Fate

 

Samota. Věc, kterou bych nikdy nikomu nepřála. Já bych o ní mohla povídat hodiny a stejně by to nebralo konce. A jak to všechno vím? Protože jsem si takový život vybrala. Ne, že bych dřív byla nějak obzvlášť oblíbená, ale takový hlouček těch nejbližších jsem vždycky měla. Ale teď se můj celý život motá jen kolem smrti. Zabíjení, to je totiž můj osud. Nejsem vrah, i když z jednoho úhlu pohledu by se to tak taky dalo brát. Jenže já zabíjím, protože musím. Abych naplnila proroctví. Jedna zemře a druhá povstane a bude bojovat sama proti upírům a démonům. Že neexistují? To jsem si dřív taky myslela, dokud jsem nezabila svého prvního. Teď je zabíjím noc co noc, aby obyčejní lidé mohli v klidu spát a nestali se součástí jejich krvavých hodů. Proč? Protože jsem Vyvolená.

 

*  *  *

Slunce už zapadá a já se musím připravit. Musím se plížit jako stín po hřbitovech a temných uličkách města, abych rozprášila vše, co páchne temnotou. Jenže posledních pár dní byl ve městě klid. Nikde žádní visatí lidé. Na tohle město to bylo dost zvláštní. Něco se dělo. A taky bylo jediné místo, kde se to dalo zjistit. U Frankieho v Temném lokále.

 

Jen pár démonů se krčilo v rohu. Jinak všude bylo ticho. Vždy tu bylo tolik podivuhodných tvorů, že se tu nedalo ani hnout.

„Á, moje drahá přemožitelka. Co to bude dneska?“ Frankie byl postarší chlápek z kozí bradkou a stále ve stejném oblečení. Jen snad den ode dne smrděl víc a víc.

„Jako vždycky, nějakou tu cennou informaci..“ Ale věděla jsem, že u Frankieho není nic zadarmo.

„Ale, přemožitelko, já jsem jen hostinský a vážně nic nevím.“ A poslal mi skleničku s whisky. Neměla jsem zrovna dobrej den, takže jsem to do sebe kopla, že ani nestačil mrknout.

„Frankie, víš, co bych z tebe mohla nadělat?“ Tázavě se na mě podíval. Já doufala, že takovýhle menší pohrožení by na něj mohlo stačit.

„Dobře Frankie, kolik?“ Vytáhla jsem z kapsy pár drobných.

„Tohle bude mnohem dražší, přemožitelko, tahle informace má totiž cenu tvýho života…“ Hodina jsem mu na stůl padesátku. Frankie dvakrát poklepal na pult vedle bankovky. Přihodila jsem mu tam teda ještě jednu.

„Víš, jak jsi minulý týden přepadla ty upíry v přístavu?“ Kývla jsem, protože jsem si to pamatovala moc dobře. Roztržený ret, natrhlé obočí, zhmožděná žebra a modřiny snad po celém těle.

„Ty upíři patřili pod upírskou bandu, kteří si říkají Zabijáci pekel a zajišťovali export cenných zbraní a důležitých listin pro svý velký kápo v jižní Americe. Jenže vaší roztržky se nějaký bedny ztratily. Myslí si, že si je vzala ty a oni je teď chtějí zpátky.“

„Ale já je nemám.“ Snažila jsem se bránit, ale bylo to celkem zbytečný.

„Víš, jejich kápo dorazilo před několika dny do města a nabídl dost velký peníze za navrácení beden a tvojí hlavy.“ A napil se rovnou z flašky.

„Takže pokud tomu dobře rozumím, chtějí mě teď všichni ve městě zabít za to, co jsem vůbec neudělala.“ Tohle bylo i na mě moc. Vytrhla jsem mu láhev s whisky z ruky a pořádně jsem se napila. Jenže někdo mi tu flašku vytrhl z ruky a hodil ji na zem. Ve stejnou chvíli mě někdo chytil za ramena a hodil mě na tu stejnou zem, teď ale plnou střepů. Cítila jsem , jak se mi zarývají do kůže. Nade mnou teď stála skupinka démonů, která se ještě před chvílí krčila v rohu.

„Promiň, přemožitelko, ale obchody teď nějak nejdou a já vážně potřebuju peníze.“ Zasmál se Frankie a utekl dveřmi, co měl za pultem.

„Máš něco, co chceme a ty nám to dáš.“ Začal na mě modrý oslizlý démon, když mě jeho dva poskoci postavili na nohy.

„To se ještě uvidí.“ A kopla jsem ho do toho jeho hraného úsměvu. Letěl přes celou místnost, až ho zastavila protější zeď. Ostatní na mě hned skočili. Mlátili mě hlavně do hlavy. Byli až moc silní a já neměla moc šancí na záchranu. Rozdala jsem pár nemířených ran kolem sebe, abych alespoň na chvíli nad nimi získala kontrolu. Bohužel. Mlátili a kopali do mě ještě víc. Najednou se nade mnou mihl černý stín a kopání ustalo. V dálce jsem slyšela jen rány a vzdychání, ale i to nakonec ustalo. Někdo mě vzal lehce do náruče a odnášel mě ven. Ve dveřích jsem si všimla, že démoni se krčí u protější stěny a koukají  do země.

 

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Začala jsem sebou házet.

„Klid, hned tě postavím…au!“ Dala jsem mu jednu ránu do zubů.

„Stačilo říct jen děkuju.“ Položil mě na zem a promnul si tvář.

„Za co bych ti měla děkovat? Za to, že si mě zachránil? To jsi nemusel, zvládla bych to sama. Ostatně jako vždycky.“ Ušklíbla jsem se a zaťala jsem ruce v pěst. Nevěděla jsem, co od něho můžu čekat. Třeba mě zachránil jen proto, že chce odměnu sám pro sebe, a tak jsem chtěla být radši připravená.

„Dobře, jen jedna rada pro tebe, odjeď! Odjeď, co nejrychleji z města, protože tady tě nečeká nic dobrýho.“ Vyšel za stínu budovy a já si ho konečně mihla prohlídnout. Vypadal jako anděl. Jen mu chyběla dvě velká křídla. I když to nebyl takový ten andělíček, co poletuje kolem Ježíška, žádné blonďaté vlasy, modré oči a ani žádná bílá košilka. Dá se říct, že to byl pravý opak.  Tmavé nerovnoměrně upravené hnědé vlasy, které působily přitažlivě Jeho čokoládové oči mě probodávaly uhrančivým pohledem. Košile s několika rozepnutými knoflíčky a návrh dlouhý kabát.

„Ne! Nikam nepojedu.“ Nikdy jsem neměla ráda, když mi někdo něco nařizovat nebo přikazoval. Měla jsem svoji hlavu, kterou jsem se řídila. Oprášila jsem si kalhoty a narovnala bundu. Z ramene jsem si vyndala poslední střep.

„Ty mi nebudeš nic přikazovat. A kdo vlastně jsi? Moje chůva rozhodně ne!“ Byla jsem vážně naštvaná. Na první pohled vypadá jako dobro samo, ale teď se mnou mluvil jako napomádovanej frajírek.

„Jen to jen pro tvoje dobro. Nechci pochybovat o tvých schopnostech, ale myslím, že když tu zůstaneš, tak zemřeš. Na tohle ještě nejsi připravená.“ Stále na mě mluvil s určitou arogancí, což se mi vážně nelíbilo.

„Nemusíš se starat. Udělám, co uznám za vhodný, jasný?!“ Zalezl zpátky do stínu, opřel se o zeď a propletl si ruce na prsou. Byl ticho, jen jsem cítila, jak mě jeho pohled probodává skrz na skrz. Neměla jsem chuť už tady dál zůstávat. Otočila jsem se a bez jediného slova jsem odcházela do temného stínu nedalekých stromů.

„Stejně tvrdohlavá…“ Dodal cizinec a vydal se opačným směrem.

 

Tohle byl vážně divnej večer. Nevěděla jsem jestli mám poslechnout rozum a co nejrychleji odjed z města, protože dnešní nepozornost v baru byla jasnou ukázkou toho, že na nějaký velký boj vážně asi ještě nejsem připravená. Na druhou stranu moje srdce nebylo připravené, se jen tak nechat ovládat, nenechá si nic přikazovat. Nedělá to, co chtějí ostatní.

 

Musela jsem se jít vykoupat. Už jsem proto, že jsem byla špinavá, ale taky proto, že ve sprše jsem se dokázala vždy naprosto uvolnit, nemyslet na nic, co jsem se dnes v baru dozvěděla. Nechávala jsem po sobě stékat jednu kapku vody za druhou. Teplá voda mě vždy dokáže uvolnit a já alespoň na chvíli můžu zapomenout na okolní svět. Naberu zde nové síly pro rozhodnutí mezi rozumem nebo srdcem. Nikdy není dobře, když se tyhle dvě věci dostanou spolu do křížku. I když jsem někde tam uvnitř už věděla, které z nich vyhraje.

„Jééé.“ Studená, zase teče studená voda. Zasloužím si snad tohle? Copak tohle je nějaká spravedlnost? Každý den bojuju proti silám temnoty, abych chránila lidstvo, a ani si nezasloužím, po namáhavé noci se umýt v teplé vodě. Nezbývalo mi nic jiného než se rychle opláchnout v té ledové. Divím se ke mně vůbec dotekla a nezmrzla někde po cestě.

 

Postel, hlavně že ta je suchá a čistá. Rychle jsem si jen v košilce zalezla pod deku. Byla jsem tak unavená a pomlácená, že jsem musela hned usnout. Byla jsem v tunelu V dlouhém černém tunelu bez východu. Udělala jsem pár kroků a přede mnou se objevilo světlo, tak ostré, že jsem nic neviděla, dráždilo mi oči. Ale něco ho utlumilo. Stál tam muž. Vysoký, ale do obličeje jsem mu neviděla. Natáhl ke mně ruku. Snažila jsem se jí chytit, ale moje ruka tou jeho jen proplula. Pak uslyším klepání, které se pomalu stupňuje. Nejdřív bylo slyšet jen někde v dálce, ale teď bylo tak blízko, jako by mi někdo klepat přímo v uchu. Probudila jsem se. Ležela jsem stále v mé posteli, ale klepání tu bylo stále. Tak hlasité, že snad musela probudit celou ulici. Vyskočila jsem z postele a jen tak jsem otevřela dveře. Zase v nich stál On. Muž, který mě zachránil u Frankieho. On mě snad sledoval.

„Lepší přivítání jsem si snad ani nemohl přát.“ Vykulím oči a uvědomím si, že na sobě mám jen lehkou košilku. Rychle jsem skočila za dveře a ven vystrčila hlavu se svraštělým obočím, aby bylo vidět, že jsem na štvaná, že mě takhle viděl.

„Promiň, ale teď vážně. Musíme pryč. Za chvíli si sem pro tebe přijdou.“

„ Já nebudu utíkat, protože já jsem jim nic nevzala.“

„To je ale nezajímá, oni jdou za penězi a zabitou tě.“ V té chvíli do pokoje proskočil nějaký rohatý démon. Musela jsem se bránit a k tomu patřilo, že budu muset vylézt ze za dveří. Kopla jsem ho do břicha a démon se sklonil. Chtěla jsem ještě jednou, ale démon mi chytil nohu, přetočil mě a hodil se mnou o zem. Naštvala jsem se, že ten velký bojovník za mnou sice přišel, ale teď stojí ve dveřích a ani mi nepomůže, a tak jsem mu chtěla ukázat, že to zvládnu sama. Vyhoupla jsem se do bojovného postoje, což v té košilce muselo vypadat velmi zajímavě.Démon se na mě rozběhla v té chvíli mi cizinec hodil svůj meč. Stiskla jsem ho ve svých dlaních a usekla jsem démonovi hlavu.

„Asi bychom vážně měli jít, jen co se převlíknu.“

„Na to není čas oponovat mi cizinec, stojící stále ve dveřích. Sundal si kabát a hodil mi ho.

„To tě zatím schová a potom ti najdeme něco pohodlnějšího.“ Nevím, co chtěl touhle poznámkou naznačit, ale jeho plášť jsem si oblékla.

 

Ven jsme vyšli zadní vchodem. Obešli jsme celý blok a schovali jsme se mezi stromy, odkud bylo vidět na celou ulici i na hlavní vchod. Na několik málo okamžiků se na jedné straně ulice objevila partička démoncích motorkářů, z druhé zase skupina upírů až po zuby ozbrojená. Uslyšela jsem výstřel někde blízko. Cizinec si vzal ode mě svůj meč a upíra, který stál za námi rozprášil. Sklonil se ke mně.

„To nic, jsem v pořádku.“ Cítila jsem na boku palčivou bolest. Krev mi sice tekla, ale myslela jsem si, že mě to jen škráblo. Naštěstí motorkáři dělali velký rámus a neslyšeli žádný vystřel.

„Vážně už tu není bezpečno ani pro jednoho z nás. Musíme jít.“ Cizinec mě chytil za ruku, tak abych se o něj mohla opřít. Postupovali jsme někam do temné a hluboké noci. Šli jsme dlouho. Byli jsme už dávno za městem, ale nezdálo se, že by naše cesta vedla v brzkému konci. Objevil se před námi jen polorozbořený dům zarostlý houštím. Vedl mě k němu, až jsme vstoupili dovnitř.

 

Všude byl jen prach a nepořádek. Prošli jsme ho celý až do poslední místnosti úplně vzadu. Byla jiná než ty ostatní. Čistá, upravená i pěkně zařízená.  Dominantní byla na celém tom pokoji postel Byla zahalená do černého saténového povlečení. Jinak tu už byl jen stůl se dvěma židlemi a na druhé straně malý gauč. Okna byla zatažená tmavými závěsy. Než jsem si celý pokoj v šeru stačila prohlédnout, zatím zapálil několik svíček.

„Svlíkni si ten kabát, musíš být úplně promrzlá. Dám ti něco jiného.“ Poslechla jsem ho, ale při prudším pohybu začaly na zem dopadat malé kapičky krve. Sykla jsem bolestí. Hned ke mně přiskočil, jako by to byl povel.

„To nic, jen ta kulka mě škrábla do boku. Ale myslím, že to bude dobré.“ Usmála jsem se na něj.

„Můžu se na to raději podívat?“

„Myslím, že to není nutné.“ Hodil po mě takovým pohledem, jako by se mi tím snažil říct, že to nebyla otázka, ale rozkaz. Nechtěla jsem se s ním hádat. Opatrně mi pomohl sundat jeho kabát. Všimla jsem si, že celá moje košile je od krve.

„Budeš si ji muset sundat, abych se na to mohl podívat.“ Neměla jsem na vybranou a v další vteřině jsem před ním stála jen v malinkých krajkovaným kalhotkách. Cítila jsem, jak jeho velké jemné ruce sahají na můj bok a lehce objíždějí ránu. Bolelo to, ale nějaký hřejivý pocit, to naprosto přebíjel. Líbilo se mi to až moc. Poddávala jsem se jeho dotykům, i když jsem věděla, že bych neměla. Nemohla jsem v tom dál pokračovat.

„Hej, vlastně o tobě vůbec nic nevím. Ty jsi nějakej temnej lovec démonů?“

„Jo, i tak by se to dalo říct. Snažím se vykoupit ze svým hříchů.“

„A tvoje jméno?“

„Co by se změnilo, kdybych ti ho řekl? Nemá za náš mluvit naše jméno, ale naše činy.“

„Ale je dobré vědět, čí jsou ty činy.“

„Kulka ti zůstala v ráně, budu ji muset dostat ven,“ snažil se to zamluvit, „zatím si lehni do postele.“ A odběhl někam do tmy vedlejšího pokoje. Lehla jsem si do postele a přikryla jsem se dekou. Za chvíli se vrátil a přinesl si sebou pár věcí., jako vetší hrnek s vodou, whisky a pár stříbrnejch věciček.

„Co je vůbec tohle za místo? Tady bydlíš?“

„Ne, jen sem chodím často přemýšlet. Občas potřebuju být sám a tady je klid.“ Položil si všechno náčiní na spolek vedle postele a podal mi láhev s whisky.

„Chceš mě snad opít?“ Zasmála jsem se a láhev jsem si od něj vzala.

„Ne, jen tě to otupí až budu vyndávat kulku ven. Není to zrovna nic příjemného.“ Pořádně jsem si lokla.

„Ty seš doktor?“ Doufala jsem alespoň v nějakou profesionalitu, když nám mohla každou chvíli na hlavu spadnou střecha.

„Ne.“ Zasmál se.

„Ale chtěl si jím alespoň být, že?“

„Spíš jsem nad tím nikdy neuvažoval.“

„A máš s tím alespoň nějaké zkušenosti?“ Všechna naděje mě pomalu opouštěla.

„Uvidíme, až to dodělám.“ Lokla jsem si znova.

„Fajn, ty vážně víš, jak uklidnit pacienta.“

„Otoč se, prosím, ať začneme.“ Vzal mi flašku a já se k němu natočila poraněným bokem. Nalil mi do rány whisky, což strašně zaštípalo.

„Uvolni se, bude to dost dolet.“ AS ano, bolelo to jako čert. Že jsem ho nechala, aby mi na to vůbec sahal. Ale můj zachránce se to snažil vyndat s tou největší opatrností. Když už byla kulka venku, obvázal mi ještě celý pas.

„Odpočiň si, po západu slunce vyrazíme.“ Sklonil se ke mně a políbil mě do vlasů. Jí se znovu přikryla a usnula jako mimino. Byla jsem znovu v tunelu, Stejné ostré světlo mě štípalo do očí. Ale nikdo se neobjevil. Za to jsem za sebou slyšela kroky. Otočila jsem se. Podával mi ruku, ale byla jiná než předešlou noc. Snažila jsem se jí chytit, ale nešlo to. Když jsem udělala krok blíž, abych viděla obličej, stejně nic nebylo vidět, jako by ho stále obklopoval stín, ze kterého nemohl vylézt.

„Vstáváme, Šípková Růženko.“ Zamžourala jsem očima. Seděl na kraji postele a hladil mě po vlasech. Opatrně jsem se posadila a deku jsem si stále držela na prsou, ale bylo to zbytečné, protože znal všechny křivky mého těla.

„Vypadáš už líp.“

„Taky se tak cítím.“ Podal mi hrníček s tekutinou.

„Čaj, pomůže ti to.“ Zajímalo by mě, kde tady ten čaj sehnal a udělal, ale nechtěla jsem se moc vyptávat, bůh ví, co bych se zase nedozvěděla. Raději jsem se z hrníčku napila.

„Díky. Ty jsi taky spal?“ Usrkla jsem si. Něco tak hrozného jsem snad ještě nepila, asi moc často čaje nepřipravuje.

„Chvíli takhle na gauči.“ Otočil se malinkému prosezenému gauči, stojícím pod oknem.

„Mohl sis lehnout sem do postele, je dost velká.“

„Nechtěl jsem tě rušit ze spánku a nevěděl jsem zda by tě to nějak nepohoršovalo.“ Snažila jsem se položit hrníček na noční stolek hned vedle postele, ale zapíchalo mě v ráně a já se schoulila v bolestech. Upustila jsem hrnek, který se vylil na jeho košili. Já se chytla jeho ruky a pevně jsem mu ji v bolestech stiskla. Po chvíli bolest zase ustala. Všimla jsem si, že je politý a snažila jsem se mu to nějak utřít.

„To je dobrý, zase to uschne.“ Chytil mě za bradu a lehce mi zvedl hlavu tak, že jsem se mu dívala do jeho uhrančivých očí. Jeho pohled mě probodával, viděla jsem tam,lásku, nenávist, strach, obětování, ale i smutek. Nepatrně jsme se k sobě přibližovali, až se naše rty dotkli. Líbal mě pomalu, něžně, ale byla v tom zároveň i jistá divokost. Deka ze mě pomalu sklouzávala až jsem skončila nahá v jeho náručí. Rozepínala jsem jeden knoflíček za druhým jeho polité košile. Rána mě štípala, ale v téhle chvíli jsem bolest snad ani nevnímala. Cítila jsem jeho ruce, jak přejíždí přes má záda, po ramenech, až jedna skončila na prsou. Cítila jsem obrovskou vášeň a chtíč po celém těle. Byla mnou úplně prostoupená a já byla připravená být jeho, jen jeho.

„No, to bychom na tebe mohli čekat ještě hodně dlouho, když ty si tady tak užíváš.“ Ozval se poněkud známý ironický hlas mezi dveřmi. Rychle jsme se od sebe odtrhli.

„Spiku?“ Nemohla jsem uvěřit svým očím a hledala jsem deku, abych mohla zakrýt své nahé tělo.

„Co tady děláš?“ Stále jsem zírala na upíra vcházejícího do místnosti.

„Měli jsme tady s bručounem plán a on ho evidentně nebere vážně.“ Vytáhl z kapsy balíček cigaret, jednu z něho vytáhl a zapálil si.

„Bručonem? Vy se znáte?“ Otočila jsem se na muže sedícího vedle mě na posteli, který si právě zapínal svoji košili.

„Ale, Angel si před tebou hrál na tajemnýho cizince?“ Vyfoukl Spike z pusy kouř.

„Angel? Ten Angel?“ Nemohla jsem uvěřit svým uším. Angel jen přikývl.

„O co ti šlo? Chtěl jsi zjistit zda je lepší babička nebo vnučka? A pak, že není důležité znát tvoje jméno. A víš co, změnilo by se hodně, protože bych si s tebou nic nezačala.“ Tohle na mě bylo vážně moc. Zabalila jsem se do deky a zvedla jsem se z postele.

„Tak to ale není, nech mě, ať ti to vysvětlím.“ Zvedl se i Angel.

„ Na to si měl spoustu času.“ Cestou ke dveřím jsem drkla do Spika a na Angela jsem se ani nepodívala. Co to na mě zkoušel? Co se mnou chtěl dělat? A proč jsem mu jen tak podlehla, kdybych věděla, že je upír, nikdy by se to nestalo. Vy šla jsem ven.

„Tak nějak jsem čekala, že to takhle dopadne.“ Venku byl čerstvý studený vzdych, do kterého promluvila čarodějka.

„Will? Co si čekala? J8 nechápu, co jsem to udělala, já mám upíry zabíjet a ne se s nima líbat a dělat ty ostatní věci.“

„Jenže Angel není obyčejný upír. A projevil o tebe velký zájem. Sledoval tě už několik dní, aby se ti nic nestalo, dával na tebe pozor.“

„Ale já se nechala oblbnout pěknejma slovíčkama a hlavně jsem ani nepoznala, že je upír, a to by se mi nemělo stávat.“

„ Víš, nejdřív by sis měla všechno nechat projít hlavou a potom vynášet závěry. Tady jsem ti ještě přinesla nějaké oblečení a zbraně. Máme dneska večer ještě hodně práce.“ Oblékla jsem se a následovala jsem mlčky Will zpátky do domu. Oba upíři seděli na opačné straně místnosti a jen se na sebe dívali.

„Tak měli bychom vysvětlit Meredith, proč jsme tady.“ Podívala se na oba přítomné, ale těm do hovoru moc nebylo. Zajímalo by mě, co si řekli, během naší nepřítomnosti. Spike si dál kouřil svoji další cigaretu a na Angela jsem neměla nějak odvahu se podívat. Nebyla to jen jeho vina. To já jsem se s ním neměla zaplést, ale on mi měl říct, co je zač.

„Asi už víš, proč všichni ve městě chtějí tvojí hlavu?“ Pokračovala Will.

„Jo, něco už jsem slyšela, ale já jsem ty zbraně ani listiny neukradla.“

„Já vím, máme je my. Ukryli jsme je na dost bezpečném místě. Jenže problém je v tom, že jim je zpátky vrátit nemůžeme, abychom tě zachránili. Jsou tam pro nás dost důležité materiály a cenné zbraně pro různé rituály. Rozhodli jsme se, že zabijeme Kápa a snad když nebude odměna, snad i podsvětí po tobě přestane prahnout. Jenže K8po není až tak obyčejný démon a má dost velkou ochranku.

„Ale my to snad zvládneme, ne? Už nechci být štvanou zvěří.“ Ironicky jsem se ušklíbla.

„Neboj, zvládneme to, ale musíme se přemístit jinak, abychom předtím provedli ještě poslední věc.“Kývla jsem. Will se otočila a namířila si to k východu. Chtěla jsem jít hned za ní, ale někdo mě zastavil.

„Spiku.“

„Hele přemožitelko, víš chci se omluvit za náš poslední rozhovor.“

„Ne, to já bych měla. Přehnala jsem to. Jednala jsem impulzivně, ve zlosti. I když jsem věděla, že babi zemře, ale když to přišlo, najednou jsem se s tím nedokázala smířit a hledala jsem nějakého viníka.“

„Takže doufám, že tenhle kolík mi jednou neskončí v srdci.“ Vytáhl z kapsy svého kabátu ručně vyřezávaný kolík s jeho jménem a podal mi ho.

„Víš, Spiku, nikdy neříkej nikdy.“ Zasmála jsem se a dohnala jsem Willow. Ke Spikovi se přidal Angel a vyrazili jsme do hlubokých lesů.

 

Po několika minutách probíráním se houštím a kroviskami jsme došli k menší opuštěné jeskyni osvícené loučemi. Uprostřed byl do písku namalován kruh s různými symboly. Okolo se válely pytlíčky s různými bylinkami, obklopené hromadou knih. Bylo poznat, že jediná Willow věděla, co se tady za chvíli bude dít.

„Každý si stoupněte na jednu světovou stanu kolen kruhu.“ Všichni jsme poslechli. Poté nám dala do ruky divně smrdící byliny. Pevně jsem v dlani stiskla ty své. Poté podala Spikovi džbánek s vodou, já podala misku s hlínou a Angel dostal do ruky pochodeň.

„Až vám řeknu, všichni hodíte ty věci do kruhu a sníte ty bylinky.“ Všichni jsme přikývli a Will začala odříkávat nějaká latinská slova z knihy, co držela před sebou. Začala jsem pociťovat divný tlak na prsou, ale i v hlavě.

„Teď!“ Will vystřelil z pusy světle modrý dým, který nás naplavil. Hodila jsem misku s hlínou do kruhu a spolkla jsem bylinky. Zamotala se mi hlava a pak mě už jen obklopila jen tma. Zamžourala jsem očima. Will i oba upíři leželi na zemi bez pohnutí, ale uprostřed kruhu ležela nahá ženská postava. Pomalu jsem vstala a přiblížila jsem se k ní.

„Buffy?!“

 

- konec 2. kapitoly -