volné pokračování epizody BtVS V/12 Checkpoint

 

 

            Když si Lydia Stevensonová konečně zalezla do své studené a poněkud nepohodlné postele v ošuntělém hotelovém pokoji, bylo už hodně po půlnoci. Měla za sebou dlouhý den, ale zajímavý. Především je to její první návštěva u Brány pekla. Od doby, kdy povýšila do Rady pozorovatelů, o tomto místě obdařeném zvýšenou mystickou energií mnoho slyšela a četla, ale dosud neměla příležitost ho navštívit. Upřímně řečeno, očekávala, že Sunnydale bude trošku odlišnější a zvláštnější, než ve skutečnosti bylo. Vypadalo jako jiná obyčejná americká městečka a ani jeho atmosféra nevybočovala z normálu. Zatím se zde setkala jen se dvěma lidmi, kteří dávali tušit, že Sunnydale je něčím víc, než se zdá. Ti lidé byli Buffy, přemožitelka a současně i důvod jejich návštěvy, a Spike.

            Lydia si nemohla pomoci, ale sotva pomyslela na blonďatého upíra, kterého dnes zpovídala, musela se usmát. Když o něm v rámci výcviku psala práci, nepředstavovala si, že se s ním nakonec osobně potká. Navzdory tomu, že o něm přečetla všechno, co jí dostupné prameny nabízely, se při jejich setkání neudálo nic, jak by čekala. Čekala chladnokrevnou, bezcitnou stvůru a místo toho z ničeho nic zjistila, že si povídá s někým, kdo vypadá skoro lidsky. Možná to bylo tím implantátem v jeho hlavě… nebo také ne. Každopádně, hovořit s ním bylo fascinující. Zatímco usínala, v duchu si poznamenala, aby se zítra pana Traverse nezapomněla zeptat na případnou možnost uspořádat s ním ještě jedno interview.

 

* * *

 

            "Slečna Stevensonová. Co pro vás mohu udělat?" zeptal se licoměrně Quentin Travers, když mladá pozorovatelka vstoupila do jeho provizorní kanceláře.

            "Pane, zajímalo by mne, jestli bych mohla obdržet vaše svolení k dalšímu pohovoru se Spikem. Jsem přesvědčená, že bychom se toho od něj mohli mnoho naučit, zvláště když mu chip v hlavě zabraňuje ubližovat lidem. Vážně nás může v lecčems poučit." Travers zůstal chvíli zticha. Vypadalo to, že o jejím návrhu vážně přemýšlí a pak: "Přiznávám, že i mě už tahle myšlenka bleskla hlavou. Ale jste si jistá, že je v tomto případě váš zájem vyvolán pouze a jedině vaším posláním prospívat zájmům Rady? Jsem si vědom, že jste si právě tohoto upíra záměrně vybrala za předmět svého výzkumu. A abych byl upřímný, jsem znepokojen možností, že byste se s ním sblížila." Lydia pár vteřin jen tiše seděla. Nakonec vzhlédla do Traversovy tváře. Tvářila se... vlastně se netvářila nijak.

            "Nemějte obavy, pane. Nikdy nedovolím, aby se mi osobní pocity pletly do mé práce. Pouze se chci pro dobro Rady naučit a udělat co nejvíce. " Traves se na ni suše usmál. "Velice dobře. O to nám všem přece jde..."

 

* * *

 

            Když Lydia tiše zatlačila do dveří Spikovy hrobky, slunce už stálo vysoko. Věděla, že touhle dobou bude patrně spát, ale musela s ním mluvit právě teď. Travers schválil její nápad uspořádat interview s upírem, které by šlo řádně do hloubky, a ona upíra nyní musela přesvědčit, aby s tím souhlasil. Vešla a zběžně omrkla zatuchlý interiér. Nakonec její oči zabloudily ke Spikovi. Ležel natažený jak dlouhý tak široký na kamenné rakvi uprostřed krypty. Místo polštáře měl pod hlavou smotaný svůj kabát a přikrytý byl rozedranou dekou. Lydia popošla o kousek blíž a jala se opatrně studovat jeho spící já.

            Byl perfektní. Běloskvoucí pleť a dokonalé, ostře řezané rysy. Nejevil řádné známky faktu, že se v něm skrývá démon. Vypadal jako normální muž. Tedy... spíše, než normální, velice krásný muž. "Chceš něco konkrétního, mazlíčku, nebo tam hodláš stát celý den?" Při zvuku Spikova hlasu leknutím nadskočila. Pořád měl zavřené oči, ale očividně byl vzhůru a věděl o ní.

            "Přišla jsem jako zástupce Rady," řekla a snažila se, aby její hlas zněl klidně. "Přáli bychom si, abyste se od nás nechal najmout na několik dalších rozhovorů. Samozřejmě vás za ztrátu času odškodníme." To Spika zaujalo. V mžiku se posadil a protíral si oči, aby se zbavil zbytků ospalosti. "Jak?" "Krev. Tolik, že vám vystačí na dlouhou dobu." Spike vyklenul obočí. "Žádný prachy? Za něco si taky musím koupit kuřivo. To je snad jasné i vám." "Rada vám za vaše služby nemůže platit v hotovosti, ale jsem si jistá, že dokážu zařídit, aby cigarety byly součástí naší dohody." "A co přesně chcete, abych dělal?" "Jen budete odpovídat na mé otázky. Vyprávět o svém životě, teda existenci, upíra. A tak podobně." "Není moc o čem povídat, mazlíčku, ale když dostanu své základní životní potřeby zadara, jsem tvůj člověk. Vrať se po setmění. Potřebuju si dáchnout. Znáš to. I já si rád dopřávám spánek pro krásu."

            'O tom nepochybuji,' pomyslela si a zasněně pozorovala, jak se znovu ukládá a zavírá oči. Naposledy se na něj podívala, otočila se a tiše opustila hrobku. Sotva vyšla ven, vytáhla mobil. "Pane Traversi... ano... vše je domluveno... dnes v noci... dobře. Všechno zařídím... sbohem."

 

* * *

 

            Lydia se zastavila přede dveřmi Spikovy krypty. Slunce zapadlo už před pár hodinami a ona věděla, že ji očekává. Travers jí sice dal přesné instrukce ohledně toho, co musí udělat, ale nemohla si pomoci. Byla prostě trochu nervózní. Nakonec si dodala odvahu. Zhluboka se nadechla a vešla. Hrobka byla naplněna měkkým světlem nemnoha náhodně rozmístěných svící. Lydia se rychle rozhlédla, ale po upírovi nebylo ani vidu ani slechu. Možná si to rozmyslel.

            "Přišla's později, než jsem čekal," řekl melodický hlas a Spike vystoupil ze stínu. Lydia zase nadskočila a hned si v duchu nakopala. Chová se jak malá. Aniž ze Spika spustila oči, položila na stůl plastový pytlík s krví a karton cigaret. "Zbytek dostanete, až to dokončíme," vysvětlila. "To zní fair," odpověděl Spike. Osvobodil jednu škatulku a vytáhl z ní cigaretu. Hned si zapálil. "Tak spusť, mazlíčku. Čím dřív to budeme mít za sebou, tím dřív dostanu svou zaslouženou odměnu, správně?" Lydia přikývla a koukla do notýsku, co držela v ruce.

            "Nejdříve mi něco povězte o svém životě před... no, než jste se stal upírem. Mám dojem, že to bylo v roce 1880, správně?" Spike přikývl. "Chytrá holka. Učila ses, co? No nic. Slíbil jsem, že ti všechno povím, skoro-pozorovatelko." Zvedl sáček s krví, ukousnul rožek a na jeden zátah ho vypil. "Můj život, než jsem se stal upírem? Jedním slovem, teda dvěma... nic moc. Byl jsem jen na všechny se culící blbeček. Pak mne kousla Dru a vu à la... jsem zde." "Ale jaký byl život ve Viktoriánské Anglii? Člověk každý den nepotká upíra dost starého a navíc ochotného povyprávět svůj příběh." "Bylo to dost stejné jako dneska. Špína a spousta idiotů." Lydia se musela moc zasnažit, aby se nerozesmála.

            "A co vlastní proces zupíření? Můžete ho popsat?" "Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché, mazlíčku." Spike překonal potřebu zívnout. "Být zupířen, jak jsi tak pěkně řekla, není něco, co se dá jednoduše popsat. Je to posvátný zážitek. Duchovní a velice osobní, až intimní." Spike zamrkal a potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. Najednou se cítil moc unavený a neměl tušení proč. Až na první Lydiinu návštěvu spal celý den jako zabitý, bez legrace. Vrátil se pohledem k překvapené pozorovatelce. Viděl ji nejasně a hlavně... třikrát! Všechny ty tři krásky měly ve tváři jasně vepsánu vinu.

            "Co jsi mi to do pekla provedla?" optal se slabě a vztáhnul ruku, aby popadl jednu z těch tří pod krkem, ačkoliv neměl tušení, která z nich je ta pravá. Jenže už ten pokus ho srazil na kolena a vzápětí na zem, kde rychle upadl do tenat spánku. Lydia Spika chvíli pozorovala, než si byla zcela jistá, že je vážně v bezvědomí. Trošku se bála, že krev, co mu přinesla (říznutá sedativy), na něj nezabere. Přičupla si k němu a položila mu dlaň na tvář. "Je mi to líto," řekla tiše. Za pár vteřin se ale dala dohromady a vytáhla mobil. "Jsme připraveni," oznámila krátce a úsečně.

 

* * *

 

            Buffy se musela usilovně snažit, aby se soustředila na hlídku. Včerejšek byl vyčerpávající. Nejenže musela absolvovat hafo stupidních testů, které si na ni Rada nachystala, ale navíc ještě musela odrazit útok Glory. Věci okolo ní byly stále nebezpečnější, ale měla by je zvládnout. Už to dokázala v minulosti a míní v tom pokračovat. Momentálně bylo poklidno, což jí zcela vyhovovalo. Ještě jeden okruh a pak půjde na kutě. Willow a Tara sice uvrhly na dům, v němž bydlela, ochranné kouzlo, které by mělo udržet Glory venku a Giles pro změnu nepozoroval ji, ale Dawn a její mámu, přesto přese všechno by byla šťastnější, kdyby už byla s nimi. Ještě pár minut šla dál, ale pak se zastavila. Před Spikovou hrobkou parkovala velká černá dodávka, dveře měla dokořán a ona viděla, jak se uvnitř kdosi pohybuje. Jedna její část chtěla jednoduše odejít, co po nocích Spike dělá je čistě jeho věc, ale nakonec ji přemohla zvědavost a ona vešla dovnitř.

            "Jak dlouho bude mimo?" zeptal se Collins, když spolu s Wetherbym zvedal bezvědomého upíra ze země. "Dost dlouho, abychom ho dostali bez nesnází zpátky do Anglie," odpověděla Lydia.

            "O co tady jde?" zeptala se Buffy. Rozhodně nebyla připravená na pohled, který se jí naskytnul. Uviděla stejné dva muže, co zajali ji, když byla uvězněná v těle Faith. Spike visel bezvládně mezi nimi, ruce přehozené přes jejich ramena. Žena, Lydia, byla včera přítomna testům, kterým ji podrobili. A právě ona promluvila: "Nařízení Rady. Vezmeme ho zpátky do Anglie. Je mi jasné, že byste nám v tom dokázala zabránit, ale věřím, že to neuděláte." Buffy se na moment odmlčela. Tohle bylo vážně překvápko, ale taková už Rada byla. Vždycky udělá něco nebo naopak nic, čímž ji vážně šokuje. Koukla na Spika. Těžko uvěřit, že mu svěřila svoji rodinu. A on se teď nechá bez odporu zajmout těmahle idioty. Očividně nebyl schopen ochránit ani sebe ani nikoho jiného a Buffy štvalo, že si myslela opak.

            "Bránit vám? Ani omylem. Budu ráda až mu uvidím záda," odpověděla. Lydia kývla a ukázala mužům za sebou, že mohou pokračovat. Beze slova naložili Spika do auta. Obě ženy osaměly. "Nemějte obavy," řekla Lydia měkce. "Neublížíme mu." "Dělejte si s ním, co chcete," ušklíbla se Buffy. "Je mi to fuk." Aniž dala pozorovatelce možnost odpovědět, Buffy se otočila a vyšla z hrobky. Pečlivě se vyhnula byť i jen letmému pohledu na dodávku. Lydia se za ní dívala, dokud jí Buffy nezmizela z očí. Potom následovala své kolegy a i ona nastoupila do vozu.

 

* * *

 

            Sotva Buffy došla domů, pověděla Gilesovi, co Spika potkalo. Byl překvapen. Ne činem Rady, ale reakcí Buffy. "A tys jim prostě dovolila ho odvézt?" Protočila oči. Proč všem tolik trvá, než se smíří s tím, co ona udělá. "Samozřejmě. No tak, Gilesi, je nebezpečný dokonce i když má ten chip. Přinejmenším už není na tomto kontinentu a mě ubyla jedna ze starostí."

            "Well, myslím, že kecáš blbosti, ségra," setřela ji Dawn, která k nim napochodovala s rukama založenýma na hrudi. "Spike byl jediný, mimo tebe, kdo byl dost silný, aby ublížil... hádej komu? A teď je pryč. Budeš mít jednou tolik práce." Buffy si povzdechla. "Dawn, ty tomu nerozumíš. Nevíš čeho všeho je schopný." "Jasně. Já ničemu nerozumím. Jsem jenom dítě." Dawn se naštvaně otočila a odešla z kuchyně. Práskla za sebou dveřmi. "Well, tohle mi tak docela nevyšlo," povzdechla si Buffy.

            "Neber to ve zlém," řekl Giles mírně, "ale ona na to asi kápla. Souhlasím sice s tebou, že Spike je někdy přítěží, ale také je užitečné mít ho nablízku. Včera, například, dohlížel na tvou rodinu, když jsi byla... měla jsi jiné povinnosti. "

            "Jsem vážně jediná, kdo si myslí, že fakt, že Spike je pryč, je dobrá věc?" zeptala se Buffy naštvaně. "Zvládli jsme bez něj mnoho věcí, tedy než dostal ten chip. A zvládneme je zase. Mimo to. Pomáhal nám vždycky jenom za peníze. Nemůžu mu platit navěky." "To máš pravdu," podotknul Giles. "Kolik od tebe chtěl za včerejšek?" "Cože?" "Za to, že dohlížel na tvoji matku a Dawn. Kolik jsi mu zaplatila?" "Well... nic." "Aha. Well, takže máš možná pravdu… Vše je v nejlepším pořádku. No a ty jsi doma, takže i já mohu jít domů. Dobrou noc, Buffy." "Dobrou," odpověděla nepřítomně. Když Giles odešel, ještě zkontrolovala, že máma i Dawn jsou v pořádku ve svých postýlkách. Potom se usadila na svou vlastní postel a pomyslela na Spika. Navzdory všem řečem, co vyslechla od Dawn i Gilese, si byla jistá, že udělala správnou věc.

 

* * *

 

            "Buffy? ... BUFFY!" Otevřela oči a zamrkala. "Riley? Co tady děláš?" "Nezdržím se, ale tohle musíš vidět." Natáhl k ní ruku a ona ji přijala. Dovolila, aby ji k sobě přitáhnul. "Kam půjdeme?" zeptala se zmateně a stále mu dovolovala, aby ji vedl jako marionetu. "Vážně bych měla spát." "Však spíš," odpověděl. "Stejně už jsme skoro tam." Buffy se okolo sebe překvapeně rozhlédla. Byli někde, kde to znala až příliš dobře. "Proč tady jsme?" Riley neodpověděl. Jen ji postrčil k jedné z cel v základně Iniciativy. Buffy se podívala sklem, o němž věděla, že je nabité elektrickým proudem. V rohu uviděla schoulenou, třesoucí se postavu.

            "Kdo to je?" zeptala se, ale než jí Riley stihl odpovědět, objevila se skupina bíle oděných doktorů, otevřela dveře a vešla dovnitř. Chvějící se stvoření k ní vzhlédlo a Buffy zalapala po dechu. "Spiku?" Jeho bolestí naplněné oči upřeně zíraly do jejích a Buffy zabolelo u srdce. Vypadal tak strašně vystrašeně a zranitelně. Zdálo se, že doktoři o něčem diskutují a jemu věnovali jen malou pozornost. Nakonec všichni odešli. Až na jednoho, který ze svého pláště vytáhl nějakou černou věc. Otočila se na Buffy. Krutě se usmála. Buffy klesla čelist. Byla to Lydia.

            "Neměj strach," zaculila se. "Neublížíme mu," řekla a současně přiložila tu věc na upírovu hruď. Projel jím silný elektrošok a on zařičel bolestí. "NE!" vykřikla Buffy a zabušila pěstmi do skla. Riley ji odtáhnul zhruba ve stejnou chvíli, kdy se Lydia rozhodla pokračovat ve svém bádání. Spikův zoufalý, bolestný řev se rozlehnul celou základnou.

            "Tohle jsi přece chtěla," řekl Riley chladně a odvedl ji jinam. Buffy se zastavila a podívala okolo sebe. Byla to obyčejná místnost. Dvě židle, uprostřed stůl. Náhle uslyšela hlasy a hledala, kde se schovávají ti, jimž patřily. "Nemůžou tě ani slyšet ani vidět. Jen poslouchej," nabádal ji Riley. Buffy se zaměřila na místo, odkud hlasy přicházely. Byly to dveře. Šokovalo ji, že jimi vešla Dawn a Angel. Posadili se.

            "Jsem tak vystrašená," pípla Dawnie. Hlásek se jí třásl. "Co když se na mě naštve a dovolí Radě nebo Glory, aby si mne prostě vzala? Sama nevím co je horší." Angel ji objal okolo ramen a snažil se ji uklidnit, ale měl strach stejně jako ona. Měl ho vepsaný do výrazu své andělské tváře. "Buffy by to nikdy neudělala. Má tě ráda," nalhával sobě i jí. "Na tom vůbec nezáleží. Spike nám tolikrát pomohl a ona jim ho prostě nechala napospas jenom proto, že jí lezl na nervy. Může nám udělat totéž, Angele. Dokázala by to udělat i tobě." Když uviděla, že Angelův démon znetvořil Liamovu krásnou tvář, Buffy zalapala po dechu,

            "Dawn! Okamžitě uteč!" zaječela, i když jí bylo jasné, že ji sestra neuslyší. "Myslím, že bychom se měli bát oba," ušklíbnul se Angelus. "Zbavit se Spika jí moc dlouho netrvalo, no a brzy se začne ohlížet po dalším cíli. Stačí, aby sis půjčila pár jejích svetříků, nechápu proč je na ně tak háklivá, a jsi na řadě. Pěkná, pohodlná klec pro jednoho. Sorry... pro jednu. Nebo spíš pro TO. Pro klíč." Dawn k němu vzhlédla. Očividně nebrala v potaz, že se přeměnil. "Well, ale co ty? Jsi jedním z těch, co ji opustili. Jestli je někdo na řadě, jsi to ty, krasavče." Zatímco pokračovali v dohadování na téma 'kdo je vlastně na řadě stát se obětí', Buffy se naštvala a otočila se na Rileyho.

            "Už jsem viděla dost," odsekla a cítila se moc nepříjemně. "Proč si to o mně myslí?" "PROČ... to je oč tu běží," zadeklamoval Riley a najednou byli ve Spikově hrobce. Buffy zhrozeně sledovala sama sebe, jak pohůnkům Rady dovoluje, aby si Spika odnesli, zatímco on byl úplně bezbranný. Pohled na něj v mučírně Iniciativy byl přímo vpálen do jejího mozku.

            "Bože, co jsem to udělala," zašeptala a rázem se probrala ze snu. Spíše z noční můry. Byla doma, sama a celá zpocená. Studený pot pokrýval celé její tělo. Znovu si zopakovala sen, který se jí právě zdál, a hned věděla, co musí udělat.

 

* * *

 

            To ráno Buffy vstala velice brzy a rychle šla k telefonu. "Haló?" ozval se ospalý hlas. "Gilesi, to jsem já. Potřebuji, abyste mi prokázal laskavost." To ho trochu probralo. "Samozřejmě, všechno, co chceš. "Potřebuji, aby máma a Dawn u vás na pár dní zůstaly. A pak taky potřebuji Londýnskou adresu Rady." Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Potom Giles váhavě odpověděl. "Tvoje máma i Dawn jsou tady u mne vždy vítány, ale... to přece nemůžeš myslet vážně. Jestli jsem tedy správně pochopil, co máš v plánu." "Gilesi, musím to udělat. Minulou noc se mi zdál sen. Nechci zacházet do detailů, ale já ho odtam prostě musím dostat. Měli jste pravdu. Vy a Dawn. Potřebujeme ho." Dalších pár vteřin ticha. "Dám ti tu adresu. Hned, jak sem přivedeš svoji matku a Dawn." "O.K., díky, Gilesi." Zavěsila a šla se podívat, jestli ostatní jsou už vzhůru. Dawnie byla, ale máma ne. Buffy si sedla na kraj sestřiny postele.

            "Potřebuju, abyste... ty a máma... pár dní bydlely u Gilese. Dawn rozmrzele ohrnula nosík. "Proč? Kam jdeš?" "Musím na pár dní odjet." Dawn protočila oči. "To tuším. KAM jedeš?" "Do Anglie," odpověděla Buffy tiše. "Ang-" Dawn v půli slova zmlkla a usmála se. "Jedeš za Spikem. Chceš ho přivézt zpátky, že jo?" Buffy přikývla. Odměnou jí byl nadšený výraz Dawnie. "Hlavně to nikomu nevykecej!" varovala ji. "Co nemám vykecat? Že kdybys mne včera v noci poslouchala, tak se dneska nemusíš trmácet kamsi do Anglie, abys odtam Spika přivezla? Že bys tu pozorovatelku zastavila... jen kdybys chtěla?" Buffy sestřičku plácla. Dawnie za svá ryze pravdivá slova vyfasovala něžný záhlavec. "Sbal se a nemedituj, jasnačka?" zamračila se na ni.

            Když se probudila i jejich máma a Buffy jí všechno povykládala, vrátila se do svého pokoje. Rychle si spakovala věci. Čím dřív vypadne, tím lépe. Na chvilku ji napadlo, že se chová jako by přišla o rozum, ale nedokázala se zbavit otřesných výjevů ze svého snu. Hned jak budou všechny připravené, půjdou za Gilesem.

 

* * *

 

            To bude dlouhý let, zhodnotila Buffy v duchu svoji blízkou budoucnost. Pokoušela se na malém sedadle usadit co nejpohodlněji a současně se snažila vymyslet, co bude dělat, až přiletí do Londýna. Zatím ji nenapadlo nic, co by nezahrnovalo použití násilí a to si chtěla nechat až pro případ nejvyšší nouze, kdy jí nic jiného nezbude. Mohla by jim prostě vysvětlit jak moc je pro ni užitečné, když je Spike nablízku, ale zkušenosti ji naučily, že jim to pravděpodobně může být ukradené. Nezáleželo jim ani na Angelovi, když umíral na následky otravy. A to měl duši a oni věděli, jak moc ho miluje. Takže jí nezbude nic jiného, než improvizovat. Momentálně seděla tak pohodlně, jak mohla a proto se rozhodla trošku si zdřímnout. Jen se modlila, aby ji nesoužily stejné sny jako minulou noc. Let sám o sobě byl hladký. Přistáli ještě v Halifaxu a pak už pokračovali rovnou do Londýna. Buffy většinu času prospala, a když byla chvílemi vzhůru, pořád dokola a dokola si v hlavě omílala svůj včerejší sen. Modlila se, aby to nebyl sen = proroctví. Sotva letadlo dosedlo na pevnou zemi Heathrow, Buffy chytila taxi a udala mu adresu, kterou dostala od Gilese.

            Cesta trvala zhruba půl hodiny a Buffy se koukala z okénka. Město jí podivně připomínalo starší verzi New Yorku. Konečně zastavili před majestátní budovou, kterou by nebylo problém si splést s hotelem. Buffy zkontrolovala, že je opravdu na správném místě, pak zaplatila a vystoupila. Zazvonila na neoznačený zvonek. Po pár minutách ji oslovila žena středního věku, oblečená, nebylo se co divit, do tvídu.

            "Mohu vám nějak pomoci?" "Hi," usmála se Buffy. "Potřebuji mluvit s Quentinem Traversem." Oči ženy se podezřívavě zúžily. "Kdo jste?" "Buffy Summersová." Podezření bylo rázem vystřídáno překvapením, ale pak zase vklouzlo zpátky na její tvář. "Můžete to nějak dokázat?" Buffy sáhla do kabelky a vytáhla pas. Podala ho ženě. Ta jej pozorně prostudovala dřív, než ho Buffy vrátila. "Pojďte dál," usmála se přátelsky. Její chování se ve vteřině změnilo. Ukročila, aby mohla Buffy vstoupit. "Nepamatuji, že by tuhle budovu kdy nějaká přemožitelka navštívila. Rozhodně ne během doby, co tady pracuji. Tím jsem si jistá. Moc ráda vás poznávám. Pan Travers má momentálně jednání, ale vy jste zde více, než vítaná. Můžete na něj počkat." Buffy ji poslouchala jen na půl ucha. Hlavně se rozhlížela okolo sebe. Místnost, spíše hala, v níž se ocitla, ji ohromila.

            Zdobný interiér byl v ostrém kontrastu s fádním exteriérem budovy. Na zdech visely staré obrazy ve starožitných rámech a celá podlaha byla pokryta ornamentálním kobercem. Mohutné dřevěné, složitě vyřezávané schodiště stoupalo kamsi vzhůru, snad až do nebe, a ze stropu visel velký křišťálový lustr. "Tohle místo je úžasné," vydechla Buffy. "Rada sbírá starožitnosti už po celé generace," podotkla její průvodkyně a uvedla ji do malé studovny. "Tady můžete počkat, než na vás pan Travers bude mít čas." "Počkejte," vykřikla Buffy, když viděla, že se tvídová paní obrátila k odchodu. "Měla by tady být jedna pozorovatelka. Lydia. Příjmení neznám. Přísné brýle, drdol. Je docela mladá." "Ano, je zde. Proč se na ni ptáte?" "Mohla bych ji vidět?" Žena zůstala chvíli potichu, jakoby si svoji odpověď musela nejdříve rozmyslet. "Uvidím, co se dá dělat," řekla nakonec a odešla.

            Po pěti minutách se dveře otevřely a dovnitř vešla Lydia. Buffy vyskočila a chvilku nevěděla co říct. Lydia vypadala úplně stejně jako v jejím snu, až na ten bílý plášť, samozřejmě. "Chtěla jste mne vidět?" zeptala se Lydia opatrně. "Potřebuji vidět Spika," odpověděla Buffy nakonec. Celé Lydiino tělo se napnulo. "Mám obavu, že o tom nemůže být ani řeči," odpověděla stroze. Buffy cítila, jak jí roste krevní tlak. Co mu udělali?

            "Zatraceně, na tom, co si vy myslíte, mi vůbec nezáleží," zasyčela. "Vezměte mne za ním. Hned teď nebo vám z tohohle paláce udělám kůlničku na dříví a stejně si ho najdu." Lydia měla dozajista v úmyslu protestovat, ale vtom jí zazvonil mobil. "Haló? ... Ano ... ano. Právě jsem s ní. Chce ho vidět... ale, pane... dobře." Típla přístroj a otočila se tváří k Buffy.

            "Pan Travers bude po zbytek dne zaneprázdněn, ale dal vám svolení navštívit Spika. Následujte mne, prosím. Zavedu vás k němu." Buffy odolala touze spokojeně se zakřenit a místo toho šla za mladou pozorovatelkou. Během pár minut došly ke dveřím, které Lydia odemkla. "Je tady. Až s ním budete hotová, zaklepejte." Buffy kývla a vešla.

 

* * *

 

            Spike netušil, jak dlouho už chodí sem a tam malou místností, v níž byl uvězněný. Hodiny, možná dny. Zatímco byl v bezvědomí, ztratil pojem o čase a ani nevěděl, jak dlouho byl mimo. Tlumeně zaklel. Pořád ještě nedokázal uvěřit, že byl tak hloupý, že se nechal chytit. Zase. Well, aspoň už neudělá stejnou chybu jako tehdy v Iniciativě. Odmítal všechnu krev, co mu dávali, pro případ, že by byla nadopovaná kdovíjakým svinstvem, a od chvíle, kdy se tady probudil, už nespal. Nedovolí jim, aby ho dostali ve spánku a zase mu provedli něco ohavného. Ačkoli si nebyl jistý, že existuje něco horšího, než ten jeho prokletý chip. Když uslyšel, že se dveře otevírají, vzhlédl. Byl připraven říct komukoli, koho uvidí, že si má tu svou zasranou pančovanou krev strčit do prdele a jít do hajzlu. Když ale uviděl kdo to vešel, zalapal po dechu.

            "Přemožitelko? Co tady dě-" vydechl překvapeně, ale hned pak zavrčel. "Oh... bloody hell, ty v tom jedeš taky, co? Přišla ses popást pohledem na ubohého Spika? Well, tak jen směle do toho. Pobav se a pak vysmahni." Buffy k němu váhavě popošla.

            "Já nevěděla, že to udělají," řekla měkce. Nedonutila se říci mu celou pravdu. Spike zase začal rázovat sem a tam. "Well, tak mi udělej laskavost. Ztrať za mne slůvko u svých kamarádíčků z Rady a dostaň mne odsud." "Proto jsem přiletěla," odpověděla Buffy. Spike, dílem překvapeně, dílem zmateně vyklenul obočí. "Yeah, správně. Táhla ses celou tu cestu až sem, jen abys mne zachránila. Mne... zrůdu, co nemůžeš vystát. Zkus něco jiného," odfrkl si. "Je to pravda. Mysli si co chceš, ale já tě odtud dostanu... jestli tady ovšem nechceš raději zůstat," řekla a tázavě po něm koukla. Spike prudce zavrtěl hlavou a celá místnost se s ním zatočila. Nedostatek jídla a spánku už mu v minulosti párkrát způsobil, že se cítil trošku opile, ale momentálně měl regulérní závrať. Při pohledu na něj, jak se zapotácel, se k němu Buffy rychle vrhla a zachytila ho právě včas, než se pod ním nohy podlomily. Když vzhlédla k upírovi ve své náruči, jenom si povzdechla. Pod krví zalitýma očima měl velké, temné kruhy. Tváře propadlé a vyhublé.

            "Oh, Spiku, co ti to udělali?" zašeptala zhrozeně. "Nedovolím, aby mne dostali," zamumlal, jen napůl při vědomí."No tak, musíš se vyspat." Buffy si nebyla úplně jistá co s ním je, ale byla pevně odhodlaná to zjistit. "Ne," zasténal a Buffy se ho pokusila nenásilně donutit lehnout. "Nesmím spát. Oni přichází!" breptal. "Kdo přichází?" optala se zmateně a Spike se vší silou snažil posadit. "Nesmím spát." zopakoval a zdálo se, že ji vůbec neslyšel. Buffy se zamračila. Měla o něj strach. Zaklepala na dveře a když se otevřely, vyšla ven.

            "Co jste mu do pekla udělali?" vyhrkla, sotva uviděla Lydii, která tam na ni čekala. "Vypadá, jakoby celé dny nespal a nejedl!" Lydia se nervózně ošila. "Snažili jsme se ho nakrmit hned, jak jsme ho sem dovezli, ale odmítá si od nás cokoliv vzít. Jenom chodí sem a tam a mumlá, že nic nechce." Buffy se na ni zamračila ještě víc. "Proč jste mi to nepověděla?" Lydia překvapeně pozvedla obočí. "Well, přece jste mi řekla doslova, že je vám fuk, co se s ním stane." Krutost jejích vlastních slov Buffy otřásla. Jako by dostala políček přímo do tváře. Raději je odsunula stranou. Teď má šanci napravit, co provedla.

            "Říkal, že 'Oni přichází!' Víte o kom to mluvil?" Lydia zavrtěla hlavou a Buffy pokrčila rameny. "Potřebuju, abyste sehnala nějakou krev. Pokusím se ho přesvědčit, aby se najedl." "Proč si myslíte, že zrovna vás poslechne?" zeptala se Lydia zvědavě. Buffy znovu jen pokrčila rameny. "Nevím, ale zkusit to musím." Lydia kývla a bryskně pomocí telefonu do Spikova pokoje objednala dvě pinty krve ohřáté na tělesnou teplotu. Zabralo to jen pár minut. Rada, aspoň v tomhle ohledu, fungovala na výbornou, to se jí muselo nechat. Buffy shlédla na krev, co držela v ruce a zamračila se. Dalo se předpokládat, že ji něčím řízli. Lydia, která tušila co ji znepokojuje, se usmála. "Ujišťuji vás, že je úplně v pořádku. Chceme, aby byl zdravý." "Well, mám v úmyslu s ním zůstat. Traversovi můžete říct, že se s ním setkám až si budu jistá, že Spike je O.K." Lydia vypadala, že pomýšlí na protest, ale nakonec kývla a otevřela dveře. Dovolila Buffy vstoupit.

 

* * *

 

            Buffy s hrůzou zjistila, že Spike už zase rázuje po místnosti, zoufale se snažíc zůstat vzhůru. Stačilo se na něj podívat a na první pohled jí bylo jasné, že je vteřinu od vteřiny slabší. Musí s tím něco udělat. Hned.

            "Spiku," oslovila ho měkce. Otočil se k ní. Vypadal vyděšeně jako zvířátko chycené za noci světly reflektorů. Když zjistil, že je to ona, trošku se uklidnil. Jenže jenom do chvíle, než si všiml pytlíků s krví v její ruce. "Tohle si můžeš zase odnést, přemožitelko. Nemám hlad." "Spiku," špitla prosebně. "Něco jíst musíš." "Já... nemám... hlad..." řekl zřetelně. "Copak nerozumíš anglicky?" To Buffy naštvalo. "Co s tebou do pekla je? Vždyť mi skomíráš před očima! Takže teď tu krev buďto vypiješ dobrovolně nebo ti ji naleju do krku násilím, kapišto? Víš stejně dobře jako já, že mi v tom zabráníš jen obtížně." Překvapilo ji, že Spike nevypadá vztekle, ale vystrašeně. "Prosím," zašeptal. "Tohle já pít nemůžu." "Proč?" optala se Buffy jemně a o pár krůčků se k němu přiblížila. "Je to stejné jako minule," vysvětlil zlomeně. Vší silou se snažil, aby mu z očí nevytryskly slzy. "Čekají dokud neusnu a pak... si pro mne přijdou." "Minule?" Konečně jí to docvaklo. Iniciativa. Pomyšlení na to, co mu tehdy udělali, ho nyní patrně příliš neuklidňovalo. A navíc, teď to byla její chyba. Neměla dovolit, aby se to stalo.

            "Spiku," řekla odhodlaně. "Slibuji, že nedovolím, aby ti ublížili. Hned jak se dáš dohromady, odjedeme." "Můžeme jít hned?" zeptal se se zoufalou nadějí v hlase. Pousmála se na něj. "V tom stavu, v jakém jsi, bys nedošel ani na roh. Buď hodný chlapec." Něžně ho vzala za ruku a dovedla k posteli. Usadila ho na ni. Podala mu krev a sledovala, jak ji podezřívavě, a s trochou hrůzy, pozoruje. "Je O.K.," skoro zaškemrala. "Nedovolím jim, aby ti ublížili," slíbila znovu. Po pár vteřinách Spike konečně podlehl jí i svému příšernému hladu a ukousnul rožek prvního pytlíku. Rychle ho vyprázdnil a ten druhý jakbysmet. Buffy se na něj s úlevou usmála.

            "A proč by sis teď na chvilku nezdřímnul?" navrhla mu a hned ho také začala ukládat. V té chvíli byl Spike už příliš vyčerpaný i na to, aby ji odstrčil. Místo toho udělal, co po něm chtěla. Lehl si. Sotva si byla jistá, že je v pohodě, přetáhla přes něj přikrývku a klekla si vedle jeho postele. "Bude to O.K." Spike náhle vztáhnul ruku a zašátral po té její. "Neopouštěj mne," zašeptal prosebně. Buffy ho začala hladit po hřbetu ruky. "Nikam nepůjdu. Slibuji." Asi to stačilo, aby se uklidnil. Sevření, jímž si její ruku přidržoval, povolilo a jeho víčka se pevně semkla. O vteřinu později už tvrdě spal.

 

* * *

 

            Spike spal celé dva dny jako zabitý. A ona dostála svému slovu. Ani na chvíli ho neopustila. Jídlo jí nosili k němu a když byla ospalá, svírala i ve spánku jeho ruku tak pevně, že by s ním nedokázali pohnout, aniž by ji vzbudili. Teprve třetí den, už se smrákalo, konečně otevřel oči.

            "Hey," usmála se na něj Buffy. "Jak ti je?" Spike chvíli nevěřil vlastním očím. Vážně s ním zůstala. Neměl ani ponětí jak dlouho spal. Byl si úplně jist, že vážně dlouho, ale ona je pořád s ním. Neopustila ho. "Jak dlouho jsem spal?" "Dva dny," odpověděla. Spike užasl. "A ty jsi tady celou tu dobu zůstala se mnou?" Buffy přikývla. "Přece jsem ti slíbila, že tě neopustím. Jsi připraven odtud vypadnout?" "To už jsem byl předpředevčírem," odpověděl Spike a svižně se sbíral z postele. "Povídali, že mu hráli," zasmála se Buffy a zaklepala na dveře. Pozorovatel-nováček se zhrozil, když uviděl Spika stát Buffy po boku. "Slečno, on odtud odejít nemůže," zakoktal hošík. Snažil se, snažil, ale jeho roztřesený hlásek moc autoritativně nezněl a když ukazoval na Spika, prstík se mu třásl.

            "Může a také odejde," odsekla Buffy. Copak se Rada vážně nikdy nepoučí? Nenechala jsem si poroučet ani od Gilese a už vůbec ne od Wesleyho. A teď čekají, že poslechnu stěží puberťáka? Prostě ho odsunula z cesty a vzala Spika za ruku. Vedla ho k východu. "Slečno Summersová," uslyšela, sotva vešli do haly. Otočila se... stála tváří v tvář Quentinu Traversovi. "Odcházíme," oznámila mu rezolutně. "Nepokoušejte se nás zastavit." "Nejsem tak pošetilý, abych se vám pokoušel zabránit... vlastně v čemkoliv," odpověděl se stoickým klidem. "Ale snad bych si nejdříve mohl, s vámi oběma, pohovořit v mé kanceláři. Dlouho to trvat nebude." "Radši rychle vypadněme," naléhal Spike a ještě pevněji sevřel její dlaň. "To bude v pořádku," ubezpečila ho. "Slyšel jsi ho. Není tak hloupý, aby se o něco pokusil, dokud jsem tady s tebou." Pořád se díval nejistě a trošku vystrašeně, ale nakonec kývnul. Potom oba následovali Traverse do jeho kanceláře."

 

* * *

 

            Ta Buffy děsivě připomněla ředitelnu na střední. Zdi byly lemovány policemi s knihami a na vzdálenějším konci místnosti stál obrovský dřevěný stůl. Za ním bylo kožené křeslo a před ním stály dvě židle. "Sedněte si," vyzval je Travers, když i on sám usedl. "My postojíme," odpověděla Buffy chladně. "Dlouho se nezdržíme." Sotva to řekla, dveře za ní se otevřely a dovnitř vešla Lydia, doprovázená mladíkem. Pozorovatel-junior.

            "A to je náš problém," ucedil Travers, tón jeho hlasu náhle zmrazivěl a z Buffy a Spika nespouštěl oči. "Dokud pracujete pro nás, zodpovídáte se přímo mě." Buffy pokrčila rameny. "Klidně to u vás zapíchnu. Zase." Travers se zle usmál. "Když to uděláte, tak do toho, co se stane s vaším upířím přítelem, budete moci hovořit ještě méně, než nyní. Jenže se obávám, že on v každém případě zůstane tady. Vy se, samozřejmě, můžete vrátit do Sunnydale a dál dělat svou práci. Glory je velice nebezpečná hrozba. Čím déle tady zůstanete, tím více lidí ohrozíte." Buffy se zamračila a udělala krok vpřed.

            "Nechám ho tady samotného jedině, když mne k tomu donutíte násilím. A to bych vám vážně nedoporučovala. Spiku, jdeme," zavelela. Oba se obrátili ke dveřím, jen aby zjistili, že jim Lydia a to pozorovatelské nedochůdče stojí v cestě. "Nenuťte mne, abych vám pocuchala fasádu," varovala je Buffy. Kluk sáhnul do kapsy a vytáhl malou zbraň. Zamířil jí na Spika. Ten si, navzdory strachu, který v něm Rada vzbuzovala, nemohl pomoci a musel se zasmát. "Střelná zbraň? Vám všem asi kape na maják víc, než jsem tušil. Měli byste vědět, že tahle věcička mi nijak vážně neublíží." Pozorovatel neřekl ani slovo a změnil cíl. Zamířil na Buffy... a bez varování vystřelil. Spike hrůzou vytřeštil oči. Její tělo strnulo. Pohlédla na šipku, co jí koukala z ramene.

            "Spiku," zasténala. Okamžitě byl u ní. Jednou rukou ji držel a druhou chytil šipku. "Drž se, mazlíčku," řekl něžně a vytrhl střelu. Okamžitě se mu zhroutila do náruče. "Buffy?" zašeptal a odhrnul jí vlasy z očí. Přitisknul si ji blíž k sobě.

 

            "Je skoro v pořádku," řekl bezcitně Travers.

 

            Spike mu v odpověď zavrčel a s chutí popustil uzdu svému démonovi. Na kolíky a kříže, které se okolo něj ze všech stran vyrojily, kašlal. Přesto si uvědomoval, že pokud se odtud teď s Buffy pokusí odejít, bude v momentě rozprášen. "Co jste jí to do pekla provedli?" zasyčel.

            "Hraje si na Šípkovou Růženku. Spí. Jenže ji neprobudí tvůj polibek. Ani za sto let. Potřebuje protijed na to, čím jsme ji infikovali. Jak brzy ho dostane je jen na tobě." Spike stěží dokázal potlačit slzy. Tohle všechno je jeho vina. Kdyby se nenechal tak hloupě polapit, Buffy by pro něj nemusela přijet a nic z tohohle by se nestalo. Věděl, že je čas přiznat porážku.

            "Co chcete, abych udělal?" zašeptal zlomeně. "To je jednoduché," odvětila ta zrůda  (pardon... chyba překladu...) odvětil pan Travers. "Budeš s námi plně spolupracovat. Odpovíš na všechny naše otázky a my ji vyléčíme." Spike se ještě jednou zadíval na Buffy. Vypadala tak bezmocně... "Dobře," řekl nakonec. Pozorovatelík mu vzal Buffy z náruče. Nechal si ji odebrat jen velice neochotně. "Uložte ji do postele v některém z pokojů pro hosty," přikázal Travers. Sotva ji odnesli, Spike se odhodlaně podíval do jeho krutých očí, v nichž nebyla ani stopa soucitu. "Dejme se do toho."

           

 

* * *

 

            Příštích pár dnů bylo pro Spika, do slova a do písmene, mučivých. Nejen, že se ho Rada vyptávala na jeho život před i potom, co se stal upírem, ale také se rozhodli udělat si z něj pokusného králíčka. Testovali jeho odolnost vůči všemu, co je známo jako hrozba upírů. Tyto testy zahrnovaly: jeho vystavení dennímu světlu různé intenzity, aby zjistili, kolik nepřímého světla vydrží, než začne doutnat a následně hořet. Polévali ho svěcenou vodou a přesně si zaznamenávali kolik jí musí být, aby mu to vážně ublížilo. Také testovali jeho odolnost vůči česneku. Nejednou ho to bolelo tak nesnesitelně, že chtěl prostě všechno ukončit a utéct nebo… spíše umřít. Nicméně, kdykoliv ho to napadlo, vzpomenul si na Buffy, která ležela někde tam nahoře. Byla na něm závislá. Měl její život ve svých rukách a proto... Věděl, že musí pokračovat.

            Konečně, čtvrtého dne, Rada došla k závěru, že už se od něj naučila vše, co potřebovala. Spike byl vyzván, aby se dostavil do Traversovy kanceláře. Stát byl schopen jen stěží, hruď a záda, stejně jako obě paže, měl pokryty čerstvými ranami. Živé maso se střídalo s popáleninami. Travers, jak jinak, nevypadal, že by si toho vůbec všiml.

 

            "Well, takže ty jsi svoji část dohody splnil," řekl suše. "Přesně tak," odpověděl Spike a snažil se nedat bolest najevo. "Já udělal své, teď je řada na vás." "Ano, ale ještě je tu jedna záležitost, kterou musíme vyřešit dřív, než uděláme cokoliv jiného." Travers zmáčknul tlačítko interkomu na svém stole a jen o pár minut později se otevřely dveře. Dovnitř vešla pozorovatelka středního věku. V ruce měla dlouhou, úzkou škatulku. Podala ji Spikovi. "Well, jsem dojat," zavtipkoval upír na pokraji sil. "Kdybych věděl, že se tak sblížíme, taky bych vám koupil dáreček." "Jenom to otevři," povzdechl si Travers ledově. Spike nadzvedl víčko a překvapeně vyklenul obočí. Byl tam kolík. Až přesmíru dokonale naostřený. "Well, to je ale smůla. Takový už jeden mám."

            "Nyní stojíš před vážnou volbou," řekl Travers, ignorujíc Spikovu poznámku. "Poslední ingrediencí, která je nutná k uzdravení Buffy, je popel z upíra. Ten ho ale musí poskytnout... dobrovolně a rád. Je zbytečné říkat, že je to velmi úzkoprofilové zboží. Jenže... já vím, že TOBĚ na té holčině záleží. To by bylo jasné každému. Ale záleží ti na ní dost?"

 

            Spike pohlédl na ten kousek dřeva, který měl zpečetit jeho nebo Buffyin osud.

            Jeho lidské já mu napovídalo, že tohle je jeho jediná možnost udělat něco správně. Zachránit ženu, kterou miluje.

            Jenže jeho démon mu spílal, že se chová jako idiot. Když se na Buffy vykašle a nechá ji takhle, žádná další přemožitelka hned tak honem povolána nebude a on si bude dalších osmdesát, plus mínus autobus, let žít beze strachu, že ho nějaká kočka propíchne.

            Nakonec se smířil s nevyhnutelným. Chodí po téhle planetě už pěkných pár let. Více, než sto. Zabíjel, mrzačil a užil si každičký moment. Ale smutnou pravdou je, že po něm nikdo truchlit nebude. Dokonce ani Dru. A určitě ani Buffy a její přátelé.

            Buffy, na druhou stranu, přátele má. Má i rodinu. Lidi, kteří ji mají rádi a kteří ji potřebují. Do pekla, on sám ji přece taky miluje.

 

            A to nakonec rozhodlo. Vyňal kolík a přiložil si ho k hrudi. Ještě nikdy s nikým se necítil tak, jako s Buffy. Dokonce, i když mu dávala zcela jasně najevo, že k němu nic hezkého necítí. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pozvedl kolík... temnota ho objala a vzala do své náruče.

 

* * *

 

            'Jestli je tohle peklo,' přemítal Spike, 'byl jsem o něm patrně špatně informován.' Spočíval na něčem měkounkém a někdo se mu něžně probíral prsty ve vlasech. Zůstal ležet bez pohnutí, jen aby si ten skvělý pocit užil. Nakonec nad ním ale jeho vlastní zvědavost nabyla vrchu a on otevřel oči. Překvapilo ho, že se očividně stále nachází v hlavním stanu Rady a leží na posteli. Ne sám! Vedle něj leží... Buffy! Opírala se o loket jedné ruky a tou druhou ho hladila po vlasech.

            "Čekal jsem, že se probudím v pekle," zašeptal. Při pomyšlení proč si myslel, že je v pekle, se zamračil. Zatím z něj nezbyl jen prach a popel a Buffy je při vědomí. Něco tady nehrálo. "Jsi v pořádku, mazlíčku?" Pokusila se nevyprsknout smíchy. "Ty jsi samá popálenina, zdravej kousek, aby na tobě jeden hledal s lupou, a mě se ptáš, jestli jsem v pořádku? Je mi fajn," zašeptala se smutným úsměvem. Kdyby mu zbyla nějaká energie, aby se dokázal pohnout, sedl by si a objal ji. Upřímně řečeno, nečekal, že ji ještě někdy uvidí, ale tu máš čerte kropáč... oba jsou pořád součástí tohoto světa. "Nechceš mi prozradit, co se vlastně událo?" Spike otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale uslyšel, že se dveře ložnice otevírají, a zůstal zticha. Otočil hlavu a uviděl, jak dovnitř vchází Travers a Lydia.

            "Hodláte mi říci proč jsem ještě tady?" zeptal se Spike unaveně. "Ber to jako pozornost od uspávací šipky," odpověděl Travers, aniž by hnul brvou. "Jak vidíš, i slečna Summersová je úplně v pořádku." "A co to svinstvo, které jste mi o ní nakecali?" zavrčel upír. "To bylo nezbytné. Musel jsi tím vším projít nejen proto, abychom se poučili o schopnostech a krajních mezích upírů a hlavně jejich tělesné schránky. Objevili jsme také něco navýsost zajímavého-" Buffy už ho nedokázala déle poslouchat. Vyskočila z postele a namířila si to rovnou k těm dvěma vědátorům.

            "Máte velkou kliku, že se mi ještě plně nevrátily síly přemožitelky! Být váma, tak se velice pečlivě ujistím, že jsme oba pryč dříve, než budu zase v okeji. Kdo vám do pekla dal právo mne uspat a jeho mučit?" "Uvědomuji si, že jste pravděpodobně rozzlobená, ale nejdřív mne vyslechněte." "Buďte stručný, protože 'pravděpodobně rozzlobená' není zcela výstižné sousloví. Jsem hodně, ale hodně nasraná!" zařvala na toho nácka v tvídu. Vrátila se k posteli a sedla si na ruce vedle Spikových nohou, aby nebyla v pokušení si ověřit, jak moc sil jí vlastně chybí.

 

            "Jak jistě víte, upíři jsou všeobecně známi jako bezduché stvůry. Jsou jen o trošku víc, než zvířata. Existují jen proto, aby zabíjeli-" "Hey," zaprotestoval Spike. "To o těch zvířatech rezolutně odmítám!" "A právě o to jde," odpověděl Travers. "Všechno jsi to vytrpěl jenom kvůli téhle dívce. Snášel jsi všemožná mučení a dokonce jsi byl ochotný jít do pekla, jenom abys ji zachránil. Takhle se nechová žádný běžný upír, tak jak je známe." "Co tím chcete do hajzlu říct?" nechápal Spike.

            "Předpokládám, že nejjednodušší způsob, jak přesně vyjádřit názor Rady, je říci, že... máte duši." Ticho, které se po těch slovech v místnosti rozhostilo, bylo ohlušující. Nikdo nevěděl co dalšího říct nebo udělat. Zvlášť Buffy a Spike. Tohle by žádný z nich nečekal. Tohle byla ta nejvíce nečekaná věc, která se kdy udála. Konečně se Buffy podařilo promluvit.

            "Jak se něco takového mohlo přihodit? Byl proklet?" "Myslím, že kdyby mne někdo proklel, pamatoval bych si to," zamumlal Spike. "Je to docela jednoduché, vážně," vysvětloval Travers. "Od chvíle, kdy dostal chip, se Spike postupně svému druhu víceméně odcizil. A světu démonů obecně samozřejmě také. To ho, jak je vám známo, přinutilo dát se do spolku s vámi a vašimi přáteli, i když tím zprvu nadšený zrovna nebyl. Z toho je možné usoudit, že množství času, které s vámi strávil, ho poučilo o lidskosti." "Tak to byste s náma měli pobýt i vy dva," zabrblala si Buffy tichounce pod nos. Spike na ni souhlasně mrkl.

            "Prosím? Chtěla jste něco říci?" optal se Travers. "Né, nic. Pokračujte," zalhala nevinně Buffy. Ten geront tedy rozhodně neměl uši jako upír. "Ať už vědomě nebo ne, získal lidské povahové rysy a to je vše. Nějaké dotazy?" dokončil Travers.

            "To je vše?" vykřikla Buffy. "Tím chcete říci, že Spike se naučil být člověkem?" "V zásadě ano." Místnost se znovu propadla do ticha. "Takže... co bude teď?" zeptala se Buffy posléze. "Nic," odpověděl Travers. "Jakmile budete zase v pořádku, můžete oba odejít. Věřím, že chápete, proč jsme to všechno dělali." Hodně naivní názor. Bez dalšího slova se oba členové Rady otočili a odešli.

 

            Nyní, když už byli zase sami, si Buffy vylezla zpátky na postel ke Spikovi. Po tom všem, co tady bylo řečeno, vypadal dokonale zmateně. "Well-" začal.

            "Ty ses vážně chtěl kvůli mně rozprášit?" přerušila ho. Nevěřil, že by to dokázal říct nahlas, tak jen kývnul. Překvapilo ho, že se rozplakala. "Ty blbečku jeden, pitomej, hloupej," vykuckala ze sebe. "Proč?" "Řekli, že je to jediná možnost, jak tě vyléčit. Poslední ingrediencí protilátky je prý můj popel," odpověděl měkce, ohromen jejími slzami. "Popel upíra, co sám ochotně položí život." "A ty ses ušlechtile rozhodl stát se dobrovolníkem. Spiku, že jsi tady, je jenom moje vina. Dovolila jsem Radě, aby si tě odnesli. Ani prstem jsem kvůli tobě nepohnula a ty... uděláš něco takového." Spike zůstal chvíli zticha.

            "Buffy, mě na tom nezáleží. Jestli sis toho ještě nevšimla, tak já tě miluju. Nedokázal bych tě opustit." Buffy překvapením pootevřela ústa. "Ty mne co?" zajíkla se. Vztáhl k ní popálenou ruku a něžně jí z tváře setřel slzy. "Miluji tě." Rozplakala se ještě víc. "O.K., tak tohle tedy není zrovna taková reakce, jakou bych si přál," konstatoval posmutněle. Buffy se na něj přes slzy usmála.

 

"Já si tvoji lásku nezasloužím."

Spike ignoroval všechnu bolest, která tepala jeho zmučeným tělem,

a naklonil se k ní.

Něžně ji políbil.

"Well, ale stejně ji máš."

Buffy mu polibek vrátila a uvědomila si,

že Spikova duše není jediné dnešní překvapení.

I ona miluje jeho.

 

 

Konec