Těch posledních pár dní okolo ní proplulo jaksi rozmazaně. Spíš se jí zdálo, že se kouká na nějaký film. Neměla pocit, že je to naživo. Všechno bylo tak... zorganizované. Nemohla to zastavit. Na jednu stranu ji to těšilo. Jenže na druhou, kdyby něco musela dělat, něco... jen tady tak nesedět a nedumat. Moje máma je po smrti. Je mrtvá. Už ta slova zněla strašně. Jako by ani nešlo o její mámu. Ale jak tady tak Buffy sama seděla, došlo jí, že se s tím bude muset smířit. Maminka je pryč. Slyšela jak Giles a Dawn šramotí v kuchyni. Zvuk do sebe narážejícího nádobí, které s největší pravděpodobností myli, se nesl celým domem. Nemluvili. Předpokládala, že ani neví co by měli říkat. Willow a Xander prostě zdrhli, ale ona tady zůstala tiše sedět. Slyšela zvenku jejich hlasy. Jeden z nich, Xanderův, zněl vztekle. Přemohla ji zvědavost a tak zamířila k oknu. Opatrně poodhrnula záclonu. Jenom o kousek. Tak, aby viděla ven. Xander a Willow nedošli daleko. Stáli na chodníku a Willow si jen nervózně mnula ruce. Zato Xander se snažil. Vřískal na Spika jako zjednaný.

            Spike? Musela se podívat ještě jednou, jestli vidí dobře. Jo, vidím. Spike tam stál, květiny v ruce. Klidně poslouchal Xanderovo štvaní. Buffy se zaměřila na kytky. Byly to luční kvítky, vlastnoručně natrhané. Tím si byla jistá. Mámě by se moc líbily. Vždycky říkala, že dává přednost přirozenému vzhledu před něčím... vyumělkovaným. Přešla ke dveřím. Otevřela je na škvírku, aby slyšela co se venku vlastně děje.

            "Ten chip ti musel nadobro usmažit mozek, upíre. Jestli si myslíš, že tohle tě s Buffy sblíží!" povídal právě Xander. Měl samozřejmě důvod být řekněme... nedůvěřivý. Kdyby ještě měla energii, asi by mu stála po boku. Spike měl vždycky postranní motivy, ať už dělal cokoliv. Zvlášť pokud se choval hezky jako dnes.

            "Hele, Joyce byla skvělá dáma," odpověděl Spike a znělo to, jako by vší silou potlačoval dojetí. "Byla jediná, z vás všech, co byla ochotná věnovat mi kapku času. Nikdy neměla tak moc napilno, aby si se mnou-, aby mi neuvařila... a pak si se mnou nevypila šálek čaje. A nepopovídala si. Nikdy se ke mě nechovala jako ke... zrůdě." Buffy se krčila za dveřmi a cítila, jak se jí slzy tlačí do očí. Spike řekl naprostou pravdu. Sama nejednou našla jeho a mámu, jak spolu u kuchyňského stolu spokojeně kecají o blbostech, ale vždycky ho jen bez diskuzí vykopala ze dveří. Máma k tomu nikdy nic neřekla, ale Buffy nyní dumala, jestli jí tím vlastně nepokazila náladu. Jestli si máma to, interview s upírem, vlastně neužívala. Jenže na to se už jí nikdy nezeptám, popotáhla.

            "Jen proto, že paní Summersová byla příliš šlechetná na to, než aby ti řekla, že se máš klidit, nečekej, že my ostatní ji budeme následovat!" Buffy sebou trhla. Xander tedy vážně uměl být krutý, když chtěl. Zvlášť když šlo o Spika. Nó, já sama na tom mám taky svůj podíl. Cítila se najednou poněkud provinile.

            "Fajn," povzdechl si Spike, když mu došlo, že blíž k domu už se neprobojuje. Kytky hodil na zem a vracel se stejnou cestou, odkud přišel. "Ten teda má nervy," konstatoval Xander, zatímco Willow dojatě sbírala kytičky. Zamračila se a koukla na něj. "Nenechal tady vizitku!" Došlo jim to oběma naráz. Buffy i Xanderovi. Spike u květin nenechal žádný vzkaz. Věděl, že obdarovaná pozná pro koho jsou. Nežádal o uznání. Byly pro Joyce. Než si Buffy vůbec uvědomila co dělá, vyrazila ze dveří.

            "Spiku!" zakřičela, když ho viděla jak jde zpátky ke hřbitovu. Hlavu skloněnou, ramena pokleslá. Uslyšel ji a zastavil se. Koukal, jak se k němu řítí. Připravil se na její útok. Věděl, že nic jiného než rána do nosu jej nečeká. "Hey," vydechla, spíš zafuněla, a snažila se dát dohromady. Hnala se za ním jako blázen. Předklonila se a opřela se rukama o stehna, aby se vydýchala. "Jen jsem ti chtěla poděkovat za květiny. Maminka by z nich měla radost, kdyby..." sýpala. Výraz strachu z jeho pohledu vymizel. Usmál se. "Nemáš zač, lásko. Je mi tvé maminky moc líto. Byla to hodná paní." Buffy kývla. "Děkuji." Spike zašoural nohama, jako by nevěděl co říct. "Jak... jak to vlastně zvládáš?" vypravil ze sebe nakonec.

            "Je to těžké," přiznala bez mučení. Snad poprvé, od té chvíle, kdy…  byla upřímná. "Snažím se být silná, kvůli Dawn... a ostatním, ale nejsem si jistá jak dlouho to vydržím." Spike kývnul. "Ale kdo je silným pro tebe, lásko? Sama to zvládnout prostě nemůžeš." "Já přece nejsem sama," namítla Buffy. Přesvědčovala hlavně samu sebe. "Mám kamarády a... Gilese," hrnulo se z ní. Spike, nepříliš přesvědčen, kývnul. V tom stavu, v jakém byla, se s ní nechtěl hádat. "Well, kdyby sis někdy potřebovala promluvit... jsem tady, mazlíčku." Vyloudila ze sebe chabý úsměv. Na víc se ve své momentální situaci nezmohla. "Díky." Spike znovu kývnul.

            "Poslyš, proč mne nenecháš, abych za tebe na pár dní vzal hlídky? Trošku si voraz. Odpočiň si. Promysli si všechno." Buffy se na moment zamyslela. Teď fakt na hlídkování neměla náladu a nechat doma Dawn samotnou... ani omylem. "Děkuju... to mi vážně pomůže," přiznala měkce. Spike kývnul. "Jen mi vzkaž až budeš připravená... já nevím... vrátit se do hry?" Děkovně přikývla. "Zjevím se na hřbitově... teda, na pracovišti." "Dobře. Já se tam vydám hned a dohlídnu, aby byl klid," odpověděl a výmluvně vyndal z kapsy kolík. "Ještě jednou... moc děkuju, Spiku," řekla skoro něžně těsně před tím, než se otočila a vydala se zpátky, odkud přišla. Už byla skoro doma, když jí došlo, že... do prkýnka... já mám přece Spika nenávidět! A přece jsem mu před chvilkou poděkovala za laskavost a přijala jeho pomoc. Bezradně vrtěla hlavou a vešla do domu, Willow, Xander, Dawn a Giles už na ni čekali.

            "Buffy, je ti dobře?" vyrazila ze sebe znepokojeně Willow. "Yeah," dostalo se jí odpovědi. "Jen jsem chtěla Spikovi poděkovat za kytky," řekla Buffy významně a Xanderovi uštědřila pohled, který mluvil za vše. Naneštěstí... její přítel byl poněkud... řekněme... no prostě to nepochopil nebo to pochopit nechtěl. "Buffy, jsi cvok? Přesně po tomhle přece Spike touží! Je teď na podání! Bude těžit ze situace v jaké jsi! Chce být... součástí tvého života!" zadeklamoval. "Xandere, dej jí čas," prosila tiše Willow. "Je toho na ni moc, ale ona to zvládne." Xanderův pohled zněžněl a on se na Buffy usmál. "Omlouvám se. Jen jsem měl o tebe strach. Spike je přece nestvůra a já nechci vidět, jak tě zraní." Vrátila mu úsměv. "Xandere, je to o.k. Spike jen za mne na nějaký čas vezme hlídky. Abych si, jak říká, vorazila. O nic jiného nejde." Xander kývnul. Bylo jasné, že se mu tahle situace nijak nezamlouvá. Kdyby záleželo jen na něm, tak se Spike nedostane k lizu ani omylem, jenže... bylo mu jasné, že Buffy si opravdu potřebuje odpočinout. Při troše štěstí se Spike nechá dobrovolně a rád... sám rozprášit, když se bude sám toulat venku, a všem tím udělá řekněme... laskavost?

            "Heleďte... zítra bude fakt dlouhej den. Já a Dawn se potřebujeme vyspat." Zdálo se, že její slova všechny na moment přimrazila. Díky svým argumentům a útokům na Spika úplně zapomněli, že zítra bude... pohřeb. Giles se vzpamatoval první. Vstal a zamířil ke dveřím. "Buffy, zítra tebe a Dawn vyzvednu." Xander s Willow mu šli v patách. Sotva sestry osaměly, Dawn začala tiše plakat.

            "Chtěla jsem být statečná, aspoň před nimi," posmrkávala. "Ale tak moc to bolí. Maminka mi tolik chybí." Buffy beze slova přešla ke gauči, na kterém seděla a vzala ji do náruče. Držela ji. Dawn pořád plakala. Asi nebylo překvapením, jak stejně se v té chvíli cítily. Slova, která pronesla Dawn, byla jiná, než slova, co Spikovi pověděla Buffy. Ale obě říkaly totéž.

            "Jsem tady, Dawnie," zašeptala Buffy a pohladila sestru po vlasech. "Jsem tady."

 

* * *

 

            Pohřeb také proběhl tak nějak... rozmazaně. Byla to klidná událost. Jen Scoobies a pár přátel Joyce. Na obloze jasně zářilo slunce, takže Buffy musela přimhouřit oči pokaždé, když se podívala na faráře. Působilo to skoro nevhodně, že je počasí tak krásné, když... probíhá takový obřad. Ve filmech přece při pohřbu vždycky prší. Měla pocit, že to snad nikdy neskončí, ale pak si uvědomila, že ji Dawn tahá za rukáv a ptá se, jestli může odejít. Její oči sklouzly z uplakané tváře Dawn na čerstvě navršenou zeminu před nimi. Nemohla donutit nohy, aby ji začaly poslouchat. Bylo to ta těžké... uvěřit že tam, pod zemí... leží její máma. A že tam už bude odpočívat navždy. Tara k ní popošla a nabídla se, že vezme, spolu s Willow, Dawn domů. Buffy vděčně kývla. Potěšilo ji, že tato mladá, šikovná a hodná čarodějka pochopila, jak moc potřebuje zůstat chvíli sama.

            Všichni už byli pryč a Buffy pořád zírala na čerstvý hrob. Hlavou jí letěly miliony vzpomínek. Hodiny ubíhaly a ona se pořád nehýbala. Věděla, že až odtud odejde, bude se muset postavit životu čelem. Sama, bez maminky, bez jejího pevného bodu. Nejspolehlivější osoby celého jejího života.

 

* * *

 

            Spike se pevně rozhodl, že hřbitov, kde nyní leží Joyce, navštíví hned tuto noc. Nesnesl by stát stranou a jen přihlížet, jak démoni, upíři či cokoliv jiného, poskvrní její památku a znesvětí její hrob. Většinu noci se tudy bude toulat a než zamíří domů, ještě rychle obhlédne ostatní horká místa, kde se vždycky dá čekat, že tam vznikne nějaký průser. Místo, kde má spočinout tělo Joyce, si obhlédnul už včera a tak tam šel najisto. Jen aby se ujistil, že je všechno v pořádku a že obřad proběhl jak náleží. Pomalu se blížil k čerstvému hrobu. Vedle něj spatřil osamocenou siluetu. Jeho dokonalé smysly mu napověděly, že nejde ani o upíra ani o jiného démona. Přišel blíž a poznal Buffy. Pořád na sobě měla smuteční šaty, což dokazovalo jediné. S největší pravděpodobností tady stojí už skoro celý den. Spike byl na vážkách. Má ji nechat v klidu truchlit nebo jít za ní a pokusit se s ní povykládat? Ani si to pořádně nerozmyslel a jeho tělo automaticky šlo vpřed. Chvíli zůstali stát bok po boku v úplné tichosti. Buffy stěží vnímala, že tam s ní Spike je, ale on se nedokázal donutit odejít.

            "Měla jsem to být já," řekla nakonec měkce a tak tichounce, že dokonce i upír měl co dělat, aby ji slyšel. "Já jsem ta, u níž se čekalo, že pobude na zemi jen krátce. Měla jsem odejít první." "Buffy..." začal Spike, ale zmlknul, když se k němu otočila a podívala se mu do tváře. Oči jí planuly vztekem a byly plné bolesti. "Ani se nepokoušej kecat něco jako, že to bude lepší," zasyčela na něj. "Pamatuješ si, co jsi mi zdůrazňoval tehdy dávno… bože, jako by to bylo před sto lety, v té zaplivané uličce u Bronzu? Každá přemožitelka jednou zatouží po smrti. Well, víš ty co? Jak to tak vypadá, přišla jsem o svůj záchranný pás. O jedno pouto ke světu." Spike na ni chvíli zíral a potom mu tvář ztuhla. Nedovolí, aby si nechala život jen tak proklouznout mezi prsty jen kvůli tomu, co jí on sám kdysi vyžvanil.

            "Myslím, že to není tak jednoduché. Je tady také tvoje sestra a ta tě nyní potřebuje víc, než kdy jindy. Klidně ji tady prostě necháš Glory napospas? Chceš taky, aby ji vzali do nějaké vesničky S.O.S. a ona tam žila mezi lidmi, které nezná, míle daleko od svých přátel?" Buffy zaváhala. "Já-Já to nedokážu. Nemůžu Dawn nahradit mámu." "To také od tebe nikdo nechce," odpověděl Spike mírně. "Jen buď Buffy. Nic víc od tebe nikdo nechce. Buď tady pro ni." Slzy se jí řinuly z očí a ona si je bezúspěšně stírala. Styděla se, že ji zrovna Spike vidí takhle.

            "Ale kdo tady bude pro mne?" zašeptala zlomeně. "Já chci svoji maminku." Zabořila mu tvář do hrudi a celé tělo se jí začalo otřásat neutišitelným vzlykotem. Spike si nevěděl rady. Tak moc jí chtěl ulevit. Aspoň ji začal hladit po vlasech a přitom konejšivě broukal něco nesmyslného. Přál si udělat něco, ale právě v této chvíli mohl dělat jediné. Být tam s ní a pro ni.

            "No ták," povídal jí něžně. "Vezmu tě domů." Buffy kývla a odtáhla se, takže už měl zase volnost pohybu. Vzal ji okolo ramen, jen aby jí dodal pocit bezpečí a oba zamířili k hlavní bráně. Auto měl zaparkované před hřbitovem, takže dlouho netrvalo a už byli před domem na Revello Drive. "Tak jsme tady," přerušil mrtvé ticho. Buffy zírala na dům. Všechna světla byla zhasnutá, vypadal studeně a temně. Dawn očividně zůstala na noc u Willow a Tary. Přesně věděla jak to tam uvnitř vypadá. Ticho a prázdno. Zůstane sama poprvé od chvíle, kdy našla mámu ležet na gauči.

            "Já tam nemůžu," zašeptala a obrátila se tváří ke Spikovi. "Nemůžu." Spike by si s chutí nakopal. Jasně, že tam nemůže. Sama, do domu, kde jí umřela máma. Já jsem fakt idiot. "Dobře, vezmu tě někam jinam. Za kým chceš jet? Willow? Giles? Xander?" Buffy znovu koukla na dům a zavrtěla hlavou. "Ne, to bude o.k. Jen... nešel bys se mnou? Aspoň na chvilku. Nechci zůstat sama." Spike si pochválil, že sedí, protože jinak by kecl na zadek. Ona ho vážně zve k ní domů. To ho nenapadlo ani omylem. Jen jí chtěl pomoci nějak se přes tu hrůzu dostat.

            "Samozřejmě, rád." Chvíli přemýšlel a pak dodal. "Vím, že je toho teď na tebe moc, takže... jestli pak budeš chtít mé pozvání zase zrušit... pochopím to." Doprdele, klel v duchu, když vjížděl na příjezdovou cestu, aby zaparkoval. Proč já do pekla nikdy nedržím hubu... Sotva vypnul motor, Buffy si odepnula pás a obrátila se k němu. "Tvé pozvání zruším pouze v případě, že mi k tomu dáš důvod," řekla. "Máš druhou šanci. Nepokaz to." Kývnul a rychle oběhl auto, aby jí otevřel dveře. Překvapeně a hlavně potěšeně se na něj usmála a oba se vydali dovnitř.

 

* * *

 

            Buffy rožnula světlo v obývacím pokoji a nepatrně se otřásla. Její oči jaksi automaticky našly gauč. Už na něm sedělo tolik lidí, od doby co na něm mámu našla mrtvou, takže ještě vlastně neměla příležitost se na něj pořádně podívat. Teď od něj nedokázala odtrhnout oči. Spike vycítil jak moc je jí zle. Došlo mu, že důvodem, proč se na ten kus nábytku dívá jako zhypnotizovaná, musí být fakt, že taky našla Joyce. "Nechceš jít do kuchyně?" vyzval ji měkce. Jen kývla. Spike ji vzal po paží a jako skleněnou panenku odvedl pryč. Rozsvítil a postavil konvici s vodou na sporák. Buffy se vyčerpaně sesula na židli a němě přihlížela, jak Spike vzal z kredence dva porcelánové šálky a sáhl pro instantní kakaový nápoj. Pobavilo ji, že se v kuchyni vyzná lépe než ona. Asi tady s mámou vážně býval a všímal si kam co patří.

            "Vyznáš se tady," vyřkla nahlas své myšlenky. Spike kývnul a nalil horkou vodu do hrníčků. "Mockrát jsem tady chystal horké pití, však víš... s Joyce." Byl hotov. Jeden šálek podal Buffy a s druhým se usadil proti ní. "Prostě jsem se tady občas v noci stavil, když byla sama, protože ty jsi byla ve škole," dodal a jen doufal, že ji jeho slova nebudou bolet. "Nebo když jsi byla na hlídce... nebo s kamarády."

 

            "Tak jsem se tomu chlápkovi prostě snažila vysvětlit, že za vázu z dynastie Ching nemůže v žádném případě zaplatit padesát dolarů," dusila se smíchy Joyce. "A od mi odpověděl, že je ochoten dát pětasedmdesát, ale to je jeho strop." Ve Spikovi zabublal smích a usrknul si čokolády. "Jasně, předpokládám, že jste mu řekla, že dvěstasedmdesátpět by bylo poněkud blíže ke skutečné ceně." Joyce kývla a znovu se rozesmála. "Myslela jsem, že půjde k zemi hned tam na místě, uprostřed galerie." Spike se usmál. Byl prostě šťastný, když tady mohl sedět, v kulturním prostředí a povídat si s krásnou kultivovanou ženou, Joyce. Jejich společné večery si vážně užíval. Stejně jako kdysi dávno se svou mámou.

            "A co vy? Jak pořád žijete?" zeptala se a působila dojmem, že ji to vážně zajímá. Pokrčil rameny. "Však to znáte, rutina. Za soumraku vstát, kouknout se na 'Vášně' a vyjít do noci zlikvidovat nějaké bestie, když se mi připletou do cesty." "A Buffy?" zeptala se znovu. "Jak na tom je? Víte, ona si se mnou o svých přemožitelských povinnostech moc nepovídá. Myslím, že mne nechce znepokojovat." Spike odmítavě zamával rukama. "Věřte mi, Joyce, nemáte se čeho bát. Vaše dcera je nejlepší přemožitelka, se kterou jsem se za celý svůj více než stoletý život potkal. Můžete být na ni hrdá." Joyce se usmála a zdálo se, že ji to uklidnilo.

            "Já na ni jsem pyšná, Spiku. Ne proto, že je přemožitelka, ale proto, že je Buffy." V této pohnuté chvíli se dveře rozletěly a dovnitř se jako vichřice vehnala opěvovaná Buffy, ruce založené křížem přes hruď.

            "Mami, co tenhle tady dělá?"

 

            Když Spike skončil své povídání, Buffy se znovu začaly koulet po lících slzičky. "Ona... na mne byla pyšná?" vzlykala. Spike kývnul. "A neřekla to jen jednou. Často jsme si o tobě povídali. To, jak byla na tebe hrdá a jak moc tě milovala, bylo patrné už z toho, jak se na tebe dívala." Buffy posmrkla a utřela si slzy. "Vždycky jsem si myslela, že chce, abych byla normální holka. Tím myslím... být mámou přemožitelky a klíče... to je... náročné." Spike potřásl hlavou. "Asi to bylo náročné, ale ona by to ani za nic nevzdala. Ty a Dawn jste velice výjimečné. Vaše máma si toho byla vědoma."

            "Myslíš, že ta bolest někdy zmizí?" skoro zažebrala Buffy. "Tak moc mi schází!" "Vzpomínám na to, jak umřel můj táta," hlesl Spike. "Bylo mi šest a vůbec jsem nechápal o co jde. Jen mi... chyběl. Nebudu ti lhát, lásko. Nikdy mne jeho ztráta nepřestala úplně bolet. Ale časem... už to nebolí tak moc. Část tvé mámy je pořád v tobě. Zůstanou ti šťastné vzpomínky na ni." Buffy kývla. "Děkuji, Spiku. Za všechno." "Nemáš zač. Pořád tady jsem, kdyby jsi něco potřebovala, pamatuj si to!" zvýšil něžně hlas. Buffy se na něj pousmála. "Budu." Spike dopil svůj šálek a Buffy nahlas zazívala. Protáhla se jako kotě. "Byl to náročný den," řekl a vstal. "Proč si nejdeš trošku schrupnout?" navrhnul jí. Kývla a také vstala.

            "Spiku... ehm... nemohl bys tady... zůstat? Jen pro dnešek. Nechci tady být sama," přiznala. Vypadala tak vystrašeně a zranitelně... nikdy by ji nedokázal odmítnout. "Cokoliv, Buffy. Stačí říci." S děkovným úsměvem zamířila po schodech nahoru. Když zjistila, že nejde za ní, zastavila se. "Můžeš spát v pokoji Dawn, určitě jí to nebude vadit." Spike se na ni nejistě kouknul a teprve potom se vydal nahoru. Když došli k jejímu pokoji, oba se zastavili. Buffy s rukou na klice.

            "Spiku, víš... nikdy jindy by mne to nenapadlo, ale..." Bylo jasné, že po něm něco chce, ale je to pro ni... těžké. "Copak?" zeptal se něžně. "Chceš něco?" Kývla. "Sedl by sis ke mě dokud... neusnu?" zadrmolila, že jí skoro nerozuměl. "Samozřejmě, že ano," odpověděl. Ulehčeně si vydechla a vstoupila dovnitř. Sáhla po lampě a chňapla po pyžamu. "Jen se převléknu," zamumlala a zmizela ze dveří. Spike se zachoval jako správná komorná. Odhrnul povlak z postele, natřepal polštář a, to už ne jako komorná, přitáhnul si židli tak, aby jí byl blízko. Tedy ne moc blízko. Rozhodně ji nechtěl vyděsit. Když měl hotovo, sedl si a čekal, až se vrátí.

            Vešla do dveří a přes to všechno se musela usmát, když viděla, jak se o ni Spike postaral. On se opravdu ze všech sil snažil, aby na tom byla lépe. A ona mu byla vděčná. Děkuji," zašeptala, když lezla do postele. "To neřeš," odpověděl s nadhledem. "Jsem tady, ať už budeš potřebovat cokoliv, mazlíčku." S dalším děkovným úsměvem zhasla a uvelebila se.

 

"Dobrou noc, Spiku," zašeptala.

"Brou, lásko."

Sotva zavřela oči, myšlenky jí odpluly do budoucnosti.

Věděla, že všechno bude obtížnější, pro ni i pro Dawn.

Další bolest.

Ale... něco se změnilo.

Najednou je tady upír... sedící u její postele.

Ukázal jí, že téměř všechno se dá... snést.

Už není sama.

 

 

 

>> KONEC <<