Opona se otevírá.

Představení začíná.

 

Hřbitov, noc.

 

[Buffy zvolna kráčí mezi náhrobky. Pozorně se kolem sebe rozhlíží. Znenadání začíná zpívat.]

 

„Noc za nocí marně bloudím z bdění k snění.

Moje  stálé utrpení nic nemění ,

k tomu navíc cítím vnitřní odcizení.

Proč pro mne nic skutečného není ?“

[Zpoza náhrobních kamenů se noří upíři a hrnou se k Buffy. Obklíčí ji a začnou okolo ní kroužit. Buffy, s mečem v ruce, se pomalu otáčí dokola a znovu začíná zpívat.]

„V násilí vůči  vám až zrůdně si užívám       [úder pěstí nejbližšímu z démonů]

ani se věřit mi nechce, jak vás lze pobít  lehce.        [ostrý výkop, pak popadne upíra a odhodí ho za sebe]

Přitom na vědomí mám, že jen svou roli  plnívám.“

[Buffy si sáhne do kapsy u bundy a vytáhne kolík. Zezadu ji napadne upír. Probodne ho, aniž se ohlédne.]

"Zdá se, že nic není sto vstoupit do mého srdce."

[Kráčí dál a zpívá.]

„Já odedávna cítila se povolána,

v klidu chladném plnit svoje poslání.

Proč v duši mé se probudilo nyní,  dříve nepoznané, váhání ?“

[Vidíme, že se u jednoho ze stromů sešli dva upíři a démon. Je k němu připoután člověk. Upíři si všimnou Buffy a zaútočí.]

„Vězte, že po každém vašem z hrobu objevení,        [praští upíra]

následovat  bude tvrdou ranou  zpětné pohroužení.             [pecka do nosu druhého upíra]

Ode mne jiného zde  pro vás přivítání není .“

 

Upír 1:

"Ta kočka je mimo."

 

[Upír uhodí Buffy a ta jde k zemi. Její meč uvíznul ve hřbitovní půdě, vedle ní. Buffy leží na zádech. Je slyšet, jak cvrčci vyhrávají na své housličky.]

 

BUFFY:

"Díky, že sis všim‘."

 

[Buffy pořád leží v trávě a upíři spolu s démonem tančí okolo ní.]

 

Upír a démon, duet:

„Ďábly z pekel  zvládá na výbornou,

poznat  je však, že poslední  dobou ,

[Buffy vstává a uchopí meč.]

pochybnosti v jejím srdci  klovou.

Nezměkčí  tyto pochyby , dosud  tak účinné pohyby ?“

 

Démon:

"Jen se pohybuje."

 

[Buffy si přitáhne prvního upíra a jedinou ranou mu odsekne hlavu.]

 

Upír 2:

"Kruci, nějak se to posralo."

 

[Buffy ho odstrčí stranou a probodne démona.]

 

Démon:

"Dokonce není dívkou ani z poloviny, ona-  [konečně si všimne svého zranění]

Aúúúú."

 

[Démon padá obličejem na zem. Buffy jde dál a v ruce třímá meč.]

 

BUFFY:

„Jen to mi dál navždy zbývá ?

Já přece nechci být jen jako divá!“

 

[Mečem přesekne provazy, kterými byla nevinná lidská oběť připoutána ke stromu. Ta obejde kmen a my vidíme hošíka, přímo k nakousnutí.]

 

POHLEDNÝ MLADÝ MUŽ:

"Jak ti to můžu-"

 

BUFFY:

"Nech to plavat."

[Skoro znechuceně se od něj odvrátí a odhodí meč. Jde pryč.]

"Já nechci..."

[Zastaví se na mírně zvýšené plošině, v kruhu soch s morbidní tématikou.]

„… jen podvědomé tupé ničení.

Mně chybí  vnímání žití pravého a jeho procítění.

Ztratím-li  víru v jeho naplnění,

pak smyslu jiného bytí zde pro mne opravdu…“

[Upír číslo dva na ni naivně zaútočí a ona ho pohotově probodne. Jeho tělo se rozpadne ve velmi sugestivní prachové puzzle. To na okamžik zakryje volný výhled na Buffy. Když se vzduch zase pročistí, začíná velké finále.]

„… není!!!“

 

            Poslední nota písně dozněla a ozval se aplaus. No, aplaus. Dvě ruce prostě zatleskaly. Buffy se koukla směrem, odkud potlesk přicházel a udělala obličej. Uviděla totiž Spika a ten vypadal náramně pobaveně.

            "Well, kdybych věděl, že se na tomhle hřbitově konají noční představení na otevřené scéně a navíc s živou hudbou, zašel bych častěji." Buffy v rozpacích seskočila dolů a oprašovala se. Snažila se nějak zaměstnat, aby se na něj nemusela podívat.

            "Muselo to být kouzlo nebo něco takového. Nevím co se se mnou dělo," mumlala. Najednou k němu pozvedla zrak, oči vyčítavě zúžené. Spikovi to neušlo.

            "Cože? Ty si myslíš, že je to moje práce? Sorry, lásko, ale vážně jsem si dnes večer nedal za úkol donutit tě vyzpívat, co tě tíží na srdíčku." Zoufale si přála dostat se pryč. "To je jedno, stejně musím jít. Musím zjistit, jestli to kouzlo působí jen na mne nebo jsou v tom i ostatní." Sotva se otočila, Spike ji pevně chytil za paže a něžně obrátil zpátky k sobě.

            "To, o čem jsi zpívala... Opravdu se tak cítíš?" Díval se jí přímo do očí. Tak soucitně a s takovou láskou, že kývla dřív, než jí došlo co dělá. Spike vypadal, že ji každou chvíli vezme do náručí a přitiskne k sobě, ale zůstal klidně stát vedle ní. "Buffy, já vím, že je to pro tebe těžké. Já jen... chci, abys věděla, že ať už budeš potřebovat cokoliv, jsem tady." Výraz její tváře trošku zněžněl. Očividně ji potěšilo, že o ni má starost. "Já to přece vím," řekla měkce. Pousmála se na něj a odešla. Spike se za ní díval. Ten výraz smutku na její tváři. Z hloubi svého mrtvého srdce si přál, aby jí dokázal nějak pomoci.

 

* * *

 

            Druhý den ráno seděla Buffy, Giles, Willow, Tara, Xander i Anya v Magic Boxu a probírali nejnovější události.

            "Nic drsnějšího jsem nikdy neviděl," stěžoval si Xander. "Jednu chvíli poklidně opravujeme střechu baráku a o zlomek vteřiny později začnou všichni zpívat a tančit. Nemyslím, že se mi někdy podaří se přes tu scénku přenést. Natřásající se pupkáči. Hrůza." Anya ho něžně hladila po ruce. "Neměj strach, zlato. Slibuji, že ti nedovolím tančit, dokud si znovu řádně neužijeme sex. Buď v klidu. Ten pupek ti zmizí." Willow měla co dělat, aby se při pohledu na Xanderovy rozpaky nahlas nerozesmála. Raději začala vážně.

            "Přemýšlím, čím to je. Na bandě studentů, prozpěvujících o teoriích psychologie, není zcela jistě něco v pořádku." "Ačkoliv, byla to švanda, když Mike vylezl na stolek a začal si okolo hlavy uvazovat kravatu," neodpustila si Tara.

            "Musíme zjistit o co jde. Přece to někdo musí mít na svědomí," ozvala se Buffy přemožitelským tónem.

 

GILES:

„V nezvyklém dění tom, v němž tušíme pohromu,

já  cítím hrůznou pomstu tancem od démonů.

Když se jim zachce, uštvou nás s démonem tance!

Možná to řešení je, však něco na tom nehraje.“

 

WILLOW:

„Však příčinou nám neznámého dění,

by mohlo být také jen dětské snění.

A my uvízli v noční můře o Broadwayi!“

 

[Tara luská prsty do rytmu.]

 

XANDER:

"Mám teorii,

že bychom to měli vyřešit."

 

ANYA/TARA/WILLOW/XANDER:

"To rozjásané zpívání všude okolo se už vážně stává děsivým."

 

XANDER: [vyskočí ze židle]

„Já cítím v tom zlé čarodějky podlý skutek  [dodá, když vidí, jak se Willow a Tara tváří]

i  když vím, že jejich čas je pryč, už dávno utek‘.

Mnohé i neprávem osočili a často  také upálili.

Wicca jsou dobré, milují zemi i ženskou sílu,

proto hledají klid a život v míru .“    [sedá si zpátky]

 

ANYA:

„Podumejte kamarádi, mazlíčci,

a co kdyby to byli malí králíčci?“

 

[Ticho. Všichni na ni zírají. Někde cvrkají cvrčci.]

 

TARA:

"Mám-"

 

[Melodie se najednou změní. Je slyšet šílená hard-rock muzika, elektrické kytary. Anyu sledují bodové reflektory a bláznivě okolo ní krouží.]

 

ANYA:  [ječí ve stylu Alanis Morissette]

„Králíčci jsou  chlupaťoučcí, něžní, milí

a co když  se v tom naše smysly mýlí?

Kmitají  nožkami  i nosánky bystře a křepce, myslím a věřit se nechce,

však co chudák všechna ta mrkvička, kterou zří malá očička.

Vždyť milý Božínku, křupne jí v kořínku a ztratí se ze světa lehce.

Pro mrkvičku nejsou to mazlíčci, ale pěkní hajzlíčci.“

[Ohňostroj zmizí a postupně se rozptýlí i kouř. Ostatní na ni stále jen němě zírají. Opět zní původní klidná hudba.]

"Nebo možná trpaslíci..."

 

WILLOW: [rychle usedá vedle Gilese a otevírá knihu]

"A já mám teorii, že bychom si s tím měli švihnout."

 

WILLOW/GILES:

"Protože než se nadějeme, mohlo by to být opravdu vážné."

 

[Giles vstává a začíná stoupat po schodech nahoru do patra s knihovnou.]

 

BUFFY:

"Já mám teorii, že to nevadí."

[Giles se zastaví a otočí se. Všichni koukají na Buffy.]

„Chci věřit  naší  pravdě, ať komu je či není milá,

když  držíme spolu, že je v tom velká schopná síla!

Co strašit má nás?  Vždyť i apokalypsa už tu byla!

Je zbytečné ve strachu chvění .

Po noci vždy přišlo rozednění!“

 

VŠICHNI MIMO GILESE:

„Ať komu chce to je či není milé,

jsme pro dobré spolu a věříme naší  společné síle!“

 

[Buffy zpívá a přitom hledí na Gilese. On se zase dívá na ni a nakonec se přidá.]

 

VŠICHNI:

„Nemůžeme se dále v nejistotách  dusit.

Musíme jít do toho a porvat se s tím zkusit.

Předem se ale také smířit, že i to nejtvrdší může přijít!“

 

BUFFY:

"Hey, já už umřela dvakrát."

 

[Giles se usměje a schází po žebříku.]

 

VŠICHNI:

"O co by muselo jít, abychom se tomu nedokázali postavit, když jsme spolu?"

 

GILES: [diskant]

"O co by muselo jít..."

 

VŠICHNI:

"Proč zrovna nyní bychom neobstáli?"

 

GILES:

"... když jsme spolu?"

 

VŠICHNI:

"Není nic, čemu bychom se nemohli postavit."

 

ANYA: [si sedá]

"Ovšem kromě králíčků."

 

            Tahle věc se zpíváním začíná být pěkně k vzteku, uvědomili si všichni a unisono si povzdechli.

 

            "Možná by sis mohla promluvit se Spikem," navrhl Giles. "Podívat se, jestli něco neví. Pokud je to démon nebo něco podobného, je šance, že už o něm slyšel." Buffy nejistě kývla. Nebyla si jistá, zda se s ním chce setkat nebo ne. Zvlášť, když jí hrozí, že znovu začne pět o svých citech. Ostatní štěbetali o zpívání a jejích rozpaků si nikdo nevšimnul.

 

* * *

 

            Loudala se hřbitovem, stejně jako minulou noc. Dneska však všude panovalo hrobové ticho. Žádná hudba, žádný zpěv. Před sebou uviděla Spikovu hrobku a poněkud zpomalila. Vážně nevěděla, jestli chce jít dovnitř nebo raději ne. Nakonec se zastavila úplně. Najednou se za ní ozval tichý hlas a ona nadskočila leknutím.

            "Tahle naše dostaveníčka musí přestat," zažertoval Spike. Pomalounku se otočila. Moc si přála nezačít zpívat. "Potřebuji od tebe informace," oznámila mu. "Počítám, že jo," vyfoukl kouř. "Víš co nutí lidi zpívat a tančit?" Zavrtěl hlavou a snad poprvé v životě mu Buffy uvěřila. Posadila se na jeden z náhrobků. "Musím tu záhadu vyřešit a zastavit to, než-" zmlkla. Nechtělo se jí větu dokončit. Spike přesně věděl, co chtěla říci. "Dříve, než někdo zjistí, co se před kámošema snažíš utajit," dopověděl místo ní. Nedokázala se na něj podívat. Pravda bolí. Ale kývla. "Všichni jsou tak šťastní, že jsem zpátky a že mě zachránili. Nemůžu jim to říct." Spike byl trošku jiného názoru, ale zůstal zticha. Od chvíle, kdy se vrátila, už měli za sebou pěkný kousek cesty k... V žádném případě nehodlal riskovat, že ji nějakým hloupým slůvkem od sebe zase odežene. Ať chce cokoliv, má to mít.

            "Poptám se. Uvidím, co se mi podaří zjistit," slíbil. "Díky," usmála se smutně. "Tak co, nestavíš se na chvilku u mne doma? Ještě mi zbyla nějaká whisky," navrhnul. Buffy se jen zašklebila. "Mám takový pocit, že s pitím jsem skončila jednou provždy." Přes tvář mu přeběhl zklamaný stín. Všimla si toho. "Ale můžeme se projít. Pravdou je, že dokud ty zpívánky neskončí, raději bych nebyla ostatním moc na očích." Usmál se. "Well, co se takhle vydat na výzvědy spolu? Chceš?“ Vrátila mu úsměv. "To zní docela dobře." Bok po boku se vydali ke hřbitovní bráně. Buffy se rozpovídala. Její zábrany, se kterými sem přišla, se vedle něj jako zázrakem vypařily.

            "A ty už jsi něco zazpíval?" zajímala se hned. "Ne, zdá se, že já jsem vůči tomu imunní. Dost úleva. Víš jak by dopadla má pečlivě pěstovaná image 'big bad', kdybych tady poskakoval a zpíval jako nějakej buzík?" Buffy se zasmála. Pobavilo ji, že pořád lpí na své staré image. Dokonce i když ona ví, že je teď nebezpečný jako třídenní kotě. Najednou se Spike zastavil a podíval se na ni. "Co se děje?" zeptala se překvapeně. "Já nevím-" hlesl. A k překvapení jich obou začal zpívat.

 

„Já opravdu dnes pro Tebe svůj  dosud tajný dárek mám.

Že je to píseň,  před celým světem ji vyzpívám.

Jen trochu strach však při tom mám.

Tebe já nerad zlobívám.

V  písní  své z celého srdce vyznávám,

že život báječný teď poznávám,

když ses mi vrátila a  u sebe Tě zase mám!“

 

[Spike pružně vyskočil na střechu jedné z krypt a sedl si. Nohy mu visely přes okraj a on jimi pohupoval do rytmu.]

 

„Já, ke své útěše, seděl jsem na střeše,          

zkoušel jsem jaké verše,  ke Tvé potěše,

má hlava z nesmírné lásky vykřeše.

Při tom jsem tu hrobky střechu, zbavoval  starého mechu.

Kamarád měsíc mi svítil, i myšlenky třídil,  pro klid  a útěchu.

Říkal, že lidé jako jsi Ty, na obdiv i lásku právo mají,

neboť  rádi správné poznávají a své cíle nevzdávají!“

 

Buffy na něj hleděla téměř polekaně. Sledovala, jak seskočil zpátky na zem a teď se k ní pomalu blíží.

 

„Vždy, když  se Ti do očí zahledím, točí se mi hlava.

Ještě víc se mi to při doteku Tvého těla stává.

Tvé oči jsou líbezné, hluboké, pro sebe čtu v nich jen to dobré,

však odpusť, víš, já opravdu nevím, zda oči máš zelené nebo modré!?“

 

Buffy si nemohla pomoci, ale musela se usmát. Holkám se dnes zase tak často serenády nehrají.

 

„V poslední době, já tiše říkám sobě,

že prostými slovy písně zpívané Tobě,

mé nejmilejší žádoucí osobě,

snad nezpůsobím nazlobení, ale trochu potěšení,

kterého pro žádného z nás nikdy dosti není.

 

Je krásně mi s Tebou na zemi,

že rád si i tropím z potíží šprýmy.

Klidně si poradím se svými nesnázemi

a ještě si zkusím na náš vztah oslavné rýmy.“

 

            Píseň dozněla. Spike se podíval Buffy do očí a zasténal. "Oh, bloody hell." "Takže jsi imunní, huh?" konstatovala pobaveně. Spike se styděl. Byl na rozpacích. Vždyť já jí všechno vykecal! Všechno o své lásce k ní a navíc ve verších. "Well, tímto má sebeúcta vzala navěky za své," povzdechl si. Vydal se jí napospas.

            "Myslel jsi to doopravdy? Že tě to, že já... těší?" "A ještě mnohem víc," přiznal zcela vážně. Na to nevěděla co říct. Nikdy si neuvědomila a hlavně ani nepřipustila, skutečnou hloubku citů, které k ní chová. Takže raději špitla: "Měli bychom jít." Kývnul. Oběma bylo dost trapně. Hřbitov opustili v úplné tichosti.

 

* * *

 

            O několik hodin později šli městem zpátky k Buffy domů. "Well, jednoznačně ztracený čas," povzdechla si. "Yeah, sice jsme mohli na něco přijít, ale to by se nám muselo podařit donutit někoho přestat jódlovat na víc než blbejch pět minut," vztekal se Spike. Zrovna míjeli Magic Box, z něhož se linulo matné světlo. Buffy se zarazila. "To je podivné, někdo pracuje ještě tak pozdě v noci." Šla ke dveřím a všimla si, že jedna ze skleněných tabulek je rozbitá. Takže se tam někdo vloupal. Pokynula Spikovi. Hned se k ní přidal a společně koukali skrz sklo.

            "Jdu tam," zašeptala. Kývnul a šel za ní. Do obchodu vstoupili jak nejtišeji mohli. Všude byla tma. Pak uviděli čtyři siluety s baterkami. Buffy zaútočila a jednu z nich srazila na zem. Spike se držel zpátky. Nedokázal odhadnout, jestli to jsou lidé nebo ne. Jenomže v té chvíli se do ní pustili všichni čtyři vetřelci naráz a to bylo moc i na přemožitelku. Sama je nemohla porazit.

            "Spiků!!!" zaječela. Beze slova vběhl dovnitř a dva od ní odtáhnul. Migréna se nekonala, lidé to nebudou. Takže do nich začal bušit a Buffy si vzala na starost zbylé dva. Chvíli svorně bojovali a nezvaní hosté se nakonec stáhli a utekli. Buffy se Spikem osaměla. Rozsvítila, aby mohla posoudit škody. Nebylo to tak zlé. Pár zásuvek a nějaké vitríny byly vysypané, ale nic nebylo příliš vážně poškozeno. "Asi něco hledali," uvažovala nahlas. "Teď jde o to, jestli to našli nebo ne," dodal Spike. "Viděl's je dobře?" "Ani omylem. Bylo tady moc tma i na mě," zklamal ji upír, noční tvor. "Nejlíp asi bude, když zavolám Gilese a Anyu," povzdechla si a odešla k telefonu.

            Spike se začal rozhlížet, jestli ho něco netrkne. Jestli si nevšimne něčeho, co by jim bylo vodítkem, o co tady šlo. Blízko místa, kde se ještě před chvílí rvali, se na zemi něco zablýsklo. Sehnul se a zvedl to. Zlatý talisman na řetízku. Bylo na něm něco vyryto. Podíval se blíž. Vtom ho někdo zezadu popadl. Byli to stejní hoši, co s nimi spolu s Buffy bojoval. Teď ve světle jim bylo vidět do tváří. Vypadali jako dřevěné, lakované loutky, co používají břichomluvci. Než stačil zavolat Buffy na pomoc, jedna loutka mu dala do úst roubík a druhá ho do krku píchla malou jehlou. Bránil se stále méně, až odpadl úplně. Talisman mu vyklouzl z bezvládných prstů na podlahu. Jeden z démonů jej zase zvedl a pověsil Spikovi okolo krku. Potom upíra vzali na ramena a odnesli pryč. Po chvilce se vrátila Buffy. O šarvátce a následném únosu neměla ani tušení.

            "Celý gang už je na cestě sem. Našel jsi něco?" Zmateně se rozhlížela. Obchod byl prázdný, dveře dokořán. "Spiku?" Nikde ho neviděla, tak zamířila ke dveřím. "Spiku!" zavolala znovu. Ulice byla pustá, Spike ani démoni nikde. Začalo jí to dělat starosti. Vrátila se dovnitř. Nakonec vešla do tělocvičny. Pohled jí padnul na stříbrnou jehlu. Zvedla ji a prohlédla si ji zblízka. Zatřpytilo se na ní pár kapek zelené tekutiny. "Podivné," zašeptala sama pro sebe.

 

* * *

 

            Za chvíli se do obchodu nahrnuli ostatní. Dawn byla v pyžamu. Očividně ji vytáhli z postele, aby nemusela zůstat sama doma. Giles se hned pustil do podrobného zkoumání nalezené jehly. "Vypadá to, že byla ponořena do velice silného uspávacího prostředku. Obvykle se používá na krocení démonů," uvažoval nahlas. "Nebo upírů," dodala Buffy. To, že se Spikovi něco stalo, ji velice rozrušilo. Začínala se o něj bát, ale ostatním to bylo fuk. Nebo tak aspoň vypadali. Všichni mimo Dawn, která se o svého kamaráda a opatrovníka v jedné osobě strachovala, stejně jako ona. Taky se hned za ní vydala a objala ji. "Neboj, Buffy. Spike je drsňák. Něco vydrží. Jsem si jistá, že je o.k." konejšila ji. Buffy se sebejistě usmála. Chtěla malou sestru uklidnit. "Já ho najdu," slíbila.

            "Myslíš, že to má něco společného s tím vším zpíváním?" Přidala se k nim Willow. "Možná," kývla Buffy. "Mám takové tušení, že když najdeme Spika, tak najdeme i toho, kdo je za to všechno zodpovědný."

 

* * *

 

            Mezitím na jevišti v Bronzu stojí démon Sweet. Pokud pohledem kloužete od jeho nohou vzhůru až hlavě, máte o zábavu postaráno. Ďáblík je jasně červený a navíc má i rudý oblek. Stepuje, nejdřív pomalu, potom se rytmus zrychluje. Zakrouží po pódiu až ke schůdkům a klapká dolů. Zastaví se u kulečníku a podívá se na zelené plátno.

            "Well, tohle je opravdu zajímavé. Něco takového jsem tedy rozhodně nečekal," vykulí zmateně oči. Na kulečníkovém stole před ním totiž leží, stále ještě spící… Spike. Na krku se mu třpytí amulet. Sweet jej na moment vezme do dlaně a pak si povzdechne. "Oh, well. Takže představení pokračuje." Spike se konečně začíná hýbat. Víčka se mu zachvějí a oči začnou pomrkávat, jak se snaží nabrat vědomí. "Přemožitelko?" zamumlá ospale. To démona zaujalo. "Přemožitelka? Tady?" Bleskově se otočí na své oživlé loutky a přikáže: "Najděte ji a přiveďte ke mě!" Jeho únosci z povolání se vyhrnou ze dveří a Sweet se obrátí znovu na Spika, který ještě pořád napůl spí.

            "Jak to tak vypadá, našel jsem lepší řešení."

 

* * *

 

            V Magic Boxu se mezitím chystala záchranná výprava. "Já chci také pomoct," zaprosila Dawn. Buffy jí sice rozuměla, že má o Spika starost, ale to neznamenalo, že byla ochotná ji kvůli němu vystavit nebezpečí. "Pomůžeš. Zůstaneš tady s Tarou a budete hledat kouzlo, které by nám řeklo, kde Spike je. "Sama to nestihnu včas, Dawnie. Potřebuji tě," zapojila se Tara okamžitě do hry. Tím Dawn dostala. Neochotně kývla hlavou. "O.k., takže budu tady," povzdechla si. Buffy mrkla na Taru. Jen ústy naznačila 'Děkuji.' a otočila se k odchodu. Na prahu se zjevil jeden ze Sweetových dřevěných panáčků a než stačila cokoliv povědět, začal mluvit.

            "Můj pán drží v Bronzu jako rukojmí vašeho přítele, protože ten jej vyzval. Ale můj pán ho chce vyměnit za vás!" pronesl jakoby umělým hlasem a ukázal na Buffy. Hned pak se zvrtl na patě a uháněl pryč. Ji tam nechal stát. "Říkal mi, že s tím nemá nic společného," zašeptala smutně.

 

            "Ale ty tam nepůjdeš, že ne?" vyhrknul Xander. "Tím myslím, je to jen Spike. Bude nám bez něj líp," naléhal. Buffy v hlavě zazněla slabounká ozvěna Spikovy písně a odhodlaně vzhlédla.

            "Půjdu," oznámila ostře. Všichni, mimo Dawn, na ni v šoku hleděli. Ona chce kvůli Spikovi riskovat svůj vlastní život! "Buffy, to přece nemůžeš," zkusila ji zastavit měkkým hlasem Willow. "Mohlo by tě to zabít." Buffy si jen pohrdavě odfrkla. "Zase? Well, tak to je šance, kterou musím využít. Prostě, Spika jenom tak neopustím. Je teď jedním z nás. Neříkali jste náhodou, že dělal s váma celou tu dobu, kdy jsem byla pryč?" Na to neměli co namítnout. Nakonec k ní přistoupila Dawn a objala ji. "Hlavně buď opatrná." Buffy se na ni vděčně usmála. Byla ráda, že aspoň někdo je na její straně a chápe její rozhodnutí. Pak beze slova vyšla ze dveří a ztratila se v temné noci. V obchodě bylo ticho jako v kostele. Scoobies se pokoušeli nějak srovnat s tím, co se právě odehrálo.

            "Budete tady celou noc stát jako sochy nebo jí půjdete pomoci?" zaútočila Dawn jedovatě. To je probralo, takže popadli zbraně a rychle se vydali za Buffy. Dawn s Tarou osaměly.

 

            "Co budeme dělat? Lokační kouzlo už nepotřebujeme." "Myslím, že prostě zůstaneme tady," usmála se na ni Tara. Dawn si nešťastně povzdechla a dívala se ke dveřím. Nenáviděla už tu myšlenku, že dva lidi, na kterých jí na celém světě záleží asi nejvíc, jsou v nebezpečí a ona tady sedí jako pecka a nedělá nic. Nakonec to nevydržela a rozběhla se ven.

            "Jdu za nimi." Tara hned za ní. "Dawn, ne. Je to příliš nebezpečné!" vykřikla na ni udýchaně, když ji na konci ulice konečně dohnala a pevně popadla. "Já tady nedokážu jenom tak sedět. Chci být tam. Co když se Buffy něco stane? Tentokrát už mi ani nebude moci říct sbohem!" naříkala. "Dawn, Buffy by nechtěla, aby ses dostala do nebezpečí." "Budu se držet stranou. Slibuju. Jen tam chci být!" Při pohledu do těch tmavých, krásných očí, které se zalévaly slzami, to Tara vzdala. "Tak teda dobře. Ale nehneš se ode mne ani na krok a jestli začne jít do tuhého, mizíme." Dawn kývla a obě spěchaly do Bronzu.

 

            Buffy kráčela stejnou cestou jako ony. Sama. Hluboko ponořená do svých neveselých myšlenek. Uvědomovala si, že bude opět čelit smrti. Znenadání jí na rtech vykvetla písnička.

 

„Proč vždy více v noci, já cítím své moci

a světlo denní pro mne nic dobrého není?

Kdy přijde mého nového žití probuzení?

 

Jednou se všechno trvale změní,

dny lásky nalezené i ty v mých představách vyvolané,

odletí v dálku jak příjemné snění.

Zbudou jen vzpomínky sladké, v nitru mém zachované.

Má pro mne cenu žití, o kterém vím, že se jen k záhubě řítí?“

      

[ozvěna Spikova hlasu:] „…věřte mi, je krásně mi s Tebou na zemi.“

     

Jednou se všechno trvale změní,

dny lásky nalezené i ty v mých představách vyvolané,

odletí v dálku jak příjemné snění.

Zbudou jen vzpomínky omamné, v nitru mém zachované.

Má pro mne cenu žití, o kterém vím, že se jen k záhubě řítí ?

     

Já dobře vím, že jednoho dne sama tak ráda odletím…

Dobře vím, že odletím, odletím…

Pryč.“

 

            Zastavila se před vchodem do Bronzu. Zhluboka se nadechla a vstoupila. Sweet seděl na  pódiu a vedle něj Spike. Svázaný. "Buffy, okamžitě odtud zmiz!" zakřičel na ni zoufale, sotva ji uviděl.

            "Ne, neopustím tě," zavrtěla hlavou. Sweet se jejich výměnou názorů jasně bavil, takže ji sledoval beze slova. "Nepřemůžeš ho, lásko. Prostě jdi pryč!" skoro škemral upír. "Že ho nepřemůžu? Neříkalo se to taky o Glory?" "Yeah a jak to pak dopadlo!" Buffy po něm střelila pohledem a jemu konečně došlo, o čem mluví. Jestli neporazí Sweeta, tak se pokusí zase umřít. "Buffy, ne! Nedovolím ti, abys to kvůli mě udělala!" "Nemyslím, že jsi schopen s tím moc co nadělat," rejpnul si Sweet. "Koukni, mazlíčku, vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš žít. Nedokážu tě znovu ztratit." "Žít? A kvůli čemu?" zeptala se Buffy a začala zpívat.

 

„Život je jak představení,

my roli  v něm svou dostáváme.

Pak podle rytmu hudby jiným k pobavení ,

svá srdce rádi otvíráme .

Když  něco úspěšné tolik není, my nejsme poražení ,

[Buffy si všimla, že loutky berou do rukou tága.]

v jiné snad  šťastnější písni útěchu hledáme,

a rádi ji společně sobě i ostatním zazpíváme…“

 

[Rytmus hudby se změnil. Ozval se drsný hard-rock se spoustou elektrických kytar. Loutky zaútočily.]

 

„Tam, kde se v žití stále něco nového děje,  [sebere loutce tágo a zasadí ránu]

nechybí ani na nápravu nechtěného světlá naděje.  [rýpne loktem to druhé loutky]

Jak život se vzhůru a dolů vlní, sobě nestýskej,        [kopnutí]

však přijmi tu notu a s chutí si ji zapískej.    [úder]

Svůj denní rytmus k úspěchu díla najdeš a bude Ti hej!“    [hodí tágo, to propíchne třetí loutku]

 

[Rytmus hudby se vrací k původní písničkové melodii.]

 

„Být tak stejná jako ostatní dívky.“

 

[Giles, Anya, Xander, Willow, Tara a Dawn vběhnou dovnitř.]

 

„Já chci, aby budoucnost má byla světlá,

proto bych písničky dosud hrávané raději smetla.

Já chci si zpívat o příjemných tvářích světa.

Své lásky přiznání neváhej mi vyznávat,

já budu umět  pak o ní zpívávat.

 

Život je jako písnička dosud neznámá,

každý však v moci své má, aby byla zpívaná

pro štěstí, radost, aby se líbila.

Zabránit, aby dobrým škodila!

Aby se každý cítil lépe, i v duši vesele,

měli by všímat si i moji přátelé,

co všechno získat lze v životě, pro naši duši i tělo,

co by nás potěšilo a všem se z radosti tančit chtělo!

 

Všichni svůj život ve větším štěstí prožíváme,

když  se o zážitky s blízkými dělíváme,

při tom však slíbit nám nikdo nemůže,

že od jeho neblahých záhad a tajů nám pomůže.

Tak při vědomí, že jednou vždy se najde ten zvonec,

který nám ohlásí, že s dobrým či špatným je konec,

čekáme od jiných tu míru pochopení,

že naší úklonou končí již vystoupení,

v němž svoji úlohu znají a v klidu nás odejít nechají. 

 

Já těžko to dostávám písní ze sebe,

však vězte, že násilím stáhli mě z  nebe,

kde nebyly bolesti, obavy vleklé,

já nyní  vrácena cítím se v pekle.

Mysl má trpící hledá si útěchu, snad  nějaká je.

Dejte mi náhradu , když  nemám už  ráje,

po tomto vyznání, kdy ztrácím v návrat víru.

Dejte mi něco, co může být refrénem žití v míru!“

 

            Buffy je zoufalá. Tak moc chce být šťastná, že jí stoupají do očí slzy. Výraz na Spikově tváři je stejný jako ten její. Sdílí s ní její bolest a chce jí nějak ulevit. Dívá se na ni něžně a měkce jí začíná zpívat.

 

„Život, to nejsou jen radosti, jásavá píseň,

jsou to i starosti, bolesti, nejistoty tíseň.

Však nad tím i světlo společného bytí

od věčnosti pro důvěru v žití svítí.

Neztrácej proto v účinek žití víru,

věř, že to co Tě nyní nejvíc bolívá

právě jen životem plným se hojívá.

Žij se mnou dál, to nebude zážitek divý,

tak aspoň jeden z nás bude živý.„

 

            Buffy po tvářích tekly slzy. Takže teď už to ví každý. Bylo to, jako by jí někdo ze zad sejmul těžké břemeno. Uvědomila si, že smrt není řešením. Sweet teatrálně povstal a lusknul prsty. Provazy, kterými byl Spike spoután, zmizely, stejně jako amulet z jeho krku. Spike vstal a popošel k Buffy. Přitáhnul si ji do náruče a objal. Tiše mu vzlykala na rameni.

            "Well, zdá se, že tady jsem skončil. Čas stáhnout oponu," zadeklamoval Sweet a v dramatické pokloně zmizel, stejně jako jeho loutky. Buffy, pořád pohodlně uvelebená ve Spikově náruči, se otočila tváří k ostatním, kteří tam pořád stáli v totálním šoku. Pro uklidněnou se na ně usmála. Je připravená žít dál, ale bude potřebovat jejich pomoc. Pak se obrátila zpátky na Spika, na němž bylo vidět, jak moc se mu ulevilo, že tam s ním pořád je. Přitulila se k němu blíž a užívala si útěchu jeho náruče.

            "Můžete nám dát chvilku?" řekla nahlas. Parta jen neochotně zamířila ven a nechala je o samotě. Buffy vztáhla ruku a něžně pohladila Spika po tváři, přičemž mu stírala slzy.

 

            "Děkuju, že jsi mne zachránil." "Děkuju, že jsi mne neopustila." Nejistě se na sebe usmáli. Moc nevěděli jak dál.

            "Spiku, něco ti musím povědět. Když mi tam v obchodě došlo, že se ti něco stalo, dostala jsem hrozný strach. Vážně jsem se vyděsila. Představila jsem si, jak by vypadal můj život bez tebe a vůbec se mi to nelíbilo. Vždyť od chvíle, kdy jsem se tady znovu ocitla, jsi byl jediný, kdo mi rozuměl a byl tady pro mne. Už nikdy se tak cítit nechci." Zmlkla. Hledala odvahu mu říct to, co měla na srdci a co mu říci chtěla. Spike na ni hleděl překvapeně, zmateně a s nejasnou nadějí.

            "Já-já tě miluju. Mám strach, ale nemůžu si pomoct," zašeptala. Usmál se. Byl dokonale šťasten. Pohladil ji po líčku. Vzhlédla k němu s obavami, celá rozechvělá. "Tak, kam teď půjdeme? Co bude dál?" Spike místo odpovědi začal tiše zpívat.

 

„Nikdy bych nevěřil, v to lásky opojení.

Já jako v nebi se cítím pln nepoznaného rozechvění,

polibků, hlazení od Tebe nikdy dost není.

Denně chci s Tebou a měsícem vítat setmění.

Nic mi již nemůže nahradit teplo Tvé vlahé kůže,

všechno se ve mně sklání jen pro kouzelné naše milování.

Cítíš, jak důvěrně srdce mé pro Tebe zpívá,

jásá a chválí, že jsi pro nás opět skutečná, živá?

Té lásce podrobí se i roční období.

I v době zimy a sněhu, Ty budeš cítit jen polibků mých něhu.

V lásce si žít budeme po vzoru moudrých  Řeků,

já chci s Tebou šťasten být na věky věků.

 

Ať se to stane co osudu je přání,

věříme, že nic v lásce již nám nebrání.

Skončila doba naší lásky dozrávání,

já chci Tě něžně milovat až do skonání!“

 

Buffy se šťastně usmála. Jeho slova ji ubezpečila, že se své lásky k němu nemusí bát. Proto se k němu přidala.

 

„Svět kouzelné je místo k setkání, 

ve vyznání lásky nám nikdo nebrání!“

 

BUFFY a SPIKE:

„Mám radost z mého bytí, už není marné na světě žíti!“

 

BUFFY:

„Už skončila všechna klání, díky Tobě je svět k pomilování!“

 

BUFFY a SPIKE:

„Naše láska se přes překážky mnohé lehce dostane,

vysoké hory přejde, široké řeky na voru z přání svých přeplave,

my zbavili se strachu a tísní ,

teď spojení své upevnili společnou písní.

S tou melodií láskyplnou i další možné bouře překonáme,

když z nebe hvězdy padat společně uhlídáme,

pak jako požehnání věčné lásky naší si je vykládáme!

 

Ať se  stane co osudu je přání,

věříme oba , že nic v lásce teď nám nebrání.

Již  skončila doba naší lásky dozrávání ,

já chci Tě něžně milovat až do skonání!“

 

BUFFY:

„Ať se stane co osudu je přání,

věříme oba, že nic v lásce nám nebrání.

Již  máme za sebou dobu naší lásky dozrávání,

já chci Tě něžně milovat až do skonání!

Svět kouzelné je místo k setkání,

kde v něžném milování si každý z nás své štěstí ochrání!“

 

BUFFY a SPIKE:

„Ať se stane co osudu je přání,

nic v dlouho hledané lásce již nám nebrání.

Skončila doba naší lásky dozrávání,

já  chci Tě něžně milovat až do skonání!“

 

Když píseň dozněla,

vášnivě se políbili.

Plni čisté, horoucí lásky.

 

Opona se zavírá.

Představení končí.

 

KONEC