Close to you/Blízko tebe

Autorka: Secentity

Stal se zázrak.

Byla středa, sezóna v plném proudu, a Bert pro mne neměl práci!

Do poslední chvíle jsem nevěřila, když můj mírně prošedivělý a elegantně velký šéf tvrdíval, že zákazníci nemůžou zaplatit většinou jenom smlouval vyšší cenu. Taky jsem se nikomu nechlubila, že hrozí mimořádný volný večer, už vůbec ne Jean-Claudovi, nechtěla jsem si s ním dohodnout setkání pokud existovalo byť jenom minimální riziko, že mne dostihne jiný program. Už jsem musela zrušit tolik schůzek s ním… a to jsem je rušila tak velmi nerada. Protože to byly schůzky s ním!

Jenže Bert před chvílí potvrdil, že jediná na dnešek zamluvená sešlost na hřbitově, čítajíci povážlivě majetnou vdovu, jejího právníka, mne jakožto oživovatele a čerstvě vzbuzenou zombie se opravdu nekoná a já mám skutečně volno. Něco ve mně se velice nenápadně začalo těšit. Blahoslavení chudí!

Pořád se ale mohly vyskytnout komplikace. Třeba takový Richard ve vězení, nebo Edward-Smrt se smlouvou na moji hlavu v kapse, nebo něco celkem jiného, povětšině mrtvého nebo taky nemrtvého a o hodně špatnějšího. Nic nebylo jisté dokud nebudu v Jean-Claudově náručí. Byla to taková provokace osudu a já se pro jednou nechala polapit jak malá holka. Nečekala jsem, až přijde on za mnou, vydala jsem se za ním sama.

Dorazila jsem do Cirkusu prokletých slabou čtvrthodinku po setmění, tlusté kovové dveře byly už otevřené. Brala jsem schody po dvou, v pohodlných botkách a tmavě šedém kostýmku se sukní jenom o trošku kratší, než by si oblékla bankovní úřednice, mi to šlo jako po másle. Byla jsem ale hezky rozpolcená. Jedna moje část se totiž přece jenom chtěla nejdřív stavit doma a obléknout o moc víc sexy, druhá zase jenom toužila, aby mi narostla křídla, abych co nejdřív mohla být s ním. A tahle část nakonec vyhrála, brzy stejně nebudu mít na sobě nic. Tak proč se zdržovat převlékáním?

Pod kostýmkem jsem měla skoro průhlednou halenku s velkou mašlí u krku, o které vždy Ronnie říkávala, že když si ji budu rozvazovat, můj milenec ze mne nespustí voči. Ronnie je moje nejlepší přítelkyně, soukromé očko. Vyzná se ve slídění, v zákonech a taky v módě, v tom jediném o dost víc než já. Snad měla pravdu. Svlékla jsem si kabátek, pověsila si ho přes předloktí a vytáhla si z vlasů jehlici. Mé dlouhé černé prameny se mi sesypaly na ramena. Věděla jsem, že Jean-Claude je má takhle rád, bude se dívat na ně, na tu průsvitnou halenku, a nevšimne si, jak nenápadný a šedivý je zbytek mého dnešního outfitu. S tím můžu žít.

Seběhla jsem schodiště, minula Nathaniela sedícího v chodbě na podlaze u prahu Jean-Claudovy ložnice, trošku nevěřícně zkoumajíc, zda mně to neklame zrak, a vklouzla jsem kolem něj dovnitř.

Jean-Claude na mne už čekal. Poznal, že za ním jdu i když jsme nebyly domluvení, vycítil každou mou touhu a všechny mé nálady, byli jsme propojení, zaštítit se před ním abych ho překvapila by se mi povedlo jenom, kdybych byla úplně klidná a soustředěná. A to já nebyla ani jedinou sekundu mé cesty sem. Jak už jsem řekla, nechala jsem se unést, byla jsem roztoužená, a vzrušená, a nedočkavá.

Koukala jsem na něj, jak se na mně usmívá. Taky byl rád, že můžeme být spolu i když to neplánoval, stejně jako já. Vlasy mněl stáhnuté do copu šňůrkou, vypadalo to krapet upjatě, ale jeho tvář tím nabyla na důležitosti, nedalo se jí neobdivovat. A byl nahý. On, který si vždy potrpěl na správnou volbu oblečení pro každou konkrétní příležitost, mne dnes vítal jen v Adamově rouchu. Proč?

Možná jsem přiběhla zrovna v té vteřince, kdy se po dni stráveném dole v rakvi oblékal. Spíš ne, nepravděpodobné, uplynulo moc času od chvíle, co se slunko zakutálelo za obzor.

Musel to tak chtít. Byl to úmysl, on… udělal to naschvál, poznal i na tu dálku jak pochybuji o své dnešní vizáži a má touha po vhodnějším oděvu ho přinutila neobléknout se vůbec. Být nahý považoval za správné pro tuhle nezvyklou situaci, já byla nechtěně v pracovním tak on zůstal bez šatů, aby se taky připravil o výhodu svádět mne čímkoliv jiným kromě sebe sama.

Bylo by to spravedlivé, ale jenom kdybych já na sobě neměla tu zatraceně moc tenkou vše odhalující blůzičku a nechala si vlasy sepnuté v drdolu. Možná. Jedna nula pro mne.

Jean-Claude na mne civěl jako na zázrak. Ze signálů, co ode mne pobral, určitě očekával, že dovnitř vejde bigotně zahalená světice, a dorazila – prostopášná rádoby sekretářka v rozšafné náladě, spíš svlečená než oblečená, s vlasy rozcuchanými do tisíce lesklých vlnek. Nakonec jsem ho přece jenom překvapila. Zazubila jsem se, hodně vyzývavě.

„Ma petite…“ vydechl. Jen tak dál, holka!

Upustila jsem kabátek a zula boty. Prohodila jsem si vlasy přes rameno na záda a zatáhla jednou rukou za tu vskutku obrovskou mašli posetou malilinkými chlupatými puntíky, která mě příšerně dusila kolem krku při pohledu na nádherné tělo mého upíra a kouzelnou modř jeho očí. Rozvazovala jsem uzel pomalu, pomaloučku, a usmívala se. Zkuste si někdy být oblečené vedle někoho nahého, tak krásného a žádoucího, o kom víte, že vás už brzy sevře v náručí, a neusmívat se štěstím.

Rozepínala jsem knoflíčky jeden po druhém, pak jsem si vytáhla halenku ze sukně a odložila Browning i Firestar. A pokračovala jsem… až na mne zbylo jenom pár opravdových drobností – úzká podprsenka bez ramínek, miniaturní zelené kalhotky, lesklé punčochy s ozdobnými pásy krajky vysoko na stehnech.

Jean-Claude se za celé to mé přestavení ani nehnul. Sledoval každičký můj pohyb uchváceným pohledem plným touhy, chtíče… jeho vzrušení povstávalo přede mnou i uvnitř ve mně, jeho moc se chvěla a svíjela všude kolem, omezována i drážděná zároveň jeho odhodláním vyčkat, dokud se neukážu celá. Divila jsem se proč ji rozvinul, obvykle to dělával jenom, když ji bylo třeba nějak využít, dnes žádní nepřátelé, které by bylo zapotřebí omračovat dovednostmi nebyli v dohledu.

Ale stejně se mi líbilo jak mne ta jeho moc obklopuje a rozmazluje, a jak se on dívá když si sundávám kus po kuse i to poslední, co na mně ještě zbylo.

V očích měl temnotu, já ji tam měla určitě také.

Pak jsme na to vlítli. Minuli jsme postel, dokonce jsme opomenuli i vanu, milovali jsme se takřka… v prostoru. Někde mezi tlustým kobercem a závěsy po stěnách, za kterými byly ty stěny schované a studené, vznášejíc se uprostřed ničeho, nadlehčováni vzrušením a sněním a taky těmi francouzskými slůvky, které Jean-Claude šeptal a já jim v tom všem žáru kolem a kolem ani trošku nerozuměla. Dokázal zařídit, že jsem se cítila jakoby mi narostla křídla. Úchvatné. Díky, drahoušku.

*****

Zajetí temnoty zvolna pomíjelo. Ležela jsem vedle Jean-Clauda v jeho velké posteli obtočená hedvábným povlečením, velmi spokojená a trošku unavená. Prsty jsem zkoumala prohlubinku jeho břicha, z nějakých mně neznámých důvodů mne dnes hodně fascinovala. Rostly na ni chloupky. Foukala jsem do nich a hrála si s nimi. Musím Bertovi rozmluvit hamižnost, když si užívám neplánované volno, stává se ze mne náctiletá školačka.

Nepřestala jsem ty chloupky hladit, ale aspoň jsem se přestala na ně dívat a ohýbat je svým dechem. Pohled jsem upřela na ještě příhodnější místo, na dokonale půvabnou ale velmi mužnou tvář toho, komu patřili, s líci rozpálenými, na nerozeznání od obyčejného lidského ruměnce.

Bylo mi jasné, že tak růžový a hřejivý Jean-Claude není jenom kvůli sexu, který jsme si dopřáli, před mým příchodem se můj všemocný upíří Vládce města na sto procent stihl nakrmit. Z koho asi?

„Kde je Jason?“ Trošku polekaně jsem se rozhlédla kolem. Jestli tady ten malý pokušitel někde zůstal, dokud…, bude si mne dobírat až do nejdelší smrti.

Já stále měla hranice intimity nastaveny někde kolem čísla dva, i když jsem je už tolikrát v zájmu věci musela překročit, smečka nebyla můj domov, jen se ve mně zahnízdila a někdy mně svedla a přemohla, a tohle všechno Jason moc dobře věděl, bez zábran by to použil proti mně.

„Vlček už odběhl.“ Uklidnil mně Jean-Claude. Velice shovívavě, upíří omezení, co se sexu týče, byly ještě poněkud volnější než dlačí, na mých rozpacích se určitě taky krásně pobavil. K čertu s příšerami!

„Nejspíš se právě teď někde cpe vydatnou -kořistí-, na můj účet, samozřejmě. Je to drzý spratek!“ pokračoval Jean-Claude. Vypadalo to jako rozčilování, ale nebylo, oči mněl zahlcené upomínkou krve, o kterou se s ním Jason tak štědře dělil. Vůbec to přede mnou neskrýval.

Škádlil mně. Protože já své žíly neotvírám, dokud jen nemusím.

Chtěla jsem se na něj i na jeho chodící hamburger nasupit, ale nešlo to. Rozuměla jsem sympatiím, které k blonďákovi přechovával, Jason už s námi prožil nejednu zapeklitou situaci, byl takřka rodina. Někdo, kdo sice zlobí, když je nablízku, ale chybí, když se znenadání ztratí z dohledu.

„Třeba bude mít i svou vlastní smečku. Jednou. Až vyroste.“ Zatipovala jsem si.

„A třeba taky ne.“ Zpochybnil Jean-Claude můj odhad. „Nic není jisté, když jsou takhle mladí.“

Neměla jsem čas přemýšlet proč řekl jsou a ne je, protože z ničeho nic zanechal prázdného tlachání a zaujatě mne políbil. Jako naschvál. Abych nedávala pozor, o čem jsme to vlastně mluvili.

Nedávala jsem pozor. Co nadělám, když tak skvěle líbá?

Když se odlepil od mých rtů, v mozku jsem měla prázdno, jakoby mou hlavu provrtal minimálně kalibr 39 a všechno moudré a inteligentní z ní tou dírou vyšumělo pryč. Ležela jsem teď napříč Jean-Claudovou nahou hrudí, má prsa tím byla utlačovaná, a určitě jsem omezovala i jeho, ale kašlala jsem na to. Stejně nevypadal, že by mu překáželo čím ho to utiskuji, nedbale namotával pramínek mých vlasů na svůj prst, pak sklonil hlavu a přejížděl mi ústy po zádech. Jeho rozcuchaný culík mu přes rameno propadl na mou kůži a lechtal mě taky. Ne, nesmála jsem se, na to jsem byla příliš moc v rauši.

Snad můj pager zůstane hezky zticha jako doposud a ještě dlouho nikdo nepřijde. Netoužila jsem po žádné jiné společnosti, než po té, kterou už jsem měla. Dva je dost velké číslo pro jednu postel.

Měla jsem říct Nathanielovi za dveřmi, ať dovnitř nikoho nevpouští.

Leopardodlak se šeříkovýma očima sedící u Jean-Claudova prahu se mi vrátil do vzpomínek. I mé udivení nad tím, kde jsem ho našla, když jsem sem přišla. Nikdy předtím jsem ho v Cirkuse prokletých neviděla. Jenže mohla, dělal tu, někdo mi to kdysi řekl, co mu bylo osmnáct svlékal se na jevišti.

Co ale pohledává vzadu sotva se setmělo? Moje zvídavost nakonec triumfovala nad namlsanou leností celého mého zbylého já.

„Proč je Nathaniel tady?“ zeptala jsem se s očima stále zavřenýma a rukama propletenýma kolem Jean-Claudových ramen. Pozdě jsem se dovtípila, že to byla chyba, prozradila jsem tím, že leopardodlaka znám já. A že mi tak-nějak na něm záleží.

„Vzal jsem ho k sobě, aby nebyl k mání, kdyby někdo náhodou zase dostal zálusk na jeho střeva.“ Utrousil Jean-Claude pode mnou, suše a bezvýrazně, jakoby mluvil o něčem úplně bezvýznamném. Neuvěřila jsem. Poznala jsem, když hrál.

Tak nějaký tlučhuba už mu vykecal, čím vším hezký pard nedávno prošel, určitě mu pověsil na nos i to, jak jsem vyléčila jeho zlá zranění. Cítila jsem, jak se mi rozpaky zapalují tváře. V dnešním plánu nebyly zahrnuty řeči o mých aktivitách mezi leopardodlaky. Jen milování a mazlení a lichotky, nic víc. Začala jsem se cítit nesvá, ucukla jsem.

Dvě mocné dlaně mne okamžitě měkce přitlačily zpátky na mé místo křížem přes hladkou pohodlnou hruď, chlácholivě. Jakoby říkaly: To je v pořádku, nic se neděje. Jen aby.

„Nathaniel nemá nikoho, kdo by ho chránil. Kromě tebe,“ zašeptal mi Jean-Claude do ouška zase vskutku nevinně, a pak připojil. „A tobě zas tolik volného času nezbývá, viď, ma petite. Já už na něj dohlédnu.“

Viděla jsem, kam obvykle Nathanielovy hrátky vedou. Byly kruté a bolely. Jediný špatný odhad, nebo hůř, něčí zlomyslnost, a jeho život půjde do kytek. Ale nebyla jsem si jistá, stovky let starý prospěchářský upír asi není ta správná chůva. Váhala jsem co říct.

Jean-Claude byl mocný ochránce. Jenže dohlédnout mohlo u něj znamenat kde-co. Že uváže koťátko na řetěz, zavře do klece… Určitě budu muset stanovit jisté podmínky.

Na co už, zdá se, bylo moc pozdě, když se Nathaniel válí Jean-Claudovi u nohou. Tak proč mi Jean-Claude kdoví jak dlouho nic neřekl a teď žádá o mé svolení?

Musela jsem se mračit, protože tázavě pokračoval: „Myslel jsem, že ti udělám radost, když se o něj postarám.“ Jako kdyby slyšel nad čím medituji a usiloval se mé myšlenky posunout správným směrem.

Jean-Claude by spáchal cokoliv, aby mne okouzlil, o tom nemohlo být pochyb. Jenom většinou dělal věci, ze kterých plynuly výhody taky jemu, že by snad bezelstně podlehl volání čisté touhy ulahodit mi, když si na krk pověsil „mého“ leopardodlaka, byl čirý nesmysl.

„Ne abys mu ublížil.“ Varovala jsem ho, ať nezapomíná, že Nathe má na své straně mne.

„Co si to o mně myslíš, ma petite.“ Ohradil se okamžitě velice pohoršen, mne ale nepopletl.

Jeho netečný výraz prozrazoval, že je spokojen s tím, jak se věci vyvinuly. Jako kdyby všechno perfektně zapadlo do jeho plánů, ve kterých Nathaniel bezpochyby figuroval, poznala jsem to i bez Velkého výkladového slovníku Jean-Claudových způsobů předstírání.

„Ty ho u sebe chceš!“ Odhalila jsem ho, otevřeně, rozhodnuta dozvědět se víc.

Nic nepopíral. Jen se usmíval a pohrával si s mou kůží. Rozptylovalo mne to, nemohla jsem se soustředit. Co bylo asi přesně to, čeho chtěl docílit.

„Oč tady jde?“ Shrnula jsem jeho ruce ze svých boku a překulila se vedle něj.

„Požádal mne, abych si ho nechal. Souhlasil jsem. A když ty nejsi proti…“ Výmluvy, samé výmluvy.

„Požádal tě? On nežádá, on se nabízí!“

„Když to vidíš takhle… Já jen vím, že někoho potřebuje, a taky vím, že ty to víš taky. Nechci s ním spát.“ Byla to rovné prohlášení, uznala jsem to. Možná bych mohla říct Ano.

Ale pokud Nathaniel zůstane v Jean-Claudových soukromých službách, budu o něj zakopávat denně. Mohl by se ke mně připoutat ještě víc, než už se stalo. Co už. Čert to vem!

„Nikdy nepochopím, jak někdo může být tak poddajný, tak poslušný… “ Byl to můj souhlas, neptala jsem se, ale dostala jsem odpověď.

„Nerebeluješ, když si myslíš, že plazit se je jediné, co dovedeš.“ Za Jean-Claudovou nehybnou maskou se mihnul náznak čehosi chápajícího. „Třeba ho naučím rozeznat, kdy se končí sranda a má se vzbouřit a říct dost. “ Zmlkl, jakoby mi řekl, co ani nechtěl, a díval se jinam, ne mně do očí. Zrůdy nemají být takové, opřela jsem se o jeho rameno a položila ruku zpátky na jeho prsa. Pohladila jsem vypálenou jizvu, chtěla jsem spolu s ní pohladit i všechny ty, které nebylo vidět.

Možná chce Jean-Claude kvůli něčemu dávnému udělat mimořádnou věc, vzít si za svůj tak ušlechtilý cíl. A tak neuskutečnitelný. Nevěřila jsem, že kdokoli dokáže přejinačit tak submisivního tvora, jakým Nathaniel byl, u něj snad nefungoval ani pud sebezáchovy.

„Je tak slabý, tak závislý, neumí se bránit.“ Mluvila jsem dál, o Nathanielovi. Jen o něm?

„Jestli je slabý, nebude žít dost dlouho, aby se bránit naučil.“ Promluvil i Jean-Claude, o Nathanielovi. Jen o něm?

Nesnáším Jean-Claudova tajemství!

Teď jsem to byla já, kdo se vzepřel na loktech, aby dosáhl na Jean-Claudova ústa. Nebránil se. Ale mně se nepovedlo udělat mu do hlavy díru jak od ráže 39, pořád se čímsi zabýval.

„Zavolej ho.“ Požádal mne nečekaně někde uprostřed polibku. Nathaniela? Cože?

„Na co?“

„Uvidíš.“

„Nechci.“ Líbla jsem ho znovu, přímo na rty.

„Ty to nechceš vidět?“ Zeptal se tajemně a probral mne z otupění. Co mi chce tak moc ukázat?

„To na něj mám zakřičet?“ Zas tolik ochotná jsem nebyla. Jestli nebude naléhat, vycouvám.

„Použij fantazii, ma petite.“

Dokázala jsem kožemněnce vycítit líp, než kdokoli jiný, Richarda jsem i předtím, než jsme utvořili triumvirát dokonce uměla najít svou mocí, když byl blízko jako Nathaniel teď. Ale Richard byl alfa-vlkodlak, Nathaniel byl proti němu nikdo, jen malej kluk.

„Použij fantazii?“ zopákla jsem Jean-Claudova slova, ověřujíc si tak, že opravdu chce, abych udělala právě tohle.

„Jo.“ Pobídl mne.

„Ty ho nemůžeš zavolat.“ Ujistila jsem se.

„Není mé zvíře, není vlk. Ty jsi jeho Nimir-ra. Zkus to.“ Času jsem měla na rozdávání a přikrývku pevně omotanou. Nebudu smutná, když se to nepovede. Ale za pokus to určitě stálo.

Tak jsem v sobě nechala povstat své zvíře. Bylo to jednoduché, lehké. Líbala jsem šachovnici Jean-Claudova plochého pevného břicha a myslela na to, že jsem kočka, velká, líná, nebezpečná kočka. Olízla jsem jeho kůži s očima upřenýma do jeho duhovek zbarvených jako půlnoční temně modré nebe.

Síla smečky se ve mně probudila rychle. Uchopila jsem ji a donutila proplazit se až ke dveřím, podlézt pod ně. Hledala jsem jiskřičku nadpřirozené moci zabalenou v lidské slupce, tam na prahu místnosti.

Našla jsem ji. Byla tak nepatrná, ztlumená, potlačovaná… Jako kdybych právě probudila spící krasavici. Ten, komu síla patřila, snad ani netušil, že jí v sobě nosí. Nebo se ji snažil v sobě zahubit.

´Nathanieli…´ pomyslela jsem si. ´Pojď dovnitř…´ Věděla jsem, že mne neslyší, ale chtěla jsem, aby cítil, jak ho volám. Neodpovídal.

Jean-Claude mlčky pozoroval jak kloužu jazykem po jeho kůži a očima propaluji jeho tvář. Otráveně zvedl obočí, protože se nic nedělo. Rozzlobila jsem se na parda za dveřmi, že je tak neschopný nebo paličatý a nechce mne vyslyšet.

´Nathanieli…´ zhustila jsem proud své síly. Musí se mi podařit přivolat ho.

Klika se hnula. Dveře se otevřely na úzkou škvíru. Nathe váhavě nahlédl dovnitř, šeříkové oči plné překvapení, touhy a … naděje!

„Pozoruhodné.“ Pochválil mne Jean-Claude. A já byla zděšená.

Co jsem to právě udělala? Leželi jsme v posteli, nazí, … připravení… Teď si Nathaniel bude myslet, že si s ním chceme hrát.

„To ne, Jean-Claude!“ K čemu jsem se to nechala propůjčit!

„Důvěřuj mi, ma petite.“ Laskavým dotekem mne přinutil ubrzdit se a zmlknout. A vyčkat. Protože utéct by bylo zbabělé a taky komplikované.

„Zavři dveře, Nathanieli. Pojď blíž.“ Vpustil nerozhodného leopardodlaka dovnitř a já trnula hrůzou.

Rozpaky jsem polkla, s tímhle vším jsem nesouhlasila ani trošku, zavádět ho nemělo cenu, bude tím víc zklamaný. Bude mně nenávidět. Přitáhla jsem si přikrývku výš, až ke krku.

Nathaniel se usmál. Nejistota, že nesprávně pochopil něco moc divného, co se mu právě přihodilo, byla ta tam. Už byl ve své kůží, protože si myslel, že už všemu rozumí a že vše pochopil, jak měl. Koukal se na mne prostě, jako dítě. A byl natěšený.

„A teď – Svlékni se!“ přikázal Jean-Claude a já zpanikařila. Už jsem nic z toho, co mi Jean-Claude chtěl ukázat, vidět nechtěla. Hloupá, hloupá, hloupá!

„Jean-Claude!“

„Jsi tak nevěřící, ma petite. A tak cudná… Jen se dívej, nic víc po tobě nechci!“

Tohle bude katastrofa. A večer začínal tak nadějně.

Důvěrně známý příkaz vehnal Nathanielovi do očí jiskru. Chtěl si hrát. Rád byl Hračka. Tak nádherný ve svých ani ne dvaceti letech, se širokými rameny, které čekaly, až jednou bude tak mocný jako ony celý mužský, který je nosil. Zatím byl ale stále dětsky štíhlý, i když vyšší než Jean-Claude nebo já.

Oblečenou měl vestu bez rukávů s přezkami vepředu, upnuté kožené kalhoty a vysoké holínky, všechno v odstínech nádherně hnědé barvy, stejné, jakou měly jeho vlasy, spletené do dvou dlouhých copů. Poklidně prošel místností. Byl si vědom každičkého svého pohybu a každé jedno jeho hnutí bylo svůdné a žhavé.

Nech si platit za to, co děláš rád, a nikdy nebudeš muset pracovat. U Nathaniela tohle pravidlo platilo dokonale. Jak se tak procházel přede mnou a byl sebejistý a uvolněný, přestala jsem se i já cítit tak moc zoufale. Taky jsem doufala, že jeho show Jean-Claude zarazí, až mi ukáže, co mi ukázat chtěl. Jen ať to, prosím, není moc pozdě.

Nathaniel se usmál a já se usmála na něj. Chvíli jen tak bloumal kolem, jako kdyby přemýšlel, kde má začít, pak se rozhodl. Nejdřív se zbaví bot. Přistoupil k židli, pravé chodidlo vyložil na sedadlo, prohnul se v pase, otevřel zip, který byl na botě zezadu a pak svou nohu vytáhl ven. Bylo to stejné jako dívat se na prvotřídní supermodelku, co si zkouší vysoké lodičky. Hezké. Srdce se mi rozbušilo.

Snažila jsem se udržet svůj tep v rozumných mezích, moc dobře mi to nešlo. Ohlédla jsem se na Jean-Clauda, ležel vedle mne dál klidně a vyrovnaně. Pak tedy nebyl důvod, abych se já nechala vyvést z míry.

Následovala vesta. Nathaniel měl moc hezké štíhlé prsty, rozepnout pár přezek mu netrvalo dlouho, pohrával si s nimi a cinkal, jen tak, pro nic za nic, pak pokročil dva kroky kupředu a ukázal mi bradavky. Nic co bych už kdysi neviděla, ale dnes jsem měla potíž, protože dnes někdo pro mne moc důležitý ležel přímo vedle mne.

Ale co, tohle divadlo si vynutil Jean-Claude. On chtěl abych se dívala, tak teď ať nese následky. Povolila jsem si zrychlený dech a pohled jsem neodvrátila. Čímž jsem dala Nathovi moc špatný signál. Přesunul se přímo před postel a sáhl si na zip u kalhot.

Jestli pod nimi nic nemá, budu křičet. A jestli Jean-Claude brzy nedostane rozum, tak vstanu a odejdu. I když mám volný večer. Tu zatracenou přikrývku si odnesu sebou.

Kalhoty naštěstí nebyly to poslední, co Nathaniel na sobě měl a když si sáhnul na pásek u černých tang, Jean Claude ho zastavil.

„To stačí.“ Sláva.

Obrátil se ke mně a oslovil mne.

„Vidíš? Je se mnou už pár týdnu a podívej se. Žádné modřiny. Nikdy a nikde nebyl víc v bezpečí, než tady se mnou. Každý, s kým ho pustím, mi ručí svým životem, že ho vrátí zpět neporušeného.“

Musela jsem ocenit, co mi Jean-Claude říkal. Nathanielovo tělo bylo opravdu čisté, bez jediné známky zranění. Naposled byl tak zbitý, zničený. Až teď jeho krása mohla naplno vyniknout, vykvést a probrat se k životu. Měl na sobě spoustu hezky uložených svalů, spolupracujících v moc krásné harmonii když se hýbal. Skvělý mužský.

A pořád si pohrával s gumičkou svého velice sporého spodního prádla.

„Dost.“ Zopakoval Jean-Claude. Nepřikazoval, jen upozorňoval. Jako kdyby ještě na něco čekal.

Snad, že mu poděkuju, že byl tak ohleduplný. „To je moc dobře.“ Dostala jsem ze sebe. Nejistě, pohled mi v kuse klouzal zpět na polonahé tělo vskutku přitažlivého kluka stojícího tak blízko, byl pro mé oči jako magnet. Začala jsem ztrácet nervy. A bezpečně jsem nebyla sama.

Nathaniel poslechl Jean-Claudúv důrazný příkaz bez reptání. Už se víc nesvlékal, jen tak stál před námi a uhýbal očima. Jeho touha ale růst nepřestávala. Rozvlnila se a zažehla uvnitř něj znovu sílu. Ucítila jsem jeho teplo, sálajíci, živou energii. I Jean-Claude vedle mě zaujatě naslouchal neviditelnému proudění, zachytil stejně jako já, jak se prudce řítí prostorem kolem nás, ničím neovládané.

Původce všeho toho nového a živého se ze všech sil usiloval popřít svůj stav, skrýt rozpoutanou reakci, abychom nic nepoznali. Neměl zdání jak je to zbytečné. Ve snaze soustředit se na něco čím by celý ten zářivý ohňostroj, který ho požíral, nejdřív spoutal a pak uhasil, si začal rozplétat vlasy. Jeho mahagonové copy postupně ztrácely tvar tlustého vrkoče, měnili se na pramínky zářivého bronzu, který postupně obtékal jeho tělo a nakonec ho z větší části zahalil.

Byl tak půvabný, jinak než Jean-Claude. Byl půvabný jako vítěz castingu, někdo, na koho se nemůžete přestat dívat, když se před vás postaví, a všichni ostatní účastníci jsou vedle něj čistí looseři. Ustrnula jsem. Leopardodlačí jiskření mne pronikalo až do morku kostí, sice ještě nestálé ale velice silné. I má moc se znovu probudila a potkala tu jeho v půli cesty.

Tohle všechno potvrzovalo, jak velmi jsme si s Nathanielem padli do noty. Žádná novinka, proto jsem se mu taky vyhýbala, nechtěla jsem další problémy s Jean-Claudem, stačilo, že tady byly nevyřešené záležitosti s Richardem. I Nathe pochopil, že co dělá, nemusí mít dobrý konec, nervózně potřásl hlavou. Ani jeden z nás nechtěl rozzlobit nejmocnější příšeru v místnosti.

Zavřela jsem oči, bylo mi to platný jak mrtvému zimník. Strašili mne nádherně zbarvené vlasy, rozpletené a sahající hluboko dolů, až někam ke kotníkům. Mé vlnění si vybralo směr, plazilo se za Nathanielem a já tomu nedokázala zabránit.

´Tak slabý zase není.´ Vpadl mi do hlavy nečekaně pobavený, téměř až posměšný hlas. I Jean-Claude pozvedl svou studenou vlnu a necitelně vklouzl mezi nás dva. Nathaniel se zachvěl, jeho teplo začalo upadat dušené upířím chladem. Vzbouřila jsem se, tak lehce Jean-Claudovi vládu nepřepustím.

´Jen počkej.´ Prolezla jsem postel po kolenou, tahajíc svou přikrývku sebou. Rukama jsem objala štíhlý chlapecký pas, pověsila se na něj. Pak jsem prověřila, zda extrovní, šeříkový pohled sleduje ten můj. Byl se mnou a byl plný důvěry.

Obehnala jsem Nathanielovu moc svou, nenásilně, udala jsem tón, rozehrála nenáročnou zvonkohru vzájemných nehmotných pohlazení a můj učedník mi bez problému odpověděl. Byl nadaným žákem, jeho žár se stal pravidelným, pomohla jsem mu jen ukotvit jeho základy někde hluboko uvnitř jeho bytosti. Pak byl připravený. Společně jsme se postavili studeným poryvům, které jakoby testovali kolik toho společně sneseme. Odráželi jsme jeden za druhým.

Spokojená jsem zlehoučka políbila místečko nad Nathovým pasem, pak o kousek víš, blíž k srdci. Přivřel oči a vydechl. Jeho moc se definitivně ustálila, ovládal ji. Hořela všude okolo a byla pevná, a ohromná. Rozložila se vedle Jean-Claudovy a mé vlastní, a nebyla vůbec slabší ani menší.

Jean-Claudúv chlad se taky ukáznil, přestal se vnucovat, začal doplňovat. Naše tři síly se smísily a vytvořily velkou mocnou nadupanou tříštivou kouli energie, kterou jsme mohli nechat kdykoli vybuchnout, a zničit všechno proti čemu by jsme ji obrátili. Byla snad i mocnější, než cokoliv, co jsme kdy uměli dosáhnout v kombinaci s Richardem.

Konečně jsem měla jasno proč se dnes Nathaniel znenadání zjevil. Jean-Claude vytušil, že se v něm něco ukrývá, ale sám to nedokázal objevit. Posloužila jsem mu jako detektor. Výsledek byl tak omamný, že jsem se nemohla rozhodnout jestli se zlobím nebo ne.

Stáhla jsem svou část moci, Jean-Claude to udělal taky. Nathaniel úplně nevyhasl, sesul se ke mne na postel a roztřásl se, tolik síly bylo na něj napoprvé moc, neuměl ji pohltit zpátky tak rychle, jako my dva. Byl vyčerpaný.

„Můžeš jít, Nathanieli.“ Propustil ho Jean-Claude. Poslušný Nathe zkusil vstát, ale šlo to těžko.

„Teď ho nevyháněj. Aspoň chvíli.“ Přimluvila jsem se. Marně. Jakobych nevěděla, s kým ksakru mluvím.

„Tys ho sem přitáhl, Jean-Claude! Z toho se nevykroutíš. Tak ho tady nech! Potřebuje klid.“ Hrubé síle Jean-Claude nakonec ustoupil, i když to byla jenom síla mých slov.

„Jen kvůli tobě, ma petite.“

Nathaniel se zkroutil do klubíčka u mých nohou. Jiskření se mu převalovalo pod kůži, toužilo se vybít. Kdyby se stal leopardem, odčerpalo by to všechnu přebytečnou energii. Ale já ho nechtěla vidět při transformaci, toho jsem si užila až-až s jistým nejmenovaným vlkodlakem.

„Nedělej to, Nathanieli. Zůstaň člověkem.“ Zaprosila jsem.

Trápil se snahou vyhovět mi, poznala jsem to. I tak jsem nechtěla ustoupit, nechtěla jsem si zničit hezkou podívanou pohledem na skrumáž přesouvajících se svalů a lámajících se kostí, nehledě na to, že sem netoužila ušpinit své jediné zahalení hustou mazanicí transformační emulze.

Prohrabávala jsem se jeho dlouhými kadeřemi, pomáhajíc mu zklidnit se. Trvalo to chvíli, ale povedlo se, vychladl. Můj hodný hoch.

„Pak tě učešu, Nathanieli.“ Slíbila jsem, když bezprostřední nebezpečí odeznělo a já si vydechla. „Teď spi.“

Jean-Claude se bez jakýchkoli rozpaků či hněvu přisunul v posteli blíž ke mne. Podepřel mi záda a pozoroval mne celou tu dobu, sledoval bez zášti a žárlivosti jak objímám schouleného leopardodlaka a pomáhám mu. Byl velice trpělivý a chápavý. Ještě nebyl všem hrám konec. Byla jsem z něj a jeho zkoušek unavená.

„Myslím, že by vydržel mé znamení.“ Oznámil mi, a já se už ani nedivila. A taky jsem mlčela. O tomhle si ještě promluvíme. Svého leoparda si jen tak vzít nenechám.

„Opravdu tě Nathe žádal, aby sis ho nechal?“ Zapochybovala jsem nahlas ve světle nových okolností. A taky proto, že nemám ráda lži.

„Samozřejmě.“ Potvrdil mi Jean-Claude znovu. Chtěla jsem mu věřit. Pak připojil něco, po čem bláznivá Nahtova žádost dávala smysl i mně: „Protože jenom tak nikdy nebude daleko od tebe.“