Just the way you are

Překlad: Alice

Autor: apckfan

Zdroj: Archive Shriftweb

Columbus, Ohio

            "Čert, aby to spral," vrčela Buffy a rukou si prohrábla vlasy. "Přijdu pozdě." Musela si dávat majzla, aby mobil držela jen přiměřenou silou, jinak by ho vzteky rozmačkala. "Co se děje?" "Nevím. Chci odjet, ale ulice je zablokovaná." "Cože?" "Yeah, poldové a hasiči. Něco tady kutí." "Well, nebudou tam navždy." "Asi bude nejlepší, když se některého z nich pokusím ukecat, aby mne nechali projet. Je nějaká šance, že bys zjistila co se vlastně stalo?" "Pokusím se." "To by mi dost bodlo. Doufám, že můj profesor pochopí, že jsem nestihla zkoušku, protože mě zdržela policie." "Uvidím, co se mi podaří zjistit. Stejně jsem na síti." "Díky, Will. Jseš NEJ." "Jako bych to nevěděla." "Cinkni mi, až pro mne budeš něco mít, jo?" "Jasně. Oh, hey, viděla's někdy teď Todda?" "Um, ano, přesný odhad. Včera večer jsme byli na večeři a v kině." "Oh? No a co?" "Nechci to uspěchat, Will. Nic víc." "Když myslíš..." "Myslím." "Pokus se aspoň v pohodě dostat do školy. Ale, hey, co to povídám, vždyť ty máš před domem kordón policajtů. To znamená spoustu fešáků v uniformách," zařehnila se Willow. "Správně. Udělám co půjde. Ahoj, Will." "Pa, Buffy."

            Zaklapla mobil a strčila si ho do kapsy kožené bundy. Nešťastně se rozhlédla po uzavřené ulici a pokoušela se pohledem odhadnout policisty, kteří se všude rojili. Většina z nich dělala to, co poldové většinou dělají. Vcházeli do domu, který stál hned proti tomu jejímu a zase vycházeli. Oba domy stály až na konci slepé ulice.

            "Promiňte, slečno." "Yeah?" "Co tady děláte?" "Uh, well, abych pravdu řekla, bydlím támhle a doufala jsem, že bych odtud mohla odjet. Musím do školy." "Je mi líto, slečno, ale ještě to chvilku potrvá. Mohu zavolat vašemu vyučujícímu a omluvit vás. Dáte mi své jméno?" "Uh, proč?" "Mám v popisu práce zjistit totožnost všech lidí, kteří se tu objeví." "Vy si ze mě děláte srandu." "Prostě mám takový rozkaz, ma'am." "Okay." Bez nadšení mu nadiktovala své jméno a celkem zbytečně i adresu. Neměla na vybranou. Policejní okrsek v Columbu ničím nepřipomínal svého brášku v Sunnydale. Tady opravdu něco dělali. Svou práci, za kterou byli placeni. Dokonce zaslechla, že sem míří kdosi z FBI. Zajímavé. V jejich malé uličce se dělo něco velkého. "Něco se stalo?" "Nesmím vám o tom nic říci, ma'am. Mohu vám jen poradit, abyste byla opatrná." "Správně. Opatrná. Dobrá rada nad zlato." Opravdu tohle lidé říkají?

            Columbus nebyl právě ohniskem démoních aktivit. Po pravdě řečeno, jako by se její život poslední dobou zpomalil. Občas sice narazila na nějakého démona, ale vzhledem k poklidu, který tady panoval, byla jako přemožitelka prakticky v důchodu. Proto se také mohla vrátit do školy a dělat věci, které normální študáci obvykle dělají. Letos by měla promovat. Bude z ní diplomovaný sociolog. Jinak, do Clevelandu nebylo daleko, takže kdyby přemožitelky, které hlídaly bránu pekla, potřebovaly její pomoc, mohla tam v pohodě zajet. Většinou ovšem žila tak, jak si to vždycky přála. Obyčejný, normální život. A, objektivně vzato, dobrý život. S Toddem to nemyslela nijak vážně. Hezký kluk, který studoval stejný obor jako ona a pomáhal jí s učením. Občas si sice vyšli, ale ona jejich schůzky nepovažovala za rande. Navíc byl mladší. Navzdory tomu, pro ni pravda nezvyklému, věkovému rozdílu byla v pokušení, ale nejen její zkušenost přemožitelky jí napovídala, že by se vydala na proklatě tenký led a z toho měla strach. Momentálně jí ale vážně vadilo to, co se dělo skoro u ní na dvorku. Přímo před jejíma očima. Takováhle věc mohla ohrozit její soukromí a odhalit její pravou identitu. Vzhledem ke všem okolnostem se rozhodla, že jí nezbývá nic jiného, než se vrátit domů. Doufejme, že profesor to pochopí a Willow pro ni časem opatří nějaké informace. Stejně se musí učit, takže nehrozí, že by se nudila.

            "Takže, ještě jednou mi zopakujte proč nás k tomu zavolali." "Jeden místní pes se zatoulal a vrátil se s něčím, co vypadalo jako lidské ostatky. Prst, konkrétně. Důležité je, že se zatoulal, spíš proplazil, do jakéhosi prostoru, který nebyl normálně ze sklepa přístupný a rodina, co v tom domě nyní žije, přísahá, že jej nikdy nepoužila." "Skvělý," ucedil a pevně sevřel volant, aby se po cestě z letiště nestal lidskými ostatky i on sám. Středozápad měl docela v oblibě, ale rád by ho navštívil, aniž by přitom musel kráčet přes mrtvoly. Nebo spíš přes jejich kosti, což se v tomto případě nabízelo spíš. Dumal, jestli jeho naivní víra, že přijde doba, kdy se mu všechna ta námaha vyplatí, někdy dojde naplnění. Jak tak odevzdaně šoféroval a mířil skrz sluncem zalité ulice Columba k místu činu, o tom dost pochyboval. Nevěřil, že na této planetě existuje něco, co by nějak výrazně vylepšilo život, který žil.

            "Nějací svědci?" "Ne, nikdo. V tom domě žijí jen asi půl roku. Dům sám o sobě je starý tak půl století. Takže se to tam za tu dobu asi dost změnilo." "Budu potřebovat jména všech jeho obyvatel." "Už ty informace dáváme dohromady." "Dobře, to je dobře." Vzhlédl a zadíval se na strážníka, který se k nim blížil.

            "Je vám dobře, strážníku Coltere?" "Ano, pane." "Hele, v případě, jako je tenhle, nemá smysl hrát si na hrdinu. Jestli je vám na blití, ještě neznamená, že nejste chlap. Prostě se ztraťte a... je vám jasné co. Hlavně se pokuste neznečistit mi místo činu." Seeley jen zkřivil rty do neveselého úsměvu. Odhadl toho holobrádka dobře. Jen se okolo něj prokmitl a zmizel kdesi v pozadí. Strážníkova lehce nazelenalá barva pleti mu byla velice dobrým vodítkem. Očividně ještě nikdy neměl to pochybné štěstí, aby nalezl mrtvolu v rozkladu. A to nebylo snadné ani když to nebylo poprvé. Dokonce ani pro něj, který si tohle už více než párkrát zažil. Musel se hodně zasnažit, aby byl schopen soustředit se na to, co je podstatné.

            "Tak co máš?" zeptal se Temperance, která se úplně v pohodě vrtala v těch... ostatcích. V poněkud stísněném prostoru se museli sehnout a to jim práci nijak nezpříjemňovalo. "Mladá žena. Ani ne dvacet let. Když se to vezme kolem a kolem, její tělesná schránka je pozoruhodně zachovalá. Až na ta zajímavá znaménka taky, u klíční kosti." "Znaménka?" "Yeah, všimla jsem si jich, až když jsme s ní pohnuli." Zadíval se na ně. Na první pohled mu bylo jasné, že vznikly... muselo to bolet. Hluboko, do ještě živého masa, jí někdo vbodnul něco ostrého. Snažil se představit si zbraň, která by mohla něco takového způsobit. Něco se mu pokoušelo vytanout na mysli. Nějaká drobnost, ale nebyl sto vybavit si o co jde. Už se mu to občas stalo. Najednou se mu něco zdálo nakolik povědomé... jako by to už zažil. Takže si na to postupně zvykl. Stejně se mu ty blbosti za chvilku vypařily z hlavy. "Za moment se dostaví tým, který zjistí, jestli je toho-jich tady ještě víc a my se můžeme soustředit na pohovory se sousedy." "Ty si myslíš, že by jich tady mohlo být víc?" "Myslíš mrtvol, ne sousedů, že? Doufejme, že ne, Kostičko."

            Nemířili vlastně nikam. Prostě se jen tak procházeli tou nezajímavou slepou uličkou. Zatím nenašli nikoho, kdo by tu nebohou mladou ženu postrádal nebo o ní aspoň něco věděl. Rodina, která v tom hrůzyplném domě až dosud žila, si sice potrpěla na soukromí, ale jinak se chovala vstřícně. Tak nějak zkušeně či počestně. Buďto měli hodně zkušeností nebo čisté svědomí. "Tuhle část své práce fakt nenávidím." "Tak proč to nenecháš na ostatních?" "Chci vidět do tváří těch lidí. Chci vidět, jestli jim prostě nepoznám na očích, že lžou. Že jejich oči říkají něco jiného, než jejich ústa." "Většina těch lidí už tady nějaký ten čásek bydlí." "To tuším. Všichni se tváří jako andělíčkové. Dokonale harmonické sousedské vztahy. Jenže první pohled může klamat," řekl chladně a zazvonil na první dveře, které uviděl. Pak se ještě na chvilku otočil, aby zkontroloval svoje teritorium.

            "Co pro vás mohu udělat?" "Uh, hi, jsem doktorka Temperance Brennanová. Měla by jste pár minut a odpověděla nám na pár otázek?" "Oh, já doufala, že mi jdete říct, že můžu konečně odejít z domu." V jejím hlase zaslechl zklamání. Otočil se k ženě, která bydlela v domě hned naproti místa činu. "Ještě ne. Je mi to líto," řekl a aby ti potěšil, usmál se na ni. Naděje, že jí úsměvem vynahradí omezování osobní svobody, ale rychle vzala za své, když uviděl, jak jí tvář pošedla hrůzou a jak na něj hledí v naprostém šoku. Tohle tedy nečekal. Co se pamatoval, takhle zděšeně na něj ještě žádná žena nezírala. Možná se tvářím příliš přísně, zpytoval svědomí.

            "Angele?" "Omlouvám se, že vás obtěžujeme, slečno Summersová. Jste to vy, že?" "Jsem. Angele, jsi to opravdu ty?" Byla bledá jako stěna. Dostal strach, že jim tam omdlí. Kostička na něj koukla a on jen nechápavě pokrčil rameny. "Jsem speciální agent Seeley Booth." Vytáhl odznak s průkazem, na němž byla jeho fotografie i jméno. Ukázal jí ho. "Potřebujeme vám jen položit pár rutinních otázek." "No tak, o co tady jde? Jestli je to nějaký vtip, tak mě to moc legrační nepřijde. Dneska jsem měla dělat ve škole zkoušku." "Nemusíte se ničeho obávat. Poskytneme vašemu profesoru vysvětlení ohledně faktu, že jste se nemohla dostavit. Pokud si to ovšem budete přát, slečno Summersová."

            "Angele... co je to s tebou?" "Mám strach, že pořád nechápu o čem mluvíte. Mé jméno je Seeley. Moje kolegyně se jmenuje Temperance." "Ale jdi. Tvoje kolegyně? Chceš mi tvrdit, že mne neznáš? Měl jsi nějaký úraz, takže trpíš ztrátou paměti nebo tak něco?" "Jestli jsme se už v minulosti setkali, je mi vážně líto. Nepamatuji se na vás, slečno Summersová. Při mém povolání se mi do cesty připlete ohromná spousta lidí." "Já tomu nerozumím." "Můžeme jít dál? Možná byste se měla posadit." Hleděla na ně nebo spíše skrz ně. Její pohled byl plný citů. V jejích očích cosi zahlédnul. Zlost, bolest a zmatek. Všechno to tam bylo. Jenže v jejích krásných očích, mnohem hlouběji, bylo ještě něco jiného. Nemohlo jí být víc, než pětadvacet, ale zdála se mnohem starší. Její oči byly staré. Dívaly se příliš moudře a zkušeně, jako by toho už v životě viděly více, než je zdrávo.

            "Kostičko, pomoz jí dovnitř," požádal, když se dívka stále nehýbala a nic neříkala. "Mrknu se, jestli bych tady pro ni nenašel sklenici a vodu." Nebyl zvyklý se bez pozvání vtírat do cizích domovů, ale čas plynul a oni tam jen tak stáli a nic se nedělo. Byl to pěkný domov. Útulný a příjemně zabydlený. Na stole v kuchyni byl připravený jen jeden příbor, z čehož usoudil, že bydlí sama. Ve skříňce objevil skleničku a na lince láhev s minerálku. Nalil a zadíval se na zarámovanou fotografii, která stála na příručním stolku hned u vchodu. Byla to ona, ale mladší, s nějakými dvěma mladými lidmi. Všichni vypadali velice šťastně.

            "Je v pořádku?" "Nevím, žádné zranění jsem nenašla. Asi je jen v šoku. Zdá se, že je opravdu přesvědčená, že tě zná." "Na mou duši přísahám, že jsem ji nikdy dřív neviděl, Kostičko." "Věřím ti." Sklenici, kterou jí podával, uchopila do obou rukou a napila se. Přesto z něj stále nespouštěla oči. Dívala se na něj, jako by viděla ducha. Skoro si přál, aby byl tím, za koho jej ona považuje, jen aby se jí ulevilo. Vrátila mu sklenku a vstala z gauče. "Um, slečno Summersová-" "Jen chvilenku," řekla a vydala se ke schodům. "Napadá tě něco? Oč tady jde?" "Ne. Patrně záměna identity. Říká se, že každý má svoje dvojče. Akorát nevím co si mám myslet o tom jméně. Angel." "Neožral jsi se někdy v noci, takže si na ni ani na tu noc nepamatuješ?" "Kdybych na to zapomněl, jak bych o tom mohl vědět?" "Víš, jak to myslím." "A odpověď zní NE. To není můj styl a nikdy ani nebyl." Za chvilku byla zpátky. V ruce svírala něco, co odhadnul na fotografii. Zarámovanou, stejně jako ta, co viděl před chvílí. Ukázala mu ji. Byl to on. Zíral sám na sebe. Přitom však ani omylem nehrozilo, že by to byl opravdu on. Ale ten chlapík vypadal úplně stejně. Kostička vedle něj při tom pohledu jen zalapala po dechu.

            "Co to je?" "Ty a já na maturitním plese před osmi lety." "Já si na svůj maturiťák pamatuji, slečno Summersová. A bylo před více, než osmi lety." "Tenhle byl můj, ale to je jedno. Tak mi to vysvětli." "To nemohu," řekl a zblízka si fotku prohlížel. Vytáhnul ji a podrobně zkoumal její zadní stranu. Vypadala jako pravá. Také se mu nechtělo věřit, že by si někdo dal tu práci, podvrhnul tuto podobenku a pak doufal, že se tady něco stane a jeho pošlou pracovně sem do Columba. "Jsi to ty." "Je mi líto, ale ne. Víc k tomu nemám co dodat." Položil obrázek na konferenční stolek. "Vadilo by vám, kdybychom vám nyní položili pár otázek ohledně domu, který stoji naproti?"

            Hned fotografii zvedla. Její oči putovaly z ní ke Kostičce a potom zase k němu. Všiml si, jak po ní konečky štíhlých prstů přejela, toužebně a důvěrně. Byla to velice atraktivní žena. Ať už byl ten chlápek kdokoliv, jestli s ní chodil, měl pořádnou kliku. Šťastný to muž. Lhostejně a bez vytáček odpovídala na jeho otázky, jenže jim toho stejně moc neřekla. Bydlí tady třetím rokem, dům jí patří a ona studuje na Ohio State University. Jejím hlavním oborem je sociologie. Třikrát jí zazvonil mobil, ale nepokusila se hovor převzít. Dívala se na něj a on jí viděl na očích, jak moc si přeje, aby byl, kým není.

            "Well, to bylo nepříjemné." "Ta podoba je záhadná." "Jo, to je. Děsí mne, co se z toho ještě může vyvrbit." "Boothi, mohl by to být tvůj bratr." Právě dokončili výslechy sousedů a teď prohlíželi místo činu. Senzory tam objevily další ostatky. Tým zahájil únavný proces odkrytí těl, aby je bylo možné odvézt do laboratoře k expertize.

            "Uvidíme se zítra." On a Kostička právě povečeřeli v příjemné restauraci. Bylo to univerzitní městečko a jídlo, které tady bylo možné dostat, tomu odpovídalo. V poledne jen něco narychlo zobli, takže byl natolik vyhládlý, že mu bylo úplně jedno, co jí. "Fajn. Co hodláš večer podnikat?" "Kouknu se na baseball a hlavně na zprávy, abych věděl, co o našem případu povídají místní zpravodajové. Třeba se dozvím něco o tom, kdo tam bydlel nebo kdo tam nechal ta těla. Ty?" "Asi si půjdu zaplavat." "Takže u snídaně. Dobrou, Kostičko." "Dobrou."

            Osprchoval se a nalil si do sklenky trošku whisky z láhve, kterou koupil po cestě do hotelu. Natáhl se na postel a zapnul televizi. Braves hráli v L.A. proti Dodgers. Zápas zrovna začal. Bezva. Pohárek s ohnivou vodou si opřel o hruď a myšlenky mu zvolna začaly utíkat k případu. Nikdy se nedokázal na mrtvolu jen tak dívat. Vždycky ho to v první chvíli vzalo. Uvažoval, jestli ti, co oběti našli, jsou na tom stejně jako on. Nebo hůř. Musel na moment zadřímat. Najednou zjistil, že mu mysl zaplavily vzpomínky na tu kouzelnou, zelenookou blondýnku. Probral se někdy v půli druhé směny. Bylo to vážně šílené. Neznal ji, ale maličký kousek jeho já si tím nebyl zase tak úplně jistý. Nedokázal si to nijak vysvětlit. Předpokládal, že Kostička je pořád ještě dole u bazénu a rychle se rozhodl. Popadl klíčky od vypůjčeného auta a byl venku ze dveří dřív, než si úplně uvědomil co dělá. I když odcházeli, ta žena pořád vypadala, že si je jistá, že ho zná. Dala mu důkaz o tom, že znala někoho, kdo je mu navlas podobný. Musel tomu přijít na kloub, ale to v pracovní době prostě nemohl.

            Jedním okem ještě kouknul na žlutou pásku, která oddělovala dům, v němž byla těla nalezena, od okolního světa a potom už vypnul motor svého vozu. Vzhlédl. I když bylo pozdě, v domě se ještě svítilo. Trošku doufal, že tam bude tma a on tak získá záminku pro zbabělý ústup ze scény. "Takže se holt nemám na co vymluvit," mumlal si, když vystupoval z auta. Otevřela dveře, oči vykulené překvapením. Ještě nebyla oblečená do postele. A popravdě, moc jí to slušelo. Přemítal, jestli byla venku nebo někoho čeká.

            "Co tady děláte?" "Ruším?" "Um, to ani ne. Jenže jsem dost zmatená. Proč jste tady?" "Musíme si promluvit." "Okay." "Máte pořád ten obrázek?" "Myslíte si, že jsem ho po vašem odchodu v amoku roztrhala a spláchla do klozetu?" "Rád bych se na něj podíval ještě jednou." "Klidně," šeptla a otevřela dveře dokořán. Rukou ho pozvala dál. "Posaďte se. Donesu ho." Když se vrátila, podala mu fotografii. "Prosím, tady je. Hodláte mi říci o co tady jde? Dal jste jasně najevo, že vy to nejste. Znáte ho?" "Ne, jen jsem tu fotku chtěl vidět ještě jednou. Povězte mi o něm něco. A o vás. Proč vás pohled na mne tak vyděsil?" "Cože? Proč?" "Nevím. Kdybych to věděl, asi bych tady nebyl." "Stejně mi nebudete věřit." "Proč ne?" "Je to pořádně neuvěřitelná historka. Navíc, pokud vám nevysvětlím úplně všechno, tak se mi nepodaří vám to povědět tak, abyste pochopil, proč je pro mne tato situace tak podivná. Tím chci říct… musela bych vám říci pravdu."

            Znovu se zahleděl na obrázek. Netušil, proč ho tak přitahuje. Proč ho tak přitahuje ona. To pro něj nebylo zrovna typické. Nebyl přímo nespolečenský, ale lidi si tak nějak podvědomě držel od těla. Jenže měl dítě, takže v tom stejně nebyl zrovna expert. Prostě se mu v osobní vztazích dvakrát nedařilo, což byl také hlavní důvod toho, že nikdy nebyl ženatý.

            "Povězte mi to. Prosím." A ona to prostě udělala. Měl pocit, že už ten příběh někdy dřív vyprávěla. Pravděpodobně vícekrát. Velice se snažil, aby na její historku nezareagoval negativně. Ona věřila tomu, co mu říkala. To bylo patrné už z tónu jejího hlasu. Předkládala mu k uvěření mnoho faktů a také důkazy, jako například stopy po kousnutí na jejím hrdle. Byla vážně dobrá. Až moc. Z paměti lovila fakta, ale nijak se nesnažila ho jimi zahltit. Měl zkušenost, že když se mu někdo při výslechu snažil dát příliš mnoho informací, většinou měl sám co skrývat. Když skončila, zůstal dlouho potichu. Podvědomě cítil, že se mu chce uvěřit tomu, co mu na sebe tak bezelstně prozradila. Rád by jí věnoval svou důvěru, ale mátlo ho, že ačkoliv ho vůbec nezná, chová se k němu tak otevřeně.

            "A vy si myslíte, že tak nějak jsem on?" "Nevím. Myslela jsem si, že jste mrtvý. Teda on. Už tři roky ho nikdo neviděl ani o něm neslyšel. "Má to něco společného s tím, že jste se sem přestěhovala?" "Ano a ne. Rok jsem žila v zahraničí. Vrátila jsem se, když jsem zjistila, že by mohl potřebovat moji pomoc. Příliš pozdě. Zklamala jsem ho. Přiletěl si pro mne a já ho zklamala." "Neznám ho, ale jsem si jist, že vás chápal." "Stejně pořád nedokážu uvěřit tomu, že umřel." "Slečno Summersová-" "Buffy." "Buffy, nikdy jsem v L.A. nežil. Byl jsem tam jen jednou nebo dvakrát."

            "Přesto… Všechny ty nadpřirozenosti berete vážně v klidu." "A to bych neměl. Já vím." Odložil fotku a vstal. Šel k oknu. Dal si ruce do kapes. "Nevím jak to říci. Je to neuvěřitelné. A přesto není. Přeji si, abych uměl vysvětlit proč vypadám stejně jako váš přítel. A proč vám to všechno věřím. Je možné, že někdy jindy bych vás prostě jen prohlásil za cvoka. Ale co byste získala tím, že byste mi lhala? Viděl jsem vaše jizvy. Neděláte na mě dojem někoho, kdo si libuje v sebezohavování a sekáčkem na led si řeže do krku."

            Postavila se za něj. Ucítil její přítomnost dříve, než se ho dotkla. Její ruka položená na jeho rameni pro něj byla jako elektrický výboj, který projel celým jeho tělem. Koutkem oka se na ni podíval. Přes košili cítil, jak ho hřeje. Po cestě sem si zapomněl vzít sako. "Vy mi věříte… A mohu já věřit vám, že hned zítra nepoběžíte a nebudete to vykládat každému na potkání?" "Kdo by mi věřil?" "To je přesné. Pověděla jsem vám to pouze proto, že jsem potřebovala, abyste to věděl. Mám, měla jsem, s ním jakési mimosmyslové spojení. Vždycky jsem poznala, že je poblíž. Vždycky jsem se domnívala, že až umře, poznám to také. Natolik jsem se s ním cítila spřízněná. Nikdy jsem jeho smrt nevycítila. Proto si myslím, že jen odešel. Držela jsem se té myšlenky. Že o něm prostě jen tři roky nikdo neslyšel." "Já jím nejsem. Mám minulost. Svůj život." "Vím. Povězte mi něco o sobě." "Tykej mi. Co ti mám říct?" Chtěl se otočit a podívat se na ni. Jenže, jestli to udělám, asi svou ruku odtáhne. Takže sobecky zůstal stát zády k ní, připraven odhalit před ní historii svého života.

            "Zabíjel jsi lidi?" "Yeah," řekl prostě. Nemohl si nepovšimnout paralely mezi jeho a Angelovým životem. Oba svého času brali životy a potom se chopili šance, jak svou životní dráhu změnit. Ten druhý zemřel, aby zachránil svět. To bylo fakt něco. Seeley si nenalhával, že při tom, co dělá on, je schopen dosáhnout stejného efektu. Jen se pokoušel napravovat křivdy.

            "Tvůj syn. Jak se jmenuje? Kolik mu je?" "Parker. Jsou mu čtyři." Buffy přešla mlčením poněkud nevhodný výběr jména a raději řekla: "To je prima věk." "Yeah, yeah, to je. Nevídám se s ním tak často, jak bych chtěl, ale dělám na tom." "To je dobře." Otočil se a ona ruku z jeho ramene nesundala. Vztáhl tu svou a dlaní lehce sklouznul po jejím předloktí. Díval se jí do očí a viděl v nich tolik citu. Milovala muže na fotografii. Angela. Vlastně ne muže. Upíra. Nebo tomu aspoň věřila. Musí se vrátit na hotel a tam o tom všem dlouho a pořádně přemýšlet.

            "Uh, poslouchej, patrně bych se měl vrátit do hotelu. Je pozdě a asi bych tady ani neměl být." V mysli na něj začal vztekle křičet nějaký tenký hlásek. Nechtělo se mu odejít, ale věděl že musí. Bylo důležité, aby odešel. Teď.

            "Oh, tak dobře. Jsi s ní?" "S kým?" "S tou ženou, co sem přišla s tebou." "S Kostičkou? Ne. Pracujeme spolu. Myslím, že jsme přátelé, ale odpověď zní NE." "V tom případě by ses mohl zdržet, jestli teda chceš." Usmál se. Její nabídka byla sice velice svůdná, ale důvody k ní nebyly právě to pravé ořechové. On si toho byl plně vědom. Nebyl si jist co bude dál, ale nemohl být tím nebo kým, by chtěla, aby byl. Nebyl Angel.

            "Rád bych. Moc rád. Nevím proč, ale je to pravda. Jenže, nemohu být náhražkou muže, kterého jsi ztratila jen proto, že nosím jeho tvář. Mimochodem. Mám bráchu. Není mi podobný ani trochu. Je to skoro až strašidelné." "To je. Souhlasím, ale já jsem na strašidla zvyklá." "Nechystáš se mne teď, po tom, co jsi mi na sebe vykecala, zabít nebo proměnit v žábu. Nebo jo?" Pobaveně se zasmála a on si nemohl pomoci, ale dobře vnímal fakt, jak krásný má úsměv. Rozlil se jí po tváři a celou ji jakoby zevnitř rozzářil. "Ne, ale jestli někde něco vykecáš, budu muset. Minimálně tě zmlátím." "Dík za upozornění. Budu si to pamatovat."

            "Proč jsi sem vlastně dnes v noci přišel?" "Nevím. Poprvé za dost dlouhou dobu prostě nevím, proč jsem někam šel." "Nelituji, že jsi přišel." Naklonila se k němu tak blízko, aby, kdyby se mu náhodou zachtělo, to neměl daleko a mohl ji políbit. Tušil, že líbá krásně, přesto…

            "Buffy," řekl skoro hrubě a couvnul tak daleko, jak mu to zeď, která byla za ním, dovolila. "Musím jít. Je mi líto, že jsem tě tak dlouho obtěžoval." "To je okay." Ukázala ke dveřím. Nemusel být čtenářem myšlenek, aby věděl, že nechce, aby odešel.

            "Dobrou noc, agente Boothe." "Dobrou noc." Přemítal, jestli ji ještě někdy uvidí. Kdyby věděl, co je pro něj osobně nejlepší, tak ne. Jenže s místem činu jen přes ulici od jejího domu, to patrně bylo nevyhnutelné.

Říjen 2007

Washington, D.C.

            Prsty jedné ruky nervózně poklepával na desku stolu v baru. V druhé držel sklenici piva a hrál si s ní. Vždycky s ní nejdříve zatočil kolem dokola a až potom si ji podal k ústům a usrknul. Nebyl si jist jak se tady vlastně ocitl. Well, ve fyzickém slova smyslu to samozřejmě věděl. Jen si nebyl jist co tady dělá. Prostě poslouchal rozkazy svého podvědomí. Postavit si hlavu a dělat problémy jen proto, že jemu osobně se to nelíbí, nevedlo nikdy nikam. Poznal párek, který právě vešel dovnitř. V prostorách budovy úřadu se zatím nikdy nesešli. Jejich cesty se nezkřížily ani ve výtahu ani po profesionální stránce. Neměli k tomu důvod. Napomáhal tomu hlavně fakt, že oni byli živoucí legendou. Duchaři Mulderovi se nějak podařilo smířit se s tím, že má za parťáka holku. Agentka doktorka Dana Scullyová, krásná žena s očima něžné, plaché laně. Sice ne dost něžné, podle Boothových představ, ale dost pěkné, aby to ocenila většina mužské populace v budově. Ti, co měli oči. Krásná, chytrá, skvěle střílela a když se její skalpel vříznul do těla páchnoucí mrtvoly, ani se neošklíbla. To byly pro ženu, nejen její profese, dokonalé vlastnosti. Byla smůla, že ztratila syna. Booth nevěděl jak, nikdo to nevěděl. Pouze bylo známo, že už nemá dítě.

            "Agent Booth."

            "Agenti Mulder a Scullyová," řekl, když vstal ze židle a potřásl jim rukou. "Vemte místo. Můžu vám koupit něco k pití?" "Dvakrát to, co má on," řekl Mulder servírce, která se objevila u jejich stolu. Potom si svlékl kožený plášť a pověsil ho přes opěradlo své židle. Lehce zaťukal na obyčejnou hnědou obálku, kterou držel v ruce. Booth si všimnul masivního zlatého snubního prstenu na jeho levé ruce. Přitom to byl až do čtyřicítky zapřísáhlý starý mládenec, jestli se teda dá věřit všem těm řečem, co o něm kolovaly.

            "Nejprve máme pár otázek." "Okay." Tohle samozřejmě čekal. "Scully a já jsme, řekněme nedůvěřiví, když nás jeden z agentů požádá, abychom prověřili ženu, se kterou se setkal během rutinního výslechu sousedů, přičemž případ, kterého se týkal, je už uzavřený. Zvláště, když je ve spisech uvedeno, že do případu není nijak zapletena. "Ne, není." "Skoro jsem to odmítnul a kdybych nezjistil to, co... ani bych vás nekontaktoval." "Chápu." "Její spis je opravdu zajímavý." "Děkuji," řekla Scullyová, protože před ně právě postavili sklenice s pivem.

            "Na úřadě vedou její spis?" "Ne, to je práce jiného oddělení vlády. Selhal jsem. Šlo o velmi citlivou a extrémně tajnou informaci z Kalifornie. Museli jsme získat zvláštní povolení, ale sám se divím, že tato fakta nejsou lépe chráněna. Jenže to by někdo musel vůbec vědět, co hledá, aby je našel. Sunnydale bývalo jméno města. Města, které už nyní na mapách U.S.A. není. "Města vznikají a zanikají. To už se párkrát stalo." "Jenže ne v tomto století a během jediného dne." "Mulder nemyslí, město duchů. Kde staří lidé vymřeli a mladí se odstěhovali. Měl tím na mysli, že město jako takové prostě zmizelo. Bylo zničeno před čtyřmi lety. Bylo to zaevidováno jako následek výbuchu nějaké bomby."

            "Kdyby to byla bomba, proč by se o tom nikdo nedozvěděl? Co média? Takže čtěme mezi řádky. Někdo někde o tom ví zatraceně víc. Něco se tam stalo. Něco velkého." "Agente Boothe, jsem si jistá, že ani já ani agent Mulder vám nemusíme zdůrazňovat, že tyto informace jsou velice choulostivé." "Nehodlám je prodat bulvárnímu tisku. Já vím, jak s informacemi tohoto druhu zacházet. Velice oceňuji, co jste pro mne udělali." "Proč jste o to vlastně požádal právě nás? Existuje přece fůra agentů, která by dokázala provést prověrku nějaké osoby."

            "Předpokládal jsem, že to nebude jednoduché. A uvědomoval jsem si, že vy dva jste na Akta-X ti praví. Neznám nikoho lepšího, kdo by se mohl zabývat důvěrnými informacemi o vlastně nevinné ženě." "Na rovinu. Jestli ty záznamy říkají pravdu, tak je tenhle svět mnohem hezčí, když ji tady máme. Jsem dokonale perplex z toho, že jsem o ní ani o Sunnydale, až dosud nikdy nic nezaslechl. Někdo to držel pod pokličkou. Pokud to nebyla ta druhá tajemná organizace, na kterou jste se také ptal." "Yeah?"

            "Informace, které jsme našli, mají i oni. Není to nic moc, ale odpovídají údajům, které máme od vás. ON byl CEO (Chief Executive Officer, výkonný ředitel společnosti a někdy také její prezident) Los Angeleské pobočky právnické firmy Wolfram & Hart. Jeho statut byl před třemi roky změněn ze CEO na MIA, tedy pohřešován při akci. Zbyly po něm pouze fotky. Mohli byste být bratři. Konkrétně, jednovaječná dvojčata." "Je to vážně fascinující. Z lékařského hlediska. Že mohou na tomto světě existovat dvě, tak dokonale si podobné bytosti a nejsou nijak spřízněné."

            Booth chtěl hlavně vědět, jestli náhodou neexistuje možnost, že jsou si příbuzní. Tenhle Angel byl odstraněn ze světa už víckrát. Jenže ani to nevysvětluje, že se tady najednou zjevil nějaký Seeley Booth, jako dokonalá kopie svého vzdáleného příbuzného. Ale dávalo to mnohem lepší smysl, než cokoliv jiného. Jenže CO jiného? Tím si nebyl jist. Vymyslel si už celou řádku možných scénářů a žádný mu tak nějak neseděl. To byla ta úplně nejvíc matoucí věc, se kterou se kdy setkal. Byl dokonale popletený.

            "Děkuji vám za vaši pomoc, s tím vším." "Koneckonců, byla to jen kádrová prověrka a mne to nijak neobtěžovalo." Mulder se posadil pohodlněji a lusknul na obsluhu. "Chtěl jste, abychom ji prověřili, protože vypadáte jako ten muž? Nebo proto, že je tak pěkná?" "Neříkám tak ani tak, můj mozek mi to časem jistě sdělí." Za tuhle odpověď si od Muldera vysloužil výmluvný úšklebek. "Well, nechme řečí o kádrových prověrkách. Nedělám to proto, aby zjistil vše o soukromí ženy, se kterou chci začít randit. Otřásla mnou." "Nemám vám to za zlé."

                                                                                                                                              Columbus, Ohio                  

            Buffy stála na balkóně a pozorovala západ slunce. Musela se sice učit na zkoušky, ale aspoň chvíli jen pro sebe nutně potřebovala. Minulý měsíc pro ni byl obzvláště obtížný. Nebylo snadné nechat minulost minulostí. Zanechat ji tam, kam patřila. V minulosti. Giles a Willow dělali co mohli, aby prověřili agenta FBI, který tak otřásl jejím poklidným životem. Neměla ani zdání co to všechno znamená. Pravděpodobně nic. Jeho podoba nebyla žádný výplod její touhou choré mysli. Tu fotku z jejího maturitního večírku viděl i Todd. Nedokázala to před ním tajit. Řekl, že na ní vypadá krásně a šťastně. Přitom to nebyla žádná legrace. Než se mohla vystrojit a jít na oslavu, musela zakroutit krkem těm pekelným hafanům. Vědomí, že se s Angelem, jako se svým důvěrným přítelem, asi vidí naposledy, jí na náladě také nepřidávalo. Agenta Boothe po té jejich noci otázek a odpovědí sice ještě párkrát zahlédla, ale vždycky jen zdálky. Nikdy už ji nenavštívil. Přesto tušila, že když se za jejími dveřmi objevil další agent, aby jí položil další nesmyslné otázky, ON tam někde za ním stál. Jenže to nebylo JEHO srdce, které se trhalo na kousky, když si uvědomila, jak v poklidu od ní odkráčel. Někteří její vztah s Angelem brali prostě jako nezávazný středoškolský flirt. Jenže to bylo něco víc. Byl jí vším. Představoval její svět. Nebyla si jistá, že bez něj, když ji opustil, dokáže žít dál. Ale šlo to.

            Po něm už přišel jen jeden opravdu důležitý vztah. Ten, který měla se Spikem, když byli v Sunnydale poslední rok. Potřebovala ho. Dával jí naději, že někdy... s někým... Jak si mohla myslet, že prostě půjde dál, když ON i po těch letech hrál v jejím životě hlavní roli. Pořád se jí o něm zdálo. Pořád dokola a dokola. O něm. Toužila, aby se jí zdály přemožitelské sny. A ne jen ty, jak ruku v ruce jsou parkem zalitým paprsky slunce. Ale ruku na srdce, brala by jakékoliv. Sice byla stále přemožitelka, ale sny, které jí před deseti lety bývaly noční rutinou a potěšením, Angel jako super-star, Technicolor a surround zvuk, přivolat prostě neuměla.

            Konec deziluzím, nejvyšší čas vrátit se ke skriptům. Ještě si prsty pročísla vlasy a nastavila je sluníčku. Dovolila mu, aby jí i dnešnímu dni, dalo sbohem a zamířila dovnitř.

Washington, D.C.

            Seeley se vrátil domů a hned se vrhnul na objemný spis, který pro něj Fox Mulder a Dana Scullyová vypracovali. Četl ho znovu a znovu. Pořád dokola. Nikdo ho rozhodně nemohl obvinit z toho, že není důkladný. Studoval jej opravdu pečlivě. Mimo to i on sám podnikl jistá pátrání. Sunnydale opravdu bylo semeništěm zla, smrti a zmaru. Pokusil se vžít do situace a pocitů patnáctileté dívenky, která to všechno zažila na vlastní kůži. Každý den jí šlo o život. Řekla mu, že se od ní očekávalo, že svoji pravou identitu udrží v tajnosti. To musela být síla pro dívku jejího věku, která navíc ráda povídala a odjakživa měla sklon všechno vykecat. Vstal od stolu a protáhl si ztuhlá záda. Vydal se do kuchyně. Z lednice vytáhnul pivo a přešel k oknu. Prohrábl si rukou vlasy a napil se.

            Už je to víc, než měsíc. Případ je uzavřen. Zkřížil cestu stovkám, spíš tisícům lidí. Nikomu z nich se nepodařilo dostat se mu pod kůži tak, jako drobné blondýnce ze zelenýma očima. Buffy Anne Summersové. Bylo to až zarážející. Hlavně ty sny ho obtěžovaly. Nepamatoval si je, ale občas, ve chvíli, kdy se probudil, si vybavil jejich útržky. A někdy i během dne. Byly zneklidňující a velice vzrušující. Což, když se mu to stalo v práci, byl prostě problém. Strávil v její přítomnosti zhruba půl hodiny, ale jednoduše řečeno, vážně se mu dostala pod kůži. Možná za to mohl ten její příběh, co mu vyprávěla. Možná toužil stát se předmětem stejné nehynoucí lásky a oddanosti, jako viděl v její očích, když mluvila o svém Angelovi. A možná věci prostě nejsou jen černé a bílé, jak se zdá na první pohled. Co když opravdu existuje možnost, že on a Angel jsou jednou a tou samou osobou. Na první pohled to vypadalo nepravděpodobně. Spíše úplně nemožně, jenže... zmínila se mu, že jen co ona sama ví, došlo k přepisu vzpomínek třikrát. Nijak na ni v téhle otázce tehdy nenaléhal, protože neměl ani zdání, že jí bude mít plnou hlavu i za měsíc.

            Vrátil se k psacímu stolu a otevřel spis. Zadíval se na její obrázek. Nic moc kvalita. Pořídily ho počítače Maggie Walshové umístěné na základně Iniciativy. Byla na něm zbitá a potlučená. Ve spisu se říkalo, že přišla do kontaktu s Nežádoucími na útěku. Seeley se díval na tu velice poraněnou krásku a cítil, že šlo o něco mnohem víc. Viděl jí to na očích. Jasně a srozumitelně hlásaly: 'Neserte mě.'

            Maggie Walshová umřela krátce potom a i když spis naznačoval, že jednu dobu byla z této vraždy podezřívaná Buffy, nakonec se ukázalo, že ji zabil jeden z jejích nepodařených experimentů. Tentýž experiment Buffy vlastníma rukama zrušila dříve, než se mu podařilo napáchat ještě větší škody. Ve spise bylo fotografií víc. Poslední byla někdy z roku 2001, kdy vláda dala od Sunnydale ruce pryč už navždy. Poté, co byla v roce 2000 základna Iniciativy zakonzervována, ještě nějakou dobu celou situaci ve městě monitorovali. V ruce držel celou sérii černobílých fotografií, musely být pořizovány postupně během několika měsíců, na nichž byla Buffy v důvěrném kontaktu s někým, kdo rozhodně nevypadal jako on. Teda Angel. Děsně ho to štvalo. Neměl k tomu žádný racionální důvod, ale... Pověděla mu, že Angel ji opustil poté, co odmaturovala. Tyto záběry dokazovaly, že se pokusila jít dál. V záznamech stálo, že se jedná o jakéhosi Rileyho Finna, nyní ženatého a v aktivní službě. Mise - likvidace démonů. Teritorium - svět.

            Tak, co se kruci stalo? Proč je i po těch letech stále single? On sám měl pocit, že v jejím životě žádný další muž nefiguroval. Něco se mu na tom nezdálo. Zaměřil se na chlápka na fotografiích. Riley Finn. Postavou byl trošku podobný Angelovi. A jemu. Ve spisech se o něm nic moc nedočetl, což ho nijak nepřekvapilo. Mohl o něm sice získat další informace, ale nezdálo se mu to důležité. Podíval se na hodinky a znovu upil z láhve piva. Zamyšleně poklepal na stránku, kterou právě četl. Dumal, jestli Riley Finn nebyl jeden z těch, kteří poskytli informace, díky nimž vznikla Akta-B.A.S. Bylo tam pár informací, které byly důvěrnějšího charakteru a které běžný pozorovatel neměl šanci zjistit. Jak by jí asi bylo, kdyby to byla pravda? Její EX-milenec o ní podává hlášení vládě. Bylo to něco jako zrada důvěry. Příliš lesklá slovíčka. Byl to od něj pořádný podraz i když jeho informace jí v úředních spisech reputaci nijak zvlášť nepoškodily. ONI dobře věděli kým a hlavně ČÍM je. Důkazů měli dost.

            Našel i další fotky. Také kopii té, kterou si, pěkně zarámovanou, prohlížel u ní doma. Byla na ní ona spolu s Willow Rosenbergovou a Alexandrem Harrisem. Budili dojem, že její identitu neznají do detailů, ale pomáhali jí. Chtěl se o přemožitelkách upírů dozvědět víc, ale to, co našel na internetu, se mu zdálo příliš vybájené. Aniž by tím nějak obzvláště zatížil své mozkové závity, vzal do ruky telefon a vytočil číslo, které měl ve svém notýsku. Poznamenal si ho před měsícem. Když ji vyslýchal. Veškeré záznamy o ní samotné po roce 2001 prostě... chyběly. Ve spisech byla jen stručná informace, že Sunnydale zmizelo z povrchu zemského a že přemožitelka patrně přežila. Její jméno nepadlo. Z té bezcitnosti ho až zamrazilo.

            "Haló?" "Hi. Buffy? Tady je Seeley Booth." "Agent Booth. Jak se máte?" "Docela to ujde. A vy?" "Jsem v pohodě, díky za optání." "Doufám, že jsem vás nevyrušil z učení nebo ano?" "Well, po pravdě řečeno, ano. Ale můžu si dát pauzu. Něco se stalo? Myslím ten případ odnaproti. Všimla jsem si, že dům už je zase NA PRODEJ." "Yeah, rodina Pattonových ztratila chuť bydlet tam dál." "Ani se jim nedivím." "Ten případ byl uzavřen. Teď přijde na řadu soud, ale podrobnosti vám neřeknu, nemám po ruce své poznámky." "Oh, okay," odpověděla, ale podle její intonace bylo jasné, že je více než zmatená. Nebyla si jistá proč jí vlastně zavolal. Takže to vzala nezávazně.

            "Jak je ve Washington, D.C.? Tam přece žijete nebo se pletu?" "Yeah, žiji. Ujde to." Zadíval se z okna. "Je nějaká šance, že byste se tu objevila?" "Ne, asi ne. Columbus je asi ten nejdálnější východ, kde jsem kdy byla." Zasmál se a pohodlně se opřel. "Mohli bychom to změnit." "Bylo by asi pěkné navštívit hlavní město." "Co škola?" "Pohoda. Ani se mi nechce věřit o kolik snazší je studovat, když žijete... klidně. Víte jak to myslím. Nemusíte chránit sestru před bohyní, neumírá vám matka, nemusíte se bát o žádného přítele ani nemusíte po nocích likvidovat... víte co." "Takže žádná nadpřirozená VĚC vám v poslední době nezkomplikovala život?" "Ne nebo jen malinko. Tu a tam, ale nic, kvůli čemu bych musela zůstat v noci venku a dělat přesčas." "To jsem rád." "Proč mám pocit, že to myslíte upřímně?" "Protože myslím." "Oh. Well, tak tedy děkuji." V jejím hlase uslyšel náznak koketérie. Nepotřebovala příliš mnoho fantazie, aby si dokázala představit, jak se muž na druhém konci drátu usmál. "Nemáte zač." "Co práce?" "Dobrý. Nic vzrušujícího nebo napínavého." "Takže nehoníte žádného masového vraha?" "Ne, asi jsou všichni na dovolené." "Fajn." "Yeah, chvilka klidu nezaškodí." "Přesně."

            "Když mám být upřímný, vlastně ani nevím proč volám. Jen jsem vás chtěl pozdravit." "Okay." "Já tuhle věc moc nezvládnul. Utekl jsem jako kluk a pak se vám jen vyhýbal. Jsem si jistý, že vás to naštvalo." "Yeah, docela dost." "Bylo toho na mě moc a příliš rychle. Víte? To, jak jste se na mne dívala, když jste si myslela, že jsem ON. Takový pohled dokáže každého chlapa srazit na kolena. Váš pohled. Je to až děsivé." "Nechtěla jsem vás polekat." "Ne, nechtěla. Vím. Prostě to bylo trošku strašidelné." "Hmm." "Yeah. Jinak, momentálně bych to asi zvládnul lépe. Také bych vás chtěl ujistit, že jsem si nikdy nemyslel, že jste prostě cvok." "Well, fakt, že jste pro mne neposlal muže v bílých pláštích, jak jsem čekala, jednu potěší," ušklíbla se.

            "Četl jsem váš spis." "Vážně?" "Yeah." "Počkejte! Já mám spis?" "Ano, máte. Není příliš rozsáhlý, ale je obsáhlý. Iniciativa, Maggie Walshová, Adam." "Ah. Měla jsem vědět, že někdo někde mne špehuje. Naivně jsem se domnívala, že se mi podařilo vypařit. Asi bych měla být polichocená, že mám svůj spis. Huh." "Záznamy o vás víceméně končí zhruba ve stejné době, kdy skončila Iniciativa. Ještě jsou tam potom nějaké zmínky o Sunnydale, ale o vás osobně už ne." "Žádné překvapení. Odposlouchávali mé hovory. Měla jsem napíchnutý telefon." "Vážně?" "Yeah. Ale nakonec se mi to dost hodilo."

            "Poslouchejte. Budu mít zanedlouho pár dní volno. Napadlo mne, že bych přiletěl do Columba. V sobotu tam bude zápas při příležitosti Dne válečných veteránů. Že bych si trošku prodloužil víkend." "Vy chcete přiletět na zápas?" "Už jste někdy viděla hrát Buckeyes?" "Ne, to tedy ne." "Pokusím se pro nás sehnat dva lístky." "Okay. Nezlobte se, že se ptám, ale... Proč?" "Rád bych se s vámi viděl, aniž by se kvůli tomu musel váš dvorek stát místem činu." "Vy mne chcete vidět?" "Jo, ale to už jsem myslím říkal." "Myslím, že... tak fajn." "Budu samozřejmě bydlet v hotelu. Setkáme se jen na chvilku nebo spolu pobudeme déle. Jak budete chtít." "To je samozřejmě pitomost. Mám v domě spoustu místa a volný pokoj. Jste přece agent FBI. Nemám důvod si myslet, že mi v mém vlastním domě podřežete krk."

            "Takže, jestli jsem to správně pochopil, vy mi nabízíte, abych bydlel u vás?" "Vyznělo to tak přece nebo ne? Jasně, že vám to nabízím. Proč ne?" "Pár důvodů mne napadá. Především... vůbec mne neznáte." "Asi vám pokazím náladu, ale vězte, že nejste jediný, kdo má své zdroje informací." Zasmál se. Oh yeah, už mu to docvaklo. "To začínám tušit. Takže domluveno. Až budu znát přesný termín odletu, ještě vám brnknu, ale zhruba to odhaduji na pátek, někdy odpoledne. "Okay. Pamatujete si ještě cestu k mému domu?" "Je přímo vypálená do mého mozku." "Asi ano." "Uvidíme se v pátek." "Okay. Dobrou noc." "Sladké sny, Buffy."

            "Oh, moment. Co máte rád?" "Prosím?" Její otázka mu v první chvíli zněla poněkud záludně. "Myslím k jídlu," dodala a jemu se ulevilo. "Já sním cokoliv. Vy vaříte?" "Jo, ale netvrdím, že dobře." "Jsem si jist, že to bude lepší, než to, čím se krmím obvykle." "Domluveno. Dobrou." "Dobrou." Zavěsil a jeho ruce okamžitě vystřelily vzhůru do vzduchu.

            "JO!" zařval spokojeně. Vyšlo mu to lépe, než si troufnul očekávat. Ten nápad s víkendem dostal až když slyšel její hlas, ale ona byla hned pro. A jemu se ten nápad líbil pořád víc. Takže teď už mu chyběly jen lístky na zápas, které slíbil sehnat. To by bylo, aby si při svých kontaktech s takovou prkotinou neporadil.

pátek před…

Den válečných vysloužilců, 11.listopadu 2007

Columbus, Ohio

            Seeley normálně nebyl nijak nervózní letory. Už mockrát slyšel, že je až příliš klidný a chladnokrevný. Lidově řečeno, studený jako psí čumák. Vždycky si myslel, že je to díky tomu, že už toho příliš mnoho zažil a viděl. Mnohokrát se již ocitl blízko zbraně. Na obou jejích koncích. Někdy ji držel v ruce, někdy zíral do ústí hlavně. Když zabil, ucítil radost a úlevu, ale i zhnusení sám nad sebou. Z toho, co jeho střelba způsobila. Nikdy si nebyl úplně jistý, že se jeho oběťmi stali pouze ti zlí. Každá mince má dvě strany. Život Seeleyho Boothe nebyl jiný. Nikomu neřekl kam má namířeno, jen že bude mimo město. Žádný z jeho dosud nevyřešených případů nebyl natolik akutní, aby nepočkal do půlky příštího týdne a on sám si volno bral jen zřídka. Už skoro zapomněl co si má sbalit, když jede na dovolenou a ne na služební cestu. Jenže nešlo ani tak o oblečení a boty v kufru. Nebyl si jistý co od toho víkendu čekat. Její pozvání, aby bydlel u ní, bylo velkorysé, ale on ho nemínil brát jako něco víc, než přátelskou nabídku. On ji chtěl vidět a ona ho pozvala k ní, protože má pokoj pro hosty. Konec a tečka. Docela by ho zajímalo, jak si může dovolit bydlet v takovém domě. Byl její, stejně jako pěkné autíčko.

            Vjel na příjezdovou cestu. Poprvé si dům prohlížel jako náhodný kolemjdoucí. Byl to dobře udržovaný, žlutý, dvoupodlažní domek s bílou podezdívkou. Trávník okolo něj byl nyní, vzhledem k ročnímu období, skoro hnědý, ale on si pamatoval, že před měsícem byl ještě krásně zelený. O svůj domov se starala pečlivě. Radost se podívat. Dům nebyl příliš velký, ale odhadoval, že v poschodí jsou aspoň tři pokoje a mít garáž pro dvě auta taky není marné. Vystoupil z vozu, z kufru vytáhnul své zavazadlo a vydal se ke dveřím. Zazvonil. Skoro se mu třásla kolena. Ještě se mu nepodařilo vymyslet co si s ní během víkendu počne. Teda mimo návštěvy zápasu. Zpáteční let měl zabukován na úterý večer. Jestli se ukáže, že tohle všechno nebyl dobrý nápad, prostě se přesune do hotelu. Když se jako odpověď na jeho zazvonění dveře otevřely dokořán a on se setkal s jejím hřejivým a skoro až nadšeným úsměvem, zapochyboval, že to bude nutné.

            "Hi. Takže'ste to našel." "Našel." Sundal si sluneční brýle. Příliš pozdě si uvědomil, že na sobě nemá sako, aby si je mohl dát do jeho kapsy, tak si je nechal v ruce. "Pojďte dál. Asi si myslíte, že je to podivné. Tím myslím, být tady. Nechtěla jsem na vás nijak naléhat. Jestli je vám to nepříjemné a raději byste byl v hotelu, pochopím to."

            "To je úplně v pořádku, Buffy." "Okay. Beru na vědomí, že jsem vás k tomu nedonutila. Nebo tebe?" "Tebe." "Takže ti to vyhovuje. Bezva. Ukážu ti tvůj pokoj. Můžeš si tam dát věci. Je u něj samostatná koupelna, takže se tam zabydli jak je libo." Šel za ní po schodech nahoru. V duchu se zakřenil, protože se mu naskytl kouzelný pohled. Má fakt pěkné poza- nohy. Byla oblečená pohodlně. Neměla na sobě nic, co by nemohla nosit jakákoliv jiná vysokoškolačka. Pokusil se představit si ji, když plní své poslání. Bojuje a zabíjí. Vypadala tak drobně a křehce. Přitom mu na první pohled bylo jasné, že je v kondici. Jen prostě nevypadala jako někdo, kdo zachraňuje svět před zlem. Good things came in small packages. Není to přísloví?

            "Máš to tu pěkné." "Díky. Byl to dárek od Rady. Nás jinak obvykle neplatí. Tím mám na mysli nás přemožitelky. Tohle je moje výslužka za záchranu světa." "To mají dobře vymyšlené, ale nezdá se mi to zrovna fér." "Ne, není. Je to pěkně nevděčná role. Povolají tě ještě jako malou holku. Tak ve čtrnácti nebo v patnácti a když přežiješ osmnáctiny, máš kliku." "Ale ty jsi to zvládla." "Pomohli mi. Několikrát. Kdyby ne, tak už jsem skoro deset let po smrti."

            Položil si tašku na postel. Stál v typickém pokoji pro hosty. Podlaha byla stejná jako kdekoliv jinde, kde už byl, ale nábytek byl z masivního dřeva. Postel široká, vypadala pohodlně. Na nočním stolku byl obrázek. Odhadoval ho na Buffy a její mámu. Pěkná paní. Viděl, že i Buffy k fotografii sklouznul zrak. Skrz dveře, které vedly do koupelny, uviděl hromádku čistých ručníků. V hale, kterou sem vešli, byl, mimo její a jeho ložnice, ještě třetí pokoj, který tipoval na studovnu Buffy. "Je to tu hezké." "Mívám hosty jen občas. Pro mé přátele je snazší vidět se se mnou, když jsem ve škole." "Co vlastně studuješ?" "Sociologii. Ale nejsem si moc jistá k čemu mi to bude. Nejspíš budu zase dělat nějakou poradkyni nebo tak něco." "Kdy končíš?" "V květnu. Teda jestli se dožiju příštího jara... léta? To v mém případě není tak jisté." "Nemluv tak. Dopadne to dobře. Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi povídala. Většina lidí, kteří musí přerušit vysokou, se už nevrátí." "Well, takže musím žít. Nemám na vybranou. Občas mne tak napadne, že to není nevyhnutelné. Vlastně jsem nikdy nedoufala, že se dožiju šestadvaceti." Věděla o čem mluví. Přitom v jeho světě pomyšlení na to, že zemře dřív, než ukončí vysokou školu, přijímané jako něco všedního a samozřejmého, bylo téměř úchylné. Na důvodech nezáleželo.

            "Nevím co na to říct." "To je okay. Dík. Změňme téma. Zrovna jsem vytáhla z lednice něco k snědku, takže se jdu snažit. Jinak, ve skříni je místa dost. Až se dáš po cestě do pořádku, přijď dolů. Prostě si udělej pohodlí a kdyby's něco potřeboval, víš kde mne hledat." "Jsem tam v cuku letu." "Prima." "Díky, Buffy, za všechno." "Ještě nemáš zač. Sotva jsi přijel a já pro tebe zatím neudělala vůbec nic." Díval se za ní, jak odchází dolů, dokud mu nezmizela z výhledu. Neměl toho s sebou moc, ale přesto si věci vyndal z brašny a uložil do šatníku. Tašku s toaletními potřebami odnesl do koupelny. Jeho pokoj i koupelna působily neutrálně, jako ostatně celý dům. Tedy ty části, které dosud poznal. Jen některé detaily, jako záclony a pár interiérových doplňků, jej jaksi zateplovaly. Bylo poznat, že tady bydlí žena a také, že to je žena s vkusem. Chlap by tady mohl žít úplně klidně a bylo by mu tady velice pohodlně.

            Trošku se opláchnul a vydal se dolů. Šel potichu a bez ostychu využíval faktu, že o něm ještě neví a prohlížel si ji. Něco si tiše prozpěvovala, ale melodii nepoznal. To ovšem moc neznamenalo. Na moderní muziku moc nebyl. Poslouchal ji jen, když mu nic jiného nezbývalo, takže jeho přehled nebyl zrovna na výši.

            "Oh, hi. Neslyšela jsem tě přijít." "Promiň. Špehoval jsem tě. Nemoc z povolání." "Umíš to dobře." V očích se jí podivně zablesklo a on si toho dobře všiml. "Co?" "Nic." "Ne, řekni mi to. Díváš se zvláštně." "O nic nejde. Něco se ti zdá, Seeley, vážně." Otočila se k němu zády, šla k ledničce. "Mám tady pivo, jestli chceš. Jinak ještě... nějaké víno a minerálku." "Pivko by bodlo. Ledaže bys měla chuť nevařit, ale zajet si někam na večeři." "Vážně?" "Proč ne? Lidé, kteří spolu tráví čas, to dělávají." "My spolu trávíme čas?" "Jsem tady nebo ne?" "Yeah, jsi. Posledních pár dní jsem se to pokoušela pochopit." "Chtěl jsem tě vidět. Stačí ti to jako důvod?" "Asi by mělo." "Tak pojeďme. Budu řídit."

            "Zajdu se převléknout." "Vypadáš pěkně tak, jak jsi." "Ale já-" "Buffy, sluší ti to. Hodně ti to sluší." "Dobře." Ať už v minulosti řekl nebo udělal cokoliv, co způsobilo, že vypadala smutně, bylo to rázem pryč. Oči jí zazářily vzrušením. Takhle se mu líbila ještě víc. Nepochyboval o tom, že toho viděla minimálně tolik jako on a že má své osobní bubáky, se kterými musí žít. Během večeře mluvili o její škole, jeho práci a jiných banálnostech. Už uplynula pěkná řádka dní od doby, kdy se naposledy sešel s někým jen tak a nešlo přitom o práci. Měl zvláštní pocit, když nemluvil pouze o záležitostech, které měl v popisu práce nebo o tom, co se děje v Jeffersonově Institutu. Bylo to pěkné. Jako by přeřadil na nižší rychlost a jel krásnou podzimní krajinou. Cítil se s ní příjemně a jejich věkový rozdíl nehrál absolutně žádnou roli. Žila svůj život naplno. To mu už bylo jasné. Byla sebejistá a nepotřebovala k tomu ani laciná obhroublá gesta ani se netvářila chladně a nepřístupně. Nesmála se při každém jeho slově, ale když k tomu měla důvod, její smích byl libozvučný a upřímný. Vypadala dokonale vyrovnaná se skutečností čím a kým je. Seeley zjistil, že se mu to moc líbí. Večeře byla u konce a oni se přesunuli do jednoho z místních barů, který praskal ve švech a byl plný platonických sportovců, kteří nedočkavě rozebírali zítřejší velký zápas. V kapse měl vstupenky na více než slušná místa, takže zbývalo jen doufat, že se nepokazí počasí. Už bylo pozdě a dav začal řídnout. Nevypadala, že by nějak zvlášť spěchala domů a on jakbysmet. Na to byl expert. Vždycky poznal, že to žena chce zabalit nebo se naopak někam přesunout. Položila konečky prstů na okraj sklenice a lehce jimi po něm přejížděla. Dokola a dokola. Byl natolik zaujat pozorováním jejích štíhlých prstů, že si ani nevšiml, že se mu dívá přímo do tváře.

            "Co?" "Myslíš, že už mi můžeš povědět proč přesně ji za mnou přijel?" "Máme na to celý víkend." "Nějaký problém?" "Ne." "Okay." Položila dlaň na hřbet jeho ruky. Její dotek ho nijak zvlášť nepřekvapil. Zvedl ruku a propletl své prsty s jejími. Usmál se na ni. Ta šokující myšlenka, že jeho život by mohla být jen jedna velká lež, se mu v té chvíli přestávala zdát důležitou. "Půjdeme?" "Yeah, asi ano. Já na pivo moc nejsem." "Všiml jsem si." "Přehnala jsem to s ním jen jednou a nechce se mi na ty chvíle vzpomínat. I když to nakonec dopadlo dobře. Prostě, pokud si dám víc, než jednu sklenku vína, je to poukázka na pr- oblémy." "Dobrý důvod držet se zpátky." "Přesně."

            Účet už zaplatil, takže vstali od svého stolu. Jak tak kráčeli k východu, její dlaň vklouzla do jeho. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy někoho držel za ruku. Takové věci prostě nedělal. Jeho myšlenky zabloudily ke Cam. Zradil ji? Nikdy si nic neslíbili. Jenže... i kdyby ano... nebyl si jistý, že by to něco změnilo. Buffy ho přitahovala. Tím si byl úplně jistý. Velice ho přitahovala. Co se týká jeho vztahů... prostě si nedokázal poručit. Co je pryč, je pryč. Buďto ho dívka přitahuje nebo ne.

            "Je krásná noc." "Ano, to je. Skoro se ani nechce věřit, že zima je na spadnutí." "Raději se kousni do jazyka. Žádná zima! Na zimu ještě nejsem připravená." "Ani se ti nedivím. Je to změna proti Kalifornii." "Přesto to miluju. Ani jsem si neuvědomovala o kolik člověk přichází, když nemá šanci prožít všechna čtyři roční období." "Máš pravdu." Otevřel jí dvířka auta. Když sám nastoupil, povšiml si, že sedí blíž k němu, než ke dveřím na své straně. V duchu začal počítat kolik piv během večera vypila. Maximálně tak dvě. Ale jestli není zvyklá pít, může to na ni být více než dost.

            "Bavila jsem se." "Bezva." "Nechodím ven často. Mám poněkud omezený rozpočet a lidi, se kterýma se stýkám, jsou na tom stejně. Občas si vyjdu s jedním klukem. Žádné rande. Učíme se spolu." "Nemusíš mi nic vysvětlovat." Otočil se k ní a jemně jí odhrnul z tváře pramínek vlasů. Spíš láskyplně. "Můžeš se bavit. To se smí. S kýmkoli chceš." "Okay. Stejně ti děkuji." "Nemáš zač, Buffy." Políbil ji. Tohle jsem neplánoval! proletělo mu hlavou. Jenže ona by svedla i mrtvého. Nyní byla s ním, oči doširoka otevřené a v nich poněkud překvapený výraz. Dívala se přímo na něj. Byl si téměř jist, že momentálně vidí jeho. Seeleyho Boothe. Byl to lehounký polibek. Zpočátku. Než zjistil, že jejich ústa jsou jako stvořená k tomu, aby spolu splynula. Nemohl si pomoci. Pohladil ji po rameni a přitáhnul si ji blíž. Uslyšel, jak si spokojeně zasténala a napodobil ji. Neměl daleko k tomu, aby se přestal ovládat. Mohl by se v ní ztratit navždy. Buffy. Z posledních sil se od ní odtáhnul. Odkašlal si a posadil se rovně. "Promiň."

            "To je okay. I já jsem tě políbila." Bože, to tedy ano. "Já jen nechci, aby sis myslela, že jsem tady jenom kvůli tomu." "To si nemyslím. Určitě ve tvém okolí existuje celá řada žen a dívek, které… Kdyby ti šlo jen o to, nemusel by ses trmácet až..." Nastartoval a zamířil k jejímu domu. Celou cestu mlčeli a ticho jakoby těžklo. Nešel mu z hlavy ten polibek. "Počkej moment," řekla, když vjel na mini silničku, která vedla k její garáži, dříve, než vypnul motor. Vystoupila a namačkala vstupní kód na zařízení, kterého si dosud nevšiml. Dveře garáže se otevřely. Zajel dovnitř. Když vystoupil, jen se němě díval, jak stojí venku a čeká na něj. Vydal se k ní. Sledovala ho. Usmála se a upravila si vlasy. "Je pozdě," řekl. Proboha co to kecám? Ona přece ví, že je pozdě. "Yeah, to je. Zítra je sobota." "A my jdeme na zápas." "Oh right. Okay," rukou mu ukázala ke vchodovým dveřím a když vešel, zamkla za ním. Se zalíbením sledoval, jak obchází dům a kontroluje, zda jsou zavřená okna a hlavně, hned na počátku, hlavní dveře.

            "Máš všechno, co potřebuješ?" zeptala se. Oba stáli nahoře v poschodí. "Yeah, je mi fajn." "Okay." "Nepolíbil jsem tě proto, abych tě vyvedl z míry. Prostě jsem si nemohl pomoci. Jsi v bezpečí, Buffy. Nemusíš se mne bát." "Já to vím. Opravdu. A není to jen proto, že já se umím ubránit." "Děkuji." "Nemáš zač." Popošla k němu a stoupla si na špičky. Jemňounce ho líbla na tvář. "Brou... Seeley." "Brou... Buffy." Potom se prostě otočila a šla ke své ložnici. Jejich oči se ještě na moment střetly. Dveře za ní zapadly. Ona byla uvnitř a on osiřel venku.

            "Well, zatraceně," zašeptal si. Zoufale si vjel rukama do vlasů a vydal se ke své koupelně. Potřebuju studenou sprchu! Když sem jel, tak to bral spíše jako pobyt v lázních. Chtěl se zbavit... Kruci... Já se nechtěl zamilovat! Nechtěl jsem, aby se mi líbilo už jen to BÝT S NÍ. Já ji naopak chtěl vypudit ze své mysli!

            Přijel sem s jasným záměrem. Už prvních pár minut s ní ho otráví a on ji pak klidně a s úlevou pustí z hlavy. A také se jednoduše vykašle na problém: JSEM JÁ JÁ NEBO NE? Sice mu bylo jasné, že úplně nezapomene, ale také s jistotou předpokládal, že bude schopen jít dál.

            Buffy si ani nepamatovala, kdy naposledy se tak krásně bavila. Už od časů, kdy opustila Hemery High, byla ve školách, které navštěvovala, většinou trošku mimo. Prostě tak nějak nezapadala do klasického školního prostředí. Nejdříve díky profesi přemožitelky a teď... byla starší než ostatní, takže o nové známé měla trošku nouzi. Také představa, že by si sama zašla na fotbal, pro ni nebyla z nejlákavějších. Dnes jí dost pomáhalo, že tým její školy byl tak dobrý, jak se dočetla. Hra už se chýlila ke konci. Uvědomovala si, že Seeleyho oči zabloudí častěji k ní, než ke sportovcům. Zdálo se jí, že pohled na ni si užívá stejně jako zápas. Připadala si jako holčička, které Santa Claus nadělil přesně to, co chtěla. Před lety se jí o něčem takovém pravidelně zdávalo. Jenže, stejně to bylo zvláštní. Sedět vedle něj. Když praží slunce. Sedět vedle muže, který vypadal jako Angel. Ale... nebyl to Angel. Když tohle pomine, třeba nejsou zase až tak stejní. A jejich vnitřní potřeba vykoupení své krvavé minulosti může být prostě jen shoda náhod. Skutečnost, že si jsou dva muži podobní jako vejce vejci může být z pekla štěstí. Nebo ne? Během včerejšího večera a celého dnešního dne už strávila spoustu času tím, že ho pozorovala a snažila se najít nějaké rozdíly. Třeba i ty nejsubtilnější. Jenže měla smůlu. Nula bodou.

            Jedině snad... jejich osobnost. Ta určitě. Seeley se rád a často smál, nevadily mu davy lidí a nevypadal, že by měl strach zkoumat sám sebe. Tedy, co se týká pocitů, které v něm Buffy vyvolávala. Toho, co k ní cítil ani toho, kam by to mohlo vést. A potom to nejdůležitější. Byl člověk. Měl své starosti. Jeho syn a práce mu pravděpodobně zabírali většinu volného času a na ryze soukromý život už mu vlastně žádný nezůstal. Ona na tom byla podobně. Měla svoji minulost. Traumatické zážitky, jako například muže, kteří jí prošli životem. Také ona byla nucená pohybovat se na ostří hrany, kde jí šlo o život, i když trošku jinak, než Seeley. Dejme tomu, že nyní je už napůl na odpočinku.

            Nech toho, pokárala se v duchu. Poněkud příliš předbíhá událostem. To, že vypadá jako Angel, ještě ani omylem neznamená, že by s ním mohla začít tam, kde s Angelem skončili. Jenže proč je do pekla tady? Správná otázka, na kterou ovšem neznala odpověď. Když vstali ze sedadel a odcházeli ze stadionu, úplně přirozeně ji objal okolo ramen. Pohodlně se o něj opřela. Bylo to příjemné. "Líbilo se ti to?" "Jo, byla to zábava." "Prima. Vypadala's jako že si docela užíváš." "Nejsem si jistá, proč jsem se až do dneška něčeho takového nikdy nezúčastnila." "Oh, to teda netuším, ale děsně mě těší představa, že jsem první, kdo tě vzal na fotbal."

            "Vážně?" vzhlédla k němu se zvláštním výrazem v očích. "Jo. V tomhle si o mě klidně mysli, že jsem sobeckej, chamtivej parchant," potvrdil bez špetky lítosti. "Okay." "Buffy?" uslyšela najednou a rozhlédla se. Bylo jí jasné, že to volají na ni. Její jméno zrovna moc žen v občance nemá. Zahlédla Todda v hloučku přátel. Moc je neznala. S ním se stýkala jen občas a většinou šlo jenom o učení a výjimečně o kino nebo večeři.

            "Hi, Todde." "Hey. Vážně jsi to ty. Nevěřil jsem vlastním očím. Ty na zápase, to zírám." "Jsem tu poprvé. S přítelem," ukázala na Seeleyho. Uvědomila si, že vzhledem k tomu, jak ji majetnicky drží okolo ramen, vypadají jako pár. Bolest, kterou zahlédla v Toddových očích, zabolela i ji, přestože se vždy pečlivě snažila nepoplést mu hlavu a vždy mu dávala najevo, že jinak, než jako o kamaráda, o něj zájem nemá. Přesto asi neztrácel naději. Jako kdysi Xander. "Sehnal vstupenky." "Oh, skvělý." "Jsem Seeley." "Todd." "Ah, spolužák?" "Yeah. Něco takového. Ještě nikdy jsem vás tady neviděl." "Nežiju v Columbu. Jsem tu jen na víkend." "Oh," špitl a moc tomu všemu nerozuměl. Buffy už se párkrát zmínila, že má po světě pár dobrých přátel, kteří tady nebydlí, takže by to pro něj nemělo být žádné zvláštní překvapení. Jenom neříkala, že jeden z nich vypadá tak dobře, jako tenhle chlápek. "Well, uvidíme se ve středu ve škole." "Yeah, budu tam. Možná bychom se příští týden spolu mohli učit na ten test." "Jistě, teda možná. Už musím letět," slíbil-neslíbil a vrátil se ke své partě. Odešel s nimi.

            "Pěknej kluk." "Yeah, to ano." "Je do tebe celej žhavej." "Žárlíš?" "Trošku." "Neblbni." "Je to pravda. Nevím co se tady děje a on tady bude s tebou, což já nemůžu." "Je o tři roky mladší, než já." "Já jsem o deset starší." "Nikdy jsem nechodila s nikým, kdo by byl mladší, než já." "Vždycky je něco poprvé." "Ne v tomto případě." "To nikdy nevíš. Ještě se z něj může vyklubat chlap pro tebe." "Kdyby ano, věděla bych to. Už se známe dva roky." Pomalu kráčeli k východu, nesl je dav. Buffy nevěděla úplně přesně kolik lidí bylo dnes na zápase, ale tipovala to tak na trojnásobek populace někdejšího Sunnydale. Velikost stadionu ji mátla. Netušila, že může být tak obrovský.

            "Kam dál?" "Nevím. Je to na tobě." "Well, můžeme koupit něco k jídlu a vrátit se k tobě domů." "To zní jako plán." "Taky se mi to líbí." "Jestli chceš, můžeme se podívat na nějaký film." "Měla bys chuť si někam večer vyrazit?" "Docela jo. Moc teď večer ven nechodím. Kdysi ano, ale tady je klid. Jsem bez práce. A mí přátelé, se kterými jsem se chodila bavit, tady nejsou. Neznám ve městě nikoho, s kým bych chtěla chodit ven." "Beru to jako výhodu ve hře. Takže využij, že jsem tady, jestli chceš." "Well, začněme filmem a uvidíme co bude dál. Je tady pár docela fajn barů, kde se tančí." "Odhadoval jsem tě na kočku, co ráda tancuje." "Správný odhad." Půjčili si tři filmy. Buffy došla k názoru, že i když se nepodívají na všechny dnes, zbytek víkendu je dlouhý až dost. Museli je vrátit až příští týden, takže by to mohlo vyjít. A i kdyby je shlédnout nestačili, o nic nešlo.

            "Chutnalo mi." "Díky." "Jídáš někdy venku?" "Ano. Jíst sama sice není velká zábava, ale občas ano." "Už jsem o tom něco slyšel." "Yeah, myslím že mi rozumíš. I když občas býváš také se synem." "Bývám. Vždycky se snažím, abychom si oba vynahradili dny, kdy spolu být nemůžeme. Aspoň se o to snažím." "Jsem si jistá, že jsi skvělý táta." Pokusila si představit, jak jeho syn může vypadat. Určitě je roztomilý. Bez debat.

            "Pověz mi o těch přepisech vzpomínek." "Huh?" "Tu první noc, kdy jsem za tebou přišel. Minulý měsíc. Zmínila jsi se o tom, že vzpomínky je možné zaměnit." "Ah, takže jsme se konečně dostali k pravému důvodu toho, proč jsi tady." "Ne, jsem tady, protože tady být chci. Tohle bych se od tebe mohl dovědět mnohem jednodušeji. Telefonem. Kdyby mi šlo pouze o to. Nebo bych jeden den přiletěl a hned zase odletěl. Nemusel jsem si brát dovolenou a věnovat tomu celý víkend." "Máš pravdu." "Tak mi to prozraď." "Well." Zvolna žvýkala osmaženou brambůrku a snažila se utřídit si myšlenky. "Třikrát jsem to zažila na vlastní kůži. Počtvrté jsem o tom jenom slyšela." "Začni se svými vlastními zkušenostmi."

            Nejprve mu řekla o Dawn. Potom o Glory a Benovi. Jak si žádný člověk nedokázal zapamatovat, že sdílejí jedno tělo. Potom přišlo na řadu nepovedené kouzlo, které udělala Willow a díky němuž si nikdo z nich najednou nepamatoval, kdo vlastně je. Nakonec mu pověděla o Connorovi. Pořád na něj nenápadně dohlížela. Neznal ji, ale ona si myslela, že to nejmenší, co může pro Angela udělat je... dávat na něj pozor. Ujišťovat se, že jeho syn je v pořádku. On by pro ni určitě udělal totéž.

            "Pamatuješ si jaké to bylo bez ní? Bez tvé sestry?" "Yeah. Teda částečně. Jak to říci nejlépe. Paměť je složená z jednotlivých vrstev, jako třeba cibule. Když jednu sloupneš, zjistíš co je pod ní. Upravené vzpomínky jsou jenom slupka a pod ní je vlastní jádro. Skutečná paměť. Jasná a čistá. Jenže když postupuji stále hlouběji do své minulosti, přestává to být tak úplně pravda. Všechno je jaksi rozostřené. Ale když po tom schválně nepátrám, vlastně si toho ani nevšimnu. Ruku na srdce. Kolik si toho pamatuješ z dětství? Živě a nezkresleně. Nikdy jsem si nekladla otázky typu: Kdo to k čertu je, dokud jsem neudělala kouzlo, protože jsem měla strach o mámu." "Vedla jsi opravdu fascinující život." "Přehodnoť to na šílený nebo bláznivý a já s tebou budu ráda souhlasit. Proč jsi se mne na to vlastně ptal?" "Jen se pokouším všechno pochopit a vyřešit si něco soukromého."

            "Začínáš přemýšlet o tom kdo vlastně jsi? Co je pravda podle tebe?" "Ty bys o tom nepřemýšlela?" "Samozřejmě, že ano." "Problémem je, že nevím co si počnout. Tím mám na mysli, jak zjistit pravdu?" "Nevím. Ale mohla bych se poptat. Znám lidi, kteří by si mohli vědět rady. Jenže se nejprve musíš rozhodnout, jestli vlastně vůbec chceš znát celou pravdu."

            "Buffy, je mi pětatřicet. Přestože jsem nikdy neměl žádný vážný vztah, mám dítě. Tím myslím skutečně vážný, dlouhodobý vztah. Ani jsem po něm netoužil. Až dosud. Do chvíle, kdy jsem tě viděl poprvé. Kdy jsi se mne poprvé dotkla. Pamatuješ?" "Ano." "To zní trošku osudově, nemyslíš? No tak... věř mi. Nikdy dřív jsem nic takového necítil. Nemohu si pomoci, ale vrtá mi to hlavou. Co když jsem vážně jako ta cibule a někdo mne začíná pomalu loupat?" "Naše cesty se patrně nikdy neměly protnout."

            "Nebo právě naopak. Může to být práce SIL, o kterých jsi se zmínila. Třeba nám daly šanci. Rozhodnout tu rovnici života a smrti. A už se nemusíme starat o některé konstanty či proměnné v ní. Jako je například absence duše nebo nesmrtelnost." "Co to říkáš?" "Nevím. Existují věci jako osud?" "Přestala jsem o tom přemýšlet." "Takže jsi o tom někdy přemýšlela. Věřila jsi tomu?"

            "Ano. Nemyslím si, že všechno je osud. Myslím si, že se můžeme rozhodovat co udělat a co ne, ale také věřím, že některé věci, ať už řekneme nebo uděláme cokoliv, se prostě stanou. Jsem toho živoucí důkaz. Mým osudem bylo stát se přemožitelkou." "Zásah," řekl a vstal od stolu. Šel k otevřeným dveřím, které vedly na balkon. Vypadal rázem větší, než když seděl v kuchyni.

            "Jsi dobrý člověk." "Jak to můžeš říct? Neznáš mne. Dokonce ani já sám si nejsem jistý, že se znám." "Viděla jsem tě při práci. A jak už jsem ti řekla do telefonu, nejsi jediný, kdo dokáže sehnat informace." "Co tím chceš říct?" "Říkám, že si nejsem jistá, zda záleží na tom, jestli jsi Seeley nebo Angel." "Máš na mysli, že bys ho takhle mohla dostat zpátky?" "Žila jsem bez něj velice dlouho. Miluju ho a vždycky ho milovat budu." "A to by ses dokázala dívat na mne s vědomím, že nosím jeho tvář?" "Právě se na tebe dívám. Nebo ne?" "Yeah, díváš. Občas si říkám, že jsem sobecký. Ale jenom jsem chtěl, abych ti poznal na očích, že se díváš na mne. Ne na ducha." "Nejsi žádný duch." "Možná nejsem ani Seeley Booth." "Můžeš být kým chceš. Jsi v práci úspěšný?" "Ano." "Těší tě co děláš?" "Ano." "Máš syna, na kterého jsi hrdý." "Co tím vším chceš povědět?"

            "Že máš dobrý život. Na tom přece záleží, ne?" "Ano. Ano, to sice ano. Jenže jestli se tady poflakuju už víc, než dvě století, rád bych to aspoň věděl. A také, jestli jsem hluboce miloval nějakou ženu, chci vědět, proč jsem o ni přišel." "Říkala jsem ti proč odešel." "Jo, říkala. Jenže já s tím nemám žádné zkušenosti. Nikdy jsem nemusel nic vzdát jen tak pro nic za nic." "Seeley." "Ty bys to nechtěla vědět? Nechtěla bys, aby tady místo mne stál on?" "Ne." "Co znamená to ne?"

            "Vypadáš tak šťastně. Jestli jsi jím. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Takhle šťastného jsem ho viděla jen jedinkrát. I tehdy byl tak uvolněný a spokojený s tím kým, čím je. Poté, co přišel o duši." Otočil se k ní a pátral pohledem v její tváři. Něco hledal, ale ona netušila co. Nevěděla co po ní chce. Co má říci nebo udělat. "Lituji, že jsem ti kdy ukázala tu fotografii." "Já ne. Jestli je ve mě něco shnilého, chci o tom vědět." "Ale jsi šťastný. Ty i tvůj život. Co na tom záleží?" "Protože záleží, zatraceně!" "Nemůžeš to změnit." "Takže prostě mám žít dál, jako by se nic nestalo a já netušil, že se mnou něco není v pořádku?" "Pane bože, já nevím, Seeley. Co chceš, abych ti na to řekla?" "Předpokládám, že žádné odpovědi nejsou." "Proto jsi sem přijel? Jestli ano, tak to asi nebyl nejlepší nápad. Nemám pro tebe žádné odpovědi. Patrně jsem ti neměla ukazovat ten obrázek, nevím. Ale kdybych to neudělala, nebyl by jsi tady." "Ne. Ne, to bych nebyl."

            "Takže, nelituji toho. Dnešek se mi moc líbil. Včerejší večer také. Říkám to zcela upřímně a jde mi to od srdce. A nemá to vůbec nic společného s tím jako co nebo kdo vypadáš. Vzhledem k tomu, že jsem u výslechu, musím mluvit čistou pravdu a nemůžu to nepřiznat." Rozesmál se a tím ji dokonale překvapil.

            "Jsem idiot." "Huh?" Ani se nenadála a on překonal tu krátkou vzdálenost k ní a vzal ji do náruče. Políbil ji. Naivně se domnívala, že včerejší polibek v autě bylo něco. Mýlila se. Na to, co se dělo nyní, ji nepřipravil ani omylem. Objala ho a úplně se mu poddala. Bloudila mu rukama po těle, zcela ztracená v přílivu jeho polibků. Po páteři jí sklouzly jeho velké dlaně, přidržel si ji těsně pod pasem a přitiskl blíž k sobě. Sice se k němu už nemohla přivinout víc, ale stejně to zkoušela. Jestli toužil po tom, aby se jejich těla dokonale dotýkala, od ní se žádných námitek dočkat neměl. Byla všemi deseti pro. "Uh," zamumlala, když přerušil polibek a ona byla schopná se nejen nadechnout, ale i promluvit.

            "Předpokládám, že tohle jsi mínil jako vysvětlení svého tvrzení: Jsem idiot." "Ano, přesně tak." "Asi jsem blbá, ale pořád to nechápu," oznámila mu a upřela na něj svůj dokonale nevinný pohled. Od srdce se zasmál. Byl to krásný smích, hluboký a upřímný. Smál se z plna hrdla. Hladil ji po celé délce paží. "Neměl bych tady bydlet. Jinak bys to zvládala lépe. Jsi na to zvyklá." "Nejsem na nic zvyklá." "Už jsi zažila více podivností, než já. Nadpřirozených podivností. Zní to tak lépe?" "Ano." "Jsem tady s tebou. S osobou, se kterou chci trávit čas. Měl bych si to prostě užívat a ne tě vyslýchat, Buffy. Jen aby bylo jasno. Kdybych tady byl jen kvůli informacím, nikdy bych nepřijal tvoji nabídku, že tu můžu i bydlet." "Okay." "Takže jdeme ven." Nevěřícně zamrkala, jestli se nepřeslechla. "Ty chceš teď jít ven?" Ještě pořád měla po jeho polibcích rty jako v ohni a on chce jít ven? Krucipísek, copak je taky prokletej?

            "Jasně, kino, tanec. Cokoliv chceš?" "Proč?" "Přijel jsem sem, abych se pobavil. Na filmy v televizi se můžeme podívat kdykoliv. Chci s tebou prožít takový víkend, abys na něj nezapomněla a chtěla si ho zopakovat. Nejen to." "To chceš?" "Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Nemůžu tě dostat z hlavy. Musím se s tím nějak vyrovnat." "Well, to zní romanticky." "Asi ne, ale je to pravda." "Dobře. Ale dnes mi dovolíš, abych se převlékla..."

Den díkůvzdání, 22.listopadu 2007

Washington, D.C.

            "Skvělý," zabrblal Seeley, když uslyšel domovní zvonek. Samozřejmě. Zákony schválnosti platí vždy a všude. Někdo musí otravovat zrovna, když dělá omáčku. "Mohla bys tohle míchat, než to vyřídím?" "Jistě. Čekáš někoho?" "Ne. Ale Parkerova máma by mi ho mohla přivést ukázat. Nebo může přijít sousedka... půjčit si šlehačku na koláč." "Oh, okay, velice pohotové." Lehce ji políbil. "Omlouvám se. Dnes ráno jsme si ani nestačili popovídat a přijela jsi pozdě v noci. Tak tak, že jsem byl při vědomí." "To je o.k. Nevozím se v limuzíně každý den, takže nemám důvod si stěžovat. Běž raději ke dveřím. Zamíchat omáčku snad ještě zvládnu." Usmál se na ni a poslechl. Ruce si utřel do utěrky, co měl přes rameno. Ještě nikdy nepřipravoval jídlo na Den díkůvzdání. Jenže, když zjistil, že Buffy letos nemá na tyhle svátky žádné plány, bez rozmýšlení ji pozval k sobě. Byla to pro něj výzva. Obzvláště, když měli večeřet jen sami dva. Vzal to pragmaticky. Místo krocana upeče game hens. Chtě nechtě si musel připustit, že se mu líbí, jak teď tohle místo... voní. Domovem. Jako kuchyně jeho mámy. Tohle byl přesně ten typ vzpomínek, který ho dokázal totálně rozhodit. Pořád musel uvažovat o tom, jestli jsou to jeho vzpomínky nebo mu je někdo vnutil.

            "Camillo?" vydechl, neschopen zakrýt překvapení, že ji tady vidí. "Hi." "Hi." "Jak vidím, jsi podomácku. To je nějaká nová móda?" Štítivě ukázala na utěrku. "Vařím." "Stavila jsem se, jestli bys neměl chuť zajít si na něco k snědku." "Mám co jíst. Ale jinak, dík za snahu." "Nepozveš mne dál?" "Už něco mám." "Nevolal jsi." "Měl jsem hodně práce. Znáš to, když si jeden vezme volno." "Vím o tom. Vypařil ses a nebral jsi ani mobil." "Proto lidé jezdí na dovolenou. Zprávy jsem ale průběžně monitoroval."

            "Seeley, začíná to bublat!" Trhl sebou a otočil se za hlasem, ale ještě stihl zaznamenat nesouhlasný úšklebek na Camillině tváři. "Máš společnost." "Yeah." "Ah." "Promiň. Musím jít, jinak se to spálí." "Nic ti v tom nebrání. O co jde? Omáčka?" Bez pozvání vešla dovnitř. Nebyla upír, tak by ho to nemělo nijak překvapit. Nepřekvapilo ho to. Nebyla ten typ, který při prvním náznaku problémů stáhne ocas mezi nohy a uteče do lesa. Přešel do kuchyně a vypnul jeden z hořáků. Kastrůlek s omáčkou přendal na jiný a znovu zamíchal.

            "Camille Saroyanová, Buffy Summersová." "Hi, ráda vás poznávám." "Nápodobně," ucedila Camille chladně. "Není to tu útulné?" Seeley zachytil tázavý pohled Buffy. Určitě si myslela, že Camille je Parkerova matka a nyní byla totálně zmatená, že jeho syn není s ní. Naposled zkontroloval budoucí dobroty. Slepičky se pěkně pekly, omáčka byla v bezpečí. "Hned se vrátím, Buffy." "Okay." Podívala se na něj trošku znepokojeně. Vůbec se jí nedivil. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se tady Cam objeví zrovna na Den díkůvzdání. Nic vážného mezi nimi nebylo. Byl si jist, že neporušil žádný ani nevyslovený slib.

            "Měla jsem ti nejdřív zavolat a ujistit se, že nemáš návštěvu. Není na tebe trošku mladá? Takže ty jsi teď na holčičky. Kdo to je?" "To od tebe není fér. Ani ji neznáš." "Ne, ale znám tyhle typy. O co tady jde, Boothe, potřebuješ někoho, kdo není zrovna ve tvé váhové kategorii?" Pousmál se. Neměla ani stín tušení jak moc se plete. "Ne, Camillo. Budu předstírat, že jsem neslyšel nic z toho, co jsi povídala. Myslím, že bys měla odejít dříve, než jeden z nás poví něco, co už nebude moci vzít zpátky a pak toho bude litovat." "Takže to s ní jsi byl o dovolené." "Ano, odjel jsem, abych se s ní viděl." "A neměl jsi ani dost slušnosti, abys mi to řekl." "Neměl jsem žádný důvod ti něco říkat." "Na to máme oba asi poněkud odlišný názor." "Nemám náladu se s tebou bavit na tohle téma. Co dělám ve svém volném čase je pouze moje věc." "Ale my-" "Jsme spolu souložili. Nic víc." "Ty vážně víš, jak nechat ženskou padnout až na dno." "Já jsem se bez pozvání neobjevil před tvými dveřmi a neurážel tvé hosty. Přece jsi věděla, že by to stejně nikam nevedlo. Moment, už to mám. Došlo ti, že tě vlastně unavuju a rozhodla ses to odpískat sama."

            "Nečekej, že budu pokorně čekat, než tě tahle kolčavka přestane bavit." "Cam." "Protože k tomu dojde. Tenhle tvůj nový vztah splaskne stejně jako ty ostatní. Ty jsi totiž rozený děvkař. S žádnou dlouho nevydržíš." "Tak to už by stačilo," zavrčel a šel ke dveřím. Otevřel je a ukázal jí, aby laskavě vypadla. "Jdi pryč." "Šťastné díkůvzdání, Buffy," zavolala ještě s mrazivou zdvořilostí. Z jejího hlasu čišela směs jízlivosti, zlomyslnosti a ironie. Ještě, že s ní nemusím dělat každý den, pochválil si a zabouchl za ní dveře. Vrátil se do kuchyně.

            "Omlouvám se za ni." "To je okay. Zdálo se mi to nebo to vážně byl pořádný trapas? Došlo mi, že s touhle paní asi syna nemáš. Ukázal jsi mi jeho fotku. Tohle nebyla Parkerova maminka." "Ne, to tedy ne." "Vypadala pěkně naštvaně. Měla tady teď být s tebou ona?" "Ne. Znám ji z práce. Občas se s ní setkám během vyšetřování. Něco jsme spolu měli. Well, šlo hlavně o sex. Už je to dost dávno." "Nedlužíš mi žádné vysvětlení. Co jsi dělal v minulosti je prostě minulost." "Dovol, ale v tomhle s tebou nemohu souhlasit. Pokud mi do baráku vrazí minulost zrovna ve chvíli, když se ti snažím poplést hlavu svým kuchařským uměním, musím ti o ní něco říct." "Ty co?" vykulila na něj oči. V hrdle mu zabublal smích. Ulevilo se mu, že Buffy vypadá celkem v pohodě. "To neřeš. Je mi to líto. Neměla sem tak vpadnout. Nemusela všechno tak zašmodrchat." "To je dobrý. Smažme to." Podal jí talíře, které měla dát na stůl. Vzala je od něj a začala se pídit po příborech.

            "Jak se ti letělo?" "Dobře. Nikdy dřív jsem neletěla tak pozdě v noci. Seděla jsem u okénka, takže jsem si užila pohled na noční město." "Postel je pohodlná?" "Jasně. Není to sice moje postýlka, ale těch pár dní určitě přežiju." "Fajn." "Nevím, jestli jsem ti vlastně nezapomněla poděkovat." "Nemáš zač. Přece by nemělo žádný smysl, abychom byli na Díkůvzdání oba sami." "Něco mi říká, že ty bys o společnost nouzi neměl." "Asi ne, ale o tuhle společnost nestojím. Také ti chci ukázat D.C." "Což je skvělé." "Taky si myslím." "Můžu se podívat k tobě do práce?" "Jasně. Teda jen tam, kam mají přístup civilové zvenku." Přitáhnul si ji do náruče. Skoro ho až překvapilo, jak ochotně mu to dovolila. Líbilo se jí být schoulená v jeho náruči.

            "Dokonce ti ukážu svou zbraň." "Oh, well, co víc by si dívka mohla přát?" Měkce se zasmál. "Moje slova." Políbil ji a minuty ubíhaly. "Takže ten tvůj... kamarád ze školy, už vydýchal, že nás viděl spolu?" "Yeah. Nejdřív se trošku mračil, ale už ho to přešlo a včera mne odvezl na letiště." "To od něj bylo moc pěkné." "Je to hodný kluk." "Takže je to mezi námi v pořádku?" "Co tím myslíš?" "Camille a její entrée." "Yeah, úplně. Pokud si nepřišla pro náušnice nebo spodní prádlo, které si tady zapomněla včera večer, nemám proč se zlobit." "Jen jsem si chtěl být jistý," zašeptal a pustil Buffy. Z trouby vytáhnul plech s pečínkou.

            "Voní to vážně skvěle. Nikdy jsem ještě game hen nejedla. Jsou tak mrňavé. Jako malá kuřátka." Zasmál se a žasnul nad kouzlem její upřímně zaujaté tváře. Pochyboval, že by takový výraz kdy v životě viděl. Nedokázal ji spustit z oči. Byla to čistá, ryzí bytost. Její oči ani tvář nic neskrývaly. Vždy říkaly pravdu o tom, co zrovna cítí. Nebyla v ní žádná faleš. A jestli se v ní mýlí, je to nejlepší herečka na světě a měla by si pro Oskary zaběhnout rovnou s batůžkem. Na někoho, kdo má takové životní zkušenosti jako ona, poté co toho tolik viděla, zažila a zakusila, byl její optimistický náhled na život více než pozoruhodný.

            "Myslím, že se můžeme pustit do jídla." "Bezva, padám hlady."

            Buffy vyčerpaně klesla na Seeleyho gauč. Snad nikdy v životě se tolik nenachodila a její unavené nohy jí to vehementně připomínaly. Celý včerejšek i dnešek jen chodili a prohlíželi si všechno možné. Nikdy si neuvědomila, co všechno je ve Washingtonu D.C. k vidění. A to ještě ani zdaleka neviděla všechno, ačkoliv už za sebou měli pořádný kus cesty. Venku bylo chladno, ale ne natolik, aby procházka byla nepříjemná. Přesto bylo moc prima být zase uvnitř a vědět, že dnes v noci už nikam chodit nemusí. Objednají si čínu, což Buffy dokonale vyhovovalo.

            "Nechce se mi zítra jet domů." "Well, to rád slyším." "Ano, jsi úžasný průvodce turistů. Od Buffy Summersové máš jedničku s hvězdičkou. Dám ti to písemně." "Well, ale bez mučení přiznávám, že takové vysvědčení by od Zagat mělo na mou kariéru mnohem větší dopad." "Asi jo. To né! Moje jméno zní mnohem líp. Aspoň si to myslím." "Máš pravdu." Sedl si k ní na gauč a podal jí šálek horké čokolády. "Marshmallows!" "Co by byla čokoláda bez marshmallows?" "Taky si to myslím. Máma s nima na mě vždycky skrblila." "Well, ber si podle chutí. Já nejsem strýček Skrblík v oboru marshmallows." "To vidím."

            "Na co myslíš?" "Cože?" "Právě teď. Tak zvláštně jsi se usmála. Na něco sis musela vzpomenout." "Yeah, máš pravdu. Myslela jsem na Spika, jak mu máma dělávala čokoládu. On dostal marshmallows vždycky. Nespravedlnost." "Spike. To je ten druhý upír?" "Správně. Tehdy mi to moc zábavné nepřipadalo, protože ji mohl kdykoliv zabít. Ale nikdy to neudělal. Nikdy jí neublížil. Mělo mi dojít, že je... jiný."

            "Co dělají na Den díkůvzdání tví přátelé?" "Nevím. Asi jsou v Anglii." "Nikdo za tebou nikdy nepřijede?" "A jo, jenže já to letos vypustila. Jsem uprostřed zkouškového a oni mne nechtěli vyrušovat ze studia. Čekají mne státnice. A, hey, mají svou práci a dost svých starostí." "Pravda. Nesnáším, když práce stojí v cestě zábavě."

            "Kdy tě zase uvidím?" "Nevím. Na vánoce mám rodinné povinnosti. Plánuješ něco na Nový rok?" "Ne, jsem zcela bez plánů." "Well, už ne. Máš novoroční plány." "Budu si to pamatovat. Co budeme dělat?" "Well, myslím, že jsem na řadě, abych tě navštívil." "Začíná se ti to prodražovat, že?" "To je o.k. Jak můžeš vidět, nežiju si nijak nad poměry. Pár letenek si dovolit můžu." "Yeah, ale jednoho dne-" "Nedělej si s tím starosti." "Well, ty jsi ten, kdo utrácí." "Jsou to jen peníze." "Řekl muž, který po smrti své matky nebyl nucen si na vlastní kůži setsakra tvrdě ověřit, jak jsou důležité." "To samozřejmě jsou, ale také jsou na utrácení. A já je chci utratit právě za tohle. Za možnost být s tebou. Dovol, abych zjistil, jestli si budu moct vzít v práci dovolenou a pokud ne, můžeš zase přijet ty." "Fajn," kývla a usrkla ze svého šálku. Bylo to dobré. Čokoláda byla zalitá mlékem a ne jen horkou vodou. Byla tak mnohem chutnější.

            "Kámoška Willow byla pěkně v šoku, když tě viděla na fotce." "Má moji fotku?" "Mm, najít tvůj pěkný ksichtík v policejních záznamech pro ni nebyl žádný problém." "Nebyl, huh?" "Yeah. Do té doby byla přesvědčená, že pořádně přeháním." "Co říkala?" "Ona a Giles to zatím prověřují. Naneštěstí, nikdo z Angelova týmu v L.A. nezbyl a tak zatím netušíme o co by mohlo jít." "Děkuji." "Nemáš za to. Víš, že mi na tom nezáleží." "Snad ano. Jenže stále musím přemítat, jestli, kdybych nevypadal jako on, bys tady se mnou byla." "Proč?" "Neměli bychom tehdy žádný důvod bavit se spolu o něčem jiném, než o případu." "Oh, pravda. Já nevím. Navíc jsem nebyla nijak žhavá si něco s někým začít." "Proč ne?" "Užívala jsem si prostě klidu a samoty. Buffy time. Chtěla jsem hlavně co nejlépe ukončit školu." "Takže ta dálka mezi námi je možná docela užitečná." "Až na účty za telefon. Tuším, že mi brzy přerostou přes hlavu. Bude to horší, než když jsem bydlela s Dawn." Dopila čokoládu a vstala, aby šálek zanesla do kuchyně a opláchla.

            "Bylo to pěkné. Díky tobě jsem si užila opravdu pěkné Díkůvzdání." "Myslím, že to bylo hlavně díky tvé společnosti." "Mm," zamumlala a vrátila se za ním na pohovku. "Pravděpodobně máš pravdu." "Není nad skromnost." "To jsem celá já. Jenže, jestli se o nás někdo něco dozví, nebudeš mít problémy?" "Proč?" "Myslela jsem na Camille. Potkala jsem tě v pracovní době." "Šlo jen o rutinní výslechy lidí z okolí. Nebyla jsi ani svědek ani podezřelá." "Well, to je vždycky dobré vědět." "Tolik k případu vraždy." "Oh, dobře, že jsi mi to objasnil." "Takže, ne, tohle by neměl být žádný problém. A já se tě nepokouším skrývat. Už dva dny se přece touláme po hlavním městě. To není zrovna ideální způsob, jak zůstat neviditelným." "Oh, já vím. Jen mne to tak napadlo." "Je to v pohodě, Buffy." "Dík."

            "Takže čína?" "Yum." "Jsem rád, že tě potěší tak málo." "Já vážně nejsem vybíravá, pokud jde o jídlo." "Takže v něčem vybíravá jsi. V čem?" "Ano. Pár věcí by se našlo." "Jako například?" "Mm, muži." "A já tvá přísná kritéria splnil?" "Jo, ale s odřenejma ušima." "Ještě, že to vím. To by mi mělo setsakra dodat sebevědomí." "Už jsem prostě taková, pořád hodnotím." "Viděl jsem fotku tvého ex." "Ty jsi oživlá fotka mého ex. Stačí kouknout do zrcadla." "Ne, toho druhého ex. Vojáka." "Riley?" "Yeah, Finn." "Kde?" "Ve spise byly nějaké obrázky vás dvou." "Oh." Nevěděla co na to říct. "Mohu se zeptat jaký druh obrázků?" Zasmál se. "Proč vypadáš tak polekaně? Prováděla jsi něco, co bych neměl vidět?" "Ne."

            "Nebyly tam žádné extra choulostivé záběry. Nic šťavnatého, co bych mohl prodat do Playboye. Spali jste spolu v posteli a já přiznávám, že jsem se neudržel a pokoušel se odhadnout, co máš nebo spíš nemáš na sobě." "Hmmm." "On tvým přísným požadavkům vyhověl?" Lehce se uchechtla. "Ne, byla to špatná doba a špatné místo. Špatná volba. Nebyla jsem připravená být tím, koho chtěl. K tomu si ještě přičti fakt, že mi onemocněla maminka a aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že po Dawn jde bohyně. Měla jsem všeho až nad hlavu. Byl na drogách a když z něj vyprchaly, přišel o nadlidskou sílu. Nebyl úplně neschopný, ale na hlídkách mne rozptyloval. Pořád jsem měla strach, že překročí své možnosti. Začal se litovat a po mě chtěl, abych mu pořád dodávala sebevědomí. Na to jsem prostě už neměla sílu. Říká se, že každý máme někoho, kdo před náma uteče. No a on byl jeden z těch mých." "Mrzí tě to?" "Ne. Nemyslím, že bych kdy mohla být tou, kterou chtěl. Nedokázal se vyrovnat s tím, že jsem silnější než on. Časem bych začala chodit na hlídky se Spikem a on by si to vzal osobně. Také jsem neměla náladu na vdavky. O tom můj život nebyl. Každý den pro mne mohl být tím posledním. Nechtěla jsem umřít s vědomím, že tady zanechám opuštěného muže a děti bez matky."

            "Moudré, ale skoro až asketické. Mám pocit, že jsi se vzdala hodně věcí, jen abys mohla konat dobro." "To už je součást mého poslání." "A dokonce i teď, když je přemožitelek plno, jsi stále vyvolená." "Yeah." "Takže tě kdykoliv mohou povolat zpátky do boje. A ty jim to neodmítneš." "To ani nemohu. Je to součástí mne samé. I když třeba odjedu do ciziny. Není důležité kde jsem. Pokud se střetnu s něčím, co mi umožní plnit úkol, k němuž jsem byla povolána, musím to udělat. Jsem přemožitelka. I když už nejsem jediná. Prostě jí jsem. To je také jeden z důvodů, proč bydlím v Columbu. V Clevelandu je další brána pekla a já musím být poblíž. I když ne přímo u ní. Žila jsem na jejím prahu sedm let. Mám splněno. Ale nedokážu tam ty holky nechat jen tak být. Jedna věc je přečíst si o mém životě v pamfletu, který někdo sesmolil, ale žít jej, dýchat stejný vzduch jako já a ujít kus cesty v mých botkách, to už jsme někde jinde." "Chápu." "Děkuji. Nechtěla jsem se tak rozhorlit. Jinak, jsem přesvědčená, že ty záběry jsou pozornost od Maggie Walshové." "Yeah. Po její smrti bylo pořizování fotodokumentace ukončeno. Minimálně ve tvém případě. Poslední byl záznam o tom, jak jsi porazila Adama."

            "Pokusila se mne zabít." "Cože?" "Nejsem si úplně jistá proč vlastně. Snad proto, že za ní stála vláda. Měla spoustu počítačů, armádu lidí na výzkum i boj a také peníze. Všechno, co jsem měla já, byl pozorovatel, čarodějka, obyčejný kluk a pár knížek. Na začátku také Angela a na konci Spika. Jenže většinou to bylo na mě. Odvaha, síla a správný odhad. Pěknej podvod, tenhle job." "Samou záští by ti nejraději uřízla nos mezi ušima." "Jo, tak nějak. Nemyslím si, že byla opravdu zlá. Jen dostala špatný nápad a já jsem ráda, že jsem pomohla zastavit výsledek její práce a také ukončit práci jako takovou. Rozřezávání démonů a upírů, ať z jakýchkoli důvodů, bylo bezcitné a špatné." "Souhlasím." "Nechtěla jsem o tom mluvit tak dlouho." "Jenže mne to těší. Jsem rád, že je ti tady natolik dobře, abys byla schopná o těchhle věcech se mnou mluvit, Buffy." "Je to podivné. Tvrdí se o mě, že jsem spíše tajnůstkářská. Tajemná. To se pak jeden těžko spřátelí. O nějakých intimnějších vztazích ani nemluvě. Ještě v Sunnydale, během střední, jsem se, vedle Angela, pokoušela chodit s pár kluky, ale... Bylo to příliš náročné. Příliš mnoho lží. To není nic pro mne."

            "Well, takže jak to tak odhaduji, teď je na mě, abys nemusela litovat, že jsi mi svěřila svá tajemství." "Nelituji, Seeley." "Jsi tak hezká, Buffy." "Nejsem." "Ale ano. Zůstává mi rozum stát, že jsi sama. A že jsi tady se mnou. Při představě, že bych těmi výslechy pověřil nějaké policejní ucho, mi jde mráz po zádech. To bychom tady neseděli." "Je to ale trošku šílené, že?" "Chci, abys věděla, že už se s Cam nikdy, mimo úředních záležitostí, nesetkám. Rozhodně ne za účelem sexu." "Okay." "Chci, abys to věděla. Nechci, aby ses vrátila do Columba a v hlavě se ti honilo s kým nebo co s kým zrovna dělám. Je to kolegyně z práce. Při některých případech se jí vyhýbat prostě nemohu."

            "Já tomu rozumím a ani nic takového od tebe nechci." "Já vím, že po mě nežádáš, aby něco dělal nebo naopak nedělal. Mám tě rád. Hodně. Nemám v úmyslu ztratit šanci jen proto, že bydlíš míle daleko ode mě. Nedala's mi tak náhodou najevo, že s nikým nerandíš." "Ne. Teda ano. Nikoho nemám." "Takže jsme na tom stejně. Žádné otázky, žádná panika. Jestli někoho potkáš, řekni mi o něm. Pochopím to." "Nepotkám. Takhle to u mě nefunguje." "Ani já nic takového nečekám." "Okay." "Well, napadlo mne, když jsme se dohodli na tom, že já s tebou zůstanu a ty zůstaneš se mnou, jestli bychom nemohli... řekněme zajít o kousek dál. Postoupit dál ve vývoji situace... za líbání."

            "Bezva." "Nechci, abys něco vyvozovala z toho, že jsem se na tebe ještě nevrhl. To neznamená, že mne fyzicky nepřitahuješ, protože to tedy přitahuješ a moc, ale já po téhle stránce vždycky všechno pokazil. Nyní bych to chtěl udělat správně. To znamená, nejprve se s tebou sblížit a poznat tě." Překvapeně zamrkala. Slyším správně? On chce se sexem počkat? To bylo z její strany ideální. Sex se většinou přeceňuje, lhala si v sebeobraně. No jo, ale za správných okolností, s tím správným chlapem... to je pak o něčem jiném. Má úplnou pravdu. Spěch ničemu nepomůže. Už se nemohla dočkat, až tuhle debatu podrobně probere s Willow.

            "V pořádku." "Nejsem příliš upřímný? Nevyděsil jsem tě?" "Ne." "Okay, dobře, protože nemohu říct, že jsem na to nemyslel." "Je fajn, že o těch věcech přemýšlíš. Nejsem holka na jednu noc. Náhodný sex není nic pro mne. Až na jeden úlet jsem byla pouze s... ehm... lidmi, se kterými jsem to myslela vážně. Nejdu s nikým bez uvážení." "To je dobře, to bys ani neměla. Zasloužíš si něco lepšího."

po Vánocích 2007

Columbus, Ohio

            Willow otevřela dveře a zůstala tiše zírat. Nemohla si pomoci. Buffy jí o něm pověděla. Viděla jeho obrázky. Ale vidět ho zblízka a naživo, to bylo něco úplně jiného. To snad ani není možné, že si jsou tak podobní. Stejně vysocí, stejně stavění, stejný úsměv. Jenže tohle byl na první pohled úctyhodný vyšetřovatel.

            "Uh hi, Seeley, mám pravdu?" "Ano. Zeptal bych se jak to víte, ale nejsem idiot. Vy jste Willow, jestli se nemýlím?" "Yup. Došla jsem k tomu názoru také vzhledem k tomu, že... denní světlo a tak. Vy nebudete Angel." "Správná dedukce." "To je. Wow. Já nevím, šťastná náhoda?" "Není." "Ne, není. To opravdu není." "Uh, je Buffy doma?" "Ne." "Kde je?" "Šla nakoupit. Říkala, že to bude rychlejší. Já nevím co kde mají." "Mohu dál?" "Oh, yeah, jistě, pardon." Mohla bych se chovat ještě stupidněji? Jako bych se v životě nesetkala s ničím podivným. Ve skutečnosti, ve srovnání s tím, co už viděla a udělala, tohle byla jen drobná patálie.

            "Děkuji. Buffy neříkala, že tu jste." "Ne? Možná zapomněla. Má toho moc. Závěrečné zkoušky a tak... má nárok být trošku roztržitá. "Yeah, to má." "Bylo to od vás moc pěkné. Díkůvzdání. Měla jsem o ni obavy, když tady tak osiřela. Přestože to ona sama se chtěla vrátit do Států." "Jsem rád, že to vyšlo." "Můžu vám nabídnout něco k pití? Měla by tu být každou chvíli. Už je to dost dlouho, co odešla." "Jistě. Kolu, jestli je. Kdy jste přijela?" "V neděli." "Kde teď vlastně bydlíte?" "Většinou jsem v Londýně, ale hodně cestuju." "Buffy se zmínila." Willow se vrátila do pokoje a podala mu nápoj. "Posaďte se." "Díky."

            "Vím, že je to podivné. Omlouvám se, že jsem na vás tak civěla. Je to opravdu ohromující. Jako by někdo vzal jeho fotku a vás udělal na chlup přesně podle ní." "Podařilo se vám něco zjistit? Buffy říkala, že vy a Giles se o něco pokoušíte." "Bádali jsme. Nic jsme nenašli. Ale jestli někdo udělal kouzlo, well, to by mohl být dobrý začátek. Pokud jde o Dawn, fungovalo to jen na blízké Buffy. A o Connorovi moc lidí nevědělo, takže by to mohlo být podobné. Ale tohle... tady jde o víc. Máte syna a ten se narodil dřív, než Angel zmizel. Navíc, ponechali nám naše vzpomínky, neporušené. Leda, že by to bylo jen omylem. Jestli to má na svědomí někdo, kdo znal Angela jenom z L.A., vůbec nemusel tušit, že v Sunnydale kdy žil a měl tam nějaké známé. Zvlášť, když Sunnydale už neexistuje."

            "Myslíte, že je to pravděpodobné?" "Na rovinu? Nevím. Dělá na tom celý náš coven, ale ještě jsme nenašly vůbec nic, co by dokazovalo, že šlo o nějaké kouzlo. To ovšem nic neznamená. Ať už to udělal kdokoliv, mohl být lepší než my a proto na to nemůžeme přijít." "To mne fakt uklidnilo." "Ne, asi ne. Mrzí mne to." "To je okay, Willow. Není to vaše chyba." "Well, kouzla a čáry. To je moje parketa. Buffy si ale za mnou pro odpovědi o magických věcech často nechodí." "Vy ji nezklamete. Ani mne." "Jste si jistý?" Usmál se na ni a Willow se roztřásla kolena. Čas se vrátil a jí bylo znovu šestnáct. Chodila na střední a po nocích spolu s žárlícím Angelem kula pikle, jak najít co nejvíce informací o potencionálním příteli Buffy. O Fordovi. "Úplně. Neznám jiné řešení."

            "Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho!" zavolala Buffy z kuchyně. "Během vánoc snad všichni snědli i soby Santa Clause. Obchody jsou narvané k prasknutí." "Buffy, jsi doma." "Jo, to jsem. A jak vidím, máš návštěvu." "My máme…" "Lepší." Willow sledovala, jak Buffy přešla ke gauči, na kterém si hověl Seeley. "Hi." Políbila ho. Sledovala ty dva z čistě vědeckých důvodů. Ne jak voyeur. Chtěla se přesvědčit, že je s ním Buffy šťastná. Přenést své city z Angela na Seeleyho bylo, vzhledem k jejich podobnosti, až příliš snadné. Nikdy by si nepomyslela, že Buffy se do něčeho takového pustí. Uplynulo tolik let a ona si naivně myslela, že Buffy už se z toho dostala. Ne, že by Angela přestala milovat, stejně tak jako... vždyť i ona sama pořád miluje Oze.

            "Jsem rád, že jsi to udělala." "Já také." "Dostal tvůj syn od Santa Clause všechno, co si přál?" "Víceméně ano." "Dobře." "To triko od tebe se mu moc líbilo. Je hezké, že sis na něj vzpomněla." "Nezlobila se jeho máma?" "Přidal jsem ho ke svým dárkům. Co oko nevidí, to srdce nebolí." "Nechtěla jsem se vnucovat, ale uviděla jsem ho v dětském oddělení a přišlo mi děsně roztomilé. Ještě nikdy jsem neměla důvod tam nakupovat." "Nikdy?" "Ne. Nikdo, koho znám, děti nemá." "Opravdu?" "Jenom ty." "Ať visím…" "Well, ale mě je jenom šestadvacet." "Oh, vím, ale měla bys znát někoho, kdo děti má." "Za normálních okolností bych řekla, že máš pravdu. Jenže můj život byl všelijaký, jen ne normální." "Správně. Kápla jsi na to. Občas zapomínám. Co's byla nakoupit?" "Oh, jídlo. Nechtěla jsem tam jít už před vánoci a také jsem předpokládala, že dnes ráno vstanu dřív. Cítím se jako pořádný lenoch." "Máš právo si poležet. To se smí."

            "Uložím nákup." "Děkuju, Will." "Jasně," usmála se a raději vypadla.

            "Nemusela jít pryč." Buffy si sedla vedle něj a nervózně si pohrávala s vlasy, které jí tvrdošíjně odmítaly držet za ušima. "Well, něco ti musím říct." "Ah." "Klid. Nejde o nic zlého. Jde jen o to, že když jsme tohle plánovali, tak jsem jaksi pozapomněla, že Willow se sem chystá také. Prostě mám sklerózu. A to ani nemusím mít před státnicemi. Musíš si myslet, že normální člověk nezapomene na to, že jeho nejlepší kamarádka, až z Londýna, přeletí skoro půl světa, aby ho navštívila, ale mě se to povedlo." "Okay." Trošku se k němu nahnula a lehce mu přejížděla konečky prstů po stehně. "Bude tady do soboty a ty do příští neděle." "Yeah." "Mám jen jeden pokoj pro hosty." "Můžu těch pár nocí přespat v hotelu. To není problém."

            "Well, tak jsem to zrovna nemyslela." "Oh?" Posunula se tak, aby mu viděla do tváře. "Jsou dvě možná řešení." "Jaká?" Usmála se a sklopila zrak. "Willow bude spát se mnou a ty si vezmeš pokoj pro hosty. Nebo si pokoj vezme ona a ty..." Podívala se mu do očí. "Nečekáš, že tohle rozhodnutí bude jen na mě." "Well, ne. To první řešení není žádný problém. S Willow už jsem bydlela. Pyžamový večírek pro nás není nic nového. V jedné posteli jsme už také spaly. Na druhou stranu, ty víš, jak dlouho už jsme řekněme, naladěni na stejnou vlnu. Stát se opravdu důvěrnými přáteli... ani to by mi nijak nevadilo." "Takže stejně čekáš, že se rozhodnu já." "Well, můžeš prostě spát se mnou?" "Nevím. Ještě jsem to nezkusil. Ale, koneckonců, byl jsem zatím docela úspěšný vzhledem k tomu, že jsem na tebe ještě neskočil a to už jsme pár dní a nocí po jednou střechou strávili. Tak si říkám, mohli bychom být v bezpečí." "No a v sobotu, když budeš chtít, můžeš se přestěhovat do bezpečí. Pochopím to." "Buffy." "Co?" Položil jí dlaň na tvář a donutil ji, aby se mu zadívala do očí.

            "Ujišťuji tě, že jak mne jednou pustíš do své postele, už mě z ní nedostaneš." Při jeho slovech se jí rozbušilo srdce a nemohla se neusmát. Jedno popřít nemohla. Jeho varování ji rozhodně nezklamalo. "Oh," šeptla jednoduše. "Nechám to na tobě. Jestli ti to tak vyhovuje, mě o to víc." "Jsi si jistý?" "Absolutně. Jsem dospělý muž, ne puberťák. Nepopírám, že to pomyšlení je velice svůdné, ale cítím, že čekání oceníš." "Yeah, také to cítím." Políbil ji. Nejprve velice opatrně, jenže polibek záhy začal získávat na intenzitě a kdyby je nezastavil polekaný výkřik Willow...

            "Měli byste si zvyknout, že tady nejste sami!" "Yeah, přesně tak. Nezlob se." "Takže, co takhle večeře?" "Máš hlad?" "Něco bych snědl, yeah." "Well, dnes je tvůj šťastný den. Máme jídlo i všechno ostatní." "Jídlo je fajn." "Myslela jsem, že bychom si udělali vlastní pizzu." "Cože?" "Yeah, Willow už jednou pekla placičky. Tak bychom to spolu mohly zvládnout. Koupila jsem víno. A v lednici máš pivo. Uvědomila jsem si, že venku je zima, takže bychom mohli zůstat doma. Jsi tady jen na chvíli. Nemusíme pořád někde courat. Ty jsi pro mne uvařil na Díkůvzdání. Až teď si uvědomuji, že pizza není úplně to samé." "Někdy mě dokážeš dokonale překvapit." "Jenom někdy?" "Well, spíš většinou a pizza dělaná doma zní docela dobře. Může to být zábava." "Taky myslím. To vymyslela Willow." "Dík jí buď vzdán." Vstala z pohovky a natáhla k němu ruku. Když ji přijal, vytáhla ho na nohy a odvedla do kuchyně, kde Willow právě dobojovala s igelitovými taškami a jejich obsahem. "Uklizeno." "Bezva, takže na řadu přichází... pizza."

Silvestr 2007

Columbus, Ohio

            Byl zamilovaný nebo k tomu aspoň neměl daleko. Navíc do osoby, u které by to nikdy nečekal. Vážně nebyla jeho typ. Sedět s ní na Silvestra doma, místo aby vymetal bary, by pro něj mělo být pravým utrpením. Ale nebylo. Líbilo se mu to. A navíc ho představa, že v neděli bude musel odletět zpátky, vůbec netěšila. Měli vychlazený šampus a chystali se koukat na televizi, v pohodlí jejího útulného pokoje. Nedokázal si vzpomenout na nějaký jiný Silvestr, který by strávil v klidu, v teple domova. Část podvečera strávili spolu venku a stavěli sněhuláka. To nikdy nedělal ani s Parkerem. Navíc se jejich poklidná budovatelská aktivita z ničeho nic, asi z čiré radosti ze života, zvrhla ve sněhovou bitvu a koulovali se jako děti. A to si předtím ani nenalili nic na zahřátí, přestože venku byla pořádná zima. Sněhulák se jim povedl skvěle. Takže teď stál, Seeley ne sněhulák, v kuchyni a dokončoval poslední přípravy mňamek pro slavnostní večer. Bylo to jako správný silvestrovský mejdan, jen v malém. Velice intimní. Vzhledem k tomu, že partnerkou mu měla být Buffy, byl velice spokojen. Otevřel pytlík s krájeným sýrem a spolu se slanými krekry jej naaranžoval na tácek. Hlavou mu táhlo jediné.

            Jak jsem se tady vlastně ocitl? Až doteď měl život přesně nalajnovaný. Nebo si to aspoň myslel. Rebecca a Parker byli prvním náznakem toho, že se v jeho životní dráze něco mění, ale on před nimi utekl. Ne, že by Parkera neměl rád. Nyní byl rád, že ho má, ale neměl v plánu si ho pořídit. Buffy byla, co si pamatoval, první, po které kdy toužil natolik, aby o ni aktivně usiloval. Asi bylo předurčeno, aby mu zčistajasna padla do klína jako vzácný dar a to během služební cesty do Columba, kde řešil případ a naději na ni mu dávala zázračná podoba s jejím ex. Možná by pro něj bylo nejjednodušší prostě odjet a už se k ní nikdy nevracet. Jen pobaveně zaznamenat, jak je pořád udělaná do jedné ze svých středoškolských lásek. Jenže ono to bylo jinak. Nyní už mu bylo jasné, že ten vztah byl mnohem závažnější, než nějaká školní zamilovanost šestnácti, či sedmnáctileté dívky. Nikdy o něm neřekla jediné nelaskavé slovo, přestože na to měla víc, než nárok. Opustil ji, zlomil jí srdce a ona mu přesto odpustila. Navíc se dokonce cítí provinile, že nyní žije také trošku sama pro sebe a to potom, co se celá léta doslova rozdávala.

            Našel v sekretáři sklenice a všechno zanesl do pokoje. Z koupelny už se neozývalo šumění tekoucí vody, takže se asi dosprchovala. Když se vrátili z venku, vypadala kouzelně. Nosík červený od mrazu, oči zvlhlé a líčka jí jen hořela. Hlasitě a upřímně se smála. Oči jí jiskřily blažeností. Pro něj a kvůli němu. Trvala na tom, bez ohledu na jeho protesty, že potřebuje sprchu. Spát posledních pár nocí vedle ní, v jedné posteli, pro něj bylo skutečnou zkouškou vůle. To, že to nakonec zvládl se ctí, spát vedle ní, aniž by se o něco pokusil, ho donutilo přiznat si vše mnohem intenzivněji, než když je dělila spousta mil. Přitom pochyboval, že by se mu bránila, kdyby on...

            "Co tady děláš?" Uvědomil si, že tam stojí potmě. Jen málokdy se přistihl, že nedělá vůbec nic, jen dumá a to ho zmátlo. "Chystal jsem pohoštění." "Děkuju," usmála se. Postavil sklenice, které ještě pořád držel v rukách, na stůl a podíval se na ni. Byl rád, že sklo odložil. Měla na sobě něco, o čem předpokládal, že je klasickou pánskou košilí, a ta jí spadala tak do půlky stehen. Nebyl schopen odhadnout, jestli pod ní něco má. Najednou si uvědomil, že sledovat, jak v televizi dav slaví konec roku, ho už ani trošku neláká. Navíc si dobře povšimnul, že na košili je rozepnutých právě tolik knoflíčků, aby i jemu došlo, že nemá v úmyslu tísnit se v podprsence. Měla kouzelnou postavu. A přímo výstavní nohy. V šatech ji už viděl a v pyžamu, když spolu sdíleli lože také, ale to jen ukázněně ležela na své půlce postele. Nyní měl pocit, jako by ji viděl úplně poprvé. Ta košilka ji příliš nezakrývala.

            "Je mi lépe." "Vypadáš skvostně." "To jsem měla v úmyslu." "Povedlo se." Očima zabloudila ke stolku. Velké světlo zase zhasla, sotva zapálil robustní svíce, které jim dnešní noci měly dávat svoje světlo a jas. "Koukám, že jsi stihl připravit úplně všechno." "Snažil jsem se." "Udělal's to báječně. Díky." "Učím se vyznat ve tvojí kuchyni." "Mm, mimo jiné." "Co to je?" "Huh?" "Ta věc, co neseš." "Oh, přinesla jsem deku. No, přitulit se k sobě na gauči snad není nic špatného." "To zní jako plán." "Taky si myslím," řekla měkounce a přehodila ještě složenou pokrývku přes opěradlo sedačky. Televize se sice snažila, ale on byl natolik zaujat ženou, kterou měl tak blízko u sebe, že události na Times Square si ani neškrtly. Byla tak nádherná, když kráčela. Jako by vzduch okolo ní něco prozařovalo. Přívětivost, přitom skoro královská důstojnost a poklid.

            "Otevřu šampaňské, jestli jsi pro." Utrhla jednu kuličku ze střapečku hroznového vína a vložila si ji mezi rty. Vyschlo mu v ústech. "Jistě. Vždyť už je skoro půlnoc." Zkušeně uvolnil korek a oběma nalil. "Tak," vydechl, když usedl na gauč vedle ní. "Měl bych být znepokojen tím, že máš ve skříni pánskou košili?" "To je na tobě. Koupila jsem si ji pro sebe. Je pohodlná. Větší, než potřebuji." "Oh." "Yeah," zašeptala a on si všiml, jak se lehce začervenala. "Sluší ti." "Díky." Pozvedla svou sklenku a usrkla šampaňského. Najednou si začal uvědomovat, že soustředění mu začíná činit potíže. Jak tak seděl blizounko vedle ní, povšiml si, jak mámivě voní. To byla poslední kapka. Pochopil, že prohrál. Cípy košile se jí okolo štíhlých stehen trošku vyhrnuly a jemu se naskytl svůdně krásný výhled. Výhled, který mu napovídal, že ta košile je jediným kouskem textilu, který na sobě má.

            Zvedla z talířku jahodu a on fascinovaně sledoval, jak ji namáčí do své sklenky. Potom ji zvedla a dala mu ji k ústům. Malinko pootevřela svá ústa v němé prosbě, aby učinil totéž. Poslechl a ona mu zralý plod vložila mezi rty... Zakousnul se a vychutnával sladkou šťávu. Olízla si prsty a potom mu místo jahody nabídla své rty. Sobecky svým růžovým jazýčkem ochutnávala šťávu, která mu ulpěla v koutcích úst a kterou nestihl olíznout sám. "Dobroučké." "Ano?" lehce mu přeskočil hlas a ona se zasmála. "To bys měl vědět. Ty jsi ji snědl. Já měla jen tu trošku, co jsem si uzmula. Takže potřebuješ ještě jednu." Natáhla se pro další červenou lahůdku a celý proces zopakovala. Tentokrát už zareagoval pohotověji. Lehce skousnul a uvěznil její prsty ve svých ústech dříve, než stačila ucuknout. Když cítila, jak jí ožužlává konečky prstů, přivřela víčka rozkoší. V matném světle svíček jí jen stěží viděl do tváře, ale nepotřeboval oči, aby poznal, že se jí to líbí. Předla jako kočka a to mu stačilo.

            "Velice chutné." "Dobře," zašeptala, jako by se jí nedostávalo dechu. Dobře, docela by se mu líbilo, kdyby jí tuhle její zlomyslnost drobounce vrátil. Jenže pochyboval, že je někdy ochotná něco jen tak vzdát. Vždycky byla silná, dokonce i když ji události, kterými musela projít, skoro rozcupovaly na hadry. Když se jejich polibky začaly prohlubovat, zvuk televize už byl jen nevýznamným šuměním, které k jejich smyslům taktak doléhalo. Pokusil se odpoutat svou mysl od toho, kde právě byl a co právě dělal. Některé části jeho těla však byly více než na pozoru a díky tomu měl problém myslet na cokoliv jiného. Silou vůle přerušil polibek a věnoval chvilku pozornosti šampaňskému a oslavám na Time Square. Zbaběle využil líbací pauzy a utekl do koupelny. Když se vrátil, nejdříve si povšiml, že Buffy už není na gauči. Chvilku si myslel, že si také zašla nahoru. Jenže potom ji uviděl. Zatímco byl pryč, rozložila deku na zem a lehla si na ni. Pořád na sobě měla košili, ale dobře viděl, že je rozepnutá.

            "Hi," pípla plaše. Něčemu takovému by se Seeley normálně zasmál a okamžitě zatroubil na ústup. Vždy dával přednost sebejistým, až přidrzlým ženám. U ní mu však takové chování připadalo roztomilé. Lehce matoucím, přesto panovačným způsobem. Chtěla jeho a nikoho jiného. Věděl to. Dokonce i když ji po psychologické stránce zase až tak podrobně nezkoumal, věděl to o ní. Nebyla z těch, co skočí do postele s každým na potkání. Podle toho, co mu pověděla, usoudil, že od doby, kdy nastoupila na vysokou školu v Columbu, s nikým sex neměla. Možná ji špatně pochopil, ale na tom stejně nezáleželo. Byl si jistý, že sex pro ni není jen náhodnou záležitostí. Uvolnila křečovitý stisk, kterým si držela zapínání košile u sebe a ta se jí pootevřela. Naskytnul se mu nesmírně vzrušující pohled a on si mimoděk olíznul rty.

            "Bože, jsi tak nádherná," zachraptěl. "Děkuji," zašeptala. "Ty také." Vyznělo to trošku zvláštně, ale přijal její kompliment s laskavým úsměvem. Věděl, že ho myslí upřímně. Přilehl si k ní. "Víš, tohle jsem nečekal-" Umlčela ho polibkem. Obtočila okolo něj své paže a on byl ztracen. Pokusil se ještě něco povídat, ale zastavila ho. Pak už si byl jist. Během minuty se zbavil veškerého oblečení a nahý se připojil k ní, na podlaze jejího obývacího pokoje. Co se týká jeho odhadu, že pod přísnou košilí už na sobě nic nemá, skoro se trefil. Měla jen bílé krajkové kalhotky, ale tak průsvitné, že byly skoro neviditelné. Nicméně neskutečně dráždivé. Nebyl si jist který z nich se více touží dotknout toho druhého. Jako by byli jen ústy a dlaněmi. Hladili a líbali se všude, kam jen dosáhli. Vsunula ruku mezi jejich vzrušená těla a dlaní mu přejela po hrudi až na břicho a ještě níž. Sténal jí do prsou a ve chvíli, kdy se ho dotkla, vzal něžně do úst její bradavku. Hladila nejcitlivější část jeho těla a on umíral touhou ocitnout se v tom jejím. Přesto se potřeboval nějak přesvědčit, že už je připravená jej přijmout.

            Sklouzl po jejím těle níž a vzal s sebou to bílé nic, které bylo tím posledním, co ji dělilo od antické nahoty. Stáhl jí krajku přes boky, podél dokonalých nohou, přes stehna, lýtka, štíhlé kotníčky, až zůstala ležet na zemi a jeho oči ulpěly na korálově zbarvených nehtech jejích prstíků. Těmi začal a nyní postupoval opačným směrem. Líbal ji a jeho rty si razily cestičku po vonné pleti jejích nohou stále výš. Dala je od sebe, aniž ji k tomu musel vyzvat. Ucítil její intimní vůni a jeho tělo na její němé pozvání okamžitě prudce zareagovalo. Zanořil se jí jazykem do úst, mezi rudé rty a bělostné perly zubů. Vjela mu rukama do vlasů a přidržela si ho. Měkce mumlala jeho jméno a celá se proti němu vyklenula. Jeho jazyk vjel hlouběji do jejích úst a palcem ruky zabloudil do vlahého středu jejího těla. Vykřikla a zvedla boky ze země.

            "Seeley, no tak," zasténala. Nemusela prosit dvakrát. Nechal ji čekat jen tak dlouho, než si stihl nasadit kondom a sotva tak učinil, začal se do ní zvolna nořit. Když se konečně cele zabořil do jejího těla, jeho ústa našla ta její. Zdáli slyšel, jak hodiny na Times Square odbíjí půlnoc. Nedokázal si představit lepší začátek nového roku, než milování s Buffy. Posléze se přesunuli do ložnice. Když usínali, už svítalo. Buffy pevně držel v náruči.

            A potom to přišlo. Začaly se mu zdát sny. Sny o něm. O Angelovi. Živé a dočista reálné obrazy se mu zjevovaly v mysli a mapovaly celá staletí. Upamatoval se na vše, včetně módních výstřelků a soudobé mluvy. Probudil se s výkřikem hrůzy, zalitý studeným potem. Poslední, na co si vzpomněl, byla ta závěrečná bitva a jeho konec. Přišel v plamenech, které vyšlehly z dračí tlamy. V tom posledním zlomku sekundy si dobře uvědomoval, že umírá a před očima se mu objevila smutná a krásná tvář jeho přemožitelky. Porazil Senior Partnery, ale za jakou cenu? A teď se znovu ocitl v ložnici Buffy. Ale neležela vedle něj.

            "Konečně jsi vzhůru." "Huh?" "Začínala jsem se o tebe bát." "Proč?" "Byl jsi mimo dva dny." "Cože?" Protíral si oči a byl si jist, že ho šálí sluch. "Volala jsem Willow. Jenže jsem jí mohla říct jen to, že pořád spíš a já si nejsem jistá co dělat. Řekla, ať tě nechám spát. Prý se ti tvé podvědomí snaží něco odhalit." "Bože, to tedy ano." "A co?" "Myslím, že jsem si vzpomněl." "Vzpomněl?" "Yeah." Viděl, jak se její oči rozšířily a bylo mu jasné, že chápe. "Oh," šeptla. Její výraz ho zasáhnul jako rána pěstí. Smutek obsažený v tom jediném slůvku. Byla přesvědčená, že ji zase opustí. Angel ji opustil. Tentokrát ale ne.

            "Nikam nejdu, Buffy." "Opravdu?" "Nevím pořádně o co jde. Nerozumím tomu. Mám šanci být s tebou a nehodlám si ji nechat proklouznout mezi prsty. Tentokrát to spolu zvládneme." "Oh, bože, Seeley, jsi si jistý?" Když uslyšel, jak ho oslovila jménem, jeho lidské, pravidelně bijící srdce se vznášelo. Jménem, které znal, na které slyšel a které mu vyhovovalo. Vzal její tvář do dlaní. Hleděl jí do očí a viděl v nich zájem, starost o něj, ale byla v nich také naděje. Usmál se. Byl trošku zmatený, nové vzpomínky se začaly rozmazávat. Sen je prostě jen sen. Časem vybledne. Pokusil se vytáhnout z paměti ty události, kterých se bál nejvíce, ale už to nešlo. A to i přesto, že obraz vlastní smrti v plamenech by měl mít v mysli vypálen jednou pro vždy.

            "Jsem si jistý. Dostali jsme šanci. Opravdovou. Tím nemyslím jen to, že se naše cesty letos v říjnu střetly. Myslím, že přišel čas. Náš čas. Jsem člověk." Oči jí zvlhly pozvolna se tvořícími slzami a on cítil, že sám na tom není o moc lépe.

            "Miluji tě, Seeley." "Já tě taky miluju, Buffy." Přitáhl si ji a ona za ním ochotně vlezla do postele. Obkročmo se na něj usadila.

            "Víš co bych moc ráda věděla?" "Copak?" "Budeme se spolu moci někdy pomilovat, aniž by se pak stalo něco nadpřirozeného?" "Mm," zamumlal a natáhl se k ní, aby mohl svými ústy spoutat ta její. "Myslím, že bychom to raději měli hned zjistit."

Červen 2008

Columbus, Ohio

            "Děkuji," zašeptala. "Nemáš zač. Jsem rád, že to bylo překvapení." "To bylo. Jsi nejlepší přítel, jakého si holka může přát." "To je dobře, protože mě máš na doživotí." "Taková oběť."

            "Mohli byste se vy dva konečně přestat cicmat? Kdo se má na vás dívat?" Buffy protočila oči a křísla po Xanderovi pohledem. "No co? Když se dívám, jak ho líbáš, tak mi naskakuje husí kůže. Vím, že už to není mrtvolák, ale v hlavě mi při tom pomyšlení stejně znějí zvonky na poplach." Buffy mu rozuměla. I ona sama pořád čekala, že něco vybouchne. Ale zatím to vypadalo dobře. Nejen, že se během těch šesti dní, které se Seeleymu strávila poté, co se milovali poprvé, neodehrála žádná katastrofa, ale ona byla dokonce šťastná. Právě úspěšně odpromovala  na vysoké škole. Všechny věci měla sbalené a zítra odletí do Washington, D.C. Její dům byl prodaný, takže v Columbu už ji nic nedrželo. Seeleymu se už žádné další vzpomínky nevrátily. Samozřejmě se mu pořád zdály sny, ale těm Angelovským byly na hony vzdálené. Měli prostě vzpomínky, jako každý jiný.

            Přesto si nemohla pomoci a zajímalo ji, jestli byl nějaký důvod pro to, aby si nepamatoval. Snažila se na to najít odpověď, ale nemohla. Zvlášť proto, že kupodivu právě Giles, získal jakési nehmotné, dálkové napojení na Angelovu historii. Buffy ne. Nerozuměla tomu. Asi bylo pro Seeleyho lepší, když si nepamatoval všechny ty hrůzy, které Angelus napáchal. Pověděla mu o Connorovi. Musela. Přesto, pokud věděla, její informaci nijak nevyužil. Nevyčítala mu to. A měla aspoň čisté svědomí, že před ním nic důležitého nezatajila.

            Jediné, co Giles objevil a co by mohlo Seeleyho situaci objasnit, bylo proroctví o upírovi s duší. Shanshu. Giles si jeho výkladem nebyl tak úplně jistý, ale zhruba se jednalo o to, že když zemře, bude žít znovu jako člověk. Ale, jak se Buffy na vlastní kůži přesvědčila před už skoro desíti lety, proroctví jsou lstivé mršky. Proto Buffy a Seeleymu poskytl zjednodušenou, krátkou verzi. Byl to osud.

            Angelovi se dostalo jeho odměny za účast na apokalypse. Je znovu člověkem. Buffy také dostala tu svoji. Může být s mužem, kterého miluje. Navždy. A tentokrát mají reálnou šanci na společný život. Buffy miluje tohoto muže. Seeleyho. Ať už jeho součástí Angel je nebo není.

            Políbil ji a ona se na něj vesele usmála. Trval na tom, že se u příležitosti její promoce uspořádá slavnostní oběd. Byla příjemně překvapená tím, že zařídil, aby se všichni její přátelé, Giles, Willow, Xander, Dawn, Faith i Robin, mohli dostat do Columba. To vše potají, za jejími zády. Sama sice předstírala, že na její promoci nijak nesejde, ale ve skutečnosti byla nadšená. Nikdy vlastně nedoufala, že školu zvládne. Byla nucená čelit spoustě překážek. Přesto úspěšně absolvovala. A teď stála tady. Obklopená přáteli a svého staronového přítele táhla na parket. Když porazila První zlo, cítila se docela dobře, ale se dnešním dnem se to nedalo srovnávat. Tehdejší úspěch byl vykoupen hrozivými ztrátami. Spike, Anya a spousta potencionálních tehdy položili své životy. Dnes bylo všechno dobré a bezpečné. Nebylo zde žádné utrpení a nikdo neumřel. Mohli se bavit a oslavovat. Byl to nádherný pocit. Netušila co bude až se dostane do D.C. Pro začátek se nastěhuje k Seeleymu. Časem si najdou něco většího. Nebyla si jistá, jaké tam její kvalifikace přemožitelky najde využití, ale Giles s ní souhlasil v tom, že určitě časem o něco ze svého oboru zakopne.

            Seeleymu vůbec nevadilo, že je silná. Konkrétně: tvrdil, že se moc těší, až ji vezme do svého klubu, kde pravidelně trénoval a oni si to spolu konečně rozdají. Buffy se na to těšila také. Chlap, který se nebojí, že mu jeho dívka před ostatními nakope zadek, je prostě roztomilý. Dovolil, aby ho odvedla na taneční parket. Willow, Xander, Robin a Faith se k nim připojili. Giles zůstal sedět u stolu, což ji nijak nepřekvapilo.

            Dnes večer tady byli spolu, aby se bavili. Zítra se zase rozprchnou do celého světa. Neměla ani ponětí o tom, kdy se zase všichni sejdou. E-maily jsou sice prima, ale není to ono. Dokonce zjistila, že ze všech nejvíc jí chyběla Faith. Byla ráda, že není sama, komu spadlo štěstí do klína. Buffy nepamatovala, že by kdy Faith vypadala šťastněji. Možná porážka Prvního proměnila tu její ztracenou existenci, kterou v Sunnydale vlastně byla. Nebo prostě stačilo, že se dostala pryč od brány pekla. Hudba změnila rytmus. Rychlá písnička přešla v ploužák a Buffy se okamžitě uhnízdila v Seeleyho náruči.

            "Nemůžu ani uvěřit, jak je dnešní noc perfektní. Takový by měl být celý rok." "Souhlasím. Řekl jsem o tobě Rebecce." "Opravdu?" "Well, budeš bydlet u mě, takže jsem vlastně musel." "Dobře. A?" "Byla překvapená a chce tě vidět dřív, než k nám pustí Parkera." "Pochopitelně." "Taky si myslím. Jsem rád, že jsi pro." "Chovala bych se úplně stejně, kdyby šlo o mého syna." "Máš prima kámoše." "Jsou vážně skvělí. Všichni. Jsem ráda, že to říkáš. Kdyby jich nebylo, dnes tady nejsem a už vůbec ne živá." "Musím jim poděkovat." "Jsou moje rodina." "Z čehož plyne, že jsou i moje rodina." "Jo?"

            "Well, když se dva lidé vezmou, tak jejich rodiny splynou." "Vezmou?" "Mn, ano... nebo jsem ti snad zapomněl sdělit ten drobný detail, spojený s tím, že se ke mě stěhuješ," "Nuže, ano, speciální agente Boothe, zatajil jste přede mnou vitálně důležité informace." "Máš právo zabavit mi odznak." "Spíš mě napadlo něco jako nasadit vám vaše vlastní želízka. Nevím k čemu by mi byl odznak." "Máte báječně nemravné nápady, slečno Summersová." Místo odpovědi ho hluboce políbila.

"Tak už mi řekni o těch svých plánech."

"Ty, já, svatba, děti, dům a pes."

"To zní moc pěkně.

Už se nemůžu dočkat, až začneme."

"Ani já ne, Buffy. Ani já ne."

Konec