Poslední naděje - 1. kapitola

Autor: Mitha

Po tom, co jí viděl před zničením Sunnydale, vypadala úplně stejně, ale teď je něco jinak.

Koukal se jí do očí a nemohl poznat dívku, co před ním seděla. V jejích očích bylo něco jiného. Něco, co ji změnilo ve vyzrálou ženu, která i přes zmatek v sobě ví, co chce nebo aspoň požaduje. A co mu právě řekla o její smrti… ona zemřela, za tu dobu co byl pryč se z ní stala vážně skutečná žena. Tolik toho prožila a on jí opustil, když prožívala těžké období. Ale kdyby zůstal, změnilo by to něco? Nechala by ho vždycky, když by nebyl třeba, nebo by ho od sebe věčně odháněla? I když, co kdyby se vše naopak obrátilo k lepšímu? Na tohle přemýšlení je už pozdě.

A teď tu sedí  naproti, pozoruje mě smaragdovým pohledem, kterému nedokážu odolat. Stále k ní něco cítím, ale to teď musí jít stranou.

Chystal se něco říct, když vstala a šla k oknu.

Zrovna začalo poprchávat a ona pozorovala, jak malinké kapky pomalu stékají po okně dolů.

Dýchala zhluboka, potřebovala nabrat sílu na to, co mu chce právě teď říct. V Sunnydale to nedokázala, ale on by to měl vědět, i když to asi nic nezmění.

Stoupl si a šel k ní. Chtěl jí položit ruku na rameno, ale zase ji stáhl, sklopil hlavu, pohled sklouzl k zemi, otočil se a ustoupil o krok zpět.

Pomalu se k němu obrátila a zahleděla se mu do očí. Dívala se do nich, jakoby chtěla spatřit duši.

„Riley… nevím, jak to říct… víš, já… Byla jsem tam.“ Neuhýbala pohledem, jen jedna malá osamocená sotva znatelná slza si razila cestu po její tváři.

Nechápal, o čem to mluví... Kde byla?

„Já myslím, že se tu Riley moc dlouho nezdrží, ale kdyby se přeci rozhodl zůstat… Bylo by to super. Jen si to představte, ono se to mezi sebou vyřeší a mohlo by to být, jako dřív. Všichni bychom byli spolu.“

„Alexi, asi ses moc zasnil. Nemyslím, že by tu chtěl zůstat. Asi má strach, co by bylo. A to, že je teď zpátky u jednotky, mu dává jistotu a pocit, že někam opravdu patří. Tam, kde ho potřebují.“  Jen jak to Dawn dořekla, podívala se na čarodějku sedící na okně a šla k ní.

„Will, co se děje? Dřepíš tu už dlouho a jsi nějak potichu.“

„Dawn, já…“ nevěděla, jak začít. Pohladila ji po vlasech. Všimla si jejího pohledu; zhluboka se nadechla a pokračovala dál: „Mám strach o Buffy. Riley jí musí říct něco, co pro ní nebude jednoduchý. Myslím, že se přes jeho odchod ještě nedostala, i když je to dlouhá doba. Je to v ní, někde hluboko...“

„Will, víš snad něco, co my ne?“ Alex vstal a podíval se na ni vystrašeně a starostlivě zároveň. „Will, mluv! No tak!“

„On Riley je…on… on se oženil. Ano, je čerstvě ženatý. Tak, teď je to venku.“  Podívala se na přátele, aby zjistila, jak to vezmou.

Alex to rozdýchával, Dawn byla trochu překvapená.

Stála uprostřed pokoje, zády k němu a u boku ji hřály plameny z krbu. Dívala se do nich a sebrala sílu na to sdělit mu věc, co sedí někde uvnitř v ní a co jí nedovoluje dýchat. Konečně se na něj otočila. V jejích očích byl náznak strachu.

„U helikoptéry… byla jsem tam – neslyšel jsi mě. Ani ses nepodíval dolů, křičela jsem. Zpozdila jsem se asi o minutu,“ upřela na něj zrak a čekala, co řekne.

Mlčel.

„Možná by situaci ulehčilo, kdyby jsi na to něco řek… A..“

„Buffy, než budeš pokračovat, je tu věc, co musíš vědět! Jsem ženatý, čerstvě. Promiň, měl jsem ti to říct už odpoledne. Chtěl jsem si jen vychutnat každou chvíli s tebou.“

„A kdy jsi mi to chtěl říct?“ zamračila se, uhnula pohledem a s kyslíkem, který nabrala do plic se na něj podívala. Pomalu vydechla. „Neomlouvej se, není za co. Nemůžu se tomu divit, tomu, že jsi šel dál. Ba naopak, jsem ráda. Víš, že v mém srdci ti místo zůstalo. Nikdy jsi ho neopustil,“ řekla a lehce se usmála. V jejím životě znamenal hodně. Poznala s ním něco nového, bylo to krásný, ale nic netrvá věčně. Kromě jedné věci v jejím životě, a to její láska k pohlednému upírovi s hnědýma očima, ve kterých se topila kdykoliv ho spatřila. Teď, když mu to řekla, se jí líp dýchalo a ulevilo se jí. Nevěděla proč, ale bylo to tak. Přišla k němu blíž a objala ho. On ji sevřel v náručí a přičichl k jejím vlasům. Stále stejná vůně. Pousmál se. Odtáhla se a pohleděla mu do očí. Pohladil ji po tváři. „Riley, jestli chceš, tak tu zůstaň. Já se musím jít projí na čerstvý vzduch a navíc poslední dobou jsem omezovala hlídky,“ prošla pokojem kolem schodů, až došla ke dveřím. Vzala si bundu, pořádně se nadechla, pousmála, chvilku tam jen tak stála a pak se vydala do západu slunce s lehkým mrholením.

„Měli bychom jít domů, je docela pozdě.“

„Máš pravdu, Alexi. Nevím, jak vy, ale já jsem unavená. A navíc, Dawn usnula na tvým novým gauči, kterej se sem poněkud nehodí.Ale důležitější věc, jak ji dostaneme do auta? Nechce se mi ji budit.“

„Vezmu ji do náručí a odnesu. Až přijedeme domů, tak ji probudíme. Pokud se teda nevzbudí sama..“

„OK“.

Procházela se. Neměla určený cíl, jen tak brouzdala ulicemi. Dnešní noc měla kouzlo, to musela uznat. Zastavila se a  když se podívala před sebe, spatřila skoro zapomenuté, oblíbené místo. Odhrnula vínové, téměř krvavé závěsy a pomalu vešla do Sídla, dost podobného tomu v Sunnydale.

„Dawn, DAWN, vzbuď se, jsme doma. Nahoře máš svojí měkkou postel, která čeká jenom na tebe. No tak DAWN!“

„Ummm. Co je Alexi?!“ sykla nerudně rozespale.

„Dawn, zlato, jsme doma. Pojď, vstávej a asi bys měla rychle…“ zrzce se rozšířily panenky a hlas se jí začal jemně třást, „protože támhle vidím asi tak dva, možná tři upíry, kteří právě běží naším směrem! Takže dělej!“ Will začala panikařit.

Tohle Dawn rychle probralo, ale než stačila cokoliv udělat, tak jí Alex rychle vytáhnul z auta. Tohle se mu nelíbilo. Vůbec nelíbilo.

Will rychle odemkla dveře, strčila do nich klíček a čekala na Xandera, který běžel, jak nejrychleji mohl. Jen o fous sebou stáhnul do domu i čarodějku. Upíři měli smůlu. Bohužel je nikdo nepozval dovnitř, bariéra domu je odstrčila a oni museli se žbrbláním pod vousy odejít. „Au, moje zápěstí, mohl bys bejt příště jemnější?“

„Promiň, ale svůj bravurní vstup na scénu sem nijak moc nepromýšlel,“ pomohl  Will vstát, když se objevila Dawn s ledem v ruce: „Na, tady máš led. Pojď za mnou do kuchyně, zafixujeme to. Alexi, prosím tě, zamkni radši dveře“.

Bylo to tu stejné, jako když tu byla naposledy. Přešla halu, kdyby jí někdo zavázal oči, mohla by jít i poslepu. Pokračovala dál, dostala se do ložnice, kde se povalovala snad celý prázdniny. Hned vedle v pokoji měla tělocvičnu, kterou pro ni udělal Alex a Giles. Byla jim vděčná, po zničení Sunnydale si se dostávali na nohy všichni navzájem, ale jen scoobies jí pomoli dostat se přes smrt Spika. Věděli, že v jejím srdci měl své místo. Vždyť oni ho měli taky tak nějak rádi.

Už dlouho tady nebyla. Vlastně od doby, kdy si našla zaměstnaní a Dawn začala chodit do školy. Bylo příjemný být zpět.

Do přítomnosti ji vrátil šramot ze zahrady. Šla tím směrem. Všude byl klid, našlapovala tak tiše, jak jen to bylo možný. Nikoho neviděla, přesto cítila něčí přítomnost. Ohnala se, ale osoba její pěst zachytila přímo před svým obličejem. Buffy měla možnost pohlédnout do kaštanových očích.

„Podívejme na tebe, B. Stále ve střehu a dobrý kondici.“

Svěsila ruku: „promiň, myslela jsem, že jsi… Však víš...“

„Jo, vetřelec“ zasmála se brunetka a odcházela do haly.

„Musíme si promluvit.“

Buffy si brunetku pořádně prohlédla. Na povrchu pár jizev zůstalo, ani ty uvnitř ještě zahojený nejsou. Následovala ji do haly, kde se posadili na gauč. Byl už trochu zaprášenej a na stěnách bylo pár prasklin, ale krb se dal použít. Šla k němu, dala do něj nějaké staré noviny, co se tu válely a dříví. Pak už stačilo jen škrtnout a oheň vzplál, stejně jako když se rozhoří vášeň v srdcích milenců. Pak usedla na gauč vedle Faith. V hlavě se jí vybavily tři dny v L.A. Ten poslední den a půl byl.. no děkovala za ně.

Před čtyřmi měsíci

Procházela uličkami nočního L.A. Tahle předávka svitků od Gilese měla proběhnout v klidu, aniž by ho měla potkat, ale stalo se. Nechtěla ho vidět. Ne po tom, co Will zvrtla nějaký kouzlo a ona viděla vzpomínky, co byli záměrně vymazané z její paměti.

Pohlédla na hvězdy. Jsou tak krásné, je jich mnoho, ale i tak jsou samy. Jen tak tam leží, dívají se dolů a tiše prozpěvují příběhy, které nemůžeme slyšet.

Ze snění do reality ji vrátil zvuk spadlého víka popelnice a tupé rány.

Vyběhla tím směrem, blížila se, hlasy byly zřetelnější. Přeběhla ulici a zamířila do tmavý uličky s jedinou lampou. Ve stínu stálo 6 chlapů, očividně rváči, dost nadupaný. Kopali do osoby na zemi a občas přihodili i ránu pěstí. Přiblížila se a pořádně si je prohlédla.

Ne, omyl. Hospodský povaleči, co nevyjdou ven bez pálky. Ušklíbla se, založila ruce, odkašlala a čekala, až se otočí. A taky se stalo.

Stoupli si do řady a podívali se na přemožitelku: „Co ty tu, maličká, tak sama takhle pozdě večer?“ Kouknul se na ni s úšklebkem, kterej ignorovala.

Přešla i tu poznámku: „Šest na jednoho? To není moc fér,“ zatímco pomalými kroky šla k nim, ze země se zvedal ten nešťastník, kterej neměl štěstí a narazil na ně. Došoural se ke zdi pod světlo lampy, kde našel nějakou rovnováhu. Narovnal se a podíval se odkud přišel zachránce. Buffy se mezi silnými řečmi podívala tím směrem, odkud znamenala pohyb.

Figura před tim ležící na zemi se narovnala a ona nemohla věřit vlastním očím. Světlo ozářilo siluetu stojící pod ní. Viděla středně vysokou sportovní postavu a když se podívala oné osobě do očí, bylo to, jako kdyby jí někdo hodil do kádě s hodně studenou vodou. Vpíjela se do hnědého pohledu plného bolesti. Tvář byla od krve, zmodralá a zfialovělá ranami, které jí ti ranaři dávali.

Jediné, co se blonďaté přemožitelce vydralo z úst, bylo jméno osoby: „Faith, panebože!“ spíš zašeptala…

„Tak co, maličká, půjdeš domů, nebo chceš doprovod? Někoho, kdo by ti před spaním přečet pohádku? Řekni, já ti to splním.“ Jejich smích slyšela jakoby z dálky. Stále nevěřila tomu, co vidí. Faith stála na nohách, na kterých se skoro nemohla udržet nebýt toho kontejneru, spadla by. Buffy se na ně podívala s odporem, nechutí a zlobou: „Ne, ale vy budete dneska potřebovat doktora!!“ procedila mezi zuby a pustila se do nich.

Zbýval poslední, nebo si to alespoň myslela, než uslyšela, jak jí za zády dopadlo tělo. Nad ním stála Faith, celá od krve. Tak tak jí Buffy chytla do náruče, už se nedokázala udržet na nohou. Podepřela ji a vzala k sobě do hotelu. Nebyl nic moc, ale ušel. Nebyl ani drahej, což bylo taky plus. Vešli do pokoje, kterej byl docela velkej. Prošli do obýváku, kde posadila Faith do křesla.

Šla do koupelny z bílých dlaždiček. Překvapilo ji, že tu byla pračka. Předtím si jí ani nevšimla. Ta se teď hodila. Začala napouštět teplou vodu a odešla zpět k zraněné přemožitelce.

Pomohla jí do koupelny, kde ji opatrně svlékla a snažila se ji držet při vědomí.

Vypnula vodu. Nedala jí tam moc, aby neomdlela a nesjela pod hladinu.

Vzala její oblečení a hodila ho do pračky, která byla na peníze, v tomhle hotelu jí to moc nepřekvapilo.Tak do ní hodila nějaký drobný a žačla prát. „Faith? Vnímáš mě?“

„Hmm…“

„Aspoň něco. Teď to bude štípat. Musím z tebe smýt krev a navíc máš tržný rány, tak se nelekni a trochu připrav.“ Nevěděla proč, ale tušila, že ji slyší.

„Ssssss“

„Já vím, bolí to, ale vydrž prosím.“

Faith vnímala horkou vodu, která odnášela její bolest, únavu a ztrátu důstojnosti. Nechat se zmlátit takovejma maníkama. Byla ráda, když se tam objevila Buffy. Jediný, co nechápe je, proč ji tam nenechala za to, co všechno si udělaly, co jí udělala.

Prohlížela si její tvář a stále dokola jí vrtalo hlavou, proč se nebránila, proč neutekla, nebo něco jinýho. Musí zavolat Wesleymu hned, jak se o ni postará. Vzala osušku a podala ji Faith. Ta se do ní zabalila, ale slabost ji neopouštěla. Buffy jí pomohla k posteli, kde jí připravila něco na spaní.

„Buffy, tohle já nemůžu, už jsi udělala dost, měla bych jít,“ začala se zvedat a odcházet. „Faith, v tomhle stavu nemůžeš jít nikam. Navíc tvoje oblečení je v pračce. V ručníku by jsi venku umrzla, a já tě rozhodně ven nepustím. Tak, teď si tohle obleč a odpočiň si.“

Faith viděla ten neoblomný výraz v její tváři, co říká ne. Musela uposlechnout i kdyby stokrát nechtěla.

Měla o ni starost, aby neměla vážnější zranění. Sedla si k ní na postel, vzala její hlavu a položila si ji do klína. Konejšila ji a hladila po vlasech. Nechtěla ji nechat samotnou a takhle se jí třeba snáz usne.

Měla hlavu v jejím klíně, tiše a těžce oddechovala. Měla dvě zlomený žebra. To, že tu Buffy byla a pomohla jí, pro ní hodně znamenalo, i když bylo, co vysvětlovat.

Hlazení po vlasech ji pomalu ukolébávalo ke spánku. Víčka jí ztěžkla a ona se propadla do říše snů.

Blondýnka pomalu položila dívčinu hlavu do polštářů a opatrně se zvedla z postele. Přešla přes pokoj až ke stolku, na kterém ležel telefon. Zvedla sluchátko, vytočila číslo a vyčkávala, kdo ho zvedne. Doufala, že ne on. Po pátém pípnutí už to chtěla položit, když se ozval udýchaný hlas osoby, která neuvěřitelně funěla a sípala.

„Haló? Kdo je tam? Tady je Wesley Wyndam Price.“

„Wesy, tady Buffy. Je to důležité, máš teď čas? Zníš docela uhnaně.“

„Ou ahoj, no nemám, trochu jsem cvičil dole s Fred. Děje se něco? A proč šeptáš?“ 

„To je právě to důležité. Prosím tě, přijeď za mnou do hotelu. Adresu jsem ti nechala na stole pod tím kýčovitým těžítkem.“

„Buffy, to je koule z Amary, trvalo mi dlouhou dobu, než jsem ji našel!“ poznamenal  poněkud dotčeně.

„Wesy, ať je to třeba malý všeználek, nebo cokoliv jiného, hlavně přijeď, co nejdřív!“ řekla už netrpělivě.

„Jen se dám do pořádku a jsem tam.“

Po hodině se ozvalo klepání na dveře. Rychle se zvedla z křesla, na kterém seděla. Dávala na ni pozor a upíjela čaj.

Otevřela dveře a dala prst před ústa: „Potichu!“ gestem ho pozvala dál.

Vešel do dveří, postavil se za ní a čekal, co bude dál.

Prošla kolem a naznačila mu, aby šel za ní. Dovedla ho až do pokoje, kde spala Faith, schoulená do klubka.

Pak Wesleyho vyzvala do druhého pokoje ke stolu. Nabídla mu místo a začala připravovat čaj. „Wesley, ta dívka, co jsi viděl v pokoji, je Faith.“

Pozorovatel se nadechnul a chtěl něco říct.

„Teď prosím mlč. Našla jsem ji náhodou, když do ní bušila parta hospodskejch rváčů a povalečů. Ani si nedokážeš představit, jak vypadala. A co mi není jasný je to, že se nedokázala ubránit a taky to, že má bejt ve vězení. Tak a teď máš slovo ty,“ významně se na něj podívala a zároveň očima žádala vysvětlení.

„Posaď se…,“ oddechl a zase nabral vzduch do plic. Začal.

Když domluvil, zvedla se a uklidila šálky od čaje.

Pomalu se otočila: „Wesley, už musím jet, letadlo mi letí za hodinu. Pokoj je předplacený. Teď tě neprosím, nedávám příkaz, žádám tě. Zůstaň u ní. Nechci, aby se vzbudila a nikdo tu nebyl. Řekni, že tu může zůstat, pokud bude chtít. A ještě jí dej moje telefonní číslo, ať mi zavolá. Nebo zavolej ty, jak jí je.“

„Dobře, Buffy, postarám se o ni. A ty na sebe dávej pozor. Vyřiď, že všechny pozdravuju.“ Zvedl se od stolu a zamířil k Faith do pokoje. Přemožitelka ho následovala. Zabalila si věci, vrátila se k posteli, opatrně se nahnula a jemně políbila Faith na čelo, jako tehdy, když ležela v nemocnici a byla v komatu. Pohladila ji po tváři, zvedla tašku a odcházela. Zastavila se u Wesleyho a tiše zašeptala: „Děkuji. Zatím nashle.“

„Nashle,“ jemně se dotkl dlaní jejího ramene a pak už se jen díval, jak odchází.

Vyšla před hotel, už se setmělo. Dala tašku taxikáři a pomalu nasedla do taxíku.

Naposledy se podívala na hotel: „můžeme vyrazit.“

Taxikář nastartoval a pomalu vyjížděl z prostoru mezi dvěma auty. Ucítila tlak na hrudi, takový zvláštní, jako když se srdce zpomalí a ztěžkne, když zničeho nic zrychlilo svoje tempo.

Začala se zmateně rozhlížet, ale to už auto vyrazilo směrem na letiště.

Chvilku poté vešel do dveří muž v černém koženém kabátě, vysoký, černovlasý. Ve dveřích se zastavil, vrátil se na ulici a rozhlídl se kolem sebe. Nic však neviděl, nebo spíš nikoho. Svraštil čelo a zakroutil hlavou, otočil se a vešel do hotelu.

„Tak, Faith, co tě přivádí do Říma? Něco se děje, nebo je to jen nějaká zdvořilostní návštěva?“ dívala se jí do očí, lehce nazdvihla obočí a na rtech jí pohrával letmý úsměv.

„Po tom našem rozhovoru jsem si řekla, že se přijedu podívat, jak tu žijete a hlavně, jak jde trénování přemožitelek,“ řekla neutrálním tónem.

Buffy ji však znala a tohle na ni neplatilo. Věděla, že jde o něco víc.

„Co to mohlo bejt za chlapy? Tam venku.“

„To netuším, Alexi, ale vím, že Will má to zápěstí naražený.“ Dawn ho sjela pohledem, který říkal: jsi nemehlo.

„Ale Dawn, kdyby Alex nereagoval rychle, a to je co říct, kdo ví, jestli by jeden z nás nebyl dneska večeří.“

Zazvonil telefon, Alex ho zvedl.

„Tady dům u sester Summersových, u telefonu Alex. Haló? Mami? Proč sem voláš? Jo zejtra přijdu. Kouknu se na to. Jo, jo, jo. Zatím.“ Položil sluchátko. Obě dívky na něj koukaly s pozdviženým obočim, pak ve stejnou dobu vyprskly smíchy. „No co, tak se chtěla jenom ujistit, že přijdu a jestli jí něco opravím. Jdu si udělat radši něco k jídlu a až se přestanete řehtat, tak dejte vědět.“

„Dobře“ nepřestávaly se smát a jediný, co z Alexe viděly, byly jeho záda.

„Vím, že za tvojí návštěvou je něco víc. Tak povídej,“ propalovala ji pohledem.

Dívka naproti ní věděla, že se nedá jen tak odbýt.

„Víš, Bé, pochopíme, jestli na to nepřistoupíš, nebo jestli budeš stranou, ale…“

„Moment, jak my?“ přerušila ji Buffy.

„No, náš tým v L.A.. Jde o to, že…“

L.A.

„Wesley, co když Buffy řekne ne? Co potom? Podle toho, co říkala Cordélie, ty a Spike, je ona ta pravá a možná i jediná,“ Gunn chodil po kanceláři, rozhazoval rukama a začínal bejt nervózní. Pak se otočil a opřel se dlaněmi o dřevěný stůl, za kterým Wesley zrovna seděl, Gunnovo gesto ho zarazilo do křesla.

„To, to opravdu nevím, ale mohl by ses uklidnit. To tvoje vyvádění nám moc nepomůže.“ Sundal si brýle a začal je mnout svým kapesníčkem. Do místnosti vtrhla Cordélie s Fred v patách: „Mám neutrální zprávu. Faith ještě nevolala, takže jsme stále na mrtvém bodě. A aby toho nebylo náhodou málo, s Fred jsme v těch knihách nic nenašly. Žádný rituál navrácení ani žádné to tvé lokalizační kouzlo, co jsi chtěl.“

Wesleymu se na tváři objevil stín pochybností, ale čekal, s čím přijde Spike.

Cordélie a Fred se usadili v kanceláři u dlouhého stolu z dubového dřeva, u kterého bylo místo tak pro osm až deset lidí.

Naproti se posadil Gunn. Poslední dobou toho moc nenaspali, byl tady ovšem někdo, komu to tolik neškodilo.

Po chvíli vešel do místnosti Spike. Připravil se, že něco řekne, ale zarazil ho pohled na jeho přátelé. Všichni do jednoho usnuli.

Vyšel z místnosti, tiše za sebou zavřel dveře a nechal je si odpočinout. Poprosil Harmony, ať jdou veškeré hovory do jeho pokoje.

Vyšel schody, kráčel chodbou, když konečně dorazil před dveře svého pokoje. Pomalu je otevřel, sestoupil tři schůdky a posadil se na křeslo. Zmáčknul knoflík na záznamníku: „Dnes nemáte žádné vzkazy.“ Zvedl se, ubíral se ke skříni, vytáhl nějaký oblečení a zamířil do sprchy. Když už byl venku z koupelny, zamotaný jenom do ručníku a sušil svůj blond, pořádně se mu zatočila hlava, jako kdyby se vrátil z nějakýho tahu, kterej ale pořádně přehnal. Přes dva dny neměl krev, ani už nevěděl, jak chutná. Přešel k ledničce, vytáhl balíček krve a dal ho do mikrovlnky. Natáhnul se vedle do skříňky a vyndal dva hrníčky. Cvakla, vyndal krev a začal ji nalévat do připravených hrnků na lince. Pak je vzal, otočil se připravenej něco říct, ale nikoho neviděl. Svaly ve tváři povolily, otočil se zpět k lince. Opřel se o ní oběma rukama. Tvář se mu změnila, měl v ní zlost a bezmoc. Čekání ho ubíjelo stejně, jako všechny. Naštvaně mrštil druhým hrníčkem o kachličky, kde po sobě krev nechala stopu. Přešla ho chuť, ale musel ji vypít. Neměl už sílu, musel se trochu dobít. Vzal si něco pořádnýho na sebe a šel si lehnout. Spánek, to slovo už ani neznal. Chvíli se převaloval v posteli, než se blonďatý upír propadl do země, kde je vše možné.

Řím

„Faith? O co teda jde?“ hledala její pohled. Čekala až se jí brunetka konečně podívá do očí.

„Angel, jde o něj. Zmizel a nikdo nevíme kam. Hledali jsme snad všude, ale není po něm žádná stopa. Vůbec nic. Proto jsem tady. Potřebujeme tvojí pomoc, Buffy.“