A Merry Little Christmas

Překlad: Alice

Autor: Hilary

Zdroj: Catnip.me.uk

Český text koledy: Eduard Krečmar

děj se odehrává bezprostředně po epizodě BtVS VII/11 Showtime

     Všude byl klid, skoro naháněl hrůzu po všem tom hemžení a chaosu, který zde panoval, odkdy dívčiny v tréninku zaplavily její dům. Buffy se rozhlédla po místnosti a všimla si, o kolik se teď, když je skoro prázdná, zdá větší a o kolik menší se naopak cítí ona sama. Zvenku zaslechla tlumené popěvky koledníků, kteří kráčeli ulicí, aby vybrali příspěvky na charitu. Buffy ale věděla, že k jejímu domu nepřijdou. Stačí jim jediný pohled na rozbité dveře, okna zatlučená deskami a vyhnou se mu obloukem. Nechají ji samotnou.

Sama. Zvláštní, dokud byl její dům plný lidí, nepřála si nic jiného, než klid a mír. Teď ho má a dala by nevím co za někoho, s kým by si mohla promluvit. Někoho, kdo by jen poslouchal a rozuměl jí. Tak jako Spike, když ji loni přivedli nazpět z říše mrtvých.

Její oči zabloudily ke schodům. Nad nimi ležel v její posteli Spike, těžce zraněný a v bezvědomí. Od chvíle, kdy ho zachránila, nabyl vědomí jen párkrát. Stačilo to tak tak, aby vypil trochu krve, a hned zase usnul. Buffy mu jistým způsobem záviděla. Spánek byl luxus, který si právě teď nemohla dovolit. Každou chvíli mohli zase zaútočit a tak musela být připravená.

     Přemítala o upírovi, o všem, čím si za poslední roky prošli. Byla to pěkně divoká a drsná jízda. Oběma jim po ní zbyly jizvy. Přesto jsou nyní pod jednou střechou, žijí natolik v souladu, jak jen to za současných okolností jde.

Nevěděla, co jiného si má počít, tak se odloudala do kuchyně. Rozhodla se ohřát Spikovi trochu krve. Snažila se nevšímat svinčíku okolo sebe. Podařilo se jí uklidit obývák, aby potenciální nemusely spát na rozbitém skle, ale ke kuchyni se ještě nedostala. Obešla na zemi ležící trosky a vložila pytlík s krví do mikrovlnky. Zatímco se ohřívala, sundala z kredence dva hrnečky a připravila si horkou čokoládu. Na jídlo neměla ani pomyšlení, takže jí nápoj skvěle poslouží. Sotva byla Spikova krev hotová, odnesla oba šálky nahoru, do svého pokoje.

Spikův hrnek opatrně položila vedle postele a přitáhla si křeslo. Usrkávala čokoládu a pozorovala Spika, jak spí. Zaujaly ji vrásky, co měl mezi obočím. Byly tam od doby, kdy se sem vrátil - s duší. Starost, strach, bolest, to vše měl vryto do tváře dokonce, i když spal. Nikdo si nezaslouží takovéto nekonečné utrpení. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že je za tu bolest přinejmenším částečně zodpovědná. Odložila hrníček, vztáhla ruku a něžně ho pohladila po čele, palcem se mu pokusila vygumovat zrádné vrásky mezi obočím. Trošinku doufala, že kdyby mu je vyhladila, mohla by tím zmenšit i jeho bolest. Malinko si povzdechl a naklonil se vstříc jejím dotekům. Pár minut tam seděla, jen ho hladila a dovolila, aby je nově se rodivší pocity oba konejšily a tišily. Konečně pochopila, proč lidé chovají psy a kočky. Už jen probírání se jeho vlasy jí dalo zakusit víc uvolnění a pohody, než kolik si pamatovala za dlouhou dobu a Spike vypadal tak spokojeně, že se skoro divila, že nepřede jako kocour.

Uplynulo několik minut, ucítila, že se pohnul. Sotva se jeho oči otevřely, sáhla po hrnečku s krví a přiložila mu ho ke rtům.

"Tady," řekla jemně a zvedala mu hlavu, aby se mohl napít. Poslušně vyprazdňoval šálek, oči unaveně přivřené. "Díky," zamumlal, když dopil. Buffy ho pozorovala, dokud si neuvědomila, že hodlá zase usnout, v té chvíli se rozhodla, že musí něco říci.

     "Spiku?" Jeho oči se znovu otevřely a byl v nich jas a bystrost, které tam předtím chyběly. Buffy se v duchu zasmála, bude ok. "Jak se cítíš?" zeptala se, když si všimla, že na ni netrpělivě hledí a čeká, co mu poví. Zdálo se, že přemýšlí, zkouknul své tělo, jako by chtěl zkontrolovat, že tam pořád je a dle možností v jednom kuse. Povzdechl si.

     "Pořád to bolí." Jeho oči se potkaly s jejíma a ona okamžitě věděla, že nemluví o fyzických zraněních. To bolest v duši byla na vině, že mu oči horečnatě svítily natolik, že se jí skoro chtělo uhnout pohledem.

"Je mi to líto," zašeptala měkce. "Přála bych si ti umět pomoci." Věnoval jí malý úsměv a vymotal jednu paži zpod deky. Natáhl se k Buffy, vzal její ruku do své a něžně ji stisknul. "Vždyť mi pomáháš. Už jen tím, že jsi tady." Oplatila mu úsměv i stisk chladné dlaně. Rozhodla se dát to do pořádku, ukončit bolest, kterou oba cítí. Potřebují nový začátek a ona hodlala zajistit, že se jim ho dostane. Tentokrát chtěla Spikovi něco sama dát, místo aby jen od něj brala, jako to dělala posledních pár let.

"Potřebuješ něco?" zeptala se, ta slova z jejích úst zazněla skoro cize. "Můžu ti něco podat?" Jestli byl Spike její náhlou laskavostí překvapen, nedal to najevo. Raději se na lůžku zavrtěl a kývnul. "Abych byl upřímný, rád bych se aspoň na chvíli dostal z téhle postele. Mám pocit, jako bych v ní ležel už věčnost." Buffy z něj beze slova stáhla pokrývku. Snad měla předtuchu, když posílala Xandera, aby našel nějaké Spikovy šaty a obléknul mu je pro případ, že by musel kvůli něčemu vstát. Spikovi se zdá se ulevilo úplně stejně poté, co zjistil, že Buffy kouká na jeho tělo oblečené a ne nahaté.

"Potřebuješ pomoct se vstáváním?" zeptala se Buffy, chtěla mu pomáhat, ale nechtěla se mu vnucovat. "Nevím," odpověděl upřímně. "Koukneme a uvidíme." Podařilo se mu bez pomoci posadit, jen mu uniklo tiché bolestné zasténání, když jeho ještě stále se hojící žebra zaprotestovala proti pohybu. Dokázal přehoupnout nohy přes okraj postele, ale sotva se na ně pokusil postavit, podlomily se mu a on padl zpátky. "Myslím, že odpověď zní ano," přiznal s trpkým úsměvem. Popošla k němu a nabídla mu svou ruku, jakmile se dostal do vzpřímené polohy, objala ho okolo pasu. "Teď bychom mohli zkusit chůzi, což?" navrhla s šelmovským úsměvem a poté ti dva, pomalu, co noha nohu mine, vyšli z ložnice na chodbu. Spike pořád následkem svých zranění ošklivě kulhal, ale Buffy ho podpírala, takže s ní byl schopen sejít po schodech a dobelhat se do obývacího pokoje.

"Wow," vydechl obdivně, když vešli do místnosti. "Pěkný stromeček." Buffy pohlédla na malý vánoční stromeček, který postavila poté, co se dům vyprázdnil, a pak se na Spika usmála.

"Líbí se ti? Ozdobila jsem ho sama. Napadlo mě, že by se potenciálním mohl líbit, víš, protože budou na Vánoce tak daleko od svých blízkých." Spike kývnul. "Yeah, musí to pro ně být těžké. Ubohá děcka. Jsou na hlídce?" Buffy zavrtěla hlavou, dovedla Spika ke gauči a pomohla mu posadit. "Willow a Xander vzali všechny do kina. Došla jsem k názoru, že si o Vánocích zaslouží vypřáhnout. Je jich spousta, takže by měly vyváznout se zdravou kůží, i kdyby se něco semlelo."

"Vůbec jsem si neuvědomil, že jsou Vánoce," řekl tiše Spike a znovu se zadíval na stromek. "Nějak jsem v té jeskyni ztratil pojem o čase." Buffy tím skoro zlomil srdce, popadla ho za ruku a podívala se mu do očí.

     "Spiku, omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem tě našla." "Buffy, to ne," brzdil ji důrazně Spike. "Nemáš se zač omlouvat. Čekal bych dalších sto let, kdybych musel. Věděl jsem, že přijdeš a tys přišla. Znamená to pro mne víc, než si vůbec dokážeš představit. Věřil jsem v tebe, stejně jako ty ve mě."

     Buffy se po tvářích začaly koulet slzy. Neměla ani tušení, že to, co dělá a říká, pro něj tolik znamená. Sáhnul po ní a jemně si ji přitáhnul do náruče. Neprala se, zabořila uplakanou tvář do jeho ramene a brečela dál. Poprvé po dlouhé době se jí zmocnil báječně konejšivý pocit. Pracovala tak tvrdě, prostě generál Buffy, pořád se starala o všechny ostatní, že se dokonce ani nezastavila, aby byť i jen pomyslela na to někomu dovolit, postarat se pro změnu o ni. Skoro jako by se už zase opakoval scénář Riley a ona neměla v úmyslu ztratit stejným způsobem i Spika. Celý loňský rok strávila tím, že ho odstrkávala, ale s tím právě teď jednou provždy končí.

"Spiku, miluješ mě ještě?" optala ochraptěle, pak se od něj kousek odtáhla a začala si otírat slzy z očí. Moment na ni nevěřícně zíral. "Buffy, přece víš, že ano. Nikdy tě nepřestanu milovat." "A... a, co myslíš, mohli bychom to zkusit ještě jednou? Mít opravdový vztah?" Výraz nevíry na jeho tváři zintenzivněl. "Myslíš to vážně?"

Buffy přikývla. "Smrtelně vážně. Jestli řekneš ano, povím to všem, hned jak se vrátí domů. Tentokrát nebudou žádná tajemství, žádné skrývání, žádné lži. Chci, aby všichni věděli, co k tobě cítím a co mezi námi je." "Xanderovi se to líbit nebude." "Xander se s tím bude muset smířit. Takže, co ty na to?"

     Spike se místo odpovědi naklonil a zajal její ústa něžným polibkem. Oplácela mu ho se stejnou něhou a její srdce při tom zpívalo. Ještě pro ně nebylo příliš pozdě. "Miluji tě," zašeptal Spike, když se maličko oddálil. "Já tě-"

     Doříci větu Buffy zabránilo klepání na dveře. Oba okamžitě ztuhli. Všichni, koho znali, u nich byli vždy vítaní a šli by rovnou dál. Musí jít o nějaké přepadení. Spike nebyl zrovna v kondici pro boj, tak mu Buffy ukázala, aby zůstal, kde je. Sama se vrhla k bedně se zbraněmi a vytáhla ven kolík a malou sekerku.

Ozvalo se další klepání, tentokrát hlasitější. Buffy ostražitě přešla ke dveřím a pomalounku je otevřela. Spike ji soustředěně sledoval, připraven vyskočit a pomoci, kdyby ho bylo zapotřebí. Viděl, jak Buffy vykulila oči a pak rychle strčila zbraně za záda. Chvíli žasnul, co to vyvádí. Pak je uslyšel:

Mějte zas to malé tiché štěstí

v čase vánočním,

ať se vám dny strastí rozplynou jak dým.

Byli to koledníci, sladké dětské hlásky naplnily celou místnost. Spike se usmál a vytáhl se na nohy, šel jim vstříc, aby se ve dveřích připojil k Buffy.

Chraňte zas své malé tiché štěstí

v kruhu nejdražších,

ať se vám dny strastí změní v bílý sníh.

"Miluji tě," zašeptal jí do ouška, objímal ji okolo pasu, zatímco děti zpívaly:

Přijdou zas dobří přátelé, šťastné a veselé přát vám.

Mějte zas pestrý vábný stůl, v očích déšť a sůl... to znám.

Mějte zas klid starých zlatých časů, mám je z knížek rád.

Právě nastává ta chvíle laskavá,

já dnes vám jdu malé tiché štěstí přát.

"Taky tě miluju," zašeptala v odpověď a na tvář mu vdechla měkký polibek.

Mějte zas klid starých zlatých časů,

čas je neodvál.

Silou podivnou v čas vánoc obživnou.

Tak chraňte si své malé tiché štěstí dál.

A první rok, co jen její paměť sahala, cítila, že to opravdu budou šťastné a veselé Vánoce.

Konec