dalších lidí.
2x26 - Deterioration of the Fight or Flight
Response
Hlas Meredith: Lidé potřebují k životu spoustu věcí.
Hlas George: Rodinu.
Hlas Christiny: Lásku
Hlas Izzie: Sex
Hlas Dereka: Ale jediná věc, kterou opravdu potřebujete…
Hlas Burka: ..abyste žili..
Hlas Christiny: … je bijící srdce.
Hlas Addison: Pokud je naše srdce v ohrožení.
Hlas Alexe: ..reagujeme dvěma způsoby.
Hlas George: Buď utečeme..
Hlas Burka: Nebo..
Hlas Izzie: Zaútočíme.
Hlas Richarda: Existuje pro to vědecký termín.
Hlas Alexe: Bojuj
Hlas Addison: Nebo to vzdej.
Hlas Baileyové: Je to instinkt.
Hlas Meredith: Nemůžeme ho ovládnout.
Hlas Izzie: Nebo ano?
(záběr na Dannyho,
který má zastavu srdce..)
Závěr druhé série