Iniciativa

Překlad: Alice

Autor: Hilary

Zdroj: Buffy Galaxy

            Buffy si nalévala do sklenice kolu a přitom cítila, jak ji někdo zezadu propaluje pohledem. Buďto je neuvěřitelně vztahovačná nebo ji někdo pozoruje. Rychle očima propátrala místnost menzy a její zrak padl na Rileyho a jeho kamarády. Sice netušila proč by ji měli pozorovat právě oni, ale když zjistili, že se na ně dívá, rychle uhnuli pohledem. Riley byl zjevně plně zaujat stohem písemek, které známkoval. Pustila to z hlavy, zaplatila oběd a sedla si ke stolku.

            "Musíš se jí zeptat," otravoval Rileyho Forrest, ale ten ho ignoroval. "Jsi jediný, kdo ji zná osobně." Konečně Riley s povzdechem zvedl hlavu. "Poslouchej, Forreste, když jsi tak nažhavený, aby Buffy večer přišla, proč ji nepozveš sám? Na to mě-" Zmlknul, protože mu začal pípat pager, stejně jako Forresterovi a Grahamovi. Pohotovost. "Jdeme," zavelel Riley a bleskově vyběhli z menzy. V tom spěchu zůstaly Rileyho písemky ležet na stole. Z místa, kde seděla, Buffy jejich úprk dobře viděla. Také si všimla opuštěných písemek. Profesorka Walshová ho za to asi zabije. Posbírala je a rozběhla se ven. Snad je ještě dohoní.

* * *

            "O co myslíš, že jde?" zeptal se Graham po cestě do Lowell House. "Ve dne nás obvykle nikdy nevolají." Forrest a Riley tiše přikývli, zřejmě jde o něco velkého. Mezitím se přiblížili k velkému zrcadlu, které viselo ve vstupní hale jejich koleje. Všichni tři se zastavili a podívali se do něj. Forrest sklopil dvířka ovládacího panelu připevněného na zdi. Poté co namačkal kód, zelený paprsek světla jim přejel po tvářích. 'Sítnicový scan byl přijat,' ozval se plechový hlas. Zrcadlo sjelo dolů a odhalilo vchod do výtahu.

* * *

            Buffy spěchala chodbami a už začínala pochybovat, že jde správně. Ale koneckonců co, Riley tady bydlí a jestli ho nenajde, nechá mu písemky u něj v pokoji. Zašla za roh a vtom všechny tři uviděla přímo před sebou, přidala do kroku. "Riley," zasýpala udýchaně, když už byla u nich. "Tohle sis zapomněl." Všichni čtyři strnuli, kluci proto, že si uvědomili přítomnost Buffy a ona proto, že právě v té chvíli zmizelo zrcadlo a ukázal se vchod do výtahu.

"O co tady jde?" zeptala se překvapeně, uvědomovala si, že právě narazila na něco, na co narazit raději neměla. Dívali se jeden na druhého, potom Forrest popadl Buffy za ruku a strčil do výtahu. Zbylí dva vešli za nimi a dveře se zavřely.

"Profesorce se to líbit nebude," povzdechl si Riley. "Co jsem měl jiného dělat?" hájil se Forrest a pořád pevně svíral Buffy. "Viděla toho příliš mnoho, nemohl jsem ji nechat jen tak jít." Riley pochmurně kývnul, zbytek cesty panovalo tíživé ticho, Forrest držel Buffy na ústech dlaň, aby nemohla ani muknout. Ta si prohlížela stísněný prostor a bylo jí jasné, že bojovat s nimi by teď nemělo žádný význam. Byli tady příliš namačkaní a ona nechtěla použít svou sílu dřív, než to bude zcela nezbytné. Sestup trval pár vteřin a potom se dveře otevřely. Buffy vyvalila oči.

Před jejím ohromeným zrakem se rozprostíral obrovský komplex, větší, než kdy viděla. Stovky lidí kráčeli sem a tam, někteří na sobě měli bílé laboratorní pláště, ostatní byli oblečeni v khaki uniformách, které už před pár dny viděla na členech toho zvláštního komanda. Nevěřila vlastním očím, bylo to jako z nějaké bondovky. A přitom to existovalo přímo pod kolejemi.

"Pojďme," vyzval je Riley a přitom už scházel ze schodů. "Nejlepší bude, když to hned půjdeme vysvětlit profesorce." Forrest šel za ním a táhl Buffy s sebou, Graham je následoval.

Buffy nepřestávala zírat na zdánlivě nekonečný prostor, kterým kráčeli. Všude se něco dělo. V některých místnostech, které míjeli, probíhal trénink členů komanda, jiné vypadaly jako třídy, ale při pohledu na velkou otevřenou plochu, kterou procházeli, jí tuhla krev v žilách. Byla doslova narvaná tucty mužů a žen oblečených v teď jí už známých bílých pláštích, na laboratorních stolech leželi různí démoni, včetně několika upírů. Někteří ještě žili a někteří, z toho byla zcela zděšená a dokonale zhnusená, byli právě rozřezáváni na kusy. Část bílých plášťů si dělala poznámky, patrně o tom, jak porcování a krájení těch nešťastných monster na kostičky probíhá. Buffy měla co dělat, aby potlačila neodbytnou touhu zvracet.

Jistě, také zabíjela démony, ale jen proto, aby chránila lidi a v žádném případě je nemučila a ani se nesnažila, aby jejich smrt byla dlouhou bolestnou agónií jen proto, aby si prohlédla jejich vnitřnosti. Otřásla se, což přimělo Forresta zrychlit. Konečně bylo to bílé peklo za nimi a Buffy zjistila, že vchází do malé místnosti. Když vstoupili dovnitř, všimla si postavy stojící k nim zády, dalo se předpokládat, že jde ženu, o které kluci mluvili jako o 'profesorce'. Tiše stáli, dokud si Riley neodkašlal.

"Paní profesorko, máme problém." Buffy už sice překvapená byla, ale to nebylo nic proti tomu jak byla ohromená ve chvíli, kdy se žena v plášti otočila. Škubla hlavou, takže Forrestova ruka sklouzla z jejích úst. "Profesorka Walshová?" Nemohla tomu uvěřit. Jediná učitelka, kterou zatím měla důvod na škole obdivovat, je součástí jakéhosi podezřelého vojenského uskupení, které se zabývá surovými a nelidskými pokusy na démonech. "Viděla nás nastupovat do výtahu," vysvětlil Riley ostýchavě. Jestli profesorku přítomnost Buffy na základně rozrušila, pak to nedala znát. "Dobře agente Finne, to bude všechno. Nechte nás se slečnou Summersovou o samotě. Trošku si popovídáme. Zařiďte prosím, aby jí někdo přinesl šálek čaje." Hoši krátce ostře kývli, opustili pracovnu a zavřeli za sebou dveře.

"Well," začala profesorka Walshová a ukázala Buffy, aby se posadila k malému stolku uprostřed pokoje. "Předpokládám, že chcete vědět o co tady jde." "Myslím, že to docela dobře chápu," ucedila Buffy suše. "Vy a vaši vojáčci chytáte démony a děláte na nich pokusy." Teď byla zase překvapená profesorka. "Vy víte o tom, že démoni a upíři existují?" Buffy se zarazila, nebyla si jistá zda má odhalit svou pravou identitu a říct profesorce, že je přemožitelka. Nakonec se rozhodla, že její totožnost je divoká karta, kterou použije pouze v nejvyšší nouzi. "Viděla jsem je po cestě sem. Dost hrůza." Walshová kývla a vzhlédla, protože do dveří vstoupil Riley s čajem pro Buffy. "Děkuji," řekla, když položil šálek na stůl a ustoupil. "To bude vše." Jakmile se za ním dveře zavřely, pokračovala. "Nemusím ani říkat, že nikdo neočekával, že to uvidíte a věřím, že o tom venku ani nešpitnete."

            "To je všechno?" zeptala se Buffy překvapeně a usrkla z hrníčku. "Já omylem zakopnu o něco jako je tohle a vy mi jen řeknete, abych si to nechala pro sebe?" "No a co jiného bych měla udělat?" zeptala se profesorka pobaveně. "I kdybyste to někomu řekla, stejně vám neuvěří." Buffy dopila čaj a odstrčila šálek stranou. "Takže co bude teď? Chystáte se-" Zmlkla a obtížně polkla, z ničeho nic se jí zdálo, že je v místnosti příšerné horko, jakoby vzduch byl tak nějak řídký nebo co. Podívala se na Walshovou a všechno kolem ní najednou plavalo, byla utopená v mlze. Pokusila se volat o pomoc, ale hlasivky ji neposlouchaly. Něco muselo být v tom čaji, byla poslední souvislá myšlenka, které byla schopna před tím, než v bezvědomí padla na stůl. Walshová se na ni jen chladně podívala, byla spokojená. Této organizaci věnovala celé roky tvrdé a oddané práce, neměla v úmyslu dovolit malé hloupé školačce, aby všechno její úsilí zmařila. Přešla k telefonu v rohu místnosti a zvedla sluchátko.

            "Walshová. Pošlete mi agenta 259, hned." Položila telefon a vrátila se k Buffy. "Vybrala jste si špatné místo na procházku, slečno Summersová." Dveře se rozletěly a vešel Graham. "Agente Millere, vezměte slečnu Summersovou do jedné ze zadržovacích cel." Jeho oči padly na bezvládnou dívku a potom se vrátily k Walshové. "To je rozkaz, agente," konstatovala stroze. "Ano, Ma'am," řekl nakonec s úsečným přitakáním, vzal Buffy do náruče a vynesl ji ze dveří. "Tam zůstane, dokud se nerozhodnu co s ní," zamumlala si Hitlerova učednice, než zamířila ke dveřím, aby našla muže, který jediný jí mohl pomoci. Hbitě proletěla hlavní částí komplexu a zastavila se až na protější straně přede dveřmi bez označení. Vytáhla identifikační kartu a projela jí magnetický zámek, vyťukala kód a dveře se otevřely. Vstoupila.

            "Doktore Anglemene, máme problém." Hubený, asi čtyřicetiletý muž vzhlédl od počítače. "Co se stalo?" "Díky chybě jednoho z agentů na základnu pronikl civilista, konkrétně jedna z mých studentek. Nikomu nedovolím, aby ohrozil výsledek naší práce. Potřebuji vědět, jestli je paměťový zkreslovač funkční. Angleman poněkud pobledl, pracoval na něm už nějakou dobu. Kdyby přístroj správně fungoval, umožnil by mu vymazat nebo dokonce přepsat vzpomínky. "Prototyp je hotov, ale než bude jeho použití bezpečné, potřebuji ještě provést finální testy." Walshová kývla. "Nyní je to vaší hlavní prioritou, dejte mi vědět hned, jak budete připraven. Chci aby odtud ta dívka zmizela co nejdřív." "Samozřejmě." Walshová se vydala ke dveřím. "Zbytek dne strávím v monitorovací místnosti. Nepřeji si být rušena, ledaže byste mi chtěl sdělit, že jste hotov." Jakmile si byla jista, že jí Angleman porozuměl, opustila ho. Musela zjistit co se děje v zadržovací cele.

* * *

            Bílá. Všechno kolem ní je bílé, to zjistila, když otevřela oči a prohlížela si zatím stále trochu rozmazaný svět okolo. Jsem v nemocnici? Dumala, ještě stále neměla v hlavě jasno, měla pocit, jakoby byla opilá. Postupně se střípky obrazu začaly skládat dohromady. Někoho hledala... Rileyho... Pamatovala si na ruce, které ji držely... Pamatovala si jak pije čaj... čaj?... Potom byla moc unavená, jako by její tělo vážilo mnohem víc, než váží doopravdy... a pak... nic. Jak tak ležela a snažila se zjistit jak na tom je, všechno jí pomalu začalo docházet. Vzpomněla si na pokusy, které viděla a také na rozhovor s profesorkou Walshovou. Dali jí drogy. V tom čaji bylo něco, co ji omámilo. Zaklela a posadila se. Jak mohla udělat tak stupidní chybu. Měla vědět, že se Walshová chová až moc přívětivě. Teprve nyní si povšimla kde je. Byla v kleci, tři bílé zdi a jedna skleněná, v níž byly elektronické zasouvací dveře. Nejistě vstala, potlačila závrať a přešla ke dveřím, aby zjistila kde vlastně je. Opřela se o sklo a okamžitě odletěla dozadu, do dlaní totiž dostala zásah elektrickým proudem.

            "Ow," mumlala si a kontrolovala škody. Ruce měla trošku citlivé, ale jinak byla v pořádku. Jasně, to sklo je pod proudem. Vrátila se k prosklené stěně a opatrně, aby se jí nedotkla, vykoukla ven. Nejdřív se podívala doleva, pak doprava. Na obě strany, zdánlivě do nekonečna, se táhly malé klece, stejné, v jaké byla ona. V každé byl démon nebo upír. Tohle připomínalo Akta-X. Nakonec zabloudila pohledem na klec přímo před tou její. Ne, to není možné. "Spiku?"

* * *

            Maggie Walshová seděla na otáčivé židli, před sebou měla tucty monitorů, tak mohla kontrolovat každý centimetr rozsáhlého podzemního komplexu. Stiskem tlačítka si zobrazila interiér cely, v níž byla Buffy, trochu ji překvapilo, že je už při vědomí. Když Buffy dostala ránu elektrickým proudem, bezcitně se usmála a bedlivě pozorovala, jak se Buffy sžívá se svým novým prostředím. Její zaujetí vyvrcholilo, když se Buffy na tváři objevila směsice dojmů, poznání a šok. Bleskově pohnula čímsi, co připomínalo knipl a přiblížila si cíl Buffyina pohledu.

            "Well, well," zabrblala si pod fousy. "Tohle je opravdu zajímavé. Zdá se, že slečna Summersová se zná s nežádoucím číslo 17."

* * *

            Když se Buffy tak na Spika dívala, bylo jí jasné, že si jí nemohl všimnout, protože rázoval sem a tam po omezeném prostoru svého vězení. Jednou nebo dvakrát dokonce zvedl ruce ke skleněným dveřím, jakoby se chtěl probít ven, ale potom je zase nechal bezmocně klesnout dolů a dál bezcílně putoval celou. Buffy z něj nespouštěla oči, upnula se k němu, byla to tady jediná jí důvěrně známá tvář, přestože cítila, že je to trošku nebo tedy hodně, šílené. Je to přece její nepřítel. Bylo však jasné, že je v úplně stejné situaci jako ona a když k sobě byla naprosto upřímná, přiznala si, že je pěkné vidět někoho známého, bez ohledu na to, kdo to je.

            Konečně se jejich pohledy i přes tu chodbu, setkaly a ona na něm zpozorovala stejnou směsici údivu a šoku, jakou před chvílí sama zažila. Po chvíli, když už vstřebal, že jsou oba ve stejně prekérní situaci, přehnaně artikulujíc, aby byla schopná odezírat mu ze rtů, vyslovil její jméno a zvedl ruku na pozdrav. Napodobila ho a zoufale se na něj usmála, úsměv jí vrátil.

            'Jsi v pořádku?' naznačila rty stejně, jako před chvílí on, jiný způsob komunikace nebyl možný. Pokrčil rameny a kývnul. 'A ty?' Přikývla a začala zkoumat dveře, jestli nemají nějakou slabinu. Spike němě zavrtěl hlavou na znamení, že to on už dávno udělal a nic nenašel. Buffy to s otráveným povzdechnutím vzdala.

            Tohle se může stát jenom jí a to ani nevědí, že je přemožitelka. Byla si úplně jistá, že žádná normální holka by se nenechala unést tajnou armádní organizací, která dělá pokusy na démonech. Bylo to jako kletba, která ji stále pronásleduje. Vrátila se pohledem ke Spikovi a leknutím vyskočila, do jeho cely právě vcházeli tři lidé. Dva měli bílé pláště a třetí byl oblečen v khaki uniformě, to vše jí nyní bylo až znepokojivě známé. Voják měl v ruce kuši, kterou mířil Spikovi na srdce, zatímco co ho druzí dva lékaři zahnali do rohu. Buffy nebyla blbá, věděla co přijde a mohla to sledovat, protože se to odehrávalo přímo před jejíma očima. Spike přišel na řadu. Stane se další bezbrannou laboratorní krysou.

            V mysli se jí zrychleně míhaly živé představy. Spike ležící na stole, lidé rozřezávající jeho tělo, aby zjistili, jak funguje. Voják, který ho, když už doktoři dokončili svůj výzkum, jednoduše probodává, Spike dosloužil...

            To už stála u prosklené stěny a vší silou do ní bušila, nevšímajíc si bolestných elektrošoků, které inkasovala. "NE!" křičela zoufale. "Nechte ho být!" Pomyšlení, že ho ztratí, prostě najednou nedokázala unést, byl jejím jediným poutem se světem tam venku. Byl tím jediným, kdo jí bránil myslet si, že začíná bláznit. Její výkřiky však nikdo neposlouchal, nezdálo se, že by si jí vojáci nebo doktoři vůbec všimli. Buďto ji ignorovali nebo ji ani neviděli. Uběhlo několik minut, Buffy už jen ochromeně přihlížela, jak Spika odváží pryč, její násilný, zlostný výbuch skončil tak rychle, jak začal.

            Dlouho se nic nedělo, konečně se zase objevily dva bílé pláště a Buffy se sevřel žaludek, když uviděla, že mezi sebou vlečou bezvládného Spika, který byl patrně v bezvědomí. Předpokládala, že ho odnesou ven, ale byla více než překvapena, když místo toho zamířili k její kleci. To už se zblízka dívala do hlavně něčeho, co vypadalo jako narkotizační puška. "O nic se nepokoušej nebo budu nucen použít tohle," vyštěkla khaki uniforma, zatímco doktoři hodili Spika k ní do klece. Stejně rychle jako se objevili, zase zmizeli a nechali ji samotnou s nehybně ležícím upírem.

            Jakmile si byla jistá, že jsou pryč, klekla si ke Spikovi a rychle ho začala prohlížet, hledajíc nějaké viditelné zranění. Nic nenašla, takže došla k závěru, že ho jenom uspali, ale to zase vyvstala jiná otázka... proč? A proč je dali do stejné klece? Nezdálo se, že by jich měli nedostatek a ostatní démoni, jak jen byla ze svého místa schopná posoudit, byli v klecích sami. A také, proč ji, při té spoustě upírů a démonů, kteří tady byli, zamkli s tím jediným, kterého znala z dřívějška. Na to vše existovala pouze jediná odpověď. Oni o tom vědí. Buďto vědí, že je přemožitelka nebo že Spika zná. Rozhlédla se okolo sebe a pátrala po stopách toho, že ji pozorují. Žádné kamery neviděla, takže je paranoidní nebo jsou opravdu skvěle maskované. Ta druhá možnost jí právě tady připadala mnohem pravděpodobnější. Nakonec pohledem opět sklouzla ke Spikovi, od chvíle, kdy ho k ní zavřeli, se ještě nepohnul. Netušila jak dlouho ještě bude mimo, mohla jen čekat. Až se probere, přinejmenším si bude mít s kým povídat.

* * *

            Maggie svého nečekaného hosta soustředěně pozorovala ze své otáčivé židle v místnosti monitoringu. Viděla, jak si sedla k upírovi, kterého k ní přikázala hodit. Tohle by mohl být ten nejpozoruhodnější experiment ze všech, mají možnost pozorovat kontakt upíra s člověkem, a to ne jen za účelem nasycení. Oči se jí zle zúžily, když sledovala, jak si dívka svléká sako a strká ho upírovi pod hlavu jako improvizovaný polštář. Tak tohle bylo opravdu minutu po minutě stále zajímavější a zajímavější. Je vůbec možné, že se stará a pečuje o takovouhle stvůru? Se rty pevně sevřenými do úzké čárky se Walshová posadila pohodlněji a pozorně čekala, co bude dál.

* * *

Poté, co dala Spikovi své sako místo polštáře, se Buffy zase posadila zpátky vedle něj a spokojeně se usmála. Přinejmenším má teď aspoň trošku pohodlí. Jenom si přála vědět co je ještě čeká, ta nejistota ji znervózňovala. Netušila co mají s ní a se Spikem v plánu, ale dokázala si představit, že to nebude nic pěkného. V myšlenkách zabloudila k partě, kdy ji asi Scoobies začnou postrádat? Ale mohou ji vůbec najít? Je tady jenom proto, že měla smůlu. Kdo by to do Rileyho řekl? Vypadal jako normální, obyčejný, nevinný kluk. Rozhodně ničím nepřipomínal vojáka, pracujícího navíc v utajení. Musela čelit faktům, buďto bude pasivně čekat na to, co pro ně profesorka Walshová a její klan naplánovali nebo počká až se Spike probere a společně potom vymyslí, jak se z této děsuplné fantasmagorie dostat. Takže čekala. Hodiny ubíhaly, ale Spike stále nejevil ani nejmenší známky života. Pomalu se o něj začínala bát. Co když mu udělali něco mnohem horšího, než že ho jenom omámili.

            Nehloupni, peskovala se v duchu. Proč by ho zabíjeli, když ho chtěli nechat s tebou? Určitě se brzy probudí. Jakoby chtěl dokázat, že má pravdu, vybral si Spike zrovna tuhle chvíli na to, aby bolestně zasténal, otevřel oči a trochu nejistě se posadil. Když se jeho oči setkaly s jejími, překvapeně zamrkal, zadíval se na ni a potom se rozhlédnul okolo sebe.

            "Doufal jsem, že je to jen noční můra," zaúpěl a protíral si oči, aby se zbavil zbytků obluzení. "Přála bych si, aby byla," odpověděla Buffy měkce. "Co se ti stalo?" zeptali se oba současně. "Začni," vyzvala ho Buffy s tichým pousmáním, už se cítila lépe a to bez ohledu na skutečnost, že je v pasti sama s upírem, který, kdyby chtěl, ji mohl zabít. Spike pokrčil rameny. "Nic moc o tom nevím. Když se mi nepodařilo získat zpátky můj prsten, vrátil jsem se do Sunnydale. Byl jsem ve městě první noc a hned mne něco dostalo, probudil jsem se tady." Buffy si přála, aby mohla říct, že ji překvapilo, že se Spike pokusil od Angela získat prsten Amarra zpátky, ale upřímně... nepřekvapilo.

            "A co ty?" zeptal se Spike. "Měl jsem dojem, že tady uchovávají démony, ne lidi." Buffy si povzdechla. "Jak se zdá, vysokoškolačky, které se promenádují po tajné vojenské základně tady nijak zvlášť v oblibě nemají. Předpokládám, že mne sem zavřeli dokud nevymyslí, co si se mnou počnou." Teprve teď si Spike asi uvědomil, že jsou oba zavření v jedné cele. "Um... proč jsme spolu?" To tedy byla otázka a Buffy si ani omylem nebyla jistá, že na ni zná odpověď. "Myslím, že tahle místnost je monitorována, někde tady musí být kamera a určitě taky mikrofon. Pravděpodobně viděli jak se zdravíme a rozhodli se provést malý experiment." Spike zaúpěl.

            "To je vopravdu skvělý, upír, před kterým se donedávna všichni třásli a najednou bum... je z něj pokusný králík. Já věděl, že mám důvod tohle město nenávidět." Buffy zvědavě zvedla obočí. "Tak proč ses sem vracel?" Spike zase jen pokrčil rameny. "Místo jako je tohle se ti zadere pod kůži a taky... je tady přemožitelka." Buffy po něm okamžitě střelila výstražným pohledem, ten hlásal, že pro Spika bude rozhodně zdravější, když sklapne.

            "To tě to ještě neomrzelo? Ty jdeš pořád po přemožitelce? Divím se, že tě dosud neprobodla." Spikovi nikdo nic nemusel říkat dvakrát. Takže oni ještě neví, kým Buffy doopravdy je a ona to tak hodlá nechat. Vážně dobrej nápad, časem by se z toho mohla stát výhoda.

            "Well, přemožitelka a já... už jsme spolu leccos zažili, víš, mazlíčku. Proto jsme pořád oba naživu. Pohráváme si spolu, tančíme, ale nemyslím si, že by to jeden z nás chtěl vážně ukončit. Plus, je to žhavá, vášnivá kočka, bylo by škoda ji zabít." Buffy na něj zírala široce rozevřenýma očima. "Ty si myslíš, že jsem... že přemožitelka je... žhavá?" "Už by byla po smrti, kdyby ne." Buffy se přezíravě ušklíbla. "O tom dost pochybuju."

* * *

            Walshová nastražila uši, celou dobu pozorně naslouchala jak se dívka a upír vzájemně škádlí a teď se jí to vyplatilo. Přemožitelka? Copak ona skutečně existuje? Neuvěřitelné, od nežádoucích, které zajali, už zaslechla pohádky o přemožitelce, silné bojovnici, která žije jen proto, aby zabíjela upíry a démony. To je opravdu úžasný objev. Nejen, že je přemožitelka reálná osoba, ale dokonce žije tady v Sunnydale, přímo jí pod nosem. Najít tu dívku se náhle Walshové jevilo jako životně důležité, mohl by z ní být velice důležitý spojenec a také, velice se jí zamlouvala představa, že by mohla někoho takového studovat. Zvedla sluchátko a rychle naťukala číslo oddělení výzkumu.

            "Walshová. Chci, abyste našli všechno co se dá o přemožitelkách. Ne, o té přemožitelce, dívce. Nezajímá mne, že si vy myslíte, že je to jen mýtus, chci o ní vědět úplně všechno, včetně toho, pro koho pracuje." Práskla telefonem a znechuceně si povzdechla. Bez ohledu na to, co všechno lidé kolem ní už na tomto místě viděli, stále se zdráhali přijmout cokoliv neobyčejné. S dalším povzdechnutím obrátila pozornost zpátky ke svému, nyní hlavnímu, zájmu.

* * *

            "Takže, jak už jsi tady dlouho?" zeptala se Buffy, rozhodla se změnit téma dřív, než to začne být příliš podezřelé a jí malinko nepříjemné. "Nevím," odpověděl Spike, oba seděli na zadku, zády se opírali o tu nejvzdálenější zeď v cele, aby viděli ven. "Nějakou dobu jsem byl mimo a potom mi dny začaly splývat jeden s druhým. Odhadem... pár týdnů." Buffy potlačila zívnutí. "Ale nepokusili se tě rozkrájet na kousky, že ne?" "Unavená?" zeptal se, ignorujíc její dotaz na možné pokusy. Pravdou bylo, že na to nechtěl myslet. Když byl v bezvědomí, mohli mu udělat cokoliv si jen zamanuli a on byl vděčný za to, že si nic nepamatuje. Buffy si povzdechla a položila si hlavu na jeho rameno ani za mák se nestarajíc o to, že donedávna to byl její nepřítel.

            "Na chviličku si zdřímnu," zamumlala ospale a v momentě tvrdě usnula.

            Spike upřeně hleděl dolů na Buffy, ještě pořád se pokoušel smířit se skutečností, že si jsou tak blízko. Co ho ale ohromilo mnohem víc byl fakt, že mu Buffy důvěřuje natolik, aby usnula přitulená k němu jako právě teď. V žaludku mu zakručelo, zavřel oči a opřel si hlavu zeď. Jednu věc Buffy neřekl. Celou dobu, co byl tady zavřený, nic nejedl. Až doteď byl schopen hlad vydržet, ale mít teplé lidské tělo tak blízko, to na něj začínalo být moc. Otevřel oči a znovu shlédl na Buffy, mozek zapracoval a Spike se okamžitě soustředil na její krk. Nikdy si toho ještě nevšiml, ale její tep byl přímo ohlušující a jemu se zdálo, že může sledovat jak jí žilami a tepnami proudí krev do celého těla. Jak jí v žilách krev pulzuje. Nechtěl ji kousnout, byla všechno co mu nyní zbývalo. Ironie, na mysli mu vyvstala slova, která použili, když jí kdysi nabízel pomoc v boji proti Angelusovi. Nenávidím tě. A přitom jsem všechno, co ti zbývá.

            Právě teď se zdálo, že všechno co mají, jsou oni sami, že mají jen jeden druhého a ani jeden o to nechtěl přijít. Jenže křeče ve Spikově žaludku se zvolna, ale jistě stávaly nesnesitelnými a on se neudržel a zakňučel bolestí. Možná, kdybych si jen cucnul, uvažoval. Jenom trošku, tak abych ji nezabil, ale tak, aby ta příšerná bolest zmizela. Démon v něm zajásal a dřív, než si to vůbec uvědomil, se Spikova tvář zkřivila do upíří podoby, naklonil se k Buffy. Hlavně to musíš udělat dřív, než se probudí, nabádal ho vnitřní hlas. Pro tu trošku krve se na tebe určitě zlobit nebude. Než si stačil pořádně uvědomit co dělá, zabořil tesáky do jejího hrdla a začal pít.

            Prakticky v tutéž chvíli, ještě než si stačil ústa naplnit krví, mu hlavu zaplavila vlna bolesti, stokrát horší než ta, kterou cítil v břiše. Jako by mu někdo do mozku zavrtával spoustu planoucích, žhavých kousků uhlí. S bolestným výkřikem se od Buffy odtáhnul, svalil se a pevně si svíral hlavu, toužil po jediném, aby ta bolest přestala.

* * *

            Walshová se celá spokojená krutě až nelidsky rozesmála, na obrazovce právě sledovala jak se upír v agónii zhroutil. Bylo to poprvé, co nechali některého z nežádoucích naživu dost dlouho na to, aby bylo možné otestovat jak implantát upravující chování pracuje a na první pohled bylo jasné, že funguje bezvadně. Ve skutečnosti očekávala, že se pokusí z té holky nakrmit hned, jak se probere. Skoro měla chuť mu za sílu jeho vůle zatleskat nebo to byla jen čirá tvrdohlavost? Z myšlenek ji vytrhlo zazvonění telefonu.

            "Walshová," vyštěkla podrážděně, když zvedla sluchátko. "Už to máte? Hned tam budu." Ačkoli se jí nechtělo opustit ten zvláštní párek, věděla, že teď má na starosti mnohem důležitější věci. Do jednoho z videomagnetofonů vložila kazetu a zmáčknula červené tlačítko RECORD. Potom se vydala do archívu. Byla zvědavá, co našli o přemožitelkách.

* * *

            Spike se od Buffy odtrhnul a to ji okamžitě vzbudilo, teda nic moc, jednak ji bolel krk, jednak někdo zoufale křičel, patrně bolestí. Zvedla hlavu a všimla si Spika, stočeného na zemi do klubíčka, jak si vší silou drží hlavu a nyní už jen tiše sténá. Rychle si k němu klekla. "Co je, Spiku? Co se děje?" Bolest se začala zvolna vytrácet, trvalo to ještě asi minutu a potom si troufnul otevřít oči, nad sebou uviděl ustaranou Buffy. Zrakem zabloudil k malému potůčku krve na jejím krku, zahanbeně se ošil, když si vzpomněl o co se pokusil.

            "Je mi to líto," zašeptal a raději zase zavřel oči. Buffy byla v rozpacích, něco se muselo stát když spala. Spike vypadal, že ho něco moc bolí a jí jako by krk přímo hořel. Položila si prsty na citlivé místo... byly od krve. Všechno do sebe rázem zapadlo. "Ty ses mne pokusil kousnout?" zeptala se měkce, spíš zklamaně než zlostně. Myslela si, že je společné neštěstí přinejmenším sblížilo, že jsou... těžko říct co... přátelé?

            "Mrzí mne to," opakoval Spike, hlasem připomínajícím kňourání. "Měl jsem takový hlad." Buffy se na něj pozorně zahleděla. Až teprve teď si toho všimla. Vypadal jako nemocný, ještě bledší než obvykle, rty suché a rozpraskané. A taky zhubnul, jeho normálně obtažené triko na něm plandalo. Sedla si vedle něj a položila si jeho hlavu do klína, jemně ho začala vískat ve vlasech, doufala, že mu tím aspoň trošku uleví, i když zatím netušila co nebo kdo mu tu bolest způsobil.

            "Jedl jsi něco od té doby, co tě sem zavřeli?" zeptala se potichu. Zavrtěl hlavou a trošku sebou trhnul, protože při tom i když nepatrném pohybu se bolest na moment zase vrátila. "Jsem tak hladový." "Já vím," zašeptala mu v odpověď, cítila jak v ní narůstá vztek, vztek na lidi, kteří ho zcela chladnokrevně a nelítostně takhle vyhladověli. Sklonila se k němu a něžně ho políbila na čelo. "Spiku, dostaneme se odtud. Jakkoliv, za každou cenu." Opatrně kývnul a zavřel oči, dovolil si usnout. Spánek měl jednu velkou výhodu, když spal, nemyslel na to, jaký má hlad.

* * *

            "Well, tak tohle je rozhodně zajímavé," dumala Walshová, zatímco procházela všechny materiály, které dostala na téma Přemožitelka. Byly tam jak historické dokumenty o tom co přemožitelky jsou a pro jakou organizaci pracují, tak seznam událostí, které se staly v Sunnydale a bylo lze je přičíst přemožitelce. Jedno jméno se tam stále opakovalo.

            "Mám takový dojem, že přišel čas slečny Summersové. Budeme si muset popovídat."

* * *

            Jakmile se dveře její klece otevřely, Buffy bylo jasné, že přišel čas jednat. Ani se nepodívala kdo za ní jde, odkopla je jednoduše stranou a vyrazila ven, Spike těsně za ní. Utíkali a ona se jenom modlila, aby našli cestu ven, tohle místo bylo jako skutečný labyrint. Ozvalo se nepříjemné bzučení alarmu a jí bylo jasné, že je pouze otázkou pár minut, než se celým objektem začnou rojit mužíčci v zeleném. Najednou se ocitli v prostoru pro výzkum, kterou procházela po cestě sem a Buffy před sebou zahlédla výtah. Ohlédla se a uviděla, že za ní Spike poněkud zaostává, dlouhodobý nedostatek potravy ho příliš oslabil. Popadla ho pod paží a táhla s sebou.

            'Zadejte vstupní hlasový kód,' zadrmolil počítač. Buffy by nejraději zaječela vzteky, dostali se tak daleko a díky nějakému blbému computeru nemůžou ven. Došla k názoru, že přišla doba na násilí. Otočila se ke dveřím připravená je prorazit, když vtom ji náhle zastavil hlas.

            "Já bych to být tebou nedělal." Pomalu se otočila. Před ní stály snad dva tucty vojáků a velká většina z nich mířila jak na ni, tak na Spika. V jejich čele profesorka Walshová. Na tváři směs obdivu a zlosti. "Zdá se, že jste ke mě nebyla zcela upřímná," řekla s očima nalepenýma na Buffy, po Spikovi jen na moment koukla.

            "Well, jestli to nebude tím, že jste mne nadrogovala a zavřela do klece, to já pak nejsem zrovna upovídaná," kontrovala Buffy. Walshová si povzdechla. "Kdybyste mi rovnou řekla kdo jste, mohli jsme si tohle všechno ušetřit. Jsme na stejné straně. Mohli bychom si vzájemně pomáhat."

            "To jste na omylu," skočila jí Buffy do řeči. "Já démony zabíjím, abych ochránila lidi a ne abych na nich dělala jakési zvrhlé a úchylné experimenty." "Ty děláme za účelem vědeckého výzkumu," vysvětlovala ta Mengeleho sestra precizně a pomalu, jako by mluvila s malým dítětem. "Koneckonců, my také odstraňujeme hrozbu z ulic města. Myslíte si, že byste ještě žila, kdybychom nežádoucímu 17 nedali do mozku implantát modifikující jeho chování?" Buffy byla zmatená. "Huh, vy jste dali co a komu?" blekotala. Spike udělal krok vpřed.

            "Tím myslí mne, mazlíčku. Něco se mnou provedli, abych nemohl kousat lidi." "Nejen to," zasmála se dobře se bavící profesorka, očividně hrdá na svou práci. "Čip ve tvé hlavě zareaguje vždycky, když budeš mít v úmyslu ublížit jakékoliv živé bytosti. Jakkoliv, včetně kousání, bití a tak. A teď mi Buffy, jako přemožitelka povězte, co je na tom špatného?"

            "Co je na tom špatného?" zaječela oslovená. "Když pominu fakt, že kdybyste mne s ním nezavřela, tak mne nebude chtít kousnout… ale já se mu ani nedivím. Podívejte se na něj, je tak vyhladovělý, že skoro nemůže chodit. Vypadá jako chodící mrtvola. Když to vezmu do rukou já sama, je to raz dva. Nikoho týdny netýrám hlady a ani nerozřezávám na kousky." Walshová si znovu povzdechla.

            "Nepřišla jsem se s vámi vybavovat na téma morálka a démoni, přišla jsem vám nabídnout svobodu." Buffy podezíravě přimhouřila oči. "Cože?" "Jediným důvodem proč tady jste je fakt, že jsem se domnívala, že se po základně pohybuje civil. Nyní, když vím, že v zásadě děláme to samé, můžete jít. Ujišťuji vás, že pokud nikomu venku nepovíte o naší organizaci, zůstane přísným tajemstvím i vaše identita jako přemožitelky." Na důkaz svých slov Walshová předstoupila před výtah a aktivovala dveře, které se nehlučně rozjely. Buffy se ani nepohnula, všechny zbraně nyní mířily na Spika.

            "A co Spike?" zeptala se opatrně. Walshová zavrtěla hlavou. "Bojím se, že ten musí zůstat tady." Buffy couvla a stála tak Spikovi po boku. "To neberu. Sama jste řekla, že nikomu nemůže ublížit. Buďto nás necháte odejít oba nebo tady oba zůstaneme. Jenom mějte na paměti, že lidé pro které pracuji, mě jednou najdou a nejsem si jistá, že vůči vám budou stejně tolerantní jako já, víte co mám na mysli. Utajení tady toho všeho," oznámila zdánlivě sebejistě Buffy, ve tváři výraz hráče pokeru. Dobře věděla, že čistě technicky už pro Radu nedělá a i kdyby, dost pochybovala, že by se o ni starali. Prostě by povolali další přemožitelku a šmytec. Jenže tohle paní profesorka neví.

            "Nuže dobrá," procedila mezi sevřenými rty po dlouhé, napětím prosycené době, Walshová. "Jestliže nás necháte sledovat kde je, nechám ho jít. Jestli se ale cokoliv stane s jeho implantátem, budeme nuceni jeho existenci okamžitě ukončit." Buffy kývla.

            "Ale pokud mu někdo ublíží i když implantát bude řádně plnit svou úlohu, je po dohodě. Jasné?" Walshová na to jen němě úsečně kývla, to už se oba hrnuli do výtahu. Konečně vyšli z Lowell House do svěží voňavé noci a Buffy si s úlevou vydechla. Tentokrát hrála vabank. "Bože, jsem tak ráda, že už je to za námi."

            "Proč jsi to udělala?" zeptal se Spike, oči upřené na Buffy. "Udělala co?" Nechápala a užívala si možnost dýchat zase čerstvý vzduch, zhluboka se nadechla. "Proč jsi mi pomohla? Vážně bys tam zůstala se mnou, kdyby mě nechtěli pustit?" Naléhal na ni nedočkavě. Otázky se mu z pusy jen hrnuly a ona mu stěží rozuměla. Zvedla ruce, aby ho přinutila zpomalit.

            "O.k., takže pěkně po pořádku, pomohla jsem ti, protože jsem chtěla. A ano, kdyby tě nepustili, zůstala bych tam, dokud by se nám nepodařilo vymyslet jak utéct." Spike na ni nevěřícně civěl. "Já to furt nechápu. Proč? Měli bychom být nepřátelé. Proboha, vždyť jsem se tě pokusil kousnout." Buffy kývla.

            "Pamatuješ se co's mi řekl hned potom, co jsi ze mne napil? 'Je mi to líto.' Omluvil ses mi. Ať už se ti to líbí nebo ne, Spiku, změnil jsi se. Na tom děsivém místě jsi mi byl přítelem a to mne drželo nad vodou. Proto jsem ti pomohla." Došla mu slova. Buffy, přemožitelka upírů ho považuje za svého přítele a z vlastní vůle mu zachránila život.

            "Well, děkuju," řekl po chvíli. Buffy se zasmála. "Nemáš zač. Co máš teď v plánu? Já bych měla jít za Gilesem a všechno mu povědět. Jestli chceš, můžeš jít se mnou." Zavrtěl hlavou. "Tak nějak se mi nezdá, že tvůj pozorovatel ke mě bude stejně vstřícný jako ty, mazlíčku. Raději zajdu k Willymu na pár panáků krve." Buffy si poskytla mentální průplesk, úplně zapomněla, že pořád ještě nic nejedl.

            "O.k., však na sebe časem narazíme." Kývnul. "Taky si myslím." S tím se upír a přemožitelka vydali každý na opačnou stranu a ztratili se v temnotě.

* * *

            "To je skutečně neobyčejné!" horlil Giles sedajíc si na pohovku a přitom servíroval Buffy čaj a sušenky. "A to celá tahle organizace sídlí pod tvou univerzitou?" Buffy přikývla. "Ještě mi pověz o Spikovi," vyslýchal ji. "Řekla jsi mi, že tam byl s tebou?" Další přitakání. "A že mu vzali možnost ubližovat lidem?" Kývnutí. "Fascinující." Giles povídal a povídal a Buffy zjistila, že jí myšlenky odplavaly. Doufala, že Spike bude v pořádku. Ten čip mu zabrání zabíjet lidi, to je prima, jenže... ani se nebude schopen sám bránit. Jak se tak o upíra strachovala, něco jí s hrůzou došlo. Stýská se jí po něm.

* * *

            "Chyběla jsi mi!" Výraz na tváři Harmony se rychle změnil, zlost byla vystřídána radostí, to už se mu vrhnula do náručí a pevně jej objala. Zatím se všechno vyvíjelo dobře. Do poslední kapky vypil veškerou krev, kterou měl Willy na skladě a byl konečně spokojeně sytý. A právě se mu podařilo vrátit se k Harmony, se kterou se nerozešel zrovna v dobrém. Takže má kde bydlet. "Mám skvělej nápad," křičela ta pitomá, ale jinak sexy blondýna, a tleskala radostí. "Proč nejdeme a nezabijeme přemožitelku? Na oslavu toho, že jsme zase spolu."

            Při pomyšlení na Buffy sebou Spike trhnul. Od té chvíle, co se rozešli, na ni nedokázal přestat myslet. Také se Harm nezmínil o tom, že není schopen ublížit živým lidem. Stýskalo se mu po Buffy. Ta zdá se kašlala na to čím je nebo co všechno má na svědomí. "Hey! Kam zase jdeš?" zavolala zklamaně Harmony, když znenadání zamířil k východu z jeskyně.

            "Za ženskejma," utrousil přes rameno ani se nenamáhal otočit.

* * *

            Poté co Gilesovi pořád dokola a dokola omílala své zážitky, přála si už konečně jít domů. Hned. Byla unavená a chtěla spát. Na zítřejší noc si naplánovala najít Spika a zkontrolovat, že má co jíst, kde bydlet a že je prostě o.k. To si aspoň namlouvala. Nakonec si Giles přece jen povšimnul, že je myšlenkama někde jinde a poslal ji domů s tím, že si o tom všem zítra ještě řádně povykládají. Buffy v duchu zavyla. O čem ještě? Už mu popsala úplně všechno a to několikrát. Snad by ho měla zavést dolů za Walshovou... a bude mít pokoj. Také jí doporučil, aby všechno vylíčila také Willow a Xanderovi, aby byli v obraze. To bude dlouhej den. Ale furt lepší, než trčet v kleci. Sotva vyšla ze dveří, do někoho málem vrazila. Automaticky předpokládala, že je to někdo ze Scoobies a zvedla hlavu, místo toho se setkala s blankytně modrým zrakem Spika, téměř nadskočila.

            "Koukej kam šlapeš," komentoval ironicky to s malým pousmáním. Neodolala a usmála se také. Vypadal dobře, očividně se pořádně najedl. Jeho pleť ztratila ten mrtvolný vzhled, už to zase byl ten starej, arogantní a drzej Spike. A to bylo fajn. Najednou moc zatoužila po tom obejmout ho, říct mu, jak moc jí těch pár hodin, co se neviděli, chyběl, ale její mozek jí to nedovolil.

            "Co tady děláš, Spiku, je to-" Přerušil ji. Přitáhnul do náručí a políbil. Její tělo zvláčnělo, chytila se ho okolo krku a pokusila se k němu dostat ještě blíž, prohlubujíc polibek jak jen to šlo nejvíc. Odtrhli se od sebe teprve ve chvíli, když se Buffy už opravdu nutně potřebovala nadechnout.

"Wow."

Lapala po dechu a překvapeně se na něj usmívala.

"Tohle by mě v životě nenapadlo."

Spike se rošťácky zasmál,

potom mu oči potemněly touhou a znovu ji objal.

"Co ti mám na to říct, miláčku, jsem plný překvapení."