předchází dílu  BtVS VI.6  All The Way

 

 

            Spikovi na rtech zahrál malý úsměv. Pozoroval Buffy, jak nervózně chodí sem a tam. Už mockrát ji viděl, jak si kvůli něčemu dělá starosti, ale takhle vytočenou ji neznal. "Nechápu, proč tam nemůžeme být," mumlala a okusovala si spodní ret. "Co tam vyvádí, že to nemůžu vidět?" Když už ho míjela snad posté, chytil ji za ruku a zastavil. "Uvolni se, mazlíčku. Prostě chce mít trošku soukromí. Nic víc." Buffy zavrtěla hlavou. Jí prostě nepřišlo správné, že její malá sestřička je se svým prvním klukem doma úplně sama. Můžou dělat cokoliv! Hlavním důvodem, proč je tam nechala samotné byl fakt, že Spike ji ze dveří prakticky vynesl. "Mimo to," pokračoval Spike, "představ si, jak by se tobě líbilo, kdybys měla na návštěvě chlapa a ona vám dělala křena." Buffy si povzdechla. Spike měl pravdu. I když nepoužil správný příklad. U ní zrovna tohle nehrozilo, moc šancí tahat si domů mužské neměla. Všechen čas jí zabíraly starosti a péče o Dawn, zajišťování  dostatku peněz na živobytí a k tomu všemu ještě přemožitelské povinnosti. Aspoň, že na to poslední nebyla sama. Spike chodil na hlídky každou noc. S ní, když toužila po společností nebo i bez ní, když chtěla být sama. Uklidňovalo ji to. Letmo na něj koukla a usmála se. Nikdy si nepředstavovala, že právě on, jediný ze všech jejích přátel a blízkých, jí bude někdy poskytovat útěchu a jistotu. Nicméně, jedno se ve svém životě přemožitelky už naučila. Očekávat nečekané. Byla ráda, že je s ní.

            "Co je?" zazmatkoval Spike, když viděl, jak se jí rty vlní úsměvem. "Ale nic." V pokoji Dawn se rozsvítilo a Buffy si skoro ulomila krk, jak koukala nahoru. "Jsou v ložnici," zasyčela na Spika, jako by to neviděl sám. "Jsem si jistý, že o nic nejde," odpověděl, ale po hlase mu bylo poznat, že úplně jistý si není. Asi i jemu už začaly hlavou vrtat pochybnosti. Buffy zase začala panikařit a běhala sem tam jako tygřice v kleci.

            "Já to věděla, neměla jsem ji s ním nechávat o samotě. Pravděpodobně se ji právě teď snaží dostat do postele." Spike vzhlédl k oknu. Buďto na něj Buffy měla špatný vliv nebo se tam vážně něco děje. Ať už to bylo cokoliv, cítil, jak se mu svírá žaludek a to neměl rád. Nevěstilo to nikdy nic dobrého. "Co to děláš?" vyhrkla Buffy, když viděla, jak jde ke stromu, který rostl před jejich domem. "Mrknu se, co se tam děje," odpověděl, pevně se chytil jedné ze spodnějších větví a začal se vytahovat vzhůru. "Ty chceš špehovat mou malou sestru?" Spike si povzdechl a nechal být strom stromem. "Fajn, jestli raději nechceš nic vědět..." Buffy se rozmýšlela jen chvilenku.

            "Chceš vysadit?" Spike se zakřenil a kývl. Udělala z rukou stoličku a pomohla mu vyhoupnout se na první větev. Potom ustoupila a pozorovala, jak šplhá vzhůru. Za chvilku byl nahoře a nakoukl do okna Dawn. Ulevilo se mu. Usmál se. Seděla v nohách postele vedle Jamese, svorně se dělili o sluchátka a poslouchali jedno z jejích CDček. Rozhodně nebyli nazí a nepořádali divoké orgie. "Co vidíš?" šeptala na  něj zezdola netrpělivě Buffy.

            Shlédl k ní dolů a okamžitě toho zalitoval. Ne, že by se bál výšek, ale z místa, kde seděl, měl přímo úžasný výhled. Viděl Buffy přímo do výstřihu halenky. Zaplavila ho vlna smyslné touhy a zapomněl se pevně držet kmene. Vzápětí už se řítil k zemi a detail trávníku bylo to poslední, co uviděl. Pak mu svět zčernal.

            Buffy se nejdřív při pohledu, jak Spike plachtí k matičce zemi, zasmála, ale humor jí brzo došel. Místo, aby hned vstal, plival hlínu a nadával, zůstal ležet bez hnutí. Takže se k němu vrhla a zděsila se, když uviděla, že jeho levá noha není zrovna v tom správném úhlu, jak to příroda vymyslela. Když její opakované pokusy přivést ho k vědomí selhaly, vzdala to a rozběhla se dovnitř, aby zavolala Gilese. Ten si bude vědět rady.

 

* * *

 

            Konečně se Spike vynořil ze tmy bezvědomí a první, co uviděl, byla Buffy. Ustaraně na něj koukala. "Jsi o.k.?" zeptala se měkce. Chvilku mu trvalo, než si vzpomněl proč by neměl být o.k., ale pak se puzzle jeho paměti zvolna začalo skládat a jednotlivé kousky do sebe zapadly. Byl na stromě a pak zhučel dolů. Trochu se nadzvedl, podíval se na své tělo a zjistil, že jednu nohu má mimo provoz. Kupodivu ale necítil žádnou bolest. Potom si všiml kapačky, v ruce měl zavedenou jehlu a hned mu bylo jasné proč.

            "Já jsem ve špitále?" zeptal se, ale moc to nechápal. Buffy kývla. "Zřejmě tady mají zvláštní oddělení, kde poskytují péči démonům a upírům. Předpokládám, že to jsou ty výhody trvalého pobytu u brány pekla. A Gilesovi se podařilo tě sem propašovat."

            "Ah, Spiku, jak vidím, jste vzhůru." Otočil se za cizím hlasem a na druhé straně své postele uviděl doktora. "Pěkně ošklivá zlomenina," zahřímal lékař vesele. "Ale my vás postavíme na nohy v cuku letu. Za hodinku nebo za dvě si to pokvačíte domů. Slibuju. Máte někoho, kdo se o vás postará až tady s váma budeme hotoví?" "Bydlí se mnou," vyhrkla Buffy bez rozmýšlení. "Výborně," konstatoval doktor. "Potřebuji vyplnit nějaká lejstra a dám vám recept na léky proti bolesti." Stejně rychle jako se objevil, se i ztratil. Buffy se Spikem osaměla. Otočil se tváří k ní.

            "Já s tebou bydlím? Praštil jsem se taky do hlavy? Že by otřes mozku? Já si totiž na nic takového nepamatuji." Buffy zrudla. "Jen jsem došla k názoru, že potřebuješ někde být, než se ti uzdraví noha. Nehledě na to, že za tvůj úraz jsem z části zodpovědná. Kdybych tak nevyšilovala kvůli Dawn, tak bys na ten pitomej strom vůbec nelezl." "Jsem ti zavázán, přemožitelko, ale žádnou pomoc nepotřebuju. V mé hrobce mi bude fajn." Nedokázal snést pomyšlení, že se o něj Buffy bude starat. A on jí bude přidělávat práci, které už teď má až nad hlavu.

            "Spiku, prosím," skoro zaškemrala. "Nebude to na dlouho. A já budu šťastnější, když si budu jistá, že jsi o.k. Bude to pro mne mnohem pohodlnější, než abych furt lítala za tebou na hřbitov." Spike si povzdechl. Buffy použila slova a hlavně tón, pod kterým jeho rozhodnutí roztálo jako sníh na jarním slunci. Dobře věděla, že Spike udělá cokoliv, jen aby ona byla šťastná. "Tak dobře, mazlíčku. Ale jen, než se mi ta hnáta zahojí. Nechci ti zavazet." Zasmála se. "Nebudeš. Zajdu domů a zřídím ti lože. Cinkni mi, až budeš moct odejít." Kývnul a vzápětí skoro dostal infarkt. Buffy se k němu totiž sklonila a dala mu pusu na tvář. Když se konečně vzpamatoval a byl schopen promluvit, už byla pryč.

 

* * *

 

            Asi za hodinu se znovu objevil doktor, zase tak odporně veselý (nebo profesionálně optimistický?) a podal Spikovi recepty. Že prý už může domů. Spike mu zdvořile poděkoval za pomoc a zeptal se, odkud by mohl zatelefonovat Buffy.

 

            Měl pocit, že chodbami bloudí snad věčnost, ale konečně našel telefon a konečně taky uslyšel hlas Buffy. Řekla mu, že ho Xander vyzvedne, ať počká ve svém pokoji. Problémem bylo, že nevěděl, jak se tam dostat. Všechny chodby vypadaly stejně a nebyl tam nikdo, koho by se mohl zeptat na cestu. Pak narazil na jakési dveře a zatlačil do nich. Zhruba tucet párů očí sklouzlo z obrazovky k němu. Hned mu bylo jasné, že to není ta správná místnost. Byl na dětském oddělení. Slyšel, jak něžný dívčí hlásek zpívá 'Once Upon A Dream' a koukl na televizi. Poznat, že děti sledují 'Sleeping Beauty, mu nečinilo obtíže. Jestli něco nenáviděl, tak ty Disneyovy dojáky. Během těch pár měsíců, když byla Buffy... pryč, Dawn, která je naopak zbožňovala, ho donutila shlédnout snad všechny, co existovaly a on to jen kvůli ní přetrpěl. Ale teď už ne. K tomu už ho nikdo nedonutí. Znovu koukl na dětské tvářičky a měl takový dojem, že jsou pěkně znuděné. Nemohl si pomoct, ale zakřenil se. Přinejmenším některým z nich to nepřipadá roztomilé a kouzelné. Najednou si uvědomil, že ho něco taká za džíny a kouknul se dolů. Prťavý klučina mu podával knížku.

            "Přečteš nám pohádku?" zeptal se a jeho oči prosily, stejně jako jeho hlásek. Skoro už řekl NE, ale vtom televize zmlkla a všechny děti se na něj otočily. "Yeah, pohádku," vydechly vzrušeně. Podíval se na hřbet knihy v chlapečkových rukách. Byla to sbírka strašidelných povídek. Zazubil se. Konečně proč ne, mohla by to být zábava.

            "Tak jo, mazlíčci," usmál se na ně a přitáhl si židli. Sesedly se okolo něho. "Přečtu vám pohádku." Vzal si od kluka knížku a otevřel ji. Zkoumal obsah a hledal něco, co by se mu líbilo. Nakonec to vzdal a knížku odložil. Rozhodl se, že jim raději povykládá jednu ze svých speciálních pohádek. Odkašlal si a tlumeným hlasem, aby zněl dramatičtěji (zatoužil ztlumit ta nelítostná nemocniční světla) začal povídat.

 

            "Bylo nebylo, žil jednou skoro až ďábelsky pohledný upír, který si říkal Spike. Chcete vědět, jak k tomu jménu přišel?" Dětské hlavičky kývaly jedna přes druhou a Spike se ušklíbnul. Pak pokračoval...

            "... a od té doby byl William the Bloody známý jako Spike. Jeho jméno nahánělo strach všem lidem po celém světě." Životní příběh se pomalu nachýlil ke konci a on si uvědomil, že okolo něj je ticho jako v hrobě. Vzhlédl a jeho oči se setkaly s doširoka otevřenými kukadly místního osazenstva. Papulky měli dokořán. Asi jsem měl vynechat detaily spojené s mučením. Ty železné bodce byly moc. Jenže napjaté ticho najednou porušil tichý zvuk. Dvě pacinky začaly tleskat. A ostatní se přidaly. Jejich šokovaný výraz byl rychle vystřídán nadšením.

            "Ještě!" vykřikl kdosi a pak už křičeli všichni. "Ještě, ještě!" Spike se usmál a vstal. "Je mi líto. Musím jít." Jedno z dětí ho objalo okolo stehna. "Hey! Pusť mě ty rarášku!" Pokusil se ho setřepat, ale to nebylo tak jednoduché. Rozhodně netoužil po tom, aby aktivoval svůj čip. Nakonec se ho klučík pustil, ale další dva mu uzavřeli ústupovou cestu. "No tak," pokusil se je přesvědčit. "Mám domov a čekají tam na mě." Patrně ho vůbec neposlouchali. Dva hlídali dveře a ostatní se na něj pověsili a snažili se ho donutit, aby si zase sedl. Spike kulhal místností, hledal jiný východ. Jenže děti mu byly v patách a žebraly o další pohádku. Po cestě si slavnostně přísahal, že… už žádnému dítěti, dokonce ani Dawn, nikdy nebudu povídat hrůzostrašné pohádky.

 

            "Hey, mrňata, kdo chce bonbóny?" Spike byl pro ně rázem úplně nezajímavý a pohledy všech se upřely na Xandera, který stál na prahu. Stráže už spokojeně přežvykovaly čokoládu. Xander měl v ruce pytlík plný nejrůznějších sladkostí, takže se k němu všichni vrhli. Rychle jim pytlík hodil a zběsile zamával na Spika, ať si pohne. Konečně byli venku a Spike si s úlevou oddechl. Jenže pak mu došlo, že za svou záchranu vděčí Xanderovi. Neměl z toho radost, ale...

 

            "Um... děkuji, za to..." Xander jen kývl a zavedl Spika do jeho pokoje, aby si tam mohl vzít své věci. "Jak's věděl kde mne hledat?" nedokázal se nezeptat Spike. "A jak jsi věděl, že tam bude banda dětí, celá nadržená na pamlsky?" Xander pokrčil rameny. "Nevěděl, jen jsem se tam tak potuloval a hledal jsem tě. Ty pamlsky byly původně pro mne! Což znamená, že je mám u tebe, kámo!" Spike si odevzdaně povzdechl. Vzal si recepty a berle. Potom konečně oba zamířili do Xanderova auta.

 

* * *

 

            V dáli zahřmělo. Spike si povzdechl a zašlukoval. Sádru měl jen pár dní a už z ní šílel. Nemohl dělat nic. Nemohl chodit na hlídky, nemohl ani trénovat. Byl dobrý jenom na to, aby seděl na zadku a dělal společnost Dawn, když Buffy byla kdesi pryč. Nejvíc ho štvalo, že ho takhle viděla Buffy. Byl úplně k ničemu. Buffy právě teď trénuje v tělocvičně Magic Boxu a jeho sem vzala jenom proto, že Dawn má rande a ona ho nechce nechat samotného. Znovu si frustrovaně povzdechl. Jsem ubohý. Ani nevzhlédl, když uslyšel, že se zadní dveře obchodu otevřely a ucítil, že se Buffy k němu připojila.

            "Spiku, máš v úmyslu jít dovnitř? Bude pršet." Pokrčil rameny. "Jsem tam v minutce." Měla pravdu. Za chvíli se spustil liják. Spike se schoval pod stříšku před vchodem, ale dovnitř nešel. Buffy se postavila vedle něj a pokoušela se přijít na to, co je špatně. "Spiku," zkusila to nakonec. "Jsi o.k.?" "Je mi prima," odpověděl a nepřestával zírat do deště. Buffy si povzdechla. Takhle ho ještě nikdy dřív neviděla... ne od chvíle, kdy dostal čip. "Chceš jít dovnitř a trénovat se mnou?" pokoušela ho dál. "Nemůžu. Ne s touhle proklatou věcí na noze." Buffy se krátce zasmála, ale pak rychle zvážněla. Tak odtud vítr fouká, cítí se neužitečný a zbytečný, protože má na noze sádru. Nechápala, že si toho nevšimla už dřív. Bez rozmýšlení vsunula dlaň do té jeho a jemně ji stiskla. Spike se na ni poprvé, od chvíle, kdy přišli do Magic Boxu, podíval.

            "Pamatuješ, kdy jsme tady spolu byli naposled?" zeptala se. Kývnul, na to jen tak nezapomene. Tehdy mu Buffy, jako jedinému, svěřila, že byla v nebi. A že ji z něj její přátelé násilím vyrvali. "Well, je tady něco, co ti chci už dlouho říct. Spiku, ráda bych ti poděkovala za všechno, co jsi pro mne udělal. Ne jen za to, co jsi dělal, když jsem byla pryč, ale také za to... no, když jsem se pak vrátila. Staral jsi se o Dawn a byl jsi tady pro mne vždy, když jsem tě potřebovala. Netlačil's na mne jako ostatní. S tebou prostě můžu být jen sama sebou a já ti jsem za to vděčná." Spike se konečně usmál.

            "Nemáš zač děkovat, rádo se stalo, lásko." "Můžeme teď jít dovnitř?" Kývnul a vkulhal zpátky do obchodu, Buffy v těsném závěsu za ním. Na chvilku se ještě zastavila a zaposlouchala se, jak venku leje. "Well, myslím, že jsme tady uvízli. Nesmíš si sádru namočit, takže budeme muset zůstat, dokud nepřestane pršet." Spike pokrčil rameny. "Můžeš do té doby dál trénovat." Kývla. "Půjdeš se mnou do tělocvičny? Vím že to miluješ, přece si nenecháš ujít příležitost detailně mi vysvětlit, co podle tebe vořu." Spike se zakřenil. "O tom nepochybuj. O.k., mazlíčku. Jdeme na to." Vydali se do tréninkové místnosti. Spike se usadil na žíněnky a Buffy si bandážovala ruce. Pak si začala vyřizovat účty s boxovacím pytlem. Spike to neopomněl komentovat poznámkami jako: "Biješ moc vysoko," nebo: "Hrbíš se." Nakonec si povzdechla a otočila se k němu. Byla celá zpocená, na kůži se jí třpytily kapky potu.

            "Well, ráda bych viděla tebe. Umíš to líp?" odfrkla a pak jen ohromeně zírala, jak se Spike namáhavě snaží vyškrábat na nohy. "Duh, jen jsem si dělal srandu. S tou sádrou trénovat nemůžeš." Spike na to nic neřekl, pouze přikulhal k ní, vzal ji okolo pasu a obrátil zpátky k boxovacímu pytli. "Udeř," vyzval ji měkce. Vyhověla mu. Udeřila… Spike ji jednou rukou pořád držel v pase a druhou jí v téže chvíli položil na rameno, posunul ji do správné pozice. "Jo, to už je lepší." Buffy se otočila a zjistila, že se k němu tiskne... a nebyl to nepříjemný zážitek. Zvedla ruku a lehce mu přejela po tváři.

            "Děkuju," zašeptala, naklonila se a políbila ho. V první chvíli se lekl, ale bryskně šok překonal a šťastně jí začal odpovídat. Prohloubil polibek a přitáhl si ji k sobě pevněji, jako by se bál, že mu zmizí. Ani jeden z nich neslyšel, že se otevřely dveře. Neviděli Gilese, který se zastavil na prahu. Chvíli líbající se pár pozoroval, pak tiše vycouval a opatrně dveře zavřel. Náhle pocítil neodolatelnou touhu po sklence dobré skotské. Nalil si poctivou dávku a vděčně ji doušek po doušku vypil dřív, než se vydal zase ven, pryč z Magic Boxu. "Minule jsem byl aspoň slepý," mumlal si, "a nemusel jsem se na to dívat." Nasedl do vozu a jel domů. Když se Buffy se Spikem od sebe konečně odtrhli, tázavě se na ni zadíval.

 

            "Buffy, jsi si jistá, že tohle je to, co opravdu chceš?" Přikývla. "Pamatuješ na tu chvíli u mne doma, těsně než jsme se šli postavit Glory? Tehdy jsi mi řekl, že víš, že tě nikdy nebudu milovat. Well, pravdou je, že jsi se mýlil. Myslím, že jsem tě už tehdy milovala a skoro jsem ti to té noci řekla, ale bála jsem se." Spike nevěřil vlastním uším.

            "Bála? Čeho?" "Milovat tě," vzlykla, oči plné slz. "Každý, koho jsem si až dosud troufla milovat, mne opustil. Kdybych měla ztratit i tebe... to už bych asi nezvládla." Spike se usmál a políbil ji na čelo. "Víš, mě se jen tak lehce nezbavíš, lásko." Kývla a přes slzy se na něj usmála. Přitáhla si ho do dalšího polibku. Potom to riskla.

 

"Spiku... miluju tě."

Jeho nebijící srdce se přímo tetelilo radostí.

"Buffy, bože, miluji tě tak moc, že to až bolí."

 

            Znovu se políbili. Pak si uvědomili, že venku přestalo pršet a ruku v ruce se vrátili do hlavní místnosti Magic Boxu. Slunce teprve začalo vycházet, ale venku už bylo příliš jasno, než aby Spike mohl odejít. Nijak se tím netrápili. Jejich oči ulpěly na krásné duze, která se klenula po obloze a svítání zpestřila celým spektrem pastelových barev.

            "To mi připomíná místo, kde jsem byla, ráj," zašeptala, pohodlně uvelebená ve Spikově náruči. "Myslíš, že je to znamení?" To bylo snad poprvé, kdy mu chyběla slova.

 

Možná to vážně bylo znamení, požehnání od Sil.

Koneckonců, jak často má upír šanci vidět duhu?

Ať už to bylo cokoliv, věděl, že to co on a Buffy nyní mají, je dobré a správné.

A nic to nezmění.

 

KONEC