Osamělá srdce

Překlad: Dawnie

Autor: RinoaTifa

Zdroj: Fanfiction.net

Takt a Cordelie Chase nikdy nebyli moc kamarádi. Bývaly časy, ještě v Sunnydale, kdy v tom vůbec neviděla smysl. Proč plýtvat  vzácnými minutami, které mohla strávit nakupováním nebo flirtováním s kluky, na to aby  ušetřila něčí city ? Ne, bylo lepší to vzít pěkně zpříma a nepárat se s tím. Jako když strháváte náplast. Tři roky potom, co odjela ze Země, kde byla zapomenutá logika, si Cordy myslela, že se mnohé naučila.  Dospěla a vyzrála. Stála se sama sebou. Znáte to,  takové ty věci, o kterých čítáte v motivačních knížkách jako je „Já a  mé druhé já.“

I když si Cordelie uvědomovala, že by se pro své vlastní dobro měla snažit být méně neomalená. A i když považovala tento nedostatek za odpustitelný, v závěru si uvědomovala, že by měla být opatrnější při výběru slov. Ale to neznamenalo, že by tenhle nežný a jemný přístup vždy dobře fungoval.  Před pár týdny se snažila pomalu a zřetelně vysvětlit situaci jako když učitelka ve školce  jedná s opravdu pomalým dítětem.  Ale jako kdyby mluvila latinsky a vyšlo by to na stejno.  Ve skutečnosti, možná by tomu Fred rozuměla, kdyby opravdu latinsky mluvila.  Mluvit s ní bylo vždycky těžké.

Ano, stálo jí to více než dobrou hodinu jejího času, který promrhala na to, aby jí vysvětlila, že  Angel není jako ostatní muži. Že nemůže mít normální vztah, že je to blázen, který nemá rád sex ..blablablabla.  Cordelie byla ochotná připustit, že to byla ztráta času, potom co slyšela příběh „jejího výletu s Angelem za zmrzlinou“ už počtvrté v tomto týdnu.

Můj bože, byl to „případ Bethany“ bez všech pochyb.  Ty dvě se měly potkat. Mumlala si Cordy pro sebe.  Obě měly hlavu plnou Pana tajemného a emocionálně nedostupného.  Mohl by to být začátek nádherného přátelství.  Upřímně, jak mohl Angel zvládat  ten nápor  zamilovaných a zranitelných ženských? Vydává snad ze sebe nějakou vůni nebo jsou prostě všechny posedlé  zadumanými šampióny v kožených kabátech? No nic, zpátky k tématu, Cordy – věc se má tak, že Cordy si musela promluvit s Fred tak jako si dala nakonec řeč s Bethany.  Přinejmenším to nemohlo dopadnout o moc hůř než  minule. Mohla být nadšenec do tacos a jejím koníčkem mohlo být malovaní na zeď jako by to byl papír.  Ale Fred nemohlo být dovoleno, aby začla chrlit věci, tak jak jí přišly na mysl, pokaždé když slyšela něco, co se jí nelíbilo. Vždyť  z toho mohla taky  začít hystericky brečet nebo něco podobného.

Oh, bože, jak jí chyběla Bethany.  Možná že se moc často zdržovala v Angelově přítomnosti, ale muselo se  brát v úvahu fakt, že v sobě měla nestálou telekinetickou schopnost a mohla se každým dnem zhroutit.

Cordelie se zhluboka nadechla a sešla ze schodiště v hotelu Hyperion. Stála v slunečních paprscích, které k ní pronikaly skrz okno a dodávaly jí pocit spokojenosti.  Očima prolustrovala halu,  která zela zanedbanou majestátností, rozsáhlým stropem, ubohým zábradlím a vybledlou tapetou.  Všechny tyhle věci se vyznačovaly vysokou známkou důmyslnosti, ty zastaralé relikvie, které postupem času ztrácely svoji majestátnost a slávu a jak šel čas pomalu upadávaly, do té doby než přišel Angel.  Když se dívala kolem tak měla takový divný pocit okolo žaludku aniž věděla proč.  Jako nějaká napůl zapomenutá vzpomínka na něco, co ztratila před dlouhými časy.  Byly to momenty jako tyto, kdy rozuměla tomu, proč si Angel vybral právě tohle místo jako základnu pro jejich práci.

Hala vypadala stejně jako vždy, trochu pootevřená dvířka od skříně se zbraněmi jí ujistily, že ostatní jsou někde venku na nějaké misi. Kromě ní tu zůstala ještě jedná živá bytost schoulená v rohu místnosti. Spatřila známou hubenou postavu a zamířila si to k recepci. Fred seděla na koženém křesle, nohy skrčené pod bradu, jednou  rukou si hrála s pramenem vlasů a druhou rukou držela knížku, do které byla úplně ponořená. Cordelie si nemohla pomoct, ale vypadala tak zranitelně a křehce. Proto byla ta věc s taktem tak velkým problémem. Zvládneš to, Cordy. Jen si dej na čas.

„Dnes večer si někam vyrazíme.“

Jo, protože tohle bylo plné jemnosti a nápadu. Bravo.

Hluboké hnědé oči se zaostřily a prázdně pohlédly na mladou ženu před sebou. Cordy  se usmála a doufala a že to byl úsměv povzbuzující a laskavý, ale spíš z toho vyšel  úsměv nadšeného maniaka. Když na ní Fred stále nechápavě koukala, Cordelie se pokusila znovu.

„Víš, jen my dvě. Ty a já, dvě bojovnice za lepší svět. Holky z Angel Investigation.“

Oh, bože, opravdu zněla jak blázen.  Pokud Fred nevyděsila předtím, tak teď jí za to rozhodně nemohla vinit.  Sama sebe musela vyhubovat za svou zřejmou  neschopnost být  aspoň vzdáleně  jemná a delikátní, nebo dokonce snad normální. Co to s ní dneska je?

Přinejmenším, navzdory tomu bláznivému podání dokázala vymámit z té tiché  texaské dívky nějakou odezvu. Její velké hnědé oči trochu zamrkaly a pak se jednoduše zeptala: „Proč?“

Cordelie chápala, jak k této otázce Fred přišla. A celé to bláznovství jí jen povzbudilo.  Taky by se na něco takového zeptala, kdyby jí někdo koho sotva zná a v poslední době jí ukázal opravdu málo zájmu, najednou snažil tak zřetelně a zoufale být její nejlepší kamarádkou ze všech.  To a taky ta věc, že když naposledy byli venku, tak se málem nechali zabít v karaoke baru.  A pak tu byla ta věc s žitím v jeskyni po 5 let, což mohlo někoho pořádně znejistit ohledně vstupu do toho velkého zlého světa, i kdyby se jednalo jen o posezení v baru.

Vypadalo, že takt nepřichází v úvahu. Dobře, nevadí. Musí se tedy spolehnout na svou vlastní vyspělost a vážnost. Snadný jak hračka. Položila si ruce na dřevěnou desku recepce a nasadila jeden ze svých nejvážnějších výrazů.  Její hlas zněl opravdu nefalšovaně, když se podívala na dívčin plachý výraz: „Protože jsi teď opravdový člen našeho týmu a myslím, že by bylo správné kdybychom měly možnost se trochu víc poznat. A myslím, že by to mohla být sranda.“ Dodala lehce a trochu se pousmála.

„Oh.“ Cordelie si všimla jak její porcelánově bílé tváře zrůžověly a jak se rychle podívala do knížky, jako by tam měla najít nějakou odpověď.  Cordelii zajímalo, jestli dívka potřebuje ještě víc pobízení, ale když se na ní Fred znovu podívala, smála se tím stydlivým doufajícím způsobem, který užívala kdykoliv Angel udělal.. ..no.. cokoliv.  Cordelie se trochu zastyděla za to, že svoje motivy pro společný večer malinko skrývala. Fred slabě přikývla a  nabrala trochu odvahy:

„No, když to říkáš takhle, …jistě, ráda bych.“

„Skvělý.“ Cordelie se s úsměvem obrátila a stoupala po schodech nahoru, když jí zavolání jejího jména zarazilo. Otočila se a viděla jak Fred stojí nejistě v hale, žmoulá si látku trička a dívá se na ní prosebně.

„Cordelie… co bych si měla vzít na sebe?“

***

„Je to tu vážně hezký.“ Řekla Fred a snažila se překřičet hudbu. Cordelie přikývla, a trochu se vlnila v rytmu hudby.  „Jo, několikrát jsme tu byli, před pár lety, když byl jeden démon zaneprázdněnej  zabíjením místní klientely. Fakt nevím, proč jsme se pak už nikdy nevrátili.“

Vrhla na vyděšenou  mladou dívku  uklidňující úsměv a zplna se napila z jejího pití. Byly v nově zrekonstruovaném baru D´Oblique asi 45 minut a už měly za sebou takové to trapné mluvení o ničem. Přinejmenším Cordy  uklidnila Fred, aby přestala plašit kvůli jejím šatům. Cordy jí vybrala  jednoduché světle modré šaty, které zvýrazňovaly křehké a štíhlé tělo této Texasanky. Musela jí dobrých deset minut ujišťovat, že jí to moc sluší, než Fred souhlasila, že si je vezme. Angel jí dokonce řekl, že vypadá krásně, čímž přispěl k jejímu sebevědomí, ale dál už neudělal nic, jak by pomohl Cordy v její misi.  Když mu oznámila, že si vyrazí ven, neřekl nic kromě toho, že se na ní tázavě podíval a Cordelie mu odpověděla vítězným úsměvem „věr mi“. Co se týká jejího oblečení, vzala si krátké černé šaty. Jednoduché, sexy a efektní – tohle ještě nikdy nezklamalo.

Doufejme, že mi to přinese štěstí. Pomyslela si s pousmáním, a psychicky se připravovala na to, co přijde.

„Fred..“ začla Cordy a zvedla oči k Fred, která se na ní dívala s očekáváním. „Jsi jedna z nás, a jsem tomu opravdu ráda, ale to co děláme je opravdu těžká práce a musíme si být jisti, že  se nenecháme ničím vyrušovat.

„Rozumím.“ Pokývala Fred důrazně hlavou.  Její štíhlé prsty byly omotány těsně okolo sklenice  a trochu se pohupovala v křesle. Stále byla trochu rozrušená z tak veřejného místa. „Tvrdá práce mi jde. Nezklamu vás.“

Cordelie odolala nutkání vyčerpaně si oddechnout. Opravdu to nebude jednoduché. Jak to má jen říct, aby neranila city tohoto křehkého stvoření?  V Sunnydale bývaly tyhle věci jednodušší.

„Ty mě nechápeš. Chci říct, že jsme tým, takže je důležité, aby naše chování mezi námi navzájem  bylo profesionální a nic víc, protože  jinak to může být trapné a lidé se můžou zranit a…“

Uvědomila si, že na to musí jít jinak. Odrhnula si vlasy z čela a otočila se, aby byla k Fred obličejem.

„Podívej, před pár lety tu byl jeden muž, který s námi pracoval. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsme jen parťáci, kamarádi, ale on ke mně něco cítil a.. … „ polkla, aby si utřídila myšlenky..“řekněme, že to neskončilo dobře. A jediná věc, na kterou jsem mohla potom myslet, bylo to jestli by to nebylo jinak, kdybych se o tom dozvěděla dřív. Byl by z nás opravdu pár, nebo by to nevyšlo?  A co kdybychom se rozešli? Bylo by nepříjemný pracovat dál spolu ?  Nebylo by tam cítit odcizení ?  Opravdu mě měl  tak rád, nebo to bylo jen tím, že jsme spolu trávili hodně času?"

Velké hnědé oči jí sledovaly. Podle záblesků jiskřiček v nich si Cordy byla jistá, že konečně získala Fredinu pozornost.  Těžce polkla, pokývala hlavou a vyloudila svůj obvyklý poloviční úsměv. 

„A to nepřinášelo dobrotu. Nebylo to fér, Fred. Nebylo to fér pro mě ani pro něho.  A věci by byly ještě složitější, kdyby to byl můj šéf, nebo dokonce noční nemrtvý eunuch.

Viděla, jak se Fred trochu uculila a položila jí ruku na rameno. „Rozumíme si, Fred?“

Fred slabě přikývla. Chvíli byla zticha a pak zamumlala: „Já jen.. byl ke mně tak milý a já myslela..“

„To nejsi první, a věř mi, ani poslední.“ Řekla Cordy jemně. Pousmála se. „Víš, byla jsem do Angela taky trochu zblázněná, když jsme se poprvé potkali.“

„Opravdu?“

„Oh, jo. Ale v té době měl oči jen pro Buffy, nesnaž se pochopit proč, a stále má.“ Pohodila hlavou  a zasmála se. „Bože, umíš si představit, jaký to musí být, milovat někoho tak moc?“

Fred se kousla do rtu. „Vlastně to zní trochu děsivě.“

„Moje řeč.“ Cordy si protáhla záda a přivřela oči, aby mohla zlehka sledovat okolí v baru. Všude byly tančící páry, smály se  a povídaly si.  Znovu se zasmála:  „Jsme správná dvojka, že?  Jsme tady v tomhle super klubu obklopené  rádoby krásnými a nadějnými mladými muži a vše co umíme je, stěžovat si na to, co nemůžeme mít - jako pár dvou osamělých srdcí.

Fred se taky zasmála a vrátila se  k pohodlnému mlčení, poslouchala hudbu a usrkávala pití. Bylo to asi pět minut potom, co uslyšela jak někdo slabě vyslovil její jméno. Podívala se vedle a setkala se  s jejím vážným pohledem: „Jak se jmenoval?“

Nemusela se ptát, koho myslí. Na rtech jí uzrál úsměv, když to vyslovila: „Doyle.“ Cordelie se nadechla, aby pokračovala, ale přerušila jí pípání.  Otevřela kabelku a vyndala mobil, přiložila si ho k uchu a potom zavrtěla hlavou a pronesla: „Jsme na cestě.“

Její poloviční úsměv se zmenšil a zesmutněla. Cordelie se na ní podívala: „Máme akci. Vypij to a vyrazíme.“ Bruneta vstala, navlékla si kabát a zamířila ke dveřím. Na chvíli jí Fred jen tak sledovala a užasla nad tím, jak se představa o někom druhém může změnit za jedinou noc.  Viděla bolest v jejích očích, tu ztrátu a zármutek a tu noc objevila nový zdroj obdivu pro tu dívku, o které si dřív tak trochu myslela, že je povrchní. Možná to byla pravda, ale nic na tom nezměnil fakt, že  tenhle večer vzniklo porozumění a dokonce snad i pouto mezi těmito dvěma mladými ženami, jedinými ženami v Angel Investigations, mezi dvěmi osamělými srdci.

Konec